Moskyt - jeskyně

Další články na podobné téma:

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags:

Moravský kras

Leoš Drahota — Mon, 16 May 2011 21:24:43 +0000

Fotografie z veřejnosti nepřístupných jeskyní Moravského krasu, pořízené během několika výprav Moskytů do těchto úžasných podzemních světů. Odkaz na články, kde o těchto výpravách píšeme, najdete v patce této galerie.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Tagy:

jeskyně

podzemí

Veřejnosti přístupné jeskyně

Leoš Drahota — Tue, 29 Mar 2011 17:48:40 +0000

Jeskyně České republiky, jejichž prohlídku je zpravidla možné absolvovat s výřečným a znalým průvodcem, po bezpečných chodníčcích, bez baterky a helmy.

Rubrika:

Tagy:

Stará Amatérská jeskyně

Zdeněk Mikšík — Mon, 24 Mar 2008 18:10:42 +0000

Tak po roce je to opět tady. Chystáme se podruhé proniknout do podzemí Moravského krasu. Na rozdíl od minulé procházky Novou Amatérskou jeskyní nás dnes čeká pravé jeskyňářské dobrodružství – Stará Amatérská jeskyně. Připraveno k cestě do kamenného království nás nakonec bylo osm. Plni očekáváni jsme vyrazili do Cikánského závrtu.

Chce to trochu zabrat a mohutný poklop se zvedá. Za ním na nás zírá temná díra. „Tak v jakém pořadí polezeme?“ „Kdo jde první?“ Tonda, náš průvodce, dává jasnou odpověď na tyto otázky, vstupuje na kovový žebřík a začíná po něm sestupovat. Postupně ho všichni následujeme. Jde to dobře, skruže jsou široké tak akorát a je tak možné se kdykoli zády opřít a odpočívat. Trochu mne začíná bolet pravé rameno, mám přes něj přehozen batoh. Je v něm člun a další důležité pomůcky. I s tímto nákladem během krátké doby zdolávám kolmou šachtu hlubokou asi 35 metrů. Ani se to nezdá, ale právě jsme slezli 12 patrový dům, dalších 80 metrů nás ještě čeká.

Jsme v malé jeskyňce a připravujeme se na další část sestupu. Tady už šachta není kolmá, ale trochu šikmá. Mohlo by se zdát, že lezení bude snazší, opak je však pravdou. Velký batoh přidržuji nad sebou a pomalu slézám. „Tak a máme to za sebou“, hlasitě jásám. Dál už polezeme po daleko schůdnějších žebřících a chodnících, ale na dno to je pořád daleko.

„Tady dávejte pozor“, slyším odněkud zepředu Tondův hlas. „Tady vstupujeme mezi krápníky“. A opravdu, podzemní prostory se zcela mění. Zatím jsme se pohybovali jen kamením a sutí, ale najednou procházíme pomyslnou bránou do opravdového podzemního království a musíme být velmi opatrní. Každým nepozorným pohybem je možné tuto krásu zničit. Jeden nevhodný dotek a to, co tu roste miliony let, je nenávratně pryč.

Stále sestupujeme do hlubin: „Slyším vodu“ ozývá se čísi hlas někde přede mnou. Po pár krocích ji i vidíme. Jsem na konci sestupu, stojíme na břehu Bílé vody a nad námi je 110 metrů tvrdé skály. Naše další cesta povede jejím korytem.

Stará Amatérská jeskyně

Stará Amatérská jeskyně je součástí největšího jeskynního systému v Česku. Tento systém dlouhý asi 35 km je tvořen několika jeskyněmi - Stará Amatérská jeskyně, Nová Amatérská jeskyně, Punkevní jeskyně, Sloupsko-šošůvské jeskyně, Stará a Nová rasovna, Piková dáma, Spirálka a jeskyně C13.
Tímto rozsáhlým podzemním labyrintem protékají dva potoky - Bílá voda a Sloupský potok. Ty se v Nové Amatérské jeskyni spojují ve známou ponornou říčku Punkvu, která se nakonec objevuje v propasti Macocha.
Stará Amatérská jeskyně je nejstarší objevenou částí systému, byla objevena v roce 1969. Vchod do ní se nachází na dně Cigánského závrtu a právě tudy jsme sem vstoupili.

Po proudu Bílé vody

Z batohů vybalujeme mimo člunu také vysoké rybářské boty – prsačky. Máme 4 páry, ale nás je osm. Budeme si je půjčovat. Tonda odmítá tuto vymoženost, tak stačí jen dvě cesty a budeme na druhé straně. Budujeme zde jakýsi základní tábor, což není nic jiného než, že tu zanecháváme zbytečné věci a také člun. Ten přijde na řadu později.

Opatrně následuji Tondu, voda pomalu stoupá, máme před sebou asi dvacet metrů korytem říčky. Snaží se najít nejmělčí místo, přesto se mu voda přelévá přes okraj jeho bot. Čekám, co bude, ale on suverénně pokračuje dál. Jdu za ním, nad hlavou přidržuji batoh plný zbytečností a vodu mám vysoko nad pas. Je to zvláštní pocit, voda těsně obepíná celou spodní půlku mého těla, a já stále čekám, kudy si najde cestu, ale boty drží. Jsem v suchu, zatím.

Podobný manévr podnikli všichni a byli jsme na druhé straně. Zanecháváme tu prsačky a pokračujeme dál po relativně suché zemi. Naším cílem je Povodňový sifon. Právě tudy se dostali první jeskyňáři do Nové Amatérské jeskyně. Ale bohužel zde také při průzkumu jeskyní roce 1970 tragicky zahynuli dva jeskyňáři Milan Šlechta a ing. Marko Zahradníček. Zastihla je tady náhlá a silná povodeň, jíž neměli šanci uniknout. Kudy dál, rozhlížím se po okolních stěnách, zdá se mi, že jsme na konci. Tonda má však jiný názor a začíná se soukat do hodně široké, ale velmi nízké štěrbiny. Následuji ho a za mnou Jirka. Mám pocit, že tudy se neproplazíme. Náš průvodce po chvilce hledání nachází průlezový koridor. Je to místo jen o několik centimetrů vyšší a klikatí se sem, tam. „Je to jenom asi 20 metrů“, slyším odněkud zepředu, ale na štěrku, který pokrývá celé dno a tlačí do všech částí těla, které s ním přijdou do styku, se to zdá mnohem dál. Zdařilo se, prolezl jsem, doufám, že se dostanu i zpět. Za mnou je pouze Jirka, ostatní jsou někde vzadu. „Lezete?“ volám zpět. Nikdo se neozývá, jen je slyšet chrastící štěrk. „Lezete za námi?“ stále žádná odpověď. Asi zabloudili, zřejmě se nedrželi vyššího místa a někde uvízli. Jirka se vydává klukům naproti. Je nejmladší z celé naší skupiny a plazení mu nedělá takové problémy. „Tak co, lezou?“ volám na Jirku, ale už je vidím, plazí se všichni.

Honza si na tuto výpravu pořídil nové vybavení. Maskovaný obleček a krásnou barevnou přilbu, velmi netradičního tvaru. Bohužel, ta přilba nebyla do jeskyní moc vhodná. Aby Honza vůbec prolezl, musel ji tlačit před sebou a vystavit tak hlavu nebezpečnému styku se skálou. Skupinová fotografie a hurá zpátky. Holky už na nás čekají, do plazení se jim nechtělo.

Proti proudu Bílé vody

V základním táboře už na nás čeká svačina. Další část naší cesty povede proti proudy Bílé vody. Chodba je mnohem delší a i hlubší, proto chceme vyzkoušet nafukovací člun. Plán je jednoduchý, na koho nezbudou prsačky, poveze se ve člunu.

Přidává se k nám další skupina, která právě sestoupila do podzemí. Jsou odpočatí a plni energie. Že jsme svolili, že půjdou s námi, byla možná chyba, ale kdo ví. Společně vyrážíme.

Do člunu se nacpeme tři, ostatní v prsačkách nás tlačí. Ve třech to není nic moc, ale snad se nepotopíme. „Teče nám sem voda“ povídá klidným hlasem Míša. „Opravdu“, ani jsem si nevšiml. Nějak moc jsem se navalil na bok plavidla a trochu jsme nabírali. Seděl jsem v kaluži a těšil se na konec plavby. To jsem ještě nevěděl, co nás čeká dál. Po pár desítkách metrů naše jízda předčasně končí. Koryto dál už není sjízdné. Musíme do vody také.

Zabezpečuji člun a vydám se na další cestu pěšky. Netrvá to dlouho a mám gumáky plné vody, aby ne, když je voda vysoko nad kolena. Zjišťuji, že mi to nijak výrazně nevadí a i ostatní, kteří nemají prsačky, vypadají v pohodě. Horší je, že chodba je nízká a je nutné být neustále v podřepu. Pomocí kačáků se posunuji kupředu a toužebně očekávám konec chodby. Jsme docela zavaření, kouří se z nás tak, že se chvílemi ani nevidíme. Z mlhy, kterou kolem sebe vytváříme, se náhle vynořuje očekávaný konec. Usedám na břeh, protahuji si nohy a vylévám vodu z bot.

Pokračujeme dál, cesta už není tak namáhavá. Pravé jeskynní a velmi mazlavé bláto nám čvachtá pod nohama. Občas si do něj musíme lehnout a protáhnout se krátkou plazivkou, jindy zase přebrodit hlubší vodu. Pokračujeme k cíli naší cesty. Ten je dán opět přírodní překážkou, a jakou jinou, než sifonem. Sifon se nachází na konci Přítokové chodby a je dlouhý asi 100 metrů, za ním je jeskyně C13.

Konečně jsme na konci, díváme se na drobný potůček, který tu vytéká ze skály a odpočíváme před zpáteční cestou.
„Jirko, nechceš vyměnit baterky?“ koukám na pohasínající žárovku jeho čelovky. Sahám do batohu a pouštíme se do toho. Všichni se pomalu vydávají na cestu zpět a my zůstáváme osamoceni na konci Přítokové chodby. Tedy ne docela, trpělivě na nás čeká průvodce druhé skupiny. Jako jeden z mála členů této party nás nehoní. Ostatní nějak zapomněli, že šli s námi dobrovolně a měli by přizpůsobit tempo nám.

I přes naše zdržení za chvilku ostatní doháníme. Někteří stojí na místě a koukají, druhá část šplhá do prudkého svahu. „Pojďte za náma“, volá na nás Tonda z vrchu blátivého kopce. Zvažuji, zda se mi vůbec chce, někam se škrábat. „Stojí to za to, polezte“, přesvědčuje nás. Většina Moskytů je už dost zničena a přesvědčit se nedá. Já s Jirkou si to nechceme nechat ujít a škrábeme se nahoru také. První část je docela v pohodě, ale bláto je hrozně kluzké, musíme dávat pozor, abychom nesklouzli zpět. Stojíme ve výšce a rozhlížíme se po velikém dómu, hluboko pod námi postává zbytek naší skupiny. Krápníková výzdoba je opravdu pěkná a stálo za to sem vylézt. Snažíme se přilákat i ostatní, ale marně. Tonda s ostatními už jsou v dalším dómu ještě o kousek výš. Vydáváme se za nimi, ale svah je opravdu prudký. Udělám pár kroků, ale není se čeho přidržet. Po blátě sjíždím zpět. „To asi nepůjde“, volám na Jirku, který to také zkouší. „Asi se vrátíme“, přemýšlím, ale obdivné výkřiky z horního patra nás přesvědčují k dalšímu pokusu. Udělám pár kroků a opět sjíždím dolů. „Když to zvládli ostatní, tak tam snad také vylezeme“, radíme se a jdeme na třetí pokus. Z vrchu nám Tonda radí, kudy se vydat. S jeho pomocí se škrábeme po blátivém svahu, tentokrát úspěšně.

Tato jeskyně je opravdu pěkná, bohatá krápníková výzdoba, doplněná krásnými jezírky s lotosovými květy. Jsem rád, že jsem nepodlehl lenosti a na kopec se vyškrabal. Cesta dolu je legrace, z blátivého kopce je skluzavka. Sjíždíme opatrně dolů, už jen pro to sklouznutí, to stálo zato.

Dostáváme se opět k naší „oblíbené“ nízké chodbě. Skrčení se brodíme vodou. Nohy a ohnutá záda už docela bolí, snažím se vyhledávat hlubší vodu. Nevadí, že se namočím, hlavně, že se na chvíli narovnám. Dělají to tak i ostatní. Mám chuť si i sednout. Nikde žádné suché místo a do vody to není ono. Když už toho mám dost, v mlze se objevuje člun. Neuplaval a čeká na nás. Rychle si do něj lehám, Míša vedle. Je příjemné natáhnout celé tělo, nic nám nevadí, že ležíme ve vodě. Jirkovi se do člunu nechce, radši nás tlačí, voda je hlubší a tak se nemusí krčit.

Připlouváme do základního tábora, máme toho dost. Druhá skupina asi také. Do druhé části, kterou jsme my zvládli ráno, se jim už nechce. Proč asi?

Na povrch

Máme před sebou výstup na povrch. Před námi je 110 metrů převýšení. Pomalu stoupáme po svazích a žebřících. Až ke kolmé štole to jde bez problémů. Stojíme v poslední jeskyňce a nad námi je závěrečná šachta, kterou musíme zdolat. Postupně se všichni vydávají na žebřík. Jirka se vydává na cestu po žebříku a dole jsem už jen s Tondou. Z otvoru se ozývají podivné zvuky, vzdechy, výkřiky a klení. Vidím Jirku, jak několik metrů nade mnou stojí na žebříku. „Proč nelezeš“? „Dál to nejde“, odpovídá, „nahoře se to nějak zarazilo“. „Co tam děláte“, voláme společně do komína nad námi. Z nejasného zvuku jsme pochopili, že někteří jsou na konci svých sil a dál už nemůžou. Nezbývá než čekat, až všichni nad námi pomalu vylezou. „Už mě to tu nebaví“, volá Jirka a slézá ze žebříku zpět k nám. Společně čekáme a vyprávíme si o jeskyních a příhodách kolem nich. Drnk, drnk, drnk, překvapuje nás podivný zvuk ze šachty, vypadá to skoro, že někdo nebo něco padá a brnká o stupně žebříku. Naštěstí nic z otvoru nad námi k našim nohám nevypadlo. Později jsme se dozvěděli, že zvuk vydával batoh, brnkající o žebřík při výstupu. Ze spodu to ale vypadalo zcela opačně. Konečně je cesta volná, Jirka šplhá nahoru jako veverka, já ho následuji o poznání pomaleji. Se člunem v batohu to moc rychle nejde. Ze zadu mě povzbuzuje Tonda. Příčky žebříku tlačí do chodidel, přesto dělám několikavteřinovou přestávku, s tím batohem to skutečně není nic moc.

Venku je tma, všichni jsme mokří a unavení. Máme za sebou namáhavý, ale krásný výlet do podzemí. Zítra nás čekají turisticky přístupné Sloupsko-šošůvské jeskyně a za rok možná znovu do Moravského krasu. Alespoň já se už na to těším.

A jak to viděl Leoš?

Je to zvláštní! Jen mírně zvlněná krajina, pole, úzké silničky lemované ovocným stromořadím, blízká vesnice a malý lesík. Kam oko dohlédne, žádné scenérie divoké přírody, žádné divoké říčky či rozeklané skály, ale jen obyčejný, lidmi po staletí modelovaný a obhospodařovaný kus země. A přece, jen nedaleko odtud, jen nějakých 110 metrů od nás je zcela jiný svět. Roztodivný svět, kde po tisíce let rukou pevnou a jen podle svých zákonů, vládne samotná příroda. Vládne bez pomoci člověka, vládla již dlouho před jeho příchodem a jeho rozmary či sklony vše přizpůsobovat k obrazu svému, jí byly a jsou zcela lhostejné.

Pod našima nohama, jen o těch sto deset metrů hlouběji, je ten jiný svět. Pod těmi silničkami, poli a lesíkem totiž opravdu teče ta divoká říčka rozeklanými skalami svým podzemním královstvím. Jeskyni, která se tam v hlubinách před člověkem až donedávna schovávala, vymodelovala ta říčka - Bílá voda do úžasných podob a tvarů. Lidé ji přeci jen nakonec objevili. Naštěstí se to stalo v době, kdy již dokázali ocenit nedotčenost takového místa a dobrovolně se vzdali svých přizpůsobovacích sklonů. Díky tomu zůstalo to divoké místo, ač objevené, stále ještě nezměněné.

Dostat se tam není jednoduché ani dnes, kdy si lidé cestu do hlubin přeci jen trochu usnadnili zavěšením několika dlouhých železných žebříků. Žebříky vedou skružemi i přírodní dutinou. S batohy na zádech, v měkkých holinách se nám nelezlo úplně snadno, ale tajemství neznámého, ve tmě ukrytého podzemí nás neodolatelně táhlo do hlubin. Sestupovali jsme sice pomalu, opatrně, ale odhodlaně. Na stěnách kolem nás se začaly objevovat první krápníky, ze tmy pod námi se ozval hukot jeskynní říčky. Po chvíli jsme stanuli na jejím břehu.

Byli jsme v divočině a vychutnávali jsme si to. Brodili jsme ledovou vodou divoké bystřiny, plazili se pod nízkým stropem, téměř se dotýkajícím země. Prolézali jsme skalní trhliny, klouzali se po bahnitých svazích. Kolem nás, nad námi i pod námi, rostly a kvetly sice pomalu ale přece bílé, žluté, oranžové či hnědé stalagmity, stalaktity, stalagnáty, i mnohé jiné roztodivné útvary. Brzo jsme byli promočení, zablácení, odření a unavení. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než před rokem v Nové Amatérské jeskyni. Tentokrát jsme si podzemí a všech jeho „potěšení“ užívali vrchovatě doslova každým kouskem těla. Bylo nám po chvíli jedno, lehneme li si do bláta či do vody. Dlouhé úseky jsme lezli po čtyřech, po břiše a někdy jsme ani neprolezli, museli se vrátit a hledat jinou cestu. Naše ohelmované hlavy nezavadily jen tak občas z neopatrnosti o nižší výběžek stropu, ale zapíraly se a dřely chvílemi cíleně o skálu, sklánějící se na dlouhé vzdálenosti jen pár desítek centimetrů nad vodní hladinu, jako o důležitou oporu, pomáhající udržet rovnováhu. Jen kačáky v nízkém podřepu, které tak nedělají dobře kolenům a šlachám, nám pomohly překonat některé tunely zpolovic zaplněné proudící vodou. Nadávali jsme, vzdychali a funěli. S odstupem času ale, jak to tak už bývá, mohu říci jen – paráda.

Nejsilnější prožitek jsem si však tentokrát odnesl z několika málo chvil, kdy jsem mohl v klidu myslet na to vše, co nás obklopuje. Lebedil jsem si ležíc v mokrém blátě, protahoval unavené nohy a svítil si na velké valouny, povalující se kousek dál v říčním korytě. Svítil jsem si na třpytící se krápníky i fasety vykousané vodou do stěn. Jeden valoun tvaru dokonalého vejce ležel poblíž v jakési prohlubni na velkém balvanu. Vypadal tam jaksi nepřirozeně a přece to bylo jeho místo. Uvědomil jsem si, že na balvanu možná takto spočívá už celé věky. Uvízl tu snad kdysi přinesen vodou ještě jako hranatý kámen, voda jím otáčela, obrušovala o balvan a zakulacovala. On si zase vymílal do balvanu důlek a staletí míjela. Jedna otáčka kamene v proudu vody za druhou, stovky otáček, tisíce, milióny. Zrníčko písku, stovky obroušených zrníček, milióny, plná bábovička. I dno říčky mezitím vodou dál vytrvale hloubené pokleslo, balvan i s vejcem vystoupil z okolního kamení. Staletí, tisíciletí, desítky tisíc let ... milióny? Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak. To co nás tu nyní obklopovalo, vypadalo téměř stejně jako dnes, už když v Egyptě vládli faraóni, když padl Řím, když Čechům vládl Karel IV. nebo Adolf Hitler. Jedna otáčka, tisíce otáček. Vejce se dál spokojeně a netečně koulelo ve svém důlku na balvanu, zatímco se o sto metrů nad ním zrodil „náš letopočet“, zatímco byla založena Velká Morava, vzniklo České království, zatímco zazvonil první mobilní telefon. Válet se pravděpodobně nepřestane, a z toho trochu mrazí, zatímco my tu už nebudem, zatímco my už dávno vůbec nebudem! Jedna otáčka, tisíce otáček, nekonečný čas. Čas, který tu běží podle úplně jiných měřítek než nám tam nahoře.

Koukám na krápníky, které vypadaly před tisíci let stejně jako teď, snad jen o malinký kousek menší a připadá mi, že ten kraťoučký čas, čí spíše jen čásek nám lidem vyměřený poněkud přeceňujeme. Tak a to je všechno! To je mé nejdůležitější poznání z letošní návštěvy moravského podzemí, ale nevím co s ním. Nevím jak naložit s takovým poznáním, nevím jak ho využít. Asi to ale ani nejde. Zbývá jen přijmout to tak, jak to je.

Rubrika:

Další články na podobné téma:

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags:

Nejstarší kresba v Býčí skále

Zdeněk Mikšík — Sun, 30 Sep 2007 12:22:44 +0000

Nejstarší nelezená kresba na našem území vypadá velmi nenápadně. Někomu možná připomíná lístek s pivními čárkami. Co znázorňovala ve skutečnosti se už asi nikdy nedozvíme a můžeme se to jen dohadovat.

Býčí skála je veřejnosti nepřístupná jeskyně, která leží ve střední části Moravského krasu. Jak už to v této oblasti bývá zvykem, je i tato jeskyně součástí rozsáhlého jeskynního systému, kterým protéká Jedovnický potok. Tento celkem malý potůček, kterým běžně proudí asi 50 litrů vody za sekundu, se dokáže čas od času pěkně rozvodnit. To se potom jeskyní valí mohutná řeka s průtokem kolem 15 000 litrů za sekundu a vše co jí stojí v cestě nemilosrdně smete. I díky tomuto opakujícímu se jevu nemá jeskyně téměř žádnou krápníkovou výzdobu. Přesto je velmi zajímavá a to hned z několika důvodů.

Jeskyně byla obývána pravěkými lidmi o čemž svědčí mnohé nálezy kostí a různých předmětů. Jedním z významných nálezů v této jeskyně je nález býčka. Sošku vysokou asi 11 cm tu nalezli v roce 1869 bratranci Felklové. Tato bronzová soška byla uschována v keramické nádobě a zasypána praženým prosem. Pokud by se někomu zdálo, že jeskyně nese jméno podlé této sošky, není to pravda. Její název je straší než doba, kdy byl býček objeven.

Další zajímavostí této jeskyně je nález "Hallstattského pohřbu". Když zde Dr. Jindřich Wankel okolo roku 1870 prováděl archeologický průzkum, nalezl mnoho různých předmětů pravěkých lidí. Mimo to i asi 40 lidských těl nepravidelně rozházených okolo velkého ohniště a oltáře. Jednalo se převážně o mladé ženy, mužů bylo jen několik. Některým tělům chyběla hlava či ruce a nohy. Zajímavým nálezem je i lebka mladé dívky, která nese stopy po trepanaci. Pravděpodobně otvor v lebce vznikl při „operaci“ vyhánění zlého ducha z hlavy. Podle stop na lebce dívka ještě po tomto zákroku nějakou dobu žila.

Co se však v těchto místech doopravdy odehrálo se můžeme jen domnívat. A toto hrůzostrašné pohřebiště bude ještě dlouho lákat k pátrání po zdejším tajemství.

V roce 1995 byla v části jeskyně zvané Jižní odbočka nalezena kresba jelena. Doktor Jiří A. Svoboda z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky odebral vzorky z tohoto pravěkého uměleckého díla a odeslal je na prověření do nizozemské laboratoře, kde stáří určují pomocí radiokarbonové metody C14. Společně se vzorkem kresby jelena odebral i vzorek sousedního obrazce, který připomíná již zmíněné pivní čárky. A výsledek laboratoře možná mnohé překvapil. Kresba jelena je stará asi jen 700 let. Zato mřížka je dílem člověka daleko staršího. Tento plůtek byl nakreslen už před 5200 lety. Jedná se tedy o nejstarší jeskynní kresbu na území Česka. K čemu sloužila se může opět jen dohadovat. Možná se jedná o část daleko větší kresby, nebo o nějaký geometrický obrazec. Třeba si něco opravdu počítali, a poté, jako hostinský, vždy pět čárek škrtli. Možná byl účel zcela jiný. Co myslíte Vy?

Tato jeskyně si uchová svá tajemství asi navždy, i když možná nové objevy ho trochu poodhalí, ale určitě přinesou zase nové otázky. Pokud budete mít možnost se do jeskyně podívat, určitě ji nezahoďte. Ta příští nastane asi v květnu v roce 2008, kdy je zde naplánován den otevřených dveří.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Tags:

Amatérská jeskyně

Zdeněk Mikšík — Mon, 11 Dec 2006 17:59:21 +0000

Počátkem listopadu se Moskyt vydal do nejdelšího jeskynního systému České republiky. Strastiplné, hrůzostrašné, ale i příjemné a krásné zážitky jednotlivých účastníků podzemního výletu vám přinášíme v následujícím článku. Jelikož nejsme žádní velcí odborníci na podzemí Moravského krasu, nebude ani tento článek zabíhat do odborných detailů. Zaměříme se především na pocity a zážitky jednotlivých účastníků.

Naše desetičlenná skupina, kromě našeho průvodce Tondy, měla jen velmi malé zkušenosti s podzemím. Někteří z nás nějakou tou dírou už prolezli, ale byli mezi námi i tací, kteří vstupovali do jeskyně bez osvětlených betonových chodníčků poprvé. V každém případě na nás čekala čtyřhodinová procházka hluboko pod povrchem zemským, a to bylo pro všechny něco zcela nového. Naše rozdílné zkušenosti a také představy o tom, co nás čeká, se projevily už před vchodem do přístupové štoly. Vypadali jsme trochu nesourodě a z pohledu několika dalších jeskyňářů, které jsme tady potkali, jsme museli budit úsměv, možná i zděšení. Partu, která byla, oblečena na jedné straně do montérek a na straně druhé do zcela nevhodných kalhot a šusťákových bund, tu možná dlouho neviděli. Ani s obuví to nebylo lepší. Část nás měla na nohou gumové holinky, někdo celkem dobré pohory, ale našly se i sálové tenisky se zcela hladkou podrážkou a nulovou odolností proti vodě. Vzhledem k očekávanému brodu asi 40 až 70 cm hlubokou vodou dosti zásadní nedostatek.

Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle a my jsme začali vcházet do podzemního království skal, krápníků a vody. I když jsme věděli, že nejsme první, kdo do těchto míst vstupuje, cítili jsme se trochu jako objevitelé. Nikdo z nás netušil, co na nás dál čeká, co nám příroda připravila. Nechali jsme na sebe naplno působit čarovné kouzlo mohutných skalních masívů ukrytých v nekonečné tmě. Jen naše baterky na chvíli kousek této tmy zahnaly a nám se okolní výzdoba zjevila v plné kráse. Kolem nás bylo vidět, jak jeskyně žije svým vlastním životem. Každoroční záplavy, při kterých se celá jeskyně promění v dravou podzemní řeku, tu zanechávají po tisíciletí své nesmazatelné stopy. A činí tak dodnes bez ohledu na člověka. A ten, pokud se do těchto míst chce vypravit, musí život jeskyně respektovat a podřídit se mu. V opačném případě nemá jeskyně to nejmenší slitování.

Než však nechám promluvit každého o svých zážitcích, přece jen si něco málo povíme o Amatérské jeskyni a objasníme si některé názvy.
Systém Amatérské jeskyně leží v Moravském krasu na server od Brna. Jedná se o nejdelší jeskynní systém České republiky s celkovou zmapovanou délkou kolem 35 km. Jeskyní protéká říčka Bílá voda a Punkva, které se v podzemí stékají a tvoří řeku Punkvu, kterou mnozí známe z propasti Macocha a Punkevní jeskyně. Celý systém Amatérské jeskyně je tvořen z mnoha jeskyní. Jsou to Sloupsko-šošůvské jeskyně s propadáním Punkvy, jeskyně Nová Rasovna s propadáním Bílé vody, jeskyně Piková dáma, Spirálka, C 13, Stará a Nová Amatérská jeskyně, propast Macocha a Punkevní jeskyně. Všechny tyto jeskyně jsou navzájem propojeny, ale na mnoha místech je spojují jen sifony, jejichž délka se pohybuje v řádu desítek i stovek metrů. Z toho je jasné, že celý systém se projít nedá a do některých míst se dostanou jenom speleopotapěči.

V roce 1969 byla objevena Stará Amatérská jeskyně a ještě tentýž rok po překonání sifonu na konci povodňové chodby byla objevena Nová Amatérská jeskyně. Tento sifon byl také dlouho jediný a zároveň nebezpečný vchod do podzemních prostor. A právě to se stalo osudné dvojici speleologů Milanu Šlechtovi a Marko Zahradníčkovi, kteří zde při průzkumu v roce 1970 zahynuli. V roce 1973 byla proražena horizontální štola, která ústní do Pustého žlabu a Nová Amatérská jeskyně se tak stala přístupná a její průzkum mohl pokračovat. Tímto vchodem jsme my také vstupovali. A co nás za ním čekalo, se dozvíme ve vyprávění jednotlivých účastníků podzemní expedice.

Nejdřív své zážitky popíše Leoš.

Je poledne. Mrzne a sněží. Zalesněným skalnatým údolíčkem jsme došli k nenápadnému otvoru v příkrém svahu a čekáme na jeskyňáře, který nás povede dovnitř. Musíme se na to nejprve převléknout, ale každý z nás si to co nás čeká, představuje trochu jinak. Všichni tušíme, že se tam můžeme poněkud zamazat, a proto se soukáme do věcí, které nějaké to smítko snesou. Někdo do tepláků, někdo do starších kalhot a šusťákové bundy, někdo do montérek. Přilba je povinná, máme jí všichni. Honza sebou naštěstí vzal i lepící pásku a tak se na zánovní stavební helmy lepí čelovky, či jejich napodobeniny. Zcela rozdílné názory pak panují na vhodnou obuv. Můžeme prý očekávat až 70 cm vody, jistě bahýnko, písek a kamení. Většina z nás má tak holínky, někdo ale doufá, že si vystačí s turistickou obuví a Martin vyrazil do nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás, ponechaného zcela v "přírodním stavu", v keckách. Nízkých, letních, téměř plátěných s hladkou podrážkou. Obdivuhodné!

V jeskyni se nesmí vykonávat tělesná potřeba. Máme sebou sice pro všechny případy plastové láhve s různou šířkou hrdla, ale přeci jen se každý snaží před cestou do podzemí nějakým způsobem dokonale vyprázdnit. Nechutné!

Konečně přijíždí jeskyňář, obléká si speleologickou kombinézu a nazouvá vysoké rybářské holínky tzv. prdelačky (končí až pod zadkem). Někteří z nás mírně znejistí, když vidí takovou přípravu na velkou vodu. Martin ale obut v keckách se špičkou skrz na skrz promáčenou od sněhového poprašku nehne ani brvou, čímž i ostatní odradí od zbabělého chvilkového nápadu – půjčit si od jeskyňáře další jím přivezené rybářské holiny. Odvážné!

Jdeme na to! Řadíme se do úzké přístupové chodby a sestupujeme dolů. Po chvilce se ocitáme ve vlastní jeskyni. A hle, před námi jezero. Dlouhé, kalné, studené a hlavně hluboké. Hluboké tak, že naše běžné holinky neprojdou. Pokouším se ve dřepu protáhnout podél stěny, kde je úzký kluzký břeh, ale zrazuje mě můj vlastní batoh. Pod nízký strop se s ním prostě nevejdu, ať už ho mám na zádech nebo v náručí. Marně se cpu do nízké škvíry, strop neustoupí a začínají mě bolet kolena. Půjdu tedy vodou, skrčen co nejvíc u kraje, kde je menší hloubka, kde snad vodu udržím těsně pod okrajem gumáků. Cítím ale, že něco není v pořádku. Uvědomuji si, že si ve vodě poněkud máčím zadek. To není příjemné! Půjdu tedy kousek dál od kraje, kde je strop o něco vyšší. Krůček doprava, nohy klesají jaksi hloub než by měly a z mých gumáků se náhle ozývá bublavý zvuk. Voda padá přes okraj jak přes hráz přehrady a ledový mokrý chlad už mi cucá prsty v nasáklých ponožkách. Hnusné! Máme za sebou prvních deset metrů a už jsem slušně promočený. Zneklidňující! To nám to ale začíná!

Je odpoledne, o čtyři hodiny později. Vylézáme na denní světlo, ale toho již kvapem ubývá. Máme to za sebou. Jsme nadšení, utahaní, mokří, špinaví a dává se do nás zima. Prostě paráda. Takhle nějak by měl vypadat ideálně využitý den Moskyta. Něco nevšedního, unavujícího a inspirujícího. Cesta do nitra země byla velmi intenzivním zážitkem, který z mysli jen tak nevyprchá a který zcela doceníme až s odstupem času, v teple a pohodlí domova. Zatím to však moc pohodlné není. Převlékáme se, ale stejně je všechno zapatlaný od bláta, mokrý a studený. Bylo mi líto, že už lezeme ven, teď se ale těším pod horkou sprchu, na dobré jídlo a půllitr piva. Motivující!

Za čtyři hodiny jsme podzemím urazili asi tři kilometry. Prošli jsme, proklouzali, probrodili, přelezli a prolezli obrovské i velmi úzké jeskynní prostory, prohlédli si přitom úžasné modelářské dílo vody, vápence a ponorné řeky a také se možná navždy zapsali do historie speleologie. Vždyť Martin byl patrně vůbec prvním člověkem, který bez podpůrných technických prostředků dosáhl centrální části Amatérské jeskyně v keckách a ještě se vrátil zpět! Bylo mu sice chvílemi slabo a prosil o pomoc písní "Lásko, mě ubývá sil", každý ale ví, že v takových extrémních podmínkách se musí spolehnout jen sám na sebe a on to dokázal! Neuvěřitelné!

Další kdo se s námi podělí o své zážitky je Martin, ústřední postava několika vyprávění.

Amatérská jeskyně – podivný název, pro mě doposud nevysvětleného původu. Dle mého názoru však nemá nic společného se stupněm fyzické či psychické kondice, kterou by měl být naplněn každý z vyvolených návštěvníků těchto tajemných prostor. Rád bych se podělil o nejsilnější zážitek…

Vybaven čelovou svítilnou (chatrně připevněnou lepící páskou na zapůjčené stavební ochranné přilbě), bundou z blíže nespecifikovaného "šusťákového" materiálu, promokavými kalhotami a botami z obzvláště nasákavého materiálu se speciální skluzovou podrážkou, jsem se vydal do útrob tohoto výtvoru přírody. Již instrukce k jeho návštěvě prozrazovaly něco neobvyklého, nečekaného, nového… Po prvních pár metrech chůze raženou štolou mi bylo zcela jasné, že původní rady ve smyslu "připravte se na nejhorší" byly opravdu na místě. Původně jsem je však bral s určitým, sobě vlastním, nadhledem.

Brod "na boso" špinavou vodou, která má okolo 8°C, a to ve značném předklonu a za neustálého hlídání předmětů základní lidské potřeby (mobilní telefon, klíče od auta, fotoaparát s několika výměnnými objektivy, ponožky, boty), mě činilo vážné potíže – nutno dodat, že spánkový deficit a doposud vysoká hladina zbytkového alkoholu z předešlého dne, byla rovněž značnou přítěží… Krůpěje studeného potu stékající po čele mi téměř znemožňovaly orientaci v takto stísněném prostoru – jedinou starostí bylo neutopit se a zároveň neutopit žádný z předmětů "základní lidské potřeby". Cestu do Prahy si dovedu představit snad jen bez ponožek a bot… Konečně se před námi otevřel prostor, kde bylo možné se opět pohybovat ve vzpřímené poloze Homo Sapiens. Vypadalo to jako po bitvě. Někdo vyléval obsah holínek, někdo svlékal promáčené kalhoty, jiný navlékal špinavé nohy do ponožek a bot, někdo pouze tiše sténal… Po této části jsem se sám sebe tázal, co nás ještě může čekat horšího?!

Odpověď však byla naštěstí příznivá: zážitek z návštěvy jeskyně plné nádherných krápníků a maleb, jejichž autorem byla sama příroda, byl prostě úžasný! Skvělá zkušenost!!!
To nás ale ještě čekala cesta zpět a nový brod...

Další, kdo nám bude vyprávět své zážitky je Marcela, která se také z jistých důvodů bude věnovat hodně mokré části naší cesty.

Pomalu se blížil dlouho očekávaný víkend, kdy nás čekal vstup do jeskyně, která má příhodný název "Amatérská". Od „vrchního moskyta“ Zdeňka jsme obdrželi instrukce, kde bylo uvedeno, co sebou, na sebe, atd. Podle těchto instrukcí už bylo jasné, že to nebude žádná hračka, ale v koutku duše jsem si ještě naivně myslela, že to nemůže být zase tak náročné, protože většina z nás jsou amatéři a nikdo včetně profesionálního průvodce by přeci tolik neriskoval. No, a všechno bylo jinak, ….riskoval, a riskovali jsme všichni.

Ono sobotní dopoledne jsme všichni před jeskyní provedli poslední úpravy svých super ohozů dle posledních módních trendů, poslední „čůrání“, protože v jeskyni žádné toalety nemají a přišla poslední nabídka od našeho průvodce, zda si přeci jen nechce někdo ze čtyř „odvážlivců“ bez holínek nějaké zapůjčit. A nechtěl, protože proč, to se musí přeci zvládnout i bez nich, prostě hrdinové.

Tak jsme vyrazili …. Po zapsání do knihy návštěv na začátku jeskyně jsme pokračovali. První zastávka, první informace k jeskyni, shlédnutí plánku a pokračujeme dál do lůna země. Po krátkém vzestupu jsme před sebou zahlédli malý průlez, který byl cca do půlky zatopen vodou a ne zrovna čistou. První dotaz zněl, zda se to dá obejít a odpověď byla rychlá – nedá. Členové výpravy bez holínek se tedy začali zouvat, a že to zvládnou na boso. Dobrá, proč ne, ale náhle mi problesklo hlavou, že nápad je to dobrý, ale to by nesměl mít člověk punčocháče. Nuž tedy dobrá, musím se poprat s dalším drobným zádrhelem, ale náhle bylo vyřešeno. Projdu to bez bot, bez ponožek, kalhoty vyhrnu, punčochy si ponechám a na druhé straně je sundám, hodím do batohu a půjde se dál. Batoh a boty mi vzali „přátelé a kamarádi moskyti“ a pomalu jsem začala vstupovat do vody. První pocit byl šílený, studená voda, nevím, co je na dně a kam šlapu, průlez malý, takže tělo zkroucené do klubíčka a s těmito pocity to mám projít. Fakt jsem si v tento okamžik říkala, zda to mám za potřebí, ale překážky je nutné překonávat, tak jsem pomalu postupovala do míst, kde voda už nebyla, a tělo se mohlo narovnat. Jupíííí…… zdolala jsem to a i všichni ostatní. Teď už jen sundat mokré a špinavé punčochy, navléknout ponožky, boty a vyrazit. Pravda je, že strkat nohy od bláta do čistých ponožek a následně do bot nebylo taky nic příjemného, ale na druhou stranu to znamenalo mít nohy v teple a pokračovat dál. Po tomto pěkném začátku nás už žádný podobný brod nečekal (kromě cesty zpět), ale čekalo nás klouzání po bahýnku, přelézání kamenů, plazení se průlezy a hlavně možnost spatřit krásy jeskyně, které vytvořila sama příroda. Mít možnost být několik desítek metrů pod povrchem země a vidět všechny ty krápníky různých tvarů a vše ostatní, co tam příroda přichystala, bylo tak úžasné až nepopsatelné, že počáteční brod a některá další úskalí jeskyně jsou zapomenuta. V těchto řádcích je jen několik z mála zážitků, které jsem v jeskyni zažila, ale i z toho se dá poznat, že žádná nuda, jenom „vzrůšo“, hlava plná krás jeskyně a touha po dalším dobrodružství.

Další ženou, která se do podzemí vydala, je Lenka. Jak se jí tam líbilo, se hned dozvíme.

Na prohlídku Amatérské jeskyně jsem se moc těšila. Sice jsem měla trošku strach z avizovaného brodění a prolézání úzkých chodbiček (klaustrofobií sice netrpím, ale přece jenom….). A je pravda, že na začátku jsem trošku znejistěla. To, když jsme hned pár metrů za vchodem náš průvodce Tonda zmizel za ohybem chodby a my slyšeli jen šplouchání vody, jak se brodil přes jezírko. Ale všichni jsme statečně přebrodili až už v holinkách nebo bosky a pak už jsme se jen mohli kochat krásou jeskyně.

Při běžné návštěvě jeskyně se člověk musí držet pouze vyznačených tras a musí rychle postupovat, protože se za ním valí dav dalších zvědavých turistů. V Amatérské jeskyni bylo ale všechno jinak. Na některých místech jsme procházeli přímo kolem krápníků a mohli jsme si celou tu nádheru prohlídnout krásně zblízka a v klidu. Některé krápníkové útvary, které před námi vystupovaly ze tmy, byly opravdu úchvatné! Chvílemi bylo sice docela náročné udržet se na nohou – třeba když jsme procházeli úseky pokryté kluzkým bahnem a nebo se snažili projít přes velké balvany, ale opravdu to stálo za to a jsem moc ráda, že jsem se této expedice zúčastnila.

Evu, jako jednu z mála, zaujala docela jiná příhoda, než obvyklý brod jezírka.

Co kdybychom takhle zítra po cestě domů… "Stůj! Jdeš špatně! Zpátky! Spadneš!" Tak. A teď, jak donutit unavený mozek udělat opatrné tři kroky zpět, vylézt nahoru a překonat zbytek závalu? Pořád jsem si myslela, že má únava je po těch úžasných skoro čtyřech hodinách v podzemí jen fyzická. Chyba. Mozek už po té době soustředění, kam správně a bezpečně šlápnout a kde se dobře chytit, nějak nechce fungovat. Myšlenky neustále utíkají k běžným tématům života a je čím dál těžší soustředit se na cestu. Proč vlastně držím ten baťoh v ruce? A proč tak bezradně koukám na místo, které je jen dva metry ode mě a ke kterému se musím vrátit? Naštěstí tu nejsem sama a kluci pomůžou. Teď už se jen zase pečlivě soustředit. Pravá noha sem, levá támhle, přidržet se rukou. Jak mi ta zatracená baterka překáží! Bacha, klouže bahno!! Co si dám dneska k večeři? Hmm a horká sprcha. Musím si na středu udělat úkol z angličtiny…

A na závěr se podělí o své zážitky Honza.

Měl bych Vám tu svěřit mé pocity z návštěvy podzemního komplexu Amatérská jeskyně, ale kde začít? Když jsme mluvili o návštěvě jeskyně, byl jsem jednoznačně pro, říkal jsem si, bude to dobrodružství, ale jak se termín odjezdu blížil, začal jsem váhat. Říkal jsem si, mám všechno? Svítilny, holinky, náhradní baterie, co na sebe, do čeho to všechno dám? Tisíce a jedna myšlenka mne pronásledovaly, mám se s tím tahat nebo to nechat doma, co ještě můžu potřebovat atd. No dal jsem to dohromady, a když jsme stáli před vchodem do jeskyně, řekl jsem si mám vše, co potřebuju. Vstoupili jsme do systému uměle vytvořeným vchodem, pohoda, říkal jsem si. Pak se před námi objevila jeskyně tak, jak ji příroda vytvořila, krása. To, že je nad námi 140 metrů masivu mi nijak nevadilo, občas jsem si řekl, proč to vlastně nespadne, ale nijak mě to neznepokojovalo. Postupovali jsme dál, šel jsem poslední, přirozeně jsem měl nepříjemný pocit z toho, že za mnou je tma a potencionální příšera mě uchvátí jako prvního, ale trochu mi pomáhal batoh nacpaný oněmi potřebnými věcmi na cestu. Měl jsem pocit většího bezpečí. Najednou se řada zastavila a já slyšel z předu skřeky zoufalství. Bylo třeba probrodit takové malé jezírko, někteří z nás byli nuceni projít naboso, vůbec jsem jim nezáviděl. Já měl holiny, ale taky i batoh, který mi hodně překážel. Průvodce mi ho pronesl, jinak bych utopil vše, co v něm bylo. Vody bylo hodně, středem to projít nešlo, musel jsem se krčit na kačera při stěně jeskyně, v jednu chvíli jsem se zasekl mezi stropem a dnem jezírka a nemohl se ani hnout, při větším dřepu mám vodu v holinách, byla to zoufalá situace, ale podařilo se mi vyprostit. Po tomto počátečním šoku jsem si jeskyni užil, bylo to nádherné, krásné, jedinečné, neuvěřitelné. Takové prostory, které si za miliony let vytvořila jen voda! Byl jsem uchvácen! Pak už jsem se jen jednou zasekl ve skalní štěrbině při prolézání a jednou mi pod nohama utekl kámen, ani kotník jsem si nevymkl. Po dvou hodinách stoupání a klesání jsem byl značně unavený a to jsme byli jen v půlce. Přežili jsme. Závěrečné brodění jezírkem jsem řešil razantně a to průchodem středem. Když se mi voda vlila do holin, myslel jsem, že mi nohy umrznou, poznal jsem, co zažili mí kolegové při vstupu. Rychle jsem proběhl a vodu vylil, v tu chvíli mi přišlo, že mám holiny vytápěné topením, jak to najednou hřálo. Byli jsme venku a šťastní, už zbývalo jen vystoupat k autu, Bylo to hodně vysilující. Ještě pátý den jsem nemohl používat pravou nohu pro bolest, která mě trápila ve stehenním svalu. Ale byla to prostě bomba!

Tak to byly postřehy a zážitky jednotlivých účastníků Moskytí podzemní expedice. Pokud vím, tak od sebe neopisovali a každý to napsal tak, jak to cítil a co právě jeho zaujalo. V době, kdy vzniká tento článek, jsem jediný, kdo četl všechno. Mám tak možnost na výše uvedené reagovat. Možná to tak nevypadá, ale podle mého názoru, to zase tak drsné nebylo. Jen někteří trochu podcenili přípravu. Dokladem mého tvrzení je i účast čtrnáctiletého Jirky, který vše zvládnul v pohodě, prošel vodou bez namočení a na konci byl asi nejčistější. Nutno ovšem podotknout, že nenesl žádný batoh plný zbytečností, jako je mobilní telefon 140 metrů pod zemským povrchem. Navíc jeho tělo se lépe vešlo do úzkých děr a nezatěžkávalo ho množství přebytečného tuku, jako některé z nás.
V každém případě se domnívám, že akce byla zdařilá a všichni si odnášíme neopakovatelné zážitky na nejdelší jeskynní systém v České republice – Amatérskou jeskyni.

Účastníci expedice: Leoš Drahota, Jan Kadlec, Tomáš Kadlec, Jiří Mikšík, Zdeněk Mikšík, Martin Šedivý, Lenka Turková, Marcela Turecká, Eva Zálešáková a náš průvodce Antonín Tůma.

Rubrika:

Další články na podobné téma:

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags:

Jeskyně Na Turoldu

Leoš Drahota — Sat, 22 Oct 2005 11:54:07 +0000

Na sever od Mikulova, v Chráněné krajinné oblasti Pálava je možné během turistické sezóny navštívit pozoruhodnou a dlouhou dobu pro veřejnost uzavřenou jeskyni.

Naší největší jeskyní, vytvořenou v druhohorních vápencích, je krasová dutina v opuštěném lomu na kraji Mikulova. Její zatím objevené chodby, síně, pukliny a komíny, uspořádané do několika navzájem propojených pater, mají celkovou délku něco přes 2100 metrů. Jeskyně vznikala během složitých geologických procesů především v období třetihor. Krasovění jurských a křídových hornin vyzdvižených tou dobou k povrchu dalo okolo zlomů, puklin a vrstevních spár vzniknout jeskynnímu, velmi členitému systému s netypickou výzdobou.

Klasické krápníkové formy vápence v této naší nejsušší jeskyni (jen 80% vlhkosti) najdeme jen zřídka, naše fantazie si tu ale přesto přijde na své. Erozní krasové procesy tu probíhaly jinak, ale s nemenším kreativním potenciálem. Stačí jen postát, dívat se a nechat se unášet svou představivostí. Spatříme tu pak v žlutobílém kameni mnoho objektů, postav nebo tvorů, které známe z venkovního reálného světa. Stěny jeskyně jsou pokryty velmi rozmanitými útvary, připomínajícími drobné keříčky s ostrými jehličkami, korálové útesy nebo hráškovitou pěnu. Místo stalagmitů tu ze dna některých síní (Pohádková síň) vyrůstají hrudkovité útvary, podobající se zvířatům, slavným sousoším či pohádkovým bytostem. Při správném nasvícení je také možné v šeru jeskyně zahlédnout opojně se třpytící krystalky čistého kalcitu. Podobnou výzdobou prý disponují jen tři jeskyně na celém světě.

Vápencový masív Turoldu vznikal velmi komplikovaně za přispění mnoha geologických vlivů. Proto je zde možné identifikovat pestrou paletu světlých vápenců, jílovitých vápenců a pískovců, písčitých jílovců i jílovců. Mají formu jemných až hrubě zrnitých brekcií, ale i větších nepravidelných nebo lavicovitých bloků. I v samotné jeskyni je pak možné vidět mohutné bloky kamene, stopy jejich pohybu vykonaného během miliónů let a následky vzájemného formování. Nepředstavitelné síly pracovaly s horninou celé věky jako s tvárnou modelářskou hmotou a při troše pozornosti a chvilce pátrání lze tyto přírodní sochařské postupy vysledovat.

Nikdo s jistotou neví, jestli je dnes již Turold stabilní a proto je z bezpečnostních důvodů nutné v dobách, kdy je jeskyně zpřístupněna veřejnosti, pečlivě sledovat stav jednotlivých bloků, jejich styčných ploch i trhlin v hornině. K tomu správcům jeskyně slouží jako indikátory případného pohybu skleněné tabulky, pevně cementem uchycené právě přes tyto praskliny a škvíry.

Objevování jeskyně Na Turoldu začalo v roce 1951. Tehdy se skupině nadšenců a mikulovských jeskyňářů pod vedením B. Závady podařilo v jižní stěně opuštěného lomu odkrýt vchod do zatím neznámých přírodních podzemních prostor. Postupně byla prokopáváním závalů, odstraněním nebo rozbitím uvolněných vápencových bloků otevřena cesta do Sestupné chodby. Přes ostré sintry drásající oděv i kůži se podařilo proniknout do několika dómů a síní.

Hlavní komunikační směr jeskyně určuje Balvanitý a Netopýří dóm. Rozlehlý Balvanitý dóm se dál větví do několika chodeb vedoucích do horních pater jeskyně, do jejích vzdálených koutů (Krápníková, Májová jeskyně), i do nejspodnějších částí krasové dutiny. Tam se sestupuje právě Netopýřím dómem, na nějž komínem Propástkou navazuje Jezerní dóm. S Jezerním dómem pak přes úzké propojky sousedí Bílá síň a na ní navazující chodba vedoucí do Krystalické síně. Tato úzká chodbička asi po 15 metrech přechází v jakousi kapsu o ploše dna 14 m2 a výšce asi 1,5 m, která je zcela pokryta průsvitnými velkými krystaly kalcitu. Cesta sem je však přes silné vrstvy ostrohranné sutě a nízké stropy velmi obtížná a veřejnosti zapovězená. Novějším objevem učiněným Na Turoldu je Dóm fantazie, který jako jediný okouzluje bohatou krápníkovou výzdobou. Největší prostorou jeskyně je pak Jezerní dóm. Jak již název napovídá, skrývá tato dutina podzemní jezero s křišťálově průzračnou vodou o teplotě 4°C. Ta je sem vytlačována z neznámých podzemních rezervoárů, zřejmě značného objemu. Hladina kolísá v rozmezí až 10 metrů a při vysokém stavu vyplňuje jezero velkou část Jezerního dómu. Při nízkém stavu podzemní vody se naopak hladina ztrácí v úzké chodbičce u dna dómu, vedoucí do Zlaté síně – nejníže položené známé prostory jeskyně.

Krasové dutiny Na Turoldu jsou jedním z nejvýznamnějších a nejdéle mapovaných míst v České republice, které k přezimování využívají netopýři. Při pravidelném sčítání jich tu bylo napočítáno několik druhů a až 170 jedinců. Potěšujícím faktem je, že jejich počet v posledních letech stále stoupá a to i v případě vrápence malého, kterému se Na Turoldu daří, zatímco v Evropě patří k nejohroženějším druhům. Sčítání netopýrů je ovlivněno i tím, že některé druhy, jako například netopýři vodní nebo netopýři vousatí zalézají na zimu do úzkých spár a puklin a není možné je všechny v značně členité jeskyni odhalit. Jak statistika ukázala, téměř rozhodující vliv na populaci netopýrů má přítomnost člověka v jeskyni a to zejména v zimních měsících. Světlo, hluk a otřesy rušící spící okřídlené savce, způsobily postupný citelný úbytek jejich početních i druhových stavů. Od roku 1975, kdy byla jeskyně Na Turoldu pro veřejnost uzavřena, pak nastal v tomto negativním vývoji zvrat a stavy netopýrů se začaly znovu znatelně zvyšovat. Vrápenec malý, následován netopýrem brvitým a netopýrem řasnatým byl v 90. letech 20. století výrazně nejpočetnějším druhem obývajícím zdejší podzemí. Mnoho druhů však přezimuje i mimo jeskyni - jen ve venkovních puklinách a dutinách lomu. Například netopýři ušatí či netopýři dlouhouší nemohou pro svou otužilost při vysokých stabilních teplotách jeskyně (10 – 12°C) „usnout“ a dávají proto přednost zimování ve skalách při nízkých venkovních teplotách. Celá oblast Turoldu je tak z tohoto pohledu významnou a ochranu zasluhující lokalitou.

V lomu na Turoldu bylo ještě v dobách dolování vápence odkryto několik dalších jeskynních komplexů. Většina jich ale byla postupující těžbou nenávratně zničena a asi i zapomenuta. Některé další jeskyně v okolních pálavských vápencích však pravděpodobně teprve čekají na své objevení a neukojitelná touha speleologů po nových panenských podzemních prostorách je dříve nebo později otevře k poznání a k radosti lidské fantazie.

V současné době jeskyni Na Turoldu spravuje Česká speleologická společnost a spolu se Správou CHKO Pálava a městem Mikulovem zajišťuje od roku 2004 sezónní zpřístupnění jejích zabezpečených úseků pro veřejnost.

Provozní doba: denně
Délka trasy: 300m
Doba prohlídky: 40min.
Vstupné – dospělí: 50,-
Vstupné – děti, důchodci: 25,-

Květen – říjen: 8:00 – 18:00
Poslední prohlídka začíná v 17:00

Správa jeskyně Na Turoldu
U Lomu 54
CZ – 692 01 Mikulov
Tel.: +420 607 202 861

Rubrika:

Tags:

Javoříčko

Michal Voráč — Mon, 02 Jun 2003 18:41:37 +0000

Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je prošpikováno chodbičkami, plazivkami a komíny.

17.- 20.10.2002
Mapa V pátek mám volno a tak již večer vyrážím směr Morava. Rsp. hodlám vyrazit. Na nádraží sice docházím včas, ale můj rychlík jaksi mešká. A mešká asi 45 minut, takže v poklidu stíhám omrknout postup stavebních prací na severních mostech a ještě zaregistrovat důstojný příjezd historického Orient expresu, z jehož oken vykukují samí Japonci. Ihned po odjezdu zkouším svou diplomacii na průvodčí vyjádřením předpokladu, že přípojný vlak v Třebové počká. Ona se mi sice snaží naznačit, že vzhledem k tak velkému zpoždění je moje šance nepatrná, ale nakonec se dohodneme na tom, že zavolá výpravčímu do Vepřové a pak se uvidí. Ujistil jsem ji, že v případě neúspěchu rozhodně nehodlám opustit vlak v souladu s jízdenkou, ale nechám se dovézt až do Olomouce.

Motorový vláček však k pramalé radosti místních ukázněně vyčkává dokonce u téhož perónu a já se tak kodrcám k cíli blíže. V Konici vylézám a hledám busnádr. Ten nalézám pod náměstím. Bus by měl jet v 21,00 v sudé týdny, což teď zrovna je. Fajn. Číslo týdne si ještě ověřuji, ale bus nikde. Odcházím pěšky. Cestou mávám na všechno co jede kolem, ale obě auta mě minula bez povšimnutí. V sousední vísce mě dohání solidní liják a tak se zabydluji v solidní uzaviratelné čekárně, jen ještě zjišťuji ranní spoj okolo šesté. Ráno bus nejede, neb tuto vísku míjí a zajíždí do třech jiných...:o(

Jdu opět po svých, ale už neprší. Alespoň mám možnost zase jednou pozorovat svítání. Stopuji kohosi, kdo jede až do Luké, což je kousek od Javoříčka. Cestou se dozvídám, že zdejší busy jezdí jen, když místní textilka sežene zakázku a je třeba vozit zaměstnance. Sotva v Luké opouštím vůz, jiní dva nastupují. Inu spolujízda funguje. Za vsí stopuji obstarožní traktor, který jede až na náves do Březiny, kde na speleozákladně nocujeme.

Probouzím některé rozespalé jedince a za chvilku mažu zpět na traktor, abych se s ním svezl do krámu v Luké. Tady v Javoříčku lze koupit jen mléko na statku. Traktůrek odváží nějakou hlínu z kaple. Zpátky se vracíme pochopitelně též traktorem, a při čekání na něj si poslechneme hlášení místního rozhlasu, že do obce zavítal vietnamský obchodník a co všechno nabízí...

Ospalci už mezitím procitli a po smíření se s novým dnem odcházíme všichni do "oficiální" jeskyně pod vrchem jménem Špraněk. Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je prošpikováno chodbičkami, plazivkami a komíny. Celá tahle zajímavost se nachází ve vápencovém ložisku, který se doposud v nedaleké Mladči těží. Po zajímavé prohlídce se přesouváme do jiné díry pod Zkamenělým zámkem, kde si pro změnu pěkně zalezeme. Zde Zbyněk objevuje užitečnost drobné manželky, a kam on nemůže posílá ji. Jeskyně se však stává osudnou pro Zbyňkův foťák, který v ní zmizel neznámo kde. Po asi hodinovém hledání to se slovy:"stejně jsem si chtěl koupit jinej" vzdal.

Už za šera vylézáme ven a honem se cpeme do chalupy. Má dojet zbytek bandy a tak jsme zvědaví, jak od busu trefí. Motorizovaní už jsou na místě a nemotorové se objevují za chvilku. Neviděli jsme se od velikonoc, tak se hovory vedou dlouho, tak báječně dlouho... V sobotu ráno se nikomu nechce ze spacáků, tak otvíráme téma smrt a od něj se dostáváme k jevům mezi nebem a zemí.

Po obědě hodláme dojít na Bouzov a při zpáteční cestě si prolézt jeskyni. Leč cestou začíná pršet, tak se stahujeme rovnou do jeskyně, tuto přes značný počet prolézáme - nacházíme v ní spoustu bláta, menší dóm a lezení po žebříku... poté ještě jednu chodbu plazivku a z té komín, kam nikdo nechce. Když se obětuji a vylezu a navážu ostatním lano, tak šest lidí mi důvěřuje, jen dva jdou ven. Pravdou je, že se svou neschopností uvázat pořádný uzel zrovna nechlubím... Nahoře v komíně trčí z hlíny konec lana se smyčkou do které vážu naše lano...statické i dynamické zkoušky proběhly v pořádku, snad to opravdu drží. Horní dóm je celý očazený a vede z něj chodbička se stavebním kolečkem a několika miniaturními stalagnáty. Z dómu vede i komín hore, ale klouže a bojím se lézt. Později se dovídáme, že očazení pochází z objevitelské činnosti za pomoci trhavin... No, když se vypotácíme na světlo, svítí puntík, ale jsme tak utahaní, že už se na hrad nikomu nechce. Jdeme odpočívat. Hrad počká. Dnes usínáme poněkud dříve, než včera.

Ráno balíme, uklízíme (jedni) a mizíme (druzí) do oficiální jeskyně. Poté se potkáváme, nakládáme bágly do auta a vyrážíme na hrad. Cestou okukujeme zazimované úly a asi deset jezdců na koních. Na hradě nás vítá funkční padací mříž a dva přítulní vlčáci v příkopu. Po prohlídce už přesouváme partu na zastávku, já nasedám do spřáteleného autíčka a vandru byl konec. Bylo mi však dopřáno ještě je vidět, neb přisupěli motoráčkem do Červenky, když já tam na rychlík čekal...

Rubrika: