Moskyt - astrální bytosti

Noutonický hřbitov - film

Moskyt — Tue, 16 Dec 2014 14:07:32 +0000

U vesnice Noutonice nedaleko Prahy se nachází nevelký hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele. Dle nejrůznějších pověstí a zvěstí je noutonický hřbitov velmi neklidným místem plným duchů a paranormálních jevů. Jsou tyto záhady pravdivé? Jaká je noutonická realita? Na tyto otázky se snaží najít odpověď tento krátký dokumentární film z naší produkce.

Tento dokumentární film navazuje na článek Noutonické přízraky.

Noutonický hřbitov - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Noutonické přízraky

Zlo na velhartickém hřbitově

Tagy:

Noutonické přízraky

Leoš Drahota — Sun, 30 Nov 2014 15:13:04 +0000

Je u nás několik míst, staveb, lidských i přírodních výtvorů, kde lze údajně znepokojivě často být svědkem působení paranormálních sil. Jedním takovým objektem, oplývajícím doslova strašidelnou pověstí je i malý hřbitůvek u vesnice Noutonice, jen kousek za Prahou. Proč právě tady mají být pozorovány nevysvětlitelné jevy, proč právě zde by mrtví neměli mít při svém spočinutí klid? Je možné nějaké místo navždy neblaze poznamenat dávnou masovou tragédií, či jediným pohnutým lidským osudem? Nebo se jen nepříjemný pocit, strach co má velké oči a třeba i jen smyšlená báchorka nabalují jak sněhová koule, až se zrodí všepožírající nezničitelná obluda?

Hřbitovní neklid

Před několika lety jsem napsal článek o zlu na velhartickém hřbitově. Byl o místě podle pověsti poznamenaném dávným rituálem, o subjektivních pocitech lidí, kteří sem přicházejí, snad o jakési kletbě, o špatné, ale fyzikálně zřejmě neměřitelné energii. V mnohém podobnou pověstí, jako má hřbitov ve Velharticích, děsí i láká také další vesnické pohřebiště. Zdejší paranormální jevy však mají až trochu bulvární podobu. Nějakou dobu jsme váhali, jestli má vůbec smysl se sem vypravit, ale nakonec jsme na severozápad od Prahy jednu podzimní sobotu přeci jen vyrazili.

Počasí nám přálo, listopad se vůbec nepodobal dušičkovému času a hřbitůvek mezi Noutonicemi a Velkými Přílepy se tetelil v paprscích večerního slunce. Prošli jsme se mezi hroby stíněnými řídnoucími korunami stromů, snažili se najít něco neobvyklého. Místo náporu negativní energie a stínu strachu, který na nás měl hned po průchodu bránou podle předpokladu sednout, jsme však vnímali spíše pokoj a klid vesnického hřbitova a užívali si pohodu teplého podzimního dne. To přitom vůbec neodpovídalo tomu, co by se tu mělo podle všech zpráv téměř „běžně“ dít.

Zatímco na blízkém hradě Okoři už bílá paní zřejmě definitivně spí a strašení pověsila na hřebík, tady mezi hroby soustředěnými kolem kostela sv. Jana Křtitele, to zdá se žije.

Podle četných, především internetových výpovědí návštěvníků noutonického hřbitova jsou zde slyšet kroky, hlasy, či nářek. Zvedají se tu náhlé poryvy větru, nezpívají tu ptáci, mezi náhrobky se vznáší světélkující mlha či chuchvalce temnoty. Na některých místech nelze pořídit fotografie, na některých, přeci jen pořízených fotografiích jsou vidět do kamene zakleté lidské tváře či bílá mlhovina. Hýbají se tu hroby, místní lidé se hřbitovu zdaleka vyhýbají a před jeho návštěvou varují.

Prostě tu prý straší. Řádí tu přízraky a mají k tomu údajně hned několik důvodů. Vesnice Noutonice tu existovala již v první polovině 11. století, kostel sv. Jana Křtitele pak od století 14. Díky své poloze kousek za vsí, na mírné, ale ve zdejší krajině dobře viditelné vyvýšenině se tomuto původně gotickému svatostánku říkalo „Na horkách“ a zcela určitě to bylo významné místo ještě před stavbou kostela. Možná tu kdysi stávala pohanská svatyně, snad jsou zde kdesi pod povrchem stále skryté i tajemné a dodnes odborníky ne úplně vysvětlené hroby skrčenců ze starší či mladší doby bronzové. Jsme také v krajině lidí knovízské kultury, známé lidskými oběťmi i kanibalismem a těžko dnes říci, jaká je kompletní nejstarší historie přímo noutonické lokality. A ta poněkud mladší? Ani ta nebyla úplně jednoduchá. Už podle toho, že se na hřbitov pravděpodobně pochovávaly oběti moru, ale údajně také a docela překvapivě i těla sebevrahů.

Náš film o noutonickém hřbitově http://www.moskyt.net/film/noutonicky-hrbitov-film

Zlopověstná Babeta

Hlavně se ale v souvislosti s podivnými jevy vypráví o urozené paní, která se měla nedaleko odtud zabít pádem z koně a jejíž neklidný duch nyní řádí v prostoru hřbitova.

Hned za východním závěrem kostela, blízko zazděného zadního vchodu stojí ve stínu stromů vysoký a štíhlý kamenný náhrobek. Je v něm vsazeno několik leštěných desek, patřících zesnulým příslušníkům rodu Langendorfů, sídlícím v 19. století na zámku ve Statenicích. Není úplně jasné, do jaké míry označuje náhrobek skutečnou rodinnou hrobku, nebo jen pomník rodu a je možné, že někteří Langendorfové odpočívají v dalších hrobech, ať již v Noutonicích či jinde. A právě příslušnice této rodiny, snad hraběnka, měla být onou nešťastnicí, která zahynula při dávné, výše zmíněné „dopravní“ nehodě.

Podle pověsti se jmenovala Barbora zvaná Babeta a její tragická smrt navíc neměla být tak úplně nehodou. Říká se, že tato žena byla nenáviděna jak prostým lidem, tak i příslušníky svého rodu a to se jí stalo osudným. Spadla prý z koně na skále blízkého kamýku u Velkých Přílep poté, co tu na ní byla přichystána past. Pohřbena pak měla být na noutonickém hřbitově do neoznačeného hrobu, aby ani po smrti nebyla spolu se svými příbuznými. Její jméno má chybět na rodinném náhrobku, zato se v jeho blízkosti zdržuje intenzivní pole negativní energie.

To musela být opravdu velká nenávist - vražda a vyloučení. Nebylo by divu, kdyby se s tím duch té nešťastnice do dnešních dnů nemohl smířit, hlasitě naříkal, chodil mezi hroby, hýbal kameny ...

Kdo ale byla ona Barbora řečená Babeta? Byla takovou černou ovcí, že ani její jméno nesmělo být uvedeno na rodinné stéle? Bylo záměrně vymazáno z tohoto světa tak, jak to dělali staří Egypťané, když chtěli někoho odstranit i ze světa onoho? Uvízla díky tomu někde mezi nebem peklem a zemí? Byla to kletba, totální likvidace, nebo je všechno jinak? Pojďme se podívat, jak to ve skutečnosti s Langendorfy bylo.

Svobodní páni z Dlouhé Vsi

Nedaleké panství a zámek Statenice kupuje v roce 1821 od právníka Josefa Löhnera Maria Barbara von Ehrenburg (*1785 - †1850 Praha), druhá manželka hraběte Johana Nepomuka Josefa Gandolfa von Küenburg (*1774 - †1838).

Roku 1842 se zámek stává majetkem c.k. komořího svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf (*1811 - †1881 Salzburg), příslušníka starého českého zemanského rodu ze Sušicka, který si dva roky před tím bere za manželku dceru Marie Barbary von Ehrenburg, hraběnku Frederike von Küenburg (*1813 - †1893 Salzburg).

A mají spolu pět dětí:

Bedřišku (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf (*1840 - †1911 Salzburg)
Barboru – Babetu Dlauhowesky von Langendorf (*1842 - †1906 Baden)
Karla Dlauhowesky von Langendorf (*1844 - †1907 Vídeň), c.k. komoří, c.k. tajný rada, rytíř řádu Železné koruny 1. třídy
Oswalda Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - †1877 Wels)
Marii Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - † po roce 1912), od roku 1887 v šlechtickém stavu

Do stély rodu na noutonickém hřbitově je pak vsazena náhrobní deska svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf, neboli Bedřicha Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, jeho manželky, jediné skutečné hraběnky Frederike Dlauhowesky von Langendorf (rozené Küenburg) a pod nimi pak deska jejich prvorozené dcery, svobodné paní Bedřišky (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf. Ve spodní části stély najdeme svobodného pána Oswalda Dlauhowesky von Langendorf a pak ...?

V roce 1868 se svobodná paní Barbora - Babeta Dlauhowesky von Langendorf provdala za maďarského důstojníka Kálmána Hármose de Hihálom (*1840 - †1897 Baden), kterému patří náhrobek vedle Oswalda, zatímco údajně „strašidelnou“ Barboru najdeme na kameni zcela dole u země. Tato deska nese její rodné příjmení i příjmení získané po manželovi a také „roztomilou“ domácí zdrobnělinu jejího jména - Biri!

To nevypadá na nenáviděnou černou ovci rodiny. Na stéle tedy nechybí Babeta, ale Karel a Marie a to zřejmě jen proto, že zemřeli až po Barboře, jejich desky už se nevešly a jsou pravděpodobně umístěné na jejich hrobech jinde. Marii možná patří na zemi volně ležící náhrobní deska, jen kousek od rodinné stély.

Troufám si proto tvrdit, že na noutonickém hřbitově Babeta nestraší a to i z toho důvodu, že nezemřela v tomto kraji. Rod Hihálom však vlastnil velkostatek Statenice až do roku 1920, kdy jej 6. července Béla Hármos de Hihálom, zřejmě v důsledku chystané pozemkové reformy, narychlo prodává údajně za 1 600 000 korun Františku Strakovi. Stihne ještě kamsi zakopat svého oblíbeného koně, jehož vycpané tělo měl prý vystavené kdesi v zámku a pak statenické panstvo definitivě opouští tento kraj.

Strmá skála kamýcká

Pojďme se ale nyní vrátit ke skále, odkud se měla záhadná dáma zřítit. Tento kamýk nad stejnojmennou vsí, dnes sloučenou s Velkými Přílepy, je zvláštní místo. Ostrá skalka zvaná U křížku se tu zvedá z roviny polí a je korunována křížem na bílém podstavci, zvýrazňujícím její výjimečnost. Nachází se tu podle ing. Pavla Kozáka i silný energetický bod, „Jehož nadprůměrná síla vychází z vysoké zemské energie a komunikovat zde při meditaci můžeme se Zemí i Kosmem. Tím se v pravěku z místa stala harmonizační svatyně, kde se člověk na chvíli stává součástí soustavy Země – Vesmír.“

Je to trochu zvláštní, vždyť právě tady, kde Babeta či jiná dáma měla nešťastně vypustit duši, by se měla uchovávat negativní energie té tragédie, otisknutá tu do skály či do země. Ne u hrobky Langendorfů, ale přímo ve stínu „harmonizační svatyně“. Hlavně se ale mezi místními o této skalce vypráví trochu jiná mutace pověsti než ta, která tíží návštěvníky noutonického hřbitova.

Vylezl jsem na kamýcký kamýk a konstatoval, že ten kdo se sem vypraví na koni, musí být opravdu zdatný jezdec. Svah je příkrý, vrchol skály velmi členitý. Kříž je zasazen do samotného rozeklaného vrcholového kamene a je od něj dobře vidět na noutonický kostel sv. Jana Křtitele i přilehlý hřbitov. Ani kvůli širokému výhledu by se však myslím nikdo jen tak koňmo nedrápal na takovou skálu. Leda že by k tomu byl dohnán a to v případě staré kamýcké pověsti doslova.

Kdysi dávno prý jakási urozená paní (?), za tmy zahnána tlupou loupežníků po pozvolnější straně kopce až na vrchol kamýku, spatřila pod sebou jen temné hlubiny srázu. Zahnána do pasti pak raději volila i se svým koněm téměř beznadějný skok a pod skálou našla svou smrt. Lapkové se rozvášněně řítili za ní, a když viděli, jak jejich kořist uniká skokem do neznáma, bez rozmyslu pobídli koně k jejímu následování. Stejně jako ona pak zemřeli roztříštěni dole pod srázem. Na památku nešťastné paní byl na skále vztyčen zdaleka viditelný kříž.

Pěkná pověst, romantická a smutná řekneme si. Takových ale je a zpravidla v sobě nenesou ani zrnko historické pravdy. Tady však tato zřejmě velmi letitá pověst stále žije a vrací se jen v trochu jiných podobách i souvislostech. Někdy až mýtických. Roku 1972 se pod srázem kamýcké skály stavěly jakési hospodářské budovy. Při výkopových pracích byly nalezeny hroby několika mladých mužů ve věku 14 až 20 let a také ostatky přibližně osmnáctileté dívky. Zvláštní náhoda, nebo že by stopy skutečného jádra naší pověsti? V hrobech se našly šperky, zbraně i úlomky keramiky. Podle archeologů jde o pohřby lidí náležejících ke kultuře nálevkovitých pohárů, kteří tu žili 2300 let před naším letopočtem. To už by byla velmi prastará pověst česká, která by tu v jakémsi kulturním podvědomí musela přežívat a modernizovat se po tisíciletí. Přinejmenším však tento nález naznačuje, že měl kamýk u Velkých Přílep už pro pravěké obyvatele tohoto kraje velký význam a jeho rozeklaný vrchol toho pamatuje mnoho. Další archeologické objevy v blízkém okolí ukazují, že bylo toto místo prakticky nepřetržitě osídleno již od pozdní doby kamenné.

Přízraky přichází z WWW

Pomalu se stmívá a noutonický hřbitov je stále klidný a tichý. Natáčíme, fotografujeme, proměřujeme teplotu různých míst, ale žádné výraznější odchylky nám nenabízí ani vzduch, ani kámen na hrobech, ani zem. Kupodivu nás před pobytem na hřbitově nezrazují ani místní obyvatelé a dokonce jich hodně na hřbitov přichází. Za světla a později i za tmy. Přestože by se měli podle zaručených informací hřbitovu zdaleka vyhýbat, vydávají se sem s hrabičkami, s čerstvými květinami, uklízí kolem hrobů, zapalují svíčky. Potkáváme tu skupinku starších žen, které spolu vesele švitoří, a dáváme se s nimi do řeči.

Jedna z nich nám vypráví o tom, jak na hřbitov chodila ještě jako dítě s kamarády, jak si tu hrály často až do noci, jak sem ráda chodila i její babička, neboť je tu pěkně a klid. O nějakých neobvyklých jevech, či dokonce strašidelných prý až do nedávna nic nevěděla, ani od nikoho ze zdejších neslyšela, dokud si o tom nepřečetla na internetu! A trochu jí to zlobí, neboť od té doby tu prý „straší“ přes den i po nocích spousty divných lidí, z nichž někteří hroby ničí, někteří tu kradou a jsou i tací co na hrobech přespávají. „Je to úplný nesmysl“ přidávají se i další dámy. „Žádné duchy tu nemáme, na hřbitově se nic divného neděje a to sem chodíme od malička“.

Stejně mluví i ostatní noutoničtí, kterých se na záhadné zvukové, optické i pocitové jevy ptáme. Přicházejí sem po večerní mši i s dětmi, aby jim vštípili, že je dobré občas vzpomenout na své mrtvé a položit jim na hrob květinu na znamení toho, že na ně nezapomněli.

Setkáváme se tu dokonce i s lidmi, kteří sem poprvé přijeli před několika lety inspirováni strašidelnou pověstí hřbitova a jezdí sem od té doby pravidelně, neboť si tohle místo prostě oblíbili. Užívají si zdejší pohodu, pročítají nápisy na náhrobcích a pátrají po zapomenutých osudech zemřelých. Obraz hřbitova jako rejdiště temných přízraků se rychle rozplývá. Je nám jasné, že z jedné naší návštěvy Noutonic lze jen těžko dělat nějaké závěry. Myslím ale, že objektivně bychom bez jasného důkazu nebyli schopni vyjádřit se k přítomnosti čehosi „divného“ ani po letitém pravidelném mapování. Vždyť namátkové, nezaujaté, několikagenerační zkušenosti noutonických jsou mnohem relevantnější a mluví celkem jednoznačně.

Vypravil jsem se na Noutonický hřbitov ještě jednou sám a ve všední den. Byl stále listopad, ale slunce již bylo schované za těžkými mraky. Nad rovinatou krajinou se válel mlžný opar a holá pole pod ním ubíhala kamsi do dáli a do ztracena. Přestože bylo krátce po poledni, tma jakoby chtěla nedočkavě předběhnout příchod večera. Celé Noutonice se zdály vylidněné a hřbitov se opuštěností přímo tetelil. Ideální čas o samotě vnímat, slyšet a cítit jakékoliv vnější i vnitřní podněty. Prošel jsem několikrát všemi směry mezi hroby, bez hnutí stál, se zbystřenými smysly poseděl. Nehybné ticho jen občas zvýrazněné až překvapivě hlasitým pádem suchého listu. Mají pravdu ti místní. Je to pěkné klidné místo a věčný spánek nebožtíků ruší myslím nejvíce to, jak hřbitov nyní ze všech stran obkličuje nová unifikovaná zástavba.

dodatek 11. 6. 2015

Odlišné zkušenosti z návštěv Noutonického hřbitova od jednoho z našich čtenářů

Možná, že se mýlím, ale na rozdíl od jiných také vytříbeným slohem vámi napsaných příbězích mi v tomto přišlo, jako by tu bylo mezi řádky i něco jiného. Jako by byl napsán na objednávku místních, kteří nejsou, ať už se jedná o noutonické a nebo přílepské, ani trochu z této pozornosti nadšeni a o takovouto publicitu už vůbec nestojí. Něco podobného jako se děje i v Jevanech. Prostě ať je jejich pravý důvod jakýkoli, nechtějí, aby se někdo vůbec zajímal, natož pak ještě veřejně chtěl tomu dění přijít na kloub, nebo alespoň trochu poodhalil roušku jejich tajemného hřbitůvku. Přitom první zmínky o zdejších neobvyklých jevech pochází právě od místních obyvatel.

Jak jsem již naznačil, nejsem lovec senzací a už vůbec nemám v úmyslu si cokoliv vymýšlet, ale ani obhajovat či cokoli dokazovat. Jako kluk jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do turistického oddílu mládeže, jehož náplní nebylo jen zdolávání kilometrů, ale ve své podstatě jsme pod touto značkou byli vedeni ke skautství. Součástí byly i letní tábory v přírodě, kde jsme se od zahájení tábora včetně jeho postavení, starali o sebe jen my sami. Byla to vskutku krásná léta a jedinečná, nádherná zkušenost z pobytu ve volné přírodě. Ve dne i v noci. Kdy se naučíte rozeznávat zvuky a jen tak vás pak nějaký nepřekvapí a nevystraší a na základě tohoto poznání pak víte, když slyšíte něco, o čem máte opravdu pochybnost, že tohle sem nějak nezapadá a nepatří. Mám za to, že víte, co jsem tímto chtěl říci, a není třeba to více rozvádět.

Odpovědět je slušnost a když jsem to nakousl, pak tedy jsem na zdejším hřbitůvku zažil tu zvláštní ʺhru“ stínů. Slyšel kroky, které nikomu nepatří (a věřte, že splést si je s kroky těch pár jedinců, kteří se trošku zapomněli v hospůdce, prostě nejde - ty slyšíte ze silnice a je to tak typické, že to se nedá zaměnit, a pak těmi několika vracejícími se jedinci to končí a dál je klid, jen někdy ještě vzácně projede auto, přeletí letadlo a máte-li štěstí, po nedaleké trati slyšíte lokotraktory s nákladním vlakem). Krom těchto kroků jsme ve třech při jedné výpravě, něco po půl jedné, slyšeli šepot několika hlasů (a musím podotknout, že v nám neznámém, nejspíš snad starobylém jazyce). Ovšem vážně jen z toho místy hrobového ticha, v té chvíli vůbec nedoprovázené typickým a sotva zaměnitelným lomozem někoho, kdo by se až k nám přiblížil zvenčí. Navíc to bylo tak zřetelné a blízko, že byl by-li to někdo z masa a kostí, pak krom toho, že by byl slyšet jejich příchod, museli bychom je i vidět. Za zmínku také stojí, že v jeden podvečer ještě za světla, kdy na hřbitůvku byla jen naše skupinka, se z ničeho nic ozvala slušná rána. Hned vedle nás, jako by někdo udeřil do široké náhrobní desky hrobu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Zažil jsem zde i ʺvzpouru“ techniky (signalizace vybití baterie, samovolné vypnutí, nepořízení snímku, ʺneblesknutíʺ ačkoli funkce byla zapnuta, a pak o kus dál, později vše zas v normálu a při i po výpravě prohlížení fotek na displeji a pak stažení do PC a stav baterie stále provozní). Viděl jsem na jedné z výprav třikrát po sobě se zjevit a pak i zmizet onu pověstnou mlhu mezi hroby (válela se jen mezi nimi jako ta nad hladinou rybníka). A pořídil jsem zde, a to i ve dne, několik velmi zvláštních fotografií.
Ale na druhou stranu bylo i pár výprav, kdy snad jen chyběla cedule s nápisem - vítejte a pozorujte si jak je libo.

Zažil jsem a vím své. Na vtipné poznámky typu, že hluk je způsoben nedalekou dílnou nábytku (nikdy jsem nic takového, co by tomuto tvrzení dávalo za pravdu, neslyšel), nebo o davové hysterii, že jak kolem chodí ʺdavy“ z hospody domů, tak si je prostě, protože chcete, zapasujete na hřbitůvek (znovu podotýkám těch pár jedinců vracejících se po silnici je doprovázeno klasickým a nezaměnitelným ʺhlukem“, to bezpečně poznáte, o tom rozhodně nelze prohlásit, že to jsou kroky okolo vás, které však nikomu nepatří), bych pánům psychologům snad jen doporučil, ať se vybodnou na své prášky, zvednou pozadí ze židle a jdou trampovat, aby věděli, jak to s těmi zvuky je a nenapsali by pak taková nebetyčná rádoby moudra.

Tolik velmi stručně v duchu toho, co hlásá můj oblíbenec Erich von Däniken – to si nevymyslíš, to musíš vidět a zažít. Věřte, nevěřte.

Hawkey

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Zlo na velhartickém hřbitově

Noutonický hřbitov - film

Tags:

astrální bytosti

historie

paranormální jevy

Noc v Pohádce druhá

Leoš Drahota — Mon, 14 May 2012 10:58:57 +0000

Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradné láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Varovné znamení a příprava v čachrovském hostinci

Jako bychom toho neměli dost, vypravili jsme téměř po půl roce (23.3.2012) na samotu Pohádka znovu. Vypravili jsme se tam proto, protože jsme měli možnost účastnit se nového nočního pozorování statku s pomocí speciální techniky a také proto, že nám to přeci jen nedalo. Kde jinde už bychom měli mít šanci narazit na něco zvláštního či dokonce paranormálního, když ne na místě s takovou pověstí.

Opustili jsme Klatovy a zacílili k Čachrovu. Na polích kolem nás se ještě tu a tam povalovaly špinavě bílé jazyky ztvrdlého sněhu, ale kopce Pošumaví před námi již byly sněhuprosté, šedohnědé a pod těžkými mraky jaksi nepohádkově zachmuřené.

Kdesi jsme špatně odbočili a na úzké silničce nás náhle uprostřed polí zastavila závora železničního přejezdu. Krásná, starobylá, vypadající však, jako by se už nikdy neměla zvednout. Celý mechanismus těch šraněk byl předpotopní, ovládaný táhlem vedoucím kamsi do dálky. Žádné červené blikající světlo, žádné cinkání. Nikde ani živáčka a také žádný vlak! Sedíme a čekáme, motor je dávno zhasnutý. Za námi zaparkovala a zhasla další dvě auta. Vystupujeme a dáváme se s jejich osádkami do řeči. Nedůvěřivě hledíme na kus dřeva bránící nám v cestě a při neplánovaném pikniku u železničního přejezdu vtipkujeme na účet ČD. Postupně si odcházíme ulevit k nedalekým stromům a marně vyhlížíme blížící se lokomotivu. Uvažujeme, co budeme dělat, pokud se dlouhá červenobílá kulatina opravdu nenapřímí. Že by znamení, varování – dnes na Christlhof zapomeňte? Nedbáme. Čekáme a vlak těsně před vyčerpáním naší trpělivosti přeci jen přijíždí. Lokálka o jednom vagónku překodrcala přes přejezd, trochu delší chvilka napětí a pak se za velkého nadšení závora skutečně zvedá.

K Restauraci Šedlbauer v Čachrově jsme dorazili až za tmy a za deště. Měli jsme tu sraz se štábem pořadu České Televize Pološero, který se chystal spolu s námi strávit tuto noc v ruinách s neveselou minulostí. Dva kameramani, produkční pořadu, řidič a záhadolog Dan Mackerle. Vypravili se na Christlhof, aby tu natočili část dílu, věnovaného lidskému strachu a místo, kam jsme se chystali, se proto zdánlivě jevilo velmi příhodné.

Vzájemně jsme se pozdravili a poté stylově zasedli ke stolu v hospodě, do které s oblibou chodíval i Ivan Roubal – poslední to nechvalně známý obyvatel Pohádky. Majitel restaurace pan Ježek nás posilnil pivkem, polévkou, guláškem a svíčkovou, přílohovanou celou štanglí houskových knedlíků. Probrali jsme naše předchozí zkušenosti s pobytem v prokletém Christlhofu a hrubě nastínili plány pro dnešní noc. Bylo před devátou večerní, když jsme opustili pohodlí útulné hospůdky. Poděkovali jsme panu Ježkovi za pohostinnost, on nám popřál úspěšné přečkání noci v nedalekém statku a pak jsme se již ponořili do temného lesa, za nímž nás čekala noční Pohádka.

Prokletý statek znovu naším příbytkem

Mžilo, ale již naštěstí nepršelo. Na střeše chátrajícího stavení se přesto tu a tam nakumulovalo dostatečné množství vody k tomu, aby se velké studené kapky co chvíli překulily přes hranu tašek a nezachycené dávno odcizenými okapy, zákeřně zaútočily na naše zátylky. Bylo chladno, sychravo a uvnitř Pohádky tradičně neútulno. Usídlili jsme se tentokrát v místnosti s krbem (bývalé světnici) a na staré, na zem položené skříni zřídili jakýsi jednoduchý velín našeho dnešního nočního pozorování.

Dan Mackerle začal s naší asistencí zapojovat a oživovat dvě infračervené kamery, připojené na kontrolní monitor. Jedna byla nainstalována do velkého chléva, druhá snímala interiér neobývaného jihovýchodního pokoje. Tyto kamery byly vybaveny pohybovým čidlem, které při zaregistrování jakéhokoliv „hnutí“ a to třeba i pouhého plápolání plamínku svíčky, jak jsme vyzkoušeli, zapnulo nahrávání do připojené paměti.

Obešli jsme stavení s příruční termokamerou, prohlédli si všechny místnosti a zaregistrovali několik změn od naší podzimní návštěvy. Všimli jsme si mimo jiného, že sklep pod bývalou kuchyní někdo částečně vyklidil a tak jsme se rozhodli do něj sestoupit. Podle policisty, který byl u zajištění statku po zatčení posledního obyvatele Pohádky, se dole stále ještě nachází zbytek řetězu, který měl Roubal údajně použít k přivázání jedné ze svých obětí!? Dřevěné schodiště vedoucí kdysi do poměrně velkého sklepa se dávno rozpadlo, proto jsme museli ke slezení do podzemí Christlhofu použít poloshnilou dřevěnou desku. Šlo to však docela snadno a tak jsme si za chvilku mohli zblízka prohlédnout celý zatopený sklepní prostor. Vody tu naštěstí nebylo moc, asi tak dvacet centimetrů, ve kterých se topilo několik prken. Ve vzdáleném rohu, někde pod bývalou koupelnou jsme spatřili torzo snad bývalého mycáku, v druhém rohu do sklepa seshora sestupovalo koleno trubky záchodového odpadu. Na stěně vpravo pak skutečně visel upevněn ve zdi zvláštní řetěz, jehož funkci se nám nepodařilo určit.

Po obhlídce všech místností, půdy, sklepa i chléva jsme se rozdělili na několik skupin. Jedna se usadila ve světnici s krbem a hlídala kontrolní monitor, druhá obsadila vchod do chléva. Další přítomní průběžně obcházeli všechny kouty statku a snažili se zachytit cokoliv neobvyklého. Ve 23:00 byl spuštěn systém infračervených kamer, aby po následující dvě hodiny nepřetržitě monitoroval vybrané prostory. Veškerá další činnost byla utlumena, a šumavský statek ztichl v očekávání příštího. Soustředili jsme se na každý zvuk, který se ozval uvnitř i vně stavení, zírali jsme do tmy, aby nám neunikl jakýkoliv případný pohyb.

Přemýšleli jsme také při čekání na nečekané o reakci senzibilky, která před několika málo týdny velmi rychle opustila chlév s tím, že je tam moc negativní energie, neboť tam při zdi stále leží zakopáno osm mrtvých lidských těl!? Těžko říci, co si o tom myslet. Pohádka je holt buď opravdu plná temného tajemství, nebo již legenda o ní žije svým vlastním životem.

Film Noc v Pohádce druhá

Tajemnou atmosféru Pohádky můžete s námi prožít také v krátkém filmu, který při našem pátrání vzniknul.
Noc v Pohádce druhá - film

Půlnoční blackout

Stavení je ponořeno do nočního ticha, blíží se „hodina duchů“. Podvědomě bystříme ospalé smysly, ale klid kolem nás je zdá se nedotknutelný. Zdánlivě! Je 23:53 a obraz z obou kamer na kontrolním monitoru náhle a bez varování mizí, monitor modrá a nezobrazuje žádné údaje. Dan se pokouší dovolat hlídce u chléva, ale i jeho do té doby spolehlivá vysílačka přestává fungovat. Co se to děje, napadá nás. Mysl je v pohotovosti a noční únava je pryč. Vzpomínáme na Michala a náhlé odumření veškeré jeho elektroniky po přiblížení k Pohádce. Zkoušíme systém oživit, kontrolujeme kontakty, ale nepomáhá to. Jdeme se podívat do chléva, kde se však nic mimořádného neděje. Všude je stále stejný klid a ticho, jen kapky vody ze střechy dál s mlasknutím dopadají do odumřelé loňské trávy, nebo případně někomu z nás za krk.

V 00:05 hod. se obraz z obou kamer náhle bez našeho zásahu vrací, poté ještě několikrát nakrátko vypadává, ale pak již na monitoru drží. Nemáme jednoznačné vysvětlení. Chvíli spekulujeme, pátráme po nějakých dalších anomáliích, ale vše kolem nás je v normálu. Zdá se nakonec, že problém je spíše v baterii napájející celý systém, než v zásahu čehosi nadpřirozeného. Zdroj si prostě na chvíli potřeboval dát pauzu. Situace se zklidňuje a my si uvědomujeme, že je docela slušná zima i bez ledových kapek za krkem. Ještě jednou procházíme statek, který je však stále stejně netečný a nepřívětivý.

Půl hodiny po půlnoci se rozhodujeme Pohádku opustit. Dan Mackerle a ostatní členové štábu Pološera se balí do spacáků a teplého oblečení, neboť hodlají na statku vydržet až do kuropění (mají u pana Ježka v hospodě domluvenou snídani :-). My se s Christlhofem loučíme mimo jiné i proto, že na některé z nás čekají již za pár hodin pracovní povinnosti.

Ani napodruhé jsme se o přítomnosti paranormálna na Pohádce nepřesvědčili. Zvláštní byl pouze výpadek kamerového systému i vysílačky okolo půlnoci a také, jak jsme se dozvěděli později, zastavení se hodinek na Danově ruce. Faktem je, že díky dvanáctiminutovému výpadku nebyla vybraná místa zrovna v nejočekávanější chvíli monitorována. Těžko však tvrdit, že šlo v těchto případech o něco jiného, než o nespolehlivost techniky, nebo jejího napájení. Vypadá to, že ani šumavská samota opředená hrozivým mystériem, není tak děsivá, jak se povídá. O proklamované nebezpečnosti nocování na Chrislhofu vypovídá cosi i fakt, že řidič štábu Pološera celou noc, v autě stojícím jen pár metrů od zdi statku, ponechán o samotě všem pohádkovým běsům napospas, spokojeně prospal.

Pár dní před vydáním tohoto článku nám od našeho čtenáře ze Slovenska přišla tato ve světle christlhofských souvislostí jistě zajímavá zpráva.

Velmi dobre som poznal jedneho z majitelov Pohádky.., ale pekně po poriadku:

V roku 1984-86 som bol dva roky vojak základnej služby u výsadkového vojska na VÚ 1056 u roty hlbkového prieskumu v Janoviciach nad Uhlavou. Moj výsadkový náčelník bol aj so svojim kamarátom majitelom tejto usadlosti, menom Pohádka. Mohol to tam však mať len na víkendy požičane, prenajaté a podobně. Tváril sa však tak, že je to jeho chalupa. Volal sa kapitán Petr Vít, slúžil v Janoviciach a býval tuším v Klatovoch.

Ja som pósobil na rote ako výsadkár, vodič R3A a vodič padákového prepravníka. Velmi často sme využívali vojenský priestor Šumava - Dobrá voda. Poznal som to tam naspamäť. Od Hartmanic až po Železnu Rudu. Počas tých dvoch rokov som autom prejazdil pomaly všetky dědiny v okolí.

Niekolkokrát som bol s kpt. Vítom aj na tejto Pohádke, viezol som mu tam napríklad sud piva pred víkendom. Mal to ako chalupu a robieval tam mecheche a tak. Raz si pametám, že som tam išiel v noci počas lejáku. S nákladným autom sme sa brodili v nějakom strmáku, zapadali sme a ledva sme sa vyškrabali z toho marasu. Dost mi vtedy lepilo, všetko na mňa pósobilo deprimujúco a bol som rád, že som odtial vypadol. A to som mal vtedy 19! Potom som tam bol eště asi 1, alebo 2x. Tiež len naskok, nieco odviezt.

Čas plynul a 7. 7. 1988 tento moj výsadkový náčelnik Petr Vít tragicky zahynul vo vrtulníku MI 2, ktorý sa zrútil do Sečskej priehrady. Vrtulník sa potopil, Vít neprežil. Poznal som aj pani Vítovou. Rok po tejto tragédii sa obesila!

S pozdravom P.M.

Autor této informace se omlouvá, pokud si nějaké detaily z té doby vybavil nepřesně. Je to přeci jen už hezká řádka let.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Noc v Pohádce druhá - film

Tags:

Jak jsem si (NE)užila s astrálem

Eva Zálešáková — Tue, 15 Dec 2009 07:04:07 +0000

O Šibeničním vrchu v Doksech už toho bylo řečeno hodně. A také o proslulé Aleji vzdechů jste si mohli už ledascos přečíst v některých z Leošových článků. Jedním z nich je například Naše šibenice 7 – Co zbylo. Nebudu se tedy pokoušet znovu psát to, co už napsáno bylo, ale zkusím Vám vylíčit své zážitky z jedné noční výpravy za dobrodružstvím.

Červen byl v plném proudu, dny se stále ještě prodlužovaly a Moskyt vyrazil na jednu ze svých pravidelných akcí.
Po příjemném sobotním programu, kdy jsme se vraceli do Doks, nás na jejich okraji Leoš upozornil na nenápadnou odbočku do lesíka podle železniční tratě. Už celé odpoledne jsme mluvili o Šibeničním vrchu a plánovali naši noční výpravu. Není nad to si terén projít také za světla a tak na značenou stezku odbočíme.

Krásná rovná cesta, lemovaná z obou stran vysokými břízami, které šumí a kdyby nebylo těch uštěkaných psů z okolí, určitě i dělají čest jejímu jménu. Jdeme všichni v řadě a za jasného dne jsme plni odvážných řečí, jaká to bude o půlnoci nádhera se tudy znovu vydat.
Snažím se vnímat okolí a představit si pocity těch, pro které toto byla jejich poslední cesta. Ten hrozný strach z toho, co je ještě před smrtí čeká. Kéž by smrt přeci jen byla milosrdná a přišla brzy. V mnohých případech tomu tak bohužel nebylo. Naskakuje mi husí kůže.
Odbočujeme z cesty a s velkou opatrností stoupáme na nevysoký vrch, který je z jedné strany jakoby ukousnutý. Ukousla si ho železnice a je třeba dávat dobrý pozor, aby vám nepodjeli nohy a neskutáleli jste se dolu ke kolejím.

Jsme na místě. Pokud by nám Leoš neřekl, že je to „ono“, asi by nikdo z nás neměl pocit, že stojíme na takovém významném místě. Prostě jen vršek zarostlý travou a křovím. Snad jedinou zvláštností je odložená lopata. Když se stavěla železnice, objevili tu dělníci mnoho lidských ostatků a je možné, že se sem občas vydá některý z dobrodruhů ještě nějaké hledat.
Místo si prohlédneme, Leoš nám o něm řekne pár důležitých faktů a už se hrneme zpět na cestu a hurá na večeři a večerní program. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Nějaké divné pocity? Nepříjemný chlad? Vždyť tu přeci zemřelo nepřirozenou smrtí tolik lidí.

Večer probíhá velmi příjemně a témat k probrání je opravdu hodně. Čekáme, až se přiblíží půlnoc a budeme moct znovu vyrazit do temných míst. Jen kdyby ti kluci do mě pořád tak nešili. „A to se nebojíš, že ti tam skočí na záda nějaký astrál?“ nebo „Než tam půjdeme, tak by jsi se měla naučit jak se proti jejich útoku bránit.“ „Stejně tam jdeme jenom kvůli tobě, aby jsi si s nějakým astrálem užila.“ Ha ha, hi hi. No co vám budu povídat. Mladá (doufám), svobodná (určitě) a mezi takovouhle smečkou

Konečně se nachyluje čas. Celá skupina se vyzbrojí čelovkami a vyrazí směrem k vrchu. Ještě jsme všichni pořád veselí a plní optimismu jaká že to bude všechno švanda a jak já si to tam pořádně užiju.

Přicházíme k odbočce a se mnou začíná cloumat neuvěřitelná zima. Zuby mi drkotají, žaludek se chvěje. Krucinál, vždyť už jsem tu dneska jednou byla, tak co se to děje? Okolo mě je spousta mých přátel, tak co blbnu? Strach mít přeci nemusím a strašidla a ani astrálové neexistují! Vcházíme na cestu a smích a chvástavé průpovídky pomalu utichají. Že by to cítili také? Tady přeci nemáme co dělat, mám silný pocit nepatřičnosti. Tentokrát mi jde navozování pocitů odsouzených na jejich poslední cestě o poznání snáz. Bohužel! Břízy šumí a všude je podivný klid. Čelovka mi moc nesvítí, ale cesta je naštěstí rovná a tak držím bez problémů s ostatními tempo.

Najednou vykřiknu a kácím se k zemi. Nohou mi projíždí nepříjemná bolest a já se snažím uvědomit, co se to vlastně děje. No nic zvláštního nečekejte, na té krásné rovné cestě je prostě jen pořádný výmol! Všichni se zbíhají okolo mě. Musím neochotně přiznat, že ač si o sobě myslím, že nejsem žádný ciprdlich, opravdu mi tečou slzy bolestí a hysterický smích se střídá se sprostým nadáváním (nic osobního, prostě jen můj způsob obrany když něco opravdu moc bolí). Snaží se mě postavit na nohy, ale moc nám to nejde. Po pár těžkých chvilkách stojím a s pomocí ostatních se belhám zpět na silnici. Dojdou pro auto a já jsem jim opravdu neskonale vděčná, sama bych se belhala do postele nejspíš až do rána.

Půlnoc je pryč. Je zvláštní, že v cestě k vrcholku už nikdo dál nepokračuje. Myslím, že jsme tam přeci jen byli nevítaní návštěvníci. A možná tam opravdu bylo něco, co nám chtělo naši návštěvu znemožnit. Možná ten výron v kotníku byl jen takovým malým upozorněním, co by se mohlo stát, kdybychom v tom nočním tichu narušili posvátný klid onoho významného místa. A možná to byl jen výmol, možná….

Kotník se zahojil a dostal v průběhu léta ještě pořádně zabrat. Doufám, že se mi to za pár let nebude snažit připomenout a vrátit. A jaké z toho plyne ponaučení? Měňte si baterky v čelovce včas a dávejte pozor na cestu ať je seberovnější.

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

astrální bytosti

Nechal se duch z pivoňského kláštera znovu vyfotografovat?

Leoš Drahota — Thu, 20 Aug 2009 15:29:48 +0000

Před devíti lety podnikl Moskyt výpravu do trosek bývalého kláštera v Pivoni. Zkoumal tu okolnosti zvláštní příhody, která prý z areálu v roce 1994 vyhnala dva kameníky, pracující na záchraně kostela. Dříve než klášter ve spěchu opustili, podařilo se jim fotoaparátem zachytit něco podivného. Neobvyklý objekt letos nečekaně ve stejné kostelní lodi zachytil na fotografii i jeden z našich čtenářů a napsal nám o tom.

Dobrý den,
zaujal mne váš článek o pivoňském klášteře a zjevení ducha. Pivoňský klášter jsem navštívil 2x. Při druhé návštěvě letos v květnu jsem v kostele za oltářem v Pivoni vyfotografoval něco, co si nedokážu vysvětlit. Vypadá to jako malá kulička bílého světla. Nedokážu najít jediné vysvětlení, jak by se toto mohlo na fotce objevit, vzhledem k tomu, že jsem na tomto místě krátce po sobě vyfotil více fotek s naprosto stejným nastavením fotoaparátu.

Pivoň jsme navštívili přesně 9.5. tento rok. Přímo v klášteře jsme byli tak kolem 2 nebo 3 hodiny, to by se dalo přesně zjistit z metadat fotografie. Chtěl jsem se podívat do útrob starých budov a tak jsme i přes zákaz vstoupili nezamčenými dveřmi do areálu kláštera. To co je zakázáno nejspíše láká nejvíce a tak jsme i přes tabulku "vstup zakázán" vstoupili dovnitř. Bylo hezké počasí, slunečno, tak jsme pořídili spousty fotografií z tohoto mysticky působícího místa. Nejdříve jsme šli do kostela a prošli jsme si ho. Poté jsem pravděpodobně na místě bývalého oltáře požádal svou přítelkyni o ruku, což byl také můj prvotní důvod k návštěvě tohoto místa, protože už při první návštěvě na mne toto místo silně zapůsobilo a to jsem nebyl vevnitř. Uvnitř byl zážitek ještě silnější. Vevnitř jsme pořídili nějaké fotografie.

Fotky, které posílám, byly pořízeny v místech pod kulatým oknem a byly pořízeny tak, že jsem digitální fotoaparát položil na kámen a nastavil samospoušť. Takto jsem v krátkém intervalu pořídil asi 4 fotky, takže naše poloha na nich je prakticky stejná. Nastavení fotoaparátu bylo stále stejné, světelné podmínky také. Mezi jednotlivými fotkami jsem jen vždy odběhl nastavit samospoušť. V tom okamžiku jsme byli v kostele sami, ale před klášterem v té době byli ještě jiní turisti, kteří později do kostela přišli. Ale to my už jsme měli kostel důkladně prolezlý a vyfocený a byli jsme na odchodu. Podívali jsme se ještě do jiných míst kláštera a potom jsme odjeli.

Posílám 2 fotografie pro srovnání. Obě fotografie byly pořízeny stejným fotoaparátem se stejným nastavením v krátkém časovém intervalu za sebou asi 30 s. Na jedné fotografii (DSC_0060) je nalevo od nás vidět bílý flek, který na druhé fotografii není. Je možné, že se jedná o nějakou vadu fotografie, ale vzhledem k tomu, že se fotografováním zabývám jako amatér a tento úkaz jsem na svých fotkách ještě neviděl, tak mne toto zaujalo. Prosím prozkoumejte obě fotografie a posuďte sami. Budu rád, když budu znát názor lidí povolaných a tento úkaz se objasní. Třeba i tím, že nejde o žádného ducha.

Zaslanou fotografii s neznámým bílým „objektem“ nechceme příliš komentovat. Úsudek nechť si každý udělá sám. Můžeme snad jen doplnit, že na fotografii pořízené kameníky v roce 1994 je zachycen také objekt bílé barvy a jakoby mlžné konzistence. Je však podstatně větší a jiného tvaru.

Kulatý světlý flíček rozhodně nevypadá na odlesk slunečního, nebo jiného světla. Na zaslané fotografii také evidentně není zachycen klasický a nyní tolik populární útvar zvaný orb, který je v naprosté většině případů jen rozostřenou částicí prachu napálenou bleskem, umístěným v těsné blízkosti malého objektivu kompaktních přístrojů – viz foto: ukázka orbů.

Přítomnost bílého objektu na fotografii by snad bylo možné vysvětlit tak, že zrcadlovka, kterou byl snímek pořízen, zachytila a bleskem osvítila nějaký poletující větší předmět (třeba chmýří), který byl v okamžiku expozice mimo nastavenou hloubku ostrosti (blízko objektivu). To už je ale jen spekulace. Jinak samozřejmě za celého Moskyta přejeme autorovi fotografie a jeho přítelkyni šťastné manželství, tím víc, že byl návrh k němu učiněn na takovém neobyčejném místě.

26. 1. 2016

Další fotografický příspěvek z Pivoňského kláštera nám poslal Teddy

Již od mala navštěvuji Pivoňský klášter. Vždy mne něčím tajemným přitahoval. Ať jsem ho navštívil s kýmkoli, nebyl nikdo, kdo by se tam cítil tak příjemně a uvolněně jako já. Spíše naopak a raději chtěli ihned pryč. Při procházení klášterem jako by člověk cítil na různých místech pokaždé jiný pocit. Někde radost, uvolnění, jinde zase strach, nebo pocit, že tam nejste sami. Já sám se nejlépe cítím přímo v kostele, kde cítím jen pozitivní energie. Horší je to v jiných částech. Jednou jsem po žebříku vylézal do patra a nikdy nezapomenu na to, jak se žebřík podtrhl a já zůstal viset na traverze. Byla to taková síla, která hodila žebřík stranou, že pro mně je to trochu záhada. Asi jsem tam neměl v tu chvíli být. Já sám vím, že samo se to takhle stát nemohlo. Ale to vím jen já. Tyto věci vám nikdo nikdy neuvěří. Ani já sám bych tomu, pokud by mi tom někdo říkal, asi nevěřil.

Před pár lety jsem pořídil v klášteře i lepší foto. Ale po příjezdu domů byla na fotu jen záře a po pár dnech nebyla fotka vůbec. To samé se mi stalo i v Německu, kdy jsem fotil starou babičku krmící v Mnichově ptáky a kachny. Na fotu jen záře a poté ani foto. Toho byl přítomen i můj kolega z práce. Myslím si, že zachytit na snímku ducha je záležitost určitého času, ve kterém fotíte, charakteru člověka, jeho cítění a hlavně v úmyslu, s jakým do míst vstupuje. Na Pivoňském klášteře jsem měl i tu čest dělat novou střechu. Je smutné se teď dívat, jak pomalu po částech mizí díky zlodějům a vandalům. Připadá mi, že po vstupu do kláštera jako by si vás ti duchové prověřovali a pak se k vám i tak chovají. Myslím, že těm co klášter rozkrádají a ničí se to zajisté nevyplatí.

Teddy

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Pobývají v Pivoňském klášteře duchové?

Tags:

astrální bytosti

fotografie

historické objekty

Zlo na velhartickém hřbitově

Leoš Drahota — Sat, 23 Dec 2006 21:21:35 +0000

Jihovýchodně od Klatov se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.

"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Tags:

Perchta - Bílá Paní z Rožmberka

Leoš Drahota — Sun, 07 Oct 2001 15:21:13 +0000

O přízraku Bílé Paní z Rožmberka a snaze Moskyta poodhalit část jejího tajemství.

1. Bílá Paní v odboji

Je sychravé časné ráno. Po dřevěném schodišti západní novogotické věže hradu Rožmberka stoupají dvě mladé dívky s předpisově složeným praporem. Jsou po brzkém budíčku stále trochu ospalé, ale již pečlivě ustrojené v polovojenské uniformě. Je ještě šero, když otevřou střešní poklop na vrcholu věže, kde stojí zdaleka viditelný vlajkový stožár.

Nad řekou hluboko v údolí se válí chuchvalce mlhy a spícím městečkem se rozléhá nesmělý štěkot prvního probuzeného psa. Dívky naučeným způsobem rozvinou zástavu a chystají se jí zavěsit na lanko stožáru. Náhle však jedna z nich zahlédne koutkem oka jakési podivné světlo. Ohlédne se tím směrem a spatří něco, co jí okamžitě zmrazí krev v žilách. Pustí na zem cíp tak posvátně opatrované vlajky a neschopna slova ani pohybu, vyděšeně hledí do zvolna se rozpouštějící tmy. Její společnice zpozorní, když vidí na zem padlý prapor a vytřeštěné oči své bledé kamarádky, zírající někam za její záda. I ona se proto otočí tím směrem a z její náhle zchromlé ruky vyklouzne na zem i druhá strana vlajky. Tam, na věži horního hradu zvané Jakobínka, na jejím pobořeném ochozu, uprostřed jedovatě žlutavého mihotavého světla, vidí obě holky něco, co jako černou můru do konce svých dnů, nezaženou ze svých snů. Nad mnohametrovou výškou věže tam nadnášena neviditelnou silou stojí přízračná ženská postava, zahalená v bílém hávu a dívá se na obě vlajkonošky. Podivný chlad a nevyslovitelnou úzkost cítí dívky zkamenělé strachem. Čiré šílenství je pak zachvátí, když přízrak s vážnou tváří a žhnoucíma očima pozvedá zvolna ruku a zlověstně jim hrozí. Snad nesnesitelná hrůza rozproudí po chvilce znovu krev v jejich žilách a ony se vrhají směrem k únikovému otvoru. Jedné z nich se nohy zamotávají do na zemi se válejícího praporu, ona ho odkopává jako hadr do kouta cimbuří a vrhá se bezhlavě do nitra věže. Teprve při zběsilém úprku po dřevěném schodišti začínají dívky křičet a plakat hrůzou, jako by právě pocítily ledový dotek smrti.

Takhle nějak proběhlo roku 1944 setkání dvou členek nacistické dívčí organizace Bund deutscher Mädel s rožmberskou Bílou Paní. Měly tehdy na jihočeském hradě výcvikový tábor, připravující německé dorostenky na zodpovědnou roli chovných jalovic nové čisté rasy Třetí říše a ten prapor, který měly ráno na věži vztyčit a který se teď nahoře nedůstojně válel po zemi, byl ozdoben hákovým křížem. Zřejmě to, že místo, kde od dávných dob vlála nad krajem zástava s rodovou růžicí Rožmberků, má být zneuctěno fašistickou symbolikou, vyprovokovalo Perchtu z Rožmberka k tomuto zastrašujícímu činu. Zahrozila i na jednu z vedoucích tábora, která na novogotickou věž s dvěma dobrovolnicemi vystoupila poté, co jí na smrt vyděšené dívky zmateně vypověděly o svém zážitku. Vzápětí bylo přivoláno i gestapo, které se okamžitě ujalo vyšetřování podivné záhady. Chtěli především ověřit, jestli nejde o nějakou provokaci ze strany českých vlastenců. Bílou Paní však již nespatřili a její zjevení neobjasnili. Sepsali ale o celém případu spis, který se bohužel po válce ztratil neznámo kam. Dvě Němky se však prý již ze setkání s přízrakem nevzpamatovaly a natrvalo přišly o zdravý rozum.

Tato podpora protifašistického odboje však nebyla prvním ani posledním počinem Bílé Paní, jejíž živou lidskou předlohou měla být Perchta z Rožmberka.

2. Perchta z Rožmberka

Narodila se roku 1429 na krumlovském hradě Kateřině Rožmberské z Vartenberka a ve svých dvaceti letech byla provdána za Jana z Lichtenštejna, kterého jí ze zištných důvodů vybral její otec Oldřich II. z Rožmberka. Tento sňatek se však stal Perchtyním neštěstím a nakonec i prokletím. Manžel jí týral, odpíral veškeré hmotné i citové požitky a jen když sám od manželky něco potřeboval, choval se k ní naoko lépe. Svědčí o tom dopisy, které nalezl v polovině sedmnáctého století jezuita Bohuslav Balbín v třeboňském archivu, a ve kterých si Perchta bezvýsledně stěžovala otci na svůj úděl a prosila ho o pomoc. Bohuslav Balbín byl také autorem myšlenky, která spojila pohnutý osud Perchty z Rožmberka s legendami o mnohých zjevení Bílé Paní na různých sídlech jejího rodu. Na smrtelné posteli prý roku 1473 požádal Jan z Lichtenštejna Perchtu, aby mu odpustila jeho špatné zacházení, neboť ho tížilo svědomí. Bylo však pozdě, protože jeho žena ho za zničený život nesmiřitelně nenáviděla a odpustit mu už nedokázala. Umírající Jan jí prý z posledních sil za to proklel a slovy "Nechť ani v hrobě nemáš klidu!" ji odsoudil k její posmrtné strašidelné kariéře. Poté co tři roky po manželovi zemřela, začala se na Českém Krumlově i jiných rožmberských hradech skutečně zjevovat ženská postava oděná v bílém a lidé v ní viděli zesnulou Perchtu v roli laskavé ochránkyně Rožmberského rodu. Objevuje se především v bílém, neboť tato barva má navždy symbolizovat smutek a žal, kterého si během života užila. Pokud se však přeci jen ukáže v černém, zvěstuje tím blížící se neštěstí. Černé rukavičky znamenají smrt, ohnivě rudý šat zase varuje před nebezpečným požárem.

3. Přízrak

Na Jindřichohradeckém zámku jí po nocích často potkávali stráže, kuchaři i pekaři, když kráčela vybavená svazkem klíčů dlouhými chodbami. Dokonce jim prý sklopením zraku odpovídala na pozdravy. Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář jí viděl na stejném zámku, jak z okna nedostupné věže pozoruje město. Umírajícímu Jáchymovi z Hradce, poslednímu z rodu s erbem zlaté růže, zase přivolala kněze, aby mu poskytl poslední pomazání. Velmi divoce začala Bílá Paní řádit, když nový vladař v Jindřichově Hradci pan Jáchym přestal vařit na Zelený čtvrtek tradiční sladkou kaši pro chudé. Každou půlnoc způsobila tak strašný rámus, že si zámecký pán brzo rozmyslel šetřit zrovna před Velikonocemi na chudých a dal rozkázat rychle navařit pořádné množství pokrmu. Stejně však chtěli spořit i Švédové za třicetileté války, když obsadili zámek. Kdosi však začal rozhánět hlídky, porážet vojáky nebo je vyhazovat z lůžek na podlahu. Ani seveřanům tak nezbylo nic jiného než jít vařit kaši. Perchta jako Bílá Paní byla i ochránkyní posledního rožmberského vladaře Petra Voka. Již od kolébky ho hlídala a opatrovala. Jeho chůvy o tom věděly a mnohem klidněji v noci spaly. Nová, neznalá chůva však prý jednou vytrhla Bílé Paní dítě z ruky, ta se rozzlobila a zmizela ve zdi. Když o tom dospělému Petru Vokovi vyprávěli, nechal prý zeď v těch místech zbourat a našel tam velký poklad. V Třeboni v 19. století, tři podnapilí studenti práv, medicíny a budoucí inženýr, vyprovokovali přízrak Bílé Paní neuváženým žertováním na její adresu. Právník se vychloubal, že kdyby se objevila, objal by ji jako svou nevěstu. Když se pak Paní studentům opravdu zjevila, medik a inženýr ze strachu utekli, ale právník v záchvatu alkoholem podpořené nabubřelosti, skutečně vykročil k ženské postavě s rozevřenou náručí. Bílá Paní se však na něj tak zle podívala, že na místě omdlel a dlouho se pak z toho pohledu vzpamatovával.

Poslední případ zjevení Bílé Paní byl zaznamenán roku 1996 a znovu se odehrál v kolébce Perchtina rodu na hradě Rožmberk. Celý hrad procházel rozsáhlou opravou a dlouho byl porůznu obestavěn zednickým lešením. V pokoji v prvním patře zrovna pracoval lakýrník, když spatřil venku za oknem pomalu procházet ženskou postavu v bílém závoji. Zpočátku si pomyslel, že se někdo prochází po lešení. Po chvilce si však s hrůzou uvědomil, že lešení je z této zdi dávno sundáno. Přiběhl proto vyděšeně k oknu, ale Bílá Paní, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost, zvolna se jakoby rozplynula.

V jedné komnatě Rožmberského hradu je dnes instalován romantický obraz Bílé Paní. Se smutnou tváří píše jakousi hůlkou do písku pod svýma nohama záhadný nápis. Zatím nikomu se jej však nepodařilo rozluštit. Jedna legenda říká, že ten kdo odhalí smysl toho nápisu, osvobodí Bílou Paní z jejího prokletí, dá jí klid a sám získá velký poklad.

4. Pátrání po Bílé Paní

Moskyt se do legendy o Bílé Paní vkládá 16.7.2001. Přijíždíme v počtu šesti průzkumníků do malého jihočeského městečka a ubytováváme se tak, že dobře vidíme na celý hrad a ihned vyrážíme obhlédnout možnosti našeho pátrání přímo v dávném sídle Rožmberků. Před hradní bránou se nám podaří oslovit sdílného kastelána a domluvit si s sním na další den schůzku. Potom se s blížícím večerem jdeme občerstvit do místních pohostinství, kde nad sklenicí zlatavého moku dlouho do noci rozebíráme plány na příští den. O Bílé Paní se však vyjadřujeme zásadně s respektem, abychom nedopadli jako nešťastný student práv. Když se tmou vracíme na ubytovnu, abychom zalezli do spacáků, pozorujeme nad městečkem světlomety osvícený hrad Rožmberk a tajně doufáme, že zrovna dnes je ta noc, kdy se Bílá Paní znovu zjeví.

5. Dvě věže

V devět ráno 17.7.2001 absolvujeme prohlídku hradu se skupinou a průvodcem za 60 Kč a poprvé vidíme slavný obraz Bílé Paní. Nápis u jejích nohou je opravdu velmi nerozluštitelný. Abychom si udělali představu o vymáhání spravedlnosti ve středověku, navštěvujeme i místní mučírnu za 10 Kč. Potom si domlouváme s kastelánem na 17. hodinu sraz, kdy nám prý bude mimo oficiální prohlídku umožněno navštívit hranatou novogotickou věž, odkud dvě Němky spatřily v roce 1944 přízrak Bílé Paní a budeme smět také znovu obhlédnout tajemný obraz. Prohodíme i několik vět s mužem, který nám ukazoval mučírnu a který je zároveň autorem brožury o zdejším přízraku. Je k nám zpočátku poněkud nedůvěřivý, ale potom nám dává tip na další místní zajímavost - nedaleký šibeniční vrch. Vydáváme se zatím prozkoumat gotickou věž zvanou Jakobínka, na jejímž vrcholu Němky zjevení viděly. Patří teď pod správu České pošty a nám se podaří sehnat člověka, který nám je ochoten odemknout mříž uzavírající vchod do věže. Krátká přímá chodba vede k úzkému komínu o průměru asi 120 cm. uprostřed kruhového těla věže, který je vyplněn krouceným dřevěným schodištěm. Tam však máme vstup zakázán, neboť schodiště je prý v dezolátním stavu a tedy nebezpečné. Dozvídáme se ale, že v dávných dobách Perchty tu žádné schody nebyly a věž ani nebyla opatřena spodním vchodem. Do poloviční výšky byla věž obestavěna dřevěným hradem a vcházelo se do ní dveřmi na této úrovni. Spodní část pak sloužila jako vězení nebo snad hladomorna. Také jsme zjistili, že prostor uvnitř věže je v horní části širší a na samý vrchol vedou místo schodů jen dřevěné žebříky. Když jsme z věže vycházeli, všimli jsme si, že je zevnitř nad vchodem zřetelně vyznačen rok 1972. Má to snad být datum vybourání tohoto vchodu? Od nikoho se nám zatím nepodařilo zjistit, bylo-li nebo nebylo ve věži schůdné schodiště v roce 1944, kdy se Paní na věži ukázala dívkám. V případě, že nebylo, by se totiž dala vyloučit možnost případné provokace, zastrašování nebo odbojářského činu ze strany českých vlastenců. Vybourání spodního vchodu až v roce 1972 by tuto alternativu vyvracelo také. Možnost, že by se na vrchol věže někdo dostal jiným způsobem než po schodišti není reálná. Zjištění, že žádné schody tehdy na věž nevedly, by tedy významně podpořily nadpřirozenost tehdejší události. Zatím však z různých zdrojů zaznívají na otázku přítomnosti schodiště v Jakobínské věži v roce 1944 protichůdné názory. Řešíme i problém poměrně velké vzdálenosti mezi Jakobínskou a novogotickou věží, odkud dívky Bílou Paní viděly. Bylo by vůbec z takové dálky vidět, že jim postava v bílém hrozí? Na druhou stranu není důvodu pochybovat o tom, že opravdová Bílá Paní není vázána životní velikostí lidí a zjevila by se jim v jakémkoliv potřebném rozměru, aby bylo jasně zřetelné co ukazuje.

Odjíždíme si prohlédnout šibeniční vrch a vracíme se abychom v 17 hodin vystoupali na novogotickou věž opatřenou vlajkovým stožárem. I sem na čtvercovou plochu ohraničenou cimbuřím vedou dřevěné schody. Oplechovaný střešní poklop nás vpouští na místo, kde členky Bund deutscher Mädel prožily před padesáti osmi lety svůj hrůzný zážitek. Jakobínka je odtud dobře vidět a věřím, že i výraznější výstraha lidskou rukou, by byla zřejmá. O zřetelnosti případného zastrašovacího gesta skutečného přízraku, s jeho možnostmi, pak vůbec nepochybuji. Po opakovaném shlédnutí obrazu a neznámými znaky vyhotoveném nápisu, pohovoříme s průvodcem i kastelánem a opouštíme hrad. V hlavě máme snad více otázek než před příjezdem do Rožmberka a ani v hospodě jich po dlouhé debatě neubývá. Vracíme se na svou vodáckou ubytovnu a před usnutím z okna pozorujeme nasvícený, do noční mlhy se nořící tajůplný hrad nad řekou Vltavou.

6. Otázky se hromadí, odpovědí se nedostává

Je přízrak zjevující se již pět set let na sídlech rodu Rožmberků manželem prokletá Perchta? Co znamená podivný nápis na obraze Bílé Paní? Je v Jižních Čechách zakopán poklad Rožmberků? Viděly německé dívky za druhé světové války opravdový přízrak, nebo jen člověka využívajícího místní legendy k zabránění vyvěšování nacistických symbolů? Bylo v roce 1944 na Jakobínce schůdné schodiště nebo nebylo? Z kterého místa horní části Jakobínské věže hrozila postava v bílém nacistickým dorostenkám? Kam zmizely vyšetřovací spisy Gestapa? Koho viděl lakýrník kráčet po neexistujícím lešení? Je Bílá Paní nadpřirozenou bytostí, přestrojeným člověkem využívajícím staré legendy nebo jen pohádkou? Podaří se někdy někomu najít odpovědi na tyto otázky? My se pokusíme v pátrání pokračovat. Zkusíme kontaktovat další svědky i jiné osoby, které by nám mohly sdělit nové skutečnosti. Pokud nám i Vy můžete s pátráním nějakým způsobem pomoci, neváhejte a kontaktujte Moskyta.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Naše šibenice 10 - Rožmberk nad Vltavou

Tags:

astrální bytosti

paranormální jevy

Pobývají v Pivoňském klášteře duchové?

Leoš Drahota — Sun, 10 Sep 2000 12:26:43 +0000

Na fotografii, kterou pořídili dva řemeslníci v troskách starého kláštera na Domažlicku, bylo zachyceno něco opravdu podivného.

První pátrací expedice Moskyta - srpen 2000

Pohraniční vesnička Pivoň leží v zapomenutém hornatém kraji západně od Domažlic. Nad vsí v hustém porostu tu stojí zřícenina rozlehlého starého kláštera. Byl založen Augustiniány již v 2. polovině 13. století, kdy do něj byli povoláni řeholníci z bavorského kláštera sv. Viléma. Přečkal husitské války, ale roku 1573 vyhořel. Další stopy po drancování na budovách zanechali Švédové při 30-leté válce. Potom ale nastaly pro Pivoň zlaté časy. Klášteru náleželo 12 vesnic a 136 poddaných. Konečnou barokní podobu dostala stavba v roce 1733. Roku 1800 získal v dražbě budovy kláštera advokát Stohr, který je přestavěl na zámek o 30 pokojích. Do nedávné doby pak objekt sloužil zemědělcům jako hospodářské stavení, poté co byl v roce 1843 přičleněn k Poběžovickému velkostatku.

Když do Pivoně v roce 1994 přichází kameničtí mistři Josef Šreibr a Jan Filip, jsou už všechny budovy bývalého kláštera v troskách. Při snaze o záchranu zbytků historicky cenného objektu se oba řemeslníci pouští do opravy gotické klenby presbytáře kláštera. Vždy večer když si po dlouhém namáhavém dni odchází odpočinout, zamykají pečlivě všechny přístupové dveře do kostelní lodě pevnými zámky, aby si uvnitř mohli přes noc nechat drahé nářadí. Kde nejsou dveře, například v otvorech bývalých oken, chrání objekt před nezvanými hosty mohutné mříže. Jednoho dne ráno však po příchodu ke klášteru čeká oba kameníky nemilé překvapení.

Jedna z mříží, zevnitř zajištěná několika mohutnými trámy, která ještě včera bytelně uzavírala boční okenní otvor, je obrovskou silou vyražena a to zdá se kupodivu zevnitř. Nářadí řemeslníků je však překvapivě na svém místě a netknuté. Oba kameníci dobře vědí, že když večer dveře uzavírali, nikdo uvnitř být nemohl. Všechny ostatní dveře a zámky jsou zcela neporušené. Muži si přináší fotoaparát a pořizují fotografie otvoru, odkud byla tak nepochopitelně vyražena mříž.

Naprosté zděšení však nastává, když oba vidí jednu z vyvolaných fotografií. Na snímku otvoru foceného zevnitř kostela, je zachycena i část prostoru před zdí. Tady se zcela jasně rýsují světlé až bílé obrysy částečně transparentní lidské postavy. Záhadná bytost je jakoby oblečena do dlouhého splývavého pláště či kutny, je mírně sehnutá a čelem směřuje k místu ve středu kostela, kde se podlaha propadá do klenuté podzemní kobky. Jedná se hrobku v které údajně byli pohřbeni zdejší mniši.

Odborníci se jednoznačně vyjadřují, že obraz záhadné figury na snímku nevznikl chybou při vyvolání nebo dodatečným retušováním. Tímto zážitkem řemeslníků veškeré pokusy o záchranu kláštera prozatím končí. Vylekaný Josef Šreibr a Jan Filip zbořeninu opouští a nechtějí mít s Pivoní už nic společného.

Je úterý 8. srpna 2000. Nad Chodskem se stahují těžké olověné mraky. Na malou pohraniční vesničku Pivoň, sevřenou mezi zalesněnými kopci Českého lesa, se brzo začne snášet hustý déšť. V 15:51 vstupuje do kostelní věže Pivoňského kláštera, malým otvorem u její paty, náš speciální pětičlenný štáb Moskyta. Chceme zkusit najít stopy, které by zdejší záhadu pomohly objasnit, nebo odhalit její podstatu. Jsme vybaveni kinofilmovou zrcadlovkou, videokamerou Hi8, generátory světla a měřidlem citlivým na magnetické pole. Jeden člen naší expedice je odborník na paranormální jevy, druhý kolega je místní rodák znalý nedávných proměn kláštera, jeho historie i nepřímý svědek zdejších záhadných událostí. Navíc je obdařen citlivostí na neobvyklé a neměřitelné druhy energie.

Po prohledání prostor kostelní věže vlézáme okenním otvorem s vylomenou mříží do malé sakristie, z níž vede napravo malý neprůchodný, kouřem očouzený klenutý otvor do neznámých prostor. Nalevo pak procházíme do vlastní chrámové lodě. Je to rozlehlá, ponurá a polorozbořená místnost, kde zbylo jen torzo kamenného oltáře. Je tu v bočních zdech několik otvorů po dveřích a oknech. Většinou jsou však zazděné, nebo zamřížované. Některé vedou do bývalých obytných přilehlých budov kláštera. Nad oltářem pak do místnosti proniká světlo kulatým, vysoko u stropní klenby umístěným otvorem o průměru asi 2 metry. Z druhé strany pak světlo vchází asi 3 metry vysokým, obdélníkovým, zamřížovaným, nezaskleným oknem. Zhruba uprostřed lodě ústí do chrámu ona díra do klenuté kobky, situované zřejmě směrem k oltáři. Právě k této propadlině pak jakoby směřovala na fotografii kameníků záhadná postava. Zjišťujeme, že úzká, sutí napůl zasypaná kobka nebo chodba po několika metrech končí zdí, ke které není možné se bez odhrabání sutě dostat. Jestli tu v temnotách odpočívají ostatky mnichů tedy nepotvrdíme.

Poblíž díry do hrobky v podlaze kostela nacházíme podle původního snímku místo, před kterým byla řemeslníky vyfocena ona podivná bytost. Bývalý okenní otvor byl po záhadném vyražení mříže zazděn a teď tu zbyl již jen asi 50 cm hluboký výklenek. Fotíme prostor před výklenkem ze stejného úhlu jako řemeslníci a doufáme, že i na náš film se něco neobvyklého zaznamená. Člen týmu senzitivní na neměřitelné druhy energie mapuje různé prostory chrámu, včetně podzemní kobky a přístupné části úzkého otvoru, vedoucího do neznámých prostor napravo od sakristie. Nezaznamenává však žádné významnější neobvyklé silové působení. Vystupujeme na patro v zadní části lodě, na kterém byly pravděpodobně umístěné varhany. Odtud dveřním otvorem vstupujeme do bývalých obytných patrových bloků kláštera.

Prozkoumáváme rozpadající se cely mnichů i částečně dostupné sklepní prostory. Při průchodu budovou, stojící naproti zadní stěně chrámové lodě, náhle vidím oknem z jedné cely rychlý pohyb neznámého světlého objektu, za zamřížovaným velkým obdélníkovým otvorem chrámu. Bohužel však nestíhám tento krátký okamžik zachytit na kinofilm. Uvědomujeme si, že otvor, v jehož horní třetině jsem tento pohyb, směřující zleva doprava mírně šikmo vzhůru zahlédl, je umístěn ve značné výšce nad plochou pro varhany, na které jsme před chvílí stáli a ani dospělý vysoký člověk by zdaleka nemohl této výše dosáhnout. Jsme navíc přesvědčeni, že jsme celou dobu v objektu kláštera sami. Vracíme se znovu do chrámu na plochu pod otvorem, ale nic mimořádného tu už nenacházíme. Je tu stejně ticho, pusto, prázdno a bezútěšně, jako když jsme tu byli před průzkumem obytných částí.

Nevím co jsem viděl, byl to příliš krátký okamžik na to, abych to mohl rozeznat. Snad to mohl být nějaký pták, ale proti tmavému pozadí vnitřku chrámu jsem viděl spíše objekt se světlou rovnou plochou bez patrného pohybu připomínajícího mávání křídel, jak by tomu bylo třeba u holuba. Naše první pátrání v Pivoni skončilo bez nalezení nějakých výrazných stop, vedoucích k objasnění místní záhady. Pobyt ve starém klášteře však rozhodně marný nebyl. Celý objekt je nadmíru zajímavý a skrývá mnoho dalších zajímavostí. Dosud neprozkoumané prostory, podrobnosti ze života dávných mnichů, mnohé porůznu rozmístěné nápisy v latině nebo pod omítkou zemědělců schované původní fresky. Tajemstvím je i sama budoucnost celého objektu. Má sice na rozpadající se zdi posazenou novou střechu, tím ale jak se zdá všechny snahy o obnovu staré památky zatím skončily.

Pivoňský klášter je dál ponechán svému rozkladu a svým tajemstvím. Opustili jsme navečer malou chodskou vesničku bez odpovědí na naše otázky. Byla podivná schýlená postava zachycená na film kameníky duchem nějakého mnicha, který nenašel po smrti klid a bloudí zříceninou starého chrámu dodnes, nebo jen fotografickou vadou? Vyrazily mohutnou mříž rozzlobené temné síly vyrušené ze spánku v podzemních hrobkách, nebo si na tom dali záležet vandalové a museli tomu věnovat tolik úsilí, že nestihli sebrat ani drahé nářadí řemeslníků? Samozřejmě existují i jiná vysvětlení, od podvodu až po působení přírodních živlů. Na našich fotografiích se bohužel žádné průhledné bytosti po vyvolání neobjevily. Objasňování takovýchto záhad prostě není jednoduchou záležitostí. Nedá se naplánovat pozorování podobných jevů a nedá se měřit, když nevíte co. Pokud spatříte ducha, je velmi pravděpodobné, že jen proto, že se chtěl dát spatřit. Pokud nechce, pak nemáme šanci. Zbývají nám tak zatím jen dohady a teorie.

Prosíme všechny, kteří nám k pivoňské záhadě mohou poskytnout jakékoliv informace, napište

srpen 2000

dodatek 5.4.2002

Teorie o duchovi

Duch je nehmotnou (astrální) součástí lidské bytosti. Druhou její součástí je fyzické tělo, tvořící za života bytosti výkonnou a ochranou schránku pro ducha. Životnost těla je omezena, tělo též ztrácí funkčnost vlivem mechanického poškození nebo selháním některých důležitých orgánů. Tělo pak nadále nemůže plnit výkonnou a ochranou funkci a je duchem opuštěno. Duch zbaven ochrany fyzické schránky pak obvykle odchází do nám zatím neznámého, pro něj vhodnějšího životního prostředí, případně se obrodí v nové tělesné schránce a jeho původní tělo se rychle mění v jiné druhy energie. Duch je nadále nositelem citů, emocí, rozumu, paměti a ostatních vyšších těžko popsatelných souborů bývalé lidské bytosti. Aby duch mohl odejít do vhodnějšího životního prostředí, potřebuje být s prostorem kde žil jako lidská bytost jaksi vyrovnán, smířen. Pravidla tohoto vyúčtování nejsou zcela přesně známa. Předpokládá se ale, že hladkému odchodu ducha brání například násilná smrt, velká křivda, špatné vlastní svědomí, prokletí apod. Duch je pak nucen zůstávat v našem prostoru, dokud nějakým způsobem k vyrovnání starých účtů nedojde. Viditelným se pro kompletní lidské bytosti stává duch zpravidla jen pokud on sám chce a je to většinou za účelem žádosti o pomoc (s vyúčtováním), nebo naopak snaha pomoc poskytnout (odčinit vlastní zlé skutky, zabránit potencionálnímu zlu), ale i třeba za účelem zastrašit (pokud má duch vyrovnávat své účty například střežením a chráněním žijící lidské bytosti, nebo i objektu). Jeho i když jen občasná viditelnost by svědčila o tom, že duch je přeci jen jakýmsi druhem nám zatím neznámé energie. Přesné zákonitosti jsou nám však zatím utajeny.

Účel zjevení ducha v Pivoňském klášteře není zřejmý. Mohlo jít o zastrašovací typ expozice, možná šlo ale o typ žádosti o pomoc. Historie kláštera je poměrně barvitá a některé události by snad mohly být příčinou přetrvávání ducha nebo duchů v tomto objektu.

V období husitských válek, bylo například na hradě Herštejn v roce 1421 upáleno 17 řeholníků pocházejících z kláštera. Přetrvávají snad právě jejich přízraky na tomto světě v naději, že bude jejich krutá smrt odčiněna? Žádají duchové mnichů rehabilitaci za nezřízené řádění husitů a švédů na svém panství? Faktem zůstává, že největší devastaci utrpěl Pivoňský klášter až po roce 1945. Je proto možné, že některé viníky tohoto novodobého barbarství by se mohlo duchům podařit ještě zastihnout. Pro toho kdo rozhodl o zřízení kasárna nebo později zemědělského statku v tomto objektu, asi není Pivoň nejvhodnějším výletním cílem.

V roce 1606 vyvrcholily chladné vztahy povětšinou protestantských obyvatel zdejšího regionu k mnichům augustiniánům zastřelením představeného klášterních řeholníků Kašpara Malesia. Možná, že právě on zde stále čeká na svou spravedlnost.

Pod kostelem prý také odpočívají ostatky svatého muže - poustevníka Kolmana. Do podzemních hrobek se však již nejednou dobývali různí nenechavci a kdo ví, co všechno si odtud odnesli. Vzal snad na sebe vyrušený kolmanův duch úlohu ochránce klidu starých rovů, nebo chce zpět uloupené, spolu se zašlou slávou starého objektu?.

Jako lákadlo využil při oslavách 700-letého výročí založení kláštera, tělo mučednice Faustiny, provinciál Michael Mareš. Vystavoval ho ozdobené květinami ve skleněné rakvi na oltáři od roku 1740 až do roku 1747. Navrátil tím sice klášteru ztracenou popularitu a přilákal k vystaveným ostatkům mnoho poutníků, astrální podstatě světice se však nemuselo líbit, že je její tělo po smrti takto používáno. Vždyť i klidné spočinutí tělesných ostatků bývá podmínkou odchodu ducha a být sedm let atrakcí, není zrovna typickým klidným spočinutím. Je snad tedy duchem mučednice Faustina, pobouřená zacházením s vlastní tělesnou schránkou?

Co by tedy mohl chtít duch vyrážející mříže, zjevující se na fotografii a pravděpodobně vycházející z hrobky pod kostelem? Volnost, spravedlnost nebo klid? Možná by stačilo jen zazdít vchod do podzemí!? Snad nějaká další náhodná fotografie ukáže víc. Pamatujme však, že astrální součást lidské bytosti nemá omezenou životnost. Bude tu tak dlouho dokud nedojde k vyúčtování! Podle některých průzkumů se duchové přiživují na energii žijících lidí. Není jisté, jestli to dělají všechny typy duchů, ale delší pobyt mezi větším počtem těchto astrálních bytostí nebude zřejmě příliš zdravý, zvlášť pro nemocné, či jinak oslabené jedince.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Nechal se duch z pivoňského kláštera znovu vyfotografovat?

Tags:

astrální bytosti

církevní objekty

paranormální jevy

Hagen

Leoš Drahota — Thu, 01 Jun 2000 20:41:14 +0000

Legenda, strašidlo nebo zoufalec? Nikdo dnes již s jistotou neví, jak a kdy se poprvé nad opuštěnými kamenolomy poblíž Karlštejna začal vznášet stín děsivého příběhu o přízraku, přicházejícím z temnot starých štol, jehož jméno je Hagen.

Záhada starých štol

Legendu o Hagenovi si trampové z České Ameriky vyprávějí již odnepaměti. Má tolik podob a interpretů, že skutečného původního jádra příběhu již asi není možné se dopátrat. Navíc si mnohé verze legendy navzájem odporují a mísí se v nich nejnovější nespoutané výplody fantazie se střípky jakési původní pověsti. Tisíckrát převyprávěná a tisíckrát obměněná legenda však přes veškeré zmatky, nesmysly a výmysly neztrácí své kouzlo.

Hans Hagen nebo muž podobného jména byl prý voják wehrmachtu, který se ke konci druhé světové války jaksi zapomněl při ústupu své armády a musel se schovat před přicházejícími spojeneckými vojsky v komplexu štol vápencového dolu v lokalitě zvané Česká Amerika. O život se bojící, od světa odříznutý, bez informací a v cizí zemi ztracený muž se ponořil do temnoty chodeb, vykutaných ve skalním masivu Českého krasu. Štoly spojující kamenolomy se pak staly jeho domovem i vězením.

Jak asi bylo člověku skrývajícímu se měsíce a měsíce ve vlhké díře. Co jedl, čím se zahříval, když přišel mráz a na co myslel během dlouhých bezesných nocí. Nebylo pro něj žádné přijatelné budoucnosti, žádné naděje. Ve tmě, chladu a mokru, v nejvzdálenějších koutech podzemí žil voják svůj nedobrovolný poustevnický život. Roky ubíhaly a do Hagenova vědomí se pomalu vkrádala okolní tíseň, samota a ticho. Přestal pro něj existovat čas i okolní svět. Stal se součástí temnoty. Zoufalého vojáka nakonec přemohlo plíživé šílenství a začal nenávidět každého vetřelce přicházejícího ze světa, který mu byl navždy odepřen.

Domov nešťastníka měl být na 3. patře západní části komplexu štol poblíž lomu Malá Amerika. Z chodby Hlavní sběrné štoly, mezi Podkováckou štolou a Štolou růží, odbočuje k severozápadu Hagenova štola. Ta vede až na jakousi zčásti zatopenou křižovatku. Doleva z ní odbočuje šikmo nahoru tzv. Hagenova svážná štola, spojující kdysi 3. patro s 2. Dnes je tato svážná zakončená závalem. Štola vedoucí rovně i odbočka vpravo jsou slepé, ale pro legendu velmi důležité. Ještě důležitější je však na křižovatce nad jezírkem visící staré důlní zařízení - kovový gong, sloužící dříve horníkům ke zvukové signalizaci. Začalo se totiž vyprávět, že kdo gong u Hagenovy štoly rozezněl, ve zdraví se z podzemí nevrátil. Stačilo prý třikrát zazvonit a zavolat Hagena, aby byl váš osud zpečetěn. Právě z chodby rovně navazující na Hagenovu štolu měl na opovážlivce přijít rychlý a smrtící útok šíleného německého vojáka. V krátké štole uhýbající doprava, kde dnes jak varující prsty ční uhnilé pahýly starých výdřev, je prý zase průchod do jiné dimenze.

Hagen se stal démonem a postrachem chodeb starého důlního díla. Se zuřivostí divokého raněného zvířete útočil na každého, kdo narušil klid jeho samoty pronikavým hlasem železného gongu. Opravdu byly časy, kdy se jen málokdo odvážil gong rozeznít. Jak se později říkalo, kdo třikrát zazvonil, byl proklet a do roka zemřel i když ho Hagen nechal ze štol ve zdraví odejít.

Západní část České Ameriky opustili po válce horníci, aby jí vzápětí objevili trampové. Právě oni se stali prvními interprety příběhu o Hagenovi. Oni možná byli těmi vetřelci, kteří světlem svých baterek rozdráždili ve tmě se skrývající "zvíře". Zároveň se však jejich batohy, usárny a krosny, záhadně přes noc mizející od táboráků, staly pro Hagena životně důležitým zdrojem jídla a oblečení. Snad jedině ti trampové, kteří přišli do Ameriky hned po hornících znali skutečnou podstatu strašidelné legendy. Když na dně malých úzkých lomů plápolaly nocí ohně prvních osad a táborů, když se za teskných zvuků kytar míhaly po skalních stěnách tajemné stíny a někde v rohu se šklebila tmavá díra vedoucí kamsi do neznámého podzemí, stačilo jen málo, aby se téměř z ničeho zrodil hrůzu nahánějící přízrak šíleného vojáka. Stejně tak málo stačilo k tomu, aby v legendě skutečného člověka z masa a kostí vystřídal astrální duch s mnohem většími možnostmi. Možná ale Hagen opravdu existoval, možná skutečně zešílel a za oběť mu padlo mnoho těch, kteří v Americe hledali dobrodružství, romantiku a únik od všedního života. Možná se také, jak se říká, hrůzu nahánějící pověsti ujal později člověk, který měl důvody skrývat se před světem a snad i spravedlností. Naučil se legendu podporovat, návštěvníky podzemí děsit a sám se tak stal Hagenem.

Tento "těžký zločinec", jak je o něm často vyprávěno, snad dokonce našel za jakýmsi odkryvem závalu kostru pravého Hagena. Byla oblečena do uniformy wehrmachtu, vyzbrojena německou pistolí, bodákem, samopalem a granátem. V helmě měla průstřel a vypadalo to, že muž kterému skelet patřil, spáchal sebevraždu, když ho zával uzavřel ve slepé chodbě. Zločinec si vojákovu výbavu přivlastnil, což mu pomohlo k věrohodnějšímu vydávání se za Hagena. Je ale také možné, že si právě on celou legendu od základu vymyslel nebo celá legenda jen kvůli němu vznikla.

Jiné teorie příběhu říkají, že Hagen byl kolaborantem nebo krutým dozorcem v dolech, kde počátkem 40. let pracovali váleční zajatci z východní fronty. Ze strachu před odplatou otrávil svou rodinu a utekl do štol. Podle dalších pramenů se pokusil v podzemí zasypat vězně - svědky své krutosti, ale protože nebyl zdatný střelmistr, zasypal jen sám sebe. Mužem skrývajícím se v mořinském dole naopak před nacisty, měl být prý dokonce irský pilot sestřeleného amerického bombardéru. Ze štol měl namířeno do Plzně, kde se chtěl přidat k Pattonovi, byl při tom ale chycen a zabit ustupující německou jednotkou.

Asi nejméně atraktivní variantou příběhu je názor, že celá legenda vznikla jen podle německého bajonetu s vyrytým jménem Hans Hagen, nalezeného u jezírka pod gongem. Rozšíření této verze říká, že spolu s vojenským bodákem byla nalezena i prostřelená lebka, snad nasvědčující, že Hagen spáchal sebevraždu. Existuje ale i další varianta o nalezení bajonetu. U táboráku prý jednou seděla skupina přátel. Dva trampíci se vydali pro vodu do jezírka pod gongem a jeden z nich silným úderem kovový cylindr rozezněl. K velkému překvapení a zděšení obou trampů se ale z tajemné chodby náhle ozval tísnivý skučivý, táhlý řev a blížící se dusot. Ten který zazvonil si myslel, že je to jen špatný vtip jejich kamarádů a rozhodl se, že u gongu na přibíhající vtipálky nebojácně počká. Druhý tramp však psychicky nevydržel a ze štol utekl zpět k ohni. Tam však kupodivu nikdo z přátel nechyběl a když se společně opatrně vypravili hledat svého stále se nevracejícího kamaráda zpátky ke gongu, našli už jen německý bajonet s vyrytým, hrůzu nahánějícím jménem na břehu krvavě zbarveného jezírka. Od té doby jejich opovážlivého druha nikdo nikdy nespatřil.

S Hagenem je také spojováno záhadné zmizení jedné dívky jménem Hanka. Večer si od kamarádů, tábořících v sevření stěn úzkého lomu, odběhla do štol na záchod a z vlhké temnoty už se nevrátila. I ona zmizela beze stop, ale zjevně cizím přičiněním. Ve štole se po ní našla jen stále ještě svítící, na zem spadlá baterka. Její přítel později pohřbil Hančinu osiřelou kytaru na dně malého lomu Jižní kříž a nad mohylku z kamení umístil křížek, který tu stojí dodnes. Občas je prý v malém lomu dokonce slyšet zakopanou kytaru tiše a smutně hrát. Snad i jiná neštěstí byla později spojována s legendou o německém vojákovi, ale myslím, že šlo už jen o zcela nepodložené umělé nastavování příběhu.

Dobře si pamatuji na svou první návštěvu Hagenovy štoly. Bylo to před 18 lety a spolu s kamarády nás sem dovedli mnohem starší a na pohled zkušení trampové. Nám bylo 14 a již samotný pobyt v podzemí byl pro nás velmi novou a dobrodružnou zkušeností. Po cestě k tomu tajemnému místu se studánkou nám naši průvodci vyprávěli co nejstrašidelnější historky o zdejším přízraku, aby v nás již předem vzbudili strach. Oni byli těmi drsňáky a znalci, tvářícími se, že je nic nemůže zaskočit. Když jsme se blátivou, částečně zatopenou štolou probrodili ke gongu, vyzvali nás z žertu abychom zazvonili. Byli jsme sice docela vyplašení a s obavami zírali do tmy o které se říkalo, že je Hagenovým domovem, jeden z kamarádů však přesto nečekaně opravdu popošel ke gongu a úderem ho rozezněl. Ostrý kovový zvuk náhle naplnil i nejskrytější kouty temného labyrintu chodeb a potom zvolna houpavě v mnohonásobné ozvěně utichl. V tom najednou tak znepokojujícím tichu jsme tázavě pohlédli na naše zkušené průvodce a zpozorovali, že tentokrát se výraz naprostého zděšení zcela jasně a pro nás překvapivě zračí v jejich tvářích. Chvilku nehnutě s hrůzou v očích stáli a pozorovali tmu Hagenovy odbočky, potom na nás vyštěkli několik nehezkých nadávek a dali se na zběsilý úprk. Zůstali jsme náhle u jezírka sami, překvapeni zbabělým chováním těch drsňáků a čekali vystrašeně, jestli se něco bude dít. Brzo jsme ale usoudili, že bude jistější, když utečeme také. Ten útěk se změnil v jakousi živelnou paniku, kdy nikdo za žádnou cenu nechtěl být poslední. V divoké strkanici kdosi zakopl a upadl do bahna, já jsem narazil hlavou o skalní výčnělek ve stropě chodby. Před očima se mi zajiskřilo, ale nebyl čas myslet na bolest. Vždyť kdo ví co strašného jsme měli v zádech. Zastavili jsme se až na denním světle v Pustém lomu a přestože nám nebylo vůbec jasné před čím jsme vlastně utíkali, byli jsme velmi rádi, že jsme venku. Naše odvážné průvodce už jsme však nikdy nespatřili. Možná, podle toho jak rychle prchali, seděli teď už ve vlaku na Prahu. Tehdy jsme poznali jakou sílu mezi některými trampy ta legenda měla!

Gong dnes visící v Hagenově chodbě už je jen x-tou replikou původního signálního prostředku. Ten původní ale kupodivu nezmizel ze světa neznámo kam. Opatrují ho uvnitř štoly skanzenu v Solvayových lomech. Zatopená křižovatka chodeb, která měla být nejnebezpečnějším rejdištěm šílence nebo jeho ducha se stala pomalu turistickou atrakcí a na Hagena si dnes troufne zazvonit kdekdo. Přesto legenda neumírá. Stále vás lehce šimrá v zádech, procházíte-li starými štolami České Ameriky. Stále se o "něm" mluví, píše a vymýšlí. Čas od času se dokonce nad jezírkem u gongu objeví sešit, sloužící jako jakási vrcholová knížka, kam se zapisují ti, kteří proslulou štolu navštívili. Tato "kniha" je však tak cenným suvenýrem, že nikdy příliš dlouho na svém místě nevydrží.

Již mnoho let se Hagenovy kroky ve staré vlhké štole neozvaly. Jak a kdy skončil tento šílený přízrak? I na to existuje nepřeberné množství teorií. Slyšel jsem však, že už dávno někdo objevil kdesi v podzemním labyrintu zbytky Hagenova ležení, včetně jeho lůžka. Slyšel jsem i zvěsti o tom, že někteří lidé z okolních vsí ukrývajícího se vojáka znali a dokonce mu prý občas nosili jídlo a pár drobností, které jim doma přebývaly a pro poustevníka měly cenu zlata. Tomu by asi dali za pravdu i ti, kteří našli jeho doupě a v něm údajně i několik kusů domácího plechového nádobí.

Některá fakta však celou legendu o Hagenovi poněkud zpochybňují. Není například úplně jasné, odkud to vlastně šílenec ke gongu měl přibíhat. Štola za gongem, o které se mluví nejčastěji, je poměrně krátká a končí nikdy neprokopanou skálou. Snad mohl útočit ze svážné štoly nalevo, když ještě nebyla uzavřená závalem. O jeho skrýši na poměrně rušném a snadno přístupném 2. patře, kam svážná štola ústila, se však dá velmi úspěšně pochybovat. Poslední možností je dnes již kraťoučká (jinodimenzionální) štola napravo. Jestli ta však někdy byla podstatně delší nevím, mapy to spíš vyvrací! Možná ale Hagen opravdu nebyl z tohoto světa. Zajímavé je také to, že voják dokázal nepozorovaně přežívat poměrně blízko lomu v kterém se stále lámal kámen. Vždyť na Malé Americe, se těžil vápenec až do roku 1958. Navíc přitom byla horníky stále využívána Hlavní dopravní štola, z které Hagenova chodba jen nedaleko odsud odbočovala. Vůbec je těžké si představit, že mohl mít delší dobu v kterémkoliv zapadlém konci podzemního komplexu svůj příbytek, aniž by byl dřív nebo později odhalen. Tak rozlehlé podzemí zas v České Americe není. Skrýš by si možná mohl najít i ve východní části dolů, v okolí Mexika a Velké Ameriky. I tady se však až do šedesátých let těžilo. K dopravě kamene se sice již nevyužívalo štol, pochybuji ale, že by byl Hagen schopen snášet časté odstřely hned za zdí své ložnice. Ani nalezený bajonet, který podle některých spustil celou legendu, není tak úplně věrohodný. Znalci zbraní totiž říkají, že mezi vojáky rozhodně nebylo zvykem rýt si na bodáky své jméno. Nikdy totiž nemohli předem vědět, kde jejich bodná zbraň skončí a jestli by pro ně bylo dobré, aby se vědělo, kdo jí tam nechal.

V knížce Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy se pan Otomar Dvořák zmiňuje o tom, že se v roce 1997 skupince návštěvníků mořinského podzemí podařilo v Hagenově a Vlčí štole vyfotografovat jakousi záhadnou, ve vzduchu plovoucí nestabilní mlhovinu. Ta prý nebyla pouhým okem viditelná a objevila se až na fotografii. Navíc ji snad zaznamenalo více fotoaparátů najednou. Pan Dvořák píše také o tzv. jeskynní nemoci, kdy delší pobyt v podzemí - v prostředí na které nejsou lidské smysly uvyklé, způsobuje optické i zvukové klamy. Zjevující se světla, stín tajemné postavy, brány do jiných světů, kroky v nepřístupných chodbách, skličující vzdechy nebo příšerný řev nesoucí se táhle podzemím jsou jevy často prý ve starých štolách Ameriky vídané a slýchané. Jejich původcem je ale možná jen naše na větší obrátky pracující fantazie a pobytem v temnotě omámená mysl. Něco jistě musíme připsat i na vrub lidí, kteří si rádi vymýšlejí, protože pro ně jsou pověsti podobného druhu velmi inspirující. Kolik fám asi vzniklo různými přeslechy, nepřesnou nebo neúplnou slovní interpretací. Kolik jich vzniklo z žertu a kolik z jiného úmyslu. Jen jádro je však podstatné, je-li vůbec nějaké. A to je dnes již opravdu asi nevypátratelné.

Je těžké se rozhodnout čemu věřit. Pro určitý typ lidí není problémem vše neprokázané, nepravděpodobné, nehmatné a na vlastní kůži nezažité šmahem zavrhnout a nezatěžovat mozek jakýmikoliv dalšími pochybnostmi. Mají asi o něco snazší život, ale možná i poněkud chudší. Na druhou stranu je pravda, že existenci Hagena se asi nikdy skutečně nepodaří prokázat a některé varianty legendy jsou jen velmi těžko uvěřitelné. Pozoruhodné ale je, že tato pověst žije již tak dlouho, má tolik podob a šíleného německého vojáka zná snad víc lidí než hrdiny Starých pověstí českých.

článek byl na stránkách Moskyta původně zveřejněn v červnu 2000
aktualizován byl 21.12.2002

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Česká Amerika

Fotografie České Ameriky

Tags:

Boží kámen

Zdeněk Lenc — Sat, 20 May 2000 20:05:06 +0000

Lesní porost skrývá záhadné místo nazvané "Boží kámen". Leží v nadmořské výšce asi 620 metrů a už samo jméno napovídá, že se zřejmě jedná o místo velmi neobyčejné.

Několik kilometrů západně od Strakonic leží malá obec Tažovice. Odtud je jen pár set metrů do vesničky Tažovická Lhota, kde silnice definitivně končí. Už jen polní cesta se dále vine směrem vzhůru do táhlého kopce, jehož vrchol pokrývá vzrostlý les. Tento lesní porost skrývá záhadné místo nazvané "Boží kámen". Leží v nadmořské výšce asi 620 metrů a už samo jméno napovídá, že se zřejmě jedná o místo velmi neobyčejné, i když důvod pojmenování není znám. Na první pohled jde o přírodní neuspořádaný shluk kamenných bloků. Podle některých svědectví lze však právě tady pocítit mohutný proud pozitivní kosmické energie, proudící do jednoho z kamenů. Údajně zde dochází ke zvláštním niterným duchovním prožitkům a dokonce i k vyléčení některých chronických zdravotních problémů. Pokud je člověk dostatečně vnímavý na tyto druhy energie, pak určitě stojí zato se na zmíněné místo vypravit.

Rubrika:

Tags: