Moskyt - historie

Copatý doktor z hor

Leoš Drahota — Fri, 04 Jan 2019 09:22:02 +0000

Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.

Chudý, drsný kraj Jizerských i dalších našich hor odedávna dával prostor netradičnímu praktikování medicíny. Skutečný vystudovaný lékař byl pro horaly často příliš drahý a hlavně vzdálený. Jeho úlohu proto nezřídka přebírali místní přírodní léčitelé. Svou mimořádnou pozici a důvěru lidí si uchovávali od dob, kdy žádná oficiální lékařská péče ještě neexistovala a díky specifickým horským podmínkám si ji na rozdíl od měst a bohatších lokalit podrželi až do 20. století.

Jejich věhlas často přesáhl hranice regionu, z kterého vzešli a který je formoval, jak tomu bylo například u jizerskohorského Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela či u „bohyň“ z Bílých Karpat. Bylo však i mnoho léčitelů řekněme místního významu, na které se dnes již pomalu zapomíná. Někteří z nich jsou přitom pozoruhodní nejen svými uzdravujícími schopnostmi, ale třeba i svým životním příběhem.

Jedním takovým skromným Kittelovým následovníkem v Jizerských horách, svérázným samorostem a podivínem byl i Josef Pattermann. Jeho působištěm byla oblast Kořenova, Horního Polubného a Příchovic na východním pomezí hor, jeho časem pak konec 19. a začátek 20. století.

Josef Pattermann spatřil světlo světa 17. května 1852 v Kořenově, v části zvané Tesařov, v domku čp. 6. Domek to byl na spadnutí a byl známkou toho, že se Josef narodil do velmi chudých poměrů. A přestože mu jeho rodiče Joseph Pattermann a Maria Anna rozená Kasperová (*22. 3. 1826 Neuwelt – †1. 5. 1910 Horní Polubný) nemohli start do života usnadnit žádným hmotným příspěvkem, jeden dar od nich přeci jen získal. O tom ale zřejmě Josef v mládí neměl tušení a tak mu nezbylo, než se protloukat jak jen se dalo.

Když ukončil školu, nastoupil mladý Pattermann do učení v Riedelových sklárnách v Polubném. Pak musel svůj rodný kraj jako téměř každý mladý muž na pár let opustit, aby v Brandýse u c. k. dragounů v letech 1873 až 1875 vykonal povinnou vojenskou službu. Možná, že právě tady započala série událostí, která vedla až k jeho léčitelské kariéře. Josef tu po pádu z koně málem zemřel a kvůli následkům úrazu, znemožňujícím jeho další službu, byl z armády propuštěn. Vrátil se tedy k řemeslu, kterému byl vyučen a do sklárny na Jizerce nastoupil jako tahač skleněných tyčí. Práce to nebyla snadná, ani příliš bezpečná. Při nehodě přišel Pattermann o oko a sklárnu opustil.

Potom už jeho způsob obživy ztratil řád a bral, co se dalo. Pokrýval střechy, porážel stromy nebo pracoval jako kameník. Živil se ale i domácím tkaním a podle jeho vlastních slov vyzkoušel na třicet dalších zaměstnání, kterými si vydělával na chleba. To ho ale neuspokojovalo a přemýšlel, v čem by se našel. Když ho pak postihlo velmi vážné onemocnění krku, s kterým si ani studovaní lékaři nevěděli rady, vzpomněl si, jak během vojenské služby vypomáhal lékaři svého regimentu na ošetřovně a pokusil se nabyté zkušenosti využít. Vzpomněl si také na rodinnou tradici, neboť jeho matka byla zkušenou, uznávanou bylinkářkou a nemocný krk si vyléčil sám. Tento nečekaný úspěch Pattermana následně přivedl k pevnému rozhodnutí, že se stane léčitelem. Jeho odhodlání pro nové poslání navíc podpořilo i zjevení Panny Marie, které slíbil, že veškeré své úsilí napříště věnuje péči o nemocné a chudé. V jeho životě nastal zlom. Poctivě se vrhnul do samostudia lékařských věd, probudil naplno své po matce zděděné vlohy a skutečně se léčitelem stal. Nutno říci, že léčitelem úspěšným a uznávaným.

Někdy koncem 80. let 19. století Josef Pattermann opustil rozpadající se rodný dům a koupil vedle stojící starou, ale větší chalupu. V ní pak dalších 35 let provozoval svou léčitelskou praxi. Původní domek se stal turistickou atrakcí, kterou si chtěl každý namalovat, vyfotografovat a uloupnou si z ní nějaký ten suvenýr. To už ale chatrné obydlí nemohlo vydržet a definitivně padlo k zemi.

Zjevení Panny Marie zřejmě poznamenalo léčitele hlouběji, než se zpočátku zdálo. Neví se sice přesně, zda k němu došlo v reálném světě či pouze ve snu, podle Pattermanna ale Bohorodička poklekla u jeho postele a mimo jiné Josefovi sdělila, že je „Boží člověk“. Výjev s Marií, klečící u Josefa sedícího na posteli, ostatně v barvách zachytil Pattermannův přítel, vídeňský malíř Franz Rösler a léčitel si následně tento obraz zavěsil na čelní stěnu světnice. Svému vyvolení vyšší mocí se zcela podvolil a zamířil k jeho naplnění. Boží člověk si přestal stříhat vlasy i vousy a začal se oblékat do ženských šatů. Stal se z něj podivín a samotář. Jedinou společenskou událostí, které se napříště účastnil, byla pravidelná návštěva bohoslužeb v kostele v Polubném a Příchovicích.

Celé dny se jinak toulal po lesích a lukách, sbíral byliny a lovil zmije, které pak pro léčebné účely sušil rozvěšené kolem své chalupy. Své nestříhané vlasy splétal do copů, které mu prý splývaly až ke kolenům, pročež mu horalé začali říkat Zopfmann – copatý muž (v německém jizerskohorském nářečí Zoupmon). Jeho zjev budil velkou pozornost a to se přestalo líbit úředním místům. Pattermann dostal oficiální zákaz účastnit se veřejného společenského dění obce, aby nepohoršoval „slušné lidi“, což bohužel zahrnovalo i zákaz vstupu do kostela. Léčitel stál před zásadním rozhodnutím. Ostříhat se, oholit a svléknout ženské šaty, nebo se ještě více izolovat a zůstat svůj. Volil druhou možnost a do té doby pravidelné a pro něj velmi důležité návštěvy svatostánku nahradil každodenními ranními poutěmi z Tesařova k Hutterovu kříži pod Štěpánkou, kde se pak dlouze a vroucně modlil. Jedna tato cesta se mu málem stala osudnou. V ranním šeru si ho lesník spletl s pytlákem a po Copatém muži vystřelil. Naštěstí minul.

Že by byl Zoupmon pod ochranou vyšší moci, nebo možná sám disponoval nadpřirozenými schopnostmi? Vždyť prý dokázal podle svědků rozsvítit nad hlavami ministrantů nazelenalou záři, nebo dokonce pouze silou vůle rozeznít kostelní zvony. Ano, i to mají tito přírodní léčitelé společné. Vyprávěly se o nich legendy a pověsti, přímo související s jejich až nepochopitelnou schopností uzdravovat. S o co větší důvěrou jim pak lidé svěřovali péči o své zdraví, o to více je zároveň vylučovali ze své komunity. Výjimečnost a odlišnost vzbuzovala zároveň víru i strach.

Josef Pattermann své pacienty nikdy příliš tělesně nevyšetřoval. Dlouze si ale s nemocnými povídal a podrobně rozebíral příznaky jejich potíží. Pak z komory přinesl a naordinoval potřebné mastičky, bylinky a lektvary. Dovedl pomoci od fyzických neduhů i od bolesti duše. Během 43 let praktikování svého léčitelství pomohl bezpočtu lidí, přesto si chvíli poseděl ve vězení za šarlatánství. Za své služby odmítal brát peníze a skromné životní potřeby hradil z dobrovolných příspěvků. Ochotně ale zaplatil téměř za vše, co mu kdo do chalupy ke koupi přinesl. Ta se pak plnila cennými starožitnostmi i bezcennými cetkami a stávalo se z ní tak trochu skladiště. Všude různé krabice, lahvičky, na stěnách mnoho tikajících hodin, voskové figuríny svatých v životní velikosti, platné i neplatné mince a velké množství starých knih.

Za lednové noční bouře roku 1922 chalupa copatého doktora i se všemi jeho „poklady“ lehla popelem. To pro něj byla velká rána. Uchýlil se téměř k poustevnickému životu do vedlejšího stavení a ještě více se uzavřel světu. Žil už jen pro své bylinky, ale nepřestával pomáhat. Když v pokročilém věku zeslábl, byl nucen zanechat i svých každodenních cest k Hutterovu kříži.

Josef Pattermann zemřel osamocen ve věku 84 let 15. 12. 1936 v čp. 44 na nemocné srdce. Jeho pohřbu se prý zúčastnilo velké množství vděčných lidí a tak se alespoň na poslední cestě dočkal veřejného uznání. Pochován byl na hřbitově v Horním Polubném, kde je jeho hrob místními stále udržován. Leží zde léčitel, jednooký copatý podivín v ženských šatech, Boží člověk, který prý 50 let nenavštívil hostinec.

Hutterův kříž je tak trochu záhada. Na rozdíl od jiných jizerskohorských křížů a pomníčků se přesně neví, proč byl v lese pod Štěpánkou postaven. Měl jej snad dát vybudovat roku 1834 pasecký nadlesní Václav Hutter, když v místních lesích za sněhové bouře zabloudil a v nejvyšší nouzi Bohu slíbil, že pokud bude jeho život zachován, nechá zde při cestě vystavět poctivý kamenný kříž. Jiná pověst ale zmiňuje nějaký zlý čin, který měl Hutter spáchat, a kříž byl symbolem jeho pokání. Kamenný podstavec nese tesaný nápis „Poručím svého ducha do rukou svého Stvořitele.“

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Létající doktor z hor

Vědmy z Kopanic

Tags:

historie

osobnosti

osudy lidí

Vánoce na Zlaté Studni

Eduard Steun — Sun, 10 Dec 2017 21:49:21 +0000

Milí přátelé, chtěl bych se s vámi podělit o svoje vzpomínky na šumavské vánoce, které ve mně zůstanou do konce života. Víte, ona Šumava má svoje zvláštní kouzla a kdo měl to štěstí tam prožít svoje dětství nebo tam nějaký čas pobýval, tak mi jistě dá za pravdu a ví, o čem zde píši.

Vzhledem k tehdejším drsným podmínkám (nikdo neměl elektrický proud, nikdo neznal ústřední topení, žádný vodovod, nikdo neměl televizi, rádio, pračku, auto ani ledničku, na nákup se chodilo pěšky několik kilometrů a v zimě zasněženými a jen zřídka protaženými cestami) bylo vše na Šumavě velice skromné, ale zato tak nějak duchovně bohaté, neboť si každý vážil i toho mála co měl a vše mu nahrazovala kouzla přírody a vše bylo pro člověka vzácné. Od jednoho stavení ke druhému bylo dosti daleko, a přesto všechno mám dojem, že lidé měli k sobě daleko blíž, než lidé ve městech a měli k sobě blízko i po takové té lidské soudržnosti a přátelství. Tím nechci tvrdit, že se nikdo nehádal, nebo neměl žádné problémy, ale přece jenom tak celkově vzato, žilo se bez nějaké větší závisti, neboť v takových zapadlých koutech nebylo co závidět, žilo se družněji a svátky, jakož i advent, se opravdu prožívaly, aniž by si to lidé uvědomovali.

U nás doma jsme byli se sestrou už odmala vedeni k udržování veškerých tradic a zvyků (nejen vánočních) oběma rodiči a zvláště náš tatínek, kterého jsme pro jeho povahu měli skutečně moc rádi, nikdy nic neopomněl a všemu nás učil. Maminka se starala o úklid, výzdobu, vaření a také v adventním čase pekla vánočky a cukroví. Nikdy nezapomněla na naší srnčí rodinku, co jsme na Zlaté Studni měli, která jakmile ucítila, že se něco peče, přiběhla z lesa a už stála pod okny a čekala, co dostane. Vždycky nejméně dva plechy cukroví náš srneček Vašek a jeho družka Lilina dostali a bylo krásné pozorovat, s jakou chutí se do toho pustili. Ač to zní úsměvně, ale jistou starost s tím maminka měla a to nejen proto, že musela péci navíc, ale že tehdy byly potraviny ještě na lístky a moc toho nebylo. Naše maminka, nevím jak to dělala, ale vždycky vše vyšlo ke spokojenosti všech. Dodnes má můj obdiv, jak v takových podmínkách všechno stihla a nic neošidila, ničemu se nikdy nevyhýbala.

Tatínek (Robert Steun) vždy před vánoci odjel na dva dny ke své sestřenici do Plzně a odtamtud na čtyři nebo pět dní do Prahy, se zastávkou v Berouně, za účelem nákupu dárků, i když mnohé kupoval už během roku. Spojil vždy užitečné s příjemným a jak v Plzni, tak i v Berouně a Praze obešel všechny své přátele a známé, zašel si do divadla, které miloval, obešel různé památky a den zakončoval vždy v hospodě "U svatého Havla", která již neexistuje. Domů se vracel vždy jako skutečný Ježíšek, ověšený taškami a krabicemi s dárky a my děti, ale i maminka, jsme si sedli ke stolu a dychtivě naslouchali jeho vyprávění zážitků z cesty.

Každoročně se u nás opakovala jedna úsměvná příhoda. Každým rokem v adventním čase nám přivezl sládek z pivovaru v Blatné nějaká piva a také živého vánočního kapra. Chudák ale netušil, že přivezl vlastně danajský dar. V naší rodině, v rodině milovníků všeho živého, nebyl nikdo, kdo by jej dokázal zabít, navíc otec ryby nejedl a matka zase měla strach, abychom my děti, nespolkly nějakou tu kostičku, a co by pak s námi dělala na sněhem zapadané samotě, šíleně daleko od nejbližší lékařské pomoci. A tak tatínek panu sládkovi vždy zdvořile poděkoval a na druhý den zabalil kapra do mokrých hadrů a v ruksaku jej vezl na motorce, i když bylo hodně sněhu, až asi do 25 km vzdálených Čábuz, kde jej vypustil do nezamrzlého rybníka. Cesta s kaprem a zpět v tom mrazivém počasí byla o zdraví, ale otec byl šťasten, že kaprovi daroval život.

Den před štědrým dnem, jsme už nesměli do obývacího pokoje, abychom nevyplašili Ježíška, který tam chystal vánoční stromeček. My jsme už měli na stromečku vánoční kolekce a tak se u nás jablíčka nedávala. Jablka jsme měli jen na míse a to jen několik kusů, neboť na nákup bylo daleko a také bylo potřeba nakoupit důležitější věci. Navíc tam vysoko v horách ani žádné jabloně nerostly, aby si mohl někdo nějaká jablka uložit na vánoce. My děti jsme ani nevěděly, že rostou na stromech. Já jako chlapec jsem žil v domnění, že se někde vyrábí jako třeba bonbony. Jaké pak bylo moje překvapení, když nás jednou hajný Kozel z Vysoké Mýtě odvezl k naší tetě do Kozolup u Plzně a já jsem tam viděl v zahradě jablka na stromě. Na Zlaté Studni jsem viděl růst na stromě jenom jeřabiny.

O štědrém dnu se u nás držel půst. K obědu bývalo vždy nějaké jídlo z hub. Po obědě nás vzal otec ven na lyže, každému nám naložil na záda otýpku se senem, sám vezl také seno, ještě tašku s kaštany, žaludy i mrkvemi a vyrazili jsme do lesa. Objeli jsme všechny krmelce okolo Zlaté Studny, aby i lesní zvěř měla o vánocích nějaké přilepšení. Byla to pokaždé opravdu krásná a sváteční projížďka. Tu a tam jsme viděli nejen srnčí, ale i jelení zvěř, zajíce a dokonce i lišku. Vraceli jsme se už skoro za tmy, sice trochu promrzlí, ale šťastní. V roztroušených chalupách již svítila světýlka, někdy padal sníh a husté vločky se pomalu sypaly dolů, jindy zase bylo jasné nebe a zářily hvězdičky, nebo i měsíc.

Doma už všechno vonělo, protože mezitím naše maminka dělala řízky a nás děti pak po příchodu převlékla do slavnostního oblečení, sama již měla na sobě slušivé šaty, které dostala o předchozích vánocích darem, otec byl ve vycházkové lesnické uniformě a najednou bylo všechno takové jiné, sváteční a hezké. Dokonce my děti jsme se ani nehádaly, jak bývalo někdy obvyklé a najednou jsme byli všichni na sebe hodní. Slavnostní večeři dostal i pes Rex a kocour Mourek. Byly to také řízky, ale rozkrájené na kousky. Jednou se přihodilo, že Rex svůj řízek nedožral celý a tak aby nikdo do jeho talíře nešlápl, otec jej zvedl z podlahy na mycí stůl. Kolem 22. hodiny jsem dostal ještě chuť na řízek a viděl jsem ten na mycím stole. V domnění, že ho matka připravila a pokrájela pro nás děti, jsem ho slupnul. Když na to matka přišla, zhrozila se. Že prý Rex u žrádla vždycky hrozně slintá a já prase to po něm dojím. Otec se tomu smál a tak dostal vynadáno i on, že to zavinil.

Po večeři nám maminka řekla ať sedíme u okna a díváme se, jestli už nejde Ježíšek. Mezitím se tatínek vytratil potichu do obývacího pokoje a nás najednou vyrušil zvoneček, který se z obývacího pokoje ozval. Maminka nám řekla, že jsme Ježíška asi propásli, že už je v obýváku a že nám dává znamení, že tam máme jít. Otevřela dveře a před námi stál krásně osvětlený stromeček, na kterém hořely svíčky a blikaly prskavky, v pokoji voněl františek a já dodnes vidím ty rozzářené oči mé mladší sestry, zářící radostí a štěstím (sám jsem na tom byl určitě také tak, ale já jsem se neviděl). Najednou se pokojem rozezněla píseň Tichá noc, svatá noc, hraná na pilu a zpívaná německy. To snad byl ten nejhezčí okamžik z celého večera. Protože jsme nebyli takoví pěvci, kteří by dokázali sami hezky zazpívat nějakou vánoční píseň, tak otec tuto světoznámou píseň přehrál na gramofonové desce. Tiše, vestoje jsme si ji vyslechli až dokonce, potom jsme si všichni popřáli hezké vánoce a konečně došlo na dárky. Radost nás dětí byla bezmezná a také na rodičích bylo poznat, že jsou šťastni.

Otec si pak zapálil doutník, což nám dětem také vonělo, a když se pak vše trochu zklidnilo, přivedl otec naše srnečky. Srnka se bála hořících svíček a tak už z chodby utekla ven na dvůr, ale srneček Vašek došel až ke stromečku, i když se mu smekala kopýtka a když na něm objevil fontánové věnečky, tak v něm mizely jeden po druhém a naši museli stromeček držet, aby jej milý Vašek nestrhl na zem. Psa a kocoura to ale nechávalo naprosto klidnými.

Na druhý den po obědě jsme obešli všechny domy na Zlaté Studni, rodiče všem popřáli hezké svátky. Procházku jsme zakončili na Torfstichu u Pöslů, kteří se později stali nešťastnými oběťmi počínající studené války v souvislosti s posledním přechodem krále Šumavy, Kiliánem přes státní hranici.

O druhém vánočním svátku byl dopoledne otec sám v Horské Kvildě a na Výhledech popřát hezké svátky a odpoledne jsme pak šli všichni učinit totéž k Pešlům na Churáňově a k Horejšům na Zadově.

Tohle byl tedy ve zkratce náš adventní a vánoční čas na Zlaté Studni na Šumavě, na který nikdy nezapomenu.

Přátelé, jsme na světě všichni jenom jednou, jen tak na ukázku a tak si važme každého prožitého momentu a právě v době adventu a vánoc se mnozí z nás, i přes ten předvánoční shon, snaží si to doma udělat hezké, příjemné a útulné. Nemysleme ale jenom na to doma a na to svoje. Vzpomeňme si na všechny nám blízké, na všechny své přátele a kamarády, ale nejen na ně. Vzpomeňme i na ty neznámé, kteří nemají to štěstí, aby tenhle čas mohli prožívat jako my. Dokažme si, že jsme skutečně hodni toho, aby si i na nás někdo vzpomněl a že jsme lidé z masa a kostí, tak jako všichni ostatní, že bychom tedy měli být všichni vzájemně ohleduplní a tolerantní a že bychom měli také sami více projevit snahu o vylepšení, dnes tolik narušených mezilidských vztahů. Mějme se rádi a bude nám hezky všem.

Hezký adventní čas vám přeje Eduard Steun.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

historie

řemesla obyčeje

Tři kostely

Leoš Drahota — Sat, 25 Nov 2017 15:29:24 +0000

Tři různé kostely, tři staré příběhy a tři výjimečné unikáty. Ten první je mimořádný tím, jak byl postaven a v interiéru vyzdoben, druhý ukrývá úžasný poklad a třetí stál pomalu dříve, než do země dorazila víra, které byl zasvěcen. Každý z nich stojí za návštěvu a každý z nich zanechá v návštěvníkovi zcela jiný zážitek, zcela jiný pocit. Žádný z nich přitom není kostelem typickým pro Čechy, Moravu ani Slovensko, kde tyto svatyně stojí.

Hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově

Na jižním okraji Broumova, obklopen staletými hroby stojí jeden z nejstarších dřevěných kostelů na území Evropy a úplně nejstarší na území České republiky. Jeho založení je zahaleno staletým závojem tajemství, jeho původní podoba také. Existuje pouze pověst, podle které jej dala vystavět pohanská princezna v roce 1177 na místě, kde se nechala pokřtít. Roku 1383 je u příležitosti vysvěcení oltáře zmiňován jako „starý farní kostel“ nebo také „český kostel“. Víme, že byl od počátku dřevěný a že roku 1421 shořel zřejmě na popel při obléhání města husitským vojskem Čeňka z Vartemberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka. Roku 1450 pak byl kostel postaven znovu a to pravděpodobně již v té podobě, ve které se zachoval dodnes.

Částečně nepůvodním prvkem stavby je vnější krytý ochoz, obepínající celý obvod kostelní lodě. Ten musel být obnoven po pruském vpádu do města v roce 1779, kdy byla na pokyn generála Heinricha Wilhelma von Anhalta stržena prkna, která jej uzavírala, aby kostel lépe posloužil vojenským účelům. Obnovena musela být i centrální věžička kostela poté, co ji v roce 1550 zasáhl a poničil blesk. Nepůvodním prvkem stavby je pak věž zvonice nad kněžištěm, k jejíž přístavbě došlo až v polovině 18. století.

Tesaři, kteří se na „tvorbě“ kostela Panny Marie podíleli, odvedli vskutku mistrovskou práci. Dubové trámy hrázděné konstrukce svázali bez jediného hřebíku, stěny zvenku i zevnitř obložili prkny a loď kostela spojili s kněžištěm, krovy i věžičkou v jeden pevný kompaktní celek, jehož kvalitu více než důkladně prověřila dlouhá staletí. A byla to rušná staletí, jak nasvědčuje jakási kronika Broumova, vyvedená na devíti dřevěných deskách rozmístěných na stěnách ochozu po obvodu chrámu. Dočteme se na nich nejen o návštěvě císaře Josefa II. v roce 1766, ale také například o ničivých náletech kobylek léta páně 1542, o moru, povodni, choleře, či vpádu Prusů. Ochoz ukrývá i vzácné renesanční a empírové náhrobky či obrazová zastavení křížové cesty.

Neméně zajímavý je i interiér kostela. Ten je celodřevěný a velmi precizně zdobně malovaný. Při pozorném zkoumání tu na stěnách, na stropě i tradičním inventáři odhalíme rozmanité ornamenty, rostlinné i zvířecí motivy. Najdeme i gotické nápisy, které jakoby chtěly vytvořit zdání nějakého tajemného poselství. Pravděpodobně jde ale jen o součást výzdoby, bez hlubšího významu. Nejvzácnějším obrazem interiéru kostela je olejomalba ze 17. století, zobrazující patronku kostela spolu s českými zemskými světci na pozadí Broumova.

Vnitřní prostor svatyně je osvětlen 15 okny, loď je 11 metrů dlouhá a 9 široká. Malovaná polychromovaná výzdoba interiéru pochází částečně z poloviny 15. století, částečně ze století 18. Někdy je udáváno, že kostel při požáru v 15. století neshořel celý a stropní výzdoba v okolí hlavního oltáře pochází z období před husitským zpopelněním. Většina odborníků se však k tomuto názoru nepřiklání a výmalbu datují až do časů obnovy stavby. Barokní je také kazatelna, hlavní i dva postranní oltáře. Kostel Panny Marie je od roku 2008 národní kulturní památkou a nezbývá doufat, že na jeho střeše už rudý kohout, největší hrozba těchto staveb, nikdy nezakokrhá.

Kostel sv. Barbory v Adamově

Chrám, stojící uprostřed průmyslového městečka Adamov, severně od Brna, byl postaven v polovině 19. století. Na první pohled upoutá zdivem z jasně červených cihel, jenž není pro naše území úplně typické. Kostel samotný ale není tím objektem, který nás teď bude zajímat. Tím je unikátní část dřevěného vyřezávaného oltáře, stojící při severovýchodní stěně interiéru kostelní lodě.

Oltář dal zhotovit opat cisterciáckého kláštera v rakouském Zwettlu (Světlá) Erasmus Leisser v letech 1516 až 1525 při obnově husity poničeného konventního kostela. Samotný klášter pak dal vystavět Hadmar I. z Kuenringu a k tomuto jeho počinu se váže stará legenda. Na Silvestra roku 1137 se prý Hadmarovi ve snu zjevila Panna Marie a instruovala ho, aby na místě, kde uvidí zázrak, založil klášter. Tento příslušník jednoho z nejmocnějších rakouských středověkých rodů hned druhého dne v zasněženém lese spatřil zázračně se zelenající dub a tak na tomto místě přání svého nočního zjevení začal plnit. K vysvěcení konventního kostela dokončeného kláštera pak došlo v roce 1159.

Nezvykle monumentální dřevořezba pozdně gotického oltáře zobrazovala ve velmi precizním, 3D naturalisticky dramatickém a až karikaturním figurálním provedení nanebevzetí a korunování Panny Marie na královnu nebes. Plastika ve svém původním provedení sahala až ke klenbě kůru světelského konventního kostela a její výška se tak blížila dvaceti metrům. Zajímavé je, že takové dílo vzniklo v době reformace, kdy byla zdobnost chrámů velmi potlačována a samotný cisterciácký řád se vyznačoval přísnou strohostí sakrální architektury i její výzdoby. Můžeme se proto domnívat, že světelský oltář byl takovým malým protireformačním protestem a symbolem, vyzívajícím k obnově zbožnosti.

Celý oltář měl v podstatě tvar vysokého gotického okna a byl rozdělen na pět částí. Podstavec (predella) nesl středový panel s ústředním tématem nanebevzetí a dvě boční otevírací „křídla“. Již z podstavce pak vyrůstal statný kmen dubu, připomínající legendu o vzniku kláštera. Středová část nesla mohutný tympanon, sbíhající se do vysoké klenby. Tématicky byl oltář dělen na tři sféry – pozemskou, mezi nebem a zemí a nebeskou (smrt Panny Marie, její nanebevzetí a korunování).

Na vnitřní straně levého křídla řezbáři vyobrazili Zvěstování Panny Marie, v horní části pak Nanebevstoupení Páně. Vnitřní strana pravého křídla patřila Zmrtvýchvstání Páně a Poslednímu soudu. Uprostřed pravého křídla se skvěly erby opata Erasma von Leissera a rodu Kuenringů, pánů ze Zwettlu. Mezi fialami tympanonu se v nebeské sféře vznášelo několik svatých pod středovým vrcholovým křížem s Ježíšem Kristem. Spodní predella nesla kromě kmene dubu i dva světce.

Na dochované, adamovské, přes sedm metrů vysoké střední části oltáře najdeme vyřezáno dokonce 59 postav. Ve spodní části postává či klečí dvanáct apoštolů nad prázdným hrobem bohorodičky, nad nimi se mezi nebem a zemí, oddělena pásem mraků, vznáší samotná Panna Marie. Doprovází ji jedenáct andělů a stoupají spolu s ní do sféry nebeské, kde je již očekává Nejsvětější Trojice s královskou korunou a jedenadvaceti anděly. Vnitřní hranu rámu středního panelu střeží na každé straně čtyři sošky svatých, na levém vnějším boku postává archanděl Gabriel, na pravém archanděl Michael kopím probodává tělo Satana. Trochu záhadným prvkem výjevu středového panelu je potom holohlavý gnóm s vlašským ořechem mezi prsty. Nepochybně jde o jakousi symboliku, jejíž smysl nám však zatím uniká.

Celá kompozice byla původně propojena dvěma stromy, jejichž kmeny a kořeny pod nohama apoštolů rámují střední část oltáře, zatímco větve nesoucí kříž s Ježíšem uzavíraly lomený oblouk tympanonu. To už ale víme jen díky kresbě opata Johanna Bernharda Lincka, který zachytil podobu oltáře v roce 1638.

O autorovi či autorech tohoto výjimečného díla toho dnes moc známo není. Dochovala se jen zmínka o tom, že se na tvorbě oltáře podílelo šest řezbářů, z čehož jeden byl zřejmě ze Zwettlu. Znalci se dnes domnívají, že je dřevořezba dílem neznámého, velmi zdatného sochařského mistra dunajské školy z Vídně nebo Pasova, jemuž pomáhalo pět pomocníků.

V 18. století tento klenot až nepochopitelně upadl v nemilost. Nejprve požár poničil nástavec, poté byl roku 1723 oltář označen za staromódní omyl svého málo soudného tvůrce. Při následné barokní přestavbě chrámu byl pak z presbytáře odstraněn a kromě středové části zlikvidován. Zřejmě posloužil jako dřevo na otop k vyhřátí chladných klášterních cel. I zbylá středová část, stojící v boční kapli, však začala překážet a tak se jí světelský opat Augustin Steininger rozhodl v polovině 19. století prodat. Za 1000 zlatých ji spolu s oltářem sv. Bernarda získal hrabě Samuel Festetics a nechal ji dopravit do Vídně. Vídeňský obchodník, rámař a pozlacovač George Plach, v jehož ateliéru se zubožené torzo oltáře následně ocitlo, jej pak za 1200 zlatých zrestauroval.

Někdy tou dobou si zainteresované úřady zřejmě uvědomily, o jak mimořádnou památku se jedná, a začaly se bát, aby oltář definitivně neopustil monarchii. Dolnorakouské místodržitelství proto nařídilo opatu Steiningerovi, aby dřevořezbu odkoupil zpět, jenže klášter na takový výdaj neměl prostředky. Tehdy se oltáře ujal kníže Alois II. z Lichtenštejna, uhradil náklady na jeho zrestaurování a věnoval jej svému právě dostavěnému kostelu sv. Barbory v Adamově.

V roce 1891 po oltáři znovu zatoužili v domovském klášteře. Adamovský farář Jan Straka však odmítl tento skvost do Světlé vydat a místo vzácné památky poslal do rakouského opatství její fotografii. I díky němu se tak dodnes v malém moravském městečku skrývá velký dřevěný poklad. Přesto se oltář ještě jednou stěhoval. V roce 1944, když hrozilo Adamovu bombardování, byla dřevořezba rozložena a ukryta do krypty poutního kostela ve Vranově. V roce 1947 byla z Vranova převezena do Brna, zrestaurována a teprve poté se znovu vrátila do Adamova. Malý soukromý nedobrovolný výlet si udělaly i dvě oltářní sochy. Kdosi je v roce 1970 odcizil, ale na jedné z aukcí uměleckých předmětů v Mnichově byly zanedlouho odhaleny a vrátily se na své místo do sv. Barbory.

To co dnes v adamovském kostele můžeme obdivovat je tak nejen umělecky a historicky cenný artefakt, ale i významná sakrální památka s pozoruhodným příběhem v pozadí.

Kostel sv. Markéty Antiochijské u Kopčan

Třetí kostel, který navštívíme, najdeme asi 700 metrů za státní hranicí České republiky a jde o opravdový unikát. Jižně od Hodonína u slovenské vesnice Kopčany, na lokalitě zvané Hrůdy, stojí zcela osamocena nenápadná nevelká stavba. Zdálky vypadá jako prostá kaple a dlouho byla za takovou bez větší pozornosti považována. Nedávno však došlo k odhalení, které odborníkům tak trochu vyrazilo dech.

Až do roku 1994 tento kostel prakticky nikoho nezajímal a nebyl ani uznán za kulturní historickou památku. Nechráněn se tak snadno mohl stát obětí jakéhokoliv stavebního záměru, či družstevního „lánování“ zemědělské půdy. Naštěstí se tak nestalo a poté, co se v roce 1999 započala obnova tohoto objektu a celý prostor začali zkoumat archeologové, došlo v roce 2004 k zásadnímu objevu.

První archeologický průzkum prostoru kostela a jeho okolí přitom proběhl již v roce 1964 a na jeho základě byla toto stavba označena za běžnou gotickou kapli s barokními úpravami. V letech 1994 – 1996 další výzkum odhalil základy již neexistující neobvyklé západní předsíně kostela s podzemním vyzděným objektem. Stavebně historický průzkum (1995 – 1998) v souvislosti s objevem hrobu z 11. století uvnitř lodě kostela pak došel k závěru, že jde o stavbu z konce 10. nebo maximálně 1. čtvrtiny 11. století.

Od roku 1998 v katastru obce Kopčany probíhal výzkum Památkového úřadu Slovenské republiky pod vedením Petera Baxy, který měl za úkol rekonstruovat podobu historické krajiny a jejího osídlení v období 9. až 13. století. A tým archeologů přitom řešil malou záhadu. Kdo a proč postavil v 10. století v tomto prostoru kostel, když se tou dobou toto území prakticky vylidnilo? Nedaleko meandrující, zanášející se Morava nízko položený břeh pravidelně zaplavovala a také politická situace již této lokalitě ani trochu nepřála. Ve zdejších opuštěným mokřadech 10. století tak nezbyl téměř nikdo, kdo by potřeboval duchovní útěchu a nikdo, kdo by tu postavil kamenný kostel.

Tato záhada pak byla rázně objasněna v roce 2004, kdy došlo při kostele k objevu tří hrobů z 9. století, z období Velkomoravské říše. Tyto hroby, obsahující kromě jiného snadno časově datovatelné velkomoravské šperky přitom nesporně respektovaly zdivo stavby svatyně a bylo jasné, že již v 9. století se tu lidé pohřbívali do blízkosti stojícího prvotního kostela. Bylo to velké překvapení, ale nezpochybnitelné. Toto datování následně potvrdila i analýza omítky z původního kostelního zdiva. Kostel sv. Markéty Antiochijské nepochází ani ze 13. ani z 10., ale již z 9. století. Ze samého počátku křesťanství na tomto území. A přestože se i na něm v průběhu věků podepsaly různé drobné stavební úpravy, zůstalo jeho zdivo z celých 80% původní. To je ve srovnání s jinými objekty z období Velké Moravy, z kterých se dochovaly většinou jen negativní otisky základů, nebo maximálně podúrovňové základové pásy, téměř neuvěřitelné.

Kopčanský předrománský kostel byl vystavěn z tenkých pískovcových plátů z nedalekých lomů a jeho zdi dosahují šířky 75 cm. Je to jednolodní stavba bez stropu, s presbytářem o půdorysu nepravidelného lichoběžníku a neobvyklou předsíní (vnitřní rozměry 3,8 x 2,7m) na západní vchodové straně. Pod předsíň byla zapuštěna zděná hrobka, v které byl pochován významný kněz, či možná zakladatel kostela. Z předsíně se bohužel zachovala jen část základového zdiva. Celá stavba je dlouhá 11,9 metrů a 5,2 metrů široká.

Kostel byl podle všeho zbudován dle vzorů karolínské architektury západní Evropy a je pravděpodobně produktem projektu salzburského arcibiskupství na christianizaci území ležících severně od Dunaje. Je také možná jediným existujícím svědkem praktikování křesťanství v tomto prostoru před příchodem Cyrila a Metoděje (864). Známé není ani původní patrocinium kostela, ale předpokládá se, že sv. Markétě Antiochijské byl svatostánek zasvěcen až ve 13. století.

Vnitřní prostor kostela původně osvětlovala jednoduchá malá okna s téměř rovným ostěním a vrcholovým klenákem trojúhelníkového tvaru. Ty jsou dodnes zachovány v severní stěně kostela, zatímco v jižní byla okna v průběhu 13. – 14. století osazena ostěním ve tvaru „jeptiška“. Pravděpodobně původně štěrbinové okno ve východní stěně presbytáře bylo nahrazeno v 15. století obdélníkovým. V roce 1647 došlo k necitlivému zvětšení západního vstupního otvoru do kostelní lodě a jeho osazení velkým kamenným portálem. Podlaha byla vydlážděna cihlami a interiér nově omítnut. V 18. století byla podlaha předlážděna keramickou dlažbou, jižní gotická okna zazděna a nahrazena půlkruhovým oknem s vodorovným parapetem.

V současnosti je kostel očištěn od novodobých omítek a nad západním zrekonstruovaným vchodem je proražen okenní otvor ve stylu 9. století. Zdivo stále drží pohromadě původní malta, která je dodnes velmi pevná. Svatyně dostala nový krov, novou střechu a střecha keramickou krytinu. V interiéru je možné na stěnách spatřit barevné fresky několika časových úrovní, včetně té nejstarší, tedy z období výstavby. Pískovcové desky v těsné blízkosti kostela vyznačují situování nejstarších nalezených hrobů

Proč se však archeologové a historici tak mýlili? Proč byl odhad stáří kostela tolikrát posunut. Z velké části i proto, protože prostě nebylo s čím srovnávat. Nic podobného na území střední Evropy nenajdeme. Žádná jiná tak stará stavba se nedochovala. Jak pronesl doktor Peter Baxa „Jedinou překážkou datování kostela do velkomoravského období bylo to, že dosud stojí.“ V současné době je kostel datován do období vlády Rastislava I. (846 – 870) nebo Svatopluka I. (870 – 894).

Dolnomoravský úval byl intenzivně osidlován již od pozdní doby kamenné a vrcholu zdejší aglomerace dosáhla na konci 9. století. Archeologický výzkum také prokázal, že se na pohřebišti kolem kostela i v jeho interiéru pochovávalo až do 17. století. Původně předrománská svatyně byla ve středověku gotizována, pak upravena barokně a svému účelu sloužila s přestávkami zřejmě až do 18. století, kdy jí nahradil nový svatostánek v Kopčanech.

Kostel stával u osady, při cestě na východ z dva kilometry vzdáleného mikulčického hradiště Valy, sídla velkomoravských knížat. To leželo na druhém břehu řeky Moravy a vládli mu tenkrát první Mojmírovci. Snad to byla strážní osada, střežící přístup do jednoho z nejvýznamnějších center Velké Moravy, snad součást hospodářského zázemí hradiště. Osada vyrostla severně od dnešní ruiny bývalé chovné a odchytové stanice kachen (Kačenáreň) a v její blízkosti se nacházelo rozlehlé pohřebiště. Na pohřebišti stála jakási pohanská svatyně, u níž byl pohřben místní náčelník. Jihozápadně od tohoto místa pak postavili náš kostel a následně i dvorec, který začal obývat nový správce tohoto území.

Na pár stovkách metrů, v rozmezí několika málo let tady zřejmě došlo k radikální změně víry místních lidí, proměně stylu života i přenesení moci. Z pohanů se stali křesťané, náčelníka nahradil křesťanský velmož. A starý, na stranu se klonící kostelík se svými křivými, ale téměř věčnými zdmi už byl při tom. Stojí tu téměř 1200 let a vzhledem k historickým souvislostem je to malý zázrak.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Unikum Dobrého pastýře

Z triforia Svatovítské katedrály

Tags:

archeologie

církevní objekty

historie

Vamberecký fext a jiní zmrzlíci

Leoš Drahota — Mon, 09 Oct 2017 20:25:02 +0000

Ve staré, temné a ledově chladné hrobce sní v práchnivějících rakvích svůj věčný sen bývalí duchovní pastýři i významní měšťané. Měli hrůzu z toho, že se jejich mrtvoly v hlíně prostého hřbitova obrátí v prach a zvolili proto raději vysušení v kostelní kryptě. Jeden však s nimi neleží, jeden nesní. Stojí opřen o kamennou zeď a zčernalá sesychající kůže mu v obličeji vycenila děsivý škleb. Je i ve své neživosti statný, hrozivý a dokonce jakoby nemrtvý. Stojí tu co stráž nad smrtí ostatních a čeká. Čeká, až přijde znovu čas jeho rasy, čas, kdy budou lidé znovu potřebovat nepřemožitelné hrdiny.

Festovní bytosti

Narodil se prý v košilce, tedy v plodovém obalu (někdy je dokonce udáván dvojitý plodový obal), který mu byl krátce po příchodu na svět „zašit“ do levého podpaží. Stal se díky tomu fyzicky zdatným, většinou vysokým, nadaným mnoha schopnostmi a hlavně téměř nezabitelným člověkem. Dožíval se zpravidla dvojnásobku délky lidského věku, a pokud už konečně opravdu zemřel, jeho tělo se odmítlo poddat rozkladu. Nepoškozené pouze vyschlo, až v něm kosti chrastili a nezměněno zůstávalo třeba po celá staletí. Někdy dokonce vydávalo libou, fialkovou vůni. Navíc se prý takové i dlouho mrtvé tělo za jistých specifických podmínek mohlo probrat ne snad přímo k životu, ale k nějaké podivné formě časově omezené, děsivé vitality.

Alternativní zdroje uvádějí, že košilka (plodový obal) byla po narození takového jedince opatrně sejmuta, vysušena a uchována, dokud její nositel nedosáhl dospělého věku a teprve poté mu byla upevněna pod levou paži. Tato verze praktikování zvláštního rituálu zní o něco reálněji, ale pozoruhodné je především to, že magická funkce této ochranné blány je základem všech pověstí o tomto zvláštním fenoménu.

Jednou z mimořádných fyzických schopností takto obdařených zrozenců měla být dokonce i nezranitelnost střelnou zbraní. Díky tomu se o těchto bytostech mluvilo jako o kulím odolných, tedy německy „kugelfest“, z čehož se pak zkomolením vyvinulo zkrácené tajemné označení fext. Zcela nezávisle na festovnosti proti zásahům z pistolí a pušek se na našem území pro tyto nadlidi a mrtvé nemrtvé ujalo i pěkné české označení zmrzlík, či nezmar.

O těchto „tvorech“, zvláštních lidech se historické prameny zmiňují již od dávných věků. Zprávy o jejich působení a existenci jsou však hojné především v 17. století, kdy naše území zasáhly hrůzy třicetileté války. Víra v jejich sílu a neohroženost byla velká. Rekrutovali se z nich často ochránci slabých, napadených lidí i celých vesnic. Po smrti byli tito mrtví nemrtví obávaní, jejich zachovalá těla ale velmi ceněná.

Podobně jako mrtvoly oběšenců, či jejich části, byly i kousky mrtvých zmrzlíků vyhledávány jako vzácné amulety či ingredience léčivých přípravků. Ruku kugelfesta dlouho uchovávali ve Vejvanovicích či v Kostelci u Heřmanova Městce. Pověrčivost přisuzovala vlastníkovi mumie fexta záruku dlouhověkosti a zdraví. Majitelé vinic v 18. a 19. století věřili, že se přítomnost ostatků nezmara pozitivně projevuje na chuti vína a tyto „doplňky“ proto hojně nakupovali. Pět fextů, vykopaných mnichy na Vyšehradě u Čertova sloupu bylo skladováno v troskách strážní bašty ze 14. století (tzv. Libušina lázeň) nad dnešním vyšehradským tunelem a po kouskách rozprodáváno na léčebné účely. V klášterech byla těla nezmarů ukládána do hrobek k mrtvolám mnichů, aby jejich blízkost zabránila hnilobnému rozkladu a napomohla mumifikaci. Kouskem zmrzlíkova těla prý léčil svého nemocného otce i předobraz Jiráskova F. L. Věka, národní buditel František Vladislav Hek.

Fext, nalezený při rozšiřování zámku v Brandýse nad Labem se dokonce na pokyn Rudolfa II. stal exponátem císařských sbírek na Pražském hradě, kde mezinárodně proslul. Zkoumaly jej tu takové autority, jakými byli například Johannes Kepler či Tycho Brahe, intenzivně se o něj zajímal i anglický alchymista Edward Kelly nebo Rabi Löw. Jakému konkrétnímu bádání tehdejší učenci tělo zmrzlíka podrobili, bohužel nevíme, moc posmrtného klidu si ale v centru dění tehdejší renesanční Evropy evidentně neužil.

Příběhy nezmarů pocházejí z až překvapivě mnoha míst naší země. Víme dokonce o celých komunitách fextů (Drábské světničky, Sebranice, Kostelec nad Labem), což vyvolává údiv a řadu znepokojivých otázek. Přijmout fakt, že tu s námi žijí, či alespoň v minulosti žili jedinci nadaní takovými nadpřirozenými schopnostmi, se samozřejmě zdráháme. Něco ale naše předky nepochybně k víře v tyto zmrzlíky vedlo a věřili v ně na různých, od sebe značně vzdálených lokalitách. Domovem nezmarů však jak se zdá, byly především východní Čechy a to je vzhledem k rozšířenému předpokladu, že se k nám jejich legenda přenesla ze západu, trochu záhada.

Ochránci východních Čech

Tak například v Sebranicích u Litomyšle zachránil vesničany před zvlčilými vojáky přímo rodinný klan fextů. Dvě sestry a tři bratři sem přišli odněkud od Regensburgu a usadili se ve statku na okraji vesnice, kde úspěšně hospodařili. Když pak do Sebranic vtrhli Švédové a chystali se upálit v místním kostele ženy a děti, které tu hledaly záchranu, fexti zasáhli a vojáky z vesnice vyhnali. Ti prchli především poté, co s velkým překvapením zjistili, že jejich muškety a arkebuzy proti podivné pětici jaksi nic nezmůžou. K obraně vesnice se přidali i neohrožeností zmrzlíků povzbuzení prostí lidé a kameny, klacky i zemědělským nářadím vypuzení Švédové se prý již do Sebranic raději nikdy nevrátili. Při vzpomínce na nevídané obránce vesnice, kteří se jim, hledíce do ústí namířených hlavní vysmívali, jim ale ještě nějaký ten pátek běhal mráz po zádech.

Další pověst vypráví o tom, že v sebranické kostnici bylo uloženo dokonce šestnáct zmrzlíků! Barokní osárium stávalo zřejmě v rohu na východní straně hřbitova, rozprostírajícího se kolem kostela sv. Mikuláše.

A ještě jednou ze Sebranic. Na konci 19. století bylo prý z hlíny zdejšího hřbitova vykopáno pět mrtvol. Popelavě zabarvená, nečekaně zachovalá těla dvou žen a tří mužů. Na jejich hlavách stále pevně držely prameny vlasů a na trupu části oblečení. Při jejich nálezu pak mělo zaznít slovo fext. Že by šlo o sourozence z Regensburgu, kteří kdysi slavně vyhnali Švédy z vesnice?

O dalším statečném fextovi z Vysočiny, mlynáři Strnadovi, jenž dokázal svůj mlýn ochránit dokonce před celým švédským plukem, mluví jedna z pověstí knihy Miloslava Bureše „Zpívající lípa“. Zde mimo jiné objevíme i zmínky o tom, že někteří lidé tajně nosili jídlo fextům do lesů i opuštěných chalup, kde nezmaři žili v ústraní, aby v nejistých dobách nepřitahovali zbytečně pozornost. V případě konfliktu s cizími vojáky pak často koordinovali společnou taktiku speciálními posuňky či pokřikem ze stromů a hřebenů střech.

Fext ležící v márnici v Honbicích u Chrudimi dokonce vypomáhal s financováním místních bohoslužeb. Do otevřené rakve, mezi jeho mumifikované nohy snášela vejce zřejmě velmi chytrá slepice. Když je chtěla jedna z místních hospodyň sebrat, zmrzlík její ruku stehny sevřel a nepustil, dokud mu vyděšená žena neslíbila, že štědře přispěje na svatou mši. Myslím, že se poté již nikdo slepici na vajíčka sáhnout neodvážil.

Svou statečností, kterou projevil tváří v tvář švédským nájezdníkům, proslul také rychtář Osečnice v podhůří Orlických hor. Ten dle pověsti krutě pomstil rabování, kterého se na obyvatelích i jejich majetku dopustili vojáci za jeho nepřítomnosti. Spolu s vybranými vesničany jednotku odvážející lup následně dostihl, na místě zvaném Na Sečné Švédy pobil a uloupený majetek včetně dobytka a drůbeže svým lidem vrátil. To se seveřanům samozřejmě ani trochu nelíbilo a tak do Osečnice vyslali trestný oddíl v čele s velitelem Valenčem. Rychtář stanul proti rozzuřené švédské soldatesce a zdálo se, že se ani trochu nebojí. To ještě více Valenče popudilo a na fojta vystřelil. K obrovskému údivu vojáků však nezraněný osečnický nezmar sáhnul pod košili a zdeformovanou kuli posměšně hodil důstojníkovi k nohám. Ten zřejmě tehdy pochopil, s kým má tu čest a spolu se svým doprovodem se okamžitě obrátil na útěk. Prchal směrem k Dobrušce, ale už kousek za Osečnicí byl v údolí Lomského potoka mezi dnešními usedlostmi Na Borové a Ve Rzech dostižen. Tady byl také rychtářem bez milosti zabit a na místě pohřben. Od té doby se tomuto místu říká Valenčův důl.

Osečnický ochránce žil prý ještě dlouhý a spokojený život. Nakonec byl s velkými poctami pochován na hřbitově v sousedním Dobrém, kam k němu chtěli později uložit i jeho syna. Při otevření hrobu však všechny překvapilo nezvykle dobře zachovalé tělo bývalého rychtáře. Vyzvedli ho proto z rakve a postavili(!) do místního kostela. Potvrdilo se jen to, co si místní již dlouho o svém fojtovi mysleli. Je to fext!

Stál pak po mnoho let u vchodu do svatostánku, nehybně naslouchal modlitbám a lidé z něj při odchodu z bohoslužby tajně uždibovali. A tak kdo ví. Možná, že právě kouskem osečnického rychtáře se F. V. Hek v nedaleké Dobrušce pokoušel ulehčit svému otci (†1795), který před smrtí trpěl „prudkými návaly krve, bušením srdce a velkou dušností“. Až na pokyn nového doberského faráře bylo tělo místního hrdiny z kostela vyneseno a znovu uloženo do země.

Kostelečtí zmrzlíci

Zprávy o fextech ale vypátráme i trochu stranou od jejich oblíbených východních Čech. Na hřbitově v Kostelci nad Labem jich prý bylo postupně vykopáno několik. Jejich výjimečně zachovalá těla, nalezená při rušení starých hrobů, byla ukládána do podzemní krypty pod márnicí, která sloužila částečně také jako kostnice. Jedna ze čtyř na hromadu kostí uložených mumií podle tělesné konstituce patřila ženě, další mimořádně statnému muži. Hrobník kosteleckého hřbitova vyprávěl, že tyto mumie bývaly vojáky francouzských válek, kteří po smrti nepodlehli rozkladu, protože se narodili se “zvláštním obalem kůže“. Tyto bojovníky podle všeho ale košilka před smrtelnou kulkou nezachránila a žena-fext zřejmě vojákem nebyla. Přesto je zvláštní, že většina pohřbených ve zdejší hřbitovní půdě bezezbytku zetlela, zatímco několik „vyvolených“ bylo velmi dobře mumifikováno.

Pravděpodobně ale tato těla v půdě hřbitova, obklopujícího kostel sv. Martina, původně vůbec neležela. Podle Viktora Pelunky (1906) šlo o ostatky Vančurů z Řehnic, které byly do kostnice přemístěny z rodinné chrámové hrobky. Vančurům patřil Kostelec v průběhu 16. století (1534 – 1572). V kostele byl v roce 1582 pochován majitel panství Mikuláš a před tím snad i jeho bratr, spolumajitel Kostelce Jindřich (†1563). Komu však patřila těla přemístěná do márnice, to známo není. V úvahu připadají i manželky obou pánů z Řehnic, jejich otec Jan (†1539), dcery a syn Jindřicha Mikuláš (†1596). Náhrobní kámen rodu Vančurů je dodnes možné spatřit pod kostelním kůrem.

O zmrzlících od sv. Martina se vypráví děsivý příběh. Při opravě kostelecké márnice byl prý jistý pomocný dělník Plencavka požádán, aby fexty z krypty vynesl. Moc se mu do toho ale nechtělo. Až když mu byl přislíben litr kořalky, zdráhavě do sklípku po žebříku sestoupil, mumie Vančurů si přehodil přes ramena a vynesl je na denní světlo. „O nic nejde, nic mi nehrozí“ oddechl si poté a polkl s úlevou několik hltů ze své odměny. Když pak zedníci v kostnici provedli potřebné úpravy, šel Plencavka těla do krypty vrátit. Jakmile však sestoupil do temného sklípku s dvěma Vančury na zádech, ucítil, jak mu něco jako suchá větev trhavě přejelo po žebrech. Stačil ještě vyděšeně shodit oba nezmary z ramen před sebe, ale to už se mu kostnaté seschlé pařáty fextů obrovskou silou zarývaly do prsou a drásaly mu kůži z těla. Dělník vložil všechny své zbývající síly do zoufalého výkřiku a poté padl k zemi. Když do krypty přiběhli zedníci, našli už jen mrtvé Plencavkovo tělo, jehož hrdlo svíraly ruce již opět nehybného fexta, zatímco druhý zmrzlík měl své pařáty stále zaryté hluboko v nešťastníkových prsou.

Děsivý konec, který otřásl všemi očitými svědky a vyžádal si zvláštní opatření. Těla obou agresivních fextů byla prý po tomto smrtícím útoku rozsekána na kousky, aby znovu nemohli ublížit. Hlavu jednoho zmrzlíka a dvě ruce si potom kdosi odnesl jako poněkud morbidní suvenýr či magický artefakt.

Zaujalo mě, že v erbu starého rodu Vančurů, kteří již v roce 1448 bojovali v žoldáckém vojsku Jiřího z Poděbrad, stojí v modrém poli na zlatých jeleních parozích divý muž se zeleným věncem v pravici. Divý muž a zelený věnec? Věnec jako symbol předkřesťanský i křesťanský, symbol nesmrtelnosti Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Kruh ze zelených větví jako věčný život v rukou silného divého, těžko přemožitelného muže. Podobenství fexta? No nevím. Jisté je, že historie rodu Vančurů z Řehnic, mezi kterými najdeme i středověké loupeživé rytíře a lapky bezesporu dlouhá, neklidná i pozoruhodná byla. Inspiraci v ní úspěšně hledal i skutečný pokrevní potomek těchto „divých mužů“ spisovatel Vladislav Vančura při práci na románu Marketa Lazarová.

Fext z Vamberka

Kostel a krypta sv. Prokopa ve Vamberku

Ve Vamberku kdysi stával malý středověký hrad. Lépe řečeno, městečko Vamberk (původně Waldenberg) bylo vystavěno zároveň s ním, jako jeho předhradí. Z hradu se do dnešních dnů nezachovalo téměř nic. Až při letošním archeologickém výzkumu se podařilo odhalit část hradební zdi a otvor vedoucí kamsi do sklepení. Areál hradu byl zřejmě vymezen dnešním Muzeem krajky, Staročeskou krčmou a základní školou. Od 14. století tu pravděpodobně stál i původní hradní kostel, který později sloužil jako veřejný farní svatostánek. Tato dřevěná stavba se ale roku 1677 ocitla na hranici své životnosti. Obci se sice podařilo jí nakrátko obnovit, roku 1710 ale musel být starý kostel definitivně stržen. Na jeho místě byl v letech 1712 – 1714 postaven hrabětem Leopoldem Libštejnským z Kolowrat a chrudimským děkanem Pezoltem současný barokní chrám sv. Prokopa.

Při stavbě sv. Prokopa byla vybudována i na čtyři pilíře sklenutá podzemní krypta, rozpínající se do celého půdorysu nového kostela. Přístupná byla otvorem skrytým pod kamennou deskou, v podlaze kostelní lodě před presbytářem. Do krypty byli následně pohřbíváni vamberečtí kněží, bohatí měšťané a také sem byly přeneseny kosti ze zrušeného hřbitova, který obklopoval původní dřevěný farní kostel. Ty, které se zcela nerozpadly, jsou dnes vyskládány do čtyř postranních výklenků podzemní kobky. Ukládání významných pohřbů do krypty bylo ukončeno v roce 1787, kdy to svým patentem zakázal císař Josef II. Po tomto roce již byla krypta jen zřídka navštěvována a tak trochu zapomenuta.

Nalezení a položení fexta

K významnému průniku do již nevyužívané hrobky došlo v říjnu 1890. Na požádání faráře Jana Urbana sem vstoupili dělníci stavitele Josefa Studničky, aby v kryptě „udělali pořádek“. V podzemí pak našli na padesát v rakvích uložených mumií a také takzvaného Vambereckého fexta. Podle svědectví kronikáře a historika Josefa Františka Krále (*1860 - †1934) stálo jeho výjimečně zachovalé, téměř dvoumetrové, vyschlé tělo opřené o jeden z pilířů a po jeho nadzvednutí v něm chrastily kosti.

K přirozené mumifikaci mrtvých v svatoprokopské hrobce došlo díky obzvláště příznivým mikroklimatickým podmínkám. Kostel stojí na konci opukového hřbetu, na zcela odvodněné pozici a díky vhodně vybudovaným, proti sobě situovaným odvětrávacím šachtám byla mrtvá těla vystavena neustálé cirkulaci vzduchu. Minimální vlhkost, chlad a trvalý průvan tak v některých případech zajistil téměř dokonalou konzervaci vysušených ostatků. Podobné případy mumifikace známe i z jiných míst naší země a to především z podzemních prostor, kde byly přítomny téměř totožné mikroklimatické podmínky.

Staří pohané však věřili, že k přirozené mumifikaci dochází z jiného důvodu. Podle jejich přesvědčení mrtvé tělo nepodléhá rozkladu ze dvou příčin. Buď byla a je i po smrti daná osoba v mimořádné oblibě boha či bohů, nebo naopak v jejich značné nemilosti. Pokud by tedy zachovalé a mnohdy také libě vonící ostatky některých křesťanských světců byly znakem Boží milosti, kam bychom zařadili fexty? Mezi oblíbence či bytosti zavržené?

Svatoprokopská krypta byla díky panu Studničkovi vyčištěna, rakve srovnány a uspořádány, mrtví označeni jmény a dalšími dostupnými údaji. Až na dvě výjimky šlo o těla zesnulých v 18. století. Byla tu ale také identifikována mumie slavné krajkářky Magdaleny Grambové (na plánku rakev č. 30), která zemřela ve století 17. a mumie bezkonkurenčně nejstarší, tedy tělo vambereckého zmrzlíka. To bylo položeno do dubové rakve a její víko opatřeno jmenovkou Bohuslav z Chrastu (na plánku rakev č. 1). Konečně i on měl po dlouhých staletích v klidu spočinout. No, nestalo se tak.

Bohuslav z Chrastu

V lodi kostela sv. Prokopa se dnes nachází starý náhrobek. Z jeho neuměle tesaných liter můžeme číst, že patří bývalému majiteli zdejšího panství a hlavně nositeli stejného jména, jakým je označena fextova rakev. Ano, zdá se, že je to náhrobek Vambereckého fexta, který skonal v roce 1508 (?). Tento pískovcový náhrobní kámen byl spolu s náhrobkem Magdaleny Grambové (†1671) objeven v podlaze nového barokního svatostánku v roce 1898 při rekonstrukci po požáru a oba byly poté instalovány na stěny interiéru kostela.

Na obrubě kamene z počátku 16. století můžeme podle historika prof. Dr. Josefa Kalouska (*1838 - †1915) číst:

Anno dny vmrziel gt vroz ... dob pamty pan Bohuslav z Chrastu a na wabercze ten pon po pwoni neli lta panie tysczi po piet X viij

neboli: Anno Domini umřel jest urozený dobré paměti pán Bohuslav z Chrastu a na Vamberce ten pondělí po provodní neděli léta páně tisícího po pětistech osmého.

Dr. Aug. Sedláček (*1843 - †1926) s tímto překladem souhlasil, až na poslední dvojčíslí. Podle něj je před osmičkou vytesána ještě desítka a rok úmrtí by tedy v tom případě byl 1518.

Tělo Bohuslava z Chrastu patří mezi ty nejzachovalejší mumie ve svatoprokopské kryptě. Do hrobky přitom mohlo být přemístěno až více než 200 let po své smrti. Odkud bylo ale do krypty přeneseno? Proč bylo údajně opřené ve vzpřímené poloze o jeden z pilířů? Kdy se tento muž narodil a jaké bylo jeho působení v roli majitele panství? Kde byla původní hrobka Bohuslava z Chrastu, na které spočíval zmiňovaný náhrobek? Je možné, že byl stejně jako Magdalena Grambová prvotně pochován v jakési kobce starého kostela, kde rovněž panovaly pro přirozenou mumifikaci více než příznivé podmínky?

Navíc tu jaksi nesouhlasí letopočty. Podle náhrobku i označení na rakvi totiž zemřel Bohuslav z Chrastu o pět let dříve, než se stal spolu se svým bratrem Karlem majitelem vambereckého panství. Bratři si Vamberk, čerstvě získaný od Jana ze Šumburka, spolu s několika vesnicemi na půl rozdělili roku 1513, kdy Bohuslavu navíc připadl i zdejší hrad. I kdyby měl ale pravdu Dr. Sedláček a na náhrobku je vytesán rok úmrtí 1518, Bohuslav z Chrastu je zmiňován jako stávající majitel zdejšího panství ještě v roce 1522!

Buď je tedy chybný některý z udávaných letopočtů, nebo se jedná o jiného Bohuslava, možná předka majitele Vamberku. V tom případě je pravděpodobné, že tento muž, označovaný za fexta, zemřel a byl pochován jinde než v tomto městě a do hrobky v prostoru hradu byl přemístěn až následně svými potomky, svým stejnojmenným synem. Dědičkami panství na řece Zdobnici se po Bohuslavu z Chrastu staly tři jeho dcery Anna, Esterka a Bohunka. Ani ony, ani jiný člen tohoto rodu již zřejmě v kryptě pod sv. Prokopem druhotně pochovány nebyly. Jejich rodinná hrobka se pravděpodobně nacházela jinde a jediné tělo, které se kromě Magdaleny Grambové zřejmě více než jednou stěhovalo, bylo tělo našeho „fexta“. Proč? O jeho životě ani smrti nevíme skoro nic. O jeho posmrtném působení se jedna historka dochovala.

Nevydařený přípitek s fextem

Když o vánocích 1741 táhla krajem vojska pruského krále Fridricha II. Velikého, který právě válčil s Marií Terezií o rakouské dědictví, usadila se na sv. Štěpána ve Vamberku dragounská jednotka majora Grollmana o síle 168 mužů. Vojáci, jak už to tak bývá, se po pár dnech začali ukrutně nudit a čas mimo jiné utápěli na dně sklenic v místní panské výsadní hospodě Milenka.

Při jedné takové opilé kratochvíli se jim připomněla legenda o místním fextovi a stále neuspokojení vojáci zatoužili připít si i s ním. Kdo prý pro něj dojde do nedalekého kostela a přinese ho k Milence, tomu ostatní zaplatí plný sud vína. Zpočátku se k tomuto úkolu nikdo neměl, po krátkém váhání se ale přihlásil nejodvážnější či nejopilejší z nich, lajtnant Galle. Vzápětí vrávoravým krokem, ale neohroženě mizel do tmy a jeho rozdivočelí kumpáni pokračovali v zábavě. Věřili, že lajtnant skončí kdesi v příkopu, kde si ho ráno při cestě z putyky vyzvednou. Ke zděšení všech však tlemící se Galle po chvíli stanul ve dveřích, podpíraje v pase děsivou, ještě mnohem hůř se šklebící mumii. Ke stolu však tohoto mrtvolného hosta vojáci už nepozvali. Všem v okamžiku došlo, že svůj žert poněkud přepískli a hnali zmatlaného lajtnanta, aby fexta okamžitě vrátil do kostelní krypty.

Zábava se pak jaksi zadrhla a nikomu už do smíchu nebylo. Za zády stále jakoby cítili stín kostnaté vysušené smrti a kořalka jim načichla zatuchlinou. Poněkud zaražení a znavení vojáci v hospodě usnuli na umaštěných stolech a ráno si dlouho nemohli vzpomenout, co se v noci přihodilo. Když si pak konečně vybavili pozdní návštěvu ze záhrobí, uvědomili si, že poručík Galle chybí! Doufali, že ho naleznou přeci jen spícího kdesi v tom příkopu a tak se vydali cestou ke hřbitovu. U hřbitovní zdi pak skutečně tělo svého kamaráda objevili, mrtvé, s nepopsatelnou hrůzou vtisknutou do tváře. V kostnici pak našli i samotného fexta. Opřeného jako obvykle o pilíř krypty a jeho vyschlý, zčernalý, kostnatý hnát pravé ruky pevně svíral utržený límec poručíka, který získal sud vína a ztratil vlastní život.

Jak podobné jsou si příběhy fextů z Kostelce nad Labem a Vamberka. Dva rody, dva bratři napůl vlastnící v 16. století nevelké městečko. Jejich mumifikovaná těla uchovávaná v hřbitovní kostnici jako těla zmrzlíků a jejich posmrtná neochota měnit místo posledního odpočinku. Ten kdo je vyrušil a z kostnice vynesl, zaplatil za to životem. Zemřel hroznou smrtí, ale až poté, co těla do krypty vrátil. Skoro jako by posmrtně zamrzlí fexti, vědomí si své imobility, záměrně trestali troufalce, až když je zase odnesl zpět do jejich hibernakula.

Milenec hraběnky Grambové

Narazil jsem ještě na jednu pověst o Vambereckém fextovi. Je to poněkud bulvární verze příběhu zmrzlíka od Svatého Prokopa a je neslučitelná téměř se vším, co jsem dosud o tomto nezmarovi napsal. Přesto bych se o ní zmínit měl. Podle této verze byl zdejší fext původně milencem hraběnky Magdaleny Grambové. Té Magdaleny, jejíž náhrobek i mumifikované tělo bylo nalezeno v kostele sv. Prokopa.

Hraběnka byla belgickou manželkou nizozemského šlechtice Kašpara Gramba, který se jako generál císaře Ferdinanda II. podílel na potlačení stavovského povstání na území Čech. Za tyto zásluhy získal v rámci pobělohorských konfiskací některé pozemky v kraji a v roce 1627 kupuje od Marie Trčkové z Lobkovic i vamberecké panství. Po jeho předčasné smrti připadá Vamberk spolu s panstvím Potštejn a Kostelec nad Orlicí jeho ženě Magdaleně, která nad ním následně vládne tvrdou rukou. Z rodných Flander sice přináší do Vamberku umění paličkování dle belgických vzorů, které následně vambereckou krajku proslaví po celé Evropě, její poddaní však mají trochu jiné priority. Touží se konečně uvolnit z robotních povinností, chtějí vrátit alespoň část půdy a svobodně provozovat řemesla. O tom však jak se zdá, nechce hraběnka ani slyšet.

A tehdy do života Magdaleny vstupuje jakýsi pohledný důstojník. Za peníze z prodaných osmi jiter luk, kterými ho vamberečtí uplatili, se má vetřít do hraběnčiny přízně a „nějakým způsobem“ jí přimět ke zrušení roboty. Magdalena byla stále ještě mladá, pohledná a hlavně již dlouho osamělá žena. Snad díky tomu se důstojníkovi roku 1637 skutečně podařilo hraběnku k požadovaným ústupkům přemluvit a tento bezejmenný neznámý si získal nejen vášnivou lásku belgické krajkářky, ale i vděčnost prostého lidu.

Jak už to tak ale u vojáků chodí, byl důstojník zakrátko povolán do pole, kde v boji se Švédy bídně padl. Znovu osamělá hraběnka se však s jeho smrtí nemohla jen tak smířit a nechala proto jeho tělo z bojiště přivézt a vystavit ho v otevřené rakvi ve vambereckém kostele.

Zbytek pověsti už můžeme tušit. Tělo důstojníka stálo opřené ve svatostánku u zdi, nepodléhalo rozkladu, občas se snad i pohnulo a lidé se ho báli. Poznali v něm fexta. Nakonec přestávali chodit na bohoslužby a situace se stala nadále neúnosnou. I Magdaleně se již začaly o nemrtvém milém zdát ošklivé sny a tak za ním naposledy zašla, rozloučila se a následně ho nechala najatým fextobijcem vybaveným speciální čarovnou kulí poslat konečně na věčnost. Nocí třesk jediný výstřel a ráno se všem obyvatelům Vamberka o poznání lehčeji dýchalo. Tělo nezmara bylo v tichosti přeneseno do kostelní krypty, kam se za ním po smrti odebrala i sama hraběnka.

Fext v ohrožení

Vamberecká krypta kostela sv. Prokopa byla znovu otevřena v roce 1898 při likvidaci následků požáru kostela. V roce 1954 byl do ní přiveden nový vchod ze severní kostelní věže a při té příležitosti došlo znovu k jejímu vyčištění, překrytí některých mumií skleněnou tabulí a opatření dalších rakví autentikou s nově zjištěnými údaji. Krypta pak byla zpřístupněna veřejnosti a hojně navštěvována turisty.

Vše se ale pokazilo v roce 1985. Tehdy došlo k zabetonování a přerušení odvodu dešťové vody od kostela i ke změnám v úrovni okolního terénu. Asfaltem byly pokryty plochy mezi kostelem a školou, což znemožnilo odpařování vlhkosti. V roce 1990 pracovníci Okresního muzea Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou zjistili, že je dřevo rakví v kryptě na omak mokré a naměřená vzdušná vlhkost přesahuje 90%. U mumií bylo zjištěno napadení plísněmi a kožojedy.

Po staletí účinné konzervující mikroklima bylo zničeno a mrtvá těla ohrožena. Aby mohly být alespoň některé mumie zachráněny, byly roku 2000 přemístěny do krypty kláštera v Broumově. V chladu a temnu tu dnes čekají na svůj další osud a případně na zatím nejistý návrat do Vamberku. Spolu s nimi tu čeká a prý zatím nečinně odpočívá i dvoumetrové tělo Bohuslava z Chrastu, nebo možná tělo hraběnčina milence, prostě tělo Vambereckého fexta. Podle posledních zpráv však ani podmínky v broumovské kryptě nejsou pro mumifikovaná těla ideální a tak hrozí, že se neohrožený, nesmrtelný nezmar po více než pěti stech letech přeci jen nakonec rozpadne v prach.

Zrození zmrzlíka

Nevím a marně jsem po tom ve starých pramenech pátral, stává-li se jedinec údajným fextem již při početí, či až po splnění patřičných podmínek při jeho příchodu na svět. Tedy, narodí se uzavřen v plodovém obalu proto, protože je fextem, nebo se stane fextem proto a poté, co se narodí uzavřen v plodovém obalu a jeho část je mu vložena (zašita) do podpaží. Je fextovství dědičné, geneticky předurčené, nebo je to přeměna křehké lidské bytosti na festovní prostřednictvím magického rituálu? Je fext stále člověkem s mimořádnými schopnostmi, jiná rasa, nebo již jiný druh, slepá vývojová větev, nadčlověk s jakýmsi „božským“ genem, či paranormální stvoření?

Lékařské statistiky říkají, že k vzácnému narození v plodovém obalu (1 dítě z 80000) dochází především při předčasných porodech. Může to vypadat, jakoby novorozenec ještě nebyl dostatečně silný pro příchod na svět a tak je mu přírodou ponechána ochranná košilka. Dokážu si představit, jak porodní bába pro zachování ohroženého života takového dítěte, sáhne k starému magickému obřadu a kousek té košilky mu přichytí pod paži, aby nadále dodávala novorozenci sílu. Snad při tom odříkává i patřičnou formulku, v které se praví cosi o dlouhém životě, nezranitelnosti, síle a odolnosti těla až za hrob.

Můžeme vypozorovat, že se fexti často objevují ve skupinách, v rodinných klanech či dokonce v celých komunitách. To by nasvědčovalo tomu, že jde o jakousi genetickou předurčenost. Vysvětlovalo by to také rozpoznatelnost fextů ve společenství ostatních lidí. Ti mnohdy věděli, či tušili, že jde o zmrzlíka, aniž by ten své mimořádné schopnosti nějak „předvedl“. Byl jiný, protože jeho předkové již byli jiní a okolí to třeba i po celé generace vnímalo. Překvapilo mě nejen množství fextů, kteří tu údajně v minulosti mezi lidmi žili, ale i podobnost jejich příběhů, chování, charakteristika. Překvapilo mě i to, jak podobně lidé zacházeli s těly „mrtvých“ nezmarů, jakou jim přisuzovali posmrtnou nebezpečnost, jak shodně popisovali jejich posmrtné, většinou agresivní projevy. Těla fextů bývala umístěna do márnic, kostnic, ale i při vchodech do kostela a to zpravidla ve vzpřímené poloze, opřená o zeď. Člověka mrtvý nezmar napadl, pokud se ho pokusil někam přemístit nebo pokud mu chtěl něco vzít. Napadl ho pak krátkým, ale mnohdy smrtelným atakem, při kterém nejčastěji využil sílu sevření svých rukou.

Zrození legendy

Jak si tedy vysvětlit značně rozšířenou víru našich předků v bytost zvanou fext. Jak pochopit vysazenost zmrzlíků na švédské okupanty a jejich zvýšený výskyt v období třicetileté války? Částečně snad tím, že v těžkých dobách lidé potřebují hrdiny. Potřebují hrdiny s nadlidskými schopnostmi, s kterými přichází naděje.

Pokud se pak nějaký takový člověk skutečně objeví, prokáže ve svém životě výjimečnou sílu, odvahu, houževnatost, vrátí se z války nezraněn, či je jeho tělo po smrti spatřeno nezvykle zachovalé, může se o něm rozkřiknout „Ten se narodil v košilce. Je to fext!“ Ke vzniku konkrétní legendy tak postačí jen povědomí o existenci pověry jak posílit nedonošené dítě a spojit ji s existencí přirozeně mumifikovaného těla, či fyzicky zdatného člověka, vojáka, kterému se vyhnula válečná zranění.

Dá se také vypozorovat, že fexti většinou nepatří k prostým lidem. Nalezneme mezi nimi velmi často důstojníky, rychtáře, mlynáře, myslivce či příslušníky vyššího stavu. Drží se také zpravidla stranou společnosti, jsou jiní, tajemní, výjimeční. V příbězích mají obvykle za života úlohu bojovníka, vůdce či ochránce, po smrti budí respekt až hrůzu.

A i když lidé zvláště v těžkých časech takové „nadlidské“ hrdiny potřebují, zároveň se jich bojí, straní se jich a nikdy je mezi sebe úplně nepřijmou. V dobách, kdy je společnost ovládána nějakým dogmatem, například náboženským, to ani není možné. Nezapadají do žádného schváleného učení, přicházejí z temnoty neznáma a tam by se také měli vrátit. Neboli jinak řečeno, měl by existovat způsob, jak se jich v případě nutnosti zbavit. Magie, chránící je před zraněním či smrtí je zpravidla uchovávána v nějakém nosném médiu. Může jít o opasek, plášť, nějaký amulet či kousek plodového obalu a působení tohoto média by mělo jít deaktivovat. A tak i fexti, stejně jako mnoho podobných neohrožených či nezranitelných, které známe z pověstí, mýtů a bájí, mají svoji „Achillovu patu“. Přestože jsou proti kulím festovní, protože mají svojí „ochranou košilku“, jedna zvláštní kule jim přeci jen ublížit schopná je. Košilkou může proniknout a o život je připravit zásah kulí skleněnou! Někdy je udávána i kule stříbrná, odlitá nejlépe z dědičného stříbra a následně zchlazená ("zakalená") v lihu.

Když se fext úspěšně vyhne všem skleněným kulím a po velmi dlouhém žití přeci jen nakonec „zemře“, projde jeho tělo zvláštní proměnou. Za života hrdinové se změní v jakési seschlé děsivé cosi, co uvízlo mezi naším a oním světem. Cosi, co jakoby ztratilo lidské vlastnosti, zastavilo činnost všech svých orgánů a zůstalo mu jen něco jako obraná křečovitá síla. Prostě zmrzlík. Připomíná mi to některé druhy hmyzu či obojživelníků, které přes zimu skryté hibernují a čekají, až se vrátí vhodné podmínky pro aktivní život. Vhodné podmínky nebo možná jakási „mobilizace“, když se v kraji znovu objeví fatální ohrožení.

Švédský generál Johan Gustafsson Banér (*1596 - †1641) obsadil po neúspěšném obléhání Prahy v roce 1639 Hradec Králové a jeho vojáci udělali obyvatelům východních a severovýchodních Čech ze života peklo. Celé vesnice byly vypalovány, vesničané bezdůvodně zabíjeni. Vše co se dalo zpeněžit nebo sníst seveřané uloupili, zbytek vyplenili. Lidé prchali do lesů a skal, skrývali se jako štvaná zvěř. Další vlny švédského drancování nelítostně pustošily kraj v letech 1642, 1643 či 1646. Jako by to nestačilo, přidala se i velká neúroda, mor, dobytčí mor a ničivé bouře, likvidující poslední zbytky plodin. Zdálo se, že nepřežije nikdo a nic, že svět již nemá budoucnost. Snad právě tehdy povstali nesmrtelní nezmaři, aby vzkřísili naději. Snad právě proto registrujeme jejich zvýšený výskyt ve východních Čechách. To oni se museli postavit Švédům, když to neudělal nikdo jiný.

Myslím, že lidé vystavení bezuzdnému řádění cizáckých vojsk v zoufalství hledali pomoc v pověrách a magii. Když nenašli zastání u své vrchnosti, stvořili si mýtus mocného ochránce. Stvořili tak promyšlenou a angažovaně šířenou personifikaci naděje, které bylo uprostřed toho zoufalství jen těžko neuvěřit. Ve Vamberku byly tyto bytosti tak silně zakořeněny ve všeobecném povědomí, že se tu o lidech, kteří se rychle zotaví z nemoci či zranění, kteří lehce překonávají útrapy a dožívají se vysokého věku, ještě na počátku 20. století říkalo „Je jako fext.“

Rubrika:

Tags:

Svatováclavský dub

Leoš Drahota — Wed, 06 Sep 2017 09:25:17 +0000

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Jeden z nejváženějších památných stromů na našem území roste ve středočeském Stochově poblíž Kladna. Jeho stáří je odborníky odhadováno na 700 až 900 let. Jeho obvod je v současnosti již prakticky neměřitelný, neboť dutý a rozpadající se kmen už vlastně žádný klasický obvod nemá. V roce 1913 je ale udáváno 720cm, v roce 1994 již 879 cm.

Koruna dubu je dnes tvořena prakticky jedinou živou větví, kmen je poznamenán snad všemi vlivy, které ho během mnoha staletí mohly poznamenat. Pahýly dávno odumřelých větví se změnily v duté tmavé krátery, části zbavené kůry odhalují otvůrky a tunýlky po larvách brouků, živících se tlejícím dřevem. Na pni najdeme i do dřeva zapuštěnou kapličku, ve které kdysi postávala soška bolestné Panny Marie. Jedna strana kmene je pak zcela otevřená a odhaluje, že ten je dnes již jen pouhým prázdným pláštěm, kdysi mohutného těla.

Je obdivuhodné, že strom stále žije. Že se ta jediná větev každého jara znovu a znovu zazelená a navzdory věku, zchátralosti a snad i přírodním zákonům to nechce vzdát. V souvislosti se všemi příběhy, které se o dubu vypráví, je pak pohled na tu touhu po životě téměř povznášející.

Podle několika verzí staré pověsti byl strom zasazen v roce 903 při narození patrona České země Svatého Václava. Zasazen byl možná jeho babičkou sv. Ludmilou, možná Václavovou chůvou, žoldnéřem, či prostým pastýřem, který byl náhodou svědkem příchodu knížete na svět. Stalo se tak dle prastarého pohanského zvyku, podle kterého takový počin ke zrození člověka patří a podle něhož je pak takový životní strom s osudem té osoby zvláštním způsobem navždy spjat.

Dub byl spolu s lípou v těch dobách považován za náš národní strom. Dub byl symbolem mužské síly a bojovnosti, lípa pak spíše symbolem ženského prvku. Dub uctívali i Germáni a postupem času, snad i díky jejich rozpínavosti, u nás poněkud upadl v nemilost. Teprve však až na Všeslovanském sjezdu v Praze, v roce 1848, se stromem všech Slovanů oficiálně stala lípa.

Kněžna Drahomíra prý porodila Václava, když zrovna se svým mužem knížetem Vratislavem a jejich družinou naháněla při lovecké výpravě divokou zvěř v lesích okolo dnešního Stochova. Když na ní náhle přišly porodní bolesti, uchýlila se na zdejší přemyslovské hradiště a zakrátko povila chlapce, jehož čekala velká budoucnost. Když se tu radostnou novinu dozvěděla Václavova babička Ludmila, přispěchala na stochovský hrad a na konci tehdejšího nádvoří zasadila k připomínce té významné události tenký dubový proutek. Ač sama již pokřtěná, učinila tak podle pohanského zvyku, neboť tyto staré obyčeje stále ctila. „Na památku toho šťastného dne, kterého jsi mně, Hospodine, popřál se dočkati, sázím tento proutek s pevnou důvěrou v Tebe, že mně milostivě popřeješ i té radosti se dočkati, by jako to dítě právě svůj počíná život, tak i tento proutek v této zemi své nové žití počal.“ pravila prý šťastná babička a tak se i stalo.

Již druhého dne proutek ozdobily první malé lístečky a Svatá Ludmila, když to spatřila, nařídila, aby byl malý doubek každý den zaléván vodou, v které koupali vnuka Václava. Když pak dub trochu povyrostl, sušily prý chůvy na jeho větvích Václavovy pleny a protože chův bylo na sto, dostalo hradiště a později i městečko jméno Stochov.

Proutek ale mohla ke slávě narození nového knížete zasadit také jeho chůva, jak praví jiná pověst, žoldnéř, který do země zapíchl dubové kopí, či pastýř, který hnal kolem stádo, když právě chůva vynášela vodu od porodu. Jakmile slyšel o narození Václava, zanořil prý do půdy svou ferulu a prorokoval „Jako tato hůl vyžene kořeny, bude se zelenati a svými větvemi bude stíniti daleko široko, tak bude jednou zářiti sláva a čest mladistvého knížete na zemi.“

Ať již to bylo tak nebo jinak, faktem zůstává, že se doubek ujal a stal se z něj v průběhu věků statný obr. Uctívaný obr. Lidé sbírali žaludy spadlé ze stromu a dávali je na pátku poutníkům, či z nich splétali růžence. Kůru posvátného stromu loupali, neboť věřili, že má léčivé účinky. Především prý pomáhala od bolení zubů. Mnozí toužili po zanechání stopy na slavném stromě a tak do jeho kmene vyřezávali své iniciály, srdíčka či křížky. A dub trpěl. Nakonec musel být ohrazen kovaným plůtkem, který starce chrání dodnes.

V roce 1887 byla z milodarů pořízena socha Svatého Václava a instalována vedle kmene dubu. Pískovcovou skulpturu vytesal sochař F. Kříž a její transport na místo určení byl velkou událostí. Celou trasu lemovaly zástupy lidí a vzdávali soše světce hold. Ve Stochově jí pak přivítala střelba z hmoždířů a údery zvonů. Po sv. Duchu byla socha slavnostně posvěcena monsignorem J. Kandlerem a děkanem Slánským. Oslavování památného dubu přetrvalo i do dnešních dnů. Každoročně ke stromu 28. září na Svatováclavské posvícení zamíří průvod a konají se tu velkolepé oslavy.

O dubu ve Stochově se odedávna vyprávělo, že od jeho kořenů vede podzemní chodba až k novostrašecké Mariánské kapličce. Na přelomu 19. a 20. století se pak prý poblíž dubu propadla veřejná silnice a ti co poté slezli po žebříku vzniklým otvorem dolů tvrdili, že se skutečně ocitli v chodbě ubíhající do dáli.

Ať již je Svatováclavský dub letní starý 1114 let nebo jen 700, je to bezesporu strom úctyhodný. A i když už není v nejlepší kondici, stále vytrvale vypíná k obloze alespoň jednu zelenou ratolest. Pamatuje časy, které si neumíme ani představit, časy, o kterých se nám dochovaly spíše jen pověsti než historická fakta. Doufejme, že tu s námi ještě chvilku vydrží, i když jsme se k němu nechovali vždy úplně pěkně a bude nám připomínat kam sahají naše kořeny, tradice a jejich počátky.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Džbánský buk se loučí

Klokočovská Královská lípa

Tags:

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Jenda Mikšík — Wed, 07 Jun 2017 16:33:27 +0000

Kdysi proslulé a vyhledávané, dnes zapomenuté a téměř zaniklé poutní místo. Z vesnice Skoky v západních Čechách zbylo jen několik posledních staveb a malý zarostlý hřbitov. Zdejší dominanta, barokní kostel Navštívení Panny Marie naštěstí stále stojí. Dokumentární film nahlíží do historie a současnosti kdysi vyhledávaného poutního místa Mariánské Skoky u Žlutic, které proslulo zázračným obrazem Panny Marie Pomocné ze Skoků, a které bývalo cílem mnoha tísíců poutníků z Čech i Německa.

Přečtěte si související článek O Panence Skákavé.

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Tagy:

O Panence Skákavé

Leoš Drahota — Wed, 07 Jun 2017 12:42:09 +0000

Západočeská obec Skoky, původně sudetská vesnice Maria Stock se stala v 18. století vyhledávaným poutním místem. Ročně sem přicházely tisíce poutníků, děly se tu věci úžasné až zázračné, a snad právě proto odtud prý pochází zlidovělé udivené zvolání panenko skákavá. Za vším tím pozdvižením, za těmi požehnanými časy, které však ve 20. století skončily totální zkázou všeho, byl jeden nevelký předmět. Jedno výtvarné dílo – právě ta skákavá panenka.

Devoční obraz

Panenka Skákavá neboli Panna Marie Pomocná ze Skoků je obraz. Mimořádný obraz, který byl kdysi středobodem zdejší poutní tradice i slávy. Je to obraz posvátný (imago sacra), devoční, tedy obraz určený k náboženskému uctívání, k navození intenzivnějšího duchovního prožitku věřících a také sloužící jako jakýsi nepřímý komunikační prostředník mezi člověkem a Bohem. Takové obrazy, sochy a jiná vyobrazení měly ve středověké Evropě, ale i v 17. a 18. století bohatou tradici. Konkrétně obraz Panny Marie Pomocné pak patřil k nejrozšířenějším typům mariánského vyobrazení madony v okruhu západního křesťanstva.

První devoční obrazy a sochy vznikají v prostředí středověkých klášterů na přelomu 13. a 14. století. Jde o výtvarná díla s religiózním motivem, sloužící k niternějšímu pochopení utrpení Krista a Panny Marie, k silnějšímu a emotivnějšímu vcítění do vlastní modlitby. Jsou-li tyto obrazy a sochy veřejně uctívány, nazýváme je kultovními. Pokud se pak prokazatelně projevují milostí různého charakteru (záchrana života, uzdravení, ochrana před válečnými či přírodními katastrofami), pak se tyto obrazy stávají zázračnými (imago miraculosa). Když nejsou zázraky tak zřejmé a ověřitelné, jsou obrazy označovány za milostné (imago gratiosa).

„Všechny tyto zázraky jsou užitečné pro vyjádření pravdivosti katolického učení o úctě k mariánským obrazům.“ (W. Gumppenberg, 1655)

Devočními obrazy se podrobněji zabývalo XXV. zasedání tridentského koncilu v roce 1563, kde bylo mimo jiného také zdůrazněno, že „zázraky nezpůsobují samotné obrazy, ale Bůh jejich prostřednictvím“. Na tomto koncilu se také podařilo ukončit tzv. krizi devočního obrazu, neboť byla stanovena jistá pravidla a doporučení pro správné uctívání posvátných vyobrazení. V předchozím období se stále více rozmáhaly nevhodné formy lidového uctívání, často se až podobající pohanskému uctívání model. Zejména prostý lid se mnohdy uchyloval ke klanění se různým přírodním útvarům, atmosférickým jevům vydávaným za zjevení, či podomácku vyrobeným náboženským symbolům. Koncilem bylo zdůrazněno, že věřící mají prokazovat úctu a vkládat svou důvěru a naději do těch, kteří jsou na obrazech zpodobněni a ne obrazům samotným. Že tomu tak má být především ve vysvěcených kostelech a kaplích a to při obrazech či sochách, jejichž posvátnost byla církví schválena.

Panna Marie Pomocná z Pasova a Innsbrucku

V roce 1517, 1525 nebo 1537 namaloval jeden takový obraz Panny Marie Pomocné i Lucas Cranach starší (*1472 – †1553). Při své tvorbě se zřejmě inspiroval středověkým významným, i když nevelkým deskovým obrazem Madony z Cambrai, jenž se stal paládiem (záštitou, ochráncem) Belgie. Madona z Cambrai pochází pravděpodobně ze Sieny, z roku 1340, ale do Cambrai byla roku 1440 přivezena z Říma archidiákonem Fursy de Bruille z Valenciennes.

Cranachův obraz byl možná určen pro oltář farního kostela sv. Kříže v Drážďanech, možná také, vzhledem ke svému formátu a pojetí jen pro čísi soukromý domácí oltářík. Zachovala se kupříkladu zpráva, kde si saský vévoda Jiří Vousatý (*1471 - †1539) objednává roku 1517 u mistra Cranacha oltářík pro svou manželku Barboru. Jestli byl však součástí zakázky právě tento obraz, to se dnes neví. V každém případě se Cranachovo dílo nějak dostalo do drážďanských sbírek saského kurfiřta Jana Jiřího I. (*1585 – †1656), kde začíná jeho příběh.

Jan Jiří I. obraz v roce 1611 daroval pasovskému biskupovi arcivévodovi Leopoldovi V. (*1586 – †1632) během jeho diplomatické návštěvy Drážďan. Nově získaný obraz si po návratu do Pasova velmi oblíbil nejen arcivévoda, ale i jeho manželka Klaudie Medicejská a hlavně biskupský správce a děkan pasovského dómu, svobodný pán Marquard von Schwendi (*1574 – †1634). Ten nechal v roce 1622 zhotovit pasovským malířem Piem devoční kopii Cranachova originálu, kterou nechal vystavit k veřejné úctě nejprve v malé dřevěné kapli a později pak v novém kostele nad Pasovem, vysvěceném v roce 1627. Kostel, jehož stavitelem byl Francesco Garbanino, připadl i s obrazem v roce 1631 přilehlému klášteru a hospicu kapucínů Mariahilf, kteří z kopečku nad soutokem tří řek vzápětí vytvořili poutní centrum střední a jihovýchodní Evropy.

Kopie Cranachovy madony se stala už v dřevěné kapli vyhledávaným cílem mnohých poutníků a prosebníků, stala se také patronkou dunajských plavců, ochránkyní křesťanstva proti Turkům a epidemiím moru. Mezi lety 1625-1746 pak bylo v Pasově díky obrazu Panny Marie Pomocné zaznamenáno 1941 zázračných uzdravení a jiných vyslyšení modliteb.

V roce 1626 přestěhoval arcivévoda Leopold V. Habsburský své sídlo z Pasova do Innsbrucku a vzal si sebou i originál Cranachovy madony. Před hrozbami třicetileté války ukryl obraz na hradě, kde si jej brzy našli mnozí věřící a jejich prosby. Stal se tak velmi vyhledávaným a uctívaným obrazem, stejně jako před tím jeho kopie v Pasově. 3. června 1650 nechal Leopoldův syn arcivévoda Ferdinand Karel Tyrolský (*1628 – †1662) přenést madonu v čele slavnostního procesí do městského innsbruckého kostela sv. Jakuba, kde je uctívána dodnes. V desítkách zde uložených knih je zaznamenáno 4400 svědectví o milostech přičítaných zázračnému Cranachovu originálu.

K významnému posílení kultu Panny Marie Pomocné došlo v roce 1683, kdy se císař Leopold I. (*1640 – †1705) společně se svým dvorem stahoval před Turky od Vídně přes Linec do Pasova. Tam na poutním kopci nad soutokem tří řek prosil Pannu Marii o pomoc a stejně tak tou dobou činil i jeho duchovní rádce a papežský legát páter Marco d´Aviano (*1631 – †1699) v kapli na kopci Kahlenberg, přímo na místě rozhodující bitvy. Vídeň byla spojenými silami Evropanů zachráněna a nemalý díl tohoto zázraku byl přičítán Panně Marii Pomocné. Pasovská madona se stala ochráncem křesťanstva proti islámské hrozbě a jako poděkování byl ve Vídni postaven jí zasvěcený kostel.

Slavný obraz byl nadále hojně „množen“ a devoční charakter kopií Panny Marie Pomocné byl často akcentován dotýkáním s originálem. To se provádělo přímým kontaktem originálu s kopií, čímž se, jak se věřilo, přenášelo z originálu na kopii jeho sacrum (posvátno).

Panna Marie Pomocná ze Skoků

Úcta k Panně Marii Pomocné z Pasova byla značně rozšířená i na ostrovském panství markraběnky Františky Sibylly Augusty Bádenské (*1675 – †1733) a kopie tohoto obrazu se nacházela snad v každém kostele stojícím na půdě tohoto panství. Když se v roce 1717 sedlák Adam Lienert obrátil na Pátera Johannese Norberta Ricka, aby mu pomohl vybrat oltářní obraz pro právě postavenou kapli v sudetské obci Stock (Skoky) nedaleko Karlových Varů, není divu, že volba padla právě na Pannu Marii Pomocnou z Pasova. K výstavbě kaple došlo především proto, aby obyvatelé vesnice nemuseli chodit ke zpovědi až do vzdálených Žlutic. Započala se tím ale mimoděk nová a slavná historie tohoto místa, v níž měl hrát nový obraz tu nejvýznamnější roli.

Malá zděna kaple, v které měl být obraz vystaven, byla vybudována z iniciativy a prostředků sedláka Lienerta a ten také následně nechal u toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera za 9 zlatých a 8 dní kopii Pasovské Madony olejem na plátno namalovat. Dalo by se také říci, že se autor kopie vytvořené pro Skoky pasovskou madonou jen volně inspiroval, neboť jeho výtvarné dílo má na první pohled poněkud jiný charakter. Jde spíše o jakési oltářní zátiší s obrazem Panny Marie Pomocné v „hlavní roli“.

Na vyobrazeném plánu jakoby čtyři andílci odhalovali Pasovskou Madonu, zavěšenou na oltáři pod těžkou zeleno-rudou, zlatými třásněmi lemovanou drapérii, završenou baldachýnem. Samotný obraz madony ve zdobném zlaceném rámu pak zaujímá středovou kompozici výjevu a je na něm z levého profilu zobrazena sedící Panna Marie, držící v náručí malého nahého Ježíška. Obraz reprodukuje svou předlohu poměrně věrně co do základních tělesných tvarů, gest a pohledů obou postav, či barevného a formálního vyhotovení oděvů. Skokovská madona se však od předlohy výrazně liší stylem provedení malby, což je částečně dáno dobou vzniku obrazu a částečně osobitostí autorova uměleckého projevu. Nepodařilo se také zatím zjistit, která konkrétní kopie Pasovské Madony byla Johannu Wolfgangu Richterovi při jeho práci „modelem“ (snad P.M.P. v bavorském Vilsbiburgu, která má velmi podobnou oltářní kompozici). Důležité však je, že svým vyobrazením zřejmě dokázal zachytit něco nepopsatelného, něco, co z jeho díla učinilo kultovní obraz.

Náš dokumentární film Skoky na konci cesty: http://www.moskyt.net/film/skoky-na-konci-cesty-dokumentarni-film

Poutní místa a zázraky

Panna Marie Pomocná ze Skoků si cestu do srdcí věřících nejen ve své domovské vesnici našla velmi brzo. A měla k tomu i dobré podmínky. K postavení skokovské kaple a namalování obrazu došlo v období mimořádně vhodném ke vzniku nové mariánské legendy. Následkem reformy katolické církve po tridentském koncilu se výrazné obrodila i tradice barokních poutí a po celé Evropě vzniká poměrně hustá síť poutních míst. Díky jezuitům je i v Čechách šířen především mariánský kult a nová poutní místa jsou tak zasvěcována hlavně devočním obrazům či sochám madony. Důležitým elementem této poutní tradice jsou samozřejmě také studánky napájené z mariánského pramene, aby se poutník mohl napít „Svaté vody“.

Se vzrůstající oblibou madony ze Skoků se začaly objevovat i první „zázraky“. Autorem všech projevených milostí byl samozřejmě Bůh, který tak činil na přímluvu zobrazeného světce, či Panny Marie. Takto „zprostředkované“ zázraky se dále dělily do několika skupin. První skupinou byla zázračná uzdravení, ke kterým došlo přímo na poutním místě, nebo krátce po jeho opuštění. Další skupina zázraků chránila před hrozícím nebezpečím (živelná pohroma, napadení vesnice, úraz, požár, komplikace při porodu, ohrožení úrody) a zvláště před morovou epidemií. Zázraky třetí skupiny navracely zdraví domácím hospodářským zvířatům, jejichž případná smrt mohla být pro hospodařící rodinu fatální. Poněkud odlišnou skupinou pak byly zázraky, které souvisely přímo s poutním místem, uctívaným obrazem, či kostelem, kde se obraz nacházel. Projevovaly se ochranou celého poutního areálu, uctívaných předmětů i samotné víry věřících.

O zázrak bylo nutné Boha prostřednictvím obrazu či sochy požádat a také za něj poté poděkovat, aby trval. Poutníci se proto vydávali na poutě kajícné (kajícník se přicházel kát za spáchaný hřích), prosebné a děkovné.

Na jednu takovou prosebnou pouť se vydal i řezník Becker z Jáchymovska. Tento bývalý luterán trpící podagrou (dna), po přestoupení na katolickou víru vyrazil o berlích za Matkou Boží do Skoků, na pět dní trvající pouť. A zatímco dnes by mnohý zdravý po takové výpravě berle nutně začal potřebovat, Becker již na zpáteční cestě k velkému údivu třiceti svých spolupoutníků z Českého Wiesenthalu (Loučná pod Klínovcem) berle odhodil a domů se vrátil zcela zdráv.

Modlitba k madoně prý také zachránila život prosebnice Šlidlinové z Kunovic, které se při cestě ze Skoků splašili koně. Kočí navíc spadl z kozlíku a neovladatelný vůz se i s nebohou Šlidlinovou řítil po rozbité cestě do jisté záhuby. Tehdy vyděšená žena naštěstí vzpomněla na Pannu Marii a třikrát hlasitě vykřikla: "Heilige Maria Hilf zu Stock, steh mir bei!". A koně se skutečně po třetím zvolání v okamžiku zastavili, jako by je neviditelná síla na místě zadržela.

Zázraky Panenky ze Skoků

Vykonané zázraky i méně výrazné milosti se zapisovaly do zvláštních místních soupisů, farních kronik, či pamětních knih. Zapisovaly se i zázraky ve Skokách a k jejich odbornému, oficiálnímu posouzení byla roku 1732 na přímluvu Františky Sibylly Augusty na západ Čech pražským arcibiskupem Danielem Josefem Mayerem z Mayernu (*1656 – †1733) vyslána komise. Ta, složená z přísedícího arcibiskupské konzistoře Maximiliana Wietrowského, jejího sekretáře Johanna Gallasche a Josefa Haberkorna, zasedala od 5. do 16. listopadu na žlutické faře, kde vyslechla osmnáct řemeslníků a měšťanů z celého regionu. O povaze prošetřovaných svědectví vypovídají vybrané příklady.

Z osmnácti svědků jich patnáct úspěšně prosilo při obraze za uzdravení, jeden za odpuštění platu za dříví, sedmnáctý za ochranu proti krupobití a osmnáctý za uzdravení chromého koně.

Návštěva skokovské kaple vrátila zrak slepé čtyřleté dceři soukenického postřihače Josephuse Caroluse Sessla z Toužimi, když se předtím bezvýsledně obrátil s žádostí o pomoc na lékárníka tepelského kláštera p. Daniela.

Pomoc Panny Marie Pomocné zachránila nemocného šedesátiletého kováře ze Světce, který již dokonce od faráře dostal poslední pomazání. Jeho manželka s prosbami na rtech obešla skokovskou kapli po kolenou a kovář se ze smrtelné postele vrátil zdráv k práci do kovárny.

Chromého koně sedláka z Mašťova, kterého ve třech sotva do Skoků dovedli, Panna Marie uzdravila na místě tak, že cestou od obrazu ke kováři již uzdravenou nohu za sebou netáhl, mohl si na ní stoupnout a sedlák na něm dokonce jet. Ten pak z vděčnosti přinesl madoně do kaple podkovu.

Modlitba k Panně Marii Pomocné ze Skoků, ke které se toužimský purkmistr a pekař Albrecht se svojí ženou během hrozného krupobití uchýlil, zachránila jeho úrodu. Kroupy jako vejce zničily všechna přilehlá pole sousedů, jen jeho zůstalo netknuté. Purkmistrova manželka za to následně madoně obětovala dvě svíce za 30 krejcarů, jak během modlitby slíbila.

Arcibiskupská komise po zvážení svého šetření v listopadu 1733 vydala dekret, dle kterého se zázračnost skokovského obrazu prokázat nepodařilo, nicméně bylo stanoveno, že jde o obraz dobrý a dobrotivý, hodný uctívání. Církev byla v 18. století při procesech potvrzování úctyhodnosti devočních obrazů velmi opatrná. Proto se výslech svědků při šetření i několikrát opakoval, místa kde se zázrak stal, musela být jimi ukázána na plánku či na mapě. Vyžadovány byly seznamy votivních darů i lékařské posudky uzdravených. Svědci byli také tázáni, jestli jejich svědectví někdo neovlivnil, či je k výpovědi nepřemlouval.

3. dubna 1734 bylo arcibiskupskou konzistoří na žádost tepelského opata P. Raimunda Schimonowského povoleno sloužit ve skokovské kapli mše, roku 1736 pak konání poutních procesí do obce Maria Stock s dobrotivým obrazem neseným v čele. Je zajímavé, že při procesích zpívané písně měly dvojjazyčnou podobu. Jedna sloka byla vždy interpretována česky a druhá německy. Od česky mluvících poutníků pak madona pravděpodobně zkomolením původního prosebného vzývání „Matky Boží ve Skoku“ získala zlidovělé oslovení Panenko Skákavá, které se později v českém jazyce uchytilo jako univerzální udivené zvolání. Nutno dodat, že toto poněkud neuctivé pojmenování matky Boží se příliš nelíbí některým zástupcům církve a domnívají se, že v převážně německém prostoru vlastně ani nemohlo vzniknout.

Korunovace madony

V letech 1728 – 1739 se na peněžních darech pro skokovskou madonu vybralo na 12 522 zlatých. I proto mohl být opatem Schimonowským roku 1736 položen základní kámen nového poutního chrámu, který měl nahradit původní malou kapli. Nový barokní kostel Navštívení Panny Marie byl vysvěcen 29. března 1738 a 9. července 1740 byla na jeho zdobný oltář z kaple slavnostně přenesena i Panna Marie Pomocná. Zřejmě při této příležitosti byla za účasti chotěšovského probošta P. Kryštofa Schmiedla obřadně korunována pozlacenou dvoukorunkou s umělými kameny.

Korunovace milostných obrazů a soch královskými insigniemi byla výrazem nejvyšší úcty k nim. Vyobrazenému Ježíškovi a Panně Marii byla při tomto rituálu nad hlavy připevněna většinou plechová korunka s kameny. V souvislosti s korunovací je často citována kniha Zjevení sv. Jana (12, 2), kde se říká: „... stanula jako královna nebes i země po pravici Synově – jako žena oděná sluncem – a na hlavě její koruna z dvanácti hvězd.“ Korunovačním obřadem tak církev vyznávala, že je blahoslavená Panna Marie považována za Královnu a jako taková i uctívána.

Obrazy bývaly korunovány napodobeninami korun světských panovníků a usazovány na „královský trůn“, symbolizovaný oltářem. První korunovace milostného obrazu proběhla roku 732 v Římě, kdy papež Řehoř III. posadil korunu z ryzího zlata a diamantů na hlavu obrazu Panny Marie Sněžné v oratoriu sv. Petra. Římští papežové tomuto druhu vzdávání úcty přáli a korunovaci u významných obrazů často vykonávali osobně.

V období baroka pak došlo k institucionalizaci korunovací mariánských obrazů a soch, ke které významně přispěl jejich velký příznivec hrabě Alessandro Sforza Pallavicini z Piacenzy. K tomuto účelu založil a finančně podpořil nadaci, jejíž správou papež pověřil vatikánskou kapitulu u sv. Petra. Ta nadále měla na žádost arcibiskupských konzistoří schvalovat a kontrolovat tyto obřady vzdávání nejvyšší úcty. A tak zatímco ve středověku měly korunovace charakter privátních zbožností či tzv. „diecézních korunovací“, v 17. století vzniká tradice slavnostních korunovací „papežských“.

První korunovace oficiálně schválená vatikánskou kapitulou proběhla v roce 1631, kdy byla na hlavu Madony de la Febbre posazena koruna v sakristii basiliky sv. Petra v Římě. Prvním obrazem korunovaným mimo Řím byla v roce 1652 turínská Madona od jezer v Avigliane a první madonou mimo Itálii Panna Maria z hory Tersatto, která byla v Dalmácii korunována až roku 1715. Na našem území se korunovace schválené vatikánskou kapitulou dočkaly madony na Svaté Hoře u Příbrami (soška Panny Marie Svatohorské), Svatém Kopečku u Olomouce (mariánský reliéf) a u sv. Tomáše v Brně (obraz Panny Marie Brněnské). Ostatní devoční obrazy v českých zemích byly korunovány jen prostřednictvím tzv. diecézních korunovací.

Předpokladem pro schválení žádosti o korunovaci byl věhlas obrazu, stáří úcty a množství poutníků, kteří k obrazu pravidelně a ze vzdálených míst putovali.

Vlastní korunovace se skládala z výkonu předepsaných liturgických úkonů. Před počátkem obřadu bývaly korunky většinou přineseny na poutní místo speciálně vypraveným procesím. Při prvním z liturgických úkonů se obraz rituálně očistil svěcenou vodou. Následně byl pomazán kližmem a poté byla první koruna posazena na hlavu Ježíška. Teprve pak mohla být korunována i Panna Marie. Obraz byl následně okuřován kadidlem a intronizován na mariánském trůnu (usazen na oltáři symbolizujícím nebe). Stejným způsobem byl pravděpodobně korunován i obraz skokovské madony, i když se o tom nedochovaly žádné záznamy.

Sláva a zapomnění

Intronizace královny na nebeský trůn neboli instalace obrazu na oltář přitom mohla být v případě Skoků technicky poněkud náročnější. Madona totiž měla být v novém kostele součástí jednoduchého mechanismu, který měl usnadnit její „kontaktní“ uctívání. Obraz byl pod oltářním baldachýnem uchycen v železných kolejničkách, které umožňovaly posunovat plátnem vpřed a vzad, čímž byly vytvořeny dvě jeho funkční polohy. Možná že i kvůli tomu bylo plátno při vsazovaní do nového oltářního rámu poněkud necitlivě oříznuto z původního obdélného formátu.

Na počátku liturgie býval obraz vysunut vpřed do jednoduchého zlaceného rámu a zahalen závěsem. Po svatém přijímání vystoupali poutníci schodištěm na levé evangelijní straně chóru k pokladničce za oltářním baldachýnem, která měla podobu jednoduchého klekátka. Tam vhodili své peněžní dary a po pravém epištolním křídle schodiště sestoupili zase zpět do kněžiště a lodě kostela.

V konečné fázi bohoslužby byl poté obraz zpod závěsu efektně odhalen v hlavním oltářním plánu, aby se následně odsunul dozadu za baldachýn nad klekátko a poutníkům bylo umožněno k němu znovu po dvouramenném schodišti přistupovat. Na plošince pod madonou pak přidržujíce se ve stěně uchyceného madla poklekli, vznesli svou prosbu či poděkování a obrazu se dotkli.

Sláva skokovského obrazu dosáhla vrcholu v roce 1748, kdy k madoně doputovalo přes 40 000 poutníků. S omezováním a zakazováním poutí během josefínských reforem poté klesly i počty poutníků mířících do Skoků. Ubylo tak i prostředků na provoz či údržbu poutního místa a na chrámu Navštívení Panny Marie to začalo být znát. Na konci 19. století byl již stav kostela neutěšený a nebylo možné v něm vykonávat bohoslužby. Po renovaci na počátku století 20. slavná poutní tradice na padesát let ještě ožila, ale po vysídlení původního obyvatelstva ze Skoků a následné změně politického a společenského systému Panna Marie Pomocná v opuštěném chrámu nakonec osiřela.

Chátrající kostel začali navštěvovat místo poutníků zloději, a tak se bochovský farář rozhodl ukrýt obraz na své domovské faře, kde se pak na něj poněkud zapomnělo. Když se staronovými správci skokového kostela stali tepelští premonstráti, zjistili, že je madona pryč a obávali se, že byla ukradena. Po jejím šťastném nalezení na bochovské faře přestěhovali obraz na chodbu fary žlutické, odkud byl pak přinášen na občasné obnovené poutě do Skoků. Bezpečné útočiště nakonec Panna Marie Pomocná našla v konventní kapli kláštera premonstrátů v Teplé.

Milostný obraz v novém

Věk, účasti na poutích, dotýkání poutníků i chátrání kostela se na stavu skokovské olejomalby negativně podepsalo. Obraz byl napaden plísněmi, malba místy popraskaná, opadaná, či se bortila. Ochranný lak, kterým byl obraz kdysi natřen, se zakalil a ztmavl. Okrajové partie plátna byly poškozené teplem plamenů svíček, které se u madony zapalovaly. Padlo rozhodnutí, že Panna Marie Pomocná ze Skoků bude odborně zrestaurována a tohoto úkolu se v roce 2011 ujala Zdenka Reinerová.

Ze zadní strany obrazu bylo sejmuto nepůvodní podkladové plátno a z rubu malby odstraněny zbytky škrobového lepu, na němž se dobře daří plísním. Z lícní strany obrazu byly odpreparovány nepůvodní přemalby a zeslabena vrstva ztmavlého zakaleného laku, aby obraz získal původní sytost a jas. Poškozená místa byla zatmelena a vyretušována, narušené segmenty původní látky na rubu malby doplněny novou tkaninou a zafixovány japonským papírem. Celé plátno poté restaurátorka vyrovnala tak, aby se zachovala krakeláž (systém prasklinek v povrchové vrstvě, vzniklý stárnutí i nerovnoměrným sesycháním) odpovídající stáří výtvarného díla a následně byl obraz voskopryskyřičným lepem znovu nažehlen na nové podkladové plátno.

Na objednávku trapistů z kláštera v Novém Dvoře u Toužimi zhotovila restaurátorka Zdenka Reinerová i identickou kopii skokovské madony, která bude jejich darem opatství Sept-Fons ve Francii. Linie vzájemně propojených devočních obrazů, dohledatelně započatá Madonou z Cambrai tak pokračuje dál kopií Panny Marie Pomocné ze Skoků, zrozenou v 21. století a šířící snad v budoucnu svou slávu v daleké Francii. Restaurovaný obraz je a nadále bude opatrován v klášteře v Teplé, dokud se třeba Skoky jednou znovu nestanou pro obraz bezpečným, vyhledávaným a prosperujícím poutním místem.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Krev Klatovské Madony

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Tags:

církevní objekty

historie

Bašta v hladomorně

Leoš Drahota — Mon, 08 May 2017 10:27:00 +0000

Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku patřil v podstatě jedinému panskému rodu a za staletí prodělal několik stavebních úprav. Jako každá středověká pevnost potřeboval funkční opevnění, které by bylo schopné odolávat stále účinnějším zbraním a vývoji vojenské taktiky. Jeden takový působivý obranný fortifikační prvek z 15. století se u Šternberku zachoval ve velmi dobrém stavu a jeho důkladnější prohlídkou můžeme částečně proniknout nejen do vojenské historie.

Mám to podobně jako Jenda (předchozí článek). Vždy jsem chtěl alespoň na chvíli nahlédnout do dávno minulých časů. Vidět na vlastní oči jak k Řípu přichází uondaná Čechova družina, jak Libuše v mlžné dáli zahlédne velké město, nebo jak husité s nadšením odhazují svou hotovost do kádí na táborském náměstí.

Chtěl bych vidět a vnímat, jaké to opravdu bylo. Jak vypadali tehdejší lidé, jak se chovali, jaké vůně a smrady visely tehdy ve vzduchu, jaké zvuky se nesly nad osadami. Vždyť je to tak dávno, že to přece nemohlo být stejné jako dnes. Připadá mi, že i zvířata vypadala jinak, rostly tu jiné stromy a trávy, svět měl jinou chuť a jiné barvy než v současnosti. Vím, asi bych byl trochu zklamaný, protože něco prostě stejné bylo, něco ale určitě ne. Takový příchod noci například, když červánky z oblohy pomalu vytlačovala tma a místo tisíců elektrických zářičů se jen tu a tam zamihotalo světlo osamoceného ohně a vás obklopila temnota tajemného neznáma černých lesů, plná nevysvětlitelných zvuků. A do lesa se tenkrát v noci obyčejně nechodilo, neboť ten jak se věřilo, patřil v tu dobu jiným bytostem, s kterými se člověk potkat nechtěl.

Jaké to bylo zůstat sám v takové noční samotě, nebo jak bylo kupříkladu hrstce vojáků na strážní hlásce, střežící některé ze středověkých opevnění. Ve velmi drsných podmínkách zřejmě přežívali s vědomím neustálého nebezpečí a malé hodnoty vlastního života. Asi to nebyla snadná služba a to je kromě možného útoku nepřátel znepokojovalo i něco jiného. Ne náhodou se na stěnách mnohých starověkých i středověkých strážních věží nebo obranných bašt našly kresby či rytiny symbolů, které měly jako amulety chránit hlídku před zlými duchy a démony. Skoro jakoby se vojáci báli více přízraků a temných sil než tmou přicházejících útočníků.

Rád bych chvilku poslouchal, o čem si ti strážní povídají, jaké jsou jejich obavy a na co se těší. Pozoroval bych, jak si připravují jídlo, jak odkázáni jen sami na sebe očekávají napadení. Chtěl bych se podívat do jejich „malé osobní historie“, a proto vyhledávám místa, která si uchovala stopy těch dávných podob světa, původních příběhů a konkrétních lidských osudů. Někdy mám štěstí a najdu místo nebo i objekt, kde je docela snadné vcítit se do pocitů a myšlenek třeba toho obránce, hlídkujícího u úzké střílny tváří v tvář svému vlastnímu nočnímu strachu či úlevě svítání.

Na jeden takový pozoruhodný objekt, baštu, odkud malá posádka střežila středověké sídlo, jsem natrefil v středočeském Posázaví. Stojí tu na skalnatém hřebeni jižně od hradu Český Šternberk a říká se jí hladomorna. Ti kdož na této předsunuté pevnůstce sloužili, měli za úkol zabránit případnému nepříteli zaútočit na hrad z jižního směru, tedy toho nejméně chráněného přírodními překážkami.

Právě z jižního hřebene, který k sídlu Šternberků plynule klesal, přišla již jednou na hrad zkáza. Jeho majitel Zdeněk Konopišťský ze Šternberku, člen Zelenohorské jednoty, se aktivně účastnil odboje proti Jiřímu z Poděbrad a tak mu král hrad násilím odebral. V roce 1467 jej po obléhání dobylo královské vojsko a právě jižní hřeben posloužil Poděbradovým dělostřelcům jako výhodné palebné postavení. Děla se stala novou mocnou zbraní a stará opevnění jim již nedokázala odolat. Když pak Vladislav Jagelonský v roce 1479 rodové sídlo původním majitelům navrátil, rozhodl se nejvyšší zemský sudí Petr Holický ze Šternberku podobnou porážku znovu nedopustit. Při následné rekonstrukci byl hrad proto důkladněji opevněn a především strategicky nebezpečný hřeben moderně zabezpečen. Na jeho vrcholu nechali majitelé vybudovat předsunutou baštu s kamennou polygonální bateriovou věží v jejím středu, oddělenou od hřebenu mohutným šíjovým příkopem.

Posádka této od samotného hradu asi 200 metrů vzdálené pevnůstky měla za úkol vizuálně kontrolovat okolí hradu a případně znemožnit nepříteli jeho napadení a ostřelování z jižního směru. Opevnění bašty ve tvaru podkovy bylo zprvu zřejmě dřevěné, později obezděné, aby nakonec věž obepnula bytelná kamenná hradba s dělostřeleckou střílnou v severozápadním směru. Do bašty se vcházelo brankou v zadní (severní), nejvíce chráněné části hradební zdi. Za přední jižní, dnes již pobořenou částí hradby, stával kachlovými kamny vytápěný obytný srub, jehož plochá, zpevněná střecha sloužila obráncům jako další palebné postavení pro těžká děla.

Uprostřed opevnění stojící dvoupatrová věž byla vybavena mohutným, k jihu směřujícím břitem. Od jeho boků se měly střely útočníků, dopadající pod ostrým úhlem odrážet a sklouzávat do stran. Do věže se vstupovalo pouze severním vchodem, od kterého až do druhého patra vede úzké levotočivé schodiště. Vysoké, válcovité přízemí, připomínající hladomornu, sloužilo posádce jako muniční sklad a spižírna zároveň. Západní vchod do přízemí byl přitom proražen až v 19. století. Do té doby byl sklad přístupný pouze malým čtvercovým otvorem uprostřed stropní klenby. Ten ústí do prvního patra věže, kde byly hlavní palebné posty obránců, vyzbrojených lehkými děly. Z kruhové místnosti ve středu tu k bokům věže paprskovitě vybíhají chodbičky, zakončené jednou nebo dvěma střílnami tzv. kalhotového typu. Do východní stěny prvního patra ústí větší portálek, kudy se přes kladku nahoru vytahovala děla a jiné objemnější předměty. Druhé patro věže bylo pravděpodobně hrázděné či roubené a hájili jej střelci s ručnicemi.

Obránci tak byli připraveni přivítat nepřítele dělostřeleckou palbou z hradebního srubu a střílen prvního patra věže, podporováni ručními zbraněmi posádky patra druhého. Nedovedu posoudit, jak účinná taková obrana byla. Z koruny věže měli obránci každopádně dobrý přehled o situaci kolem jižního hřebene. Připadá mi ale, že možnosti dělostřelců za úzkými střílnami byly značně omezené. Do každého směru ústí pouze jedna střílna a úhly v terénu, které mohli palbou pokrývat, nejsou moc široké. Ani výhled obránců, ležících, klečících, či sedících na jakýchsi kamenných trojúhelníkových lavicích v cípech střílen, nebyl nic moc.

I tak je Šternberská, pozdně gotická hladomorna označována za naše nejpromyšlenější předsunuté opevnění, které mělo být schopné čelit nové hrozbě středověkých hradů – dělostřelectvu. Navíc je tato bašta i v rámci Evropy poměrně unikátní a výjimečně zachovalá.

Zalehávám do zužující se střílny a obklopen metry kamene ze všech stran, hraji si na středověkého obránce hradu. Moc toho nevidím, a pokud by se venku něco pohybovalo, nestihl bych na to zamířit. Zase bych chtěl být na exkurzi v těch dobách, abych viděl, jak si s tím obránci v praxi dokázali poradit. Jsem naštěstí ve věži sám a tak si nerušeně opět ujíždím na vlnách své fantazie. Jaké to tu tenkrát bylo třeba v lednu nebo únoru? ... Kámen sálající mrazem, vlhko, střílnový průvan a tma. Zkřehlými prsty se sotva držím žebříku, když lezu do „hladomorny“ pro nějakou tu baštu. V šeru hledám po hmatu hebké peří, oslizlou kůrku Božího daru a sotůrek se solí. Nemohu se dočkat, až nás konečně vystřídají a já se půjdu do srubu ohřát. Ke křídlu skoro syrového kuřete zakousnu krajíc plesnivého chleba a rychle do sebe otočím pintu zvětralého piva. Zalezu pod deku na měkké chvojí a v bezpečí před nepřítelem, přízraky i divokými lesními tvory, ponořím se na celé čtyři hodiny do hlubokého zaslouženého spánku bezvýznamného očitého svědka končícího středověku.

Rubrika:

Tags:

Virtuální návštěva středověkého Posázaví

Jenda Mikšík — Wed, 19 Apr 2017 16:24:07 +0000

Jak se žilo ve středověku? Jak to vypadalo na hradech v době jejich největší slávy? To jsou otázky, které mě napadají snad při každé prohlídce některého z českých hradů. Přesto, že se nám mnoho hradů dochovalo v poměrně ucelené podobě, jejich skutečnou středověkou atmosféru si můžeme jen představovat. V těch dobách bych sice žít nechtěl, ale krátké nahlédnutí do dávných časů by bylo zajímavé. Rád bych viděl živé středověké město nebo navštívil vesnickou krčmu. Konečně se mně to splní - virtuálně.

Každý, kdo má podobné choutky jako já, bude moci nakouknout do středověku a tak trochu si na vlastní kůži zkusit, jak se tehdy žilo. Virtuální návštěvu 15. století zprostředkuje nová počítačová hra nazvaná Kingdom Come: Deliverance.

Možná si říkáte, proč tady na Moskytu píšu o počítačové hře. Vždyť tematika středověku není v herním průmyslu vůbec nová a s geografií a badatelstvím má hra také pramálo společného. Opak je však pravdou. Kingdom Come je totiž ryze český počin, zaměřený na věrné zobrazení středověkého Posázaví. A když uvádím věrné zobrazení, mám tím na mysli takřka encyklopedickou přesnost.

Z českých luhů a hájů

Je krásné počasí, svítí sluníčko, léto je v plném proudu. Já sedím na hřbetu hnědáka a kochám se okolní krajinou. Kam mé oko dohlédne, rozprostírá se krásná a čistá příroda. Louky jsou rozkvetlé, mezi rudě červenými květy vlčího máku vykukují žluté pampelišky, opodál zase září sytě oranžové měsíčky. Nad květy sem tam přeletí motýl a z dálky ke mně doléhá zpěv ptáků. O něco dál lemuje končící malebné louky tmavě zelený pás hustého lesa.

Ohlížím se za sebe, kde se na skále dominantně tyčí hrad Talmberk. Pod hradem je malá vesnička, pár desítek dřevěných, veskrze roubených stavení rozprostřených kolem malého rybníka a potoka. Na koni pomalu projíždím vesnicí a pozoruji místní obyvatele. Někteří sklízí úrodu na poli, jiní třeba rybaří nebo se poflakují v krčmě. Pokračuji na konec vesnice, kde narážím na kamenolom.

Tak nějak může probíhat první návštěva virtuálního herního Posázaví. Píše se rok 1403 a já hraji za postavu Jindřicha, syna kovářova. Příběh hry se odehrává v reálném prostředí tehdejšího Českého království na pozadí skutečných událostí známých z hodin dějepisu. Po smrti Karla IV. se novým panovníkem stává jeho syn Václav IV. Ten je však uvězněn svým bratrem Zikmundem Lucemburským. V ten moment Zikmund se svou armádou napadá zemi i Jindřichovu rodnou vesnici a dům. Při tomto incidentu Zikmundovi vojáci zničí Jindřichův dům a pobijí jeho rodinu. Jako jediný přeživší se Jindřich vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu k vykoupení.

Od kamenolomu vyrážím přes kopec, mám namířeno do prazvláštně pojmenované vesnice, do Mrchojed. Překonávám další širé louky a pole a na kraji Mrchojed zastavuji a sesedám z koně. Zaujal mě totiž nenápadný, ve vysoké trávě posazený kámen. Při bližším pozorování jde o kámen opracovaný, snad menhir nebo smírčí kámen, na jehož přední straně je patrný vyrytý obrys postavy...

Středověk, hra a současnost

Zážitky nabité hraním chci porovnat se skutečností. Vyrážím tedy na výlet do Posázaví, abych prozkoumal lokality známé ze hry také v opravdovém světě. Skutečnost je výrazně odlišná, než hra. Jistá spojení a podobnosti ale nacházím.

Nad vesničkou Talmberk na malé skále stojí zbytky stejnojmenného hradu. Gotický hrad Talmberk byl zbudován pravděpodobně na začátku 14. století a fungoval do roku 1533. Dodnes se uchovala jen část kulaté věže a zbytky některých zdí a hradeb. Přístup ke zřícenině je omezený, neboť nejbližší okolí hradu někdo před lety využil jako pozemek pro stavbu rodinných domů. Při troše představivosti je ale i z toho mála, co zbylo, možné poznat hrad Talmberk ze hry Kingdom Come: Deliverance.

Prohlížím a fotím také kamenolom, který se, tak jako ve hře, nachází na okraji Talmberku. Odsud vyrážím na kopec do Mrchojed, kde je mým hlavním cílem již zmiňovaný pozoruhodný kámen. Skutečně tady stojí a svou podobou hodně připomíná ten herní. Jde snad o smírčí kámen nebo smírčí kříž, usazený pevně v zemi jako menhir. Opracovaný pískovcový útvar je asi 80 cm vysoký a jeho horní část je rozšířená. Na přední straně kamene je vytesaný reliéf lidské postavy. Obrys postavy je ve skutečnosti již málo patrný, herní varianta je mnohem zřetelnější, i tak je ale možné rozpoznat, že postava na reliéfu má vztyčené ruce a u nohou nejspíš zapíchnuté kopí. Kámen je proto nazývám Kamenný muž. Přesný výklad obrazce i význam celého kamene je opředen tajemstvím a celé zmapování jeho možného významu by bylo na delší povídání. Více o záhadném kameni píše třeba ve svých knihách Otomar Dvořák.

Samotná vesnice Mrchojedy už nemá se středověkou podobou, ani tou herní, prakticky nic společného. A je tomu tak i v případě nedalekých Samopší. Proto Samopše vynechávám a pokračuji za dalšími významnějšími cíli mého putování.

Herní mapa byla navržena na základě skutečné podoby kousku Čech. Hráč se bude moci volně pohybovat mezi městem Sázavou a Rataji. Tok řeky Sázavy a rozmístění jednotlivých vesniček více méně odpovídá skutečnosti. Pro lepší uzpůsobení samotnému hraní je ale herní svět koncentrovanější - některé vzdálenosti jsou kratší.

Rataje a Sázava

Abyste byli v obraze: hra, o které se bavíme, je stále ve výrobě. V současné době je pro fanoušky, kteří si hru zakoupili s předstihem, dostupná jen testovací zmenšená verze hry. V této rozpracované verzi je dostupná jen malá část herního světa a ještě menší část herního obsahu. Do Ratají jsem tedy zatím mohl zavítat jen ve skutečnosti, nikoliv však ve hře. Obrázky z herních Ratají jsou ale už dostupné, proto porovnání skutečnosti a hry nic nebrání.

Rataje nad Sázavou se ještě do roku 1900 nazývaly Rataje Hrazené a to proto, že ve středověku bylo město obehnáno hradbami a docela netradičně disponovalo dvěma hrady. To je také důvod, proč Rataje ve hře vystupují jako největší a nejdůležitější město.

Na jednom konci města, na skalnatém výběžku, byl ve 14. století zbudován hrad Pirkštejn. Ten do dnešních dní přečkal ve velmi celistvé podobě. Dochovalo se téměř vše, především kulatá věž a hlavní hradní budova. V 18. století byl Pirkštejn částečně přestavěn na faru. Přímo vedle hradu se zachovala jedna ze dvou městských bran.

O kousek výš byl taktéž ve 14. století postaven druhý, takzvaný Hořejší hrad (někdy také Přední hrad). Ten se na rozdíl od Pirkštejnu dočkal více úprav a jeho původní středověkou podobu již přesně neznáme. Hořejší hrad byl v 16. století upraven v renesančním slohu a následně v 17. století ve slohu barokním do podoby dnešního zámku. Jenže ani dnešní Ratajský zámek se nedochoval v příliš úhledné podobě. Ostatně celý současný městys Rataje chátrá a zeje prázdnotou. Náměstí je pusté a nápisy na opadávajících omítkách starých domů hlásají “na prodej”.

Zajímavé je celkové porovnání herních středověkých Ratají s těmi skutečnými ze současnosti. Pro ilustraci můžete srovnat obrázek ze hry se současnou fotografií. Hrad Pirkštejn se změnil jen minimálně. Hořejší hrad se změnil více, ale jedna ze zdí současného zámku dává tušit původní středověký hrad. Herní Rataje věrně kopírují skutečnou krajinu - řeka Sázava je na svém místě, stejně jako vyvýšenina, na které se Rataje tyčí.

Z Ratají nad Sázavou ještě putuji ke klášteru do Sázavy. Jde o další lokalitu, která v současné verzi hry ještě není přístupná. Sázavský klášter je ve hře ale možné pozorovat aspoň z povzdálí a jak byste teď už asi čekali, věrně vystihuje svou reálnou předlohu. Pokud by vás zajímalo více o Sázavském klášteře, můžete si přečíst můj starší článek popisující klášter od špiček jeho věží až do legendárního podzemí sv. Prokopa.

Autentičtější návštěva středověku tady ještě nebyla!

Hra Kingdom Come: Deliverance vzniká ve vývojářském studiu Warhorse Studios v Praze. Kreativním ředitelem a autorem projektu je Dan Vávra, který se zásadní měrou podílel na legendární české hře Mafia: The City of Lost Heaven a je podepsán také pod větší částí scénáře k pokračování Mafia II.

Hra je stále ve vývoji, který se, nutno přiznat, táhne déle, než se očekávalo. Je to způsobeno také obrovským rozsahem celého projektu a poměrně vysokou realističností. Autoři sice nemají v plánu vytvořit simulátor středověku, i tak je ale smysl pro detail a historickou přesnost impozantní. Občas se prostě narazí na nečekané překážky, které vývoj prodlužují. V tvůrčím týmu pracuje i historička, jejímž úkolem je shromažďovat informace, dohledávat historické prameny o dané době a pomáhat celému týmu v udržení věrohodné středověké iluze.

Snad se to několikaleté čekání vyplatí a dostane se k nám parádní herní zážitek a jedinečná příležitost, jak nahlédnout do českých luhů a hájů na počátku 15. století. Při troše štěstí to tvůrci stihnou ještě letos. A snad budeme potom moci konstatovat, že lepší a autentičtější návštěva českého středověku tady ještě nebyla.

Rubrika:

Tags:

Síla kamenů

Jan Johann Jaroslav Miška — Thu, 03 Mar 2016 17:03:43 +0000

V pradávných dobách, lidé vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a svého těla. Energie-prasíla je jenom neobklopovala; ona jimi v určité struktuře též prostupovala. Dokázali vylepšovat jak jeho energetický potenciál, tak energii krajiny. Tělo třeba s pomocí přírodnin, které umisťovali na jeho různá místa (např. jako tzv. amulety). Ledový muž Ötzi, nalezený v Alpách žijící před 5 300 lety, měl na krku kožený váček s bylinami, zavěšený na koženém řemínku. V různém provedení, pod pojmenováním škapulíř je známý dodnes. Jenže to už je pouze pověrečný předmět, na jehož původní léčivý energetický význam se zcela zapomnělo.

Pralidé si nejenom vybírali vhodné místo pro svůj pobyt, ale uměli si je, např. v rondeloidních stavbách (třeba se spečenými valy), energeticky vylepšovat. Dokonce dokázali, podle svých potřeb, pomocí dřevěných kůlů a kamenů, proměňovat energii krajiny…

Věděli, co neví současné mariánské vědecké spolčení: Energie-prasíla se v různé míře nachází všude a ve všem. A nejenom to, oni se v krajině vzařovací (jinové) vyhýbali, zatímco opačnou vyzařovací (jangovou) vyhledávali. Což platilo zejména pro místa v nichž přebývali.

Síla kamenů se nečekaně projevila v jedné malé obdélníkové prodejně šperků a nerostů. Nachází se ve Starém Městě Pražském. Mezi Starým židovským hřbitovem a stanicí metra Staroměstská. Při pátrání po zajímavých „kamenech“ ji občas navštěvuji.

Jakmile jsem v prosinci 2008 do prodejny vešel, tak mě ovanul nepříjemný odér - puch přímo ďábelský. Nikdy předtím jsem něco takového v tomto obchůdku nezaznamenal. Což naznačovalo, že v něm došlo k velké změně energetických poměrů. Výrazně se musela navýšit vzařovací (ženská, jinová, měsíční) složka prasíly. To znamená, že z prostoru je odebírána energie-prasíla, což je pro zdraví velmi nebezpečné.

Ve středu pražské galerijní prodejny, byly na podlaze postaveny čtyři podélně rozpůlené ametystové drúzy, vysoké bezmála jeden metr. Váha každé jedné byla víc jak půl metráku. Otevřeným podélným řezem byly od sebe odvráceny a osově vytvářely kříž. Co to v samém důsledku znamená? Každá jedna vtahovala vyzařovací složku prasíly ke středu a navyšovala tak ve zbytku prodejny nedostatek energie-prasíly. Masivním odebíráním energie z místnosti se místo kolem nich stalo převelice nezdravým. V jejich středu se vytvořil energetický vyzařovací komín prasíly stoupající vzhůru. To znamená, že se v prodejně navýšila hodnota opačné - vzařovací složky prasíly. Na tuto skutečnost jsem majitelku prodejny upozornil. Při další návštěvě už bylo prostředí prodejny téměř v původním energetickém stavu. Jedna středová drúza zmizela. Zbylé tři byly přemístěny. Dvě byly postavené ve výkladní skříni, a to tak, že vyzařovací složku prasíly vtahovaly do prodejny. Jenom poslední, na opačném konci prodejny, tento nový energetický průvan snižovala.

Krátce připomínán několik příkladů, zčásti podrobně popsaných v předchozích knihách: Puch uváděný jako „ďábelský“ se objevuje např. v části kostela sv. Alžběty Uherské ve Cvikově, nebo v novější části zákupského kostela svatých Fabiána a Šebestiána v Zákupech u České Lípy, nebo sv. Jakuba Staršího v Praze-Petrovicích. V Jítravě byl z kostela sv. Pankráce, vyhozen, energeticky funkční oltářní kámen původně uložený pod dřevěným oltářním stolem. V jeho základech se nedlouho poté začala objevovat vlhkost. Podobné energetické poměry najdeme např. na hradě Zvíkově ve věži Markomance.

Cosi podobného jsem objevil v kostele sv. Jiljí v Markvarticích u Sobotky, kde jsem, z iniciativy majitelů firmy Planta naturalis, vybudoval menhirovou energetickou léčebnu (Keltské šance).

V Markvarticích u Sobotky, v podélné ose kostela sv. Jiljí, byl za oltářem prázdný výklenek. Do něj vložil p. Ing Bradna mnou vybraný kámen menhirového typu vysoký cca 60 cm. Vzniklý vyzařovací prostor se výrazně navýšil a způsobil, že se podlaha, v jeho energetickém dosahu, viditelně vysušila. Kostel Panny Marie před Týnem je nepoměrně větší stavbou. Při jeho gotické dostavbě byl za hlavní oltář usazen opracovaný 15ti tunový kamenný kvádr. Navyšuje vyzařovací prostor kostela, který zároveň vysušuje.

Vše co bylo, v souvislosti s prasílou, různým způsobem poznané a používané po celém světě, všemi rodovými společenstvími a prastarými kulturami s pamětí, je za necelých posledních sto let téměř zapomenuto. Co dodat? V první polovině září 2015 jsem nechal v Humenném vztyčit na vybraných místech dva andezitové půltunové „hromové kameny“ – menhiry. Jejich okolní prostor se energeticky navýšil nejméně o 100%. Několik dní poté mi mistr reiki magistr T. L. napsal: Včera sme mali v Humennom veľku búrku. Všademožne padal kamenec (kroupy), v našom okolí sme zaznamenali len silnejší a hustý dážď.

Po půl roce se dozvídám Všímali sme si, že jednak kumulativní sila samotného kameňa a zároveň síly energetické vyžarujú do, ich okolia, tak, že bezprostredné okolie menhirov do dlhej doby nezamrzalo a bolo roztopené. Ja však životodarnosť menhirov, samozrejme okrem iného, vidím aj v tom, že na záhrade medzi nimi, se před zimou, ale už aj teraz, keď u nás vyšlo slnečko a pripomínalo nám to skor jar, sa prostor medzi menhirmi stal obľúbeným miestom množství vtákov, ktoré se hľadali potravu, čo v minulosti, keťď tam ešte neboli tak nebývalo; a to si pamatám úplne jasne. Pozoruhodné je, že viac priťahuje (samozrejme) ten kameň, ktorý ste popísali, že má vydatné vyžarovanie. Tohoto stavu si všimla dokonca aj moja mama, ktorá je k týmto poznatkom nedoverčivá.

Představme si něco takového ve velkém. Ať v menhirových, či pyramidálních systémech prasíly. Všechny totiž byly, budované starobylými kulturami celého světa, stavbami vysoce účelovými, založenými na poznaných fyzikálních principech prasíly (více Magická prasíla). U menhirových nebo pyramidálních staveb, považovaných archeology mnohdy za posvátné, nešlo o nic jiného než o vodu, která jak víme je základem hmotného života na zemi. Stavby by ji do okolního prostoru buď vytlačovaly (navýšením vyzařovací složky prasíly), nebo navýšením opačné (vzařovací) hladinu spodní vody snižovaly (vtlačovaly). Funkce vhodně uložených kamenů snižujících hladinu spodní vody byla všeobecně známa ještě novověkým barokním stavitelům. Některé malostranské domy jimi byly přímo obloženy.

Z předchozího uvedeného příkladu je patrné co všechno dokáže „magie“ několika málo vhodně uložených a pečlivě vybraných kamínků usazených podle správného vyhodnocení a poznání průběhu linií prasíly. Byly představeny také jiné příklady související s náhlou energetickou proměnou místa. Připomínám třeba jeden uvedený v knize Zpověď Druida. Prvním příběhem bylo „záhadné“ rozhození minerálů na jejich výstavě v zámeckém muzeu Blanska. Energetický výron prasíly rozhodil skupinu minerálů. Něco podobného jsem vyvolal u jediné pražské mumie, blahořečené sedící Marie Elekty (více Tajemství prasíly 1., Zapomínání). Náhlým dodáním energie-prasíly v jednom místě vyrazil energetický proud na průsečíku linií, cca 20 metrů vzdáleném místě, tím způsobem, že na kostelní lavici náhlý výron vyzařovací složky prasíly nadzvedl na energetickém průsečíku linií, asi půlkilový kancionál, aby s ním mrštil na dřevěnou podlážku mezi kostelními lavicemi. Zvuk mou průvodkyni vyděsil natolik, že jsem musel z kostela okamžitě odejít. Abych se při opakované návštěvě dozvěděl, že už v kostele žádné další pokusy nesmím dělat, protože prý vyvolávám zlé síly. Mohu ale mumii Marii Elektu navštěvovat. Děkuji jí za to, že se, třeba i s pozdějším energetickým výbuchem prasíly před přechodem studené fronty v letohrádku Hvězda opět potvrdily mé předchozí závěry. Vyděsil strážného, protože zněl jako výstřel.

Fyzikální podstata energie prasíly byla představena v knize Tajemství prasíly 2. Zjevování. Stejně jako fyzikální vlastnosti jejich opačných složek, spolu s jejich praktickými projevy v přírodním a zastavěném prostředí spolu s dopady na člověka a stavby v knihách předchozích. Přesto se celá řada zoufalců urputně drží, při hodnocení nepochopitelných staveb prasíly, zavedených domněnek patřících do science fiction. Od bájných mimozemských, až po astronomické. Tato jejich činnost přivádí na světlo světa trapné projekty, někdy až megalomanské, nemající s principy prasíly nic společného. Nejsou totiž napojeny na síť linií prasíly. Také u nás se objevuje celá řada pseudomenhirových kamenů a soustav. Některé z nich mohou, při delším pobytu v jejich energetickém dosahu, i ublížit.

Neboť jejich stavitelé nemají nejmenší povědomí o tom, že existují „nějaké“ linie prostupující zemským povrchem. Dokonce, že by snad souvisely s nějakou energií-prasílou. Proto ani nevědí, že máme, v bývalém Rakousko-Uherském mocnářství, takovou evropskou, a možná i světovou zvláštnost. Protože na průsečících linií prasíly, byly u nás, za panování císařovny a královny Marie Terezie (1740-80) usazovány katastrální a zemské hraniční kameny. Směr průsečíků linií byl na jejich horní plošce dokonce označován křížkem. Vzácně se mezi nimi objeví i pomocné, které nejsou nijak opracované. Takové lze snadno rozlišit, neboť jsou součástí systému, a proto se také nacházejí na průsečících linií. Právě průsečíky energetických linií, na nichž byly mezní hraniční kameny usazeny, zaručovaly to, že se bezpečně pozná jejich přemístění. To stejné platí pro většinu šlechtických hraničních (mezních) kamenů. Zároveň je třeba uvést, že se všechny takto uložené kameny chovaly jako menhiry. Neboť také ony. I když nevýrazně, pozměňují energetický charakter místa.

Čímsi neznámým až magickým, pro dnešní „civilizovaná“ vědecká spolčení, je prasíla, Energie – poznaná a využívaná už pravěkými rodovými společenstvími a starobylými kulturami celého světa. Vesmírná elektromagnetická energie – prasíla, už možná byla na planetě Zemi, nejednou, dokonce před mnoha tisíciletími, vyspělou civilizací využívána též technologicky. Stroj vimana mohl l být na využívání prány (prasíly) létat. Podrobně popisuje hinduistický 40. svazek Vimanika Šastra. Dokonce byl poměrně nedávno prý nalezen US vojáky v Afghanistánu.

Jakési náznaky návratu tohoto poznání, se už začínají pomalu objevovat. Jsou známy energetické přístroje založené na získávání prasíly (či tzv. éteru, nebo jinak volné energie) z okolního prostoru. Oprávněně se soudí, že se touto problematikou již zabýval vnímavý Nikola Tesla. Zanechal po sobě v tomto směru několik odkazů. Energii-prasílu pojmenoval jako éterickou. K ekologickému energetickému přesměrování zřejmě dojde, až budou vyčerpány veškeré surovinové energetické zdroje, protože už za života Nikoly Tesly, se další technický vývoj lidstva neblaze nasměroval. Stalo se tak díky nemocným mocným. Nedošlo proto k jímání levné volné éterické elektrické energie Nikoly Tesly. Přednost dostal Tomáš Alva Edison kvůli budoucím ziskům výrobců jeho elektřiny. Technologický vývoj se díky surovinové exploataci planety dostal na scestí. Otázkou zůstává, zda využívání prasíly nenastane v dobách, kdy dojde až k nevratné devastaci planety Země, to znamená, že to pro život lidstva na naší planetě už bude možná příliš pozdě. Potom budou poznatky Nikoly Tesly k ničemu. Protože se opět vrátí doba kamenná.

Jan Johann Jaroslav Miška

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historie

příroda