Moskyt - církevní objekty

Tři kostely

Leoš Drahota — Sat, 25 Nov 2017 15:29:24 +0000

Tři různé kostely, tři staré příběhy a tři výjimečné unikáty. Ten první je mimořádný tím, jak byl postaven a v interiéru vyzdoben, druhý ukrývá úžasný poklad a třetí stál pomalu dříve, než do země dorazila víra, které byl zasvěcen. Každý z nich stojí za návštěvu a každý z nich zanechá v návštěvníkovi zcela jiný zážitek, zcela jiný pocit. Žádný z nich přitom není kostelem typickým pro Čechy, Moravu ani Slovensko, kde tyto svatyně stojí.

Hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově

Na jižním okraji Broumova, obklopen staletými hroby stojí jeden z nejstarších dřevěných kostelů na území Evropy a úplně nejstarší na území České republiky. Jeho založení je zahaleno staletým závojem tajemství, jeho původní podoba také. Existuje pouze pověst, podle které jej dala vystavět pohanská princezna v roce 1177 na místě, kde se nechala pokřtít. Roku 1383 je u příležitosti vysvěcení oltáře zmiňován jako „starý farní kostel“ nebo také „český kostel“. Víme, že byl od počátku dřevěný a že roku 1421 shořel zřejmě na popel při obléhání města husitským vojskem Čeňka z Vartemberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka. Roku 1450 pak byl kostel postaven znovu a to pravděpodobně již v té podobě, ve které se zachoval dodnes.

Částečně nepůvodním prvkem stavby je vnější krytý ochoz, obepínající celý obvod kostelní lodě. Ten musel být obnoven po pruském vpádu do města v roce 1779, kdy byla na pokyn generála Heinricha Wilhelma von Anhalta stržena prkna, která jej uzavírala, aby kostel lépe posloužil vojenským účelům. Obnovena musela být i centrální věžička kostela poté, co ji v roce 1550 zasáhl a poničil blesk. Nepůvodním prvkem stavby je pak věž zvonice nad kněžištěm, k jejíž přístavbě došlo až v polovině 18. století.

Tesaři, kteří se na „tvorbě“ kostela Panny Marie podíleli, odvedli vskutku mistrovskou práci. Dubové trámy hrázděné konstrukce svázali bez jediného hřebíku, stěny zvenku i zevnitř obložili prkny a loď kostela spojili s kněžištěm, krovy i věžičkou v jeden pevný kompaktní celek, jehož kvalitu více než důkladně prověřila dlouhá staletí. A byla to rušná staletí, jak nasvědčuje jakási kronika Broumova, vyvedená na devíti dřevěných deskách rozmístěných na stěnách ochozu po obvodu chrámu. Dočteme se na nich nejen o návštěvě císaře Josefa II. v roce 1766, ale také například o ničivých náletech kobylek léta páně 1542, o moru, povodni, choleře, či vpádu Prusů. Ochoz ukrývá i vzácné renesanční a empírové náhrobky či obrazová zastavení křížové cesty.

Neméně zajímavý je i interiér kostela. Ten je celodřevěný a velmi precizně zdobně malovaný. Při pozorném zkoumání tu na stěnách, na stropě i tradičním inventáři odhalíme rozmanité ornamenty, rostlinné i zvířecí motivy. Najdeme i gotické nápisy, které jakoby chtěly vytvořit zdání nějakého tajemného poselství. Pravděpodobně jde ale jen o součást výzdoby, bez hlubšího významu. Nejvzácnějším obrazem interiéru kostela je olejomalba ze 17. století, zobrazující patronku kostela spolu s českými zemskými světci na pozadí Broumova.

Vnitřní prostor svatyně je osvětlen 15 okny, loď je 11 metrů dlouhá a 9 široká. Malovaná polychromovaná výzdoba interiéru pochází částečně z poloviny 15. století, částečně ze století 18. Někdy je udáváno, že kostel při požáru v 15. století neshořel celý a stropní výzdoba v okolí hlavního oltáře pochází z období před husitským zpopelněním. Většina odborníků se však k tomuto názoru nepřiklání a výmalbu datují až do časů obnovy stavby. Barokní je také kazatelna, hlavní i dva postranní oltáře. Kostel Panny Marie je od roku 2008 národní kulturní památkou a nezbývá doufat, že na jeho střeše už rudý kohout, největší hrozba těchto staveb, nikdy nezakokrhá.

Kostel sv. Barbory v Adamově

Chrám, stojící uprostřed průmyslového městečka Adamov, severně od Brna, byl postaven v polovině 19. století. Na první pohled upoutá zdivem z jasně červených cihel, jenž není pro naše území úplně typické. Kostel samotný ale není tím objektem, který nás teď bude zajímat. Tím je unikátní část dřevěného vyřezávaného oltáře, stojící při severovýchodní stěně interiéru kostelní lodě.

Oltář dal zhotovit opat cisterciáckého kláštera v rakouském Zwettlu (Světlá) Erasmus Leisser v letech 1516 až 1525 při obnově husity poničeného konventního kostela. Samotný klášter pak dal vystavět Hadmar I. z Kuenringu a k tomuto jeho počinu se váže stará legenda. Na Silvestra roku 1137 se prý Hadmarovi ve snu zjevila Panna Marie a instruovala ho, aby na místě, kde uvidí zázrak, založil klášter. Tento příslušník jednoho z nejmocnějších rakouských středověkých rodů hned druhého dne v zasněženém lese spatřil zázračně se zelenající dub a tak na tomto místě přání svého nočního zjevení začal plnit. K vysvěcení konventního kostela dokončeného kláštera pak došlo v roce 1159.

Nezvykle monumentální dřevořezba pozdně gotického oltáře zobrazovala ve velmi precizním, 3D naturalisticky dramatickém a až karikaturním figurálním provedení nanebevzetí a korunování Panny Marie na královnu nebes. Plastika ve svém původním provedení sahala až ke klenbě kůru světelského konventního kostela a její výška se tak blížila dvaceti metrům. Zajímavé je, že takové dílo vzniklo v době reformace, kdy byla zdobnost chrámů velmi potlačována a samotný cisterciácký řád se vyznačoval přísnou strohostí sakrální architektury i její výzdoby. Můžeme se proto domnívat, že světelský oltář byl takovým malým protireformačním protestem a symbolem, vyzívajícím k obnově zbožnosti.

Celý oltář měl v podstatě tvar vysokého gotického okna a byl rozdělen na pět částí. Podstavec (predella) nesl středový panel s ústředním tématem nanebevzetí a dvě boční otevírací „křídla“. Již z podstavce pak vyrůstal statný kmen dubu, připomínající legendu o vzniku kláštera. Středová část nesla mohutný tympanon, sbíhající se do vysoké klenby. Tématicky byl oltář dělen na tři sféry – pozemskou, mezi nebem a zemí a nebeskou (smrt Panny Marie, její nanebevzetí a korunování).

Na vnitřní straně levého křídla řezbáři vyobrazili Zvěstování Panny Marie, v horní části pak Nanebevstoupení Páně. Vnitřní strana pravého křídla patřila Zmrtvýchvstání Páně a Poslednímu soudu. Uprostřed pravého křídla se skvěly erby opata Erasma von Leissera a rodu Kuenringů, pánů ze Zwettlu. Mezi fialami tympanonu se v nebeské sféře vznášelo několik svatých pod středovým vrcholovým křížem s Ježíšem Kristem. Spodní predella nesla kromě kmene dubu i dva světce.

Na dochované, adamovské, přes sedm metrů vysoké střední části oltáře najdeme vyřezáno dokonce 59 postav. Ve spodní části postává či klečí dvanáct apoštolů nad prázdným hrobem bohorodičky, nad nimi se mezi nebem a zemí, oddělena pásem mraků, vznáší samotná Panna Marie. Doprovází ji jedenáct andělů a stoupají spolu s ní do sféry nebeské, kde je již očekává Nejsvětější Trojice s královskou korunou a jedenadvaceti anděly. Vnitřní hranu rámu středního panelu střeží na každé straně čtyři sošky svatých, na levém vnějším boku postává archanděl Gabriel, na pravém archanděl Michael kopím probodává tělo Satana. Trochu záhadným prvkem výjevu středového panelu je potom holohlavý gnóm s vlašským ořechem mezi prsty. Nepochybně jde o jakousi symboliku, jejíž smysl nám však zatím uniká.

Celá kompozice byla původně propojena dvěma stromy, jejichž kmeny a kořeny pod nohama apoštolů rámují střední část oltáře, zatímco větve nesoucí kříž s Ježíšem uzavíraly lomený oblouk tympanonu. To už ale víme jen díky kresbě opata Johanna Bernharda Lincka, který zachytil podobu oltáře v roce 1638.

O autorovi či autorech tohoto výjimečného díla toho dnes moc známo není. Dochovala se jen zmínka o tom, že se na tvorbě oltáře podílelo šest řezbářů, z čehož jeden byl zřejmě ze Zwettlu. Znalci se dnes domnívají, že je dřevořezba dílem neznámého, velmi zdatného sochařského mistra dunajské školy z Vídně nebo Pasova, jemuž pomáhalo pět pomocníků.

V 18. století tento klenot až nepochopitelně upadl v nemilost. Nejprve požár poničil nástavec, poté byl roku 1723 oltář označen za staromódní omyl svého málo soudného tvůrce. Při následné barokní přestavbě chrámu byl pak z presbytáře odstraněn a kromě středové části zlikvidován. Zřejmě posloužil jako dřevo na otop k vyhřátí chladných klášterních cel. I zbylá středová část, stojící v boční kapli, však začala překážet a tak se jí světelský opat Augustin Steininger rozhodl v polovině 19. století prodat. Za 1000 zlatých ji spolu s oltářem sv. Bernarda získal hrabě Samuel Festetics a nechal ji dopravit do Vídně. Vídeňský obchodník, rámař a pozlacovač George Plach, v jehož ateliéru se zubožené torzo oltáře následně ocitlo, jej pak za 1200 zlatých zrestauroval.

Někdy tou dobou si zainteresované úřady zřejmě uvědomily, o jak mimořádnou památku se jedná, a začaly se bát, aby oltář definitivně neopustil monarchii. Dolnorakouské místodržitelství proto nařídilo opatu Steiningerovi, aby dřevořezbu odkoupil zpět, jenže klášter na takový výdaj neměl prostředky. Tehdy se oltáře ujal kníže Alois II. z Lichtenštejna, uhradil náklady na jeho zrestaurování a věnoval jej svému právě dostavěnému kostelu sv. Barbory v Adamově.

V roce 1891 po oltáři znovu zatoužili v domovském klášteře. Adamovský farář Jan Straka však odmítl tento skvost do Světlé vydat a místo vzácné památky poslal do rakouského opatství její fotografii. I díky němu se tak dodnes v malém moravském městečku skrývá velký dřevěný poklad. Přesto se oltář ještě jednou stěhoval. V roce 1944, když hrozilo Adamovu bombardování, byla dřevořezba rozložena a ukryta do krypty poutního kostela ve Vranově. V roce 1947 byla z Vranova převezena do Brna, zrestaurována a teprve poté se znovu vrátila do Adamova. Malý soukromý nedobrovolný výlet si udělaly i dvě oltářní sochy. Kdosi je v roce 1970 odcizil, ale na jedné z aukcí uměleckých předmětů v Mnichově byly zanedlouho odhaleny a vrátily se na své místo do sv. Barbory.

To co dnes v adamovském kostele můžeme obdivovat je tak nejen umělecky a historicky cenný artefakt, ale i významná sakrální památka s pozoruhodným příběhem v pozadí.

Kostel sv. Markéty Antiochijské u Kopčan

Třetí kostel, který navštívíme, najdeme asi 700 metrů za státní hranicí České republiky a jde o opravdový unikát. Jižně od Hodonína u slovenské vesnice Kopčany, na lokalitě zvané Hrůdy, stojí zcela osamocena nenápadná nevelká stavba. Zdálky vypadá jako prostá kaple a dlouho byla za takovou bez větší pozornosti považována. Nedávno však došlo k odhalení, které odborníkům tak trochu vyrazilo dech.

Až do roku 1994 tento kostel prakticky nikoho nezajímal a nebyl ani uznán za kulturní historickou památku. Nechráněn se tak snadno mohl stát obětí jakéhokoliv stavebního záměru, či družstevního „lánování“ zemědělské půdy. Naštěstí se tak nestalo a poté, co se v roce 1999 započala obnova tohoto objektu a celý prostor začali zkoumat archeologové, došlo v roce 2004 k zásadnímu objevu.

První archeologický průzkum prostoru kostela a jeho okolí přitom proběhl již v roce 1964 a na jeho základě byla toto stavba označena za běžnou gotickou kapli s barokními úpravami. V letech 1994 – 1996 další výzkum odhalil základy již neexistující neobvyklé západní předsíně kostela s podzemním vyzděným objektem. Stavebně historický průzkum (1995 – 1998) v souvislosti s objevem hrobu z 11. století uvnitř lodě kostela pak došel k závěru, že jde o stavbu z konce 10. nebo maximálně 1. čtvrtiny 11. století.

Od roku 1998 v katastru obce Kopčany probíhal výzkum Památkového úřadu Slovenské republiky pod vedením Petera Baxy, který měl za úkol rekonstruovat podobu historické krajiny a jejího osídlení v období 9. až 13. století. A tým archeologů přitom řešil malou záhadu. Kdo a proč postavil v 10. století v tomto prostoru kostel, když se tou dobou toto území prakticky vylidnilo? Nedaleko meandrující, zanášející se Morava nízko položený břeh pravidelně zaplavovala a také politická situace již této lokalitě ani trochu nepřála. Ve zdejších opuštěným mokřadech 10. století tak nezbyl téměř nikdo, kdo by potřeboval duchovní útěchu a nikdo, kdo by tu postavil kamenný kostel.

Tato záhada pak byla rázně objasněna v roce 2004, kdy došlo při kostele k objevu tří hrobů z 9. století, z období Velkomoravské říše. Tyto hroby, obsahující kromě jiného snadno časově datovatelné velkomoravské šperky přitom nesporně respektovaly zdivo stavby svatyně a bylo jasné, že již v 9. století se tu lidé pohřbívali do blízkosti stojícího prvotního kostela. Bylo to velké překvapení, ale nezpochybnitelné. Toto datování následně potvrdila i analýza omítky z původního kostelního zdiva. Kostel sv. Markéty Antiochijské nepochází ani ze 13. ani z 10., ale již z 9. století. Ze samého počátku křesťanství na tomto území. A přestože se i na něm v průběhu věků podepsaly různé drobné stavební úpravy, zůstalo jeho zdivo z celých 80% původní. To je ve srovnání s jinými objekty z období Velké Moravy, z kterých se dochovaly většinou jen negativní otisky základů, nebo maximálně podúrovňové základové pásy, téměř neuvěřitelné.

Kopčanský předrománský kostel byl vystavěn z tenkých pískovcových plátů z nedalekých lomů a jeho zdi dosahují šířky 75 cm. Je to jednolodní stavba bez stropu, s presbytářem o půdorysu nepravidelného lichoběžníku a neobvyklou předsíní (vnitřní rozměry 3,8 x 2,7m) na západní vchodové straně. Pod předsíň byla zapuštěna zděná hrobka, v které byl pochován významný kněz, či možná zakladatel kostela. Z předsíně se bohužel zachovala jen část základového zdiva. Celá stavba je dlouhá 11,9 metrů a 5,2 metrů široká.

Kostel byl podle všeho zbudován dle vzorů karolínské architektury západní Evropy a je pravděpodobně produktem projektu salzburského arcibiskupství na christianizaci území ležících severně od Dunaje. Je také možná jediným existujícím svědkem praktikování křesťanství v tomto prostoru před příchodem Cyrila a Metoděje (864). Známé není ani původní patrocinium kostela, ale předpokládá se, že sv. Markétě Antiochijské byl svatostánek zasvěcen až ve 13. století.

Vnitřní prostor kostela původně osvětlovala jednoduchá malá okna s téměř rovným ostěním a vrcholovým klenákem trojúhelníkového tvaru. Ty jsou dodnes zachovány v severní stěně kostela, zatímco v jižní byla okna v průběhu 13. – 14. století osazena ostěním ve tvaru „jeptiška“. Pravděpodobně původně štěrbinové okno ve východní stěně presbytáře bylo nahrazeno v 15. století obdélníkovým. V roce 1647 došlo k necitlivému zvětšení západního vstupního otvoru do kostelní lodě a jeho osazení velkým kamenným portálem. Podlaha byla vydlážděna cihlami a interiér nově omítnut. V 18. století byla podlaha předlážděna keramickou dlažbou, jižní gotická okna zazděna a nahrazena půlkruhovým oknem s vodorovným parapetem.

V současnosti je kostel očištěn od novodobých omítek a nad západním zrekonstruovaným vchodem je proražen okenní otvor ve stylu 9. století. Zdivo stále drží pohromadě původní malta, která je dodnes velmi pevná. Svatyně dostala nový krov, novou střechu a střecha keramickou krytinu. V interiéru je možné na stěnách spatřit barevné fresky několika časových úrovní, včetně té nejstarší, tedy z období výstavby. Pískovcové desky v těsné blízkosti kostela vyznačují situování nejstarších nalezených hrobů

Proč se však archeologové a historici tak mýlili? Proč byl odhad stáří kostela tolikrát posunut. Z velké části i proto, protože prostě nebylo s čím srovnávat. Nic podobného na území střední Evropy nenajdeme. Žádná jiná tak stará stavba se nedochovala. Jak pronesl doktor Peter Baxa „Jedinou překážkou datování kostela do velkomoravského období bylo to, že dosud stojí.“ V současné době je kostel datován do období vlády Rastislava I. (846 – 870) nebo Svatopluka I. (870 – 894).

Dolnomoravský úval byl intenzivně osidlován již od pozdní doby kamenné a vrcholu zdejší aglomerace dosáhla na konci 9. století. Archeologický výzkum také prokázal, že se na pohřebišti kolem kostela i v jeho interiéru pochovávalo až do 17. století. Původně předrománská svatyně byla ve středověku gotizována, pak upravena barokně a svému účelu sloužila s přestávkami zřejmě až do 18. století, kdy jí nahradil nový svatostánek v Kopčanech.

Kostel stával u osady, při cestě na východ z dva kilometry vzdáleného mikulčického hradiště Valy, sídla velkomoravských knížat. To leželo na druhém břehu řeky Moravy a vládli mu tenkrát první Mojmírovci. Snad to byla strážní osada, střežící přístup do jednoho z nejvýznamnějších center Velké Moravy, snad součást hospodářského zázemí hradiště. Osada vyrostla severně od dnešní ruiny bývalé chovné a odchytové stanice kachen (Kačenáreň) a v její blízkosti se nacházelo rozlehlé pohřebiště. Na pohřebišti stála jakási pohanská svatyně, u níž byl pohřben místní náčelník. Jihozápadně od tohoto místa pak postavili náš kostel a následně i dvorec, který začal obývat nový správce tohoto území.

Na pár stovkách metrů, v rozmezí několika málo let tady zřejmě došlo k radikální změně víry místních lidí, proměně stylu života i přenesení moci. Z pohanů se stali křesťané, náčelníka nahradil křesťanský velmož. A starý, na stranu se klonící kostelík se svými křivými, ale téměř věčnými zdmi už byl při tom. Stojí tu téměř 1200 let a vzhledem k historickým souvislostem je to malý zázrak.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Unikum Dobrého pastýře

Z triforia Svatovítské katedrály

Tags:

archeologie

církevní objekty

historie

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Jenda Mikšík — Wed, 07 Jun 2017 16:33:27 +0000

Kdysi proslulé a vyhledávané, dnes zapomenuté a téměř zaniklé poutní místo. Z vesnice Skoky v západních Čechách zbylo jen několik posledních staveb a malý zarostlý hřbitov. Zdejší dominanta, barokní kostel Navštívení Panny Marie naštěstí stále stojí. Dokumentární film nahlíží do historie a současnosti kdysi vyhledávaného poutního místa Mariánské Skoky u Žlutic, které proslulo zázračným obrazem Panny Marie Pomocné ze Skoků, a které bývalo cílem mnoha tísíců poutníků z Čech i Německa.

Přečtěte si související článek O Panence Skákavé.

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Tagy:

O Panence Skákavé

Leoš Drahota — Wed, 07 Jun 2017 12:42:09 +0000

Západočeská obec Skoky, původně sudetská vesnice Maria Stock se stala v 18. století vyhledávaným poutním místem. Ročně sem přicházely tisíce poutníků, děly se tu věci úžasné až zázračné, a snad právě proto odtud prý pochází zlidovělé udivené zvolání panenko skákavá. Za vším tím pozdvižením, za těmi požehnanými časy, které však ve 20. století skončily totální zkázou všeho, byl jeden nevelký předmět. Jedno výtvarné dílo – právě ta skákavá panenka.

Devoční obraz

Panenka Skákavá neboli Panna Marie Pomocná ze Skoků je obraz. Mimořádný obraz, který byl kdysi středobodem zdejší poutní tradice i slávy. Je to obraz posvátný (imago sacra), devoční, tedy obraz určený k náboženskému uctívání, k navození intenzivnějšího duchovního prožitku věřících a také sloužící jako jakýsi nepřímý komunikační prostředník mezi člověkem a Bohem. Takové obrazy, sochy a jiná vyobrazení měly ve středověké Evropě, ale i v 17. a 18. století bohatou tradici. Konkrétně obraz Panny Marie Pomocné pak patřil k nejrozšířenějším typům mariánského vyobrazení madony v okruhu západního křesťanstva.

První devoční obrazy a sochy vznikají v prostředí středověkých klášterů na přelomu 13. a 14. století. Jde o výtvarná díla s religiózním motivem, sloužící k niternějšímu pochopení utrpení Krista a Panny Marie, k silnějšímu a emotivnějšímu vcítění do vlastní modlitby. Jsou-li tyto obrazy a sochy veřejně uctívány, nazýváme je kultovními. Pokud se pak prokazatelně projevují milostí různého charakteru (záchrana života, uzdravení, ochrana před válečnými či přírodními katastrofami), pak se tyto obrazy stávají zázračnými (imago miraculosa). Když nejsou zázraky tak zřejmé a ověřitelné, jsou obrazy označovány za milostné (imago gratiosa).

„Všechny tyto zázraky jsou užitečné pro vyjádření pravdivosti katolického učení o úctě k mariánským obrazům.“ (W. Gumppenberg, 1655)

Devočními obrazy se podrobněji zabývalo XXV. zasedání tridentského koncilu v roce 1563, kde bylo mimo jiného také zdůrazněno, že „zázraky nezpůsobují samotné obrazy, ale Bůh jejich prostřednictvím“. Na tomto koncilu se také podařilo ukončit tzv. krizi devočního obrazu, neboť byla stanovena jistá pravidla a doporučení pro správné uctívání posvátných vyobrazení. V předchozím období se stále více rozmáhaly nevhodné formy lidového uctívání, často se až podobající pohanskému uctívání model. Zejména prostý lid se mnohdy uchyloval ke klanění se různým přírodním útvarům, atmosférickým jevům vydávaným za zjevení, či podomácku vyrobeným náboženským symbolům. Koncilem bylo zdůrazněno, že věřící mají prokazovat úctu a vkládat svou důvěru a naději do těch, kteří jsou na obrazech zpodobněni a ne obrazům samotným. Že tomu tak má být především ve vysvěcených kostelech a kaplích a to při obrazech či sochách, jejichž posvátnost byla církví schválena.

Panna Marie Pomocná z Pasova a Innsbrucku

V roce 1517, 1525 nebo 1537 namaloval jeden takový obraz Panny Marie Pomocné i Lucas Cranach starší (*1472 – †1553). Při své tvorbě se zřejmě inspiroval středověkým významným, i když nevelkým deskovým obrazem Madony z Cambrai, jenž se stal paládiem (záštitou, ochráncem) Belgie. Madona z Cambrai pochází pravděpodobně ze Sieny, z roku 1340, ale do Cambrai byla roku 1440 přivezena z Říma archidiákonem Fursy de Bruille z Valenciennes.

Cranachův obraz byl možná určen pro oltář farního kostela sv. Kříže v Drážďanech, možná také, vzhledem ke svému formátu a pojetí jen pro čísi soukromý domácí oltářík. Zachovala se kupříkladu zpráva, kde si saský vévoda Jiří Vousatý (*1471 - †1539) objednává roku 1517 u mistra Cranacha oltářík pro svou manželku Barboru. Jestli byl však součástí zakázky právě tento obraz, to se dnes neví. V každém případě se Cranachovo dílo nějak dostalo do drážďanských sbírek saského kurfiřta Jana Jiřího I. (*1585 – †1656), kde začíná jeho příběh.

Jan Jiří I. obraz v roce 1611 daroval pasovskému biskupovi arcivévodovi Leopoldovi V. (*1586 – †1632) během jeho diplomatické návštěvy Drážďan. Nově získaný obraz si po návratu do Pasova velmi oblíbil nejen arcivévoda, ale i jeho manželka Klaudie Medicejská a hlavně biskupský správce a děkan pasovského dómu, svobodný pán Marquard von Schwendi (*1574 – †1634). Ten nechal v roce 1622 zhotovit pasovským malířem Piem devoční kopii Cranachova originálu, kterou nechal vystavit k veřejné úctě nejprve v malé dřevěné kapli a později pak v novém kostele nad Pasovem, vysvěceném v roce 1627. Kostel, jehož stavitelem byl Francesco Garbanino, připadl i s obrazem v roce 1631 přilehlému klášteru a hospicu kapucínů Mariahilf, kteří z kopečku nad soutokem tří řek vzápětí vytvořili poutní centrum střední a jihovýchodní Evropy.

Kopie Cranachovy madony se stala už v dřevěné kapli vyhledávaným cílem mnohých poutníků a prosebníků, stala se také patronkou dunajských plavců, ochránkyní křesťanstva proti Turkům a epidemiím moru. Mezi lety 1625-1746 pak bylo v Pasově díky obrazu Panny Marie Pomocné zaznamenáno 1941 zázračných uzdravení a jiných vyslyšení modliteb.

V roce 1626 přestěhoval arcivévoda Leopold V. Habsburský své sídlo z Pasova do Innsbrucku a vzal si sebou i originál Cranachovy madony. Před hrozbami třicetileté války ukryl obraz na hradě, kde si jej brzy našli mnozí věřící a jejich prosby. Stal se tak velmi vyhledávaným a uctívaným obrazem, stejně jako před tím jeho kopie v Pasově. 3. června 1650 nechal Leopoldův syn arcivévoda Ferdinand Karel Tyrolský (*1628 – †1662) přenést madonu v čele slavnostního procesí do městského innsbruckého kostela sv. Jakuba, kde je uctívána dodnes. V desítkách zde uložených knih je zaznamenáno 4400 svědectví o milostech přičítaných zázračnému Cranachovu originálu.

K významnému posílení kultu Panny Marie Pomocné došlo v roce 1683, kdy se císař Leopold I. (*1640 – †1705) společně se svým dvorem stahoval před Turky od Vídně přes Linec do Pasova. Tam na poutním kopci nad soutokem tří řek prosil Pannu Marii o pomoc a stejně tak tou dobou činil i jeho duchovní rádce a papežský legát páter Marco d´Aviano (*1631 – †1699) v kapli na kopci Kahlenberg, přímo na místě rozhodující bitvy. Vídeň byla spojenými silami Evropanů zachráněna a nemalý díl tohoto zázraku byl přičítán Panně Marii Pomocné. Pasovská madona se stala ochráncem křesťanstva proti islámské hrozbě a jako poděkování byl ve Vídni postaven jí zasvěcený kostel.

Slavný obraz byl nadále hojně „množen“ a devoční charakter kopií Panny Marie Pomocné byl často akcentován dotýkáním s originálem. To se provádělo přímým kontaktem originálu s kopií, čímž se, jak se věřilo, přenášelo z originálu na kopii jeho sacrum (posvátno).

Panna Marie Pomocná ze Skoků

Úcta k Panně Marii Pomocné z Pasova byla značně rozšířená i na ostrovském panství markraběnky Františky Sibylly Augusty Bádenské (*1675 – †1733) a kopie tohoto obrazu se nacházela snad v každém kostele stojícím na půdě tohoto panství. Když se v roce 1717 sedlák Adam Lienert obrátil na Pátera Johannese Norberta Ricka, aby mu pomohl vybrat oltářní obraz pro právě postavenou kapli v sudetské obci Stock (Skoky) nedaleko Karlových Varů, není divu, že volba padla právě na Pannu Marii Pomocnou z Pasova. K výstavbě kaple došlo především proto, aby obyvatelé vesnice nemuseli chodit ke zpovědi až do vzdálených Žlutic. Započala se tím ale mimoděk nová a slavná historie tohoto místa, v níž měl hrát nový obraz tu nejvýznamnější roli.

Malá zděna kaple, v které měl být obraz vystaven, byla vybudována z iniciativy a prostředků sedláka Lienerta a ten také následně nechal u toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera za 9 zlatých a 8 dní kopii Pasovské Madony olejem na plátno namalovat. Dalo by se také říci, že se autor kopie vytvořené pro Skoky pasovskou madonou jen volně inspiroval, neboť jeho výtvarné dílo má na první pohled poněkud jiný charakter. Jde spíše o jakési oltářní zátiší s obrazem Panny Marie Pomocné v „hlavní roli“.

Na vyobrazeném plánu jakoby čtyři andílci odhalovali Pasovskou Madonu, zavěšenou na oltáři pod těžkou zeleno-rudou, zlatými třásněmi lemovanou drapérii, završenou baldachýnem. Samotný obraz madony ve zdobném zlaceném rámu pak zaujímá středovou kompozici výjevu a je na něm z levého profilu zobrazena sedící Panna Marie, držící v náručí malého nahého Ježíška. Obraz reprodukuje svou předlohu poměrně věrně co do základních tělesných tvarů, gest a pohledů obou postav, či barevného a formálního vyhotovení oděvů. Skokovská madona se však od předlohy výrazně liší stylem provedení malby, což je částečně dáno dobou vzniku obrazu a částečně osobitostí autorova uměleckého projevu. Nepodařilo se také zatím zjistit, která konkrétní kopie Pasovské Madony byla Johannu Wolfgangu Richterovi při jeho práci „modelem“ (snad P.M.P. v bavorském Vilsbiburgu, která má velmi podobnou oltářní kompozici). Důležité však je, že svým vyobrazením zřejmě dokázal zachytit něco nepopsatelného, něco, co z jeho díla učinilo kultovní obraz.

Náš dokumentární film Skoky na konci cesty: http://www.moskyt.net/film/skoky-na-konci-cesty-dokumentarni-film

Poutní místa a zázraky

Panna Marie Pomocná ze Skoků si cestu do srdcí věřících nejen ve své domovské vesnici našla velmi brzo. A měla k tomu i dobré podmínky. K postavení skokovské kaple a namalování obrazu došlo v období mimořádně vhodném ke vzniku nové mariánské legendy. Následkem reformy katolické církve po tridentském koncilu se výrazné obrodila i tradice barokních poutí a po celé Evropě vzniká poměrně hustá síť poutních míst. Díky jezuitům je i v Čechách šířen především mariánský kult a nová poutní místa jsou tak zasvěcována hlavně devočním obrazům či sochám madony. Důležitým elementem této poutní tradice jsou samozřejmě také studánky napájené z mariánského pramene, aby se poutník mohl napít „Svaté vody“.

Se vzrůstající oblibou madony ze Skoků se začaly objevovat i první „zázraky“. Autorem všech projevených milostí byl samozřejmě Bůh, který tak činil na přímluvu zobrazeného světce, či Panny Marie. Takto „zprostředkované“ zázraky se dále dělily do několika skupin. První skupinou byla zázračná uzdravení, ke kterým došlo přímo na poutním místě, nebo krátce po jeho opuštění. Další skupina zázraků chránila před hrozícím nebezpečím (živelná pohroma, napadení vesnice, úraz, požár, komplikace při porodu, ohrožení úrody) a zvláště před morovou epidemií. Zázraky třetí skupiny navracely zdraví domácím hospodářským zvířatům, jejichž případná smrt mohla být pro hospodařící rodinu fatální. Poněkud odlišnou skupinou pak byly zázraky, které souvisely přímo s poutním místem, uctívaným obrazem, či kostelem, kde se obraz nacházel. Projevovaly se ochranou celého poutního areálu, uctívaných předmětů i samotné víry věřících.

O zázrak bylo nutné Boha prostřednictvím obrazu či sochy požádat a také za něj poté poděkovat, aby trval. Poutníci se proto vydávali na poutě kajícné (kajícník se přicházel kát za spáchaný hřích), prosebné a děkovné.

Na jednu takovou prosebnou pouť se vydal i řezník Becker z Jáchymovska. Tento bývalý luterán trpící podagrou (dna), po přestoupení na katolickou víru vyrazil o berlích za Matkou Boží do Skoků, na pět dní trvající pouť. A zatímco dnes by mnohý zdravý po takové výpravě berle nutně začal potřebovat, Becker již na zpáteční cestě k velkému údivu třiceti svých spolupoutníků z Českého Wiesenthalu (Loučná pod Klínovcem) berle odhodil a domů se vrátil zcela zdráv.

Modlitba k madoně prý také zachránila život prosebnice Šlidlinové z Kunovic, které se při cestě ze Skoků splašili koně. Kočí navíc spadl z kozlíku a neovladatelný vůz se i s nebohou Šlidlinovou řítil po rozbité cestě do jisté záhuby. Tehdy vyděšená žena naštěstí vzpomněla na Pannu Marii a třikrát hlasitě vykřikla: "Heilige Maria Hilf zu Stock, steh mir bei!". A koně se skutečně po třetím zvolání v okamžiku zastavili, jako by je neviditelná síla na místě zadržela.

Zázraky Panenky ze Skoků

Vykonané zázraky i méně výrazné milosti se zapisovaly do zvláštních místních soupisů, farních kronik, či pamětních knih. Zapisovaly se i zázraky ve Skokách a k jejich odbornému, oficiálnímu posouzení byla roku 1732 na přímluvu Františky Sibylly Augusty na západ Čech pražským arcibiskupem Danielem Josefem Mayerem z Mayernu (*1656 – †1733) vyslána komise. Ta, složená z přísedícího arcibiskupské konzistoře Maximiliana Wietrowského, jejího sekretáře Johanna Gallasche a Josefa Haberkorna, zasedala od 5. do 16. listopadu na žlutické faře, kde vyslechla osmnáct řemeslníků a měšťanů z celého regionu. O povaze prošetřovaných svědectví vypovídají vybrané příklady.

Z osmnácti svědků jich patnáct úspěšně prosilo při obraze za uzdravení, jeden za odpuštění platu za dříví, sedmnáctý za ochranu proti krupobití a osmnáctý za uzdravení chromého koně.

Návštěva skokovské kaple vrátila zrak slepé čtyřleté dceři soukenického postřihače Josephuse Caroluse Sessla z Toužimi, když se předtím bezvýsledně obrátil s žádostí o pomoc na lékárníka tepelského kláštera p. Daniela.

Pomoc Panny Marie Pomocné zachránila nemocného šedesátiletého kováře ze Světce, který již dokonce od faráře dostal poslední pomazání. Jeho manželka s prosbami na rtech obešla skokovskou kapli po kolenou a kovář se ze smrtelné postele vrátil zdráv k práci do kovárny.

Chromého koně sedláka z Mašťova, kterého ve třech sotva do Skoků dovedli, Panna Marie uzdravila na místě tak, že cestou od obrazu ke kováři již uzdravenou nohu za sebou netáhl, mohl si na ní stoupnout a sedlák na něm dokonce jet. Ten pak z vděčnosti přinesl madoně do kaple podkovu.

Modlitba k Panně Marii Pomocné ze Skoků, ke které se toužimský purkmistr a pekař Albrecht se svojí ženou během hrozného krupobití uchýlil, zachránila jeho úrodu. Kroupy jako vejce zničily všechna přilehlá pole sousedů, jen jeho zůstalo netknuté. Purkmistrova manželka za to následně madoně obětovala dvě svíce za 30 krejcarů, jak během modlitby slíbila.

Arcibiskupská komise po zvážení svého šetření v listopadu 1733 vydala dekret, dle kterého se zázračnost skokovského obrazu prokázat nepodařilo, nicméně bylo stanoveno, že jde o obraz dobrý a dobrotivý, hodný uctívání. Církev byla v 18. století při procesech potvrzování úctyhodnosti devočních obrazů velmi opatrná. Proto se výslech svědků při šetření i několikrát opakoval, místa kde se zázrak stal, musela být jimi ukázána na plánku či na mapě. Vyžadovány byly seznamy votivních darů i lékařské posudky uzdravených. Svědci byli také tázáni, jestli jejich svědectví někdo neovlivnil, či je k výpovědi nepřemlouval.

3. dubna 1734 bylo arcibiskupskou konzistoří na žádost tepelského opata P. Raimunda Schimonowského povoleno sloužit ve skokovské kapli mše, roku 1736 pak konání poutních procesí do obce Maria Stock s dobrotivým obrazem neseným v čele. Je zajímavé, že při procesích zpívané písně měly dvojjazyčnou podobu. Jedna sloka byla vždy interpretována česky a druhá německy. Od česky mluvících poutníků pak madona pravděpodobně zkomolením původního prosebného vzývání „Matky Boží ve Skoku“ získala zlidovělé oslovení Panenko Skákavá, které se později v českém jazyce uchytilo jako univerzální udivené zvolání. Nutno dodat, že toto poněkud neuctivé pojmenování matky Boží se příliš nelíbí některým zástupcům církve a domnívají se, že v převážně německém prostoru vlastně ani nemohlo vzniknout.

Korunovace madony

V letech 1728 – 1739 se na peněžních darech pro skokovskou madonu vybralo na 12 522 zlatých. I proto mohl být opatem Schimonowským roku 1736 položen základní kámen nového poutního chrámu, který měl nahradit původní malou kapli. Nový barokní kostel Navštívení Panny Marie byl vysvěcen 29. března 1738 a 9. července 1740 byla na jeho zdobný oltář z kaple slavnostně přenesena i Panna Marie Pomocná. Zřejmě při této příležitosti byla za účasti chotěšovského probošta P. Kryštofa Schmiedla obřadně korunována pozlacenou dvoukorunkou s umělými kameny.

Korunovace milostných obrazů a soch královskými insigniemi byla výrazem nejvyšší úcty k nim. Vyobrazenému Ježíškovi a Panně Marii byla při tomto rituálu nad hlavy připevněna většinou plechová korunka s kameny. V souvislosti s korunovací je často citována kniha Zjevení sv. Jana (12, 2), kde se říká: „... stanula jako královna nebes i země po pravici Synově – jako žena oděná sluncem – a na hlavě její koruna z dvanácti hvězd.“ Korunovačním obřadem tak církev vyznávala, že je blahoslavená Panna Marie považována za Královnu a jako taková i uctívána.

Obrazy bývaly korunovány napodobeninami korun světských panovníků a usazovány na „královský trůn“, symbolizovaný oltářem. První korunovace milostného obrazu proběhla roku 732 v Římě, kdy papež Řehoř III. posadil korunu z ryzího zlata a diamantů na hlavu obrazu Panny Marie Sněžné v oratoriu sv. Petra. Římští papežové tomuto druhu vzdávání úcty přáli a korunovaci u významných obrazů často vykonávali osobně.

V období baroka pak došlo k institucionalizaci korunovací mariánských obrazů a soch, ke které významně přispěl jejich velký příznivec hrabě Alessandro Sforza Pallavicini z Piacenzy. K tomuto účelu založil a finančně podpořil nadaci, jejíž správou papež pověřil vatikánskou kapitulu u sv. Petra. Ta nadále měla na žádost arcibiskupských konzistoří schvalovat a kontrolovat tyto obřady vzdávání nejvyšší úcty. A tak zatímco ve středověku měly korunovace charakter privátních zbožností či tzv. „diecézních korunovací“, v 17. století vzniká tradice slavnostních korunovací „papežských“.

První korunovace oficiálně schválená vatikánskou kapitulou proběhla v roce 1631, kdy byla na hlavu Madony de la Febbre posazena koruna v sakristii basiliky sv. Petra v Římě. Prvním obrazem korunovaným mimo Řím byla v roce 1652 turínská Madona od jezer v Avigliane a první madonou mimo Itálii Panna Maria z hory Tersatto, která byla v Dalmácii korunována až roku 1715. Na našem území se korunovace schválené vatikánskou kapitulou dočkaly madony na Svaté Hoře u Příbrami (soška Panny Marie Svatohorské), Svatém Kopečku u Olomouce (mariánský reliéf) a u sv. Tomáše v Brně (obraz Panny Marie Brněnské). Ostatní devoční obrazy v českých zemích byly korunovány jen prostřednictvím tzv. diecézních korunovací.

Předpokladem pro schválení žádosti o korunovaci byl věhlas obrazu, stáří úcty a množství poutníků, kteří k obrazu pravidelně a ze vzdálených míst putovali.

Vlastní korunovace se skládala z výkonu předepsaných liturgických úkonů. Před počátkem obřadu bývaly korunky většinou přineseny na poutní místo speciálně vypraveným procesím. Při prvním z liturgických úkonů se obraz rituálně očistil svěcenou vodou. Následně byl pomazán kližmem a poté byla první koruna posazena na hlavu Ježíška. Teprve pak mohla být korunována i Panna Marie. Obraz byl následně okuřován kadidlem a intronizován na mariánském trůnu (usazen na oltáři symbolizujícím nebe). Stejným způsobem byl pravděpodobně korunován i obraz skokovské madony, i když se o tom nedochovaly žádné záznamy.

Sláva a zapomnění

Intronizace královny na nebeský trůn neboli instalace obrazu na oltář přitom mohla být v případě Skoků technicky poněkud náročnější. Madona totiž měla být v novém kostele součástí jednoduchého mechanismu, který měl usnadnit její „kontaktní“ uctívání. Obraz byl pod oltářním baldachýnem uchycen v železných kolejničkách, které umožňovaly posunovat plátnem vpřed a vzad, čímž byly vytvořeny dvě jeho funkční polohy. Možná že i kvůli tomu bylo plátno při vsazovaní do nového oltářního rámu poněkud necitlivě oříznuto z původního obdélného formátu.

Na počátku liturgie býval obraz vysunut vpřed do jednoduchého zlaceného rámu a zahalen závěsem. Po svatém přijímání vystoupali poutníci schodištěm na levé evangelijní straně chóru k pokladničce za oltářním baldachýnem, která měla podobu jednoduchého klekátka. Tam vhodili své peněžní dary a po pravém epištolním křídle schodiště sestoupili zase zpět do kněžiště a lodě kostela.

V konečné fázi bohoslužby byl poté obraz zpod závěsu efektně odhalen v hlavním oltářním plánu, aby se následně odsunul dozadu za baldachýn nad klekátko a poutníkům bylo umožněno k němu znovu po dvouramenném schodišti přistupovat. Na plošince pod madonou pak přidržujíce se ve stěně uchyceného madla poklekli, vznesli svou prosbu či poděkování a obrazu se dotkli.

Sláva skokovského obrazu dosáhla vrcholu v roce 1748, kdy k madoně doputovalo přes 40 000 poutníků. S omezováním a zakazováním poutí během josefínských reforem poté klesly i počty poutníků mířících do Skoků. Ubylo tak i prostředků na provoz či údržbu poutního místa a na chrámu Navštívení Panny Marie to začalo být znát. Na konci 19. století byl již stav kostela neutěšený a nebylo možné v něm vykonávat bohoslužby. Po renovaci na počátku století 20. slavná poutní tradice na padesát let ještě ožila, ale po vysídlení původního obyvatelstva ze Skoků a následné změně politického a společenského systému Panna Marie Pomocná v opuštěném chrámu nakonec osiřela.

Chátrající kostel začali navštěvovat místo poutníků zloději, a tak se bochovský farář rozhodl ukrýt obraz na své domovské faře, kde se pak na něj poněkud zapomnělo. Když se staronovými správci skokového kostela stali tepelští premonstráti, zjistili, že je madona pryč a obávali se, že byla ukradena. Po jejím šťastném nalezení na bochovské faře přestěhovali obraz na chodbu fary žlutické, odkud byl pak přinášen na občasné obnovené poutě do Skoků. Bezpečné útočiště nakonec Panna Marie Pomocná našla v konventní kapli kláštera premonstrátů v Teplé.

Milostný obraz v novém

Věk, účasti na poutích, dotýkání poutníků i chátrání kostela se na stavu skokovské olejomalby negativně podepsalo. Obraz byl napaden plísněmi, malba místy popraskaná, opadaná, či se bortila. Ochranný lak, kterým byl obraz kdysi natřen, se zakalil a ztmavl. Okrajové partie plátna byly poškozené teplem plamenů svíček, které se u madony zapalovaly. Padlo rozhodnutí, že Panna Marie Pomocná ze Skoků bude odborně zrestaurována a tohoto úkolu se v roce 2011 ujala Zdenka Reinerová.

Ze zadní strany obrazu bylo sejmuto nepůvodní podkladové plátno a z rubu malby odstraněny zbytky škrobového lepu, na němž se dobře daří plísním. Z lícní strany obrazu byly odpreparovány nepůvodní přemalby a zeslabena vrstva ztmavlého zakaleného laku, aby obraz získal původní sytost a jas. Poškozená místa byla zatmelena a vyretušována, narušené segmenty původní látky na rubu malby doplněny novou tkaninou a zafixovány japonským papírem. Celé plátno poté restaurátorka vyrovnala tak, aby se zachovala krakeláž (systém prasklinek v povrchové vrstvě, vzniklý stárnutí i nerovnoměrným sesycháním) odpovídající stáří výtvarného díla a následně byl obraz voskopryskyřičným lepem znovu nažehlen na nové podkladové plátno.

Na objednávku trapistů z kláštera v Novém Dvoře u Toužimi zhotovila restaurátorka Zdenka Reinerová i identickou kopii skokovské madony, která bude jejich darem opatství Sept-Fons ve Francii. Linie vzájemně propojených devočních obrazů, dohledatelně započatá Madonou z Cambrai tak pokračuje dál kopií Panny Marie Pomocné ze Skoků, zrozenou v 21. století a šířící snad v budoucnu svou slávu v daleké Francii. Restaurovaný obraz je a nadále bude opatrován v klášteře v Teplé, dokud se třeba Skoky jednou znovu nestanou pro obraz bezpečným, vyhledávaným a prosperujícím poutním místem.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Krev Klatovské Madony

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Tags:

církevní objekty

historie

Šumavská zastavení

Michail Rusin — Sun, 15 Nov 2015 15:51:29 +0000

"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen ..." Karel Klostermann: Červené srdce (1920)

Zastavení první - Hauswaldská kaple

Poutní místo, vzdálené od plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu asi 400 metrů, má zajímavou historii. V lese Hauswald lidé objevili zázračný pramen, který údajně přispěl k mnoha nevysvětlitelným uzdravením. Vžil se proto místní název "malé šumavské Lurdy". V roce 1820 tam byla postavena malá poutní dřevěná kaple, která byla podle tehdejšího faráře ze Srní zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1860 byla přistavěna kaple větší, ve které se sloužily mše při příležitosti poutí.
Tato kaple však měla špatnou statiku, a tak lidé uspořádali sbírku na vystavění větší třetí kaple. Jen pro zajímavost uvádím, že výsledná částka sbírky byla 600 zlatých. Stavba byla zahájena stavebním mistrem Martinem Markem z Prášil dne 5. června 1902. Kníže Josef Schwarzenberg věnoval obci Srní na stavbu veškeré stavební dřevo. Již 8. srpna 1902 je nová kaple slavnostně vysvěcena vikářem Himschrodtem. Každoročně se pak konaly v této kapli poutní mše. Vše až do 14. září 1957, kdy byla odstřelena vojáky československé armády, patrně z ideologických důvodů.
Od té doby kapli připomínaly jen ruiny zarůstající lesem. Z interiéru kaple se podařilo zachránit oltářní sochu Panny Marie Lurdské, která je dnes v kostele v nedalekém Srní.
V roce 2006 bylo poutní místo zrekonstruováno do dnešní podoby. Byl vystavěn původní půdorys kaple a do jeho blízkosti je svedena voda z údajného léčivého pramene. Je přivedena 90 metrů dlouhým ručně tesaným korytem, které je podepřeno 59 bludnými kameny, tak, jako korálky na růženci. Koryto ústí do velké skleněné plastiky od sklářky Vladimíry Tesařové z Dobré Vody. Plastika vyjadřuje sepjaté lidské ruce a je v ní vyryt biblický citát v českém, německém, anglickém a latinském jazyce: "Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života."
Přes okolovedoucí cestu je křížek, který je údajně na místě prapůvodní druidské svatyně. 150 centimetrů před křížkem je průsečík silného energetického bodu, na němž citliví lidé vnímají proudící pozitivní energii. Asi 50 metrů pod kaplí je starý obrovský dub nazvaný Medvědí strom. Jak se zde traduje od dávných časů, došlo zde k údajnému zjevení Panny Marie, která zachránila dvě selky před medvědem. Ke kapli a pramenu se konají každý rok v srpnu poutě.
Pro případné zájemce uvádím, že přístup je celoroční, buď z nejbližší autobusové zastávky Srní-Mechov, nebo z volného parkoviště nenáročnou dvoukilometrovou procházkou po zelené turistické značce kolem plavebního kanálu lesem. Ještě douška k zázračnému prameni...... Vodu jsem pil mnohokrát, je čistá, studená, báječně osvěžující, ale to je asi tak vše, co o ní mohu napsat.

Zastavení druhé - Obří hrnce

Na jednom z nejromantičtějších úseků řeky Vydry na Šumavě, mezi Antýglem a Čeňkovou pilou, jsou v řečišti pozoruhodné kamenné útvary, které se nazývají "obří hrnce". Vznikají v divokých horských řekách, kde má vodní tok spád nejméně 55 stupňů, ve dnech koryta nebo ve velkých kamenech. Pomocí písku a oblázků zachycených vodními víry voda vymílá elipsovité a kruhovité prohlubně.
Tato činnost, odborně zvaná evorze, je vysvětlením neobvyklých mísovitých, kuželovitých i trubicovitých útvarů, které můžeme vidět v divokých řekách. Jeden z obřích hrnců je v řečišti řeky Vydry u Turnerovy chaty. K Turnerově chatě vede naučná stezka podél řeky, buď stoupající od Čeňkovy pily, nebo naopak klesající od Antýglu. Vzdálenost je přibližně z obou lokalit stejná: 3,5 km.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

Unikum Dobrého pastýře

Leoš Drahota — Wed, 28 May 2014 21:37:28 +0000

Velmi starý kostel Dobrého pastýře, stojící nedaleko Aše v nejzápadnějším výběžku naší republiky, si zaslouží pozornost každého, kdo do těchto končin zavítá. Ani my jsme při výpravě do tohoto kraje neodolali a zajistili si možnost prohlédnout si tento svatostánek doslova od podlahy až po věž. To co jsme uvnitř kostela viděli a slyšeli nás zaujalo natolik, že jsme se rozhodli sepsat o tomto objektu krátkou zprávu, jenž na Dobrého pastýře upoutá snad i vaši pozornost.

Severně a kousek od Aše, v malé obci Podhradí, stojí naproti obecnímu úřadu nenápadný kostel. Stavba, která je tu poněkud zapomenutá, ale která je v několika ohledech opravdu unikátní. Tento evangelický kostel byl úmyslně vybudován v těsném sousedství areálu dnes již pobořeného zámku, patřícího dříve rodu Zedwitzů. Těm věnoval král Zikmund v roce 1422 celé Ašsko, které jim pak víceméně patřilo až do konce druhé světové války. Podhradí však vlastnili Zedwitzové již od roku 1395, kdy zdejší hrad zdědil po dřívějších majitelích – rodu Neubergů Konrád Zedwitz, manžel Hedviky z Neubergu.

Zedwitzové přijali v 16. století evangelické učení a i když někteří mužští zástupci rodu později přešli pod vlivem svých manželek na katolickou víru, svým poddaným ponechali svobodu vyznaní. Ještě roku 1930 se tak i díky této benevolenci majitelů panství přihlásilo k luteránské víře veškeré obyvatelstvo Podhradí.

Kostel Dobrého pastýře byl postaven v letech 1470 až 1490 Jindřichem Zedwitzem jako pozdně gotická stavba, která byla mezi roky 1678 - 1712 pro nedostačující kapacitu i rostoucí význam tohoto panského rodu rozšířena a přestavěna v raně barokním stylu. Zachována zůstala původní podoba věže kostela, jejíž spodní část je hranolová, zatímco vyšší patra mají tvar polygonální, zakončený cibulovitou kopulí.

Kamenný plášť kostela pak skrývá unikátní dřevěný interiér. Ten byl původně sestavený bez použití jakýchkoliv železných spojovacích prvků, kdy vše drželo pohromadě jen za pomoci dřevěných kolíků a čepů. Dřevěný je i klenutý strop, zdobený malbou adorujících andělů od Rodiuse von Föslau z roku 1711. Vyřezávaný oltář či chórové lavice s tordovanými* pilastry** a rozvilinovými*** výplněmi z roku 1710 má na svědomí Johan Šimon Zeitler z Doubravy. Oltářní obrazy znázorňují Křest Páně a Poslední večeři Páně. Největší pozornost ale poutá obraz v edikule, jenž je pokládán za nejstarší vyobrazení již neexistujícího zámku v Kopaninách, před nímž je ztvárněn manželský pár Zedwitzů.

Dřevěné galerie ve dvou patrech, kruchta, kazatelna i lavice jsou ozdobené malovanými, převážně rostlinnými motivy, prý inspirovanými zdejší květenou. Nad zadním uzávěrem lodě, těsně pod malovaným stropem se na kůru nachází původní, dodnes funkční a využívané barokní varhany z roku 1817, instalované sem varhaním mistrem Joachimem W. Trampelim ze saského Adorfu. Po stranách presbytáře najdeme řady VIP sedadel pro významné občany Podhradí, dodnes opatřených jmenovkami. Nad nimi se pak na galerii vyjímá jinde nevídaná prosklená uzavřená oratoř, jenž byla během bohoslužeb útočištěm Zedwitzů. Ti sem vcházeli vlastním zadním vchodem, tady mohli před začátkem bohoslužby nerušeně za uzavřenými okny debatovat, aby pak prosklený rám vysunuli směrem nahoru a pustili k sobě slova duchovního.

Dřevěný interiér kostela byl sice původně sestaven bez použití kovových spojovacích prvků, dřevo však v průběhu staletí sesychalo a pracovalo, takže dnes tu nějaké ty kramle či železné svorníky najdeme. Jinak ale veškeré trámy, kazatelna, vyřezávané sloupy, lavice, sochy, ornamenty, prkna i desky nedoznaly žádné větší újmy, včetně napadení dřevomorkou, což je velmi neobvyklé. Původní jsou i dodnes syté barvy na nepoškozeném malovaném stropě, jehož stav svědčí o skvělé kondici dřevěné klenby. Jak se kdysi zmínili Němci, kteří Podhradí museli po válce opustit, tradovalo se, že bylo veškeré dřevo původně ošetřeno volskou krví s příměsí tajné přísady - neznámé chemikálie. Kostelu se zároveň vyhnuly i jiné hrozby, které na podobné objekty v neklidných dobách číhaly. Ať již to byly války, netolerantnost katolíků či velmi obávané požáry, Dobrý pastýř vše ve zdraví přečkal. I proto mu dnes patří další unikum, kdy je nejstarším evangelickým kostelem na území celého bývalého Rakouskouherského mocnářství.

Kostel je dnes uzavřený, k bohoslužbám se využívá jen příležitostně, tak jednou za měsíc. Prostory určené pro věřící to ani jinak neumožňují. V zájmu co největší kapacity svatostánku i v důsledku jiné fyzické konstituce dávných generací místních obyvatel jsou lavice k sezení příliš blízko u sebe a dnešnímu člověku nenabízí téměř žádný prostor, kam by vměstnal své poněkud delší nohy. Dobrý pastýř tak alespoň plní funkci chronometrickou, když zvon na věži, řízený hodinovým strojem z roku 1893 od C. F. Rochlitze z Berlína, odbíjí vesnici Podhradí každou čtvrthodinu.

Aby tomu tak vždy bylo, je nutné hodinový stroj ráno a večer ručně natahovat, každý den, po celý rok. Toto břímě zatím nese na svých bedrech starosta Podhradí Josef Smolka a není pro něj žádné výjimky. Pokud by zaspal či zapomněl, mohla by těžká závaží vzácný hodinový stroj poškodit a způsobit tak velkou škodu obci i času. A tak již po mnoho let stoupá Josef Smolka na počátku a na sklonku každého dne na kostelní věž, vědom si své odpovědnosti i unikátnosti Dobrého pastýře, vytahuje závaží a kontroluje mechanismus. Dělá to rád, ale čas měří nezadržitelně a možná i trochu nespravedlivě také jemu. Mladé nohy již nemá a zatím se nehrne nikdo, kdo by chtěl po něm tento úděl převzít. A není divu! Ráno a večer, každý den ...

Po příchodu do Podhradí zaujme každého nejprve přilehlý areál zříceniny bývalého zámku a hradu Neuberg. Dominantní hradní věž, či rozpadající se zdi zámeckých budov lákají a přitahují. Je snadné přehlédnout nenápadný malý kostelík v jejich blízkosti. Vždyť takový je pomalu v každé vesnici. Věřte že není! Kostel Dobrého pastýře skrývá nejedno nevídané a pozoruhodné překvapení pro křesťany i pro nevěřící. Snad se mu všechny hrozby, které přečkal v minulosti, budou vyhýbat i nadále a neobjeví se nebezpečí nová. Zvoník najde svého nástupce a obec prostředky na údržbu této památky.

* spirálovitě zakroucený
** svislý architektonický prvek vystupující ze stěny s ozdobnou patkou a hlavicí
*** rostlinný ornamentální motiv

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

církevní objekty

Sázavský klášter

Jenda Mikšík — Wed, 01 Jun 2011 22:00:01 +0000

Klášter v Sázavě je známou historickou památkou naší země. Nachází se nedaleko od Prahy ve městě Sázava, a tak nabízí příležitost k výletu pro všechny Pražáky, Středočechy a nejen pro ně. Na obvyklé prohlídce areálu kláštera byl již kde kdo. Jaké pozoruhodnosti jsou ale skryty za stěnami kláštera v místech, kam se návštěvník běžně nepodívá? Pojďme společně prostřednictvím tohoto článku uskutečnit důkladnou prohlídku Sázavského kláštera od špiček jeho věží až do legendárního podzemí sv. Prokopa...

Procházka nad klenbou kostela

Naše prohlídka začala v rozlehlé budově bývalé klauzury, tedy obydlí mnichů, kteří zde na Sázavě sídlili. A hned jsme vyrazili do míst běžným návštěvníkům nepřístupných a sice na střechu této budovy. Tato stavba se rozkládá na čtyřúhelníkovém půdorysu a tak, jak je pro kláštery typické, obklopuje rajský dvůr, tedy prostranství se studnou uprostřed, obehnané křížovou chodbou.

Po výstupu na půdu jsme kráčeli po prkenných lávkách kolem dokola celé budovy. Střecha je zde přibližně ze tří čtvrtin nově zrekonstruovaná, jen poslední čtvrtina na svou obnovu ještě čeká. Místy jsou znatelné pozůstatky po dělnících v podobě uložených střešních tašek a dalšího materiálu.

Po chvíli chůze půdou se dostáváme k první skutečné zajímavosti naší prohlídky. Po strmé, lehce nestabilní, špinavé a ne zcela ideálně sestavené soustavě dřevěných žebříků stoupáme nad klenbu kostela. Klenba, která se rozkládá pod trámy, na kterých opatrně stojíme, patří baroknímu kostelu sv. Prokopa. Tento kostel těsně sousedí s hlavní budovou kláštera a je funkční, pravidelně se v něm odehrávají bohoslužby a další obřady.

Po důkladném prozkoumání klenby z opačné strany, než je pro návštěvníky kostela běžně k vidění, opatrně slézáme po žebřících zpět a po obvodu budovy pokračujeme na její protilehlou stranu. Zde se tyčí věž, která je naším dalším cílem. Z vrcholu této věže se otvírá běžně neviděný pohled nejen na celý Sázavský klášter, ale i na město, řeku a okolí.

Nedostavěný chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele

Z boku k této budově přiléhá rozestavěný chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Tato velká gotická stavba pochází ze 14. století. Nikdy však nebyla zcela dokončena. Z celého zamýšleného monumentálního díla tak vznikla jedna věž a několik mohutných sloupů překlenutých oblouky, které měly sloužit jako nosníky střechy budoucího chrámu. Z vrcholu této samostatně stojící chrámové věže se opět kocháme výhledem a prohlížíme si zde také velký zvon, barokní hodinový stroj a původní dřevěné trámy sloužící jako výztuhy zdiva věže.

Jeskyně sv. Prokopa

Veřejnosti nepřístupnými cestami procházíme odlehlými zákoutími klášterních zahrad a po pěšině nad řekou Sázavou přicházíme ke vchodu do jeskyně sv. Prokopa. Dostáváme se ke zlatému hřebu naší výpravy, k tomu, na co jsem se jako milovník podzemí a tajemna těšil nejvíce.
Překonávám asi metrový schod a spolu s několika dalšími se tak vrhám do podzemních prostor. Jeskyně je malá a přehledná. Přesto je ale velmi zajímavá. Ne nadarmo je označována také jako křížová jeskyně. Její půdorys je totiž skutečně ve tvaru kříže.
V této jeskyni žil v 11. století sv. Prokop, později zakladatel Sázavského kláštera.

Sv. Prokop

Prokop byl skutečně existující historickou postavou. Stojí po boku sv. Václava na koni na Václavském náměstí a byl významnou osobností české historie. Narodil se kolem roku 970, po dokončení školy se stal knězem. Spolu se svou manželkou měl syna Jimrama. Později se Prokop rozhodl, že chce žít klidný a řádný život, proto odchází do kláštera na Břevnově, do společenství, které žije podle přísného řádu. Ani zde však nenachází to, co hledá, a proto se přesunuje do samoty na Sázavu, kde žije tvrdý poustevnický život v jeskyni. Tuto jeskyni podle legendy obývalo tisíc ďáblů, které Prokop vyhnal.

Postupem času se v Sázavě kolem Prokopa začali shromažďovat i další, kteří chtěli žít stejným způsobem života. Vznikla tak poustevnická kolonie, která později dala vzniknout klášteru. Ona změna z kolonie na Sázavský klášter se datuje přibližně v roce 1032, kdy se Prokop setkává s přemyslovskými knížaty Oldřichem a Břetislavem I. Tito dva panovníci projevili nadšení na založení kláštera navazující na dílo sv. Cyrila, sv. Metoděje a sv. Benedikta, a zbudování kláštera tak povolili a podpořili.

Celý Prokopův život je propleten řadou záhad a legend. Jedna z nich se váže i k Prokopovu svatořečení. Legenda praví, že se Prokop při přípravě kanonizace zjevil samotnému papeži Inocenci III. a pohrozil mu, že nebude-li svatořečen, zbije ho svou opatskou holí. Kolik pravdy je na této legendě se asi nedozvíme, ale s jistotou víme, že k Prokopovu svatořečení skutečně došlo. Bylo to roku 1204 přímo na Sázavě papežským delegátem.

Další legenda také vysvětluje vznik velké brázdy mezi Chotouní a Sázavou, tedy mezi místy narození a smrti sv. Prokopa. Tuto brázdu měl prý vytvořit ďábel, kterého Prokop zapřáhl do pluhu a popoháněl křížem.

Také k velkému obrazu Prokopově, který je k vidění zde, v Sázavském klášteře v kostele sv. Prokopa, se váže řada tajemství. Jde o barokní obraz ukazující sv. Prokopa, zvaný Prokopova pravá podoba. Mnoho poutníků a návštěvníků kostela od dob baroka až do současnosti údajně zaznamenalo jisté změny v Prokopově tváři na tomto obraze. Vypráví se, že celá skupinka návštěvníků doprovázená průvodkyní při všední prohlídce kláštera spatřila, že Prokopovy běžně zavřené oči jsou na obraze otevřeny.

Navštivte Sázavu i vy

Návštěvou jeskyně tak skončila naše speciální prohlídka. Sázavský klášter toho ale nabízí ještě mnohem více, a to i při zcela obvyklé prohlídce. Neváhejte tedy, a navštivte tento klášter a jeho okolí, které je nejen díky řece Sázavě velmi hezké a jako přímo stvořené na krátký výlet.

Od května do září je klášter v Sázavě návštěvníkům otevřen každý den kromě pondělí. V jiných měsících je otevřen pouze o víkendech a svátcích nebo po předchozí domluvě.

Více informací naleznete na stránkách kláštera.

Rubrika:

Tags:

Výlet do zapomenutého kraje severního Plzeňska

Jenda Mikšík — Thu, 04 Nov 2010 23:00:01 +0000

Studium ekonomicko-kulturního oboru na vysoké škole se bez exkurzí do terénu s názornými ukázkami nemůže obejít, a tak jsem s bezmála padesáti dalšími spolužáky usednul v brzkém podzimním ránu zahaleném mlhou do autobusu a vyrazil s pedagogickým vedením vstříc novým kulturním poznatkům do oblasti severního Plzeňska.

Cílovou destinací našeho vzdělávacího výletu byla oblast, která čeká, kdy někdo objeví její velký kulturní kapitál, kterým disponuje a správným způsobem ho využije. Severní Plzeňsko, oblast posetá vesměs malými vesničkami, ze kterých se život pomalu vytrácí. Je zde spíše víc chalupářů než stálých obyvatel. Občas tu narazíte na chátrající historicky zajímavé domy a kostely. Na druhou stranu se mezi nimi sem tam najde i nějaká zrekonstruovaná památka lidové architektury. Bohužel je nutné podotknout, že často jde o nevkusné rekonstrukce, a tak mezi chátrajícími vesnickými staveními vyčnívají pestré a jedovaté barvy nových fasád. A to je příklad toho, že dostatek finančních prostředků pro rekonstrukci historické budovy nestačí. Potřebné jsou také znalosti a soudnost. Neznalý rekonstrukční zákrok může zcela degradovat skutečnou hodnotu hmotného kulturního dědictví.

Březina

Naše první zastávka byla ve vesnici Březina. Tady se nachází stejnojmenná zřícenina hradu spolu se zámkem. Nejstarší zmínky o hradu Březina jsou z roku 1389. Po staletí se střídali jeho majitelé až v 17. století hrádek zpustnul a začal se rozpadat. Na přelomu 18. a 19. století byl nedaleko hradu postaven malý zámek pro Jáchyma ze Šternberka a zřícenina hradu byla přebudována na jakýsi zahradní altán jakožto součást zámeckého parku. Jáchym Šternberk spolu se svým bratrem Kašparem, zakladatelem Národního muzea v Praze, zámek využívali pro jejich přírodovědeckou práci. Celý areál zámku s parkem a hrádkem je dnes poměrně zpustlý. Neudržovaný zámek chátrá, stejně tak jako zahrada plná nejrůznějších exotických dřevin.

A tak z bývalého reprezentativního a vznešeného sídla zbyl jen zpustlý, turisticky nepříliš navštěvovaný areál v zapadlé vesnici. Těžko říct, zda tento zajímavý kulturní objekt ještě někdy přijde k životu.

Zřícenina hradu Věžka

Naše cesta pokračovala do vesnice Druztová, na jejímž okraji nachází se zřícenina hradu Věžka. První zmínka o hradu pochází z roku 1351. Hrad byl dvakrát napaden a dobyt, prvně to bylo po půlročním obléhání vojsky Václava I. v roce 1406, podruhé roku 1478 vojsky města Plzně a krále Matyáše Korvína, kdy byl hrad zničen. Protože trosky hradu nebyly nikterak zajištěny, nezachovalo se do dnešních dní mnoho. Na skále, kterou z jedné strany obepíná Berounka a z druhé rybník s potokem, je možná najít jen malé zbytky kamenných zdí. Na protějším kopci, blíže k vesnici, stojí kostel sv. Máří Magdaleny se hřbitovem.

Po výkladu, krátké prohlídce zbytků zdiva a pokochání se výhledem na Berounku, stále ještě zahalenou v mlze, jsme se vrátili zpět k autobusu a pokračovali k obědu do hospody ve Chrástu.

Mariánská Týnice

Naše další cesta směřovala směrem k Mariánské Týnici. Nejprve jsme však udělali rychlou zastávku ve vesnici Kostelec. Tady jsme navštívili nevelký kostel zbudovaný proslulým architektem Santini-Aichelem. Tento kostel právě prochází rekonstrukcí. Po krátké prohlídce jsem pokračovali dál. Dorazili jsme k dnešní první a poslední ekonomicky využité kulturní památce, a sice k Mariánské Týnici. Ta se nachází u vesničky Mariánský Týnec hned vedle Kralovic.

Na první pohled velmi pěkně zrekonstruovaná budova kostela Zvěstování Panny Marie láká k prohlídce. V současné době se v útrobách této velké architektonické památky skrývá Muzeum a galerie severního Plzeňska.

Jelikož jsme přijeli až v 15:30, měli jsme na prohlídku pouhou půlhodinku. Paní průvodkyně nám tedy rovnou ukázala největší chloubu Mariánské Týnice. Po průchodu nenápadnými dveřmi jsme se ocitli uprostřed samotného nitra kostela. Nejeden z nás byl v ten moment ohromen. Nad námi se tyčil vysoký strop a někde úplně nahoře nově zbudovaná kopule. Vše bylo pěkně zkrášleno freskovou výzdobou, zdobený strop byl osvícen paprsky světla procházejícími okny na vršku kopule, zkrátka pěkná ukázka vrcholného baroka.

V dalších prostorách komplexu je možné navštívit expozice týkající se tradic a historie severního Plzeňska, ale na to nám už nezbyl čas.

Po ukončení prohlídky jsme ještě chvíli okukovali stavbu z venku. Naši kantoři učinili několik oprav nepřesností, kterých se paní průvodkyně při výkladu dopustila a přidali pár názorů na (ne)kvalitu rekonstrukce budovy, která se začíná projevovat lehce opadávající omítkou a střešními taškami. My studenti jsme jejich názory byli spíše udiveni, na nás totiž prohlídka i rekonstrukce zanechala poněkud lepší dojem. Inu, vypadá to, že se ještě máme čemu učit.

Kostel sv. Petra a Pavla v Kralovicích

Naše poslední zastávka byla jen kousek od Mariánské Týnice, ve vedlejších Kralovicích. Tady na nás u kostela sv. Petra a Pavla čekal pan Soukup, člen Občanského sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích.

Doklady o existenci tohoto farního kostela jsou již z roku 1250. Původně gotická stavba byla v druhé polovině 16. století na popud Floriána Gryspeka přestavěna na renesanční. Tehdy byla ke kostelu přistavěna kaple s kryptou sloužící jako hrob rodiny Gryspeků.

Kostel prochází rekonstrukcí, která však jde pomalu z důvodu nedostatku financí. Sdružení Gryspek se snaží neustále shánět nové prostředky na opravu. V interiéru se nachází oltář, v kapli potom renesanční epitaf Gryspeků. Velká pozoruhodnost je ukryta v kryptě pod kaplí. V ní je totiž umístěno dvanáct prosklených rakví se zmumifikovanými členy rodiny Gryspeků. O tom, jak došlo k zániku tohoto rodu, existuje jedna zajímavá legenda. Ta praví, že ke smrti této rodiny došlo začátkem 17. století na Kaceřově, nedalekém zámku, během poslední hostiny, na níž se měli Gryspekové otrávit. Dozvěděli se totiž špatnou zprávu o konfiskaci jejich majetku, na kterou zareagovali právě tímto gestem. Zajímavé však je, že těla uložená v rakvích jsou v mimořádně zachovalém stavu.
My jsme se do krypty bohužel nepodívali, ale podle informací našeho průvodce je v plánu kryptu zpřístupnit i pro návštěvníky kostela.

A tady naše exkurze po památkách severního Plzeňska končí. Na závěr jsme viděli, jak pomalu ale jistě v rukou nadšených lidí vzkvétá zcela unikátní kostel. Kostel, který třeba v budoucnu díky možnému zpřístupnění mumií a nejen díky tomu, naláká turisty do Kralovic. Celá tato oblast je bezesporu pěkná a zajímavá. Zda bude potenciál, který lokalita nabízí využit ve větší míře a zda do těchto míst vyrazí davy turistů za poznáním starých památek, ukáže čas.

Za poskytnutí některých fotografií děkuji Báře Gajewské.

Rubrika:

Tags:

Krev Klatovské Madony

Leoš Drahota — Sun, 28 Oct 2007 11:54:51 +0000

Unikátní konfrontace stovky let starého nadpřirozeného jevu s moderní vědou. Podaří se zjistit krevní skupinu a genetický kód Panny Marie, nebo laboratorní testy přinesou zcela jiné a nečekané výsledky?

Následující text navazuje na dříve uveřejněný článek Zázrak Klatovské Madony

Zkoumání obrazu Klatovské Panny Marie

Je velmi studené úterý 28. února 2006. V ulicích Klatov leží zbytky sněhu a ledové zmrazky, slunce je bezpečně schované za neproniknutelnou vrstvou šedých mraků a mráz nepříjemně zalézá i za teplé oblečení. Přijíždíme dnes za slavným obrazem madony, abychom snad konečně poodhalili tajemství neobvyklých, přes 300 let starých událostí. Jsme však kupodivu poněkud zaražení a nadšení z možnosti opravdu zkoumat a zkoumané odborně vyhodnotit je najednou takové nějaké mdlé. Dochází nám, že výsledky tohoto výzkumu, můžou změnit něco co trvalo a „fungovalo“ dlouhá staletí a nejsme si jisti, že je dobré to měnit. Je nám jasné, že to co ukáže dnes započaté pátrání může někoho posílit, ale i velmi zklamat, zatímco jiného naopak vyděsit či otupit. Bojíme se trochu, že se dotkneme citlivých věcí, které by snad možná měly zůstat nedotčené a zahalené tajemstvím. Jsou to „věci“ velmi staré, spirituální a těžko uchopitelné a my jsme na ně dnes tak trochu surově „vtrhli“ vyzbrojeni moderní exaktní vědou.

Do Klatov s námi přijíždí specialisté z Kriminalistického ústavu v Praze, aby po stránce biologické a genetické zkoumali to, co zbylo ze starého zázraku – „krev“ na čele madony. Zastavujeme u kostela, zvoníme na pana vikáře Antonína Bachana a připravujeme technické vybavení. Po krátké návštěvě fary se nám otevírají dveře klatovského chrámu Narození Panny Marie a my znovu stojíme před milostným obrazem. Nadešla chvíle pravdy! Úkolem odborníků je odebrat z čela madony vzorky zaschlých tmavých kapkovitých skvrn a zjistit o nich vše, co dnešní věda zjistit umožňuje. Kriminalisté si nasazují chirurgické rukavice, z hliníkového kufříku vyndávají zkumavky, tampóny a další nástroje, zatímco my ostatní mlčky napjatě přihlížíme.

Je to zvláštní pocit, když se pokoušíte pod kamennou klenbou chrámu stojícího v Klatovech již od roku 1014, na místě kde ještě před tím stála pohanská svatyně, odhalovat staré tajemství, které se velmi významně dotklo života mnoha lidí v několika generacích, historie celého města i kraje. Je to velmi vzrušující, mimořádné, ale jde z toho i trochu strach.

Kriminalisté se při testování tmavých skvrn nejprve pokusí potvrdit, že je to skutečně krev. Pokud se prokáže, že o krev opravdu jde, bude se zjišťovat, jde-li o krev lidskou či zvířecí. V případě, že se potvrdí lidský původ krve, bude dalším krokem určení, jedná-li se o krev ženskou či mužskou a stanoví se také krevní skupina. V další fázi analýzy převezme vzorek genetik a bude-li to u 300 let starého materiálu možné, sestaví profil DNA. A k čemu to všechno? Velmi lákavá se jeví zejména možnost porovnat zjištěný profil řetězce deoxyribonukleové kyseliny odebraný z čela Panny Marie, s již známou DNA přečtenou z biologických vzorků odebraných ze slavného Turínského plátna! Z plátna, do kterého byl prý po sejmutí z kříže zavinut Ježíš Kristus. Matka a syn, syn lidského otce a matky nebo jen jedna bytost?!

K navlhčeným místům na obraze sérolog Miloš Jákl opatrně přikládá tenký proužek tzv. krevního papírku s malým polštářkem na konci. Ten je v kriminalistické praxi užíván především k tomu, aby se vyloučila přítomnost krve. Pokud indikátor nezareaguje, krev ve zkoumaném vzorku není. Zabarví-li se však při orientačním testu polštářek do zelena, mohlo by se skutečně jednat o krev, ale nemuselo. Chvilka napětí ...a nic! Zkouší se jiná skvrna na čele madony i na hlavě Ježíška, ale výsledek je vždy stejný – žádná reakce! Jsme trochu zaskočení! Při své práci kriminalisté obvykle v této fázi zkoušky testování vzorku končí, neboť možnost, že se jedná o krev je prakticky vyloučena. Sami však přiznávají, že mají zkušenosti jen s materiálem ne starším než 50 let. Navíc je možné, že obraz byl někdy v minulosti „ošetřen“ nějakým lakem, který teď nedovoluje krvi reagovat. Po krátkém váhání je tedy rozhodnuto, že se bude pokračovat pokusem o odebrání vzorků stěrem, jako kdyby skvrna při počátečním orientačním testu reagovala pozitivně. Je připraveno několik zkumavek a tampónů velmi podobných těm, kterými se malým dětem prošťouchává nos. Lihem jsou očištěna místa plánovaného odběru a vatou na tyčince je otírána vybraná „krvavá“ skvrna. Ke zklamání všech přihlížejících se však nepřímo potvrzuje teorie, že obraz byl zřejmě opatřen jakýmsi nátěrem, neboť pokusy sejmout stěrem nějaké částice materiálu jsou většinou neúspěšné. Nakonec se přeci jen podaří pomocí tampónů ulovit vzorky z několika míst, na nichž byly v silném světle objeveny svislé šmouhy - stopy po stékání neznámé tmavé tekutiny. Pro získání vzorků z „krvavých“ kapek ale existuje už jen poslední možnost. Segmenty tmavých skvrn z čela Panny Marie budou do zkumavky seškrabány skalpelem. K tomuto zákroku je vybrána „kapka“ nad pravým okem madony a největší skvrna ve středu čela, hned pod okrajem koruny. Ze stejného místa již odebíral vzorek v roce 1985 doktor Časta. A tak v podvečer mrazivého dne, ve světle baterky konečně padají do malé ampulky nepatrné kousky vzácného materiálu!

Odběr se zdařil v pravý čas. Do Klatov totiž právě dorazila druhá skupina kriminalistů, která bude fotografovat obraz v různých spektrech světelného záření a je potřeba jim vyklidit prostor u obrazu. Především exponování Klatovské Madony v infračerveném a ultrafialovém spektru záření by mohlo odhalit barvy a vrstvy lidskému oku běžně neviditelné a pro poznání původu skvrn užitečné. Na těchto snímcích pořízených na velkoformátové desky měchovým fotoaparátem by se mohly například lépe ukázat stopy po stékání krve z madony na Ježíška, které nejsou na obraze lidskému oku příliš patrné. K fotografování obrazu však kriminalisté potřebují vyloučit přítomnost jakéhokoliv jiného světla než vlastního, a proto je jim souzeno čekat s až dvacetiminutovými expozicemi do noci. Zatím si připravují stativy, lampy, záblesková zařízení, difuzory a fotoaparát.

Interiér chrámu s přicházejícím večerem potemněl a já se pomalu procházím kolem opuštěných dřevěných lavic, tmavých siluet mlčících soch a starých obrazů křížové cesty. Cítím, že jsem obklopen monumentálním prostorem nasyceným ozvěnou miliónů proseb i poděkování těch, kteří sem po dlouhá staletí s pokorou přicházeli a modlili se k obrazu Panny Marie. Zcela jistě jim pomáhala už jenom ta naděje, kterou do obrazu vkládali a já si náhle přeji, aby se zázračnost Klatovské Madony nějakým způsobem potvrdila. Po zádech mi běhá mráz a zřejmě to není jenom tím, že je v kostele ještě větší zima než venku.

Kromě kriminalistů všichni odcházíme do tepla na faru, tma padá na promrzlé město, fotograf Jaroslav Tichý se svým kolegou začíná exponovat a za vysokými vitrážemi děkanského kostela Narození Panny Marie se občas zableskne. Pro nezasvěceného nočního chodce jistě velmi nevšední zážitek!

Je hotovo. Je 1. března, není už takový mráz a z mraků dokonce občas vykoukne sluníčko. Opouštíme Klatovy i Klatovskou Madonu a s námi odjíždí i pár zkumavek se špetkou tmavého prášku, aby se v laboratořích Kriminalistického ústavu v Praze podrobil zkoušce pravdy. Vezeme sebou v černé lepenkové krabici nečekaně i zbytek vzorku, který v roce 1985 odebral z obrazu doktor Časta, a teď nám ho ochotně zapůjčil. Tušíme, že nezávislá expertíza obou vzorků a porovnání výsledků může být velmi přínosné a proto máme z možnosti znovu po 20 letech analyzovat tenkrát odebraný materiál velkou radost. Zkumavky mizí na několik týdnů v moderních laboratořích a nám nezbývá než čekat.

21.3.2006 - Výsledky analýzy před třemi týdny odebraných vzorků jsou hotové. Konečně snad smíme poznat tajemství Klatovské Madony.

Výsledky rozborů:
.

Při sérologické zkoušce dvou vzorků odebraných 28.2.2006 na čele madony ze zaschlých kapek nebyla zjištěna přítomnost krve ani jiného biologického materiálu.
.

podle chemické expertízy provedené na hmotového spektrometru tyto vzorky obsahují:

oxid křemičitý SiO2, uhličitan vápenatý CaCo3, olej, kaolín a vizinu (želatinu či klíh) – typické dobové složení olejových barev
.

výsledky analýzy DNA prováděné na čtyřech dalších vzorcích, odebraných stěrem 28.2.2006 z míst obrazu, kde byla patrná stopa po stékání neznámé tmavé kapaliny (z krku madony, ze rtů madony, z tváře Ježíška pod levým okem a z knoflíčku zapínání Ježíškova kabátku):

ve dvou z těchto vzorků byl zjištěn mužský profil DNA ve zbylých dvou pak smíšený profil DNA více než jedné osoby.

Podle genetika Romana Hradila jde však s největší pravděpodobností o pozdější vnější kontaminaci obrazu, například potem z rukou či slinami.
.

Vzorky, které ze středu čela madony odebral v roce 1985 doktor Josef Časta a u nichž Bertrandovou zkouškou s chloridem hořečnatým s vytvořením krystalků acetchlorheminu zjistil přítomnost lidské krve skupiny AB, byly nyní znovu podrobeny sérologickému vyšetření a ani v nich nebyla zjištěna přítomnost žádného biologického materiálu.
.

Fotograf Jaroslav Tichý neobjevil na snímcích obrazu, pořízených v UV a IR spektru záření žádné stopy po neobvyklých látkách a kapky na čele madony se mu jeví jako součást původní malby. Zjistil, že pod vlastní malbou je celá dřevěná deska sloužící jako médium obrazu, natřena jasně červenou barvou.

Zázrak nebo podvrh?

Překvapení? Zklamání? Překvapení ano! Napevno jsme počítali s tím, že se jedná o lidskou krev a půjde především o to, určit její další vlastnosti. Zklamání ale ne! Vždyť jedině v případě, že by se výsledky testů shodovaly s těmi získanými z turínského plátna, svědčilo by to pravděpodobně o něčem mimořádném a snad by to byl skutečně důkaz zázraku. Všechny ostatní výsledky, i kdyby šlo o lidskou krev jakékoliv krevní skupiny, ale jiného profilu DNA, by neřekly nic, neboť by je nebylo s čím porovnávat. Fakt, že nejde o krev je naopak z několika hledisek velice pozoruhodný. Vždyť „krvácení“ obrazu Klatovské Madony změnilo historii města i celého regionu. Uvěřily mu statisíce poutníků, díky kterým Klatovy rostly a bohatly. Sláva obrazu přilákala do Klatov i zástupy věřících z okolních zemí, hlavně z Německa a Rakouska. Mnoho lidí je dodnes přesvědčeno, že obraz dokáže léčit, šťastné matky věří, že jen díky Panně Marii Klatovské mohly na svět přivést vymodleného potomka.

Poměrně věrnou kopii Klatovské Madony můžeme dnes vidět dokonce i na budově Senátu Parlamentu České republiky – nad hlavním vchodem do Valdštejnského paláce v Praze. Na nejprestižnější místo rodového sídla, jehož stavbu inicioval v roce 1623 generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna, ji nechal umístit arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna - ten arcibiskup, který po vyslání komise do Klatov uznal obraz za zázračný. Obraz opravdu byl ve své době významným fenoménem, jehož sláva sahala daleko za církevní i zemské hranice. To vše se zdá až nepochopitelné ve světle výsledků právě dokončených rozborů.

Co se tehdy v roce 1685 ale tedy doopravdy stalo? Domaloval do obrazu někdo krvavé skvrny? A kdo? Proč k tomu nepoužil jakoukoliv lidskou či zvířecí krev? Nevíme ani, jestli nebyly na čelo madony nějaké krvavé krůpěje namalovány již při samotném vytvoření obrazu, aby připomínaly okamžik zázraku originálu z Re (ani na něm nejsou přitom patrné žádné zaschlé kapky). Pak by bylo dokonce možné, že jsme testované vzorky odebraly právě z těchto původních namalovaných skvrn a místa skutečného krvácení jsme minuli. Co zanechalo na obraze špatně viditelné tmavé šmouhy, dokládající, že po obraze něco stékalo? A co četná svědectví, vypovídající o pozorování krvácení, či o panice, jenž zavládla v kostele při hromadném pozorování dalších neobvyklých projevů obrazu? Je reálné, aby lidé, kteří kapky z obrazu setřeli rukou, nerozeznali krev od olejové barvy? To je velmi podivné! Nebo byla zaznamenaná svědectví upravena ve prospěch zázraku?

Olejová barva, jak jsem vyzkoušel, musí být velmi naředěná aby po malbě vůbec stékala a stékající kapka po sobě zanechává netransparentní výraznou stopu. Taková však na obraze není. Kapky na čele Panny Marie, na než jsme se při výzkumu soustředili, mohly být na obraz namalovány již jeho autorem, či kýmkoliv jiným v průběhu několika set let. Nejeví přitom žádné známky stékání, o kterém však vypovídají zaznamenaná svědectví. Od hlavy madony dolů přes její krk až na hlavu Ježíška však kdysi něco skutečně teklo. Stopy jsou sice málo patrné, ale přesto tu jsou. Olejová barva to nebyla a vzorky z těchto stop odebrané obsahují lidskou DNA!

Je tu příliš mnoho otázek, na které ani dnešní, ani budoucí věda bez možnosti návratu do minulosti asi již nedokáže odpovědět. Pan vikář Bachan, který nám při celém výzkumu velmi intenzivně pomáhal říká, že jakékoliv výsledky rozboru odebraných vzorků nemůžou nic změnit na jeho vztahu k obrazu a na jeho víře. Říká, že Panna Marie Klatovská vyslechnutím tolika modliteb, proseb i díků získala takový duchovní náboj, který je mnohem silnější a důležitější než několik kapek krve, přestože je nezjistitelný a neměřitelný.

Klatovská Madona jistě bude mít dál pro věřící svůj velký nezpochybnitelný význam. Věda má co se týče krve na obraze také jasno a se zkoumáním klatovského zázraku zdá se definitivně skončila. Jen lidem posedlým tajemstvím to zřejmě dál bude vrtat hlavou. Vždyť dokud jsou tu nezodpovězené tak zásadní otázky, není snadné nad tím jen tak mávnout rukou. Jde o podivně zamotaný kousek naší historie, o téměř detektivní zápletku, kterou se nám ani s pomocí špičkových kriminalistů nedaří rozmotat.

Je zázrak podvrhem, který měl před 300 lety pomoci vrátit klatovskému děkanství vliv, věřící a peníze, o které přicházelo, když se ve městě usídlili konkurenční jezuité? Nebo šlo jen o podvod Hiršpergerův, jenž měl zvýšit cenu prodávaného obrazu? To by se zadluženému krejčímu s trochou červené barvy povedl opravdu husarský kousek hodný excelentního iluzionisty. A nebo jinak. Co když se opravdu přeci jen stalo něco mimořádného? Co když si nějaká „vyšší síla“ prostě v dané chvíli pomohla barvou ze samotného obrazu, aby tím jen naznačila krvácení a připomněla z nějakého důvodu 500 let starou italskou událost? A co když obraz opravdu ronil krev a my to jen dnes už nedokážeme zjistit? Vždyť v Re stále trvají na lidské krvi, krevní skupině AB a mají jí tu celou nádobku! Jaká jsou vůbec pravidla a účely zázraků, jestli existují? Vždyť asi ani nelze vyvrátit něco, co by se zcela jistě neřídilo pozemskými zákony. Takový tvůrce zázraků by jistě disponoval neomezenými možnostmi i výrazovými prostředky. Proč by ale tedy měla začít Klatovská Madona potit krev zrovna 8. července v Chaloupce? Co by bylo cílem takového úkazu a pochopili ho lidé správně? Je jasné, že po celém tom snažení, pátrání a analýzách víme jen o něco málo víc než nic. Dobrodružství to ale bylo úžasné!

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Klatovské sklepy

O Panence Skákavé

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Tags:

Zázrak Klatovské Madony

Leoš Drahota — Sun, 28 Oct 2007 11:35:30 +0000

Starý obraz uchovávaný v klatovském děkanském chrámu Narození Panny Marie byl v roce 1685 církevními hodnostáři uznán za zázračný. Potvrdí nebo zpochybní moderní věda tento verdikt po výzkumu, kterého se měl možnost zúčastnit i Moskyt?

Historie zázraku

Naše cesta za slavným obrazem nebyla úplně jednoduchá. Když jsme do Klatov přijeli poprvé, směli jsme spatřit jen zasklenou kopii madony a bylo zřejmé, že pro jakékoliv další pátrání je nezbytné nejprve získat důvěru místní fary. Až když jsme se do města v Pošumaví vypravili následujícího roku podruhé, stanuli jsme konečně v doprovodu klatovského vikáře před skutečným „zázrakem“.

Celá historie obrazu Klatovské Madony začala 29. dubna 1494 v severní Itálii, kdy v městečku Re, ležícím v horském údolí nedaleko jezera Lago Maggiore, došlo ke zvláštní události. Nevěřící a v té chvíli navíc opilý muž jménem Jan Zukkone tu v hněvu mrštil kamenem po nevelké fresce Panny Marie, namalované na omítce přední strany kostelíku sv. Mauricia a tímto činem významně ovlivnil budoucnost nejen tohoto kraje poblíž švýcarských hranic. Kámen jím hozený totiž zasáhl čelo madony, kojící na výjevu malého Ježíška a z takto způsobené rány vzápětí vytryskla ke zděšení všech přihlížejících krev. Nešťastníkovy nadávky a urážky se změnily v naříkání a prosby o milost, nicméně co se stalo, nešlo vrátit zpět! „Raněný“ obraz namalovaný neznámým autorem v byzantském stylu krvácel ještě dalších 18 dní a svědky tohoto podivného jevu se stalo mnoho místních obyvatel. Lidé zachytávali krev do plátna i do šátků. Kněz z Re dokonce krví naplnil skleněnou nádobku, která je zde uchovávána dodnes. Do malého městečka začaly směřovat proudy poutníků i zvědavců, před obrazem se konaly pobožnosti, obětovaly se mu svíce. Začalo se věřit, že krvácející malba s latinským nápisem „ V klíně Matky jest moudrost Otce“ je skutečným zázrakem, freska se stala objektem uctívání a různí dnes již bezejmenní autoři postupně vytvořili několik jejích více či méně věrných kopií. Zanedlouho bylo rozhodnuto i o stavbě nového poutního kostela, do jehož oltáře by byl zakomponován madonin obraz. Díky „zázraku“ se z italského Re brzy stalo velmi vyhledávané poutní místo, jehož slávu dále umocňovala schopnost obrazu léčit lidi a zbavovat je jejich trápení.

Pojďme ale do Čech. Roku 1650 se v Klatovech usadil kominík Bartoloměj Rizzolti, pocházející právě z Re. V Pošumaví se mu dařilo, nabyl značného jmění, oženil se a stal se váženým měšťanem. Na své rodné městečko ale nezapomněl. Jako dědictví po svých rodičích si z Itálie přivezl obraz Panny Marie, před kterým v mládí konal své pobožnosti. Tento obraz, u něhož i v Klatovech strávil mnoho hodin v modlitbách, byl přitom jednou z kopií zázračné italské krvácející madony. Není známo, kdy a kým byla tato kopie namalována. Obraz však rozhodně vznikl v době, kdy již podle přísných církevních pravidel nesmělo být zobrazováno odhalené ženské ňadro a proto Panna Marie na klatovské kopii Ježíška nekojí, ale už jen drží na klíně.

Rizzolti skonal v roce 1675. Když později zemřela i jeho žena, připadl jejich majetek, včetně obrazu, Rizzoltově schovance Anně. Klatovy tou dobou prožívaly nelehké časy. Město postihly živelné pohromy, války s Tureckem a Francií vysávaly z obyvatelstva vysoké daně. Obchod stagnoval a živnostníci upadali do dluhů. Jedním z nich byl také Annin muž, krejčí Ondřej Hiršperger. Brzo mu nezbývalo, než postupně rozprodávat svůj majetek, až nakonec přišel i o dům. Rodina se nastěhovala do skromné chalupy Samuela Praunera, ale ani to nestačilo k vyrovnání všech závazků. Hiršperger byl nucen zbavovat se také osobních věcí a začal proto uvažovat i o prodeji vyženěného obrazu Panny Marie známému faráři.

Jen pár malých tmavých flíčků na stářím zčernalém obraze zbylo dnes po slavném zázraku, který se udál 8. července 1685, v neděli, v den sv. Kiliána. Prohlížel jsem si je velmi zblízka a pozorně a snažil se odhalit něco neobvyklého. Zkoumal jsem, zda se struktura povrchu zaschlých kapek liší od struktury okolní barvy, hledal jsem stopy po jejich stékání, odlupování i podobné krůpěje na jiných částech malby. Nenašel jsem ale nic takového. Bylo tu stále jen těch několik málo skvrnek v místech, kde tehdy při ranní pobožnosti Ondřej Hiršperger, když zvedl svou skloněnou utrápenou hlavu, spatřil krvavé kapky. Modlil se tehdy snad za uzdravení svých nemocných dětí, snad se i loučil s oblíbeným obrazem, když čelo madony, jak říkají dobová svědectví, z místa zranění, způsobeného kamenem na italském originálu, začalo krvácet. Jakoby klatovský obraz převzal jakýsi kód zázraku od své italské předlohy, jakoby se právě teď městečko ležící na okraji Šumavy mělo stát místem pokračování nějakého vyššího plánu, který byl započat v 15. století v Re. Hiršperger i jeho žena byli zvláštním jevem nejprve vyděšeni, pak ale oběhli své sousedy, aby i oni mohli spatřit „projev boží milosti“.

Výjimečná událost samozřejmě pohnula celým městem. Někteří pochybovali, někteří okamžitě uvěřili. Nikdo ale nezůstal lhostejným. K podivnému úkazu byli nejprve povoláni: děkan Thdr. Jan Vojtěch Štodlar, císařský rychtář Jan Filip Hoch z Hochu a převor kláštera dominikánů P. Hyacint Hlavička. Tito hodnostáři, dá se říci zachovali chladnou hlavu a vyvarovali se unáhlených soudů. Nejprve vyslechli Hiršpergera, prohlédli obraz a poté ho nechali přenést do děkanského kostela Narození Panny Marie. Postavili ho do světla na oltář sv. Josefa, kde byl nadále hlídán a pozorován. Mezitím se zpráva o krvácejícím obraze rychle šířila do dalekého okolí. Zatímco někdo již byl přesvědčen o zázraku, jiní mluvili o podvodu. Na radnici byli povoláni svědci, aby zde pod přísahou za přítomnosti děkana vypovídali o tom, co u obrazu spatřili. Znovu vypovídal i Ondřej Hiršperger a zmínil při té příležitosti jednu zajímavou věc. Červenou krůpěj na čele madony zpozoroval prý již jednou v roce 1683 a rukou ji tenkrát setřel. Svěřil se s tím poté jezuitovi Páteru Loučanskému a ten ho varoval, aby to již příště nedělal. K událostem 8.7.1685 pak krejčí vypověděl: Na čele Panny Marie se ráno objevila krůpěj velikosti špendlíkové hlavičky, rostla a pak se objevila krůpěj druhá. Žena krejčího doplnila, že krůpěj byla červená, velká jako hrachové zrno a třepetala se. Další svědek Václav Rabský řekl, že když přišel, jedna krůpěj byla velká jako hrachové zrnko, druhá pak jako špendlíková hlavička. Zámečník Jan Rejpal vypověděl, že se krůpěj z rány na čele madony spustila a na Ježíškovi stály dvě kapky. Ty otiskl na papír, který předal převoru Hlavičkovi. Jinou krůpěj pak stejně otiskl pro děkana Štodlara.

Další kapky krve se na čele Panny Marie objevily až v kostele po přenesení obrazu. Měšťan Ferdinand Pelikán pod přísahou vypověděl, že viděl v kostele asi pět kapek. Kovář Jan Rokycký spatřil, když se před obrazem modlil, jak se krůpěj velikosti hrachu madoně z rány na čele spustila. K jiné velmi podivné události pak zřejmě došlo i 20. července – tedy 12 dní po krvácení. Podle dobových záznamů tehdy velké shromáždění lidí v kostele Narození Panny Marie zřetelně spatřilo, jak madona na obraze opakovaně zavírá a otevírá oči. Na všechny přítomné to silně zapůsobilo, takže někteří začali vyděšeně křičet, někteří plakat. „Jedni s strachem a bázní na to patříce, druhý s podiwením a bázní, třetí s radostí a pláčem, čehož jak žiwi newiděli spatřili, w Kostele hlasytě křičeli, a se modlili“.

Protokoly z výslechů svědků byly následně zaslány arcibiskupské konsistoři v Praze, se žádostí o povolení instalovat obraz na hlavní oltář jako obraz „Milostný“. Arcibiskup však z Prahy vzkázal, že obraz má být až do dalšího rozhodnutí uchován tak, aby k němu kromě děkana neměl nikdo přístup. Jeho pravost měla nejprve schválit speciální komise. K důkladnému posouzení zvláštního jevu byli arcibiskupem do Klatov vysláni kněží: arcibiskupský kancléř Jan František Liepure, sekretář konsistoře Judr. František Ferdinand Čedík, opat Plaský a arciděkan Plzeňský. 29. a 30.8. bylo znovu vyslechnuto mnoho svědků, znovu byly zkoumány všechny okolnosti neobvyklého úkazu. Neobjevily se však žádné pochybnosti. Podle všeho klatovský obraz opravdu převzal mimořádné vlastnosti své italské předlohy a nebyl důvod jej dál schovávat v sakristii kostela. 6.9.1685 pak pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna vynesl rozsudek, v němž potvrdil, že obraz Panny Marie potil krev a má být vystaven na oltáři k veřejné úctě. Oficiálně byl tak obraz ve velmi krátké době uznán za zázračný!

Dobové doslovné záznamy svědectví z Historie klatovské od Jana Floriána Hammerschmida, vydané v roce 1699:

V tomto svědectví Hiršpergerovy ženy je znovu pozoruhodná zmínka o dřívějším krvácení obrazu.

Swědectwí druhé
Anny Hirsspergerowy Manželky Ondřeje Hirsspergera
Já sem ten Obraz Matičky Boží zdělila po Nebossce Dorotě Ritczoltowé Kominářce, jesstě za žiwobytí jejího widěla jsem ten Obraz bledý jako Raucho, což také moje Máteř spatřila. Podruhé když měl býti Mor, byli na něm Krůpějičky jako přičerwenali, my sme se neyprw domíwali, že jest to od horké páry, neb sme prali, ale můj Manžel rozmazal jednu Krůpějičku, ona byla čerwená. Mezi tím přissel k nám Pan Páter Laučanský z Towaryšstwa Ježíssowa, a my mu to powídali, on nás z toho trestal. Potřetí když stonalo moje Dítě w Sstumovo Chalupě na Psotník, wstali sme oba Manžele a wzawsse to nahé Dítě na Ruce, modlili sme se před Obrazem Matičky Boží, a to Děťátko hned bylo uzdraweno. Po čtwrté: Dne wčerejssýho Ráno ssla sem do Města, a nawrátíce se chtěla sem přistawiti Oběd, mezy tím můj Manžel se modlil a w tom přissel Wáclawa Rabského Syn, a žádal aby ho můj Manžel opucowal, zawolal mně můj Muž, a ukázal mně ten Swatý Obraz, a já wstaupiwsse na horu, podíwala sem se na něj, a widěla jsem, že w Ráně na Hlawě Panny Marye stála Krůpěj čerwená, jako welké Hrachowé Zrno, až se třepetala. Já prawila že wypadné, newědauce co strachy dělati, diw že sem neumřela; potom sem ssla pro jiné Lidi aby se také podiwali. Přitom též wyjewiti musym, kterak Nebosska Rytczoltowá powídala, že jedenkráte ukázala se ji Panenka Marya, a sní Krystus Pán, s otewřeným Bokem, poraučejíce jí, aby se modlíwala k ní když se Zdráwas Marya zwoní, a co jí wíce prawila, toho že mně nepowí.

Swědectwí šesté
Pavla Fiali Sauseda a hrnčíře w Klatovech
Když jsem přissel Domu z Kostela, přissli pro mě a prawili, že se Obraz Panny Marye Krví potí. Já ssel k Ondřeji Hiršpergerovi a podíwal jsem se na ten Obraz a widěl jsem, že stáli na Obrazu Panny Marye y Krysta Pána krůpěje. Y dotekl jsem se na Twáři Ježísska Prstem jedné krůpějičky a ona mně zůstala na Prstu. A lekl jsem se toho a skočil jsem z Lawice řkauce, není to žádný fortel, ani jaká hříčka, než je prawá Krev Krysta Pána, kterau jsem potomné zmyl w Zákrystyji. V Ráně pak na Hlawě Rodičky Boží byla čistá a čerstwá Krew.

Swědectwí sedmé
Wáclawa Fiali, Bratra předjmenowaného Pawla Fiali
Powídali o tom, že se Obraz Panny Marye Krwí potí. Na to ssel jsem tam také, y widěl jsem zastřený Obraz, který odkryli a já se na něj podiwal y také dotekl jsem se na Cžele Obrazu Panny Marye Prstem a podíwajíce se zůstal mi suchý Prst, podíwajíce se pak zase na ten Obraz, widěl jsem na Nosejčku Ježísska také krůpěj, a dotekl jsem se jí Prstem, kteráž mně zůstala na Prstu. Toho jsem se tak ulekl, že newím kterak jsem z Lavice dolu skočil, potom dal jsem sobě tu Krev w Kostele smýti w malý Konwice Winé a to Wíno jsem wypil. Toho pak Obrazu prwé nikdá jsem newiděl, než slejcháwal jsem oněm, žeby měl býti Zázračný.

Další zaznamenaná svědectví vypovídala i o jiných projevech „zázračného“ obrazu:

Panna Johanna Maloweská
W Pátek u Wečer kleče u Oltáře, widěla jsem, že Panna Marya dwakráte Očima pohnula, tak že jí jenom samé bílé w nich widěti bylo, lewým pak Okem hnula několikráte, tak že jsem se z toho zhrozyla, až jsem se třásla.

Panna Anna Stranská
W Sobotu po druhé hodině na Noc widěla jsem že Panna Marya hnula lewým Okem, až ji wssecka zřetedlnice zassla, tak že jí samé bílé bylo widěti, potom je zawřela. Když sme se Růženec modlili, w třetím Desátku zase po druhý tak udělala. Také jsem ji widěla třikrát se proměniti, že byla jako Raucho bledá, a zase čerwená jako Růže. Ježíssek také byl z Synalý jako Fiala.

Pohyby očí, skrytí zorniček nebo zarudnutí oka, jako i blednutí a naopak rudnutí tváře Panny Marie i Ježíška se shodně opakují v mnoha zaznamenaných svědectvích.

Následky zázraku

Obraz se v následujících letech stal slavným a velmi vyhledávaným. Jsou mu připisována mnohá uzdravení a další milosrdenství. Rostly počty poutníků mířících do Klatov a v roce 1686 jich v děkanském kostele během tří dní přijalo sv. svátost na 44 000, v jesuitském kostele pak v ty samé dny 32 000. Poutníci přinášeli madoně votivní dary, žádali Pannu Marii o pomoc, o uzdravení. Celé město mělo ze slávy obrazu prospěch. Davy věřících přinášely sebou peníze, dařilo se obchodníkům i řemeslníkům. V roce 1712 byl Klatovské Madoně postaven nový oltář, vhodně navržený pro umístění obrazu. A co se stalo s krejčím Ondřejem Hiršpergerem - prvním svědkem zázraku a původním majitelem madony? Ten zdá se na zázraku také vydělal. Byl zprvu ustanoven opatrovníkem obrazu, byl mu postoupen domek proti hlavnímu vchodu do děkanského kostela, v kterém byl nakonec, stejně jako několik dalších významných svědků zázraku, roku 1695 pod velkým chórem pochován. Chalupa, v které Hiršperger poprvé uviděl krev na čele madony, byla přestavěna na kapli Zjevení Panny Marie zvanou Chaloupka a i ona se stala vyhledávaným cílem poutníků a domorodého obyvatelstva. Lidé ji začali využívat především ke konání soukromých pobožností.

V roce 1962 potvrdil profesor Cordiglia z Turína, že zachovalá krev madony z obrazu v italském Re je skutečně lidská, ženská a jde o skupinu AB. Lidská krev byla analýzou odhalena i ve vzorcích odebraných z čela Panny Marie na klatovském obraze místním primářem hematologie doktorem Josefem Častou v roce 1985. Moderní věda by však nyní zřejmě dokázala říci mnohem víc o tmavých skvrnách na starém a slavném obraze. A to „víc“ jsme se teď chtěli dozvědět my.

Pokračování tohoto textu najdete v článku Krev Klatovské Madony.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Krev Klatovské Madony

Klatovské sklepy

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Tags:

Kostnice v Sedlci

Leoš Drahota — Tue, 23 Aug 2005 13:17:34 +0000

Kosti a kostičky z tisíců zemřelých tvoří unikátní výzdobu hřbitovní kaple v Sedlci u Kutné Hory.

Hřbitovní kapli Všech svatých, která ukrývá sedleckou kostnici, nechali stavět představitelé cisterciáckého řádu koncem 14. století. Jejich klášter, první v Čechách, stál v Sedlci již před založením Kutné Hory a díky stříbru objevenému později pod jeho pozemky si mniši mohli směle dovolit velkorysé stavební aktivity. Vybudovali i nedalekou první českou katedrálu a v té době největší chrám na našem území – kostel Panny Marie. Snad někdy ve 13. století prý přivezl opat sedleckého kláštera Heidenrich z Božího hrobu v Jeruzalémě hrst hlíny a rozházel ji na pozemku dnešního hřbitova. Tím se hřbitovní půda poblíž rozrůstajícího se a prosperujícího města stala součástí Svaté země a zájem o pohřbení v Sedlci velmi vzrostl. Kapacita hřbitova pak byla brzy naplněna. Chtěli tu být pochováni nejen lidé z celých Čech, ale i z okolních zemí. I z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o stavbě hřbitovní kaple - tzv. karneru. Epidemie i husitské války zuřící v blízkosti města dodaly další tisíce mrtvých těl a tak se starší hroby musely rušit a ostatky vyhrabávat. Vždyť jen během morové epidemie v roce 1318 bylo v Sedlci pohřbeno na 30 tisíc lidí!

Karnery se od středověku stavěly jako dvoupatrové kaple, do jejíž spodní části byly ukládány kosti ze zrušených hrobů, zatímco vrchní patro sloužilo k vykonávání zádušních mší za zemřelé. Podle raného papežského nařízení čekaly ve spodním podzemním patře ostatky mrtvých na vzkříšení, vrchní část pak byla zasvěcena Všem svatým, aby zde každý ze zesnulých nalezl svého světce.

Zpočátku byly v Sedlci kosti ze zrušených hrobů jen tak vyskládány kolem kaple. Později (1511) je skoro slepý mnich srovnal do šesti pyramid ve spodní části karneru a založil tak nevědomky dnes unikátní kostnici. Její podoba však během následujících staletí doznala mnohých změn. Kosti byly znovu přerovnány v roce 1661 spolu s opravou klenby, kapli i kostnici pak dále upravil počátkem 18. století Jan Santini Aichl. Při této přestavbě uplatnil na spodní části kaple i v jejím interiéru specifický architektonický styl – barokní gotiku a vytvořil návrhy ojedinělé výzdoby z lidských ostatků. Prvky z lebek, kostí a kostiček navíc ozdobil svícny a dalšími doplňky. Ani to ale nebyla zdaleka poslední úprava sedleckého karneru a jeho ojedinělé dekorace.

V roce 1784 císař Josef II zrušil sedlecký klášter a jeho majetek spolu s hřbitovní kaplí odkoupili orličtí Schwarzenbergové. Ti zadali práci na úpravě výzdoby kostnice řezbáři Františku Rintovi z České Skalice a ten se tohoto úkolu ujal velmi radikálně. Spolu se svou ženou a dětmi rozebral dvě ze šesti pyramid sestavených mnichem, vyčlenil kosti pro výzdobu a zbylé ostatky (40 kubíků) s náležitou pietou pohřbil na hřbitově pod velký železný kříž. Všechny kosti určené k výzdobě vydesinfikoval a vybílil chlorovým vápnem. Pak spolu s rodinou deset let až do roku 1870 sestavoval lebky, lopatky, femury, čelisti, žebra, klouby, obratle a pánve do různých ornamentů, řetězů, monstrancí, písmen a girland, aby tak vytvořil unikátní historickou památku.

Patrně největšímu zájmu z Rintova díla se těší pozoruhodný lustr sestavený ze všech druhů kostí lidského těla, visící ve středu kostnice. Pod lustrem je pak v dlažbě patrný vchod do podzemní hrobky, kde je pochováno patnáct významných kutnohorských občanů. Před jednou ze čtyř zbylých kostěných pyramid mohou návštěvníci kostnice obdivovat erb Schwarzenbergů, složený Rintem s velkým smyslem pro detail. Například krkavec klovající oko uťaté hlavě Turka, v pravé dolní čtvrtině erbu, je svou kombinační názorností až fascinující. O tento výjev obohatil erb významného šlechtického rodu císař Rudolf II poté, co Adolf ze Schwarzenbergu v roce 1598 slavně dobyl tureckou pevnost Raab. Velmi vyvedený je i kalich ve výklenku nad schodištěm u vchodu do kostnice. V prosklených skříních pod lustrem je možné si prohlédnout lebky husitských válečníků, ozdobené hrozivými zraněními. Některé z těchto záseků, proražení či odseknutí velkých částí kosti jsou přitom zhojené, což dokazuje, že voják i s takovou dírou v hlavě nakonec přežil.

Kostnice v Sedlci, uchovávající ostatky až 40 000 mrtvých, má lidem připomínat jejich vlastní smrtelnost a pomíjivost pozemské existence. Vzhledem k unikátní výzdobě a související historii ji však stojí zato navštívit i z jiných, méně filozofických důvodů.

Otevřeno po-ne:
IV.-IX. 8:00-18:00
X. 8:00-12:00, 13:00-17:00
XI-III. 9:00-12:00, 13:00-16:00

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Mnichovské mumie

Svatojakubské osárium

Tags:

církevní objekty

hrobky kostnice