Moskyt - archeologie

Tři kostely

Leoš Drahota — Sat, 25 Nov 2017 15:29:24 +0000

Tři různé kostely, tři staré příběhy a tři výjimečné unikáty. Ten první je mimořádný tím, jak byl postaven a v interiéru vyzdoben, druhý ukrývá úžasný poklad a třetí stál pomalu dříve, než do země dorazila víra, které byl zasvěcen. Každý z nich stojí za návštěvu a každý z nich zanechá v návštěvníkovi zcela jiný zážitek, zcela jiný pocit. Žádný z nich přitom není kostelem typickým pro Čechy, Moravu ani Slovensko, kde tyto svatyně stojí.

Hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově

Na jižním okraji Broumova, obklopen staletými hroby stojí jeden z nejstarších dřevěných kostelů na území Evropy a úplně nejstarší na území České republiky. Jeho založení je zahaleno staletým závojem tajemství, jeho původní podoba také. Existuje pouze pověst, podle které jej dala vystavět pohanská princezna v roce 1177 na místě, kde se nechala pokřtít. Roku 1383 je u příležitosti vysvěcení oltáře zmiňován jako „starý farní kostel“ nebo také „český kostel“. Víme, že byl od počátku dřevěný a že roku 1421 shořel zřejmě na popel při obléhání města husitským vojskem Čeňka z Vartemberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka. Roku 1450 pak byl kostel postaven znovu a to pravděpodobně již v té podobě, ve které se zachoval dodnes.

Částečně nepůvodním prvkem stavby je vnější krytý ochoz, obepínající celý obvod kostelní lodě. Ten musel být obnoven po pruském vpádu do města v roce 1779, kdy byla na pokyn generála Heinricha Wilhelma von Anhalta stržena prkna, která jej uzavírala, aby kostel lépe posloužil vojenským účelům. Obnovena musela být i centrální věžička kostela poté, co ji v roce 1550 zasáhl a poničil blesk. Nepůvodním prvkem stavby je pak věž zvonice nad kněžištěm, k jejíž přístavbě došlo až v polovině 18. století.

Tesaři, kteří se na „tvorbě“ kostela Panny Marie podíleli, odvedli vskutku mistrovskou práci. Dubové trámy hrázděné konstrukce svázali bez jediného hřebíku, stěny zvenku i zevnitř obložili prkny a loď kostela spojili s kněžištěm, krovy i věžičkou v jeden pevný kompaktní celek, jehož kvalitu více než důkladně prověřila dlouhá staletí. A byla to rušná staletí, jak nasvědčuje jakási kronika Broumova, vyvedená na devíti dřevěných deskách rozmístěných na stěnách ochozu po obvodu chrámu. Dočteme se na nich nejen o návštěvě císaře Josefa II. v roce 1766, ale také například o ničivých náletech kobylek léta páně 1542, o moru, povodni, choleře, či vpádu Prusů. Ochoz ukrývá i vzácné renesanční a empírové náhrobky či obrazová zastavení křížové cesty.

Neméně zajímavý je i interiér kostela. Ten je celodřevěný a velmi precizně zdobně malovaný. Při pozorném zkoumání tu na stěnách, na stropě i tradičním inventáři odhalíme rozmanité ornamenty, rostlinné i zvířecí motivy. Najdeme i gotické nápisy, které jakoby chtěly vytvořit zdání nějakého tajemného poselství. Pravděpodobně jde ale jen o součást výzdoby, bez hlubšího významu. Nejvzácnějším obrazem interiéru kostela je olejomalba ze 17. století, zobrazující patronku kostela spolu s českými zemskými světci na pozadí Broumova.

Vnitřní prostor svatyně je osvětlen 15 okny, loď je 11 metrů dlouhá a 9 široká. Malovaná polychromovaná výzdoba interiéru pochází částečně z poloviny 15. století, částečně ze století 18. Někdy je udáváno, že kostel při požáru v 15. století neshořel celý a stropní výzdoba v okolí hlavního oltáře pochází z období před husitským zpopelněním. Většina odborníků se však k tomuto názoru nepřiklání a výmalbu datují až do časů obnovy stavby. Barokní je také kazatelna, hlavní i dva postranní oltáře. Kostel Panny Marie je od roku 2008 národní kulturní památkou a nezbývá doufat, že na jeho střeše už rudý kohout, největší hrozba těchto staveb, nikdy nezakokrhá.

Kostel sv. Barbory v Adamově

Chrám, stojící uprostřed průmyslového městečka Adamov, severně od Brna, byl postaven v polovině 19. století. Na první pohled upoutá zdivem z jasně červených cihel, jenž není pro naše území úplně typické. Kostel samotný ale není tím objektem, který nás teď bude zajímat. Tím je unikátní část dřevěného vyřezávaného oltáře, stojící při severovýchodní stěně interiéru kostelní lodě.

Oltář dal zhotovit opat cisterciáckého kláštera v rakouském Zwettlu (Světlá) Erasmus Leisser v letech 1516 až 1525 při obnově husity poničeného konventního kostela. Samotný klášter pak dal vystavět Hadmar I. z Kuenringu a k tomuto jeho počinu se váže stará legenda. Na Silvestra roku 1137 se prý Hadmarovi ve snu zjevila Panna Marie a instruovala ho, aby na místě, kde uvidí zázrak, založil klášter. Tento příslušník jednoho z nejmocnějších rakouských středověkých rodů hned druhého dne v zasněženém lese spatřil zázračně se zelenající dub a tak na tomto místě přání svého nočního zjevení začal plnit. K vysvěcení konventního kostela dokončeného kláštera pak došlo v roce 1159.

Nezvykle monumentální dřevořezba pozdně gotického oltáře zobrazovala ve velmi precizním, 3D naturalisticky dramatickém a až karikaturním figurálním provedení nanebevzetí a korunování Panny Marie na královnu nebes. Plastika ve svém původním provedení sahala až ke klenbě kůru světelského konventního kostela a její výška se tak blížila dvaceti metrům. Zajímavé je, že takové dílo vzniklo v době reformace, kdy byla zdobnost chrámů velmi potlačována a samotný cisterciácký řád se vyznačoval přísnou strohostí sakrální architektury i její výzdoby. Můžeme se proto domnívat, že světelský oltář byl takovým malým protireformačním protestem a symbolem, vyzívajícím k obnově zbožnosti.

Celý oltář měl v podstatě tvar vysokého gotického okna a byl rozdělen na pět částí. Podstavec (predella) nesl středový panel s ústředním tématem nanebevzetí a dvě boční otevírací „křídla“. Již z podstavce pak vyrůstal statný kmen dubu, připomínající legendu o vzniku kláštera. Středová část nesla mohutný tympanon, sbíhající se do vysoké klenby. Tématicky byl oltář dělen na tři sféry – pozemskou, mezi nebem a zemí a nebeskou (smrt Panny Marie, její nanebevzetí a korunování).

Na vnitřní straně levého křídla řezbáři vyobrazili Zvěstování Panny Marie, v horní části pak Nanebevstoupení Páně. Vnitřní strana pravého křídla patřila Zmrtvýchvstání Páně a Poslednímu soudu. Uprostřed pravého křídla se skvěly erby opata Erasma von Leissera a rodu Kuenringů, pánů ze Zwettlu. Mezi fialami tympanonu se v nebeské sféře vznášelo několik svatých pod středovým vrcholovým křížem s Ježíšem Kristem. Spodní predella nesla kromě kmene dubu i dva světce.

Na dochované, adamovské, přes sedm metrů vysoké střední části oltáře najdeme vyřezáno dokonce 59 postav. Ve spodní části postává či klečí dvanáct apoštolů nad prázdným hrobem bohorodičky, nad nimi se mezi nebem a zemí, oddělena pásem mraků, vznáší samotná Panna Marie. Doprovází ji jedenáct andělů a stoupají spolu s ní do sféry nebeské, kde je již očekává Nejsvětější Trojice s královskou korunou a jedenadvaceti anděly. Vnitřní hranu rámu středního panelu střeží na každé straně čtyři sošky svatých, na levém vnějším boku postává archanděl Gabriel, na pravém archanděl Michael kopím probodává tělo Satana. Trochu záhadným prvkem výjevu středového panelu je potom holohlavý gnóm s vlašským ořechem mezi prsty. Nepochybně jde o jakousi symboliku, jejíž smysl nám však zatím uniká.

Celá kompozice byla původně propojena dvěma stromy, jejichž kmeny a kořeny pod nohama apoštolů rámují střední část oltáře, zatímco větve nesoucí kříž s Ježíšem uzavíraly lomený oblouk tympanonu. To už ale víme jen díky kresbě opata Johanna Bernharda Lincka, který zachytil podobu oltáře v roce 1638.

O autorovi či autorech tohoto výjimečného díla toho dnes moc známo není. Dochovala se jen zmínka o tom, že se na tvorbě oltáře podílelo šest řezbářů, z čehož jeden byl zřejmě ze Zwettlu. Znalci se dnes domnívají, že je dřevořezba dílem neznámého, velmi zdatného sochařského mistra dunajské školy z Vídně nebo Pasova, jemuž pomáhalo pět pomocníků.

V 18. století tento klenot až nepochopitelně upadl v nemilost. Nejprve požár poničil nástavec, poté byl roku 1723 oltář označen za staromódní omyl svého málo soudného tvůrce. Při následné barokní přestavbě chrámu byl pak z presbytáře odstraněn a kromě středové části zlikvidován. Zřejmě posloužil jako dřevo na otop k vyhřátí chladných klášterních cel. I zbylá středová část, stojící v boční kapli, však začala překážet a tak se jí světelský opat Augustin Steininger rozhodl v polovině 19. století prodat. Za 1000 zlatých ji spolu s oltářem sv. Bernarda získal hrabě Samuel Festetics a nechal ji dopravit do Vídně. Vídeňský obchodník, rámař a pozlacovač George Plach, v jehož ateliéru se zubožené torzo oltáře následně ocitlo, jej pak za 1200 zlatých zrestauroval.

Někdy tou dobou si zainteresované úřady zřejmě uvědomily, o jak mimořádnou památku se jedná, a začaly se bát, aby oltář definitivně neopustil monarchii. Dolnorakouské místodržitelství proto nařídilo opatu Steiningerovi, aby dřevořezbu odkoupil zpět, jenže klášter na takový výdaj neměl prostředky. Tehdy se oltáře ujal kníže Alois II. z Lichtenštejna, uhradil náklady na jeho zrestaurování a věnoval jej svému právě dostavěnému kostelu sv. Barbory v Adamově.

V roce 1891 po oltáři znovu zatoužili v domovském klášteře. Adamovský farář Jan Straka však odmítl tento skvost do Světlé vydat a místo vzácné památky poslal do rakouského opatství její fotografii. I díky němu se tak dodnes v malém moravském městečku skrývá velký dřevěný poklad. Přesto se oltář ještě jednou stěhoval. V roce 1944, když hrozilo Adamovu bombardování, byla dřevořezba rozložena a ukryta do krypty poutního kostela ve Vranově. V roce 1947 byla z Vranova převezena do Brna, zrestaurována a teprve poté se znovu vrátila do Adamova. Malý soukromý nedobrovolný výlet si udělaly i dvě oltářní sochy. Kdosi je v roce 1970 odcizil, ale na jedné z aukcí uměleckých předmětů v Mnichově byly zanedlouho odhaleny a vrátily se na své místo do sv. Barbory.

To co dnes v adamovském kostele můžeme obdivovat je tak nejen umělecky a historicky cenný artefakt, ale i významná sakrální památka s pozoruhodným příběhem v pozadí.

Kostel sv. Markéty Antiochijské u Kopčan

Třetí kostel, který navštívíme, najdeme asi 700 metrů za státní hranicí České republiky a jde o opravdový unikát. Jižně od Hodonína u slovenské vesnice Kopčany, na lokalitě zvané Hrůdy, stojí zcela osamocena nenápadná nevelká stavba. Zdálky vypadá jako prostá kaple a dlouho byla za takovou bez větší pozornosti považována. Nedávno však došlo k odhalení, které odborníkům tak trochu vyrazilo dech.

Až do roku 1994 tento kostel prakticky nikoho nezajímal a nebyl ani uznán za kulturní historickou památku. Nechráněn se tak snadno mohl stát obětí jakéhokoliv stavebního záměru, či družstevního „lánování“ zemědělské půdy. Naštěstí se tak nestalo a poté, co se v roce 1999 započala obnova tohoto objektu a celý prostor začali zkoumat archeologové, došlo v roce 2004 k zásadnímu objevu.

První archeologický průzkum prostoru kostela a jeho okolí přitom proběhl již v roce 1964 a na jeho základě byla toto stavba označena za běžnou gotickou kapli s barokními úpravami. V letech 1994 – 1996 další výzkum odhalil základy již neexistující neobvyklé západní předsíně kostela s podzemním vyzděným objektem. Stavebně historický průzkum (1995 – 1998) v souvislosti s objevem hrobu z 11. století uvnitř lodě kostela pak došel k závěru, že jde o stavbu z konce 10. nebo maximálně 1. čtvrtiny 11. století.

Od roku 1998 v katastru obce Kopčany probíhal výzkum Památkového úřadu Slovenské republiky pod vedením Petera Baxy, který měl za úkol rekonstruovat podobu historické krajiny a jejího osídlení v období 9. až 13. století. A tým archeologů přitom řešil malou záhadu. Kdo a proč postavil v 10. století v tomto prostoru kostel, když se tou dobou toto území prakticky vylidnilo? Nedaleko meandrující, zanášející se Morava nízko položený břeh pravidelně zaplavovala a také politická situace již této lokalitě ani trochu nepřála. Ve zdejších opuštěným mokřadech 10. století tak nezbyl téměř nikdo, kdo by potřeboval duchovní útěchu a nikdo, kdo by tu postavil kamenný kostel.

Tato záhada pak byla rázně objasněna v roce 2004, kdy došlo při kostele k objevu tří hrobů z 9. století, z období Velkomoravské říše. Tyto hroby, obsahující kromě jiného snadno časově datovatelné velkomoravské šperky přitom nesporně respektovaly zdivo stavby svatyně a bylo jasné, že již v 9. století se tu lidé pohřbívali do blízkosti stojícího prvotního kostela. Bylo to velké překvapení, ale nezpochybnitelné. Toto datování následně potvrdila i analýza omítky z původního kostelního zdiva. Kostel sv. Markéty Antiochijské nepochází ani ze 13. ani z 10., ale již z 9. století. Ze samého počátku křesťanství na tomto území. A přestože se i na něm v průběhu věků podepsaly různé drobné stavební úpravy, zůstalo jeho zdivo z celých 80% původní. To je ve srovnání s jinými objekty z období Velké Moravy, z kterých se dochovaly většinou jen negativní otisky základů, nebo maximálně podúrovňové základové pásy, téměř neuvěřitelné.

Kopčanský předrománský kostel byl vystavěn z tenkých pískovcových plátů z nedalekých lomů a jeho zdi dosahují šířky 75 cm. Je to jednolodní stavba bez stropu, s presbytářem o půdorysu nepravidelného lichoběžníku a neobvyklou předsíní (vnitřní rozměry 3,8 x 2,7m) na západní vchodové straně. Pod předsíň byla zapuštěna zděná hrobka, v které byl pochován významný kněz, či možná zakladatel kostela. Z předsíně se bohužel zachovala jen část základového zdiva. Celá stavba je dlouhá 11,9 metrů a 5,2 metrů široká.

Kostel byl podle všeho zbudován dle vzorů karolínské architektury západní Evropy a je pravděpodobně produktem projektu salzburského arcibiskupství na christianizaci území ležících severně od Dunaje. Je také možná jediným existujícím svědkem praktikování křesťanství v tomto prostoru před příchodem Cyrila a Metoděje (864). Známé není ani původní patrocinium kostela, ale předpokládá se, že sv. Markétě Antiochijské byl svatostánek zasvěcen až ve 13. století.

Vnitřní prostor kostela původně osvětlovala jednoduchá malá okna s téměř rovným ostěním a vrcholovým klenákem trojúhelníkového tvaru. Ty jsou dodnes zachovány v severní stěně kostela, zatímco v jižní byla okna v průběhu 13. – 14. století osazena ostěním ve tvaru „jeptiška“. Pravděpodobně původně štěrbinové okno ve východní stěně presbytáře bylo nahrazeno v 15. století obdélníkovým. V roce 1647 došlo k necitlivému zvětšení západního vstupního otvoru do kostelní lodě a jeho osazení velkým kamenným portálem. Podlaha byla vydlážděna cihlami a interiér nově omítnut. V 18. století byla podlaha předlážděna keramickou dlažbou, jižní gotická okna zazděna a nahrazena půlkruhovým oknem s vodorovným parapetem.

V současnosti je kostel očištěn od novodobých omítek a nad západním zrekonstruovaným vchodem je proražen okenní otvor ve stylu 9. století. Zdivo stále drží pohromadě původní malta, která je dodnes velmi pevná. Svatyně dostala nový krov, novou střechu a střecha keramickou krytinu. V interiéru je možné na stěnách spatřit barevné fresky několika časových úrovní, včetně té nejstarší, tedy z období výstavby. Pískovcové desky v těsné blízkosti kostela vyznačují situování nejstarších nalezených hrobů

Proč se však archeologové a historici tak mýlili? Proč byl odhad stáří kostela tolikrát posunut. Z velké části i proto, protože prostě nebylo s čím srovnávat. Nic podobného na území střední Evropy nenajdeme. Žádná jiná tak stará stavba se nedochovala. Jak pronesl doktor Peter Baxa „Jedinou překážkou datování kostela do velkomoravského období bylo to, že dosud stojí.“ V současné době je kostel datován do období vlády Rastislava I. (846 – 870) nebo Svatopluka I. (870 – 894).

Dolnomoravský úval byl intenzivně osidlován již od pozdní doby kamenné a vrcholu zdejší aglomerace dosáhla na konci 9. století. Archeologický výzkum také prokázal, že se na pohřebišti kolem kostela i v jeho interiéru pochovávalo až do 17. století. Původně předrománská svatyně byla ve středověku gotizována, pak upravena barokně a svému účelu sloužila s přestávkami zřejmě až do 18. století, kdy jí nahradil nový svatostánek v Kopčanech.

Kostel stával u osady, při cestě na východ z dva kilometry vzdáleného mikulčického hradiště Valy, sídla velkomoravských knížat. To leželo na druhém břehu řeky Moravy a vládli mu tenkrát první Mojmírovci. Snad to byla strážní osada, střežící přístup do jednoho z nejvýznamnějších center Velké Moravy, snad součást hospodářského zázemí hradiště. Osada vyrostla severně od dnešní ruiny bývalé chovné a odchytové stanice kachen (Kačenáreň) a v její blízkosti se nacházelo rozlehlé pohřebiště. Na pohřebišti stála jakási pohanská svatyně, u níž byl pohřben místní náčelník. Jihozápadně od tohoto místa pak postavili náš kostel a následně i dvorec, který začal obývat nový správce tohoto území.

Na pár stovkách metrů, v rozmezí několika málo let tady zřejmě došlo k radikální změně víry místních lidí, proměně stylu života i přenesení moci. Z pohanů se stali křesťané, náčelníka nahradil křesťanský velmož. A starý, na stranu se klonící kostelík se svými křivými, ale téměř věčnými zdmi už byl při tom. Stojí tu téměř 1200 let a vzhledem k historickým souvislostem je to malý zázrak.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Unikum Dobrého pastýře

Z triforia Svatovítské katedrály

Tags:

archeologie

církevní objekty

historie

Stará Kouřim

Leoš Drahota — Tue, 27 Oct 2015 12:19:36 +0000

Výpravy po stopách hodně dávné minulosti často končí jen u představ, jak to tam nebo támhle kdysi dávno vypadalo, kde přesně to asi bylo a kdo tam asi tak žil. Pokusím se teď doprovodit vás na místo, kde i dnes něco konkrétního z těch dávných časů k vidění je a fantazii není třeba příliš namáhat ani v případě, že se ptáte kde a kdo. Podíváme se tam, kde možná mohlo stát naše hlavní město, kdyby se v jednom konkrétním okamžiku dějiny vydaly trochu jiným směrem.

Na vyvýšenině nedaleko dnešní Kouřimi stávalo kdysi město, jehož významu se vyrovnalo jen málokteré jiné osídlení té doby. Sídlili zde mocní vládci rozlehlého území, stály tu ohromující stavby. Stále je tu možné najít terénní nerovnosti v podobě valů, vyznačujících linie tehdejšího opevnění a stezku procházející místy nasycenými neodolatelným geniem loci. Dávná vzrušující minulost je tu cítit z povětří, z půdy i z kamenů, které pravděpodobně opravdu byly její součástí.

Byl to věk, kdy došlo k zásadním a rychlým změnám téměř ve všech oblastech života tehdejších obyvatel Čech. Měnily se mocenské poměry i význam, struktura a velikost územních celků. Do otevřenějších kmenových enkláv pronikaly nové cizí vlivy a zboží. S rozvojem obchodu vznikala i nová řemesla, nové sociální pozice, došlo k výraznějšímu rozdělení společenských vrstev. Rychle se šířící náboženství kříže rozdalo lidem nový návod, jak vnímat lidský život i okolní svět. Kámen nahrazoval dřevo a hlínu, kostely přírodní svatyně a obětiště.

Stezka, která bývalou Starou Kouřimí prochází je stezka o tomto naučná a pokud máte náladu a chuť, pojďte si jí projít se mnou.

Na mohutné rulové vyvýšenině nad ohybem říčky Kouřimky se první lidé usadili již někdy před 5000 lety. Zemědělci kultury vypichované keramiky tu stavěli palisádové hradby, domy sloupové konstrukce a samozřejmě také vypichovali a vypalovali svou keramiku, jak o tom vypovídají zdejší archeologické nálezy. Jejich tehdejší nevelké sídliště leželo v severovýchodní části plošiny. Stopy tu pak zanechaly i mnohé další kultury (lid kultury šňůrové keramiky, řivnáčské kultury, kultury popelnicových polí i knovízské kultury), včetně Keltů a Germánů. Skutečného a nevídaného rozkvětu se však Stará Kouřim dočkala až po příchodu Slovanů (7. století n. l.) a zejména pak od 9. do 10. století našeho letopočtu, kdy zde bylo kmenem Zličanů vybudováno rozlehlé mocenské centrum v podobě mohutného hradiště, zabírajícího plochu prakticky celé vyvýšeniny.

Stavitelé tohoto „opevněného města“ důmyslně využili povrchu jakoby z okolního terénu vyloupnutého bloku země a jeho okraje obehnali mohutnými hliněnými hradbami a příkopy. O něco subtilnější fortifikací pak rozčlenili i vnitřní prostor, aby tak zvlášť chránili důležitá místa a objekty. Některé hradby tu stále v podobě až několik metrů vysokých valů přečkaly dodnes, a proto je možné udělat si vlastní představu o podobě a rozložení celého tehdejšího areálu. V tomto prostoru se pak nachází četné viditelné i oku skryté památky na tehdejší dobu, které částečně odhalil archeologický průzkum v letech 1948 - 1962.

Libušino jezírko

Zvláště pozoruhodné artefakty dávnověku se nalezly hlavně v lokalitě tzv. Libušina jezírka. To je dnes už jen nevelkou nehlubokou prohlubní, zpravidla zcela suchou, ale v dobách, do kterých jsme zabloudili, to bylo velmi významné a strategické místo. Podle archeologů začalo být intenzivně využíváno kulturou lidu popelnicových polí, která se zde usadila někdy v letech 1100 – 700 před naším letopočtem a jeho důležitost během dalších staletí vzrůstala. Kůly a proutím zpevněné břehy chránily cenný zdroj vody v podobě nádrže o rozměrech 30 x 70 metrů, kterou napájel vydatný pramen. Jezírko obklopené od 9. století vnitřními valy a příkopy, ale mělo pro tehdejší obyvatele hradiště i další a snad ještě podstatnější význam. Jeho vody byly posvátné, využívané k rituálním náboženským účelům, stejně jako jeho nejbližší okolí. Našly se zde neklamné stopy sakrálního využívání této lokality a jde o docela vzácný objev. Vždyť naleziště na Libuši je jedno z pouhých tří (spolu s pražskou Malou Stranou a pahorkem Žiži na Pražském Hradě) odkrytých staroslovanských kultovních míst v Čechách.

Mezi ochranným valem na severozápadě a jezírkem byly odhaleny jámy po několika obětních hranicích. Tady by zřejmě uctíván Svantovít, Perun, Veles či velká matka Mokoš. Odtud také pochází mimořádný nález pohanského kamenného idolu, v podobě 17 centimetrů vysokého pískovcového sloupku s reliéfy několika obličejů, vytesanými ve dvou patrech nad sebou. Modla byla zřejmě dekorována i dalšími organickými doplňky (dřevem, kůrou apod.), které se pochopitelně nedochovaly. Z poškození spodní části sloupku lze soudit, že jde pouze o část původní sošky, jejíž velikost lze jen obtížně odhadnout. Mohlo tak jít o rodinnou přenosnou modlu i o stabilně na kultovní lokalitě u Libuše umístěný vícehlavý pohanský idol.

Jihovýchodně od jezírka pak bylo objeveno výjimečné pohřebiště vládnoucích zličských knížat, kteří tu začali být pohřbíváni v první polovině 9. století. Jednotlivé, velmi bohatě vybavené prostorné hroby šesti velmožů byly vytesány do samotného skalního podloží, uvnitř důkladně obložené kamenem. V jednom z hrobů se našla velmi unikátní, stříbrem plátovaná zdobená sekerka (čakan) orientálního původu (snad až odněkud z Persie), která zřejmě byla symbolem moci pohřbeného vládce, v jiném pak například bronzová špice obřadního kopí, dekorovaná zlatem a stříbrem. Poněkud mladší hroby již běžných rozměrů, se našly i nad samotným břehem jezírka, z nichž vyniká zejména velkým množstvím šperků vybavený hrob tzv. „kouřimské kněžny“ z první poloviny 10. století.

Zde možná není od věci zeptat se, proč se vlastně jezírko nazývá právě Libušiným. Poprvé se v písemné formě toto označení bývalého kouřimského rituálního místa objevuje na konci 16. století. Lze ale předpokládat, že jde o název mnohem starší, předávaný hojně v ústním podání. Libuše přitom nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro funkci kněžky, věštkyně, kterou ve svém kmeni jeho vyvolená příslušnice zastávala. I proto najdeme v Čechách vícero míst s označení Libušino, Libušinka, a to často ve spojení s pramenem či studánkou, z jejichž vod se zpravidla věštilo. Nebyla pak významná žena, jejíž hrob byl nalezen v břehu kouřimského jezírka třeba právě takovou kněžkou - libuší?

Jižně od jezírka byly objeveny základy nevelké dřevěné obdélníkové stavby z poloviny 10. století, o které se uvažuje, jako o křesťanské kapli. Pokud by tomu tak opravdu bylo, mohlo být jezírko využíváno například i k prvním křtům zličských pohanů a toto zvláštní, dodnes na člověka silně působící místo tak bylo svědkem nejen vzývání prastarých božstev, ale i jejich zatracení a příchodu nového času, nového boha a nových rituálů.

Hradiště

Vybudování opevněného hradiště nad Kouřimkou předcházelo období 7. a 8. století, kdy zde prosperovalo nehrazené sídliště. V polovině 9. století se pak zemědělská osada začala proměňovat v opevněné mocenské centrum. Jako předhradí pak byla k areálu přičleněna i chráněná oblast Libušina jezírka spolu s pohřebištěm. Prosperita Staré Kouřimi však netrvala příliš dlouho. Na počátku 10. století byla ústřední část hradiště vypálena, za což podle jedné z teorií mohli být zodpovědní pražští Přemyslovci.

Když dnes vystoupáme na pomyslný vrchol celé vyvýšeniny, nejdeme tu malou kapličku z roku 1724, zasvěcenou sv. Vítovi, a pokud se podíváme pozorněji, tak i dlouhé terénní nerovnosti, které bývaly vnitřními obranými hradbami. Hradbami nového hradiště, jehož akropole se přestěhovala právě do těchto míst. Sem byla soustředěna vojenská i správní moc, tady měl své nové sídlo vládnoucí vévoda. Rozloha celého hradiště činila 44 ha a vstup do něj chránila nevídaná, 15 metrů široká brána se středovou baštou a dvěma úzkými průchody po stranách. Do těch se přicházelo po dřevěných lávkách přes 5 metrů hluboký a 12 metrů široký obranný příkop, nad kterým se zvedala 5 metrů vysoká vnější hradba.

Ve středu akropole stávala pozoruhodná tzv. halová stavba o délce 90 metrů a šířce 4 - 6 metrů. Mezi jejími širokými stanovými kolovými stěnami, vysokými 4 metry, se zřejmě shromažďovaly zličské elity. Zde se pravděpodobně mocní radili, tady se hodovalo a oslavovalo, vládnoucí kníže tu přijímal politické návštěvy i významné obchodníky. Odtud se bojovníci Staré Kouřimi vydávali do boje. Všechny stavby tehdejšího hradiště byly dřevěné, opevnění ze dřeva a hlíny. Nejmohutnější hradby byly vystavěny z roubených komor, vyplněných udusanou zeminou. Z vnější strany bylo opevnění chráněno vysokým hliněným náspem vybíhajícím z příkopu, z vnitřní stěnou z dubových fošen, podepřenou v pravidelných rozestupech šikmými kulatinami. Koruna hradby pak byla zřejmě osazena palisádou, za kterou se při napadení mohli krýt obránci hradiště. I Libušino jezírko bylo v tomto období obehnáno pevnou hradbou a rozšířeno na délku 70 metrů. Rozloha centrální akropole byla na tu dobu mimořádná. Největší plochu tohoto dávného opevněného města však pokrývalo rozlehlé hospodářské předhradí, po okolí pak vznikaly další osady prostých Zličanů. Zdálo se, že moc kouřimských knížat bude neohroženě růst a sílit. Všechno se ale nějak pokazilo.

Okolo roku 936 sláva Staré Kouřimi náhle zhasla. Ani mohutné opevnění nedokázalo zadržet útočící vojsko pravděpodobně Boleslava I., které zřejmě nemělo se Zličany žádné slitování. O smutném osudu obránců a možná i civilních obyvatel sídliště svědčí velké množství nepohřbených lidských mužských koster, nalezených archeology spolu se zbrojí a hroty šipek či oštěpů v hradištním příkopu před bývalou mohutnou hlavní bránou. Vydrancované a vypálené hradiště pak již navždy ztratilo svůj význam. Budoucnost měla v Čechách patřit jinému Slovanskému kmeni a toto byl možná jeden z momentů, který o tom rozhodl.

Jak praví Kristiánova legenda z konce 10. století, poslední zličský kníže Radslav uznal po prohrané bitvě u Žitomíře přemyslovskou svrchovanost a tím i Stará Kouřim prohrála svůj boj o nadvládu v Čechách. Ještě jednou se Zličané pokusili své hradiště obnovit. Hradby prostoru kolem akropole, jejichž dřevěné části shořely spolu se starým hradištěm, byly obestavěny kamenem a tam kde dříve stával „halový dům“, vyrostlo několik obytných a hospodářských stavení v podobě jakéhosi dvorce. I ten však v polovině 10. století vzplál plamenem a Stará Kouřim pak už zůstala navždy opuštěná. Snad jako symbol porobení založili Přemyslovci na sousední ostrožně, na protilehlé straně údolí Kouřimky nové hradiště, zasvěcené pravděpodobně svatému Jiří, kde byl později vybudován jeden z našich nejstarších hradů.

Lechův kámen

Když bývalou akropoli opustíme a projdeme prolukou v dodnes patrném, stále ještě 3 - 4 metry vysokém valu (původní vnější obranná hradba) směrem k severozápadu, spatříme před sebou zvláštní skalní blok. Vypadá jako by sem nepatřil, jako by ho sem na jinak rovnou travnatou stráň někdo záměrně umístil. Přesto jde o přírodní útvar, který ale nemohl zůstat zdejšími dávnými obyvateli nepovšimnut. Nazývá se Lechův kámen, a jak je patrné, nachází se již mimo hradby bývalého hradiště. I on a jeho bezprostřední okolí však bylo prokazatelně využíváno po dlouhá staletí k různým rituálním účelům a lze proto předpokládat, že účastníky těchto obřadů byl i prostý lid. Kdo ví, třeba tato skalka sloužila i jako knížecí stolec, na kterém byli do pozice panovníka slavnostně uváděni noví zličtí vévodové.

Velký kámen na stráni kouřimské vyvýšeniny však proslul zejména pověstí, která jej spojuje se samotnými počátky naší historie. Alespoň té vybájené.

Když se kolem kopce Říp usadili pod vedením praotce Čecha v české kotlině první Slované, dařilo se jim tak dobře, tak jejich počet narostl, až je krajina kolem už nebyla schopná uživit. I sebral Čechův bratr Lech své věrné a vydal se hledat pro svůj lid nový domov na jihovýchodě. Čech bratra nechtěl pustit, neboť se bál oslabení kmene v případě ohrožení, Lech mu však odvětil, že půjde jen tak daleko, kam dojde za pouhé tři dny. Tam kde najde dobré místo k životu, zažehne velký oheň, který Čech z vrcholu Řípu dobře uvidí a zjistí tak, kde se bratr usadil.

Jak Lech řekl, tak udělal. Místo kam došel, kde se rozhodl založit pro svůj kmen osadu, se mělo nacházet právě tady na rulové vyvýšenině nad říčkou, a oheň který Čech čtvrtého dne před rozedněním spatřil z Řípu, měl zahořet právě u kamene, jenž pak získal Lechovo jméno. Oheň hořel mohutným plamenem a ještě vydatněji se z něj kouřilo. Hodně a dlouho prý kouřil, vysoko stoupal tmavý dým, až lidé z toho kouře udivení začali centru jejich nového domova říkat jak jinak než Kouřim. Pěkné to vysvětlení původu neobvyklého názvu! Ve skutečnosti však jméno starého hradiště i současného města nemá s dýmem ani signálním ohněm nic společného a je spojováno spíše s původem prvních Slovanů.

Lechův kámen se měl stát později ve středověku místem sabatů údajných čarodějnic, ale také popravištěm, kde byly usvědčené čarodějnice upalovány. Je to prostě dominanta, která vždy místní obyvatele přitahovala a zřejmě přitahovat bude.

Aby toho kolem zdánlivě obyčejné skalky i bývalého největšího hradiště u nás nebylo málo, nedaleko od kamene, asi 300 metrů na severovýchod se nachází geografický střed Evropy. Protíná se tu 15. poledník s 50. rovnoběžkou a jde o významné astronomické místo. Právě z tohoto bodu je přesně měřitelný tzv. pravý sluneční čas, kterým je vymezeno středoevropské časové pásmo. Zvláštní náhoda, ne? A když už jsme jednou u Lechova kamene, proč se nepokusit i o trochu toho štěstí v materiální rovině. Podle další zdejší pověsti se člověku, který dokáže o štědrovečerní půlnoci kámen třikrát po jedné noze a na jedno nadechnutí oběhnout, kámen otevře a vydá mu co jiného, než poklad pohádkové hodnoty.

Homole u Chotouně

Zavítali jsme při této vlastivědné výpravě do kraje bohatého na dávnou historii. Pojďme se ale ještě na chvíli podívat na jednu nevelkou, zdánlivě nezajímavou hromadu zeminy, vyklopenou v poli u nedaleké vesnice Chotouň.

Jak víme, narodil se tu někdy na konci toho samého století, kdy zanikla Stará Kouřim muž, který později proslul jako sv. Prokop. Kněz, poustevník, spoluzakladatel Sázavského kláštera a také hrdina, který na počátku 11. století zkrotil ďábla, zapřáhl ho do pluhu a donutil jej prý vyorat záhadnou Čertovu brázdu. Ta začínala u Sázavy a končila právě u Chotouně, Prokopova rodiště. Vzhledem k našemu předchozímu putování je zajímavé, že podle jedné starší hypotézy brázda vyznačovala hranici mezi územím pražských Přemyslovců a kouřimských Zličanů! O brázdě ale snad až někdy jindy. Když byla její orba u konce a podivná dvojice dospěla ke kraji obce, světec vypřáhl znaveného ďáblíka z pluhu a z radlice seškrábl nalepenou hlínu. Vyoraná brázda byla dlouhá asi 21 km a několik metrů široká. Na její vyorání tak musela být použita hodně velká radlice a proto tam, kde seškrábnutá hlína odpadla, zůstala dodnes pěkná hromada hlíny – tzv. Homole sv. Prokopa.

Hezký příběh. Realita však není o nic méně zajímavá. Homole je ve skutečnosti pravěkou pohřební mohylou, skrývající hrob významného velmože z období bylanské kultury, ze 7. – 6. století před naším letopočtem. Původně bývala mohyla o něco vyšší a podle mnohých stop na jejím plášti lze předpokládat, že bohatá hrobní výbava pohřbeného byla již někdy ve velmi vzdálené minulosti vyloupena. Svatý Prokop si tak již jako malý kluk ve stínu homole pravděpodobně hrával s kamarády a i pro něj už to byla neznámá tajemná hromada z temného dávnověku. V roce 1808 byl na vrcholu mohyly vystavěn kamenný kříž, který nahradil dřívější dřevěný, snad ze 17. století. V blízkosti homole stával také mohutný tzv. Svatoprokopský dub s obvodem kmenu 4 metry, který podle výpočtu pamatoval samý začátek 18. století. V roce 1909 však již uschlý strom vyvrátila vichřice.

Chotouň je zvláštní místo. Dodnes jako by se tu protínaly vlivy pravěku, pohanského středověku a raného křesťanství. Lidé tu v rodišti světce a mezi vším co ho jeho jménem připomíná, vzpomínají například na velký kámen, který se nacházel ve dvoře jednoho zdejšího statku, a který ještě za 1. republiky čeleď s přáním dobré úrody skrápěla krví obětovaného bílého kohouta. Bezesporu modifikace přežívajícího pohanského staroslovanského rituálu. Kámen byl sice odstraněn někdy v 50. letech 20. století, podivná mystika prolínání několika časových rovin a vlivů však v Chotouni zůstala.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Pod dlažbou Pražského hradu

Pohanské kukule u Hrádku

Tags:

archeologie

historie

Pod dlažbou Pražského hradu

Leoš Drahota — Mon, 13 Apr 2015 14:03:52 +0000

Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem zvláštního významu. Je atraktivní a zajímavý tím co mohou jeho návštěvníci spatřit a možná ještě více tím, co je běžným turistům skryto. Jsou tu výjimečné prostory, kam prostě není možno veřejnost vpustit, jsou tu lokality, na kterých se provádí archeologický průzkum a je tu neznámá historie hradu, skrytá zatím ještě úplně všem, ve spodních vrstvách dávných sedimentů, zavážek a zásypů.

Hradiště na posvátném místě

Po sklepech klatovských, vypravili jsme se také do sklepení pod Pražským hradem. Nejde ale ve skutečnosti o žádné sklepy, nejde, nebo lépe řečeno původně nešlo ani o žádný druh podzemí. Vstoupili jsme „jen“ do prostor dávného hradního a hradištního areálu, dnes skrytého pod dlažbou a betonovou deskou III. nádvoří.

Skalní ostroh, na kterém Pražský hrad stojí, býval původně skutečně jakýmsi ostrým opukovým dračím hřbetem, velmi členitým a k vybudování tak velkého hradního areálu na první pohled nepříliš vhodným. Svahy hřbetu byly rozdrásány výmoly a mnohými stržemi, celý hřbet byl příčně rozdělen brázdou na dvě části. Ze skály vyvěralo několik pramenů, z nichž ten nejvydatnější, zvaný Svatováclavská studánka, vyhloubil do jižního svahu ostrožny hlubokou rokli, kdesi na úrovni východní části dnešního III. hradního nádvoří.

Celá tato skála, tento ostroh byl od dávných dob kultovním a pravděpodobně i mocenským centrem. Nacházel se tu posvátný pahorek Žiži, stával tu i kámen zvaný knížecí stolec, na kterém byli slavnostně intronizováni první čeští panovníci. Podivně znějící název posvátného pahorku může být podle archeologa Ivana Borkovského odvozen od slova žhnouti, což má prý souvislost buď s pohanskými ohni, které tu v šerém dávnověku hořívaly, nebo se sopečným průduchem, který na vrcholu pahorku ústil na povrch a žhnul věčným světlem z tajemných hlubin země.

Pokud tyto dávné legendy, či zápisy z Kosmovy kroniky mluví pravdu, pak se skutečně jednalo v rámci celé české kotliny o mimořádné místo, které bylo dlouho využíváno převážně k posvátným pohanským a později křesťanským obřadům. Víme, že již od pravěku tato skála lidi přitahovala, vedly se o ní boje a kdo jí obsadil, jako by tím získal právo vládnout okolnímu teritoriu. O těchto dobách toho ale moc nevíme, přesto nám archeologické nálezy napovídají, že tato ostrožna byla odedávna vyhledávána především zdejší elitou. V časech o něco málo pozdějších byl už výběžek nad Vltavou postupně obehnán první dřevěnou palisádou a hliněnými valy, vrcholový hřeben sražen a skála postupně zarovnávána.

Ostroh obestřený mýty a legendami, nabitý silnou zemskou energií, si vybrali první Přemyslovci, aby odtud vládli nově se formujícímu knížectví. Oni sami však rozrůstající se hradiště nezaložili, nýbrž se ho „zmocnili“. Komu ho však zabrali, kdo tu sídlil před nimi, nevíme. Na hřbetu, odděleném na západní straně od hradčanské plošiny hlubokým příkopem, se začaly stavět první sakrální stavby, palác panovníka a nedlouho poté i první domy, zřejmě převážně hospodářského charakteru. Zpočátku dřevěné, ty nejvýznamnější pak povýšené kamenem. Okolo jednoho z nejposvátnějších míst Čech vyrostlo někdy po roce 880 na jeho ochranu rozlehlé, ranně středověké předrománské hradiště.

To mělo původně tři vstupní brány, východní, západní, přicházející od Levého Hradce a jižní, kterou se sestupovalo do pozdějšího podhradí. Při jižní straně opevnění byly soustředěny zpočátku dřevěné obytné domy členů knížecí družiny i palác knížete, v severnějších polohách hradiště se budovaly hlavně zděné sakrální stavby (rotunda sv. Víta, kostel sv. Jiří). V 1. polovině 11. století přestavěl Břetislav I. opevnění hradiště na zděné, dosahující výše až 5 metrů, vstupní brány začaly hlídat věže rozhleden. Na přelomu 11. a 12. století prodělalo celé hradiště po několika požárech rozsáhlou přestavbu. V jeho areálu vyrostly nové kamenné kostely, domy dvořanů i služebnictva, dům biskupa, klášter i dílny a sklady. Za Soběslava I. (1125 – 1140) byl vybudován nový palác s klenutou síní, obytnými prostorami a kaplí Všech svatých. Posíleno bylo i opevnění celého areálu a nyní již Pražský hrad tak získal svou románskou podobu.

I když i toto období historie Pražského hradu je nám dnes už velmi vzdálené, můžeme se kupodivu na podobu tehdejší hradní zástavby alespoň v náznaku dodnes podívat.

Krátký film z naší návštěvy pod III. nádvořím. http://www.moskyt.net/film/historie-ukryta-pod-nadvorim-prazskeho-hradu-...

Vznik archeologické rezervace

Masivní zídky, kdysi zdi prvních kamenných domů, obepínají nevelké obytné prostory a vymezují úzké komunikace dávné hradní zástavby. Procházíme těmi uličkami, snažíme se představit si, jak to tu tehdy vypadalo, jak se tu žilo a jak se odtud vládlo. Nad hlavou máme celé současné III. nádvoří, nesené mohutnými sloupy, ukotvenými v středověkém zdivu. Připadá nám, že staré zdi z nevelkých kamenů nemůžou tu váhu mnoha a mnoha tun betonu unést, ale ony nesou a drží, jako by s nimi už nikdy nic nemělo hnout. Chrání tak unikátní archeologické naleziště, jenž stále vydává nové a často překvapivé objevy.

Počátky archeologického výzkumu na Pražském hradě lze spojit s dostavbou chrámu sv. Víta v roce 1874. V rámci přípravných prací bylo tehdy vyhloubeno několik prvních průzkumných sond a další výkopy, prováděné za účelem archeologického zajištění lokality, na které byla budována novodobá část katedrály, byly hloubeny až do konce dostavby chrámu v roce 1928. Systematický archeologický průzkum hradního areálu, pojatý jako vědecký projekt, pak započal v červnu 1925. Byl vlastně logickým následkem i součástí rozsáhlé stavební úpravy hradu, který se měl propříště stát sídlem prezidenta mladé samostatné republiky. Podle návrhu slovinského architekta Josipa Plečnika, který se na rekonstrukci v letech 1920 až 1934 významně podílel, bylo upraveno i samotné III. nádvoří. Do té doby se směrem od katedrály svažující plocha vrcholu ostrožny byla vyrovnána mohutnou betonovou platformou, nesoucí dlažbu „nového“ nádvoří a zastřešující původní povrch, z kterého se stala archeologická „rezervace“, jakýsi vědecký eden.

Na bádání v tomto unikátním prostoru měla dohlížet odborná Archeologická komise pro výzkum Pražského hradu, sestavená ze zástupců pražského Národního muzea (dr. K. Guth, dr. A. Stocký), Archeologického ústavu (ředitel prof. L. Niederle, K. Buchtela), Kanceláře prezidenta republiky (ministerský rada Blažek, hradní stavitel K. Fiala) a Ministerstva školství a osvěty (dr. Z. Wirth). Dokumentaci v terénu měl pak na starost Jan Filip, Jaroslav Böhm a Jaroslav Pasternak. Od roku 1926, kdy celý projekt převzal Státní archeologický ústav, se vedení samotného výzkumu ujal Karel Guth, kterého v roce 1928 nahradil dr. Ivan Borkovský.

Archeologové pracovali v rámci tohoto projektu v podzemí Pražského hradu prakticky nepřetržitě až do nástupu totality, kdy byl přístup odborníků do hradního areálu značně omezen. Prostor pod III. nádvořím přestal být kontrolován a udržován, což mělo za následek poškození i destrukci některých terénů, rozpad zdiva a ztrátu několika původních dřevěných prvků, které se vlivem prosakující vlhkosti rozložily. V letech 1993 až 1996 proběhl pod třetím nádvořím záchranný výzkum stavu této významné lokality, u příležitosti rekonstrukce povrchové dlažby a roku 1997 pak započal s podporou Ministerstva kultury ČR záchranný projekt, při kterém byl tento archeologický terén ošetřen, zabezpečen a zajištěno vhodné mikroklima. Byla také uspořádána, revidována a k odbornému využití zpřístupněna část dokumentace z prvních let terénního výzkumu.

Objevy minulé a očekávání objevů příštích

Díky původní dokumentaci, dochovanému archeologickému terénu i aktuálním poznatkům v současnosti dochází nejen k novým objevům, ale i revizi starých závěrů. To je způsobené především rozvojem moderních vědeckých metod a oborů (archeobotanika, palynologie, dendrochronologie, analýza stavebních pojiv, atd.), odhalením dříve neznámých souvislostí, jak z oblasti historie, tak například architektury, ale i stále se rozvíjející dříve nepraktikovanou mezioborovou spoluprácí.

Tak se třeba díky na poslední chvíli zachráněným fragmentům raně středověkých dřevěných prvků podařilo získat standardní dendrochronologickou křivku dubu pro pražské prostředí od 9. do 10. století, která může být dále využívána k datování jiných dubových nálezů z tohoto období. Díky této metodě se tak podařilo datovat i dřevěný srub, nalezený pod III. nádvořím, který pochází z poloviny 10. století, a který možná obýval přímo některý z příslušníků knížecí rodiny. Jde přitom v rámci Evropy o zcela unikátní objev, neboť objekty postavené stejnou technikou se jinde nedochovaly.

Mezi pozoruhodné objevy hradní archeologie rozhodně patří i kostel Panny Marie, který byl jednou z nejstarších kamenných staveb na našem území (882-884) a vůbec prvním kostelem postaveným v Praze. Jeho základy se dlouho bezvýsledně hledaly, až se nakonec našly pod dnešní Obrazárnou mezi 2. a 4. nádvořím. Kostel byl podle legendy založen knížetem Bořivojem I. a měl být i nejstarším pohřebním místem Přemyslovců. Pro malé rozměry této významné svatyně i neobvyklé situování stavby mimo vlastní hradiště však v hrobce pod podlahou spočinuly nakonec jen kosti Bořivojova syna Spytihněva I. a jeho manželky.

Výjimečný je i hrob bojovníka z druhé poloviny 9. století, nalezený společně s dalšími asi dvaceti významnými hroby v místech, kde dnes stojí poněkud cizorodý Plečnikův monolit, a kde se podle některých názorů měl nacházet i posvátný pahorek Žiži. Tento předkřesťanský válečník byl na cestu na onen svět vybaven železným mečem, sekerou, dýkou, nožem i koženým váčkem s křesací soupravou a železnou břitvou. K jeho tělu bylo přiloženo také nevelké vědro, které zřejmě obsahovalo něco k jídlu a pití. Dle této nezvykle bohaté výbavy, místu, kde byl pohřben a velmi důkladně zbudovanému hrobu lze soudit, že šlo o velmi významného muže, možná i rodového vůdce, jehož identitu se však zatím nepodařilo odhalit. Antropologické šetření však téměř vyloučilo jeho příbuznost s prvními Přemyslovci!?

Do dnešních dnů se pod současnou úrovní hradního areálu, v desítkách až stovkách vrstev navršených do mocnosti několika metrů, pátrá po historii hradu i naší země. Díky tomu, že byl původní povrch skály zarovnáván, terénní nerovnosti zaváženy a odpad pouze odhrnut, vznikly především při vnitřních stranách hradeb až osmimetrové vrstvy sedimentů, skrývající složitou strukturu pozůstatků staveb, cest, zdí, studní, hrobů, odpadních jímek a dalších artefaktů z různých období osídlení hradního areálu. Ve východní části III. nádvoří byla bývalá rokle potoka vyplněna stále ještě neprozkoumanými vrstvami potenciálně bohatého archeologického materiálu z období od 9. do 12. století, o mocnosti dokonce až 14 metrů. Tyto vrstvy přitom zakonzervovaly nejen jednotlivé stavební fáze raně středověkého hradiště a fragmenty výrobků, které tu po sobě zanechali jeho lidští obyvatelé. Nachází se tu také pozůstatky a stopy toho, co tehdejší lidé jedli, jaká tu chovali zvířata, jaké pěstovali rostliny, co v prostoru hradiště rostlo za stromy, jaké pyly létaly v ovzduší nebo kdy hradiště zachvátil požár.

Otázky v kulisách dávnověku

Dosah poznatků, které nám ještě může tato archeologická rezervace v budoucnosti nabídnout je nepředvídatelný a proto je tak významná a její výzkum tak vzrušující. Mnozí z těch, co se nahoře prochází po novodobé dlažbě kolem katedrály sv. Víta a obdivují její ladné oblouky vůbec netuší, že se pod jejich nohama odehrává napínavé dobrodružství hledání mnohem starší a zatím ještě z velké části neznámé minulosti posvátné skály.

Prohlížíme si základy kostela sv. Bartoloměje (z 2. poloviny 11. století), které jsou korunovány původní kamennou dlážděnou podlahou, stupínkem presbytáře ve východní apsidě i s blokem kamene, na kterém stával dávný oltář. Přecházíme nad dochovanými stěnami původně kryté široké chodby, která kostel spojovala s bazilikou sv. Víta a následně pak i s bazilikou sv. Jiří. Nahlížíme do kamenem obloženého hrobu neznámého duchovního, jehož kosti tu spolu s kalichem a miskou na hostie odpočívaly trochu překvapivě uprostřed této chodby a napadají nás jen další a další otázky, na které zatím nejsou odpovědi k mání. Klenutým románským portálkem vstupujeme do útrob středověkého domu, jehož malé okénko je dodnes chráněno původní železnou „ostnatou“ tyčí. Prohlížíme si i fragment dřevěné konstrukce, která bývala součástí dávné palisády, ještě než byla nahrazena kamennými hradbami jižní fortifikace.

Pohybujeme se v kulisách převážně z 11. a 12. století a někde pod námi tušíme ještě starší časy. Kdo obýval tyto prostory? Známe jen velmi málo jmen z těch dob a ještě méně osudů těchto lidí. Kdo vládl nejstaršímu hradišti nad Prahou, ještě než ho získali Přemyslovci? Byl to tajemný bojovník z hrobu na nejposvátnějším místě ostrožny? Na některé otázky již odpovědi nalezeny zcela jistě nebudou, na některé snad ale ano. Možná tu jednou bude nalezen i sopouch bájného pahorku Žiži, nebo snad zvláštní kámen - pro příští prezidenty jistě atraktivní knížecí stolec :-)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Z triforia Svatovítské katedrály

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Tags:

Naše šibenice 19 – Přimda

Leoš Drahota — Thu, 11 Sep 2014 11:09:00 +0000

Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Jednoho všedního dne brzkého jara roku 2014 jsem vystoupal na šibeniční vrch nad západočeským městečkem Přimda. Měly by se tu nacházet nepatrné zbytky, spíše však jen náznaky základů kruhové kamenné šibenice. Pátral jsem po nenápadných nerovnostech terénu, či po uskupení kamenů a dlouho nic nenacházel. Až teprve když jsem vystoupal téměř k samotnému vrcholu kopce, spatřil jsem s úžasem „téměř“ kompletní šibenici. No ne úplně, ale přesto mě zprvu velmi překvapilo, co jsem na přimdském šibeničním vrchu našel.

Žádný náznak kruhové základny, ale rovnou celá, i když poněkud nízká základna i s vchodovým otvorem, z jejíž koruny se zdvihala krátká torza dvou pilířů. Jako by někdo z typizované kruhové šibenice vypreparoval její střední část, tedy korunu základny se spodní částí pilířů a tento segment posadil do krajiny. Chyběl sice výběžek tušeného třetího pilíře, ale i ten, jako by již z koruny základny v podobě několika kamenů začal vyrůstat. Celá šibenice působila tak trochu jako živý organismus, jako houba, která má v ranném stádiu svého růstu krátkou nohu a malý nerozvinutý klobouk, aby jí pak v dospělosti obě tyto části dorostly.

A i tady, jak jsem vzápětí zjistil, šibenice skutečně rostla. Nebo, lépe řečeno, byla kýmsi poněkud zvláštní technologií budována. Zřejmě z kamení posbíraného v okolí někdo na sucho vrstvil na původním půdorysu staré šibenice šibenici novou a já tím bohužel ztratil šanci zjistit, jak vypadaly původní zbytky tohoto popraviště. Aby jsem si své zklamání náležitě vychutnal, začalo docela vydatně pršet a mě nezbylo než stát a nečině obhlížet tento zvláštní objekt.

Jak se již stalo tradicí, téměř všechny mé návštěvy českých šibenic byly doprovázeny deštěm. Nevím, jak je to možné, ale rozhodně to odporuje míře pravděpodobnosti. Přimda, ač jsem si to původně myslel, nebyla výjimkou. Byl v podstatě krásný den, svítilo sluníčko, jen občas po obloze proplul bílý mrak. Přesto, jakmile jsem dorazil k popravišti, vyndal zápisník a foťák, začaly na mě dopadat první kapky vody. Zvedl jsem nevěřícně hlavu a spatřil nad sebou modré nebe. Těch pár mraků, které se na viditelné části oblohy nacházely, bylo tak daleko stranou, že z nich na mě prostě pršet nemohlo. A přesto jsem mokl. Zvláštní, to už snad opravdu nemůže být náhoda. Naštěstí asi po čtvrt hodince pršet přestalo a já se mohl začít věnovat šibenici. Ten déšť z modrého nebe mi však ještě nějakou chvíli vrtal hlavou.

Za předpokladu, že jsou kameny kýmsi nově vršeny skutečně na původním základu šibenice se zachováním jeho parametrů a situováním vstupního otvoru, byly mnou naměřené rozměry přimdského popraviště přibližně tyto.

rozměry naměřené 26. 3. 2014

vnější průměr základny: 660 – 670 cm
síla zdiva: 100 cm
šířka vstupního otvoru: 63 cm

Vstupní otvor je situován severoseverovýchodně a byl původně zřejmě dlážděn středně velkými plochými kameny, které dnes po odstranění lesní hrabanky vystupují z půdy. Nově z kamenů vyskládaná základna je vysoká 60 – 90 cm a její spodní část kryje z vnější strany nevysoký hliněný násep. Dva pilíře volně navršené na korunu podstavy mají výšku 70 cm a jsou 90 cm široké. Podle situování obou pilířů i náznaku počátku vršení dalšího pilíře lze předpokládat, že se novodobý stavitel šibenice chystá vybudovat popraviště o třech pilířích. Je-li však tato volba podpořena nějakými prameny o původním vzhledu stavby, to nevím.

Uvnitř kruhu základny jsem nalezl čerstvě vykopanou, asi půl metru hlubokou jámu, zabírající asi čtvrtinu plochy vnitřku šibenice a odhalující nejspodnější vrstvy vnitřní stěny stavby v její severozápadní části. Z odhaleného zdiva lze usuzovat, že jsou kameny skutečně vršeny na původní půdorys popraviště, že tu ze starého zdiva zbyla jen jedna nebo dvě vrstvy menších kamenů a také, že šibenice neměla žádné hlubší základy. Zřejmě byla usazena jen na povrchu písčitého podloží, pokrývajícího zde skalnatý vrchol kopce.

Hrdelním právem disponovala Přimda prokazatelně již roku 1596 a přišla o něj, stejně tak jako většina malých měst, v 18. století na základě nám již dobře známých změn v praktikování světské spravedlnosti. Ví se, že na přimdském popravišti byla 14. 3. roku 1721 sťata Margareta Zeitzinová, v lednu 1726 tu oběsili Hanse Raucha a 8. 8. 1746 tady byla při exekuci s následným provedením posmrtných zostřujících trestů popravena Kunigunda Nachtmaninová. Pravděpodobně za vraždu vlastního novorozeného dítěte byla nejprve sťata mečem, pak jí bylo srdce probodnuto kůlem a její tělo na závěr exekuce zahrabáno. Tyto tresty se zřejmě vykonávaly na pódiu v těsné blízkosti šibenice.

Podle dochovaných archiválií stála v blízkosti přimdské šibenice i katovna, která je roku 1790 uváděna již jako chátrající a opuštěná. Přimda údajně nikdy vlastního kata neměla a na exekuce si ho vždy vypůjčovala z okolních měst. Katovna tedy nejspíše sloužila popravčímu k přechodnému ubytování během jeho „služební cesty“ a také jako skládek k popravě potřebného materiálu a nářadí. Pokoušel jsem se představit si, jak byl asi tento nevysoký kopec vnímán místními obyvateli. Stála tu šibenice, umírali zločinci, přebýval tu kat. Kdo by se nevyhnul takovému místu a koho by zároveň nepřitahovalo jeho mystérium? Láká nás i teď a chceme vědět víc, než je nám ze skoupých historických pramenů známo. Chceme z co největší blízkosti nahlédnout do té temné, stovky let zapomenuté reality.

Město Přimda plánuje provést společně s odborníky a místními badateli na popravišti archeologický průzkum, který by v samotné základně šibenice i v jejím okolí pátral po dobových artefaktech, souvisejících s výkonem hrdelního práva i po lidských ostatcích, jenž by se mohly v půdě u popraviště nacházet. Následně by pak měla být na šibeniční vrch přivedena jakási naučná stezka a údajně snad i šibenice samotná by měla znovu získat svou dávnou podobu, včetně dřevěné nástavby.

Nevím, do jaké míry je vhodné stavět repliku popraviště na jeho původních základech a nevím ani do jaké míry je vhodné udělat z takového místa turistickou atrakci. Podobné tendence jsou ale v současné době k vidění často. Ode zdi ke zdi. Buď je něco zcela zapomenuto či dokonce nenávratně zničeno, nebo se z toho udělá atrakce či dokonce nevkusný byznys, zabíjející jakoukoliv historickou autenticitu. Doufám jen, že se na trámech znovuzrozené přimdské šibenice nebudou v brzké době houpat povykující dítka výletníků, pletoucí si pietní místo popraviště s dětskou prolézačkou.

Trochu zklamán tím, že jsem místo zbytků možná i středověké stavby našel jen z kamenů poskládanou maketu, vydal jsem se zpět do městečka starou zarostlou cestou, kterou měli být v dávných dobách na popraviště přiváděni odsouzenci. Z jedné strany je cesta chráněna nevysokou strání, z druhé nízkým kamenným valem. Překvapilo mě, kolik jsem na ní pod vrstvou listí našel zvířecích kostí. Že by kopec s popravištěm dodnes měl v podvědomí místních lidí „nečistý“ statut? Že by se sem ještě donedávna vyhazovaly kosti domácích zvířat či mršin tak, jak tomu bylo kdysi, prostě proto, protože to je šibeniční vrch? Místo navždy poznamenané strachem, smrtí a v nevysvěcené zemi tlejícími ostatky zločinců?

Cesta kostí mě přivedla až na okraj Přimdy, kde jsem u plotu jedné z chalup narazil na tři moc pěkné smírčí kříže a na sloup božích muk, jehož sokl nese tesaný text vypadající jako .1.7.P.L.9.7. Kdo ví, jestli některý z křížů pamatuje odvedení odsouzence na popravu. Víme ale, že tudy tyto smutné průvody chodily a tak lze předpokládat, že umístění těchto drobných kamenných památek právě sem není náhoda. Mnoho cest vedoucích na naše šibenice bylo vybaveno božími mukami, aby se u nich mohli lidé vedení na smrt rozloučit se životem a prosit za odpuštění. Smírčí kříže už ale tak obvyklé nebyly. Jedna místní pověst vypráví, že je tu do země kdysi dávno zasadili jako připomínku zmařených životů tří malých dětí, které jejich matka zavraždila, neboť je již nebyla schopná uživit. Třeba i ona skončila na zdejším popravišti a kříže jí na její poslední cestě připomněly, co spáchala.

Vyběhl jsem ještě k troskám hradu, shlížejícím na městečko z druhé strany než šibeniční vrch, abych si mohl hezky z výšky prohlédnout krajinu i kopec s popravištěm, který jistě tenkrát musel být zbaven porostu, aby byla hrůzu nahánějící stavba a případně i viselci dobře zdaleka viditelní. Městečko pode mnou existuje možná již od 12. století. Právo na užívání vlastního popraviště získalo pravděpodobně v 16. století. Jako jedno z mála měst u nás se nyní rozhodlo pátrat po stopách této části své historie a z toho mám radost. Jsem zvědav co přinese archeologický průzkum, ale už raději nechci vědět, co se s přimdskou šibenicí stane potom.

Prameny:

Blatenské listy, Jan Olejník, 17/2003, 5/2004 * Erhängen mit Dekapitation, Rabl, W. - Haid, Ch. - Katzgraber, F. - Walser, B., Archiv für Kriminologie, 195, 1 - 2, 1995, s. 31 – 37 * Historie trestu smrti, Martin Monestier, Rybka Pablishers 2001 * Hrůzy středověku, Antonín Glanc * Cesta na popraviště, Vladimír Šindelář, Praam 2001 * Dějiny poprav a katů v Čechách, Josef Svátek, Havran 2004 * Osm ran z lásky, Jan Mach, Condor International s.r.o 1994 * Pankrácká popraviště z let 1926 – 1989, Historická penologie 1/2006 * Popravy českých pánů, Vladimír Liška, Fontána 2003 * Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou * Šibenice v Bečově n. T. a archeologie popravišť, Petr Sokol, A.R. LV-2003 * Šibenice v Bečově n. T., hrdelní soudnictví a archeologie, Petr Sokol, Západočeský historický sborník 8, 2003 * Šibenice v Jelenohorské kotlině, Krkonoše a Jizerské hory 7/2005, Ivo Laborewicz * Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Marek Řeháček, Kalendář Liberecka 1997 * Pozůstatek popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Daniel Kovář, Výběr – časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech XLIII 2006 * Zločin a trest v českých dějinách, Jindřich Francek, Rybka Publishers 2002 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 1/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 3/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 5/2003, Eva Tomková 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 7/2003, Luděk Jirásek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 9/2003, Lenka Šormová 2003 * Topograficko-archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995-2005, Jan Michálek - Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19/2006 * Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Josef Panáček, Jaromír Wágner 1990 * Muzeum tortury - Český Krumlov * Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století, Daniel Wojtucki 2005 * Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009 * Petr Kreuz – Archiv hlavního města Prahy * Po stopách plzeňské spravedlnosti, Petr Sokol – Jan Hajšman 2010 * Kronika Horního Slavkova * Toponomie Vranova nad Dyjí, Michal Kaláb * Knihy smolné, Kruh Hradec Králové 1969 * Památník Pankrác, Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby ČR * Národní archiv v Praze, Apelační soud, Kniha německých ortelů * Rozsudky v případech kriminálních činů, vydané pražským apelačním soudem pro soudy v Bečově nad Teplou a v Přimdě, Daniel Wojtucki - Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2016

Poděkování:

Za pomoc při pátrání po našich šibenicích děkuji: Jaroslavu Šefčíkovi, Ireně Novotné, Mgr. Janu Olejníkovi, Mgr. Janě Hubkové Ph.D., PhDr. Martě Cvrkové, Josefu Žiakovi, Haně Rečkové, PhDr. Boženě Kabelíkové, Markovi Neveselému, Danielu Wojtuckému a PhDr. Aleši Kýrovi

Rubrika:

Tags:

Keltský val v Jizerských horách

Jenda Mikšík — Mon, 07 Jul 2014 09:07:18 +0000

Na polské straně Jizerských hor, nedaleko vesnice Kopaniec, leží kamenný val pravděpodobně keltského původu. Tato velká kamenná zeď je pro odborníky stále nerozluštěnou záhadou. Dokumentární film ukazuje podobu valu a také nabízí odborné vyjádření místního znalce Leszka Różańského.

Tento dokumentární film navazuje na článek Nadrozměrný val v Kopańcu.

Keltský val v Jizerských horách

U videa jsou přidány české a anglické podtitulky, v případě potřeby je stačí zapnout.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tagy:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Leoš Drahota — Sun, 06 Jul 2014 23:04:28 +0000

Za tajemstvím neobvyklého kamenného objektu se Moskyt rozhodl putovat až do polské země. O původu žádného podobně velkého díla lidských rukou ve Střední Evropě se pravděpodobně neví tak málo, jako o tzv. Keltském valu. A to je téměř neodolatelné lákadlo, které nás nakonec přinutilo opustit svou rodnou bažinu. Sníh slezl z hor, zima z kalendáře a listí na stromech ještě zcela nevyrašilo, aby bránilo ve výhledu. Prostě ideální doba na takovou badatelskou akci.

Za záhadou do Polska

Nad polskou vesnicí Kopaniec, pod vrcholem Kamenického hřbetu Kozí šíje (Kozia Szyja, 752 m. n. m.) stojí několik kamenných zdí impozantních rozměrů. Některé ze tří stran uzavírají jakýsi dvorec o straně dlouhé až 100 metrů, jiné jsou vzájemně rovnoběžné, zakroucené do oblouku a další se rozbíhají do různých směrů. Je to pěkné místo, tiché a klidné. Na obě strany Kamenického hřbetu (Grzbiet Kamienicki), na jehož zlomu tato lokalita leží, je odtud krásný výhled. Mezi zdmi, či spíše valy je radost posedět, člověk si tu připadá tak nějak v bezpečí, chráněný. Přesto se tu do hlavy vkrádá jedna zneklidňující neodbytná otázka. Kdo tu ty podivné mohutné valy vybudoval, kdy a proč. Ještě podivnější je, že uspokojivě odpovědět zatím zřejmě nedokáže nikdo!

Poprvé v historii Moskyta vyrážíme na pátrací výpravu za hranice České republiky. Je časně jarní oblačný den a naše zvídavost nás žene nad malou vesnici na polské straně Jizerských hor. Na loukách horského hřebenu pak konečně spatříme ony zvláštní zdi. Odkládáme batohy, bundy a začínáme si obhlížet tuto místní záhadu. Je nám jasné, že budeme mít co dělat, abychom celou lokalitu za zbytek dne, který nám zbývá, stihli pořádně prohlédnout a zdokumentovat. Ohromují nás rozměry některých částí zdí, proti kterým je i slavný Hadriánův val v Británii, se svými třemi metry na šířku, pouhou zídkou. Víme, že asi 117 kilometrů dlouhá ostrovní zeď měla střežit bezpečí nejsevernější výspy Římského impéria, co však měla za funkci zeď nad Kopańcem, to netušíme.

Zvlášť jeden tzv. Keltský val udivuje svými parametry. Uzavírá z jižní strany nižšími zdmi vymezený obdélník na samotném vrcholu hřbetu, je dlouhý bezmála 100 metrů, v nejvyšším úseku 5 metrů vysoký a stejně tak široký. Je tak sice nesrovnatelný s většinou jiných, lidskou činností vzniklých valů, ale tady není jediný, který svými rozměry překvapuje. Proč právě zde si však dal někdo tolik práce s vytvořením takové antropogení akumulace?

Vesnice Kopaniec, ležící na úpatí Kamenického hřbetu byla založena pravděpodobně již ve 13. století. Patřila zpočátku k majetku kláštera johanitů v Cieplice Śląskie-Zdrój, od roku 1405 až do konce 2. světové války pak k panství rodu Schaffgotsch. Již od počátku své existence měl Kopaniec charakter rolnicko-hornické osady, v které se podle všeho dařilo také sklářské výrobě. První zmínky o zdejší sklářské huti najdeme již v dokumentech z roku 1343 či 1405, což potvrzují i místopisné názvy ve starých topografiích, jako například Huttenbusch, Huttstattweg nebo Rothes Floss. Pozůstatky po výrobě skla objevil mezi obcemi Kopaniec a Chromiec i archeologický průzkum z roku 2003.

Co to tu postavili

V první chvíli vás napadne, že by snad valy mohly vzniknout jako vedlejší produkt při sběru kamení z polí, jak tomu na některých místech Jizerských hor je. Aby však bylo možné nasbírat takové množství kamení zde nad Kopańcem, musely by být zdejší louky pokryté žulou snad v několika vrstvách. Je také třeba se ptát, mohla-li být vůbec vrcholová partie hřebene v těchto klimatických podmínkách k pěstování nějakých plodin využívána. Pokud ano, pak by například jižní mohutná zeď pravděpodobně hromadila a do pozdního jara zadržovat sněhové návěje, které by rolníkům obdělávání polí komplikovaly.

Dnes jsou tu louky, v nedávné minulosti snad pastviny, jenž podobné rozsáhlé terénní úpravy zpravidla nevyžadují. Navíc se při sběru z polí vrší spíše haldy volně nakupených kamenů. Tady však valy podle všeho vedlejším produktem nebyly, ale měly samy o sobě nějakou funkci. Byly pracně a účelově vybudovány, neboť ten kdo je stavěl chtěl, aby byly pevné, dlouho vydržely a něčemu sloužily. Ale čemu?

Zdivo záhadných valů je z vnějšku tvořeno z na sucho vyskládaných větších a pečlivě lícovaných kamenů, zatímco vnitřek valů je neuspořádaně vyplněn menšími kameny, pískem a zeminou. Je možné, že byly nejprve vystavěny dvě rovnoběžné zdi a prostor mezi nimi až následně vysypán drobnějším materiálem. Stěny valů jsou svislé, některé kameny nesou stopy lámání i ručního vrtání majzlíkem. Ve stěnách valů najdeme balvany o délce až jednoho metru, převážně se ale stavělo z kamenů menších. Různí se také rozměry samotných valů. Někde jsou zdi vysoké třeba jen metr, jinde, jak již víme, dosahuje výška valu metrů pěti. Stejně tak kolísá i šířka těchto staveb. Dva metry široká zeď se na jednom úseku zlomí do pravého úhlu, aby o několik desítek metrů dál ztloustla na nepochopitelných přibližně 9 metrů. Nevíme samozřejmě, jaké byly původní parametry těchto zdí, do jaké míry byly rozebrány třeba na stavební materiál pro poblíž stojící rozvaliny lidských obydlí, či jakkoli přeskupeny. Neznáme ani základy, na kterých valy stojí. Nikde ale nepozorujeme, že by se zeď vyvracela, trhala, či bořila do terénu.

Obcházíme valy ze všech stran a snažíme se nalézt nějakou stopu, které bychom se mohli chytit ve snaze objasnit původ této zvláštní stavby. Hledáme ale marně. Máme však štěstí alespoň v tom, že ve svém bezvýsledném rozjímání již nejsme sami. Potkáváme tu totiž odborníka a místního znalce Leszka Różańského, který zdejší kraj i samotné valy dopodrobna zná a zabýval se už snad všemi možnostmi jejich vzniku. Ochotně se s námi dělí o své poznatky, ale také upřímně přiznává, že neví, kdy a proč byly tyto zdi vybudovány. Přestože je hypotéz několik, žádná není bez kazu a nedokáže bezezbytku odpovědět na všechny otázky, které si udivený pozorovatel tváří v stěnu valu pokládá.

Leszek Różański ve videu o tomto tajemném valu: http://www.moskyt.net/film/keltsky-val-jizerskych-horach

Teorie hornická

Jedna z teorií říká, že valy vymezovaly hornické parcely, či že jsou vlastně uložištěm odtěžené horniny. A vskutku, v okolí Kopańce se ve středověku dolovalo zlato z vystupující křemenné žíly! Zdejší lokalita je coby místo hornického zájmu zmiňována ve wroclavské valonské knize Antonia de Medici z roku 1456 i v knize Johanna Wahleho, pocházející z roku 1465. O důlní činnosti, kterou mimo jiné ukazuje i zobrazení Kopańce na mapě Simona Huttela z druhé poloviny 16. století, svědčí také místní názvy jako Wolfsseifen či Goldgruben. Některé části starých štol prý byly dostupné ještě v polovině 19. století, stopy po dávné těžbě odhalil archeologický průzkum na západ od vesnice.

Proč by ale hornické parcely měly vymezovat tak masivní a pracně vyskládané valy? K označení pozemku by přece postačovaly hraniční kameny, k „oplocení“ pak třeba půl metru široké zídky, které by ale vymezovaný prostor na rozdíl od našich valů až na nějaký úzký vchod zcela uzavíraly.

Vymezení hornických parcel popisuje ve svém pojednání „Znaki naskalne w górach ślaskich“ z roku 1978 profesor Josef Kazimierczyk. V různých rajónech Jelenohorské kotliny a jejím okolí se mu podařilo identifikovat 10 podobných záborů o délce až 100 metrů a jen o něco málo menší šířce. Zdi, které tyto parcely ohraničovaly, však měly poněkud odlišné, zato však pochopitelné parametry. Vysoké byly maximálně 1,2 metru a široké několik desítek centimetrů. Některé byly zasypané zeminou a vytvářely tak jakýsi zemní val.

Stanislav Firszt naproti tomu v díle „Dawne dolnoślaskie górnictwo zlota w świetle badań archeologicznych z lat 1984 – 2000“ z roku 2000 nic takového, jako zdi vymezující parcely na archeology prozkoumaných důlních lokalitách, vůbec nezmiňuje.

O podobně opevňovaných hornických parcelách navíc nemáme žádné zprávy ani z jiných středověkých dolů. Pokud by šlo pouze o uložení odtěženého materiálu, platí ta samá pochybnost, jako v případě kamenného snosu z polí. Proč by kamení prostě nebylo jen volně navršeno na haldy, či shozeno ze svahu? A ještě je tu jedna podstatná vada této teorie. Poblíž našich valů se žádný důl, ani žádné náznaky jeho dávné přítomnosti nikdy nenašly. Marně by jste tu pátrali po obvyklých terénních nerovnostech, nikde neuvidíte ani propady či jámy po odtěženém materiálu.

Znaky v kameni

Nějaké stopy tu však možná přeci jen kdosi zanechal. V blízkosti valu, ale i na vzdálenějších místech se na samostatných vztyčených i ležících kamenech nacházejí do hloubky až jednoho centimetru vytesané zvláštní znaky, které jsou sami o sobě malou záhadou. Většinou se jedná o rovnoramenné kříže o velikosti 10 až 20 centimetrů, někdy hladké, někdy s kotvou či tlapkou na konci ramen. Jinde jsou ale kříže dvou či tříramenné, nebo je křížů na kameni víc. Jsou tu také znaky jiných tvarů, na boku některých, zdá se že nahrubo opracovaných „patníků“, se skví litery FP.

Leszek Różański nám ukazuje kameny se symbolem kříže na okraji nedalekého lesa. Kameny jsou viditelně člověkem vzpřímené, znaky jsou zpravidla vytesány do horní horizontální části monolitů. Uvnitř vrypu některých znaků lze vypozorovat zbytky bílé barvy, kterou byly symboly kýmsi zvýrazněny. Další kameny nesoucí tajemné značky se nacházejí dál od obřích zdí a vzbuzují pochybnosti o svém příbuzenství s valy.

Je nějaká šance vnést trochu světla alespoň do této „malé záhady“? Možná že ano. Do oblasti Jizerských hor, Krkonoš i jiných horských poloh našeho pohraničí, přicházeli ve středověku hledači drahokamů, minerálů a drahých kovů z oblasti francouzko – belgického pomezí - Valoni. Tito odvážní prospektoři dokázali v cizích a divokých končinách nejen úspěšně vyhledávat a dolovat přírodní poklady, ale také svým způsobem mapovat neznámou krajinu. Označovali si významná naleziště, hranice záborů, území, směr a stezky rozmanitými znaky, vyřezanými do kůry stromů, či vytesanými do kamenů a skal. Symboly slunce, měsíce, hvězd, písmen, křížů, lidské ruky, vidlice, kladiva, krumpáče či šipky se staly prvními terénními směrníky, ukazateli i informačními tabulemi, kterým však rozuměli většinou jen jejich autoři a příslušníci jejich bratrstva. Jak bylo psáno výše, Valoni ve svých knihách Kopaniec v souvislosti s hornickou těžbou zmiňují, což znamená, že zdejší lokalitu znali a snad si ji i po svém „označkovali“. Je-li však nějaká souvislost mezi znaky v kameni a samotným valem, kdo ví.

Teorie keltská

A co keltský původ „Keltského“ valu? Samozřejmě se nabízí srovnání třeba s Obřím hradem na Šumavě a je třeba říci, že obě lokality mají asi náhodně, ale překvapivě hodně společného. Poměrně velká je například nadmořská výška, v které se oba objekty nacházejí. Obří hrad nějakých 950, Kopaniec přibližně 730 metrů nad mořem. V blízkosti obou lokalit se těžilo zlato a materiál ke stavbě zdí možná v obou případech pochází ze suťových polí, která jak na Šumavě, tak v Jizerských horách poblíž těchto objektů leží. Také anatomie samotných valů je podobná. Vysoké a velmi široké zdi se stěnami z lícovaných balvanů, poskládaných bez pojiva, mezi kterými je volně navršena výplň z menších kamenů.

V případě šumavského hradiště se uvažuje o tom, že kamenné zdi (hradby) měly dřevěnou nástavbu. Obří hrad archeologové datují do doby Halštatské (7. století př. n. l. – 450 př. n. l.) a jeho funkce není úplně objasněna. Průzkumy neodhalily žádné dobové nálezy, což vypovídá o tom, že hradiště Keltové trvale neobývali, ale jen občas k čemusi využívali. Předpokládá se proto, že plnilo účely náboženské a obřadní. Ze zbytků valů se pak dá odvodit rozdělení celého komplexu na jakési předhradí a vlastní akropoli.

Na rozdíl od valů, které obklopovaly keltská oppida jako obranná hradba však nad Kopańcem takový účel zdejší neuzavřené dvorce či rovné segmenty zdí mohly plnit jen obtížně. Snad jen, pokud by otevřené strany v dávné minulosti byly opatřeny například dřevěnou palisádou. To by ale kompaktnost celého opevnění nesmyslně snižovalo. Zdi keltského Obřího hradu i jiných dochovaných oppid na našem území jsou dnes téměř beze zbytku v rozvalinách. Z toho můžeme usuzovat, že je jizerský objekt přeci jen mladší. Možná ale ne až tak o moc. Jeho existenci totiž prý zmiňují jakési zdroje již ze 7. století?!

Co s tím valem?

Zahraniční výprava Moskyta skončila. Obří valy stojí na Kamenickém hřbetu zahalené do roucha tajemství dál a ať už je navršili rolníci, kterým kamení překáželo v obdělávání polí, horníci, Keltové, či někdo úplně jiný, postavili to pěkně a na pěkném místě. Pěkně nám tím ale také zamotali hlavu.

Musím přiznat, že opouštíme polský Kopaniec, aniž bychom byli o moc moudřejší. Vždy když se na podobné místo vydáme, doufáme, že na nás zapůsobí atmosféra dané lokality, vlastní úhel pohledu, uvědomění si souvislostí s okolím, nějaká náhoda, nález, či prostě náhlé vnuknutí a přijde nápad, myšlenka a s ní vlastní teorie, směr či příklon k již existující hypotéze. A tady nepřichází nic. Tady nad Kopańcem je všechno možné a zároveň lze proti každé z teorií namítnout několik vážných výhrad. Tak co s tím? Myslím, že není nutné za každou cenu a s informacemi, které jsou nyní k dispozici upřednostňovat jedno vysvětlení. Skoro bych řekl, že je milé mít v dnešní době zeď, kterou kdysi kdosi za nějakým účelem postavil a o které teď nikdo nic neví.

Archeologický průzkum v lokalitě těchto nepochopitelně nadměrných valů zatím žádný neproběhl. Až k tomu jednou dojde, možná se budeme divit, jak jednoduché je vysvětlení pro existenci těchto zdí. Zatím ale nevíme, tápáme a necháváme se nevázaně unést na křídlech vlastní fantazie. A dělá nám to, přiznejme se, docela dobře.

Za ochotu, užitečné informace a fotografie znaků děkujeme panu Leszkovi Różańskému.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Ponorná řeka Valhala

Keltský val v Jizerských horách

Tags:

archeologie

historické objekty

hory

Archeoskanzen Modrá

Zdeněk Mikšík — Tue, 11 Feb 2014 23:03:02 +0000

Při příjezdu do Velehradu od Starého Města si dobrý pozorovatel ihned všimne dřevěné palisády v těsné blízkosti silnice. Pro mnohé to bude možná překvapením, protože ona stavba tu není dlouho. Začala vznikat v roce 2003 a otevřena pro veřejnost byla počátkem léta 2004. Za svými nahrubo otesanými kůly skrývá ideální podobu slovanského sídliště z 9.století, doby Velké Moravy.

Celý skanzen je tvořen stavbami jejichž podzemní části jsou vybudovány podle skutečných archeologických nálezů. Nadzemní části jsou pokusem ol rekonstrukci podle poznatků, které k této epoše našich dějin věda má. Stavby spolu nikdy nestály pohromadě, ale byly sem přemístěny z okolí a zde uspořádány do několika celků.
Prvním co návštěvník uvidí, je už ona zmíněná palisáda s mohutnou vstupní branou a dvouvěžím. Uvnitř je skanzen rozdělen na několik částí. Areál hospodářský, mocenský a areál řemeslnický. Mimo opevnění stojí ještě areál církevní, u kterého se trochu zastavíme. Jedná se o repliku kostela, který je typickou církevní stavbou Velkomoravské doby.

Kostel sv. Jana
Archeologický průzkum kostela proběhl v roce 1953, tedy přibližně 40 let l od doby objevení základů. Na místě nálezu je dnes vidět jen kamenná podezdívka ve tvaru původních základů. Můžeme si udělat představu o velikosti a umístění kostelíka. Rozměry lodi byly 9 x 7 metrů, protáhlý pravoúhlý presbytář byl dlouhý 4 metry.
Kostel byl postaven z kamene, který pocházel z nedalekých Chřibů, nebo jak říkají také místní, z Buchlovských hor. Z nálezů se nedá přesně vyčíst, jak opravdu kostel vypadal, ale předpokládá se, že šlo o celokamennou stavbu spojenou maltou. Zdi byly pravděpodobně z vnitřní části omítnuty a nabíleny. Kostel vznikl asi začátkem 9.století a v první polovině 13.století byl opraven a zrekonstruován. Jeho podoba se velmi změnila. Byla upravena střecha a strop a byly sem umístěny kamenné sloupy, které vše podpíraly. Kostel v následujících stoletích chátral a byl posupně rozebrán místními obyvateli, kteří tento materiál použili na stavbu svých domů. Dodnes se můžeme setkat se zbytky kostela v některých staveních v Modré. Tyto stavební prvky ale nepochází z původního kostela z 9. století, jak se občas lidé mylně domnívají. Jejich původ spadá do doby vrcholného středověku, tedy do doby po rekonstrukci.
Replika kostela, která stojí v těsné blízkosti původních základů, je jen hypotetickou rekonstrukcí. Ze zbytků základů není možné určit detaily stavby, jako je například počet či rozmístění oken. Přesto se novodobí stavitelé snažili využít všech poznatků, které z dlouhodobého průzkumu mají.

Vraťme se zpět mezi opevnění. Při naší návštěvě bylo vidět, že je skanzen otevřen jen krátce. Ještě zde probíhaly drobné dokončovací práce. Když jsme vstoupili do největší a jediné kamenné stavby (mimo kostela), udělalo se některým trochu nevolno. Byl zde zvláštní smrad, jehož zdroj jsme vcelku rychle identifikovali. Strop a další dřevěné části knížecího paláce byly čerstvě natřeny hovězí krví smíchanou se žlučí. Právě tak, jak to dělali naši předkové, aby dřevo chránili a konzervovali. Nevím,zda už hleděli na estetické hledisko, ale dřevo po několika nátěrech krví dostane krásnou hnědočervenou barvu a po řádném zaschnutí se i nepříjemný zápach ztratí. Později jsme zjistili, že i úprava dřeva v kostele byla stejná, ale tam po smradu už nebyla ani stopa.

Život ve skanzenu
Celý skanzen žije svým životem a není to jen mrtvé seskupení dřevěných staveb. Po areálu se volně pasou ovce a kozy, které jsou hlavně pro děti lákavým zpestřením. V hlavní sezóně je tady bohatá nabídka programů. Je možné si vyzkoušet dávná řemesla, prohlédnout původní plodiny, keře, stromy, či zavítat na nějakou slavnost, výstavu nebo trh. V kostele sv. Jana se konají velmi oblíbené svatební obřady.

Pokud jste už unaveni návštěvou u Starých Slovanů, můžete se posílit v místním bufetu, který svým vzhledem také zapadá do doby Velké Moravy. Mimo běžné nabídky zde můžete ochutnat nějakou dobrotu z udírny nebo grilu a žízeň uhasit uherskobrodským pivem.

Archeoskanzen Modrá leží na samém okraji obcí Modrá a Velehrad. Po jeho úplném dokončení se stane unikátním objektem, který na našem území nemá obdoby. Podle autorů projektu se díky nedalekému poutnímu místu na Velehradě může stát vyhledávaným místem našich i zahraničních turistů.

Upozornění redakce:

Tento článek byl napsán a publikován na původní verzi webových stránek Moskyta v roce 2004. Toto nové vydání je jen minimálně upravené, proto se mohou některé popisované skutečnosti lišit od současného stavu.

http://www.archeoskanzen.cz/

Rubrika:

Tags:

Pohanští obři na Šumavě

Karel Petráš — Mon, 29 Apr 2013 09:12:16 +0000

Pohanští obři - Heidenmicheln, Pohanské kameny - Heidensteine, Slunovratové kameny - Sonnwendsteine, Obětní kameny - jsou to názvy pro jeden a týž kamenný útvar na západním okraji Skalnatého hřbetu - Gaisbergu, nad zaniklou obcí Horní Světlé Hory – Oberlichtbuchet. Tento útvar se nachází na kótě 1056 m a je na dnešních mapách nesprávně označován názvem Homole. (Svým tvarem homoli nepřipomíná). Původní název celého rozsáhlého vrcholu, který býval odlesněn a dobře viditelný ze širokého okolí, byl Fanflek nebo Farrenfleck - Býčí skvrna. Samotný skalnatý vrcholový útvar byl označován Heidensteine - Pohanské kameny.

Jak bylo zmíněno, celý vrchol byl odlesněn a k němu vybíhala políčka, ohraničená kamennými tarasy, zaniklé osady zvané Fahrenhauser či Fahrenhaueser, která byla součástí obce Horních Světlých Hor.

Je zcela jasné, že kameny postavila lidská ruka. Jsou na spodních stranách opracovány tak, aby přesně opisovaly oblouk tvaru skály, na které stojí. Jejich osudu se však neblaze dotkla v minulém století lidská ruka hned dvakrát. Nenechavost a škodolibost člověka je nenechala stát na svém místě. Prý počátkem 20. století byl východní kámen povalen mládeží z Kuschwardy - Strážného. V dnešních dnech je rovněž východní kámen povalen.

Paní Hermína Baier, které bylo v roce 1982 81 roků, pamatuje dva kameny a oba vždy stály. Některé prameny totiž uvádějí tři slunovratové kameny. Rovněž její bratr Danner v roce 1932 při návštěvě sestry na Světlých Horách navštívil pohanské kameny a oba stály. Dalším svědkem je Josef Fruth (*31. 7. 1910, +27. 7. 1994). Byl básníkem, malířem, grafikem, věnoval se podmalbě na skle. Jeho matka pocházela ze Světlých Hor. Napsal v třicátých letech minulého století báseň o slunovratových kamenech. Tudíž musely před 2. světovou válkou kameny stát a byly pouze dva. Dnešní stav je takový, že východní z kamenů je opět povalen. O jeho povalení se zasloužili příslušníci pohraniční stráže, kteří zde v nedávné době byli neomezenými pány těchto končin.

Názory na jejich vznik a účel se různí. Dr. Friedmund Danner je přirovnává a zařazuje do stejné doby jako kamenné monolity v jihozápadní Anglii u Dartmooru. Dr. Kubitschek a Hans Watzlick zařazují jejich vznik do doby předkřesťanské, kdy se lidé řídili podle slunce a hvězd a tyto monolity měly pro ně kultovní význam. Další názor má Dr. Schefczik. Dvojice těchto kamenů měla funkci astronomickou a sledovala 21. června východ slunce o letním slunovratu. V této době prý v pravé poledne slunce stálo uprostřed kamenů. Rovněž tato dvojice kamenů sledovala západ slunce 21. prosince o zimním slunovratu. Toto tvrzení podporuje i přímka položená mezi oběma kameny, která má azimut 53°.

Ing Pavel Kozák se domnívá, že se zde mezi kameny provádělo určité kultovní léčení, kdy člověk určitou dobu pobýval mezi kameny. lng. Kozák při svém psychotronickém měření zjistil u obou kamenů určitou energii a zbytky lidské mechanické síly. Totéž zjistil u třetího kamene na jižní straně 20 m pod vrcholem skály a domnívá se, že je to třetí z kamenů, který mezi oběma kameny kdysi stál.

K upřesnění dávné historie je nutno dodat, že v našich pohraničních horách dodržovali Němci až do 2. světové války tradici uctívání slunce jako božstva a ohně jako jeho kultovního vyjádření. Největší z ohňů se na Světlých horách konal každoročně na Sv. Jana Křtitele. Oheň měl biblicky vyjádřit: „Z prachu jsi povstal, v prach se obrátíš." Ohně při slunovratech 21. června a 21. prosince vítaly slunce jako zdroj životodárného tepla, které se se sluncem denně vynořuje a zapadá.

Jsou tu ale i další domněnky. Tyto obětní či slunovratové kameny mohly též sloužit jako hraniční kameny. Pro dřívější jižní sousedy kdysi zalesněný horský předěl znamenal určitou hranici Evropského regionu, označovaného jako Böhmerwald, ale také jako Norwald. Nejodvážnějším názorem je tvrzení, že toto místo mohlo sloužit k takzvaným ohňovým znamením, které z horských hřbetů sloužily k dorozumívání mezi evropskými zeměmi.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

archeologie

přírodní útvary

Po stopách prehistorie: Černý most - Klučov na kole

Rudolf Zemek — Tue, 28 Aug 2012 18:09:52 +0000

Cyklovýlet po stopách prehistorie od středověkého tvrziště ze 13. století, přes předvěkou dílnu na zpracování surového jantaru až po jedno z největších středočeských předvěkých hradišť.

Z Černého Mostu se jede přes Dolní Počernice a dále po modré značce do Xaverovského Háje, po ní do Klánovického lesa k rozcestí Nové Dvory a odtud pak po zelené přes obec Klánovice do „východní“ části Klánovického lesa po zpevněné lesní cestě směrem na Úvaly. Cesta vyústí na asfaltku, spojující Úvaly a Jirny. Odbočí se doleva a několik minut se jede na Jirny, ale před nimi se odbočí doprava na Horoušánky a pokračuje se dál na Horoušany. Tam mají nádhernou kapličku. V obci sídlili Keltové, našla se tu mj. předkřesťanská bronzová spona tzv. nauheimského typu. Z Horoušan se kolem lomu při cestě se dojede do Vyšehořovic. Tam jsou zbytky středověkého tvrziště ze 13. století, z něhož se zachovalo torzo tzv. hranolové věže. Opodál stojí kostelík z 18. století s nádherným starým hřbitůvkem.

Přes Vykáň a Černíky se jede směrem na Kounice. Ve Vykáni se našel prehistorický bronzový náramek. Na cestě od Černíků Kounicemi je vpravo při cestě rybník a mezi ním a asfaltkou je k vidění řada památných a celkově zajímavých stromů. Za nimi se zdvihá svah kopce Zálužník. Na jeho široké jazykovité ostrožně obtékané Kounickým potokem kdysi bylo předvěké hradiště. Jde o místo s dalekým výhledem. Vidět odtud jsou za jasného počasí Jizerky, Krkonoše, Brdy a snad i Orlické Hory. Hradiště existovalo již v pozdní době kamenné. Našly se tu stopy kultury jordanovské, halštatské a také stopy raného středověku. V 8. či 9. století zde nakonec stálo i hradiště Slovanů.

Z Kounic se pokračuje na Poříčany. Podjede se dálnice a dojede se ke starému kostelu. Poříčany byly kdysi předvěkým sídlištěm. To, co se našlo v pískovně asi 2 km severovýchodně od nádraží se pokládá za jeden z největších úspěchů české archeologie. Našla se tu předvěká dílna na zpracování surového jantaru, z něhož se tu dělaly korálky. Našly se i zbytky červených mořských korálů a druh mušle, která žije v Rudém moři a Tichém oceánu. Zpracovávalo se tu železo i bronz. Z hlediska prehistoriků v Poříčanech tedy nešlo o žádné „troškaření“.

Z Poříčan (paralelně k železnici a k potoku) vede úzká asfaltka na Klučov. V jeho blízkosti se nachází jedno z největších středočeských předvěkých hradišť. Jde o eneolitictké výšinné hradiště ze starší doby bronzové. Poloha se nachází nad údolím potoka Šembery a převýšení činí něco kolem 45 metrů. Našly se tu všelijaké opevňovací (fortifikační) prvky jako příkopy a zbytky hradeb a palisád různých typů apod. V 8. století tu sídlili Slované a poslední, kdo se na tomto místě „tužil“, byli naši milovaní husité. Ti si tu zřídili vojenský tábor a obehnali ho poměrně dlouhým příkopem. Pod ostrožnou hradiště se našla úzká úžlabina. O ní panují domněnky, že sloužila k zajištění dodávek vody v dobách obléhání. Lokalita hradiště je bohužel značně zarostlá stromy a keři, valy jsou v létě skoro k nerozeznání. Část prostoru hradiště je nyní rejdištěm motorkářů a čtyřkolkářů. Nicméně z vrcholné plochy hradiště je nádherný výhled na celé Českobrodsko. Klučov je nejen historickým místem, je i zastávkou pantografu. Do něj se dá po lehčím historicko-poznávacím cyklovýletu nastoupit i s kolem a vrátit se zpět do Prahy. Možností občerstvení je na štrece habaděj. V podstatě se jede pořád v blízkosti trati, takže při individuelní silné únavě je možno "předčasně" nastoupit do pantografu jezdícího každou půlhodinu. Trasu „ČM-Klučov“ je každopádně možno ukončit v samotném Klučově.

Koho neopustily síly, ten je na kole během deseti minut v sousední obci Skramníky. Tam na kopci stojí nádherný kostelík obklopený romantickým hřbitůvkem. Slavný český archeolog J.L. Píč na sklonku 19. století o vesnici napsal „U Skramníka donedávna býval dvojí val s příkopy, který se táhl až ke stráni nad vesnicí, obepínaje polohu asi 20 korců, na kteréž stojí kostel se hřbitovem a farou….“ Skramníky tedy mají také svou „prehistorii“.

Ze Skramníků lze přes Chotouň dojet na státní silnici číslo 12 spojující Prahu s Kolínem. Kdo je vybaven patřičnou dávkou „cyklistické otrlosti“, ten se po této frekventované dopravní tepně dostane zpět do Prahy. Velkou část cesty je možno jet vně od bílé čáry, s případným východním větrem v zádech se to jede dobře.

Popsaná trasa kromě Klánovického lesa vede pořád po asfaltu, stoupání jsou velmi mírná. Kdyby před výletem intensivně pršelo a lesní cesty rozmokly, lze dojet do Úval pantografem a odtud jet už jen po asfaltu. Trasa je jako celodenní výlet s řadou přestávek a zastávek sportovně vysloveně nenáročná. Délka výletu s návratem pantografem z Klučova činí něco kolem 50 kilometrů, s návratem na kole po vlastní ose až do Prahy zhruba dvakrát tolik.

S pozdravem „kolu a historii zdar“ - Rudolf.

Rubrika:

Tags:

Nejstarší kresba v Býčí skále

Zdeněk Mikšík — Sun, 30 Sep 2007 12:22:44 +0000

Nejstarší nelezená kresba na našem území vypadá velmi nenápadně. Někomu možná připomíná lístek s pivními čárkami. Co znázorňovala ve skutečnosti se už asi nikdy nedozvíme a můžeme se to jen dohadovat.

Býčí skála je veřejnosti nepřístupná jeskyně, která leží ve střední části Moravského krasu. Jak už to v této oblasti bývá zvykem, je i tato jeskyně součástí rozsáhlého jeskynního systému, kterým protéká Jedovnický potok. Tento celkem malý potůček, kterým běžně proudí asi 50 litrů vody za sekundu, se dokáže čas od času pěkně rozvodnit. To se potom jeskyní valí mohutná řeka s průtokem kolem 15 000 litrů za sekundu a vše co jí stojí v cestě nemilosrdně smete. I díky tomuto opakujícímu se jevu nemá jeskyně téměř žádnou krápníkovou výzdobu. Přesto je velmi zajímavá a to hned z několika důvodů.

Jeskyně byla obývána pravěkými lidmi o čemž svědčí mnohé nálezy kostí a různých předmětů. Jedním z významných nálezů v této jeskyně je nález býčka. Sošku vysokou asi 11 cm tu nalezli v roce 1869 bratranci Felklové. Tato bronzová soška byla uschována v keramické nádobě a zasypána praženým prosem. Pokud by se někomu zdálo, že jeskyně nese jméno podlé této sošky, není to pravda. Její název je straší než doba, kdy byl býček objeven.

Další zajímavostí této jeskyně je nález "Hallstattského pohřbu". Když zde Dr. Jindřich Wankel okolo roku 1870 prováděl archeologický průzkum, nalezl mnoho různých předmětů pravěkých lidí. Mimo to i asi 40 lidských těl nepravidelně rozházených okolo velkého ohniště a oltáře. Jednalo se převážně o mladé ženy, mužů bylo jen několik. Některým tělům chyběla hlava či ruce a nohy. Zajímavým nálezem je i lebka mladé dívky, která nese stopy po trepanaci. Pravděpodobně otvor v lebce vznikl při „operaci“ vyhánění zlého ducha z hlavy. Podle stop na lebce dívka ještě po tomto zákroku nějakou dobu žila.

Co se však v těchto místech doopravdy odehrálo se můžeme jen domnívat. A toto hrůzostrašné pohřebiště bude ještě dlouho lákat k pátrání po zdejším tajemství.

V roce 1995 byla v části jeskyně zvané Jižní odbočka nalezena kresba jelena. Doktor Jiří A. Svoboda z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky odebral vzorky z tohoto pravěkého uměleckého díla a odeslal je na prověření do nizozemské laboratoře, kde stáří určují pomocí radiokarbonové metody C14. Společně se vzorkem kresby jelena odebral i vzorek sousedního obrazce, který připomíná již zmíněné pivní čárky. A výsledek laboratoře možná mnohé překvapil. Kresba jelena je stará asi jen 700 let. Zato mřížka je dílem člověka daleko staršího. Tento plůtek byl nakreslen už před 5200 lety. Jedná se tedy o nejstarší jeskynní kresbu na území Česka. K čemu sloužila se může opět jen dohadovat. Možná se jedná o část daleko větší kresby, nebo o nějaký geometrický obrazec. Třeba si něco opravdu počítali, a poté, jako hostinský, vždy pět čárek škrtli. Možná byl účel zcela jiný. Co myslíte Vy?

Tato jeskyně si uchová svá tajemství asi navždy, i když možná nové objevy ho trochu poodhalí, ale určitě přinesou zase nové otázky. Pokud budete mít možnost se do jeskyně podívat, určitě ji nezahoďte. Ta příští nastane asi v květnu v roce 2008, kdy je zde naplánován den otevřených dveří.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Amatérská jeskyně

Stará Amatérská jeskyně

Moravský kras - Ochozská jeskyně

Tags: