Moskyt - fauna

Milíčovský Lesatáta

Leoš Drahota — Thu, 31 Mar 2016 22:09:20 +0000

Je to téměř neuvěřitelné, ale podařilo se mi na území našeho hlavního města vypátrat přítomnost unikátního tvora. Jeho podoba je pravděpodobně ohromující, jeho velikost podle všeho dech vyrážející. Zřejmě nejvíce překvapující je však lokalita, kde tento živočich úspěšně přežívá, kde se po dlouhá léta skrýval, aniž by o jeho přítomnosti místní lidé cokoli tušili. Zjištěné skutečnosti jsou možná dokonce šokující a znepokojivé, přesto bych nechtěl, aby tento článek vyvolal nějaké přemrštěné a ukvapené reakce.

Konspirační setkání

Ozval se mi někdy v září roku 2014 zvláštní spolupracovník Moskyta, kryptozoolog a badatel, zvaný v našich odborných kruzích Čupakabra, pátrající v utajení a na vlastní pěst po největších záhadách české fauny. Byl v telefonu velmi neodbytný a zároveň jakoby vystrašený, takže skoro šeptal. Prý učinil senzační objev přímo na území Prahy a musíme se co nejdříve sejít, aby mi o tom poreferoval.

O pár dnů později jsme již spolu seděli v jedné zapadlé, zakouřené putice na pražské periférii a cucali nechutné zvětralé pivo, prý abychom měli jistotu, že tu nepotkáme nikoho známého, nikoho, kdo jako on, zvláštní spolupracovník, chodí jen do vybraných hospod a na dobré pivo.

„Znáš Milíčovský les?“ zeptal se mě Čupakabra a kradmo se ohlédl přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá. „To je někde na kraji Prahy u Jižního města, ne?“ odvětil jsem. „Jo, tak tam žije sasquatch!“ „Cože?“ „No sasquatch, bigfoot, yetti, nebo jak se jim všem říká.“ „Děláš si ze mě srandu, viď? A kvůli takovýmu výpotku tvý chorý mozkovny si mě tahal až sem?“ obořil jsem se na něj, otráven především chutí toho hrozného piva. „Je to pravda. Tady jsem ho vyfotil,“ uzemnil Čupakabra mé roztrpčení fotografií, kterou vytáhl pod stolem z brašny a triumfálně mi ji strčil pod nos. Na zvětšenině byl opravdu zachycen podivný tvor, po dvou chodící zarostlý primát – typický sasquatch.

Dlouho jsem si tu fotku prohlížel a zkoumal z různých úhlů. Zkoumal jsem tu mohutnou, chlupy porostlou postavu a hledal nějaké přijatelné vysvětlení. Nenašel. Prohlédl jsem si i další fotografii, na které byla zachycena velká stopa, otisknutá do měkkého bláta a listí. Kromě širokého chodidla byly v blátě patrné i otisky čtyř jednotlivých prstů a bylo zřejmé, že tudy neprošel bosý člověk. Vedle stopy byla na snímku zachycena i Čupakabrova noha s botou velikosti 43, která vedle otisku působila jak dětská botička.

„Už mi věříš?“ zeptal se naléhavě majitel té botičky poté, co trochu odezněl můj největší úžas a evidentně se bavil mým momentálním rozpoložením. „To je fakt sasquatch!“ přiznal jsem. „To je Milkvoč,“ opravil mě Čupakabra a zatvářil se významně. „Prosím?“ zvedl jsem k němu nechápavě oči. „Milkvoč, jako quatch z Milíčováku.“ „Aha!“ pokýval jsem hlavou a znovu zabodl pohled do unikátní fotografie. „Musím ho vidět!“ rozhodl jsem. „Hned pozítří se tam vypravíme.“ „Sorry, ale já už tam nikdy nepáchnu,“ zchladil mé nadšení náš zvláštní spolupracovník „Proč?“ nechápal jsem. „Kdybys viděl, jak se na mě po cvaknutí foťáku podíval, pochopil bys. V jeho upřeném pohledu byla smrt a varování. Bylo to jako prokletí, že nikdy víc už z jeho lesa živý neodejdu a já tomu věřím!“ „Neblázni, to si jen namlouváš,“ snažil jsem se ho přesvědčit. „Ne, ne, je to tak. Od teď je to tvůj Milkvoč a dělej si s ním co chceš,“ odmítl mé naléhání Čupakabra, vyskočil ze židle, přilepil hostinskému na mokrý nerez vedle čepu stovku a chvatně opustil hospodu. Zbyly tu po něm jen dvě unikátní fotografie a moje neukojitelná zvědavost.

Hon na Milkvoče

A tak mi to začalo. Téměř ob den jsem pak vstupoval do Milíčovského lesa, v každou roční i denní dobu, pozoroval lesní porost a prohledával všechny odlehlé kouty toho pražského háje. Uhýbal jsem cyklistům, maminkám s kočárky i rodinkám na procházce. Bušil jsem klackem do stromů, neboť tak se prý na dálku svolávají, naslouchal nočnímu tichu, jestli se neozve jeho typické kvílivé volání. Po Milkvočovi však ani stopy, ani vidu ani slechu. Dokonce ani ta stopa zvláštním spolupracovníkem vyfocená už pro mě nebyla důkazem.

Stál jsem totiž takhle jednou zdeptán bezvýsledným pátráním na břehu jednoho z milíčovských rybníků, když ke mně přiběhl znuděný hnědobílý baset a kecnul si vedle mě do měkkého blátíčka. Tlapky dal před sebe, zadní natáhl vedle nich a bílým zadkem se pěkně ve vyhřátém bahýnku porochnil, až ho měl celý tím šedým sajrajtem obalený. Když si jej pak rozzlobená panička zavolala k sobě a já pohlédl na zem kde seděl, uviděl jsem stopu. Přesně takovou stopu, jako na fotografii zvláštního spolupracovníka, jenž byla ve skutečnosti pravděpodobně jen otiskem psího zadku a jeho tlapek. A tehdy přišly první pochybnosti. Opravdu tu ten tvor žije? Skutečně by mohl snášet přítomnost tolika lidí, psů, řev dětí i hukot z blízké dálnice? A čím se tady živí? Je trochu podivné, že se usídlil právě tady! Ale já měl přece důkaz! Ve chvílích největší beznaděje jsem vždy z kapsy vytáhl již značně ošoupanou a pomačkanou fotografii toho lesního muže a pohledem na ní probouzel své slábnoucího odhodlání.

Vždy mě jen trochu zarazilo, že Milkvoč na fotografii prochází čerstvě prokáceným řídkým lesem. Nemohl jsem ten detail vyhnat z hlavy a tak jsem jednou přímo z Milíčováku konečně vytočil Čupakabrovo číslo. „Hele proč myslíš, že se ten Milkvoč ukázal zrovna na místě, kde se nemoh nikde schovat?“ „No von byl asi pěkně vytočenej, von zrovna z nějakýho svýho úkrytu vystartoval po těch lesních dělnících, co tam káceli ty stromy a s hrozným řevem je vyhnal.“ „Vyhnal dělníky a řval?“ podivil jsem se. „A jak to znělo, když řval?“ „No já už si přesně nepamatuju co křičel.“ „Počkej, on něco křičel?“ vykulil jsem vyděšeně oči na display telefonu, ze kterého se na mě šklebila Čubakaprova adresářová fotka. „Jo, něco jako táhněte ... a zničili jste mi spacák ... a kde mám petku s jablečňákem.“ Dlouhé lesní ticho náhle zavládlo v naší mobilní komunikaci. „....Ty jsi vůl!“ procedil jsem skrz zuby a zavěsil „ ...a já taky.“

Tolik ztraceného času, tolik marného úsilí, tolik posměšků od procházkářů, kteří už mě ze zmateného pobíhání po lese dobře znali a mé vyptávání se na zarostlého lesního muže odbývali zvoláním „Táhni magore.“ nebo „Teď támhle běžel.“ Tolik absencí v zaměstnání a tolik slz mých nejbližších, když jsem je na noc v horečnatém badatelském poblouznění opouštěl. No nafackoval bych si! Jdu domů a už mě tady nikdo nikdy neuvidí.

Peruánská stopa

Coural jsem se zklamaně z lesa a nad údolím, kde se rozlévají zrádné močály, jsem to náhle uviděl. Mladým hustým porostem se hadovitě z mírného svahu táhl zvláštní „průsek“. Mladé stromky tu byly v šířce 4 až 5 metrů jakoby vyvráceny, převálcovány a rozdrceny. Doslova, jako by se tu nedávno něco obrovského valilo, či plazilo. Stát „tomu“ v cestě zůstalo jen pár vzrostlých stromů a těm se to cosi obloukem vyhnulo. Hleděl jsem v úžasu na tu podivnou stezku a náhle jsem si uvědomil, že mi to něco připomíná.

Vzpomněl jsem si, že někdy snad v roce 1997 byl poblíž vesnice Nuevo Tacna v peruánské Amazonii pozorován fantastický tvor. Osm domorodých rybářů na vlastní oči spatřilo obrovité zvíře s černým hadovitým tělem, dlouhým asi 40 metrů, jehož průměr odhadli na metrů pět. Neuvěřitelné stvoření mělo mohutnou hlavu s tykadly, připomínajícími sloní choboty, velké uši a širokou tlamu zakončenou tupým rypákem. Hřbet hadovitého těla kryl zhruba uprostřed délky jakýsi tuhý, při okrajích nepravidelně vykrajovaný krunýř.

Tento monstrózní tvor se prokazatelně vynořil z rozlehlého pralesního močálu, překonal asi půlkilometrovou vzdálenost k blízké řece a tam se ponořil do jejích hlubokých vod. Na této cestě po sobě zanechal až 10 metrů širokou brázdu džunglí, kde zbyly vyvrácené stromy, uválená nižší vegetace a v půdě až půl metru hluboká prohlubeň. Jeho průnik pralesem způsobil děsivý hluk, který vystrašil stovky lidí v nedaleké vesnici, vzdálené od místa, kde zvíře zmizelo ve vodách řeky, asi 10 minut chůze.

Milíčovský objev

„Vždyť to je ono.“ uvědomil jsem si. Tudy se také něco obrovitého proplazilo! A lezlo to jako v Peru z močálu nebo spíše do močálu. Ale odkud? „Musím to vystopovat!“ rozhodl jsem se. V okamžiku jsem zapomněl na blamáž s Milkvočem a vrhl se po hlavě do nového dobrodružství. Pomalu jsem postupoval tou zvláštní „zvířecí stezkou“ od bažiny směrem do svahu, prohlížel si zdevastovanou vegetaci a nemohl se dočkat, co tam nahoře na konci najdu. A tím co jsem pak po asi 300 metrech skutečně našel, jsem byl ohromen.

Nejprve jsem zpozoroval jakousi prohlubující se rýhu, kopírující střed stezky, která mě neomylně vedla dál, i když už jsem opustil průsek, či spíše průplaz hustým lesním porostem a ocitl se na travnaté planině, pokryté zbytky sněhu. A pak mě ta rýha dovedla až k cíli mého pátrání. Nebylo pochyb. Vše do sebe rázem zapadlo a mě osvítil duch poznání. Přede mnou se na kraji lesa zjevila kruhová, vodou zatopená díra v zemi, o průměru cca 4 metry, jejíž vzdálené dno se mi nepodařilo doměřit.

Bylo mi okamžitě jasné, že právě tady se onen obrovský tvor vynořil z nitra země a pak zamířil k močálu. Proplazil se mladými stromky a našel si nové útočiště v bažinách pod svahem. Jak ten tvor vypadá, je to obratlovec, či bezobratlý? Proč se objevil a snad i usadil právě tady na kraji města? Napadala mě jedna otázka za druhou, ale odpověď žádná. Prohledal jsem dostupná místa bažiny, ale nenašel vůbec nic.

Jak kdysi zjistil záhadolog Arnošt Vašíček, jihoameričtí indiáni znají tohoto záhadného obřího živočicha s hadovitým tělem a nepravidelným krunýřem také od řek v Paraguayi či Uruguayi. Jeho výskyt byl zaznamenán i u jezera San Rafael v Bolívii, nebo na brazilském Rio Negru nedaleko Manausu. Novodobému popisu tohoto tvora zcela odpovídají i více než 1500 let stará vyobrazení na keramických nádobách dávné kultury peruánských Močiků. Je tedy zřejmé, že nejde o stvoření zas až tak vzácné. Ale tady? V malém lesíku na kraji sídliště?

Dokážu si jeho existenci představit v rozsáhlých neprobádaných pralesích Amazonie. Jak ale může přežívat v Milíčovském lese uprostřed přelidněné Evropy? Podle indiánských pověstí je prý toto téměř mýtické stvoření schopné přečkávat na dně močálu, či dokonce několik metrů pod zemí v jakémsi stavu hibernace po velmi dlouhou dobu, aniž by mělo nějaké potřeby, či vykazovalo jakékoliv známky života. A tak kdo ví, jak dlouho tu na kraji Prahy čekalo skryté v zemi a co ho nyní probudilo k aktivitě. Že by nedaleká výstavba mnoha nových panelových domů s hlubokými základy a rozlehlými podzemními garážemi, jejichž hloubení jistě vytvářelo silné vibrace, do daleka prostupující podložím?

Nenechat se vcucnout

Peruánští domorodci dali tomuto stvoření, ke kterému odpradávna chovají velkou úctu i respekt, jméno sachamama (matka pralesa). Já jsem vzhledem k nalezeným stopám v Milíčovském lese a především pak k oné rýze, táhnoucí se středem stezky, kterou tu to zvíře vytvořilo, usoudil, že by mohlo jít o samce a tento středoevropský exemplář jsem proto pojmenoval pěkně po česku Lesatáta.

Nevím, do jaké míry může být Lesatáta pro obyvatele Jižního města, kteří Milíčovák využívají ke každodenní rekreaci nebezpečný. Sachamama prý cíleně žádnou kořist nevyhledává. Dokáže však v případě náhodného setkání na vzdálenost několika metrů svou velkou tlamou zvíře velikosti člověka bez problémů nasát. Chtěl bych proto pro jistotu varovat návštěvníky milíčovské lokality, aby se neuváženě nepřibližovali ke zdejším močálům, zpod jejichž hladiny by je nezpozorovaný Lesatáta mohl snadno vcucnout. Takto by se ostatně mohl živit třeba i vodním ptactvem, včetně kaloricky vydatných labutí. Mě teď v každém případě čeká další dlouhé bádání, pozorování a pátrání v Milíčovském lese, abych o tomto pozoruhodném tvorovi zjistil víc. Mohl by mi s tím ale možná někdo pomoci.

S velkým zadostiučiněním jsem vyťukal číslo našeho zvláštního spolupracovníka. „Ahoj Čupakabro, něco úžasného jsem objevil, musíme se sejít! Nejlépe někde, kde nás nikdo nemůže znát ....“

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

fauna

příroda

živočichové

Netradiční botanická zahrada

Jenda Mikšík — Fri, 07 Mar 2014 17:18:18 +0000

Malebné historické městečko Štramberk je známé mnoha svými zajímavostmi a dominantami. Nad městem stojí hrad Štramberk se svou typickou a nepřehlédnutelnou věží zvanou Štramberská Trúba. Na náměstí se z nejrůznějších pekáren line vůně místní perníkové speciality Štramberských uší. Kousek od centra se v lese nalézá chráněná přírodní památka - jeskyně Šipka. Celé město je navíc plné zajímavých staveb zejména lidové architektury. Možná trochu ve stínu všech těchto zajímavostí se zde nachází neméně zajímavá Botanická zahrada a arboretum Štramberk.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk se nachází v bývalém vápencovém lomu na okraji města Štramberku. Těžba zde probíhala do 20. let minulého století. Později sloužil prostor jako skládka odpadu a následně zde bylo zbudováno fotbalové hřiště. V 90. letech 20. století se o lokalitu bývalého lomu začal zajímat biolog Petr Pavlík se záměrem zřídit zde botanickou zahradu.

Dlouhá léta práce vedla k vytvoření dnešní úhledné podoby botanické zahrady, která je zejména po stránce flory a fauny rozmanitá a unikátní. Díky členitému terénu dna lomu se zde vyskytují jak suchomilné, tak mokřadní druhy rostlin v těsné blízkosti. Botanická zahrada a arboretum sestává z několika malých jezírek i skalek, samému středu zahrady dominuje uměle vytvořený kamenný labyrint symbolizující středomořskou krajinu. Je tomu tak proto, že díky lokálním štramberským podmínkám je zdejší lom z botanického hlediska považován za nejsevernější výběžek středomořského podnebí.

Návštěvníkům nabízí zahrada příjemnou procházku. Z vyznačených cest je možné pozorovat velké množství různorodých rostlin. Roste zde například přeslička různobarvá, ohrožený orobinec sítinovitý, kruštík bahenní či kriticky ohrožený keř zvaný židoviník německý.

Pozorní návštěvníci botanické zahrady mohou spatřit také mnoho živočichů. Na území zahrady již bylo zjištěno přes 1100 druhů motýlů. Kromě motýlů zde žije řada obojživelníků - například ropucha zelená, rosnička zelená, čolek obecný nebo čolek velký. Lom je útočištěm i pro spoustu dalších živočichů z třídy hmyzu, ptáků či savců. Žije zde saranče modrokřídlé, svižník polní, dlask tlustozobý nebo třeba plch lesní.

Na dně lomu se nachází také jeskyně. Ta byla poprvé objevena v roce 1896 dělníky lomu, kteří ji následně zasypali. Druhého objevení a odkrytí se jeskyně dočkala v roce 1999. Jeskyně je vertikálního charakteru. Vzhledem k době, kdy byla objevena, dostala název Pouťová. V roce 2007 byla naměřená vertikální délka jeskyně 55 metrů a její průměrný sklon 52°. Jeskyně je nadále prozkoumávána.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk je rájem rostlin i živočichů. Nezbývá, než návštěvu této zajímavé přírodní lokality doporučit. Obzvláště spolu s prohlídkou přilehlého historického centra Štramberku jde o pěkný jednodenní výlet.

Rubrika:

Tags:

Zoologické zahrady

Jenda Mikšík — Wed, 07 Sep 2011 10:36:05 +0000

U nás máme plno zajímavých zoologických zahrad, v nichž žije nespočet ještě zajímavějších zvířat. Podívejte se na několik fotografií pořízených v zoologických zahradách v Praze, Brně a ve Zlíně.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Mezi divou zvěří

Tagy:

fauna

zvířata

Past na moskyty

Leoš Drahota — Tue, 03 Apr 2007 14:01:55 +0000

Test neobvyklého výrobku. VAROVÁNÍ !!! Tento článek obsahuje jednu velmi drastickou fotografii.

Zpočátku se nám to z nevědomosti zdálo vcelku vtipné až humorné. Na Aljašce v USA prodávají v běžné maloobchodní síti za 1 USD past na moskyty. Je to kovové zařízení, fungující na principu již dávno nepoužívaných medvědích pastí, kdy dvě dotykem uvolněná železa prudce sevřou končetinu zvířete, chňapajícího po návnadě uprostřed čelistí. Tuto past si americký prodejce nechává ve velkém levnou pracovní silou vyrábět v Číně a prodává jí zřejmě, jak obal uvádí, „začínajícím traperům“.

Mysleli jsme si původně, že jde jen o hračku určenou k pobavení. Přesto nám to ale nedalo, past jsme zakoupili a rozhodli se vyzkoušet její neškodnost praktickou zkouškou. 1.4. jsme roztáhli silná železa, na pánvičku jako návnadu kápli kapku lidské krve a zapřeli jí k tomu určeným zobáčkem. Netušili jsme, jaké otřesné překvapení nás v krátké době čeká.

Když jsme se k pasti asi o tři hodiny později vrátili, ihned nám došlo, jaké se stalo neštěstí. V chladném sevření nelítostných ocelových čelistí se v ukrutných bolestech z posledních sil opravdu zmítal malý, sotva vylíhnutý komár. Past je, jak jsme naším testem bohužel zjistili, plně funkční! Na tu hrůzu se nedalo dívat. Dělali jsme co jsme mohli, pokoušeli jsme se ubohé stvoření ihned resuscitovat, ale všechno bylo marné. Malému tvorečkovi již nebylo po strašném zranění, způsobeném odporným výplodem bezcitné surové lidské vynalézavosti, pomoci. Moskyt zemřel! Trpěli jsme dlouho, výčitky svědomí nás sužovaly jak motýlka noční můra, ale nakonec jsme pochopili, že hlavní vina nespočívá na našich bedrech.

Jak je možné, že v USA, v tak vyspělé demokratické společnosti i dnes běžně prodávají tak barbarský a nehumánní, plně funkční nástroj, jakým je tato past. Dokáže si snad někdo představit, že by se ve stejné zemi prodávaly podobné pasti třeba k odlovu zatoulaných psů a koček? Je snad utrpení jednoho tvora, jen proto, že je menšího vzrůstu, méně významné než utrpení jiného? Je snad život divokého moskyta méně cenný, než životy domácích mazlíčků?

Věříme, že světlo života námi omylem uloveného komára nezhaslo nadarmo. Doufáme, že si někdo odpovědný po zhlédnutí zde zveřejněných otřesných snímků uvědomí neudržitelnost této situace na americkém trhu a pokusí se třeba i prostřednictvím mezinárodního tlaku neprodleně zjednat nápravu. Naše sdružení, které test nezávadnosti tohoto výrobku provedlo, se přestože nemohlo tušit k jak smutnému závěru zkouška dospěje, upřímně omlouvá všem milovníkům zvířat a doufá, že v duchu rčení: všechno zlé je pro něco dobré, napomohlo k tomu, aby se již nikdy podobná tragédie nemohla opakovat. Věřte také prosím, že název našeho sdružení ani v nejmenším neovlivnil objektivnost provedeného testu i když z toho pravděpodobně budeme podezíráni.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Tags:

Za pražskými netopýry

Zdeněk Mikšík — Thu, 15 Mar 2007 15:43:37 +0000

Ze štoly k nám přicházel podivný zvuk. Netrvalo to dlouho, naše baterky prořízly temnotu a proti nám vyjel nějaký cyklista. Šlapal tunelem bez jediného zdroje světla. „To je dobrodrůžo, jezdit potmě štolou, co?“ Na mou otázku se mi dostalo jen krátké zamručení a cyklista zmizel v temnotě. A my jsme se mohli dále věnovat hledání netopýrů.

Na výpravu do Prokopského údolí nás pozvala Jana Neckářová, která se o netopýry zajímá už několik let. „Když jsem chodila na přírodovědný gympl, vybrala jsem si téma seminární práce: Výskyt netopýrů na území Prahy. Při shánění informací k tomuto tématu, jsem také šla na přírodovědeckou fakultu. Tam jsem od jedné studentky dostala nabídku, jestli nechci chodit večer po Praze a nahrávat netopýry. Půjčila mi ultrazvukový detektor a já nahrávala“ vypráví Jana o svých začátcích. „ V současné době jsem členkou ZO ČSOP Nyctalus, která na území Prahy zjišťuje výskyt netopýrů. Své jméno tato organizace získala od nejčastěji zaznamenaného netopýra v Praze, netopýra rezavého - Nyctalus noctula. Jsem rovněž členkou České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON), která se zabývá ochranou a monitoringem netopýřích populací v České republice,“dodává.

Netopýří radar

Netopýři sice mají oči, ale nevidí moc dobře. K orientaci používají takzvanou echolokaci. Vyšlou krátký signál, který se odrazí od okolních předmětů. Podle odrazu, tohoto pro lidi neslyšitelného zvuku se velmi dobře orientují i v naprosté tmě. Prokopské údolí Každý netopýří druh vydává trochu jiný signál a tak podle jejich pískání můžeme rozpoznat netopýra letícího i několik desítek metrů od nás. Velmi důležitým faktorem při rozpoznávání netopýrů podle zvuku je intenzita a průběh signálu a jeho frekvence. K takovému odposlouchávání netopýrů je potřeba zvláštní přístroj, ultrazvukový detektor. Je to malá krabička s displejem, na kterém je vidět frekvence netopýřího signálu, který je pro lidské ucho neslyšitelný. Aby bylo možné si signál poslechnout, detektor ho převede do slyšitelného zvuku. „K detektoru si připojím nahrávač, pískání nahraju a pak si to pohodlně zpracuju v programu na počítači,“ vypráví Jana, zatímco míříme k naší první zastávce. „Když netopýr letí třeba nad korunama stromů, má mezeru mezi jednotlivými signály stejnou. Jakmile zjistí, že je před ním nějaká překážka, nebo kořist, začne vydávat signály rychleji. A pak už tu kořist chytí,“ dozvídáme se na začátku štoly, kterou jdeme prozkoumat. Jana bere z batohu velkou svítilnu a vkládá do ní několik monočlánků. „Jestli potřebujete baterku, mám jich několik a mohu vám půjčit,“ my jsem ale také dobře vybaveni a s díky odmítáme. Nasazujeme čelovky a do ruky bereme velkou svítilnu s olověným akumulátorem a automobilovou žárovkou. Naše cesta za netopýry začíná.

Ve štole

Je konec února a netopýři ještě spí zimním spánkem, detektor tentokrát nebudeme potřebovat, a ani by nám k ničemu nebyl. Naším úkolem je pomalu projít štolou a prohlédnou všechna místa, kde by netopýři mohli být ukrytí. Netopýří budka
„Já sem do té štoly chodím už přes tři roky, většinou ve všední den. Obvykle mi to zabere asi 40 minut,“ postupujeme za Janou, posloucháme její zasvěcený výklad a nahlížíme do děr, které tu zanechaly vrtačky horníků. Postupujeme pomalu, ale jistě. Jana po mnoha pravidelných návštěvách už zná každou díru, kterou netopýři využívají. Ví, kde byl netopýr minule, případně kde se objevil nějaký nový.
Člověk se musí dobře a pozorně dívat, aby netopýra našel. Většinou jsou zalezlí hluboko v otvorech a jen velmi zřídka visí někde u stropu. Pro Janu to ovšem není žádný problém a tak po chvilce vidíme první exemplář. Jedná se o netopýra ušatého. Po propátrání celé štoly nacházíme 3 netopýry, dva ušaté a jednoho velkého. To je oproti minulému průzkumu o jednoho netopýra méně.

Ochrana netopýrů

Je víkend, na konec února velmi příjemné počasí. Lidé využívají této nezvyklé zimy k procházkám. Ve štole je celkem velký provoz. Pár mladých lidí se fotografuje v ústí chodby, rodinka s dětmi tu hraje hru, cyklista se tady projíždí a přicházejí další návštěvníci. To netopýrům určitě nesvědčí. Každé probuzení uprostřed zimy je připraví o část energie. Před štolou Jedno nedobrovolné probuzení jim může vzít tolik energie, kolik potřebují na dvacet dní klidného spánku. Je tedy jasné, že opakované probuzení netopýra během zimy mu může vzít tolik sil, že se nedožije jara. I při průzkumech netopýřích zimovišť se musí dodržovat určitá pravidla a povolení k návštěvě takových lokalit vydává patřičný úřad.
„Dříve se netopýři kroužkovali, je to nejlevnější značení, ale jak lezou do různých škvír a děr, tak jim to vadí. Kroužkování se provádělo hlavně na zimovištích, kde jich bylo nejvíc. Prostě se setřásli do pytlíku, asi jako česáček na ovoce a okroužkovali. Zjistilo se, že díky kroužkování jich začalo ubývat, proto už se tato metoda používá minimálně“, dozvídáme se na druhém konci štoly. Díky kroužkování víme, že se netopýři mohou dožít značného věku. Je zaznamenán případ, kdy se netopýr velký dožil 37 let.

S netopýrem doma

Ve Slaném se prováděla rekonstrukce střechy, kde sídlilo několik netopýřích rodin. Asi jejich jedinou záchranou byla Jana, která se jich ujala:“Měla jsem je měsíc doma. Byly to tři dospělé samice a šest mláďat, ale tento druh netopýra má většinou Netopýr ušatý jen jedno mládě. Mláďata byla různě velká a tak se některá neprodrala k mléku. Musela jsem je tedy dokrmovat. Míchala jsem jim rýžový odvar s Tatrou a pak, když měli zuby, jsem jim vymačkávala moučný červy a ještě jsem to doplňovala vitamíny a vápníkem. Jenomže netopýr ušatý se živí hlavně můrama a oni mi začali lysnout. Tak jsem je začala krmit cvrčkama a zanedlouho jim srst hezky obrostla.“ Ideální k navrácení netopýrů do přírody je dát je tam, kde to znají. Což v tomto případě nebylo možné. Jana tedy zvolila jinou lokalitu, kam jim umístila speciální budku, aby alespoň něco v novém prostředí znali. „Dala jsem je sem také proto, že to tu dobře znám, mají zde možnost zimování a v okolí je také jiná kolonie netopýra ušatého. V budce jsem je už ale nikdy neviděla“.

Požáry

Nabiti informacemi, vyrážíme dál do Prokopského údolí na další lokalitu. Netopýři Naše průvodkyně Jana ví o netopýrech opravdu mnoho a tak asi hodinová cesta údolím slibuje nejen příjemný, ale i poučný zážitek. Obcházíme lom, ve kterém se stále těží vápenec, a míříme do lomů starých, do míst, které se jmenuje Požáry. Ve slepé štole, dlouhé jen několik desítek metrů na nás čekají tři obyvatelé. Na rozdíl od těch předchozích nejsou ukryti v otvoru po vrtařských pracích, ale visí u stropu, těsně nalepeni na sobě. Při pozorném pohledu je na jejich kožíšku vidět množství drobných kapiček vody, která se na nich v tomto prostředí vysrážela. Pořizujeme několik fotografií a odcházíme pryč, abychom je nerušili v klidném spánku. Venku se mezitím setmělo a naše další cesta vede na zastávku autobusu. Loučíme se a domlouváme si další výpravu za netopýry.

V Praze je v současnosti doloženo 15 druhů netopýrů: netopýr velký (Myotis myotis), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr vousatý (Myotis mystacinus), netopýr Brandtův (Myotis brandtii), netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr pestrý (Vespertilio murinus), netopýr večerní (Eptesicus serotinus), netopýr stromový (Nyctalus leisleri), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus), netopýr parkový (Pipistrellus nathusii), netopýr černý (Barbastella barbastellus), netopýr ušatý (Plecotus auritus), netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus)

Rubrika:

Tags:

Mezi divou zvěří

Jenda Mikšík — Tue, 14 Dec 2004 13:38:31 +0000

Na samém okraji Zlína se nachází zoologická zahrada Lešná společně se stejnojmenným zámkem a přilehlým parkem. Tato zoologická zahrada návštěvníkům nabízí něco unikátního, něco, co jen tak nějaká zahrada nabídnou nemůže. Právě proto si zaslouží vaši pozornost a návštěvu.

První exotická zvířata byla na Lešné chována již kolem roku 1930 jako záliba majitele lukovského panství Josefa Seilerna. Velmi významný byl chov chladnokrevných belgických koní, bažantů, lovné zvěře a kolibříků. Původní myšlenka o vybudování ptačího ráje skončila roku 1939 smrtí Josefa Seilerna. V roce 1948 byla zahrada otevřena pro veřejnost. Dnes se zahrada rozkládá na bezmála 42 ha a najít zde můžeme přibližně 220 druhů zvířat. Významný je třeba chov chápanů středoamerických či chov goril.

Zoologická zahrada Lešná je pokládána za klenot Moravy, díky unikátním expozicím. Ptáte se, čím jsou tak zvláštní? Jako jedniná zoo v České republice umožňuje návštěvníkům vstoupit přímo do výběhu. Projdete vraty a ocitnete se mezi zvířaty. Takto můžete vejít třeba do voliéry s ptactvem, ale i mezi klokany a emu. Je vidět, že celá zoo se postupně vylepšuje a rozšiřuje. Vznikají nové výběhy, včetně těch, do kterých se dá vstoupit. Zajímavá je i obora s jeleny, do níž můžete opět vejít a pozorovat zvěř v jejich přirozeném prostředí. Když jsem zde byl asi před deseti lety, tak byli jeleni jinde. Pásli se na volném prostranství na zatravněné zelené louce, což vypadalo poněkud lépe než nyní. Ona obora je totiž jen zabahněný les. I přesto je zajímavým zážitkem vidět jelena na vlastní oči pár metrů před sebou.

Celá zoo je členěna podle světadílů. Návštěvníci tak prochází například Afrikou, Austrálií nebo Amerikou a poznávají typické zástupce zvířat z těchto oblastí.

Areál zoo leží v zámecké zahradě zámku Lešná. Zámek v roce 1724 získala rakouská šlechta Seilernů. Ti roku 1804 zahájili výstavbu areálu Leschna. Ten byl dokončen kolem roku 1810. Současný secesní zámek pochází z let 1887 až 1894. Koncem roku 1891 byly stavební práce dokončeny. V letech 1892 až 1893 se provádělo náročné vybavování interiéru, jako například dřevěné obložení stěn a podobně. Vybavení zámku je opravdu honosné a poskytovalo vysoký komfort bydlení.

Procházka po zoologické zahradě v Lešné je příjemným zážitkem. Zahrada probíhá rekonstrukcemi a zlepšuje svůj celkový vzhled. Také možnost vstoupit mezi zvířata je opravdu lákavá. Pokud tedy někdy budete mít cestu kolem a máte alespoň trochu rádi přírodu, určitě se tady zastavte.

Otevírací doba zoologické zahrady:
v létě 8:30 až 18:00
v zimě 8:30 až 16:00

Otvírací doba zámku Lešná:
duben až říjen 9:00 až 16:00 (pondělí zavřeno)

Vstupné do zoo:
dospělí 100 Kč, senioři a studenti 90 Kč, děti 80 Kč

Více aktuálních informací najdete na www.zoolesna.cz

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags:

Trilobiti z Vystrkova

Leoš Drahota — Fri, 16 Apr 2004 15:17:12 +0000

Jedním z míst, kde lze u nás dodnes najít hmatatelné stopy podmořského pravěkého života, je okolí brdských Jinců.

Svého prvního trilobita jsem našel ještě jako kluk na haldách kamení, převážně břidlice, vytěžené při hloubení základů jedné velké stavby. Měl chudák uraženou hlavu a nevýrazné rysy. Přesto mě tehdy zachvátila paleontologická horečka a spolu s kamarády jsme pak ty haldy chodili probírat skoro každý den. Čím víc času jsme tam ale trávili a usilovněji roztloukali každý větší šutr, tím méně jsme toho nacházeli. V každém z nás přesto dlouho doutnala naděje, že se nám jednoho krásného dne podaří rozlousknout kámen, z kterého se na nás bude zubit nádherný, úplný, hrozně starý a přece "jako živý" fosilní kousek. Měli jsme sice nakonec plné krabice trilobitích hlav a zadečků, ale výstavní exemplář jaký nosil v kapse nejmladší hrdina kouzelného filmu "Cesta do pravěku" se nám najít nepodařilo. Haldy se pomalu proměnily v jemnou drť a naše naděje definitivně vyhasla. Věděli jsme, že většina známých českých trilobitích lokalit je podobným způsobem vytěžena také a proto naše hledání zkamenělin skončilo. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl o nalezišti, kde by se mohla moje stará touha po velkém objevu přeci jen naplnit.

Kopec Vystrkov se nachází při severovýchodním okraji brdského vojenského výcvikového prostoru, nedaleko obce Jince. Jen 541 metrů vysoký, z větší části zalesněný vrch je sice známým, ale stále poměrně bohatým nalezištěm prvohorních fosílií. Ve zdejší tmavé břidlici, která kdysi bývala usazeninou mělkého pravěkého moře, se dodnes uchovaly otisky těl podivných tvorů, kteří tu tehdy žily. Typickým a zřejmě nejhojnějším představitelem vystrkovské zkamenělé fauny je pak právě trilobit.

Členovec žijící u dna prvohorních moří byl tím jak rostl nucen často svlékat těsný chitinózní krunýř a proto se v dobových sedimentech vyskytuje takové množství pozitivních i negativních otisků hlavových štítů, členitých trupů a ocasních štítů tohoto pravěkého živočicha. Z nálezů je také možné vypozorovat několik vývojových stádií, kterými trilobiti během svého života procházeli. Násobeno velkým počtem druhů jde tak o celkem rozmanitý a složitý studijní materiál.

Tyto symboly pravěku, kteří žili na našem území před 300 až 570 milióny let, především v období kambria a ordoviku, proslavil v 19. století Joachim Barrande a oni proslavili jeho. Od dob kdy dával dohromady svou výjimečnou sbírku však již uběhlo hodně času a česká naleziště prohledalo nespočet vědců i amatérů. Najít tak dnes něco na těch nejpopulárnějších je téměř nemožné. Na jiných se ale díky zvláštním okolnostem, geologickým podmínkám nebo rozlehlosti přeci jen zachovalo ještě dost fosílií relativně snadno objevitelných. V okolí Jinců je snad právě díky velikosti lokality a dlouhodobé nedostupnosti za hranicemi vojenského výcvikového prostoru stále možné hledat i nacházet.

Na četných výchozech zvětralé břidlice, dobře viditelných v mladém lese i v odlesněných částech kopce Vystrkova lze vypátrat nejčastěji čtyři druhy prvohorních trilobitů. Výrazný hlavový a malý ocasní štít má dlouhými úzkými lícními trny ozdobený Paradoxides gracilis (A). Úzké tělo je po stranách vybaveno dozadu směřujícími trny, ocasní část je zakončena článkem ve tvaru lopatky. Ellipsocephalus hoffi (B) je malý druh s půlkruhovou hlavou a s výraznýma úzkýma očima, posunutýma k okraji volných lící. Jeho ocasní štít je složen pouze ze dvou, poměrně širokých článků. Ellipsocephalus žil pravděpodobně v klidných vodách a snad i proto se často nacházejí otisky celých těl tohoto trilobita. Vcelku lze často najít i otisky druhu Conocoryphe sulzeri (C). Má výrazný lem kolem hlavového štítu, široké tělo a zcela mu chybí oči. Pravděpodobně žil celý svůj život v bahně a lemem na hlavě ryl ve dně při hledání organických zbytků, tvořících jeho potravu. Ptychoparia striata (D) má také široké tělo a výrazný lem. Na rozdíl od druhu Conocoryphe však hlavu zdobí velké oči a trup je zakončen větším ocasním štítem.

K hledání trilobitů na Vystrkově je vhodné vybavit se kladívkem, nejlépe geologickým a krabičkami s vatou na uložení nejlepších kousků. Břidlice je křehká a snadno by mohlo dojít k poškození nebo rozlomení vzácného nálezu. Vhodnou pomůckou k očištění otisku fosílie je také štěteček nebo měkký zubní kartáček a voda. Hodí se i ostrý hrot (kružítko, šídlo, velká jehla), kterým se dá odloupnout šupinka horniny překrývající otisk, nebo vyrýt ryska tam, kde chceme břidlici odlomit.

Větší kusy horniny se při hledání zkamenělin jemně kladívkem po směru štěpnosti břidlice rozloupnou a případný nález se pomocí štětečku, vody a jehly očistí. Pak se pečlivě prohlédne a zjistí, není-li prasklý nebo zvětralý, což by vyžadovalo zvlášť citlivé zacházení. Přebytečnou horninu je nutné velmi opatrně odlomit nebo otlouct a to dostatečně daleko od fosílie. Je tu totiž riziko, že části otisku jsou "utopené" v břidlici, takže nejsou vidět a mohly by být omylem odlomeny. Doma je pak možné je z kamene osvobodit vibrační jehlou při preparaci. K pozitivnímu otisku patří negativ, k negativu pozitiv. Úplnou fosílii budete mít opravdu až tehdy, podaří-li se vám najít obě tyto půlky. V žádném případě jedno nebo druhé nevyhazujte, nález by se tím velmi znehodnotil. Skutečná sbírka zkamenělin vyžaduje i vyčerpávající popis jednotlivých exponátů. Ten by měl obsahovat také datum, přesné místo nálezu a jeho původní polohu v odkryvu.

Nevím jak dlouho ještě bude možné najít na Vystrkově trilobita. Vážnějším zájemcům však radím, aby dlouho neváhali. Sám jsem se ve zdejší břidlici hrabal třikrát a zdálo se mi, že výtěžnost lokality přeci jen poněkud klesá. Rozhodně však určitě stojí za to, alespoň to zkusit. Vždyť jak říká klasik: Ne cíl ale cesta je důležitá!. To platí i o nálezu a o hledání! Najít celé tělo trilobita je ale i tady vzácností. Mě se to naštěstí párkrát podařilo a z Vystrkova jsem vždy nakonec odjížděl spokojen.

Na východ od Jinců leží ještě jedna významná paleontologická lokalita - Vinice. Ta byla v roce 1999 vyhlášena přírodní památkou. Přesto je i tady možné legálně sbírat zkameněliny. Samozřejmě však pouze ve vykopané suti na haldách.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Můj život s pravěkem a Zdeňkem Burianem

Tags:

fauna

lokality

paleontologie

Kudlanka a atomový reaktor

Zdeněk Mikšík — Thu, 05 Feb 2004 12:41:40 +0000

Kudlanka nábožná a atomový reaktor se k sobě moc nehodí, přesto je jedno místo, kde existují vedle sebe a zdá se, že jim to nevadí. Toto pozoruhodné místo najdeme nedaleko obce Mohelno na Jižní Moravě.

Hadcová step

Většina lidí, kteří slyší název hadcová step poprvé se ptá, cože je to za divné slovo. Proto se pokusím hned na úvod stručně vysvětlit tento pojem. Hadec neboli serpentinit je hornina. Má zelenočernou až černou barvu a při zvětrání se barva změní na žlutozelenou. Kámen může připomínat žilkováním hadí kůži a tak vznikl název hadec. Do podrobností vzniku metamorfovaných hornin, mezi které hadec patří, zabíhat nebudu. Pro nás je však důležité uvědomit si, že tmavá barva hadce dobře akumuluje teplo a tím přispívá k jedinečnému místnímu klimatu.

Mohelenská hadcová step je asi nejznámější stepí v našich krajích. Nad řekou Jihlavou vystupují do výše strmé až 120m vysoké svahy, na kterých převládá již zmíněný hadec. Řeka zde tvoří meandr a step se nachází v jakémsi kotli otočeném k jihu. Díky poloze a složení půdy jsou v těchto místech průměrné teploty vyšší až o 10 stupňů než v nedalekém Mohelnu. Step si můžete nejlépe prohlédnout vydáte-li se po jedné ze dvou naučných stezek. Vybírat můžete mezi jarní a podzimní variantou, nebo můžete obě varianty spojit. Ptáte li se na rozdíly mezi jarní a podzimní stezkou, tak vězte, že nejde o nic jiného, než že v uvedená roční období na trase uvidíte nejvíce. Jarní naučná stezka je si 3,5 km dlouhá a najdete na ní 6 informačních zastávek. Na pohodlné prohlédnutí počítejte asi 2,5 -3 hodiny. Podzimní stezka je o něco kratší, měří asi 3 km a je na ní 5 zastávek, na projití stačí asi 2 -2,5 hodiny. Při prohlídce každé stezky musíte zdolat převýšení asi 120 m. Musím podotknout, že to není jen nějakých obyčejných 120 metrů. Když jsme step navštívili bylo již pozdní odpoledne a dole u řeky byl příjemný chládek, jaký člověk rád přivítá po teplém letním dni. Při výstupu do stěny skalního amfiteátru jsme začali pociťovat účinky hadce a sálání tepla v příkrém svahu nebylo nikterak příjemné.

Na stepi můžete vidět mnoho zajímavých rostlin. I když ta nejvzácnější vám zůstane asi utajena, díky svému malému vzrůstu a ne nijak atraktivnímu vzhledu. Mám na mysli malou kapradinu podmrvku jižní, která roste v naší republice jen na hadcové stepi. Mně se ji podařilo vyfotografovat a to jen proto, že nám ji náš odborný průvodce ukázal. Díky velkému množství hořčíku, které je do půdy uvolňováno z hadce, se v těchto místech rostlinstvu moc nedaří. Rostliny na to reagují tím, že přežívají ve zmenšené formě. Odborně se tomu říká nanismus. Fauna je zde zastoupena hlavně hmyzem. Jen pavouků tu žije 285 druhů a z toho 72 druhů se nachází jen zde. Asi nejatraktivnějším zástupcem fauny je kudlanka nábožná o které se ještě zmíním.

Obě stezky začínají na jihozápadním okraji obce Mohelno, kam můžete dojít pěšky nebo i autem. K tomuto účelu je tady vybudováno parkoviště. Počátečním i konečným bodem naučných stezek je pastvinová část mohelenské stepi, které vévodí pozůstatky mohyly z doby kamenné na jejímž vrcholu jsou mnohem, mnohem mladší boží muka.

Elektrárna

Z míst kolem mohyly je krásný výhled na okolní kraj, do nějž je vetknut betonový monument atomové elektrárny Dukovany. Celý kraj nepoznamenaly jen chladící věže, ale na řece Jihlavě vyrostly také dvě přehradní nádrže. Horní nádrž, Dalešická přečerpávací elektrárna a spodní, vyrovnávací nádrž Mohelno, změnily divoké koryto řeky v klidnou vodní plochu. Přes obavy, jak tyto změny ovlivní step, se zdá, že elektrárna nezanechala nadměrně velké stopy. Snad jen ty estetické.
Pokud se dostanete do těchto míst a třeba díky počasí nebudete mít co dělat, navštivte návštěvnické středisko elektrárny Dukovany. Zábavnou formou se zde seznámíte s funkcí elektrárny. Můžete si na modelu vyzkoušet ovládání reaktoru nebo zhlédnout zajímavý film. Jsou zde připraveny vědomostní testy, nebo je možné si v praxi ověřit některé fyzikální zákony.

Pokud jste se technickými informacemi ještě nenasytili, navštivte ještě Dalešickou přečerpávací elektrárnu. S průvodcem sestoupíte do útrob hráze, navštívíte sál s turbínami a prohlédnete si mohutné potrubí, kterým proudí voda a to vše několik desítek metrů pod hladinou přehradního jezera.

Kudlanka

Kudlanka nábožná je nápadná už svým tvarem. Přední nohy jsou velké a silné. Na stehnech mají tři řady ostnů a řada ostnů je na holeni. Její zbarvení je zelené až hnědé. Na naše poměry dosahuje opravdu velikých rozměrů. Samečci měří asi 4 až 6 cm, samičky až 8 cm. Kudlanka číhá na svou kořist, přední nohy má složené na hrudi. Hmyz bleskurychle uchopí mezi nohy a na několika místech probodne. Kořist velmi rychle sežere a loví dál. Dospělé kudlanky se objevují až v pozdním létě, když samičky vytvářejí kokony do nichž kladou 100 až 300 vajíček. Z nich se líhnou larvy až v květnu nebo červnu.
Kudlanky mají kanibalské sklony. Jsou schopné sežrat svého menšího druha, ale také slabší kolegyni.
Pokud se dostanete na step v srpnu nebo září a budete se dobře dívat, máte velikou šanci kudlanku uvidět. Určitě stojí zato, věnovat hledání několik minut.

Kudy?

K návštěvě těchto míst můžete využít automobilu, kola nebo vyrazit pěšky. V těsné blízkosti stepy jsou dvě turistické značky, modrá a červená. Například z Ivančic se sem dostanete po červené turistické značce údolím řeky Jihlavy po cestě dlouhé asi 15km. Z Náměště nad Oslavou je to asi o dva kilometry více. Cesta vede částečně údolím řeky Oslavy a je značena červeně, dále je potřeba využít cestu modrou, nebo si najít svou vlastní. Nejlépe uděláte, když si před návštěvou vše nastudujete ze správné mapy. Jednou z možností, kterou mohu doporučit, je turistická mapa v měřítku 1:50 000 z Edice Klubu Českých turistů "Okolí Brna - Ivančicko" (č.83)

Šťastnou cestu!

Rubrika:

Tags:

Jak na klíšťata

Leoš Drahota — Fri, 30 Aug 2002 08:10:12 +0000

Jak se bránit proti malému podlému a nebezpečnému útočníkovi, číhajícímu na nás v trávě podél cest.

Klíště obecné

(Ixodes ricinus)

Tento zákeřný roztoč žije především ve vlhkých oblastech listnatých a smíšených lesů podél řek. Jeho život, trvající až šest let, probíhá ve čtyřech vývojových stádiích. Z vajíček se líhnou asi půlmilimetrové šestinohé světlé larvy, vyšplhají se na stébla trávy a hladově čekají na první krmení, na krev. Tu jim zpravidla poskytne malý hlodavec, ještěrka nebo pták. Klíště se na tělo svého prvního hostitele přichytí přísavnými destičkami a háčky na konci nožiček. Jak ale klíště pozná, že se blíží krmení? Na chodidlech prvního páru nohou má citlivá čidla, zaznamenávající zvýšený obsah vydechovaného oxidu uhličitého ve vzduchu, zvýšenou vlhkost a teplotu, kterou kolem sebe příští hostitel šíří. Po přichycení klíště vyhledá vhodné místo na kůži, kudy vsune do své oběti savý chobotek opatřený zpětnými háčky. Potom už se začne vesele krmit a usnadňuje si to tím, že do rány vypouští sliny zabraňující srážení krve i svědění tohoto místa. Larva saje až 6 dní, plní svá velkokapacitní střeva krví, až se jí z toho nafoukne zadeček. Potom odpadá a skryje se do půdy. Tady proběhne její několikaměsíční proměna v osminohou nymfu, která je již asi 1 milimetr velká. Nymfa šplhá do vyšších pater trav, aby zde číhala na větší kořist než larva. Hostitelem nymf jsou proto menší nebo středně velcí obratlovci. Saje na nich až 7 dní. Napapaná nymfa se znovu vrací do půdy, kde proběhne její závěrečná přeměna v dospělého jedince. Ten je až 4,5 milimetrů velký a útočí i na velké savce. Útočí však pouze samice, samci krev nesají. Svezou se ale s hostitelem také a to za účelem oplodnění samičky. Ta se při krmení dokáže nacpat tak, že zvětší svůj objem až 100 x. Potřebuje k tomu i 14 dní a pak jí čeká nejdůležitější úkol jejího života - kladení vajíček. Klade jich až několik tisíc a potom, po naplnění smyslu svého života, umírá. Během životního cyklu se tak klíště nají nanejvýš třikrát. Jen málo jedinců se však dožije poslední fáze vývoje - dospělosti. Člověka jako hostitele a zdroj potravy napadají všechna tři savá vývojová stádia klíštěte. Nejčastěji si ale na člověku pochutnávají nymfy.

Klíšťata potřebují ke svému životu vlhkost, aby jejich tělíčka nevyschla, zdržují se proto ve vlhkých oblastech a na hostitele čekají v místech, která je proti vyschnutí chrání, nebo jim umožňují rychlý ústup do vlhka. Nejvýše si troufnou dospělí jedinci, nejvíce odolní proti vyschnutí. Ti číhají ve výšce až do jednoho metru nad povrchem země. Ze stromů, jak se dříve tradovalo, ale klíšťata nepadají. Z důvodu vlhkomilnosti jsou tito roztoči nejaktivnější na jaře a na podzim. Léto je pro ně příliš suché a zima moc studená. Tou dobou jsou schováni v půdě a snaží se přežít sucho a mrazy. Jakmile ale sleze sníh nebo padne první podzimní mlha, lezou nedočkavě do trávy a hladově scanují svými čidly vzduch. Na území České republiky je najdeme i v nadmořských výškách okolo 800 metrů. Jejich hlavní teritoria výskytu jsou ale v okolí středočeských a jihočeských řek.

Klíšťata jsou však nejen nepříjemná, ale i nebezpečná. S jejich slinami, vypouštěnými pod kůži se do těla člověka můžou dostat i viry klíšťové encefalitidy (zánět mozku a mozkových blan) nebo bakterie lymeské borreliózy.

Klíšťová encefalitida

Jde o onemocnění centrálního nervového systému, které může být pro člověka i smrtelné. Infekci klíšťata získají od svého předchozího hostitele, kterými jsou často třeba hlodavci. Proto je intenzita výskytu infikovaných klíšťat pozitivně ovlivněna například loňským přemnožením hlodavců, mírnou zimou apod. V ohniscích nákazy je infikováno asi 0,5 - 5% klíšťat. Z infikovaných osob onemocní přibližně 30 - 40%. Inkubační doba trvá většinou 7 - 14 dní. V první fázi se onemocnění projeví bolestmi hlavy, horečkami, nevolností, malátností, a bolestmi v kloubech. První fáze trvá asi 14 dní. Druhá fáze nastává po období 8 - 15 denního klidu a projevuje se znovu bolestmi hlavy, zvracením, meningeálními příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchami paměti, dezorientací, poruchami spánku, svalovým třesem, závratěmi i obrnou nervů. Při nejtěžších formách nemoci dochází k obrně (7%) a později i k smrti (1%). Pro úspěšné vyléčení nemoci bez trvalých následků je důležité včasné diagnostikování, fyzická aktivita nemocného utlumená na minimum a následná odborná léčba. Jako prevence proti onemocnění je nejúčinnější očkování. Vakcína obsahuje mrtvý, množení neschopný virus encefalitidy, provokující v těle tvorbu protilátek. Po třech očkovacích dávkách je 97% očkovaných chráněno proti infekci na dobu tří let.

Lymeská borrelióza

Lymeskou borreliózu způsobují bakterie přítomné ve slinách přenášejícího klíštěte. V oblastech nákazy může být přenašečem bakterií borreliózy každé třetí klíště. První příznaky onemocnění se mohou objevit už po několika dnech, ale i týdnech od přisátí klíštěte a jeví se jako pomalu se šířící červená skvrna. Uprostřed zarudlého místa později dochází k blednutí, takže vzniká jakýsi červený prstenec. V dalších stádiích onemocnění se mohou dostavit četné příznaky jako bolesti zad, hlavy, únava, poruchy vidění, mravenčení v končetinách, závratě, nepravidelný srdeční rytmus, poruchy citlivosti a hybnosti nebo ochrnutí lícního nervu. V pozdním stádiu se nemoc projevuje postižením kůže, kloubů a nervového systému. Zasažené srdce se může chovat jako při infarktu myokardu. Nemoc se někdy vrací i po několika letech nebo přetrvává v chronické podobě třeba jako artritida. Pro úspěšnost léčby prováděné antibiotiky je opět důležité včasné odhalení nemoci.

Ochrana proti klíšťatům

Pro minimalizaci napadení klíštětem se doporučuje chodit v přírodě oblečen do světlého oděvu s dlouhými rukávy a nohavicemi zastrčenými do bot. Riziko nákazy od infikovaného klíštěte roste s dobou po kterou je na vás klíště přisáté. Proto je dobré se po příchodu z přírody pořádně prohlédnout a objevené členovce rychle odstranit. Klíště se neodstraňuje úplně snadno, o čemž jsme se už asi všichni někdy přesvědčili. Mění se však doporučené způsoby odstraňování. Kdysi populární vytáčení klíšťáka po nebo proti směru hodinových ručiček už se přežilo. Naopak se prý tímto způsobem zvyšuje riziko přetržení klíštěte. Dnes se prosazuje vyviklání nebo pomalé, ale plynulé vytažení. Rovněž mazání sádlem, indulonou a podobně, nemá na klíště žádný vliv. Je ale nutná dobrá dezinfekce například Jodisolem před i po vytažení roztoče. Při manipulaci s klíštětem je velmi důležité držet ho co nejblíže hlavičky, aby nedošlo k jeho přetržení nebo vymáčknutí obsahu zadečku s velkým množstvím původců uvedených nemocí do rány. Pro nebezpečnost obsahu trávícího ústrojí klíštěte je také potřeba dbát na to, abychom se nepotřísnili při rozmačkávání nebo jiné silové manipulaci se zákeřným tvorem. Zásadně se proto klíštěte nedotýkáme holýma rukama, z kůže ho vytahujeme pinzetou a nepálíme ho sirkou. Klíště totiž přitom může explodovat a rozmetané choroboplodné mikroorganismy snadno zasáhnou třeba kůži nebo oční sliznici.

Pokud se nám klíště při odstraňování přeci jen podaří přetrhnout a hlavička zůstane v pokožce, je dobré přilepit náplastí na toto místo kousek vaty namočené v desinfekci a chvíli tak případné mikrovetřelce v ráně potrápit. Hlavičku potom tělo po čase z kůže samo vypudí.

Velmi účinnou prevencí je jistě omezení nebo úplné vynechání pobytu v přírodě. Takovou radu však od Moskyta nemůžete očekávat. Postačí proto, budete-li svou kůži po návratu z divočiny poctivě kontrolovat, klíšťata řádně odstraňovat, můžete se nechat očkovat a s příznaky onemocnění se včas obracet na doktora. Možná je i ochrana repelenty, jejich účinnost je však sporná.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Tags:

Život a smrt komára

Leoš Drahota — Tue, 26 Mar 2002 16:07:03 +0000

O proklínaných, vybíjených ale pozoruhodných hmyzácích, velmi blízkých našemu průvodci.

Komár

Komáři (mosquitos) - třída: hmyz, řád: dvoukřídlí, čeleď: komárovití, rod: Culex, Theobaldia, Anopheles, Aedes

Obdivuhodný malý predátor, tvor, který se jako jeden z mála dokázal přizpůsobit životním podmínkám všech zeměpisných pásem, na všech kontinentech, snad kromě centrální Antarktidy. Proniká do nížin i velehor, přežije zimu i tropická vedra. Prosperuje, přestože má nespočet nepřátel. Loví ho, odhánějí, tlučou a hubí. On však letí dál a vesele si píská!

Je známo přes dva tisíce druhů komárů. Je to dlouhonohý, létavý, odolný a přizpůsobivý, 4 - 8 mm dlouhý hmyz. Žil na Zemi dávno před člověkem i savci. Je vybaven dvěma páry blanitých křídel z nichž zadní je zakrnělý v tzv. haltery, které slouží při letu k udržování rovnováhy. Živí se krví teplokrevných obratlovců (samičky), včetně krve lidské. Samečci žijí jen několik dní, samičky i rok, pokud jim to nezatrhne něčí krutá plácačka.

Vývojová stádia

Vývoj komára probíhá ve čtyřech stádiích. Samička klade na hladinu mírně tekoucích nebo stojatých vod shluky plovoucích vajíček ve tvaru člunu. Jako líheň může posloužit i pouhá lidská stopa v blátě zaplavená vodou. Vajíčka mohou přežít i po vyschnutí vody několik let v jakési hybernaci a navrátí se k normálnímu vývoji, třeba když přijde období dešťů. Z vajíček se po dvou dnech líhnou larvy, přizpůsobené k životu pod vodou. Polykají lačně vodní mikroorganismy cezené speciálním přiústním aparátem podobným brvám a rostou. Larvy jsou na zadečku vybavené jakousi dýchací trubicí, kterou jsou také schopné se pomocí na konci umístěných, jemných chloupků, držet vodní hladiny. Při ohrožení se mrskavými pohyby potápí do hlubin. Když nastane čas, larvička je pěkně vykrmená, přemění se v pohyblivou, potravu nepřijímající kuklu s velkou hlavou, z které znovu na hladinu vede dvojice dýchacích trubiček. Po čtyřech dnech kukla praská a na hladinu se z ní vysouká hotový krásný mladý komár. Ještě asi hodinu nabírá sílu na vodní hladině, propíná a prokrvuje křídla, aby se následně rozlétl do krajiny, hledat si potravu a partnera.

Nastává pak období komářího rojení. kdy se jinak celkem samotářský hmyz sdružuje za účelem zajištění potomstva do velkých hejn.

Na lovu

Sameček komára má na rozdíl od samičky chmýřitá tykadla, živí se výhradně rostlinnými šťávami a mává svými křídly rychleji než samička. Při letu proto vydává vyšší pisklavý tón. Samička mává křídly jen asi 500x za vteřinu, její tón je proto hlubší a hrozivější. Člověka ten zvuk varuje před útokem krvežíznivého dravce, samečka naopak láká k rozmnožování. Podle větší teploty a zvýšeného obsahu oxidu uhličitého ve vzduch, vydechovaného budoucí obětí - zvířetem nebo člověkem, najde spolehlivě svou kořist. Usedá na kůži a připravuje si své speciální nádobíčko, v klidu uložené v jakémsi pouzdře, tvořeném dlouhým spodním pyskem. Tímto hrozivým nástrojem je dlouhý sosák, vybavený šesti ostrými hroty. Po vbodnutí pod kůži, vypustí komár sosákem do rány látky zabraňující srážení krve a pak začne sát. Silnými čerpacími orgány v jícnu žene komár krev oběti přes sosák až do střev, která jsou široce roztažitelná a dokáží pojmout velký objem potravy. Krev samička používá i k tvorbě vajíček a proto shání potravu především před kladením. Její sosák je schopen proniknout i poměrně silnou vrstvou oblečení a jeho použití na lidskou pokožku je, jak asi všichni vědí trochu bolestivé.

Přenašeč

V některých oblastech, především tropických, jsou moskyti bohužel i přenašeči nebezpečných, často smrtelných nemocí. Komáři rodu Anopheles přenáší například původce malárie nebo filariózy lymfatického systému. Culex quinquefasciatus horečku West Nile, Culex vishnui japonskou encefalitidu, jiné druhy pak žlutou zimnici, horečku dengue, bičíkovce vyvolávající leishmaniózu a podobně. V krajích ohrožených těmito nemocemi se lidé různými způsoby pokoušejí počty moskytů omezit. Provádí se chemické postřiky i vysoušení močálů. Výrazné úspěchy však lidé v tomto boji zatím nezaznamenali. Často naopak způsobili vážné ekologické škody. Pocestujete-li do zemí, kde jsou bodnutí komára takto nebezpečná, nechte se raději očkovat. Druhy jako Theobaldia annulata, žijící v severních oblastech, nemoci nepřenáší a například Culex pipiens se dokonce živí pouze krví ptáků a lidé ho vůbec nezajímají.

Naši komáři

Na území České republiky žijí především komáři rodu Aedes. Jsou věrnými společníky chatařů i vodáků (a samozřejmě turistů), neboť ti se pohybují v nejobvyklejším teritoriu jejich výskytu - u řek, rybníků, lužních lesů, zaplavených luk a močálů. V Polabí, Poohří, Pomoraví, Podyjí, Třeboňské pánvi i na Ostravsku občas sužují místní obyvatele přímo komáří kalamity způsobené přemnožením tohoto druhu. Po záplavách se často objevují přímo tzv. kalamitní druhy jako Aedes stictius nebo Aedes vexans, který potom dokáže obtěžovat lidi i v nejvyšších patrech paneláků. Uvnitř lidských obydlí se však Aedesové většinou neobjevují, útočí především ve dne a vážné choroby nepřenášejí.

I u nás ale můžeme najít hnízdiště nebezpečných Anophelů. Například v okolí Novomlýnských nádrží se jejich počty na hladině odvodňovacích kanálů odhadují na 40 kusů na 100 cm čtverečních. Dospělí jedinci se pak často zdržují ve vlhkých a temných chlévech, kde mají potravu stále nablízku. Často jsou pouze zoofilní a člověka napadají jen pokud žije v těsné blízkosti domácích zvířat. Strach z nich však mít nemusíme, neboť malárii nemají odkud přenášet.

Komár obtížný (culex) dokonce žije převážně v lidských obydlích, kde se úspěšně množí i v zimě. Jeho domovem jsou znečištěné vody nádrží, výtahových šachet, kanálů ústředního topení, nebo i malé vodní kapsy mezi panely a technická podlaží panelových domů. Lidi napadá po celý rok a především v noci uvnitř bytových prostor, zatímco ve volné krajině zpravidla neútočí. Na rozdíl od ostatních druhů se ale samička nemusí bezpodmínečně před prvním kladením vajíček nasát krví. Proto často ani nevíme, že malý moskyt dlouho bydlí v naší bezprostřední blízkosti.

Komáři u nás žijí i na okrajích lesů, kde se úspěšně množí v tůních, loužích a mokřinách s tlejícím listím i jehličím. Nejagresivnější jsou tyto druhy večer, kdy opouští své vlhké tmavé úkryty a hledají si potravu i mimo les.

Ochrana proti komárům

Klasickou ochranu proti komárům představují sítě. Oka sítí proti moskytům by měla být menší než 1,5 mm. Vkládají se do rámů oken a dveří, nebo se v podobě moskytiér rozvěšují nad lůžkem. Jejich účinnost lze zvýšit i případnou impregnací insekticidem. Vyrábějí se i ochranné sítě v podobě kukly nasazované na hlavu, nebo pláště kryjící celé tělo. S rozvojem chemie se rozmáhají různé druhy repelentů. Jejich účinnost však není stoprocentní. Pro spánek ve stanu se doporučuje chránit se kombinací repelentu a zapálené svíčky. Stany jsou v součastnosti většinou vybavené ochranou sítí, často však s oky většími než 1,5 mm a tedy proti komárům neúčinnou. Dnes se v domácnostech lidí instalují také elektrické odpuzovače komárů, vylučující insekticidní páry. Komáry zabíjí i žlutý Pif-Paf nebo Actellic, zkušení cestovatelé se však nejraději před vstupem do oblasti zamořené moskyty vnitřně naimpregnují česnekem nebo vitamínem B. I alkohol prý pomáhá. Rozhodně vás, když ho užijete dostatečné množství, komáří bodnutí ze spánku neprobudí.

Všechny pokusy lidstva na významnější eliminaci moskytů však zatím ztroskotaly. Tento vitální živočišný druh tu byl před námi, bude tu vždy s námi, bude nás provázet, bodat a sát a bude tu možná i po nás. Jeho životaschopnost a přizpůsobivost je záviděníhodná. Náleží k přírodě a krajině, obývá její nejskrytější kouty i naše příbytky. Zná tropický prales, močály i severskou tundru. Je důležitou součástí potravinového řetězce. Jsou oblasti, kde si dokázal získat značný respekt i popularitu a stal se svým způsobem místním folklórem. Ve Skandinávii můžete na silnicích spatřit výstražné značky, varující vás před zamořenou oblastí, na Aljašce se zase prodávají za 1 USD pasti na Moskyty pod označením: Oficial Alaska Mosquito Trap. Jde o jakousi zmenšeninu želez na medvěda, kam se jako návnada kápne kapka krve. Je to sice plně funkční, ale používá se to jako přívěšek na klíče. Až vás příště z usínání vytrhne nepříjemný pisklavý zvuk u ucha, zamyslete se nad tím tvorem. Zkuste uhodnout jestli je to sameček nebo samička, jestli k vám z dalekých močálů přilétl Aedes nebo z výtahové šachty Culex a tlučte s citem až si do vás ponoří svůj sosáček.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Past na moskyty

Jak na klíšťata

Tags:

fauna