Moskyt - doly lomy

Netradiční botanická zahrada

Jenda Mikšík — Fri, 07 Mar 2014 17:18:18 +0000

Malebné historické městečko Štramberk je známé mnoha svými zajímavostmi a dominantami. Nad městem stojí hrad Štramberk se svou typickou a nepřehlédnutelnou věží zvanou Štramberská Trúba. Na náměstí se z nejrůznějších pekáren line vůně místní perníkové speciality Štramberských uší. Kousek od centra se v lese nalézá chráněná přírodní památka - jeskyně Šipka. Celé město je navíc plné zajímavých staveb zejména lidové architektury. Možná trochu ve stínu všech těchto zajímavostí se zde nachází neméně zajímavá Botanická zahrada a arboretum Štramberk.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk se nachází v bývalém vápencovém lomu na okraji města Štramberku. Těžba zde probíhala do 20. let minulého století. Později sloužil prostor jako skládka odpadu a následně zde bylo zbudováno fotbalové hřiště. V 90. letech 20. století se o lokalitu bývalého lomu začal zajímat biolog Petr Pavlík se záměrem zřídit zde botanickou zahradu.

Dlouhá léta práce vedla k vytvoření dnešní úhledné podoby botanické zahrady, která je zejména po stránce flory a fauny rozmanitá a unikátní. Díky členitému terénu dna lomu se zde vyskytují jak suchomilné, tak mokřadní druhy rostlin v těsné blízkosti. Botanická zahrada a arboretum sestává z několika malých jezírek i skalek, samému středu zahrady dominuje uměle vytvořený kamenný labyrint symbolizující středomořskou krajinu. Je tomu tak proto, že díky lokálním štramberským podmínkám je zdejší lom z botanického hlediska považován za nejsevernější výběžek středomořského podnebí.

Návštěvníkům nabízí zahrada příjemnou procházku. Z vyznačených cest je možné pozorovat velké množství různorodých rostlin. Roste zde například přeslička různobarvá, ohrožený orobinec sítinovitý, kruštík bahenní či kriticky ohrožený keř zvaný židoviník německý.

Pozorní návštěvníci botanické zahrady mohou spatřit také mnoho živočichů. Na území zahrady již bylo zjištěno přes 1100 druhů motýlů. Kromě motýlů zde žije řada obojživelníků - například ropucha zelená, rosnička zelená, čolek obecný nebo čolek velký. Lom je útočištěm i pro spoustu dalších živočichů z třídy hmyzu, ptáků či savců. Žije zde saranče modrokřídlé, svižník polní, dlask tlustozobý nebo třeba plch lesní.

Na dně lomu se nachází také jeskyně. Ta byla poprvé objevena v roce 1896 dělníky lomu, kteří ji následně zasypali. Druhého objevení a odkrytí se jeskyně dočkala v roce 1999. Jeskyně je vertikálního charakteru. Vzhledem k době, kdy byla objevena, dostala název Pouťová. V roce 2007 byla naměřená vertikální délka jeskyně 55 metrů a její průměrný sklon 52°. Jeskyně je nadále prozkoumávána.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk je rájem rostlin i živočichů. Nezbývá, než návštěvu této zajímavé přírodní lokality doporučit. Obzvláště spolu s prohlídkou přilehlého historického centra Štramberku jde o pěkný jednodenní výlet.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

chráněná území

doly lomy

fauna

příroda

Dolní oblast Vítkovice, Landek Park

Leoš Drahota — Sun, 27 Oct 2013 23:34:32 +0000

Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice a Hlubina. Od první poloviny 19. století budovaný komplex železáren ojedinělý svou komplexností. Na jednom místě zde byl vyhlouben černouhelný důl Hlubina, postavena koksárna i vysoké pece Vítkovických železáren. Těžba uhlí, úpravna, výroba koksu a železa byly navzájem propojeny pásovými dopravníky, zavážecími zařízeními a dopravními mosty. Na konci 20. století byla ukončena těžba v dole Hlubina (1992) i výroba železa ve vítkovických vysokých pecích (1998).

Kulturní památka Landek Park – podzemní expozice dolu Anselm – nejstarší hlubinný uhelný důl na Ostravsku (1835 – 1991)

Rubrika:

Tagy:

Fotografie České Ameriky

Leoš Drahota — Wed, 11 May 2011 15:03:53 +0000

Fotografie z průzkumu lomů Mořina v letech 2001 až 2002. Během sedmi výprav do kamenolomů a spojovacích štol, kterých se zúčastnil Tomáš Chytrý, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota byly nasnímány na negativy i diapozitivy.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Tagy:

Štola svatého Jana Evangelisty

Leoš Drahota — Wed, 25 Feb 2009 14:38:23 +0000

Jak v Lužických horách, náhodně sem zbloudilá noha Moskytů, vstoupila do nitra Křížové hory u Jiřetína pod Jedlovou, hornickou štolou z 18. století. Povídání o mnohasetletém urputném úsilí horníků a majitelů zdejšího panství, vyrvat z ne příliš bohatých ložisek něco málo toho stříbra a mědi. O zjevení, sedmi bratrech a o křížové cestě na Křížovou horu.

Jen náhodou jsme se při návratu z jedné výpravy ocitli u Jiřetína pod Jedlovou poblíž Varnsdorfu. U opuštěných polorozbořených baráků uprostřed pastvin jsme si všimli cedule „štola“ a to nás samozřejmě upoutalo. Zajeli jsme na plácek určený k parkování a procházkovým tempem jsme se courali podél rozpadajících se budov, které kdysi snad mohly být nějakou továrničkou, dílnou či snad zpracovatelským provozem?! (bývalá šmelcovna!) Moc jsme nevěřili tomu a ani to nevypadalo, že je tu nějaká veřejnosti přístupná štola. Poblíž se páslo několik ovcí, po nedaleké louce pobíhalo pár koní, ale jinak ani živáčka. Až pak jsme spatřili malou boudu s prodejním okýnkem, u níž na bidle viselo několik starých hornických přileb. Zdálo se dokonce, že je okénko otevřené a uvnitř někdo sedí. Jak se ukázalo, když jsme přistoupili blíž, stánek uprostřed pastvin skrýval nejen pokladníka, ale i mnoho upomínkových předmětů a zajímavých publikací, zabývajících se místním podzemím. A tak jsme si koupili knížku i vstupenku do Štoly sv. Jana Evangelisty, nasadili na hlavu přilby a nenápadným portálem vstoupili do starého důlního díla. Z úzké tmavé chodby na nás dýchla vlhká zatuchlina a my jsme s radostí nahlédli do zdejší horní historie.

První zmínka o dolování na Šluknovsku, na tehdejším tolštejnském panství, pochází z listiny saských knížat Ernsta a Albrechta z 12.6. 1474. Tento dokument opravňuje jakéhosi Hanse Kellera získávat těžbou a rýžováním, na pozemcích výše jmenovaných knížat, zlato a odvádět do knížecí komory čtvrtinu ze získaného výnosu.

Privilegia k těžbě kovů v tomto kraji udělil novým zájemcům v roce 1484 i král Vladislav Jagelonský. Výnosy však, jak se zdá, nebyly moc vysoké. Přesto se neutuchající zájem hledačů vzácných surovin postupně soustřeďuje speciálně na oblast Jedlové a Křížové hory. Listina z roku 1539 pak mluví o soustředění horníků a kverků* v oblasti důlních aktivit. Začíná ražba Štoly sv. Kryštofa, pro rodiny havířů, přivolaných sem zejména ze Saska, se staví první příbytky budoucího Jiřetína. Vznik vlastního hornického městečka, tehdy zvaného po svém zakladateli Georgu ze Schleinitz - Sanct Georgenthal, je však datován až do let 1548 – 1553. Obyvatelé hornické osady získávají v roce 1554 práva a výhody horních měst, kverkové i část výnosu z dolů, neboť se podílejí na provozních nákladech.

Panství Rumburk – Tolštejn a Šluknov získává po smrti předchozího majitele Georga ze Schleinitz i spolu s doly jeho nejmladší syn Heinrich, který je však o pouhých pět let později kvůli dluhům prodává Christophu ze Schleinitz. Nedaleko jiřetínských dolů, převážně na galenit a chalkopyrit, se staví tavírna a stoupa na drcení rud, aby se co nejvíce zefektivnělo získávání mědi a stříbra. Ani pak však výnosy očividně nejsou takové, aby svému vlastníkovi dokázaly zajistit prosperitu. Dalším majitelem dolů i Jiřetína se po rozprodávání panství stává roku 1586 Georg Mehl ze Strehlitz a díky němu získává hornické městečko od Rudolfa II. roku 1587 plné městské právo – stává se skutečným městem.

Horníci se dále pracně prokousávají do nitra hory, nevelká koncentrace polymetalických rud však neslibuje velké výnosy. Za Baltazara Mehla – syna Georga Mehla, zděděné panství i díky nerentabilní těžbě u Jiřetína dokonce krachuje, horníci se však nevzdávají. K útlumu prací dochází, až když v roce 1599 Jiřetín ochromuje morová nákaza, která si vyžádá na 300 lidských životů. Město se z epidemie jen těžko vzpamatovává. Pak ale přeci jen zdá se, nastávají pro horníky lepší časy. Dolování u Jiřetína dosahuje svého historického vrcholu, vytěžená ruda obsahuje v roce 1620 4 – 14% mědi a 0,0624 – 0,1248% stříbra. Vzápětí však přichází další pohroma - třicetiletá válka a těžbě pod Křížovou horou je nadlouho konec.

Drobné pokusy o obnovu těžby v druhé polovině 17. století jsou neúspěšné a tak až v roce 1750 sjednocený cech znovu otevírá štolu sv. Kryštofa. Ne nadlouho! S vpádem Prusů v roce 1756 se těžba znovu zastavuje. V roce 1781 se hledají nová ložiska stříbronosných a měděných rud, zakládá se nová štola na jihojihovýchodním upatí Křížové hory. Rozšíření těžby ve štole sv. Kryštofa se ujímá jiřetínské horní společenstvo, spolu se zakladatelem Litoměřické důlní společnosti Johannem Hennevogelem z Edenburgu. Je započato s ražbou dědičné Štoly sv. Jana Evangelisty!

Toto nové dílo, situované pod štolou sv. Kryštofa, má funkci především odvodňovací a větrací (obě štoly spojuje 25 metrů hluboká větrací šachta). Od počátku však slouží i k vlastní těžbě. Prvním šichtmistrem je jmenován Anton Donat, který kromě jiného pro tehdejší úřady roku 1790 sepsal zprávu o dolování u Jiřetína pod Jedlovou. V roce 1800 jsou podle zprávy aktuára horního soudu Erasmuse Pschorra v nových chodbách Štoly sv. Jana Evangelisty těženy rudy s obsahem 4 -7% mědi a 0,0312 – 0,1248% stříbra. To už v dolování u Jiřetína pokračuje bratr Johanna Hennevogela – Martin, který je však díky malému výnosu a vysokým nákladům na zpracování rudy ve Freibergu, roku 1804 nucen těžbu opět přerušit a dokonce i zbořit manipulační budovy.

Nedobytné jiřetínské stříbro však lákalo horníky dál. Jejich další nevydařené pokusy obnovit těžbu proběhly ve 30. letech 19. století, v roce 1881, kdy byla Štola sv. Jana Evangelisty přejmenována na štolu Čerstvého štěstí (Frischglück-Stollen), i o rok později, kdy byla čerstvým majitelem Löflerem otevřena nová šachta. V roce 1883 vznikla dvaceti osmi členná Jiřetínská rudná těžební společnost, která se od následujícího roku, kdy jí byly uděleny těžební práva, snažila na třech důlních mírách (Sv. Helena, Antonie-Marie a Veronika) obnovit rentabilní činnost. I tento poslední pokus byl však marný a tak v roce 1910 doly u Jiřetína s konečnou platností zanikly.

Již 25 let po ukončení těžby pod Křížovou horou Spolek pro cizinecký ruch a Horský svaz v Jiřetíně Štolu sv. Jana Evangelisty zpřístupnil veřejnosti. Do nitra štoly Čerstvé štěstí vyrazili zvědavci a výletníci, aby tu během hodinu a půl trvající prohlídky, řízené průvodcem, spatřili ve světlech hornických kahanů staré (i když ne zas tak moc) důlní dílo. Vidět tu prý tenkrát kromě jiného na několika místech mohli i vzácnou jeskynní houbu, zvanou „vodní tulipán“. Období, kdy štola sloužila jako turistické atrakce však netrvalo dlouho. V padesátých letech 20. století se podzemí začalo využívat jako sklad JZD, potom ale odtud zemědělce vyhnal zhoršující se stav důlních chodeb. Vchod byl odstřelen, podzemí osiřelo. Do uzavřeného a závaly ohroženého hornického díla se pak po mnoho let odvážili jen speleologové a zdálo se, že Štola sv. Jana Evangelisty nezadržitelně spěje ke svému zániku.

Překvapivě se tak však nestalo. Našli se totiž lidé, kteří se rozhodli do záchrany štoly Čerstvého štěstí investovat značné úsilí, aby jí zachovali pro poznání a pro budoucnost. Mineralklub Varnsdorf, pod vedením Bohuslava Flekny, se s klubem varnsdorfských ochránců přírody, pustil v roce 1989 do průzkumu, který měl prověřit možnost znovuzpřístupnění sv. Jana Evangelisty. Následně se začalo s přípravnými a zajišťujícími pracemi. Byl postaven vstupní portál, štola vyčištěna, nestabilní úseky zajištěny výdřevou či vyzdívkou, zatopená hloubení obehnána zábradlím. Osvětlení do zpřístupněného, 360 metrů dlouhého úseku, zavedla firma pana Kurandy, o vstupní zpevněnou část a portál se postarala Unigeo Ostrava. Na dvě stě lidí se pak 7.8.1999 shromáždilo u příležitosti slavnostního otevření Štoly sv. Jana Evangelisty pro veřejnost.

Byl krásný podzimní den, když jsme ze starého dolu vylezli zase na svět. Nechtělo se nám ještě domů a tak jsme se rozhodli vyvětrat trochu na nedaleké Křížové hoře. Ke kapli Povýšení sv. kříže na jejím vrcholu vede křížová cesta, vybudovaná v 18. století z iniciativy místního faráře Gottfrieda Liessnera z jedenácti zděných, rokokových kapliček (zastavení). Zastavením 12. a 13. je pak vlastní kaple na vrcholu, 14. zastavením Kaple božího hrobu, stojící poblíž Povýšení sv. kříže. Toto poutní místo vzniklo na základě legendy, podle které se tu prý sedmi bratřím zjevil Spasitel na kříži a vyzýval je k návratu z vyhnanství v období protireformace. Nejmladší z bratří prý opravdu zjevení vyslyšel, na úpatí hory vztyčil dřevěný kříž, u něhož se pak modlil, až se mu zázračně uzdravily jeho nemocné nohy. Tak praví pověst. My jsme na vrcholu Křížové hory ocenili především krásný výhled do kraje, barvícího se podzimním listím, který korunoval naši neplánovanou zastávku u Jiřetína pod Jedlovou.

Štola sv. Jana Evangelisty je otevřená od dubna do října, od 9:30 – 17:00 hod. Vstupné stojí 50 Kč, dětské 30 Kč.

*kverk - těžař, báňský podnikatel, majitel kuksu, podílník

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags:

Za pražskými netopýry

Zdeněk Mikšík — Thu, 15 Mar 2007 15:43:37 +0000

Ze štoly k nám přicházel podivný zvuk. Netrvalo to dlouho, naše baterky prořízly temnotu a proti nám vyjel nějaký cyklista. Šlapal tunelem bez jediného zdroje světla. „To je dobrodrůžo, jezdit potmě štolou, co?“ Na mou otázku se mi dostalo jen krátké zamručení a cyklista zmizel v temnotě. A my jsme se mohli dále věnovat hledání netopýrů.

Na výpravu do Prokopského údolí nás pozvala Jana Neckářová, která se o netopýry zajímá už několik let. „Když jsem chodila na přírodovědný gympl, vybrala jsem si téma seminární práce: Výskyt netopýrů na území Prahy. Při shánění informací k tomuto tématu, jsem také šla na přírodovědeckou fakultu. Tam jsem od jedné studentky dostala nabídku, jestli nechci chodit večer po Praze a nahrávat netopýry. Půjčila mi ultrazvukový detektor a já nahrávala“ vypráví Jana o svých začátcích. „ V současné době jsem členkou ZO ČSOP Nyctalus, která na území Prahy zjišťuje výskyt netopýrů. Své jméno tato organizace získala od nejčastěji zaznamenaného netopýra v Praze, netopýra rezavého - Nyctalus noctula. Jsem rovněž členkou České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON), která se zabývá ochranou a monitoringem netopýřích populací v České republice,“dodává.

Netopýří radar

Netopýři sice mají oči, ale nevidí moc dobře. K orientaci používají takzvanou echolokaci. Vyšlou krátký signál, který se odrazí od okolních předmětů. Podle odrazu, tohoto pro lidi neslyšitelného zvuku se velmi dobře orientují i v naprosté tmě. Prokopské údolí Každý netopýří druh vydává trochu jiný signál a tak podle jejich pískání můžeme rozpoznat netopýra letícího i několik desítek metrů od nás. Velmi důležitým faktorem při rozpoznávání netopýrů podle zvuku je intenzita a průběh signálu a jeho frekvence. K takovému odposlouchávání netopýrů je potřeba zvláštní přístroj, ultrazvukový detektor. Je to malá krabička s displejem, na kterém je vidět frekvence netopýřího signálu, který je pro lidské ucho neslyšitelný. Aby bylo možné si signál poslechnout, detektor ho převede do slyšitelného zvuku. „K detektoru si připojím nahrávač, pískání nahraju a pak si to pohodlně zpracuju v programu na počítači,“ vypráví Jana, zatímco míříme k naší první zastávce. „Když netopýr letí třeba nad korunama stromů, má mezeru mezi jednotlivými signály stejnou. Jakmile zjistí, že je před ním nějaká překážka, nebo kořist, začne vydávat signály rychleji. A pak už tu kořist chytí,“ dozvídáme se na začátku štoly, kterou jdeme prozkoumat. Jana bere z batohu velkou svítilnu a vkládá do ní několik monočlánků. „Jestli potřebujete baterku, mám jich několik a mohu vám půjčit,“ my jsem ale také dobře vybaveni a s díky odmítáme. Nasazujeme čelovky a do ruky bereme velkou svítilnu s olověným akumulátorem a automobilovou žárovkou. Naše cesta za netopýry začíná.

Ve štole

Je konec února a netopýři ještě spí zimním spánkem, detektor tentokrát nebudeme potřebovat, a ani by nám k ničemu nebyl. Naším úkolem je pomalu projít štolou a prohlédnou všechna místa, kde by netopýři mohli být ukrytí. Netopýří budka
„Já sem do té štoly chodím už přes tři roky, většinou ve všední den. Obvykle mi to zabere asi 40 minut,“ postupujeme za Janou, posloucháme její zasvěcený výklad a nahlížíme do děr, které tu zanechaly vrtačky horníků. Postupujeme pomalu, ale jistě. Jana po mnoha pravidelných návštěvách už zná každou díru, kterou netopýři využívají. Ví, kde byl netopýr minule, případně kde se objevil nějaký nový.
Člověk se musí dobře a pozorně dívat, aby netopýra našel. Většinou jsou zalezlí hluboko v otvorech a jen velmi zřídka visí někde u stropu. Pro Janu to ovšem není žádný problém a tak po chvilce vidíme první exemplář. Jedná se o netopýra ušatého. Po propátrání celé štoly nacházíme 3 netopýry, dva ušaté a jednoho velkého. To je oproti minulému průzkumu o jednoho netopýra méně.

Ochrana netopýrů

Je víkend, na konec února velmi příjemné počasí. Lidé využívají této nezvyklé zimy k procházkám. Ve štole je celkem velký provoz. Pár mladých lidí se fotografuje v ústí chodby, rodinka s dětmi tu hraje hru, cyklista se tady projíždí a přicházejí další návštěvníci. To netopýrům určitě nesvědčí. Každé probuzení uprostřed zimy je připraví o část energie. Před štolou Jedno nedobrovolné probuzení jim může vzít tolik energie, kolik potřebují na dvacet dní klidného spánku. Je tedy jasné, že opakované probuzení netopýra během zimy mu může vzít tolik sil, že se nedožije jara. I při průzkumech netopýřích zimovišť se musí dodržovat určitá pravidla a povolení k návštěvě takových lokalit vydává patřičný úřad.
„Dříve se netopýři kroužkovali, je to nejlevnější značení, ale jak lezou do různých škvír a děr, tak jim to vadí. Kroužkování se provádělo hlavně na zimovištích, kde jich bylo nejvíc. Prostě se setřásli do pytlíku, asi jako česáček na ovoce a okroužkovali. Zjistilo se, že díky kroužkování jich začalo ubývat, proto už se tato metoda používá minimálně“, dozvídáme se na druhém konci štoly. Díky kroužkování víme, že se netopýři mohou dožít značného věku. Je zaznamenán případ, kdy se netopýr velký dožil 37 let.

S netopýrem doma

Ve Slaném se prováděla rekonstrukce střechy, kde sídlilo několik netopýřích rodin. Asi jejich jedinou záchranou byla Jana, která se jich ujala:“Měla jsem je měsíc doma. Byly to tři dospělé samice a šest mláďat, ale tento druh netopýra má většinou Netopýr ušatý jen jedno mládě. Mláďata byla různě velká a tak se některá neprodrala k mléku. Musela jsem je tedy dokrmovat. Míchala jsem jim rýžový odvar s Tatrou a pak, když měli zuby, jsem jim vymačkávala moučný červy a ještě jsem to doplňovala vitamíny a vápníkem. Jenomže netopýr ušatý se živí hlavně můrama a oni mi začali lysnout. Tak jsem je začala krmit cvrčkama a zanedlouho jim srst hezky obrostla.“ Ideální k navrácení netopýrů do přírody je dát je tam, kde to znají. Což v tomto případě nebylo možné. Jana tedy zvolila jinou lokalitu, kam jim umístila speciální budku, aby alespoň něco v novém prostředí znali. „Dala jsem je sem také proto, že to tu dobře znám, mají zde možnost zimování a v okolí je také jiná kolonie netopýra ušatého. V budce jsem je už ale nikdy neviděla“.

Požáry

Nabiti informacemi, vyrážíme dál do Prokopského údolí na další lokalitu. Netopýři Naše průvodkyně Jana ví o netopýrech opravdu mnoho a tak asi hodinová cesta údolím slibuje nejen příjemný, ale i poučný zážitek. Obcházíme lom, ve kterém se stále těží vápenec, a míříme do lomů starých, do míst, které se jmenuje Požáry. Ve slepé štole, dlouhé jen několik desítek metrů na nás čekají tři obyvatelé. Na rozdíl od těch předchozích nejsou ukryti v otvoru po vrtařských pracích, ale visí u stropu, těsně nalepeni na sobě. Při pozorném pohledu je na jejich kožíšku vidět množství drobných kapiček vody, která se na nich v tomto prostředí vysrážela. Pořizujeme několik fotografií a odcházíme pryč, abychom je nerušili v klidném spánku. Venku se mezitím setmělo a naše další cesta vede na zastávku autobusu. Loučíme se a domlouváme si další výpravu za netopýry.

V Praze je v současnosti doloženo 15 druhů netopýrů: netopýr velký (Myotis myotis), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr vousatý (Myotis mystacinus), netopýr Brandtův (Myotis brandtii), netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr pestrý (Vespertilio murinus), netopýr večerní (Eptesicus serotinus), netopýr stromový (Nyctalus leisleri), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus), netopýr parkový (Pipistrellus nathusii), netopýr černý (Barbastella barbastellus), netopýr ušatý (Plecotus auritus), netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus)

Rubrika:

Tags:

Poprvé

Leoš Drahota — Tue, 27 Feb 2007 20:09:27 +0000

Moje úplně první velká výprava bez starostlivého dohledu rodičů se uskutečnila již strašně dávno. Jejím cílem byla legendární Česká Amerika a jejím vzdáleným následkem tak trochu i Moskyt.

Když jsem se poprvé vydal se spolužáky do oblasti zvané Česká Amerika, bylo mi 13 a vůbec jsem netušil co mě tam čeká a co si mám pod podivným jménem představit. Kamarád, který nás na tuto výpravu zlákal nám řekl, že od svého staršího bratra slyšel o divokém kraji plném skal a temných jeskyní, kam se sjíždí všichni skuteční trampové. I my jsme samozřejmě chtěli být skuteční trampové a tak nezbývalo nic jiného než se do té divočiny vypravit také. Obarvili jsme si na zeleno doktorské pláště, koupili špatně těsnící čutory, zkompletovali krabičky poslední záchrany a staré kuchyňské nože zastrčili do koženkových pouzder narychlo spíchnutých ze snad už vyřazených máminých kabelek. Dlouho před očekávaným dnem jsme trénovali zalamování palců, abychom byli připraveni podat si ruku s opravdovým trampem, až ho potkáme a hlavně jsme přemlouvali rodiče, aby nás vůbec někam pustili.

Den D začal velmi brzo. Skoro celou noc jsem nemohl usnout v očekávání velkého dobrodružství. Až před čtvrtou ranní jsem krátce upadl do neklidného bezvědomí, aby mě z něj okamžitě probral drnčivý zvuk nemilosrdného budíku. Do čutory jsem poprvé nalil horký čaj, spolkl rohlík, zabalil pytlík se svačinou do zánovního žebradla a obul se do starých sešmajdaných zimních bot na zip. Ztichlým barákem jsem seběhl dolů a otevřel dveře do mlhou lehce zakalené studené tmy. Vydal jsem se na svůj první vandr. Liduprázdným sídlištěm jsem zamířil k autobusové zastávce, kde jsme měli sraz. V tu chvíli jsem trochu váhal, jestli opravdu chci, aby se na sraz dostavili i kamarádi. Možná by bylo lepší, kdyby je z domova nepustili, kdyby zaspali, nebo si celý čundr kvůli vnitřním pochybám rozmysleli. I ve mě to totiž jaksi hlodalo. Nebylo by mnohem lepší zavrtat se zpátky pod peřinu, prospat se sladce až k dobrému obídku a neblbnout někde daleko v jakýchsi nebezpečných skalách mezi divokými zarostlými zelenými vandráky a ještě ke všemu lézt někam do černého podzemí? Už když jsem se ale blížil k autobusové zastávce, bylo mi jasné, že kamarádi přišli také. Do Ameriky se tedy opravdu pojede!

Byli jsme čtyři a měli jsme dojem, že dnes je ten den, kdy se z nás stanou chlapi. Prohlíželi jsme si svou "trampskou" výbavu a znovu se navzájem přezkušovali ze zalamování palců. Na Smíchovském nádraží jsme si koupili své první „čundrácké“ jízdenky a pospíchali na perón, aby náš první vandr trapně neskončil tím, že nám ujede vlak.

Dunění pražců znělo jak westernová hudba a my jsme uháněli ustupující tmou ven z města. Sami bez dozoru a neznámo kam. Za okny ubývalo pražských světýlek, přibývalo siluet stromů a skal. Probouzeli se první ptáci a temná šeď odcházející noci se začala barvit do zelena hlubokých lesů a luk. Chvíle, kdy se z nás měli definitivně stát trampové, drsňáci a zálesáci se kvapem blížila. Vystoupili jsme nedočkavě ve stanici Karlštejn a již na nádraží zahlédli skupinky zkušenějších, do maskáčů, širáků a vojenských bot oblečených "kolegů". Trošku nás mrzela naše módní zaostalost, ale alespoň jsme teď přímo v terénu mohli získat přehled jak doplnit šatník.

Rozložili jsme turistickou mapu a plánovali, kam se z nádraží vydáme. Kraj jsme neznali, informace byly velmi kusé a cíl naší cesty byl na mapě naznačen jen nepřesně. Nakonec jsme se vydrápali do skalnatého srázu nad Berounkou a ocitli se na malé vinici. Zamířili jsme směrem, kde jsme tušili vesnici Srbsko. Trochu nás popohnal rozzuřený vinař, když nás zahlédl kráčet těsně vedle řádků vinné révy, chvilku jsme bloudili polem kukuřice, ale do Srbska jsme nakonec přeci jen dorazili. Na mapě byl nad vesnicí zakreslen jakýsi lom se symboly, jenž podle vysvětlivek znamenají jeskyni. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme a při představě vstupu do tajemného podzemí s obrovskými dómy, krápníky a křišťálovými jezírky jsme se nedočkavostí skoro rozběhli. Lom jsme skutečně našli tam, kde byl na mapě zakreslen a k naší velké radosti se v jeho stěnách černalo hned několik otvorů - vstupů do podsvětí.

Trochu nás sice zneklidňovalo, že jsou okolo lomu rozmístěné cedule, zakazující vstup do jakéhosi chráněného území, ale velké dobrodružství bylo téměř na dosah a žádný zákaz by nás v tu chvíli nemohl zadržet. Cedule necedule, šli jsme dál! Náš Rubikon byl překročen. Jak jsme vzápětí zjistili, černé díry skrývaly jen krátké úseky štol, vykutané do skály člověkem. Bylo to sice dobrý, ale přeci jen jsme čekali něco víc. Navíc z nás čtyř jen dva lidé byli vybaveni baterkou. Já jí neměl a tak jsem toho ve štolách ani moc neviděl. Já vím, zdá se to poněkud podivné, že jsme si na výpravu do podzemí sebou nevzali zdroj světla, když jsem se ale doma balil, nějak jsem si potřebu baterky v jeskyních vůbec neuvědomil. Vždyť jsem do té doby v žádné jeskyni vlastně ani nebyl. A když ano, byla vždy dobře osvícena, opatřena zábradlím, betonovým chodníčkem a průvodce měl naleštěné botky, někdy i kravatu. Docela mě pak zaskočilo, že tady v těch dírách do skály byla najednou překvapivě tma.

Když jsme z jedné takové tmavé štoly vyšli, odchytil nás náhle nějaký rozzlobený šedovlasý pán s odznakem na vestě a v tu chvíli bych za naši budoucnost nedal ani korunu. Jak jsme z následujícího emotivního projevu ochránce přírody pochopili, spáchali jsme vstupem do lomu hrdelní zločin a středověká mučení jsou pro nás malým trestem. Už už si chystal zápisník na naše jména, adresy a školu, aby nám nenapravitelně zničil naše mladé nevinné životy, když do lomu po pěšině vešel další vetřelec. Právě příchozí muž se na chráněném území choval dost suverénně a to přesměrovalo spravedlivý hněv staříka od nás k němu. Začali se spolu dohadovat a hádat, čehož jsme se rozhodli neprodleně využít. Zprvu opatrně a nenápadně, potom rychle a nezadržitelně jsme se vytratili z lomu kamenitým svahem nad jeho okraj. Tady jsme si polehali do trávy, krásně vyhřáté od sluníčka a Pavel se pro zpříjemnění už tak dost příjemné chvilky začal učit hrát na foukací harmoniku. Během poslechu jeho skvělých pazvuků jsme z ptačí perspektivy pozorovali ochránce, jak se marně snaží vyhnat z lomu další zvědavce. Na nás už naštěstí neměl čas a už by nás ani nedohnal. Po chvíli jsme dokonce zjistili, že své úsilí na záchranu chráněného území vzdal a odkráčel kamsi do propadliště našich začínajících trampských dějin. Ještě dlouho jsme však lomu nad Srbskem říkali na počest starého mrzouta "lom Šedivého dědka", zkráceně "Šediváč".

Kamenolom pod námi byl teď již delší dobu opuštěný a ztichlý. Krajem se rozléhal jen podivný dvojtón harmoniky, který Pavel vymyslel a hrál ho nadšeně pořád dokola, když do lomu náhle vešla zvláštní skupinka lidí. Dva starší kluci a tři holky. Brzo si nás všimli, zřejmě k nim dolehly tóny Pavlovy geniální skladby, a zamávali na nás, abychom šli k nim dolů. Sestoupili jsme váhavě za podivnou partičkou až do nejhlubšího místa lomu a nesměle se s nimi pozdravili. Určitě se nedali zařadit mezi čistokrevné trampy a tak jsme s nimi prohodili jen pár nicneříkajících slov. Navíc jsme si všimli, že poblíž je ve skalní stěně dostupný úzký otvor a šli jsme si ho prohlédnout. Brzo jsme zjistili, že je to opravdová přírodní jeskyně velmi malého průměru, ale při troše snahy průlezná. Již pár metrů za ústím se jeskyně dokonce roztrojovala a nás tmavá tajemná díra začala neodolatelně lákat. Bylo nám jasné, že pokud se vydáme dovnitř, budeme se muset plazit, soukat a protahovat kamenným, blátivým, vodou ohlazeným asi šedesáticentimetrovým průměrem krasového výtvoru, kamsi do neznámých hlubin skalního masívu.

Přesto jsme se rozhodli, že se pokusíme kousek jeskyně prozkoumat. Půjčil jsem si baterku a první se nasoukal do ústí úzkého otvoru. Svítil jsem si před sebe do tmy houstnoucí někam dozadu se kroutícím tubusem a z neznámých hlubin na mě dýchl chlad dalekého vlhkého podzemí. Rukama a nohama jsem se odstrkoval a sunul se chodbou až k odbočce doleva. Tou jsem chtěl pokračovat. Za mnou se do díry nasoukali ostatní a plazíc se ohlazeným vápencem, místy pokrytým vrstvičkou jílu, jsme poprvé na vlastní kůži prožívali vzrušení ze skutečného dobrodružství. Odbočka doleva, do které jsem se nacpal, byla velmi obtížně průlezná. Vedla s poměrně velkým sklonem šikmo dolů a docela to v ní klouzalo. Hlavou napřed jsem pomalu sjížděl kamsi do hloubky a rukama zapřenýma o stěny přibržďoval skluz. Za mnou stejným způsobem postupovali moji kamarádi a nebylo to moc příjemné. Nedovedl jsem si představit, co bych dělal, kdyby chodba tam někde dole byla slepá. V úzkém průměru nebylo možné se otočit a vysoukat se po nohách zpátky nahoru kluzkým svahem by bylo velmi obtížné až neproveditelné. Chodba byla někde tak zúžená, že dalo velkou práci protáhnout se dál. Naštěstí se sklon po pár desítkách metrů vyrovnal a zdálo se, že tato větev plazivky jen tak neskončí. Prolézali jsme pak komplexem značně rozvětveného jeskynního systému úzkých plazivek, komínů spojujících několik pater i menších dómů - jakýchsi místností, kde se dalo narovnat nebo si alespoň sednout. Užívali jsme si naplno objevitelské euforie, věřili jsme, že právě prožíváme něco, co jiní nikdy neokusí. Až po dlouhé době jsme si uvědomili, že by bylo dobré hledat cestu zpět. Nakonec jsme z jeskyně vylezli stejným otvorem, kterým jsme do ní vlezli a byli jsme tím prvním podzemním zážitkem nadšení. Venku už se ale do nitra země chystala naše známá podivná partička a jak jsme zjistili, považovali se za zkušené amatérské jeskyňáře. Tvrdili, že plazivku znají a my jsme je požádali, aby nás vzali dolů sebou. Měli totiž jednu velmi důležitou věc, užitečnou pro delší výpravu do labyrintu chodeb, která chyběla nám - velkou špulku vlasce.

Devět se nás pak nacpalo do úzké díry, abychom na několik hodin zmizeli z denního světla do říše temnot, tajemství a pokladů podzemních skřítků. Vlasec jsme uvázali pár metrů za ústím jeskyně k jakémusi krasovému útvaru a odvíjeli za sebou metry a metry životně důležitého vlákna, označujícího nám cestu zpátky ke světlu. Lezli jsme do hlubin spleti chodbiček, které tu voda po milióny let vymílala, spouštěli jsme se po laně svislými komínky, přelézali bezedné propasti. Občas nás z nepřirozených poloh těla chytly křeče do nohou a potom obvykle nebylo daleko k tomu, aby postiženého zachvátila panika. Pokud nemohl v těsném prostoru nohy natáhnout nebo skrčit jak by pro zahnání bolesti potřeboval, byl to opravdu nesnesitelný pocit. Trošku nás také vydusil jeden z jeskyňářů, který si v natěsnané plazivce zapálil doutník. Tehdy jsme měli pocit, že se musíme okamžitě udusit.

Do jedné odbočky jsem se nasoukal jako druhý za jeskyňářem, který po chvíli zjistil, že dál je plazivka velmi úzká a neprůlezná. Bylo to v jakési šroubovici kroutící se šikmo nahoru a bylo nutné vysoukat se zpět do volné chodby a najít jinou cestu. Když jsme však začali couvat, zjistil jsem, že jsem se v jednom ohybu jaksi zasekl. Nemohl jsem tam ani zpět a byl to opravdu nepříjemný pocit. Co však v krátké době popadlo jeskyňáře, kterého jsem ve slepé odbočce vlastně uvěznil a zašpuntoval, to se nedá popsat. Začal řvát jak smyslů zbavený, kopal do mě a střídavě zase upadal do absolutní apatie. Jeho záchvaty šílené paniky byly zcela neovladatelné a všichni měli spíš strach o jeho zdravý rozum, než o mé vyproštění. Já jsem si zatím kryl rukama hlavu před jeho botama, snažil jsem se protočit, abych se mohl více prohnout a ze sevření skály uvolnit. Nakonec se to podařilo za pomoci člověka, který lezl do odbočky za mnou a který mě za nohy pootočil a povytáhl. Úspěšně jsme pak zrádnou odbočku opustili a vysvobozený jeskyňář klaustrofobista se mi dlouze omlouval. Trochu mě ale jeho chování zviklalo v přesvědčení, že prolézáme podzemí se zkušenými speleology. Jinde jsme pak zase museli podlézt příliš nízký strop až po obličej ponořeni do vrstvy bláta, což velmi špatně snášelo naše oblečení. V jednom komíně, kterým jsme sestupovali dolů, bylo nutné navzájem si pomáhat. Ten co právě po laně slezl, počkal na svého následovníka, vzal ho na ramena, dřepl si s ním, sám se zpola nasoukal do úzké boční odbočky u dna komína a teprve potom postavil člověka ze svých ramen na zem. Ten se pak připravil na stejné sesazení dalšího lezce. Musím přiznat, že takto sundávat z krátkého lana dobře stavěnou jeskyňářku, jak to vyšlo na mě, bylo až překvapivě příjemné.

Nejhorší v plazivce bylo začít myslet na masy horniny nad sebou a úzké prostory kolem sebe. Člověk cítil, jak se mu zrychluje tep, blíží se hranice nezvladatelné paniky a bylo pak velmi obtížné takové myšlenky zaplašit. Zkoušeli jsme také v jedné větší komoře zhasnout všechny baterky a pořádně si potichu prohlédnou absolutní tmu. To byla krásná tma, úplně jiná než obyčejná noční nebo záchodová tma (tma na zhasnutém záchodě). V takových běžných tmách se vždy najde nějaký i třeba jen minimální zdroj světla a tma je tak vlastně jen šerem, v kterém vidíme náznaky předmětů a neztrácíme orientaci. V absolutní tmě však jako by kolem vás opravdu nic nebylo. Otvíráte oči dokořán, snažíte se zachytit alespoň nějakého zrakového vjemu, ale ono nic! Slyšíte kamaráda mluvit těsně vedle sebe, ale nevidíte jediný náznak jeho přítomnosti. Po chvíli nevíte kde je vpředu, kde vzadu, začnete volně a nekontrolovaně plavat v prostoru. Vaše mysl bloudí temnotou, odpoutána od světa a je v té chvíli snad schopna přijít na něco mimořádného. Ze vzdáleného nitra jeskyně k vám dolehne jen nepatrné cinknutí uvolněného kamínku nebo plácnutí kapky vody do slizkého jílu a to stačí aby se v té volně plovoucí odizolované mysli rozezvučely struny najednou tak bohaté fantazie. Jste náhle vším čím chcete být, jste kdekoliv kde chcete být a vaše skutečná identita, všechny vaše povinnosti a vazby s reálným prostředím jsou tak daleko, nicotné a utopené v neprostupné tmě. Potom se rozsvítí, světlo vás praští do očí a vy si sednete zpátky na pevnou zem. Je potřeba se plazit dál. Jeskyní i skutečným světem.

Z jeskyně jsme tentokrát po půl dni stráveném pod zemí vylezli v úplně jiném místě, než jsme do ní vlezli. Kolik jsme toho ten den vápencovou skálou proplazili nevím, ani mapku naší jeskynní trasy bych nedokázal nakreslit. Ale připadalo nám, že jsme museli být až někde u Berouna. Denní světlo nás doslova překvapilo. Po takové době prosvícené jen žlutavou září z baterek si člověk uvědomí, jak moc je venku světla a musí si na něj chvilku zvykat. Nejvíc se nám ale po opuštění jeskyně líbilo, když se obě jeskyňářky jakoby nic na místě vysvlíkly ze zablácených tepláků donaha a šly se omýt do blízkého malého jezírka. To byl pro nás další velmi významný a inspirativní zážitek dne. Holky se potom oblékly do čistého voňavého prádla, my jsme se zablácení od vlasů až k patě s podivnou partičkou rozloučili a vydali se dál.

Prošli jsme kolem Bubovických vodopádů, Kubrychtovy boudy a lesem zamířili do oblasti Malé Ameriky. Poprvé jsme uviděli zelenavé vody slavného lomu a tmavá okna v jeho stěnách, vedoucí do tajemných štol. Hledali jsme i další lomy v okolí a nad jedním z nich jsme zaslechli hlasy a ucítili kouř. Štolou nad kterou se vyjímal nápis Modlitebna jsme prošli až na samotné dno tohoto menšího lomu a poprvé se konečně setkali se „skutečnými“ trampy. Pozvali nás k ohni, vyprávěli nám o Americe, o své osadě a o jakémsi tajemném vojákovi Hagenovi. Zvláštní bylo, že ačkoliv jsme toho dne spoustu věcí dělali a viděli poprvé, připadali jsme si tam pod skalním převisem Liščího lomu patřiční a celkem sebevědomí. Před chvílí jsme přece prolezli velký kus nebezpečného podzemí a jsme už proto hotoví jeskyňáři, trampové, zálesáci a drsňáci. Už máme všude co vyprávět a jen tak něco nás nepřekvapí.

Blížil se ale večer. Konec srandy! Byl čas vrátit se k maminkám. Rozloučili jsme se s osadou naplněnou za srdce beroucími zvuky kytar a z kotlíku trampů rozlévající se vůní guláše, popřáli osadníkům klidnou noc pod hvězdami, prolezli Modlitebnou ven z lomu a zamířili na vlak. Plni dojmů jsme jako neohrožení dobrodruzi a nejdivočejší trampové dorazili do svých domovů, spapali večeři, vykoupali se a ulehli do nadýchaných peřin, abychom celou noc snili o dalších neuvěřitelných budoucích výpravách. Vždyť tam někde v kraji u Karlštejna na nás čekaly temné štoly, bezedné lomy, Velká Amerika a strašlivý Hagen.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Hagen

Česká Amerika

Fotografie České Ameriky

Tags:

doly lomy

podzemí

Česká Amerika

Leoš Drahota — Tue, 27 Feb 2007 14:04:52 +0000

Moskyt v krajině strmých skal, průzračných jezer, svobodných trampů, tmavého podzemí a starých dobrodružných příběhů.

Temné podzemí přitahuje podivnou silou zvídavého a po dobrodružství toužícího člověka již od pradávna. Objevovat neprozkoumané, trochu se při tom bát a zároveň cítit radost z vlastní schopnosti překonávat překážky. To jsou zdá se i dnes velmi žádané prožitky, které mohou různá sklepení, podzemní chodby, jeskyně nebo štoly starých dolů lidem nabídnout. I v naší zemi je stále ještě několik takových tajemných míst a jedno z nich mezi nimi zaujímá zvláštní postavení.

Odemykáme bytelný zámek na závoře oddělující prostory temnot, neznáma a naplno pracující fantazie od reálného všedního světa. Opouštíme denní světlo a vydáváme se na výpravu do nitra dávno opuštěných, ztichlých podzemních chodeb východní části starého dolu, v lokalitě známé jako Česká Amerika. Do volně nepřístupných a dobře zabezpečených částí labyrintu štol nás vede zkušený znalec zdejšího rozlehlého podzemí Karel Fous. Již od prvních kroků kamenným podsvětím je jasné, že pokud nečekaně nezhasnou naše svítilny, bude se na co dívat.

Amerika, nebo-li bývalý provoz Mořina se svým stále částečně přístupným komplexem podzemních štol a lomů, ve kterých se od roku 1891 do roku 1963 těžil vápenec, leží v Chráněné krajinné oblasti Českého krasu mezi Karlštejnem a Loděnicemi. Nejvíce ji zřejmě proslavili trampové, kteří se sem v dobách totality stahovali do pomyslného i doslovného undergroundu. Nedaleko hlavního města pro sebe objevili svět relativní svobody, které se v těch dobách všeobecně nedostávalo. Paradoxně se však právě tady brzo začali velmi ostře střetávat s pořádkovými orgány státní moci. Možná právě díky tomu začala být Amerika ještě populárnější. Zdálo se totiž, že tady Veřejná bezpečnost a jiné silové složky tehdejšího režimu nemohou nikdy dosáhnout úplného vítězství. Zátahy na nenapravitelné romantiky tábořící pod zemí i v okolních lesích většinou končily jen jejich dočasným rozehnáním. Trampové lépe znali terén a do důkladného vyčištění zrádného a vlhkého bludiště štol se orgánům asi ani moc nechtělo. Zprávy o divokém kraji zvaném Amerika se rychle šířily dál a táborníků i jiných zvědavců přibývalo. Trampové však překvapivě nebyli těmi, kteří tak výstižně staré důlní dílo, jehož lomy skutečně místy připomínají opravdové kaňony amerického středozápadu, pojmenovali.

Ještě než se na Mořině začalo systematicky dolovat, postavil si v blízkosti pozdějších ložisek vápence dům muž, který se do kraje vrátil ze zkušené za oceánem. A jak už to tak bývá, před přezdívkou člověk neuteče. Místní obyvatelé začali na navrátilce volat Ameriko a stejné jméno dali i jeho statku. Horníci časem potřebovali rozrůstající se ohniska těžby od sebe rozlišit a tak jedno z nich pojmenovali podle statku Na Amerikách, který stál a dodnes stojí poblíž. Až následně se jména zavánějícího nedosažitelnými dalekými kraji ujali trampové a doplnili názvosloví bývalých dolů o další stylové položky.

O vápenec z Českého krasu se lidé zajímali již v dávné minulosti. Kalcit se již 2000 let před naším letopočtem využíval ke zpracování železné rudy. Ve stavebnictví se ve větší míře jako materiál uplatňoval od 12. století. Těžilo se tu příležitostně za Jana Lucemburského i Karla IV. Vždy se však jednalo o sběr a odlupování povrchových bloků kamene, nebo lámání z přirozeně odhalených skalních stěn. Skutečná, systematická lomová těžba vápence započala v tomto regionu až koncem 19. století. Rostla poptávka po snadno opracovatelném stavebním materiálu pro rozrůstající se pražská předměstí, ve sklářství začal právě kalcit nahrazovat plavenou křídu a využíval se i k saturaci řepy. Hlavním odběratelem tohoto minerálu a iniciátorem otevření nových dolů se ale stal těžký průmysl.

Se zavedením technologie zpracování železné rudy ve vysokých pecích, mohutně se rozvíjejícího ocelářského oboru, vznikla potřeba neustálého přísunu velkého objemu vsázkového vápence. Na hutě nedalekého Kladna byla již od roku 1858 napojena nákladní železniční trať, která zásobovala neustále hladové ocelárny nejdříve kalcitem od Nučic a Tachlovic, později z Holého vrchu, Čížovce a nakonec pak právě z lomů budoucí Ameriky. V roce 1890 získal licenci na dolování vápence v lokalitě Mořina Gottfried Bächer. Těžit začal o rok později a v roce 1898 prodal povolení ke kutacím pracím Pražské železářské společnosti.

Objem vytěžené horniny v této oblasti se na začátku 20. století pohyboval od 140 do 275 tisíc tun za rok. Nelehká 30. a 40. léta však přinesla útlum těžby. Po znárodnění přešel majetek Pražské železářské společnosti pod správu Středočeských uhelných a železorudných dolů Kladno. Vysoké pece ale postupně přetavily téměř všechnu železnou rudu z okolí na mírovou ocel a rudá záře nad Kladnem pomalu pohasínala. Kamenolomy u Mořiny převzaly Rudné doly a hrudkovny Ejpovice a soustředily se především na produkci stavebního kamene. Posledním socialistickým správcem těžby vápence na Karlštejnsku se pak staly Rudné doly Příbram.

Když jsme dobře osvětlenou štolou došli k bytelné zdi, vypadalo to, že není kam pokračovat. Rozhlíželi jsme se po klenbě betonovou zátkou ukončené chodby a zdálo se, že tady pomůže jen pohádkové zaklínadlo „Sezame, otevři se!“. „Teď se chvilku budeme plazit“ zaskočil nás Karel Fous a nečekaně zabral za právě vypnutý větrák o průměru asi šedesáti centimetrů, aby ho odstrčil od zdi. V té se objevil tmavý otvor stejného průměru, zpevněný kovovou trubkou. Pochopili jsme, že naše další cesta bude poněkud napínavější a postupně jsme se v horizontální poloze nasoukali do úzkého potrubí. Překonáním této krátké plazivky - vlastně větracího otvoru jsme se ocitli v dalších, nám zcela neznámých, neosvětlených prostorách. Teprve tady začínala opuštěná východní část původního starého systému důlního díla. Rozsvítili jsme baterky, nasadili helmy a vydali se do tmy. Lepkavé bahno nám hlasitě čvachtalo pod nohama a na naše hlavy padalo z různobarevných vrstev vápenců nezvykle mnoho vody.

„Některá místa, která se většinou dají projít suchou nohou, jsou v současné době zatopena až po pás. Vápenec vodu snadno propouští a ona ho značně narušuje. I díky tomu se stav štol v posledních poměrně vlhkých letech rychle zhoršuje. Ze speciálních cihel vystavěné klenby, podpírající mnohé nestabilní úseky, se na několika místech prolamují a bortí. Ještě horší je situace tam, kde skálu drží tlející, hodně staré dřevěné trámy.“ Upozorňuje nás na nedobrý stav částí podzemních prostor Karel Fous.

Při průchodu jednou takovou dřevem podepřenou chodbou jsme museli zvlášť dbát na to abychom o podpěry nezavadili a nestrhli je. Někde to však bylo velmi obtížné. Balancovali jsme na úzkých kluzkých kolejnicích, vyčnívajících z nepříjemně hluboké vody, shýbali jsme se co nejvíce, abychom nízko položené výdřevy neshodili batohem a baterkou při tom prohledávali terén vpředu, kudy se mezi dílčími závaly a popadanými trámy proplést dál. Zcela podvědomě jsme přešli z hlasitého hovoru na sotva slyšitelný šepot, jakoby každý výraznější zvuk mohl uvolnit masy hornin nad námi. Ani po překonání takového úseku však nebylo vyhráno, neboť štola tam někde daleko před námi byla slepá a strop jediné cesty zpět ke světlu za našimi zády drželo jen chatrné rozpadající se dřevo. Doufali jsem, že tentokrát ještě vydrží! Vždyť být uvězněn za závalem je možná ještě horší, než skončit pod ním. Odměnou za překonání zvolna se hroutící chodby nám byla možnost prohlédnout si poměrně zachovalou, nahoru stoupající svážnou štolu i s důmyslným zařízením, sloužícím kdysi k tahání vozíků. Stará kolej, torzo kladky a vrátek k ovládání tažného lana tu teď nečině reziví a pomalu se rozpadají. Přístup sem možná již brzy definitivně odřízne zával ve staré štole a zapomenuté svědky pozoruhodné práce horníků pak navždy pohltí tmavá a vlhká nekonečná samota. Hrozná představa! Raději jsme se klopýtajíc v pravidelných prohlubních po vyhnilých pražcích rychle vydali zpět a s úlevou se úspěšně znovu protáhli zrádnou částí chodby nesoucí příhodné jméno Štola smrti.

Štoly hrozící brzkým zřícením jsou jinde překvapivě vystřídány zcela suchými a na pohled bezpečnými úseky, přímo jakoby lákajícími k pohodlné podzemní procházce. Tyto rozdíly jsou dané různým druhem, kvalitou, stupněm eroze a zkrasovění vápence. Ten prošel v oblasti Českého krasu během mnoha milionů let poměrně neklidným procesem utváření.

Celý zdejší vápencový masiv vznikl prvotně usazováním sedimentů na dně prvohorního mělkého moře. Tyto sedimenty byly tvořeny hlavně drobnými částmi koster a vnějších schránek živočichů - obyvatel tehdejších korálových útesů. Vrstvy usazenin byly mechanicky i chemicky přeměněny v horninu, kterou dále tvarovaly různorodé geologické procesy. Oblast dnešního krasu byla za uplynulé milióny let formována poměrně bohatou tektonickou aktivitou. Došlo zde k výraznému zvrásnění vrstev sedimentů, příčnému narušování a v druhohorách k následnému zvětrávání. Do vápence se zařízla řeka Berounka a její přítoky, které urychlily erozi horniny. Započal proces pronikání vody do puklin, jejich rozšiřování, modelování a četného zkrasovění celého masivu, které na mnoha místech znehodnocuje vápenec pro účely těžby. Krasové dutiny jsou ke zlosti horníků většinou zaneseny hlínou nebo štěrkem a hornina je tím znečištěna. Na druhou stranu tak vznikly základy několika cenných jeskyních útvarů a výrazným vrásněním se k povrchu dostaly vrstvy sedimentů dnes představující vzácná paleontologická naleziště.

Složitě formovaná hornina si vyžádala i speciální technologii těžby. Zrodila se tak unikátní metoda označovaná jako nálevkování. Horníci nejprve pronikli do skalního masivu dlouhou hlavní vodorovnou štolou (hlavním překopem), z které do stran kutali průzkumné menší chodby k předem z povrchu vytipovaným místům. Pokud při tom odhalili dostatečně bohaté ložisko kvalitního kamene, začali v tomto místě odspodu z průzkumné štoly razit nahoru svislý nebo mírně nakloněný komín. Když se dostali blízko povrchu, vyhloubili si nahoře pod „stropem“ jakési stanoviště (poval), z kterého postupně odstřelovali stěny komína. Ten se tak shora - nálevkovitě zvolna rozšiřoval. Odloučený kámen propadával dolů, kde se nakládal na hunty a spojovací štolou, vzniklou z průzkumné chodby, se odvážel k hlavní dopravní štole. Později se prorazil strop nálevky na povrch (na den) a vznikl tak úzký jámový lom.

Stáli jsme na dně nálevkovitého komína, jediného který se v mořinském dole do dnešních dnů zachoval a pokoušeli jsme se představit si práci muže na povale. Při vzhlédnutí nahoru do lehce zakřiveného zárodku budoucího lomu se trochu motala hlava a jiné to jistě nebylo ani při pohledu v opačném směru. Přemýšlet ale o profesi člověka, který zapřen tam nahoře pod kamenným stropem v jakémsi ptačím hnízdě vrtal, odstřeloval a odlupoval primitivním nářadím v prachu a mihotavém světle karbidky kusy skály a s rachotem je nechal padat do propasti pod sebou, nemá asi příliš smysl. Na pohodlí, bezpečnost ani zdraví se tenkrát tolik nemyslelo. Lidé byli zhrublí celoživotní dřinou, byli rádi že mají práci a zručností doháněli nepřítomnost výkonné techniky.

Vrty pro nálože se zpočátku obtížně hloubily poklepem palice na tyč, opatřenou na konci břitem. Vytrvalým otáčením takového vrtáku se připravovali 30 až 60 - ti centimetrové otvory kruhového průměru. Tento čistě manuální způsob vrtání byl roku 1906 nahrazen vrtáním pneumatickým, které však nebylo fyzicky o moc snazší. K odstřelu se nejprve používal černý střelný prach, rozbuška a zápalnice. Přestože se výbušnina v otvoru utěsnila jílem, aby se zabránilo úniku energie, měly tyto nálože jen malý trhací účinek. Černý prach byl časem vystřídán výkonnějším bezdýmným prachem a později amono-ledkovými a želatinovými trhavinami s elektrickým roznětem. Vždy však práce střelmistra vyžadovala velkou dávku zkušeností, odpovědnosti a umu. Ani jiné pracovní úkony v mořinských dolech však nebyly odpočinkovou záležitostí. I vzhledem k tomu, že tato jinde neodzkoušená technologie těžby vyžadovala mnohá originální řešení.

Pokud bylo potřeba dostat se v podzemí na jinou horizontální hladinu, například, když se dno vznikajícího lomu zakouslo pod úroveň hlavní štoly, kutaly se tzv. svážné štoly, šikmo klesající nebo stoupající na jiné patro. Vozíky se svážnou štolou tahaly pomocí nekonečného lana, na které se za pohybu upevňovaly speciální svěrkou. Někde se k přepravě vytěženého vápence mezi patry místo svážných štol využíval výtah, dopravující naložené hunty svislou šachtou. Než se kámen na vozíky naložil, bylo ho nutné rozbít na optimální velikost. To se provádělo až sedmikilovými palicemi s pružnou násadou, většinou zhotovenou z lískového dřeva. To vše vyžadovalo velkou zručnost a sílu na tuto práci vybraných mužů. Neopatrnost, nebo nedostatek zkušeností předcházely obvykle těžkým zraněním. Přesto však skaláci, jak si horníci v kamenolomech říkali, museli být schopni vykonávat kvalitně několik druhů práce a této jejich univerzálnosti bylo často využíváno.

Lom se někdy rozšířil tak, že se jeho okraje bezprostředně přiblížily až k hlavní štole. Ve stěně lomů tak vznikly efektní „galerie“, kdy ze spojovacích chodeb zůstala jen okna z hlavní štoly do lomu. Hlavní štola, kam se sbíhaly odbočky ze všech lomů, byla dopravní tepnou připojenou přímo na zpracovatelský provoz. Tady se kámen drtil, třídil a nakládal na železnici. Vozíky se podzemím zpočátku tlačily ručně. Od roku 1918 horníkům ulehčily dřinu důlní lokomotivy, od jejichž splodin jsou na bocích štol dodnes patrné tmavé očouzené pásy. Byly také provozy, kde naložené hunty podzemím tahal kůň. S přechodem na povrchovou těžbu nakonec všechny staré tahouny nahradily nákladní automobily. I vývoj ostatních důlních zařízení a technologií časem pokročil, objem těžby vzrostl a práce lidí se usnadnila. Lomy se rozrostly a části systému štol byly odstřeleny. Přesto se velká část starého dolu zachovala v poměrně dobrém stavu.

O organizované a odborné zpřístupnění důlní expozice, přibližující veřejnosti zajímavou technickou památku, se úspěšně snaží nadšenci ze spolku Barbora v nedalekých Solvayových lomech nebo v Chrustenické šachtě, kterou v poučný a hodnotný hornický skanzen přetvořila společnost CMA. Cesta hornickým vláčkem do nitra starého chrustenického železorudného dolu, kterou může poznání chtivý návštěvník absolvovat, dodnes překvapivě nepostrádá kouzelnou atmosféru dávných výprav za dobýváním podzemních pokladů a zároveň poskytne lepší představu o práci v dole než sebelépe napsaná učebnice. Společnost CMA se také významně podílela na průzkumu a zmapování důlního díla na Mořině. V Chrustenické šachtě je tak možné dozvědět se mnohé i o dobývání vápence v České Americe.

S ukončením těžby na Mořině po sobě horníci zanechali dva oddělené komplexy důlního díla. Závaly sice místy znepřístupnily části podzemního labyrintu, jinde jsou ale menší sesuvy horniny ve štolách při troše snahy stále překonatelné. Západní systém představuje téměř dokonalou a dobře čitelnou ukázku technologie těžby, která zde byla praktikována. Rozrostl se do pěti podzemních, navzájem propojených pater a mnoha různě velkých lomů. Hlavní štola je do boků odbíhajícími chodbami spojena s ložisky vápence, z nichž odváděla veškerou vytěženou horninu. Právě tyto menší lomy se později staly útočištěm divokých trampů, tady zakládali své osady a tábořiště. Jména jako Kanada, Soví ráj, Supí lom, Jižní kříž nebo Liščí lom zní dodnes romantikou zlatých trampských časů. Komín smrti, zával Naděje, Netopýří komín, Modlitebna nebo Vlčí štola zase tajemnem černého podsvětí. Přírodní lom skrývá dokonce významnou krasovou jeskyni. Největším lomem západní části je pak Malá Amerika, jejíž zatopené dno leží na úrovni 5. patra.

Východní šestipatrová část s Trestaneckým, Půlnočním, Slunečním lomem a Velkou Amerikou představuje systém dopravních štol, narušený částečně novodobým povrchovým způsobem těžby formou jámových lomů, v nichž veškerou dopravu již obstarávaly nákladní automobily. Velká Amerika, s dnes zatopeným dnem, je největším ze starých lomů České Ameriky. Vznikla postupným sloučením čtyř rozšiřujících se „nálevek“ a blízce sousedí s Trestaneckým lomem, s kterým jí spojuje nejen systém starých dopravních štol, ale i tunel pro náklaďáky. Její dno leží 60 metrů pod úrovní okolního terénu a její kaňon, jehož tvar je daný způsobem odlamování tady téměř vertikálně uložených vrstev vápencových sedimentů, je dlouhý 800 metrů. Těžbu ve východní části ukončil roku 1963 mohutný sesuv navětralé horniny z jižní stěny Velké Ameriky. Pádem velkého množství kamene byla tenkrát naštěstí zasažena jen těžká důlní technika. Havárie však upozornila na nestabilnost zdejších lomových stěn a dolování vápence bylo zastaveno.

Po ukončení těžby se průzračnou vodou zatopená atraktivní dna lomů stala vyhledávaným místem nejen trampů a obdivovatelů technických památek. Hlubiny jezer začali prozkoumávat potápěči, plážičky pod skalními stěnami obsadili nudisté i nenudící se plavci. Do štol a krasových jeskyní se nasoukali montanisté, speleologové i biologové zkoumající netopýry. Těžbou odhalený masiv prvohorních sedimentů přilákal horolezce a hledače zkamenělin. Pohled do „Českého Grand Canyonu“ si nenechali ujít turisté ani rodinky na výletě a trampové byli časem davy návštěvníků poněkud zaplašeni do západní, skrytější části Ameriky. U táboráků si pak v osadách skrytých na dně lomů nebo v okolních lesích dodnes vyprávějí o Hagenovi. Česká Amerika má totiž i svá mystéria a nezodpovězené otázky.

Legenda o německém vojákovi jménem Hans Hagen, je dnes již nezbytným mořinským folklórem. Příslušník okupační armády se prý zapomněl ve starých štolách při ústupu svých vojsk za druhé světové války. V bezvýchodné situaci jej přemohlo šílenství a udělalo ze zoufalého člověka agresivní zvíře. Začal napadat všechny nezvané vetřelce rušící klid jeho temného podzemí, okrádal je a děsil. Možná také ale spáchal krátce po ukrytí do štol sebevraždu a všechny ty hrůzy má na svědomí jeho rozzlobený duch. Na křižovatce štol v západní části dolů dodnes visí gong, i když už dávno nepůvodní, o němž se vypráví, že jeho tón Hagena přivolá a uvalí kletbu na toho kdo zazvonil. I taková hrozba je pro mnohé silným lákadlem a Hagenova štola je díky této pověsti jedním z nejnavštěvovanějších míst Ameriky. Po léta se tradující a lidovou fantazií dál rozvíjený strašidelný příběh o podzemním démonovi, zvyšuje bezesporu dodnes vzrušení všech znalých návštěvníků štol. I když si to mnozí ani nepřiznají, ta legenda se v podvědomí tiše plíží za člověkem, procházejícím vlhkou temnotou starého důlního díla a přes veškerou svou nereálnost funguje. Obohacuje pobyt v podzemních chodbách o další emocionální dimenzi, o lehké mrazení v zádech, o zvýšenou aktivitu fantazie. Je již asi nemožné dopátrat se skutečné podstaty této pověsti a snad si to ani nikdo doopravdy nepřeje. Postava šíleného vojáka však neoddělitelně patří ke koloritu České Ameriky a skupiny trampů dodnes s loučemi zapálenými u svých ohníčků podnikají rituální půlnoční výpravy do Hagenovy štoly, s cílem rozeznít podzemím pověstný gong. Bohužel si někdy před takovou cestou dají na kuráž příliš mnoho alkoholu a k tomu, aby se již z podzemí ve zdraví nevrátili, není už kletba starého vojáka ani zapotřebí.

Dalším tajemným místem, provokujícím hledače všeho druhu, je zatím neobjevené pokračování Hlavní západní štoly, známé jako Bájná štola. Je k vidění jen na německých válečných plánech a její fyzickou podobu se marně snažilo a snaží odhalit mnoho prospektorů. Prokousávají se starými závaly, studují zažloutlé mapy podzemí a doufají, že jednou projdou ztracenou štolou až do lesa nad Kubrychtovou boudou. Někteří znalci pochybují, že někdy nějaká taková štola vůbec existovala. Staří skaláci ze Srbska ale tvrdili, že si Bájnou štolou zkracovali cestu do práce. Její existenci naznačují i haldy patrné v lese nad Bubovickým potokem, kde měla štola ústit na povrch.

Cestu do České Ameriky si pro její fotogeničnost našli samozřejmě i filmaři. Kaňonovitosti Velké Ameriky využili již v roce 1964 tvůrci slavného Limonádového Joea. Režisér Zdeněk Sirový se roku 1989 ve stěnách stejného lomu snažil navodit iluzi divokého západu při pokusu o téměř klasickou kovbojku Cesta na jihozápad. V atraktivním exteriéru natáčeli i mnozí další. Díky filmu, televizi a jejich „českým westernům“ tak získalo lidové jméno starého důlního díla další rozměr. Amerika Česká hrála Ameriku skutečnou a její stylizace na stříbrném plátně kraj na Karlštejnsku ještě více zpopularizovala. Exteriéry lomů si po revoluci začaly pronajímat i zahraniční filmové štáby. Často po nich ale zůstal značný nepořádek, což se na území Chráněné krajinné oblasti pochopitelně nelíbilo ochráncům přírody. I proto se dnes vlastník dolů snaží všechny v lomech povolené akce, jakými je filmování, výcvik potápěčů či záchranářů, ošetřit smluvní podmínkou zajišťující navrácení lokality do původního stavu.

Staré mořinské doly dnes vlastní společnost Lomy Mořina s. r. o. Ze tří činných povrchových kamenolomů nedaleko Ameriky v současné době vytěží asi 1,2 mil. tun vápence za rok. Produkce společnosti směřuje hlavně do stavebnictví a odsiřovacích zařízení elektráren. Snad právě úcta k předchůdcům, jejich pozoruhodnému dílu a jeho historické hodnotě stojí za úsilím několika novodobých skaláků nenechat staré lomy a systémy štol zchátrat, odstřelit nebo natrvalo znepřístupnit. Zachování ojedinělého důlního díla v takovém stavu, aby mohlo být třeba jednou v budoucnu vyhlášeno za technickou památku, stojí majitele mnoho úsilí i peněz. Nejvíc problémů těžební společnosti způsobují nenechaví a neopatrní nezvaní hosté. Přestože se Lomy Mořina snaží zajistit vstupy do nebezpečných štol bytelnými plechy a silnými mřížemi, vyvíjejí ilegální návštěvníci až neuvěřitelné úsilí k odstranění všech těchto zábran. Mříže jsou rozřezány, zámky vypáčeny a plechové dveře vyvaleny jen pár dnů po jejich instalování. Asi nejdobývanější překážkou soudobých nájezdníků jsou vrata vjezdu do Velké Ameriky. K jejich překonání sem nejednou dorazila i těžká technika nebo specializovaná firma. Na zabezpečení tohoto vchodu tak již musely být vynaloženy statisíce. Beze stop zmizela i velmi precizně zhotovená a do skály nedávno zasazená těžká mříž v okně Andělských schodů. Tato bývalá svážná štola umožňuje totiž, při troše snahy a ochotě hloupě riskovat, přístup na dno Malé Ameriky, což je pro mnohé neodolatelným pokušením. Trampové, zvědavci, a výletníci, pronikající do nitra starého dolu si však neuvědomují, jak nebezpečná je to výprava.

Skalními okny galerie Malé Ameriky pronikalo do Hlavní štoly podzimní zimomřivé slunce. Stáli jsme nad masivní mříží, kryjící starou výtahovou šachtu a snažili se dohlédnout na její zatopené dno. Propast obdélníkového tvaru se zbytky strojního zařízení spojuje chodbu galerie se spodním 4. patrem, odkud až do roku 1958 tahal výtah naložené hunty. Návštěvníci štol se tudy v minulosti často spouštěli na malý poloostrůvek, lákavě vybíhající do vod zeleného jezera na dně Malé Ameriky. „Šachtu jsme museli zabezpečit, protože už nám do ní padalo moc lidí.“ vysvětlil nám Karel Fous přítomnost poměrně nového opatření. „Ta paní co tam sklouzla naposledy měla velké štěstí, neboť pád z dvacetimetrové výšky do vody skrývající nebezpečné zbytky výtahové klece, kupodivu přežila. Před ní se ale v zatopené šachtě zabil muž, který si k jejímu okraji jen odskočil vykonat potřebu.“ Přitom je toto místo poměrně přehledné a dokonce částečně osvětlené denním světlem.

Ročně dochází v oblasti České Ameriky k několika smrtelným úrazům. Většinou se jedná o pády do lomů nebo šachet ve štolách. S horšícím se stavem podzemních chodeb však roste i nebezpečí závalů a zřícení uvolněných bloků kamene. I stěny lomů jsou na mnoha místech značně navětralé a nestabilní. Došlo již k sesuvům velkého množství horniny i do míst hojně navštěvovaných veřejností. Za bezpečnost na území dolů je samozřejmě zodpovědný vlastník. Zamezit přístupu do všech nebezpečných lokalit je ale téměř nemožné. Odstřelovaly se svahy po kterých lidé do lomů sestupovali, Velká Amerika byla obehnána ocelovým lanem, opatřena výstražnými cedulemi a na stezce kolem tohoto lomu byly vybudovány bezpečné vyhlídky. Přesto lidé znovu a znovu podnikají riskantní sestupy na dno, pronikají do štol, demontují cedule a nerespektují lana. Neodradí je kluzký, sytě oranžový jíl od kterého jsou po sestupu zablácení od hlavy až k patě, ani hrozba mnohatisícové pokuty. Stav skalních stěn, nebo stropů štol přitom dokáže posoudit jen skutečný odborník, laik si hrozící nebezpečí často vůbec neuvědomuje. Celá situace tak paradoxně nahrává těm, kteří prosazují likvidaci celého starého důlního systému.

Na sklonku dne stráveného pod zemí jsme sestoupili na úroveň 5. patra dlouhou svážnou štolou, která v minulosti představovala hlavní dopravní cestu ze dna Velké Ameriky a Trestaneckého lomu. Kámen se tudy vyvážel k drtičům a třídičům před tím, než do východních lomů vjely pro vápenec první nákladní automobily. Na svém spodním konci tato svážná navazuje na vodorovnou Vodní štolu, vedoucí na dno Trestaneckého lomu (Mexika). Přestože Vodní štola nyní dělala čest svému jménu a byla zatopena do výšky pasu dospělého člověka, naše zvědavost byla velká. K překonání hluboké vody však byl vybaven vysokými gumovými rybářskými holinami (prsačkami) jen Zdeněk a tak to zůstalo na něm. Vydal se sám zatopenou štolou do neznáma a my doufali, že se dostane až do lomu, který po určitou dobu sloužil komunistům jako pracovní lágr pro politické vězně. I tato kapitola je bohužel součástí barvité historie České Ameriky.

Poslední záblesky světla pocházející ze Zdeňkovy čelovky již dávno pohasly, když se k nám ze štoly, kterou odešel, doneslo po vodě temné dunění. Znamenalo to, že Zdeněk dospěl až k těžkým vratům, kterými chodba ústí do lomu a že se je úspěšně pokusil otevřít. Dosáhl místa, které bylo jedním z nejkrutějších nápravných zařízeních „nového spravedlivého řádu“.

Vězni byli k práci v Trestaneckém lomu využíváni již za druhé světové války, kdy si zde za mírnější ostrahy odpykávala trest pražská galérka. Po válce v lomu pracovali němečtí váleční zajatci z východní fronty a měli tu k dispozici dokonce teplou vodu. Od roku 1948 se však životní podmínky vězňů radikálně zhoršily. Pro 50 až 60 politických „muklů“ se stal komunistický lágr peklem a práce v kamenolomu často smrtící dřinou. Na fyzicky nejtěžší úkony se úmyslně vybírali intelektuálové, kteří byli nuceni plnit normy na hranici lidských možností. Denně musel každý z nich odbavit 17 vozíků lomového kamene. Kámen bylo nutné nejprve desetikilovými palicemi rozbít na menší kusy, vidlemi a rukama naložit na hunt o obsahu 0,75 metrů krychlových a odtlačit ho ke svážné štole. S takovou dřinou by měli co dělat zkušení, zdraví a silní skaláci. Pro špatně živené a na práci v dole neuvyklé vězně to však byl úkol téměř nereálný. Za nesplnění normy navíc vždy následovaly ještě krutější tresty. Není divu, že někteří z muklů pobyt v lágru nepřežili a jiní odešli z komunistického pracovního tábora doživotně fyzicky nebo psychicky poznamenáni. Využívání politických vězňů pro těžbu vápence v Mexiku skončilo roku 1953, stín prožitého lidského utrpení jakoby ale na dně tmavé jámy ležel dál.

Tiché šplouchání vlnek o stěny štol nám napovědělo, že se Zdeněk z krátkého výletu do míst připomínajících neveselou minulost vrací. Přišel bohužel se zjištěním, že hloubce vody na dně lomu neodolají ani jeho speciální holínky. Dostal se však alespoň několik metrů za ústí štoly a mohl tak nahlédnout, v jakém prostředí tehdy političtí vězni museli pracovat. Už samotné strmé skalní stěny, zdvihající se vysoko z tmavého vlhkého dna propasti, nepřidají člověku na optimismu, tím spíše, jedná-li se o kruté a nespravedlivé vězení.

Česká Amerika má před sebou nejistou budoucnost. O definitivní znepřístupnění důlních děl se zasazuje Báňský úřad i třeba ochránci vzácných společenstev netopýrů, kterým jsou podzemní chodby vhodným zimovištěm. Obávají se, že množství návštěvníků, které každoročně prochází štolami, netopýry ruší a způsobuje jejich úhyn. Jiní biologové namítají, že úplným uzavřením některých přístupů do podzemí se změní vhodné podmínky pro přezimování těchto citlivých létajících savců a ztráty budou větší než při zachování současného stavu štol. Velká část veřejnosti, jistě i trampové a turisté si přejí neomezený přístup do tajuplného, slavného a strašidelnými pověstmi opředeného podzemí i k zelenavým průzračným vodám, slibujícím za parného léta příjemnou osvěžující koupel. Kuriózně se uvažovalo i o vypuštění respekt budících medvědů do kaňonu Velké Ameriky. Těžko však očekávat, že by jim neodbytní výletníci, toužící po sestupu na břehy jezera, dopřáli klidu. Ve hře zůstává i možnost obnovení těžby v tomto lomu, v jehož stěnách je stále uloženo velké množství kvalitního kamene. Opuštěné doly lze samozřejmě využít i jinak. V lomu Alkazar, ležícím na břehu nedaleké Berounky se někdo velmi levně zbavil nepříjemného radioaktivního odpadu, Staré XII byly zase až po okraj naplněny elektrárenským popílkem. Doufejme však, že podobnému osudu se další lomy Ameriky vyhnou.

Uznání starých mořinských dolů za technickou památku by určitě vyžadovalo jisté náklady na obnovu místy se rozpadajících podzemních prostor, i na zabezpečení kritických míst. Investice do záchrany unikátního důlního díla a jeho organizovaného zpřístupnění třeba formou naučných prohlídek s průvodcem, by se ale časem možná vyplatila. Zachoval by se tak snad v rozumné podobě i symbol romantiky a volnosti, kterou tu v neveselých dobách naší nesvobodné minulosti mnozí hledali a kupodivu i částečně nacházeli.

Na terénním průzkumu i na přípravě tohoto materiálu se podílel Zdeněk Mikšík

Přiložený soubor:

plánek České Ameriky

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Hagen

Fotografie České Ameriky

Tags:

Historie borecké Skály

Leoš Drahota — Thu, 20 Jan 2005 12:42:27 +0000

Zpráva o jednom zaprášeném lomu ve východních Čechách a jeho proměnách.

Mezi Golčovým Jeníkovem a Chotěboří, u vesnice Borek ve východních Čechách, byla jednou jedna malá chráněná přírodní lokalita zvaná Borecká skalka. Předmětem ochrany se tu již roku 1927 staly vzácné rostliny typické pro hadcové podloží - především kapradina sleziník hadcový nebo kuřička jarní. Na začátku 2. světové války byl v bezprostřední blízkosti chráněné lokality otevřen hadcový kamenolom a zdálo se, že se jeho rozšiřováním vzácné rostlinky ocitly v ohrožení. V roce 1956 však byla Borecká skalka vyhlášena přírodní památkou a je pozoruhodné, že po celou dobu následující těžby - až do roku 1992, bylo chráněné území představiteli lomu respektováno. I když se dnes západní lomová stěna propadá do hlubin vytěžené jámy přímo těsně vedle trsů vzácných kapradin, nebyla přírodní památka těžbou zničena.

Již od svých šesti let jsem byl jako dočasný obyvatel nedaleké vsi nucen vnímat blízkou přítomnost kamenolomu, místními nazývaného prostě Skála. Každý den, kromě sobot a nedělí, někdy i vícekrát za den zaznělo krajem trojí zahoukání sirény, oznamující, že se chystá odstřel. Nákladní auta opustila lomovou jámu, stroje ztichly a poté se ozvala rána. Někdy práskla vzduchem, někdy zaduněla a zavibrovala zemí. Kdo byl tou dobou poblíž Skály, mohl klidně dostat šutrem do hlavy. Místní pamětníci vzpomínali, že když byl lom ještě mělký, létaly drobnější kameny až do blízké vesnice Borek a od tlakové vlny prasklo okno u nejedné chalupy. Konec odstřelu vždy oznamovalo jedno dlouhé táhlé zahoukání a do jámy pak byly zase vpuštěny náklaďáky. Říkali jsme si tenkrát "Jak by tu bylo krásně, kdyby tu ten lom nebyl!". Neslyšeli bychom celý den rachot strojů a výbuchy náloží, vzduch by nebyl plný prachu a z lesa přilehlého ke Skále by jsme nemuseli zběsile utíkat pokaždé když zaječí siréna.

Když zrovna v lomu neprobíhal odstřel, dalo se volně přijít až k jeho okrajům vymezeným ocelovým lanem a nahlédnout do stále se prohlubující jámy. Cesta pro nákladní automobily se kroutila podél stěn až k bagru, který plnil korby odstřeleným kamenem. Ten se vyvážel k povrchu, auta s ním zacouvala na jakousi rampu a vysypala ho do hladového jícnu drtičky. Tam ho pak dvě mohutné čelisti neodolatelnou silou rozkousaly na štěrk. Na dně lomu stál také sud ze silného plechu, kam se při odstřelu schovával střelmistr a v nejhlubším místě jámy bylo vždy malé jezírko se zelenavou, křišťálově čistou vodou. Jezírko mělo v průměru jen asi 4 metry a vedla od něho na povrch kovová trubka, kterou se neustále odčerpávala vyvěrající voda. Jak se jáma prohlubovala, přemisťovalo se i jezírko vždy do nejhlubšího místa lomu a stále silnější pramen spodní vody působil těžařům značné problémy.

Do hluboké prašné lomové jámy, plné ostrého kamení, jsem se poprvé vypravil s kamarádem, abychom zde získali barevné drátky na vypletení paprsků našich kol. Drátků se v lomu užívalo na připojení výbušnin k odpalovacímu zařízení. Měli jich tu spousty, válely se po zemi i v okolí lomu a množstvím barev nás neodolatelně lákaly, abychom je použili k výzdobě našich "biků". Skutečně se nám nakonec podařilo uprosit nějakého drsného lamače kamene, který nám daroval tlusté svazky různobarevných zánovních drátků, jimiž jsme vzápětí ozdobili nejen svá kola Pionýr, ale i všechno co se nám tenkrát dostalo do rukou.

Díky protekci jsem měl možnost podívat se jak na dno lomu, tak i na drtičku kamene při práci. Pomatuji si, že pohled na sílu ocelových čelistí a jejich rytmický skus vyvolával v člověku neodbytnou otázku, jaké by to asi bylo spadnout do plechového trychtýře, navádějícího vytěženou horninu k zubům drtiče. Ty dva kusy železa se sice naoko jen tak lehce proti sobě v pravidelném rytmu natřásaly, co však jednou mezi ně zapadlo, bylo nenávratně strašnou silou rozdrceno napadrť. Nebyl by to hezký konec!

Kámen, který se stal padrtí, sypal se z drtičky na pásový dopravník a sunul se po něm do velké "kůlny" zvané třídička. Tady byl systémem různookých sít za neustálého natřásání tříděn podle velikosti a stával se z něj tak různě hrubý štěrk. Podle potřeby se dále shromažďoval na haldách poblíž Skály, nebo v jakémsi silu, pod které zajížděla nákladní auta. Po otevření záklopky sila se pak na korbu náklaďáku za velkého rachotu vyhrnula dávka hadcové drti a potom již tento produkt boreckého lomu putoval do světa - na stavby budov, silnic a mostů. Práce ve Skále určitě nebyla žádný med. Zpracovatelská "linka" byla velmi hlučná, nad celým areálem se ve všední dny neustále vznášel oblak prachu a také nejbližší okolí bylo pokryto jemným šedavým práškem. Pohyb mezi náklaďáky, bagry a kolmými skalními stěnami, odstřelovanými trhacími náložemi určitě nebyl ani nejbezpečnější, přesto lom poskytoval obživu mnoha mužům z blízkého okolí.

V provozním areálu byly i budovy dílen, skladů a několika kanceláří. Většinou to byly dřevěné boudy, nebo montované buňky. Byly tu ale i zděné budovy, mezi které patřil i oplocený, stranou stojící sklad trhavin. Vedla kolem něj cesta k nedalekému rybníčku, kde jsem se v létě často koupal. Voda tu byla špinavá, dno bylo bahnité a břehy zarostlé. Bylo to však široko daleko jediné místo, kde jsme se jako děti mohli v letním prázdninovém pařáku smočit. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že se jednou budu koupat přímo mezi skalními stěnami kamenolomu a že to bude koupáníčko, které jen tak někde nenajdete.

Když se začátkem 90. let 20. století přestalo odstřelovat, zmizel bagr a zbouraly se povrchové budovy, byl vlastní lom jen hluboká zaprášená jáma s malým, jen pár metrů širokým jezírkem, ve východním cípu dna. Se zastavením těžby se ale zastavilo také výkonné čerpadlo, po léta odvádějící vodu ze silného podzemního pramene. Několik týdnů poté, co Boreckou skalku definitivně opustili skaláci, sestoupil jsem mezi lomové stěny a uviděl asi deseticentimetrovou vrstvu vody, vylévající se z jezírka a pokrývající již celou rovnou plochu nejhlubšího dna. Napadlo mě tenkrát, že kdyby vody ještě trochu přibylo, bylo by tady docela pěkné koupání. Od té doby uplynulo několik let a hladina dnes již velmi hlubokého, pěkného a čistého jezera se stále poměrně rychle zvedá. Hloubka vody je dnes hodně přes třicet metrů, pod hladinou zmizely stupně skalních pater i velká část příjezdové cesty. Zatopeny byly i části poměrně vzrostlých stromových porostů, které se z náletů ujaly na šikmých a hlinitých úsecích stěn. Zelenomodrou vodou proplouvají ryby, které sem někdo nasadil a v lomových stěnách hnízdí ptáci. Zatímco všechny rybníky široko daleko v létě "kvetou", v borecké Skále nikdo nikdy nespatřil ani jedinou sinici.

Bývalý obtížný zdroj hluku a prachu pomalu srůstá s okolní krajinou. Je to dnes výrazný, téměř přírodní útvar, obohacující významně převážně polnohospodářskou lokalitu. Není divu, že se starý lom stal před několika lety pro svou atraktivitu a skvělé podmínky ke koupání vyhledávaným rekreačním místem. Hluboké jezero objevili nejprve milovníci vodních a později i podvodních radovánek. Začaly se sem sjíždět davy lidí z daleka, neboť pověst o čisté vodě vhodné k plavání i potápění se velmi rychle rozšířila. Okrajové skalní stupně byly jako stvořené pro rozprostření deky a z jejich hran se skokani všech věkových i výkonnostních skupin vrhali bezhlavě po hlavě do sluncem prozářených zelenavých hlubin. I to je ale dnes již minulostí.

Voda totiž zaplavila téměř všechny tyto terasy, jezero je dostupné prakticky jen od příjezdové cesty a celý lom si navíc pronajali potápěči z Triton Sportu. Přístup k vodě přehradili bytelnými vraty, na dno jezera spustili autobus, malou atrapu ponorky i vrtulník MI 2, na kterém v hloubce 22 metrů trénují průzkum vraků a proplouvání členitým prostorem. Z Borecké skalky se tak v posledních letech i díky dobré dohlednosti pod hladinou (12 metrů)) stalo především vyhledávané tréninkové rejdiště žabích mužů i žen.

Co bude s lomem dál je těžké odhadnout. Jeho stěny nejsou příliš stabilní a hrozí uvolnění kamenů i celých skalních bloků. Ten kdo má Boreckou skalku ve správě, ať už je to obec nebo potápěči, je zodpovědný za bezpečnost lidí, kteří se uvnitř lomové jámy pohybují. Tu je však téměř nemožné bez obrovských nákladů spolehlivě zajistit. Proto byl veřejnosti přístup k jezeru znemožněn, což se samozřejmě nesetkalo s velkým pochopením. Mnoho z letních návštěvníků Skály se ale v lomu chovalo tak riskantně, že jiný přístup potápěčů ani nešel očekávat.

Bude-li voda v lomu stoupat i nadále, dosáhne jednoho dne nejnižšího místa okraje lomové jámy, což je vlastní bývalá příjezdová cesta. Tudy se pak zřejmě bude voda z jezera vylévat a začne napájet dnes vyschlé koryto blízkého lesního potoka. Dá se proto předpokládat, že toto opuštěné důlní dílo bude dál a ještě významněji ovlivňovat okolní krajinu, jako nový významný pseudopřírodní útvar uprostřed polí a lesů.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Údolím Doubravy k Železným horám

Klokočovská Královská lípa

Tags:

Chrustenická šachta

Leoš Drahota — Sat, 05 Apr 2003 09:01:40 +0000

Cesta do nitra starého dolu, kde jakoby v ozvěnách ještě doznívaly údery kladívek dávných horníků.

Soukáme se neohrabaně a nedůvěřivě do stísněných plechových kabinek hornického vláčku a čekáme co se stane. Vzápětí se tmou rozezní hlasité cinkání upozorňující nás, že zřejmě právě vyjíždíme. Cukne to s námi, prostor kolem nás se naplní hlukem motoru důlní lokomotivy i jeho mnohonásobnou ozvěnou a pak už se nezadržitelně noříme do nitra železné hory. Za neustálého drkotání a natřásání vidíme úzkými průzory ve světle našich čelovek již jen zrzavě černé vrásčité stěny úzké štoly, míhající se kolem nás.

Tak začala naše exkurze do hlubin bývalého dolu poblíž Chrustenic na okraji Českého krasu, v kterém se od roku 1861 do roku 1965 těžila kvalitní železná ruda. Kopec Blýskava nakonec vydal skoro 8 miliónů tun rudy a je dnes již téměř železaprostý. Společnost pro výzkum historického podzemí – CMA zde však zprovoznila důlní expozici přístupnou veřejnosti a temnoty starých štol tak alespoň občas znovu ožívají hlasy zvědavých výletníků, ale i potápěčů, hasičů nebo záchranářů, kteří v zatopených šachtách nacvičují potápění v obtížných podmínkách. Zprovozněn je tu i originální důlní vláček, který dříve po úzké vratké koleji zavážel do podzemí na šichtu horníky a který dnes vozí do dolu zvídavé turisty.

První povolení ke kutacím pracím v oblasti Chrustenic bylo roku 1861 uděleno panu Janu Váňovi, který zde zastupoval skupinu kladenských železářských podnikatelů. Teprve roku 1908 však byla zahájena hlubinná těžba poté, co došlo k vytěžení všech povrchových zásob. Poblíž dolu byly postaveny první pražící pece, v nichž se v hutích nezpracovatelný uhličitan železnatý přeměňoval na oxidy železa. Chrustenické ložisko je pokračováním tzv. nučické rudní čočky. Důl těžil v západní části této čočky, v délce asi 1800 metrů. Nejkvalitnější ruda tzv. skleněnka obsahovala až 40% železa. Největšího objemu těžby bylo dosaženo v roce 1929, kdy lidé vyrvali z nitra hory 281 000 tun rudy. Roku 1965 byla těžba v dole zastavena a vnitřní vybavení likvidováno. Poslední horníci opustili Chrustenice a vstupy do labyrintu chodeb byly uzavřeny. Dlouhé roky ztichlé a do tmy ponořené štoly opuštěného dolu chátraly, zanášely se bahnem a zaplavovaly vodou. Zdálo se, že se na existenci rozlehlého podzemního komplexu téměř zapomnělo. Moc s ním nepočítali ani projektanti státní silnice Praha – Plzeň. Ta byla přes varování postavena právě nad částí opuštěného dolu a začala se v těchto místech částečně propadat. Až v roce 1995 se vchody do podzemí znovu otevřely. CMA vyčistila, osvětlila a zpřístupnila první úsek 8. patra. Položila též 600 metrů kolejí, připravených pro provoz důlní železnice.

Náš vláček občas zastavil u boční chodby, my jsme vystoupili a mohli si prohlédnout vždy jedno z poučných zastavení, názorně předvádějících pracovní postupy těžby. Spatřili jsme tak krátkou štolu navrtávanou pro vložení náloží, muniční sklad, bagr nakládající odstřelenou horninu, stáj pro koně tahající hunty dříve než koňskou sílu nahradily důlní lokomotivy i odpočívárnu pro horníky. Nakonec jsme z vláčku vystoupili definitivně, po žebříku vylezli úzkým komínem o patro výš a prohlédli si strojovnu nad zatopenou šachtou. Tudy se tahaly naložené vozíky (hunty) z hlubších pater.

Chrustenický železorudný důl se za více než 100 let své aktivní existence rozrostl na 84 pater, z nichž nejspodnější leží v hloubce 426 metrů pod povrchem země. Patra jsou od sebe vzdálena přibližně 6 metrů a spojuje je 36 svážných štol. V dnešní době je již důl až na úroveň 8. patra zatopen. Právě na 8. a částečně 7. patře se pak nachází veřejnosti přístupná expozice. Chrustenický důl nebyl vybaven klasickou těžební věží. Hornina se ze spodních pater tahala ve vozících svážnými štolami pomocí výkonných a důmyslných strojoven. Z hlubin dolu musela být silnými čerpadly pumpována voda, dlouhé kilometry štol bylo nutné provzdušňovat a odvětrávat, neboť horníkům hrozil výbuch metanu. Přesto se až do ukončení těžby v temnotách svítilo jen příručními karbidkami s otevřeným plamenem. Horníci pracovali v dole vlastními nástroji aby k nim získali správný vztah, jejich malé děti jim až do dalekých hlubin podzemí přinášely jídlo a ženy k místům odstřelu nosily střelmistrům dynamit. Koně byli v podzemí ustájeni z několika důvodů. Přivykli zde na trvalou temnotu, jejich stáje nebylo potřeba ve stabilní teplotě dolu v zimě vytápět a v některých provozech, kde koně pracovali hluboko pod zemí, se nemuseli pokaždé pracně spouštět do hlubších pater. Tito do hlubin určení kopytníci se dolů spustili pouze jednou. Byli nejprve úderem do hlavy omráčeni, potom jim svázali nohy a hlavou napřed je šachtou spustili na patřičné patro. Na světlo denní se již takový hornický kůň nikdy nepodíval. Zbytek života strávil těžkou dřinou, zapřažen za naložené hunty v temnotách podsvětí. V Chrustenicích však měli koně štěstí a občas je z důlní stáje, zřízené na úrovni povrchu země, někdo vyvedl, aby mohli ve svém volném čase pracovat na poli.

Práce v dole však dříve nebyla žádná pohodovka ani pro člověka. Směna trvala 11 hodin a tvrdě se pracovalo šest dní v týdnu. Horníkům v nebezpečném prostředí hrozilo nespočet úrazů i trvalých onemocnění, spojených s dlouhodobým pobytem ve vlhkém a nedostatečně větraném prostředí. Přesto si své práce velmi vážili a při výkonu jednotlivých činností dosahovali dnes obdivuhodné zručnosti. Mnohé z těchto mimořádných hornických výkonů je možné dobře pochopit právě v Chrustenické důlní expozici. Odborníci, kteří přístupnou štolou návštěvníky provází, jim rádi názorně na unikátních exponátech staré technologie těžby předvedou.

Po prohlídce 8. patra starého bývalého dolu jsme se vrátili téměř až k východu ze štoly. Těsně před tím jsme ale zabočili do vedlejší chodby a ocitli se v suché, prostorné, betonovou klenbou vyztužené místnosti. Jak jsme se dozvěděli, stávala zde původně obrovská strojovna, která neměla v Evropě obdoby. Složitý mechanismus zajišťoval dopravu huntů i horníků dlouhou svážnou štolou až na 48. patro a zpět. Svážná štola je dnes samozřejmě jako skoro celý důl zatopena a hladinu vody pokrývá rezavý železitý škraloup. V hale bývalé strojovny je vystaveno množství velmi cenných exponátů. Je možné si zde prohlédnout signální zařízení, výstražné tabulky, elektrické přístroje, vrtačky, dobovou dokumentaci, různé typy důlních vozíků, vzácnou důlní lokomotivu, sbírku minerálů i tolik podstatnou železnou rudu, která je už málokde k vidění.

Společnosti pro výzkum historického podzemí se vlastními silami, za přispění několika několika sponzorů, podařilo myslím velmi vhodnou formou zpřístupnit a zrekonstruovat poutavou ukázku starého hornického umění. Přestože je zde soustředěno množství unikátních, vzácných i prostě jen atraktivních exponátů, nejvíc mě na celé návštěvě lidmi namáhavě vyhloubeného podzemí zaujala forma, kterou je expozice předváděna. Téměř nepřetržitě jsem měl totiž dojem, že na kolejích každou chvilku zarachotí přibližující se naložené vozíky a ze tmy se proti mně vynoří zadýchaná koní hlava. Zdálo se mi, že už brzo musím zaslechnout údery kladívek, ozývajících se z nejvzdálenějších koutů temných chodeb, kde se neúnavní horníci snaží ze všech sil vyrvat zemi její poklady. Tak věrohodně se totiž tato důlní expozice podobá našim představám o starých dolech a snad i jejich dávné skutečné podobě. Nenajdete tu vybetonované chodníčky ani stánek s limonádou. Dostanete ale na hlavu starou originální přilbu, která uchrání vaší hlavu před otřesem mozku, až si drcnete hlavou o nerovný strop a pravděpodobně se i trochu zamažete od všudypřítomného jílovitého bláta. O to víc se však přiblížíte podmínkám, v kterých horníci tenkrát pracovali a lépe pochopíte jaké to opravdu bylo. Obdivovat se ve starém dole dá například i sněhobílá, po skále i po vozíku se rozlézající plíseň velikosti nadýchané peřiny nebo trubičkovité zrzavé krápníčky visící od stropu, staré jak štola sama. Vlhkost je v dole téměř stoprocentní, teplota v zimě v létě stálá, tma absolutní.

Důlní expozice Chrustenická šachta je veřejnosti otevřena o sobotách a nedělích v červenci, srpnu a září. Pravidelné vstupy v 10:00, 11:00, 12:00, 13:00, 14:00 a 15:00 hod. Mimořádné vstupy v sezóně při více než 5-ti lidech lze dohodnout na pokladně. Důl je přístupný pro děti od 6-ti let. Dospělí platí za vstup 80 Kč, děti 30 Kč. Šachtu najdete ji v komplexu průmyslových budov pod Ovčáckým vrchem a Blýskavou, východně od Chrustenic, těsně vedle silnice Praha – Plzeň.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Štola svatého Jana Evangelisty

Tags:

doly lomy

geologie

podzemí

Jáchymovské peklo

Leoš Drahota — Tue, 25 Jun 2002 17:01:04 +0000

V okolí západočeského městečka Jáchymov, vzniklo v padesátých letech mnoho pracovních lágrů s nelidskými podmínkami. Dnes se skupina nadšenců snaží o to, aby se na tehdejší zvůli totalitního režimu jen tak nezapomnělo.

Krušné hory 2002 - Jáchymovské uranové doly

Přes 60 tisíc vězňů prošlo v letech 1948 až 1961 uranovými doly v Jáchymově. Velká část z nich byla vězni politickými a právě ti poznali během pobytu v tomto pekle nejkrutější zacházení.

Kupodivu již v roce 1945 byly Rudou armádou obsazeny jáchymovské doly v kterých se těžila uranová ruda - smolinec. Přestože Jáchymov ležel na západ od demarkační linie, pro sověty bylo ložisko strategické suroviny tak důležité, že porušili spojenecké dohody jen aby získali uran do svých rukou. Po tom, co se ukázalo, jak mocným nástrojem, vojenským i politickým, jsou atomové zbraně, bylo pro Sovětský Svaz životně důležité získat přístup k surovinám, umožňujícím jejich výrobu. Vhodnou pracovní silou, která by byla schopna ve velmi těžkých podmínkách dolovat smolinec a částečně přitom ještě nahrazovat nedostatek důlní techniky, byli právě vězni, neboť jen u nich bylo možné vynutit si nelidskou dřinu. S tím jak se vyvíjela vnitropolitická situace v Československu, bylo logické, že odsouzence za kriminální delikty postupně nahrazovali lidé odsouzení za svou politickou neloajálnost. V roce 1946 byl zřízen národní podnik Jáchymovské doly, který podléhal zvláštnímu režimu utajení a ochrany a jehož veškerá produkce uranu putovala do Sovětského Svazu. Hlavní pracovní silou se tu stali muklové (mukl - muž určený k likvidaci), odsouzení často jen pro svá slova nebo přesvědčení k mnohaletým trestům, jejichž konce se neměli dožít..

Jáchymov včera a dnes

Historie hornictví na Jáchymovsku je však daleko starší. Již od počátku 16. století se tu těžilo stříbro, později rudy kobaltu, arsenu a rádia, používaného při výrobě barev. Díky bohatým ložiskům stříbra se z Jáchymova stalo prosperující královské město a ve zdejší mincovně se začaly razit stříbrné Joachimsthalery, pozdější tolary, které se staly inspirací pro americký dolar. Z těch dob se dodnes zachovaly některé štoly zvané stařinky. Jsou ukázkou důlního mistrovství, které dávní horníci "starci" ovládali a představují významnou technickou památku. I těžba samotného uranu nezapočala na rozkaz velkého východního bratra. Počátek těžby smolince se na Jáchymovsku datuje již od konce 19. století. Dobývání této pro vojenské mocnosti tak přitažlivé rudy se tu intenzivně věnovali i Němci během okupace. Když starci procházeli v dávných dobách za stříbrem částečně zatopenými štolami, všimli si, že tato koupel má na jejich dolní končetiny příznivý vliv. Lépe se hojila drobná zranění, přestávaly je bolet namáhané klouby, mizely otoky. Od té doby se začala využívat i voda prosakující radioaktivní horninou. Z Jáchymova se tak stalo i město lázeňské a těžba radioaktivní vody je jediná, která tu pokračuje dodnes. V podzemí tohoto kusu Krušných hor se tak po mnoha staletích dolování různých minerálů skrývá neuvěřitelných 1102 kilometrů štol.

Smolinec má někdy matně skelný temný lesk jako stromová pryskyřice, své jméno ale možná získal podle smůly, kterou představoval pro staré hledače stříbra. Tam kde totiž začínala uranová ruda, končila zpravidla ložiska stříbra. Starci tenkrát nemohli tušit o jak nebezpečnou a zároveň cennou horninu jde. Velmi by se ale asi podivili jak těžba uranu změní jejich město, jak se kvůli černému matnému kameni z Jáchymova stane místo se zvláštní ostrahou, nepřístupné bez speciálního povolení. Těžko by pochopili, proč bývalé honosné domy obývají strážní jednotky a novodobé horníky ženou do dolů koridory z ostnatého drátu. Stříbro udělalo z údolní obce v Krušných horách prosperující hrdé město, smolinec byl naopak příčinou úpadku a hanby.

Jáchymov, kdysi jedno z největších měst Čech, je dnes zanedbané ospalé městečko. Hornickou minulost tu nejvíce připomíná jediná těžní věž nad dolem Svornost, který zásobuje místní lázně léčebnou vodou. Údolí Jáchymova je dnes navštěvováno především jako základna vyznavačů zimních sportů, k jejichž provozování se okolní Krušné hory nabízejí. Skoro to vypadá, že se tu snaží na nedávnou minulost symbolizovanou komunistickými koncentráky zapomenout. I samotní normalizátoři se po ukončení těžby uranu vězni v roce 1961 snažili zahladit veškeré stopy svého řádění. Štoly byly zasypávány, lágry srovnávány se zemí. Zřejmě ani dodnes není mnoha bývalým soudruhům po chuti obnažování principů budování nového spravedlivého mírového řádu, zvaného socialismus. Naštěstí se ale vždy najdou lidé, pro které je pravda důležitá. Hornický spolek Barbora, založený v roce 1996 se rozhodl vlastními silami zrekonstruovat alespoň některé symboly bezpráví, útlaku, ponižování a teroru v podání tehdejší vládnoucí dělnické třídy. Stále je dobré připomínat si, jak si komunisté ten nový spravedlivý mírový řád představovali.

Naučná stezka Jáchymovské peklo

Spolek Barbora za pomoci Konfederace politických vězňů, referátu životního prostředí a Klubu českých turistů z Karlových Varů, vybudoval v okolí Jáchymova historickou naučnou stezku Jáchymovské peklo. Na zpřístupňování a rekonstrukci dalších objektů z dob nejhlubší totality se stále pracuje, i když se vždy najde někdo, kdo se snaží Hornickému spolku jeho práci znepříjemnit.

Stezka začíná na historickém náměstí Jáchymova, kde je pod kostelem, akademickým sochařem Romanem Podrázským, zbudována symbolická "Křížová cesta ke svobodě", znázorňující jednotlivé komunistické lágry. Kousek od Křížové cesty je radnice, kde najdeme informační centrum a Městský úřad. Za návštěvu stojí i budova královské mincovny, hned vedle radnice, kde je v součastné době poučné muzeum se stálou expozicí, připomínající 50. léta na Jáchymovsku. K vidění tu byla ale i například výstava minerálů, kde bylo možné prohlédnout si i mnohé podoby dvou nerostů, které Jáchymov proslavily - stříbro a smolinec. Také sklepení budovy muzea je přístupné a zajímavé.

Další zastávkou naučné stezky je kousek nad kostelem situovaný důl Svornost. Patří mezi nejstarší jáchymovské doly a je také jediným, kde nějaká těžba ještě probíhá (čerpá se tu radioaktivní voda pro lázně). Šachta dolu Svornost je hluboká 532 metrů, byla opatřená větrací šachtou i štolami odvodňovacími. Tyto odvodňovací štoly zvané dědičné, odváděly nežádoucí spodní vody, které zaplavovaly důlní díla. Dědičné se jim říkalo proto, protože jejich vlastnictví a zpráva přecházela z otce na syna. Majitel štoly se staral o její průchodnost a náleželo mu za to až deset procent podílu ze zisku z dolů z nichž štola vodu odváděla. Na Jáchymovsku byly dědičné štoly dvě: Barbora a Daniel. Celková délka Barbory i s jejími odbočkami byla přes 8000 metrů. Délka Daniela pak přes 10000.

Po silnici, směrem na Nové město, je možné po pár desítkách metrů dojít od Svornosti k Hornickému skanzenu, který je tu budován v okolí štoly dlouhé asi 260 metrů. Její komunisty zasypané ústí bylo objeveno náhodně a spolek Barbora se snaží štolu v co nebližší době zpřístupnit. K vidění je tu například katr (mříž), který bránil vězňům v útěku. Na síle této mříže, svařené z vodního potrubí je vidět, jak moc se útěku vězňů jejich bachaři báli. Plánuje se i propojení této štoly se starou středověkou "stříbrnou" štolou, jejíž prohlídka by byla z technicko-hornického pohledu možná ještě zajímavější. V okolí ústí štoly vaší návštěvě již hrozivě přihlížejí strážní věže a bokem stojí vláček, který obstarával vyvážení natěžené horniny z dolu. Nad štolou stával i ubytovací tábor vězňů Svornost. S dolem ho spojovalo na dvě stě šedesát schodů, jejichž zdolání si díky věrné rekonstrukci dnes může každý vyzkoušet. Při představě výšlapu tohoto koridoru, obehnaného ostnatým drátem, po celodenní hornické lopotě v podzemí, si již začínáme uvědomovat krutost několikaletých trestů v jáchymovských dolech. Z lágru samotného však dnes nezbylo skoro nic, veškeré stopy byly zahlazeny a rekonstrukce původních budov je snad otázkou budoucnosti a odhodlání Hornického spolku. Jediným zbytkem, který se tu zachoval z původního vybavení tábora jsou tzv. korekce (samotky).

Stezka dál vede okolo jáchymovského vodovodu a ústí štoly Vysoká jedle k Městskému rybníku. Ten byl zásobárnou vody, kterou se za starých časů poháněly stroje v dolech. Důmyslný systém kanálů a nádrží přiváděl vodu k žentourům a vodním kolům stoupoven i plavíren, potom byla voda čerpána do dědičných štol a jimi odváděna z dolů. Městský rybník se také po protržení hráze několikrát vylil a způsobil značné škody v samotném Jáchymově.

Naučná stezka pokračuje exkurzí po místech bývalých dolů, nápravně pracovních táborů a táborů nucených prací Nikolaj, Eduard, Eva, Adam, Barbora, Vršek, Eliáš I, Eliáš II, Mariánská a Rovnost. Na Rovnosti, kde se těžilo stříbro již od roku 1792, byla také nejhlubší šachta revíru. 12. patro této šachty leželo v hloubce 661 metrů a jáma byla spojena překopem se Svorností. Součástí naučné stezky jsou i zastavení ryze ekologická. Jedno z nich upozorňuje na lesy Jáchymovska, které byly původně složeny z buku, smrku a jedle s podrostem třtiny chloupkaté a brusnice borůvky. Jako v mnoha jiných horských oblastech Čech však byly tyto porosty pro rychlý zisk dřevní hmoty nahrazeny nevhodnou smrkovou monokulturou, velmi náchylnou k snadnému oslabení jedovatými imisemi i škůdci. Další zastavení je situováno do blízkosti zajímavého ekosystému Horkého rybníka. V okolí rybníčků postavených na Eliášově potoce se daří množství chráněných živočichů a rostlin. Samotné chladné vody rybníků obývají vzácné střevle potoční, čolek horský nebo skokan hnědý. Na sjezdovce nad Horkým rybníkem můžeme najít plavuník alpský, prhu arniku i hruštičku menší, jejichž výskyt dokládá extrémní horský charakter Jáchymovska.

Historická naučná stezka končí na kopci kde stával Šlikův hrad Freudenstein, v jehož sklepích se od roku 1519 razily stříbrné tolary. Tady nad městem je možná i to správné místo se na chvíli zamyslet nad samotnou existencí zařízení, kde byly lidé vězněni, nuceni k tomu aby dolovali surovinu k výrobě hromadných zbraní, trýzněni a likvidováni jen pro své politické přesvědčení, svobodnou mysl a nepoddajnost totalitnímu režimu.

Tábory nucených prací

Tábory nucených prací byly velmi podobné nacistickým koncentrákům. Buzerák, dřevěné provizorní baráky, strohé cimry pro desítky osob a vlhké studené samotky. To vše obehnáno ostnatými dráty, dvojitým plotem a bedlivě hlídáno esenbáky. I heslo nad vstupní bránou bylo podezřele podobné tomu německému Arbeit macht frei. Nedobrovolné horníky při návratu z dolů vítal nápis: Prací ke svobodě! Pojmem se stal i tzv. ruský, později jáchymovský autobus. Tam kde nebylo možné hnát vězně koridorem z ostnatého drátu, byla skupina sedmdesáti až sto padesáti mužů v řadách omotána 6 mm tenkým ocelovým lankem, zamčena visacím zámkem a popohnána k pochodu. Zvlášť v zimě se takový lidský balík pohyboval na náledí velmi nekontrolovatelně. Sklouznutí, zakopnutí nebo zaboření do bahna se okamžitě projevilo nestejnoměrným tlakem, na což nejvíce doplatili ti na krajích. Těm se pak tenké lanko zařezávalo hluboko do těla. Samotná práce v dolech byla doslova nelidská. Pro nedostatek finančních prostředků byly v mnoha činnostech důlní stroje nahrazovány lidskou silou, která nebyla vybavena ani nejzákladnějšími ochrannými prostředky. V prachu z radioaktivního smolince vykonávali muklové namáhavou práci chatrně oblečení, často bez přestávek a bez ošetření. Nízká životnost vězně se nahrazovala neustálým přísunem dalších odsouzených a výkonnost chybějících strojů kvantitou lidských jedinců. V roce 1953 například vytěžilo na Jáchymovsku 15 000 vězňů asi 554 tun uranu. Pro srovnání: v letech 1853 - 1945 tedy za 92 let se tu vytěžilo jen asi 650 tun této radioaktivní horniny. Dalo by se tedy říci, že v 50. letech zažilo hornictví v Jáchymově opravdový boom. Je však otázkou, jestli šlo ještě o hornictví. Ti kteří práci v dolech přežili, mluví spíše o rabování za cenu obrovského lidského utrpení. Vyrvat ze skály co nejvíce suroviny k výrobě zbraní, pod přímým dohledem sovětských poradců, nebylo rozhodně v zájmu a ku prospěchu Jáchymova.

Snad nejhorší pověst si získal lágr ve Vykmanově. Vězni tohoto malého tábora byli určeni k obsluze velmi nebezpečného pracoviště, kterému se říkalo Věž smrti. V budově s několikapatrovou věží se drtila uranová ruda z celé republiky. Mlýn s koly drtil rudu postupně na jemnější a jemnější zrno, uran se třídil, plnil do 80 -ti kilových barelů a nakládal do vagónů. Potom se odvážel do Sovětského Svazu k dalšímu zpracování. Vězni tu bezprostředně přicházeli do styku s čistou uranovou rudou, vdechovali do plic radioaktivní prach a dřeli se s těžkými břemeny. Muklové, kteří zde pracovali, sem byli zpravidla přemístěni za trest. Dostávali se sem například ti, kteří přežili pokus o útěk. V roce 1951 se ale například podařilo uprchnout 156 -ti vězňům. Většinou však byli uprchlíci chyceni, někdy pak byli zastřeleni přímo na útěku.

V jáchymovských dolech pracovali zpočátku také němečtí váleční zajatci a kolaboranti. Paradoxní bylo, že právě "nepolitičtí" často dostávali od vedení tábora funkce a moc, aby mohli své spoluvězně ovládat a ponižovat. Lágry byly místem fyzického i psychického mučení, místem strachu, hrůzy i smrti. Kolik vězňů práci v dolech a pobyt v lágrech nepřežilo, kolik jich zemřelo později na následky svého pobytu v Jáchymově, kolik jich zůstalo navždy zdravotně nebo psychicky poznamenáno, jak moc trpěli jejich blízcí a kolik jiných následků zanechala na lidech komunistická hrůzovláda se již nikdy přesně zjistit nepodaří. Rozhodně je ale nutné nezapomínat a k tomu především má sloužit i naučná stezka Jáchymovské peklo. Tip na výlet je to sice poněkud neveselý, ale velmi poučný.

Rubrika:

Tags: