Moskyt - Záhady

Tags:

historie

hrobky kostnice

pověsti legendy

Spirály na Šiberně

Leoš Drahota — Sun, 17 Jan 2016 15:53:41 +0000

Občas se někde nečekaně a na málo pravděpodobném místě vyloupne něco zajímavého, něco zapomenutého, trochu tajemného, i když ne třeba úplně významného, co Moskyta zaujme. A přesně to je případ zvláštního objektu, nacházejícího se těsně za okrajem Benešova na území zámeckého parku. Po Keltském valu v Jizerských horách je to další historická záhada, která má formu lidmi neobvykle navršených kamenů, za nám zatím neznámým účelem.

Asi 950 metrů východo-jihovýchodně od zámku Konopiště se ve zdejším listnatém lese zámeckého parku, na vrcholu kopce zvaného Šiberna, nachází podivné kamenné stavby. Poštou nás na ně upozornila Lenka Nováková z Benešova, která je tu po náhodném sejití z cesty objevila. Existence těchto neobvyklých objektů poblíž významného, původně středověkého sídla nás samozřejmě zaujala a tak jsme se s Lenkou domluvili, že společně vyrazíme vrchol Šiberny obhlédnout. Stalo se tak jednoho deštivého dne na sklonku loňského roku a kamenné stavby nás svou „divností“ nezklamaly.

Téměř na samotné kótě 410 m.n.m. tu z nánosů listí vedle sebe vystupují dvě celkem nenápadné vyvýšeniny, které lze snadno přehlédnout jako dva nezajímavé přírodní kopečky. A tak jsme si až po Lenčině upozornění všimli, že tyto vyvýšeniny mají vlastně tvar stupňovitých homolí kruhového půdorysu, jejichž částečně se již rozpadající boky jsou vyzděné z neopracovaných kamenů.

Další překvapení nás pak čekalo, když jsme se po jednom z těch kamenných stupňů vydali homoli obejít kolem dokola a toto kroužení nás nečekaně plynule dovedlo až na vrchol kopečku. Žádná stupňovitá homole, ale spirála to je! Respektive dvě spirály. Jedna levotočivá, druhá pravotočivá. Obě mají tři závity, jsou přibližně stejně velké, vzájemně západovýchodně orientované a jejich vnější okraje jsou od sebe vzdálené 13 metrů.

Šíře obou těchto zakroucených stoupajících teras se pohybuje od 6 do 7 metrů, vrcholové plošiny mají průměr přibližně 10 metrů. Mění se i výška závitů obou homolí. Obecně je nejvyšší dole v nejširší části – až 1 metr, zatímco pod vrcholem měří převýšení jen nějakých 30 centimetrů. Při našem přeměřování spirál jsme tak zejména co se týče šíře stoupající zakrouceniny zjistili značný rozptyl (až přes 1 metr), což naznačuje, že tyto objekty byly zřejmě budovány bez přesných plánů a vyměření.

Proč to tu ale je? K čemu tyto spirály sloužily, kdo je tu postavil a kdy? Vzhledem k rozměrům lze předpokládat, že nejde jen o nějaké neúčelné hromadění kamenů z dlouhé chvíle. Středně velké kamenné bloky nejsou svázány žádným pojícím materiálem a můžeme se domnívat, že pouze zpevňují boky závitů, jejichž vnitřek je vyplněný zeminou. Lze si také všimnout, že statné stromy, jenž na tělese spirál stojí, asi nejsou náletovými dřevinami, neboť všechny vyrůstají jen ze samotných kamenných boků, kam byly úmyslně vysázeny. Obě spirály by pak z výšky korun těchto stromů vypadaly jako dvě šnečí ulity, ležící otevřenými konci směrem k sobě, jakoby se jejich plží obyvatelé chtěli navzájem navštěvovat bez ztráty ochrany svých domečků.

Obcházíme oba podivné objekty ve větší vzdálenosti a uvědomujeme si, že to ještě není všechno. Ještě něco tu kdosi vystavěl. Na východní spirálu plynule navazuje jakási mírně se k východu zdvihající rampa o šířce asi 25 metrů, jejíž boky jsou stejně jako u spirál zpevněné kamenným zdivem. Tato rampa, dlouhá nějakých 50 metrů pak končí strmým svahem skoro až u rozcestí na okraji lesa, u něhož stojí hájovna na místě bývalého hostince. No, trochu to připomíná startovací dráhu na letadlové lodi a já konečně můžu napsat, že něco vím. Vím, že startovací dráha to určitě není. Ale to je tak všechno! Tak co s tím? Jakpak se dostat této záhadě trochu pod kůži, nebo lépe řečeno do ulity?

Jak vás již zcela jistě napadlo, kopec s názvem Šiberna má určitě něco společného s šibenicí. Podobně se přeci pojmenovávaly Šibeniční vrchy. A máte možná pravdu. Snad tu prý kdysi skutečně stávala šibenice a podle některých zdrojů jsou obě spirály pozůstatkem popraviště pro tzv. lepší lidi!? Ale ten tvar?! Něco podobného se na našem, a myslím, že ani evropském území jinde nenašlo. Kamenné šibenice byly kruhové, čtvercové či trojúhelníkového půdorysu, některá starší popraviště měla víceboká kamenná jeviště, ale žádné nemělo tvar spirály. Vždyť než by kat s odsouzencem na horní plošinu vystoupal, byl by z té dlouhé krouživé cesty celý utahaný a ještě by se mu točila hlava. Ale budiž, když by si to tak panstvo přálo … Proč by tu ale stály spirálovité šibenice hned dvě? Pro to už mě žádné vysvětlení nenapadá.

Na typických šibenicích, které se u nás od 16. století stavěly, bylo dost místa pro několik oběšenců a pokud to bylo třeba, kat popravoval jednoho odsouzence po druhém. K vysoce nepravděpodobné synchronizované double popravě by byla nutná přítomnost dvou katů i dalších pomocníků. Také východní rampa, která by mohla sloužit jako hlediště pro popravě přihlížející dav, by takto nebyla příliš logicky orientována. Jedna šibenice by stínila druhé, při double exekuci by západní spirála a hlavní aktéři západní popravy zůstali bez obecenstva. Pokud by se navíc opravdu mělo jednat o jakési parádní popraviště „pro lepší lidi“, jak se traduje, šlo by spíše o stínadlo než o šibenici, na které umírali zpravidla jen lidi „horší“.

Víme, že Benešov měl od udělení hrdelního práva na počátku 16. století své popraviště východně od města, někde u kóty 391, a podle zakreslení v mapě z roku 1764 mělo zřejmě podobu jednoduché dřevěné šibenice o dvou svislých trámcích a spojujícím vodorovném břevnu. Zřejmě také nešlo o stálou stavbu, ale o konstrukci, která se zkompletovala vždy pro účely konkrétní exekuce. Benešov neměl ani vlastního kata a pokud zrovna nemohl vypomoci popravčí z Vlašimi, či Divišova, musel se tohoto nečistého řemesla ujmout další nečistý – místní pohodný. Ostatně rasovna prý stávala nedaleko Šibeničního vrchu a tak to neměl daleko. Hrdelní právo bylo Benešovu odejmuto po reformě soudnictví v roce 1781. Zdá se tak, že druhou šibenici na opačné straně města Benešov nepotřeboval a ani k jejímu provozování neměl lidské zdroje.

A tak se nabízí další vysvětlení. Vysvětlení ne tak atraktivní, ale myslím, že o něco pravděpodobnější. Třeba tu opravdu kdysi stávala nějaká šibenice, už kvůli tomu jménu Šiberna. Bylo to však kdysi v dávném středověku a spirály s tím nemají nic společného. Možná jsou jen zkrášlovacím kratochvilným prvkem novodobější zámecké zahrady. Mohly být třeba součástí bludiště, kde by neprůhlednou stěnu spirálovitě stoupající stezky tvořily mladé stromky, hustě vysázené k jejímu vnějšímu okraji. Od tvůrců parkové architektury Konopiště bych sice čekal „kvalitnější práci“, tak jak je tomu u precizně provedených zděných okrasných prvků v blízkém okolí zámku, tady by ale mohlo jít spíše jen o přírodněji pojatou povrchovou terénní úpravu. Na vrcholových plošinách spirál pak mohly stát zastřešené dřevěné altánky, poskytující panstvu ničím nerušený výhled do kraje. Vyhlídka na místě bývalého popraviště? Je to možné.

Snad šlo o součást zahradní kompozice, kterou tu po sobě zanechal hraběcí rod Pánů z Vrtby, významně se angažující v klasicistní úpravě zámeckých zahrad v polovině 18. století. Součástí francouzské zahrady v této části parku bylo i dvanáct lesních průseků (nebo i sypaných cest), paprskovitě se sbíhajících do kulatého středu, jakési křižovatky, ležící asi 130 metrů jihovýchodně od vrcholu Šiberny. Tato kruhová křižovatka měla průměr asi 20 metrů a kolem ní stály v kruhu sochy antických múz.

Možné by to bylo, ale na starých mapách této klasicistní zahrady nejsou spirály vůbec zakreslené, žádný z vyznačených paprsků, ani jiná cesta k nim nesměřuje a kompozičně se sem nehodí. Třeba ale pochází z nějaké starší zahradní časové vrstvy, o které se nám však nepodařilo najít žádné informace. A tak nás ani jedno z nabízených vysvětlení existence podivných šnečích ulit u Konopiště zatím úplně neuspokojilo. Budeme pátrat dál a budeme vám vděční za každou informaci, za každou pomoc.

Rubrika:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

historické objekty

Noutonické přízraky

Leoš Drahota — Sun, 30 Nov 2014 15:13:04 +0000

Je u nás několik míst, staveb, lidských i přírodních výtvorů, kde lze údajně znepokojivě často být svědkem působení paranormálních sil. Jedním takovým objektem, oplývajícím doslova strašidelnou pověstí je i malý hřbitůvek u vesnice Noutonice, jen kousek za Prahou. Proč právě tady mají být pozorovány nevysvětlitelné jevy, proč právě zde by mrtví neměli mít při svém spočinutí klid? Je možné nějaké místo navždy neblaze poznamenat dávnou masovou tragédií, či jediným pohnutým lidským osudem? Nebo se jen nepříjemný pocit, strach co má velké oči a třeba i jen smyšlená báchorka nabalují jak sněhová koule, až se zrodí všepožírající nezničitelná obluda?

Hřbitovní neklid

Před několika lety jsem napsal článek o zlu na velhartickém hřbitově. Byl o místě podle pověsti poznamenaném dávným rituálem, o subjektivních pocitech lidí, kteří sem přicházejí, snad o jakési kletbě, o špatné, ale fyzikálně zřejmě neměřitelné energii. V mnohém podobnou pověstí, jako má hřbitov ve Velharticích, děsí i láká také další vesnické pohřebiště. Zdejší paranormální jevy však mají až trochu bulvární podobu. Nějakou dobu jsme váhali, jestli má vůbec smysl se sem vypravit, ale nakonec jsme na severozápad od Prahy jednu podzimní sobotu přeci jen vyrazili.

Počasí nám přálo, listopad se vůbec nepodobal dušičkovému času a hřbitůvek mezi Noutonicemi a Velkými Přílepy se tetelil v paprscích večerního slunce. Prošli jsme se mezi hroby stíněnými řídnoucími korunami stromů, snažili se najít něco neobvyklého. Místo náporu negativní energie a stínu strachu, který na nás měl hned po průchodu bránou podle předpokladu sednout, jsme však vnímali spíše pokoj a klid vesnického hřbitova a užívali si pohodu teplého podzimního dne. To přitom vůbec neodpovídalo tomu, co by se tu mělo podle všech zpráv téměř „běžně“ dít.

Zatímco na blízkém hradě Okoři už bílá paní zřejmě definitivně spí a strašení pověsila na hřebík, tady mezi hroby soustředěnými kolem kostela sv. Jana Křtitele, to zdá se žije.

Podle četných, především internetových výpovědí návštěvníků noutonického hřbitova jsou zde slyšet kroky, hlasy, či nářek. Zvedají se tu náhlé poryvy větru, nezpívají tu ptáci, mezi náhrobky se vznáší světélkující mlha či chuchvalce temnoty. Na některých místech nelze pořídit fotografie, na některých, přeci jen pořízených fotografiích jsou vidět do kamene zakleté lidské tváře či bílá mlhovina. Hýbají se tu hroby, místní lidé se hřbitovu zdaleka vyhýbají a před jeho návštěvou varují.

Prostě tu prý straší. Řádí tu přízraky a mají k tomu údajně hned několik důvodů. Vesnice Noutonice tu existovala již v první polovině 11. století, kostel sv. Jana Křtitele pak od století 14. Díky své poloze kousek za vsí, na mírné, ale ve zdejší krajině dobře viditelné vyvýšenině se tomuto původně gotickému svatostánku říkalo „Na horkách“ a zcela určitě to bylo významné místo ještě před stavbou kostela. Možná tu kdysi stávala pohanská svatyně, snad jsou zde kdesi pod povrchem stále skryté i tajemné a dodnes odborníky ne úplně vysvětlené hroby skrčenců ze starší či mladší doby bronzové. Jsme také v krajině lidí knovízské kultury, známé lidskými oběťmi i kanibalismem a těžko dnes říci, jaká je kompletní nejstarší historie přímo noutonické lokality. A ta poněkud mladší? Ani ta nebyla úplně jednoduchá. Už podle toho, že se na hřbitov pravděpodobně pochovávaly oběti moru, ale údajně také a docela překvapivě i těla sebevrahů.

Náš film o noutonickém hřbitově http://www.moskyt.net/film/noutonicky-hrbitov-film

Zlopověstná Babeta

Hlavně se ale v souvislosti s podivnými jevy vypráví o urozené paní, která se měla nedaleko odtud zabít pádem z koně a jejíž neklidný duch nyní řádí v prostoru hřbitova.

Hned za východním závěrem kostela, blízko zazděného zadního vchodu stojí ve stínu stromů vysoký a štíhlý kamenný náhrobek. Je v něm vsazeno několik leštěných desek, patřících zesnulým příslušníkům rodu Langendorfů, sídlícím v 19. století na zámku ve Statenicích. Není úplně jasné, do jaké míry označuje náhrobek skutečnou rodinnou hrobku, nebo jen pomník rodu a je možné, že někteří Langendorfové odpočívají v dalších hrobech, ať již v Noutonicích či jinde. A právě příslušnice této rodiny, snad hraběnka, měla být onou nešťastnicí, která zahynula při dávné, výše zmíněné „dopravní“ nehodě.

Podle pověsti se jmenovala Barbora zvaná Babeta a její tragická smrt navíc neměla být tak úplně nehodou. Říká se, že tato žena byla nenáviděna jak prostým lidem, tak i příslušníky svého rodu a to se jí stalo osudným. Spadla prý z koně na skále blízkého kamýku u Velkých Přílep poté, co tu na ní byla přichystána past. Pohřbena pak měla být na noutonickém hřbitově do neoznačeného hrobu, aby ani po smrti nebyla spolu se svými příbuznými. Její jméno má chybět na rodinném náhrobku, zato se v jeho blízkosti zdržuje intenzivní pole negativní energie.

To musela být opravdu velká nenávist - vražda a vyloučení. Nebylo by divu, kdyby se s tím duch té nešťastnice do dnešních dnů nemohl smířit, hlasitě naříkal, chodil mezi hroby, hýbal kameny ...

Kdo ale byla ona Barbora řečená Babeta? Byla takovou černou ovcí, že ani její jméno nesmělo být uvedeno na rodinné stéle? Bylo záměrně vymazáno z tohoto světa tak, jak to dělali staří Egypťané, když chtěli někoho odstranit i ze světa onoho? Uvízla díky tomu někde mezi nebem peklem a zemí? Byla to kletba, totální likvidace, nebo je všechno jinak? Pojďme se podívat, jak to ve skutečnosti s Langendorfy bylo.

Svobodní páni z Dlouhé Vsi

Nedaleké panství a zámek Statenice kupuje v roce 1821 od právníka Josefa Löhnera Maria Barbara von Ehrenburg (*1785 - †1850 Praha), druhá manželka hraběte Johana Nepomuka Josefa Gandolfa von Küenburg (*1774 - †1838).

Roku 1842 se zámek stává majetkem c.k. komořího svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf (*1811 - †1881 Salzburg), příslušníka starého českého zemanského rodu ze Sušicka, který si dva roky před tím bere za manželku dceru Marie Barbary von Ehrenburg, hraběnku Frederike von Küenburg (*1813 - †1893 Salzburg).

A mají spolu pět dětí:

Bedřišku (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf (*1840 - †1911 Salzburg)
Barboru – Babetu Dlauhowesky von Langendorf (*1842 - †1906 Baden)
Karla Dlauhowesky von Langendorf (*1844 - †1907 Vídeň), c.k. komoří, c.k. tajný rada, rytíř řádu Železné koruny 1. třídy
Oswalda Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - †1877 Wels)
Marii Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - † po roce 1912), od roku 1887 v šlechtickém stavu

Do stély rodu na noutonickém hřbitově je pak vsazena náhrobní deska svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf, neboli Bedřicha Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, jeho manželky, jediné skutečné hraběnky Frederike Dlauhowesky von Langendorf (rozené Küenburg) a pod nimi pak deska jejich prvorozené dcery, svobodné paní Bedřišky (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf. Ve spodní části stély najdeme svobodného pána Oswalda Dlauhowesky von Langendorf a pak ...?

V roce 1868 se svobodná paní Barbora - Babeta Dlauhowesky von Langendorf provdala za maďarského důstojníka Kálmána Hármose de Hihálom (*1840 - †1897 Baden), kterému patří náhrobek vedle Oswalda, zatímco údajně „strašidelnou“ Barboru najdeme na kameni zcela dole u země. Tato deska nese její rodné příjmení i příjmení získané po manželovi a také „roztomilou“ domácí zdrobnělinu jejího jména - Biri!

To nevypadá na nenáviděnou černou ovci rodiny. Na stéle tedy nechybí Babeta, ale Karel a Marie a to zřejmě jen proto, že zemřeli až po Barboře, jejich desky už se nevešly a jsou pravděpodobně umístěné na jejich hrobech jinde. Marii možná patří na zemi volně ležící náhrobní deska, jen kousek od rodinné stély.

Troufám si proto tvrdit, že na noutonickém hřbitově Babeta nestraší a to i z toho důvodu, že nezemřela v tomto kraji. Rod Hihálom však vlastnil velkostatek Statenice až do roku 1920, kdy jej 6. července Béla Hármos de Hihálom, zřejmě v důsledku chystané pozemkové reformy, narychlo prodává údajně za 1 600 000 korun Františku Strakovi. Stihne ještě kamsi zakopat svého oblíbeného koně, jehož vycpané tělo měl prý vystavené kdesi v zámku a pak statenické panstvo definitivě opouští tento kraj.

Strmá skála kamýcká

Pojďme se ale nyní vrátit ke skále, odkud se měla záhadná dáma zřítit. Tento kamýk nad stejnojmennou vsí, dnes sloučenou s Velkými Přílepy, je zvláštní místo. Ostrá skalka zvaná U křížku se tu zvedá z roviny polí a je korunována křížem na bílém podstavci, zvýrazňujícím její výjimečnost. Nachází se tu podle ing. Pavla Kozáka i silný energetický bod, „Jehož nadprůměrná síla vychází z vysoké zemské energie a komunikovat zde při meditaci můžeme se Zemí i Kosmem. Tím se v pravěku z místa stala harmonizační svatyně, kde se člověk na chvíli stává součástí soustavy Země – Vesmír.“

Je to trochu zvláštní, vždyť právě tady, kde Babeta či jiná dáma měla nešťastně vypustit duši, by se měla uchovávat negativní energie té tragédie, otisknutá tu do skály či do země. Ne u hrobky Langendorfů, ale přímo ve stínu „harmonizační svatyně“. Hlavně se ale mezi místními o této skalce vypráví trochu jiná mutace pověsti než ta, která tíží návštěvníky noutonického hřbitova.

Vylezl jsem na kamýcký kamýk a konstatoval, že ten kdo se sem vypraví na koni, musí být opravdu zdatný jezdec. Svah je příkrý, vrchol skály velmi členitý. Kříž je zasazen do samotného rozeklaného vrcholového kamene a je od něj dobře vidět na noutonický kostel sv. Jana Křtitele i přilehlý hřbitov. Ani kvůli širokému výhledu by se však myslím nikdo jen tak koňmo nedrápal na takovou skálu. Leda že by k tomu byl dohnán a to v případě staré kamýcké pověsti doslova.

Kdysi dávno prý jakási urozená paní (?), za tmy zahnána tlupou loupežníků po pozvolnější straně kopce až na vrchol kamýku, spatřila pod sebou jen temné hlubiny srázu. Zahnána do pasti pak raději volila i se svým koněm téměř beznadějný skok a pod skálou našla svou smrt. Lapkové se rozvášněně řítili za ní, a když viděli, jak jejich kořist uniká skokem do neznáma, bez rozmyslu pobídli koně k jejímu následování. Stejně jako ona pak zemřeli roztříštěni dole pod srázem. Na památku nešťastné paní byl na skále vztyčen zdaleka viditelný kříž.

Pěkná pověst, romantická a smutná řekneme si. Takových ale je a zpravidla v sobě nenesou ani zrnko historické pravdy. Tady však tato zřejmě velmi letitá pověst stále žije a vrací se jen v trochu jiných podobách i souvislostech. Někdy až mýtických. Roku 1972 se pod srázem kamýcké skály stavěly jakési hospodářské budovy. Při výkopových pracích byly nalezeny hroby několika mladých mužů ve věku 14 až 20 let a také ostatky přibližně osmnáctileté dívky. Zvláštní náhoda, nebo že by stopy skutečného jádra naší pověsti? V hrobech se našly šperky, zbraně i úlomky keramiky. Podle archeologů jde o pohřby lidí náležejících ke kultuře nálevkovitých pohárů, kteří tu žili 2300 let před naším letopočtem. To už by byla velmi prastará pověst česká, která by tu v jakémsi kulturním podvědomí musela přežívat a modernizovat se po tisíciletí. Přinejmenším však tento nález naznačuje, že měl kamýk u Velkých Přílep už pro pravěké obyvatele tohoto kraje velký význam a jeho rozeklaný vrchol toho pamatuje mnoho. Další archeologické objevy v blízkém okolí ukazují, že bylo toto místo prakticky nepřetržitě osídleno již od pozdní doby kamenné.

Přízraky přichází z WWW

Pomalu se stmívá a noutonický hřbitov je stále klidný a tichý. Natáčíme, fotografujeme, proměřujeme teplotu různých míst, ale žádné výraznější odchylky nám nenabízí ani vzduch, ani kámen na hrobech, ani zem. Kupodivu nás před pobytem na hřbitově nezrazují ani místní obyvatelé a dokonce jich hodně na hřbitov přichází. Za světla a později i za tmy. Přestože by se měli podle zaručených informací hřbitovu zdaleka vyhýbat, vydávají se sem s hrabičkami, s čerstvými květinami, uklízí kolem hrobů, zapalují svíčky. Potkáváme tu skupinku starších žen, které spolu vesele švitoří, a dáváme se s nimi do řeči.

Jedna z nich nám vypráví o tom, jak na hřbitov chodila ještě jako dítě s kamarády, jak si tu hrály často až do noci, jak sem ráda chodila i její babička, neboť je tu pěkně a klid. O nějakých neobvyklých jevech, či dokonce strašidelných prý až do nedávna nic nevěděla, ani od nikoho ze zdejších neslyšela, dokud si o tom nepřečetla na internetu! A trochu jí to zlobí, neboť od té doby tu prý „straší“ přes den i po nocích spousty divných lidí, z nichž někteří hroby ničí, někteří tu kradou a jsou i tací co na hrobech přespávají. „Je to úplný nesmysl“ přidávají se i další dámy. „Žádné duchy tu nemáme, na hřbitově se nic divného neděje a to sem chodíme od malička“.

Stejně mluví i ostatní noutoničtí, kterých se na záhadné zvukové, optické i pocitové jevy ptáme. Přicházejí sem po večerní mši i s dětmi, aby jim vštípili, že je dobré občas vzpomenout na své mrtvé a položit jim na hrob květinu na znamení toho, že na ně nezapomněli.

Setkáváme se tu dokonce i s lidmi, kteří sem poprvé přijeli před několika lety inspirováni strašidelnou pověstí hřbitova a jezdí sem od té doby pravidelně, neboť si tohle místo prostě oblíbili. Užívají si zdejší pohodu, pročítají nápisy na náhrobcích a pátrají po zapomenutých osudech zemřelých. Obraz hřbitova jako rejdiště temných přízraků se rychle rozplývá. Je nám jasné, že z jedné naší návštěvy Noutonic lze jen těžko dělat nějaké závěry. Myslím ale, že objektivně bychom bez jasného důkazu nebyli schopni vyjádřit se k přítomnosti čehosi „divného“ ani po letitém pravidelném mapování. Vždyť namátkové, nezaujaté, několikagenerační zkušenosti noutonických jsou mnohem relevantnější a mluví celkem jednoznačně.

Vypravil jsem se na Noutonický hřbitov ještě jednou sám a ve všední den. Byl stále listopad, ale slunce již bylo schované za těžkými mraky. Nad rovinatou krajinou se válel mlžný opar a holá pole pod ním ubíhala kamsi do dáli a do ztracena. Přestože bylo krátce po poledni, tma jakoby chtěla nedočkavě předběhnout příchod večera. Celé Noutonice se zdály vylidněné a hřbitov se opuštěností přímo tetelil. Ideální čas o samotě vnímat, slyšet a cítit jakékoliv vnější i vnitřní podněty. Prošel jsem několikrát všemi směry mezi hroby, bez hnutí stál, se zbystřenými smysly poseděl. Nehybné ticho jen občas zvýrazněné až překvapivě hlasitým pádem suchého listu. Mají pravdu ti místní. Je to pěkné klidné místo a věčný spánek nebožtíků ruší myslím nejvíce to, jak hřbitov nyní ze všech stran obkličuje nová unifikovaná zástavba.

dodatek 11. 6. 2015

Odlišné zkušenosti z návštěv Noutonického hřbitova od jednoho z našich čtenářů

Možná, že se mýlím, ale na rozdíl od jiných také vytříbeným slohem vámi napsaných příbězích mi v tomto přišlo, jako by tu bylo mezi řádky i něco jiného. Jako by byl napsán na objednávku místních, kteří nejsou, ať už se jedná o noutonické a nebo přílepské, ani trochu z této pozornosti nadšeni a o takovouto publicitu už vůbec nestojí. Něco podobného jako se děje i v Jevanech. Prostě ať je jejich pravý důvod jakýkoli, nechtějí, aby se někdo vůbec zajímal, natož pak ještě veřejně chtěl tomu dění přijít na kloub, nebo alespoň trochu poodhalil roušku jejich tajemného hřbitůvku. Přitom první zmínky o zdejších neobvyklých jevech pochází právě od místních obyvatel.

Jak jsem již naznačil, nejsem lovec senzací a už vůbec nemám v úmyslu si cokoliv vymýšlet, ale ani obhajovat či cokoli dokazovat. Jako kluk jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do turistického oddílu mládeže, jehož náplní nebylo jen zdolávání kilometrů, ale ve své podstatě jsme pod touto značkou byli vedeni ke skautství. Součástí byly i letní tábory v přírodě, kde jsme se od zahájení tábora včetně jeho postavení, starali o sebe jen my sami. Byla to vskutku krásná léta a jedinečná, nádherná zkušenost z pobytu ve volné přírodě. Ve dne i v noci. Kdy se naučíte rozeznávat zvuky a jen tak vás pak nějaký nepřekvapí a nevystraší a na základě tohoto poznání pak víte, když slyšíte něco, o čem máte opravdu pochybnost, že tohle sem nějak nezapadá a nepatří. Mám za to, že víte, co jsem tímto chtěl říci, a není třeba to více rozvádět.

Odpovědět je slušnost a když jsem to nakousl, pak tedy jsem na zdejším hřbitůvku zažil tu zvláštní ʺhru“ stínů. Slyšel kroky, které nikomu nepatří (a věřte, že splést si je s kroky těch pár jedinců, kteří se trošku zapomněli v hospůdce, prostě nejde - ty slyšíte ze silnice a je to tak typické, že to se nedá zaměnit, a pak těmi několika vracejícími se jedinci to končí a dál je klid, jen někdy ještě vzácně projede auto, přeletí letadlo a máte-li štěstí, po nedaleké trati slyšíte lokotraktory s nákladním vlakem). Krom těchto kroků jsme ve třech při jedné výpravě, něco po půl jedné, slyšeli šepot několika hlasů (a musím podotknout, že v nám neznámém, nejspíš snad starobylém jazyce). Ovšem vážně jen z toho místy hrobového ticha, v té chvíli vůbec nedoprovázené typickým a sotva zaměnitelným lomozem někoho, kdo by se až k nám přiblížil zvenčí. Navíc to bylo tak zřetelné a blízko, že byl by-li to někdo z masa a kostí, pak krom toho, že by byl slyšet jejich příchod, museli bychom je i vidět. Za zmínku také stojí, že v jeden podvečer ještě za světla, kdy na hřbitůvku byla jen naše skupinka, se z ničeho nic ozvala slušná rána. Hned vedle nás, jako by někdo udeřil do široké náhrobní desky hrobu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Zažil jsem zde i ʺvzpouru“ techniky (signalizace vybití baterie, samovolné vypnutí, nepořízení snímku, ʺneblesknutíʺ ačkoli funkce byla zapnuta, a pak o kus dál, později vše zas v normálu a při i po výpravě prohlížení fotek na displeji a pak stažení do PC a stav baterie stále provozní). Viděl jsem na jedné z výprav třikrát po sobě se zjevit a pak i zmizet onu pověstnou mlhu mezi hroby (válela se jen mezi nimi jako ta nad hladinou rybníka). A pořídil jsem zde, a to i ve dne, několik velmi zvláštních fotografií.
Ale na druhou stranu bylo i pár výprav, kdy snad jen chyběla cedule s nápisem - vítejte a pozorujte si jak je libo.

Zažil jsem a vím své. Na vtipné poznámky typu, že hluk je způsoben nedalekou dílnou nábytku (nikdy jsem nic takového, co by tomuto tvrzení dávalo za pravdu, neslyšel), nebo o davové hysterii, že jak kolem chodí ʺdavy“ z hospody domů, tak si je prostě, protože chcete, zapasujete na hřbitůvek (znovu podotýkám těch pár jedinců vracejících se po silnici je doprovázeno klasickým a nezaměnitelným ʺhlukem“, to bezpečně poznáte, o tom rozhodně nelze prohlásit, že to jsou kroky okolo vás, které však nikomu nepatří), bych pánům psychologům snad jen doporučil, ať se vybodnou na své prášky, zvednou pozadí ze židle a jdou trampovat, aby věděli, jak to s těmi zvuky je a nenapsali by pak taková nebetyčná rádoby moudra.

Tolik velmi stručně v duchu toho, co hlásá můj oblíbenec Erich von Däniken – to si nevymyslíš, to musíš vidět a zažít. Věřte, nevěřte.

Hawkey

Rubrika:

Zlo na velhartickém hřbitově

Další články na podobné téma:

Noutonický hřbitov - film

Tags:

astrální bytosti

historie

Nadrozměrný val v Kopańcu

Leoš Drahota — Sun, 06 Jul 2014 23:04:28 +0000

Za tajemstvím neobvyklého kamenného objektu se Moskyt rozhodl putovat až do polské země. O původu žádného podobně velkého díla lidských rukou ve Střední Evropě se pravděpodobně neví tak málo, jako o tzv. Keltském valu. A to je téměř neodolatelné lákadlo, které nás nakonec přinutilo opustit svou rodnou bažinu. Sníh slezl z hor, zima z kalendáře a listí na stromech ještě zcela nevyrašilo, aby bránilo ve výhledu. Prostě ideální doba na takovou badatelskou akci.

Za záhadou do Polska

Nad polskou vesnicí Kopaniec, pod vrcholem Kamenického hřbetu Kozí šíje (Kozia Szyja, 752 m. n. m.) stojí několik kamenných zdí impozantních rozměrů. Některé ze tří stran uzavírají jakýsi dvorec o straně dlouhé až 100 metrů, jiné jsou vzájemně rovnoběžné, zakroucené do oblouku a další se rozbíhají do různých směrů. Je to pěkné místo, tiché a klidné. Na obě strany Kamenického hřbetu (Grzbiet Kamienicki), na jehož zlomu tato lokalita leží, je odtud krásný výhled. Mezi zdmi, či spíše valy je radost posedět, člověk si tu připadá tak nějak v bezpečí, chráněný. Přesto se tu do hlavy vkrádá jedna zneklidňující neodbytná otázka. Kdo tu ty podivné mohutné valy vybudoval, kdy a proč. Ještě podivnější je, že uspokojivě odpovědět zatím zřejmě nedokáže nikdo!

Poprvé v historii Moskyta vyrážíme na pátrací výpravu za hranice České republiky. Je časně jarní oblačný den a naše zvídavost nás žene nad malou vesnici na polské straně Jizerských hor. Na loukách horského hřebenu pak konečně spatříme ony zvláštní zdi. Odkládáme batohy, bundy a začínáme si obhlížet tuto místní záhadu. Je nám jasné, že budeme mít co dělat, abychom celou lokalitu za zbytek dne, který nám zbývá, stihli pořádně prohlédnout a zdokumentovat. Ohromují nás rozměry některých částí zdí, proti kterým je i slavný Hadriánův val v Británii, se svými třemi metry na šířku, pouhou zídkou. Víme, že asi 117 kilometrů dlouhá ostrovní zeď měla střežit bezpečí nejsevernější výspy Římského impéria, co však měla za funkci zeď nad Kopańcem, to netušíme.

Zvlášť jeden tzv. Keltský val udivuje svými parametry. Uzavírá z jižní strany nižšími zdmi vymezený obdélník na samotném vrcholu hřbetu, je dlouhý bezmála 100 metrů, v nejvyšším úseku 5 metrů vysoký a stejně tak široký. Je tak sice nesrovnatelný s většinou jiných, lidskou činností vzniklých valů, ale tady není jediný, který svými rozměry překvapuje. Proč právě zde si však dal někdo tolik práce s vytvořením takové antropogení akumulace?

Vesnice Kopaniec, ležící na úpatí Kamenického hřbetu byla založena pravděpodobně již ve 13. století. Patřila zpočátku k majetku kláštera johanitů v Cieplice Śląskie-Zdrój, od roku 1405 až do konce 2. světové války pak k panství rodu Schaffgotsch. Již od počátku své existence měl Kopaniec charakter rolnicko-hornické osady, v které se podle všeho dařilo také sklářské výrobě. První zmínky o zdejší sklářské huti najdeme již v dokumentech z roku 1343 či 1405, což potvrzují i místopisné názvy ve starých topografiích, jako například Huttenbusch, Huttstattweg nebo Rothes Floss. Pozůstatky po výrobě skla objevil mezi obcemi Kopaniec a Chromiec i archeologický průzkum z roku 2003.

Co to tu postavili

V první chvíli vás napadne, že by snad valy mohly vzniknout jako vedlejší produkt při sběru kamení z polí, jak tomu na některých místech Jizerských hor je. Aby však bylo možné nasbírat takové množství kamení zde nad Kopańcem, musely by být zdejší louky pokryté žulou snad v několika vrstvách. Je také třeba se ptát, mohla-li být vůbec vrcholová partie hřebene v těchto klimatických podmínkách k pěstování nějakých plodin využívána. Pokud ano, pak by například jižní mohutná zeď pravděpodobně hromadila a do pozdního jara zadržovat sněhové návěje, které by rolníkům obdělávání polí komplikovaly.

Dnes jsou tu louky, v nedávné minulosti snad pastviny, jenž podobné rozsáhlé terénní úpravy zpravidla nevyžadují. Navíc se při sběru z polí vrší spíše haldy volně nakupených kamenů. Tady však valy podle všeho vedlejším produktem nebyly, ale měly samy o sobě nějakou funkci. Byly pracně a účelově vybudovány, neboť ten kdo je stavěl chtěl, aby byly pevné, dlouho vydržely a něčemu sloužily. Ale čemu?

Zdivo záhadných valů je z vnějšku tvořeno z na sucho vyskládaných větších a pečlivě lícovaných kamenů, zatímco vnitřek valů je neuspořádaně vyplněn menšími kameny, pískem a zeminou. Je možné, že byly nejprve vystavěny dvě rovnoběžné zdi a prostor mezi nimi až následně vysypán drobnějším materiálem. Stěny valů jsou svislé, některé kameny nesou stopy lámání i ručního vrtání majzlíkem. Ve stěnách valů najdeme balvany o délce až jednoho metru, převážně se ale stavělo z kamenů menších. Různí se také rozměry samotných valů. Někde jsou zdi vysoké třeba jen metr, jinde, jak již víme, dosahuje výška valu metrů pěti. Stejně tak kolísá i šířka těchto staveb. Dva metry široká zeď se na jednom úseku zlomí do pravého úhlu, aby o několik desítek metrů dál ztloustla na nepochopitelných přibližně 9 metrů. Nevíme samozřejmě, jaké byly původní parametry těchto zdí, do jaké míry byly rozebrány třeba na stavební materiál pro poblíž stojící rozvaliny lidských obydlí, či jakkoli přeskupeny. Neznáme ani základy, na kterých valy stojí. Nikde ale nepozorujeme, že by se zeď vyvracela, trhala, či bořila do terénu.

Obcházíme valy ze všech stran a snažíme se nalézt nějakou stopu, které bychom se mohli chytit ve snaze objasnit původ této zvláštní stavby. Hledáme ale marně. Máme však štěstí alespoň v tom, že ve svém bezvýsledném rozjímání již nejsme sami. Potkáváme tu totiž odborníka a místního znalce Leszka Różańského, který zdejší kraj i samotné valy dopodrobna zná a zabýval se už snad všemi možnostmi jejich vzniku. Ochotně se s námi dělí o své poznatky, ale také upřímně přiznává, že neví, kdy a proč byly tyto zdi vybudovány. Přestože je hypotéz několik, žádná není bez kazu a nedokáže bezezbytku odpovědět na všechny otázky, které si udivený pozorovatel tváří v stěnu valu pokládá.

Leszek Różański ve videu o tomto tajemném valu: http://www.moskyt.net/film/keltsky-val-jizerskych-horach

Teorie hornická

Jedna z teorií říká, že valy vymezovaly hornické parcely, či že jsou vlastně uložištěm odtěžené horniny. A vskutku, v okolí Kopańce se ve středověku dolovalo zlato z vystupující křemenné žíly! Zdejší lokalita je coby místo hornického zájmu zmiňována ve wroclavské valonské knize Antonia de Medici z roku 1456 i v knize Johanna Wahleho, pocházející z roku 1465. O důlní činnosti, kterou mimo jiné ukazuje i zobrazení Kopańce na mapě Simona Huttela z druhé poloviny 16. století, svědčí také místní názvy jako Wolfsseifen či Goldgruben. Některé části starých štol prý byly dostupné ještě v polovině 19. století, stopy po dávné těžbě odhalil archeologický průzkum na západ od vesnice.

Proč by ale hornické parcely měly vymezovat tak masivní a pracně vyskládané valy? K označení pozemku by přece postačovaly hraniční kameny, k „oplocení“ pak třeba půl metru široké zídky, které by ale vymezovaný prostor na rozdíl od našich valů až na nějaký úzký vchod zcela uzavíraly.

Vymezení hornických parcel popisuje ve svém pojednání „Znaki naskalne w górach ślaskich“ z roku 1978 profesor Josef Kazimierczyk. V různých rajónech Jelenohorské kotliny a jejím okolí se mu podařilo identifikovat 10 podobných záborů o délce až 100 metrů a jen o něco málo menší šířce. Zdi, které tyto parcely ohraničovaly, však měly poněkud odlišné, zato však pochopitelné parametry. Vysoké byly maximálně 1,2 metru a široké několik desítek centimetrů. Některé byly zasypané zeminou a vytvářely tak jakýsi zemní val.

Stanislav Firszt naproti tomu v díle „Dawne dolnoślaskie górnictwo zlota w świetle badań archeologicznych z lat 1984 – 2000“ z roku 2000 nic takového, jako zdi vymezující parcely na archeology prozkoumaných důlních lokalitách, vůbec nezmiňuje.

O podobně opevňovaných hornických parcelách navíc nemáme žádné zprávy ani z jiných středověkých dolů. Pokud by šlo pouze o uložení odtěženého materiálu, platí ta samá pochybnost, jako v případě kamenného snosu z polí. Proč by kamení prostě nebylo jen volně navršeno na haldy, či shozeno ze svahu? A ještě je tu jedna podstatná vada této teorie. Poblíž našich valů se žádný důl, ani žádné náznaky jeho dávné přítomnosti nikdy nenašly. Marně by jste tu pátrali po obvyklých terénních nerovnostech, nikde neuvidíte ani propady či jámy po odtěženém materiálu.

Znaky v kameni

Nějaké stopy tu však možná přeci jen kdosi zanechal. V blízkosti valu, ale i na vzdálenějších místech se na samostatných vztyčených i ležících kamenech nacházejí do hloubky až jednoho centimetru vytesané zvláštní znaky, které jsou sami o sobě malou záhadou. Většinou se jedná o rovnoramenné kříže o velikosti 10 až 20 centimetrů, někdy hladké, někdy s kotvou či tlapkou na konci ramen. Jinde jsou ale kříže dvou či tříramenné, nebo je křížů na kameni víc. Jsou tu také znaky jiných tvarů, na boku některých, zdá se že nahrubo opracovaných „patníků“, se skví litery FP.

Leszek Różański nám ukazuje kameny se symbolem kříže na okraji nedalekého lesa. Kameny jsou viditelně člověkem vzpřímené, znaky jsou zpravidla vytesány do horní horizontální části monolitů. Uvnitř vrypu některých znaků lze vypozorovat zbytky bílé barvy, kterou byly symboly kýmsi zvýrazněny. Další kameny nesoucí tajemné značky se nacházejí dál od obřích zdí a vzbuzují pochybnosti o svém příbuzenství s valy.

Je nějaká šance vnést trochu světla alespoň do této „malé záhady“? Možná že ano. Do oblasti Jizerských hor, Krkonoš i jiných horských poloh našeho pohraničí, přicházeli ve středověku hledači drahokamů, minerálů a drahých kovů z oblasti francouzko – belgického pomezí - Valoni. Tito odvážní prospektoři dokázali v cizích a divokých končinách nejen úspěšně vyhledávat a dolovat přírodní poklady, ale také svým způsobem mapovat neznámou krajinu. Označovali si významná naleziště, hranice záborů, území, směr a stezky rozmanitými znaky, vyřezanými do kůry stromů, či vytesanými do kamenů a skal. Symboly slunce, měsíce, hvězd, písmen, křížů, lidské ruky, vidlice, kladiva, krumpáče či šipky se staly prvními terénními směrníky, ukazateli i informačními tabulemi, kterým však rozuměli většinou jen jejich autoři a příslušníci jejich bratrstva. Jak bylo psáno výše, Valoni ve svých knihách Kopaniec v souvislosti s hornickou těžbou zmiňují, což znamená, že zdejší lokalitu znali a snad si ji i po svém „označkovali“. Je-li však nějaká souvislost mezi znaky v kameni a samotným valem, kdo ví.

Teorie keltská

A co keltský původ „Keltského“ valu? Samozřejmě se nabízí srovnání třeba s Obřím hradem na Šumavě a je třeba říci, že obě lokality mají asi náhodně, ale překvapivě hodně společného. Poměrně velká je například nadmořská výška, v které se oba objekty nacházejí. Obří hrad nějakých 950, Kopaniec přibližně 730 metrů nad mořem. V blízkosti obou lokalit se těžilo zlato a materiál ke stavbě zdí možná v obou případech pochází ze suťových polí, která jak na Šumavě, tak v Jizerských horách poblíž těchto objektů leží. Také anatomie samotných valů je podobná. Vysoké a velmi široké zdi se stěnami z lícovaných balvanů, poskládaných bez pojiva, mezi kterými je volně navršena výplň z menších kamenů.

V případě šumavského hradiště se uvažuje o tom, že kamenné zdi (hradby) měly dřevěnou nástavbu. Obří hrad archeologové datují do doby Halštatské (7. století př. n. l. – 450 př. n. l.) a jeho funkce není úplně objasněna. Průzkumy neodhalily žádné dobové nálezy, což vypovídá o tom, že hradiště Keltové trvale neobývali, ale jen občas k čemusi využívali. Předpokládá se proto, že plnilo účely náboženské a obřadní. Ze zbytků valů se pak dá odvodit rozdělení celého komplexu na jakési předhradí a vlastní akropoli.

Na rozdíl od valů, které obklopovaly keltská oppida jako obranná hradba však nad Kopańcem takový účel zdejší neuzavřené dvorce či rovné segmenty zdí mohly plnit jen obtížně. Snad jen, pokud by otevřené strany v dávné minulosti byly opatřeny například dřevěnou palisádou. To by ale kompaktnost celého opevnění nesmyslně snižovalo. Zdi keltského Obřího hradu i jiných dochovaných oppid na našem území jsou dnes téměř beze zbytku v rozvalinách. Z toho můžeme usuzovat, že je jizerský objekt přeci jen mladší. Možná ale ne až tak o moc. Jeho existenci totiž prý zmiňují jakési zdroje již ze 7. století?!

Co s tím valem?

Zahraniční výprava Moskyta skončila. Obří valy stojí na Kamenickém hřbetu zahalené do roucha tajemství dál a ať už je navršili rolníci, kterým kamení překáželo v obdělávání polí, horníci, Keltové, či někdo úplně jiný, postavili to pěkně a na pěkném místě. Pěkně nám tím ale také zamotali hlavu.

Musím přiznat, že opouštíme polský Kopaniec, aniž bychom byli o moc moudřejší. Vždy když se na podobné místo vydáme, doufáme, že na nás zapůsobí atmosféra dané lokality, vlastní úhel pohledu, uvědomění si souvislostí s okolím, nějaká náhoda, nález, či prostě náhlé vnuknutí a přijde nápad, myšlenka a s ní vlastní teorie, směr či příklon k již existující hypotéze. A tady nepřichází nic. Tady nad Kopańcem je všechno možné a zároveň lze proti každé z teorií namítnout několik vážných výhrad. Tak co s tím? Myslím, že není nutné za každou cenu a s informacemi, které jsou nyní k dispozici upřednostňovat jedno vysvětlení. Skoro bych řekl, že je milé mít v dnešní době zeď, kterou kdysi kdosi za nějakým účelem postavil a o které teď nikdo nic neví.

Archeologický průzkum v lokalitě těchto nepochopitelně nadměrných valů zatím žádný neproběhl. Až k tomu jednou dojde, možná se budeme divit, jak jednoduché je vysvětlení pro existenci těchto zdí. Zatím ale nevíme, tápáme a necháváme se nevázaně unést na křídlech vlastní fantazie. A dělá nám to, přiznejme se, docela dobře.

Za ochotu, užitečné informace a fotografie znaků děkujeme panu Leszkovi Różańskému.

Rubrika:

Keltský val v Jizerských horách

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Ponorná řeka Valhala

Tags:

archeologie

historické objekty

hory

Bludičky a modré plamínky

Jiří Svoboda — Sun, 15 Sep 2013 18:38:22 +0000

Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Modré plamínky jsou jedním z motivů, který by snad mohl mít určitou spojitost s keltským světem. Téměř vždy je spojen s výskytem zlatého pokladu, který se nalézá přímo pod plamínkem. V případě barvy plamene lze tento motiv chápat v jistém ohledu jako keltský prvek, u nichž dosáhla modrá barva vysoké obliby. Nicméně, ani s pokladem nemusí nijak zvlášť silně souviset.

Celá řada zpráv z antiky a především G.I.Caesar, dokládají oblibu modré barvy především u britských Keltů. Tato záliba se však neomezovala pouze na Brity, ale byla pravděpodobně rozšířena po celém keltském světě. S modrými plamínky souvisí jiný zajímavý detail. Jde o jev, nazývaný -očišťování zlata-, nebo -peněz-. Těžko rozhodnout jak jej zařadit. Bude pravděpodobně nějak souviset s kultovními praktikami, které jsou v přímé vazbě na metalurgii drahých kovů. Z germánské kulturní oblasti se ví o jakémsi technologickém postupu jménem kapelování. O co přesně jde, není do detailu známo, nicméně z kusých zpráv vyplývá, že opakované žíhání rudné směsi s blíže neznámými přísadami, vedlo k získání vysoce ryzího zlata.

Nelze ovšem přehlédnout velmi významné spojení s celokeltskými svátky Beltain a Samhain, kdy byly rozdělávány posvátné ohně, při nichž si každý hospodář zažehl svůj vlastní oheň. Tato symbolika vycházela z keltské představy, že každý člověk nežli zemře, začne vyzařovat vlastní světlo - oheň. Tím byla vlastně dána jasná informace o tom, že jeho duše se již částečně odpoutala od těla, aby ohlásila jeho smrt. Tato duševní světla, lépe řečeno světla "duší", krouží kolem domu a stává se někdy, že mohou objevovat i světla již dávno zemřelých příslušníků rodu.

A nyní to nejzajímavější, "duševní" světla byla často pozorována v Cornwallu a Walesu jako modravě světélkující hmota, která se otáčí a tančí. Zde není možné nevzpomenout na četné české pověsti s tímto motivem (modré plamínky) v souvislosti s našimi bludičkami. Je pozoruhodné, že se tato modrá světélka dostala do obecně vžité představy s přímou vazbou na močálech a bažinách. Snad půjde o dávné reminiscence na předjarní oběti utopením v močálech, což dánské bažiny potvrzují jednoznačně a to v podobě nalézaných obětí.

Odtud je již přímá cesta k české verzi modrých plamínků jako bludiček, které lákají noční chodce do svých pastí, aby je tancem usmrtily. Nicméně je pozoruhodné, že se verze o modrých plamíncích udržela pouze v oblastech, kdysi keltských. Například německé pověsti tento fenomén neznají, třebaže se jinak ohnivými prvky přímo hemží. Dá se proto předpokládat, že se jedná o velmi výrazný keltský prvek, který se udržel až do současné doby.

V Čechách lze celoplošný výskyt tohoto motivu (BF) rozdělit do přibližně dvou oblastí:

- Je částečně situován do severnějších pohraničních oblastí. Objevuje se sporadicky v okresech Tachov, Písek, ale hlavní váha výskytu je orientována do východních Čech.

- Z východočeské oblasti je zřetelný směr na Moravu a to přes okresy H.Králové, Pardubice, Ústí n. Orlicí, Šumperk, Olomouc a Přerov. Ojediněle se objevuje v okrese Břeclav.

Je pravděpodobné, že takto zachovaný výskyt typu BF odráží dobovou realitu kontaktů mezi Germány a Kelty na našem území. S modrou barvou bude souviset jeden zajímavý detail. Z germánské oblasti pochází výmysl o modré krvi, který je velmi rozšířený po celé Evropě. Aby se šlechta odlišila od svých vrstevníků, velmi ráda přijala myšlenku o tak vznešeném původu svých předků, že je její krev jiná (myšleno obrazně). A aby byl tento rozdíl zvláště intenzívně dokreslen, byl tento rozdíl detailizován modrou barvou.

BLUDIČKY - SVĚTÉLKA

Další z vodních bytostí, které se mohou dostat do souvislostí mezi slovanským a keltským světem jsou bludičky. Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Již Shakespeare použil termín puki ve významu nočních bludiček, ale musel vycházet z kořenů mnohem hlubších, neboť stavěl na staroanglickém termínu "pu-ca" případně na norském "puki" či nakonec na irském "puca". Všechny tyto slovní doklady je možné vztáhnout na anglický výklad "bogle", "boggard", "bogy" "bogey", "bogeyman", které se ve středověké angličtině proměňují do podoby "bugge" s obecně uznávaným významem skřet, záření.

Fenomén bludiček nebude tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné.

Na ŽELEZNOBRODSKU se nazývají cvendy, na ČESKOTŘEBOVSKU rychmandle. Na Moravě jsou nekřtěné děti s průhlednými těly jmenovány zahubenčata, zabobončata..

Bludičky jsou známy po celém slovanském světě. Název je odvozen od jejich jakoby bloudivého pohybu při zemi a v blízkosti vodního zdroje. Například v Lužických Srbů se bludičky objevují v podobě drobného plamínku a zavádí lidi, kteří v noci zabloudili do bažin a močálů. Ovšem někdy také bludičky lidem pomáhají, když jim v noci ukazují na cestu. Odměnou bývá protislužba, avšak při jejím nesplnění se pak lidé obávají msty. Prý zvláště ráda pálí opilce, kteří v noci usnou na nohách. Pozoruhodná je ovšem i protiobrana – člověk musí jít jednou nohou ve vyjeté koleji.

Na ŠUMAVĚ se světlíci, jak se jim zde říkalo, nemuseli nutně objevovat přímo v bažinaté oblasti. Jejich výskyt se koncentruje do obcí BOHUMILICE, PÍSEK (u mostu), SUDSLAVICE, MALENICE, ZÁLEZLY, MICHALOV, SV. MÁŘÍ, ŘETICE, OHRAZENICE, VÍCEMILICE a na vrch ČEŘENEC u Sv. Máří. (1) Světélka zde bývají považována za ubohé duše, která měla svůj očistec v některém stromě. Byla v něm zakleta a protože byl strom poražen, stěhovala se duše do jiného stromu, neboť jí ještě nevypršel trest. Světélka bývají také často spojována s černým mužem (Bohumilice). Někdy se prý řadí za sebou v počtu 9 (Malenice), ale obvykle ráda pomáhají nočním zbloudilcům a mají prý radost, když se jim poděkuje. To prý se roztančí a svítí o poznání jasněji (Zálezly, Malenice). Většinou panuje přesvědčení, že jde o duše nepokřtěných dětí a místy se věří, že se jedná o malé chlapce.

Ze Sušicka je doložena pověst, jejíž obsah je téměř zcela realistický. Na louce ve ŹLÍBKU u NOVÉHO DVORA uviděl jednou pasák oheň. Protože mu byla zima, šel k němu, že se ohřeje. Poznal však, že plameny jsou zcela studené. Chtěl si vzít několik uhlíků, že by si s nimi zapálil doma oheň. Jakmile šáhl do kapsy, vypadl mu z ní do ohně chleba. Zář pak v mžiku zmizela. Místo ní stála před užaslým pasákem bedna plná zlata, na které seděl pes. Za chvíli zmizela i ona a poklad pak již nikdo neviděl. (2) Ačkoliv v tomto případě nejde o typické bludičky-světélka, jsou všechny doprovodné atributy pro uvedený fenomén typické. Nevýznamná není rovněž i ta okolnost, že v blízkosti uvedené lokality se objevuje významné keltské hradiště Sedlo u Sušice. V blízkosti Sedla ještě zůstaneme.

Ze vsi OPELICE (dnes OPOLENEC) u Sušice pochází informace o tom, že světélka byla vůči lidem navenek velmi přátelská, ale ve skutečnosti neuvěřitelně krutá. (3) Chudá vdova se vracela v noci okolo Panského rybníka. V rákosí pod cestou skákala světélka a bývalo jich tam prý tolik, že si jich lidé téměř ani nevšímali. Byli na ně zvyklí a světélka jim nijak neubližovala. Ke kráčející ženě se však jedno ze světélek přiblížilo a tiše jí zašeptalo do ucha, aby šla s ním blíže k rybníku, že se bude mít tak dobře, jako se nikdy neměla. Žena odmítala a poukazovala, že má doma pět dětí, a že by o ně neměl kdo pečovat. Světélek kolem ženy přibývalo a všechna ji lákala, aby s nimi šla, že se o její děti postarají. Na poslední chvíli, když světélkům již téměř přikývla, se žena vzepřela a co nejrychleji běžela domů. Všechny děti však ležely mrtvé na svých postelích.

STARÁ HUŤ u Železné Rudy má rovněž svoje světélka. Vypráví se o nich v pověsti "Hladová světýlka". 4 Jednou v lese zabloudily dvě děti a ocitly se mezi bažinami a slatinami. Uviděly ve tmě namodralá světélka, ale bály se jich, ale po nějaké chvíli stály před chaloupkou, kde bydlil poustevník. Ten je nasytil a napojil a děti přestaly vnímat nebezpečí. Dívaly se z okénka na světélka a začaly se jim smát. Světélkům se to nelíbilo a najednou se změnila z malých a příjemných namodralých do hrozivých červených plamenů a bouchala do oken a dveří. Děti odvahu zase ztratily a ukryly se pod dlouhý poustevníkův vous a do záhybů jeho kutny. Světélka byla nakonec usmířena napadanými drobty chleba, které děti nasypaly na práh. Pak se uklidnila a brzy i zmizela. Motiv úkrytu ve vousech poustevníka je skutečně pozoruhodný, neboť se nikde jinde neobjevuje. Rovněž i to, že hlavními protagonisty příběhu jsou malé děti, ukazuje na jakousi společnou předlohu dětí v lese, které v noci najdou pomoc v podobě náhle se objevivšího přístřeší. Jedná se pravděpodobně o motiv "perníkové chaloupky", čemuž by nasvědčoval výskyt posvátného pečiva (chleba, perníku) v podobě votivního předmětu.

S proměnou barev světélek souvisí i pověst z BOUBÍNA. (5) Vypravuje se, že o Velkém Pátku, když čte kněz v chrámu pašije, bývají na vrcholcích BOUBÍNA a BOBÍKU vidět bledězelené plamínky, které jakoby poskakují po temenech hor a mizí v jejich nitrech. Někdy se ovšem nad Boubínem objevují tmavorudé plameny a to potom bývá slyšet úpěnlivý lidský pláč a kvílení, drásající srdce. Jsou to prý oběti lidí, kteří zde zahynuli při hledání pokladů. Jakási lidská oběť je připomínána ve vyprávění o zasypané dceři boubínského černokněžníka, kterou zde umístil rozezlený otec, když se zamilovala do chudého dřevorubce. Vypravuje se, že kdysi se v okolí Boubína objevil pastevec, který hledal poklady. Uslyšel pod sebou sténání a vzdychání, vycházející ze země. Prokopal se až do sklepení, kde nalezl krásnou dívku, dceru boubínského čaroděje. Pověst říká, že kdo by chtěl dívku vysvobodit, musí zemřít. To se stalo i pastevci, neboť druhého dne bylo nalezeno jeho tělo roztrhané, jakoby od divoké zvěře a po sklepení ani památky.

SEDLČANSKO patří také k oblastem, kde je zachycen větší výskyt bludiček. Objevují se zde na podmáčených lukách nebo v blízkosti bažin a obecně se věří, že jde o dušičky nekřtěňátek. (6) Místní pověsti zdůrazňují, že s nimi nejsou žádné žerty. Někdy světélka člověka dovedou ztlouci a jindy jej dokáží zavést až do bažiny. Objevují se v okolí vsí LÍCHOV, MRÁKOTICE, VYSOKÝ CHLUMEC, DUBLINY, DOUBRAVICE, OBDĚNICE, VRATKOV, ŘADOV, DRAŽKOV, LAVIČKY, DUTÍ, HATĚ, VÍTĚŽE, HRADIŠŤKO, PROSENICKÁ LHOTA. Jak již bylo upozorněno, u Dražkova se světélka objevovala na vrchu Racochy, kde ovšem žádné močály nejsou, nicméně na úpatí vrchu menší zbytky močálů jsou. U Hrachova se spolu s nimi zjevovala rovněž i Černá postava. Uvedené produkci předcházel výskyt světélek u hřbitova, která se posléze přesunula ke křížku a vydávala při tom velmi jasné světlo.

Někdy se stalo, že byl člověk světélky napaden (Lavičky, Dutí) a způsobily mu totální zničení celého oděvu. V jiném případě se musel napadený člověk schovat po necky. Když nebezpečí pominulo, bylo dno celé rozštípané (Obděnice).

Rovněž i PODBRDSKO má s voje bludičky. Dvořák zaznamenává jejich výskyt u obcí BOREK s rybníkem jménem ČERTOVÁK, LÁŽOVIC, NEUMĚTEL, SKŘIPELE, RADOUŠE, BEZDĚDIC. (7) Jako všude, kde byl výskyt světélek zachycen, i zde se objevují v blízkosti močálů nebo vodních ploch. Pověst neměla valnou, neboť se věřilo, že zavádějí lidi do močálů. Místy jsou vyprávění vcelku hodnověrná, jestliže je líčena situace, kdy noční chodec zmatený světélkem usnul a ráno se probudil na okraji bažiny (Lážovice, Neumětely). Někdy jsou však situace, že se světélka objevují v jinak suché oblasti, ale v blízkosti pravěkého objektu (Skřipel). Například právě u Skřipele bylo světlo mimořádně jasné, takže to vypadalo, jakoby kráčel někdo s lucernou v ruce. Dvořák uvádí, že v blízkosti světélek se prý lidé cítili podivně omámeni bez možnosti logického uvažování. Rozporuplnost charakteru světélek se nejlépe projevilo u Bezdědic a Radouše, kde prý lidem pomáhalo a bylo prý velice jasné.

Světélka se objevovala i POD JAROVEM u Berouna u Tetína a vrchu Damil. (8) V tomto případě je ovšem nutné upozornit na to, že v blízkosti posledních dvou jmenovaných lokalit se žádný větší vodní zdroj neobjevuje. Nicméně určení směru výskytu bludiček -pod- naznačuje, že mohlo jít o výskyt na březích Litavky.

Ve východních Čechách na CHLUMECKU jsou světélka v mnoha případech spojena s paralelní existencí černého nebo ohnivého muže. (9) Pochopitelně, že v nížinatém a vodnatém kraji se světélka objevovala v blízkosti vod a vodních toků. Zajímavé ovšem je, že výskyt světélek byl v této oblasti zachycen relativně nedávno a to ještě v roce 1870 (Chomutice). Další výskyt ve východních Čechách je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova.

Místa, kde se světélka objevovala, jsou ohraničena vesnicemi CHOMUTICE, ŽLUNICE, CHOMUTIČKY, ZDECHOVICE, KOBYLICE, RASOCHA, LOVČICE. Světélka se objevovala v blízkosti ohnivého muže ve Žlunicích. Vypráví se, že kolem něho tancovala. Tento muž prý nosil na krku těžký kámen a byl prý celý černý – spálený. Pro úplnost je však nutné upozornit, že se v blízkosti Žlunic vyskytovala blata. Spálený muž se objevoval spolu se světélky rovněž i u Kobylic.

Velmi podivná pověst je spojena s výskytem světélek u Chomutiček, kde se mělo objevovat velmi pohyblivé světélko. Mělo se objevit až poté, když bylo vystřeleno šípem na slunce. Tuto pověst potvrzuje i Horyna (10), jestliže uvádí, že šíp na slunce vystřelil ohnivý muž, který byl pro tento čin proklet. Prokletí jej zbaví teprve 100 za sebou jdoucích lidí, kteří by jej pozdravili.

U Zdechovic v místě zvaném "u Osičí" prý často lidé pozorovali světlo, které však stálo na jednom místě. V okolí močálů u Lovčic se prý také často objevovala světélka, která byla někdy doprovázena bezhlavým koněm. Jejich výskyt je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova. Povaha tohoto mýtického fenoménu je rozporuplná a dvojaká. Kdo na ně zapíská, toho potrestají tím, že jej zavedou do močálu, ale někdy pomáhají nalézt správnou cestu z močálu ven. Jsou vždy v lichém počtu.

Výskyt světélek byl zaznamenán rovněž i v POJIZEŘÍ. (11) Je lokalizován do okolí vsí ČISTÁ, BUKOVNO, BEZDĚZ. Například v Bezvelském dole se světélka objevovala spolu s ohnivým psem. V tomto případě jde o zajímavé zjištění, neboť výskyt světélek nebyl limitován vodním prostředím, ale mimo něj. Zde byla zaznamenána pouze na vlhčích místech, ale rovněž v hlubokých údolích a v lesích. Bývala osamělá, ale často se namodralé plaménky vyskytovaly pohromadě, někdy tvořily celé roje. Zhasínala a zase se rozsvěcovala, poskakovala nad mokřinou nebo v lesích. Seskupovala se a zase se rozbíhala, ale pohled na ně nebyl hrozivý, spíše udivený.

V městě Bezděz byl zachycen výskyt namodralého světélka v parném létě a to v místnosti. Vypráví se, že toto světélko, objevující se ve staré hospodě s kamennými základy na náměstí, skočilo na ponocného a dost mu ublížilo. O této hospodě panuje více zkazek, neboť patří mezi nejstarší objekty města. Ta nejzajímavější mluví o výskytu "ohnivého sudu".

V západních Čechách jsou bludičky známy z okolí MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ a to především ze vsi VALY, původně ŠANCE (12). Poblíž vesnice se nalézají v lese místo v původním názvosloví "Wolfgruben" dnes překládané jako "Vlčí jámy". Vypráví se, že se zde často v blízkosti pravěkých valů objevují "medvědí", případně "čertovy bludičky". Prý zde kdysi bydlil osamoceně jakýsi muž, kterého zde vyhledal samotný ďábel, aby si jej vyzvedl podle smlouvy s ním uzavřené. Muž mu chtěl utéci, ale jeho snaha byla marná. Dostihl jej poblíž pravěkých valů a od té doby se zde objevovala světélka. Západní Čechy ještě neopustíme, neboť modravé plamínky, mající označovat ukryté poklady se prý objevovaly i na posvátné hoře západních Čech a celého CHEBSKA – na Dyleni. V pověsti "Tucet odvážných" (13) se uvádí, že v blízkosti "Granátové studánky" se objevily modravé plamínky, ukazující na ukrytý poklad. Pojmenování studánky bude souviset s výskytem západočeských granátů v této lokalitě, takže vazba na jakési bohatství zde nepochybně existuje. Celá pověst však končí veskrze prozaicky, neboť tajemný cizinec, který upozornil na modravé plamínky, nebyl přizván do společnosti, která se vydala poklad hledat. Když byli již v těsné blízkosti studánky, zvedla se náhle divoká bouře, doprovázená děsivou kulisou, takže všech dvanáct statečných zbaběle uteklo, aniž by se poklad jakkoliv pokusili získat. V tomto případě jsou optické efekty spojeny s vodním prostředím skutečně mimořádně a to studánkou. Vodní zdroj tohoto typu je u Keltů symbolem posvátné úcty. Je velmi pravděpodobné, že i modravé plamínky z Dyleně jsou odleskem keltských náboženských představ a rituálů.

Rovněž i na MORAVĚ jsou bludičky/světélka obecně známým fenoménem. Je ovšem zajímavé, že se v mnoha případech váže jejich výskyt ke starým hradům moravským. V tomto ohledu je významné HUKVALDSKO. (14) Světélka se objevovala v okolí lokality MNIŠÍ (dnes součást Kopřivnice), a nočním poutníkům měla ukazovat cestu. Bažiny se vůbec nepřipomínají, avšak vrchy se světelným efekty se jmenují BRDY. Ohnivé motivy jsou obsaženy v pověsti u vsi SKLENOV. Na druhou stranu jsou bažinná světélka přítomna v okolí vsi TICHÁ, kde se objevovala velice často.

Zajímavá pověst je z HANÉ ze vsi DRAHANOVICE (leží u Náměště na Hané a v blízkosti keltského oppida Velkého Kosíře). Stalo se to na podzim, když se vracel jeden sedlák domů, Mezi vsí Lhotou a Drahanovicemi se mu objevila světélka a on prý na ně zavolal a vysmál se jim. Světélka se na něj sesypala a létala kolem něj jako zdivočelá. Dostal strach a začal utíkat domů, Světélka jej však tloukla a neustále bila. Teprve když byl u chalupy, tak zmizela, ale záda a krk měl samou modřinu.(15)

ZÁVĚR

Jaký je možný závěr? Je nesporné, že převažujícím prostředím výskytu jsou mokrá bažinatá místa. Tento fakt vedl nakonec badatele k názoru, že úniky bahenního plynu (nejspíše metanu – CH4) jsou primární příčinou vzniku pověsti o bludičkách. Nicméně nikde se nemluví o tom, že by bylo pozorováno jejich zapálení, vždy je uváděno, že světélka se objevují naráz. Někdy jsou jednotlivá, ale v mnoha případech je jich větší množství. Fenomén bludiček však nebude až tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron, který by vedl k domněnce o přítomnosti bahenních plynů. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné. Nelze ovšem pominout, že hodnověrná svědectví, která v 19. stol. sebrali němečtí badatelé, hovoří o tom, že uvedená světélka mají svůj vlastní pohyb a nevydávají žádné teplo. Něm. prof. Looff uvádí v (Annal. Poggendorffii – 1859), svědectví 19-letého gymnazisty, který zkoumal zelenobílé plamínky o velikosti slepičího vejce a relativně vysoké jasnosti. Světélka se pohybovala v trávě a při doteku necítil vůbec nic. (16)

To již samo o sobě zpochybňuje předpoklad o organickém původu světélek. Ostatně objem metanu v těchto koulích by byl tak nízký, že doba jeho hoření by se musela pohybovat řádově ve vteřinách. I když byly konány laboratorní pokusy, nikomu se nepodařilo dostat volný plyn do kulovitého prostoru a tam jej zapálit.

Rovněž i druhá námitka proti vysvětlení, že se jedná o zážehy unikajícího plynu má svoji váhu. Prakticky v každém zaznamenaném případě je popsán pohyb světélek a to jak nad vodou, tak i v trávě nebo nad lesní půdou. Tento pohyb mohl být do jisté míry ovlivněn větrem, avšak značné množství zpráv mluví o vlastním pohybu a to směrem k osobě, která na sebe nějakým způsobem upozornila. Potom se do té doby chaotický pohyb mění v organizovaný a světélka se skládají do řad.

Jejich výskyt nebyl striktně limitován vodou nebo bažinou. Objevovala se i mimo tento živel, například na dně roklí nebo v lese v trávě, případně i na vrcholcích kopců (Boubín). Nelze rovněž opominout další z možností, která bude vycházet z místních tradic, totiž že spolu se světélky se objevují i démonické bytosti v podobě "černého" nebo "ohnivého" muže, případně "ohnivého" psa. To je již motiv, sahající do dob velmi dávných. Na určité hladině pravděpodobnosti se dá předpokládat, že jde o silně deformovanou informaci o lidských obětech. (17) Tomuto pohledu by odpovídala celá řada náznaků, že ne vždy byly bludičky přátelské. Četná svědectví dokládají agresivitu bludiček a v mnoha případech i pokusy o usmrcení. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že značné množství podobných informací je ve stylu "jedna paní povídala", kdy je podobná informace přenášena ústně. Tím chci dokumentovat, že je latentně zdůrazňován negativní vliv podobného jevu. Nicméně plošný výskyt bludiček je tak rozšířeným jevem, že ho není možné přehlédnout.

Přírodní fenomén však musíme brát v úvahu. Některá líčení setkání s bludičkami-světélky upozorňují na to, že osoba, která se dostala do přímého kontaktu s tímto jevem, utrpěla značné škody, především na oděvu (Haná, Sedlčansko) a v některých případech i zničením ochranného předmětu (dřevo) a dokonce i popáleniny (Lužice, Šumava). V tomto případě je možné uvažovat o efektu kulového blesku, který vykazuje velmi podobné účinky. Nelze ovšem generalizovat, takže kulové blesky nebudou mít pravděpodobně na svědomí všechna vyprávění o bludičkách. Existují totiž případy (a těch je většina), kdy jakékoliv přírodní vysvětlení chybí.

Dostáváme se tím ovšem do oblasti, stojící zcela mimo naše chápání a v níž je v podstatě dovoleno všechno. Zajímavé na tom však je, že již nejstarší vysvětlení tohoto úkazu na tuto skutečnost ukazují. Jestliže se mluví v případě bludiček-světélek o duších nepokřtěných dětí, jde samozřejmě o vliv křesťanské ideologie. Nicméně značná starobylost tohoto fenoménu dovoluje soudit na možnosti jakéhosi "spiritu loci", který upozorňuje na význam lokality. Nadšenci pro mimosmyslové jevy ví dobře, o čem mluvím. Ostatně velmi citliví lidé dokáží velmi dobře rozpoznat místo, které je tím či oním způsobem spjato s tragickou událostí, případně s výskytem neobvyklého přírodního fenoménu. Přestože nelze tento jev dobře popsat, nelze jej apriorně ani vyloučit. Potom však musíme připustit, že na spojení bludiček se světem duchů asi něco bude.

Při revizi rukopisu jsem byl upozorněn přítelem dr. Filipem (GÚ AV) na článek, upozorňující na geologický fenomén, pojmenovaný lineární zóny. (18) Jde o geologické struktury, objevující se na našem území v rovných liniích (odtud lineární) směřující od severu k jihu v pásech zabírající šířku kolem 30´, tedy něco kolem 50 km. První linie začíná přibližně na 13◦ VD, v pruhu táhnoucím se od severu přes Karlovy Vary rovným jižním směrem. Na území Čech a Moravy jich autoři napočítali celkem 5. Tyto zóny se vyznačují především zajímavou geologickou skladbou, ale rovněž i únikem plynů, mimo jiné radonem, kysličníkem uhličitým, ale i metanem, výskytem termálních pramenů, neovulkanitů, rovněž i primárními vodními prameny s minerální studenou vodou, ale dokonce i přítomností nafty a s ní spojených plynných ložisek.

Při projekci bludiček-světélek do této geologické mapy se ukázalo, že všechny lokalizované výskyty světelného fenoménu, se ani v jediném případě nevyskytují nikde jinde, nežli právě v těchto zónách. I když lze namítnout, že soubor lokalit s uvedeným výskytem, je z hlediska statistické průkaznosti zatím malý (a tím pádem i málo reprezentativní), není možné tuto vazbu přehlédnout. Vyšší pravděpodobnost vztahu na uvedené zóny, naznačuje výskyt bludičkového fenoménu i v tak odlehlém moravském regionu, jakým je Hukvaldsko. Na jakékoliv definitivní závěry je zatím dost času, nicméně není možné přejít tuto indicii bez povšimnutí. Ona totiž každá podobná anomálie je vždy spojená i s poruchou magnetického pole místa výskytu podobných fenoménů. Chování magnetického pole země, zvláště v podobných geologických strukturách, je ovšem záležitostí dlouhodobého výzkumu. V každém případě jde nejen o poruchu geologickou, ale i geomagnetickou. Naznačenou dedukcí bychom se tak mohli dostat i k vysvětlení samostatného pohybu světélek, ale jsme zatím na počátku.

Z pohledu folklórního může mít toto zjištění mimořádný dopad. Ukáže-li se, že celá řada lokálních obyčejů (rituálů), může mít přímou souvislost s geologickým podložím, potom je nutné přehodnotit kompletně celou českou historii. Existuje totiž možnost, že na formování povahy národa, má jistý podíl i geologické podloží místa, kde etnikum vznikalo. Stručně řečeno, čím je geologický profil sledovaného území složitější, tím složitější je i povaha národa, žijícího nad tímto podložím.

obr 1: výskyt motivu bludiček je označen žlutou barvou.

obr 2: tabulka s přesnou geografickou identifikací místa výskytu bludiček-světélek.

1 Daněk, 1994, s. 35-49.
2 Rauvolf, 1997, s. 157.
3 Rausch, 1995, s. 112-113.
4 Rausch, 1995, s. 104-105,
5 Tomek, 1927, s. 120.
6 Bazal, 2006, s. 105-110.
7 Dvořák, 2005, s. 32-65.
8 Mevaldová, 1993, s. 38.
9 Kapras, 1941, s. 44-241.
10 Horyna, 1947, s. 302 a n.
11 Hoffmann, 1999, s. 72-99.
12 in " Hamelika" č.3, I.část – Mariánskolázeňsko, 25."Čertovy bludičky".
13 in."Hamelika" č.8.-9., V. část – Kynžvartsko a Dyleňsko, č.181 "Tucet odvážných".
14 Poláškovi, 2004, 27-29.
15 Sirovátka. Šrámková. 1982, s. 20.
16 (Ottosl. – hsl. bludičky),
17 Svoboda, 2002, s. 12-30.
18 Zeman, Suchý, Stejskal, Janků, Čermák, Turek, (JGE 69-70) 2000, 499-504.

Rubrika:

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Další články na podobné téma:

Pohaslé světlo bludiček

Tags:

pověsti legendy

příroda

Noc v Pohádce druhá

Leoš Drahota — Mon, 14 May 2012 10:58:57 +0000

Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradné láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Varovné znamení a příprava v čachrovském hostinci

Jako bychom toho neměli dost, vypravili jsme téměř po půl roce (23.3.2012) na samotu Pohádka znovu. Vypravili jsme se tam proto, protože jsme měli možnost účastnit se nového nočního pozorování statku s pomocí speciální techniky a také proto, že nám to přeci jen nedalo. Kde jinde už bychom měli mít šanci narazit na něco zvláštního či dokonce paranormálního, když ne na místě s takovou pověstí.

Opustili jsme Klatovy a zacílili k Čachrovu. Na polích kolem nás se ještě tu a tam povalovaly špinavě bílé jazyky ztvrdlého sněhu, ale kopce Pošumaví před námi již byly sněhuprosté, šedohnědé a pod těžkými mraky jaksi nepohádkově zachmuřené.

Kdesi jsme špatně odbočili a na úzké silničce nás náhle uprostřed polí zastavila závora železničního přejezdu. Krásná, starobylá, vypadající však, jako by se už nikdy neměla zvednout. Celý mechanismus těch šraněk byl předpotopní, ovládaný táhlem vedoucím kamsi do dálky. Žádné červené blikající světlo, žádné cinkání. Nikde ani živáčka a také žádný vlak! Sedíme a čekáme, motor je dávno zhasnutý. Za námi zaparkovala a zhasla další dvě auta. Vystupujeme a dáváme se s jejich osádkami do řeči. Nedůvěřivě hledíme na kus dřeva bránící nám v cestě a při neplánovaném pikniku u železničního přejezdu vtipkujeme na účet ČD. Postupně si odcházíme ulevit k nedalekým stromům a marně vyhlížíme blížící se lokomotivu. Uvažujeme, co budeme dělat, pokud se dlouhá červenobílá kulatina opravdu nenapřímí. Že by znamení, varování – dnes na Christlhof zapomeňte? Nedbáme. Čekáme a vlak těsně před vyčerpáním naší trpělivosti přeci jen přijíždí. Lokálka o jednom vagónku překodrcala přes přejezd, trochu delší chvilka napětí a pak se za velkého nadšení závora skutečně zvedá.

K Restauraci Šedlbauer v Čachrově jsme dorazili až za tmy a za deště. Měli jsme tu sraz se štábem pořadu České Televize Pološero, který se chystal spolu s námi strávit tuto noc v ruinách s neveselou minulostí. Dva kameramani, produkční pořadu, řidič a záhadolog Dan Mackerle. Vypravili se na Christlhof, aby tu natočili část dílu, věnovaného lidskému strachu a místo, kam jsme se chystali, se proto zdánlivě jevilo velmi příhodné.

Vzájemně jsme se pozdravili a poté stylově zasedli ke stolu v hospodě, do které s oblibou chodíval i Ivan Roubal – poslední to nechvalně známý obyvatel Pohádky. Majitel restaurace pan Ježek nás posilnil pivkem, polévkou, guláškem a svíčkovou, přílohovanou celou štanglí houskových knedlíků. Probrali jsme naše předchozí zkušenosti s pobytem v prokletém Christlhofu a hrubě nastínili plány pro dnešní noc. Bylo před devátou večerní, když jsme opustili pohodlí útulné hospůdky. Poděkovali jsme panu Ježkovi za pohostinnost, on nám popřál úspěšné přečkání noci v nedalekém statku a pak jsme se již ponořili do temného lesa, za nímž nás čekala noční Pohádka.

Prokletý statek znovu naším příbytkem

Mžilo, ale již naštěstí nepršelo. Na střeše chátrajícího stavení se přesto tu a tam nakumulovalo dostatečné množství vody k tomu, aby se velké studené kapky co chvíli překulily přes hranu tašek a nezachycené dávno odcizenými okapy, zákeřně zaútočily na naše zátylky. Bylo chladno, sychravo a uvnitř Pohádky tradičně neútulno. Usídlili jsme se tentokrát v místnosti s krbem (bývalé světnici) a na staré, na zem položené skříni zřídili jakýsi jednoduchý velín našeho dnešního nočního pozorování.

Dan Mackerle začal s naší asistencí zapojovat a oživovat dvě infračervené kamery, připojené na kontrolní monitor. Jedna byla nainstalována do velkého chléva, druhá snímala interiér neobývaného jihovýchodního pokoje. Tyto kamery byly vybaveny pohybovým čidlem, které při zaregistrování jakéhokoliv „hnutí“ a to třeba i pouhého plápolání plamínku svíčky, jak jsme vyzkoušeli, zapnulo nahrávání do připojené paměti.

Obešli jsme stavení s příruční termokamerou, prohlédli si všechny místnosti a zaregistrovali několik změn od naší podzimní návštěvy. Všimli jsme si mimo jiného, že sklep pod bývalou kuchyní někdo částečně vyklidil a tak jsme se rozhodli do něj sestoupit. Podle policisty, který byl u zajištění statku po zatčení posledního obyvatele Pohádky, se dole stále ještě nachází zbytek řetězu, který měl Roubal údajně použít k přivázání jedné ze svých obětí!? Dřevěné schodiště vedoucí kdysi do poměrně velkého sklepa se dávno rozpadlo, proto jsme museli ke slezení do podzemí Christlhofu použít poloshnilou dřevěnou desku. Šlo to však docela snadno a tak jsme si za chvilku mohli zblízka prohlédnout celý zatopený sklepní prostor. Vody tu naštěstí nebylo moc, asi tak dvacet centimetrů, ve kterých se topilo několik prken. Ve vzdáleném rohu, někde pod bývalou koupelnou jsme spatřili torzo snad bývalého mycáku, v druhém rohu do sklepa seshora sestupovalo koleno trubky záchodového odpadu. Na stěně vpravo pak skutečně visel upevněn ve zdi zvláštní řetěz, jehož funkci se nám nepodařilo určit.

Po obhlídce všech místností, půdy, sklepa i chléva jsme se rozdělili na několik skupin. Jedna se usadila ve světnici s krbem a hlídala kontrolní monitor, druhá obsadila vchod do chléva. Další přítomní průběžně obcházeli všechny kouty statku a snažili se zachytit cokoliv neobvyklého. Ve 23:00 byl spuštěn systém infračervených kamer, aby po následující dvě hodiny nepřetržitě monitoroval vybrané prostory. Veškerá další činnost byla utlumena, a šumavský statek ztichl v očekávání příštího. Soustředili jsme se na každý zvuk, který se ozval uvnitř i vně stavení, zírali jsme do tmy, aby nám neunikl jakýkoliv případný pohyb.

Přemýšleli jsme také při čekání na nečekané o reakci senzibilky, která před několika málo týdny velmi rychle opustila chlév s tím, že je tam moc negativní energie, neboť tam při zdi stále leží zakopáno osm mrtvých lidských těl!? Těžko říci, co si o tom myslet. Pohádka je holt buď opravdu plná temného tajemství, nebo již legenda o ní žije svým vlastním životem.

Film Noc v Pohádce druhá

Tajemnou atmosféru Pohádky můžete s námi prožít také v krátkém filmu, který při našem pátrání vzniknul.
Noc v Pohádce druhá - film

Půlnoční blackout

Stavení je ponořeno do nočního ticha, blíží se „hodina duchů“. Podvědomě bystříme ospalé smysly, ale klid kolem nás je zdá se nedotknutelný. Zdánlivě! Je 23:53 a obraz z obou kamer na kontrolním monitoru náhle a bez varování mizí, monitor modrá a nezobrazuje žádné údaje. Dan se pokouší dovolat hlídce u chléva, ale i jeho do té doby spolehlivá vysílačka přestává fungovat. Co se to děje, napadá nás. Mysl je v pohotovosti a noční únava je pryč. Vzpomínáme na Michala a náhlé odumření veškeré jeho elektroniky po přiblížení k Pohádce. Zkoušíme systém oživit, kontrolujeme kontakty, ale nepomáhá to. Jdeme se podívat do chléva, kde se však nic mimořádného neděje. Všude je stále stejný klid a ticho, jen kapky vody ze střechy dál s mlasknutím dopadají do odumřelé loňské trávy, nebo případně někomu z nás za krk.

V 00:05 hod. se obraz z obou kamer náhle bez našeho zásahu vrací, poté ještě několikrát nakrátko vypadává, ale pak již na monitoru drží. Nemáme jednoznačné vysvětlení. Chvíli spekulujeme, pátráme po nějakých dalších anomáliích, ale vše kolem nás je v normálu. Zdá se nakonec, že problém je spíše v baterii napájející celý systém, než v zásahu čehosi nadpřirozeného. Zdroj si prostě na chvíli potřeboval dát pauzu. Situace se zklidňuje a my si uvědomujeme, že je docela slušná zima i bez ledových kapek za krkem. Ještě jednou procházíme statek, který je však stále stejně netečný a nepřívětivý.

Půl hodiny po půlnoci se rozhodujeme Pohádku opustit. Dan Mackerle a ostatní členové štábu Pološera se balí do spacáků a teplého oblečení, neboť hodlají na statku vydržet až do kuropění (mají u pana Ježka v hospodě domluvenou snídani :-). My se s Christlhofem loučíme mimo jiné i proto, že na některé z nás čekají již za pár hodin pracovní povinnosti.

Ani napodruhé jsme se o přítomnosti paranormálna na Pohádce nepřesvědčili. Zvláštní byl pouze výpadek kamerového systému i vysílačky okolo půlnoci a také, jak jsme se dozvěděli později, zastavení se hodinek na Danově ruce. Faktem je, že díky dvanáctiminutovému výpadku nebyla vybraná místa zrovna v nejočekávanější chvíli monitorována. Těžko však tvrdit, že šlo v těchto případech o něco jiného, než o nespolehlivost techniky, nebo jejího napájení. Vypadá to, že ani šumavská samota opředená hrozivým mystériem, není tak děsivá, jak se povídá. O proklamované nebezpečnosti nocování na Chrislhofu vypovídá cosi i fakt, že řidič štábu Pološera celou noc, v autě stojícím jen pár metrů od zdi statku, ponechán o samotě všem pohádkovým běsům napospas, spokojeně prospal.

Pár dní před vydáním tohoto článku nám od našeho čtenáře ze Slovenska přišla tato ve světle christlhofských souvislostí jistě zajímavá zpráva.

Velmi dobre som poznal jedneho z majitelov Pohádky.., ale pekně po poriadku:

V roku 1984-86 som bol dva roky vojak základnej služby u výsadkového vojska na VÚ 1056 u roty hlbkového prieskumu v Janoviciach nad Uhlavou. Moj výsadkový náčelník bol aj so svojim kamarátom majitelom tejto usadlosti, menom Pohádka. Mohol to tam však mať len na víkendy požičane, prenajaté a podobně. Tváril sa však tak, že je to jeho chalupa. Volal sa kapitán Petr Vít, slúžil v Janoviciach a býval tuším v Klatovoch.

Ja som pósobil na rote ako výsadkár, vodič R3A a vodič padákového prepravníka. Velmi často sme využívali vojenský priestor Šumava - Dobrá voda. Poznal som to tam naspamäť. Od Hartmanic až po Železnu Rudu. Počas tých dvoch rokov som autom prejazdil pomaly všetky dědiny v okolí.

Niekolkokrát som bol s kpt. Vítom aj na tejto Pohádke, viezol som mu tam napríklad sud piva pred víkendom. Mal to ako chalupu a robieval tam mecheche a tak. Raz si pametám, že som tam išiel v noci počas lejáku. S nákladným autom sme sa brodili v nějakom strmáku, zapadali sme a ledva sme sa vyškrabali z toho marasu. Dost mi vtedy lepilo, všetko na mňa pósobilo deprimujúco a bol som rád, že som odtial vypadol. A to som mal vtedy 19! Potom som tam bol eště asi 1, alebo 2x. Tiež len naskok, nieco odviezt.

Čas plynul a 7. 7. 1988 tento moj výsadkový náčelnik Petr Vít tragicky zahynul vo vrtulníku MI 2, ktorý sa zrútil do Sečskej priehrady. Vrtulník sa potopil, Vít neprežil. Poznal som aj pani Vítovou. Rok po tejto tragédii sa obesila!

S pozdravom P.M.

Autor této informace se omlouvá, pokud si nějaké detaily z té doby vybavil nepřesně. Je to přeci jen už hezká řádka let.

Rubrika:

Noc v Pohádce druhá - film

Další články na podobné téma:

Tags:

Pohaslé světlo bludiček

Leoš Drahota — Sat, 25 Feb 2012 23:44:16 +0000

Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti četných rašelinišť. Říká se, že bludičky po nocích tancovaly v rejích, lákaly do zrádných močálů, či dokonce zuřivě napadaly pocestné. Opravdu něco takového existovalo, či dokonce stále existuje? Jsou jich plné pohádky, lidová vyprávění, ale i staré romány. Jak ale hledat na dnešní Šumavě takové skoro pohádkové bytosti. Kam za nimi jít, koho se ptát, když současní obyvatelé hor na nic takového nevěří a původních pamětníků je tu snad ještě méně než bludiček.

Ze světa bezedných močálů

Noc je plná hvězd a zvuků lesa. Listopadové lístky lidé již několik dní odtrhávají z kalendáře, ale měsíc, s nímž obvykle přichází zima, se stále ještě nechce ujmout své vlády. Nezvyklé teplo nenechá spát lesní zvěři, ptákům ani lidem. Přichází půlnoc a všechno živé se kochá pohledem na tajemnou, stříbrem svitu luny okrajkovanou krajinu. Proti rozzářené obloze se rýsují temné táhlé hřbety hor, pod nimiž se uvnitř věnce lesů milióny dalekých hvězd zrcadlí na hladině jezírek hlubokého močálu. Úžasná poslední chvíle odcházejícího roku, na níž se však nikým nepozorována již zdáli řítí záhuba. Pár bublin kdovíjakého plynu se kdoví z jakých hlubin prodere k hladině, kde s mlasknutím puknou a zčeří do té doby nehybný hvězdný odraz. Tušení změny je už teď téměř hmatatelné, neklid se vkrádá do duše, ale oči ještě nic podezřelého nevidí.

Náhle pak od západu bez varování studeně foukne. Les ztichne a téměř vzápětí se hvězdy schovávají za nízko letící šedivá mračna, která jak opona ukončila předchozí představení. Přes vrcholky smrků se valí chuchvalce mlh a lehají na močál jak nadýchaná babiččina peřina. Páry se mění v krůpěje vody, dlouhá stébla suchopýru rozkvétají krystaly jinovatky. S každým nadechnutím se do plic dere mrazivá vlhkost, hladkou vodní hladinu pářou švy tvořících se ledových škraloupů. A potom v té vlhké samotě, ve tmě v níž pohasl měsíc a zčernaly hvězdy, objevuje se tam v dálce zvláštní, malé modravé světýlko.

Takhle nějak jsem si představoval své setkání s tajemným úkazem bludného světla, když jsme jednoho listopadového večera vyráželi k pozorování rozlehlého šumavského močálu. Moc jsme si přáli spatřit, vyfotografovat a natočit jev, v který už dnes lidé většinou ani nevěří a který, pokud opravdu existoval, zřejmě v poměrně nedávné minulosti zcela vymizel.

V centrální části Šumavy, především v oblasti tzv. Plání se nachází četná rašeliniště. Temné tisícileté hlubiny slizkého bahna, tlejících rostlin, dřeva, zdechlin a vodou nacucaného rašeliníku. Celé rozlehlé pánve neprostupných močálů, na kterých se daří jen tuhé nízké kosodřevině, mezi kterou tu a tam živoří útlé pokroucené břízky. A právě tady má být často pozorován zvláštní jev, kterému naši předci říkali podle oblasti výskytu cvendy, rychmandle, záhubenčata, zabobončata, bludná světýlka či bludičky.

Bludičky však zdaleka nejsou endemitem šumavských rašelinišť. Setkáváme se s nimi prakticky na celém území naší republiky a velmi podobná pozorování světelných jevů známe téměř z celého světa. Některá místa, kde se vyskytovaly v hojném počtu, byla dokonce podle nich pojmenována. Ve Švédsku proto existuje Martebo Lights, v kanadské provincii Quebec zase Fireship of Baie des Chaulers. Tomu, že se jedná o úkaz shodný s našimi bludnými světly, nasvědčují jména, která byla bludičkám dávána příbuznými slovanskými národy. Poláci je například nazývali blednice či swietlice, Rusové bluždajušče, bolotny či ogoňky a Lužičtí Srbové jim říkali bludnice nebo bludničky.

Bludničky očima našich předků

Vyprávělo se o nich mnohé. Lidé se při setkání s nimi prý cítili podivně omámeni a následovali je, aniž by poté dokázali říci proč. Bludná světýlka údajně nesnášela výsměch či hvízdání a opovážlivce, který se něčeho takového dopustil, rozběsněně napadala. Mnohé noční chodce pronásledovala až k chalupě a pak zvědavě nakukovala dovnitř. Před útokem bludiček vás prý mohlo ochránit klení, sílu jim vzalo, pokud jste mezi ně rozhodili drobky chleba a netroufly si na vás také v případě, že jste na sobě měli košili oblečenou naruby. Jak je patrné, přítomnost záhadných bludnic za humny velmi podněcovala fantazii. Lidé, kteří bludná světýlka spatřili na vlastní oči se ale také většinou shodují v tom, že měli ze setkání zvláštní nepříjemný pocit. Jako by z jejich bledého svitu čišelo cosi zlověstného a mrtvého.

Kromě močálů se prý záhubenčata po nocích objevovala i u potoků a říček, na starých hřbitovech, či dokonce na bývalých bitevních polích. Děsila horaly, byla záhadou pro učence a inspirací pro autory strašidelných povídaček. Dnes se většina lidí domnívá, že bludičky jsou jen pohádkovou fantazií, nebo přinejlepším folklorem pověrčivých venkovanů. Zdá se však, že jsou bludná světýlka přeci jen něco víc než lidovou báchorkou, možná jsou opravdu reálným fenoménem, nebo alespoň v minulosti byla!

„Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všemmíru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kameny, šumějí větve píseň svou a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Tak popsal podzimní rej bludných světýlek Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“ a zdá se, že v době v které se jeho příběhy odehrávaly, byly bludičky docela běžným jevem.

I nás zajímá právě tato Karlem Klostermannem popsaná podoba bludných světýlek. Nebudeme nahánět průsvitné lesní žínky, vznášející se s lucerničkou v ruce nad bažinou a lákající nevysvětlitelnou přitažlivostí do záhuby. Zapomeneme na zlá agresivní světla, napadající promyšleně s velkým rámusem a hrozivými následky noční chodce, a vynecháme i tzv. světlíky, tedy osamocené, pohybující se větší světelné objekty. Snad je i v těchto příbězích nějaký střípek reálného jádra, většinou však již dnes nelze zpětně vysledovat jaký. Budeme proto cíleně pátrat po jevu, jehož projevem by měly být plamínky či světélkování, vznikající v chladném podnebí nad vlhkým terénem, neboli po jevu, jehož původ by mohl být ryze přírodní povahy.

Lidé se o bludná světýlka odpradávna živě zajímali. Měli z nich respekt, vyprávěli si o nich strašidelné příběhy, a z uctivé vzdálenosti je zvědavě pozorovali. Neměli pochyby o tom, jestli opravdu existují, chtěli ale vědět čím jsou, proč, kdy a kde se objevují, jsou-li dobrá či zlá, mohou-li jim ublížit a z jakého důvodu, nebo jsou k člověku netečná. Povídali si o tom, jak se tajemné cvendy chovají, kde je jich nejvíce, který rok se jich objevilo nezvykle málo a není-li to nějaké znamení. Vážně se jimi ale zabývali i tehdejší učenci a bludičkám dokonce přidělili latinské jméno Ignis fatuus.

Klít v bažinách povoleno

Zapátráme-li, co o bludičkách a jejich svícení vlastně ještě víme, či spíše, co se o nich říká, zjistíme, že toho moc není. Objevují se prý nejčastěji v říjnu, listopadu, únoru a březnu. Jejich výskytu zpravidla předchází prudká změna počasí a výrazné ochlazení. Nejraději mají teploty mezi –4°C a +6°C spolu s vysokou vlhkostí vzduchu. Pozorovatelé jim přisuzovali modravé až bílé zabarvení, mluví se však také o světlech žlutavých či zelenavých. K dalším zprávám, které se o nich tradují, už je zřejmě třeba přistupovat s poněkud větším nadhledem. Těžko bychom přírodními zákony vysvětlovali, proč se cvendy prý ukazují vždy v lichém počtu, nečekaně mizí a znovu se zjevují o kus dál, dělí se a slučují, hopkají, staví do řad, či rozpustile víří v kole. Před přibližujícím se člověkem prý ustupují a vzdalujícího se člověka naopak následují. I toto stěží uvěřitelné, zdánlivě inteligentní chování bludiček se však v minulosti pokoušeli lidé přirozeně vysvětlit.

Když se dohonějí a vyšetřejí, tak se nalezne, že sou to sirné a olejné páry, které z močidel, bahen a hřbitovů vyvstaly, skrze zimu noční v chomáče shustly, a dokonce blízko při zemi se zapálily. Poněvadž se tedy v povětří vznášejí, a tak těžší nejsou než povětří, tak musejí taky každého pohnutí povětří následovat. Tolik chci říct: kam vítr jde, tam taky jdou. Běží-li se k nim, tak utíkají, poněvadž skrze silnou chůzi povětří před sebou ženeme. A poněvadž přes pařezy a kamení, přes hory a doly, po zemi a přes vodu skákají; tak nemůže jinač bejt, než že ten člověk, který za nimi pospíchá, domnívaje se, že snad někdo s lucernou aneb nějaké jiné světlo je, do rybníků a bahen, aneb do konce do největšího nebezpečenství života přivést, se musí. Bojíme-li se jich, tak se k nám vždy víc blížeji, poněvadž v strachu zhluboka oddycháme, a tak povetří k sobě táhneme. Zaklínáme-li se, tak zas ustupují, poněvadž skrze takové prudké mluvení povětří se odhání. Tuby byla tedy jednou ta případnost, kde by nezbedné a daremné kletí něco spomohlo. Než, když my, milí lidé, světlice již znáte, a víte, odkud pocházejí, a co vlastně sou, tak taky velmi patrně poznáte, že se jich nepotřebujeme ani bát, ani že příčinu nemáme, zaklínáním je odhánět.

Bludičky a jejich výklad, Lid český, kroniky české (r. 1787)

Nebo to samé ze stejného roku poněkud jinými slovy

Na zemi mohou též světlé způsoby se ukazovati, kterými neumělí lidé velice se děsí. Mezi nimiž jest světlice neb světýlko nejznámější. Taková ohnivá způsoba není nic jiného než pálivé (hořivé) povětří z močidla čili bahna, které se při zemi zapálí. Povětří v močidlech jest, jakž jsem pověděl, pálivé čili hořivé povětří; to se velmi snadně zejme, když je z lahvice (flašky) na svíčku pustíme, neb když elektrická jiskra na ně padne; mimo to stane se to zanícení neb zapálení bez umění, když se přirozeným povětřím parnatého obora v jistém stupni smísí. Stane se tedy světlice neb světýlko, když povětří z močidla se zanítí a chvíli hoří. Z toho jest viděti, že na takových místech pocházejí a původ svůj berou, kdež jest mnoho hnijících věcí, jako v močidlech a bahnech, i na hřbitovech a na místech, kdež bitvy svedeny byly, protože tam mnoho pálivého povětří jest. V vzdálí se ukazuje světlice tak velká jako plamen svíčky; z té příčiny velmi snadně pocestní, když za tím světlem jdou, myslíce do vesnice nějaké přijíti, v močidla a bahniště se mohou dostati, poněvadž nejvíce v takových místech pocházejí a se nalézají, aniž se tomu co diviti, že nejmenším větrem sebou dále pohybovati dají, poněvadž nic jiného nejsou, než pálivé bahnaté a močidlné povětří. Světlice (světýlko) utíká před tím, kdož za ní jde, a jde za tím, kdož před ní utíká. Příčina toho jest patrná: když k světlici jdeme, tedy tiskneme před sebou povětří, a tím tisknutím stane se pohnutí, jímž světlice dále se žene; utíkáme-li před ní, tedy povětří pořád se rozděluje; to povětří, kteréž za námi jest, splývá a žene se tam, kam my běžíme, světlice, jelikož povětří musí za tím tahem povětří jíti, a tedy pořád za námi se bráti. Z její povahy se též dá vysvětliti, proč vozkové po cestách (formani) na tu myšlenku přišli, že klením a hromováním světlice se odeženou; neb když někdo kleje, strká povětří od sebe a tím i světlici; vesměs jest k tomu dosti každého silného křičení. Též se odežene, když k místu, kdež světlice se okáže, bičem silně se práská. Naproti tomu prý blíží se k člověku, an se modlí, poněvadž modlící se k sobě přitahuje povětří, jimž světlice nucena jest tahem povětří jíti, však málo kdy se k ní, ježto jako pálivé bahnaté povětří jest velmi hnutelné, tak přiblížíme, že klením aneb modlením místo její změniti se může. Pověrčiví lidé mají světlice za strašidla aneb noční duchy, poněvadž se na hřbitovech ukazují, a na jiných místech opět pocestné za tím světlem jdoucí, s pravé cesty svádějí, a v bahna a močidla, i v rybníky zavozují. Pamatujte tedy sobě, že světlice neb světýlko není žádné strašidlo, nýbrž jediné hořící bahnité povětří.

Měsíčný Spis k poučení a obveselení obecného lidu, 1787

Na čekané

Blížili jsme se k cíli své výpravy. Les se rozestoupil a před námi ležela zrzavá plocha močálu s několika temnými tůněmi, olemovanými černým bahnem. Je to to správné místo? Těšili jsme se na tenhle večer a zároveň velmi pochybovali, neboť jsme šli takříkajíc zcela naslepo.

Dlouho jsme se na tuto akci připravovali a hledali indicie, které by nás navedly na lokalitu, kde bylo v nedávné době „něco viděno“. Pokoušeli jsme se najít přes známé i náhodné neznámé někoho, kdo by nás mohl nasměrovat na nějaké nadějné místo. Zjišťovali jsme, zda-li někdo sám něco viděl, nebo zda-li někdo neví o někom, kdo něco ví či někdo neslyšel o někom, kdo něco slyšel. Bezvýsledně. Lidé o bludičkách buď vůbec mluvit nechtějí (asi něco vědí), nebo nepochází odtud, nikdy se o to nezajímali, nebo o tom jen slýchávali od svých předků. Šumavou se dnes lidé přesunují spíše autem, na kole či na běžkách. Po starých lesních stezkách chodí většinou už jen turisté a to převážně ve dne během letních měsíců. Možná i to je jeden z důvodů, proč o žádném současném pozorování bludných světýlek nevíme.

Když jsme nyní dorazili k prvnímu rašeliništi vybranému pro naše pozorování, večer se zvolna měnil v noc. Tma sedala do pánve močálu vymezeného hradbou vzrostlých smrků a zima začínala řádně zalézat za nehty. Nebylo v horách živáčka, který by nás té studené listopadové noci při našem počínání rušil a tak jsme se usadili na kraji bažiny, rozestavili stativy, připravili techniku a začali se kolem sebe nedočkavě rozhlížet.

Rašeliniště jsme vybírali podle dostupnosti, přehlednosti a přírodních podmínek, které by bludičkám mohly svědčit. Roční doba i teplota by jim také mohla vyhovovat a tak jsme opravdu doufali. Tma byla brzy dokonalá a zima značná. Vybalili jsme záložní teplé prádlo, přioblékli se a šeptem, snad abychom je nevyplašili, rozvíjeli jsme různé teorie o bludných světýlkách. Konečně jsme měli také příležitost dostat něco výživnějšího do prázdného žaludku, a tak jsme přežvykujíc zimou ztuhlou večeři, postávali a posedávali uprostřed nočních hor, s bláhovou nadějí, že spatříme něco velice nepravděpodobného. Čas však plynul, močál zamrzal a rychmandle nikde. Ani záblesk, ani jiskřička, jen hustá studená tma. Nejdříve nás opustil optimismus, poté nám došla trpělivost. Sbalili jsme se a vyrazili k jinému rašeliništi s nadějí, že tam budeme mít více štěstí.

Teorie bludného světla

Zřejmě nejstarší teorie o původu bludiček mluví o duších nekřtěňátek, tedy o duších novorozenců, kteří zemřeli ještě před vlastním křtem, a proto lapené mezi zemí a nebem nešťastné bloudí povětřím v podobě bludných světýlek. Je zajímavé, že duše v podobě modravých světýlek opouštěly těla zemřelých již podle keltských představ. Světélkující, skákající a točící se „dušičky“ byly přitom mnohokráte viděny nad močály v bývalé domovině Keltů, v Cornwallu a Walesu. Právě v bažinách Británie, Německa, Dánska a dalších severských zemí pak byla nalezena přes dva tisíce let stará, přirozeně mumifikovaná těla mnoha obřadně usmrcených osob. Věřili snad dávní Keltové či Germáni, že tam, kde se objevují bludná světla, tam sídlí duše mrtvých a tam je třeba bohům přinášet i lidské oběti? *

Teorie nekřtěňátek obsahuje zvláštní tajemnou směs pověr, strachu z neznámého, náboženství i pohanské mytologie. Je to teorie romantická, pochmurná, ale zřejmě opravdu není ničím víc, než jen tou tajemnou směsí a nemá smysl se jí příliš zabývat. Vynecháme také názory, že jde o fosforeskující ztrouchnivělé dřevo, či poletující světlušky. Oba tyto zdroje světla lidé žijící v těsném propojení s přírodou dobře znali a s bludnými světýlky si je mohli splést pouze ve výjimečných případech (v husté mlze apod.). Světlušky jsou navíc aktivní jen v teplých měsících roku a trouchnivějící dřevo je zase na štíru s pohybem, který je bludným světýlkům zpravidla připisován. Další teorie však již tak nereálně nevypadají a zaslouží si myslím naše důkladnější zamyšlení.

Nestor českých záhadologů Ludvík Souček se ve svém Tušení stínu zabývá dvěma možnostmi původu bludných světýlek. Nejprve si hraje s myšlenkou, že by původcem světla mohly být roje drobného hmyzu, zvaného chvostoskoci, když byla u některých druhů z čeledi Achorutidae pozorována vysoká „zářivost“ poté, co se tito nepatrní tvorečkové s průsvitným tělíčkem napapali světélkujících mycelií hub. Podporuje tuto myšlenku i poznatkem některých badatelů, kterým se podařilo strčit dřevěnou hůl do středu zdroje bludného světla, a po vytažení zjistili, že je hůl stále stejně studená jako před vsunutím. Vzápětí však Souček uznává, že ne všechna věrohodná pozorování lze vysvětlit miliónovými roji světélkujících chvostoskoků, a proto vyslovuje svou druhou, docela překvapující teorii.

V ní jev bludiček pojmenovává jako „emisi biologické plasmy“ uvolněné živočichy v mezních situacích (třeba při zapadnutí do močálu). Uvažuje o existenci čehosi, co opustí tělo živého tvora při ohrožení života, či v okamžiku smrti! „Věřím, že budu správně pochopen: rozhodně se nepřimlouvám za založení společnosti pro výzkum hejkalů či jezinek, domnívám se však, že by definitivní a ověřené, nikoli jen spekulativní vysvětlení podstaty působení dušiček nebohých nekřtěňátek mohlo sehrát jistou úlohu v interdisciplinárním průzkumu biologické plasmy, otevírajícím slibné průhledy k dalšímu bádání.“ Co je ale onou biologickou plasmou myšleno? Kupodivu nic nadpřirozeného.

Podle vyjádření ruského fyzika Grišenka z roku 1944 jde o běžný produkt energetického spalování v živočišných buňkách, který je následně emitován do okolního prostoru. Tam tato emise reaguje s plynnými molekulami vzduchu, čímž vzniká zvláštní druh plasmy, která se prudce rozpíná do prostoru. Následně je však zachycena elektromagnetickým nábojem živé hmoty a jako zářící (v infračerveném spektru) aura obklopuje živý organismus. Kousky této aury se mohou vlivem elektrického nebo magnetického toku odtrhávat a jsou pak unášeny jako drobnější kulovité plasmoidy.

Jiní badatelé přisuzují bludičkám čistě „elektrický“ původ. Podle některých jde o tzv. Oheň svatého Eliáše, neboli výboj statické elektřiny, ke kterému dochází především před a za silných bouří. Při tomto jevu se ukazují dlouhé modravé plamínky (výboje), které se plazí, přeskakují a srší. Americký neurolog M. A. Persinger se roku 1991 rovněž přiklonil k elektrickému původu bludných světýlek. Podle jeho názoru jsou však bludičky elektrickým výbojem, vzniklým během stlačování křemene v místech tektonických zlomů. I kulový blesk, který je sám o sobě tak trochu nepolapitelnou záhadou, zůstává podezřelý z bludného svícení.

A pak je tu zřejmě nejrozšířenější teorie o původu bludiček. Podlé té jsou světla na močidlech produktem chemicko-fyzikální reakce, při které dochází k samovznícení bahenních plynů, či světélkování par bílého fosforu při kontaktu s vodou nasyceným povětřím.

Velmi reaktivní bílý fosfor by v suchém prostředí při setkání s kyslíkem jasně vzplál, pokud je však vzduch vlhký a chladný, dochází pouze k zelenkavému světélkování. To nám potvrdil i jednoduchý pokus, ke kterému jsme se za chladné listopadové noci na louce před naší šumavskou základnou odhodlali. Podařilo se nám při něm, k našemu velkému překvapení, velmi snadno stvořit několik jasně zelenkavě zářících drobků fosforu, velmi připomínajících žhnoucí uhlíky vystřelující z ohniště.

Předpokládá se, že páry fosforu by se mohly do ovzduší uvolňovat z tlejících těl do močálů lapených živočichů, leklých ryb, či z lidských ostatků v případě hřbitovů a bitevních polí. I ostatní podezřelé bahenní plyny mají původ v rozkladu organického materiálu a nejčastěji se mluví o methanu. Jak by však mohlo v chladném a vlhkém prostředí nad povrchem rašeliniště dojít k samovznícení tohoto plynu? Vždyť víme, že je k tomu potřebná poměrně vysoká teplota, elektrická jiskra či otevřený plamen?

Co na to věda

Přestože se nám tato teorie zdála docela nadějná, cítili jsme, že nám v dalším poznání nepřekonatelně brání absence odbornějších znalostí. Udělali jsme proto to jediné možné a obrátili se na profesionály. Oslovili jsme Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze a zeptali se jejích vědeckých pracovníků přímo na to, co si myslí o fenoménu bludiček.

„ ... Jde nám o to, jestli by to nemohl být skutečný přírodní úkaz, jehož podstatou by byla jakási chemická reakce (vzplanutí bahenních plynů, přeměna fosforu apod.) Jestli je vůbec možné, aby v poměrně chladném prostředí mohlo v přírodě dojít ke vznícení, čeho, jak a proč. Chtěli bychom k tomu získat vyjádření skutečného odborníka a to i třeba takové, že jde o naprostý nesmysl.“

Po několika dnech jsme se dočkali odpovědi, která nás překvapila a velice potěšila.

Jak jste již správně naznačil ve své otázce, jev lidově nazývaný „bludičky“ úzce souvisí s tzv. bahenními plyny. Ty vznikají činností bakterií bez přístupu vzduchu (tzv. anaerobní procesy) a jejich hlavní složkou je methan. Je to ten samý plyn, který tvoří zemní plyn. Methan sice patří mezi extrémně hořlavé látky, ale sám od sebe se nevznítí, proto musíme pátrat dál.

To co hledáme, je vlastně chemická látka, jež stejně jako methan vzniká při anaerobních procesech, je plynná nebo těkavá kapalina a zároveň je samozápalná. Takových látek není mnoho a v podstatě se tím náš výběr zužuje na několik málo jednoduchých sloučenin boru a fosforu s vodíkem. Protože methan a další produkty anaerobních bakterií pochází z organického materiálu (zbytky odumřelých rostlin a živočichů), můžeme s jistotou říci, že se bude jednat o sloučeninu fosforu, neboť fosfor je důležitou součástí živých organismů. V našem případě přichází v úvahu fosfan, který je navíc i při velmi nepatrném „znečištění“ difosfanem samozápalný. A to je také hlavní příčina vzniku našeho jevu – „bludiček“. V případě vzniku fosfanu a difosfanu v přírodě se ovšem dostáváme z biologického hlediska do málo probádaného světa. Vznik fosfanu činností anaerobních bakterií byl sice v laboratorních podmínkách prokázán, ale mechanizmus tohoto procesu se ještě zkoumá.

Jak vypadá celkový proces?

Methan se činností anaerobních bakterií hromadí v plynových kapsách pod vrstvami bahna. Pokud jsou příhodné podmínky (dostatek fosfátu a výskyt bakterií, které jsou schopné ho metabolizovat), pravděpodobně může současně se vznikem methanu dojít také ke vzniku fosfanu, který obvykle obsahuje stopové množství difosfanu. Časem se taková kapsa dostane k povrchu močálu a uvolní se do vzduchu (methan je lehčí než vzduch). Jakmile dojde ke kontaktu difosfanu se vzduchem (kyslíkem), tak se sám zapálí a od něho se zapálí i okolní methan. Pozorovatel pak vidí krátký záblesk nebo plamínek těsně nad močálem – „bludičky“.

RNDr. Pavel Teplý, Ph.D. (Katedra učitelství a didaktiky chemie), doc. RNDr. Ivo Konopásek, CSc. (Katedra genetiky a mikrobiologie)

Oběma pánům ještě jednou moc děkujeme!

Methan + difosfan + kyslík = bludička. Věda nám dává odpověď na otázku co v močálech hoří a jak dochází ke vznícení. Myslím, že je to docela uspokojivé vysvětlení. Svým způsobem se vlastně tento výše popsaný proces v symbolické rovině tak trochu blíží teoriím o duších zemřelých. Ze smrti a zániku se nad bažinou díky anaerobním bakteriím rodí vznášející se modravé světýlko.

Co dodat? Bludičky se nám na vlastní oči ani po dlouhém čekání u šumavských rašelinišť bohužel spatřit nepodařilo, přestože jsme z našeho druhého nočního stanoviště měli dobrý výhled na velmi rozlehlou plochu močálu. Snad nebyly ideální povětrnostní podmínky, snad jsme si vybrali nesprávnou oblast či čas. Možná ale, že bludičky opravdu definitivně vymřely. Jejich zmizení v moderní době je některými pokládáno za stejnou záhadu, jako jejich podstata. Jestli se třeba vlivem kyselých dešťů změnilo složení půdy či vody v rašeliništích, nebo je vlivem odvodňování nedostatečně podmáčený terén, těžko říci. V každém případě je to velká škoda. Světýlka zhasla, ztratila se a s nimi i jejich tajemství. Možná že díky naší rozpínavosti nemizí jen živočišné a rostlinné druhy, ale ztrácíme i jiné přírodní elementy, ještě před tím, než jsme je vůbec mohli objevit. Moc rád bych na vlastní kůži zažil magii té chvíle, kdy do tmy lezavé podzimní noci nečekaně zablikají a zatančí modravé plamínky a člověk se zachvěje neznámou podivnou bázní, stejně jako kdysi staří horalé. Zatím to ale vypadá, že bludičky bloudí kdoví kde a já budu mít smůlu.

* První lidé žijící na severu Evropy si mysleli, že bažiny jsou místa, kde mohou komunikovat s bohy i s mrtvými příbuznými. Přinášeli do bažin dary, aby se bohům zavděčili a očekávali za to jejich pomoc a odpovědi na své otázky. Nádoby, šperky a dokonce i celé vozy naložené obětinami byly dávnými pohany uloženy v bažinách, aby tím získali pro svůj kmen zvláštní přízeň. Někdy byli obětováni také lidé a následně jako nejvyšší dar v bažinách i pohřbeni.

Prosíme všechny, kteří mají jakoukoliv zkušenost s fenoménem bludiček, či vědí o někom, kdo jí má, aby se nám ozvali. Toto téma se nám nechce jen tak opustit a proto budeme vděční za všechny poskytnuté informace!

Rubrika:

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Další články na podobné téma:

Bludičky a modré plamínky

Tags:

příroda

Noc v Pohádce

Leoš Drahota — Wed, 19 Oct 2011 14:53:41 +0000

Vyprovokováni Michalovým elektronickým selháním u polorozbořeného statku Pohádka na Šumavě (článek: Tajemná místa Šumavy), vypravili jsme se na tuto hrůznými pověstmi opředenou samotu, abychom tu v nočních hodinách na vlastní kůži pocítili místní mystérium. Opravdu se na místě, kde mimo jiné žil a možná i vraždil Ivan Roubal po setmění děje něco, co nepochází z tohoto světa? Zůstává tu uvězněné jakési zlo z nešťastných událostí, které se v minulosti na Pohádce odehrály, nebo tu vládne kletba zlynčované čarodějnice?

Šumava, říjen 2011

Přicházíme cestou od osady Bradné na kraj lesa a opatrně zpoza stromů přehlížíme před námi se rozkládající horskou louku. Nechceme zbytečně budit pozornost a tak jsme potěšeni, když po chvíli pozorování zjišťujeme, že je toto již dávno a asi definitivně Bohem zapomenuté místo opravdu pusté a liduprázdné. Opouštíme les a obezřetně se blížíme k ostrůvku stromů a hustého křoví uprostřed louky, ve kterém se skrývá polorozbořené stavení, zvané Pohádka.

Prokletí Pohádky

Bylo, nebylo, za sedmero horami a hlubokým lesem, nedaleko šumavské vesnice Čachrov se již někdy v 16. století rodina Pangerlových rozhodla usadit a hospodařit. Postupně tu postavila tři statky a vznikla tak malá osada. Byla to prý moc pěkná osada. Stála na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Po staletí tu pak žili i umírali lidé, časem se však hospodářství, stojící daleko od civilizace začala vylidňovat, chátrat, až tu nakonec zůstal stát jen nejmladší ze tří statků, pocházející z počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro malebnost té šumavské samoty přejmenovali na Pohádku.

Něco se ale pokazilo. Idylu uprostřed šumavských lesů poznamenala tragická událost. Všechno to prý začalo, když v květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Terezii Lasnerové z chalupy čp. 45 se tenkrát vzňalo na plotně vzkypělé máslo, stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup. V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně radnice, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřuje, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Čím si zasloužili takovou hrůzu? Proč zrovna oni přišli o střechu nad hlavou. A někoho odpověď napadla.

Jen kousek před Pohádkou, skrytá na kraji lesa, stála kdo ví od kdy malá chatrč. Nikdo tam nechodil, nebylo proč a navíc se o tom místě vyprávěly zvláštní nehezké věci. Jednoho dne se do chatrče nastěhovala ošklivá divná stařena z Kašperských hor. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí, nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro nešťastné a viníka hledající horaly, kteří přišli při požáru o domov, pak byla tato žena velmi vhodným hromosvodem jejich frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo!

Čarodějnice do pohádky patří. Šumavská pohádka ale toho dne skončila. Horalé vypudili stařenu z její chýše, zahnali na louku, kde jí nejprve nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí a pak jí začali bít, házet na ní kameny. Polomrtvá žena prý z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo.

Pohádkový večer

Po příchodu do stavení se zabydlujeme v místnosti situované do jihozápadního rohu domu a celou Pohádku si postupně procházíme. Nahlížíme do sklepa plného harampádí, po chatrných dřevěných schodech stoupáme na prostornou půdu se zbytky zapařeného sena. Zatím se žádné zvláštní či nepříjemné pocity nedostavují, veškerá elektronika funguje. Jen v místnosti s krbem doléhá na Evu jakási tíseň a rozbolí ji tu náhle záda. Ve velkém chlévě, přiléhajícím k obytné části se zvedá jemný prach, a proto tu nezůstáváme déle, než je nezbytně nutné. V okolí domu se pokoušíme vytipovat nějakou starší břízu, která by mohla být tou, u které měla ve spršce kamenů zemřít nešťastná stařena. Prohlížíme i hospodářskou, dnes již rozpadlou část statku.

Má dům, jeho zdi, či zem, na které stojí schopnost absorbovat, uchovávat a poté i jakýmsi způsobem vyzařovat nebo reprodukovat nějaký druh dobré či špatné energie? Může fungovat jako paměťové médium, v němž za určitých podmínek zůstane zapsáno to, co se v místě stalo a v jiný, čímsi podmíněný čas je pak možné v této paměti záznam číst, cítit, vnímat? Je reálné, aby tu náhodní návštěvníci opravdu slyšeli nářek či zvuky kroků, jak vyprávějí? Jak působí případná kletba zabité čarodějnice? My jsme prozatím nic neobvyklého nezaznamenali, žádný záznam k nám nepromluvil, nebo jsme nebyli připraveni ho vnímat.

Zato okolní podzimní šumavská nádhera, spolu se zapadajícím sluncem nám připravuje úžasný zážitek. Stromy, zpustlá louka i samotná Pohádka se zabarvuje do hřejivých barev, kolem nás jen ticho a velebný klid. Statek je z jižní i západní strany obklopen močálem a jen velmi obtížně se dá suchou nohou vzdálit od zdí domu. Přesto se o to pokouším a po chvíli se bujnou podmáčenou vegetací propracovávám ke zkroucené jabloni. Jablíčka vypadají zrale a tak se do jednoho s chutí zahryzávám. Zdá se, že naštěstí není otrávené jako v jiné slavné pohádce. Jeho sladká šťáva mi teče po bradě a mě je tu najednou překvapivě moc dobře.

Scházíme se pod statným stromem, o který jakoby se stavení opíralo, pozorujeme západ slunce a do tmavých modravých tónů se potápějící údolí pod námi. Je to zřejmě jeden z posledních pěkných a teplých dní tohoto roku a my máme to štěstí radovat se z něj právě tady. Zdá se, že stín všech těch nešťastných událostí, které se tu odehrály, nadobro zmizel. Slunce však rychle zaplouvá za obzor, stmívá se a někde v zádech, otočených k černým vymláceným oknům domu, přeci jen cítíme přikrádat se něco studeného, jakoby zkaženého, zlého.

Znám polorozpadlé staré domy, kterých je příjemné se dotknout, u nichž je radost posedět, či ve spacáku přespat. Tak nějak hřejí ve dne i v noci. Sálá z nich dávná bohatá minulost, vibrují životy lidí, jimž byly domovem. Pohádka ale opravdu ne! Je jiná, jak teď po západu slunce pomalu poznáváme. Je jakoby nasáklá něčím mrtvým a odpudivým.

Místo nevhodné k životu

Poté, co ukamenovaná nešťastnice vyřkla svou kletbu, štěstí zdá se Christlhof opravdu opustilo. Lidem se tu už prý nikdy nežilo dobře. Poslední z mnohých generací Pangerlových, kteří tu hospodařili, byli po válce odsunuti do Německa a na Christlhofu pak již nikdo dlouho nevydržel. Kroniky vzpomínají na ženu, která tu z neznámého důvodu přišla o rozum, zatímco její muž se ve statku oběsil. Podle vyprávění jiných ale muž spáchal sebevraždu poté, co jeho manželka i s dětmi odešla do lesa a už je nikdo nikdy, ani přes rozsáhlé pátrání nespatřil. Říká se, že se právě duch tohoto oběšeného muže od těch dob prochází po Pohádce a oplakává svou rodinu.

Ani jedna z posledních majitelek Christlhofu nenašla v jeho zdech pohodu domova. Pronásledovaly jí tu v bezesných nocích tak hrozné předtuchy a vidiny, že se musela z Pohádky odstěhovat. Je možné, že jedno neštěstí souviselo s druhým, třeba také jen ti, co se tu nenarodili, špatně snášeli drsnou horskou samotu. Možná ale, že tu někde ve zdech pod vlhkou opadávající omítkou, v dřevěných trámech, či v kamenech pod podlahou skutečně číhá bestie, paměť bobtnající zlobou a dávnou kletbou, čekající nedočkavě na další oběť.

Snad je tomu tak proto, že tu lidé kdysi dávno místo brambor a česneku zasadili krev a smrt. Horalé tu zaslepeni zlobou a utrpením brutálně vzali život nevinné bezbranné ženě a tíha tohoto skutku tu už zůstala. Půdu krásného místa obtěžkali zločinem a urodila se jim temná hrůza žádající další potravu.

Film Noc v Pohádce

Poklidnou a zároveň tajemnou atmosféru v Pohádce si můžete přiblížit ve filmu, který vzniknul při našem pátrání.
Noc v Pohádce - film

Noc přichází

Stmívá se velmi rychle. Shromažďujeme se v jihozápadní místnosti a vybalujeme lampu a čelovky. Brzy je naše ležení široko daleko jediným bodem uprostřed lesů, zářícím do tmy. Světélkující okna Pohádky by teď jistě náhodnému kolemjdoucímu naháněla husí kůži. Na druhou stranu doufáme, že nevzbudíme nežádoucí pozornost a nepřekvapí nás nějaká nevítaná návštěva. Znovu procházíme setmělým domem, pozorujeme tmavé kouty a nasloucháme zvukům. Naše baterky vrhají po počmáraných stěnách Christlhofu zvláštní směs světla a stínů, nálada je již poněkud jiná než před soumrakem.

Zkoušíme zbystřit naše vnímání tím, že občas na minutu zcela zmlkneme, zhasneme všechna světla, soustředíme se a nasloucháme. Mám při tom chvílemi pocit, že se mi daří dosáhnout zvláštního stavy mysli, která se pak snadněji otevírá vnějším podnětům, ale zároveň má strach z toho, co by mohlo přijít. Ano, asi to chceme, ale možná ještě víc se toho obáváme. Nevíme jak budeme reagovat na případný zřetelný projev čehosi nehmotného, nevysvětlitelného a netušíme, jaké následky na nás může takové setkání zanechat. A nemyslím teď případné následky fyzické. Vždyť dokud se člověk o existenci něčeho takového sám na vlastní kůži nepřesvědčí, může pochybovat, může odmítat, může teoretizovat. Pokud však ten důkaz má a navíc vlastně ještě ani neví čeho je to důkaz, je to trochu problém a musí se s tím nějak vnitřně porovnat. Něco se však v člověku zřejmě změní a jeho pohled na některé elementy lidské existence už nebude úplně stejný jako před tím.

Abychom trochu odlehčili tíživé temnotě noční Pohádky, zapaluje Zdeněk lihový vařič, na který dáváme hřát vodu na čaj. Sesedli jsme se v jihozápadní místnosti a začínáme si vyměňovat své pohádkové myšlenky a pocity. Noc pomalu plyne, na jasné černé obloze září milióny hvězd. Je klid, zvenku se ozývá jen pár posledních cvrčků. Srkáme horký čaj a chvílemi okny zíráme do šumavské tmy. Pak znovu jdeme projít dům, aby nám nic neuniklo. V místnosti s krbem pročítáme na stěnách všechny vzkazy a varování. Většinou se vztahují k zatím poslední a asi nejtemnější kapitole v pohnuté historii Christlhofu a k člověku, který teprve Pohádku opravdu „proslavil“.

Podivný hospodář

Na šumavskou samotu se přistěhoval někdy v roce 1991. Tou dobou již Pohádka dlouho chátrala. Prý tu chtěl chovat jeleny, ale když nedostal povolení, ubytoval v rozlehlém chlévě černá vietnamská prasata. Společnost na statku mu dělala také drůbež a dva koně. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný, neopíjel se a nedával nikomu šanci poznat, co je opravdu zač. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo a nůž věčně zastrčený v botě poněkud znervózňoval. Později místní zpozorovali, že se jejich nový soused chová krutě ke zvířatům a zřejmě i zabil jednoho ze svých koní, jehož mrtvola se dlouho válela na louce u Pohádky.

Dnes sedí Ivan Roubal ve Valdické věznici, kde si odpykává svůj doživotní trest za prokázanou vraždu pěti lidí. Poněkud zvláštní je, že než se tento nenápadný, slušně vystupující muž usadil na Christlhofu, byl jeho trestní rejstřík a možná i svědomí téměř bez poskvrny. V roce 1977 sice odešel od soudu s podmínkou, když se jako pomocník strojvůdce stal účastníkem drobně železniční nehody a v roce 1982 se pak šel již natvrdo na rok posadit do vězeňské cely za členství v církvi Svědků Jehovových (byla v těch dobách u nás církví zakázanou). Násilnou trestnou činnost bychom však v jeho předpohádkovém období hledali marně. Vše jakoby se změnilo s jeho příchodem na Šumavu.

Právě z Pohádky, kde měl mimochodem na půdě skrýš pro pašované zbraně, vyrážel během přibližně tří následujících let, po které tu žil, na své vražedné výpravy. Největší hrůzu zřejmě vzbuzuje podezření, že se na šumavském statku v roce 1992 zbavil dvou svých známých – klatovského podnikatele Františka Hepnera a jeho ruské přítelkyně, kteří ho sem přijeli navštívit. Jejich těla se nikdy nenašla, Roubal však krátce po zmizení obou pohřešovaných začíná rozprodávat jejich majetek, používat jejich auto a při přepadení autopůjčovny i Hepnerovu zbraň. Svému synovi se pak prý zmíní, že mrtvá těla obou nešťastníků předhodil svým věčně hladovým vietnamským prasatům. Syn pak sice toto své prohlášení, které předal policii, u soudu nepotvrdil, vzhledem k okolnostem však podezření na vepříky, jako likvidátory těchto dvou těl zůstává.

V březnu roku 1994 je Ivan Roubal na pražském Náměstí Míru zatčen a čeká na rozsudek, který ho v květnu 1999 posílá do vězení. Poté, co se místní lidé dozvěděli, kdo že byl jejich soused, dlouho se k Pohádce vůbec neodvážili přiblížit. Až po čase se první odvážlivci odhodlali opuštěný Christlhof navštívit a čekal je tu otřesný zážitek. Všude se válely rozkládající se zdechliny a kostry prasat, statkem se šířil nesnesitelný puch. Nejvíc se ale horalé báli toho, že třeba najdou ještě něco horšího než mrtvoly zvířat. To se ale nestalo. Osud klatovského podnikatele a jeho přítelkyně se tak stal dalším tajemstvím Pohádky.

Kostry uhynulých prasat prý časem někdo rozvěsil na trámy trčící z rozpadajících se budov, snad aby chrastily ve větru a zaháněly zvědavce. Umím si představit, že v té době působila Pohádka opravdu děsivě, my jsme však už nikde na žádné kosti nenarazili a jsme tomu rádi. Vzpomněli jsme si ale na nebohé čuníky, když jsme v chlévě viděli zvedat se mraky prachu a šli jsme se raději nadýchat čerstvého vzduchu ven. Nedávno se pravděpodobně Pohádku někdo pokusil zapálit, možná aby její prokletí spolu s ní definitivně lehlo popelem. Christlhof byl však uhašen a dál nenechává lhostejným nikoho, kdo sem zabloudí.

Ivan Roubal zdá se dovršil tragický osud tohoto statku a mě napadá téměř šílená myšlenka. Celé Roubalovo „vraždící období“ se kryje právě s jeho pobytem na Christlhofu. Přinesl si dispozice ke zločinu již sebou na Pohádku, nebo je získal až tady. Co když si stará čekající kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele a udělala z něj vraha? Asi ne! Ale občas mě to v nočních hodinách pod děravou střechou rozpadajícího se statku přeci jen napadlo.

Pryč z Pohádky

Dlouhé hodiny první říjnové noci se pomalu vlečou a Pohádka je klidná a tichá. Že by všechny ty zvěsti o děsivých nočních úkazech, které prý odtud již několik odvážlivců vyhnaly, byly jen povídačkami? Nebo jsme si vybrali špatnou noc, nevhodnou k otevírání temných bran a čtení ve skryté paměti domu. Znovu zkoušíme zhasnout, ztichnout a vnímat všemi smysly. Odměnou je nám ale jen hluboké šumavské ticho.

Ještě jednou procházíme celé stavení, ale nic nového již nás nezaujme. Zdá se nám, že v domě opravdu něco číhá, ale jakoby se tomu nechtělo jakkoliv projevovat. Domlouváme se, že nemá cenu déle v Pohádce přebývat a pomalu začínáme balit své věci a chystat se k odchodu. Náhle však Eva ztuhne, postaví se do pozoru, chvíli mlčí s očima široce otevřenýma a poté zcela suše, ale důrazně prohlásí „Mám najednou velmi intenzivní a neodbytný pocit, že musíme pryč a to teď hned, okamžitě!“ Hrozba však prý překvapivě nepřichází zevnitř domu, ale zvenku přes nás. „My už tu nemáme být, jinak bude zle!“ Vzhledem k tomu, že jsme se již stejně chystali k odchodu, nikdo neprotestuje, dokončujeme sbalení karimatky, igelitu a dalších věcí. Z podlahy Christlhofu se zvedá prach, vše je náhle poněkud zjitřené, přestože se nic viditelného neděje, předchozí klid je pryč. Kontrolujeme, jestli jsme někde něco nezapomněli a vycházíme ze znovu bezútěšně černého otvoru bývalých dveří Pohádky do tiché noci.

Nad hlavou máme hvězdné nebe, vzduch je vlahý, teplý, prostě nádhera. Možná dnes opravdu nebyl vhodný den zažít tu něco řekněme paranormálního, ale spíše jen normální, moc pěkný večer a trochu toho napětí v nočních hodinách. Jestli stojí Christlhof na špatném místě, je prostoupen kletbou vyřčenou v mezním okamžiku mezi životem a smrtí, nebo je jen objektem poznamenaným podivným střetem nešťastných náhod, nevíme. Třeba jsme po Evině náhlém varování odešli těsně před tím, než se mělo něco stát. Chtěli jsme na vlastní kůži okusit pobyt v domě s jednou z „nejstrašidelnějších“ pověstí v Česku a to se nám podařilo. Jsme tomu rádi, i když jsme možná doufali v něco víc. Míříme lesem do Bradné, pozorujeme průseky světýlka chalup v údolí pod námi a těšíme se domů do postele.

Dva dny po návratu z Pohádky zjišťujeme, že při neplánované návštěvě hospody v Čachrově, těsně před naším večerním přesunem na Christlhof jsme, aniž bychom něco tušili, zasedli ke stolu, kde před lety sedával Ivan Roubal a že na jeho oblíbené židli spočinula právě Eva (z nás nejvnímavější), aby si pochutnala na kuřecí polévce. Jen další podivná pohádková náhoda?!

Rubrika:

Noc v Pohádce druhá - film

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Noc v Pohádce - film

Noc v Pohádce druhá

Tags:

historie

pověsti legendy

Pohanské kukule u Hrádku

Leoš Drahota — Thu, 14 Jul 2011 21:25:24 +0000

Zachovalo se u malé jihočeské obce poblíž Trhových Svin pohanské božiště, nebo jde jen o přírodní seskupení výrazných balvanů? Jsou podivně pravidelné vrypy v trojúhelníkovém kameni neznámým pradávným nápisem, nebo jen prasklinami v hornině. Bylo období, kdy se mělo za hotovou věc, že znaky na kameni sdělují přes propast věků něco zásadního a každý z balvanů tzv. jeviště měl svou přesně určenou funkci při vykonávání dávných obřadů starých Doudlebů.

Je chladný podzimní podvečer kdysi dávno před vším co známe, nebo co bylo zaznamenáno do kronik. Nekonečným, ničím nenarušeným zvlněným mořem hustých neprostupných lesů se rozléhá nadržené bučení zubřích býků a starý hladový medvěd dole pod skálou nervózně přešlapuje ze strany na stranu. Nedaleko od něj v malém údolíčku hoří ohně, peče se maso tetřevů a kouř zahalující do bělavých závojů okolní háj mu žene do široce rozevřených nozder neodolatelně dráždivé pachy. Nejraději by se rozeběhl a zmocnil se lačně všeho, po čem jeho prázdné břicho tak touží. Ale bojí se. Tam na mýtině v chatách z proutí a hlíny žijí lidé, kteří mají ostré zbraně a pálící oheň. Musí počkat, je to k nevydržení, ale ví, že jeho chvíle přijde.

Slunce se schovalo za obzor, lesy bez konce se noří do modravého šera a lidé z mýtiny ve skupinách míří k jednomu místu, skrytému v blízkém tmavém háji. Jsou slavnostně oblečeni do dlouhých režných hávů, sepnutých velkými kovovými sponami, nesou zapálené pochodně a mísy plné vybraných pokrmů. Jdou pomalu a vzrušeně si mezi sebou šeptají. Zastavují se pod nevysokou skálou, kde na čerstvě nařezané zelené větve pokládají své dary. Hubený, věkem vysušený stařec předstupuje před ostatní, zády se opírá o vysoký plochý balvan a zdvihá obě paže směrem ke korunám stromů. Ostatní si kolem něj sedají na zem, ti s největšími sponami pak do půlkruhu na přitesané kameny. Pod skálou osvícenou mihotavým plamenem pochodní starý muž dávno zapomenutými slovy žádá lesní duchy i nejvyšší božstva o přízeň. Prosí o dostatek zvěře, o dobrou úrodu a zažehnání nemocí. Na kamennou desku před něj pokládá mladá dívka právě zaříznutého králíka a v jeho krvi, odtékající z ještě se škubajícího tělíčka, namáčí snítky z čarovných bylin. Stařec je bere do dlaní a vyhazuje do kouřem nasyceného povětří. Všichni shromáždění začínají zpívat a tmou se do dalekých hlubin okolních hájů nesou táhlé tóny ponurých písní. Z nedalekého mlází vše pozorují oči nedočkavé šelmy.

Mlha chladného rána se válí po vrcholcích stromů a ke kamennému božišti znovu míří ctihodný stařec. S uspokojením prohlíží prázdné nádoby pod skálou a svému lidu odnáší dobrou zprávu. Bohové a démoni naše dary přijali! Starý medvěd zatím ve svém doupěti konečně nasycen slastně usíná.

Někdy v roce 1906 zaujalo Františka Miroslava Čapka v lese poblíž malé obce Hrádek nedaleko Trhových Svin zvláštní seskupení žulových balvanů. Před rostlou nevysokou skálou tu do jakéhosi půlkruhu leželo, částečně v zemi zapuštěno, asi 10 balvanů. Ze skály pak do půlkruhu vystupoval homolovitý, přes 6 metrů vysoký monolit zvaný Bába a hlavně asi metr od něj stojící, 5 metrů vysoký trojúhelníkový plochý balvan, na první pohled vypadající, jako lidskou rukou vztyčený a menšími kameny zapřený menhir.

Učitel a národopisec František Miroslav Čapek se narodil v roce 1873. Nejprve v Českých Budějovicích a následně v Písku vystudoval reálné gymnázium, poté od roku 1894 učil na obecné škole v Lišově. Byl také poštovním úředníkem a od roku 1919 českobudějovickým městským archivářem. Nakonec však proslul především jako znalec regionální historie, sběratel národopisných materiálů a propagátor významných osobností Jižních Čech. Zemřel roku 1946 v Českých Budějovicích.

Objev záhadné sestavy kamenů v lese u Hrádku, skutečně připomínající jiná existující posvátná božiště pohanů, jistě tohoto badatele a jihočeského patriota nadchl. Možnost přítomnosti takhle staré památky v „jeho kraji“, musela takto založeného člověka velmi vzrušovat. Proto zkoumání tohoto objektu, hledání důkazů, stop a souvislostí, podporujících jeho teorii, napříště věnoval nemálo svého času a úsilí.

V půlkruhovém „jevišti“, jak se začalo místu říkat, o poloměru přibližně 8 metrů, spatřoval významné shromaždiště západoslovanského kmene Doudlebů, kteří tu buď uctívali svá božstva, nebo se radili o správě svého území, či volili své vůdce. Na přitesaných balvanech, rozmístěných okolo báby a trojúhelníkového menhiru podle Čapka mohli sedávat staršinové, aby odtud řídili mimořádné sněmy, na kterých se rozhodovalo o nejdůležitějších záležitostech života místního lidu. Jeviště bylo podle F. M. Čapka i archeologa profesora Jana Peiskra, který božiště také zaníceně zkoumal, původně mnohem rozsáhlejší a počet balvanů, vymezujících půlkruhový, kruhový či eliptický prostor, vyšší. Celá sestava byla podle tohoto výzkumníka mnohem členitější a každý z kamenů, dnes se tu bez řádu povalujících, měl své přesné místo a určení. V pětibokém, hrubě přitesaném plochém kameni, ležícím pod svahem asi 30 metrů od čelního monolitu, viděl například profesor Peiskr sesutou desku stolce, sloužícího starým Slovanům k obřadnímu uvádění kmenových vůdců do funkce. Průběh jednoho takového obřadu se nám zachoval v popisu, pocházejícím ze švédské Upsaly.

Poblíže Upsaly scházeli se voličové na louce Mora. Na ni kladli staré kameny, mezi nimi 1 veliký a na něj povýšen nový král. Odsud zvedli ho na ramennou a ukazovali všemu lidu. Olans Magnus vypráví: Kol kamene Mora leží 12 něco menších kamenů, upevněných v zemi. Tam scházejí se říšští hodnostáři a jeden z nich vykládá lidu, jak je důležito pro bezpečnost státu i obyvatel zvolit sobě krále ...

Podobný obřad však známe i z naší historie, vždyť na kamenném stolci se ujímali vlády nad zemí také česká knížata.

Český rituál stanovil, že nový náčelník národa, kněz či kníže, kdykoliv se ujímal vlády, býval na Vyšehradě přiveden ke kamennému stolci a to v obvyklém oděvu selském, a ukázány mu lyčené střevíce i selská mošna Přemyslova na znamení, že knížata pocházejí z lidu prostého. Slíbiv přísežně kolem stolce postaveným lechům, že bude zachovávati ústavu, t. j. právo a mrav, byl oděn v roucho knížecí, načež teprve bylo mu lidem holdováno. Tak byl povolán na stolec Přemysl Oráč i jeho nástupci, až při korunovaci Václava I. syna Přemysla I., prováděné mohučským arcibiskupem, byl tento starobylý obyčej zhrdlými pány zúmyslně vynechán.

Oba hrádecké monolity, stojící v čele pomyslného půlkruhu by podle Čapka mohly symbolizovat také nejvyšší božstva kmene a i díky blízkému okolí, opředenému množstvím hodně starých pověstí se domnívá, že se jeviště původně nacházelo uvnitř posvátného háje. Háje, který jak se zdá, se stal posléze jakýmsi místem prolínání mezi starým a novým. Snad i díky tomu, že to staré – pohanské tu zůstávalo v povědomí lidí déle, než v jiných krajích.

Na kopci dnes zvaném Kostelík, zdvihajícím se východně od jeviště, sídlil prý v dávných dobách Černoboh, na vrchu Dubí či Dubík, jižně od jeviště zase Světloboh. Dvě božstva, dva póly moci, světlo a tma, dobro a zlo. Dva sousední kopce a někde mezi nimi naše božiště. Když se do kraje přikradla víra v jednoho boha, byla k potlačení sil starých božstev a hlavně víry lidí v ně postavena na kopci patřícím odnepaměti Černobohu malá kaple Panny Marie Sněžné. Na spojnici Kostelíku a vrchu Dubí stávala zase skála, zvaná Bludný či Čertův kámen, uprostřed jehož temene bývala oválná prohlubeň, v které divé ženy udržovaly věčnou vodu. Podle jiné a asi novější pověsti však chodila do prohlubně koupat Ježíška panenka Maria. Kámen už není, neboť jej kdysi kameník Studený z Rejt použil na výrobu žlabů a schodů. Pohanská i křesťanská legenda tu však mezi sebou soupeří dál. Jiný kámen, opředený dávnou pověstí stále ještě stojí na svém místě. U paty Dubíku, u cesty od Bukové, leží tzv. Kámen s bičem. Prý v něm byla vtělena Panna Marie a pohani do ní šlehali bičem. Při jednom zvlášť nenávistném úderu se bič nevěřících přerazil a rána v kameni jako hluboká jizva zkameněla. To je další příběh vyprávějící o souboji dvou nesourodých světů, které se tu prolnuly a nezáleží příliš na tom, že je jizva ve skutečnosti jen trhlinou v žule, zacelená křemennou mízou.

Kaple na Kostelíku byla nakonec někdy po roce 1786 zrušena, jakoby sem nepatřila. Na jejím místě pak byla roku 1904 postavena alespoň malá žulová boží muka, snad aby Černoboh nezačal zase vystrkovat růžky.

A samotné božiště? Nepatří jeho pohanský původ také jen do říše legend a nejedná se ve skutečnosti jen o náhodné přírodní seskupení balvanů, oddělených erozí od mateřské skály? František Miroslav Čapek si byl po jednom vydatném přívalovém dešti v roce 1929 jist, že našel důkaz o výjimečnosti a posvátnosti tohoto místa.

Až tu sama příroda přispěla. Velké deště před 3 lety strhly mech z tříbokého kamene a na něm objevily se dosud neznámé črty, nejpodstatnější to část celé věci. Tím vzpružen a přesvědčen, ač ještě nyní někteří mi tvrdili, že črty jsou přirozené trhliny, odhodlal jsem se ke zveřejnění celé věci, naděje se, že povolaným činitelům podaří se podstatu její konečně rozřešiti.

Ano na prvním z kamenů, počítáno z leva při pohledu k menhiru a bábě, objevil se pod odpadlým mechem „nápis“, který teprve celé jeviště náležitě proslavil. Na rovné vnitřní ploše asi metrového trojúhelníkového kamene spatřilo světlo světa několik do řady orientovaných, přibližně centimetr hlubokých vrypů, znaků, run, prasklin či čar, které začaly neobyčejně dráždit představivost mnohých badatelů, vědců, mystiků a kryptologů. Kolik se jich však u jeviště sešlo, tolik se následně objevilo variant znění „nápisu“ i jeho významu. ILLYXX, IILVXVX, XIINXUX, WIINKUX, WILLYYUX, KAKNUX, IILV)(V)(, KUKULE, CUCULSI či CVCVLLE četli mnozí z kamene, zatímco jiní tvrdili, že jde jen o náhodné dílo přírody.

Archeolog Phdr. Karel Sklenář ve své knize „Slepé uličky archeologie“ označuje jeviště u Hrádku za útvar vzniklý přirozeným zvětráváním žulových balvanů a nápis na kameni za praskliny způsobené vodou a mrazem. Stejný názor má pak i většina vědců, přestože k řádnému výzkumu lokality nikdy nedošlo.

František Miroslav Čapek už ale nepochyboval a v roce 1933 vydal vlastním nákladem publikaci „Vzácná památka v jihočeském Doudlebsku“. Byl si jistý pravostí pohanského božiště a vybízel odborníky, aby jeviště podrobili serióznímu vědeckému průzkumu. V roce 1938 žádá dokonce Národohospodářský sbor jihočeský Státní archeologický ústav písemně o vědecké posouzení lokality, ke kterému však nikdy nedošlo a tak zkoumání jeviště zůstalo i nadále na laických badatelích. Ti pak toužili především odhalit znění vzkazu, promlouvajícího k nám možná ze samého počátku osídlení tohoto kraje.

Co by však mohly záhadné znaky na kameni znamenat a kdo je do žuly vůbec vepsal? Přestože, nebo možná právě proto, že nápis zdánlivě nedává na první pohled žádný význam, neváhají různí luštitelé pustit svou fantazii z uzdy. Romantický archeolog ThDr. František Přikryl četl nápis jako KUKULSI – kukulka čili kukačka, pták který byl pro staré Slovany symbolem smrti. Božiště by pak mohlo být posvátným pohřebištěm, či místem, kde si muži slibovali věrnost ve jménu nejvyššího majestátu smrti. Místní obyvatelé zase dříve věřili, že celé jeviště je velkolepým hrobem pohanského vojvody a někde pod kameny se skrývá zlatý poklad. Nápis byl přisuzován Slovanům, Keltům, Germánům, ale i Římanům. Do Jižních Čech vedly jejich cesty z Vídně či Lince při jejich tažení proti markomanskému králi Marobodovi a na kameni u Hrádku mohli zanechat svou vizitku: X. četa vojenských vysloužilců, X. setiny V. pluku illyrských legií (decima manipula veteranorum decimae cohortis guintae legionis illyricae).

Etymolog Alois Ernst Milz viděl v nápisu, čteném odzadu, slovo CVCVLLE, neboli kukle, kuchle – kuchyňka. Že by však právě toto místo sloužilo pohanům k vaření pokrmů? Ne! Toto prosté slovo lze chápat i vznešeněji. Šlo prý ve skutečnosti o poustevnu druida, který zde „vařil“ léčivé lektvary a prováděl magické rituály, zajišťující jeho lidu harmonické soužití s bohy. Jen z trochu jiného úhlu pak můžeme číst IILV)(V)(, kdy )( je zrcadlové C – tedy K a dvě II jsou písmenem H bez spojovací příčky, což v řecké abecedě značí Éta, neboli E. Pozpátku tedy KUKULE jako kapuce, kukla, plášť do nepohody, mnišská kutna. A jsme zase u mnicha, poustevníka, svatého muže, poustevny.

K této interpretaci se přiklání i ing. Pavel Kozák. Je si vědom, že runy neměly znak V a Germán tesající tento nápis by musel použít tzv. alpských znaků. Kelti, kteří neměli své vlastní písmo, pak mohli skutečně použít řeckou abecedu, kterou znali. Pavel Kozák se domnívá, že božiště mohlo být již před několika tisíci lety uvedeno do funkce - iniciováno „zviditelněním něčeho, co muselo být pro tehdejší lidi vesmírným božstvem, i když šlo nejspíše o bytost přece jen nižší úrovně. Dnes bychom ji asi označili za mimozemšťana.“

Ano až takhle daleko jde ing. Pavel Kozák. Kamenem podle tohoto publicisty prochází vertikální přímka, která kromě provozování tzv. bílé magie umožňovala druidovi „mentální spojení s kosmem, jeho informačním polem a jeho hodně vysokými duchovními bytostmi.“ Kladná energie božiště je podle Kozákových měření vyvažována bodem se zápornou energií, nacházejícím se asi třicet metrů dál na skalnatém hřebeni. Místo, kde stojí boží muka, prý pak nese také určitý, ale nižší energetický náboj.

Pokud by měl ing. Pavel Kozák pravdu, šlo by o opravdu starou pohanskou přírodní svatyni a slovanský kmen Doudlebů nebyl prvním, kdo jí využíval. Doudlebové totiž přišli do Jižní Čech až v pátém či šestém století našeho letopočtu a dá se proto předpokládat, že božiště převzali po svých předchůdcích. Podle Františka Miroslava Čapka je však možné, že jej pro své náboženské obřady využívali až do 12. století. Měli díky své potřebnosti v oblasti, ať už jako strážci hranic či správci odlehlého území s fungující mocenskou strukturou, založenou na vlastních kmenových vůdcích, dostatek volnosti, aby mohli dál uctívat svá božstva. Teprve Břetislav II. ve svém zápalu pro netolerantní západní latinsko-německou formu křesťanství začal likvidovat vše, co by jen vzdáleně připomínalo stará náboženství. Nemilosrdně odstraňoval veškeré pohanské bůžky, modly, mohyly a zvyky pohanů. Kácel posvátné kameny, stromy i háje, boural svatyně a na jejich místě stavěl křesťanské kaple či alespoň kříže. Zrušil dokonce i slovanské bohoslužby, konající se až do jeho zásahu v Sázavském klášteře. Na Doudlebském hradě byl na místě pohanské ústřední božnice postaven první dřevěný kostelík a přestože prostý lid si nadále uchovával své zvyky a svá božstva, do kraje se začal vkrádat nový duchovní element. Sousední území připadla cizí šlechtě a znamení kříže pomalu ale jistě pronikalo do všech, i těch nejzapadlejších koutů Jižních Čech.

A přece podle všeho ještě na počátku 20. století žila v povědomí místních zvláštní úcta k místu, které je na první pohled zajímavé jen neobvyklým seskupením žulových balvanů. Podívám-li se okem nezaujatým na údajný nápis na trojúhelníkovém kameni, vidím jen pár něco přes 20 centimetrů dlouhých prasklin v žíle horniny, která je trochu jiná, světlejší než zbytek kamene. Říkám si, že v monolitu vzniklo díky různému složení hornin napětí, žíla popraskala, zapracovala voda, mráz a vznikly tak „znaky“. Jako nepřirozená a snad rukou člověka stvořená mi spíše připadá jakási vlna či rýha ve tvaru fajfky, nacházející se nad „nápisem“ ve vrcholu trojúhelníku, ale kdo ví. Jako indicie, nasvědčující tomu, že se skutečně mohlo jednat o místo se zvláštním významem pro dávné pohanské kmeny, mi nepřijde ani nápis, ani menhiru podobný obrovský trojúhelníkový plochý balvan, postavený téměř kolmo k zemi, ale právě to zvláštní povědomí místních lidí, kteří k místu chovají podivný respekt. František Miroslav Čapek vypráví, jak ženy nosily květiny, svaté obrázky a jiné „obětiny“ k božím mukám, postaveným na místě kaple a poté se vždy při návratu do vsi zastavili u božiště, kde stanuli ke chvilce zvláštního bojácného rozjímání. Jako by cítily dávnou posvátnost sestavy kamenů, jakoby se snažily pochopit dávno zaniklé kulty předků, s nimiž byly přes staletí spojeny neviditelnou nití kontinuality.

Ještě na počátku 20. století však vypadalo jeviště trochu jinak. Na fotografiích, které pořídil F. M. Čapek, vyčnívají kameny z lesní půdy mnohem větším objemem, je jich tu víc a jimi vymezený půlkruh je také daleko zřetelnější. Bylo tehdy asi mnohem snazší než dnes uvěřit, že je tato žulová sestava dílem člověka. Navíc velmi podobně uspořádaná božiště pohané opravdu stavěli, jak je vidět na fotografii z německého Lüneburgu. Pokud se podoba tohoto místa takto výrazně změnila během posledního století, jak potom mohlo vypadat před tisícem let?

Kdyby tedy šlo skutečně o dávné pohanské božiště, nepřipadá mi pravděpodobné, že by bylo využíváno Slovany v období od 6. do 12. století. Myslím si, že by v takovém případě bylo více kultivované, více přizpůsobené účelu pořádání shromáždění či uctívání bohů. Snad by zde byly zbytky zdí, terasy, valů, nebo alespoň řemeslně kvalitně opracované balvany. Vždyť tou dobou se již na několika místech v Jižních Čechách stavěly středověké kamenné hrady. Je proto asi věrohodnější, že by se mohlo jednat o svatyni předslovanskou, snad keltskou či germánskou a staří Doudlebové ji jen z respektu či možná také pověrčivosti udržovali v dobrém stavu, jako jakousi mystickou historickou památku.

Rubrika:

Starý hrnec v Českém Ráji

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Stará Kouřim

Tags:

historické objekty

lokality

Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou

Jenda Mikšík — Sat, 10 Jul 2010 12:13:54 +0000

Už od pradávna je známo to, že když si člověk něco nedokáže rozumně vysvětlit, hledá za onou „záhadou“ něco nadpřirozeného. Přitom je často objasnění zdánlivě nevysvětlitelného jevu velmi jednoduché. O takové, pro nás nevysvětlitelné záhadě, jsem psal v článku Záhadný Měsíční kámen. Ukázalo se však, že vysvětlení pro to, co se objevilo na několika fotografiích, je naprosto banální.

Nedávno jste zde mohli číst článek s názvem Záhadný Měsíční kámen. Mimo jiné jsem v něm psal o pro nás tehdy nepochopitelných obrazcích, které se objevily na několika fotografiích pořízených v místě Měsíčního kamene. Nikdo z nás nevěděl, co by to mohlo být. Žádné racionální vysvětlení nás nenapadalo. Nemysleli jsme si, že jsme snad vyfotili ducha, ale byla to pro nás zkrátka nepochopitelná záhada.

Fotografie Měsíčního kamene
Jedna z fotografií pořízených u Měsíčního kamene, která ukazuje onen pozoruhodný jev. Další fotografii a informace najdete v článku.

Při psaní článku jsem se chtěl podělit se čtenáři o naši příhodu a tak trochu jsem doufal, že by někoho mohlo napadnout, co to na těch fotkách je. A skutečně se tak stalo. Za několik dní se pod článkem objevil komentář, ve kterém jeden z návštěvníků podal vysvětlení, za které jsme rádi a děkujeme.

Jsou to takzvané „nebeské rybky“, stálo v komentáři. Toto mě tedy přimělo k dalšímu zkoumání. Začal jsem projíždět internet a hledat informace o tomto jevu. A vysvětlení? Je to létající hmyz. Naprosto jednoduché.

Létající hmyz je sice jedna z prvních věcí, která by člověka napadla, ale posuďte sami, takhle podivné tvary? Je to zkrátka způsobeno dlouhou expozicí fotky, během které se poletující hmyz, mávající křídly, exponuje právě takto.

Možná tomu stále nemůžete uvěřit. Ani já jsem si tímto vysvětlením nebyl zpočátku zcela jistý. Pořád se mi to úplně nezdálo. Ten tvar byl přeci jen zvláštní, celý výjev byl poměrně ostrý a ještě k tomu bílý…

Důkaz, který mě o vysvětlení naší „záhady“ skutečně přesvědčil, se dostavil záhy. Další den jsme seděli na zahradě a odpočívali pod stromem. Brácha si všimnul, že tam poletuje plno mušek a dalšího hmyzu. A tak jsem neváhal, popadnul mobil a začal fotit. A hned druhá fotografie vše vysvětlila. Na displeji telefonu se mi objevil velmi podobný obrazec, který je na fotkách od Měsíčního kamene. Tehdy jsem skutečně uvěřil.

Vyfotil jsem několik desítek fotografií a na několika z nich se mi povedlo zachytit ony pozoruhodné jevy. Za vhodných podmínek tedy není problém celý jev nasimulovat. Fotky byly pořízeny ve stínu stromu, do kterého skrze jeho korunu pronikaly sluneční paprsky. A právě sluneční paprsky poletující hmyz osvětlovaly a pomohly tak vytvořit tyto světlé, protáhlé obrazce.

Tak to vypadá, že tato záhada se objasnila.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Záhadný Měsíční kámen

Tags:

fotografie