Moskyt - hrady zámky tvrze

Kastelánem na hradě Pirkštejn - film

Jenda Mikšík — Sun, 14 Oct 2018 12:30:58 +0000

Jaké to je, stát se správcem středověkého hradu? Mnohé o tom ví Ondřej Kobza, který už třetím rokem tráví svůj volný čas na Pirkštejně v Ratajích nad Sázavou. Navštívili jsme známého pražského kavárníka v jeho středověkém sídle a zeptali jsme se, jak se mu zde žije.

Kastelánem na hradě Pirkštejn - film

Rataje nad Sázavou jsou dnes trochu zapomenutým místem. Na zdejším náměstí v historickém centru stojí několik opuštěných domů, na jejichž fasádě jsou zašlé nápisy “pension” či “hotel”. Většina obyvatel se z náměstí přesunula do novější zástavby opodál. Dávnou slávu a důležitost středověkého města připomínají dva hrady. Nad náměstím leží takzvaný Horní hrad, resp. dnes Ratajský zámek. Původní Horní hrad ze 13. století byl později přestavěn na renesanční zámek a následně prošel ještě barokní úpravou. V nedávné době se nynější Ratajský zámek dočkal alespoň částečné rekonstrukce a uvnitř ukrývá mimo jiné i muzeum. Dolní hrad zvaný Pirkštejn, ležící pod náměstím, si oproti tomu uchoval středověkou podobu až dodnes, kdy se jeho novodobým obyvatelem a správcem stává Ondřej Kobza.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Virtuální návštěva středověkého Posázaví

Tagy:

Bašta v hladomorně

Leoš Drahota — Mon, 08 May 2017 10:27:00 +0000

Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku patřil v podstatě jedinému panskému rodu a za staletí prodělal několik stavebních úprav. Jako každá středověká pevnost potřeboval funkční opevnění, které by bylo schopné odolávat stále účinnějším zbraním a vývoji vojenské taktiky. Jeden takový působivý obranný fortifikační prvek z 15. století se u Šternberku zachoval ve velmi dobrém stavu a jeho důkladnější prohlídkou můžeme částečně proniknout nejen do vojenské historie.

Mám to podobně jako Jenda (předchozí článek). Vždy jsem chtěl alespoň na chvíli nahlédnout do dávno minulých časů. Vidět na vlastní oči jak k Řípu přichází uondaná Čechova družina, jak Libuše v mlžné dáli zahlédne velké město, nebo jak husité s nadšením odhazují svou hotovost do kádí na táborském náměstí.

Chtěl bych vidět a vnímat, jaké to opravdu bylo. Jak vypadali tehdejší lidé, jak se chovali, jaké vůně a smrady visely tehdy ve vzduchu, jaké zvuky se nesly nad osadami. Vždyť je to tak dávno, že to přece nemohlo být stejné jako dnes. Připadá mi, že i zvířata vypadala jinak, rostly tu jiné stromy a trávy, svět měl jinou chuť a jiné barvy než v současnosti. Vím, asi bych byl trochu zklamaný, protože něco prostě stejné bylo, něco ale určitě ne. Takový příchod noci například, když červánky z oblohy pomalu vytlačovala tma a místo tisíců elektrických zářičů se jen tu a tam zamihotalo světlo osamoceného ohně a vás obklopila temnota tajemného neznáma černých lesů, plná nevysvětlitelných zvuků. A do lesa se tenkrát v noci obyčejně nechodilo, neboť ten jak se věřilo, patřil v tu dobu jiným bytostem, s kterými se člověk potkat nechtěl.

Jaké to bylo zůstat sám v takové noční samotě, nebo jak bylo kupříkladu hrstce vojáků na strážní hlásce, střežící některé ze středověkých opevnění. Ve velmi drsných podmínkách zřejmě přežívali s vědomím neustálého nebezpečí a malé hodnoty vlastního života. Asi to nebyla snadná služba a to je kromě možného útoku nepřátel znepokojovalo i něco jiného. Ne náhodou se na stěnách mnohých starověkých i středověkých strážních věží nebo obranných bašt našly kresby či rytiny symbolů, které měly jako amulety chránit hlídku před zlými duchy a démony. Skoro jakoby se vojáci báli více přízraků a temných sil než tmou přicházejících útočníků.

Rád bych chvilku poslouchal, o čem si ti strážní povídají, jaké jsou jejich obavy a na co se těší. Pozoroval bych, jak si připravují jídlo, jak odkázáni jen sami na sebe očekávají napadení. Chtěl bych se podívat do jejich „malé osobní historie“, a proto vyhledávám místa, která si uchovala stopy těch dávných podob světa, původních příběhů a konkrétních lidských osudů. Někdy mám štěstí a najdu místo nebo i objekt, kde je docela snadné vcítit se do pocitů a myšlenek třeba toho obránce, hlídkujícího u úzké střílny tváří v tvář svému vlastnímu nočnímu strachu či úlevě svítání.

Na jeden takový pozoruhodný objekt, baštu, odkud malá posádka střežila středověké sídlo, jsem natrefil v středočeském Posázaví. Stojí tu na skalnatém hřebeni jižně od hradu Český Šternberk a říká se jí hladomorna. Ti kdož na této předsunuté pevnůstce sloužili, měli za úkol zabránit případnému nepříteli zaútočit na hrad z jižního směru, tedy toho nejméně chráněného přírodními překážkami.

Právě z jižního hřebene, který k sídlu Šternberků plynule klesal, přišla již jednou na hrad zkáza. Jeho majitel Zdeněk Konopišťský ze Šternberku, člen Zelenohorské jednoty, se aktivně účastnil odboje proti Jiřímu z Poděbrad a tak mu král hrad násilím odebral. V roce 1467 jej po obléhání dobylo královské vojsko a právě jižní hřeben posloužil Poděbradovým dělostřelcům jako výhodné palebné postavení. Děla se stala novou mocnou zbraní a stará opevnění jim již nedokázala odolat. Když pak Vladislav Jagelonský v roce 1479 rodové sídlo původním majitelům navrátil, rozhodl se nejvyšší zemský sudí Petr Holický ze Šternberku podobnou porážku znovu nedopustit. Při následné rekonstrukci byl hrad proto důkladněji opevněn a především strategicky nebezpečný hřeben moderně zabezpečen. Na jeho vrcholu nechali majitelé vybudovat předsunutou baštu s kamennou polygonální bateriovou věží v jejím středu, oddělenou od hřebenu mohutným šíjovým příkopem.

Posádka této od samotného hradu asi 200 metrů vzdálené pevnůstky měla za úkol vizuálně kontrolovat okolí hradu a případně znemožnit nepříteli jeho napadení a ostřelování z jižního směru. Opevnění bašty ve tvaru podkovy bylo zprvu zřejmě dřevěné, později obezděné, aby nakonec věž obepnula bytelná kamenná hradba s dělostřeleckou střílnou v severozápadním směru. Do bašty se vcházelo brankou v zadní (severní), nejvíce chráněné části hradební zdi. Za přední jižní, dnes již pobořenou částí hradby, stával kachlovými kamny vytápěný obytný srub, jehož plochá, zpevněná střecha sloužila obráncům jako další palebné postavení pro těžká děla.

Uprostřed opevnění stojící dvoupatrová věž byla vybavena mohutným, k jihu směřujícím břitem. Od jeho boků se měly střely útočníků, dopadající pod ostrým úhlem odrážet a sklouzávat do stran. Do věže se vstupovalo pouze severním vchodem, od kterého až do druhého patra vede úzké levotočivé schodiště. Vysoké, válcovité přízemí, připomínající hladomornu, sloužilo posádce jako muniční sklad a spižírna zároveň. Západní vchod do přízemí byl přitom proražen až v 19. století. Do té doby byl sklad přístupný pouze malým čtvercovým otvorem uprostřed stropní klenby. Ten ústí do prvního patra věže, kde byly hlavní palebné posty obránců, vyzbrojených lehkými děly. Z kruhové místnosti ve středu tu k bokům věže paprskovitě vybíhají chodbičky, zakončené jednou nebo dvěma střílnami tzv. kalhotového typu. Do východní stěny prvního patra ústí větší portálek, kudy se přes kladku nahoru vytahovala děla a jiné objemnější předměty. Druhé patro věže bylo pravděpodobně hrázděné či roubené a hájili jej střelci s ručnicemi.

Obránci tak byli připraveni přivítat nepřítele dělostřeleckou palbou z hradebního srubu a střílen prvního patra věže, podporováni ručními zbraněmi posádky patra druhého. Nedovedu posoudit, jak účinná taková obrana byla. Z koruny věže měli obránci každopádně dobrý přehled o situaci kolem jižního hřebene. Připadá mi ale, že možnosti dělostřelců za úzkými střílnami byly značně omezené. Do každého směru ústí pouze jedna střílna a úhly v terénu, které mohli palbou pokrývat, nejsou moc široké. Ani výhled obránců, ležících, klečících, či sedících na jakýchsi kamenných trojúhelníkových lavicích v cípech střílen, nebyl nic moc.

I tak je Šternberská, pozdně gotická hladomorna označována za naše nejpromyšlenější předsunuté opevnění, které mělo být schopné čelit nové hrozbě středověkých hradů – dělostřelectvu. Navíc je tato bašta i v rámci Evropy poměrně unikátní a výjimečně zachovalá.

Zalehávám do zužující se střílny a obklopen metry kamene ze všech stran, hraji si na středověkého obránce hradu. Moc toho nevidím, a pokud by se venku něco pohybovalo, nestihl bych na to zamířit. Zase bych chtěl být na exkurzi v těch dobách, abych viděl, jak si s tím obránci v praxi dokázali poradit. Jsem naštěstí ve věži sám a tak si nerušeně opět ujíždím na vlnách své fantazie. Jaké to tu tenkrát bylo třeba v lednu nebo únoru? ... Kámen sálající mrazem, vlhko, střílnový průvan a tma. Zkřehlými prsty se sotva držím žebříku, když lezu do „hladomorny“ pro nějakou tu baštu. V šeru hledám po hmatu hebké peří, oslizlou kůrku Božího daru a sotůrek se solí. Nemohu se dočkat, až nás konečně vystřídají a já se půjdu do srubu ohřát. Ke křídlu skoro syrového kuřete zakousnu krajíc plesnivého chleba a rychle do sebe otočím pintu zvětralého piva. Zalezu pod deku na měkké chvojí a v bezpečí před nepřítelem, přízraky i divokými lesními tvory, ponořím se na celé čtyři hodiny do hlubokého zaslouženého spánku bezvýznamného očitého svědka končícího středověku.

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historické objekty

historie

hrady zámky tvrze

Virtuální návštěva středověkého Posázaví

Jenda Mikšík — Wed, 19 Apr 2017 16:24:07 +0000

Jak se žilo ve středověku? Jak to vypadalo na hradech v době jejich největší slávy? To jsou otázky, které mě napadají snad při každé prohlídce některého z českých hradů. Přesto, že se nám mnoho hradů dochovalo v poměrně ucelené podobě, jejich skutečnou středověkou atmosféru si můžeme jen představovat. V těch dobách bych sice žít nechtěl, ale krátké nahlédnutí do dávných časů by bylo zajímavé. Rád bych viděl živé středověké město nebo navštívil vesnickou krčmu. Konečně se mně to splní - virtuálně.

Každý, kdo má podobné choutky jako já, bude moci nakouknout do středověku a tak trochu si na vlastní kůži zkusit, jak se tehdy žilo. Virtuální návštěvu 15. století zprostředkuje nová počítačová hra nazvaná Kingdom Come: Deliverance.

Možná si říkáte, proč tady na Moskytu píšu o počítačové hře. Vždyť tematika středověku není v herním průmyslu vůbec nová a s geografií a badatelstvím má hra také pramálo společného. Opak je však pravdou. Kingdom Come je totiž ryze český počin, zaměřený na věrné zobrazení středověkého Posázaví. A když uvádím věrné zobrazení, mám tím na mysli takřka encyklopedickou přesnost.

Z českých luhů a hájů

Je krásné počasí, svítí sluníčko, léto je v plném proudu. Já sedím na hřbetu hnědáka a kochám se okolní krajinou. Kam mé oko dohlédne, rozprostírá se krásná a čistá příroda. Louky jsou rozkvetlé, mezi rudě červenými květy vlčího máku vykukují žluté pampelišky, opodál zase září sytě oranžové měsíčky. Nad květy sem tam přeletí motýl a z dálky ke mně doléhá zpěv ptáků. O něco dál lemuje končící malebné louky tmavě zelený pás hustého lesa.

Ohlížím se za sebe, kde se na skále dominantně tyčí hrad Talmberk. Pod hradem je malá vesnička, pár desítek dřevěných, veskrze roubených stavení rozprostřených kolem malého rybníka a potoka. Na koni pomalu projíždím vesnicí a pozoruji místní obyvatele. Někteří sklízí úrodu na poli, jiní třeba rybaří nebo se poflakují v krčmě. Pokračuji na konec vesnice, kde narážím na kamenolom.

Tak nějak může probíhat první návštěva virtuálního herního Posázaví. Píše se rok 1403 a já hraji za postavu Jindřicha, syna kovářova. Příběh hry se odehrává v reálném prostředí tehdejšího Českého království na pozadí skutečných událostí známých z hodin dějepisu. Po smrti Karla IV. se novým panovníkem stává jeho syn Václav IV. Ten je však uvězněn svým bratrem Zikmundem Lucemburským. V ten moment Zikmund se svou armádou napadá zemi i Jindřichovu rodnou vesnici a dům. Při tomto incidentu Zikmundovi vojáci zničí Jindřichův dům a pobijí jeho rodinu. Jako jediný přeživší se Jindřich vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu k vykoupení.

Od kamenolomu vyrážím přes kopec, mám namířeno do prazvláštně pojmenované vesnice, do Mrchojed. Překonávám další širé louky a pole a na kraji Mrchojed zastavuji a sesedám z koně. Zaujal mě totiž nenápadný, ve vysoké trávě posazený kámen. Při bližším pozorování jde o kámen opracovaný, snad menhir nebo smírčí kámen, na jehož přední straně je patrný vyrytý obrys postavy...

Středověk, hra a současnost

Zážitky nabité hraním chci porovnat se skutečností. Vyrážím tedy na výlet do Posázaví, abych prozkoumal lokality známé ze hry také v opravdovém světě. Skutečnost je výrazně odlišná, než hra. Jistá spojení a podobnosti ale nacházím.

Nad vesničkou Talmberk na malé skále stojí zbytky stejnojmenného hradu. Gotický hrad Talmberk byl zbudován pravděpodobně na začátku 14. století a fungoval do roku 1533. Dodnes se uchovala jen část kulaté věže a zbytky některých zdí a hradeb. Přístup ke zřícenině je omezený, neboť nejbližší okolí hradu někdo před lety využil jako pozemek pro stavbu rodinných domů. Při troše představivosti je ale i z toho mála, co zbylo, možné poznat hrad Talmberk ze hry Kingdom Come: Deliverance.

Prohlížím a fotím také kamenolom, který se, tak jako ve hře, nachází na okraji Talmberku. Odsud vyrážím na kopec do Mrchojed, kde je mým hlavním cílem již zmiňovaný pozoruhodný kámen. Skutečně tady stojí a svou podobou hodně připomíná ten herní. Jde snad o smírčí kámen nebo smírčí kříž, usazený pevně v zemi jako menhir. Opracovaný pískovcový útvar je asi 80 cm vysoký a jeho horní část je rozšířená. Na přední straně kamene je vytesaný reliéf lidské postavy. Obrys postavy je ve skutečnosti již málo patrný, herní varianta je mnohem zřetelnější, i tak je ale možné rozpoznat, že postava na reliéfu má vztyčené ruce a u nohou nejspíš zapíchnuté kopí. Kámen je proto nazývám Kamenný muž. Přesný výklad obrazce i význam celého kamene je opředen tajemstvím a celé zmapování jeho možného významu by bylo na delší povídání. Více o záhadném kameni píše třeba ve svých knihách Otomar Dvořák.

Samotná vesnice Mrchojedy už nemá se středověkou podobou, ani tou herní, prakticky nic společného. A je tomu tak i v případě nedalekých Samopší. Proto Samopše vynechávám a pokračuji za dalšími významnějšími cíli mého putování.

Herní mapa byla navržena na základě skutečné podoby kousku Čech. Hráč se bude moci volně pohybovat mezi městem Sázavou a Rataji. Tok řeky Sázavy a rozmístění jednotlivých vesniček více méně odpovídá skutečnosti. Pro lepší uzpůsobení samotnému hraní je ale herní svět koncentrovanější - některé vzdálenosti jsou kratší.

Rataje a Sázava

Abyste byli v obraze: hra, o které se bavíme, je stále ve výrobě. V současné době je pro fanoušky, kteří si hru zakoupili s předstihem, dostupná jen testovací zmenšená verze hry. V této rozpracované verzi je dostupná jen malá část herního světa a ještě menší část herního obsahu. Do Ratají jsem tedy zatím mohl zavítat jen ve skutečnosti, nikoliv však ve hře. Obrázky z herních Ratají jsou ale už dostupné, proto porovnání skutečnosti a hry nic nebrání.

Rataje nad Sázavou se ještě do roku 1900 nazývaly Rataje Hrazené a to proto, že ve středověku bylo město obehnáno hradbami a docela netradičně disponovalo dvěma hrady. To je také důvod, proč Rataje ve hře vystupují jako největší a nejdůležitější město.

Na jednom konci města, na skalnatém výběžku, byl ve 14. století zbudován hrad Pirkštejn. Ten do dnešních dní přečkal ve velmi celistvé podobě. Dochovalo se téměř vše, především kulatá věž a hlavní hradní budova. V 18. století byl Pirkštejn částečně přestavěn na faru. Přímo vedle hradu se zachovala jedna ze dvou městských bran.

O kousek výš byl taktéž ve 14. století postaven druhý, takzvaný Hořejší hrad (někdy také Přední hrad). Ten se na rozdíl od Pirkštejnu dočkal více úprav a jeho původní středověkou podobu již přesně neznáme. Hořejší hrad byl v 16. století upraven v renesančním slohu a následně v 17. století ve slohu barokním do podoby dnešního zámku. Jenže ani dnešní Ratajský zámek se nedochoval v příliš úhledné podobě. Ostatně celý současný městys Rataje chátrá a zeje prázdnotou. Náměstí je pusté a nápisy na opadávajících omítkách starých domů hlásají “na prodej”.

Zajímavé je celkové porovnání herních středověkých Ratají s těmi skutečnými ze současnosti. Pro ilustraci můžete srovnat obrázek ze hry se současnou fotografií. Hrad Pirkštejn se změnil jen minimálně. Hořejší hrad se změnil více, ale jedna ze zdí současného zámku dává tušit původní středověký hrad. Herní Rataje věrně kopírují skutečnou krajinu - řeka Sázava je na svém místě, stejně jako vyvýšenina, na které se Rataje tyčí.

Z Ratají nad Sázavou ještě putuji ke klášteru do Sázavy. Jde o další lokalitu, která v současné verzi hry ještě není přístupná. Sázavský klášter je ve hře ale možné pozorovat aspoň z povzdálí a jak byste teď už asi čekali, věrně vystihuje svou reálnou předlohu. Pokud by vás zajímalo více o Sázavském klášteře, můžete si přečíst můj starší článek popisující klášter od špiček jeho věží až do legendárního podzemí sv. Prokopa.

Autentičtější návštěva středověku tady ještě nebyla!

Hra Kingdom Come: Deliverance vzniká ve vývojářském studiu Warhorse Studios v Praze. Kreativním ředitelem a autorem projektu je Dan Vávra, který se zásadní měrou podílel na legendární české hře Mafia: The City of Lost Heaven a je podepsán také pod větší částí scénáře k pokračování Mafia II.

Hra je stále ve vývoji, který se, nutno přiznat, táhne déle, než se očekávalo. Je to způsobeno také obrovským rozsahem celého projektu a poměrně vysokou realističností. Autoři sice nemají v plánu vytvořit simulátor středověku, i tak je ale smysl pro detail a historickou přesnost impozantní. Občas se prostě narazí na nečekané překážky, které vývoj prodlužují. V tvůrčím týmu pracuje i historička, jejímž úkolem je shromažďovat informace, dohledávat historické prameny o dané době a pomáhat celému týmu v udržení věrohodné středověké iluze.

Snad se to několikaleté čekání vyplatí a dostane se k nám parádní herní zážitek a jedinečná příležitost, jak nahlédnout do českých luhů a hájů na počátku 15. století. Při troše štěstí to tvůrci stihnou ještě letos. A snad budeme potom moci konstatovat, že lepší a autentičtější návštěva českého středověku tady ještě nebyla.

Rubrika:

Tags:

Pod dlažbou Pražského hradu

Leoš Drahota — Mon, 13 Apr 2015 14:03:52 +0000

Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem zvláštního významu. Je atraktivní a zajímavý tím co mohou jeho návštěvníci spatřit a možná ještě více tím, co je běžným turistům skryto. Jsou tu výjimečné prostory, kam prostě není možno veřejnost vpustit, jsou tu lokality, na kterých se provádí archeologický průzkum a je tu neznámá historie hradu, skrytá zatím ještě úplně všem, ve spodních vrstvách dávných sedimentů, zavážek a zásypů.

Hradiště na posvátném místě

Po sklepech klatovských, vypravili jsme se také do sklepení pod Pražským hradem. Nejde ale ve skutečnosti o žádné sklepy, nejde, nebo lépe řečeno původně nešlo ani o žádný druh podzemí. Vstoupili jsme „jen“ do prostor dávného hradního a hradištního areálu, dnes skrytého pod dlažbou a betonovou deskou III. nádvoří.

Skalní ostroh, na kterém Pražský hrad stojí, býval původně skutečně jakýmsi ostrým opukovým dračím hřbetem, velmi členitým a k vybudování tak velkého hradního areálu na první pohled nepříliš vhodným. Svahy hřbetu byly rozdrásány výmoly a mnohými stržemi, celý hřbet byl příčně rozdělen brázdou na dvě části. Ze skály vyvěralo několik pramenů, z nichž ten nejvydatnější, zvaný Svatováclavská studánka, vyhloubil do jižního svahu ostrožny hlubokou rokli, kdesi na úrovni východní části dnešního III. hradního nádvoří.

Celá tato skála, tento ostroh byl od dávných dob kultovním a pravděpodobně i mocenským centrem. Nacházel se tu posvátný pahorek Žiži, stával tu i kámen zvaný knížecí stolec, na kterém byli slavnostně intronizováni první čeští panovníci. Podivně znějící název posvátného pahorku může být podle archeologa Ivana Borkovského odvozen od slova žhnouti, což má prý souvislost buď s pohanskými ohni, které tu v šerém dávnověku hořívaly, nebo se sopečným průduchem, který na vrcholu pahorku ústil na povrch a žhnul věčným světlem z tajemných hlubin země.

Pokud tyto dávné legendy, či zápisy z Kosmovy kroniky mluví pravdu, pak se skutečně jednalo v rámci celé české kotliny o mimořádné místo, které bylo dlouho využíváno převážně k posvátným pohanským a později křesťanským obřadům. Víme, že již od pravěku tato skála lidi přitahovala, vedly se o ní boje a kdo jí obsadil, jako by tím získal právo vládnout okolnímu teritoriu. O těchto dobách toho ale moc nevíme, přesto nám archeologické nálezy napovídají, že tato ostrožna byla odedávna vyhledávána především zdejší elitou. V časech o něco málo pozdějších byl už výběžek nad Vltavou postupně obehnán první dřevěnou palisádou a hliněnými valy, vrcholový hřeben sražen a skála postupně zarovnávána.

Ostroh obestřený mýty a legendami, nabitý silnou zemskou energií, si vybrali první Přemyslovci, aby odtud vládli nově se formujícímu knížectví. Oni sami však rozrůstající se hradiště nezaložili, nýbrž se ho „zmocnili“. Komu ho však zabrali, kdo tu sídlil před nimi, nevíme. Na hřbetu, odděleném na západní straně od hradčanské plošiny hlubokým příkopem, se začaly stavět první sakrální stavby, palác panovníka a nedlouho poté i první domy, zřejmě převážně hospodářského charakteru. Zpočátku dřevěné, ty nejvýznamnější pak povýšené kamenem. Okolo jednoho z nejposvátnějších míst Čech vyrostlo někdy po roce 880 na jeho ochranu rozlehlé, ranně středověké předrománské hradiště.

To mělo původně tři vstupní brány, východní, západní, přicházející od Levého Hradce a jižní, kterou se sestupovalo do pozdějšího podhradí. Při jižní straně opevnění byly soustředěny zpočátku dřevěné obytné domy členů knížecí družiny i palác knížete, v severnějších polohách hradiště se budovaly hlavně zděné sakrální stavby (rotunda sv. Víta, kostel sv. Jiří). V 1. polovině 11. století přestavěl Břetislav I. opevnění hradiště na zděné, dosahující výše až 5 metrů, vstupní brány začaly hlídat věže rozhleden. Na přelomu 11. a 12. století prodělalo celé hradiště po několika požárech rozsáhlou přestavbu. V jeho areálu vyrostly nové kamenné kostely, domy dvořanů i služebnictva, dům biskupa, klášter i dílny a sklady. Za Soběslava I. (1125 – 1140) byl vybudován nový palác s klenutou síní, obytnými prostorami a kaplí Všech svatých. Posíleno bylo i opevnění celého areálu a nyní již Pražský hrad tak získal svou románskou podobu.

I když i toto období historie Pražského hradu je nám dnes už velmi vzdálené, můžeme se kupodivu na podobu tehdejší hradní zástavby alespoň v náznaku dodnes podívat.

Krátký film z naší návštěvy pod III. nádvořím. http://www.moskyt.net/film/historie-ukryta-pod-nadvorim-prazskeho-hradu-...

Vznik archeologické rezervace

Masivní zídky, kdysi zdi prvních kamenných domů, obepínají nevelké obytné prostory a vymezují úzké komunikace dávné hradní zástavby. Procházíme těmi uličkami, snažíme se představit si, jak to tu tehdy vypadalo, jak se tu žilo a jak se odtud vládlo. Nad hlavou máme celé současné III. nádvoří, nesené mohutnými sloupy, ukotvenými v středověkém zdivu. Připadá nám, že staré zdi z nevelkých kamenů nemůžou tu váhu mnoha a mnoha tun betonu unést, ale ony nesou a drží, jako by s nimi už nikdy nic nemělo hnout. Chrání tak unikátní archeologické naleziště, jenž stále vydává nové a často překvapivé objevy.

Počátky archeologického výzkumu na Pražském hradě lze spojit s dostavbou chrámu sv. Víta v roce 1874. V rámci přípravných prací bylo tehdy vyhloubeno několik prvních průzkumných sond a další výkopy, prováděné za účelem archeologického zajištění lokality, na které byla budována novodobá část katedrály, byly hloubeny až do konce dostavby chrámu v roce 1928. Systematický archeologický průzkum hradního areálu, pojatý jako vědecký projekt, pak započal v červnu 1925. Byl vlastně logickým následkem i součástí rozsáhlé stavební úpravy hradu, který se měl propříště stát sídlem prezidenta mladé samostatné republiky. Podle návrhu slovinského architekta Josipa Plečnika, který se na rekonstrukci v letech 1920 až 1934 významně podílel, bylo upraveno i samotné III. nádvoří. Do té doby se směrem od katedrály svažující plocha vrcholu ostrožny byla vyrovnána mohutnou betonovou platformou, nesoucí dlažbu „nového“ nádvoří a zastřešující původní povrch, z kterého se stala archeologická „rezervace“, jakýsi vědecký eden.

Na bádání v tomto unikátním prostoru měla dohlížet odborná Archeologická komise pro výzkum Pražského hradu, sestavená ze zástupců pražského Národního muzea (dr. K. Guth, dr. A. Stocký), Archeologického ústavu (ředitel prof. L. Niederle, K. Buchtela), Kanceláře prezidenta republiky (ministerský rada Blažek, hradní stavitel K. Fiala) a Ministerstva školství a osvěty (dr. Z. Wirth). Dokumentaci v terénu měl pak na starost Jan Filip, Jaroslav Böhm a Jaroslav Pasternak. Od roku 1926, kdy celý projekt převzal Státní archeologický ústav, se vedení samotného výzkumu ujal Karel Guth, kterého v roce 1928 nahradil dr. Ivan Borkovský.

Archeologové pracovali v rámci tohoto projektu v podzemí Pražského hradu prakticky nepřetržitě až do nástupu totality, kdy byl přístup odborníků do hradního areálu značně omezen. Prostor pod III. nádvořím přestal být kontrolován a udržován, což mělo za následek poškození i destrukci některých terénů, rozpad zdiva a ztrátu několika původních dřevěných prvků, které se vlivem prosakující vlhkosti rozložily. V letech 1993 až 1996 proběhl pod třetím nádvořím záchranný výzkum stavu této významné lokality, u příležitosti rekonstrukce povrchové dlažby a roku 1997 pak započal s podporou Ministerstva kultury ČR záchranný projekt, při kterém byl tento archeologický terén ošetřen, zabezpečen a zajištěno vhodné mikroklima. Byla také uspořádána, revidována a k odbornému využití zpřístupněna část dokumentace z prvních let terénního výzkumu.

Objevy minulé a očekávání objevů příštích

Díky původní dokumentaci, dochovanému archeologickému terénu i aktuálním poznatkům v současnosti dochází nejen k novým objevům, ale i revizi starých závěrů. To je způsobené především rozvojem moderních vědeckých metod a oborů (archeobotanika, palynologie, dendrochronologie, analýza stavebních pojiv, atd.), odhalením dříve neznámých souvislostí, jak z oblasti historie, tak například architektury, ale i stále se rozvíjející dříve nepraktikovanou mezioborovou spoluprácí.

Tak se třeba díky na poslední chvíli zachráněným fragmentům raně středověkých dřevěných prvků podařilo získat standardní dendrochronologickou křivku dubu pro pražské prostředí od 9. do 10. století, která může být dále využívána k datování jiných dubových nálezů z tohoto období. Díky této metodě se tak podařilo datovat i dřevěný srub, nalezený pod III. nádvořím, který pochází z poloviny 10. století, a který možná obýval přímo některý z příslušníků knížecí rodiny. Jde přitom v rámci Evropy o zcela unikátní objev, neboť objekty postavené stejnou technikou se jinde nedochovaly.

Mezi pozoruhodné objevy hradní archeologie rozhodně patří i kostel Panny Marie, který byl jednou z nejstarších kamenných staveb na našem území (882-884) a vůbec prvním kostelem postaveným v Praze. Jeho základy se dlouho bezvýsledně hledaly, až se nakonec našly pod dnešní Obrazárnou mezi 2. a 4. nádvořím. Kostel byl podle legendy založen knížetem Bořivojem I. a měl být i nejstarším pohřebním místem Přemyslovců. Pro malé rozměry této významné svatyně i neobvyklé situování stavby mimo vlastní hradiště však v hrobce pod podlahou spočinuly nakonec jen kosti Bořivojova syna Spytihněva I. a jeho manželky.

Výjimečný je i hrob bojovníka z druhé poloviny 9. století, nalezený společně s dalšími asi dvaceti významnými hroby v místech, kde dnes stojí poněkud cizorodý Plečnikův monolit, a kde se podle některých názorů měl nacházet i posvátný pahorek Žiži. Tento předkřesťanský válečník byl na cestu na onen svět vybaven železným mečem, sekerou, dýkou, nožem i koženým váčkem s křesací soupravou a železnou břitvou. K jeho tělu bylo přiloženo také nevelké vědro, které zřejmě obsahovalo něco k jídlu a pití. Dle této nezvykle bohaté výbavy, místu, kde byl pohřben a velmi důkladně zbudovanému hrobu lze soudit, že šlo o velmi významného muže, možná i rodového vůdce, jehož identitu se však zatím nepodařilo odhalit. Antropologické šetření však téměř vyloučilo jeho příbuznost s prvními Přemyslovci!?

Do dnešních dnů se pod současnou úrovní hradního areálu, v desítkách až stovkách vrstev navršených do mocnosti několika metrů, pátrá po historii hradu i naší země. Díky tomu, že byl původní povrch skály zarovnáván, terénní nerovnosti zaváženy a odpad pouze odhrnut, vznikly především při vnitřních stranách hradeb až osmimetrové vrstvy sedimentů, skrývající složitou strukturu pozůstatků staveb, cest, zdí, studní, hrobů, odpadních jímek a dalších artefaktů z různých období osídlení hradního areálu. Ve východní části III. nádvoří byla bývalá rokle potoka vyplněna stále ještě neprozkoumanými vrstvami potenciálně bohatého archeologického materiálu z období od 9. do 12. století, o mocnosti dokonce až 14 metrů. Tyto vrstvy přitom zakonzervovaly nejen jednotlivé stavební fáze raně středověkého hradiště a fragmenty výrobků, které tu po sobě zanechali jeho lidští obyvatelé. Nachází se tu také pozůstatky a stopy toho, co tehdejší lidé jedli, jaká tu chovali zvířata, jaké pěstovali rostliny, co v prostoru hradiště rostlo za stromy, jaké pyly létaly v ovzduší nebo kdy hradiště zachvátil požár.

Otázky v kulisách dávnověku

Dosah poznatků, které nám ještě může tato archeologická rezervace v budoucnosti nabídnout je nepředvídatelný a proto je tak významná a její výzkum tak vzrušující. Mnozí z těch, co se nahoře prochází po novodobé dlažbě kolem katedrály sv. Víta a obdivují její ladné oblouky vůbec netuší, že se pod jejich nohama odehrává napínavé dobrodružství hledání mnohem starší a zatím ještě z velké části neznámé minulosti posvátné skály.

Prohlížíme si základy kostela sv. Bartoloměje (z 2. poloviny 11. století), které jsou korunovány původní kamennou dlážděnou podlahou, stupínkem presbytáře ve východní apsidě i s blokem kamene, na kterém stával dávný oltář. Přecházíme nad dochovanými stěnami původně kryté široké chodby, která kostel spojovala s bazilikou sv. Víta a následně pak i s bazilikou sv. Jiří. Nahlížíme do kamenem obloženého hrobu neznámého duchovního, jehož kosti tu spolu s kalichem a miskou na hostie odpočívaly trochu překvapivě uprostřed této chodby a napadají nás jen další a další otázky, na které zatím nejsou odpovědi k mání. Klenutým románským portálkem vstupujeme do útrob středověkého domu, jehož malé okénko je dodnes chráněno původní železnou „ostnatou“ tyčí. Prohlížíme si i fragment dřevěné konstrukce, která bývala součástí dávné palisády, ještě než byla nahrazena kamennými hradbami jižní fortifikace.

Pohybujeme se v kulisách převážně z 11. a 12. století a někde pod námi tušíme ještě starší časy. Kdo obýval tyto prostory? Známe jen velmi málo jmen z těch dob a ještě méně osudů těchto lidí. Kdo vládl nejstaršímu hradišti nad Prahou, ještě než ho získali Přemyslovci? Byl to tajemný bojovník z hrobu na nejposvátnějším místě ostrožny? Na některé otázky již odpovědi nalezeny zcela jistě nebudou, na některé snad ale ano. Možná tu jednou bude nalezen i sopouch bájného pahorku Žiži, nebo snad zvláštní kámen - pro příští prezidenty jistě atraktivní knížecí stolec :-)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Z triforia Svatovítské katedrály

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Tags:

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Moskyt — Mon, 13 Apr 2015 08:11:08 +0000

Po dlážděném povrchu III. nádvoří Pražského hradu chodí tisíce turistů. Ale jen velmi málo z nich má tušení, co se pod jejich nohami ukrývá. V této krátké videoreportáži můžete navštívit běžně nepřístupné prostory a nahlédnout do dávné historie Pražského hradu i českého národa.

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Více se dočtete v souvisejícím článku Pod dlažbou Pražského hradu.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Pod dlažbou Pražského hradu

Z triforia Svatovítské katedrály

Tagy:

Výlet do zapomenutého kraje severního Plzeňska

Jenda Mikšík — Thu, 04 Nov 2010 23:00:01 +0000

Studium ekonomicko-kulturního oboru na vysoké škole se bez exkurzí do terénu s názornými ukázkami nemůže obejít, a tak jsem s bezmála padesáti dalšími spolužáky usednul v brzkém podzimním ránu zahaleném mlhou do autobusu a vyrazil s pedagogickým vedením vstříc novým kulturním poznatkům do oblasti severního Plzeňska.

Cílovou destinací našeho vzdělávacího výletu byla oblast, která čeká, kdy někdo objeví její velký kulturní kapitál, kterým disponuje a správným způsobem ho využije. Severní Plzeňsko, oblast posetá vesměs malými vesničkami, ze kterých se život pomalu vytrácí. Je zde spíše víc chalupářů než stálých obyvatel. Občas tu narazíte na chátrající historicky zajímavé domy a kostely. Na druhou stranu se mezi nimi sem tam najde i nějaká zrekonstruovaná památka lidové architektury. Bohužel je nutné podotknout, že často jde o nevkusné rekonstrukce, a tak mezi chátrajícími vesnickými staveními vyčnívají pestré a jedovaté barvy nových fasád. A to je příklad toho, že dostatek finančních prostředků pro rekonstrukci historické budovy nestačí. Potřebné jsou také znalosti a soudnost. Neznalý rekonstrukční zákrok může zcela degradovat skutečnou hodnotu hmotného kulturního dědictví.

Březina

Naše první zastávka byla ve vesnici Březina. Tady se nachází stejnojmenná zřícenina hradu spolu se zámkem. Nejstarší zmínky o hradu Březina jsou z roku 1389. Po staletí se střídali jeho majitelé až v 17. století hrádek zpustnul a začal se rozpadat. Na přelomu 18. a 19. století byl nedaleko hradu postaven malý zámek pro Jáchyma ze Šternberka a zřícenina hradu byla přebudována na jakýsi zahradní altán jakožto součást zámeckého parku. Jáchym Šternberk spolu se svým bratrem Kašparem, zakladatelem Národního muzea v Praze, zámek využívali pro jejich přírodovědeckou práci. Celý areál zámku s parkem a hrádkem je dnes poměrně zpustlý. Neudržovaný zámek chátrá, stejně tak jako zahrada plná nejrůznějších exotických dřevin.

A tak z bývalého reprezentativního a vznešeného sídla zbyl jen zpustlý, turisticky nepříliš navštěvovaný areál v zapadlé vesnici. Těžko říct, zda tento zajímavý kulturní objekt ještě někdy přijde k životu.

Zřícenina hradu Věžka

Naše cesta pokračovala do vesnice Druztová, na jejímž okraji nachází se zřícenina hradu Věžka. První zmínka o hradu pochází z roku 1351. Hrad byl dvakrát napaden a dobyt, prvně to bylo po půlročním obléhání vojsky Václava I. v roce 1406, podruhé roku 1478 vojsky města Plzně a krále Matyáše Korvína, kdy byl hrad zničen. Protože trosky hradu nebyly nikterak zajištěny, nezachovalo se do dnešních dní mnoho. Na skále, kterou z jedné strany obepíná Berounka a z druhé rybník s potokem, je možná najít jen malé zbytky kamenných zdí. Na protějším kopci, blíže k vesnici, stojí kostel sv. Máří Magdaleny se hřbitovem.

Po výkladu, krátké prohlídce zbytků zdiva a pokochání se výhledem na Berounku, stále ještě zahalenou v mlze, jsme se vrátili zpět k autobusu a pokračovali k obědu do hospody ve Chrástu.

Mariánská Týnice

Naše další cesta směřovala směrem k Mariánské Týnici. Nejprve jsme však udělali rychlou zastávku ve vesnici Kostelec. Tady jsme navštívili nevelký kostel zbudovaný proslulým architektem Santini-Aichelem. Tento kostel právě prochází rekonstrukcí. Po krátké prohlídce jsem pokračovali dál. Dorazili jsme k dnešní první a poslední ekonomicky využité kulturní památce, a sice k Mariánské Týnici. Ta se nachází u vesničky Mariánský Týnec hned vedle Kralovic.

Na první pohled velmi pěkně zrekonstruovaná budova kostela Zvěstování Panny Marie láká k prohlídce. V současné době se v útrobách této velké architektonické památky skrývá Muzeum a galerie severního Plzeňska.

Jelikož jsme přijeli až v 15:30, měli jsme na prohlídku pouhou půlhodinku. Paní průvodkyně nám tedy rovnou ukázala největší chloubu Mariánské Týnice. Po průchodu nenápadnými dveřmi jsme se ocitli uprostřed samotného nitra kostela. Nejeden z nás byl v ten moment ohromen. Nad námi se tyčil vysoký strop a někde úplně nahoře nově zbudovaná kopule. Vše bylo pěkně zkrášleno freskovou výzdobou, zdobený strop byl osvícen paprsky světla procházejícími okny na vršku kopule, zkrátka pěkná ukázka vrcholného baroka.

V dalších prostorách komplexu je možné navštívit expozice týkající se tradic a historie severního Plzeňska, ale na to nám už nezbyl čas.

Po ukončení prohlídky jsme ještě chvíli okukovali stavbu z venku. Naši kantoři učinili několik oprav nepřesností, kterých se paní průvodkyně při výkladu dopustila a přidali pár názorů na (ne)kvalitu rekonstrukce budovy, která se začíná projevovat lehce opadávající omítkou a střešními taškami. My studenti jsme jejich názory byli spíše udiveni, na nás totiž prohlídka i rekonstrukce zanechala poněkud lepší dojem. Inu, vypadá to, že se ještě máme čemu učit.

Kostel sv. Petra a Pavla v Kralovicích

Naše poslední zastávka byla jen kousek od Mariánské Týnice, ve vedlejších Kralovicích. Tady na nás u kostela sv. Petra a Pavla čekal pan Soukup, člen Občanského sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích.

Doklady o existenci tohoto farního kostela jsou již z roku 1250. Původně gotická stavba byla v druhé polovině 16. století na popud Floriána Gryspeka přestavěna na renesanční. Tehdy byla ke kostelu přistavěna kaple s kryptou sloužící jako hrob rodiny Gryspeků.

Kostel prochází rekonstrukcí, která však jde pomalu z důvodu nedostatku financí. Sdružení Gryspek se snaží neustále shánět nové prostředky na opravu. V interiéru se nachází oltář, v kapli potom renesanční epitaf Gryspeků. Velká pozoruhodnost je ukryta v kryptě pod kaplí. V ní je totiž umístěno dvanáct prosklených rakví se zmumifikovanými členy rodiny Gryspeků. O tom, jak došlo k zániku tohoto rodu, existuje jedna zajímavá legenda. Ta praví, že ke smrti této rodiny došlo začátkem 17. století na Kaceřově, nedalekém zámku, během poslední hostiny, na níž se měli Gryspekové otrávit. Dozvěděli se totiž špatnou zprávu o konfiskaci jejich majetku, na kterou zareagovali právě tímto gestem. Zajímavé však je, že těla uložená v rakvích jsou v mimořádně zachovalém stavu.
My jsme se do krypty bohužel nepodívali, ale podle informací našeho průvodce je v plánu kryptu zpřístupnit i pro návštěvníky kostela.

A tady naše exkurze po památkách severního Plzeňska končí. Na závěr jsme viděli, jak pomalu ale jistě v rukou nadšených lidí vzkvétá zcela unikátní kostel. Kostel, který třeba v budoucnu díky možnému zpřístupnění mumií a nejen díky tomu, naláká turisty do Kralovic. Celá tato oblast je bezesporu pěkná a zajímavá. Zda bude potenciál, který lokalita nabízí využit ve větší míře a zda do těchto míst vyrazí davy turistů za poznáním starých památek, ukáže čas.

Za poskytnutí některých fotografií děkuji Báře Gajewské.

Rubrika:

Tags:

Hrad Kašperk

Jirka Mikšík — Wed, 05 Mar 2008 18:14:44 +0000

Hrad Kašperk se nachází uprostřed krásných šumavských lesů nedaleko města Kašperské hory. Nechal ho v roce 1356 zbudovat český panovník a římský kancléř Karel IV. Jeho hlavním úkolem bylo ochraňovat těžiště zlata v Kašperských horách.

Zajímavé je, že Kašperk je nejvýše položeným hradem v České republice. Když jsme šli k hradu, tak se mi navzdory tomuto faktu zdálo, že jdeme spíše z kopce, než do kopce. Až těsně u hradu začalo malé stoupání a na okolních svazích se páslo stádo ovcí.
Možná si všimnete již při příchodu, že se zde točila pohádka Anděl páně. Když vkročíte za opevnění, tak spatříte dlouhé nádvoří, skály vyčuhující z travin, napůl rozbořené zdi a až na druhém konci je vstup do interiéru hradu.

V době, když jsme hrad navštívili my, jsme mohli jít pouze na jeden prohlídkový okruh. Za normálních okolností bychom si mohli vybírat ze dvou okruhů, ale kvůli orkánu, který poničil jednu z věží byl zpřístupněný pouze okruh jeden. Na nádvoří si v občerstvení můžete dát klobásu, párek v rohlíku a další oblíbené pochutiny.

S plnými břichy párků a klobás jsme s průvodkyní vyrazili na prohlídku. V průběhu celé prohlídky jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací. Jedna z těch prvních se týkala zdroje vody na Kašperku. Nikdy zde totiž nebyla studna a proto se musela pitná voda dovážet. Na užitkovou vodu zbudovali cisternu, která byla plněna srážkovou vodou. Ta se sváděla ze střech koryty a okapy.

V průběhu prohlídky nás průvodkyně doslova zasypávala otázkami ohledně vystavených exponátů, proto jsme si chvílemi připadali jako ve škole. Tím, že jsme přemýšleli, jak bychom jenom na položenou otázku odpověděli, jsme si vše lépe zapamatovali.
Během prohlídky se také podíváte na dřevěný můstek, pod kterým bylo středověké smetiště. Vypouštělo se sem téměř vše včetně kanalizace. Na tomto krásném místě se chovala také prasata.

Dále jsme se přemístili do věže s pěti patry a v každém z nich jsme se dozvěděli něco nového a dostali nějakou tu otázku na prověření našich znalostí. Když jsme konečně vylezli nahoru, otevřel se nám krásný výhled na okolí hradu.

Po skončení prohlídky vám doporučuji, abyste se zašli podívat na nedaleký Pustý hrádek. Nachází se na protějším kopci a možná jste si ho již všimli při pohledu z hradní věže. Protože kopec na němž Pustý hrádek stojí je velice blízko hradu a je vyšší než hrad samotný, bylo nutné ho z obranných důvodů střežit. Byl proto obsazen lidmi z Kašperku, kteří zde znemožňovali nepříteli útok na hrad z vysoko položeného místa.

Z Pustého hrádku je také nádherný výhled na krajinu a především na hrad Kašperk. Budete-li potom směřovat na parkoviště, můžete pokračovat po cestě dál a nemusíte se tak vracet. Díky tomu se také vyhnete většině davů, které míří z parkoviště na hrad nebo naopak.
Tento krásný hrad stojí za návštěvu. Budete-li někdy poblíž a ještě jste Kašperk nenavštívili, tak si na něj určitě zajeďte.

Rubrika:

Tags:

Z triforia Svatovítské katedrály

Leoš Drahota — Fri, 21 Dec 2007 13:19:51 +0000

Metropolitní chrám sv. Víta na Pražském hradě, viděný z neobvyklé perspektivy. Historie prvního kostela země, jeho stavitelé, jeho mrtví, poklady, sláva, vzestupy a pády.

Je dominantou staré Prahy, je nejvýznamnější sakrální stavbou v českých zemích, je pokladnicí, střežící korunovační klenoty, je hrobkou českých králů i místem jejich korunovace. Katedrála sv. Víta byla a je v mnoha směrech zcela výjimečným objektem a to v evropském i světovém měřítku.

Až do roku 1344 stála na místě dnešního chrámu sv. Víta stejnojmenná, původně předrománská rotunda založená sv. Václavem, později Spytihněvem II. přestavěná na trojlodní baziliku. 21. listopadu 1344 tu byl ale nad hrobem zakladatele položen prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a králem Janem Lucemburským základní kámen nové, ambiciózní gotické katedrály, jedné z posledních svého druhu na světě. Jedním z původních motivů výstavby velkého chrámu na Pražském hradě byla dávná touha Přemyslovců po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Tohoto privilegia se však dostalo hlavnímu městu království až za Lucemburků, krátce před zahájením stavby katedrály, v dubnu 1344 bulou papeže Klimenta VI.

Přítomen slavnostnímu aktu položení základního kamene byl kromě jiných i moravský markrabě a králův syn Karel IV. – budoucí císař Sváté říše římské. A právě on se měl v příštích letech nejvíce zasloužit o výstavbu i význam tohoto svatostánku. Vychováván až do roku 1330 u francouzského dvora a inspirován zdejší sakrální architekturou, ujal se s plnou vervou výstavby pražské katedrály, ve snaze povznést význam hlavního města i celé země. I jiné cíle ale Karel IV. sledoval svým stavitelským zaujetím. V novém reprezentativním chrámu měli být napříště v blízkosti sv. Václava korunováni i pohřbíváni čeští králové, v bezpečí tu měl být uchováván chrámový poklad, obsahující svaté ostatky, vzácné relikvie, relikviáře a jiné umělecky i historicky cenné předměty, tady měly být uloženy hlavní symboly království – české korunovační klenoty. Značná část Karlova úsilí byla věnována i oslavě sv. Václava a jeho hrobu.

Spodní „patro“ chrámu je tmavé, těžké a skličující. Symbolizuje bídný pozemský život, jeho utrpení a pomíjivost. Příchozí tu míjí nejen kaple zasvěcené svatým, ale i kamenné tumby či mauzoleum s mrtvými. Jejich připomínka sem s nepříjemnou naléhavostí vzlíná z podzemí, z říše smrti. Gotické tumby byly původně jen náhrobky s heraldickými znaky a plastikami ležících postav těch, jejichž těla od 14. století odpočívala v hrobech pod nimi. Kvůli spodní vodě narušující rakve však bylo v 70. a 80. letech 20. století rozhodnuto ostatky mrtvých vyzvednout, zavřít do olověných schrán a vložit přímo do tumb nad úroveň podlahy. Takto vzniklé sarkofágy, ve třech chórových kaplích východního závěru hlavní lodě, by dnes proto měly uchovávat kosti dávných českých panovníků. Skutečnost je však poněkud složitější. V kapli sv. Jana Křtitele stojí tumba knížete Břetislava II. (+1100). Při průzkumu v roce 2002 však bylo zjištěno, že truhla v tumbě obsahuje ostatky nejméně pěti lidí, ale kosti samotného Břetislava nikoliv. Ty zřejmě odpočívají zapomenuté ještě v místě prvotního hrobu – pod zaniklou kaplí sv. Tomáše, na místě původní baziliky a do kaple sv. Jana Křtitele byly omylem přeneseny ostatky jiné. Spolu s tumbou Břetislava se v kapli sv. Jana Křtitele nachází i tumba knížete Bořivoje II. (+1124), která však ještě nebyla novodobě otevřena a o jejím skutečném obsahu není nic známo. V sousední kapli Nejsvětější Trojice stojí tumba knížete Břetislava I. (+1055) a tumba jeho prvorozeného syna Spytihněva II. (+1061). I tady však došlo k záměně a Spytihněvův sarkofág obsahuje kosti ženy, možná jeho matky a zvířecí lopatku. V tumbě Břetislava I. byly nalezeny ostatky dvou mužů a dvou malých dětí. Přiložená olověná destička přitom uvádí, že je tu pohřben kníže Břetislav se svou manželkou Juditou. V tomto případě pravděpodobně došlo k záměně matky se synem. V Saské kapli, neboli kapli sv. Ostatků, pak ukryty v tumbách snad opravdu odpočívají kosti českých králů - Přemysla Otakara I. (+1230) a jeho vnuka Přemysla Otakara II. (+1278), jehož tělo si po smrti užilo díky Rudolfu Habsburskému velmi nepěkného zacházení. Vždyť teprve19 let po své smrti mohl být Otakar II. – král železný a zlatý, konečně pochován.

Do hrobů pod dvě Parléřovské a čtyři Kolínského tumby v nové katedrále nechal tyto ostatky českých panovníků, z původních hrobů pod bazilikou sv. Víta, přenést v roce 1373 Karel IV. O uložení urozených přemyslovců se tehdy postaral třetí stavitel katedrály Beneš Krabice z Veitmile.

Východní závěr chóru s tumbami - část tohoto temného spodního patra s presbyteriem, je dílem prvního stavitele chrámu Matyáše z Arrasu. Karel IV. ho v roce 1344 přizval k dílu až z Avignonu, aby již z Prahy nikdy neodešel. Až do své smrti v roce 1352 se věnoval výstavbě části katedrály, obepínající na východní straně prostor kněžiště věncem kaplí. Určil svým dílem budoucí architektonický charakter kostela a směrem vzhůru dospěl až tam, kde jeho následovníci již mohli opustit tmavé přízemí „pozemského života“ a pustit se do stavby další úrovně chrámového prostoru. Plášťové zdivo katedrály i pilíře arkád Matyáš z Arrasu zvedl k dalšímu patru chrámu, k světlem prozářenému životu nadpozemskému. A právě na rozhraní těchto dvou světů – těchto dvou symbolických horizontálních rovin katedrály sv. Víta, se nalézá unikátní vnitřní triforium.

Triforium je ochoz. Ochoz otevřený do nitra prostoru chrámu, nabízející neobvyklé, ale úžasné pohledy do lodě katedrály. Triforia sama o sobě nejsou častým zjevem ve světových svatostáncích. Svatovítské triforium je však naprosto mimořádné a ojedinělé. Karel IV. ho totiž věnoval těm, kteří se nejvíce zasloužili o výstavbu nejvýznamnějšího kostela království. Přestože na tento ochoz zavítá jen zřídkakdy někdo povolaný a téměř nikdy někdo nepovolaný, nechal sem situovat vzácná sochařská díla – výjimečnou portrétní galerii. Tato galerie byla vytvořena v letech 1374 – 1385 a kromě busty císaře zde nalezneme ztvárněných i deset nejbližších členů jeho rodiny, tři pražské arcibiskupy, pět ředitelů stavby a dva stavbyvedoucí. Bysty, které zobrazují „obyčejné“ stavitele chrámu (ředitelé a stavbyvedoucí) jsou přitom na stejné úrovni, jako ta Karlova. Panovník nechal portrét své královské výsosti překvapivě umístit do společnosti těch, jejichž práce si zřejmě velmi vážil. Jaká čest to pro ně asi musela být a jaké uznání ze strany krále. Asi to byl opravdu velký panovník.

Galerie osobností těch dávných dob tu daleko od zraků veřejnosti přečkala bouřlivá staletí a dodnes shlíží na své velkolepé dílo z patra prosvětleného velkými okny, z patra patřícímu již životu nadpozemskému, z tzv. vysokého chóru. Mezi bysty tesané do pískovce pro věčnost patří právem nepochybně i hlava Petra Parléře, jehož je samotná galerie dílem. Právě on byl jako třiadvacetiletý králem v roce 1356 povolán, aby se ujal pokračování stavby po Matyášovi z Arrasu a po krátkém působení jiného, dnes již neznámého stavitele. Petr Parléř přišel do Prahy pravděpodobně z Norimberka či Gmündu. Jisté je, že v Praze brzo zdomácněl a zanechal tu po sobě nesmazatelnou architektonickou stopu.

Za jeho působení stavba chrámu sv. Víta významně pokročila. Stavebně byla dokončena sakristie, vysvěcena mohla být i kaple sv. Václava (1367), která se měla stát duchovním srdcem nejen chrámu, ale celé země. Karel IV. byl velkým vyznavačem i tvůrcem svatováclavského kultu a proto osobně věnoval velkou pozornost vybudování i vnitřnímu vybavení této svatyně, situované kolem Václavova hrobu v jižní části sv. Víta. Kaple přiléhá k příčné lodi katedrály, která je na jižní straně ukončena tzv. Zlatou bránou – původním hlavním vchodem do chrámu. I tato brána, směřující ke královskému paláci, byla dílem Petra Parléře a jeho pražské svatovítské stavební hutě. Spolu s výjimečným dvojitým točitým schodištěm v horní levé části brány a později budovanou mohutnou jižní věží tak pod Parléřovým vedením vzniklo hlavní a dominantní průčelí katedrály.

Jižní, devadesát devět metrů vysoká věž, z jejíž renesanční galerie je úžasný pohled nejen na areál hradu, ale i na celou Prahu, skrývá čtyři zvony. V horní části zvonice visí zvony tři. Malý Josef, odlitý roku 1602 váží „jen“ 160 kg. Jan Křtitel z roku 1546 už ale 3,5 tuny a Václav (1542) 4,5 tuny. Není to ale pořád nic proti našemu největšímu zvonu Zikmundovi, visícímu ve spodní části zvonice. Tento přes dva metry vysoký obr byl odlit roku 1549 zvonařem Tomášem Jarošem, váží 16,5 tuny a jeho nedávno puklé srdce 360 kilogramů. Podle legendy věští takové puknutí srdce neštěstí pro celou zem. Někteří věří, že 15. června 2002 Zikmundovo utržené srdce předznamenalo ničivé povodně. Stejně, jako se například v roce 1939 puklé srdce slavného polského zvonu v Krakově dávalo do souvislosti s vtrhnutím války do země. Český zvonař mistr Petr Manoušek, který pro Zikmunda přes léto 2002 vyrobil srdce nové, se po prohlédnutí utrženého torza vyjádřil, že k puknutí během vyzvánění došlo především proto, že srdce mělo díky nedostatečnému kovářskému zpracování skrytou vnitřní vadu. Zajímavé je, že Petr Manoušek přišel při zmiňovaných povodních o svou zvonařskou dílnu na Zbraslavi i o celé její vybavení. V jeho dílně tou dobou leželo jak puklé srdce staré, tak se připravovalo srdce nové. Zvonař byl dokonce některými obviněn z toho, že je za povodně zodpovědný on, neboť nevrátil Zikmundovi nové srdce o něco dříve. V Jižní věži chrámu sv. Víta visely až do roku 1916 ještě další tři zvony - Ježíš, Marie a Dominik. Ty byly však přetaveny na zbraně pro právě zuřící 1. světovou válku.

Zatímco Matyáš z Arrasu se na Pražském hradě prezentoval poklasickou francouzskou školou, dílo Petra Parléře představuje závěrečnou fázi pozdně gotické architektury ve střední Evropě. Jeho snahou však bylo vytvoření jakéhosi vlastního originálního stylu klasické gotiky, využívajícího zcela nové postupy, architektonické prvky i originální řešení. To je možné vypozorovat například na složitých síťových či obkročných klenbách, nebo na řešení statiky vysokého chóru. Tomu se Parléřova huť začala intenzivně věnovat na počátku 70. let 14. století. Co největší okna byla zasazena do konstrukce úzkých pilířů, zajištěných důmyslným systémem otevřených venkovních opěr. Členité vnější sloupy svými šikmými rameny pevně svírají odlehčené horní patro hlavní lodě především proto, aby mohlo být vysokému chóru dopřáno co největší množství denního světla. Ze samotných podpěr pak k obloze ční velké množství útlých věžiček, kterým Praha jistě zčásti vděčí za své přízvisko „stověžatá“.

Dva různí stavitelé, dva odlišné styly ve dvou symbolických rovinách jediné stavby. Dílo Matyáše z Arrasu ostře kontrastuje s dílem Petra Parléře a přesto tvoří jeden mimořádný celek. Temnota, tíha a konečnost pozemského života, světlo, lehkost a věčnost nadpozemského ráje. Symboliku dvou rozdílných rovin, dvou hladin chápání světa a života středověkého člověka se tu dokonale podařilo skloubit v jednom díle dvou velkých tvůrců. To vše je patrné právě při pohledu z triforia, nacházejícího se na rozhraní obou těchto úrovní, obou částí stavby.

Triforim je úzké a člověk jím sotva projde. Ze středu ochozu navíc vyrůstají menší sloupky, podpírající příčnou vzpěru vysokých oken. Úzkými chodbičkami je třeba obejít i všechny nosné pilíře. Každý úsek této okružní „stezky“ však nabízí jiný, neotřelý pohled na vnitřek katedrály. Po vstupu na jeho novogotickou část minete jako první bystu posledního ze zde vymodelovaných ředitelů stavby Václava z Radče (1379 – 1417), která je jako jediná vytesána do opuky. Bystě chybí nos a přestože je nejmladší, zdá se nejvíce poškozená. Pod vámi je západní vchod do hlavní lodě, kaple sv. Anežky či chrámová pokladnice. Když dojdete k severnímu rameni příčné lodi, musíte obejít velké varhany, které pro katedrálu postavil v roce 1763 Antonín Gärtner. Pak již vcházíte do gotické části vysokého chóru, postaveného Parléřovskou stavební hutí.

Při pohledu přes masivní kamenné zábradlí vás na první pohled upoutá Colinovo mauzoleum. V roce 1566 jej dal jako náhrobek svým rodičům Ferdinandovi I. a Anně Jagellonské zhotovit Maxmilián II. Mauzoleum však bylo dokončeno a na Pražský hrad z Innsbrucku od sochaře Alexandra Colina dopraveno až v roce 1577, rok poté, co sám Maxmilián II. zemřel. Ten chtěl být původně pochován ve Vídni. Tam ale tou dobou řádila morová epidemie a proto se Maxmiliánův syn Rudolf II. rozhodl nechat pochovat svého otce ke svým prarodičům v Praze. Mauzoleum bylo rozšířeno, na náhrobek z bílého mramoru přibyla vedle Ferdinanda I. a Anny Jagellonské i ležící socha Maxmiliána II. Rodinná hrobka byla konečně připravena. Všichni tři pak byli do mauzolea uloženi v cínových rakvích děkanem Jiřím Bartholdem Pontanem z Breitenberka a to ve stejné době, kdy dal Rudolf II. přenést všechny ostatky českých panovníků ze staré královské hrobky do hrobky nové. Je zajímavé, že tato nová královská hrobka, dokončená roku 1590, se nachází přímo pod Colinovým mauzoleem. Odpočinek v ní po boku českých králů nakonec nalezl i ten, kdo jí dal vybudovat – císař Rudolf II. Sní tu tak svůj věčný sen vedle Karla IV., pod rakvemi svých předků, nacházejících se v nadzemním mramorovém hrobě.

V nové královské hrobce leží kromě císaře Rudolfa II. a císaře Karla IV. ještě král Ladislav Pohrobek, král Václav IV., král Jiří z Poděbrad, král Rudolf I. Habsburský, rakouský vévoda Rudolf I., Jan Zhořelecký, Johana Bavorská – manželka Václava IV., arcikněžna Eleonora – dcera Maxmiliána II., čtyři manželky Karla IV. – Banka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská, malý kralevic Václav – syn Karla IV., arcikněžna Marie Amálie – dcera Marie Terezie a dva neznámí jedinci, pravděpodobně ale příslušníci některé z panovnických rodin. Rakve i kosti zde pohřbených osob byly několikrát přemístěny a přeskupeny. Dnešní podobu pak dostala nová královská hrobka roku 1935 díky architektu Kamilu Roškotovi.

Triforium se stočí doprava a vy stanete nad samotným kněžištěm s hlavním novogotickým oltářem, navrženým v roce1872 architektem Josefem Krannerem. Oltář pod vámi skrývá relikvie sv. Víta, Vojtěcha, Václava, Prokopa, Ludmily, Cyrila a Metoděje. Přehlédnete odtud celou hlavní loď a je to pohled úžasný. Společnost nejvzácnější vám při tom navíc dělá sám císař Karel IV. Jeho bysta se tak nějak shovívavě usmívá na svět z pilíře chóru právě ve východním závěru hlavní chrámová lodě – z čela triforia. Vysoký chór však skrývá ještě významnější pozice. Kromě tohoto vnitřního dal totiž otec vlasti stavět ještě triforium vnější. Obepíná část vysokého chóru zvenku, je nad úrovní toho vnitřního a patří těm podle Karla IV. zcela nejdůležitějším. V nedostupných výškách, mimo zraky všech, hledí tu z nosných pilířů na českou zemi po staletí bysty jejích patronů v čele se sv. Václavem, Ježíš i Panna Marie. Těmto určil král místo v katedrále nejčestnější – pomyslnou nejvyšší rovinu. Vraťme se ale na naše triforium vnitřní. Po stranách presbyteria je možné těsně pod zábradlím ochozu spatřit erby panovnických rodů, dlažba před oltářem zase skrývá klenbu staré dvoukomorové královské hrobky, zcela nedávno znovuobjevené.

Vracíme se k západní části a v jižním uzávěru příčné lodi staneme před největším, vitrážemi zdobeným oknem světa. Barevná sklíčka spojená olovem jsou tu podle návrhu Maxe Švabinského z roku 1935 sestavena do obrazu představujícího Poslední soud. Tímto oknem, zasazeným do původně volného oblouku, bylo v závěrečné části dostavby katedrály dokončeno jižní průčelí a korunována tak Zlatá brána, nacházející se pod ním.

Vešel-li příchozí v dávných dobách do chrámu Zlatou bránou, stanul vzápětí před vchodem do nejposvátnější svatyně českého království, před kaplí sv. Václava. Na té Karlovi IV. velmi záleželo, což se odrazilo už v samotné výzdobě. Vnitřní přízemí kaple bylo kameníky Parléřovy huti obloženo hlazenými drahými kameny a zlaceným štukem. Stěny byly vyzdobeny nástěnnými malbami. Do čela kaple byla umístěna socha sv. Václava, vytvořená osobně Petrem Parléřem. Hlavní pozornost však byla věnována hrobu tohoto světce (+935). Ostatky patrona českého království byly v 10. století, po převezení ze Staré Boleslavi, slavnostně uloženy nejprve do hrobu v rotundě sv. Víta, do její jižní apsidy. S přestavbou rotundy v baziliku v 11. století, se z jižní apsidy stala část východního závěru jižní lodi a po přestavbě v gotickou katedrálu nynější kaple sv. Václava. Hrob vylámaný ve skále je tedy dodnes na svém původním místě. Měnilo se ale jeho okolí, manipulovalo se i s kostmi světce. V letech 1346 – 48 nechal Karel IV. vybrat z hrobu hlínu a zbytky rakve, uložit jí do olověné truhly a v ní pak vrátit zpět do hrobové jámy pod nový kamenný oltář. Kosti Václava byly vyzvednuty a vloženy do relikviáře, umístěného v nadzemní dřevěné tumbě, jeho lebka, na které měla trvale spočívat nová královská koruna, byla celá obložena zlatem. Zlatem, perlami, kamejemi a drahokamy byla následně ozdobena i tumba na oltáři, nad původním Václavovým hrobem. Podle dochovaného popisu to musel být úchvatný pohled. Tumbu – stříškovitou skříň o délce 150 cm zdobily busty Karla IV. a jeho manželky, vyřezané do sardonyxu. Jejich zlaté korunky byly osázeny perlami a drahokamy. Koruna tumby, posázená rubíny, safíry a perlami, nesla sošku sv. Václava znovu zdobenou drahokamy a perlami, nad níž se vznášela Kristova ruka s prstenem. Tumba dále nesla i osmnáct zlatých desek se zobrazením apoštolů, evangelistů, českých patronů a Panny Marie. Co se s touto až neuvěřitelnou tumbou – nejdrahocennějším relikviářem českého království stalo? Část zlata, drahokamů a perel posloužila k zaplacení obrany hradu Karlštejna před husity, zbytek použil Zikmund Lucemburský – syn Karla IV. k vyplacení žoldu křižáckým vojákům v roce 1420. Kosti světce byly poté uloženy do nitra kamenného podstavce, na oltáři nad hrobem sv. Václava zůstala stát jen holá dřevěná schránka.

Kaple sv. Václava skrývá i jedno tajemství. Asi 3,6 metrů severně od hrobu sv. Václava byly pod podlahou kaple v roce 1911 nečekaně objeveny ještě další dva hroby. Jeden patřil muži knížecího nebo biskupského postavení, v druhém zbyla díky přestavbám jen část pravé nohy. Podle všeho zde byly tyto osoby pohřbeny nedlouho po sv. Václavovi. Kdo by se ale opovážil chtít nechat pohřbít v tak těsné blízkosti světce a jak je možné, že mu to bylo opravdu umožněno. Zatím to podle historických a antropologických průzkumů překvapivě vypadá, že by se mohlo jednat o zatím jinde nenalezený hrob knížete Boleslava I. (+972) a jeho ženy. Tedy o hrob velmi schopného panovníka, Václavova bratra a také Václavova vraha!

Kaple sv. Václava měla i svou vlastní sakristii. Je situována nad Zlatou bránou a z kaple do ní vede točité schodiště. Je to nejnepřístupnější, nejtajemnější a nejlépe střežené místo Pražského hradu. Přístup do něj se otevírá sedmi klíči, jejichž držitelé dnes jsou: prezident republiky, předseda vlády, pražský arcibiskup, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hlavního města Prahy. Ano, jedná se o Korunní komoru, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty. Je tu uložena především Svatováclavská koruna, kterou bylo od roku 1347 na českého krále korunováno 21 mužů a jedna žena. Uchováno je tu i královské jablko, žezlo a obřadní svatováclavský meč. Hodnota těchto klenotů je dnes nevyčíslitelná, jejich význam ještě větší. Klenoty v komoře střeží sedm hlídačů v podobě kamenných figurálních konzol pod žebrovím klenby, představujících podivné mysteriózní postavy. Čert, zvíře s netopýřími křídly, hlava ptáka, muž v turbanu či špičatýma ušima pochází přes svůj velmi zachovalý stav již z Parléřovy dílny.

Když zemřel Petr Parléř (1399), ujali se výstavby chrámu jeho synové Jan a Václav, po nich ještě nějakou dobu vedl stavbu magistr Petrlík. Pokračovali především ve výstavbě jižní věže a o ní opřeného, tehdy volného oblouku nad příčnou lodí. Veškeré stavební práce však nadlouho ukončily nepokoje husitské doby. Od roku 1419 do roku 1485 Svatovítská katedrála, jakož i celý hrad spíše chátrala. Docházelo k ničení její výzdoby a interiéru, často i k rozkrádání chrámového pokladu. V roce 1421 vpadli do katedrály radikální husité a ničili vše, co považovali za symboly církevního přepychu. Až Vladislav Jagellonský vrátil na Pražský hrad statut královského sídla a začal s jeho rekonstrukcí. V chrámu pak byla obnovena především zničená výzdoba Svatováclavské kaple. Došlo k zahájení stavby nové královské oratoře, navržena byla dokonce dostavba katedrály. Tyto snahy však skončily u založení pilířů a severní věže. V roce 1541, při zničujícím požáru hradu, shořely krovy a provizorní zastřešení trojlodí, poničen byl značně i interiér sv. Víta. Nastupující Habsburkové se také částečně podepsali na architektuře chrámu. Královský stavitel Bonifác Wolmut v roce 1559 dokončil hudební kruchtu v severním křídle příčné lodě, Ulrico Aostalli vybudoval v roce 1576, před nedokončeným západním průčelím katedrály, hrobní kapli sv. Vojtěcha. Za Rudolfa II. přibyla v katedrále nová královská hrobka a již zmíněné Colinovo mauzoleum.

Po Pražské defenestraci v roce 1618 nastaly pro katedrálu znovu nelehké časy. Zejména řádění kalvinistů v roce 1619 velmi poškodilo chrámovou výzdobu. Situace se paradoxně k lepšímu obrátila po Bílé hoře, kdy byla katedrála 29. února 1621 znovu vysvěcena a vybavena novými oltáři. Snad ovlivněn starou legendou, že jen ten panovník, který dostaví chrám sv. Víta, zvítězí nad Osmanskou říší, dal v roce 1673 položil císař Leopold I. základní kámen pro zamýšlenou barokní dostavbu chrámové lodě a osobně na něj poklepal stříbrným kladívkem. Již o dva roky později ale byly stavební práce zastaveny. Stejný, ale opět neúspěšný pokus učinil v roce 1728 i Karel VI. Interiér stávající části katedrály v té době však značně poznamenalo baroko. Nejvýznamnějším uměleckým dílem v tomto stylu, které se beze změn dochovalo, je honosný stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého, postavený v roce 1736 podle návrhu Fischera z Erlachu, na místě původního hrobu tohoto světce.

Mnohými panovníky zamýšlené dostavby chrámu se však Svatovítská katedrála přeci jen po mnoha staletích dočkala. Pod vlivem romantismu 19. století, inspirace středověkem a obdivu k době Karla IV., byla v roce 1859 založena Jednota pro dostavbu metropolitního chrámu sv. Víta. Vedoucím tohoto nelehkého, prestižního a ostře sledovaného projektu, financovaného z velké části z veřejné sbírky a prostředků donátů, se stal nejprve architekt Josef Kranner. Zrestaurován byl středověký chór, z interiéru byla odstraněna většina barokní výzdoby. Dostavbu trojlodí a západního průčelí s dvěma věžemi zrealizovali v novogotickém stylu nakonec architekti Josef Mocker a Kamil Hilbert. Roku 1929 byla katedrála u příležitosti oslav tisíciletí sv. Václava – zakladatele prvního kostela na místě chrámu, dokončena. Již o pár let dříve byla stržena zeď, která do té doby uzavírala starou lucemburskou část katedrály a chrám sv. Víta, nyní o vnitřní délce 124 metrů, získal svou dnešní definitivní monumentální podobu.

První kostel na místě dnešní katedrály – předrománská rotunda, byla založena knížetem Václavem někdy kolem roku 925 k uchovávání vzácné relikvie – údajné části paže sv. Víta. Václav jí dostal od krále Jindřicha I. Ptáčníka, po jeho vpádu do Čech, kdy byl nucen uznat ho svým lenním pánem. Světci, původnímu „majiteli“ tohoto snad usmiřujícího daru, pak kníže zasvětil novou svatyni na Pražském hradě a kost z jeho paže se stala základní součástí později velmi bohatého chrámového pokladu. Kostel od té doby mnohonásobně přesáhl svým významem hodnotu dávné relikvie a je dnes sám naším národním pokladem.

Triforium uzavírá svůj obchvat chrámu a novogotickou částí chóru nás přivádí do západního, teprve před necelými sty lety dokončeného průčelí. Je pozdní večer, slunce zapadá a jeho poslední paprsky, filtrované pestrobarevnou kruhovou vitráží Stvoření světa (1926) od Františka Kysely, vyčarují na protějším konci katedrály, na členitém hlavním oltáři, neuvěřitelnou hru barev. Vypadá to až nadpřirozeně a liduprázdná, ztichlá katedrála se předvádí v celé své kráse. Přes tisíc let je toto místo, nacházející se v areálu Pražského hradu – centru české státnosti, sakrálním středem naší země. Výjimečná stavba na výjimečném místě. Máme tu více než kde jinde možnost dotknout se naší historie i obdivuhodného umu našich předků. Z toho co tu po sobě zanechaly mnohé generace stavitelů, umělců i vládců je cítit věčná touha člověka po nesmrtelnosti, touha zanechat tu po sobě nějakou nesmazatelnou stopu až do skonání věků. A to se tvůrcům katedrály myslím povedlo.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Čertův polámaný sloup

Pod dlažbou Pražského hradu

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Tags:

historické objekty

historie

hrady zámky tvrze

Nalezená a ztracená Baba buchlovská

Marcela Zálešáková — Sun, 30 Jan 2005 12:59:38 +0000

Jen tajemství a spekulace zůstaly po nevelké prastaré sošce z Jižní Moravy, která se z hlubin věků vynořila v 19. století, aby zase beze stop a možná navždy zmizela ve století 20.

Hrad Buchlov dominuje krajině z vysokého kopce na jižním okraji Chřibských vrchů. První písemná zpráva o hradu je z roku 1300, ale jeho jádro je starší.

Dávná pověst vypráví o markomanské královně Fritigildě, vládnoucí zdejšímu území.Ta vykonala cestu do Milána, aby tam přistoupila na křesťanskou víru a byla pokřtěna svatým Ambrožem. Po návratu domů nařídila zničit všechny pohanské modly a v zemi horlivě šířila křesťanství. Jednou na lovu se svou družinou objevila na vysokém kopci jeskyni s pohanským obětištěm a soškou boha lovu. Nechala vše zničit a právě na tom místě začala budovat svůj hrádek.

Dodnes je na buchlovském druhém nádvoří nevelká skalní průrva, která nese romantické jméno Fritigildina jeskyně. Vchod s kulatou kamennou klenbou je uzavřený. Přes mříže je vidět krátkou chodbu a schod do černé tmy. Vlevo je nevelký prostor, který ale nikam dál nevede.

Mužská část naší zářijové výpravy na Jižní Moravu zatoužila na Buchlově po dobrodružství a umanula si dostat se za zamčené mříže jeskyně, aby zjistila co skrývá tma. Zdeněk znovu zapracoval (jako už jednou ve Střílkách), někam odběhl a za chvíli se vrátil společně s jakýmsi kompetentním pánem a klíči od mříže. Černou tmu rozčíslo světlo baterek. Schod se ukázal být dosti vysoký, ale průrva ve skále není veliká a ještě je částečně zasypaná.

Právě v této dutině však prý v 19. století začala novodobá historie nevelké záhadné sošky představující slovanskou bohyni Babu. Jestliže četné otazníky doprovází už její nalezení uvnitř Fritigildiny jeskyně, ještě vetší tajemství obestírá její zmizení. Z hradních sbírek se ztratila neznámo kdy a neznámo kam, zřejmě v první polovině století dvacátého.

Jako první se o Babě buchlovské zmiňuje Vincenc Brandl ve své „Knize pro každého Moravana‘‘ (1863) „ …Nelze pochybovati, že Buchlov mezi nejstarší na Moravě náleží, lze-li podle nalezeného tam bůžka bronzového souditi…“ Sošku vzpomínají také další sepisovatelé buchlovských dějin. V roce 1885 K. V. Slavík, r.1893 B. Dolejšek a r. 1907 K. J. Obrátil. Sošku umísťují do jedné ze skříní Leopoldova sálu, dnešní hradní knihovny. Poslední zmínka v buchlovských publikacích byla nalezena v monografii Eduarda Březíka z roku 1922 „Hrad Buchlov – dějiny, průvodce a okolí“. „…Ve skříních v bývalé zbrojnici jsou různé drobnosti z nichž největší pozornosti zaslouží bronzová, celá měděnkou pokrytá soška… Představuje slovanskou bohyni Babu…“

V roce 1907 Josef Růžička ve „Slovanském bájesloví“ popisuje bronzovou sošku, vysokou 15cm a vážící 320g, která představuje postavu ženy s vyvinutými ňadry a malým dítětem na klíně. Spojené nohy byly ukončené hřebem, jehož pomocí mohla být soška upevněna. Místo hlavy měla zřetelné slunce se zahnutými rohy. Z této knihy také pochází jediné dochované vyobrazení sošky. Je možné se domnívat, že v roce 1907 pořídili fotografii sošky, nebo jde o kresbu? Proč se pan Růžička domnívá, že rohaté slunce je hlava a ne koruna na hlavě, nějaký symbol moci?

Co představuje Baba ve slovanské mytologii? Připomínala staroslovanskou bohorodičku Koledu, dítě bylo výrazem plodnosti. Badatelé ji zařazovali mezi jednu z variant nižší pohanské bohyně Lady, kterou kdysi Srbové a Chorvaté vzývali při modlitbách za déšť a obyvatelé Kyjevska jako bohyni veselí. Podle Ottova naučného slovníku Baba měla být ve slovanské mytologii personifikací dešťového mračna.

Kdy a kde se soška objevila? V 19. století vlastnil buchlovské panství rod Berchtoldů. První byl Leopold hrabě Berchtold, člověk neobyčejně vzdělaný, skromný a pracovitý, který se snažil pomoci zlepšit život svých poddaných. Po něm hrabě Zikmund, jeho syn. Ten byl za aktivní účast v maďarském povstání proti císaři r. 1848 odsouzen k trestu smrti provazem. Na prosbu jeho manželky mu císař František Josef I. udělil milost a trest smrti změnil na domácí vězení v buchlovickém zámku, odkud se směl vzdálit pouze do okruhu 10km. Od té doby se vyhýbal lidem a vedl život samotáře. Od roku 1859 byl na panství častým hostem dr. Bedřich Všemír hrabě Berchtold, nejmladší nevlastní bratr hraběte Leopolda. Byl lékař, botanik, učenec, český vlastenec a stejně jako jeho bratr veliký lidumil. Důvěrně se přátelil se všemi tehdejšími českými učenci, vlastenci a národními buditeli. Byl svobodný a zabýval se uspořádáním hradního archivu a sepisováním historie hradu Buchlova. Je možné, že mu v této činnosti byl nápomocen jeho přítel archivář Václav Hanka? Jak známo, českou historii vylepšil dvěma rukopisy Královédvorským a Zelenohorským. Přispěl i tady svou troškou do mlýna? Poslední kdo vlastnil buchlovské panství v 19. století byl Zikmund Samuel Corsinus, syn Zikmunda I. Tento Zikmund II. byl pravým vzorem šlechtice a velkostatkáře své doby. Zastával funkci zemského a říšského poslance panské sněmovny a hlavního porotce u krajského soudu. O zájmu Berchtoldů o umění svědčí kromě jiného mimořádná sbírka grafických listů, která vznikala v 19. století a nachází se na buchlovickém zámku. Kdo z těchto pánů dal pokyn vyčistit zasypanou skalní průrvu a opravdu se soška našla právě tam?

Procházela jsem v malém hradním muzeu kolem prosklených vitrín a zběžně jsem prohlížela shromážděné drobnosti, které dokladovaly historii rodů vlastnících buchlovské panství během minulých staletí. Zastavila jsem u Baby buchlovské a dlouho jsem upřeně hleděla do vitríny. Přečetla jsem přiložený text a opět jsem nedokázala odtrhnout oči. Zbytek sbírek jsem proběhla a jako poslední vycházela ven. Pánové se tvářili jako tajemný hrad v Karpatech a povídali si o zmizelé sošce. Byla jsem překvapená a pokusila se tvrdit, že jsem ji přece právě viděla. Ano, musela jsem se nakonec vrátit zpět na pevnou zem a uvědomit si, že jsem ve skutečnosti viděla jen dva obrázky. Sošku zabranou ze dvou různých úhlů. Bylo to zvláštní! Pak mi to ale přišlo líto. Měla jsem pocit, že mi v tu chvíli zmizelo něco neuvěřitelně tajemného a krásného.

Když se soška ztratila? Mohlo se to stát během několika vloupání v období první republiky, nebo při vzniklém chaosu způsobeném rozsáhlým požárem palácového jádra v létě r. 1931. Možná se to stalo během druhé světové války, nebo až po ní. Pamětníci této doby tvrdí, že o bronzové sošce mluvil ještě za protektorátu tehdejší správce Konečný.

Hodně literatury se věnuje historii a tak se může zdát, že zde není místo pro neznámé. Opak je ale pravdou. Nahlédneme-li do kterékoliv doby, na kterékoliv místo, objevíme nějaké tajemství, nějakou záhadu. Jednou z nich je také tento ztracený bronzový bůžek.

dodatek:

15 cm vysoká soška nalezená ve Fritigildině jeskyni není podle všeho vyobrazením pohanské staroslovanské bohyně, jak se první badatelé na konci 19. a začátkem 20. století domnívali, nýbrž jde s velkou pravděpodobností o figurku egyptské bohyně Eset. Jejím manželem byl bůh Usir, jejím synem bůh Hor. On je tím dítětem na klíně své bronzové matky. Kult bohyně Eset pronikl v 5. století před naším letopočtem z Egypta do Řecka (Isis) a později i do Říma, kde se stal hlavním konkurentem rozmáhajícího se křesťanství. Podle jedné z teorií byla bohyně Eset předobrazem křesťanské Madony.

Sluneční kotouč nemá soška místo hlavy, ale na hlavě, která pak byla některými mylně považována za bujné poprsí. A jak se egyptská bohyně ocitla na Buchlově? Je známo, že se ve zdejších hradních sbírkách nachází v rakvi z cedrového dřeva, přibližně 2300 let stará egyptská mumie, pocházející z Alexandrie. Je tak možné, že soška byla na Moravu přivezena spolu s mumií někdy v 19. století jako dárek, nebo turistický suvenýr. Vždyť staroegyptské artefakty, nebo jejich napodobeniny se v té době staly v Evropě velmi módními.

literatura:

Buchlov a Buchlovice - Jan Sedlák
Chřiby záhadné a mytické - Michal Baščan, Pavel Bezděčka, Jiří Jilík, Bořek Žižlavský

Rubrika:

Záhady

Tags:

historie

hrady zámky tvrze

Mezi divou zvěří

Jenda Mikšík — Tue, 14 Dec 2004 13:38:31 +0000

Na samém okraji Zlína se nachází zoologická zahrada Lešná společně se stejnojmenným zámkem a přilehlým parkem. Tato zoologická zahrada návštěvníkům nabízí něco unikátního, něco, co jen tak nějaká zahrada nabídnou nemůže. Právě proto si zaslouží vaši pozornost a návštěvu.

První exotická zvířata byla na Lešné chována již kolem roku 1930 jako záliba majitele lukovského panství Josefa Seilerna. Velmi významný byl chov chladnokrevných belgických koní, bažantů, lovné zvěře a kolibříků. Původní myšlenka o vybudování ptačího ráje skončila roku 1939 smrtí Josefa Seilerna. V roce 1948 byla zahrada otevřena pro veřejnost. Dnes se zahrada rozkládá na bezmála 42 ha a najít zde můžeme přibližně 220 druhů zvířat. Významný je třeba chov chápanů středoamerických či chov goril.

Zoologická zahrada Lešná je pokládána za klenot Moravy, díky unikátním expozicím. Ptáte se, čím jsou tak zvláštní? Jako jedniná zoo v České republice umožňuje návštěvníkům vstoupit přímo do výběhu. Projdete vraty a ocitnete se mezi zvířaty. Takto můžete vejít třeba do voliéry s ptactvem, ale i mezi klokany a emu. Je vidět, že celá zoo se postupně vylepšuje a rozšiřuje. Vznikají nové výběhy, včetně těch, do kterých se dá vstoupit. Zajímavá je i obora s jeleny, do níž můžete opět vejít a pozorovat zvěř v jejich přirozeném prostředí. Když jsem zde byl asi před deseti lety, tak byli jeleni jinde. Pásli se na volném prostranství na zatravněné zelené louce, což vypadalo poněkud lépe než nyní. Ona obora je totiž jen zabahněný les. I přesto je zajímavým zážitkem vidět jelena na vlastní oči pár metrů před sebou.

Celá zoo je členěna podle světadílů. Návštěvníci tak prochází například Afrikou, Austrálií nebo Amerikou a poznávají typické zástupce zvířat z těchto oblastí.

Areál zoo leží v zámecké zahradě zámku Lešná. Zámek v roce 1724 získala rakouská šlechta Seilernů. Ti roku 1804 zahájili výstavbu areálu Leschna. Ten byl dokončen kolem roku 1810. Současný secesní zámek pochází z let 1887 až 1894. Koncem roku 1891 byly stavební práce dokončeny. V letech 1892 až 1893 se provádělo náročné vybavování interiéru, jako například dřevěné obložení stěn a podobně. Vybavení zámku je opravdu honosné a poskytovalo vysoký komfort bydlení.

Procházka po zoologické zahradě v Lešné je příjemným zážitkem. Zahrada probíhá rekonstrukcemi a zlepšuje svůj celkový vzhled. Také možnost vstoupit mezi zvířata je opravdu lákavá. Pokud tedy někdy budete mít cestu kolem a máte alespoň trochu rádi přírodu, určitě se tady zastavte.

Otevírací doba zoologické zahrady:
v létě 8:30 až 18:00
v zimě 8:30 až 16:00

Otvírací doba zámku Lešná:
duben až říjen 9:00 až 16:00 (pondělí zavřeno)

Vstupné do zoo:
dospělí 100 Kč, senioři a studenti 90 Kč, děti 80 Kč

Více aktuálních informací najdete na www.zoolesna.cz

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags: