Moskyt - hory

Šumavská zastavení

Michail Rusin — Sun, 15 Nov 2015 15:51:29 +0000

"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen ..." Karel Klostermann: Červené srdce (1920)

Zastavení první - Hauswaldská kaple

Poutní místo, vzdálené od plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu asi 400 metrů, má zajímavou historii. V lese Hauswald lidé objevili zázračný pramen, který údajně přispěl k mnoha nevysvětlitelným uzdravením. Vžil se proto místní název "malé šumavské Lurdy". V roce 1820 tam byla postavena malá poutní dřevěná kaple, která byla podle tehdejšího faráře ze Srní zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1860 byla přistavěna kaple větší, ve které se sloužily mše při příležitosti poutí.
Tato kaple však měla špatnou statiku, a tak lidé uspořádali sbírku na vystavění větší třetí kaple. Jen pro zajímavost uvádím, že výsledná částka sbírky byla 600 zlatých. Stavba byla zahájena stavebním mistrem Martinem Markem z Prášil dne 5. června 1902. Kníže Josef Schwarzenberg věnoval obci Srní na stavbu veškeré stavební dřevo. Již 8. srpna 1902 je nová kaple slavnostně vysvěcena vikářem Himschrodtem. Každoročně se pak konaly v této kapli poutní mše. Vše až do 14. září 1957, kdy byla odstřelena vojáky československé armády, patrně z ideologických důvodů.
Od té doby kapli připomínaly jen ruiny zarůstající lesem. Z interiéru kaple se podařilo zachránit oltářní sochu Panny Marie Lurdské, která je dnes v kostele v nedalekém Srní.
V roce 2006 bylo poutní místo zrekonstruováno do dnešní podoby. Byl vystavěn původní půdorys kaple a do jeho blízkosti je svedena voda z údajného léčivého pramene. Je přivedena 90 metrů dlouhým ručně tesaným korytem, které je podepřeno 59 bludnými kameny, tak, jako korálky na růženci. Koryto ústí do velké skleněné plastiky od sklářky Vladimíry Tesařové z Dobré Vody. Plastika vyjadřuje sepjaté lidské ruce a je v ní vyryt biblický citát v českém, německém, anglickém a latinském jazyce: "Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života."
Přes okolovedoucí cestu je křížek, který je údajně na místě prapůvodní druidské svatyně. 150 centimetrů před křížkem je průsečík silného energetického bodu, na němž citliví lidé vnímají proudící pozitivní energii. Asi 50 metrů pod kaplí je starý obrovský dub nazvaný Medvědí strom. Jak se zde traduje od dávných časů, došlo zde k údajnému zjevení Panny Marie, která zachránila dvě selky před medvědem. Ke kapli a pramenu se konají každý rok v srpnu poutě.
Pro případné zájemce uvádím, že přístup je celoroční, buď z nejbližší autobusové zastávky Srní-Mechov, nebo z volného parkoviště nenáročnou dvoukilometrovou procházkou po zelené turistické značce kolem plavebního kanálu lesem. Ještě douška k zázračnému prameni...... Vodu jsem pil mnohokrát, je čistá, studená, báječně osvěžující, ale to je asi tak vše, co o ní mohu napsat.

Zastavení druhé - Obří hrnce

Na jednom z nejromantičtějších úseků řeky Vydry na Šumavě, mezi Antýglem a Čeňkovou pilou, jsou v řečišti pozoruhodné kamenné útvary, které se nazývají "obří hrnce". Vznikají v divokých horských řekách, kde má vodní tok spád nejméně 55 stupňů, ve dnech koryta nebo ve velkých kamenech. Pomocí písku a oblázků zachycených vodními víry voda vymílá elipsovité a kruhovité prohlubně.
Tato činnost, odborně zvaná evorze, je vysvětlením neobvyklých mísovitých, kuželovitých i trubicovitých útvarů, které můžeme vidět v divokých řekách. Jeden z obřích hrnců je v řečišti řeky Vydry u Turnerovy chaty. K Turnerově chatě vede naučná stezka podél řeky, buď stoupající od Čeňkovy pily, nebo naopak klesající od Antýglu. Vzdálenost je přibližně z obou lokalit stejná: 3,5 km.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

církevní objekty

fotografie

geologie

hory

národní parky

Keltský val v Jizerských horách

Jenda Mikšík — Mon, 07 Jul 2014 09:07:18 +0000

Na polské straně Jizerských hor, nedaleko vesnice Kopaniec, leží kamenný val pravděpodobně keltského původu. Tato velká kamenná zeď je pro odborníky stále nerozluštěnou záhadou. Dokumentární film ukazuje podobu valu a také nabízí odborné vyjádření místního znalce Leszka Różańského.

Tento dokumentární film navazuje na článek Nadrozměrný val v Kopańcu.

Keltský val v Jizerských horách

U videa jsou přidány české a anglické podtitulky, v případě potřeby je stačí zapnout.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tagy:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Leoš Drahota — Sun, 06 Jul 2014 23:04:28 +0000

Za tajemstvím neobvyklého kamenného objektu se Moskyt rozhodl putovat až do polské země. O původu žádného podobně velkého díla lidských rukou ve Střední Evropě se pravděpodobně neví tak málo, jako o tzv. Keltském valu. A to je téměř neodolatelné lákadlo, které nás nakonec přinutilo opustit svou rodnou bažinu. Sníh slezl z hor, zima z kalendáře a listí na stromech ještě zcela nevyrašilo, aby bránilo ve výhledu. Prostě ideální doba na takovou badatelskou akci.

Za záhadou do Polska

Nad polskou vesnicí Kopaniec, pod vrcholem Kamenického hřbetu Kozí šíje (Kozia Szyja, 752 m. n. m.) stojí několik kamenných zdí impozantních rozměrů. Některé ze tří stran uzavírají jakýsi dvorec o straně dlouhé až 100 metrů, jiné jsou vzájemně rovnoběžné, zakroucené do oblouku a další se rozbíhají do různých směrů. Je to pěkné místo, tiché a klidné. Na obě strany Kamenického hřbetu (Grzbiet Kamienicki), na jehož zlomu tato lokalita leží, je odtud krásný výhled. Mezi zdmi, či spíše valy je radost posedět, člověk si tu připadá tak nějak v bezpečí, chráněný. Přesto se tu do hlavy vkrádá jedna zneklidňující neodbytná otázka. Kdo tu ty podivné mohutné valy vybudoval, kdy a proč. Ještě podivnější je, že uspokojivě odpovědět zatím zřejmě nedokáže nikdo!

Poprvé v historii Moskyta vyrážíme na pátrací výpravu za hranice České republiky. Je časně jarní oblačný den a naše zvídavost nás žene nad malou vesnici na polské straně Jizerských hor. Na loukách horského hřebenu pak konečně spatříme ony zvláštní zdi. Odkládáme batohy, bundy a začínáme si obhlížet tuto místní záhadu. Je nám jasné, že budeme mít co dělat, abychom celou lokalitu za zbytek dne, který nám zbývá, stihli pořádně prohlédnout a zdokumentovat. Ohromují nás rozměry některých částí zdí, proti kterým je i slavný Hadriánův val v Británii, se svými třemi metry na šířku, pouhou zídkou. Víme, že asi 117 kilometrů dlouhá ostrovní zeď měla střežit bezpečí nejsevernější výspy Římského impéria, co však měla za funkci zeď nad Kopańcem, to netušíme.

Zvlášť jeden tzv. Keltský val udivuje svými parametry. Uzavírá z jižní strany nižšími zdmi vymezený obdélník na samotném vrcholu hřbetu, je dlouhý bezmála 100 metrů, v nejvyšším úseku 5 metrů vysoký a stejně tak široký. Je tak sice nesrovnatelný s většinou jiných, lidskou činností vzniklých valů, ale tady není jediný, který svými rozměry překvapuje. Proč právě zde si však dal někdo tolik práce s vytvořením takové antropogení akumulace?

Vesnice Kopaniec, ležící na úpatí Kamenického hřbetu byla založena pravděpodobně již ve 13. století. Patřila zpočátku k majetku kláštera johanitů v Cieplice Śląskie-Zdrój, od roku 1405 až do konce 2. světové války pak k panství rodu Schaffgotsch. Již od počátku své existence měl Kopaniec charakter rolnicko-hornické osady, v které se podle všeho dařilo také sklářské výrobě. První zmínky o zdejší sklářské huti najdeme již v dokumentech z roku 1343 či 1405, což potvrzují i místopisné názvy ve starých topografiích, jako například Huttenbusch, Huttstattweg nebo Rothes Floss. Pozůstatky po výrobě skla objevil mezi obcemi Kopaniec a Chromiec i archeologický průzkum z roku 2003.

Co to tu postavili

V první chvíli vás napadne, že by snad valy mohly vzniknout jako vedlejší produkt při sběru kamení z polí, jak tomu na některých místech Jizerských hor je. Aby však bylo možné nasbírat takové množství kamení zde nad Kopańcem, musely by být zdejší louky pokryté žulou snad v několika vrstvách. Je také třeba se ptát, mohla-li být vůbec vrcholová partie hřebene v těchto klimatických podmínkách k pěstování nějakých plodin využívána. Pokud ano, pak by například jižní mohutná zeď pravděpodobně hromadila a do pozdního jara zadržovat sněhové návěje, které by rolníkům obdělávání polí komplikovaly.

Dnes jsou tu louky, v nedávné minulosti snad pastviny, jenž podobné rozsáhlé terénní úpravy zpravidla nevyžadují. Navíc se při sběru z polí vrší spíše haldy volně nakupených kamenů. Tady však valy podle všeho vedlejším produktem nebyly, ale měly samy o sobě nějakou funkci. Byly pracně a účelově vybudovány, neboť ten kdo je stavěl chtěl, aby byly pevné, dlouho vydržely a něčemu sloužily. Ale čemu?

Zdivo záhadných valů je z vnějšku tvořeno z na sucho vyskládaných větších a pečlivě lícovaných kamenů, zatímco vnitřek valů je neuspořádaně vyplněn menšími kameny, pískem a zeminou. Je možné, že byly nejprve vystavěny dvě rovnoběžné zdi a prostor mezi nimi až následně vysypán drobnějším materiálem. Stěny valů jsou svislé, některé kameny nesou stopy lámání i ručního vrtání majzlíkem. Ve stěnách valů najdeme balvany o délce až jednoho metru, převážně se ale stavělo z kamenů menších. Různí se také rozměry samotných valů. Někde jsou zdi vysoké třeba jen metr, jinde, jak již víme, dosahuje výška valu metrů pěti. Stejně tak kolísá i šířka těchto staveb. Dva metry široká zeď se na jednom úseku zlomí do pravého úhlu, aby o několik desítek metrů dál ztloustla na nepochopitelných přibližně 9 metrů. Nevíme samozřejmě, jaké byly původní parametry těchto zdí, do jaké míry byly rozebrány třeba na stavební materiál pro poblíž stojící rozvaliny lidských obydlí, či jakkoli přeskupeny. Neznáme ani základy, na kterých valy stojí. Nikde ale nepozorujeme, že by se zeď vyvracela, trhala, či bořila do terénu.

Obcházíme valy ze všech stran a snažíme se nalézt nějakou stopu, které bychom se mohli chytit ve snaze objasnit původ této zvláštní stavby. Hledáme ale marně. Máme však štěstí alespoň v tom, že ve svém bezvýsledném rozjímání již nejsme sami. Potkáváme tu totiž odborníka a místního znalce Leszka Różańského, který zdejší kraj i samotné valy dopodrobna zná a zabýval se už snad všemi možnostmi jejich vzniku. Ochotně se s námi dělí o své poznatky, ale také upřímně přiznává, že neví, kdy a proč byly tyto zdi vybudovány. Přestože je hypotéz několik, žádná není bez kazu a nedokáže bezezbytku odpovědět na všechny otázky, které si udivený pozorovatel tváří v stěnu valu pokládá.

Leszek Różański ve videu o tomto tajemném valu: http://www.moskyt.net/film/keltsky-val-jizerskych-horach

Teorie hornická

Jedna z teorií říká, že valy vymezovaly hornické parcely, či že jsou vlastně uložištěm odtěžené horniny. A vskutku, v okolí Kopańce se ve středověku dolovalo zlato z vystupující křemenné žíly! Zdejší lokalita je coby místo hornického zájmu zmiňována ve wroclavské valonské knize Antonia de Medici z roku 1456 i v knize Johanna Wahleho, pocházející z roku 1465. O důlní činnosti, kterou mimo jiné ukazuje i zobrazení Kopańce na mapě Simona Huttela z druhé poloviny 16. století, svědčí také místní názvy jako Wolfsseifen či Goldgruben. Některé části starých štol prý byly dostupné ještě v polovině 19. století, stopy po dávné těžbě odhalil archeologický průzkum na západ od vesnice.

Proč by ale hornické parcely měly vymezovat tak masivní a pracně vyskládané valy? K označení pozemku by přece postačovaly hraniční kameny, k „oplocení“ pak třeba půl metru široké zídky, které by ale vymezovaný prostor na rozdíl od našich valů až na nějaký úzký vchod zcela uzavíraly.

Vymezení hornických parcel popisuje ve svém pojednání „Znaki naskalne w górach ślaskich“ z roku 1978 profesor Josef Kazimierczyk. V různých rajónech Jelenohorské kotliny a jejím okolí se mu podařilo identifikovat 10 podobných záborů o délce až 100 metrů a jen o něco málo menší šířce. Zdi, které tyto parcely ohraničovaly, však měly poněkud odlišné, zato však pochopitelné parametry. Vysoké byly maximálně 1,2 metru a široké několik desítek centimetrů. Některé byly zasypané zeminou a vytvářely tak jakýsi zemní val.

Stanislav Firszt naproti tomu v díle „Dawne dolnoślaskie górnictwo zlota w świetle badań archeologicznych z lat 1984 – 2000“ z roku 2000 nic takového, jako zdi vymezující parcely na archeology prozkoumaných důlních lokalitách, vůbec nezmiňuje.

O podobně opevňovaných hornických parcelách navíc nemáme žádné zprávy ani z jiných středověkých dolů. Pokud by šlo pouze o uložení odtěženého materiálu, platí ta samá pochybnost, jako v případě kamenného snosu z polí. Proč by kamení prostě nebylo jen volně navršeno na haldy, či shozeno ze svahu? A ještě je tu jedna podstatná vada této teorie. Poblíž našich valů se žádný důl, ani žádné náznaky jeho dávné přítomnosti nikdy nenašly. Marně by jste tu pátrali po obvyklých terénních nerovnostech, nikde neuvidíte ani propady či jámy po odtěženém materiálu.

Znaky v kameni

Nějaké stopy tu však možná přeci jen kdosi zanechal. V blízkosti valu, ale i na vzdálenějších místech se na samostatných vztyčených i ležících kamenech nacházejí do hloubky až jednoho centimetru vytesané zvláštní znaky, které jsou sami o sobě malou záhadou. Většinou se jedná o rovnoramenné kříže o velikosti 10 až 20 centimetrů, někdy hladké, někdy s kotvou či tlapkou na konci ramen. Jinde jsou ale kříže dvou či tříramenné, nebo je křížů na kameni víc. Jsou tu také znaky jiných tvarů, na boku některých, zdá se že nahrubo opracovaných „patníků“, se skví litery FP.

Leszek Różański nám ukazuje kameny se symbolem kříže na okraji nedalekého lesa. Kameny jsou viditelně člověkem vzpřímené, znaky jsou zpravidla vytesány do horní horizontální části monolitů. Uvnitř vrypu některých znaků lze vypozorovat zbytky bílé barvy, kterou byly symboly kýmsi zvýrazněny. Další kameny nesoucí tajemné značky se nacházejí dál od obřích zdí a vzbuzují pochybnosti o svém příbuzenství s valy.

Je nějaká šance vnést trochu světla alespoň do této „malé záhady“? Možná že ano. Do oblasti Jizerských hor, Krkonoš i jiných horských poloh našeho pohraničí, přicházeli ve středověku hledači drahokamů, minerálů a drahých kovů z oblasti francouzko – belgického pomezí - Valoni. Tito odvážní prospektoři dokázali v cizích a divokých končinách nejen úspěšně vyhledávat a dolovat přírodní poklady, ale také svým způsobem mapovat neznámou krajinu. Označovali si významná naleziště, hranice záborů, území, směr a stezky rozmanitými znaky, vyřezanými do kůry stromů, či vytesanými do kamenů a skal. Symboly slunce, měsíce, hvězd, písmen, křížů, lidské ruky, vidlice, kladiva, krumpáče či šipky se staly prvními terénními směrníky, ukazateli i informačními tabulemi, kterým však rozuměli většinou jen jejich autoři a příslušníci jejich bratrstva. Jak bylo psáno výše, Valoni ve svých knihách Kopaniec v souvislosti s hornickou těžbou zmiňují, což znamená, že zdejší lokalitu znali a snad si ji i po svém „označkovali“. Je-li však nějaká souvislost mezi znaky v kameni a samotným valem, kdo ví.

Teorie keltská

A co keltský původ „Keltského“ valu? Samozřejmě se nabízí srovnání třeba s Obřím hradem na Šumavě a je třeba říci, že obě lokality mají asi náhodně, ale překvapivě hodně společného. Poměrně velká je například nadmořská výška, v které se oba objekty nacházejí. Obří hrad nějakých 950, Kopaniec přibližně 730 metrů nad mořem. V blízkosti obou lokalit se těžilo zlato a materiál ke stavbě zdí možná v obou případech pochází ze suťových polí, která jak na Šumavě, tak v Jizerských horách poblíž těchto objektů leží. Také anatomie samotných valů je podobná. Vysoké a velmi široké zdi se stěnami z lícovaných balvanů, poskládaných bez pojiva, mezi kterými je volně navršena výplň z menších kamenů.

V případě šumavského hradiště se uvažuje o tom, že kamenné zdi (hradby) měly dřevěnou nástavbu. Obří hrad archeologové datují do doby Halštatské (7. století př. n. l. – 450 př. n. l.) a jeho funkce není úplně objasněna. Průzkumy neodhalily žádné dobové nálezy, což vypovídá o tom, že hradiště Keltové trvale neobývali, ale jen občas k čemusi využívali. Předpokládá se proto, že plnilo účely náboženské a obřadní. Ze zbytků valů se pak dá odvodit rozdělení celého komplexu na jakési předhradí a vlastní akropoli.

Na rozdíl od valů, které obklopovaly keltská oppida jako obranná hradba však nad Kopańcem takový účel zdejší neuzavřené dvorce či rovné segmenty zdí mohly plnit jen obtížně. Snad jen, pokud by otevřené strany v dávné minulosti byly opatřeny například dřevěnou palisádou. To by ale kompaktnost celého opevnění nesmyslně snižovalo. Zdi keltského Obřího hradu i jiných dochovaných oppid na našem území jsou dnes téměř beze zbytku v rozvalinách. Z toho můžeme usuzovat, že je jizerský objekt přeci jen mladší. Možná ale ne až tak o moc. Jeho existenci totiž prý zmiňují jakési zdroje již ze 7. století?!

Co s tím valem?

Zahraniční výprava Moskyta skončila. Obří valy stojí na Kamenickém hřbetu zahalené do roucha tajemství dál a ať už je navršili rolníci, kterým kamení překáželo v obdělávání polí, horníci, Keltové, či někdo úplně jiný, postavili to pěkně a na pěkném místě. Pěkně nám tím ale také zamotali hlavu.

Musím přiznat, že opouštíme polský Kopaniec, aniž bychom byli o moc moudřejší. Vždy když se na podobné místo vydáme, doufáme, že na nás zapůsobí atmosféra dané lokality, vlastní úhel pohledu, uvědomění si souvislostí s okolím, nějaká náhoda, nález, či prostě náhlé vnuknutí a přijde nápad, myšlenka a s ní vlastní teorie, směr či příklon k již existující hypotéze. A tady nepřichází nic. Tady nad Kopańcem je všechno možné a zároveň lze proti každé z teorií namítnout několik vážných výhrad. Tak co s tím? Myslím, že není nutné za každou cenu a s informacemi, které jsou nyní k dispozici upřednostňovat jedno vysvětlení. Skoro bych řekl, že je milé mít v dnešní době zeď, kterou kdysi kdosi za nějakým účelem postavil a o které teď nikdo nic neví.

Archeologický průzkum v lokalitě těchto nepochopitelně nadměrných valů zatím žádný neproběhl. Až k tomu jednou dojde, možná se budeme divit, jak jednoduché je vysvětlení pro existenci těchto zdí. Zatím ale nevíme, tápáme a necháváme se nevázaně unést na křídlech vlastní fantazie. A dělá nám to, přiznejme se, docela dobře.

Za ochotu, užitečné informace a fotografie znaků děkujeme panu Leszkovi Różańskému.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Ponorná řeka Valhala

Keltský val v Jizerských horách

Tags:

archeologie

historické objekty

hory

Kamenná mohyla tam vysoko v horách

Leoš Drahota — Sun, 27 Oct 2013 23:21:26 +0000

Ivančena se jí říká. Je připomínkou dávného příběhu zmařených lidských životů, je památníkem boje za vlast i touhy po svobodě, vykoupené obětí nejvyšší. Je ale také sama objektem, o který se vedla „studená válka“, objektem, který vadil mocným tak moc, až je to dnes téměř nepochopitelné. Stala se symbolem odporu proti útlaku hnědému i rudému, symbolem cti a odvahy, který je aktivně uctíván dodnes. Jakou sílu má hromada obyčejného kamení, skrytá kdesi v pustině vysoko v horách?

Stavitelé mohyly

Kamínek po kamínku, balvan po balvanu. Po dlouhá desetiletí rostla v lůně hor na hřebeni Beskyd pod vrcholem Lysé hory netypická kamenná mohyla. Rostla a stále roste. Jakoby po nocích neznámé síly lesa přikládaly nenápadně k jejímu nesourodému zdivu další a další oblázek, či dokonce desku se symbolem lilie nebo několika vyrytými slovy. Vždy, když se pak po čase na stejné místo vrátí vnímavý pozorovatel, všimne si, že je zase něco trochu jinak, že je mohyla znovu o něco větší.

Vypadá jak několik metrů dlouhá část silné středověké zdi, co měla chránit obyvatele nedobytné tvrze. A sama možná takovou pomyslnou tvrz pro své stavitele představovala. V dobách, kdy v naší zemi jedna nesvoboda vystřídala druhou, byla pro skupinu stále ještě nezlomených lidí jakousi jistotou, symbolickou pevností, chránící jejich naději a nespoutaného ducha před rozlézající se zkázou. Hlavně ale byla připomínkou několika mužů, kteří za svou touhu po svobodě zaplatili cenu nejvyšší.

Staviteli mohyly přeci jen nebyly a nejsou neznámé lesní síly, jak by se někdy opravdu mohlo zdát. Kámen po kameni tento val poskládali znalí návštěvníci Beskyd, mířící sem cíleně ze všech koutů republiky a především pak původně příznivci a členové skautského hnutí.

Skauting se zrodil roku 1907 v Anglii, z myšlenek britského generála Roberta Baden-Powella. Měl být hnutím vštěpujícím mladým lidem zásady mravního, duchovního i sociálního cítění. Měl podporovat jejich fyzický i duševní rozvoj. Toto hnutí, rychle se šířící Evropou, zaujalo také pražského pedagoga Profesora Antonína Benjamina Svojsíka. Roku 1911 se se svým švagrem vydal na návštěvu Londýna, Dánska, Belgie a Švédska, aby se tu seznámil s těmito novými výchovnými metodami mládeže a mohl je implementovat do českého prostředí. Tím, co na své cestě Evropou uviděl, byl nadšen a tak nakonec 15. června 1914 založil Junáka, neboli český skaut. Ten se řídil zásadami tzv. české skautské bible „Základy junáctví“, ve které Svojsík v roce 1912 vhodně zkombinoval anglický scouting, Setonův woodcraft a sokolské metody utužování těla. První republika umožnila rozvoj tohoto hnutí, vznik mnoha dalších, různě orientovaných skupin skautů a nakonec i založení zastřešující organizace Junák – svaz skautů a skautek RČS, jehož se stal A. B. Svojsík náčelníkem.

Po obsazení Československa nacistickým Německem bylo jasné, že semínka idejí, které skauting v mladých lidech zaséval, nemohou svobodně klíčit v podmínkách okupované země a jejich nositelé se nutně musí střetnout s nenávistí a represí okupantů. To se také v mnoha případech skutečně stalo a bylo to velmi nerovné střetnutí. K jednomu takovému, které skončilo opravdovou tragédií, došlo na samém severovýchodě Moravy.

Příběh skautského odboje

Parta právě dospělých kluků, kamarádů a také roverů skautů z 1. oddílu ostravského Junáka, se za války nechtěla smířit s vlastní nemohoucností a rozhodla se svým dílem přispět k odboji proti nacistům. Přestože byl Junák od 28. 10. 1940 nařízením K. H. Franka zrušen, jeho myšlenky, pěstované v dospívající mládeži, přežívaly dál a nabývaly nového smyslu. Měly být náhle uplatněny tak trochu bez varování v praxi, ve skutečném životě, k čemuž bohužel došlo v extrémní situaci, kdy za tyto postoje hrozila smrt.

Již po obsazení republiky nacisty, začala na Ostravsku fungovat organizace Slezský odboj, jejíž velitelem se po zatčení kapitána letectva M. Bajera a odchodu J. Polacha za hranice stal skaut Vladimír Čermák. 13. 11. 1943 pak vznikla odbojová skupina Odboj slezských junáků.

Ostravští skauti zprvu předávali zprávy, pomáhali zřizovat tajné sklady zbraní, obstarávali uprchlíkům léky i dokumenty. Pomáhali organizovat přechody československých vojáků a důstojníků stíhaných Gestapem přes hranice do Polska. Podíleli se také významně na provádění sabotážních akcí, sháněli zbraně nebo zakreslovali postavení protileteckých děl, rozmístění opevnění, protitankových příkopů či minových polí. Konspirační setkání odboje probíhala často právě v lesích Beskyd, v loveckých či dřevorubeckých chatách, ale také na bývalých junáckých tábořištích. K těmto účelům bylo nezřídka využíváno například tábořiště Chladná voda pod Lukšincem. Skauti se cvičili v bojové činnosti, v zacházení se zbraněmi a hlavně čekali, až budou povoláni k partyzánům do hor, aby se mohli zapojit do plnohodnotných bojových akcí. Když pak na samém konci války povoláni opravdu byli, dříve než stačili odejít z domovů, zatklo je na základě udání Gestapo.

3. dubna 1945 byl zatčen skaut Milan Rotter (18 let), o den později pak jeho kamarádi Vladimír Čermák (25), Vladimír Pach (23), Quido Němec (23) a Otto Klein (24). Spolu s nimi bylo zatčeno dalších 35 členů odboje. Následovaly dny nekonečných výslechů, mučení a zastrašování. Gestapo se snažilo z junáků vymlátit další jména odbojářů, kontakty, umístění tajných skladů zbraní a skrýší. Marně! Pak konečně přišlo vysvobození. Konec bolesti a utrpení, konec pro pět kamarádů skautů definitivní.

Na rozkaz velitelství pancéřové divize ve Frýdku je 23. 4. společně naložili na korbu náklaďáku a odvezli do vězení v Těšíně. Jejich poslední noc, nad ránem ještě za tmy krátký převoz na židovský hřbitov v Polském Těšíně a pak poprava ránou do týla, přímo nad hromadným hrobem plným těl dalších zavražděných odbojářů. Bez soudu, bez milosti a bez oznámení rodině, zcela nesmyslně na samém konci prohrané války. Zemřeli nečekaně, bez jakékoliv útěchy, ale se ctí. O smrti mladíků později dokonce uznale promluvil jejich kat Willi Kampf „Umírali klidně, bez křiku, jako praví hrdinové.“ Němci v těch dnech popravili celkem 18 skautů. Popravili je mimo území protektorátu v naději, že je právě tady nebude nějakou dobu nikdo hledat. Hromadný hrob poté zaházeli tenkou vrstvou hlíny a nenápadně se vytratili. Od 24. do 1. května našli svou smrt na dně jámy židovského hřbitova, spolu s pěti kamarády, další členové Odboje slezských junáků: Zdeněk Novák, Jaromír Krupa, Vladimír Bílek, Vladimír Garbulinský, Josef Kmošňák, Josef Gebauer, Alfred Kraut, Miroslav Kozlovský, Čeněk Harabiš, Bohumil Zyznar, Vladimír Pitka, Alois Šugarek a Jan Schindler.

Až v polovině června jsou objeveny hromadné hroby na hřbitově Polského Těšína. Celkem je tu nalezeno 81 těl zavražděných. Ostatky osmnácti českých skautů jsou rodinnými příslušníky identifikovány a 24. 6. 1945 se v ostravském krematoriu koná za účasti široké veřejnosti tryzna za mrtvé a poté jejich společný pohřeb.

První kameny

Aby vzpomínka na popravené bratry jen tak z myslí lidí po čase nevyprchala, rozhodla se skupina skautů z 30. oddílu ostravského Junáka uctít památku popravených kamarádů něčím trvalým, něčím co by je a jejich odvahu nejen skautům stále připomínalo. A tak se rok a něco po tragické události vypravilo šest členů oddílové rady třicítky vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí, odtud pak pěšky přes Borovou u Malenovic a Hradovou až na místo zvané údajně podle původního majitele Ivánka - Ivančena. To se nachází na kamenitém návrší lesem pokrytého beskydského hřebenu mezi Kykulkou a Malchorem, ve výšce 925 m n. m. Tady to zavraždění odbojáři dobře znali, tady to měli rádi. Vždyť jen kousek na východ odtud, v údolí Jestřábí, mívali ostravští skauti před válkou své oblíbené letní tábory.

Na malou skalnatou vyvýšeninu v lesním průseku byl Foxem, Ferrym, Slávou, Mistrem, Čmelem a Milošem položen první kámen, z kulatiny se za prudkého deště a silného větru podařilo stlouci jednoduchý dřevěný kříž. Ještě než byl vsazen do vrcholu skauty z kamenů navršené nevelké pyramidy, byl do jejího nitra vložen vzkaz zapečetěný v láhvi:

„Tento kříž postavila 6. října 1946 oddílová rada 30. oddílu Junáka v Ostravě na paměť skautského vůdce Vládi Čermáka a roverů Vládi Pacha, Otty Kleina, Milana Rottra a Quido Němce, kteří byli na sklonku války na svátek svatého Jiří, patrona skautů celého světa, zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně gestapem. Přiložte kámen na jejich mohylu!“

„Nechť oběť bratrů junáků, kterou od této chvíle památník na Ivančeně připomíná, nebyla marná.“ zaznělo možná nad pyramidou, chvilku se mlčky jen tak stálo a poté se u konečně rozhořívajícího ohně v slábnoucím dešti vzpomínalo na mrtvé kamarády. Nikdo z přítomných skautů tehdy nevěděl, vydrží-li tu nepatrný památník, obklopený hlubokými beskydskými lesy, stát alespoň do příštího roku.

Nový nepřítel

Čas oponou trhnul a přišla zcela jiná doba. Moci v zemi se ujali noví tyrani a nebyli o nic lepší než nacisti. Také oni nesnášeli svobodu a každého, kdo skutečně svobodným chtěl být. Junáka nahradili Svazem české mládeže a Pionýrskými oddíly. Skauti se stali nepřáteli nového režimu a to dokonce i ti mrtví.

Malý památník vysoko v horách však zapomenut nebyl, jak se skauti z 30. oddílu ostravského Junáka při jeho založení obávali. Nebyl ani zničen či přírodními živly pobořen. Naopak. O kamenné pyramidě na hřebeni pod Lysou horou se dozvěděli skauti z celé republiky, turisté i obyčejní lidé. Mnozí uposlechli výzvy vložené ostravskými junáky do nitra pyramidy a začali do hor nosit kamení. Pochopili původní i aktuální význam takového památníku a na cestu do Beskyd si do batohu prostě přibalili kámen. Pod dřevěný kříž byl přikládán další a další oblázek jako symbol úcty k popraveným, a z malé pyramidy se stala skutečná mohyla. Na kamenných deskách byly přinášeny vyryté vzkazy či vyobrazení skautské lilie, u rostoucí mohyly se setkávali lidé k tiché vzpomínce, společné modlitbě či zpěvu.

A to začalo vadit. O mohyle se dozvěděla také „oficiální místa“ a bylo zle. Nepřicházelo v úvahu, aby se lidé v tak velkém počtu bez povolení scházeli, a navíc aniž by to bylo pod hlavičkou něčeho „socialistického“. Jak příznačné, když komunistům začalo vadit připomínání si těch, kteří padli v boji proti nacistům. Přejmenováním, zákazy ani stíháním však svobodu v srdci zřejmě jen tak snadno vyhubit nelze a tak se z každoročního setkání, pořádaného na Ivančeně 24. dubna, stala tradice a do hor toho dne přicházelo stále víc a víc lidí. Od roku 1961 se u pyramidy začali pravidelně scházet i trampové a to vždy v pravé poledne, v neděli, která byla nejblíže 24. dubnu. Další druh lidí, který neměli komunisté příliš v lásce. A tak se začalo uvažovat i o zbourání mohyly, o jejím srovnání ze zemí. Je však pravděpodobné, a vedoucí představitelé si to uvědomovali, že by za chvíli vyrostla na stejném místě mohyla nová a ještě bytelnější. Státní a Veřejná bezpečnost se tak soustředila na znepříjemnění přístupu k památníku, na šikanu lidí do hor mířících, na hlídkování na nádraží i u mohyly samotné.

Pak ale znovu přišla změna. Pražské jaro vzalo orgánům vítr z plachet a 29. 3. 1968 byl dokonce obnoven Junák. O měsíc později zamířilo do Beskyd nebývalé množství lidí. Mnozí přicházeli v dávno zapomenutých slavnostních junáckých krojích. U Ivančeny se pod skautskými prapory sešlo na 1450 účastníku mimořádného shromáždění. Pod vedením posledního zemského junáckého náčelníka Lumy Jedličky byl ve stínu mohyly slavnostně po dvaceti letech obnoven junácký slib a každý z příchozích přiložil svůj z daleka přinesený kámen. Setkání byl přítomen tisk i televize, o Ivančeně se dozvěděl téměř každý. Junák a jeho ideály znovu ožily, euforie znovuzrozených skautů byla veliká. Netrvala však dlouho. Někde daleko na východě už bolševik maloval na tanky bílé pruhy.

1. 9. 1970 byla znovu činnost Junáka ukončena. K mohyle do hor se však hromadně a s dovolením mířilo ještě po další tři roky. Výstupy k památníku dokonce od roku 1971 organizovala Krajská rada Pionýra. Víkend před svátkem sv. Jiří navštívily Ivančenu děcka v rudých šátcích, o týden později pak skauti, trampové a turisté.

Potom byl ale konec. Každého 24. dubna obsadili příslušníci bezpečnosti a STB nádraží i přístupové cesty do hor, kontrolovaly se občanky, prohlížely batohy, podezřelí se fotografovali. Školy byly informovány o nežádoucí aktivitě svých studentů s žádostí o jejich potrestání. O Ivančeně ale již věděli i za hranicemi a na pravidelná shromáždění přicházelo stále více západních turistů i skautů. Jedna z největších estébáckých akcí proti návštěvníkům tohoto památníku se uskutečnila v roce 1980. Někteří skauti mířící do hor byli zadrženi, most přes řeku Ostravici byl neprodyšně zablokován. Každý, kdo se na cestách vedoucích k Ivančeně objevil byl legitimován a vykázán pryč. Těm, kteří se i přes hrozící postih chtěli k mohyle opravdu dostat nezbývalo, než do hor proniknout lesními stezkami, skrytými chodníčky, přes skály a potoky. A nebylo jich nakonec přes veškerá policejní opatření vůbec málo.

Příslušníci STB a bezpečnosti byli samozřejmě přítomní i v místě konání dubnového shromáždění u mohyly a když se chtěl slova ujmout Zdeněk Vašíček přezdívaný Ďáblík, bylo nastartováno několik policejních motocyklů s amputovanými výfuky, aby nebylo jednomu z organizátorů setkání nic rozumět. Hned po takto znemožněném projevu se Vašíčka chopili dva tajní, aby si pak ve vězení odseděl sedm měsíců. Tolik o svobodě slova v rudém podání.

Komunisté perzekuovali své vlastní občany jen za to, že si připomínali pět odvážných mladíků, kteří položili svůj život v boji proti nepříteli, proti němuž bolševici sami bojovali. Není to zvrácené? Je. Dá se to ale vysvětlit tím, že sami nebyli o nic lepší než němečtí okupanti. A svoboda, o kterou šlo popraveným skautům především, jim byla stejně cizí a nepřípustná jako nacistům.

Už jí bude 70

Ivančena soudruhy přežila. Junáci se znovu vrátili. Kamenná mohyla s několika dřevěnými kříži v koruně stojí v horách dál. Nakonec se jí ani všemocná strana neodvážila zbořit. Stala se k jejich nelibosti až moc populární. Lidé opravdu z celého světa ji hojně navštěvovali a přinášeli kameny ze vzdálených zemí i světadílů. V jejích útrobách se skrývá dokonce i kámen z měsíčního povrchu, který do Beskyd v roce 1970 poslal americký astronaut Neil Armstrong.

Mohutné těleso z volně ložených balvanů a kamenů různých tvarů i velikostí, však začalo být nestabilní. Bylo nutné uvažovat o brzké rekonstrukci památníku. V roce 1994 dokonce mohylu pobořili neznámí vandalové, mnohé desky s pamětními nápisy byly rozházeny kolem, některé byly poničené. Starosta Malenovic spolu s několika Junáky vzácné artefakty posbíral a uložil do bezpečí. Padesát let po zavraždění pěti skautů se začal realizovat plán obnovy Ivančeny. Základní kámen přišel v dubnu 1995 posvětit biskup Ostravsko - opavské diecéze skaut bratr František Lobkowicz. Mohyla byla posunuta o několik metrů níže na stabilnější podklad, směrem do katastru obce Malenovice. Kameny byly znovu poskládány tak, aby se mohyla svou vlastní vahou nehroutila, bloky a desky s nápisy pevně uchyceny ve stěnách nové Ivančeny. Poblíž mohyly byl vztyčen pískovcový monolit akademického sochaře Miroslava Rybičky s vytesanou skautskou lilií a jmény všech popravených junáků. 6. října 1995 byl pak obnovený památník slavnostně zkolaudován. Na konci 20. století byla Ivančena 12 metrů dlouhá, 5,5 metrů široká, 3,5 metrů vysoká a obsahovala na 195 metrů krychlových kamene.

Ani v současnosti návštěvnost památníku kupodivu neklesá. Naopak. V roce 2008 k němu při tradičním dubnovém výstupu doputovalo prý na 3500 skautů a jejich přátel. Tradice žije dál, na popravené vlastence se nezapomnělo. Stav mohyly však začíná být znovu na pováženou, zadní stěna se naklání, hrozí zřícení velké části Ivančeny. Pořádá se sbírka na její rekonstrukci. Mohyla má být znovu celá rozebrána, poté se má zpevnit základová deska z roku 1995 a pak bude památník opět z jednotlivých kamenů vystavěn. Hotovo by mělo být do roku 2016, kdy skauti oslaví sedmdesát let od položení prvních kamenů, připomínajících tragédii odbojářů.

Tím pohnutá historie Ivančeny zatím končí. Doufejme, že přežije i svou sedmdesátku. Od svého vzniku po současnost toho zažila hodně. Měla být jen tichou připomínkou několika zmařených životů a bodem skautské pospolitosti. Nakonec ale byla mnohem víc. Byla a je místem setkávání podobně smýšlejících lidí, stala se symbolem boje proti nesvobodě, ať již nacistické, komunistické nebo jakékoliv jiné, která si činí nárok na to, diktovat člověku co si smí myslet, jak musí žít, co může říkat a psát. Ivančena je jiná než většina památníků. Je vybudována a stále budována skauty, trampy i dalšími návštěvníky hor zcela spontánně. Je obestřena geniem loci opuštěného místa uprostřed beskydských lesů, je v kameni drsná, nekultivovaná, ale výjimečně upřímná pro způsob jakým byla vystavěna, i díky tomu jak byla uctívána a také některými nenáviděna.

Rubrika:

Tags:

Zachraňte jizerské lesy

Jan Kovanic — Wed, 04 Sep 2013 14:23:15 +0000

Zpráva o cestě, která se stala výzvou k ochraně zbytků jizerské přírody, ohrožené úmyslem uspořádat v roce 2003 ve vrcholových partiích hor mistrovství světa v klasickém lyžování. Snahy o uskutečnění této akce nakonec naštěstí neuspěly, ale poutavý a poučný záznam o putování horami, proložený starými vzpomínkami, zůstal. Jako zamyšlení nad naším vztahem k přírodě si pak bezesporu zaslouží znovuzveřejnění. (Moskyt)

Poetická procházka

Jdu lesem. Tady v Jizerských horách duben ještě neznamená jaro. Letošní zima byla nezvykle teplá, sníh už dávno zmizel, ale smrky ještě nenasadily nové výhonky, jejich pupeny se rozvinou až v polovině května. V kraji už rozkvétají jabloně, tady pod starou polehlou travou teprve začíná rašit nová zelená.

Les ale není vůbec fádní. Po aprílové přepršce září sytou zelení smrkové jehličí. Mezi jednotlivými jehličkami se drží kapky vody, strom je nechce pustit ani v poryvech větru. Kmeny smrků jsou pokryty šupinkami kůry ve všech odstínech hnědé. Mladší jsou až cihlově červené, je tu i siena pálená, rezavě hnědá. Na starších stromech jsou šupiny kůry větší a tmavší, některé až černé. Kmeny vyšisovalo horské slunce do stříbrna, jen puklinky jsou narůžovělé.

Přecházím do bučiny. Pod stromy je napadáno loňské listí, drží se ještě i na větvích. Je hnědé až do ruda. Šedá kůra je popraskána kruhovými puklinami a pokryta zeleně měňavým mechem. Přicházím k nepropustné smrkové houštině. Cestu mi ukazují nejdříve bobky a pak i ťápoty vysoké zvěře, dobře jsem se prosmykl. Co tu uprostřed smrčin pohledává smaragdově zelený semenáček tisu? Vyšel jsem do vyššího lesa. Jeleni si tu museli taky zamáčet kopýtka, prameniště horského potoka pokrývá houpavý mech. Odbočuji raději k hřebenu.

Lesní cesta je pokryta štěrkem, ve kterém se povalují malé zelenavé pecky. Někde je kámen rozčísnut a na slunci hrají duhovou barvou achátky. Jsem na Desenském hřebenu, stoupám od Sovína k Protržené přehradě. Přicházím k okraji lesa a rázem je po poezii.

Báječné vyhlídky

Po celém poloprostoru obzoru se táhne pustá pláň pokrytá béžovou (když nevím, jaká to je podivně šedorůžovoslámová barva, vždycky říkám béžová) starou trávou. Pastva pro širokoúhlou kameru. Mohl by se tu prohánět filmový Vinetou. Tak je to i tady, to se dalo čekat. Loni v létě jsem procházel od sedla Holubníku na Ptačí kupy. Těch nádherných výhledů nad holými stráněmi!

Tamhle vlevo, na severozápadě, to jsou přece Sněžné věžičky, kde jsme kdysi (-30 let) s kamarádem bloudili v lese. V čemže? ("...nádherné se mi dosud zdají jizerské lesy! Je to už dlouho, kdy jsem do nich vešel poprvé, ale nezapomněl jsem dosud, jak nekonečně a čistě vyhlížely pod zelenavými jarními mračny z temen Sněžných věžiček. Nevnímal jsem polomy, nepěstěné smrčiny a rozryté cesty, viděl jsem jen černou modř od obzoru k obzoru." (1)) To bejvalo, pane Nevrlý! Nevnímám chomáčky lesů, vidím jen pustou travnatou pláň s kopečky vybělených mršin, které zbyly po hromadách chvojí.

Od Sněžných věžiček se sklání pustý obzor k sedlovému vrcholišti Na čihadle, odkud stéká voda na dvě strany, do dvou moří. Uzávěr okolních lesů je vykácen, ale samotná přírodní rezervace je, pravda, nedotčena. Rachitické smrčiny, malé staleté stromečky, se tam krčí jak Indiáni ve svých rezervacích... Pustina se opět zvedá k severu, přímo před sebou vidím nahé skály na vrcholu Jizery (1122 mnm). A opět: Kosti "pův. horské smrčiny, geneticky velice významné" (3) jsou na 92 hektarech chráněného "pralesa" nedotčeny. Obklopují je kilometry a kilometry travnaté pouště.

Severovýchodní obzor je uzavřen Vlašským hřebenem, pod ním vpravo tuším vodní pláň vodárenské přehrady Souš/Darre. Za hřebenem trůní "koruna Jizerských hor" - osada Jizerka (861 mnm). Pytlácké kameny na Středním jizerském hřbetu nad ní byly jako první v šedesátých letech postiženy masivními polomy. Byl jsem tam o loňské zimě. Hrůza polomů je vystřídána vlídnou bezútěšností holých plání... Odtud, z mého stanoviště nic z toho vidět není. Jenom Knížecí cesta, která traverzuje úbočí zcela holého Vlašského hřebene. A přece: V dáli, pod Knížecí cestou, blíž údolí, choulí se jakýsi chlum. Vzpomínám na výstupy od silničky v údolí Černé Desné, která napájí Souš, vzhůru po žluté turistické značce, přes Vlašský hřeben až k Jizerce. Po kilometrech chůze mezi černými smrkovými lesy od Josefova Dolu přes Mariánskohorské boudy, Protrženou přehradu a Desenský hřeben se tu najednou rozzářilo stříbro kmenů vysokánských klenů. Rozsáhlý světlý háj působil dojmem přírodního chrámu. Kleny zůstaly. V okolní nicotě vypadá jejich hájek spíše jako kostnice...

Rány osudu

Ty první rány ještě nepamatuju. Drancování lesů pro valdštejnské železárny, aby bylo dosti zbroje k světovládě. Louky, které zůstaly po starých sklářských hutích, jsou dnes vlastně základem mnoha městeček a obcí v podhůří. Sklárny, které v dnešních hranicích lesa vznikly až v 18. století, byly většinou o sto let později opuštěny, když už skláři nepotřebovali dřevo. Většinou zpustly, vyhořely, zůstaly po nich jen přírodně působící louky. (Nová Louka, Kristiánov...) Rozčleňovaly dlouhé úseky cesty mezi jinak nekonečnými lesy. Podstatnou ránu dal lesům až kapitalismus, jak jsem se dozvěděl ve škole. Kapitalisté ve své chamtivosti vymýtili přirozené lesy a nechali vysázet smrkové monokultury. Smrky rostly rovně a rychle, ale byly náchylné k chorobám, padaly pod nálety různých brouků, načež se oslabeny řítily v polomech. Jo, to jsem viděl, dospělé osmdesátileté smrky v těžebním stáří, jak se vyvracely, jak se lámaly. Ale proč jsme, soudružko učitelko, na pionýrské lesní brigádě zase vysazovali smrčky? To nebyla vhodná učebnice vlastivědy pro můj rodný Liberec, kde jizerskohorské lesy zasahovaly až k centru krajské metropole Severu!

Další ránu daly lesům elektrárny, kde se pálilo uhlí nejnižší kvality, lignit. My jsme svoje doly u Hrádku nad Nisou zavřeli už někdy v šedesátých letech, ukončen byl i provoz blízké elektrárny. Ve stejné žitavské uhelné pánvi, v cípu mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem však zůstaly elektrárny jiné. Na ně a jejich čmoudíky byl krásný pohled třeba z Frýdlantského cimbuří: "Již několik let se stále silněji valí od severozápadu z hraničního údolí řeky Nisy na Jizerské hory smrtonosné dýmy německých a polských elektráren. ... již dnes mají elektrárny v údolí Nisy větší příkon než podobné v západních Čechách, které zničily krušnohorské lesy. A další elektrárny se ještě budují." (2)

Tato rána byla kombinovaná: S vyšším výkonem rostla i výška komínů. Zatímco dříve šel elektrárenský kouř spíše západními směry a Jizerky byly napadeny nejvíce v oblasti Smrku, nové, vyšší, "ekologičtější" komíny zachytily jihovýchodní proudění ve vyšších vrstvách. Popílek a smrady tak zasáhly celé Jizerské hory, Liberec a Jablonec. Tyto okresy musely být v osmdesátých letech vyjmuty ze seznamu míst vhodných pro školy v přírodě. Čmoudíky doletěly až do Krkonoš, kde dorazily tamní lesy. (Pamatuji se, jak jsme byli s rodinkou někdy v '83. na zimní dovolené v okálu nad hotelem Praha ve Vítkovicích. Majitel domku si přivydělával pronájmem horního patra lufťákům, aby splatil dluhy. Před nedávnem se přistěhovali z Mníšku pod Brdy. Tamní lékař jim po několikátém astmatickém záchvatu jejich synka poradil "zdravý krkonošský vzduch". Synek se moc nepozdravil...) Elektrárenské smrady dolétly až do Českého ráje. Při návštěvě příbuzných v Koberovech jsem se divil, proč jsou nazrzlé smrkové větvičky uprostřed lesa a ne na kraji u silnice, kde je pravidelně očuzovaly výfuky aut. Strejda Vláďa, místní agronom, mi to vysvětlil. Chataři z Prahy nechali udělat rozbor, podle kterého se na podhorských pastvinách vyskytovala celá Mendělejevova tabulka. Stejně, jako v Jizerkách: "... stromy na nárazové hraně hor jsou povlečeny vrstvou, ve které chemici analyzovali chrom, mangan, železo, nikl, kadmium, olovo, měď, vanad. Plyny ... obsahují arzén, fluor a síru v podobě nejznámějšího plynu kysličníku siřičitého, který jediný se zatím důkladněji eviduje a o němž je známo, že ho ročně ulétne z oněch elektráren půl miliónu tun." (2) Zlatý, tedy uranový, Temelíne!

Záchrana v poslední chvíli

Nejtěžší ránu snad znamenala pro jizerskohorské lesy pomoc, která jim byla poskytnuta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pamatuji se na léto roku 1973, kdy jsem pojal záměr připravit se v klidu horské přírody na zkoušku z Elektrických sítí, (což se nezdařilo). Sedmnáct dnů ve stanu na severním mysu mezi oběma přítoky do přehrady Černá Nisa však nebylo promarněných: Dal jsem se do party s pražskými trampy, kteří přijeli (také) na lesní brigádu. (Pamatuji se na jejich nenávistné pohledy, když po několikahodinovém trmácení vlakem z Prahy přes Turnov do Rychnova, potom autobusem přes Jablonec do Bedřichova a pak ještě kus pěšky jsem je vesele vítal po mé procházce od městského autobusu z Liberce!) Tvrdě jsme ztrestali týpky, kteří chtěli porazit živý strom (při tom nadbytku soušek!). Z lesní silničky od Nové louky k nám jednou zavítal podivný chlápek na motorce. Vymluvili jsme mu úmysl brodit potok, ze kterého jsme brali pitnou vodu. Po výkřiku kapitána Kida: "Vypijte mu benzín!" sklopil uši a na silničku motorku později pokorně dostrkal. Tento podivný člověk nám u ohně vykládal, jak jsou lesy ohroženy a jak teď budou ale zachráněny. Jak už nebudou těžké stroje jezdit lesními pěšinami a rýt strouhy do hrabanky, že teď se postaví nové krásné asfaltové silnice. Aby se mohly stromy beze škod svézt.

Nevěřícně jsme pohlíželi na vysoké smrky na březích černého jezera. Zrcadlily se v hladině stejně, jako na pérovkách E.T. Setona. Chybělo jen vytí vlků. Jenže jak bylo řečeno, tak se i stalo. Tam, kde dříve byly jen haťové cesty, po celé náhorní planině Jizerek, vznikla síť asfaltek. Po nich Státní lesy odvezly les, který vytěžily dřív, než mohl být znehodnocen elektrárenskými zplodinami. (Lesu na náhorní plošině se dávalo čtyřicet let ...) Říkalo se, že "nepořádní" Poláci na tom byli lépe, protože obělené kostry smrků, které nechali hajdalácky stát, uchránily tenkou vrstvu zeminy a umožnily přirozený vývoj semenáčků. Dnes se po asfaltových magistrálách v létě prohánějí stovky cykloturistů. Otrlejší automobilisté se po nich dostanou i do dříve nejtajnějších koutů hor.

Naděje

Pokračuju v procházce po Desenském hřebenu. Scházím k chatě Tetřevka a všímám si nenápadných pozitiv: Travnaté pláně nejsou přece jen tak pusté. Objevují se na nich břízy, které by měly snad vydržet všechno. Vybílené hromady větví jsou uspořádány tak, aby bránily erozi půdy a zároveň působí jako větrolamy, v jejichž závětří se daří novým sazenicím. Je to zase smrk, no, ale snad by to měl být už ten původní, jizerskohorský, který je místním drsným přírodním podmínkám lépe uzpůsoben. Při důkladnějším pohledu z dálky je všechna ta béžová loňská tráva poseta drobnými zelenými tečkami nových stromků. Dlouhodobé úsilí lesáků, Brontosaurů, Libereckých Jezdců (nebo Jizerských Vlků?), neformálních trampských skupin i masivní zásahy, kdy z letadel a vrtulníků padal drcený vápenec a jedy na různé hmyzí potvory, je přece jen znát. Vzpomínám si, jak jsem loni v létě poprvé vůbec viděl v lese obžínat vysazené stromky: Ty se vždy vysazovaly, však na to byla i vládní dotace, na vysazení každého stromku. Že je pak zadusila tráva? Alespoň se získaly další dotace na nové vysazování ... No tak to je snad už za námi.

A hlavně: Produkt mnohaletého působení komunistické ideologie, reálný socialismus, slavně zdechl. Jizerky se dostaly na dotek Evropského společenství a jeho norem a ony hnusné německé elektrárny byly odstaveny. Jak je to s těmi polskými, nevím, pořád čoudí, ale snad se mají odsiřovat. Do hor se po letech vrátili motýli, nové výhonky smrčků už nerezavějí.

Přicházím k Protržené přehradě, poklekám k Bílé Desné a beru do dlaní nahnědlou vodu z rašelinišť. Chutná čistě a trochu trpce.

Varování

Jizerskohorské lesy mají naději, ale dosud nejsou zachráněny. Tendence ke zlepšování stavu nemusejí být trvalé. Jak jsme se radovali z nových odolných bříz v Krušných horách. Chcíply. Někdy stačí málo.

Každý liberečák míval doma dříve dvoje páry lyží: sjezdovky a běžky. Někteří měli i skočky, další horolezecké náčiní. Když výprava libereckých horolezců zahynula pod Huascaránem, stal se z rodinné události, kterou bývala Jizerská padesátka, Memoriál expedice Peru s postupně mnohatisícovou účastí. Dříve opuštěné hory se v zimě podobají spíše Václaváku.

Každý chce poznat severskou přírodu. To, co Jizerky nabízejí běžcům, to jim nemohou nabídnout ani Krkonoše, kde hluboká údolí od sebe izolují jednotlivé hřbety. Tady je to vlastně nakloněná rovina, jednotlivé hřebeny lze zdolat rychlostí či vytrvalostí, mezi nimi se rozprostírají nádherné louky. Tak bacha! Kolegové běžci, držte se, prosím, cest. Rychlozávodníci mají vybudované svoje oddělené tratě, tam jim nelezte, oni vám taky nepřekážejí. Nejezděte mimo cesty! Tam pod vrstvou sněhu spí budoucí les, hranami lyží mu můžete utnout špičku i budoucnost. Bez lesa jsou Jizerky jen obrovskou plackou, teprve lesy jim dávají krásu, hloubku, originalitu. A sníh. Sníh drží zase sníh. Obrovské navzájem se podporující zásoby sněhu. Když budete drandit po planinách neomezeně, můžete svoje běžky prodat a kupte si raději horská kola. A sluneční brýle. A opalovací krémy s faktorem 40. A balenou pitnou vodu z druhohorních vrstev.

To říkám Vám, primátore Drdo, to říkám vám, liberečtí rodáci. Vybodněte se na SKI 2003! Žádnými investicemi polární kruh nevystavíte a z Jizerek Norsko neuděláte. Pět kilometrů běžeckých tratí chcete vést v lesích kolem Bedřichova. "Spor se vede o šířku tratí a jejich umístění. Vláda povolila 4,5 metru, sportovci požadují šest. Lesní prostředí zajišťuje lepší stabilitu sněhu."(4) Tak proto nechcete závodit na holinách?

Z Liberce se může zdát, že lesy na Jizerkách ještě jsou. V okrajových údolích lze nalézt překrásné partie. (Bude nutno v nich postavit nové široké autostrády.) To končí ve výškách kolem 800 metrů nad mořem. To končí několik set metrů za Bedřichovem! Dál jsou jen lysiny! Zatím. Nechcete závodit na loukách - alespoň bude kde umístit parkoviště. K tisícům závodníků patří i desetitisíce, možná až sto tisíc návštěvníků. Spokojí se s vybudovanými tribunami nebo se rozlezou do toho koridoru lesa, který odděluje náhorní pustiny od podhůří? Jo, v lese je to hezký. Stačí vykácet další jedenapůlmetřík přebytečné lesní hmoty. Na okraj se tak dostanou dříve chráněné stromy, které při prvním poryvu větru padnou.

Třeba vám to vydrží do roku 2003, třeba se zbytky ochranného valu rozpadnou až po mistrovství. Ale nemyslím si, že si příroda Jizerských hor tak dlouho nechá srát na hlavu. Spíš nám dá sbohem. Pořád stačí jen málo, aby se změnila v poušť. Mistrovství světa v lyžování je víc než málo.

Pokud ho prosadíte, budete proklínáni více než někdejší feudálové, buržousti a komunističtí mocipáni dohromady!

A stejně vám nenasněží a nenasněží.

První motýl,

kterého jsem letos viděl poletovat, byl zlatý. Třepetal se na loučce nad Desnou. Když se podíváte do tunelu, kterým jsou vedeny vody od Protržené přehrady pod Desenským hřebenem až k Darre, uvidíte v dálce světlo. Je hodně daleko, ale je tam.

Psáno o Velikonocích 1998

Jablonec z pořadatelství MS nakonec odstoupil, a to pak proběhlo roku 2009 jen v Liberci, v podhůří Jizerek. (Z hlediska šampionátu katastrofa, z hlediska přírody skvělé.)

(1) Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, str. 253, vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem 1976, 1.vydání

(2) Druhé, přepracované a rozšířené vydání téže knihy, 1981, str.342, 343

(3) Mapa Jizerské hory a Frýdlantsko, čtverec D3, Soubor turistických map 1:50.000 č.20-21, vydal Klub českých turistů v Praze 1994, 1.vydání

(4) Ekologům dělá vrásky SKI 2003, článek značky (daf) v Hospodářských novinách 27. března 1998, str.40

Další prameny: Co tak člověk zaslechne a prožije

http://samanovodoupe.blogspot.cz
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_doupe.asp

Rubrika:

Tags:

Lipenská procházka korunami stromů

Leoš Drahota — Tue, 30 Jul 2013 17:01:39 +0000

Krátký letní šumavský výlet na místo, poskytující pohled na krajinu z trochu jiné perspektivy. Nabízí ho v poslední době velmi často propagovaná a zřejmě i značně populární stavba, nedávno dokončená na Kramolíně. Naučná stezka, rozhledna, překážková dráha i velká skluzavka je novým turistickým lákadlem, zpřístupněným veřejnosti na kopci nad Lipenskou přehradou 10. července 2012.

Řadím se do fronty pod lanovkou, která mě má dopravit na vrchol kopce Kramolín. Mým cílem ale tentokrát není sjezdová trať, nemám sebou lyže, na svazích neleží sníh a není ani trochu zima. Naopak, v podhůří Šumavy u Lipenské přehrady panuje horké léto.

Čtyřsedačková lanovka stoupá do svahu velmi pomalu, každou chvilku zastavuje a jen trochu svižnější turisté, stoupající stejným směrem po blízké pěšině, jsou rychlejší než já. Nakonec se přeci jen blíží vrcholová výstupní stanice a s ní i atrakce, ke které mířím.

Stezka korunami stromů se to jmenuje. Byla postavena podle projektu architekta Josefa Stögera, který navrhl podobnou stezku v Bavorském lese a je to stavba skutečně pozoruhodná. Bezbariérový dřevěný chodník, zdvihající se postupně od země na mohutných pilířích v délce 675 metrů, vine se mezi korunami smrků horského lesa, aby připravil turistům nevšední pohled na východní okraj Šumavy, Lipno i na Novohradské hory. Kromě širokého výhledu, nabízí stezka také několik tématických zastavení. Zde mohou návštěvníci prověřit svou odvahu a cit pro rovnováhu při překonávání různorodých překážek, situovaných nad propast výšky chodníku, či načerpat informace o horské přírodě. Chodník je ukončen spirálovitým stoupáním na 40 metrů vysokou, devítibokou vyhlídkovou věž, z které je pak možné urychlit sestup na zem jízdou kovovým tubusem zakrouceného tobogánu.

Prošel jsem turnikety na počátku stezky a začal stoupat k zeleným prosluněným výšinám. Vyzkoušel jsem na jednom ze zastavení, jak po úderu zní různé druhy dřevin, jak se přechází propast po trámu, po vratkých plackách či po několika napříč zavěšených řetězech a pohlédl jsem na špičky smrků shora. Vystoupal jsem na vrchol věže a rozhlédl se do kraje, abych podle patřičně rozmístěných plánků vyhledal viditelné vrcholy hor.

Dobrý nápad a pozoruhodná dřevěná konstrukce, uznávám. Jen bych si přál, aby byla stezka delší, tak nějak více zaměřená na šumavskou přírodu, aby vedla také mohutnými korunami listnatých stromů, přes jejichž větve není vidět na zem a aby se na ní i kolem ní pohybovalo mnohem méně lidí. Chtěl bych se prostě ještě více cítit třeba jako moskyt vznášející se kdesi nad pralesem, oproštěný od hroudy co nohy víže.

Děti i mnohé dospělé samozřejmě nejvíce láká jízda tobogánem a tak k jeho hornímu ústí směřuje dlouhá fronta. Kroutí se k zemi asi z poloviny výše věže, jeho vnitřek prosvětlují malá okénka a k jeho projetí jste vybaveni jakýmsi klouzavým fusakem, do kterého zasunete nohy. Tubus z nerezu je dlouhý 52 metrů a je nejdelším suchým tobogánem v ČR. Do jeho útrob se pod dohledem zkušeného tobogánisty nedočkavě vrhají lidé opravdu všech věkových kategorií, aby z něj o chvilku později poněkud rozpačití zase dole vyklouzli. Zdá se dokonce, že mnohé na Kramolíně zajímá jen a pouze tato „pouťová“ skluzavka, což je určitě škoda, neboť si myslím, že plánovaný účel celé stavby byl přeci jen trochu jiný. Tobogán je ale zároveň bezesporu velkým lákadlem Lipna a i díky němu se asi výstavba stezky brzo zaplatí (62 mil. Kč).

Vstupenky na stezku se kupují v pokladně dole u parkoviště pod lanovkou a stojí 150 Kč (děti 120 Kč). Tobogán se platí zvlášť (50 Kč) a lístky na sklouznutí lze zakoupit přímo u vstupu na dřevěný chodník. Stezka je otevřena celoročně, v létě od 9:30 do 19:00.

Pod věží jsem si vypůjčil horskou koloběžku a spustil se na ní ze svahu Kramolína. Za pár minut jsem byl dole pod sjezdovkou, předal koloběžku vlekaři a chvíli na to už jsem se ráchal ve vyhřátých vodách jezera. Byl to příjemný nenáročný výlet. Stezka korunami stromů je sice trochu masovka, komerční atrakce a mnohojazyčný Babylon, taková je už dnes ale celá lokalita okolo městečka Lipna. Moc původního šumavského už tu nezůstalo.

Rubrika:

Tags:

V Kerkonoších s Pepínem

Jiří Ransdorf — Wed, 29 Jun 2011 22:04:10 +0000

Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své přítelkyni. „Ze Špindlu do Žacléře, spacák s sebou, někde přespím, vařič mám dobrej…“ mlel jsem a mlel. Pak jsem zjistil, že už skoro spí. Otočila se na druhý bok a z polospánku zamumlala: „A že nevemeš i Pepína?!“ Usnula, potvora – a já toho měl ještě tolik na srdci i na jazyku. Zatvrdil jsem se. Vezmu! Na ni kašlem, vyrazíme jen my chlapi! Pro upřesnění – Pepíno je plyšový medvěd cca 15 cm vysoký. Když může Okamura…

Kotlem jenom se šnorchlem!

Tedy po dešti. Naše lidsko – plyšová dvoučlenná expedice dorazila do Špindlu a bylo dusno. Fest dusno! Nahodil jsem dvanáctikilový bágl a vysupěl na Mísečky. Ve vzduchu to už bylo a za chvilku i na zemi. Bouřka, déšť, slejvák, boží dopuštění, přívalový liják nebo, řečeno slovy klasika: Chčije a chčije! Pod stříškou Jilemnické boudy jsem přežil nejhorší a vykročil (já blbec!) směrem na Dvoračky, protože jsem si říkal, že když ze západu na východ, tak z Harrachova. Bylo už sedm večer a déšť přestal jenom proto, aby za chvilku začal znovu. Zase průtrž, stmívalo se, Pepíno byl mokrý, já durch. Kotel je krásný a ty stružky vody, stékající po jeho úbočí jsou k pomilování. Ach jak sladké, ach jak romantické, ach jak fotogenické! Tedy za slunečna a sucha. Po přívalovém lijáku se z nich stanou vodopády a stezku na Dvoračky přehradí naprosto spolehlivě. Nastal čas na ústup. Pepíno by mohl nastydnout. Tedy, řeknu vám, stát v devět večer na Horních Mísečkách v lijáku, nic moc. Nad Jilemnickou je jedna bouda určená – buď k demolici, nebo k přestavbě, to nevím, ale určitě ne určená k přespání. Přesto posloužila. Uprostřed suti a odpadu nás dokonce s Pepínem čekal slamník. Zalezli jsme do spacáku a poslouchali déšť, který bušil do střechy. Tedy – začátek nic moc!

Dlouhý, sakra Dlouhý důl!

Špindl se probouzel a Zimmer frei se nabízely. Tedy, lákavé to bylo, aspoň bychom uschli, ale v osm ráno do teplé postele? Toho bohdá nebude, my s Pepínem jsme horalové, takže vzhůru na Výrovku! Labský důl je labský, Modrý důl je – no, asi modrý… to nevím, ale Dlouhý důl je fakt dlouhý. Tak jsem ještě na kládách s výhledem na Stoh zažehl vařič a vytvořil neskutečnou krmi z rýže, omáčky, zajedl polívkou a zapil kafem. Guten Apetit, přáli sborem kolemjdoucí Němci do růžova vyspaní v hotelu nebo Zimmer frei. Danke, chutnalo nám, mě i Pepínovi, který schnul a sklízel obdiv. Co si mysleli o mně, to nevím, zas tak moc německému šepotu nerozumím. Stoupání na Výrovku Dlouhým dolem je sice krásné, ale nějakou dobu to trvá. Pepíno zpíval, já mlčel a supěl. Před polednem Výrovka a šup dolů přes Richtrovky do Pece. Tam už čekala přítelkyně. Mám ji rád, ale tentokrát jsem ji měl ještě radši. Přijela ve vyhřátém autě! Pepínovi dala pusu a mně poslala do sprchy. Tuhle noc to jistil hotel Krokus – o pár hvězdiček lepší než naše minulé ubytování v hotelu Ruina.

Padesátkou na Janu

Hodně jsem se vytahoval, jak znám Krkonoše. Lyžař, turista – pchá! Mně budete něco povídat o Krkonoších! Jenže houby! Uvědomil jsem si totiž, že moje znalosti končí tak nějak Velkou Úpou a za Portáškami je to bílá oblast. Hic sunt leones, tedy pro lyžaře z Prahy. Překročil jsem silnici za Javořím dolem a dostal se pod Portášky a začal stoupat na chatu Jana. Jenže cestou jsme si s Pepínem odskočili do Sydney, Moskvy a Kapského Města a na Namčhe Bazar. Pro upřesnění – od penzionu Klepáček podle ukazatelů - kilometry jsou vyznačeny naprosto přesně. Tedy snad, změříme to příště. Mimochodem – za Velkou Úpou opravdu začíná sranda. Pokud byste se rozhodli cestovat autobusem číslo 50, dozvíte se na její zastávce například, že:
- Cena jízdného se odvíjí od stupně alkoholu v krvi řidiče.
- Zatáčky jsou značeny namátkově, většinou jako průletové.
- Knihu přání a stížností nehledejte, nestačí se tisknout.
- Zkušenější cestující se nemusí ostýchat poradit řidiči s problematickými úseky trati.
A taky: Usmívejte se na řidiče. Jede poprvé!
Abyste se usmívali, nemusíte jet padesátkou, stačí se podívat kolem sebe. Krása, která bere dech. To ostatně i stoupání na Janu, ale ten výhled! Uvařil jsem čaj, slunce svítilo, já se usmíval a Pepíno už uschnul.

Romantika podle Emmy

V Malé Úpě u Spáleného Mlýna začíná Emmina cesta. Pro milovníky romantiky balzám! Je nazvána podle Emmy Czernin-Morzinové. To bylo totiž tak: 31. prosince 1882 koupila majitelka panství Vrchlabí hraběnka Aloisie Morzinová, provdaná Czerninová panství Maršov. No – nekupte to! Na Silvestra – dobrý kauf a jak na Nový rok, tak po celý rok! Když paní hraběnka zemřela, zdědil krkonošská panství její syn Rudolf Czernin – Morzin a po jeho manželce Emmě se cesta jmenuje. A nejen ta, ale i pramen pod Svorovou horou, lovecká chata na Světlé hoře a dříve i nemocnice v Horním Maršově. Tam se ještě dostaneme, tak teď vzhůru, Pepíno! Bývalá dřevařská cesta (a taky jezdecký chodníček) traverzuje svah a v dálce vidíme Janu i Junáka, u kterého jsme pili čaj, pamatuješ, Pepíno? Krásné výhledy na Sněžku a marš do Maršova!

Zemský ráj to na pohled!

Nejsem přehnaně sentimentální a slova hymny beru tak trochu s nadhledem a takovým tím „vono je krásně všude“, ale pokud dojdete do Horního Maršova, doporučuju následující: Shodit těžký bágl, ubytovat se v nějakém penzionu a vyrazit na Lysečiny jen tak na lehko. Penziónu je v Horním Maršově dost, ale mně můj „realizační tým“ z Prahy poslal SMS (jéžiš, všímáte si?! To jsme s Pepínem vandráci, co?! Realizační tým našel na Internetu adresu a nám ji poslal SMS – to se to pak toulá!), že ubytování pro drsné horaly najdete v penziónu U Hlinků. OK, proč ne, drsní horalé s Pepínem jsme a 180 za noc je pohoda. A nalehko od mlýna směr Dolní Lysečiny. Krásné chalupy, mimochodem po odsunu Němců jich hodně zachránili chalupáři, kteří nejen v Dolních a Horních Lysečinách, ale i v nedalekých Albeřicích tvoří velkou část obyvatelstva. Cesta podle Lysečinského potoka je nejen zemský ráj pro turistu, ale i pro rybáře – pstruhaře. Horní Albeřice zvolil v roce 1946 Syndikát československých spisovatelů za místo vzniku „spisovatelské vesnice“. Tři jeho členové pod vedením spisovatele A. C. Nora objeli několik míst v pohraničí a v Horních Albeřicích se zastavili a řekli: ZDE! Jako praotec Čech kdysi na Řípu. Což o to, země je to skutečně mlékem a strdím oplývající, a že to pak vzalo trochu jiný směr a A. C. Nor po komunistickém převratu v roce 1948 kupoval od dělníků v maršovské papírně své knihy, které už byly vytištěné, ale nesměly už vyjít, to už je trochu jiná historie. Smutnější. Pravdou ale zůstává, že v Horních Albeřicích si zabralo chalupu nejméně dvaatřicet spisovatelů a jim profesně blízkých lidí.

Via Castum Chetzler

Jak jsme se tak s Pepínem blížili Žacléři, zpychli jsme. Proto ta „Via“. Castum Checler byl totiž původní název pro Hrad Žacléř. Jenže pozor – ještě jsme tam nebyli. Od Hlinků (fakt doporučuji) jsme se vykopali v osm a vyrazili do náruče Rýchor. Konkrétně: Po žluté na Rýchorskou boudu. Dnes v ní sídlí Krkonošské středisko ekologické výchovy, ale bouda měla historii dost pohnutou. První boudou na temeni Rýchor v nadmořské výšce 1 000 m byla od roku 1894 Maxova chata. Původně výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy, konané roku 1891 v Praze, daroval rakouskému Krkonošskému spolku průmyslník Max Hirsch ze Slaného. Sousední Rýchorskou boudu postavil za 1 milión korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako pohostinské zařízení a až do konce války ji provozovala dcera Pauliny Hampelové z Maxovky. Čas oponou trhnul a začal fofr:
1946 – Národní správa Klubu českých turistů.
1950 sokolské družstvo Vzlet z Prahy.
Pak: Interhotely Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí.
1976 – správa KRNAP, která v roce 1979 zahájila rozsáhlou rekonstrukci a zřídila tu Krkonošské středisko ekologické výchovy.
Zaplať Bůh, lepší místo se nenajde, tady by vajgla na zem neodhodilo ani sebevětší čuně. Když jsem to udělal, podíval se Pepíno káravě a já ho odnesl do popelnice (toho vajgla!) - mimochodem stojí vedle Monitorovací stanice stavu ovzduší.
Dál už je to kousek, přesněji řečeno 500 metrů a jste na Kutné.

Naučně s Čapky

Naučná stezka Rýchory začíná v Kutné. Je červeně značená a nese jméno bratří Čapků. Doporučujeme – vede Dvorským lesem a dostanete se po ní až na Stachelberg, který svojí vojenskou betonovou strohostí trochu zakalí to pomyšlení na to, že „zemský ráj to na pohled“ a připomene spíš jeden Renčínův fór, kde jeden chlap říká druhému: „Krásná je ta naše zem, zatraceně strategicky krásná!“ My s Pepínem jsme si nechali Stachelberg až na konec a vyrazili po modré přes Rýchorský kříž. Bacha vlevo: Válejí s tam krávy a nejsou to obyčejné krávy, je to skotské plemeno skotu! Pokud byste si jednu chtěli pohladit, varujeme! Jednak je tam elektrický ohradník, ale hlavně – na ohradě visí papírek s jednoduchým konstatováním: Pozor, ve stádu je býk! Toreadoři smělí, pozor si dejte, na bejka se kašlejte! Od Rýchorského kříže se rozbíhají značené a v zimě perfektně udržované běžecké trasy. Namátkou: Pomezky, Žacléř, Horní Albeřice, Svoboda nad Úpou, Malá Úpa… Už aby byl sníh!

V Prkeňáku to žije

Pokud scházíte po modré do Žacléře, míjíte zámek. Tedy – původně to byl hrad - Chezler, který je poprvé písemně zmiňován roku 1334 a v 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Osada pod hradem nesla před husitskými nájezdy název Bornfloss – „na pramenech“. Městský znak s medvědem uprostřed, může mít souvislost s pozdějším názvem obce: Bernstadt. Název města Žacléř se používá úředně od roku 1886. K panství Žacléř patřily v roce 1848 následující osady: Vízov, Křenov, Bobr, Černá Voda, Bernartice, Lamprechtice, Vrchová, Královec, Bečkov, Rybníčky a Prkenný důl. A v Prkenném Dole pro tentokrát končíme. Pepíno ale tvrdí, že se ještě vrátíme. Tak k tomu Prkeňáku:
Pro milovníky lyžování: Ski areál ARAKSIS a BRET – pět vleků, svahy s umělým zasněžováním a nočním lyžováním. Pro milovníky běžek – už řečené stopy, které jsou součástí Krkonošské magistrály. Pro milovníky historie: Kaple svaté Anny z roku 1843. Pro milovníky vojenské historie: Stachelberg. Z Prkenného dolu tři kilometry a jste tam. V bunkru T73 je instalována muzejní expozice a je přístupná i část podzemního labyrintu pod pevností. Je součástí opevnění, dobudovaného těsně před vypuknutím druhé světové války. Jak jsem už říkal – ta betonová masa sice trochu zachmuří konec nádherného výletu, ale nakonec, koukat na ni nemusíte. Otočte se na druhou stranu a zíráte do krajiny. Ne koukáte, opravdu zíráte – je to krása!
Mimochodem, když už jsme u těch přilehlých obcí – Víte, kdo roku 1007 daroval jistému Franzi Hirschbergovi kus lesa, zvaného Králův háj, kde měl vybudovat osadu? Pepíno to zjistil a milovníky pohádek to jistě potěší: Albrecht Trautenberg!
Osada se jmenuje Královec… ale tom zas příště, jo?
Jirka Ransdorf + Pepíno

TIPY:
Informační centrum Veselý výlet v Peci pod Sněžkou – tel.: 499 736 130
Penzion Veselý výlet v temném Dole: info@veselyvylet.cz
Všeobecné informace: www.veselyvylet.cz
Penzion U Hlinků V Horním Maršově 187 : tel.: 723 579 193, www.pensionuhlinku.cz
Penzion U Hlaváčků: Bertholdovo nám. 68, tel. 499 874 112, e-mail: hlavac.milan@iol.cz

Rubrika:

Tags:

Hrad Kašperk

Jirka Mikšík — Wed, 05 Mar 2008 18:14:44 +0000

Hrad Kašperk se nachází uprostřed krásných šumavských lesů nedaleko města Kašperské hory. Nechal ho v roce 1356 zbudovat český panovník a římský kancléř Karel IV. Jeho hlavním úkolem bylo ochraňovat těžiště zlata v Kašperských horách.

Zajímavé je, že Kašperk je nejvýše položeným hradem v České republice. Když jsme šli k hradu, tak se mi navzdory tomuto faktu zdálo, že jdeme spíše z kopce, než do kopce. Až těsně u hradu začalo malé stoupání a na okolních svazích se páslo stádo ovcí.
Možná si všimnete již při příchodu, že se zde točila pohádka Anděl páně. Když vkročíte za opevnění, tak spatříte dlouhé nádvoří, skály vyčuhující z travin, napůl rozbořené zdi a až na druhém konci je vstup do interiéru hradu.

V době, když jsme hrad navštívili my, jsme mohli jít pouze na jeden prohlídkový okruh. Za normálních okolností bychom si mohli vybírat ze dvou okruhů, ale kvůli orkánu, který poničil jednu z věží byl zpřístupněný pouze okruh jeden. Na nádvoří si v občerstvení můžete dát klobásu, párek v rohlíku a další oblíbené pochutiny.

S plnými břichy párků a klobás jsme s průvodkyní vyrazili na prohlídku. V průběhu celé prohlídky jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací. Jedna z těch prvních se týkala zdroje vody na Kašperku. Nikdy zde totiž nebyla studna a proto se musela pitná voda dovážet. Na užitkovou vodu zbudovali cisternu, která byla plněna srážkovou vodou. Ta se sváděla ze střech koryty a okapy.

V průběhu prohlídky nás průvodkyně doslova zasypávala otázkami ohledně vystavených exponátů, proto jsme si chvílemi připadali jako ve škole. Tím, že jsme přemýšleli, jak bychom jenom na položenou otázku odpověděli, jsme si vše lépe zapamatovali.
Během prohlídky se také podíváte na dřevěný můstek, pod kterým bylo středověké smetiště. Vypouštělo se sem téměř vše včetně kanalizace. Na tomto krásném místě se chovala také prasata.

Dále jsme se přemístili do věže s pěti patry a v každém z nich jsme se dozvěděli něco nového a dostali nějakou tu otázku na prověření našich znalostí. Když jsme konečně vylezli nahoru, otevřel se nám krásný výhled na okolí hradu.

Po skončení prohlídky vám doporučuji, abyste se zašli podívat na nedaleký Pustý hrádek. Nachází se na protějším kopci a možná jste si ho již všimli při pohledu z hradní věže. Protože kopec na němž Pustý hrádek stojí je velice blízko hradu a je vyšší než hrad samotný, bylo nutné ho z obranných důvodů střežit. Byl proto obsazen lidmi z Kašperku, kteří zde znemožňovali nepříteli útok na hrad z vysoko položeného místa.

Z Pustého hrádku je také nádherný výhled na krajinu a především na hrad Kašperk. Budete-li potom směřovat na parkoviště, můžete pokračovat po cestě dál a nemusíte se tak vracet. Díky tomu se také vyhnete většině davů, které míří z parkoviště na hrad nebo naopak.
Tento krásný hrad stojí za návštěvu. Budete-li někdy poblíž a ještě jste Kašperk nenavštívili, tak si na něj určitě zajeďte.

Rubrika:

Tags:

ŽBLUŇK cestou na Labskou boudu

Jan Kadlec — Sat, 20 Jan 2007 13:29:04 +0000

Žbluňk, krásné slovo, viděl jsem stejnojmenný film s Tomem Hanksem a Daryl Hannah, byl to romantický, komediální film o mořské panně a jednom workholikovi, který se do ní zamiloval. Z tohoto se dá vytušit, že pro většinu znamená slovo žbluňk něco krásného, pak jsou tu ale i druzí, pro které toto slovo vyjadřuje naprostý opak…

Bylo léto, vyrazili jsme s přítelkyní na krátkou dovolenou do Krkonoš. Krkonoše nabízejí mnoho možností pro výlet, my jsme se rozhodli navštívit Labskou boudu nad Špindlerovým mlýnem. Vyjeli jsme z naší základny ve Strážném na Špindl, projeli jsme celým městem až na jeho severní konec, kde jsme nechali auto na parkovišti naproti Aquaparku. Trochu mě překvapila částka za parkovné, jestli si dobře vzpomínám pohybovala se někde mezi jednou a dvěma stovkami!!! No co, nedalo se nic dělat, vyrazili jsme. Po můstku jsme přešli Labe a po pravém břehu vyrážíme proti proudu po modré stezce. Cesta je krásně upravená, téměř asfaltová. Po pravé ruce máme koryto Labe, kterým v letním období protéká minimální množství vody, je vidět jak je koryto uměle dotvořeno lidskou rukou aby zvládalo jarní tání sněhu. Míjíme myslivnu u které postavili takovou malou přehradu, její význam netuším. Jdeme dál po modré v podstatě okolo jen les, šumící a šplouchající řeka a my jdeme dál a dál tou krásou a těšíme se na Labský vodopád. Hlavou se mi honí myšlenky jak asi vypadá, bude velký, malý, strmý, nebo pár kamenů přes které teče voda. Tato myšlenka mne provázela tou dlouhou cestou lesem. Přešli jsme další můstek a pokračujeme po levém břehu, scenérie se nemění jen řeka mi přišla klidnější. Míjíme planinu, stromy byly vykáceny, zřejmě kvůli nějaké nemoci a na jejich místech vyrůstali malé sazenice.

Jdeme dál, z ticha lesa se náhle vynořuje hluk padající vody, už jsme tu bleskne mi hlavou a odpovím si sám, ještě nejsme, to je teprve Malý Labský vodopád. Slézám k řece po stráni a vidím ho. Je to takový tří metrový vodopád. Hledám nejlepší místo pro fotku, fotím. Skáču z kamene na kámen a říkám si, támhle nahoře to je dobré místo. Toto byla poslední pozitivní myšlenka dne. Skáču na půl metr vzdálenou skálu, vtom mne zklamaly moje úžasné boty LOWA a ztrácím stabilitu. Noha mi podklouzla a padám k zemi, čas se zpomalil, reflexy jsou silnější než mé přesvědčení a dávám pod sebe ruce které bohužel drží můj půl roku starý, vysněný, digitální, zrcadlový fotoaparát Pentax. Vypadává mi z ruky a já se v tom zpomaleném filmu dívám jak se odráží od země, poprvé, podruhé, teď už se skoro kutálí a pomalu se blíží k hraně skály. Říkám si zastav, no tak ZASTAV!!! Neudělal to, vidím jak mizí za hranou skály, tím končí všechny mé naděje a slyším to krásné ŽBLUŇK. Chvíli se sbírám, vstávám a skáču pod vodopád na kámen vedle místa kde asi dopadl. Na protějším břehu řeky vidím mladý pár jak na mě kouká a také jako já je v šoku. Říkám si jak je tu asi hluboko? Bylo to jedno, i přes to že je konec stejně bych se pro něj potopil třeba na dno. Nebylo tomu tak a vytáhl jsem ho suchou nohou a mokrou rukou ven. Nevěděl jsem co teď nesl jsem ho od řeky v ruce jako rybář rybu ukázat přítelkyni, ta s vytřeštěnýma očima nevěřila svým očím. Najednou se ozvalo zzzzzzzzzzz, v tu chvíli mi došlo, baterky musí ven!!! Otevřel jsem víko baterií, nejdřív vytekla voda, pak vypadly baterky. Následoval objektiv, v prostoru optiky moc vody nebylo, ale v náhledovém LCD jsem měl akvárium do dvou třetin a systémový display byl taky pod vodou. Byl jsem zdrcen, tím skončila jedna kapitola dne a začala druhá. Doufal jsem že aspoň paměťová karta přežila, protože přijít o fotky by bylo asi to nejhorší. Hned po vysušení jsem ji vyzkoušel ve foťáku přítelkyně a byla v pohodě. Mít tam film je to ztracený. Když jsem skončil s foťákem a přešel prvotní šok ze ztráty mého spolucestovatele, zjišťoval jsem můj zdravotní stav. Já skončil jen se sedřeným loktem….

Když jsem se uklidnil vyrazili jsme dál po modré. Souběžně s tím že se zhoršila moje nálada se zhoršila i cesta. Změnila se v horskou stezku dlážděnou kameny, taková ta na které musíte sledovat každý krok. Ale příroda byla krásná, otevřeli se kolem nás pláně a nad nimi se tyčili vrcholy hor. Procházíme oblastí Labské meandry. Už jsme byli opravdu unaveni a na kopci před námi se konečně objevila Labská bouda, byla ale hodně vysoko a daleko. Pokračujeme dál, došla pitná voda a konečně jsme pod Labskou na spodním konci Labské rokle, už zbývá jen vystoupat těch cca 300 metrů převýšení. Postupujeme vzhůru, kolem nás šustí Labský vodopád, který v létě vypadá opravdu jako potůček, na jaře to musí ale být úchvatný pohled. S vypětím posledních sil dosahujeme vrcholu, na Labské jsme si dali oběd opět s vysokohorskou přirážkou. Byli to dva Moravští vrabci s pivem a dvě tatranky a stálo nás to asi 400 Kč, uznejte sami, to je síla na to že se tam dá dojet autem. Po krátce siestě jsme pokračovali v cestě. Vydali jsme se po vrstevnici po zelené značce, stále kamenná stezka. Po pravé ruce se pod námi rozkládalo údolí ze kterého jsme přišli a měli jsme dobrý pocit z toho co jsme dokázali. Pokračujeme, stále po vrstevnici míjíme Martinův důl a dorážíme k boudě Martinovka. Tam si dáváme další pauzu. Dle jídelního lístku zjišťujeme že byla chyba jíst na Labské boudě. Takže doporučujeme vydržet až sem a najíst se na Martinovce!!! Vyrážíme po zelené a od teď už to bylo jen z kopce a dolů a dolů, byla to normální asfaltka, holeně nás bolely snad víc než při stoupání vzhůru. Míjíme Medvědí boudu kde se taky vaří, ale blíž jsme to nezkoumali. Padáme dál a dál, planinou, lesem a zase lesem, až konečně přicházíme k oné myslivně u které jsme začali. Přejdeme řeku a víme že nám zbývá pár set metrů do cíle….

Zajímá Vás jak dopadl můj foťáček? Volal jsem největšímu prodejci foto techniky v Praze a servisní technik my s lítostí oznámil že můj Pentax nemá mnoho šancí na přežití, údajně nepamatuje takový případ, přece jen půl minuty pod vodou je dost. Filmová kamera by měla větší šanci. Proto jsem si ihned objednal nového miláčka ve strachu že je to poslední svého druhu, což byla pravda. Protože od koupě mého prvního uplynulo asi půl roku, ceny šly dolů a já svůj nový stroj koupil o několik tisíc levněji což bylo na jednu stranu příjemné a na druhou k vzteku, protože se mi nízko rozpočtová dovolená v Čechách značně prodražila.

Překvapení na závěr. Nevím jestli za to mohlo extrémní červencové horko, japonská kvalita nebo rozebrání do takového stavu abych ho zase složil, ale po čtrnácti dnech jsem ho zkusil složit a zapnout. K mému a možná i Vašemu překvapení normálně fungoval!! Pravda je že tělo je trochu sedřené z kutálení po skále a na optických členech objektivu zůstaly krystalky z Labské vody. Realita je ale taková že v obraze nejsou téměř vidět, takže dnes mám dva brášky jednoho černého fešáka na normální focení a jednoho stříbrného outdoorového borce kterého přezdívám „plaváček“. Nedávno jsme spolu byly v podzemí, bláto na něj cákalo a on fotil a fotil.

Závěrem mu přeju dlouhá léta života a mému černému kamarádovi přeju mnoho štěstí aby ho nepotkal stejný nebo podobný osud. A Vám přeju příjemný výlet na Labskou boudu, opravdu to byla krásná procházka……

Rubrika:

Tags:

Útulně v Nízkých Tatrách

Michal Voráč — Sat, 25 Mar 2006 20:39:03 +0000

Kam se skrýt na noc a za špatného počasí při přechodu Nízkých Tater.

Přechod hřebene Nízkých Tater je lákavá a krásná túra o délce asi 120km. Kupodivu i tady v poměrně drsném (když se zadaří) podnebí lze z batohu s klidným svědomím vypustit stan. Turistické útulně jsou po hřebenu rozmístěny v dostatečných vzdálenostech schůdných i pro méně zdatné turisty.

Králova Hoľa:

Jedná se v podstatě o zádveří velikosti asi 2x2m v objektu vysílače. Je vybaveno třemi lavičkami a ústředním topením. V hliníkové bandasce bývá asi 20l vody. Slouží jako útulňa před špatným počasím, je zde možno nouzově (opravdu nouzově) přenocovat. V případě problémů je možno se dovolat na obsluhu vysílače. Okolí je poměrně civilizované - barák, stožár, silnice, stanovat poblíž nedoporučuju, taky tam obvykle silně fouká.

Andrejcová:

Turistická útulňa Andrejcová je dřevěná chata, nikým nehlídaná, v poměrně špatném stavu. Kdo přijde včas, může se uvelebit na patrových palandách, ostatní se musí spokojit s prkennou podlahou. Vybavení boudy dotváří lavice (na spaní úzká), stůl a v rohu stavěná pícka. Celkový dojem poněkud kazí děravá střecha. Před chatou je ohniště, kontejner na odpadky upravený tak, aby do něj nedosáhl medvěd a opodál poměrně vydatný pramen. Na blízké louce se nechá stanovat. Útulňa je maskovaná kosodřevinou, od ukazatele asi 100m. V současné době by měla procházet kompletní rekonstrukcí, takže lze předpokládat minimálně novou střechu, mělo by snad být vestavěno i podkroví.

Ramža:

Dřevěná útulňa bez správce. Je sice menší, než Andrejcová, zato v lepším stavu. Na palandy se vleze tak 15 lidiček, na podlaze může přespat dalších pět. Podlahu sice tvoří jen udusaná hlína, zato palandy jsou bytelné. Zatopit se dá v kamenné pícce opásané železnými pásy po způsobu Golema, dřeva je v okolí dostatek. Při větším náporu nocležníků se nechají v okolí postavit stany. Před chatou je ohniště a kontejner na odpadky, taktéž s protimedvědí úpravou. Vodní zdroj se nachází na opačné straně paseky než chata. Samotná útulňa se nachází malinko severněji od značky schovaná v houští, upozorňuje na ni ale rozcestník.

Čertovica:

Sedlo uprostřed hřebene, kterým prochází poměrně frekventovaná silnice spojující Váh a Hron. Nachází se zde lyžařské a turistické centrum silně komerčně zaměřené. Několik restaurací, hotelů a sjezdovek. Údajně je tam někde místo určené ke stanování, ale nikdy jsem ho nenašel. Popravdě řečeny bych tu ani spát nechtěl. Vodu lze načepovat na záchodcích, s přímou žádostí jsem neuspěl. Byla mi nabízena kofola za 50Sk/litr.

Štefanička:

Chata Milana Rastislava Štefánika se nachází pod nejvyšším vrcholem Níkých Tater - Ďumbierom. Ubytování je řešeno v několikalůžkových pokojích za cca. 230Sk. Lze ho zarezervovat telefonicky, ale nemá to smysl. Chatár úřaduje v kuchyni, jeho kancelář tvoří malý stolek pokrytý vrstvou papírků 10x10cm. Rezervaci přijme, zapíše na čistý papírek a položí na stůl. Nikdy ho už nenajde. V přízemí funguje poměrně narvaná hospoda. Čepuje se tu pivo a kofola - levněji, než na Čertovici. K jídlu lze objednat převážně smažené záležitosti, cenově přijatelné a po instantním týdnu opravdu přijde vhod. Chatár je poměrně dobrosrdečný, nechal mě třeba zdarma zavolat na Chopok a nakonec jsme s ním domluvili ubytování za 80Sk. Tato chata disponuje i jedním trumfem - jedinou teplou sprchou na hřebeni:o) Taky je příjemný vyhřívaný sušák na boty pod schodištěm. Nedaleko odsud se nachází Jeskyně mrtvých netopýrů, kam lze domluvit placenou exkurzi.

Kamienka:

Kamenná chata pod Chopkom (2010 m) je třetí nejvyšší chatou na Slovensku. Na hřeben vedou z obou stran lanovky, v zimě tu bude asi poměrně rušno. Ubytovna je schopna pojmout 15 osob za lidovou cenu 150Sk. Moji rezervaci si pamatovali, byli jsme provedeni domem, vysvětleny nám záludnosti používání WC:o) a předány přikrývky. Přístup k zákazníkovi na úrovni. Restaurace je poněkud dražší, převaha smažených jídel je znát i tady. Holt, čas jsou peníze. POZOR! Není tady voda. Je možno s koupit stolní vodu za poměrně vysokohorskou cenu. Okolí poněkud kazí krabice slovenského Telekomu, jinak je tu nádherně, mají zde i web kameru. Jednou tu měli opravdu plno, ale nechalo se domluvit přespání ve stanici jedné z lanovek. Bylo tehdy fakt hnusně, takže to bodlo.

Ďurková:

Původně útulňa, v současnosti plynule dostavovaná na normální chatu. Už teď tady je správce, vybírá 50Sk poplatek a na veškeré dění dohlíží s vojenskou důsledností. Má to i své výhody: ztracená rezervace tady opravdu nehrozí. Dole je krčma, podává ale jen pitivo, v podkroví se spí. Kapacitu bych odhadl asi na 50lidí. My jsme přišli včas, spali jsme na žíněnce, na opozdilce zbylo jen lino. Pramen vody je pár set metrů západněji, kadibudka je dvojitá, jedna polovina vybavená popelníkem:o) V okolí by se možná dalo i stanovat, vzhledem k ceně a kapacitě chaty to není třeba.

Donovaly:

Sedlo dělící Nízké Tatry od Velké Fatry. Poměrně komerčně zaměřené, podobně jako Čertovice, leč vodu nám tady dali. Ubytování je tu spousta, asi bude poměrně drahé, není ovšem problém kamkoli zalézt a přenocovat. V okolí se nachází několik sjezdovek různých kvalit a v obci premávají taky normální potraviny, hospody a zastávka autobusu. Pohled na vzdalující se poslední spoj opravdu stojí za to:o/ Západně od části Polianka lze najít v létě bačovnu, kde udí ovčí sýry - oštiepok. Jsou tam levnější něž na krámě.

Rubrika:

Tags: