Moskyt - hrobky kostnice

Vamberecký fext a jiní zmrzlíci

Leoš Drahota — Mon, 09 Oct 2017 20:25:02 +0000

Ve staré, temné a ledově chladné hrobce sní v práchnivějících rakvích svůj věčný sen bývalí duchovní pastýři i významní měšťané. Měli hrůzu z toho, že se jejich mrtvoly v hlíně prostého hřbitova obrátí v prach a zvolili proto raději vysušení v kostelní kryptě. Jeden však s nimi neleží, jeden nesní. Stojí opřen o kamennou zeď a zčernalá sesychající kůže mu v obličeji vycenila děsivý škleb. Je i ve své neživosti statný, hrozivý a dokonce jakoby nemrtvý. Stojí tu co stráž nad smrtí ostatních a čeká. Čeká, až přijde znovu čas jeho rasy, čas, kdy budou lidé znovu potřebovat nepřemožitelné hrdiny.

Festovní bytosti

Narodil se prý v košilce, tedy v plodovém obalu (někdy je dokonce udáván dvojitý plodový obal), který mu byl krátce po příchodu na svět „zašit“ do levého podpaží. Stal se díky tomu fyzicky zdatným, většinou vysokým, nadaným mnoha schopnostmi a hlavně téměř nezabitelným člověkem. Dožíval se zpravidla dvojnásobku délky lidského věku, a pokud už konečně opravdu zemřel, jeho tělo se odmítlo poddat rozkladu. Nepoškozené pouze vyschlo, až v něm kosti chrastili a nezměněno zůstávalo třeba po celá staletí. Někdy dokonce vydávalo libou, fialkovou vůni. Navíc se prý takové i dlouho mrtvé tělo za jistých specifických podmínek mohlo probrat ne snad přímo k životu, ale k nějaké podivné formě časově omezené, děsivé vitality.

Alternativní zdroje uvádějí, že košilka (plodový obal) byla po narození takového jedince opatrně sejmuta, vysušena a uchována, dokud její nositel nedosáhl dospělého věku a teprve poté mu byla upevněna pod levou paži. Tato verze praktikování zvláštního rituálu zní o něco reálněji, ale pozoruhodné je především to, že magická funkce této ochranné blány je základem všech pověstí o tomto zvláštním fenoménu.

Jednou z mimořádných fyzických schopností takto obdařených zrozenců měla být dokonce i nezranitelnost střelnou zbraní. Díky tomu se o těchto bytostech mluvilo jako o kulím odolných, tedy německy „kugelfest“, z čehož se pak zkomolením vyvinulo zkrácené tajemné označení fext. Zcela nezávisle na festovnosti proti zásahům z pistolí a pušek se na našem území pro tyto nadlidi a mrtvé nemrtvé ujalo i pěkné české označení zmrzlík, či nezmar.

O těchto „tvorech“, zvláštních lidech se historické prameny zmiňují již od dávných věků. Zprávy o jejich působení a existenci jsou však hojné především v 17. století, kdy naše území zasáhly hrůzy třicetileté války. Víra v jejich sílu a neohroženost byla velká. Rekrutovali se z nich často ochránci slabých, napadených lidí i celých vesnic. Po smrti byli tito mrtví nemrtví obávaní, jejich zachovalá těla ale velmi ceněná.

Podobně jako mrtvoly oběšenců, či jejich části, byly i kousky mrtvých zmrzlíků vyhledávány jako vzácné amulety či ingredience léčivých přípravků. Ruku kugelfesta dlouho uchovávali ve Vejvanovicích či v Kostelci u Heřmanova Městce. Pověrčivost přisuzovala vlastníkovi mumie fexta záruku dlouhověkosti a zdraví. Majitelé vinic v 18. a 19. století věřili, že se přítomnost ostatků nezmara pozitivně projevuje na chuti vína a tyto „doplňky“ proto hojně nakupovali. Pět fextů, vykopaných mnichy na Vyšehradě u Čertova sloupu bylo skladováno v troskách strážní bašty ze 14. století (tzv. Libušina lázeň) nad dnešním vyšehradským tunelem a po kouskách rozprodáváno na léčebné účely. V klášterech byla těla nezmarů ukládána do hrobek k mrtvolám mnichů, aby jejich blízkost zabránila hnilobnému rozkladu a napomohla mumifikaci. Kouskem zmrzlíkova těla prý léčil svého nemocného otce i předobraz Jiráskova F. L. Věka, národní buditel František Vladislav Hek.

Fext, nalezený při rozšiřování zámku v Brandýse nad Labem se dokonce na pokyn Rudolfa II. stal exponátem císařských sbírek na Pražském hradě, kde mezinárodně proslul. Zkoumaly jej tu takové autority, jakými byli například Johannes Kepler či Tycho Brahe, intenzivně se o něj zajímal i anglický alchymista Edward Kelly nebo Rabi Löw. Jakému konkrétnímu bádání tehdejší učenci tělo zmrzlíka podrobili, bohužel nevíme, moc posmrtného klidu si ale v centru dění tehdejší renesanční Evropy evidentně neužil.

Příběhy nezmarů pocházejí z až překvapivě mnoha míst naší země. Víme dokonce o celých komunitách fextů (Drábské světničky, Sebranice, Kostelec nad Labem), což vyvolává údiv a řadu znepokojivých otázek. Přijmout fakt, že tu s námi žijí, či alespoň v minulosti žili jedinci nadaní takovými nadpřirozenými schopnostmi, se samozřejmě zdráháme. Něco ale naše předky nepochybně k víře v tyto zmrzlíky vedlo a věřili v ně na různých, od sebe značně vzdálených lokalitách. Domovem nezmarů však jak se zdá, byly především východní Čechy a to je vzhledem k rozšířenému předpokladu, že se k nám jejich legenda přenesla ze západu, trochu záhada.

Ochránci východních Čech

Tak například v Sebranicích u Litomyšle zachránil vesničany před zvlčilými vojáky přímo rodinný klan fextů. Dvě sestry a tři bratři sem přišli odněkud od Regensburgu a usadili se ve statku na okraji vesnice, kde úspěšně hospodařili. Když pak do Sebranic vtrhli Švédové a chystali se upálit v místním kostele ženy a děti, které tu hledaly záchranu, fexti zasáhli a vojáky z vesnice vyhnali. Ti prchli především poté, co s velkým překvapením zjistili, že jejich muškety a arkebuzy proti podivné pětici jaksi nic nezmůžou. K obraně vesnice se přidali i neohrožeností zmrzlíků povzbuzení prostí lidé a kameny, klacky i zemědělským nářadím vypuzení Švédové se prý již do Sebranic raději nikdy nevrátili. Při vzpomínce na nevídané obránce vesnice, kteří se jim, hledíce do ústí namířených hlavní vysmívali, jim ale ještě nějaký ten pátek běhal mráz po zádech.

Další pověst vypráví o tom, že v sebranické kostnici bylo uloženo dokonce šestnáct zmrzlíků! Barokní osárium stávalo zřejmě v rohu na východní straně hřbitova, rozprostírajícího se kolem kostela sv. Mikuláše.

A ještě jednou ze Sebranic. Na konci 19. století bylo prý z hlíny zdejšího hřbitova vykopáno pět mrtvol. Popelavě zabarvená, nečekaně zachovalá těla dvou žen a tří mužů. Na jejich hlavách stále pevně držely prameny vlasů a na trupu části oblečení. Při jejich nálezu pak mělo zaznít slovo fext. Že by šlo o sourozence z Regensburgu, kteří kdysi slavně vyhnali Švédy z vesnice?

O dalším statečném fextovi z Vysočiny, mlynáři Strnadovi, jenž dokázal svůj mlýn ochránit dokonce před celým švédským plukem, mluví jedna z pověstí knihy Miloslava Bureše „Zpívající lípa“. Zde mimo jiné objevíme i zmínky o tom, že někteří lidé tajně nosili jídlo fextům do lesů i opuštěných chalup, kde nezmaři žili v ústraní, aby v nejistých dobách nepřitahovali zbytečně pozornost. V případě konfliktu s cizími vojáky pak často koordinovali společnou taktiku speciálními posuňky či pokřikem ze stromů a hřebenů střech.

Fext ležící v márnici v Honbicích u Chrudimi dokonce vypomáhal s financováním místních bohoslužeb. Do otevřené rakve, mezi jeho mumifikované nohy snášela vejce zřejmě velmi chytrá slepice. Když je chtěla jedna z místních hospodyň sebrat, zmrzlík její ruku stehny sevřel a nepustil, dokud mu vyděšená žena neslíbila, že štědře přispěje na svatou mši. Myslím, že se poté již nikdo slepici na vajíčka sáhnout neodvážil.

Svou statečností, kterou projevil tváří v tvář švédským nájezdníkům, proslul také rychtář Osečnice v podhůří Orlických hor. Ten dle pověsti krutě pomstil rabování, kterého se na obyvatelích i jejich majetku dopustili vojáci za jeho nepřítomnosti. Spolu s vybranými vesničany jednotku odvážející lup následně dostihl, na místě zvaném Na Sečné Švédy pobil a uloupený majetek včetně dobytka a drůbeže svým lidem vrátil. To se seveřanům samozřejmě ani trochu nelíbilo a tak do Osečnice vyslali trestný oddíl v čele s velitelem Valenčem. Rychtář stanul proti rozzuřené švédské soldatesce a zdálo se, že se ani trochu nebojí. To ještě více Valenče popudilo a na fojta vystřelil. K obrovskému údivu vojáků však nezraněný osečnický nezmar sáhnul pod košili a zdeformovanou kuli posměšně hodil důstojníkovi k nohám. Ten zřejmě tehdy pochopil, s kým má tu čest a spolu se svým doprovodem se okamžitě obrátil na útěk. Prchal směrem k Dobrušce, ale už kousek za Osečnicí byl v údolí Lomského potoka mezi dnešními usedlostmi Na Borové a Ve Rzech dostižen. Tady byl také rychtářem bez milosti zabit a na místě pohřben. Od té doby se tomuto místu říká Valenčův důl.

Osečnický ochránce žil prý ještě dlouhý a spokojený život. Nakonec byl s velkými poctami pochován na hřbitově v sousedním Dobrém, kam k němu chtěli později uložit i jeho syna. Při otevření hrobu však všechny překvapilo nezvykle dobře zachovalé tělo bývalého rychtáře. Vyzvedli ho proto z rakve a postavili(!) do místního kostela. Potvrdilo se jen to, co si místní již dlouho o svém fojtovi mysleli. Je to fext!

Stál pak po mnoho let u vchodu do svatostánku, nehybně naslouchal modlitbám a lidé z něj při odchodu z bohoslužby tajně uždibovali. A tak kdo ví. Možná, že právě kouskem osečnického rychtáře se F. V. Hek v nedaleké Dobrušce pokoušel ulehčit svému otci (†1795), který před smrtí trpěl „prudkými návaly krve, bušením srdce a velkou dušností“. Až na pokyn nového doberského faráře bylo tělo místního hrdiny z kostela vyneseno a znovu uloženo do země.

Kostelečtí zmrzlíci

Zprávy o fextech ale vypátráme i trochu stranou od jejich oblíbených východních Čech. Na hřbitově v Kostelci nad Labem jich prý bylo postupně vykopáno několik. Jejich výjimečně zachovalá těla, nalezená při rušení starých hrobů, byla ukládána do podzemní krypty pod márnicí, která sloužila částečně také jako kostnice. Jedna ze čtyř na hromadu kostí uložených mumií podle tělesné konstituce patřila ženě, další mimořádně statnému muži. Hrobník kosteleckého hřbitova vyprávěl, že tyto mumie bývaly vojáky francouzských válek, kteří po smrti nepodlehli rozkladu, protože se narodili se “zvláštním obalem kůže“. Tyto bojovníky podle všeho ale košilka před smrtelnou kulkou nezachránila a žena-fext zřejmě vojákem nebyla. Přesto je zvláštní, že většina pohřbených ve zdejší hřbitovní půdě bezezbytku zetlela, zatímco několik „vyvolených“ bylo velmi dobře mumifikováno.

Pravděpodobně ale tato těla v půdě hřbitova, obklopujícího kostel sv. Martina, původně vůbec neležela. Podle Viktora Pelunky (1906) šlo o ostatky Vančurů z Řehnic, které byly do kostnice přemístěny z rodinné chrámové hrobky. Vančurům patřil Kostelec v průběhu 16. století (1534 – 1572). V kostele byl v roce 1582 pochován majitel panství Mikuláš a před tím snad i jeho bratr, spolumajitel Kostelce Jindřich (†1563). Komu však patřila těla přemístěná do márnice, to známo není. V úvahu připadají i manželky obou pánů z Řehnic, jejich otec Jan (†1539), dcery a syn Jindřicha Mikuláš (†1596). Náhrobní kámen rodu Vančurů je dodnes možné spatřit pod kostelním kůrem.

O zmrzlících od sv. Martina se vypráví děsivý příběh. Při opravě kostelecké márnice byl prý jistý pomocný dělník Plencavka požádán, aby fexty z krypty vynesl. Moc se mu do toho ale nechtělo. Až když mu byl přislíben litr kořalky, zdráhavě do sklípku po žebříku sestoupil, mumie Vančurů si přehodil přes ramena a vynesl je na denní světlo. „O nic nejde, nic mi nehrozí“ oddechl si poté a polkl s úlevou několik hltů ze své odměny. Když pak zedníci v kostnici provedli potřebné úpravy, šel Plencavka těla do krypty vrátit. Jakmile však sestoupil do temného sklípku s dvěma Vančury na zádech, ucítil, jak mu něco jako suchá větev trhavě přejelo po žebrech. Stačil ještě vyděšeně shodit oba nezmary z ramen před sebe, ale to už se mu kostnaté seschlé pařáty fextů obrovskou silou zarývaly do prsou a drásaly mu kůži z těla. Dělník vložil všechny své zbývající síly do zoufalého výkřiku a poté padl k zemi. Když do krypty přiběhli zedníci, našli už jen mrtvé Plencavkovo tělo, jehož hrdlo svíraly ruce již opět nehybného fexta, zatímco druhý zmrzlík měl své pařáty stále zaryté hluboko v nešťastníkových prsou.

Děsivý konec, který otřásl všemi očitými svědky a vyžádal si zvláštní opatření. Těla obou agresivních fextů byla prý po tomto smrtícím útoku rozsekána na kousky, aby znovu nemohli ublížit. Hlavu jednoho zmrzlíka a dvě ruce si potom kdosi odnesl jako poněkud morbidní suvenýr či magický artefakt.

Zaujalo mě, že v erbu starého rodu Vančurů, kteří již v roce 1448 bojovali v žoldáckém vojsku Jiřího z Poděbrad, stojí v modrém poli na zlatých jeleních parozích divý muž se zeleným věncem v pravici. Divý muž a zelený věnec? Věnec jako symbol předkřesťanský i křesťanský, symbol nesmrtelnosti Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Kruh ze zelených větví jako věčný život v rukou silného divého, těžko přemožitelného muže. Podobenství fexta? No nevím. Jisté je, že historie rodu Vančurů z Řehnic, mezi kterými najdeme i středověké loupeživé rytíře a lapky bezesporu dlouhá, neklidná i pozoruhodná byla. Inspiraci v ní úspěšně hledal i skutečný pokrevní potomek těchto „divých mužů“ spisovatel Vladislav Vančura při práci na románu Marketa Lazarová.

Fext z Vamberka

Kostel a krypta sv. Prokopa ve Vamberku

Ve Vamberku kdysi stával malý středověký hrad. Lépe řečeno, městečko Vamberk (původně Waldenberg) bylo vystavěno zároveň s ním, jako jeho předhradí. Z hradu se do dnešních dnů nezachovalo téměř nic. Až při letošním archeologickém výzkumu se podařilo odhalit část hradební zdi a otvor vedoucí kamsi do sklepení. Areál hradu byl zřejmě vymezen dnešním Muzeem krajky, Staročeskou krčmou a základní školou. Od 14. století tu pravděpodobně stál i původní hradní kostel, který později sloužil jako veřejný farní svatostánek. Tato dřevěná stavba se ale roku 1677 ocitla na hranici své životnosti. Obci se sice podařilo jí nakrátko obnovit, roku 1710 ale musel být starý kostel definitivně stržen. Na jeho místě byl v letech 1712 – 1714 postaven hrabětem Leopoldem Libštejnským z Kolowrat a chrudimským děkanem Pezoltem současný barokní chrám sv. Prokopa.

Při stavbě sv. Prokopa byla vybudována i na čtyři pilíře sklenutá podzemní krypta, rozpínající se do celého půdorysu nového kostela. Přístupná byla otvorem skrytým pod kamennou deskou, v podlaze kostelní lodě před presbytářem. Do krypty byli následně pohřbíváni vamberečtí kněží, bohatí měšťané a také sem byly přeneseny kosti ze zrušeného hřbitova, který obklopoval původní dřevěný farní kostel. Ty, které se zcela nerozpadly, jsou dnes vyskládány do čtyř postranních výklenků podzemní kobky. Ukládání významných pohřbů do krypty bylo ukončeno v roce 1787, kdy to svým patentem zakázal císař Josef II. Po tomto roce již byla krypta jen zřídka navštěvována a tak trochu zapomenuta.

Nalezení a položení fexta

K významnému průniku do již nevyužívané hrobky došlo v říjnu 1890. Na požádání faráře Jana Urbana sem vstoupili dělníci stavitele Josefa Studničky, aby v kryptě „udělali pořádek“. V podzemí pak našli na padesát v rakvích uložených mumií a také takzvaného Vambereckého fexta. Podle svědectví kronikáře a historika Josefa Františka Krále (*1860 - †1934) stálo jeho výjimečně zachovalé, téměř dvoumetrové, vyschlé tělo opřené o jeden z pilířů a po jeho nadzvednutí v něm chrastily kosti.

K přirozené mumifikaci mrtvých v svatoprokopské hrobce došlo díky obzvláště příznivým mikroklimatickým podmínkám. Kostel stojí na konci opukového hřbetu, na zcela odvodněné pozici a díky vhodně vybudovaným, proti sobě situovaným odvětrávacím šachtám byla mrtvá těla vystavena neustálé cirkulaci vzduchu. Minimální vlhkost, chlad a trvalý průvan tak v některých případech zajistil téměř dokonalou konzervaci vysušených ostatků. Podobné případy mumifikace známe i z jiných míst naší země a to především z podzemních prostor, kde byly přítomny téměř totožné mikroklimatické podmínky.

Staří pohané však věřili, že k přirozené mumifikaci dochází z jiného důvodu. Podle jejich přesvědčení mrtvé tělo nepodléhá rozkladu ze dvou příčin. Buď byla a je i po smrti daná osoba v mimořádné oblibě boha či bohů, nebo naopak v jejich značné nemilosti. Pokud by tedy zachovalé a mnohdy také libě vonící ostatky některých křesťanských světců byly znakem Boží milosti, kam bychom zařadili fexty? Mezi oblíbence či bytosti zavržené?

Svatoprokopská krypta byla díky panu Studničkovi vyčištěna, rakve srovnány a uspořádány, mrtví označeni jmény a dalšími dostupnými údaji. Až na dvě výjimky šlo o těla zesnulých v 18. století. Byla tu ale také identifikována mumie slavné krajkářky Magdaleny Grambové (na plánku rakev č. 30), která zemřela ve století 17. a mumie bezkonkurenčně nejstarší, tedy tělo vambereckého zmrzlíka. To bylo položeno do dubové rakve a její víko opatřeno jmenovkou Bohuslav z Chrastu (na plánku rakev č. 1). Konečně i on měl po dlouhých staletích v klidu spočinout. No, nestalo se tak.

Bohuslav z Chrastu

V lodi kostela sv. Prokopa se dnes nachází starý náhrobek. Z jeho neuměle tesaných liter můžeme číst, že patří bývalému majiteli zdejšího panství a hlavně nositeli stejného jména, jakým je označena fextova rakev. Ano, zdá se, že je to náhrobek Vambereckého fexta, který skonal v roce 1508 (?). Tento pískovcový náhrobní kámen byl spolu s náhrobkem Magdaleny Grambové (†1671) objeven v podlaze nového barokního svatostánku v roce 1898 při rekonstrukci po požáru a oba byly poté instalovány na stěny interiéru kostela.

Na obrubě kamene z počátku 16. století můžeme podle historika prof. Dr. Josefa Kalouska (*1838 - †1915) číst:

Anno dny vmrziel gt vroz ... dob pamty pan Bohuslav z Chrastu a na wabercze ten pon po pwoni neli lta panie tysczi po piet X viij

neboli: Anno Domini umřel jest urozený dobré paměti pán Bohuslav z Chrastu a na Vamberce ten pondělí po provodní neděli léta páně tisícího po pětistech osmého.

Dr. Aug. Sedláček (*1843 - †1926) s tímto překladem souhlasil, až na poslední dvojčíslí. Podle něj je před osmičkou vytesána ještě desítka a rok úmrtí by tedy v tom případě byl 1518.

Tělo Bohuslava z Chrastu patří mezi ty nejzachovalejší mumie ve svatoprokopské kryptě. Do hrobky přitom mohlo být přemístěno až více než 200 let po své smrti. Odkud bylo ale do krypty přeneseno? Proč bylo údajně opřené ve vzpřímené poloze o jeden z pilířů? Kdy se tento muž narodil a jaké bylo jeho působení v roli majitele panství? Kde byla původní hrobka Bohuslava z Chrastu, na které spočíval zmiňovaný náhrobek? Je možné, že byl stejně jako Magdalena Grambová prvotně pochován v jakési kobce starého kostela, kde rovněž panovaly pro přirozenou mumifikaci více než příznivé podmínky?

Navíc tu jaksi nesouhlasí letopočty. Podle náhrobku i označení na rakvi totiž zemřel Bohuslav z Chrastu o pět let dříve, než se stal spolu se svým bratrem Karlem majitelem vambereckého panství. Bratři si Vamberk, čerstvě získaný od Jana ze Šumburka, spolu s několika vesnicemi na půl rozdělili roku 1513, kdy Bohuslavu navíc připadl i zdejší hrad. I kdyby měl ale pravdu Dr. Sedláček a na náhrobku je vytesán rok úmrtí 1518, Bohuslav z Chrastu je zmiňován jako stávající majitel zdejšího panství ještě v roce 1522!

Buď je tedy chybný některý z udávaných letopočtů, nebo se jedná o jiného Bohuslava, možná předka majitele Vamberku. V tom případě je pravděpodobné, že tento muž, označovaný za fexta, zemřel a byl pochován jinde než v tomto městě a do hrobky v prostoru hradu byl přemístěn až následně svými potomky, svým stejnojmenným synem. Dědičkami panství na řece Zdobnici se po Bohuslavu z Chrastu staly tři jeho dcery Anna, Esterka a Bohunka. Ani ony, ani jiný člen tohoto rodu již zřejmě v kryptě pod sv. Prokopem druhotně pochovány nebyly. Jejich rodinná hrobka se pravděpodobně nacházela jinde a jediné tělo, které se kromě Magdaleny Grambové zřejmě více než jednou stěhovalo, bylo tělo našeho „fexta“. Proč? O jeho životě ani smrti nevíme skoro nic. O jeho posmrtném působení se jedna historka dochovala.

Nevydařený přípitek s fextem

Když o vánocích 1741 táhla krajem vojska pruského krále Fridricha II. Velikého, který právě válčil s Marií Terezií o rakouské dědictví, usadila se na sv. Štěpána ve Vamberku dragounská jednotka majora Grollmana o síle 168 mužů. Vojáci, jak už to tak bývá, se po pár dnech začali ukrutně nudit a čas mimo jiné utápěli na dně sklenic v místní panské výsadní hospodě Milenka.

Při jedné takové opilé kratochvíli se jim připomněla legenda o místním fextovi a stále neuspokojení vojáci zatoužili připít si i s ním. Kdo prý pro něj dojde do nedalekého kostela a přinese ho k Milence, tomu ostatní zaplatí plný sud vína. Zpočátku se k tomuto úkolu nikdo neměl, po krátkém váhání se ale přihlásil nejodvážnější či nejopilejší z nich, lajtnant Galle. Vzápětí vrávoravým krokem, ale neohroženě mizel do tmy a jeho rozdivočelí kumpáni pokračovali v zábavě. Věřili, že lajtnant skončí kdesi v příkopu, kde si ho ráno při cestě z putyky vyzvednou. Ke zděšení všech však tlemící se Galle po chvíli stanul ve dveřích, podpíraje v pase děsivou, ještě mnohem hůř se šklebící mumii. Ke stolu však tohoto mrtvolného hosta vojáci už nepozvali. Všem v okamžiku došlo, že svůj žert poněkud přepískli a hnali zmatlaného lajtnanta, aby fexta okamžitě vrátil do kostelní krypty.

Zábava se pak jaksi zadrhla a nikomu už do smíchu nebylo. Za zády stále jakoby cítili stín kostnaté vysušené smrti a kořalka jim načichla zatuchlinou. Poněkud zaražení a znavení vojáci v hospodě usnuli na umaštěných stolech a ráno si dlouho nemohli vzpomenout, co se v noci přihodilo. Když si pak konečně vybavili pozdní návštěvu ze záhrobí, uvědomili si, že poručík Galle chybí! Doufali, že ho naleznou přeci jen spícího kdesi v tom příkopu a tak se vydali cestou ke hřbitovu. U hřbitovní zdi pak skutečně tělo svého kamaráda objevili, mrtvé, s nepopsatelnou hrůzou vtisknutou do tváře. V kostnici pak našli i samotného fexta. Opřeného jako obvykle o pilíř krypty a jeho vyschlý, zčernalý, kostnatý hnát pravé ruky pevně svíral utržený límec poručíka, který získal sud vína a ztratil vlastní život.

Jak podobné jsou si příběhy fextů z Kostelce nad Labem a Vamberka. Dva rody, dva bratři napůl vlastnící v 16. století nevelké městečko. Jejich mumifikovaná těla uchovávaná v hřbitovní kostnici jako těla zmrzlíků a jejich posmrtná neochota měnit místo posledního odpočinku. Ten kdo je vyrušil a z kostnice vynesl, zaplatil za to životem. Zemřel hroznou smrtí, ale až poté, co těla do krypty vrátil. Skoro jako by posmrtně zamrzlí fexti, vědomí si své imobility, záměrně trestali troufalce, až když je zase odnesl zpět do jejich hibernakula.

Milenec hraběnky Grambové

Narazil jsem ještě na jednu pověst o Vambereckém fextovi. Je to poněkud bulvární verze příběhu zmrzlíka od Svatého Prokopa a je neslučitelná téměř se vším, co jsem dosud o tomto nezmarovi napsal. Přesto bych se o ní zmínit měl. Podle této verze byl zdejší fext původně milencem hraběnky Magdaleny Grambové. Té Magdaleny, jejíž náhrobek i mumifikované tělo bylo nalezeno v kostele sv. Prokopa.

Hraběnka byla belgickou manželkou nizozemského šlechtice Kašpara Gramba, který se jako generál císaře Ferdinanda II. podílel na potlačení stavovského povstání na území Čech. Za tyto zásluhy získal v rámci pobělohorských konfiskací některé pozemky v kraji a v roce 1627 kupuje od Marie Trčkové z Lobkovic i vamberecké panství. Po jeho předčasné smrti připadá Vamberk spolu s panstvím Potštejn a Kostelec nad Orlicí jeho ženě Magdaleně, která nad ním následně vládne tvrdou rukou. Z rodných Flander sice přináší do Vamberku umění paličkování dle belgických vzorů, které následně vambereckou krajku proslaví po celé Evropě, její poddaní však mají trochu jiné priority. Touží se konečně uvolnit z robotních povinností, chtějí vrátit alespoň část půdy a svobodně provozovat řemesla. O tom však jak se zdá, nechce hraběnka ani slyšet.

A tehdy do života Magdaleny vstupuje jakýsi pohledný důstojník. Za peníze z prodaných osmi jiter luk, kterými ho vamberečtí uplatili, se má vetřít do hraběnčiny přízně a „nějakým způsobem“ jí přimět ke zrušení roboty. Magdalena byla stále ještě mladá, pohledná a hlavně již dlouho osamělá žena. Snad díky tomu se důstojníkovi roku 1637 skutečně podařilo hraběnku k požadovaným ústupkům přemluvit a tento bezejmenný neznámý si získal nejen vášnivou lásku belgické krajkářky, ale i vděčnost prostého lidu.

Jak už to tak ale u vojáků chodí, byl důstojník zakrátko povolán do pole, kde v boji se Švédy bídně padl. Znovu osamělá hraběnka se však s jeho smrtí nemohla jen tak smířit a nechala proto jeho tělo z bojiště přivézt a vystavit ho v otevřené rakvi ve vambereckém kostele.

Zbytek pověsti už můžeme tušit. Tělo důstojníka stálo opřené ve svatostánku u zdi, nepodléhalo rozkladu, občas se snad i pohnulo a lidé se ho báli. Poznali v něm fexta. Nakonec přestávali chodit na bohoslužby a situace se stala nadále neúnosnou. I Magdaleně se již začaly o nemrtvém milém zdát ošklivé sny a tak za ním naposledy zašla, rozloučila se a následně ho nechala najatým fextobijcem vybaveným speciální čarovnou kulí poslat konečně na věčnost. Nocí třesk jediný výstřel a ráno se všem obyvatelům Vamberka o poznání lehčeji dýchalo. Tělo nezmara bylo v tichosti přeneseno do kostelní krypty, kam se za ním po smrti odebrala i sama hraběnka.

Fext v ohrožení

Vamberecká krypta kostela sv. Prokopa byla znovu otevřena v roce 1898 při likvidaci následků požáru kostela. V roce 1954 byl do ní přiveden nový vchod ze severní kostelní věže a při té příležitosti došlo znovu k jejímu vyčištění, překrytí některých mumií skleněnou tabulí a opatření dalších rakví autentikou s nově zjištěnými údaji. Krypta pak byla zpřístupněna veřejnosti a hojně navštěvována turisty.

Vše se ale pokazilo v roce 1985. Tehdy došlo k zabetonování a přerušení odvodu dešťové vody od kostela i ke změnám v úrovni okolního terénu. Asfaltem byly pokryty plochy mezi kostelem a školou, což znemožnilo odpařování vlhkosti. V roce 1990 pracovníci Okresního muzea Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou zjistili, že je dřevo rakví v kryptě na omak mokré a naměřená vzdušná vlhkost přesahuje 90%. U mumií bylo zjištěno napadení plísněmi a kožojedy.

Po staletí účinné konzervující mikroklima bylo zničeno a mrtvá těla ohrožena. Aby mohly být alespoň některé mumie zachráněny, byly roku 2000 přemístěny do krypty kláštera v Broumově. V chladu a temnu tu dnes čekají na svůj další osud a případně na zatím nejistý návrat do Vamberku. Spolu s nimi tu čeká a prý zatím nečinně odpočívá i dvoumetrové tělo Bohuslava z Chrastu, nebo možná tělo hraběnčina milence, prostě tělo Vambereckého fexta. Podle posledních zpráv však ani podmínky v broumovské kryptě nejsou pro mumifikovaná těla ideální a tak hrozí, že se neohrožený, nesmrtelný nezmar po více než pěti stech letech přeci jen nakonec rozpadne v prach.

Zrození zmrzlíka

Nevím a marně jsem po tom ve starých pramenech pátral, stává-li se jedinec údajným fextem již při početí, či až po splnění patřičných podmínek při jeho příchodu na svět. Tedy, narodí se uzavřen v plodovém obalu proto, protože je fextem, nebo se stane fextem proto a poté, co se narodí uzavřen v plodovém obalu a jeho část je mu vložena (zašita) do podpaží. Je fextovství dědičné, geneticky předurčené, nebo je to přeměna křehké lidské bytosti na festovní prostřednictvím magického rituálu? Je fext stále člověkem s mimořádnými schopnostmi, jiná rasa, nebo již jiný druh, slepá vývojová větev, nadčlověk s jakýmsi „božským“ genem, či paranormální stvoření?

Lékařské statistiky říkají, že k vzácnému narození v plodovém obalu (1 dítě z 80000) dochází především při předčasných porodech. Může to vypadat, jakoby novorozenec ještě nebyl dostatečně silný pro příchod na svět a tak je mu přírodou ponechána ochranná košilka. Dokážu si představit, jak porodní bába pro zachování ohroženého života takového dítěte, sáhne k starému magickému obřadu a kousek té košilky mu přichytí pod paži, aby nadále dodávala novorozenci sílu. Snad při tom odříkává i patřičnou formulku, v které se praví cosi o dlouhém životě, nezranitelnosti, síle a odolnosti těla až za hrob.

Můžeme vypozorovat, že se fexti často objevují ve skupinách, v rodinných klanech či dokonce v celých komunitách. To by nasvědčovalo tomu, že jde o jakousi genetickou předurčenost. Vysvětlovalo by to také rozpoznatelnost fextů ve společenství ostatních lidí. Ti mnohdy věděli, či tušili, že jde o zmrzlíka, aniž by ten své mimořádné schopnosti nějak „předvedl“. Byl jiný, protože jeho předkové již byli jiní a okolí to třeba i po celé generace vnímalo. Překvapilo mě nejen množství fextů, kteří tu údajně v minulosti mezi lidmi žili, ale i podobnost jejich příběhů, chování, charakteristika. Překvapilo mě i to, jak podobně lidé zacházeli s těly „mrtvých“ nezmarů, jakou jim přisuzovali posmrtnou nebezpečnost, jak shodně popisovali jejich posmrtné, většinou agresivní projevy. Těla fextů bývala umístěna do márnic, kostnic, ale i při vchodech do kostela a to zpravidla ve vzpřímené poloze, opřená o zeď. Člověka mrtvý nezmar napadl, pokud se ho pokusil někam přemístit nebo pokud mu chtěl něco vzít. Napadl ho pak krátkým, ale mnohdy smrtelným atakem, při kterém nejčastěji využil sílu sevření svých rukou.

Zrození legendy

Jak si tedy vysvětlit značně rozšířenou víru našich předků v bytost zvanou fext. Jak pochopit vysazenost zmrzlíků na švédské okupanty a jejich zvýšený výskyt v období třicetileté války? Částečně snad tím, že v těžkých dobách lidé potřebují hrdiny. Potřebují hrdiny s nadlidskými schopnostmi, s kterými přichází naděje.

Pokud se pak nějaký takový člověk skutečně objeví, prokáže ve svém životě výjimečnou sílu, odvahu, houževnatost, vrátí se z války nezraněn, či je jeho tělo po smrti spatřeno nezvykle zachovalé, může se o něm rozkřiknout „Ten se narodil v košilce. Je to fext!“ Ke vzniku konkrétní legendy tak postačí jen povědomí o existenci pověry jak posílit nedonošené dítě a spojit ji s existencí přirozeně mumifikovaného těla, či fyzicky zdatného člověka, vojáka, kterému se vyhnula válečná zranění.

Dá se také vypozorovat, že fexti většinou nepatří k prostým lidem. Nalezneme mezi nimi velmi často důstojníky, rychtáře, mlynáře, myslivce či příslušníky vyššího stavu. Drží se také zpravidla stranou společnosti, jsou jiní, tajemní, výjimeční. V příbězích mají obvykle za života úlohu bojovníka, vůdce či ochránce, po smrti budí respekt až hrůzu.

A i když lidé zvláště v těžkých časech takové „nadlidské“ hrdiny potřebují, zároveň se jich bojí, straní se jich a nikdy je mezi sebe úplně nepřijmou. V dobách, kdy je společnost ovládána nějakým dogmatem, například náboženským, to ani není možné. Nezapadají do žádného schváleného učení, přicházejí z temnoty neznáma a tam by se také měli vrátit. Neboli jinak řečeno, měl by existovat způsob, jak se jich v případě nutnosti zbavit. Magie, chránící je před zraněním či smrtí je zpravidla uchovávána v nějakém nosném médiu. Může jít o opasek, plášť, nějaký amulet či kousek plodového obalu a působení tohoto média by mělo jít deaktivovat. A tak i fexti, stejně jako mnoho podobných neohrožených či nezranitelných, které známe z pověstí, mýtů a bájí, mají svoji „Achillovu patu“. Přestože jsou proti kulím festovní, protože mají svojí „ochranou košilku“, jedna zvláštní kule jim přeci jen ublížit schopná je. Košilkou může proniknout a o život je připravit zásah kulí skleněnou! Někdy je udávána i kule stříbrná, odlitá nejlépe z dědičného stříbra a následně zchlazená ("zakalená") v lihu.

Když se fext úspěšně vyhne všem skleněným kulím a po velmi dlouhém žití přeci jen nakonec „zemře“, projde jeho tělo zvláštní proměnou. Za života hrdinové se změní v jakési seschlé děsivé cosi, co uvízlo mezi naším a oním světem. Cosi, co jakoby ztratilo lidské vlastnosti, zastavilo činnost všech svých orgánů a zůstalo mu jen něco jako obraná křečovitá síla. Prostě zmrzlík. Připomíná mi to některé druhy hmyzu či obojživelníků, které přes zimu skryté hibernují a čekají, až se vrátí vhodné podmínky pro aktivní život. Vhodné podmínky nebo možná jakási „mobilizace“, když se v kraji znovu objeví fatální ohrožení.

Švédský generál Johan Gustafsson Banér (*1596 - †1641) obsadil po neúspěšném obléhání Prahy v roce 1639 Hradec Králové a jeho vojáci udělali obyvatelům východních a severovýchodních Čech ze života peklo. Celé vesnice byly vypalovány, vesničané bezdůvodně zabíjeni. Vše co se dalo zpeněžit nebo sníst seveřané uloupili, zbytek vyplenili. Lidé prchali do lesů a skal, skrývali se jako štvaná zvěř. Další vlny švédského drancování nelítostně pustošily kraj v letech 1642, 1643 či 1646. Jako by to nestačilo, přidala se i velká neúroda, mor, dobytčí mor a ničivé bouře, likvidující poslední zbytky plodin. Zdálo se, že nepřežije nikdo a nic, že svět již nemá budoucnost. Snad právě tehdy povstali nesmrtelní nezmaři, aby vzkřísili naději. Snad právě proto registrujeme jejich zvýšený výskyt ve východních Čechách. To oni se museli postavit Švédům, když to neudělal nikdo jiný.

Myslím, že lidé vystavení bezuzdnému řádění cizáckých vojsk v zoufalství hledali pomoc v pověrách a magii. Když nenašli zastání u své vrchnosti, stvořili si mýtus mocného ochránce. Stvořili tak promyšlenou a angažovaně šířenou personifikaci naděje, které bylo uprostřed toho zoufalství jen těžko neuvěřit. Ve Vamberku byly tyto bytosti tak silně zakořeněny ve všeobecném povědomí, že se tu o lidech, kteří se rychle zotaví z nemoci či zranění, kteří lehce překonávají útrapy a dožívají se vysokého věku, ještě na počátku 20. století říkalo „Je jako fext.“

Rubrika:

Záhady

Tags:

historie

hrobky kostnice

pověsti legendy

Svatojakubské osárium

Leoš Drahota — Sun, 02 Oct 2011 08:08:00 +0000

Jedno z nejobsáhlejších druhotných úložišť lidských ostatků na světě se nachází pod brněnským Jakubským náměstím a hlavně pak v kryptě pod kostelem svatého Jakuba. Dlouho mezi zasvěcenými existovalo vědomí, že se nějaká kostnice v blízkosti chrámu skrývá. Nevědělo se ale kde přesně a jak opravdu vypadá. Objev skutečné podoby osária však mnohým vyrazil dech. Teď se připravuje zpřístupnění tohoto unikátu veřejnosti.

V roce 2001 došlo v rámci průzkumu podzemí, u příležitosti architektonické úpravy Jakubského náměstí, k zajímavému objevu. První průzkumné sondy nejprve narazily pouhých třicet centimetrů pod úrovní vozovky na lidské ostatky z původních hrobů a naznačily tím možnost dalších překvapujících nálezů. Na místě, kde do roku 1785 stávala kaple sv. Mořice, odhalila půl metru pod povrchem další sonda rozlehlou podzemní kryptu, zcela zaplněnou lidskými kostmi. Potvrdil se tak předpoklad, vyplývající z některých historických pramenů, že zde byla vybudována jedna ze zapomenutých brněnských kostnic. Největší překvapení však čekalo na archeology jen o pár metrů dál, v bezprostřední blízkosti kostela sv. Jakuba.

Brněnský kostel sv. Jakuba byl vystavěn někdy na počátku 13. století. V roce 1231 získal farní právo a s ním kromě možnosti křtít a oddávat i právo pohřbívat. Podoba sv. Jakuba doznala během staletí několika změn. Na místě původní románské stavby započala v 15. století stavba nového chrámu, jehož dnešní podobu pak určila především regotizační úprava z druhé poloviny 19. století. Na hřbitově, založeném kolem tohoto svatostánku, se zpočátku pochovávali jen kolonisté přicházející do Brna z Flander, Německa a Valonska. Čeští starousedlíci byli k věčnému odpočinku ukládáni na hřbitov u kostela sv. Petra. Po úpravě hranic svatopetrské a svatojakubské farnosti roku 1293 pak byli na oba dva hřbitovy lidé pochováváni již jen podle farní příslušnosti.

Hřbitov obklopující kostel sv. Jakuba se však rychle plnil. Omezený prostor, stále více svíraný městskou zástavbou brzy vyžadoval úsporné hospodaření s místem. Hroby byly hloubeny blízko sebe, později se začaly překrývat. Díky dlouhodobému využívání pohřebiště a vršení novějších hrobů na starší se úroveň hřbitovního terénu, obehnaného mohutnou zdí, zvedla vysoko nad okolní povrch. V druhé polovině 16. století přestala veřejná pohřebiště, soustředěná při farních kostech kapacitně postačovat rozrůstající se brněnské populaci, a proto byl roku 1580 založen nový hřbitov, situovaný za hradební zdí před Veselou bránou. Na tento hřbitov pak byli následně pohřbíváni méně majetní Brňané a příslušníci nižších stavů. Těm významnějším a majetnějším občanům bylo znemožněno ukládat se k věčnému spánku v blízkosti kostela sv. Jakuba až roku 1784, kdy vešla v platnost císařská nařízení, zakazující z hygienických důvodů pohřbívání uvnitř měst. Zavádění Josefínských reforem stálo také za rušením mnohých stávajících hřbitovů a to postihlo i pohřebiště u sv. Jakuba.

Starý hřbitov byl srovnán s okolním povrchem, obvodové zdi strženy a hroby zrušeny. Plocha bývalého hřbitova byla rozparcelována a v dražbě prodána. Neslavně dopadla i většina náhrobních kamenů, které byly prodány nebo použity na vydláždění Jakubského náměstí. Desetitisíce kostí zesnulých pak bylo nutné vyjmout ze země a uložit do kostnic.

Kostnice vznikaly po celé Evropě již od 13. století. Stejně jako v Brně omezené prostory pohřebišť při farních kostelech, často obklopených městskou zástavbou, nestačily pojmout rostoucí počet nebožtíků a zvláště v období válek či morových epidemií bylo nutné hledat „náhradní řešení“.

Nebylo zvláštností, že se těla ukládala do hrobu jen na nějakých deset, dvanáct let, pak byly kosti ze země vyzvednuty a hrob byl znovu k dispozici pro další pohřeb. V dobách nejtěžších, kdy evropská města vylidňovaly smrtící epidemie, se potom v některých oblastech stalo nutností uložení do země jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby se měkké tkáně oddělily od kostí. Ty byly vzápětí z hrobu vyjmuty a vhozeny či naskládány do kostnic či velkých společných jam. Hrob byl následně ihned na chvíli „propůjčen dalšímu čekateli“. Brno zasáhla epidemie moru či cholery několikrát. Stalo se tak v letech 1349, 1355, 1439, 1495, 1558, 1571, 1577, 1583, 1648, 1709 a 1713. V těchto neveselých časech umíralo i několik desítek lidí denně a bylo potřeba, většinou s vypětím všech sil, udržet ve městě jakž takž snesitelnou situaci. Druhotná úložiště lidských ostatků to pak přeživším obyvatelům Brna částečně umožňovala. Poblíž kostela sv. Jakuba a bývalého přilehlého hřbitova bylo zřízeno hned několik kostnic. Bohužel se ale nedochovaly žádné prameny, blíže specifikující kde se tato osária nacházela a jakou měla podobu.

První nadějné nálezy roku 2001 vnesly velké očekávání do dalšího hledání a to pak pokračovalo v jižní části Jakubského náměstí. Mezi kostelem a rohem Rašínovy ulice odhalila sonda v hloubce asi čtyř metrů cihlovou zeď, ze které se po jejím probourání začaly sypat lidské kosti. Podél zdi, stáčející se směrem ke kostelu, byla následně vyhloubena podzemní štola a dalším, o deset metrů severněji vedeným průrazem zdi bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o kostnici a ne jen o volnou skládku hřbitovních kostí.

Vlastní průzkum objevené kostnice mohl začít. Po vniknutí do zděného klenutého prostoru se archeologové ocitli v podzemní chodbě, místy až po klenbu vyplněné lidskými ostatky. Aby byla co nejefektivněji využita kapacita krypty, byly kosti do podzemí pečlivě po vrstvách vyskládány. Někde byly vrstvy doslova slepené nehašeným vápnem, kterým se prosypávaly zejména ostatky obětí smrtelných epidemií. Aby průzkum mohl pokračovat, bylo nutné vrstvy kostí postupně rozebrat a vynést je do provizorních sklepních úložišť. Vyklízením kostí se před průzkumníky otevíraly další a další podzemní prostory, které udivovaly nejen svým obsahem, ale i poměrně zachovalým stavem a rozlehlostí.

Chodba kostnice dovedla objevitele nejprve ke křížení, kde se krypta dál rozdělovala do dvou nových směrů. Jihozápadní větví pronikli do velké, ostatky zaplněné obdélníkové komory, k severu se stáčející cesta přivedla průzkumníky až k základové zdi kostela sv. Jakuba. Tady se chodba nejprve zúžila, aby vzápětí vyústila do obrovské tříkomorové krypty, zcela zaplněné kostmi mnoha tisíců lidí.

Předpokládá se, že tato velká kostnice, nacházející se pod západní částí kostelní lodě byla založena v 17. století. Do dvou velkých hranic sem byly ukládány kosti z nedostačujícího hřbitova a později i z rušených kostelních hrobek. Po jejím naplnění bylo vstupní schodiště, sestupující sem ze středu kostela, napevno uzavřeno kamennou deskou, označenou letopočtem 1746. Již v roce 1741 však vydal olomoucký biskup povolení k vybudování kostnice nové. Ta byla nákladem 250 zlatých vystavěna pod náměstím při jižní zdi kostela a s tříkomorovou starou kostnicí spojena do oblouku se stáčející chodbou. I tato kostnice však byla během pouhých šesti let naplněna. Bylo proto rozhodnuto o dalším rozšíření osária a z chodby vedoucí k nové kostnici byla budována odbočka, která měla novou kostnici obejít a propojit celý komplex se stavbou stojící v jihozápadní části hřbitova. Ta nesla na starých mapách označení Totenkapelle, tedy kaple mrtvých a i ona sloužila pravděpodobně jako další osárium.

Nová, 18 metrů dlouhá chodba však nikdy až do kaple mrtvých nedosáhla. Její stavba byla zastavena a kaple zrušena či zlikvidována při pozdějším budování Rašínovy ulice. I prostory nedokončené slepé chodby však byly využity jak jinak, než pro uložení kostí. Právě do této části komplexu se pak v roce 2001 podařilo proniknout na počátku průzkumu a odtud byl celý systém osária následně odhalen.

O tom, jaký byl ve svatojakubské farnosti nedostatek místa k pohřbívání nebožtíků, svědčí i další nález, který v roce 2003 překvapil badatele, historiky a památkáře. Se souhlasem brněnského děkana a faráře u sv. Jakuba Václava Slouka, byly 26. května toho roku postupně otevřeny všechny známé kostelní hrobky. V jihovýchodní části závěru presbytáře pak byl pod kamennou deskou odhalen další prostor využitý jako kostnice. Hrobka byla až po okraj naplněna lidskými kostmi, ale k důkladnějšímu průzkumu nedošlo. Rozsah tohoto úložiště byl pouze odhadnut a nález zdokumentován. Zajímavý objev se při otevírání hrobek podařilo učinit i v hrobce situované ve střední části kostelní lodě, při jižní stěně sv. Jakuba. Tam na historiky čekal doslova tajný depozitář starých a velmi vzácných náhrobních kamenů, pocházejících z podlahy kostelní lodě. Stály tu neuspořádaně zapomenuté zřejmě z 18. století, kdy byla podlaha kostela nově vydlážděna. Některé z náhrobních kamenů byly tehdy prodány, některé použity při úpravě terénu v okolí sv. Jakuba, jiné vsazeny do obvodových zdí kostela a tyto, zřejmě zvlášť ceněné, v tichosti uloženy do poloprázdné hrobky. Kromě jiných se tu podařilo identifikovat náhrobní kameny brněnského primátora Georga Stromanse z Althoffu (+1660), lékárníka od Červeného raka Heinricha Nasse (+1698) či měšťana Kryštofa Langhausera (+1535).

Bylo zřejmé, že se archeologům podařilo pod Jakubským náměstím objevit velmi cennou historickou památku. Komplex osária je ojedinělou ukázkou původního druhotného uložení lidských ostatků nebývalého rozsahu. Antropologický výzkum uloženého kosterního materiálu by navíc mohl být významným zdrojem poznání života starých obyvatel Brna. Odhaduje se, že jsou tu uloženy ostatky více než 50 tisíc lidí, mezi nimiž je mnoho obětí epidemií moru, cholery či třicetileté války. Co ale s kostnicí dál? Ponechání kostnice v situaci, ve které byla objevena, by postupně vedlo k jejímu zničení. Bez účinného systému odvětrávání by vlhkost, bakterie a plísně kosti časem zcela rozložily na prach, otřesy z blízké rušné komunikace by mohly narušit statiku podmáčených cihlových zdí. Následné hroucení klenutých stropů by zase zpětně ohrozilo nadloží kostnice a mohlo by vést až k propadům Jakubského náměstí či přilehlých ulic.

Bylo rozhodnuto, že se komplex svatojakubské kostnice zrekonstruuje a následně zpřístupní veřejnosti. K tomu bylo nutné provést celou řadu úprav. Klenby a stěny se díky původní vnější izolační jílové vrstvě nacházely většinou v dobrém stavu, bylo je ale třeba očistit, protože velké množství zde uložených kostí patřilo lidem nakaženým morem či cholerou. V novějších částech kostnice bylo také nutné položit dlažbu, neboť původní hliněnou podlahou ke kostem vzlínala vlhkost, urychlující jejich rozklad. Vyzděno muselo být chybějící čelo slepé chodby a zadní stěna komory novější kostnice. Oba tyto prostory byly také nově vybaveny odvětrávacím komínkem, protože původní větrací otvory byly již kdysi dávno zneprůchodněny. Kosti, které byly z novějších prostor osária vyneseny, se z velké části rozpadaly. Bylo proto nutné je roztřídit, očistit a ty kompaktní při návratu do podzemí pečlivě uspořádat. Ze šestnácti stupňů do řad posazených lebek bylo vyskládáno čelo slepé chodby, z lebek a holeních kostí dvě protilehlé stěny v nové komoře kostnice. Rozpadlé kosti a drobné úlomky budou pietně pohřbeny na Ústředním hřbitově.

V prosinci roku 2010 Rada města Brna schválila zahájení zadávacího řízení veřejné zakázky na zpřístupnění kostnice. Celkem by zpřístupnění Svatojakubského osária mělo přijít na 38 miliónů korun, z čehož by 13 miliónů měla tvořit dotace od EU. Pro pohodlný a základní provozní i technické zázemí poskytující přístup do osária bude vybudována podzemní vstupní hala, do které se bude sestupovat po schodišti přímo z jižní části Jakubského náměstí. V hale návštěvníci najdou informační tabule, prodejnu vstupenek, toalety či sochu Chárona – převozníka mrtvých do podzemní říše. Uvažuje se o tom, že součástí expozice budou i náhrobní kameny, objevené při otevírání hrobek v roce 2003. Vlastní kostnice by pak měla být místem historického poznání, piety i chvíle zamyšlení.

V roce 2011 bylo přistoupeno k vyklizení velké tříkomorové krypty. Práce to rozhodně není jednoduchá, ale občas přináší i příjemná překvapení. V červnu byly pod vyklízenými kosterními pozůstatky odhaleny dvě vzácné renesanční rakve, jedna z nich dokonce s původní malbou. Nalezeno bylo také zatím asi dvacet velmi pěkných přívěšků, tzv. svátostků, které se dávali zemřelým na jejich poslední cestu. Dá se předpokládat, že nové nálezy budou následovat a dále obohatí naše poznání. Lidské ostatky i všechny ostatní objevy čeká podrobný výzkum, vyklizený prostor bude očištěn, hygienicky ošetřen a důkladně prozkoumán. Zrestaurován, případně nově vybudován bude odvodňovací a odvětrávací systém, celá krypta pak stavebně zajištěna a revitalizována. Teprve poté se kosti mrtvých vrátí do velké kostnice. Bude upravena ve stylu jakési kaple, při jejíchž stěnách budou ostatky uloženy. Obklopeni kostmi tisíců zemřelých budou moci návštěvníci před velkým křížem na chvíli spočinout a ponořit se do vlastních niterních myšlenek, které nepochybně návštěva tohoto působivého osária vyvolá. Mezi mrtvé pod Jakubským náměstím by se první návštěvníci mohli poprvé podívat na konci roku 2012.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags:

Zachráněná hrobka

Leoš Drahota — Tue, 04 Apr 2006 20:50:14 +0000

Vrátil jsem se skoro po třech letech na místo, kde jsem v příšeří zpustlého lesa zanechal svému osudu rozpadající se kamennou hrobku, abych se podíval na její současný stav.

Sníh konečně slezl z polí a luk, voda naplnila řeky, přehrady i některá města a já pocítil potřebu se trochu vyvětrat. Vzpomněl jsem si na „Zapomenutou hrobku“, o níž jsem v roce 2004 do Moskyta psal, vzal jsem foťák a vyrazil. Když jsem tuto neobvyklou stavbu opuštěnou v hustém lesním porostu viděl naposledy, zdálo se mi, že jí moc času nezbývá. Na střechu padl mohutný kmen stromu, kapli chyběly dveře a vnitřek byl vlhký, zpustlý a rozbitý. Dveře chyběly i u vchodu do vlastní podzemní hrobky, kde se válely zbytky lidských koster a pokroucených rakví. Čekal jsem proto, když jsem se nyní blížil k malému lesíku, že uvidím nejspíš už jen hromadu rozvalin než cokoliv jiného. Mýlil jsem se však!

Hrobní kaple stála na vymýceném palouku chráněném drátěným plotem se zamčenou brankou a svítila novotou. Nadzemní kaple i podzemní hrobka byla opatřena zánovními dveřmi a stromem nabouraná střecha byla zajištěna provizorní krytinou. Na několika místech bylo k vnější zdi stále připevněno lehké lešení, sloužící k provádění oprav.

Na „Zapomenutou hrobku“ si zdá se někdo po dlouhých letech vzpomněl, nebo možná obci překvapivě zbyly peníze na záchranu této památky. Když jsem kapli obcházel z uctivé vzdálenosti vymezené plotem, všiml jsem si, že vnitřek za nezasklenými okny je stále zřejmě v tom stavu, v kterém jsem ho viděl v srpnu 2003. Rekonstrukce tedy stále ještě zdaleka není hotova. Chybí okna, poctivá střecha a vnitřní prostory budou vyžadovat zásadní úpravy. Přesto mě potěšilo, že se do toho někdo vůbec pustil. V jakém stavu je v současné době podzemní hrobka, jak bylo naloženo s nepřehlednou změtí lidských ostatků, rakví a smetí, které tu po sobě zanechali různí návštěvníci, nevím. Možná to ale bude největší problém - uvést hrobku do rozumného stavu a zároveň zachovat k mrtvým zaslouženou pietu. Větší terénní úpravy bude zřejmě vyžadovat také pozemek na kterém hrobka stojí. Restaurátorský zásah by pak potřebovala socha jednoho ze svatých, stojící poblíž vchodu.

V článku ze začátku roku 2004 jsem nechtěl prozradit, kde se hrobka nachází, abych na ní neupozornil různé nenechavce a neurychlil tím její zánik. Dnes mohu zdá se již klidně napsat, že hrobka stojí v lese u vesnice Nebřenice poblíž Velkých Popovic, při silnici na Chomutovice a zdá se, že bude na několik příštích snad desítek let zachráněna. Coural jsem se ještě chvíli zimou právě opuštěným okolním lesem a pak uspokojen z předjarní procházky, zamířil jsem zpátky k autu. Největší překvapení mě však teprve čekalo.

Když jsem se vracel do Nebřenic, uviděl jsem za plotem jednoho stavení dříví štípajícího domorodce a napadlo mě zeptat se ho, jestli o hrobce něco neví. Dozvěděl jsem se tak, že celý pozemek i s hrobkou koupil nějaký soukromý majitel, pustil se do opravy kaple na vlastní náklady a nemá nic společného s rodem, kterému původně hrobka patřila. Není známo jaké má s kaplí úmysly a proč vůbec do staré kamenné stavby investuje. Za záchranou kaple tedy překvapivě nestojí ani obec, ani památkáři a ani nikdo z potomků pochovaných. Rod Schüttelsbergů, jehož 10 příslušníků bylo podle náhrobní desky v rodinné hrobce pohřbeno, pocházel prý odněkud od Průhonic, dávno zmizel v propadlišti dějin a hrobka je možná to jediné co po něm zůstalo. Tímto zjištěním mě další osud hrobní kaple u Nebřenic začal opět zajímat a možná proto o něm znovu budu psát. Někdy příště.

28. srpna 2006 jsem dostal zprávu od současných majitelů hrobky v Nebřenicích, v níž mě informovali, že rekonstrukce objektu zdárně pokračuje, ostatky mrtvých byly z hrobky vyzvednuty a řádně pohřbeny podle předpisů, objekt již má hotovou novou střechu a provádí se další opravy. Zdá se tedy, že tato památka zapomenutá v lese u malé vesničky, bude díky soukromé iniciativě skutečně zachráněna!

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Zapomenutá hrobka

Tags:

historické objekty

hrobky kostnice

Kostnice v Sedlci

Leoš Drahota — Tue, 23 Aug 2005 13:17:34 +0000

Kosti a kostičky z tisíců zemřelých tvoří unikátní výzdobu hřbitovní kaple v Sedlci u Kutné Hory.

Hřbitovní kapli Všech svatých, která ukrývá sedleckou kostnici, nechali stavět představitelé cisterciáckého řádu koncem 14. století. Jejich klášter, první v Čechách, stál v Sedlci již před založením Kutné Hory a díky stříbru objevenému později pod jeho pozemky si mniši mohli směle dovolit velkorysé stavební aktivity. Vybudovali i nedalekou první českou katedrálu a v té době největší chrám na našem území – kostel Panny Marie. Snad někdy ve 13. století prý přivezl opat sedleckého kláštera Heidenrich z Božího hrobu v Jeruzalémě hrst hlíny a rozházel ji na pozemku dnešního hřbitova. Tím se hřbitovní půda poblíž rozrůstajícího se a prosperujícího města stala součástí Svaté země a zájem o pohřbení v Sedlci velmi vzrostl. Kapacita hřbitova pak byla brzy naplněna. Chtěli tu být pochováni nejen lidé z celých Čech, ale i z okolních zemí. I z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o stavbě hřbitovní kaple - tzv. karneru. Epidemie i husitské války zuřící v blízkosti města dodaly další tisíce mrtvých těl a tak se starší hroby musely rušit a ostatky vyhrabávat. Vždyť jen během morové epidemie v roce 1318 bylo v Sedlci pohřbeno na 30 tisíc lidí!

Karnery se od středověku stavěly jako dvoupatrové kaple, do jejíž spodní části byly ukládány kosti ze zrušených hrobů, zatímco vrchní patro sloužilo k vykonávání zádušních mší za zemřelé. Podle raného papežského nařízení čekaly ve spodním podzemním patře ostatky mrtvých na vzkříšení, vrchní část pak byla zasvěcena Všem svatým, aby zde každý ze zesnulých nalezl svého světce.

Zpočátku byly v Sedlci kosti ze zrušených hrobů jen tak vyskládány kolem kaple. Později (1511) je skoro slepý mnich srovnal do šesti pyramid ve spodní části karneru a založil tak nevědomky dnes unikátní kostnici. Její podoba však během následujících staletí doznala mnohých změn. Kosti byly znovu přerovnány v roce 1661 spolu s opravou klenby, kapli i kostnici pak dále upravil počátkem 18. století Jan Santini Aichl. Při této přestavbě uplatnil na spodní části kaple i v jejím interiéru specifický architektonický styl – barokní gotiku a vytvořil návrhy ojedinělé výzdoby z lidských ostatků. Prvky z lebek, kostí a kostiček navíc ozdobil svícny a dalšími doplňky. Ani to ale nebyla zdaleka poslední úprava sedleckého karneru a jeho ojedinělé dekorace.

V roce 1784 císař Josef II zrušil sedlecký klášter a jeho majetek spolu s hřbitovní kaplí odkoupili orličtí Schwarzenbergové. Ti zadali práci na úpravě výzdoby kostnice řezbáři Františku Rintovi z České Skalice a ten se tohoto úkolu ujal velmi radikálně. Spolu se svou ženou a dětmi rozebral dvě ze šesti pyramid sestavených mnichem, vyčlenil kosti pro výzdobu a zbylé ostatky (40 kubíků) s náležitou pietou pohřbil na hřbitově pod velký železný kříž. Všechny kosti určené k výzdobě vydesinfikoval a vybílil chlorovým vápnem. Pak spolu s rodinou deset let až do roku 1870 sestavoval lebky, lopatky, femury, čelisti, žebra, klouby, obratle a pánve do různých ornamentů, řetězů, monstrancí, písmen a girland, aby tak vytvořil unikátní historickou památku.

Patrně největšímu zájmu z Rintova díla se těší pozoruhodný lustr sestavený ze všech druhů kostí lidského těla, visící ve středu kostnice. Pod lustrem je pak v dlažbě patrný vchod do podzemní hrobky, kde je pochováno patnáct významných kutnohorských občanů. Před jednou ze čtyř zbylých kostěných pyramid mohou návštěvníci kostnice obdivovat erb Schwarzenbergů, složený Rintem s velkým smyslem pro detail. Například krkavec klovající oko uťaté hlavě Turka, v pravé dolní čtvrtině erbu, je svou kombinační názorností až fascinující. O tento výjev obohatil erb významného šlechtického rodu císař Rudolf II poté, co Adolf ze Schwarzenbergu v roce 1598 slavně dobyl tureckou pevnost Raab. Velmi vyvedený je i kalich ve výklenku nad schodištěm u vchodu do kostnice. V prosklených skříních pod lustrem je možné si prohlédnout lebky husitských válečníků, ozdobené hrozivými zraněními. Některé z těchto záseků, proražení či odseknutí velkých částí kosti jsou přitom zhojené, což dokazuje, že voják i s takovou dírou v hlavě nakonec přežil.

Kostnice v Sedlci, uchovávající ostatky až 40 000 mrtvých, má lidem připomínat jejich vlastní smrtelnost a pomíjivost pozemské existence. Vzhledem k unikátní výzdobě a související historii ji však stojí zato navštívit i z jiných, méně filozofických důvodů.

Otevřeno po-ne:
IV.-IX. 8:00-18:00
X. 8:00-12:00, 13:00-17:00
XI-III. 9:00-12:00, 13:00-16:00

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Mnichovské mumie

Svatojakubské osárium

Tags:

církevní objekty

hrobky kostnice

Ztracený Krčín

Leoš Drahota — Mon, 25 Jul 2005 16:02:35 +0000

Tajemství ztraceného hrobu Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan – muže mocného, schopného a nenáviděného.

Je tomu již přes 400 let co zemřel proslulý rybníkář a rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Zanechal po sobě obrovské dílo, které je zčásti hospodářsky využíváno dodnes, pět dcer a nemalý majetek. Byl pohřben jako význačný muž své doby, jen nikdo neví kam! Nějaké stopy však přece jen existují.

Jakub Krčín se narodil 18. července 1535 v Kolíně nezámožné zemanské rodině. Studoval v Praze Karlovu universitu, ale nedokončil ji. Ve službách Viléma Trčky z Lípy na panství Veliš u sebe objevil organizační schopnosti a všimli si jich zřejmě i ostatní. Od roku 1559 již působil jako správce na hospodářství v borovanském klášteře a konečně l.p. 1561 vstupuje do služeb jednoho z nejmocnějších šlechticů té doby - Viléma z Rožmberka. Od toho okamžiku začíná jeho kariéra závratně stoupat. Stává se purkrabím krumlovského zámku, rekonstruuje pivovar, buduje ovčíny a jezy. V roce 1564 začíná s výstavbou prvních rybníků a navazuje tak na svého předchůdce Štěpánka Netolického. O pět let později se Jakub Krčín stává nejvyšším rožmberským regentem. Za zásluhy o rožmberské hospodářství mu Vilém z Rožmberka věnuje panství Leptáč a Jelčany. Regent se dokázal vzorně postarat nejen o hospodářství svého pána, ale i o rozmnožování vlastního majetku. Výhodně se oženil, skoupil několik vesnic, získal doživotně Sedlčany a vybudoval vlastní honosné sídlo – renesanční tvrz Nový Leptáč. Tato výjimečná stavba, později přebudovaná na zámek Kratochvíle, se však tak zalíbila Vilémovi, že ji s Krčínem vyměnil za Křepenice.

V roce 1571 zahájil Krčín stavbu budoucího rybníku Svět, později zrekonstruoval Zlatou stoku, nechal stavět další rybníky a dal tak vzniknout důmyslné a rozsáhlé soustavě jihočeského rybničního hospodářství. Na jaře 1584 se Krčín pro svého pána pustil do budování rybníku Rožmberk na řece Lužnici, jehož 2430 metrů dlouhá hráz byla schopna zadržet až 50 miliónů m3 vody. Vznikl tak největší rybník na našem území. Rožmberský regent s oblibou zakládal mlýny, pivovary a hostince. Na mnoha statcích zefektivnil chov koz, ovcí a hovězího dobytka, zavedl důsledné účetnictví. Byl nadmíru šetrný hospodář a velmi přísný až krutý pán. To samozřejmě vyhovovalo Vilémovi z Rožmberka, méně pak už podřízeným úředníkům a všem poddaným, kteří byli nuceni pro regenta pracovat. Zavedl nové robotní povinnosti a každou neposlušnost či chybu tvrdě trestal. Je známo, že při výstavbě Krčínových rybníků často dohlížel na pracující dělníky jako symbol trestu kat.

V r. 1590 odchází úspěšný hospodář ze služeb Rožmberků na odpočinek a usazuje se na své renesanční tvrzi v Křepenicích. Věnuje se rozšiřování svého panství i bádání v alchymistické kuchyni. Nejvíc ze všeho si možná stárnoucí muž přeje objevit lektvar, který by mu pomohl k mužskému dědici. Takovou medicínu se mu ale uvařit nepodařilo. Jakub Krčín byl dvakrát ženatý a svou první ženu Dorotu si bral čistě z vypočítavosti. Vždy toužil po synovi, který by se stal jeho následovníkem, ale narodilo se mu „jen“ šest dcer. Krčína jich přežilo pět a jak uvidíme, sehrála pravděpodobně jedna z nich v poslední kapitole regentova života významnou roli.

Jako místo svého posledního odpočinku si tento výjimečný organizátor, ekonom, stavitel i hospodářský stratég vybral a připravoval hrobku pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích, které mu od roku 1593 patřily. Do zdejší tvrze se Krčín přestěhoval na sklonku života po smrti své nejmladší dcery a věnoval se i tady svým koníčkům: poezii a alchymii. Tušil již ale, že se zvolna blíží konec jeho činorodé životní cesty a tak, jak už to bylo v jeho povaze, ujal se sám zajištění vlastního spokojeného spočinutí. Kromě budování hrobky si nechal tesat i výmluvný náhrobní kámen, na který pak už jen stačilo doplnit datum úmrtí. Latinský epitaf na kamenné desce, dodnes dochované v obděnickém kostele, vypovídá mnoho o tom, jak Jakub Krčín nahlížel na sebe i na své působení na tomto světě.

Český překlad latinského textu na Krčínově náhrobku

Po obvodu:
"Léta Páně .…. zemřel statečný a urozený muž, rytíř Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, města Sedlčan, nového zámku Krčínského a hradu Obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšení amen."

Uprostřed nad erbem:
"Příteli, bratru svému nezávidiž, odpočívá svoboden, bezpečen, již konečně věčnosti náležeje. Nepozbyl světla, ale bezpečnějšího a přejasného nabyl. Netrápí ho náruživost ani lakomství, ani péče o bohatství, ani strach před chudobou, aniž sluch jeho bičován láním, ale všech přirozeností dobra ve svrchované radosti a pokoji došel a všeliké blaženosti požívá. Proto oplakávati šťastného by bylo závistí, a toho, jehož již není, pošetilostí."

Datum úmrtí však již kupodivu nikdy na Krčínův náhrobek „dopsáno“ nebylo. Proč? V roce 1944 byla v rámci oprav kostela Nanebevzetí Panny Marie otevřena i hrobka rožmberského regenta a ukázalo se, že je prázdná! Vše zdá se nasvědčuje tomu, že Jakub Krčín nikdy v Obděnicích pohřeben nebyl! Neexistuje rozumný důvod, proč by nikdo z početného Krčínova příbuzenstva nedal na náhrobek datum úmrtí doplnit, pokud by zde regenta pochovali. Kde je ale tedy Jakub Krčín opravdu pohřben? Proč neodpočívá v hrobce, kterou si sám dal budovat a jak je vůbec možné, že nad smrtí tak významného muže visí tolik otazníků. Vždyť ani není známo přesné datum jeho úmrtí. Ví se jen, že zemřel někdy mezi 19.1.1604, kdy sepsal svou závěť a 9.2.1604, kdy Krčínovi pozůstalí vrací podle smlouvy po smrti dočasného majitele Sedlčany Petru Vokovi z Rožmberka. Mohl by nás snad tedy k hrobu regenta přivést posmrtný osud některé z jeho dvou žen? Možná ano, ale zdá se, že Krčínovy ženy zmizely po smrti ještě tajemněji, než jejich muž. Neví se, kde byly pochovány, nenašel se žádný jejich náhrobek! Záhada se zdá být neřešitelná.

10. září 1954 ale přichází doslova z trosek minulosti na světlo světa nová stopa. Při komisionálním vyzvedání kamenných náhrobníků z podlahy prčického kostela sv. Vavřince u Sedlce, byl náhodou nalezen v cihlové suti asi 15 cm pod úrovní dlažby úlomek desky z červeného mramoru. Při podrobnější prohlídce tohoto úlomku pak došlo k velmi zajímavému zjištění. Na jedné straně kousku mramoru se totiž zachovala pětiřádková část tesaného českého nápisu, psaného gotickým písmem, s dobře patrným Krčínovým jménem. Úlomek z asi 12 cm silné desky má velikost přibližně 36 x 50 cm, jedná se o torzo náhrobního kamene a jednoznačně naznačuje, že v prčickém kostele byl pohřben někdo z Krčínů.

Chvíli se zdálo, že by skutečné mohlo jít o Krčínův nový náhrobek, pod kterým se původně ve sv. Vavřinci mohl skrývat i hledaný regentův hrob. Podrobnější zkoumání však přineslo částečné zklamání. Jiří Kofroň, který se problematikou ztraceného hrobu podrobněji zabýval odhalil, že náhrobní kámen ve skutečnosti patří ženě s rodovým jménem Krčín. Na úlomku mramorové desky se totiž dochoval nápis tohoto znění:

1. řádek: nu Ka
2. řádek: nau Krčzin
3. řádek: u, a, n nebo m A zsedlčzan
4. řádek: swu…wpa
5. řádek: wa A

Tento nápis Jiří Kofroň dle dobových zvyklostí, kdy byly texty náhrobních kamenů psány podle téměř jednotného vzoru doplňuje:

Annu Kateržinu
rozenau Krčzinku
z Gelčzan A zsedlčzan
gež žiwot swug wpánu
dokonala zde odpočíwá Amen

Přidává i možné znění chybějících řádků, které se nedochovaly a které byly situovány v horní části desky. Text celého nápisu by pak zněl: „Leta Páně 161.? Pán Buch k sobě powolal Pany Welemyskou Annu Kateržinu rozenau Kčzinku z Gelčzan A zsedlčzan gež žiwot swug wpánu dokonala zde odpočíwá Amen“

Ano, v prčickém kostele sv. Vavřince byla podle všeho pohřbena Krčínova nejstarší dcera Kateřina provdaná Velemyská na tvrzi v Mitrovicích, spadajících tehdy do prčické farnosti. Tento předpoklad posiluje i fakt, že v kostele byl pohřben také muž Kateřiny - Maxmilián Velemyský z Velemyšlevsi.

Tato zjištění však nijak nevylučují možnost, že v kostele sv. Vavřince je skutečně pochován i Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Jiří Kofroň se naopak domnívá, že je to velmi pravděpodobné. Předpokládá, že starý nemocný muž trávil poslední týdny života právě u své nejstarší dcery a žádné známé zdroje tuto možnost nevyvrací. Ve své závěti byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý a proto je možné, že byl v posledních týdnech života v jejím opatrování na Mitrovické tvrzi, tady zemřel a byl v prčickém kostele pochován. Prčický kostelník se nám při naší návštěvě sv. Vavřince dokonce zmínil o místní pověsti, podle níž tělo zesnulého Krčína chtěla dcera Kateřina odvézt z Mitovické tvrze do Obděnic, ale mohutné sněhové závěje jí v tom zabránily. Musela proto nechat dát svého otce „nouzově“ pochovat v Prčici a obděnická hrobka tak zůstala prázdná. Jiná varianta pověsti však vypráví, že Kateřina byla po otci tak „šetřivá“, že raději v tichosti tátu pohřbila v Prčici, než aby mu musela nechat dát vystrojit nákladný a honosný pohřeb v Obděnicích.

Těžko říci, jestli by důkladný výzkum vnitřku kostela sv. Vavřince v Prčici dokázal odpovědět na otázku, byl-li tu pochován Jakub Krčín. Archeologové prý mají velký zájem se do průzkumu pustit. Možná ale pod podlahou kostela už není vůbec nic. Když totiž vešel v roce 1825 v platnost dekret dvorní kanceláře o zákazu pohřbívání do kostelů, pustily se mnohé farnosti a s nimi i farnost prčická do exhumace pohřbených ostatků a jejich odstranění z kostelů. Mnozí zesnulí tím přišli o své náhrobky a jejich těla o identitu. Je proto možné, že definitivní odpověď na otázku Krčínova hrobu již nikdy nedostaneme. Je až trochu zarážející, jak mnoho bílých míst zaslepuje poslední fáze života rožmberského regenta. Některé prameny stále udávají, že Krčín dožil ve své renesanční vodní tvrzi Nový hrádek Krčínov v Křepenicích. Podle všeho ale ke sklonku života natrvalo přesídlil do tvrze v Obděnicích a chtěl tu i zemřít. Nakonec ale možná život mocného, schopného i vypočítavého a krutého muže vyhasl u dcery na tvrzi Mitrovické, jeho tělo bylo „narychlo“ pochováno v Prčici, jako bezejmenné ostatky v 19. století z kostela vyneseno a vhozeno do neznámého hromadného hrobu.

Podoba slavného rybníkáře se nám dochovala jen na jediném dobovém vyobrazení v tzv. Krčínově kancionálu, dnes opatrovaném v sedlčanském muzeu a to jde ještě o skupinovou kompozici, na které je Krčín pouze jednou z mnoha nakreslených postav. Po tomto rozporuplném muži zato zůstalo mnoho pověstí a legend, které jsou si v něčem až překvapivě podobné. Vyprávějí hlavně o tom, jak je Krčínův duch v noci pronásledován čerty po hrázích i po hladině rybníků, což si prý vysloužil svou krutostí a spolkem s ďáblem. Podobný charakter má i strašidelná pověst obděnická, podle které musí regent za služby, jimiž mu za života vypomohlo peklo, každou noc od své smrti orat hráz místního rybníka.

Mimochodem, až pojedete někdy kolem, zajeďte se podívat na kostel Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích, kde chtěl být slavný rybníkář pochován. Je to nádherné místo a je vidět, že si Jakub Krčín opravdu uměl vybrat. Bohužel mu tenhle jeho poslední plán zřejmě nakonec nevyšel.

Rubrika:

Tags:

Podzemí Velehradu

Leoš Drahota — Mon, 06 Dec 2004 14:34:35 +0000

Navštivte s Moskytem rozlehlé a v mnoha ohledech výjimečné podzemí pod prastarou bazilikou na Uherskohradišťsku.

Významný cisterciácký klášter Velehrad byl postaven na popud olomouckého biskupa Roberta, pravděpodobně v letech 1215 – 1240. K jeho výstavbě nákupem pozemků a vesnic pro budoucí fundaci řádu významně přispěl moravský markrabě Vladislav Jindřich i jeho bratr český král Přemysl Otakar I. V roce 1208 se podařilo získat od papeže Inocence III. ochranné privilegium a díky darům Přemyslovců i šlechtických donátů shromáždit rozsáhlý majetek potřebný k uskutečnění velkolepého záměru. K založení kláštera cisterciáků bylo vybráno místo na levém břehu potoka Salašky, nedaleko slovanského sídla Veligradu – dnešního Starého města.

Podle cisterciácké reformy měly být kláštery stavěny na neobydleném místě, mimo brody a významnější cesty, aby nic nerušilo rozjímání mnichů. Stavby měly být prosté jakýchkoliv neúčelných ozdob, bez barevných oken nebo nástěnných maleb. Kostely byly vybaveny prostými kamennými oltáři a chórovými lavicemi. Svícny a kadidelnice směly být jen železné. Byl dovolen pouze jeden dřevěný kříž s korpusem. I z těchto důvodů byla pro klášter vybrána tehdy neosídlená lokalita a dnešní osada Velehrad vznikla až později v blízkosti již existujícího konventu. Na stavbu bylo použito nejen opracovaných pískovcových kvádrů, ale už i pálených cihel. Jde přitom pravděpodobně o nejstarší použití tohoto stavebního materiálu na Moravě. Samotné kamenické a zednické práce pak zřejmě zrealizovala některá stavební huť z Německa nebo Rakouska.

Svěcení nového klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, které provedl biskup Robert 27. listopadu 1228, se zúčastnil český král Přemysl Otakar I s manželkou, markrabě Přemysl a mnoho dalších významných zástupců české i moravské šlechty. Při této příležitosti vydal král privilegium, kterým vzal klášter s celým jeho majetkem pod svou ochranu, poddaní z přičleněných vsí byli vyňati ze soudní pravomoci královských úředníků a velehradské dominium se tak stalo zcela nezávislé na světské moci. Konvent, kostel a opatský dům chránila tehdy pro jistotu před vnějšími nepřátelskými vlivy i mohutná kamenná hradba s obrannými věžemi.

Pohnutá historie kláštera

Dnes je Velehrad významné cyrilometodějské poutní místo. Tato tradice však vznikla až v druhé polovině 19. století a původní klášter neměl s oběma věrozvěsty nic společného. Jeho založení bylo motivováno především kolonizačními a mocenskými zájmy Přemyslovců. Teprve později sehrál cisterciácký klášter významnou roli při oživování velkomoravské státní i cyrilometodějské církevní tradice. Od přelomu 13. a 14. století je potom Velehrad chápán jako sídlo krále Svatopluka a arcibiskupa Metoděje.

Klášterní kostel o délce téměř sta metrů byl navržen do tvaru latinského kříže, jehož pětilodní presbytář uzavíralo pět apsid. Stylově chrám představoval počátek fáze přechodu mezi románskou a gotickou architekturou, kdy se na celkové románské koncepci již začínaly objevovat ranně gotické prvky a stavební principy. Ze středověké tváře stavby se toho ale do dnešních dnů zachovalo jen velmi málo. Původní podoba kláštera vzala za své poprvé na počátku 15. století, kdy jej vypálili a vyplenili moravští husité. K první obnově poničených budov pak došlo až koncem 16. století. V polovině 17. století byl na místě původního postaven ranně barokní ambit. Další snahy o obnovu však zmařil v roce 1681 velký požár, po němž byla zahájena rozsáhlá barokní přestavba konventu i kostela. Ta trvala až do roku 1784, kdy císař Josef II velehradský klášter zrušil.

Roku 1890 byly trosky kláštera svěřeny jezuitům, kteří na budovách provedli nejnutnější opravy a nalezli při nich i první stopu po dávno zmizelé románské podobě stavby – původní, bohatě zdobený vchod z ambitu do jídelny mnichů. Na počátku 20. století byl proveden archeologický průzkum, který vedl k poznání původní architektury kostela, další průzkum v 30. a 40. letech odkryl rozsáhlé podzemní prostory pod klášterem.

Krypty a lapidárium

Do zpřístupněného podzemí velehradského kláštera se vchází ambitem, který dnes slouží jako lapidárium. Jsou tu shromážděny zachované fragmenty původní stavby nalezené při archeologických průzkumech, stavebních úpravách a odvodňovacích pracích. Je tu možné prohlédnout si i jezuity objevený románský portál, rozmanité ozdobné kamenické články, členité hlavice sloupů, svorníky gotických křížových kleneb nebo náhrobní kámen olomouckého probošta Alexia z 13. století. Za pozornost rozhodně stojí i malý výklenek ve zdi, vedle vstupu do původní sakristie. Výklenek je ve skutečnosti druhotnou hrobkou, do níž byly pravděpodobně uloženy ostatky Vladislava Jindřicha, moravského markraběte, který se významně zasloužil o založení kláštera. Gotický kamenný obklad výklenku přitom zdobí latinský nápis, jehož význam je dodnes tak trochu záhadou. Je totiž částečně poškozený a interpretace nápisu jsou proto různé. Jeden z překladů například říká, že v hrobce byl ve skutečnosti uložen popel opata Jana, kterého upálili husité spolu se čtyřmi dalšími mnichy, když napadli klášter.

Z lapidária – bývalého ambitu se dá úzkým vchodem projít do rozlehlého komplexu krypt, ležících pod samotným kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Úzkými chodbičkami, klikatícími se v pravidelném rytmu podzemím, procházíme cihlovými klenutými kobkami, které byly dříve samostatnými uzavřenými hrobkami cisterciáckých řeholníků. Každá kobka byla umístěná pod jednou z kaplí kostela a vstupovalo se do ní otvorem v jeho dlažbě. Po obou stranách chrámové lodě bylo pod podlahou po pěti hrobkách, které byly navzájem chodbičkou propojeny až při pozdějším odvodňování. Propojeny už od dob své výstavby (17. a 18. století) jsou velké hrobky ležící pod hlavním oltářem. Tady byly pohřbívány významnější osobnosti a dobrodinci kláštera. Dnes je tu instalováno symbolické osárium na kterém spočívá sedm lidských lebek a několik dlouhých kostí. Ve stěně jedné krypty je probourán malý otvor, kterým je možné nahlédnout do ostatky mnichů naplněné kostnice. To že se pod kostelem pohřbívalo už před vybudováním stávajícího podzemí, naznačuje objev lidské kostry z 16. století, uložené pod jedním z dřevěných roštů, na nichž spočívaly pozdější barokní cihlové pilíře hrobky.

V kryptě a sousední původní kapitulní síni jsou dnes k vidění také trochu záhadné pískovcové sarkofágy. Tři kamenné rakve našel během výkopových prací v roce 1903 u východní zdi kostela místní badatel a katecheta ThDr Jan Nevěřil. Ležely za románským uzávěrem původní baziliky, v hloubce dvou metrů a jejich původ je poněkud nejistý. Jedná se pravděpodobně o sarkofágy z dob výstavby románského kláštera, ale objevily se i dohady, že jde o velmi významné staroslovanské hroby z období Velké Moravy. Existují i prameny, které udávají, že kamenné rakve jenž nemají obdobu s ničím, co bylo zatím na Velehradě nalezeno, byly ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie převezeny v roce 1883 z Hrobů u Osvětiman. V každém případě se zatím nepodařilo zjistit, kdo měl být v rakvích původně pochován a komu patří kostra nalezená pod kamennou deskou v jednom z těchto neobvyklých sarkofágů. Dno rakví je vybaveno otvorem pro výtok rozkládajících se tkání a přitesáno pro uložení hlavy („spočinek“). Podle odborníků jde o sarkofágy, které se zapouštěly pod úroveň okolního terénu, byly přiklopeny kamenným víkem a rozklad těla byl pak rychlejší něž při klasickém pohřbení do země.

V kapitulní síni se nacházejí také dvě novodobější cihlové rakve, řada románských hlavicových bloků, korpus Krista z kříže, znak velehradského opata Petra Silaveckého a pozoruhodná ukázka mozaikové dlažby. Kapitulní síň sloužila řeholníkům každodenně k mnoha účelům. Předčítaly se zde články z Charty caritatis, četlo se tu o životě svatých, zněly tu modlitby. Řešily se tady prohřešky mnichů, přijímalo pokání, rozdělovaly úkoly pro příští dny, probíraly se zde otázky finanční, stavební a jiné důležité organizační záležitosti kláštera. Mniši už ale starou kapitulní síň dávno opustili. Je teď součástí lapidária, ve kterém se shromáždily poslední zachráněné zbytky dávné slávy Velehradu, touto formou představované veřejnosti.

Zpřístupnění bývalého ambitu a přilehlých prostor včetně rozsáhlé hrobky pod kostelem, umožňuje zájemcům nahlédnout do minulosti prvního cisterciáckého kláštera na Moravě a trochu i do historie celého kraje. Střípky z těch nejstarších dob jsou vzácnou památkou na časy dávno zapomenuté a přece se nás stále týkající. V podzemí Velehradu potkáme vzestup a pád slavného kláštera, umění stavitelů, tajemství i stopy smrti. Doporučuji ale nejdříve navštívit samotný kostel, zakoupit si tady brožurku o lapidáriu a kryptách, věnovat chvíli jejímu přečtení a vstoupit do podzemí již teoreticky připravený. Jinak Vám hrozí, že některé opravdu zajímavé věci minete bez povšimnutí.

Rubrika:

Tags:

Mnichovské mumie

Leoš Drahota — Thu, 14 Oct 2004 12:39:11 +0000

V temnotách podzemní krypty mnichovského kostela nedaleko Mariánských lázní leží nezvykle zachovalé ostatky místních občanů.

Roku 1437 byl západočeský Mnichov pasován na město a po nálezu zázračného obrazu sv. Siarda v troskách staré kaple se stal významným poutním místem. Mlelo tu několik mlýnů, vařilo se tady pivo. V roce 1549 však měla obec už jen pouhých 9 obyvatel a musela být znovu osídlena. Dnes v Mnichově a dvou přilehlých vesnicích žije přibližně 350 občanů. Stojí tu klášter Školských sester de Notre Dame a velký farní kostel sv. Petra a Pavla, postavený roku 1725 z pověření kláštera premonstrátů v Teplé. Tento svatostánek skrývá krásnou a bohatě vyřezávanou kazatelnu převezenou sem z Chotěšova, působivé stropní fresky od Františka Urbana, křížovou cestu ve formě 14 obrazů a několik dalších cenných maleb. V celkem rozlehlých prostorách pod podlahou kostela se pak nachází poněkud pochmurná zvláštnost.

Po odemčení těch správných dveří sestupuji poměrně širokým schodištěm do tmavého kamenného podzemí zdejší hrobky. Nečekaně hned pod schody vidím na nízkém cihlovém soklu ležet zažloutlé, seschlé lidské tělo. S hlavou otočenou k protější zdi a rukama zkříženýma na prsou vypadá jako scvrklá vosková figurína, odvracející se od světa živých. Ve skutečnosti jde však o první z mnoha mumifikovaných těl, pohřbených v této kryptě. Zahýbám doprava a ocitám se v přibližně 15 metrů dlouhé klenuté chodbě. Opatrně se vydávám po její hliněné podlaze dál do kobky. Do stěny napravo jsou přes celou výšku chodby odbočeny čtyři velké, asi dva metry hluboké výklenky, sloužící k ukládání lidských ostatků. Ty se tu nacházejí v různé podobě. Mumifikovaná těla leží v otevřených, úzkých a jednoduchých rakvích, z nichž některé jsou po bocích ozdobeny malovanými rostlinnými motivy. Stovky dlouhých kostí jiných nebožtíků odpočívají vyskládány v jednom z výklenků jako v kostnici, spolu s řadou asi patnácti vedle sebe narovnaných, většinou neúplných lebek. Je tu evidentně pochováno více mrtvých, než pro kolik jich byla hrobka dimenzována. Proto leží rakve s mumiemi v několika vrstvách na sobě a holé kosti jsou shromážděny na jedno místo tak, aby zabíraly co nejmenší prostor. Všechna zachovalá, přibližně deset kilogramů těžká těla jsou zbavena oděvů a kupodivu nikde nevidím ani jinak trvanlivé vlasy.

Je to zvláštní pocit, když se tak dívám na to co zbylo z lidí, z osobností, z nichž každá měla svůj život, své radosti a starosti, svou rodinu a svůj osud. Z propadlých obličejů bez očí již nelze vyčíst podobu, z vysušených těl přeci jen něco ano. Rozeznávám postavu mohutnou či drobnou, tělo ženy či muže. Je vidět kdo již byl v době smrti sešlý stářím a kdo zemřel na pohled v dobré kondici. Leží tu i žena ve vysokém stupni těhotenství, jejíž dítě už nestihlo spatřit světlo světa. A je tu i velké množství jednotlivých bezprizorních kostí - podivných vybělených předmětů, které už jakoby neměly s člověkem nic společného. Kde jsou dnes všichni ti, jejichž ostatky tu zbyly? Je tohle opravdu vše co zůstane z lidské bytosti?

Mnichovská krypta má i svou malou záhadu, z které tak trochu běhá mráz po zádech a kterou zatím nikdo nedokázal rozumně vysvětlit. Jedna z lebek, srovnaných vedle sebe na hromadě rozpadajících se rakví, prý pravidelně v určitých dnech roku z neznámé příčiny mnoho let podivně mokvala.

V přibližně padesáti rakvích jsou uložena především těla mnichovských občanů. Leží tu ale údajně i dva členové hraběcích rodin z Prahy – hrabě Kolovrat a hrabě Jáchym Pachta. Oba zemřeli v Mnichově v roce 1742 poté, co sem byli přivezeni jako rukojmí Francouzkých vojáků. Francouzům a Švédům, kteří tudy táhli v 18. století pak patří další ostatky uložené v kryptě hlavně v podobě jednotlivých kostí. Těla pochovaných nebyla žádným způsobem konzervována a přesto jsou dodnes díky specifickým klimatickým podmínkám přírodně mumifikována.

Rozkladu dokáže zabránit proudící suchý a chladný vzduch, slaná, nebo na nitráty a kamenec bohatá půda. V klatovských katakombách pod kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie například pomohl k zachování mrtvých těl jako aseptická podložka také chmel. K přírodní mumifikaci jsou zpravidla náchylnější tělesné schránky hubených osob nebo dětí. Přesto se bez zřejmých důvodů často stává, že dvě napohled stejné mrtvoly, vystavené shodným podmínkám, reagují zcela odlišně – jedna se mumifikuje a druhá rozloží.

Vhodné ovzduší zafungovalo podobným způsobem jako v Mnichově i v kryptách karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Mnohá ze stovek těl zde pochovaných mnichů, měšťanů, rytířů a jejich rodinných příslušníků nepodlehla za celé věky zkáze díky suchému a studenému prostředí rozlehlého podzemí. O to více mě překvapila zpráva, že hrobka karmelitánů na Malé Straně byla minulý rok vyčištěna a mumie odstraněny.

Odjíždím z Mnichova a úmyslně vytěsňuji z hlavy mnohé myšlenky, které mě v podzemní hrobce přepadly. Byl to tentokrát neveselý, ale poučný výlet za jednou z podob lidské existence - neexistence.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Kostnice v Sedlci

Svatojakubské osárium

Tags:

církevní objekty

hrobky kostnice

Zapomenutá hrobka

Leoš Drahota — Sun, 04 Jan 2004 21:34:31 +0000

V lese poblíž malé vesnice stojí chátrající ponurá, ale zajímavá stavba, na kterou zdá se živí lidé již dávno zapomněli.

Odbočujeme ze silničky do zpustlého lesa a krátce poté se před námi z hustého porostu vynořuje zvláštní stavba. Je vybudována z poctivých kamenných kvádrů a na první pohled je patrné, že tomu kdo ji dal stavět na ní velmi záleželo. Jak by také ne. Vždyť měl v útrobách této budovy strávit doslova celou věčnost. On i jeho rodina. Jak totiž prozrazuje nápis nad vchodem, jedná se o "rodinnou hrobku".

Tato "hrobní kaple", jak je označována v mapách, má téměř velikost kostelíčku. Její kamenné zdi jsou zvenku neomítnuté, ale pečlivě vyspárované. Je vybavena malou zvoničkou nad členitým průčelím a největší část jejího interiéru skutečně zabírá celkem prostorná kaple s kupolovitou klenbou. Dodnes se uvnitř zachoval kamenný oltář, velký kříž a špinavý červený koberec. Ještě nedávno prý dokonce podél zdí stálo několik dřevěných lavic. Na jejich místě dnes zbyly už jen dva větrací otvory v podlaze, pod kterými se nachází sklepní prostor vlastní hrobky.

Místo, kde byla hrobka postavena, kdysi jistě vypadalo jinak. Ve stínu starých stromů stála tato novorománská kaple od roku 1882. Okolí bylo zřejmě pečlivě upravené a socha na podstavci nedaleko vchodu nebyla ztracena v houštinách, jak je tomu dnes. Právě jeden ze starých mohutných stromů, který desítky let pietně skláněl své větve nad místem posledního odpočinku členů kdysi jistě zámožné rodiny, byl však nedávno vyvrácen větrem a padl na střechu hrobky. Střešní krytinu i nosnou konstrukci velmi poškodil a pravděpodobně tím značně urychlil budoucí zkázu celé stavby. Je zřejmé, že o objekt už mnoho let nikdo nepečuje. Chybí dveře, okna jsou vymlácená a vnitřek kaple zřejmě vykradený. Dá se proto předpokládat, přestože zdivo je zatím neporušené, že zánik této pozoruhodné budovy už nic neodvrátí.

Hrobka dnes v lidech kteří sem zabloudí vyvolává depresivní pocity. Celé místo i díky zanedbanému stavu okolního lesa skutečně působí skličujícím dojmem a samotnému člověku zde rozhodně není do zpěvu. Jen váhavě jsme tak nakonec vešli zadním vchodem i do vlastní podzemní hrobky. Vchod kdysi uzavíraly bytelné dveře, dnes tu do podzemí zeje volně přístupná, jen křovím zarostlá černá díra. Opatrně jsme sestoupili po krátkém schodišti do čtvercové místnosti a ve světle baterky se nám vzápětí naskytl morbidní pohled. Kobka byla naplněna pokroucenými a rozlámanými troskami rakví, nacházejícími se v nepřirozených polohách. Mezi rozpadajícím se dřevem a lepenkou se válely kusy lidských koster, cihly a kolejnice, na které byly rakve po pohřbu položeny. V otevřené a pravděpodobně jediné rakvi spočívající na svém původním místě u zadní stěny hrobky, ležela pánev stále ještě spojená s páteří a stehenními kostmi. Ostatní části kostry však chyběly. Jak jsme zjistili při podrobnější prohlídce, ani jedna z koster již nebyla úplná a některé kosti byly rozlámané. Zdá se, že vnitřek hrobky někdo velmi nevybíravě demoloval a nešetřil při tom ani lidské ostatky.

Ze dvou mramorových náhrobních desek zavěšených uvnitř kaple je možné vyčíst, že hrobka patřila rodině Schüttelsbergů. Z těchto do kamene vytesaných seznamů pohřbených, opatřených daty narození i úmrtí také vyplývá, že v hrobce bylo v rozmezí asi čtyřiceti let pochováno deset těl. Jak je ale vidět, ani velká a honosná kamenná hrobní kaple nezajistila zesnulým klid k věčnému odpočinku. Ještě nikdy jsem podobnou rodinou hrobku umístěnou takto o samotě neviděl. Je to bezesporu zajímavé a zvláštní místo. V dobách, kdy bylo rodinou udržováno, jistě vypadalo jako klidné, útulné a k věčnému spánku příhodné útočiště. Dnes však působí téměř strašidelně. Původní majitelé jistě předpokládali, že jejich potomci budou mít vždy dost prostředků a snahy kapli udržovat. Jak se však zdá, vše dopadlo jinak a stavba nákladné hrobky na samotě za vesnicí s odstupem času nevypadá zrovna jako nejšťastnější nápad.

Opouštíme s večerem les, v jehož houstnoucím porostu dál chátrá nezvyklá a pozoruhodná zapomenutá stavba. Pochybuji, že se najde někdo, kdo by se pustil do opravy staré hrobky a kultivace jejího okolí. Kamenné zdi zřejmě vydrží stát ještě dlouho poté, co se propadne děravá střecha a promáčený strop kaple. I zdi ale jednou spadnou, nebo budou rozebrány na světské stavby současníků. V ruinách kdysi jistě velmi reprezentativní budovy pak možná definitivně najdou klid i pohřbení, kteří si do kulaté klenby vstupního portálu kaple nechali vytesat nápis: "Zde jsme Pane, očekávajíce hlasu Tvého".

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Zachráněná hrobka

Tags:

historické objekty

hrobky kostnice