Moskyt - historické objekty

Ztracený a nalezený Loskotův kámen

Leoš Drahota — Tue, 25 Feb 2020 13:29:03 +0000

Někdo se u nich na chvíli zastaví, jiný je mine bez povšimnutí. Někteří se snaží rozluštit zbytky nápisů, které z jejich povrchu drolí čas. Drobné historické památky v podobě křížků, smírčích kamenů, či prostých kamenných pomníčků z naší krajiny spolu s jejími proměnami postupně mizí. Ztrácí se s nimi i staré příběhy, místní události a osudy lidí, na které tyto památky upozorňovaly. Byly místem zastavení a zamyšlení, byly orientačními body, byly postaveny, aby se o nich vyprávělo, aby důvod jejich zhotovení nebyl zapomenut.

Až do roku 2006 stával u dnes již nepoužívané uzavřené staré silnice ze Slaného do Písku u Lotouše a dále do Loun nevelký křížový kámen, někdy také udávaný jako smírčí. Stával v místech, kde se kdysi k silnici připojovala polní cesta, ale ani ona již dávno svému účelu nesloužila. V místech přiblížení k silnici byla rozorána a v pole přeměněna. Ve stinném dolíku, zarostlý křovím, vysokými travami a kopřivami, zůstal kámen v tom zpustlém koutu zapomenutý a téměř neviditelný. Auta dnes jezdí po široké nové silnici o několik stovek metrů dál a pěší nemají proč si tudy krátit cestu. Když pak jednoho dne z toho opuštěného místa kámen zmizel, téměř nikdo si toho nevšiml. Téměř!

Ten kámen je přitom jedinou připomínkou poutavého dávného dramatu lásky, zločinu, utrpení a odpuštění. Pochází z poloviny 18. století a je jedním ze vzácných starých pomníčků, jehož odkaz nebyl zapomenut. Zasazen v krajině do bodu, který byl poznamenán násilnou smrtí, jakoby přebral paměť smutného příběhu s povinností jej vyprávět.

Na začátku toho příběhu byla láska, vlastně dvě lásky. Banální odvěká zápletka dvou mužů a jedné ženy. A navíc, stejně jako v slavném díle anglického dramatika, dvě znepřátelené rodiny. Rodina Josefa Jakeše ze Slaného a jeho souseda Václava Loskota. Náš příběh ale psali především jejich synové. Jiří Loskot a Blažej Jakeš. První byl prý mírný, poctivý a pracovitý, ten druhý byl jeho opakem. Vyhledával konflikty a místo práce prý raději vysedával po hospodách u karet.

Co však čert nechtěl, Blažej se bezhlavě zamiloval do dcery bohatého soukeníka, Lidunky Procházkové. Ucházel se o ní, dělal co mohl, ale ona ho odmítla. Krásná a zámožná dívka jeho naléhání nepodlehla a ani podlehnout nemohla. Její srdce již totiž dávno patřilo Jiřímu Loskotovi, s kterým plánovala svatbu a společnou budoucnost. To Jakeše velmi ranilo. Sžíral se, vztekal a hrozně žárlil. Svého v lásce úspěšnějšího souseda k smrti nenáviděl. Nebylo mu to ale nic platné, lásce mladé holky neporučíš a když to nezdárný karbaník pochopil, pojal temný úmysl.

V roce 1753 se stavěla nová císařská silnice ze Slaného do Loun. Povolán byl každý kdo mohl přiložit ruku k dílu, každý, kdo vlastnil povoz a mohl tak pomoci s dovozem stavebního materiálu. Do práce se zapojili i Loskotovi a Jakešovi. Zapojili se i oba synové a Blažej toho využil k realizaci svého hrozného plánu. Snadno vypozoroval, že Jiří Loskot vyráží na staveniště jako první a také, že s nákladem přijíždí po dřevěném mostku, který překonává terénní prohlubeň v místě napojení staré cesty na nově stavěnou silnici. Zaslepen sžíravou žárlivostí se mladý Jakeš rozhodl, že se právě tady svého soka navždy zbaví. V noci se nepozorován připlížil ke konstrukci podpírající přemostění a uvolnil nosné pilíře.

Jak Blažej plánoval, tak se i stalo. Ještě za ranního šera vjel Jiřík na mostek s naloženou fůrou, trámy zapraskaly a vůz se zřítil do dolíku. Koně vyděšeně zařehtaly, náklad se s rachotem vyvalil na mladého Loskota. Pak nastalo trýznivé ticho. Rychle přispěchali všichni, kteří uslyšeli ten strašlivý zvuk a uviděli, jak se od staveniště zvedá oblak prachu. Přišli rychle, ale nebylo již jak pomoci. Z trosek po chvíli vytáhli zubožené tělo Jiřího Loskota bez známek života.

Zpráva o smrti mladého muže se rychle rozběhla po kraji a nesly se kolem toho neštěstí různé řeči. Většinou však jen šeptem a u toho i zůstalo. Incident byl nakonec prohlášen za nešťastnou náhodu bez cizího zavinění. Jen těžko se však s podivnou smrtí mladíka smiřovali jeho blízcí a nejen oni. Otec Jiříka, zoufalý a zlomený, dal tesat kamenný pomníček, který pak usadil do země na místě synovy smrti. Lidunka místo svatby stanula nad rakví svého milého a zhroutil se jí celý svět. Nemohla již dále žít v místech kde spolu s Jiříkem plánovali svou budoucnost, nemohla chodit po nové cestě, u které její láska vydechla naposledy. Navždy se zřekla světských radovánek a odešla do kláštera, aby se stala řádovou sestrou. Tam poté přijala řeholní jméno Agáta. Ze Slaného odešel ale i Blažej Jakeš. Snad pronásledovaný výčitkami svědomí, snad se zjištěním, že i přes svůj hrozný čin navždy ztratil milovanou dívku, zmizel beze stopy a o jeho osudu mohli všichni jenom spekulovat. Vlastní rodiče po něm neúspěšně pátrali a nakonec usoudili, že zřejmě vstoupil do vojenských služeb.

Čas obrousil ostré hrany, zhojil hluboké rány a na tragickou smrt se pomalu zapomnělo. Dokonce i obě znepřátelené rodiny se prý nakonec usmířily. Na novou silnici vyjely vozy a stará cesta zarostla travou. Z pomníčku u cesty se stal Loskotův kámen a místní při pohledu na něj občas vzpomenuli na neštěstí, které se tu stalo. Tím ale tento příběh neskončil. Jeho rozřešení přišlo po několika letech překvapivě z pražské Nemocnice na Františku.

O vánocích roku 1766 padl před vraty špitálu U milosrdných vysílením nuzný muž. Měl omrzlé nohy zavinuté do starých onucí, byl zanedbaný, zjizvený a nemocný. Zavšivený a rozervaný vojenský plášť halil jeho zubožené tělo, kterému chyběla pravá paže i jakákoliv síla k životu. Všem bylo zřejmé, že neznámý je v posledním tažení a rozhodli se umožnit mu alespoň důstojný odchod ze světa. Uložili ho na nemocniční lůžko a pověřili tu nejlaskavější a nejsoucitnější sestru, aby se o něj postarala. Znovu se setkali. Liduška Procházková v rouchu řádové sestry Agáty a zubožený Blažej Jakeš, který roky po všech čertech hledal, ale nikde nenašel rozhřešení. Prožitá léta je změnila a zprvu se nepoznali. Veškerý příští čas však měli strávit spolu, dokud je nerozdělí sama smrt.

V horečkách umírající muž úpěnlivě prosil, aby ho dovedli domů. Chtěl odprosit rodiče i dívku které ublížil, chtěl se vyzpovídat ze strašného činu, který prý kdesi u Slaného spáchal. A protože už nebylo v jeho stavu možné dopravit ho do rodného kraje, začal se Blažej zpovídat sestře Agátě. Skloněná nad umírajícím, šeptajícím nešťastníkem, s hrůzou i smutkem v duši Liduška Blažeje konečně poznala a pochopila. Uvědomila si také, jak bezútěšný život její bývalý ctitel prožil, jaké trýzně vytrpěl a ještě než stačil vydechnout naposledy, odhalila mu svou totožnost a za sebe i za Jiříka odpustila.

O osudu Jakeše pak zpravila jeho rodiče i rodiče Jiřího Loskota a vypověděla jim, jak moc toužil provinilec po odpuštění. Josef Jakeš pak s manželkou Rozálií dal prý poblíž svého domu postavit kapli u Čtrnácti pomocníků, kde poté nechal sloužit mše za duši svého nešťastného mrtvého syna. Poznáním pravdy a smířením tak skončil starý příběh od Slaného. Je pěkně dramaticky vystavěný, uzavřený dojemnou pointou. Je to příběh tak dobrý, že snad ani nemůže být skutečný.

Příběh to ale zřejmě skutečný je, tedy alespoň jeho jádro. Některé detaily, které se nám podařilo vypátrat, však ale přeci jen poněkud nesedí. Jakoukoliv zmínku o Lidunce Procházkové se nám v matrikách najít nepodařilo. Jakešovi a Loskotovi zřejmě vůbec nebyli sousedé. Zatímco dům rodiny Jakešů vypátral badatel Libor Dobner na slánské adrese Na Vinici 432, kde ještě v roce 1809 na původním čísle popisném 329 žil Antonín Jakeš, Jiří Loskot ze Slaného vůbec nepocházel a ani zde v době své smrti nebydlel.

Dohledali jsme ale, že se Jiří Loskot narodil ve Bdíně, v malé vesnici vzdálené od Slaného asi 16 km. Narodil se údajně 6. ledna 1710 jako syn Ondřeje Loskota a jeho manželky Doroty v č.p. 24. Ve zdejší matrice je také zapsáno jeho úmrtí. „1753: z Bdína dne 13. July pohřben byl při chrámu Páně Srbečském Jiřík Loskot, který se zabyl maje věku svého ... 42“. Nebyl to tedy již ani žádný mladík, jak původní verze příběhu vypráví a jeho nenaplněný život, ukončený ve skutečnosti cizí rukou, vyhasl v létě v cizím městě. Hřbitov při srbečském kostele sv. Jakuba Většího, kde byl Jiřík pohřben, je zrušen a náhrobky dávno rozebrány.

Rodina Loskotů se ale podle matričních záznamů v Bdíně časem zdárně rozrostla a expandovala i do přilehlých obcí. Poslední nositelé tohoto jména v Bdíně pak zřejmě obývali dnešní č.p. 28. V samotném Slaném se však žádný Loskot ani v následujících desetiletích nenarodil, či nezemřel.

Je možné, že Jiří Loskot přijížděl se svým povozem každý den ráno na stavbu nové silnice až ze vzdáleného Bdína, zatímco Blažej Jakeš z opačné strany, ze své slánské adresy. Třeba také během týdne najatí formani a povozníci se svými vozy přečkávali kdesi ve městě, aby mohli materiál na stavbu dodat již brzo po ránu. Možností je ale samozřejmě mnohem víc. Budování císařské cesty bylo podnikem významným a jistě byly vytvořeny nadstandardní podmínky pro plynulé zásobování.

Nejasnosti se objevují i okolo kaple Čtrnácti svatých pomocníků, kterou měl nechat dát postavit Josef Jakeš. Ta totiž byla podle jiných pramenů postavena na Lounském předměstí naproti slánské sokolovně („u silnice před střelnicí, kde jest dnes dům U modré hvězdy“) již roku 1738 nebo 1745. S pozdější smrtí Jiřího Loskota ani se smířením Blažeje Jakeše by tedy její založení nemohlo mít nic společného. Některé architektonické prvky, zřejmé na kresbě kaple, kterou vyhotovil Matěj Jindráček a která se nachází ve sbírkách slánského muzea, však přitom ukazují spíše na pozdější původ stavby. Až někam na rok 1770. Možná se ale Josef Jakeš investičně zapojil do pozdějších úprav kaple, či do doplnění jejího vybavení. Každopádně se tu mše za Blažeje ani za jiné nesloužily příliš dlouho. Stavba byla zrušena již v roce 1786.

Kaple se nedochovala, hroby také ne. Loskotův kámen měl delší životnost, o dost delší. Stál na svém místě, jak již jsem zmínil až do roku 2006, kdy ze zpustlého remízku náhle zmizel. Objevil se po jedenácti letech tak trochu tajemně na zemědělské usedlosti v nedalekých Královicích, kde si ho prý náhodně všiml majitel při úklidu statku. Kámen následně identifikoval sběratel a člen komise pro kulturu a památky města Slaného Martin Nič a domluvil se s nálezcem na jeho předání městu.

Kámen se snad na statek mohl dostat spolu se zeminou a sutí při terénních úpravách areálu. Proč a jak zmizel ze svého původního lůžka na místě neštěstí zůstává a zřejmě již i zůstane záhadou. Sám se ale určitě neodvalil.

Loskotův pomníček má podobu šedorůžového pískovcového monolitu. Nad úroveň terénu vystupovala původně 65 cm vysoká, v horní čtvrtině po obou stranách zkosená část. Šířka tohoto nadzemního kvádru činila 47 cm, tloušťka pak asi 20 cm. Lícová strana kamene nese ve stylizované spodní rozšířené části tesaného kříže nápis ZDE VZAL SVE KONCE GIRZI LOSKOT, po stranách kříže je vytesán letopočet 1753. Střed lícové strany v oblasti kříže a nápisu je poškozen a skoro to vypadá, že se jedná o jizvy po několikanásobném zásahu střelnou zbraní. Část, kterou byl kámen zasazen do země je jen hrubě opracovaná, oblá, širší než nadzemní a sahala do hloubky asi 40 cm.

V současné době je Loskotův kámen bezpečně uložen a jedná se o jeho příštím osudu. Na své původní stanoviště už se zřejmě nevrátí. Uvažuje se o jeho umístění do slánského muzea a vyhotovení kopie, která by ho na místě neštěstí zastoupila. Zřejmě by se ale musela změnit i samotná situace na této lokalitě. Bylo by třeba zde duplikátu vytvořit jakési důstojné udržitelné okolí, aby po pár měsících nezmizel zarostlý křovím a obsypaný odpadky.

I když v případě Loskotova kamene nejde o vzácný pravý smírčí kámen a pochází z jiné, mladší doby, než v které byla výsadba smírčích kamenů jako součást trestního práva obvykle praktikována, je tento pomníček pozoruhodný především dochovaným příběhem, který za ním stojí. Ten příběh zřejmě díky své dlouhověkosti a převážně ústnímu předávání utrpěl jisté šrámy na své faktické podstatě, je ale jisté, že má reálné jádro, které je myslím tradované pověsti docela blízko.

Je dobré, že se ztracený Loskotův kámen znovu našel. Je dobré, že o něj bude i nadále postaráno. Má už sám svůj vlastní příběh, který ještě neskončil a o to je zajímavější. Není úplně důležité, jestli se to co pomníček připomíná odehrálo přesně tak, jak je do dnešních dnů vyprávěno. Podstatné je nezapomenout a snažit se zachovat i obnovovat tuto paměť. Staré kříže a kameny, stejně tak i staré děje, které připomínají, jsou drobnou, ale důležitou součástí naší historie a postupně se vytrácející duše krajiny.

Na tvorbě článku se podílel Michal Pečenka a Zdeněk Lenc
Poděkování za pomoc při tvorbě článku panům Martinovi Ničovi a Liborovi Dobnerovi.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Tags:

historické objekty

osudy lidí

3+1 pivní zastávky v Budějcích

Jenda Mikšík — Sun, 21 Jul 2019 15:20:44 +0000

Okolo českobudějovického náměstí Přemysla Otakara II. leží tři restaurační minipivovary a k tomu jedna legendární hospoda. Vzdálené jsou od sebe coby kamenem dohodil. Budete-li chtít tyto 4 pivní zastávky obejít, ujdete celkem sotva 500 metrů. Při návštěvě jižních Čech jsme nemohli tahle lákadla nechat bez povšimnutí a udělali jsme si malou pivní procházku.

České Budějovice jsou po stránce piva věhlasným městem už dlouhá desetiletí. Kdo by neznal náš národní pivovar Budějovický Budvar, ve kterém se od roku 1895 vaří prvotřídní český ležák. Ve stínu světoznámého Budvaru stojí ještě jeden budějovický průmyslový pivovar, dnes už americký Samson. Že jsou Budějovice takřka výhradně městem Budvaru dokázala naše malá hra, která by se dala nazvat “najdi Samson”. V centru Budějovic jsme hospodu s vývěsním štítem hlásajícím, že točí Samson, zkrátka nenašli. Nad tím, kde začít naše pivní odpoledne, jsme nemuseli dlouze přemýšlet a zamířili jsme rovnou do Masných krámů.

Kroužek v Masných krámech

Masné krámy mají v Českých Budějovicích dlouhou tradici. Když původní dřevěné řeznické krámky stojící na náměstí přestaly ve 14. století z hygienických důvodů dostačovat, tak se z rozhodnutí Karla IV. přesunuly stranou náměstí do Krajinské ulice. A právě v této ulici stojí od poloviny 16. století i dnešní budova masných krámů. Byla to taková zastřešená tržnice. Budova má bazilikový půdorys - prostřední vysoký prostor sloužil pro nakupující, postranní nižší haly byly věnovány jednotlivým odděleným řeznickým obchůdkům. Dnes prostory tehdejších krámků po stranách vysoké haly slouží jako místo pro posezení hostů restaurace.

Usedáme k velkému stolu a hned objednáváme to, kvůli čemu jsme přišli - Budějovický Budvar Kroužek. Od známého Budweiser Budvar Original se liší jednou věcí, která mu dala jméno i unikátní charakter - jsou v něm přidané kvasnice. Kroužek je klasický světlý ležák, do kterého se před stočením přidá určité množství živých kvasnic, kterým se říká kroužky. Přídavek “kroužků” dodá do hotového piva nový podíl extraktu a v sudech tak dojde k dalšímu stupni dokvašování. Výsledkem je trochu odlišná a unikátní chuť a díky obsahu živé kultury kvasic i “vylepšená” biologická hodnota. Pivo má vyšší plnost, více vitamínu B a dalších zdravých látek, působí svěže, čerstvě a chutná výborně.

Budvar Kroužek můžete ochutnat i v jiných vybraných hospodách, ale pouze v Masných krámech je čepovaný z tanku. Na čepu tady ale mají i další piva z portfolia Budvaru. Aby také ne, když provozovatelem restaurace je sám pivovar. Masné krámy jsou takovou českou gastronomickou stálicí s výtečným budějickým pivem. Můžeme za to být rádi, protože osud této budovy byl kdysi nahnutý…

Když na konci 19. století vznikla zcela nová jatka na budějovickém Pražském předměstí, začala budova masných krámů v Krajinské ulici postupně ztrácet význam a začala chátrat. V roce 1945 to došlo tak daleko, že se uvažovalo o demolici. K tomu ale naštěstí nedošlo a o pár let později, v roce 1953 byla budova přestavěna a stala se z ní nynější restaurace Masné krámy.

Bludný kámen

Příjemně nasyceni kroužkovým ležákem opouštíme budějovický legendární hostinec a míříme k další pivní zastávce naší trasy. Cestu si prodlužujeme přes náměstí, kde nás zajímá jeden pozoruhodný kámen.

Po chvíli obcházení Samsonovy kašny uprostřed náměstí a bedlivém sledování dlažby, jako bychom hledali houby, nalézáme bludný kámen. Působí docela nenápadně, je zasazen v dlažbě a má na sobě vyrytý křížek. Bludný kámen je opředen tajemstvím a váže se k němu řada pověstí. Mezi lidmi koluje plno verzí mýtu o tom, že kdo kámen překročí, už nenajde cestu domů. Podle některých je potřeba překročit kámen nevědomky po setmění, podle jiných po 21. hodině nebo dokonce po půlnoci. Jiné pověsti praví, že kdo se na kameni třikrát otočí kolem dokola, bude bezradně bloudit ulicemi města, a jsou i povídačky tom, že to ”funguje” jedině po třech pivech…

Na místě bludného kamene prý kdysi stával popravčí špalek či snad šibenice, kde se konala řada veřejných poprav. Osudná událost, která se později rozvinula v povídačky, které přerostly v pověsti o bludném kameni, se odehrála někdy v druhé polovině 15. století. Tehdy mělo být popraveno 10 mladíků podezřelých z vraždy rychtáře. Žádný z mladíků nechtěl doznat vinu ani udat viníka, a proto byli popraveni všichni. Snad to byl právě pamětní kámen připomínající tutu událost, který dal vzniknout vyprávění o bludném kameni.

Bylo teprve odpoledne, ještě jsme neměli za sebou ani tři piva, a proto nám bloudění ulicemi nehrozilo. Naše další kroky směřovaly s jistotou do baru Singer Pub.

Singer Pub s minipivovarem Beeranek

V České ulici hned vedle náměstí, najdete od roku 1996 bar Singer Pub. Podnik sám o sobě říká, že nabízí největší výběr točených piv v Budějovicích, pódium pro hudební produkce a také kuřácký dvorek. Rozhodně tedy nečekejte rodinnou restauraci, ale “undergroundový” bar se vším všudy.
Od roku 2014 funguje přímo v baru minipivovar Beeranek. Pivovarskou technologii spatříte hned po vstupu - nerezové varny jsou umístěné vedle barového pultu.

Pokračujeme na vlně světlých piv plzeňského typu a dáváme si místní 11° ležák Beeranek. Nad půllitrem nefiltrovaného piva debatujeme nad vším možným a prohlížíme zdejší neotřelou “beránkovskou” výzdobu. Rychle nás ale dohání hlad a chuť na něco k snědku a tak opouštíme potemnělý a při odpoledni liduprázdný bar a vyrážíme zase zpět do Krajinské ulice, tentokrát do čísla 27.

Krajinská 27

Třetí pivní zastávka dne. V ulici Krajinská 27 se od roku 2014 nachází stejnojmenný restaurační minipivovar. Hned ve vstupní chodbě zaujme pohled na otevřenou spilku. Na čepu tady bývá 5 místních piv.

Ke snědku svorně volíme hovězí hamburger z květové špičky. Velmi dobrý. To se bohužel nedá řict o pivech, která jsme tady dnes ochutnali. Hned na začátek nemohla chybět ochutnávka ležáku. Krajinská 11° však naše chuťové buňky nepřesvědčila a docela zklamala. Abych přechutnal i něco “z jiného soudku”, zkusil jsem 14° svrchně kvašenou Krajinskou raketu. Ani tato IPA mě neokouzlila a je to škoda. Restaurační minipivovar v Krajinské ulici je jinak velmi pěkným místem. Snad jsme s tím pivem dnes měli jenom smůlu…

Restaurace a pivovar Solnice

Na závěr jsme si nechali pivovar nejnovější. Míříme na Piaristické náměstí do restaurace Solnice. Už samotná budova je velmi zajímavá - historická gotická stavba z roku 1531, která původně sloužila jako sýpka. Dodnes si zachovala unikátní krov a charakteristický štít, jehož tvar vstoupil ve stylizované podobě do originálních pivních podtácků pivovaru. Budova Solnice byla nedávno zrekonstruovaná a restaurace otevřela na jaře 2019.

Samotný pivovar Solnice nenajdete přímo v restauraci, ale dalo by se říci “o dům dál”, v sousední Hroznové ulici. Zajímavostí je, že budovu pivovaru a restaurace spojuje unikátní pivovod, vedoucí hotové pivo podzemním potrubím přes Piaristické náměstí.

Po vstupu do restaurace na první pohled zaujmou velké tanky a zajímavý interiér kombinující gotické prvky prastaré budovy s novými doplňky, pěknými dřevěnými stoly a moderním výčepem. Místních piv je v nabídce hned několik. Zůstáváme věrni klasice a volíme trojici světlých spodně kvašených piv 10°, 11° a 12°. Piva byla dobrá, snad jen vlivem čepování trochu moc přesycená.

Zde naše pivní cesta končí. Za doprovodu deště opouštíme restauraci a spěcháme na autobus. Cestou máme čas na zhodnocení pivního odpoledne. Za sebe, a určitě alespoň za některé další z naší budějické degustační skupiny, mohu říci, že nejlepší pivní zážitek si nakonec odnáším z Masných krámů. Holt to “naše” pivo je zkrátka výborné a i přes nepochybnou rozmanitost nabídky minipivovarů ho hned tak nějaký nepřekoná…

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Chmel: Chmelařství včera, dnes a zítra (1. díl)

Tags:

historické objekty

hospody

pivo

Prokletá Zvonice

Leoš Drahota — Sat, 06 Jul 2019 13:48:02 +0000

Na skalnatém vršku, nedaleko Černoviček na Kladensku je spoustu kamení, křovin, mladých stromků a klíšťat. Stojí tu ale i něco, co kdysi vybudovali lidé a jejich potomci již zapomněli proč. Vzpomínají ale na dávnou pověst, která se o tomto kamýku vypráví, a která snad objasňuje z jakého důvodu je toto místo tak zpustlé, zapomenuté a tak trochu strašidelné.

Buližníková skála, kdysi vymodelovaná druhohorním mělkým mořem v nevelký ostrůvek, dodnes jako boule vyčnívá nad okolní terén poblíž Černoviček u Středokluk. Vrchu zahalenému do čepice hustého porostu náletových dřevin se oficiálně říká Čičovický kamýk a na první pohled ničím nijak zvlášť neupoutá. Neupoutá moc ani na druhý pohled, přestože byl vyhlášen pro svůj geologický původ přírodní památkou. Pokud se ale odhodláte proklestit si roštím cestu na jeho vrchol, něco zajímavého přeci jen zříte.

Stojí tu zděný kamenný blok o délce přibližně 840 cm a šířce 670 cm. Nad terén vystupuje tato stavba někde metr, někde metr a půl. Vnitřek celého objektu je vyplněn, ale bez kopání se nedá určit čím. Je však pravděpodobné, že zděné jsou jen stěny bloku a jeho vnitřek je saturován sutí z již neexistujících horních částí stavby. Dá se předpokládat, že kamenný blok byl jakýmsi soklem vyšší stavby, jejíž cihlový fragment lze spatřit nad východní stěnou objektu, kde lehce vystupuje nad horní plošinu bloku.

Zdivo stavby je poskládáno z různě velkých, maltou spojených neopracovaných kusů opuky a buližníku. Ve východní stěně je zdivo přerušeno, snad provaleno, a pokud kdysi do objektu existoval vchod, mohl být pravděpodobně zde. Do travnaté plošiny v koruně objektu je dnes zasazena kamenná značky kóty 21 - 345 m.n.m.

Zvláštní na tomto zděném bloku je, že dnes nikdo s jistotou neví, o jakou stavbu se na vrcholu kamýku jednalo, k čemu tento nepochybně věkovitý objekt sloužil. Z paměti kraje tato informace vymizela a nemluví o ní ani historické prameny. Stranou od lidských obydlí, na vršku uprostřed polí, zarostlý, ztracený, zapomenutý.

Pohyb v těsné blízkosti stavby je obtížný, všude roští, nízko se sklánějící větve a kameny pod nohama, zákeřně skryté porostem bujného rostlinstva. Obešli jsme přesto objekt několikrát kolem dokola a snažili se najít jakoukoliv stopu, která by nám pomohla objasnit účel zbudování této podivnosti. Bezvýsledně! Jediným úlovkem bylo do boku zakousnuté klíště a nález do rohového kamene vyrytého nečitelného malého nápisu snad s letopočtem 1913 nebo 1943.

Nejsme samozřejmě první, kdo se o původ této záhadné stavby na vrcholu Čičovického kamýku zajímal a tak vzniklo několik teorií. Mohl to prý být kdysi malý hrádek, strážní věž, větrný mlýn, tvrz nebo středověké popraviště. Jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že šlo o bytelnou zvonici, náležející k nedalekému kostelu sv. Vavřince. Proč by ale stavěli zvonici asi 270 metrů od samotného kostela? To by přece působilo zbytečné obtíže při každodenní potřebě využít její „signální“ a oznamovací funkci. Prý ale byla postavena cíleně na nejbližším a vlastně jediném kopci, aby se tón jejího zvonu lépe rozléhal do kraje. No nevím?! Této teorii však nahrává vzpomínka místních, podle které se kamýku v minulost mezi lidmi říkalo „Zvonice“.

V místní paměti se ale dochovaly i jiné nepsané záznamy. Svatý Vavřinec, kterému byl již jmenovaný blízký hřbitovní kostelík zasvěcen, prý celý vrch v pradávné minulosti proklel, neboť ho nebyl schopen očistit a vypořádat se vlastními silami s démony, jež tento buližníkový puk obývají. Tento římský světec kdysi nevydal chrámové cennosti prefektovi, rozdal je chudým a byl za to upečen zaživa. Zobrazován pak s opékacím roštem, stal se patronem hasičů, kuchařů, sklářů, archivářů, koželuhů či knihovníků. Na Kladensku se prý zjevil proto, aby z myslí lidí vymýtil relikty starých pohanských kultů. Na Čičovickém kamýku to ale nemohl mít jednoduché. Už jen proto, že se západně od vrchu nachází slavné makotřaské pravěké sídliště a svatyně lidu kultury s nálevkovitými poháry, kde byly archeology objeveny stopy praktikování rituálů, při nichž byly vyšším mocnostem předkládány lidské oběti.

Je tedy možné, že si démoni probuzení krvavými obřady u Makotřas našli své útočiště i na nenápadném vrchu při Černovičkách a sv. Vavřinec s nimi dodnes kdesi na pomezí našeho a jiných světů bojuje o nadvládu nad tímto krajem? Připusťme si alespoň na chvíli takovou imaginaci. Hned nám bude jasné, proč se lidé u prokleté Zvonice občas setkávají s podivnými, nevysvětlitelnými zvuky a jinými zvláštními úkazy, přicházejícími zřejmě z transdimenzionálních trhlin, vedoucích kamsi na stále horké svaté bojiště. Na tomto zpustlém kamýku se tak pravděpodobně díky neúspěchu světce nelíbí lidem, nevyhledávají ho, nezušlechťují, a když už na něm jednou něco přeci jen postavili, proměnilo se to asi docela brzo v trosky a upadlo do zapomnění. Pokud pak šlo opravdu o kostelní zvonici, lze předpokládat, že se zdejším démonům a pohanským běsům její pozice ani trochu nelíbila a o zánik křesťanského tlampače se patřičně přičinili. Tak takhle to bylo. A nebo ne?

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historické objekty

pověsti legendy

Kastelánem na hradě Pirkštejn - film

Jenda Mikšík — Sun, 14 Oct 2018 12:30:58 +0000

Jaké to je, stát se správcem středověkého hradu? Mnohé o tom ví Ondřej Kobza, který už třetím rokem tráví svůj volný čas na Pirkštejně v Ratajích nad Sázavou. Navštívili jsme známého pražského kavárníka v jeho středověkém sídle a zeptali jsme se, jak se mu zde žije.

Kastelánem na hradě Pirkštejn - film

Rataje nad Sázavou jsou dnes trochu zapomenutým místem. Na zdejším náměstí v historickém centru stojí několik opuštěných domů, na jejichž fasádě jsou zašlé nápisy “pension” či “hotel”. Většina obyvatel se z náměstí přesunula do novější zástavby opodál. Dávnou slávu a důležitost středověkého města připomínají dva hrady. Nad náměstím leží takzvaný Horní hrad, resp. dnes Ratajský zámek. Původní Horní hrad ze 13. století byl později přestavěn na renesanční zámek a následně prošel ještě barokní úpravou. V nedávné době se nynější Ratajský zámek dočkal alespoň částečné rekonstrukce a uvnitř ukrývá mimo jiné i muzeum. Dolní hrad zvaný Pirkštejn, ležící pod náměstím, si oproti tomu uchoval středověkou podobu až dodnes, kdy se jeho novodobým obyvatelem a správcem stává Ondřej Kobza.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Virtuální návštěva středověkého Posázaví

Tagy:

Bašta v hladomorně

Leoš Drahota — Mon, 08 May 2017 10:27:00 +0000

Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku patřil v podstatě jedinému panskému rodu a za staletí prodělal několik stavebních úprav. Jako každá středověká pevnost potřeboval funkční opevnění, které by bylo schopné odolávat stále účinnějším zbraním a vývoji vojenské taktiky. Jeden takový působivý obranný fortifikační prvek z 15. století se u Šternberku zachoval ve velmi dobrém stavu a jeho důkladnější prohlídkou můžeme částečně proniknout nejen do vojenské historie.

Mám to podobně jako Jenda (předchozí článek). Vždy jsem chtěl alespoň na chvíli nahlédnout do dávno minulých časů. Vidět na vlastní oči jak k Řípu přichází uondaná Čechova družina, jak Libuše v mlžné dáli zahlédne velké město, nebo jak husité s nadšením odhazují svou hotovost do kádí na táborském náměstí.

Chtěl bych vidět a vnímat, jaké to opravdu bylo. Jak vypadali tehdejší lidé, jak se chovali, jaké vůně a smrady visely tehdy ve vzduchu, jaké zvuky se nesly nad osadami. Vždyť je to tak dávno, že to přece nemohlo být stejné jako dnes. Připadá mi, že i zvířata vypadala jinak, rostly tu jiné stromy a trávy, svět měl jinou chuť a jiné barvy než v současnosti. Vím, asi bych byl trochu zklamaný, protože něco prostě stejné bylo, něco ale určitě ne. Takový příchod noci například, když červánky z oblohy pomalu vytlačovala tma a místo tisíců elektrických zářičů se jen tu a tam zamihotalo světlo osamoceného ohně a vás obklopila temnota tajemného neznáma černých lesů, plná nevysvětlitelných zvuků. A do lesa se tenkrát v noci obyčejně nechodilo, neboť ten jak se věřilo, patřil v tu dobu jiným bytostem, s kterými se člověk potkat nechtěl.

Jaké to bylo zůstat sám v takové noční samotě, nebo jak bylo kupříkladu hrstce vojáků na strážní hlásce, střežící některé ze středověkých opevnění. Ve velmi drsných podmínkách zřejmě přežívali s vědomím neustálého nebezpečí a malé hodnoty vlastního života. Asi to nebyla snadná služba a to je kromě možného útoku nepřátel znepokojovalo i něco jiného. Ne náhodou se na stěnách mnohých starověkých i středověkých strážních věží nebo obranných bašt našly kresby či rytiny symbolů, které měly jako amulety chránit hlídku před zlými duchy a démony. Skoro jakoby se vojáci báli více přízraků a temných sil než tmou přicházejících útočníků.

Rád bych chvilku poslouchal, o čem si ti strážní povídají, jaké jsou jejich obavy a na co se těší. Pozoroval bych, jak si připravují jídlo, jak odkázáni jen sami na sebe očekávají napadení. Chtěl bych se podívat do jejich „malé osobní historie“, a proto vyhledávám místa, která si uchovala stopy těch dávných podob světa, původních příběhů a konkrétních lidských osudů. Někdy mám štěstí a najdu místo nebo i objekt, kde je docela snadné vcítit se do pocitů a myšlenek třeba toho obránce, hlídkujícího u úzké střílny tváří v tvář svému vlastnímu nočnímu strachu či úlevě svítání.

Na jeden takový pozoruhodný objekt, baštu, odkud malá posádka střežila středověké sídlo, jsem natrefil v středočeském Posázaví. Stojí tu na skalnatém hřebeni jižně od hradu Český Šternberk a říká se jí hladomorna. Ti kdož na této předsunuté pevnůstce sloužili, měli za úkol zabránit případnému nepříteli zaútočit na hrad z jižního směru, tedy toho nejméně chráněného přírodními překážkami.

Právě z jižního hřebene, který k sídlu Šternberků plynule klesal, přišla již jednou na hrad zkáza. Jeho majitel Zdeněk Konopišťský ze Šternberku, člen Zelenohorské jednoty, se aktivně účastnil odboje proti Jiřímu z Poděbrad a tak mu král hrad násilím odebral. V roce 1467 jej po obléhání dobylo královské vojsko a právě jižní hřeben posloužil Poděbradovým dělostřelcům jako výhodné palebné postavení. Děla se stala novou mocnou zbraní a stará opevnění jim již nedokázala odolat. Když pak Vladislav Jagelonský v roce 1479 rodové sídlo původním majitelům navrátil, rozhodl se nejvyšší zemský sudí Petr Holický ze Šternberku podobnou porážku znovu nedopustit. Při následné rekonstrukci byl hrad proto důkladněji opevněn a především strategicky nebezpečný hřeben moderně zabezpečen. Na jeho vrcholu nechali majitelé vybudovat předsunutou baštu s kamennou polygonální bateriovou věží v jejím středu, oddělenou od hřebenu mohutným šíjovým příkopem.

Posádka této od samotného hradu asi 200 metrů vzdálené pevnůstky měla za úkol vizuálně kontrolovat okolí hradu a případně znemožnit nepříteli jeho napadení a ostřelování z jižního směru. Opevnění bašty ve tvaru podkovy bylo zprvu zřejmě dřevěné, později obezděné, aby nakonec věž obepnula bytelná kamenná hradba s dělostřeleckou střílnou v severozápadním směru. Do bašty se vcházelo brankou v zadní (severní), nejvíce chráněné části hradební zdi. Za přední jižní, dnes již pobořenou částí hradby, stával kachlovými kamny vytápěný obytný srub, jehož plochá, zpevněná střecha sloužila obráncům jako další palebné postavení pro těžká děla.

Uprostřed opevnění stojící dvoupatrová věž byla vybavena mohutným, k jihu směřujícím břitem. Od jeho boků se měly střely útočníků, dopadající pod ostrým úhlem odrážet a sklouzávat do stran. Do věže se vstupovalo pouze severním vchodem, od kterého až do druhého patra vede úzké levotočivé schodiště. Vysoké, válcovité přízemí, připomínající hladomornu, sloužilo posádce jako muniční sklad a spižírna zároveň. Západní vchod do přízemí byl přitom proražen až v 19. století. Do té doby byl sklad přístupný pouze malým čtvercovým otvorem uprostřed stropní klenby. Ten ústí do prvního patra věže, kde byly hlavní palebné posty obránců, vyzbrojených lehkými děly. Z kruhové místnosti ve středu tu k bokům věže paprskovitě vybíhají chodbičky, zakončené jednou nebo dvěma střílnami tzv. kalhotového typu. Do východní stěny prvního patra ústí větší portálek, kudy se přes kladku nahoru vytahovala děla a jiné objemnější předměty. Druhé patro věže bylo pravděpodobně hrázděné či roubené a hájili jej střelci s ručnicemi.

Obránci tak byli připraveni přivítat nepřítele dělostřeleckou palbou z hradebního srubu a střílen prvního patra věže, podporováni ručními zbraněmi posádky patra druhého. Nedovedu posoudit, jak účinná taková obrana byla. Z koruny věže měli obránci každopádně dobrý přehled o situaci kolem jižního hřebene. Připadá mi ale, že možnosti dělostřelců za úzkými střílnami byly značně omezené. Do každého směru ústí pouze jedna střílna a úhly v terénu, které mohli palbou pokrývat, nejsou moc široké. Ani výhled obránců, ležících, klečících, či sedících na jakýchsi kamenných trojúhelníkových lavicích v cípech střílen, nebyl nic moc.

I tak je Šternberská, pozdně gotická hladomorna označována za naše nejpromyšlenější předsunuté opevnění, které mělo být schopné čelit nové hrozbě středověkých hradů – dělostřelectvu. Navíc je tato bašta i v rámci Evropy poměrně unikátní a výjimečně zachovalá.

Zalehávám do zužující se střílny a obklopen metry kamene ze všech stran, hraji si na středověkého obránce hradu. Moc toho nevidím, a pokud by se venku něco pohybovalo, nestihl bych na to zamířit. Zase bych chtěl být na exkurzi v těch dobách, abych viděl, jak si s tím obránci v praxi dokázali poradit. Jsem naštěstí ve věži sám a tak si nerušeně opět ujíždím na vlnách své fantazie. Jaké to tu tenkrát bylo třeba v lednu nebo únoru? ... Kámen sálající mrazem, vlhko, střílnový průvan a tma. Zkřehlými prsty se sotva držím žebříku, když lezu do „hladomorny“ pro nějakou tu baštu. V šeru hledám po hmatu hebké peří, oslizlou kůrku Božího daru a sotůrek se solí. Nemohu se dočkat, až nás konečně vystřídají a já se půjdu do srubu ohřát. Ke křídlu skoro syrového kuřete zakousnu krajíc plesnivého chleba a rychle do sebe otočím pintu zvětralého piva. Zalezu pod deku na měkké chvojí a v bezpečí před nepřítelem, přízraky i divokými lesními tvory, ponořím se na celé čtyři hodiny do hlubokého zaslouženého spánku bezvýznamného očitého svědka končícího středověku.

Rubrika:

Tags:

Spirály na Šiberně

Leoš Drahota — Sun, 17 Jan 2016 15:53:41 +0000

Občas se někde nečekaně a na málo pravděpodobném místě vyloupne něco zajímavého, něco zapomenutého, trochu tajemného, i když ne třeba úplně významného, co Moskyta zaujme. A přesně to je případ zvláštního objektu, nacházejícího se těsně za okrajem Benešova na území zámeckého parku. Po Keltském valu v Jizerských horách je to další historická záhada, která má formu lidmi neobvykle navršených kamenů, za nám zatím neznámým účelem.

Asi 950 metrů východo-jihovýchodně od zámku Konopiště se ve zdejším listnatém lese zámeckého parku, na vrcholu kopce zvaného Šiberna, nachází podivné kamenné stavby. Poštou nás na ně upozornila Lenka Nováková z Benešova, která je tu po náhodném sejití z cesty objevila. Existence těchto neobvyklých objektů poblíž významného, původně středověkého sídla nás samozřejmě zaujala a tak jsme se s Lenkou domluvili, že společně vyrazíme vrchol Šiberny obhlédnout. Stalo se tak jednoho deštivého dne na sklonku loňského roku a kamenné stavby nás svou „divností“ nezklamaly.

Téměř na samotné kótě 410 m.n.m. tu z nánosů listí vedle sebe vystupují dvě celkem nenápadné vyvýšeniny, které lze snadno přehlédnout jako dva nezajímavé přírodní kopečky. A tak jsme si až po Lenčině upozornění všimli, že tyto vyvýšeniny mají vlastně tvar stupňovitých homolí kruhového půdorysu, jejichž částečně se již rozpadající boky jsou vyzděné z neopracovaných kamenů.

Další překvapení nás pak čekalo, když jsme se po jednom z těch kamenných stupňů vydali homoli obejít kolem dokola a toto kroužení nás nečekaně plynule dovedlo až na vrchol kopečku. Žádná stupňovitá homole, ale spirála to je! Respektive dvě spirály. Jedna levotočivá, druhá pravotočivá. Obě mají tři závity, jsou přibližně stejně velké, vzájemně západovýchodně orientované a jejich vnější okraje jsou od sebe vzdálené 13 metrů.

Šíře obou těchto zakroucených stoupajících teras se pohybuje od 6 do 7 metrů, vrcholové plošiny mají průměr přibližně 10 metrů. Mění se i výška závitů obou homolí. Obecně je nejvyšší dole v nejširší části – až 1 metr, zatímco pod vrcholem měří převýšení jen nějakých 30 centimetrů. Při našem přeměřování spirál jsme tak zejména co se týče šíře stoupající zakrouceniny zjistili značný rozptyl (až přes 1 metr), což naznačuje, že tyto objekty byly zřejmě budovány bez přesných plánů a vyměření.

Proč to tu ale je? K čemu tyto spirály sloužily, kdo je tu postavil a kdy? Vzhledem k rozměrům lze předpokládat, že nejde jen o nějaké neúčelné hromadění kamenů z dlouhé chvíle. Středně velké kamenné bloky nejsou svázány žádným pojícím materiálem a můžeme se domnívat, že pouze zpevňují boky závitů, jejichž vnitřek je vyplněný zeminou. Lze si také všimnout, že statné stromy, jenž na tělese spirál stojí, asi nejsou náletovými dřevinami, neboť všechny vyrůstají jen ze samotných kamenných boků, kam byly úmyslně vysázeny. Obě spirály by pak z výšky korun těchto stromů vypadaly jako dvě šnečí ulity, ležící otevřenými konci směrem k sobě, jakoby se jejich plží obyvatelé chtěli navzájem navštěvovat bez ztráty ochrany svých domečků.

Obcházíme oba podivné objekty ve větší vzdálenosti a uvědomujeme si, že to ještě není všechno. Ještě něco tu kdosi vystavěl. Na východní spirálu plynule navazuje jakási mírně se k východu zdvihající rampa o šířce asi 25 metrů, jejíž boky jsou stejně jako u spirál zpevněné kamenným zdivem. Tato rampa, dlouhá nějakých 50 metrů pak končí strmým svahem skoro až u rozcestí na okraji lesa, u něhož stojí hájovna na místě bývalého hostince. No, trochu to připomíná startovací dráhu na letadlové lodi a já konečně můžu napsat, že něco vím. Vím, že startovací dráha to určitě není. Ale to je tak všechno! Tak co s tím? Jakpak se dostat této záhadě trochu pod kůži, nebo lépe řečeno do ulity?

Jak vás již zcela jistě napadlo, kopec s názvem Šiberna má určitě něco společného s šibenicí. Podobně se přeci pojmenovávaly Šibeniční vrchy. A máte možná pravdu. Snad tu prý kdysi skutečně stávala šibenice a podle některých zdrojů jsou obě spirály pozůstatkem popraviště pro tzv. lepší lidi!? Ale ten tvar?! Něco podobného se na našem, a myslím, že ani evropském území jinde nenašlo. Kamenné šibenice byly kruhové, čtvercové či trojúhelníkového půdorysu, některá starší popraviště měla víceboká kamenná jeviště, ale žádné nemělo tvar spirály. Vždyť než by kat s odsouzencem na horní plošinu vystoupal, byl by z té dlouhé krouživé cesty celý utahaný a ještě by se mu točila hlava. Ale budiž, když by si to tak panstvo přálo … Proč by tu ale stály spirálovité šibenice hned dvě? Pro to už mě žádné vysvětlení nenapadá.

Na typických šibenicích, které se u nás od 16. století stavěly, bylo dost místa pro několik oběšenců a pokud to bylo třeba, kat popravoval jednoho odsouzence po druhém. K vysoce nepravděpodobné synchronizované double popravě by byla nutná přítomnost dvou katů i dalších pomocníků. Také východní rampa, která by mohla sloužit jako hlediště pro popravě přihlížející dav, by takto nebyla příliš logicky orientována. Jedna šibenice by stínila druhé, při double exekuci by západní spirála a hlavní aktéři západní popravy zůstali bez obecenstva. Pokud by se navíc opravdu mělo jednat o jakési parádní popraviště „pro lepší lidi“, jak se traduje, šlo by spíše o stínadlo než o šibenici, na které umírali zpravidla jen lidi „horší“.

Víme, že Benešov měl od udělení hrdelního práva na počátku 16. století své popraviště východně od města, někde u kóty 391, a podle zakreslení v mapě z roku 1764 mělo zřejmě podobu jednoduché dřevěné šibenice o dvou svislých trámcích a spojujícím vodorovném břevnu. Zřejmě také nešlo o stálou stavbu, ale o konstrukci, která se zkompletovala vždy pro účely konkrétní exekuce. Benešov neměl ani vlastního kata a pokud zrovna nemohl vypomoci popravčí z Vlašimi, či Divišova, musel se tohoto nečistého řemesla ujmout další nečistý – místní pohodný. Ostatně rasovna prý stávala nedaleko Šibeničního vrchu a tak to neměl daleko. Hrdelní právo bylo Benešovu odejmuto po reformě soudnictví v roce 1781. Zdá se tak, že druhou šibenici na opačné straně města Benešov nepotřeboval a ani k jejímu provozování neměl lidské zdroje.

A tak se nabízí další vysvětlení. Vysvětlení ne tak atraktivní, ale myslím, že o něco pravděpodobnější. Třeba tu opravdu kdysi stávala nějaká šibenice, už kvůli tomu jménu Šiberna. Bylo to však kdysi v dávném středověku a spirály s tím nemají nic společného. Možná jsou jen zkrášlovacím kratochvilným prvkem novodobější zámecké zahrady. Mohly být třeba součástí bludiště, kde by neprůhlednou stěnu spirálovitě stoupající stezky tvořily mladé stromky, hustě vysázené k jejímu vnějšímu okraji. Od tvůrců parkové architektury Konopiště bych sice čekal „kvalitnější práci“, tak jak je tomu u precizně provedených zděných okrasných prvků v blízkém okolí zámku, tady by ale mohlo jít spíše jen o přírodněji pojatou povrchovou terénní úpravu. Na vrcholových plošinách spirál pak mohly stát zastřešené dřevěné altánky, poskytující panstvu ničím nerušený výhled do kraje. Vyhlídka na místě bývalého popraviště? Je to možné.

Snad šlo o součást zahradní kompozice, kterou tu po sobě zanechal hraběcí rod Pánů z Vrtby, významně se angažující v klasicistní úpravě zámeckých zahrad v polovině 18. století. Součástí francouzské zahrady v této části parku bylo i dvanáct lesních průseků (nebo i sypaných cest), paprskovitě se sbíhajících do kulatého středu, jakési křižovatky, ležící asi 130 metrů jihovýchodně od vrcholu Šiberny. Tato kruhová křižovatka měla průměr asi 20 metrů a kolem ní stály v kruhu sochy antických múz.

Možné by to bylo, ale na starých mapách této klasicistní zahrady nejsou spirály vůbec zakreslené, žádný z vyznačených paprsků, ani jiná cesta k nim nesměřuje a kompozičně se sem nehodí. Třeba ale pochází z nějaké starší zahradní časové vrstvy, o které se nám však nepodařilo najít žádné informace. A tak nás ani jedno z nabízených vysvětlení existence podivných šnečích ulit u Konopiště zatím úplně neuspokojilo. Budeme pátrat dál a budeme vám vděční za každou informaci, za každou pomoc.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

historické objekty

Pod dlažbou Pražského hradu

Leoš Drahota — Mon, 13 Apr 2015 14:03:52 +0000

Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem zvláštního významu. Je atraktivní a zajímavý tím co mohou jeho návštěvníci spatřit a možná ještě více tím, co je běžným turistům skryto. Jsou tu výjimečné prostory, kam prostě není možno veřejnost vpustit, jsou tu lokality, na kterých se provádí archeologický průzkum a je tu neznámá historie hradu, skrytá zatím ještě úplně všem, ve spodních vrstvách dávných sedimentů, zavážek a zásypů.

Hradiště na posvátném místě

Po sklepech klatovských, vypravili jsme se také do sklepení pod Pražským hradem. Nejde ale ve skutečnosti o žádné sklepy, nejde, nebo lépe řečeno původně nešlo ani o žádný druh podzemí. Vstoupili jsme „jen“ do prostor dávného hradního a hradištního areálu, dnes skrytého pod dlažbou a betonovou deskou III. nádvoří.

Skalní ostroh, na kterém Pražský hrad stojí, býval původně skutečně jakýmsi ostrým opukovým dračím hřbetem, velmi členitým a k vybudování tak velkého hradního areálu na první pohled nepříliš vhodným. Svahy hřbetu byly rozdrásány výmoly a mnohými stržemi, celý hřbet byl příčně rozdělen brázdou na dvě části. Ze skály vyvěralo několik pramenů, z nichž ten nejvydatnější, zvaný Svatováclavská studánka, vyhloubil do jižního svahu ostrožny hlubokou rokli, kdesi na úrovni východní části dnešního III. hradního nádvoří.

Celá tato skála, tento ostroh byl od dávných dob kultovním a pravděpodobně i mocenským centrem. Nacházel se tu posvátný pahorek Žiži, stával tu i kámen zvaný knížecí stolec, na kterém byli slavnostně intronizováni první čeští panovníci. Podivně znějící název posvátného pahorku může být podle archeologa Ivana Borkovského odvozen od slova žhnouti, což má prý souvislost buď s pohanskými ohni, které tu v šerém dávnověku hořívaly, nebo se sopečným průduchem, který na vrcholu pahorku ústil na povrch a žhnul věčným světlem z tajemných hlubin země.

Pokud tyto dávné legendy, či zápisy z Kosmovy kroniky mluví pravdu, pak se skutečně jednalo v rámci celé české kotliny o mimořádné místo, které bylo dlouho využíváno převážně k posvátným pohanským a později křesťanským obřadům. Víme, že již od pravěku tato skála lidi přitahovala, vedly se o ní boje a kdo jí obsadil, jako by tím získal právo vládnout okolnímu teritoriu. O těchto dobách toho ale moc nevíme, přesto nám archeologické nálezy napovídají, že tato ostrožna byla odedávna vyhledávána především zdejší elitou. V časech o něco málo pozdějších byl už výběžek nad Vltavou postupně obehnán první dřevěnou palisádou a hliněnými valy, vrcholový hřeben sražen a skála postupně zarovnávána.

Ostroh obestřený mýty a legendami, nabitý silnou zemskou energií, si vybrali první Přemyslovci, aby odtud vládli nově se formujícímu knížectví. Oni sami však rozrůstající se hradiště nezaložili, nýbrž se ho „zmocnili“. Komu ho však zabrali, kdo tu sídlil před nimi, nevíme. Na hřbetu, odděleném na západní straně od hradčanské plošiny hlubokým příkopem, se začaly stavět první sakrální stavby, palác panovníka a nedlouho poté i první domy, zřejmě převážně hospodářského charakteru. Zpočátku dřevěné, ty nejvýznamnější pak povýšené kamenem. Okolo jednoho z nejposvátnějších míst Čech vyrostlo někdy po roce 880 na jeho ochranu rozlehlé, ranně středověké předrománské hradiště.

To mělo původně tři vstupní brány, východní, západní, přicházející od Levého Hradce a jižní, kterou se sestupovalo do pozdějšího podhradí. Při jižní straně opevnění byly soustředěny zpočátku dřevěné obytné domy členů knížecí družiny i palác knížete, v severnějších polohách hradiště se budovaly hlavně zděné sakrální stavby (rotunda sv. Víta, kostel sv. Jiří). V 1. polovině 11. století přestavěl Břetislav I. opevnění hradiště na zděné, dosahující výše až 5 metrů, vstupní brány začaly hlídat věže rozhleden. Na přelomu 11. a 12. století prodělalo celé hradiště po několika požárech rozsáhlou přestavbu. V jeho areálu vyrostly nové kamenné kostely, domy dvořanů i služebnictva, dům biskupa, klášter i dílny a sklady. Za Soběslava I. (1125 – 1140) byl vybudován nový palác s klenutou síní, obytnými prostorami a kaplí Všech svatých. Posíleno bylo i opevnění celého areálu a nyní již Pražský hrad tak získal svou románskou podobu.

I když i toto období historie Pražského hradu je nám dnes už velmi vzdálené, můžeme se kupodivu na podobu tehdejší hradní zástavby alespoň v náznaku dodnes podívat.

Krátký film z naší návštěvy pod III. nádvořím. http://www.moskyt.net/film/historie-ukryta-pod-nadvorim-prazskeho-hradu-...

Vznik archeologické rezervace

Masivní zídky, kdysi zdi prvních kamenných domů, obepínají nevelké obytné prostory a vymezují úzké komunikace dávné hradní zástavby. Procházíme těmi uličkami, snažíme se představit si, jak to tu tehdy vypadalo, jak se tu žilo a jak se odtud vládlo. Nad hlavou máme celé současné III. nádvoří, nesené mohutnými sloupy, ukotvenými v středověkém zdivu. Připadá nám, že staré zdi z nevelkých kamenů nemůžou tu váhu mnoha a mnoha tun betonu unést, ale ony nesou a drží, jako by s nimi už nikdy nic nemělo hnout. Chrání tak unikátní archeologické naleziště, jenž stále vydává nové a často překvapivé objevy.

Počátky archeologického výzkumu na Pražském hradě lze spojit s dostavbou chrámu sv. Víta v roce 1874. V rámci přípravných prací bylo tehdy vyhloubeno několik prvních průzkumných sond a další výkopy, prováděné za účelem archeologického zajištění lokality, na které byla budována novodobá část katedrály, byly hloubeny až do konce dostavby chrámu v roce 1928. Systematický archeologický průzkum hradního areálu, pojatý jako vědecký projekt, pak započal v červnu 1925. Byl vlastně logickým následkem i součástí rozsáhlé stavební úpravy hradu, který se měl propříště stát sídlem prezidenta mladé samostatné republiky. Podle návrhu slovinského architekta Josipa Plečnika, který se na rekonstrukci v letech 1920 až 1934 významně podílel, bylo upraveno i samotné III. nádvoří. Do té doby se směrem od katedrály svažující plocha vrcholu ostrožny byla vyrovnána mohutnou betonovou platformou, nesoucí dlažbu „nového“ nádvoří a zastřešující původní povrch, z kterého se stala archeologická „rezervace“, jakýsi vědecký eden.

Na bádání v tomto unikátním prostoru měla dohlížet odborná Archeologická komise pro výzkum Pražského hradu, sestavená ze zástupců pražského Národního muzea (dr. K. Guth, dr. A. Stocký), Archeologického ústavu (ředitel prof. L. Niederle, K. Buchtela), Kanceláře prezidenta republiky (ministerský rada Blažek, hradní stavitel K. Fiala) a Ministerstva školství a osvěty (dr. Z. Wirth). Dokumentaci v terénu měl pak na starost Jan Filip, Jaroslav Böhm a Jaroslav Pasternak. Od roku 1926, kdy celý projekt převzal Státní archeologický ústav, se vedení samotného výzkumu ujal Karel Guth, kterého v roce 1928 nahradil dr. Ivan Borkovský.

Archeologové pracovali v rámci tohoto projektu v podzemí Pražského hradu prakticky nepřetržitě až do nástupu totality, kdy byl přístup odborníků do hradního areálu značně omezen. Prostor pod III. nádvořím přestal být kontrolován a udržován, což mělo za následek poškození i destrukci některých terénů, rozpad zdiva a ztrátu několika původních dřevěných prvků, které se vlivem prosakující vlhkosti rozložily. V letech 1993 až 1996 proběhl pod třetím nádvořím záchranný výzkum stavu této významné lokality, u příležitosti rekonstrukce povrchové dlažby a roku 1997 pak započal s podporou Ministerstva kultury ČR záchranný projekt, při kterém byl tento archeologický terén ošetřen, zabezpečen a zajištěno vhodné mikroklima. Byla také uspořádána, revidována a k odbornému využití zpřístupněna část dokumentace z prvních let terénního výzkumu.

Objevy minulé a očekávání objevů příštích

Díky původní dokumentaci, dochovanému archeologickému terénu i aktuálním poznatkům v současnosti dochází nejen k novým objevům, ale i revizi starých závěrů. To je způsobené především rozvojem moderních vědeckých metod a oborů (archeobotanika, palynologie, dendrochronologie, analýza stavebních pojiv, atd.), odhalením dříve neznámých souvislostí, jak z oblasti historie, tak například architektury, ale i stále se rozvíjející dříve nepraktikovanou mezioborovou spoluprácí.

Tak se třeba díky na poslední chvíli zachráněným fragmentům raně středověkých dřevěných prvků podařilo získat standardní dendrochronologickou křivku dubu pro pražské prostředí od 9. do 10. století, která může být dále využívána k datování jiných dubových nálezů z tohoto období. Díky této metodě se tak podařilo datovat i dřevěný srub, nalezený pod III. nádvořím, který pochází z poloviny 10. století, a který možná obýval přímo některý z příslušníků knížecí rodiny. Jde přitom v rámci Evropy o zcela unikátní objev, neboť objekty postavené stejnou technikou se jinde nedochovaly.

Mezi pozoruhodné objevy hradní archeologie rozhodně patří i kostel Panny Marie, který byl jednou z nejstarších kamenných staveb na našem území (882-884) a vůbec prvním kostelem postaveným v Praze. Jeho základy se dlouho bezvýsledně hledaly, až se nakonec našly pod dnešní Obrazárnou mezi 2. a 4. nádvořím. Kostel byl podle legendy založen knížetem Bořivojem I. a měl být i nejstarším pohřebním místem Přemyslovců. Pro malé rozměry této významné svatyně i neobvyklé situování stavby mimo vlastní hradiště však v hrobce pod podlahou spočinuly nakonec jen kosti Bořivojova syna Spytihněva I. a jeho manželky.

Výjimečný je i hrob bojovníka z druhé poloviny 9. století, nalezený společně s dalšími asi dvaceti významnými hroby v místech, kde dnes stojí poněkud cizorodý Plečnikův monolit, a kde se podle některých názorů měl nacházet i posvátný pahorek Žiži. Tento předkřesťanský válečník byl na cestu na onen svět vybaven železným mečem, sekerou, dýkou, nožem i koženým váčkem s křesací soupravou a železnou břitvou. K jeho tělu bylo přiloženo také nevelké vědro, které zřejmě obsahovalo něco k jídlu a pití. Dle této nezvykle bohaté výbavy, místu, kde byl pohřben a velmi důkladně zbudovanému hrobu lze soudit, že šlo o velmi významného muže, možná i rodového vůdce, jehož identitu se však zatím nepodařilo odhalit. Antropologické šetření však téměř vyloučilo jeho příbuznost s prvními Přemyslovci!?

Do dnešních dnů se pod současnou úrovní hradního areálu, v desítkách až stovkách vrstev navršených do mocnosti několika metrů, pátrá po historii hradu i naší země. Díky tomu, že byl původní povrch skály zarovnáván, terénní nerovnosti zaváženy a odpad pouze odhrnut, vznikly především při vnitřních stranách hradeb až osmimetrové vrstvy sedimentů, skrývající složitou strukturu pozůstatků staveb, cest, zdí, studní, hrobů, odpadních jímek a dalších artefaktů z různých období osídlení hradního areálu. Ve východní části III. nádvoří byla bývalá rokle potoka vyplněna stále ještě neprozkoumanými vrstvami potenciálně bohatého archeologického materiálu z období od 9. do 12. století, o mocnosti dokonce až 14 metrů. Tyto vrstvy přitom zakonzervovaly nejen jednotlivé stavební fáze raně středověkého hradiště a fragmenty výrobků, které tu po sobě zanechali jeho lidští obyvatelé. Nachází se tu také pozůstatky a stopy toho, co tehdejší lidé jedli, jaká tu chovali zvířata, jaké pěstovali rostliny, co v prostoru hradiště rostlo za stromy, jaké pyly létaly v ovzduší nebo kdy hradiště zachvátil požár.

Otázky v kulisách dávnověku

Dosah poznatků, které nám ještě může tato archeologická rezervace v budoucnosti nabídnout je nepředvídatelný a proto je tak významná a její výzkum tak vzrušující. Mnozí z těch, co se nahoře prochází po novodobé dlažbě kolem katedrály sv. Víta a obdivují její ladné oblouky vůbec netuší, že se pod jejich nohama odehrává napínavé dobrodružství hledání mnohem starší a zatím ještě z velké části neznámé minulosti posvátné skály.

Prohlížíme si základy kostela sv. Bartoloměje (z 2. poloviny 11. století), které jsou korunovány původní kamennou dlážděnou podlahou, stupínkem presbytáře ve východní apsidě i s blokem kamene, na kterém stával dávný oltář. Přecházíme nad dochovanými stěnami původně kryté široké chodby, která kostel spojovala s bazilikou sv. Víta a následně pak i s bazilikou sv. Jiří. Nahlížíme do kamenem obloženého hrobu neznámého duchovního, jehož kosti tu spolu s kalichem a miskou na hostie odpočívaly trochu překvapivě uprostřed této chodby a napadají nás jen další a další otázky, na které zatím nejsou odpovědi k mání. Klenutým románským portálkem vstupujeme do útrob středověkého domu, jehož malé okénko je dodnes chráněno původní železnou „ostnatou“ tyčí. Prohlížíme si i fragment dřevěné konstrukce, která bývala součástí dávné palisády, ještě než byla nahrazena kamennými hradbami jižní fortifikace.

Pohybujeme se v kulisách převážně z 11. a 12. století a někde pod námi tušíme ještě starší časy. Kdo obýval tyto prostory? Známe jen velmi málo jmen z těch dob a ještě méně osudů těchto lidí. Kdo vládl nejstaršímu hradišti nad Prahou, ještě než ho získali Přemyslovci? Byl to tajemný bojovník z hrobu na nejposvátnějším místě ostrožny? Na některé otázky již odpovědi nalezeny zcela jistě nebudou, na některé snad ale ano. Možná tu jednou bude nalezen i sopouch bájného pahorku Žiži, nebo snad zvláštní kámen - pro příští prezidenty jistě atraktivní knížecí stolec :-)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Z triforia Svatovítské katedrály

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Tags:

Klatovské sklepy

Leoš Drahota — Mon, 19 Jan 2015 16:54:13 +0000

Tak jako pod Jihlavou či Znojmem, skrývá se i pod západočeskými Klatovy členité středověké podzemí. Některé jeho části nejsou vyčištěné, některé jsou jen obtížně průchodné a některé zatopené. I to je důvod, proč není tato podpovrchová součást města běžně přístupná veřejnosti. Prošli jsme při naší nedávné návštěvě Klatov jedním ze segmentů tohoto labyrintu, abychom si udělali vlastní představu o podobě těchto nepříliš známých prostor.

Počátek vzniku podzemních prostor pod historickou zástavbou Klatov lze zřejmě datovat už do období výstavby prvních zděných domů. Do měkčího zvětralého podloží byly první sklepy pod domy hloubeny již ve 13. století, jako většinou jednoduché jednokomorové místnosti. Ty byly pak postupně rozšiřovány především do kratších slepých uliček, zvaných lochy. Do gotických sklepů se vstupovalo z tzv. mázhausů*, po pozdějších stavebních úpravách z domovních dvorků, chodeb či předsíní. Zpočátku sloužily rozrůstající se podzemní prostory jako sklady zboží, zásobárny potravin, lednice na led a maso či malé dílny nebo pivovary. Později se ale sklepy zavrtávaly i do hlubších a kompaktnějších žulových vrstev a vznikala tak druhá, třetí a někde i čtvrtá podzemní podlaží.

Především druhá a třetí patra se pak rozrůstají a propojují do systému chodeb, které skutečně plní funkci spojovacích komunikací. K čemu ale tehdejší obyvatelé Klatov potřebovali systém chodeb nezávislý na povrchových ulicích a uličkách? Obraný účel podzemního komplexu nebyl v Klatovech nikde prokázán. Nebyly tu také nalezeny žádné „pasti“ k zneškodnění či zastavení pronásledovatelů, jaké se našly v jiných městech. To znamená, že klatovští podzemí zřejmě neměli v úmyslu využívat v dobách ohrožení k úniku či ukrývaní před vnějším nepřítelem a k těmto účelům ho nerozšiřovali ani neupravovali.

Chodby pod Klatovy však prokazatelně sloužily třeba k tomu, aby mělo několik sousedů přímo ze svého sklepa přístup ke společné podzemní studni, kterých bylo pod městem nalezeno několik. V některých případech jistě došlo k podpovrchovému propojení čistě za účelem zkrácení cesty a někde se majitelé domů prostě při rozšiřování sklepů k sobě prokopali náhodou.

Další významnou funkcí, kterou chodby ve spodních patrech plnily, byla funkce odvodňovací. Voda jimi byla z klatovských sklepů a z podloží domů odváděna ven z opevněného města do městského příkopu. Systém čistě odvodňovacích štol menších rozměrů (asi 70 x 70 cm) pak vznikl i na původní úrovni městských ulic, kdy se bývalé povrchové strouhy překryly plochými kameny, dlažbou či zeminou, aby se staly kanály odvádějícími splašky a dešťovou vodu. Na tyto štoly se již několikrát podařilo natrefit třeba při opravách vozovky, jejich situace zatím ale zmapována nebyla.

Jedna z dnes závalem přerušených podzemních chodeb vede také do mučírny, objevené na počátku 20. století v prvním patře Černé věže. Ve středověku a novověku byla tato chodba jedinou přístupovou cestou do místnosti, kde se prováděla tortura, a proto se jí dnes říká „katova ulička“. Mistr popravčí tudy podle všeho přicházel do zaměstnání ze Špitálského předměstí, kde v katovně mimo městské hradby přebýval.

Při rozšiřování spodních podlaží byl jako vedlejší produkt získáván kvalitní kámen, který byl použit při výstavbě mnohých klatovských domů. Hloubení podzemních chodeb byla těžká dřina, které se klatovští věnovali především v zimních měsících. Průměrně se dařilo při každodenní práci prodloužit profil chodby o jeden až dva metry za měsíc. V chodbách najdeme i početné slepé odbočky, výklenky na umístění kahanů či uskladnění menších předmětů a několik větracích šachet. Tam kde se rostlá hornina zdála být staticky nestabilní, ošetřili stavitelé tento úsek zpevňovacím cihlovým pásem.

Od 19. století přestalo hlubší městské podzemí plnit svou funkci. Rozsáhlé nepotřebné chodby se začaly zavážet stavební sutí, odpadem a popelem. Spodní prostory přestaly být kontrolovány, odvětrávány, hromadila se tu voda. Když pak do ulic klatovského historického centra, vystavěného na nepříliš stabilním podloží, vjela moderní doprava, nenechaly na sebe problémy se zanedbaným podzemním komplexem dlouho čekat.

Ve stěnách domů stojících nad historickým sklepením se začaly objevovat trhliny, na několika místech došlo k narušení vozovky. V Krameriově ulici se do podzemí propadla jednotlivá parta domu čp. 180, jinému domu v téže ulici do sklepů zajel celý, nově vyzděný komín. Ve střeše a podlahách domu po něm zůstal jen prázdný otvor, jako by tudy prolétl meteor. Lehké vepřovicové zdi domu klenby sklepení unesly, ale těžké zdivo tělesa komínu z pálených cihel již nikoliv. Pod domy na křižovatce ulic Zlatnická a Randova se začalo hýbat a hroutit i samotné poddolované podloží a proto bylo rozhodnuto o nutnosti rychlého stabilizačního zákroku.

V 60. letech minulého století byli do Klatov přivoláni pracovníci Interprojektu Brno, kteří měli za úkol zmapovat a zaměřit městské podzemí. Vzhledem k časové tísní však byly vytvořeny plánky převážně jen schématické, umožňující neodkladné zahájení sanačních prací. Pak už do středověkých sklepů vtrhli specialisté Geoindustrie Praha a Geoindustrie Stříbro, kteří začali do skály hloubené historické podzemí zpevňovat tunami a tunami betonu.

Jediným účelem této sanace bylo zajištění statiky staré zástavby Klatov, ohrožené působením otřesů a vibrací z povrchové dopravy na nestabilní a zanedbané sklepení. Zachování několikasetleté podoby podzemí nebylo důležité. Převážná část profilů chodeb byla pokryta vrstvou zpevňujícího betonu, mnohé chodby, prostory i schodiště spojující jednotlivá patra byla zazděna. Některé průchody mezi jednotlivými částmi sklepů byly opatřeny železnými mřížemi. Po skončení sanace v roce 1973 byl původní interiér starého podzemí téměř v celém svém rozsahu nenávratně ztracen.

Chodby se zúženým profilem se staly obtížně průchozí, nenašlo se pro ně žádné nové využití. Celý komplex byl zazdívkami rozdělen na separované úseky. Některé části jsou zcela nepřístupné, některé z nich zapomenuté. Jen z náznaků lze odhadnout, kam určité chodby směřují a kde se propojují. Části spodních pater se zaplavují a voda se musí odčerpávat. Překvapivě tu ale najdeme také "nové lochy", jenž vznikly až v průběhu sanace jako technologické prostory. Některé vhodné „místnosti“ byly opatřeny ocelovými dveřmi a vzduchotechnikou, aby se daly využít jako kryty civilní obrany.

Zajímavá je situace pod jezuitským kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. Ten byl stavěn až od roku 1656 na místě, kde v té době již existovaly rozvětvené sklepy zbouraných domů. I kostel má své nepříliš hluboké podzemí, své krypty a nikdo přesně neví, jak bylo naloženo s původním středověkým sklepením. Skrývá se stále ještě pod církevními katakombami, nebo bylo při stavbě kostela nahrazeno, zavaleno, či zazděno? Jaký je jeho stav, pokud ještě existuje? Předpokládá se, že byly kostelní podzemní prostory se starými sklepy dříve propojené, jak tomu nasvědčuje například pod Divadelní ulicí se nacházející část chodby, směřující pod jezuitské krypty. Podle sanačních výkresů byly tyto záhadné komunikace v blízkosti kostela zavaleny a bez průzkumu zabetonovány. A tak kdo ví, jestli se někdy podaří najít cestu do těchto ztracených neznámých sklepů, možná uchovávajících nejedno překvapení.

Zbylo jen několik málo míst, která unikla novodobé apokalypse. Přesto je lze pod starým městem najít a spatřit tak alespoň malý střípek v betonu utopené historické památky.

Mapovat a znovuobjevovat jak rozvětvené klatovské sklepy vypadaly, kudy vedly chodby, co z nich zůstalo a jaký měly účel, se dnes snaží občanské sdružení Klub přátel Klatovska. Interprojekt Brno po sobě zanechal jen hrubé schématické plány bez zohlednění historické podoby. Podrobné stavební výkresy jednotlivých sklepů, vzniklé při vlastní sanaci, zase ukazují stav podzemí až po vybetonování, zazdění a všech ostatních úpravách. Žádná mapa původního středověkého sklepení tak není k dispozici a pátrání po jeho podobě je obtížné. Čas od času ale přeci jen přináší překvapující objevy, které jsou přátelům Klatovska odměnou za jejich úsilí.

*mázhaus – rozměrná nevytápěná místnost v přední části přízemí gotického nebo renesančního domu, využívaná například k provozování řemesel či obchodní činnosti. Zároveň komunikační uzel, odkud vedly schody do prvního patra či do sklepa, průjezd či průchod do dvora.

Za informace a návštěvu Klatovského podzemí děkujeme Martinu Křížovi

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Krev Klatovské Madony

Jihlavské katakomby

Tags:

historické objekty

podzemí

Hoslovický mlýn

Leoš Drahota — Fri, 12 Sep 2014 13:46:25 +0000

Unikátní středověký vodní mlýn, pocházející pravděpodobně z druhé poloviny 16. století. Nachází se nedaleko stejnojmenné vesnice, jihozápadně od Strakonic. Mlýn patřil mlynářskému rohu Harantů a jeho kolo se definitivně zastavilo roku 1979. Poslední mlynář Karel Harant zemřel ve světnici této vzácné památky roku 2005. V současné době je mlýn rekonstruován a přístupný veřejnosti.

Rubrika:

Tagy:

Naše šibenice 19 – Přimda

Leoš Drahota — Thu, 11 Sep 2014 11:09:00 +0000

Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Jednoho všedního dne brzkého jara roku 2014 jsem vystoupal na šibeniční vrch nad západočeským městečkem Přimda. Měly by se tu nacházet nepatrné zbytky, spíše však jen náznaky základů kruhové kamenné šibenice. Pátral jsem po nenápadných nerovnostech terénu, či po uskupení kamenů a dlouho nic nenacházel. Až teprve když jsem vystoupal téměř k samotnému vrcholu kopce, spatřil jsem s úžasem „téměř“ kompletní šibenici. No ne úplně, ale přesto mě zprvu velmi překvapilo, co jsem na přimdském šibeničním vrchu našel.

Žádný náznak kruhové základny, ale rovnou celá, i když poněkud nízká základna i s vchodovým otvorem, z jejíž koruny se zdvihala krátká torza dvou pilířů. Jako by někdo z typizované kruhové šibenice vypreparoval její střední část, tedy korunu základny se spodní částí pilířů a tento segment posadil do krajiny. Chyběl sice výběžek tušeného třetího pilíře, ale i ten, jako by již z koruny základny v podobě několika kamenů začal vyrůstat. Celá šibenice působila tak trochu jako živý organismus, jako houba, která má v ranném stádiu svého růstu krátkou nohu a malý nerozvinutý klobouk, aby jí pak v dospělosti obě tyto části dorostly.

A i tady, jak jsem vzápětí zjistil, šibenice skutečně rostla. Nebo, lépe řečeno, byla kýmsi poněkud zvláštní technologií budována. Zřejmě z kamení posbíraného v okolí někdo na sucho vrstvil na původním půdorysu staré šibenice šibenici novou a já tím bohužel ztratil šanci zjistit, jak vypadaly původní zbytky tohoto popraviště. Aby jsem si své zklamání náležitě vychutnal, začalo docela vydatně pršet a mě nezbylo než stát a nečině obhlížet tento zvláštní objekt.

Jak se již stalo tradicí, téměř všechny mé návštěvy českých šibenic byly doprovázeny deštěm. Nevím, jak je to možné, ale rozhodně to odporuje míře pravděpodobnosti. Přimda, ač jsem si to původně myslel, nebyla výjimkou. Byl v podstatě krásný den, svítilo sluníčko, jen občas po obloze proplul bílý mrak. Přesto, jakmile jsem dorazil k popravišti, vyndal zápisník a foťák, začaly na mě dopadat první kapky vody. Zvedl jsem nevěřícně hlavu a spatřil nad sebou modré nebe. Těch pár mraků, které se na viditelné části oblohy nacházely, bylo tak daleko stranou, že z nich na mě prostě pršet nemohlo. A přesto jsem mokl. Zvláštní, to už snad opravdu nemůže být náhoda. Naštěstí asi po čtvrt hodince pršet přestalo a já se mohl začít věnovat šibenici. Ten déšť z modrého nebe mi však ještě nějakou chvíli vrtal hlavou.

Za předpokladu, že jsou kameny kýmsi nově vršeny skutečně na původním základu šibenice se zachováním jeho parametrů a situováním vstupního otvoru, byly mnou naměřené rozměry přimdského popraviště přibližně tyto.

rozměry naměřené 26. 3. 2014

vnější průměr základny: 660 – 670 cm
síla zdiva: 100 cm
šířka vstupního otvoru: 63 cm

Vstupní otvor je situován severoseverovýchodně a byl původně zřejmě dlážděn středně velkými plochými kameny, které dnes po odstranění lesní hrabanky vystupují z půdy. Nově z kamenů vyskládaná základna je vysoká 60 – 90 cm a její spodní část kryje z vnější strany nevysoký hliněný násep. Dva pilíře volně navršené na korunu podstavy mají výšku 70 cm a jsou 90 cm široké. Podle situování obou pilířů i náznaku počátku vršení dalšího pilíře lze předpokládat, že se novodobý stavitel šibenice chystá vybudovat popraviště o třech pilířích. Je-li však tato volba podpořena nějakými prameny o původním vzhledu stavby, to nevím.

Uvnitř kruhu základny jsem nalezl čerstvě vykopanou, asi půl metru hlubokou jámu, zabírající asi čtvrtinu plochy vnitřku šibenice a odhalující nejspodnější vrstvy vnitřní stěny stavby v její severozápadní části. Z odhaleného zdiva lze usuzovat, že jsou kameny skutečně vršeny na původní půdorys popraviště, že tu ze starého zdiva zbyla jen jedna nebo dvě vrstvy menších kamenů a také, že šibenice neměla žádné hlubší základy. Zřejmě byla usazena jen na povrchu písčitého podloží, pokrývajícího zde skalnatý vrchol kopce.

Hrdelním právem disponovala Přimda prokazatelně již roku 1596 a přišla o něj, stejně tak jako většina malých měst, v 18. století na základě nám již dobře známých změn v praktikování světské spravedlnosti. Ví se, že na přimdském popravišti byla 14. 3. roku 1721 sťata Margareta Zeitzinová, v lednu 1726 tu oběsili Hanse Raucha a 8. 8. 1746 tady byla při exekuci s následným provedením posmrtných zostřujících trestů popravena Kunigunda Nachtmaninová. Pravděpodobně za vraždu vlastního novorozeného dítěte byla nejprve sťata mečem, pak jí bylo srdce probodnuto kůlem a její tělo na závěr exekuce zahrabáno. Tyto tresty se zřejmě vykonávaly na pódiu v těsné blízkosti šibenice.

Podle dochovaných archiválií stála v blízkosti přimdské šibenice i katovna, která je roku 1790 uváděna již jako chátrající a opuštěná. Přimda údajně nikdy vlastního kata neměla a na exekuce si ho vždy vypůjčovala z okolních měst. Katovna tedy nejspíše sloužila popravčímu k přechodnému ubytování během jeho „služební cesty“ a také jako skládek k popravě potřebného materiálu a nářadí. Pokoušel jsem se představit si, jak byl asi tento nevysoký kopec vnímán místními obyvateli. Stála tu šibenice, umírali zločinci, přebýval tu kat. Kdo by se nevyhnul takovému místu a koho by zároveň nepřitahovalo jeho mystérium? Láká nás i teď a chceme vědět víc, než je nám ze skoupých historických pramenů známo. Chceme z co největší blízkosti nahlédnout do té temné, stovky let zapomenuté reality.

Město Přimda plánuje provést společně s odborníky a místními badateli na popravišti archeologický průzkum, který by v samotné základně šibenice i v jejím okolí pátral po dobových artefaktech, souvisejících s výkonem hrdelního práva i po lidských ostatcích, jenž by se mohly v půdě u popraviště nacházet. Následně by pak měla být na šibeniční vrch přivedena jakási naučná stezka a údajně snad i šibenice samotná by měla znovu získat svou dávnou podobu, včetně dřevěné nástavby.

Nevím, do jaké míry je vhodné stavět repliku popraviště na jeho původních základech a nevím ani do jaké míry je vhodné udělat z takového místa turistickou atrakci. Podobné tendence jsou ale v současné době k vidění často. Ode zdi ke zdi. Buď je něco zcela zapomenuto či dokonce nenávratně zničeno, nebo se z toho udělá atrakce či dokonce nevkusný byznys, zabíjející jakoukoliv historickou autenticitu. Doufám jen, že se na trámech znovuzrozené přimdské šibenice nebudou v brzké době houpat povykující dítka výletníků, pletoucí si pietní místo popraviště s dětskou prolézačkou.

Trochu zklamán tím, že jsem místo zbytků možná i středověké stavby našel jen z kamenů poskládanou maketu, vydal jsem se zpět do městečka starou zarostlou cestou, kterou měli být v dávných dobách na popraviště přiváděni odsouzenci. Z jedné strany je cesta chráněna nevysokou strání, z druhé nízkým kamenným valem. Překvapilo mě, kolik jsem na ní pod vrstvou listí našel zvířecích kostí. Že by kopec s popravištěm dodnes měl v podvědomí místních lidí „nečistý“ statut? Že by se sem ještě donedávna vyhazovaly kosti domácích zvířat či mršin tak, jak tomu bylo kdysi, prostě proto, protože to je šibeniční vrch? Místo navždy poznamenané strachem, smrtí a v nevysvěcené zemi tlejícími ostatky zločinců?

Cesta kostí mě přivedla až na okraj Přimdy, kde jsem u plotu jedné z chalup narazil na tři moc pěkné smírčí kříže a na sloup božích muk, jehož sokl nese tesaný text vypadající jako .1.7.P.L.9.7. Kdo ví, jestli některý z křížů pamatuje odvedení odsouzence na popravu. Víme ale, že tudy tyto smutné průvody chodily a tak lze předpokládat, že umístění těchto drobných kamenných památek právě sem není náhoda. Mnoho cest vedoucích na naše šibenice bylo vybaveno božími mukami, aby se u nich mohli lidé vedení na smrt rozloučit se životem a prosit za odpuštění. Smírčí kříže už ale tak obvyklé nebyly. Jedna místní pověst vypráví, že je tu do země kdysi dávno zasadili jako připomínku zmařených životů tří malých dětí, které jejich matka zavraždila, neboť je již nebyla schopná uživit. Třeba i ona skončila na zdejším popravišti a kříže jí na její poslední cestě připomněly, co spáchala.

Vyběhl jsem ještě k troskám hradu, shlížejícím na městečko z druhé strany než šibeniční vrch, abych si mohl hezky z výšky prohlédnout krajinu i kopec s popravištěm, který jistě tenkrát musel být zbaven porostu, aby byla hrůzu nahánějící stavba a případně i viselci dobře zdaleka viditelní. Městečko pode mnou existuje možná již od 12. století. Právo na užívání vlastního popraviště získalo pravděpodobně v 16. století. Jako jedno z mála měst u nás se nyní rozhodlo pátrat po stopách této části své historie a z toho mám radost. Jsem zvědav co přinese archeologický průzkum, ale už raději nechci vědět, co se s přimdskou šibenicí stane potom.

Prameny:

Blatenské listy, Jan Olejník, 17/2003, 5/2004 * Erhängen mit Dekapitation, Rabl, W. - Haid, Ch. - Katzgraber, F. - Walser, B., Archiv für Kriminologie, 195, 1 - 2, 1995, s. 31 – 37 * Historie trestu smrti, Martin Monestier, Rybka Pablishers 2001 * Hrůzy středověku, Antonín Glanc * Cesta na popraviště, Vladimír Šindelář, Praam 2001 * Dějiny poprav a katů v Čechách, Josef Svátek, Havran 2004 * Osm ran z lásky, Jan Mach, Condor International s.r.o 1994 * Pankrácká popraviště z let 1926 – 1989, Historická penologie 1/2006 * Popravy českých pánů, Vladimír Liška, Fontána 2003 * Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou * Šibenice v Bečově n. T. a archeologie popravišť, Petr Sokol, A.R. LV-2003 * Šibenice v Bečově n. T., hrdelní soudnictví a archeologie, Petr Sokol, Západočeský historický sborník 8, 2003 * Šibenice v Jelenohorské kotlině, Krkonoše a Jizerské hory 7/2005, Ivo Laborewicz * Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Marek Řeháček, Kalendář Liberecka 1997 * Pozůstatek popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Daniel Kovář, Výběr – časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech XLIII 2006 * Zločin a trest v českých dějinách, Jindřich Francek, Rybka Publishers 2002 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 1/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 3/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 5/2003, Eva Tomková 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 7/2003, Luděk Jirásek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 9/2003, Lenka Šormová 2003 * Topograficko-archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995-2005, Jan Michálek - Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19/2006 * Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Josef Panáček, Jaromír Wágner 1990 * Muzeum tortury - Český Krumlov * Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století, Daniel Wojtucki 2005 * Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009 * Petr Kreuz – Archiv hlavního města Prahy * Po stopách plzeňské spravedlnosti, Petr Sokol – Jan Hajšman 2010 * Kronika Horního Slavkova * Toponomie Vranova nad Dyjí, Michal Kaláb * Knihy smolné, Kruh Hradec Králové 1969 * Památník Pankrác, Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby ČR * Národní archiv v Praze, Apelační soud, Kniha německých ortelů * Rozsudky v případech kriminálních činů, vydané pražským apelačním soudem pro soudy v Bečově nad Teplou a v Přimdě, Daniel Wojtucki - Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2016

Poděkování:

Za pomoc při pátrání po našich šibenicích děkuji: Jaroslavu Šefčíkovi, Ireně Novotné, Mgr. Janu Olejníkovi, Mgr. Janě Hubkové Ph.D., PhDr. Martě Cvrkové, Josefu Žiakovi, Haně Rečkové, PhDr. Boženě Kabelíkové, Markovi Neveselému, Danielu Wojtuckému a PhDr. Aleši Kýrovi

Rubrika:

Tags: