Moskyt - chráněná území

Skalní města na Broumovsku

Leoš Drahota — Fri, 16 Oct 2015 09:13:09 +0000

Pár fotek skal z Broumovské vrchoviny jako inspirace pro ty, kteří sem ještě nenašli cestu. Můžete tu vstoupit do největšího a nejdivočejšího skalního města Evropy a obdivovat osamocené bizarní skalní útvary, pyšnící se jmény stvořenými nespoutanou lidskou fantazií a představivostí. Najdete tu i chladná temná jezírka a soutěskami se plazící křišťálově čisté potůčky, či stromy rostoucí na těch nejneuvěřitelnějších částech pískovcových věží. Z náhorních plošin pak můžete přehlédnout nejen skalní labyrinty, ale doširoka i okolní malebnou krajinu.

Rubrika:

Fotogalerie

Tagy:

chráněná území

fotografie

přírodní útvary

Netradiční botanická zahrada

Jenda Mikšík — Fri, 07 Mar 2014 17:18:18 +0000

Malebné historické městečko Štramberk je známé mnoha svými zajímavostmi a dominantami. Nad městem stojí hrad Štramberk se svou typickou a nepřehlédnutelnou věží zvanou Štramberská Trúba. Na náměstí se z nejrůznějších pekáren line vůně místní perníkové speciality Štramberských uší. Kousek od centra se v lese nalézá chráněná přírodní památka - jeskyně Šipka. Celé město je navíc plné zajímavých staveb zejména lidové architektury. Možná trochu ve stínu všech těchto zajímavostí se zde nachází neméně zajímavá Botanická zahrada a arboretum Štramberk.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk se nachází v bývalém vápencovém lomu na okraji města Štramberku. Těžba zde probíhala do 20. let minulého století. Později sloužil prostor jako skládka odpadu a následně zde bylo zbudováno fotbalové hřiště. V 90. letech 20. století se o lokalitu bývalého lomu začal zajímat biolog Petr Pavlík se záměrem zřídit zde botanickou zahradu.

Dlouhá léta práce vedla k vytvoření dnešní úhledné podoby botanické zahrady, která je zejména po stránce flory a fauny rozmanitá a unikátní. Díky členitému terénu dna lomu se zde vyskytují jak suchomilné, tak mokřadní druhy rostlin v těsné blízkosti. Botanická zahrada a arboretum sestává z několika malých jezírek i skalek, samému středu zahrady dominuje uměle vytvořený kamenný labyrint symbolizující středomořskou krajinu. Je tomu tak proto, že díky lokálním štramberským podmínkám je zdejší lom z botanického hlediska považován za nejsevernější výběžek středomořského podnebí.

Návštěvníkům nabízí zahrada příjemnou procházku. Z vyznačených cest je možné pozorovat velké množství různorodých rostlin. Roste zde například přeslička různobarvá, ohrožený orobinec sítinovitý, kruštík bahenní či kriticky ohrožený keř zvaný židoviník německý.

Pozorní návštěvníci botanické zahrady mohou spatřit také mnoho živočichů. Na území zahrady již bylo zjištěno přes 1100 druhů motýlů. Kromě motýlů zde žije řada obojživelníků - například ropucha zelená, rosnička zelená, čolek obecný nebo čolek velký. Lom je útočištěm i pro spoustu dalších živočichů z třídy hmyzu, ptáků či savců. Žije zde saranče modrokřídlé, svižník polní, dlask tlustozobý nebo třeba plch lesní.

Na dně lomu se nachází také jeskyně. Ta byla poprvé objevena v roce 1896 dělníky lomu, kteří ji následně zasypali. Druhého objevení a odkrytí se jeskyně dočkala v roce 1999. Jeskyně je vertikálního charakteru. Vzhledem k době, kdy byla objevena, dostala název Pouťová. V roce 2007 byla naměřená vertikální délka jeskyně 55 metrů a její průměrný sklon 52°. Jeskyně je nadále prozkoumávána.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk je rájem rostlin i živočichů. Nezbývá, než návštěvu této zajímavé přírodní lokality doporučit. Obzvláště spolu s prohlídkou přilehlého historického centra Štramberku jde o pěkný jednodenní výlet.

Rubrika:

Tags:

Zachraňte jizerské lesy

Jan Kovanic — Wed, 04 Sep 2013 14:23:15 +0000

Zpráva o cestě, která se stala výzvou k ochraně zbytků jizerské přírody, ohrožené úmyslem uspořádat v roce 2003 ve vrcholových partiích hor mistrovství světa v klasickém lyžování. Snahy o uskutečnění této akce nakonec naštěstí neuspěly, ale poutavý a poučný záznam o putování horami, proložený starými vzpomínkami, zůstal. Jako zamyšlení nad naším vztahem k přírodě si pak bezesporu zaslouží znovuzveřejnění. (Moskyt)

Poetická procházka

Jdu lesem. Tady v Jizerských horách duben ještě neznamená jaro. Letošní zima byla nezvykle teplá, sníh už dávno zmizel, ale smrky ještě nenasadily nové výhonky, jejich pupeny se rozvinou až v polovině května. V kraji už rozkvétají jabloně, tady pod starou polehlou travou teprve začíná rašit nová zelená.

Les ale není vůbec fádní. Po aprílové přepršce září sytou zelení smrkové jehličí. Mezi jednotlivými jehličkami se drží kapky vody, strom je nechce pustit ani v poryvech větru. Kmeny smrků jsou pokryty šupinkami kůry ve všech odstínech hnědé. Mladší jsou až cihlově červené, je tu i siena pálená, rezavě hnědá. Na starších stromech jsou šupiny kůry větší a tmavší, některé až černé. Kmeny vyšisovalo horské slunce do stříbrna, jen puklinky jsou narůžovělé.

Přecházím do bučiny. Pod stromy je napadáno loňské listí, drží se ještě i na větvích. Je hnědé až do ruda. Šedá kůra je popraskána kruhovými puklinami a pokryta zeleně měňavým mechem. Přicházím k nepropustné smrkové houštině. Cestu mi ukazují nejdříve bobky a pak i ťápoty vysoké zvěře, dobře jsem se prosmykl. Co tu uprostřed smrčin pohledává smaragdově zelený semenáček tisu? Vyšel jsem do vyššího lesa. Jeleni si tu museli taky zamáčet kopýtka, prameniště horského potoka pokrývá houpavý mech. Odbočuji raději k hřebenu.

Lesní cesta je pokryta štěrkem, ve kterém se povalují malé zelenavé pecky. Někde je kámen rozčísnut a na slunci hrají duhovou barvou achátky. Jsem na Desenském hřebenu, stoupám od Sovína k Protržené přehradě. Přicházím k okraji lesa a rázem je po poezii.

Báječné vyhlídky

Po celém poloprostoru obzoru se táhne pustá pláň pokrytá béžovou (když nevím, jaká to je podivně šedorůžovoslámová barva, vždycky říkám béžová) starou trávou. Pastva pro širokoúhlou kameru. Mohl by se tu prohánět filmový Vinetou. Tak je to i tady, to se dalo čekat. Loni v létě jsem procházel od sedla Holubníku na Ptačí kupy. Těch nádherných výhledů nad holými stráněmi!

Tamhle vlevo, na severozápadě, to jsou přece Sněžné věžičky, kde jsme kdysi (-30 let) s kamarádem bloudili v lese. V čemže? ("...nádherné se mi dosud zdají jizerské lesy! Je to už dlouho, kdy jsem do nich vešel poprvé, ale nezapomněl jsem dosud, jak nekonečně a čistě vyhlížely pod zelenavými jarními mračny z temen Sněžných věžiček. Nevnímal jsem polomy, nepěstěné smrčiny a rozryté cesty, viděl jsem jen černou modř od obzoru k obzoru." (1)) To bejvalo, pane Nevrlý! Nevnímám chomáčky lesů, vidím jen pustou travnatou pláň s kopečky vybělených mršin, které zbyly po hromadách chvojí.

Od Sněžných věžiček se sklání pustý obzor k sedlovému vrcholišti Na čihadle, odkud stéká voda na dvě strany, do dvou moří. Uzávěr okolních lesů je vykácen, ale samotná přírodní rezervace je, pravda, nedotčena. Rachitické smrčiny, malé staleté stromečky, se tam krčí jak Indiáni ve svých rezervacích... Pustina se opět zvedá k severu, přímo před sebou vidím nahé skály na vrcholu Jizery (1122 mnm). A opět: Kosti "pův. horské smrčiny, geneticky velice významné" (3) jsou na 92 hektarech chráněného "pralesa" nedotčeny. Obklopují je kilometry a kilometry travnaté pouště.

Severovýchodní obzor je uzavřen Vlašským hřebenem, pod ním vpravo tuším vodní pláň vodárenské přehrady Souš/Darre. Za hřebenem trůní "koruna Jizerských hor" - osada Jizerka (861 mnm). Pytlácké kameny na Středním jizerském hřbetu nad ní byly jako první v šedesátých letech postiženy masivními polomy. Byl jsem tam o loňské zimě. Hrůza polomů je vystřídána vlídnou bezútěšností holých plání... Odtud, z mého stanoviště nic z toho vidět není. Jenom Knížecí cesta, která traverzuje úbočí zcela holého Vlašského hřebene. A přece: V dáli, pod Knížecí cestou, blíž údolí, choulí se jakýsi chlum. Vzpomínám na výstupy od silničky v údolí Černé Desné, která napájí Souš, vzhůru po žluté turistické značce, přes Vlašský hřeben až k Jizerce. Po kilometrech chůze mezi černými smrkovými lesy od Josefova Dolu přes Mariánskohorské boudy, Protrženou přehradu a Desenský hřeben se tu najednou rozzářilo stříbro kmenů vysokánských klenů. Rozsáhlý světlý háj působil dojmem přírodního chrámu. Kleny zůstaly. V okolní nicotě vypadá jejich hájek spíše jako kostnice...

Rány osudu

Ty první rány ještě nepamatuju. Drancování lesů pro valdštejnské železárny, aby bylo dosti zbroje k světovládě. Louky, které zůstaly po starých sklářských hutích, jsou dnes vlastně základem mnoha městeček a obcí v podhůří. Sklárny, které v dnešních hranicích lesa vznikly až v 18. století, byly většinou o sto let později opuštěny, když už skláři nepotřebovali dřevo. Většinou zpustly, vyhořely, zůstaly po nich jen přírodně působící louky. (Nová Louka, Kristiánov...) Rozčleňovaly dlouhé úseky cesty mezi jinak nekonečnými lesy. Podstatnou ránu dal lesům až kapitalismus, jak jsem se dozvěděl ve škole. Kapitalisté ve své chamtivosti vymýtili přirozené lesy a nechali vysázet smrkové monokultury. Smrky rostly rovně a rychle, ale byly náchylné k chorobám, padaly pod nálety různých brouků, načež se oslabeny řítily v polomech. Jo, to jsem viděl, dospělé osmdesátileté smrky v těžebním stáří, jak se vyvracely, jak se lámaly. Ale proč jsme, soudružko učitelko, na pionýrské lesní brigádě zase vysazovali smrčky? To nebyla vhodná učebnice vlastivědy pro můj rodný Liberec, kde jizerskohorské lesy zasahovaly až k centru krajské metropole Severu!

Další ránu daly lesům elektrárny, kde se pálilo uhlí nejnižší kvality, lignit. My jsme svoje doly u Hrádku nad Nisou zavřeli už někdy v šedesátých letech, ukončen byl i provoz blízké elektrárny. Ve stejné žitavské uhelné pánvi, v cípu mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem však zůstaly elektrárny jiné. Na ně a jejich čmoudíky byl krásný pohled třeba z Frýdlantského cimbuří: "Již několik let se stále silněji valí od severozápadu z hraničního údolí řeky Nisy na Jizerské hory smrtonosné dýmy německých a polských elektráren. ... již dnes mají elektrárny v údolí Nisy větší příkon než podobné v západních Čechách, které zničily krušnohorské lesy. A další elektrárny se ještě budují." (2)

Tato rána byla kombinovaná: S vyšším výkonem rostla i výška komínů. Zatímco dříve šel elektrárenský kouř spíše západními směry a Jizerky byly napadeny nejvíce v oblasti Smrku, nové, vyšší, "ekologičtější" komíny zachytily jihovýchodní proudění ve vyšších vrstvách. Popílek a smrady tak zasáhly celé Jizerské hory, Liberec a Jablonec. Tyto okresy musely být v osmdesátých letech vyjmuty ze seznamu míst vhodných pro školy v přírodě. Čmoudíky doletěly až do Krkonoš, kde dorazily tamní lesy. (Pamatuji se, jak jsme byli s rodinkou někdy v '83. na zimní dovolené v okálu nad hotelem Praha ve Vítkovicích. Majitel domku si přivydělával pronájmem horního patra lufťákům, aby splatil dluhy. Před nedávnem se přistěhovali z Mníšku pod Brdy. Tamní lékař jim po několikátém astmatickém záchvatu jejich synka poradil "zdravý krkonošský vzduch". Synek se moc nepozdravil...) Elektrárenské smrady dolétly až do Českého ráje. Při návštěvě příbuzných v Koberovech jsem se divil, proč jsou nazrzlé smrkové větvičky uprostřed lesa a ne na kraji u silnice, kde je pravidelně očuzovaly výfuky aut. Strejda Vláďa, místní agronom, mi to vysvětlil. Chataři z Prahy nechali udělat rozbor, podle kterého se na podhorských pastvinách vyskytovala celá Mendělejevova tabulka. Stejně, jako v Jizerkách: "... stromy na nárazové hraně hor jsou povlečeny vrstvou, ve které chemici analyzovali chrom, mangan, železo, nikl, kadmium, olovo, měď, vanad. Plyny ... obsahují arzén, fluor a síru v podobě nejznámějšího plynu kysličníku siřičitého, který jediný se zatím důkladněji eviduje a o němž je známo, že ho ročně ulétne z oněch elektráren půl miliónu tun." (2) Zlatý, tedy uranový, Temelíne!

Záchrana v poslední chvíli

Nejtěžší ránu snad znamenala pro jizerskohorské lesy pomoc, která jim byla poskytnuta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pamatuji se na léto roku 1973, kdy jsem pojal záměr připravit se v klidu horské přírody na zkoušku z Elektrických sítí, (což se nezdařilo). Sedmnáct dnů ve stanu na severním mysu mezi oběma přítoky do přehrady Černá Nisa však nebylo promarněných: Dal jsem se do party s pražskými trampy, kteří přijeli (také) na lesní brigádu. (Pamatuji se na jejich nenávistné pohledy, když po několikahodinovém trmácení vlakem z Prahy přes Turnov do Rychnova, potom autobusem přes Jablonec do Bedřichova a pak ještě kus pěšky jsem je vesele vítal po mé procházce od městského autobusu z Liberce!) Tvrdě jsme ztrestali týpky, kteří chtěli porazit živý strom (při tom nadbytku soušek!). Z lesní silničky od Nové louky k nám jednou zavítal podivný chlápek na motorce. Vymluvili jsme mu úmysl brodit potok, ze kterého jsme brali pitnou vodu. Po výkřiku kapitána Kida: "Vypijte mu benzín!" sklopil uši a na silničku motorku později pokorně dostrkal. Tento podivný člověk nám u ohně vykládal, jak jsou lesy ohroženy a jak teď budou ale zachráněny. Jak už nebudou těžké stroje jezdit lesními pěšinami a rýt strouhy do hrabanky, že teď se postaví nové krásné asfaltové silnice. Aby se mohly stromy beze škod svézt.

Nevěřícně jsme pohlíželi na vysoké smrky na březích černého jezera. Zrcadlily se v hladině stejně, jako na pérovkách E.T. Setona. Chybělo jen vytí vlků. Jenže jak bylo řečeno, tak se i stalo. Tam, kde dříve byly jen haťové cesty, po celé náhorní planině Jizerek, vznikla síť asfaltek. Po nich Státní lesy odvezly les, který vytěžily dřív, než mohl být znehodnocen elektrárenskými zplodinami. (Lesu na náhorní plošině se dávalo čtyřicet let ...) Říkalo se, že "nepořádní" Poláci na tom byli lépe, protože obělené kostry smrků, které nechali hajdalácky stát, uchránily tenkou vrstvu zeminy a umožnily přirozený vývoj semenáčků. Dnes se po asfaltových magistrálách v létě prohánějí stovky cykloturistů. Otrlejší automobilisté se po nich dostanou i do dříve nejtajnějších koutů hor.

Naděje

Pokračuju v procházce po Desenském hřebenu. Scházím k chatě Tetřevka a všímám si nenápadných pozitiv: Travnaté pláně nejsou přece jen tak pusté. Objevují se na nich břízy, které by měly snad vydržet všechno. Vybílené hromady větví jsou uspořádány tak, aby bránily erozi půdy a zároveň působí jako větrolamy, v jejichž závětří se daří novým sazenicím. Je to zase smrk, no, ale snad by to měl být už ten původní, jizerskohorský, který je místním drsným přírodním podmínkám lépe uzpůsoben. Při důkladnějším pohledu z dálky je všechna ta béžová loňská tráva poseta drobnými zelenými tečkami nových stromků. Dlouhodobé úsilí lesáků, Brontosaurů, Libereckých Jezdců (nebo Jizerských Vlků?), neformálních trampských skupin i masivní zásahy, kdy z letadel a vrtulníků padal drcený vápenec a jedy na různé hmyzí potvory, je přece jen znát. Vzpomínám si, jak jsem loni v létě poprvé vůbec viděl v lese obžínat vysazené stromky: Ty se vždy vysazovaly, však na to byla i vládní dotace, na vysazení každého stromku. Že je pak zadusila tráva? Alespoň se získaly další dotace na nové vysazování ... No tak to je snad už za námi.

A hlavně: Produkt mnohaletého působení komunistické ideologie, reálný socialismus, slavně zdechl. Jizerky se dostaly na dotek Evropského společenství a jeho norem a ony hnusné německé elektrárny byly odstaveny. Jak je to s těmi polskými, nevím, pořád čoudí, ale snad se mají odsiřovat. Do hor se po letech vrátili motýli, nové výhonky smrčků už nerezavějí.

Přicházím k Protržené přehradě, poklekám k Bílé Desné a beru do dlaní nahnědlou vodu z rašelinišť. Chutná čistě a trochu trpce.

Varování

Jizerskohorské lesy mají naději, ale dosud nejsou zachráněny. Tendence ke zlepšování stavu nemusejí být trvalé. Jak jsme se radovali z nových odolných bříz v Krušných horách. Chcíply. Někdy stačí málo.

Každý liberečák míval doma dříve dvoje páry lyží: sjezdovky a běžky. Někteří měli i skočky, další horolezecké náčiní. Když výprava libereckých horolezců zahynula pod Huascaránem, stal se z rodinné události, kterou bývala Jizerská padesátka, Memoriál expedice Peru s postupně mnohatisícovou účastí. Dříve opuštěné hory se v zimě podobají spíše Václaváku.

Každý chce poznat severskou přírodu. To, co Jizerky nabízejí běžcům, to jim nemohou nabídnout ani Krkonoše, kde hluboká údolí od sebe izolují jednotlivé hřbety. Tady je to vlastně nakloněná rovina, jednotlivé hřebeny lze zdolat rychlostí či vytrvalostí, mezi nimi se rozprostírají nádherné louky. Tak bacha! Kolegové běžci, držte se, prosím, cest. Rychlozávodníci mají vybudované svoje oddělené tratě, tam jim nelezte, oni vám taky nepřekážejí. Nejezděte mimo cesty! Tam pod vrstvou sněhu spí budoucí les, hranami lyží mu můžete utnout špičku i budoucnost. Bez lesa jsou Jizerky jen obrovskou plackou, teprve lesy jim dávají krásu, hloubku, originalitu. A sníh. Sníh drží zase sníh. Obrovské navzájem se podporující zásoby sněhu. Když budete drandit po planinách neomezeně, můžete svoje běžky prodat a kupte si raději horská kola. A sluneční brýle. A opalovací krémy s faktorem 40. A balenou pitnou vodu z druhohorních vrstev.

To říkám Vám, primátore Drdo, to říkám vám, liberečtí rodáci. Vybodněte se na SKI 2003! Žádnými investicemi polární kruh nevystavíte a z Jizerek Norsko neuděláte. Pět kilometrů běžeckých tratí chcete vést v lesích kolem Bedřichova. "Spor se vede o šířku tratí a jejich umístění. Vláda povolila 4,5 metru, sportovci požadují šest. Lesní prostředí zajišťuje lepší stabilitu sněhu."(4) Tak proto nechcete závodit na holinách?

Z Liberce se může zdát, že lesy na Jizerkách ještě jsou. V okrajových údolích lze nalézt překrásné partie. (Bude nutno v nich postavit nové široké autostrády.) To končí ve výškách kolem 800 metrů nad mořem. To končí několik set metrů za Bedřichovem! Dál jsou jen lysiny! Zatím. Nechcete závodit na loukách - alespoň bude kde umístit parkoviště. K tisícům závodníků patří i desetitisíce, možná až sto tisíc návštěvníků. Spokojí se s vybudovanými tribunami nebo se rozlezou do toho koridoru lesa, který odděluje náhorní pustiny od podhůří? Jo, v lese je to hezký. Stačí vykácet další jedenapůlmetřík přebytečné lesní hmoty. Na okraj se tak dostanou dříve chráněné stromy, které při prvním poryvu větru padnou.

Třeba vám to vydrží do roku 2003, třeba se zbytky ochranného valu rozpadnou až po mistrovství. Ale nemyslím si, že si příroda Jizerských hor tak dlouho nechá srát na hlavu. Spíš nám dá sbohem. Pořád stačí jen málo, aby se změnila v poušť. Mistrovství světa v lyžování je víc než málo.

Pokud ho prosadíte, budete proklínáni více než někdejší feudálové, buržousti a komunističtí mocipáni dohromady!

A stejně vám nenasněží a nenasněží.

První motýl,

kterého jsem letos viděl poletovat, byl zlatý. Třepetal se na loučce nad Desnou. Když se podíváte do tunelu, kterým jsou vedeny vody od Protržené přehrady pod Desenským hřebenem až k Darre, uvidíte v dálce světlo. Je hodně daleko, ale je tam.

Psáno o Velikonocích 1998

Jablonec z pořadatelství MS nakonec odstoupil, a to pak proběhlo roku 2009 jen v Liberci, v podhůří Jizerek. (Z hlediska šampionátu katastrofa, z hlediska přírody skvělé.)

(1) Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, str. 253, vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem 1976, 1.vydání

(2) Druhé, přepracované a rozšířené vydání téže knihy, 1981, str.342, 343

(3) Mapa Jizerské hory a Frýdlantsko, čtverec D3, Soubor turistických map 1:50.000 č.20-21, vydal Klub českých turistů v Praze 1994, 1.vydání

(4) Ekologům dělá vrásky SKI 2003, článek značky (daf) v Hospodářských novinách 27. března 1998, str.40

Další prameny: Co tak člověk zaslechne a prožije

http://samanovodoupe.blogspot.cz
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_doupe.asp

Rubrika:

Tags:

Meandry řeky Moravy

Jenda Mikšík — Wed, 01 Apr 2009 13:18:08 +0000

Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené plavby moravskou přírodou. Někdo z nejrychlejší kánoe, která byla oproti ostatním trochu napřed, zvolal: „Plujte vlevo, tady je málo vody!“ Háčci na ostatních lodích zbystřili a koukali skrz vodní hladinu před sebe, jestli se právě jejich loď neblíží do mělkých míst.

Byl docela pěkný srpnový den a my jsme s partou kamarádů proplouvali meandry řeky Moravy. Naše skupina byla složena ze čtyř kánoí.

"Tady už je to v pohodě", ozvalo se znovu z vedoucí lodě. Všichni ji tedy následovali. V ten okamžik jsme pluli táhlou zatáčkou a hleděli před sebe na pohled, který se nám otvíral. Vodní hladina nebyla již tak pustá. Někde čouhala kláda, jinde zase byla hromada větví a klacků trčících ven z vody. Háčci pozorovali situaci a snažili se vybrat nejlepší cestu a zabránit tak případnému střetu lodě s některou kládou nenápadně schovanou těsně pod hladinou.

Jak jsme tak proplouvali mezi těmi mohutnými kmeny prastarých stromů, připadali jsme si jako v pravěku. Stromy sem pravděpodobně donesla velká voda při povodních. Není divu, že meandry působí poněkud pravěce. Tato část řeky Moravy totiž nebyla nikdy regulována.

Jak jsme pluli dál, příroda byla stále divočejší. Okolo řeky se z vody tyčily strmé a několik metrů vysoké pískové stěny. Místy až 15 metrů vysoké. V těchto stěnách je plno malých děr, které slouží jako hnízda pro malé ledňáčky. Pouze ti nejbystřejší z nás měli možnost spatřit některého z těchto zajímavých ptáčků. Ti méně pozorní se museli spokojit jen s volavkami, které postávaly na břehu. Ve vodě není nouze ani o ryby. Čas od času nějaká ryba vyskočí nad hladinu a zašplouchá.

V místech, kde se řeka stáčí, jsou často písečné pláže. Některé jsou hezčí, jiné zase méně. My jsme se v průběhu naší plavby na pár pěkných plážích zastavili. Takovéto písečné plážičky jsou ideálním místem pro odpočinek a malé občerstvení. A protože bylo docela pěkné počasí a z pádlování jsme byli rozehřátí, tak jsme se v Moravě i vykoupali. Slečnám se rybami načichlá voda moc nezamlouvala a tak osvěžení využila jen pánská část naší skupiny.

Když už jsme byli jen pár kilometrů od cíle naší plavby, okolní příroda se zase začala měnit. Tentokrát se z pravěkého rázu stávala všednější a kultivovanější. Postupně mizely klády a větve z toku, mizely písečné stěny i pláže. Dokonce i meandry ubývaly a řeka se začala rovnat a rozšiřovat. A my jsme se z pravěké výpravy vrátili zpět do dnešního světa, plni příjemných zážitků z plavby po meandrech řeky Moravy.

Pokud byste také chtěli zažít podobné dobrodružství, tak jistě můžete. Ve městě Strážnice na Baťově kanále je přístav s půjčovnou lodí. Zde je možné zapůjčit si kánoe a další vybavení. Bude vám vysvětlena trasa, kudy se po kanále dostanete na neregulovanou část Moravy. Dále po proudu proplujete nejzajímavější částí meandrů a dostanete se do cílového přístaviště Rohatec - Kolonie. Odtud budete odvezeni zpět do startovního přístavu ve Strážnici.
Délka trasy je přibližně 15 km, takže plavba vám při klidném tempu, s pár zastávkami na koupání a odpočinek, zabere okolo 5 hodin.

Rubrika:

Příroda a krajina

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Plavba po Baťově kanálu

Baťův kanál

Plavba na lodi Zapa - film

Tags:

Jezerní slať

Jenda Mikšík — Wed, 28 Jun 2006 13:35:45 +0000

Na Šumavě se nachází mnoho rašelinišť. Jedním takovým rašeliništěm je Jezerní slať, která leží přibližně 20 km od Vimperka. Vede tudy krátká naučná stezka a je zde rozhledna, ze které je hezký výhled na rašeliniště.

Jezerní slať se rozkládá na Šumavě mezi obcemi Kvilda a Horská Kvilda. Toto rozsáhlé rašeliniště má rozlohu přes 100 ha a nachází se v nadmořské výšce okolo 1060 metrů. Průměrná mocnost rašeliny v Jezerní slati je 2,5 m a největší mocnost dosahuje až 7,6 m. Rašelina zde byla těžena do roku 1933, kdy byla slať vyhlášena za chráněnou a dnes je součástí šumavského národního parku.

K Jezerní slati se můžete jednoduše dostat autem nebo na kole. Hned u silnice je malé parkoviště, odkud vede krátká naučná stezka přímo k rašeliništi. Dále jsou zde jenom úzké dřevěné chodníčky, které vedou nad slatí. Můžete z nich pozorovat různé zajímavé rostliny, které zde rostou. Pokud byste nevěděli jejich název, pomůžou vám malé cedulky s popiskami, které leží přímo vedle cesty. Nezbytnou rostlinou na rašeliniišti je samozřejmě rašeliník (latinsky Sphagnum). Patří do rodu mechorostů z třídy mechů. Rašelina vzniká z odumřelé hmoty rašeliníku za nedostatku kyslíku pod vodou, v chladném a vlhkém prostředí. Mě osobně však nejvíce zaujala bříza trpasličí, která se hojně vyskytuje v celé oblasti. Naleznout zde můžete celou řadu dalších rostlin jako třeba známou borovici kleč.

Po několika desítkách metrů dřevěný chodníček končí vyhlídkou na celé rašeliniště. Pokud se vrátíte kousek zpět a vydáte se na druhou stranu, tak dorazíte ke dřevěné rozhledně. Ta má dvě patra, je vysoká 7 metrů a je volně přístupná. Byla zde postavena v roce 1997 místo staré, velmi podobné rozhledny. Když na rozhledničku vylezete, otevře se vám panoramatický výhled na celé ohromné rašeliniště. Jezerní slať je ideální pro krátký nenáročný výlet. Nachází se jen několik metrů od silnice a naučná stezka je dlouhá pouhých 300 metrů, proto nepočítejte s tím, že by tato příjemná procházka byla na celý den.

Rubrika:

Tags:

Adršpašsko - teplické skály

Jenda Mikšík — Sat, 20 May 2006 13:46:23 +0000

Adršpašské skály spolu s Teplickými skalami tvoří nejvýznamnější pískovcovou plošinu Polické pánve v Broumovské vysočině. Tato dvě skalní města známá jako Adršpašsko-teplické skály jsou největší přírodní rezervací v České republice.

Každým rokem pořádáme letní výpravu zvanou Apalucha, což možná znáte z filmu
"S tebou mě baví svět". Tentokrát jsem vyrazili do okolí CHKO Broumovska. Jedním z cílů našich každodenních výletů byla Národní přírodní rezervace Adršpašsko - teplické skály, která je mezi turisty velice známá a oblíbená.

Po zakoupení vstupenek u pokladny vejdete do pískovcového skalního města. Procházíte krásnou přírodou ve stínu skalních útvarů. Na své si přijdou především ti, kteří mají velkou dávku fantazie a představivosti. Téměř každá skála má svůj název, který je většinou podle tvaru, který skála připomíná. Velmi známá je třeba Cukrová homole, Milenci nebo Krakonošova lenoška. Mezi skalami je řada jezírek a potůčků. Nejzajímavější je jezírko uprostřed skal nad Velkým vodopádem. Pokud budete mít chuť, můžete si zakoupit plavbu na lodičce, na které vás poveze průvodce, jehož vtipný výklad učiní plavbu živější. Projížďka je zajímavá a příjemná a vřele ji doporučuji.

Naše třináctičlenná skupina přicházela do dómu pod Velkým vodopádem zrovna ve chvíli, kdy zde byla velká skupina turistů spolu s průvodcem. Návštěvníci stojící pod vodopádem na povel průvodce sborem zakřičeli: "Krakonoši, dej nám vodu!" Co se nestalo. Krakonoš je vyslyšel a pustil do vodopádu větší množství vody. Nám se tato atrakce samozřejmě líbila, a tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme. Když turisti odešli, postavili jsem se pod vodopád a zakřičeli také. Ale pro změnu náš vlastní pokřik. Fungovalo to! Najednou se proud vody zvětšil a vodopád zmohutněl. Nedalo nám to a zakřičeli jsme znovu. Tentokrát jsme však neobdrželi vodu, ale výhružnou pěst nějakého pána (možná Krakonoše), který stál nad vodopádem a naznačoval, ať toho necháme. Opustili jsme tedy toto místo a vydali se na další cestu. Za pár hodin jsme se stejnou cestou vraceli a potřetí a naposledy jsme vyzkoušeli zavolat na Krakonoše. Postavili jsme se pod vodopád a sborem zvolali: "Krakonoši, dej nám vodu!". Vedle nás stáli dva návštěvníci a na jejich výrazu bylo zřejmé, že si o nás myslí, že nejsme zcela v pořádku. Po chvíli se však nad skálou objevil příval vody a proud se ohromě zvětšil. Voda cákala všude a zaplavila i část dómu. Byli jsme lehce mokří a výsměch dvou přihlížejících rychle zchladnul. Nevím, zda takové množství vody byla náhoda nebo jestli se nám chtěl Krakonoš pomstít (asi nás poznal podle našich originálních triček).

Oblast je velice zajímavá nejen pro turisty, ale také pro horolezce. Malebné pískovcové skály přímo lákají k lezení, a tak není náhodou, když při cestě narazíte na horolezce, který zrovna zdolává vrchol. Ani my jsme nezůstali pozadu a na půl dne si zajistili horolezecký výcvik. Spolu se dvěma zkušenými instruktory jsme pokořili svoje první dvě nepříliš vysoké a nenáročné skály. Byl to zajímavý a dobrodružný zážitek.

Adršpašsko - teplické skály jsou velice zajímavým přírodním úkazem, který se jistě vyplatí navštívit. Příjemný zážitek trochu kazí jen poměrně velký počet turistů.

Rubrika:

Tags:

Deník začínajícího vodáka

František Podhorecký — Tue, 05 Jul 2005 14:53:03 +0000

Letos jsem byl pozván od party Vodáků, abych s nimi jel na vodu. Nikdy před tím jsem na vodě nebyl, a protože přírodu pěšmo navštěvuji již mnoho let, souhlasil jsem.

Protože jsem nevěděl jak taková příprava funguje, nechal jsem si poradit od zkušenějších a řídil se jejich pokyny. Lodě, vesla a nezbytné vesty jsme si předem zamluvili na začátku naší cesty po řece Ohři v obci Loket. Před odjezdem jsme rozdělili úkoly co kdo poveze sebou, aby se nevezla zbytečná zátěž. Plán cesty byl rozpočítán na čtyři dny. Z Nového Sedla do Pernštejna.

Vyrazili jsme ve středu ráno abychom si stačili vyzvednout lodě a ještě týž den sjet první krátkou část naší cesty z Nového Sedla do Lokte. Bylo mi vysvětleno, že to kvůli tomu abych si zkusil loď, neboť je tento kousek cesty klidná voda (vodácky „Olej“) a tudíž si stačí člověk zvyknout na kormidlování a řízení lodě. Byla mi totiž přisouzena funkce Kormidelníka který sedí na zádi lodě a řídí její směr a rychlost. Předemnou seděl "Háček", který pomáhá pádlovat a hlavně by měl co nejdříve upozorňovat na nebezpečí, jako jsou například kameny, větve a ostatní předměty ležící ve vodě, které by mohly obrátit loď a nebo jí nedej bože poškodit. Na této trase mi bylo i dopřáno vyzkoušet si sjet jeden Jez a jeden Jez přenést loď, neboť je nesjízdný. Tak že hned první den jsem si vyzkoušel kromě Koníkování (tahání lodě po vodě), všechny nástrahy vodního živlu. Do kempu v Lokti jsme dorazili k večeru, rozbalili stany, najedli se a pak už se jen bavili s ostatními vodáky až do pozdní noci.

Druhý den byla v plánu návštěva zdejšího hradu Loket, kterou bych rád doporučil všem kdo se do těchto míst dostanou. Proto jsme vstali, nasnídali se a vyrazili ku Hradu. Vstupné je 90,- Kč pro dospělé a 45,- Kč pro děti a studenty. V dnešní předražené době přiměřená cena a můžu upřímně říct že to stojí za to. Zvláště Mučírna je komponována tak přesvědčivě že při zaposlouchání do žalostných skřeků mučených lidí, prohlížení Kopek s pohyblivými figurínami a čtení druhů mučení vám začne být jasné že v té době by člověk ani na chvilku nechtěl být tím co je mučen. Od kempu je to asi necelý jeden a půl kilometru. Tak že paráda. Prohlídli jsme si i zdejší náměstí s mnoha zajímavostmi. Po návratu do kempu jsme se připravili na odjezd a vyrazili na další etapu naší cesty Loket – Karlovy Vary. Cestou jsme měli několik spojení lodí neboť nebylo kam pospíchat (vždyť jsme na dovolené) a také se bylo na co koukat. Příroda je okolo vody též krásná a nebýt toho že občas narazíte ve vodě na pneumatiku z nákladního auta a nebo kus jakého-si plechu z neurčitelným původem, dalo by se říct „že to nemá chybu“. Průjezd chráněnou krajinou oblastí Slavkovský les a pohled na vyčnívající skalní útvar Svatošské skály z vodní hladiny je opravdu nezapomenutelný. Během cesty asi v polovině trasy se můžete zastavit na oběd v hotelu Jan Svatoš ležící přímo u vody a přizpůsoben na zakotvení lodí. My jsme se zde nezastavovali neboť tu byla zrovna nějaká velká skupina vodáků a tak jsme se rozhodli pokračovat dále. Opět jsme museli zdolat několik nástrah vodního světa, ale to je právě na tom to krásné a pokud se nepřevrátíte (cvaknout se – udělat se), je cesta zábavná a místy až humorná. Ve Varech za Chebským mostem vás přivítá na levé straně Vodácký klub. Prohlídka Varů a oběd spojený s večeří byl pro nás nejdůležitější činností končícího dne.

Ráno po probuzení se Rada starších (všichni svorně) rozhodli navštívit zdejší muzeum Becherovky s ochutnávkou vyráběných produktů též dokoupení ovoce a zeleniny na cestu. Vitamínů jsme sice po té ochutnávce mněli v sobě dost (slabší kusy až příliš) ale není nad osvěžení v podobě sladkého ovoce a nebo zeleniny. Trasa Karlovy Vary – Radošov mohla začít. Cestou jsme museli mimo jiné překonat i obávanou peřej Hubertus známou mezi Vodáky jako opravdu dosti náročný úsek. Ale díky vyčištění koryta jsem i já se svými opravdu malými zkušenostmi mohl tuto peřej projet a přitom se necvaknout. Též díky nízké hladině vody jsme museli několikrát překoníkovat lodě abychom nepoškodily dna. Nejnáročnější úsek byl asi u Kyselky kde je dost prudká peřej a kůly nedostatku vody jsou vidět opravdu velké kameny které vás přitahují jak magnet. Do Radošova jsme dorazili všichni suchý a v pořádku. O zážitky z tohoto úseku nebyla nouze. Tak že jsme v tábořišti U lávky zakotvili, vybalili a šli do nejbližší hospůdky se občerstvit a probrat celý nabytý den.

Poslední den našeho putování vodní stezkou a úsek Radošov – Pernštejn byl až na nějaké výjimky poklidný a tak jsme se díky brzkému vstávání dostali na konec cesty chvilku po poledni a mohli naložit lodě na přistavená auta a odvést je vrátit na určené místo do kempu Vojkovice. Po dobrém obědě ve zdejší hospůdce jsme vyrazili zpět k domovu. Ještě v hospodě jsme se dohodli že se večer sejdem v naší hospodě a uzavřeme lehčí oslavou naší výpravu.

A co napsat na závěr? Je opravdu velice dobré se na takovou, i když krátkou cestu pořádně vybavit. Naplánovat přibližný kus trasy na každý den a hlavně si sehnat Vodáckou mapu kde najdete podrobně popsaný každý Jez i s plánkem který Jez se dá splavit a nebo z jaké strany se přenášejí lodě. Též tu jsou vypsané kempy podél vody a restaurace kde se dá zastavit a občerstvit.

Jsem velice rád že mně vzali sebou a doufám že si to příští rok zase naplánujeme a vyrazíme zase někam za dobrodružstvím a poznáváním krás přírody a dobrých lidí. Kdo má rád přírodu, dobrodružství, zábavu a romantiku ten by si nemněl nechat ujít vodáckou výpravu na jaké koliv vodě u nás nebo v zahraničí. Aspoň jednou do roka.

Rubrika:

Tags:

Kudlanka a atomový reaktor

Zdeněk Mikšík — Thu, 05 Feb 2004 12:41:40 +0000

Kudlanka nábožná a atomový reaktor se k sobě moc nehodí, přesto je jedno místo, kde existují vedle sebe a zdá se, že jim to nevadí. Toto pozoruhodné místo najdeme nedaleko obce Mohelno na Jižní Moravě.

Hadcová step

Většina lidí, kteří slyší název hadcová step poprvé se ptá, cože je to za divné slovo. Proto se pokusím hned na úvod stručně vysvětlit tento pojem. Hadec neboli serpentinit je hornina. Má zelenočernou až černou barvu a při zvětrání se barva změní na žlutozelenou. Kámen může připomínat žilkováním hadí kůži a tak vznikl název hadec. Do podrobností vzniku metamorfovaných hornin, mezi které hadec patří, zabíhat nebudu. Pro nás je však důležité uvědomit si, že tmavá barva hadce dobře akumuluje teplo a tím přispívá k jedinečnému místnímu klimatu.

Mohelenská hadcová step je asi nejznámější stepí v našich krajích. Nad řekou Jihlavou vystupují do výše strmé až 120m vysoké svahy, na kterých převládá již zmíněný hadec. Řeka zde tvoří meandr a step se nachází v jakémsi kotli otočeném k jihu. Díky poloze a složení půdy jsou v těchto místech průměrné teploty vyšší až o 10 stupňů než v nedalekém Mohelnu. Step si můžete nejlépe prohlédnout vydáte-li se po jedné ze dvou naučných stezek. Vybírat můžete mezi jarní a podzimní variantou, nebo můžete obě varianty spojit. Ptáte li se na rozdíly mezi jarní a podzimní stezkou, tak vězte, že nejde o nic jiného, než že v uvedená roční období na trase uvidíte nejvíce. Jarní naučná stezka je si 3,5 km dlouhá a najdete na ní 6 informačních zastávek. Na pohodlné prohlédnutí počítejte asi 2,5 -3 hodiny. Podzimní stezka je o něco kratší, měří asi 3 km a je na ní 5 zastávek, na projití stačí asi 2 -2,5 hodiny. Při prohlídce každé stezky musíte zdolat převýšení asi 120 m. Musím podotknout, že to není jen nějakých obyčejných 120 metrů. Když jsme step navštívili bylo již pozdní odpoledne a dole u řeky byl příjemný chládek, jaký člověk rád přivítá po teplém letním dni. Při výstupu do stěny skalního amfiteátru jsme začali pociťovat účinky hadce a sálání tepla v příkrém svahu nebylo nikterak příjemné.

Na stepi můžete vidět mnoho zajímavých rostlin. I když ta nejvzácnější vám zůstane asi utajena, díky svému malému vzrůstu a ne nijak atraktivnímu vzhledu. Mám na mysli malou kapradinu podmrvku jižní, která roste v naší republice jen na hadcové stepi. Mně se ji podařilo vyfotografovat a to jen proto, že nám ji náš odborný průvodce ukázal. Díky velkému množství hořčíku, které je do půdy uvolňováno z hadce, se v těchto místech rostlinstvu moc nedaří. Rostliny na to reagují tím, že přežívají ve zmenšené formě. Odborně se tomu říká nanismus. Fauna je zde zastoupena hlavně hmyzem. Jen pavouků tu žije 285 druhů a z toho 72 druhů se nachází jen zde. Asi nejatraktivnějším zástupcem fauny je kudlanka nábožná o které se ještě zmíním.

Obě stezky začínají na jihozápadním okraji obce Mohelno, kam můžete dojít pěšky nebo i autem. K tomuto účelu je tady vybudováno parkoviště. Počátečním i konečným bodem naučných stezek je pastvinová část mohelenské stepi, které vévodí pozůstatky mohyly z doby kamenné na jejímž vrcholu jsou mnohem, mnohem mladší boží muka.

Elektrárna

Z míst kolem mohyly je krásný výhled na okolní kraj, do nějž je vetknut betonový monument atomové elektrárny Dukovany. Celý kraj nepoznamenaly jen chladící věže, ale na řece Jihlavě vyrostly také dvě přehradní nádrže. Horní nádrž, Dalešická přečerpávací elektrárna a spodní, vyrovnávací nádrž Mohelno, změnily divoké koryto řeky v klidnou vodní plochu. Přes obavy, jak tyto změny ovlivní step, se zdá, že elektrárna nezanechala nadměrně velké stopy. Snad jen ty estetické.
Pokud se dostanete do těchto míst a třeba díky počasí nebudete mít co dělat, navštivte návštěvnické středisko elektrárny Dukovany. Zábavnou formou se zde seznámíte s funkcí elektrárny. Můžete si na modelu vyzkoušet ovládání reaktoru nebo zhlédnout zajímavý film. Jsou zde připraveny vědomostní testy, nebo je možné si v praxi ověřit některé fyzikální zákony.

Pokud jste se technickými informacemi ještě nenasytili, navštivte ještě Dalešickou přečerpávací elektrárnu. S průvodcem sestoupíte do útrob hráze, navštívíte sál s turbínami a prohlédnete si mohutné potrubí, kterým proudí voda a to vše několik desítek metrů pod hladinou přehradního jezera.

Kudlanka

Kudlanka nábožná je nápadná už svým tvarem. Přední nohy jsou velké a silné. Na stehnech mají tři řady ostnů a řada ostnů je na holeni. Její zbarvení je zelené až hnědé. Na naše poměry dosahuje opravdu velikých rozměrů. Samečci měří asi 4 až 6 cm, samičky až 8 cm. Kudlanka číhá na svou kořist, přední nohy má složené na hrudi. Hmyz bleskurychle uchopí mezi nohy a na několika místech probodne. Kořist velmi rychle sežere a loví dál. Dospělé kudlanky se objevují až v pozdním létě, když samičky vytvářejí kokony do nichž kladou 100 až 300 vajíček. Z nich se líhnou larvy až v květnu nebo červnu.
Kudlanky mají kanibalské sklony. Jsou schopné sežrat svého menšího druha, ale také slabší kolegyni.
Pokud se dostanete na step v srpnu nebo září a budete se dobře dívat, máte velikou šanci kudlanku uvidět. Určitě stojí zato, věnovat hledání několik minut.

Kudy?

K návštěvě těchto míst můžete využít automobilu, kola nebo vyrazit pěšky. V těsné blízkosti stepy jsou dvě turistické značky, modrá a červená. Například z Ivančic se sem dostanete po červené turistické značce údolím řeky Jihlavy po cestě dlouhé asi 15km. Z Náměště nad Oslavou je to asi o dva kilometry více. Cesta vede částečně údolím řeky Oslavy a je značena červeně, dále je potřeba využít cestu modrou, nebo si najít svou vlastní. Nejlépe uděláte, když si před návštěvou vše nastudujete ze správné mapy. Jednou z možností, kterou mohu doporučit, je turistická mapa v měřítku 1:50 000 z Edice Klubu Českých turistů "Okolí Brna - Ivančicko" (č.83)

Šťastnou cestu!

Rubrika:

Tags:

Národní parky Plitvická jezera a Krka

Jenda Mikšík — Tue, 27 Jan 2004 00:00:00 +0000

Jestli jste někdy jeli na dovolenou do Chorvatska, určitě víte, jak je tam cesta dlouhá. Proto je výhodné a příjemné si při cestě naplánovat krátkou přestávku na pár dní. A nebo je také fajn si na chvíli odpočinout od povalování se u moře a vyrazit na jednodenní výlet někam do vnitrozemí Chorvatska. Jaké zajímavé místo však pro takovou přestávku najít? S tím vám v tomto článku poradíme.

Plitvická jezera

Naším prvním tipem je národní park Plitvická jezera (Plitvička jezera), který najdete ve vnitrozemí Chorvatska na řece Koraně.

Po příjezdu necháte auto na parkovišti. To se nachází hned u hlavního vchodu do parku. Tady je i pokladna, kde si koupíte vodopad vstupenky. Ceny vstupenek jsou různé, podle ročního období. Cena za dospělou osobu je (resp. byla v době psaní článku) 6 – 12 Euro a cena za dítě je 3 – 7 Euro (ceny jsou uvedeny sice v eurech, ale za vstup se platí jen v Kunách, alespoň to tak bylo).

Po chvíli chůze, zdánlivě normální krajinou, se vám otevře nádherný pohled na jezera. Pod vámi se rozkládají malá i velká krásně modrá kaskádovitě poskládaná jezera. Jsou spojena vodopády a potoky a mezi jezery prochází návštěvníci. Když popojdete, můžete si zvolit, kudy pokračovat dál. První možností je jít pěšky. Tou druhou je počkat na zastávce na jakýsi vláček, který vás vyveze nahoru nad jezera. Cesta Vláček je v ceně vstupenky. Potom už jdete přes všechna ta jezera, často jen po malých, dřevěných chodníčcích asi metr nad vodou. Pod sebou vidíte v průzračné vodě plout ryby. Vedle vás se tyčí malé i větší vodopády. Dostanete se k velkému jezeru, které můžete přeplout na lodi (loď je také v ceně). Navštívíte i místa, kde se točil film s Vinnetouem - Poklad na Stříbrném jezeře. Můžete vlézt do „jeskyně“, ve které byl onen poklad ukryt. Další zajímavost je Velký vodopád, který se tyčí přímo před vámi.

Plitvická jezera jsou nezapomenutelnou podívanou a stojí za to je navštívit.

Asi 6 kilometrů od parku je autokemp Korana. Kemp je na slušné úrovni. Je zde možnost ubytovávání ve vlastním karavanu i stanu. V kempu jsou také bungalovy. Cena za dospělou osobu je 5 Euro, za automobil 2 Eura a za stan 3 Eura. V kempu se nachází i malý obchod.
Pokud budete z kempu nebo z okolí Plitvických jezer odjíždět v sobotu, tak doporučuji vyjet co možná nejdřív. Kolem sedmé hodiny ranní provoz výrazně houstne a vznikají i několikakilometrové kolony aut (pozn. což byla situace ještě před postavením dálnice skrz Chorvatsko).

Krka

Druhým tipem je národní park Krka. Ten se nachází jižněji než Plitvická jezera a to asi 18 kilometrů od města Šibenik. Národní park Krka se spíš než na zastávku při cestě hodí na jednodenní výlet z některého ne příliš vzdáleného města na pobřeží. Národní park Krka je často přirovnáván k Plitvickým jezerům. Hlavní a nejnavštěvovanější část je ale menší.

Krka je řeka, na které se rozkládá stejnojmenný národní park. Proto je celý park velmi dlouhý. Začnu turisticky nejnavštěvovanější částí, jež nese jméno Skradinski buk. Sem se můžete dopravit autem nebo doplout i loděmi, které vyplouvají z některých letovisek na pobřeží. Lodě vás poté opět odvezou zpět.

Pokud jedete autem, necháte ho u vstupu do parku na parkovišti. Tady si zakoupíte vstupenky a půjdete na zastávku kyvadlové autobusové dopravy. Tyto autobusy vás zavezou dolů k jezerům. Z tohoto místa vyrazíte na okruh. Cesta vede jak po pevné zemi, tak i po dřevěných mostech nad vodou. Po chvíli chůze se dostanete k té nejzajímavější části. Tou jsou dlouhé kaskády vodopádů. Za několik dalších minut se dostanete na prostranství, kde se můžete občerstvit. A právě tady je něco mimořádného. V jezeře pod vodopády je možno se vykoupat. Vypadá to, že voda musí být studená, ale opak je pravdou. Sami jsme byli překvapeni její příjemnou teplotou. Doporučuji vzít si s sebou plavky, protože osvěžení v jezeře za horkého letního dne je velmi příjemné.

Z tohoto místa vede také cesta k přístavu, odkud vyplouvá loď do dalších zajímavých míst národního parku. Lodí se tedy můžete dostat po řece dál až k jezeru, v jehož středu vystupuje z hladiny ostrůvek Visovac s františkánským klášterem. Dál plavba vede na Roški slap, což je další zajímavé místo s vodopády. Výlet na lodi však není zrovna levný. Pokud jste ale vyrazili autem, můžete se k ostrůvku i na Roški slap zajet podívat sami. Tady se už neplatí vstupné, pohyb je zde volnější a spíš než na turisty zde narazíte na domorodce.
Teď ale zpátky. Po cestě dál jsme se občerstvili u stánků různými místními dobrotami a likéry. Cesta končí v místech, kam přijíždějí autobusy.
Zde tedy počkáte na zastávce na autobus, který vás vyveze zpátky na parkoviště.

Doporučuji sem přijet hned brzo ráno, protože později je zde mnoho lidí. Národní park Krka je nádherným přírodním úkazem. Návštěva stojí zato.

Pro více informací (včetně aktuálních cen za vstupneky atd.), můžete navštívit webové stránky národních parků:

www.np-plitvicka-jezera.hr
www.npkrka.hr

Rubrika:

Turistické tipy

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Výlet do mořských hlubin

Tags:

Zimní toulky Děčínskem I. – Pravčická brána

Karel Jonák — Wed, 30 Jan 2002 20:18:24 +0000

Vydáte-li se na sever naší republiky, určitě nezapomeňte navštívit Pravčickou bránu. Když to neuděláte, budete v podobné situaci jako cizinec, který přijede do Prahy a nenavštíví Hradčany.

Na Pravčickou bránu, největší evropský pískovcový most, se nejčastěji vyráží z Hřenska, případně až z rozcestí Tři kameny ležícího asi dva kilometry nad městem. Tam vás doveze místní autobusová linka. Tahle cesta je nejkratší ale zdaleka ne nejhezčí. V podstatě se jedná o prostý výstup lesem. Jste-li romantičtěji založeni, vyjeďte zmíněným autobusem až na Mezní louku. Rozcestník najdete přímo uprostřed vsi. Vyberte si červenou značku a k Pravčické bráně se vydejte po naučné stezce česko-německého přátelství.

Nejprve je třeba získat trochu výšky, stoupání však netrvá dlouho a nemusíte se bát ani jeho příkrosti. Potom již cesta vede po vrstevnici a vy jste odměněni nádhernými výhledy na severní Čechy, dominuje kužel Růžové a Děčínský Sněžník, 722 metrů vysoká stolová hora. Za dobré viditelnosti dohlédnete až na Bukovou Horu s televizním vysílačem. Nad vámi se po celou dobu tyčí pískovcoví velikáni, kteří si nijak nezadají se svými bratry z Českého ráje.

Až minete Křídelní stěnu (455 m n.m.), připravte se na předčasný vrchol cesty, důl pod Pravčickým kuželem, který obejdete rovněž po vrstevnici. Jestli se vám líbí obrázky ze zimního Wisconsinu, ušetřili jste a našli jste je právě tady. Všude kolem vás pískovcové homole pocukrované sněhem, hluboko pod vámi bezedná rokle. Nebojte se, ani v zimě není cesta nebezpečná a o exponovanější místo prakticky nezavadíte. Na konci dolu, až obejdete jeho poslední výčnělek, máte poprvé šanci spatřit mezi stromy Pravčickou bránu, která však z tohoto místa nepůsobí nijak monumentálním dojmem. Nenechte se odradit a pokračujte dál až k rozcestí pod Sokolím hnízdem. Tady už si vychutnáte Pravčickou bránu v celé její velikosti. Výška otvoru 21 metrů, rozpětí 30 metrů. Ono Sokolí hnízdo je restaurace romanticky přilepená na skalním ostrohu, v zimě bohužel zavřená. Naši předkové ještě mohli až na vrchol kamenného mostu, což ovšem mělo nepříznivý dopad na trvanlivost památky. V současné době je zpevněna pryskyřicovými injekcemi a pochopitelně nepřístupná.

Cestou do Hřenska (dále po červené) se zastavte v Jeskyni Českých bratří,ležící pár stovek metrů od rozcestí. V Hřensku jste za půl hodiny a nezkazí-li vám dojem tržiště plná sádrových trpaslíků a ostatních kýčů, určitě si uchováte vzpomínky na cestu z Mezní louky na Pravčickou bránu ve škatulce vyhrazené vzpomínkám příjemným.

Celková délka nenáročné trasy: 11km, zdoláte ji přibližně za čtyři hodiny, včetně fotografování a kochání se.
Karlos a Kačenka

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Zimní toulky Děčínskem II. - Chmelník

Zimní toulky Děčínskem III. - Chlum

Tags:

chráněná území

příroda

přírodní útvary