Moskyt - lidská práva

Naše šibenice 19 – Přimda

Leoš Drahota — Thu, 11 Sep 2014 11:09:00 +0000

Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Jednoho všedního dne brzkého jara roku 2014 jsem vystoupal na šibeniční vrch nad západočeským městečkem Přimda. Měly by se tu nacházet nepatrné zbytky, spíše však jen náznaky základů kruhové kamenné šibenice. Pátral jsem po nenápadných nerovnostech terénu, či po uskupení kamenů a dlouho nic nenacházel. Až teprve když jsem vystoupal téměř k samotnému vrcholu kopce, spatřil jsem s úžasem „téměř“ kompletní šibenici. No ne úplně, ale přesto mě zprvu velmi překvapilo, co jsem na přimdském šibeničním vrchu našel.

Žádný náznak kruhové základny, ale rovnou celá, i když poněkud nízká základna i s vchodovým otvorem, z jejíž koruny se zdvihala krátká torza dvou pilířů. Jako by někdo z typizované kruhové šibenice vypreparoval její střední část, tedy korunu základny se spodní částí pilířů a tento segment posadil do krajiny. Chyběl sice výběžek tušeného třetího pilíře, ale i ten, jako by již z koruny základny v podobě několika kamenů začal vyrůstat. Celá šibenice působila tak trochu jako živý organismus, jako houba, která má v ranném stádiu svého růstu krátkou nohu a malý nerozvinutý klobouk, aby jí pak v dospělosti obě tyto části dorostly.

A i tady, jak jsem vzápětí zjistil, šibenice skutečně rostla. Nebo, lépe řečeno, byla kýmsi poněkud zvláštní technologií budována. Zřejmě z kamení posbíraného v okolí někdo na sucho vrstvil na původním půdorysu staré šibenice šibenici novou a já tím bohužel ztratil šanci zjistit, jak vypadaly původní zbytky tohoto popraviště. Aby jsem si své zklamání náležitě vychutnal, začalo docela vydatně pršet a mě nezbylo než stát a nečině obhlížet tento zvláštní objekt.

Jak se již stalo tradicí, téměř všechny mé návštěvy českých šibenic byly doprovázeny deštěm. Nevím, jak je to možné, ale rozhodně to odporuje míře pravděpodobnosti. Přimda, ač jsem si to původně myslel, nebyla výjimkou. Byl v podstatě krásný den, svítilo sluníčko, jen občas po obloze proplul bílý mrak. Přesto, jakmile jsem dorazil k popravišti, vyndal zápisník a foťák, začaly na mě dopadat první kapky vody. Zvedl jsem nevěřícně hlavu a spatřil nad sebou modré nebe. Těch pár mraků, které se na viditelné části oblohy nacházely, bylo tak daleko stranou, že z nich na mě prostě pršet nemohlo. A přesto jsem mokl. Zvláštní, to už snad opravdu nemůže být náhoda. Naštěstí asi po čtvrt hodince pršet přestalo a já se mohl začít věnovat šibenici. Ten déšť z modrého nebe mi však ještě nějakou chvíli vrtal hlavou.

Za předpokladu, že jsou kameny kýmsi nově vršeny skutečně na původním základu šibenice se zachováním jeho parametrů a situováním vstupního otvoru, byly mnou naměřené rozměry přimdského popraviště přibližně tyto.

rozměry naměřené 26. 3. 2014

vnější průměr základny: 660 – 670 cm
síla zdiva: 100 cm
šířka vstupního otvoru: 63 cm

Vstupní otvor je situován severoseverovýchodně a byl původně zřejmě dlážděn středně velkými plochými kameny, které dnes po odstranění lesní hrabanky vystupují z půdy. Nově z kamenů vyskládaná základna je vysoká 60 – 90 cm a její spodní část kryje z vnější strany nevysoký hliněný násep. Dva pilíře volně navršené na korunu podstavy mají výšku 70 cm a jsou 90 cm široké. Podle situování obou pilířů i náznaku počátku vršení dalšího pilíře lze předpokládat, že se novodobý stavitel šibenice chystá vybudovat popraviště o třech pilířích. Je-li však tato volba podpořena nějakými prameny o původním vzhledu stavby, to nevím.

Uvnitř kruhu základny jsem nalezl čerstvě vykopanou, asi půl metru hlubokou jámu, zabírající asi čtvrtinu plochy vnitřku šibenice a odhalující nejspodnější vrstvy vnitřní stěny stavby v její severozápadní části. Z odhaleného zdiva lze usuzovat, že jsou kameny skutečně vršeny na původní půdorys popraviště, že tu ze starého zdiva zbyla jen jedna nebo dvě vrstvy menších kamenů a také, že šibenice neměla žádné hlubší základy. Zřejmě byla usazena jen na povrchu písčitého podloží, pokrývajícího zde skalnatý vrchol kopce.

Hrdelním právem disponovala Přimda prokazatelně již roku 1596 a přišla o něj, stejně tak jako většina malých měst, v 18. století na základě nám již dobře známých změn v praktikování světské spravedlnosti. Ví se, že na přimdském popravišti byla 14. 3. roku 1721 sťata Margareta Zeitzinová, v lednu 1726 tu oběsili Hanse Raucha a 8. 8. 1746 tady byla při exekuci s následným provedením posmrtných zostřujících trestů popravena Kunigunda Nachtmaninová. Pravděpodobně za vraždu vlastního novorozeného dítěte byla nejprve sťata mečem, pak jí bylo srdce probodnuto kůlem a její tělo na závěr exekuce zahrabáno. Tyto tresty se zřejmě vykonávaly na pódiu v těsné blízkosti šibenice.

Podle dochovaných archiválií stála v blízkosti přimdské šibenice i katovna, která je roku 1790 uváděna již jako chátrající a opuštěná. Přimda údajně nikdy vlastního kata neměla a na exekuce si ho vždy vypůjčovala z okolních měst. Katovna tedy nejspíše sloužila popravčímu k přechodnému ubytování během jeho „služební cesty“ a také jako skládek k popravě potřebného materiálu a nářadí. Pokoušel jsem se představit si, jak byl asi tento nevysoký kopec vnímán místními obyvateli. Stála tu šibenice, umírali zločinci, přebýval tu kat. Kdo by se nevyhnul takovému místu a koho by zároveň nepřitahovalo jeho mystérium? Láká nás i teď a chceme vědět víc, než je nám ze skoupých historických pramenů známo. Chceme z co největší blízkosti nahlédnout do té temné, stovky let zapomenuté reality.

Město Přimda plánuje provést společně s odborníky a místními badateli na popravišti archeologický průzkum, který by v samotné základně šibenice i v jejím okolí pátral po dobových artefaktech, souvisejících s výkonem hrdelního práva i po lidských ostatcích, jenž by se mohly v půdě u popraviště nacházet. Následně by pak měla být na šibeniční vrch přivedena jakási naučná stezka a údajně snad i šibenice samotná by měla znovu získat svou dávnou podobu, včetně dřevěné nástavby.

Nevím, do jaké míry je vhodné stavět repliku popraviště na jeho původních základech a nevím ani do jaké míry je vhodné udělat z takového místa turistickou atrakci. Podobné tendence jsou ale v současné době k vidění často. Ode zdi ke zdi. Buď je něco zcela zapomenuto či dokonce nenávratně zničeno, nebo se z toho udělá atrakce či dokonce nevkusný byznys, zabíjející jakoukoliv historickou autenticitu. Doufám jen, že se na trámech znovuzrozené přimdské šibenice nebudou v brzké době houpat povykující dítka výletníků, pletoucí si pietní místo popraviště s dětskou prolézačkou.

Trochu zklamán tím, že jsem místo zbytků možná i středověké stavby našel jen z kamenů poskládanou maketu, vydal jsem se zpět do městečka starou zarostlou cestou, kterou měli být v dávných dobách na popraviště přiváděni odsouzenci. Z jedné strany je cesta chráněna nevysokou strání, z druhé nízkým kamenným valem. Překvapilo mě, kolik jsem na ní pod vrstvou listí našel zvířecích kostí. Že by kopec s popravištěm dodnes měl v podvědomí místních lidí „nečistý“ statut? Že by se sem ještě donedávna vyhazovaly kosti domácích zvířat či mršin tak, jak tomu bylo kdysi, prostě proto, protože to je šibeniční vrch? Místo navždy poznamenané strachem, smrtí a v nevysvěcené zemi tlejícími ostatky zločinců?

Cesta kostí mě přivedla až na okraj Přimdy, kde jsem u plotu jedné z chalup narazil na tři moc pěkné smírčí kříže a na sloup božích muk, jehož sokl nese tesaný text vypadající jako .1.7.P.L.9.7. Kdo ví, jestli některý z křížů pamatuje odvedení odsouzence na popravu. Víme ale, že tudy tyto smutné průvody chodily a tak lze předpokládat, že umístění těchto drobných kamenných památek právě sem není náhoda. Mnoho cest vedoucích na naše šibenice bylo vybaveno božími mukami, aby se u nich mohli lidé vedení na smrt rozloučit se životem a prosit za odpuštění. Smírčí kříže už ale tak obvyklé nebyly. Jedna místní pověst vypráví, že je tu do země kdysi dávno zasadili jako připomínku zmařených životů tří malých dětí, které jejich matka zavraždila, neboť je již nebyla schopná uživit. Třeba i ona skončila na zdejším popravišti a kříže jí na její poslední cestě připomněly, co spáchala.

Vyběhl jsem ještě k troskám hradu, shlížejícím na městečko z druhé strany než šibeniční vrch, abych si mohl hezky z výšky prohlédnout krajinu i kopec s popravištěm, který jistě tenkrát musel být zbaven porostu, aby byla hrůzu nahánějící stavba a případně i viselci dobře zdaleka viditelní. Městečko pode mnou existuje možná již od 12. století. Právo na užívání vlastního popraviště získalo pravděpodobně v 16. století. Jako jedno z mála měst u nás se nyní rozhodlo pátrat po stopách této části své historie a z toho mám radost. Jsem zvědav co přinese archeologický průzkum, ale už raději nechci vědět, co se s přimdskou šibenicí stane potom.

Prameny:

Blatenské listy, Jan Olejník, 17/2003, 5/2004 * Erhängen mit Dekapitation, Rabl, W. - Haid, Ch. - Katzgraber, F. - Walser, B., Archiv für Kriminologie, 195, 1 - 2, 1995, s. 31 – 37 * Historie trestu smrti, Martin Monestier, Rybka Pablishers 2001 * Hrůzy středověku, Antonín Glanc * Cesta na popraviště, Vladimír Šindelář, Praam 2001 * Dějiny poprav a katů v Čechách, Josef Svátek, Havran 2004 * Osm ran z lásky, Jan Mach, Condor International s.r.o 1994 * Pankrácká popraviště z let 1926 – 1989, Historická penologie 1/2006 * Popravy českých pánů, Vladimír Liška, Fontána 2003 * Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou * Šibenice v Bečově n. T. a archeologie popravišť, Petr Sokol, A.R. LV-2003 * Šibenice v Bečově n. T., hrdelní soudnictví a archeologie, Petr Sokol, Západočeský historický sborník 8, 2003 * Šibenice v Jelenohorské kotlině, Krkonoše a Jizerské hory 7/2005, Ivo Laborewicz * Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Marek Řeháček, Kalendář Liberecka 1997 * Pozůstatek popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Daniel Kovář, Výběr – časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech XLIII 2006 * Zločin a trest v českých dějinách, Jindřich Francek, Rybka Publishers 2002 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 1/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 3/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 5/2003, Eva Tomková 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 7/2003, Luděk Jirásek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 9/2003, Lenka Šormová 2003 * Topograficko-archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995-2005, Jan Michálek - Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19/2006 * Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Josef Panáček, Jaromír Wágner 1990 * Muzeum tortury - Český Krumlov * Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století, Daniel Wojtucki 2005 * Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009 * Petr Kreuz – Archiv hlavního města Prahy * Po stopách plzeňské spravedlnosti, Petr Sokol – Jan Hajšman 2010 * Kronika Horního Slavkova * Toponomie Vranova nad Dyjí, Michal Kaláb * Knihy smolné, Kruh Hradec Králové 1969 * Památník Pankrác, Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby ČR * Národní archiv v Praze, Apelační soud, Kniha německých ortelů * Rozsudky v případech kriminálních činů, vydané pražským apelačním soudem pro soudy v Bečově nad Teplou a v Přimdě, Daniel Wojtucki - Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2016

Poděkování:

Za pomoc při pátrání po našich šibenicích děkuji: Jaroslavu Šefčíkovi, Ireně Novotné, Mgr. Janu Olejníkovi, Mgr. Janě Hubkové Ph.D., PhDr. Martě Cvrkové, Josefu Žiakovi, Haně Rečkové, PhDr. Boženě Kabelíkové, Markovi Neveselému, Danielu Wojtuckému a PhDr. Aleši Kýrovi

Rubrika:

Bádání a pátrání

Tags:

archeologie

historické objekty

historie

lidská práva

Nejstrašidelnější místo

Leoš Drahota — Thu, 14 Nov 2013 11:46:55 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení…. A tentokrát to bude opravdu velmi smutné povídání, zvažte proto prosím, chcete-li ve čtení tohoto článku vůbec pokračovat.

Občas se ptáte, které místo je podle nás nejtajemnější či nestrašidelnější, nebo kde jsme se opravdu setkali s něčím nevysvětlitelným. A tak jsem o tom trochu přemýšlel. Je mnoho míst v naší zemi, která mají své tajemství či nějakou tu strašidelnou pověst. Je u nás pár míst, na kterých vás opravdu zamrazí a po zádech přeběhne takové to zvláštní zašimrání, až vám z toho oko zaslzí. Je však podle mě u nás jen jedno jediné místo, které je víc než strašidelné, je opravdu v pravém smyslu slova děsivé a s ostatními nesrovnatelné. Místo, ke kterému se nevztahuje žádná tajuplná pověst, žádná duchařská historka a dokonce tu nepocítíte ani špetku takového toho romantického strachu z neznáma. Je to prostor čiré beznaděje a utrpení, kde na vás nemilosrdně padne skutečná tíseň a neproniknutelná temnota, jako by na vás hodili těžkou, dusivou, černou deku, jako by jste pocítili dotek samotného pekla.

Toto místo se nachází v přízemí oddělení II/A bývalé vyšetřovací věznice německého soudu v pražské Pankrácké věznici a nazývá se, jak již sami jistě tušíte, sekyrárna. Je to místo, spíše ale několik málo místností, kde bylo za druhé světové války prokazatelně popraveno přes tisíc lidí. A to je velmi strašidelná skutečnost. K uvědomění si celé té děsivosti pak stačí jen náznak poznání hrůzy, kterou si tu lidé před smrtí prošli.

Pobyl jsem zde sotva hodinu, ale celou tu dobu jsem si připadal jakoby svázaný a ochromený, zavalený obrovskou tíhou vědomí toho, co se zde v letech 1943 až 1945 odehrávalo. Jen s velkým sebezapřením jsem se dotkl šedesátikilového nože smrtící sekery, či původních zčernalých oprátek, snad abych se tím přímým kontaktem, fyzickým napojením přiblížil pochopení nepochopitelného. Dotčen, ale zdaleka ne uspokojen pochopením, dozvěděl jsem se následně některá další strohá fakta, která mě však od chápání spíše dále vzdalovala.

Zpravidla v 8:30 ráno přijížděl do věznice, ve dnech určených pro výkon exekucí, německý státní návladní, aby tu nelidský teror na nevinných obětech organizoval. Zprvu nadiktoval vrchnímu dozorci Karlu Sauerovi jména vězněných, kteří měli být daný den popraveni, a ten se pak postaral o jejich předvedení. Vzápětí si naprostá většina těchto nešťastníků vyslechla z úst návladního větu: Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině. Následně byl odsouzený odveden do jedné z přilehlých cel smrti, kde ještě mohl svým blízkým napsat poslední dopis a přichystat se na vlastní konec. A muselo to být velmi obtížné loučení se životem. Zvlášť když k tomu těm, co nebyli první na řadě, v zhruba tříminutových intervalech odbíjelo za zdí hrozivé dunění padající gilotiny.

Vězni, na které pak přišla řada, byli z cel odvedeni na vlastní popraviště, postupně do tří místností, tří bran, kterými měli projít na své poslední cestě. Díky tomu, že se interiér těchto prostor od těch dob nezměnil, můžeme zde spatřit to co oni, můžeme si představit, co je tu čekalo.

V místnosti první, tak jako kdysi vězni stanete před dlouhým stolem, za kterým čeká pět prostých, dnes již naštěstí neobsazených, dřevěných židlí. Tady odsouzení předstupovali před komisi složenou ze státního návladního německého soudu, velitele pankrácké věznice, funkcionáře NSDAP, lékaře a zapisovatele. Státním návladním byla provedena osobní identifikace, přečetlo se jméno odsouzeného a ten ho potvrdil svým „ano“. Poté bylo předvedenému oznámeno, že na něm nyní bude vykonána poprava. To byla poslední formalita, poslední vyřčená slova a snad i poslední příležitost cítit se sám sebou, cítit se člověkem. Pak již si pro vězně přišel pankrácký kat - bývalý pomocný skladník z Mnichova Alois Weiss, spolu se svými pomocníky a odvedl si ho do sousední sekyrárny.

Tato bíle vykachlíkovaná místnost je pak samotným chrámem smrti. Strašná svým vybavením, omračující svou funkční jednoduchostí. Nad jejím vchodem by myslím měla stát slova zdobící Dantovu pekelnou bránu „Lasciate ogni speranza“, aneb Zanechte vší naděje. Dvě jednoduchá, barvou zatřená okna opatřená mříží, studená, černošedě granulovaná podlaha, uprostřed které trůní děsivý stroj na zabíjení – podle říšského vzoru sestrojená gilotina. Důmyslná, bytelná a stabilní. Dřevěná široká lavice k poslednímu ulehnutí, rám nesoucí šikmé ostří nad kulatým otvorem pro krk. Za nožem gilotiny plechový koš na zachycení useknutých hlav s hákem na jejich vytažení, pod ním v podlaze kanálek pro odvod nesmyslně prolité lidské krve. Uvědomuji si, stále silněji svírán tísnivou realitou, k čemu sloužila ke kohoutku ve zdi připojená černá gumová hadice i bílé porcelánové umyvadlo se dvěmi oddělenými bateriemi.

Jako by toho nebylo dost, visí na železné traverze pod stropem v druhé části sekyrárny, původně oddělené od gilotiny těžkým černým závěsem, na posuvných hácích osm oprátek. Po dvou dřevěných schůdcích k smyčkám na věčnost stoupali především židé a na onen svět je ve dnech, kdy se nestínalo, místo Weisse posílali příslušníci SS. Kolik lidí tu ale zemřelo, se již zjistit nepodařilo.

Ke gilotině přicházeli muži i ženy již jen ve spodním prádle, s odhaleným krkem a vědomím, že konec je velmi blízko. Jejich oči uviděly tvář smrti, před kterou již nebylo úniku. Spatřili stroj na zabíjení i vedle něj položenou truhlu, určenou pro jejich vlastní mrtvé tělo. Pak položeni katovými pacholky na lavici, opřeli čelo o kožený popruh nad plechovým košem a čekali ve chvíli hrůzného naplnění osudu na zvuk padajícího nože.

Co těsně před smrtí, těsně před tím, než nůž sekl, prožívaly ty stovky popravených? Někdo byl již možná duchem nepřítomný, v transu, či odevzdaný svému údělu. Jiným celé tělo ovládl šílený strach, či směs vzdoru a obrovské marné touhy po životě. Byly to okamžiky extrémního vzepětí emocí, ale i duševní a tělesné aktivity. Mozek a srdce pracují na hranici kolapsu, tělo zaplavuje adrenalin. Mysl i duše se toulá v neznámých končinách, nebo se vzpíná k nejbližším. A poté náhle jediným řezem vše končí!? Veškerá ta vřící energie, city, schopnosti, myšlenky, životní zkušenosti a vzpomínky s pádem kusu oceli beze stopy mizí? Jak zoufalé, pokud tomu tak skutečně je.

Jisté se zdá být to, že sekyrárnu opouští vždy již jen bezduchá mrtvá těla a ani ty dál na pankráckém popravišti nečeká nic, co by se dalo označit za důstojné zacházení.

Bezhlavá a nahá byla v místnosti třetí, zvané rakvárna, položena otevřeným krkem do středu svažující se podlahy, aby z nich odtekla zbývající krev do dalšího odpadního kanálku. Tady již smrt uspokojena, tiše panovala ve svém ponurém království. Tady to končilo, tady ti co vstoupili do sekyrárny již neexistovali. Lidé zmizeli, zbyly jen jejich života zbavené tělesné schránky.

Mými společníky v této poslední ze tří místností, poslední ze tří bran vedoucích na věčnost, jsou lítost a smutek. Vyskládané u zdi tu stále ještě leží hrubě ohoblované dřevěné bedny vystlané pilinami, v nichž byli mrtví odváženi ke kremaci do Strašnického krematoria. Jejich popel byl pak vysypán do společných hlubokých jam tamtéž a prázdné bedny se ze Strašnic vracely na Pankrác k novému použití, k dalšímu transportu nekončícího přísunu popravených.

Naposledy gilotina zaúřadovala ještě 26. dubna 1945, kdy tu podle Weissových pečlivých záznamů vyhaslo pět životů. V noci z 30. dubna na 1. května byla na rozkaz vládního rady Sauerbrucha gilotina vězeňskými dozorci rozebrána a její část tajně vhozena z Karlova mostu do Vltavy. V průběhu Pražského povstání přešla po útěku nacistů Pankrácká věznice do české správy, při čemž bylo objeveno i samotné popraviště. V celách smrti čekalo na vykonání rozsudku stále ještě 55 vězňů, okolo sekyrárny byly odhaleny nastražené nálože ekrazitu, které již Němci nestačili odpálit. V místnosti, kde stávala gilotina se kromě vybavení, které je tu dodnes, našla i dřevěná nosítka, zakrvácené hadry, dezinfekční prostředky, nástroje na seřizování smrtícího mechanismu a několik lahví od alkoholu. Z Vltavy byla nakonec vylovena i samotná gilotina, znovu sestavena a vrácena na své místo do sekyrárny, aby tu připomínala, kam až může dospět ustupování zlu.

Tak tohle je místo, které mě nejvíce vyděsilo. Tady jsem pocítil skutečnou hrůzu, absenci jakékoliv úcty k člověku, beznaděj a krutost nesmyslného vraždění. Děly se tu vpravdě nevysvětlitelné věci, i když v poněkud jiném smyslu slova. Dnes tu nestraší, ani se tu neděje nic podivného. Je tu ale tak smutno, mrtvo a bezútěšně, jak jen může v chrámu smrti být a připadá mi, že ať již se s tímto prostorem v budoucnu stane cokoliv, bude tomu tak už navěky.

Fotografie pocházejí z Památníku Pankrác, kde jsem je mohl pořídit díky Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR a ochotě PhDr. Aleše Kýra.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Naše šibenice 16 - Novodobé věšení

Tags:

Kamenná mohyla tam vysoko v horách

Leoš Drahota — Sun, 27 Oct 2013 23:21:26 +0000

Ivančena se jí říká. Je připomínkou dávného příběhu zmařených lidských životů, je památníkem boje za vlast i touhy po svobodě, vykoupené obětí nejvyšší. Je ale také sama objektem, o který se vedla „studená válka“, objektem, který vadil mocným tak moc, až je to dnes téměř nepochopitelné. Stala se symbolem odporu proti útlaku hnědému i rudému, symbolem cti a odvahy, který je aktivně uctíván dodnes. Jakou sílu má hromada obyčejného kamení, skrytá kdesi v pustině vysoko v horách?

Stavitelé mohyly

Kamínek po kamínku, balvan po balvanu. Po dlouhá desetiletí rostla v lůně hor na hřebeni Beskyd pod vrcholem Lysé hory netypická kamenná mohyla. Rostla a stále roste. Jakoby po nocích neznámé síly lesa přikládaly nenápadně k jejímu nesourodému zdivu další a další oblázek, či dokonce desku se symbolem lilie nebo několika vyrytými slovy. Vždy, když se pak po čase na stejné místo vrátí vnímavý pozorovatel, všimne si, že je zase něco trochu jinak, že je mohyla znovu o něco větší.

Vypadá jak několik metrů dlouhá část silné středověké zdi, co měla chránit obyvatele nedobytné tvrze. A sama možná takovou pomyslnou tvrz pro své stavitele představovala. V dobách, kdy v naší zemi jedna nesvoboda vystřídala druhou, byla pro skupinu stále ještě nezlomených lidí jakousi jistotou, symbolickou pevností, chránící jejich naději a nespoutaného ducha před rozlézající se zkázou. Hlavně ale byla připomínkou několika mužů, kteří za svou touhu po svobodě zaplatili cenu nejvyšší.

Staviteli mohyly přeci jen nebyly a nejsou neznámé lesní síly, jak by se někdy opravdu mohlo zdát. Kámen po kameni tento val poskládali znalí návštěvníci Beskyd, mířící sem cíleně ze všech koutů republiky a především pak původně příznivci a členové skautského hnutí.

Skauting se zrodil roku 1907 v Anglii, z myšlenek britského generála Roberta Baden-Powella. Měl být hnutím vštěpujícím mladým lidem zásady mravního, duchovního i sociálního cítění. Měl podporovat jejich fyzický i duševní rozvoj. Toto hnutí, rychle se šířící Evropou, zaujalo také pražského pedagoga Profesora Antonína Benjamina Svojsíka. Roku 1911 se se svým švagrem vydal na návštěvu Londýna, Dánska, Belgie a Švédska, aby se tu seznámil s těmito novými výchovnými metodami mládeže a mohl je implementovat do českého prostředí. Tím, co na své cestě Evropou uviděl, byl nadšen a tak nakonec 15. června 1914 založil Junáka, neboli český skaut. Ten se řídil zásadami tzv. české skautské bible „Základy junáctví“, ve které Svojsík v roce 1912 vhodně zkombinoval anglický scouting, Setonův woodcraft a sokolské metody utužování těla. První republika umožnila rozvoj tohoto hnutí, vznik mnoha dalších, různě orientovaných skupin skautů a nakonec i založení zastřešující organizace Junák – svaz skautů a skautek RČS, jehož se stal A. B. Svojsík náčelníkem.

Po obsazení Československa nacistickým Německem bylo jasné, že semínka idejí, které skauting v mladých lidech zaséval, nemohou svobodně klíčit v podmínkách okupované země a jejich nositelé se nutně musí střetnout s nenávistí a represí okupantů. To se také v mnoha případech skutečně stalo a bylo to velmi nerovné střetnutí. K jednomu takovému, které skončilo opravdovou tragédií, došlo na samém severovýchodě Moravy.

Příběh skautského odboje

Parta právě dospělých kluků, kamarádů a také roverů skautů z 1. oddílu ostravského Junáka, se za války nechtěla smířit s vlastní nemohoucností a rozhodla se svým dílem přispět k odboji proti nacistům. Přestože byl Junák od 28. 10. 1940 nařízením K. H. Franka zrušen, jeho myšlenky, pěstované v dospívající mládeži, přežívaly dál a nabývaly nového smyslu. Měly být náhle uplatněny tak trochu bez varování v praxi, ve skutečném životě, k čemuž bohužel došlo v extrémní situaci, kdy za tyto postoje hrozila smrt.

Již po obsazení republiky nacisty, začala na Ostravsku fungovat organizace Slezský odboj, jejíž velitelem se po zatčení kapitána letectva M. Bajera a odchodu J. Polacha za hranice stal skaut Vladimír Čermák. 13. 11. 1943 pak vznikla odbojová skupina Odboj slezských junáků.

Ostravští skauti zprvu předávali zprávy, pomáhali zřizovat tajné sklady zbraní, obstarávali uprchlíkům léky i dokumenty. Pomáhali organizovat přechody československých vojáků a důstojníků stíhaných Gestapem přes hranice do Polska. Podíleli se také významně na provádění sabotážních akcí, sháněli zbraně nebo zakreslovali postavení protileteckých děl, rozmístění opevnění, protitankových příkopů či minových polí. Konspirační setkání odboje probíhala často právě v lesích Beskyd, v loveckých či dřevorubeckých chatách, ale také na bývalých junáckých tábořištích. K těmto účelům bylo nezřídka využíváno například tábořiště Chladná voda pod Lukšincem. Skauti se cvičili v bojové činnosti, v zacházení se zbraněmi a hlavně čekali, až budou povoláni k partyzánům do hor, aby se mohli zapojit do plnohodnotných bojových akcí. Když pak na samém konci války povoláni opravdu byli, dříve než stačili odejít z domovů, zatklo je na základě udání Gestapo.

3. dubna 1945 byl zatčen skaut Milan Rotter (18 let), o den později pak jeho kamarádi Vladimír Čermák (25), Vladimír Pach (23), Quido Němec (23) a Otto Klein (24). Spolu s nimi bylo zatčeno dalších 35 členů odboje. Následovaly dny nekonečných výslechů, mučení a zastrašování. Gestapo se snažilo z junáků vymlátit další jména odbojářů, kontakty, umístění tajných skladů zbraní a skrýší. Marně! Pak konečně přišlo vysvobození. Konec bolesti a utrpení, konec pro pět kamarádů skautů definitivní.

Na rozkaz velitelství pancéřové divize ve Frýdku je 23. 4. společně naložili na korbu náklaďáku a odvezli do vězení v Těšíně. Jejich poslední noc, nad ránem ještě za tmy krátký převoz na židovský hřbitov v Polském Těšíně a pak poprava ránou do týla, přímo nad hromadným hrobem plným těl dalších zavražděných odbojářů. Bez soudu, bez milosti a bez oznámení rodině, zcela nesmyslně na samém konci prohrané války. Zemřeli nečekaně, bez jakékoliv útěchy, ale se ctí. O smrti mladíků později dokonce uznale promluvil jejich kat Willi Kampf „Umírali klidně, bez křiku, jako praví hrdinové.“ Němci v těch dnech popravili celkem 18 skautů. Popravili je mimo území protektorátu v naději, že je právě tady nebude nějakou dobu nikdo hledat. Hromadný hrob poté zaházeli tenkou vrstvou hlíny a nenápadně se vytratili. Od 24. do 1. května našli svou smrt na dně jámy židovského hřbitova, spolu s pěti kamarády, další členové Odboje slezských junáků: Zdeněk Novák, Jaromír Krupa, Vladimír Bílek, Vladimír Garbulinský, Josef Kmošňák, Josef Gebauer, Alfred Kraut, Miroslav Kozlovský, Čeněk Harabiš, Bohumil Zyznar, Vladimír Pitka, Alois Šugarek a Jan Schindler.

Až v polovině června jsou objeveny hromadné hroby na hřbitově Polského Těšína. Celkem je tu nalezeno 81 těl zavražděných. Ostatky osmnácti českých skautů jsou rodinnými příslušníky identifikovány a 24. 6. 1945 se v ostravském krematoriu koná za účasti široké veřejnosti tryzna za mrtvé a poté jejich společný pohřeb.

První kameny

Aby vzpomínka na popravené bratry jen tak z myslí lidí po čase nevyprchala, rozhodla se skupina skautů z 30. oddílu ostravského Junáka uctít památku popravených kamarádů něčím trvalým, něčím co by je a jejich odvahu nejen skautům stále připomínalo. A tak se rok a něco po tragické události vypravilo šest členů oddílové rady třicítky vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí, odtud pak pěšky přes Borovou u Malenovic a Hradovou až na místo zvané údajně podle původního majitele Ivánka - Ivančena. To se nachází na kamenitém návrší lesem pokrytého beskydského hřebenu mezi Kykulkou a Malchorem, ve výšce 925 m n. m. Tady to zavraždění odbojáři dobře znali, tady to měli rádi. Vždyť jen kousek na východ odtud, v údolí Jestřábí, mívali ostravští skauti před válkou své oblíbené letní tábory.

Na malou skalnatou vyvýšeninu v lesním průseku byl Foxem, Ferrym, Slávou, Mistrem, Čmelem a Milošem položen první kámen, z kulatiny se za prudkého deště a silného větru podařilo stlouci jednoduchý dřevěný kříž. Ještě než byl vsazen do vrcholu skauty z kamenů navršené nevelké pyramidy, byl do jejího nitra vložen vzkaz zapečetěný v láhvi:

„Tento kříž postavila 6. října 1946 oddílová rada 30. oddílu Junáka v Ostravě na paměť skautského vůdce Vládi Čermáka a roverů Vládi Pacha, Otty Kleina, Milana Rottra a Quido Němce, kteří byli na sklonku války na svátek svatého Jiří, patrona skautů celého světa, zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně gestapem. Přiložte kámen na jejich mohylu!“

„Nechť oběť bratrů junáků, kterou od této chvíle památník na Ivančeně připomíná, nebyla marná.“ zaznělo možná nad pyramidou, chvilku se mlčky jen tak stálo a poté se u konečně rozhořívajícího ohně v slábnoucím dešti vzpomínalo na mrtvé kamarády. Nikdo z přítomných skautů tehdy nevěděl, vydrží-li tu nepatrný památník, obklopený hlubokými beskydskými lesy, stát alespoň do příštího roku.

Nový nepřítel

Čas oponou trhnul a přišla zcela jiná doba. Moci v zemi se ujali noví tyrani a nebyli o nic lepší než nacisti. Také oni nesnášeli svobodu a každého, kdo skutečně svobodným chtěl být. Junáka nahradili Svazem české mládeže a Pionýrskými oddíly. Skauti se stali nepřáteli nového režimu a to dokonce i ti mrtví.

Malý památník vysoko v horách však zapomenut nebyl, jak se skauti z 30. oddílu ostravského Junáka při jeho založení obávali. Nebyl ani zničen či přírodními živly pobořen. Naopak. O kamenné pyramidě na hřebeni pod Lysou horou se dozvěděli skauti z celé republiky, turisté i obyčejní lidé. Mnozí uposlechli výzvy vložené ostravskými junáky do nitra pyramidy a začali do hor nosit kamení. Pochopili původní i aktuální význam takového památníku a na cestu do Beskyd si do batohu prostě přibalili kámen. Pod dřevěný kříž byl přikládán další a další oblázek jako symbol úcty k popraveným, a z malé pyramidy se stala skutečná mohyla. Na kamenných deskách byly přinášeny vyryté vzkazy či vyobrazení skautské lilie, u rostoucí mohyly se setkávali lidé k tiché vzpomínce, společné modlitbě či zpěvu.

A to začalo vadit. O mohyle se dozvěděla také „oficiální místa“ a bylo zle. Nepřicházelo v úvahu, aby se lidé v tak velkém počtu bez povolení scházeli, a navíc aniž by to bylo pod hlavičkou něčeho „socialistického“. Jak příznačné, když komunistům začalo vadit připomínání si těch, kteří padli v boji proti nacistům. Přejmenováním, zákazy ani stíháním však svobodu v srdci zřejmě jen tak snadno vyhubit nelze a tak se z každoročního setkání, pořádaného na Ivančeně 24. dubna, stala tradice a do hor toho dne přicházelo stále víc a víc lidí. Od roku 1961 se u pyramidy začali pravidelně scházet i trampové a to vždy v pravé poledne, v neděli, která byla nejblíže 24. dubnu. Další druh lidí, který neměli komunisté příliš v lásce. A tak se začalo uvažovat i o zbourání mohyly, o jejím srovnání ze zemí. Je však pravděpodobné, a vedoucí představitelé si to uvědomovali, že by za chvíli vyrostla na stejném místě mohyla nová a ještě bytelnější. Státní a Veřejná bezpečnost se tak soustředila na znepříjemnění přístupu k památníku, na šikanu lidí do hor mířících, na hlídkování na nádraží i u mohyly samotné.

Pak ale znovu přišla změna. Pražské jaro vzalo orgánům vítr z plachet a 29. 3. 1968 byl dokonce obnoven Junák. O měsíc později zamířilo do Beskyd nebývalé množství lidí. Mnozí přicházeli v dávno zapomenutých slavnostních junáckých krojích. U Ivančeny se pod skautskými prapory sešlo na 1450 účastníku mimořádného shromáždění. Pod vedením posledního zemského junáckého náčelníka Lumy Jedličky byl ve stínu mohyly slavnostně po dvaceti letech obnoven junácký slib a každý z příchozích přiložil svůj z daleka přinesený kámen. Setkání byl přítomen tisk i televize, o Ivančeně se dozvěděl téměř každý. Junák a jeho ideály znovu ožily, euforie znovuzrozených skautů byla veliká. Netrvala však dlouho. Někde daleko na východě už bolševik maloval na tanky bílé pruhy.

1. 9. 1970 byla znovu činnost Junáka ukončena. K mohyle do hor se však hromadně a s dovolením mířilo ještě po další tři roky. Výstupy k památníku dokonce od roku 1971 organizovala Krajská rada Pionýra. Víkend před svátkem sv. Jiří navštívily Ivančenu děcka v rudých šátcích, o týden později pak skauti, trampové a turisté.

Potom byl ale konec. Každého 24. dubna obsadili příslušníci bezpečnosti a STB nádraží i přístupové cesty do hor, kontrolovaly se občanky, prohlížely batohy, podezřelí se fotografovali. Školy byly informovány o nežádoucí aktivitě svých studentů s žádostí o jejich potrestání. O Ivančeně ale již věděli i za hranicemi a na pravidelná shromáždění přicházelo stále více západních turistů i skautů. Jedna z největších estébáckých akcí proti návštěvníkům tohoto památníku se uskutečnila v roce 1980. Někteří skauti mířící do hor byli zadrženi, most přes řeku Ostravici byl neprodyšně zablokován. Každý, kdo se na cestách vedoucích k Ivančeně objevil byl legitimován a vykázán pryč. Těm, kteří se i přes hrozící postih chtěli k mohyle opravdu dostat nezbývalo, než do hor proniknout lesními stezkami, skrytými chodníčky, přes skály a potoky. A nebylo jich nakonec přes veškerá policejní opatření vůbec málo.

Příslušníci STB a bezpečnosti byli samozřejmě přítomní i v místě konání dubnového shromáždění u mohyly a když se chtěl slova ujmout Zdeněk Vašíček přezdívaný Ďáblík, bylo nastartováno několik policejních motocyklů s amputovanými výfuky, aby nebylo jednomu z organizátorů setkání nic rozumět. Hned po takto znemožněném projevu se Vašíčka chopili dva tajní, aby si pak ve vězení odseděl sedm měsíců. Tolik o svobodě slova v rudém podání.

Komunisté perzekuovali své vlastní občany jen za to, že si připomínali pět odvážných mladíků, kteří položili svůj život v boji proti nepříteli, proti němuž bolševici sami bojovali. Není to zvrácené? Je. Dá se to ale vysvětlit tím, že sami nebyli o nic lepší než němečtí okupanti. A svoboda, o kterou šlo popraveným skautům především, jim byla stejně cizí a nepřípustná jako nacistům.

Už jí bude 70

Ivančena soudruhy přežila. Junáci se znovu vrátili. Kamenná mohyla s několika dřevěnými kříži v koruně stojí v horách dál. Nakonec se jí ani všemocná strana neodvážila zbořit. Stala se k jejich nelibosti až moc populární. Lidé opravdu z celého světa ji hojně navštěvovali a přinášeli kameny ze vzdálených zemí i světadílů. V jejích útrobách se skrývá dokonce i kámen z měsíčního povrchu, který do Beskyd v roce 1970 poslal americký astronaut Neil Armstrong.

Mohutné těleso z volně ložených balvanů a kamenů různých tvarů i velikostí, však začalo být nestabilní. Bylo nutné uvažovat o brzké rekonstrukci památníku. V roce 1994 dokonce mohylu pobořili neznámí vandalové, mnohé desky s pamětními nápisy byly rozházeny kolem, některé byly poničené. Starosta Malenovic spolu s několika Junáky vzácné artefakty posbíral a uložil do bezpečí. Padesát let po zavraždění pěti skautů se začal realizovat plán obnovy Ivančeny. Základní kámen přišel v dubnu 1995 posvětit biskup Ostravsko - opavské diecéze skaut bratr František Lobkowicz. Mohyla byla posunuta o několik metrů níže na stabilnější podklad, směrem do katastru obce Malenovice. Kameny byly znovu poskládány tak, aby se mohyla svou vlastní vahou nehroutila, bloky a desky s nápisy pevně uchyceny ve stěnách nové Ivančeny. Poblíž mohyly byl vztyčen pískovcový monolit akademického sochaře Miroslava Rybičky s vytesanou skautskou lilií a jmény všech popravených junáků. 6. října 1995 byl pak obnovený památník slavnostně zkolaudován. Na konci 20. století byla Ivančena 12 metrů dlouhá, 5,5 metrů široká, 3,5 metrů vysoká a obsahovala na 195 metrů krychlových kamene.

Ani v současnosti návštěvnost památníku kupodivu neklesá. Naopak. V roce 2008 k němu při tradičním dubnovém výstupu doputovalo prý na 3500 skautů a jejich přátel. Tradice žije dál, na popravené vlastence se nezapomnělo. Stav mohyly však začíná být znovu na pováženou, zadní stěna se naklání, hrozí zřícení velké části Ivančeny. Pořádá se sbírka na její rekonstrukci. Mohyla má být znovu celá rozebrána, poté se má zpevnit základová deska z roku 1995 a pak bude památník opět z jednotlivých kamenů vystavěn. Hotovo by mělo být do roku 2016, kdy skauti oslaví sedmdesát let od položení prvních kamenů, připomínajících tragédii odbojářů.

Tím pohnutá historie Ivančeny zatím končí. Doufejme, že přežije i svou sedmdesátku. Od svého vzniku po současnost toho zažila hodně. Měla být jen tichou připomínkou několika zmařených životů a bodem skautské pospolitosti. Nakonec ale byla mnohem víc. Byla a je místem setkávání podobně smýšlejících lidí, stala se symbolem boje proti nesvobodě, ať již nacistické, komunistické nebo jakékoliv jiné, která si činí nárok na to, diktovat člověku co si smí myslet, jak musí žít, co může říkat a psát. Ivančena je jiná než většina památníků. Je vybudována a stále budována skauty, trampy i dalšími návštěvníky hor zcela spontánně. Je obestřena geniem loci opuštěného místa uprostřed beskydských lesů, je v kameni drsná, nekultivovaná, ale výjimečně upřímná pro způsob jakým byla vystavěna, i díky tomu jak byla uctívána a také některými nenáviděna.

Rubrika:

Tags:

Naše šibenice 18 - Třebíč

Leoš Drahota — Sun, 07 Oct 2012 22:11:43 +0000

Třebíč

Třebíč – východ, Rafaelova ulice, dříve ulice Na Spravedlnosti. Tak by dnes mohla znít adresa místa, kam by vás ještě před třemi sty lety poslali v tomto městě na řece Jihlavě pro smrt. Na malém vršku s parkovou úpravou, hned vedle panelového sídliště tu stojí nízké zbytky čtyřboké kamenné šibenice. Pahorek třebíčského popraviště, zvaný Na šibenici, byl kdysi pro tento účel vybrán tak, aby byl dobře viditelný především z blízkých komunikací. Jak z cesty z Třebíče do Velkého Meziříčí, tak z polní stezky do Ptáčova.

Popraviště sloužilo místní spravedlnosti již od roku 1335, kdy město získalo hrdelní právo. Když dosloužilo, bylo zřejmě z velké části rozebráno na stavební materiál a pak místními zapomenuto. Nejspodnější část podstavy pokryla a zakonzervovala vrstva zeminy, stejně jako ostatky mrtvých. Až v září roku 1931 byly zbytky této šibenice náhodně objeveny při stavebních pracích a byl to nález z hlediska mého zájmu skutečně pozoruhodný.

Rozměry naměřené 13. 7. 2012

vnější délka v ose sever - jih: 584 cm
vnější délka v ose východ - západ: 572 cm
šířka zdiva: 93 cm
výška v nejvyšším bodě západní zdi: 118 cm

Uvnitř zdiva podstavy, tvořeného balvany syenitu a aplitu, byly v hloubce 15 cm nalezeny kosti dvou (jinde je uváděno až 30-ti), pravděpodobně popravených jedinců, jejichž těla byla původně zakryta vrstvou kamenů a hlíny. Jedna ze zde nalezených lebek měla čelo probodnuté hřebem, což by mohl být následek provedení posmrtného zostřujícího trestu na popraveném, při kterém byla hlava odsouzence přibita k trámu šibenice. Proražení lebky hřebem však bylo praktikováno také jako protivampirický zákrok, či úkon, který se prováděl na těle popravených čarodějnic, aby již nemohly po smrti více škodit. V podstavě nalezené ostatky byly po prozkoumání odvezeny na místní hřbitov a pohřbeny do společného hrobu.

Dělníkům, kteří šibenici objevili, se však podařilo vykopat i další velice zajímavý artefakt třebíčského popraviště – zbytky schodiště. Podle J. Skutila prý původně začínalo plochým, asi 1 metr širokým a 2,7 metrů dlouhým stupněm v polovině severní stěny šibenice, pak se kolem rohu obrátilo k jihu, kde ve výši asi 90 cm končilo malou plošinou. Schodiště zřejmě vedlo k ochozu nebo na terasu popraviště, umožňující katovi pohodlný přístup k výkonu exekuce.

Po jednom z třebíčských katů se, jak už víme z jedné z předchozích kapitol, dochoval vzácný stínací meč z roku 1602, který nese po obou stranách čepele nápis: "Kdykoli tento meč pozvednu, přeji všem ubohým hříšníkům věčný život. Mí pánové zabraňují zlu, já vykonávám jejich rozsudek." Tento typický nástroj mistra popravčího a symbol hrdelního práva je nyní součástí Expozice středověkých dějin v Muzeu Vysočiny Třebíč.

A co víme ze starých kronik o těch, kteří na třebíčské šibenici poznali práci kata na vlastní kůži? Jedním z nich byl zloděj, oběšený zde v roce 1559 za krádež. Stejně měl skončit i jistý Jan Chromý v roce 1571. Šibenice se však tehdy díky ztrouchnivělým trámům nacházela v tak špatném stavu, že nikdo nechtěl riskovat pokaženou popravu a Chromý musel být sťat. Ve stejném roce byla u šibenice za vraždu svého dítěte zaživa pohřbena Maruše Šafránková, do kola byli vpleteni dva vrazi a lupiči. Aby toho neměl kat v tomto roce málo, musel ještě mečem stít zloděje Vítka - syna jakéhosi Jana Crhy. Jak staré zápisy dále uvádějí, ani následujícího roku třebíčský popravčí nezahálel. Na popravišti zbavil života Duchka Kalába i jeho švagrovou, kterou musel zaživa pohřbít. Popravil i Prokopa Vrabce s jeho nevlastní dcerou a zlodějem Janem. Po roce 1572 pak historické prameny o třebíčských exekucích dlouho mlčí. Víme ale o poslední popravě, která se na dnešní Rafaelově ulici konala. Při ní byli 18. října 1754 popraveni tři, třebíčským hrdelním soudem za loupež odsouzení pastýři, které nejprve lámali kolem, než je nakonec mečem sťali.

Roku 1755 Třebíč o své hrdelní právo přišla. Jak je ze starých záznamů patrné, byla tato původně středověká šibenice často a velmi rozmanitě využívána. Prováděly se tu snad všechny u nás obvyklé typy poprav i zostřujících trestů a tomu muselo být popraviště přizpůsobeno. Je také pravděpodobné, že se v průběhu těch 420-ti let možná několikrát zásadně změnila jeho podoba a muselo být mnohokrát opravováno.

Dnes je vnitřek dochované části báze šibenice vyplněný zeminou a porostlý bujnou trávou. Podle volně poházených lahví všeho druhu, krabiček od cigaret, injekčních stříkaček a jiného svinstva, které tu po sobě někteří naši současníci bez skrupulí nechávají, lze soudit, že je popravčí pahorek oblíbeným místem setkání lidí, kteří k tomuto objektu rozhodně nepřistupují s přehnanou pietou. Vzhledem k tomu, kolik lidských bytostí na tomto starém a dlouhou dobu funkčním popravišti násilnou smrtí zemřelo, by ale možná měli.

Když jsem třebíčskou šibenici za deštivého červencového dne obhlížel a přeměřoval, stala se zlá věc. Z blízké silnice, vedoucí těsně pod pahorkem se náhle ozvala hlasitá rána, která, jak jsem následně zjistil, byla způsobená nehezkou dopravní nehodou. Osobní auto se na poměrně rovném úseku široké silnice střetlo s přívěsem protijedoucího těžkého náklaďáku. Téměř okamžitě k místu nehody dorazila policie, o chvíli později pak i sanitka a následně také hasiči, neboť se z osobního auta začalo kouřit. Doufám, že se nakonec vše obešlo bez vážných následků na životech a zdraví všech účastníků nehody. Já jsem si ale náhle uvědomil, v blízkosti jakého místa k nehodě došlo a také, jaké se právě píše datum. Byl pátek třináctého! Samozřejmě jen náhoda,… ale přesto, trochu mě zamrazilo.

Rubrika:

Tags:

Naše šibenice 17 - Vranov nad Dyjí

Leoš Drahota — Sun, 07 Oct 2012 21:08:22 +0000

Vranov nad Dyjí

V zákrutách silnice na Onšov, prokousávající se skálou nad řekou Dyjí, východně od Vranova, stojí na zalesněném skalním ostrohu zbytky báze čtvercové šibenice. Část kamenné podstavy, tu a tam vyspravená cihlou, se zachovala v podobě pobořených zdí, především na západní a východní straně bývalé stavby. Ze severní a jižní strany nezůstalo téměř nic až k úrovni lesního terénu, což je možná částečně způsobené tím, že se v jedné z těchto zdí nacházel vchod do objektu.

přibližné rozměry naměřené 10. 7. 2012

výška šibenice: 120 cm v nejvyšším bodě západní zdi
síla zdiva: 70 cm
délka sever – jih: 546 cm
délka zdiva východ - západ: 586 cm

Vršek na kterém šibenice stávala je dobře viditelný ze zámku. V 18. století se nazýval Halsgerichtsberg, ještě později pak Galgenberg. Je známo, že se zde poslední poprava konala v roce 1739 či 1740. Kat byl k výkonu trestu do Vranova povolán z Mikulova. Po těchto exekucích se pak majitelka panství Marie Anna Pignatelli, pro vysoké finanční náklady spojené s výkonem hrdelního práva, tohoto privilegia vzdala.

V obhlídce vranovského popraviště se mě dlouho pokoušela zabránit prudká bouřka, doprovázená přívalovým deštěm. Když jsem se do lesíku nad silniční zákrutou přeci jen dostal, spatřil jsem typické trosky šibeniční podstavy, velmi připomínající rozpadající se základnu popraviště u Rožmberku nad Vltavou.

Ploché kameny spíše menší velikosti, slepené dodnes držící maltou, jsou do silných zdí naskládány bez výraznějšího kamenického opracování a ani jejich uložení není zrovna ukázkou zednické preciznosti. Přesto věřím, že muselo jít vzhledem k mohutnosti zdiva a stavu spojovacího materiálu o celkem bytelnou stavbu, která plně vyhovovala svému účelu.

Uprostřed vnější strany západní zdi, přibližně ve výšce 80 cm nad dnešní úrovní okolního terénu, jsem objevil úmyslně zhotovený, malý (asi 20 cm široký) výklenek půlkruhového tvaru, jehož funkci neznám. Veškeré parametry, které jsem následně na místě naměřil, přesně zapadají do určité rozměrové šablony, kterou tehdejší řemeslníci při stavbách čtyřbokých šibenic dodržovali.

Podle některých zdrojů, a to včetně historických map, stálo popraviště pod vrcholem blízkého kopce s kótou 444, na místě zvaném U Lomu, severně od Zadních Hamrů (48°53‘44.862“N 15°49‘41.766“E). Trosky zdí na ostrohu v zákrutách by pak měly být pozůstatkem katovny. Podle dalšího zdroje zde stála katovna a také se tu popravovalo! To by mohlo znamenat, že u Vranova stály popraviště dvě, nebo bylo postaveno nové na vhodnějším místě a staré se přestalo využívat. Možná někde poblíž stávajících zbytků zdí skutečně stávala i katovna. Neumím si ale moc představit, že by byla takto vystavena na tak dobře viditelném místě, spíše bych ji očekával někde stranou, trochu více zastrčenou, nenápadnou.

Nevím, téměř čtvercové základy na ostrohu v silniční zákrutě bych podle všech propozic rozhodně nepovažoval za zbytek obytného domku, ale právě za šibenici. Přesto mi nezbývá než pátrat dál a pokusit se tento můj předpoklad potvrdit.

Rubrika:

Tags:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Leoš Drahota — Mon, 03 Nov 2008 20:43:35 +0000

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.

V druhé polovině měsíce září, téměř dva roky po zveřejnění článku Král Šumavy a jeho kanál 54, přišel nečekaně do e-mailové schránky Moskyta tento dopis.

Při hledání informací o spisovateli Rudolfu Kalčíkovi jsem čirou náhodou našel také vaše internetové stránky Moskyt, ve kterých mě zaujal článek Král Šumavy a jeho kanál 54. A proč mě zaujal?

Jsem totiž, spolu s mojí sestrou a ještě jedním pamětníkem, téměř přímým svědkem jedné vámi popisované události a troufám si tvrdit, že jsme již možná jediní žijící svědkové tady v Čechách. Ačkoliv jsme byli svědky, nikdy jsme se nedozvěděli, jak to všechno vzniklo, až teprve nyní po více než padesáti osmi letech se vše dovídám z vašich stránek, za což jsem vám nesmírně vděčný a moc vám děkuji...

...Budete-li mít zájem o doplnění vašeho článku o to, co se dělo tehdy na Zlaté Studni, co se dělo u Pöslů a jak to tam vypadalo už druhý den po jejich zatčení, jsem ochoten vám sdělit vše, co si ještě z oné doby pamatuji a co je zapsáno v deníčku mého otce. Bylo by škoda, aby tyto věci zůstaly pro další generace zahaleny buď tajemstvím, nebo neúplnými a nepřesnými údaji, když už přece jenom ještě někteří svědci existují. Naše svědectví by bylo sice k tomuto článku a celé události jenom doplňující, ale v mnohém i dokreslující dobu, pro mnohé dosti strastiplnou.

Prosím, ozvěte se mi i v případě, že nebudete mít žádný zájem, abych zbytečně nesháněl všelijaké zápisky a pod.

Eduard Steun, 19. září 2008

My jsme samozřejmě zájem měli a veliký, takže jsme se brzy po obdržení dopisu za panem Steunem vypravili. V domě na kraji Vilémova u Šluknova nás přivítal velmi sympatický muž a spolu se svojí sestrou nám u šálku čaje a výborného domácího koláče začali odkrývat dávno zašlé obrazy ze života lidí tehdejší Šumavy. Přes půl století staré fotografie, vyprávění a zápisky pana Steuna i jeho otce nám pomalu pomáhaly přenést se na Zlatou Studnu či do Kvildy těch časů, abychom lépe pochopili všechny nové okolnosti starého příběhu z května 1950.

Jak už to tak bývá, jsou na jeden hlavní a slavný příběh, například ten náš o Králi Šumavy, napojeny jiné, menší a bohužel někdy také mnohem smutnější osudy dotčených lidí. Jeden takový prožil právě Franz Pösl, u něhož hledali útočiště tři štvanci poté, co byl jejich převaděč Kilián při své poslední cestě postřelen u můstku přes Teplou Vltavu a vrátil se z posledních sil přes čáru do Německa. Jak neslavně tito tři muži dopadli, již víme. Nyní se díky panu Steunovi dozvíme i to, co ona nešťastná noc přinesla člověku, který se k celému příběhu jen na okamžik připletl a přesto se i jemu poslední cesta Krále Šumavy na naše území stala osudnou. O tom už ale Rudolf Kalčík (autor námětu k filmu, scénáře a později i románu Král Šumavy) nepsal! Realita života, jak už to tak bývá, zase jednou překonala románové i filmové drama.

Pojďme nyní na Šumavu do roku 1950 a odhalme slovy Eduarda Steuna, jeho otce, sestry a bratra další část dávno zapomenutého příběhu, který měl podle přání tehdejších mocipánů zůstat navždy utajen. Vždyť ani obyvatelé okolních vesnic se nikdy nedozvěděli, co se u Pöslů té noci stalo.

Jenom kousíček od Zlaté Studny, hned na samém pokraji Mezilesní slati, bývala osada zvaná Torfstich-Planie, s významem názvu jako rašeliništní bod, ale ve zdejším nářečí spíše s významem jako rašeliniště nebo slatina. Český název nikdy neměla, katastrálně už nepatřila ke Zlaté Studni, ale k Pláním (Planie) a s nimi k Novým Hutím (Kaltenbach).

Stával tu jen jeden jediný dům č.p. 102. Zde, uprostřed hlubokých lesů, bydlela rodina lesního dělníka Franze Pösla, dříve těžícího rašelinu, ze které vyráběl tzv. borky (jakési rašelinové cihly, kterými se po vysušení topilo).

Tito lidé snad nikdy ani nebyli ve městě (možná jen ve Vimperku), nikdy neviděli vlak, neznali elektrický proud, o nějaké politice neměli ani zdání, pouze jen něco z doslechu, ale ani to si neuměli dát do souvislostí. Prakticky od rána do večera neznali nic jiného než dřinu při práci v lese a na svém skrovném hospodářství, čítajícím dvě krávy, stádo ovcí a několik slepic. Přesto tuto rodinu potkala velká tragédie, ke které přišli zcela nevinně.

Jedné jarní noci (podle zápisků mého otce Roberta Steuna se jednalo o noc z 8. na 9. května) v roce 1950 u Pöslů kdosi zaťukal na okno. Pan Pösl okno otevřel a k jeho úžasu pod oknem prý stál jeden z jeho příbuzných, odsunutý v roce 1945 do Německa, ještě se dvěma dalšími muži a žádali zřejmě o nějakou pomoc, zejména asi o poskytnutí úkrytu a jídla. Pöslovým bylo jasné, že nepřešli legálně hranice a tak je ani nevpustili do domu, pouze jim oknem podali nějaké jídlo. Rychle se s nimi rozloučili a okno zase zavřeli.

Dům už ale byl v tu dobu obklíčený vojáky a příslušníky SNB, kterým se podařilo ty tři (možná i více) muže chytit a zajmout. Spolu s nimi ale tu noc vytáhli z postelí i celou Pöslovu rodinu – pana Pösla, jeho manželku a téměř osmdesátiletou stařenku, maminku jednoho z Pöslových. Všechny je odvezli neznámo kam a zavřeli.

Toto se dozvěděl někde můj otec, snad od jednoho bývalého příslušníka SNB, ale jinak nic víc. Nikdy jsme se už pak nedozvěděli, za jakým účelem k Pöslovým tehdy v noci přišli ti muži, nikdy jsme se už nedozvěděli, proč bylo všechno, včetně Zlaté Studny, obšancováno vojskem a příslušníky SNB, nikdy jsme se nedozvěděli, kam byli Pöslovi odvezeni a jaký a kde byl jejich konec.

Pan Pösl býval častým hostem u nás v myslivně na Zlaté Studni a také naše rodina chodívala občas k nim na návštěvu a každý den k nim někdo od nás chodil pro mléko, ale také pro smetanu, podmáslí, tvaroh nebo máslo.

Hned následující ráno šel jako každý den můj bratr Robert k Pöslovým pro mléko, které sice přinesl, domů se ale vrátil z Torfstichu celý vyděšený. Podle jeho slov byl prý celý dům plný esenbáků, někteří tam pojídali a popíjeli co v domě našli, jiní se váleli v holínkách v postelích, někteří tam prý něco sepisovali a další spolu s vojáky chytali u domu a hned zabíjeli slepice. Také udírna v komíně byla prý otevřená a zcela prázdná. Jeden z příslušníků SNB se prý bratra zeptal co tam hledá a když Robert řekl, že jde pro mléko, vzal mu z ruky bandasku a přikázal jednomu z kolegů, aby mu mléko nadojil. Když ten tak učinil, vrazil bratrovi bandasku s mlékem zase do ruky a řekl mu prý: „A teď koukej co nejrychlejc mazat domů a zítra už sem nechoď!“

Během toho dne byl pak někam odveden (snad i pozabíjen) všechen dobytek, rozkraden veškerý Pöslových majetek, zbytek byl na místě spálen a během dne byl také jejich dům zcela rozbourán. Toho dne už tam, ani do blízkého okolí, přilehlých lesů a cest nikdo nesměl. Také u nás doma vojáci spolu s příslušníky SNB provedli důkladnou domovní prohlídku.

S násilným odchodem Pöslů a zbouráním jejich domu zmizela zase jedna šumavská osada z mapy světa. Jaká škoda! Taková byla Šumava v padesátých letech 20. století.

Dodnes vidím v domě Pöslových vždy vzorně uklizené světničky, vyzdobené svatými obrázky a křížkem, vždy ustlané a po vojensku na sobě narovnané peřiny, doběla vydrhnutou prkennou podlahu (bez lina a koberců), u velkých kachlových kamen, obložených krásně vyrovnaným dřívím, sedící za kolovrátkem paní Pöslovou, starou paní sedící v šátku u okna a vonící žluťoučkou bábovku zv. Guglhupf na stole. Bohužel, je to už jen dávná vzpomínka, která bohudík nevyšumí z paměti jako sen.

Jak nám dále vyprávěl pan Steun se svojí sestrou, měli všichni v jejich rodině velký strach, když bezpečnost druhého dne prohledávala jejich vlastní dům – myslivnu na Zlaté Studni*. Vždyť esenbákům stačilo najít něco jen trochu podezřelého a skončili by podobně jako Pöslovi. Jejich seník prý navíc býval stále otevřen a nedalo se vyloučit, že se někdo z hledaných bez vědomí Steunů skrýval právě zde. SNB by navíc jistě nedělalo problém, nějaký ten důkaz záškodnické činnosti, zdůvodňující zatčení celé rodiny, do myslivny podstrčit. Bestie se ale zdá se již nažrala a Steunovi měli štěstí. Krátce po této události se celá rodina odstěhovala na Horskou Kvildu a také Zlatá Studna, bývalá sklářská osada posléze osiřela, zpustla a zanikla.

Vypadá to, že příslušníci SNB na skupinu Krále Šumavy předem cíleně čekali, ještě než došlo k incidentu u můstku poblíž Františkova. Podle původních denních zápisků pana Roberta Steuna, hlídali již od 7. května celou oblast v okolí Pöslova domu a nikoho do střeženého prostoru nepouštěli.

Velký zátah esenbákům zdá se nakonec vyšel. Záškodníci byli pochytáni, jejich pomocníci odhaleni a zadrženi, Král Šumavy zanechal převádění a na naší stranu hranice již pravděpodobně nikdy nevkročil. Dnes víme, že Franz Pösl byl odsouzen k 10-ti letům kriminálu, jeho žena a osmdesátiletá stařenka přestěhovány do tzv. Zámečku u Polesí v Dolním Kaltenbachu.

Lidé ze samoty uprostřed lesů zmizeli během jedné jediné noci, jako by tu nikdy ani nebyli. Zmizeli pro kousek jídla, podaný oknem člověku v nouzi. Jejich dům – jejich domov byl zbourán, veškerý majetek zničen, nebo se ztratil v kapsách rabujících „strážců hranic“. Zanikla jedna rodina, zanikla osada Torfstich-Planie, zanikla stará Šumava, která se po tomto květnovém dramatu již navždy poněkud změnila. Přinejmenším přišla o svého krále a vlády se postupně ujala armáda, ostnaté dráty a strach.

Možná, že jediným živým tvorem, pocházejícím ze samoty Torfstich-Planie, který po té temné noci řádění strážců hranic neopustil svůj domov, byl Pöslův pes. Ani ten však nezůstal ušetřen mnohých útrap, jak vzpomíná Eduard Steun.

Pöslovi měli také krásného psa, byl to bílý čuvač (jako v seriálu Bela a Sebastián). Byla to fena jménem Schotti, která pravděpodobně když SNB a vojáci vtrhli k Pöslovým, utekla do lesa. Ono se tam zřejmě při jejich zatýkání nebo po něm i střílelo, neboť tam hajný Rippl našel poblíž zastřeleného Pöslových kocoura. Vyplašená a hladová fena tam pak pár dní po sobě pobíhala kolem trosek již opuštěného stavení, než se jí ujal lesní dělník Franz Enzmann ze Zlaté Studny čp. 33. Od jeho domu ale fena dlouhou dobu utíkala na své původní místo na Torfstich-Planie a když tam nikoho ze svých bývalých majitelů nenašla, vrátila se zpět k Enzmannovým. Jenomže ti šli krátce nato na odsun (šli na odsun tak pozdě, protože byl tehdy nedostatek lidí na práci v lesích a úřady je tu podržely až do doby, kdy byl stav doplněn novoosídlenci a brigádníky). Fena zůstala znovu opuštěna u prázdného domu (bývala to kdysi hospoda) na Zlaté Studni.

Otec tehdy uvažoval o tom, že bychom si ji vzali domů, ale to nešlo. Měli jsme totiž doma ochočenou celou srnčí rodinku, na kterou byl náš pes zvyklý, ale Schotti už byla dospělá fena a rozhodně by to nedělalo dobrotu. Můj bratr Robert, který si po odsunu Enzmannů v opuštěném domě zařizoval svůj pokojík, dával feně denně žrádlo. Jednoho dne přišel domů a říkal, že Schotti si vyhrabala hlubokou noru za domem a v ní spí. Otci se to zdálo divné a tak se tam s ním šel podívat a Schotti, ač to byl velký pes, vyhrabala tak hlubokou noru, že se do ní vešla celá. Byl to na takového psa až neuvěřitelný výkon, ale zřejmě cítila blížící se zimu a tak dokázala nemožné. Když jí pak otec po nějaké chvíli vylákal z nory ven, nevěřili s mým bratrem svým očím. Schotti měla ve své noře dvě překrásná a zdravá štěňátka, o které se pak můj bratr Robert staral. Otec se hned na to rozjel do Nových Hutí, kde se starousedlíků poptával, zda by se někdo psa a štěňat neujal. Uspěl pak u jedněch lidí, kteří se psí mámy se štěňátky ujali. Bohužel, jejich jméno už dnes nevím, vím jenom tolik, že prý se Schotti měla u nich dobře a rychle si zvykla.

Vyskytly se ale tehdy také názory a rady, aby otec psa zastřelil a štěňata utopil. O tom ale nechtěl ani slyšet a vždycky říkal, že je to to jediné, co z Torfstichu zbylo a navíc byl velkým milovníkem zvířat.

V červnu 2010 se Moskyt vydal na místo výše popsané tragédie, aby se pokusil najít poslední stopy po chalupě lesního dělníka Franze Pösla. Už jen objevit to v hlubokých lesích ztracené rašeliniště, dříve zvané Torfstich-Planie nebylo jednoduché. Najít stopy po lidském obydlí pak bylo ještě těžší.

Nakonec se nám to však přeci jen povedlo a konečně jsme stanuli tam, kde až do 8. května 1950, do poslední cesty Krále Šumavy žili lidé. Dnes už je tu jediným hospodářem šumavská divočina. Jen několik málo metrů dělí hlubokou a vodou nasycenou bažinu od posledních trosek kamenných zdí, v kterých se povaluje rzí dokonale strávené železo žehličky a děravý smaltovaný hrnec.

Těžko si představit, že tady, opravdu na samém okraji rozlehlého rašeliniště, obklopeného hradbou tmavých smrků, byl domov jedné malé rodiny. Když už si to však člověk přeci jen připustí, pochopí, jak těžký to musel být život. Každodenní dřina, celoroční pobyt v tisícimetrové nadmořské výšce, žádní sousedé na dohled. V zimě jen metry sněhu, dlouhé měsíce bez kontaktu s okolním světem, kol dokola bílá a mrazivá samota. Ztraceni a opuštěni, donuceni spoléhat se jen sami na sebe a na to co dá les. A přeci si je tu ten vzdálený svět jedné noci našel. Našel a obvinil je z politických zločinů, rozdělil je a vzal jim všechno co měli. Byli bez varování vyhlazeni! Poslední památka na jejich životy v podobě zbytků starých zdí a několika rozpadajících se předmětů zmizí zanedlouho. My jsme byli rádi, že jsme je ještě mohli spatřit, dotknout se jich a věnovat na tom opuštěném místě krátkou vzpomínku nesmyslně zlikvidované rodině Pöslových.

A na závěr jedna zajímavost. Pan Robert Steun – otec Eduarda Steuna se dobře znal se spisovatelem Rudolfem Kalčíkem. Ten k němu chodil sbírat staré šumavské pověsti, příběhy a historky, které většinou existovaly jen v ústním podání mezi místními lidmi, aby je zpracovával do svých literárních povídek. V úvodu jedné takové, zabývající se návštěvou Adolfa Hitlera v hostinci U Stroblů – dnes U Krále Šumavy v roce 1910, se píše:

Tak tedy zemřel lesník Steun z Horské Kvildy, zemřel už před časem, a šumavské lesy, v nichž prožil dobré čtyři desítky let života, byly i příčinou jeho předčasné smrti ... Není už dnes v centrální Šumavě takového pamětníka starých časů! Žil v těch vesničkách u hranic kolem Kvildy od začátku dvacátých let a v jeho úžasné paměti žily dosud celé vesnice, dnes liduprázdné, pamatoval tam každého člověka dům od domu, jeho veselé i smutné chvíle životní. Ten jeho svět lesáků, dřevařů, hostinských a pastevců už nikdo nevyslechne a nezachytí: v mé paměti zůstane proto jen dřevěný kůlník na Kvildě, kde myslivecký mládenec Steun uviděl kdysi na jaře – byla to tehdy skleněná veranda hospody – stařičkého Karla Klostermanna, jak vyhlíží na cestu od Borových Lad, a také několik příběhů, mezi nimi i ten o Hitlerovi na Kvildě. Byl jediný, který ještě na vlastní oči viděl onen dopis, o němž bude ještě řeč, dopis, který se ztratil v posledních letech války....

Rudolf Kalčík, Hitler na Kvildě, Květy 1958

*Bývalá sklářská osada Zlatá Studna se nacházela mezi Horskou Kvildou a Churáňovským vrchem. Sklárna byla založena na Losenickém potoku v roce 1799, na náklady města Kašperské hory a soustředila se na výrobu dutého skla a páteříků. Roku 1865 se pak přeorientovala na produkci výnosnějšího tabulového skla a v roce 1880 zanikla. V polovině 19. století žilo v osadě, na jednom z nejdrsnějších míst Šumavy, přes 130 obyvatel a děti sklářů tu měli k dispozici vlastní školu. Na samotě Ranklov, poblíž Zlaté Studny, se 16. ledna 1819 narodil slavný šumavský obr zvaný Rankelský Sepp, známý z Klostermannova románu „V ráji šumavském“. Živil se navážením dříví a křemene do sklárny volským potahem, později pak, po polomech v roce 1870 svážel dřevo k říčce Otavě. Zemřel v lednu roku 1888.

článek připravil Leoš Drahota bM a Zdeněk Mikšík bM
autorem dobových fotografií Šumavy je Eduard Steun a jeho otec Robert Steun.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy a jeho kanál 54

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

Naše šibenice 16 - Novodobé věšení

Leoš Drahota — Thu, 10 Jul 2008 22:29:26 +0000

Závěrečná část seriálu o českých šibenicích. Závěrečná a bohužel asi i nejsmutnější. Pojednává totiž také o dobách, kdy popravování lidí nemuselo být a často ani nebylo trestem za spáchaný zločin, ale třeba jen aktem nenávisti či politicky motivovaného zastrašování. Paradoxně o to děsivější mělo většinou formu.

8. kapitola

NOVODOBÉ VĚŠENÍ

18. století přineslo změnu. Osvícenství a Josefínské reformy poznamenaly všechny oblasti života lidí u nás a dotkly se samozřejmě i výkonu a prosazování spravedlnosti.

Hrdelní řád Josefa I., vyhlášený roku 1707, zvýšil nároky na městské soudy, které často nebyly schopny nové požadavky plnit a postupně zanikaly. Další reorganizace v druhé půli 18. století pak způsobily, že z původních 383 soudů disponujících hrdelním právem jich v Čechách zůstalo pouze 19 a na Moravě 13. Hrdelní řád Marie Terezie a především Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně z roku 1787, vydaný Josefem II., pak znamenal skutečnou radikální, pokrokovou změnu v této oblasti. Nebylo v něm již místo pro torturu a trest již nebyl chápán jako pomsta, nýbrž také jako prostředek k převýchově. Povaha trestu pak byla přizpůsobena společenské nebezpečnosti spáchaného zločinu.

Trest smrti byl během 18. století stále častěji nahrazován prostřednictvím panovnické či vrchnostenské milosti trestem vězení, či nucených prací. V roce 1788 dokonce Josef II. trest smrti zrušil! V roce 1795 byl sice znovu obnoven, ale jen pro zločin velezrady a pokusu o ní.

Za těžké zločiny byl následně trest smrti oběšením nebo zastřelením (v období výjimečného stavu vyhlášeného podle stanného práva), znovu zahrnut do Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích v roce 1803.

K věšení se v těchto dobách zpravidla již nepoužívalo kamenných šibenic. Ke každé jednotlivé popravě byla speciálně postavena dřevěná trámová konstrukce, oběšený byl večer po exekuci ze šibenice sejmut a poblíž popraviště, či u hřbitova v rakvi pohřben. Postupně opouštěné šibeniční pahorky začala dobývat náletová vegetace a kámen z šibenic se mnohým hodil třeba na zpevnění cesty. Byl konec starých časů, byl konec viselců ve smyslu dlouhého visení, byl konec tradičnímu pojetí exekucí s jeho středověkými zvyklostmi.

Vývoj pomalu, leč nezadržitelně směřoval i k ukončení praktikování poprav jako veřejného zastrašujícího divadla. Poslední (nebo lépe řečeno poslední civilní) veřejná poprava se v Čechách konala v Plzni roku 1871, kdy byl katem Janem Pipergerem oběšen lupič a vrah Josef Janeček. Výkon trestu smrti se pak nadlouho přestěhoval na soudní či vězeňské dvory, kde již byl přístup veřejnosti regulován.

Exekuce byly v těch dobách vykonávány už jen zřídka – třeba jen jednou do roka a vždy se proto jednalo o velkou událost, jejíž příprava, průběh i všichni její hlavní účastníci byli bedlivě monitorováni dobovým tiskem.

I bulvární medializace popravy, jako jakési regionální senzace však mohla mít velmi smutné následky. Díky necitlivému zpracování popisu exekuce v tisku došlo i k takové nešťastné události, jaká se stala v roce 1927 u Frýdku-Místku, kdy se na pružné větvi nechtěně oběsil třináctiletý chlapec. Na místě u něj našli noviny s reportáží o olomoucké exekuci Martina Leciána, oběšeného katem Leopoldem Wohlschlägerem za loupeže a vraždy.

K podobné tragédii se po této veřejností pozorně sledované popravě schylovalo i v Náměšti u Olomouce. Tam si jiný, tentokrát pětiletý chlapec nasadil na krk oprátku a „jako Lecián“ se nechal kamarády vést na šibenici, kterou si před tím společně postavili přímo na náměstí. V tomto případě naštěstí stihli obyvatelé Náměště včas smrti dítěte zabránit.

Staré typy a konstrukce šibenic začalo na počátku 20. století postupně nahrazovat tzv. popravčí prkno.

To bylo sestrojené z asi 3,5 metrů dlouhé, bytelné dřevěné fošny, upevněné ve svislé poloze například zapuštěním do země. U horní hrany prkna byl upevněn hák a kladka. Odsouzenec byl spoután, kolem hrudníku opásán pevným popruhem a za něj provazem, provlečeným kladkou, vytažen k hornímu konci prkna. Tam mu byla na krk nasazena smyčka, zavěšená na hák. Dalším dlouhým provazem mohl být popravovaný spoután na kotnících. Když pak kat povolil lano provlečené kladkou, poklesl prudce odsouzenec a smyčka stahující se kolem jeho krku ho zbavila života. Aby bylo umírání rychlejší, mohli ještě katovi pomocníci táhnout vší silou přes spodní kladku za provaz upevněný na kotnících a zkrátit tak popravovanému utrpení.

Za samozřejmost se již tehdy většinou považovalo, že kat při exekuci vymkne věšenému atlas – poslední krční obratel, aby došlo k okamžitému zlomení vazu a odsouzenec zemřel téměř ihned.

Zdálo se, že věšení a šibenicím v té podobě, jak je známe z dávných rytin šibeničních vrchů, již u nás definitivně odzvonilo. Přesto se ale ty vývojově první, dávno překonané, staré kolenové šibenice, ještě jednou na naše území bohužel vrátily.

Stalo se tak za druhé světové války a do Kounicových kolejí v Brně je importovali okupanti přicházející ze země, odkud se k nám kdysi na počátku rozšířil i trest smrti. Nacisté zřídili v kolejích již na počátku války vězení a po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora i popraviště, kde byl vykonáván trest smrti zastřelením.

V roce 1941 pak nechali Němci na bývalém volejbalovém hřišti postavit tři kolenové šibenice, určené pro popravování příslušníků židovského národa a pachatelů hospodářských deliktů. Tyto šibenice měly zcela klasickou podobu, jen provaz se smyčkou byl na konci vodorovného břevna provlečen kladkou, pro usnadnění manipulace s popravovaným.

Exekuce v Kounicových kolejích byly veřejné, ale vstup byl možný, podobně jako v případě nějaké kulturní či sportovní akce, jen s platnou vstupenkou, prodávanou za tři marky. Za výjimečného stavu, vyhlášeného po atentátu na Heydricha, bylo v Kounicových kolejích popraveno 326 mužů a 69 žen.

Nacisté věšeli také v Praze. V proslulé pankrácké sekyrárně, vybudované roku 1943 v přízemí oddělení II/A vyšetřovací věznice německého soudu, fungovala nejen gilotina, ale i 8, slovy osm šibenic! Toto popraviště mělo tři místnosti.

V té první zasedala komise přijímající odsouzené a dohlížející na výkon trestu. Tato komise se zpravidla skládala z přednosty německé soudní věznice, funkcionáře NSDAP, státního návladního, lékaře a zapisovatele.

Druhá místnost sloužila k vlastnímu výkonu exekucí a bylo to vskutku děsivé místo. Jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, dodnes tu příchozímu běhá mráz po zádech a ptá se mimoděk při pohledu na původní smrtící nástroje, proč k něčemu takovému v naší historii vůbec došlo.

Kromě uprostřed stojící gilotiny tu bylo i podivné zařízení, využívané k věšení. Po traverze, upevněné pod stropem, se jak kroužky na záclonách posouvalo osm háků, sloužících k zavěšení krátkých oprátek. K nim se stoupalo po dřevěných dvoustupňových schůdcích. Jestliže kapacita starých kamenných šibenic byla většinou maximálně 7 viselců, zde mohlo oběšených vedle sebe na traverze viset dokonce ještě o jednoho více. Navíc je hrozné, že tato kapacita byla zřejmě často využívána. Podle mého názoru musela být tato „šibenice“, připomínající ze všeho nejvíce jatka, tou zcela nejpotupnější, s jakou se můžeme v našich dějinách setkat. Snad ještě více než samotná gilotina či osm háků na mě však kupodivu zapůsobilo původní porcelánové umyvadlo s dvěma bateriemi na omývání rukou kata a jeho pomocníků, či hadice připojená ke kohoutku ve zdi, určená k nahánění krve do odpadního kanálku.

Třetí místností nacistického pankráckého popraviště pak byla tzv. rakvárna. Tady se těla popravených ukládala do truhel z nehoblovaných prken, aby mohla být odvezena ke spálení do strašnického krematoria.

Jako kat v sekyrárně až do května roku 1945 působil původně skladník a pomocník mnichovského popravčího - Němec Alois Weiss. Jeho pomocníkem byl v Praze vlastní švagr Němec Otto Schweiger a Češi Jan Kříž, Antonín Nerad, a Robert Týfa. Dva posledně jmenovaní sami skončili po osvobození na oprátce. Na hácích se věšelo ve dnech, kdy zahálela gilotina a popravy vykonávali místo výše uvedeného popravčího příslušníci SS. Kolik lidí stihli nacisté za dva roky fungování sekyrárny oběsit se přesně neví, neboť tyto záznamy se nedochovaly. Podle zápisů samotného kata Aloise Weisse však víme, že pod nožem gilotiny vyhasl život 1075 obětí.

Již od roku 1871 vyhrazoval německý trestní zákoník smrt oběšením pouze pro domorodé obyvatelstvo v koloniích, zatímco Němci byli popravování zásadně stětím, či zastřelením (vojáci). V roce 1933 nechali nacisté vztyčit znovu šibenice i na území Německa, aby na nich mohly být potupně popravovány osoby, které se provinily proti německému národu, zatímco ostatní trestné činy byly nadále „odměňovány“ pouze stětím gilotinou, či sekyrou. Podobná pravidla byla podle všeho uplatňována i v pankrácké sekyrárně, kde provazem umírali především židé a zločinci „zvlášť nebezpeční pro německý národ“.

V září 1945 začal v Praze působit Mimořádný lidový soud. Obžalovanými, souzenými a odsouzenými byli tentokrát pro změnu nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti. První ortel tímto soudem vynesený umožnil předvést Pražanům výkon spravedlnosti, již opravdu naposledy, jako zcela veřejnou exekuci. Na pankráckém prostranství mezi justičním palácem, věznicí a dopravními podniky bylo postaveno pódiu se třemi šibenicemi, kde 6.9.1945 rukou kata skonal protektorátní náměstek pražského primátora Josef Pfitzner. Zejména kvůli některým neakceptovatelným reakcím přihlížejících Pražanů, však bylo od dalších veřejných poprav před dopravními podniky upuštěno a výkon rozsudků se napříště přesunul za vysoké vězeňské zdi.

Poprava říšského státního ministra Karla Hermana Franka se pak již konala 22.5.1946 na ženském vycházkovém dvoře pankrácké věznice, jako exekuce poloveřejná, kdy byl vstup regulován zvláštními vstupenkami. Tato poprava, vykonaná na původním (od roku 1926) pankráckém popravišti* prvním poválečným katem Františkem Nenáhlem, byla dokonce filmově zdokumentována. Poněkud pikantní, i když nevím, je-li toto slovo ve spojení s popravou to nejvhodnější, se pak jeví ta skutečnost, že poslední dva schůdky, po kterých se stoupalo z pódia popraviště k horní části prkna se smyčkou určenou pro Frankův krk, si kati vypůjčili od háků v sekyrárně, kde je k věšení využívali esesáci. Tyto schůdky byly nakonec do sekyrárny vráceny a můžeme je tu vidět dodnes, stejně tak jako všechno ostatní autentické vybavení těchto cel smrti.

V roce 1947 bylo staré popraviště na ženském vycházkovém dvoře zrušeno, aby mohla vzniknout dvě nová – za vězeňskou nemocnicí, na dvou k tomu vhodných, oddělených popravčích dvorcích.

Trest smrti zůstal zachován i v novém trestním zákoníku, vydaném v roce 1950. Popravy byly vykonávány v pražské pankrácké věznici, v Brně, či Uherském Hradišti a nebylo jich v polovině 20. století zrovna málo.

Na popravčím prkně končili svůj život především političtí vězni, odsouzení k trestu smrti v komunisty zmanipulovaných procesech, jako vlastizrádci a spojenci západních imperialistických diverzantů. Na rozdíl od dřívějších zvyklostí však mnozí odsouzení neumírali na prkně po zlomení vazu, ale až po dlouhém dušení, neboť byli za krk opravdu „jen“ pověšeni. Tehdy používané popravčí prkno mnohdy nevyužívalo horní kladku, ale jen spodní, přes kterou byl tažen provaz upevněný ke kotníkům. Popravovaný se pak pověsil na hák škrtidlem (ne oprátkou) nasazeným kolem krku a přes spodní kladku se tažením za nohy pomalu udusil.

Milada Horáková umírala rukou kata Vladimíra Trundy 27. června 1950 na jednom z popravčích dvorků pankrácké věznice za vězeňskou nemocnicí 14 minut! Prkno z dvorku číslo 2, kde byla Milada Horáková popravena, se kvůli stavebním úpravám nenašlo. Těsně pod povrchem terénu však byly nalezeny betonové základy popraviště na dvorku číslo 1, na kterém zemřel například Rudolf Slánský. V těchto základech bylo mohutnými dřevěnými klíny stále ještě sevřeno krátké torzo původního popravčího prkna. Spolu s klíny byl tento zbytek šibenice zakonzervován a dnes je součástí expozice Památníku Pankrác. Obě popraviště za vězeňskou nemocnicí byla podle všeho našimi nejvyužívanějšími šibenicemi. Vždyť oběšena tu byla většina z 234 popravených politických vězňů. Poslední z obětí komunistické zvůle Vladivoj Tomek, zemřel na oprátce 17.11.1960. Od této exekuce pak byl tento nejstarší a nejvyužívanější druh hrdelního trestu u nás uplatňován snad už opravdu jen na pachatelích nejtěžších kriminálních činů.

Poslední poprava se na území bývalého Československa konala 8. června 1989, kdy byl trest smrti v Bratislavě vykonán na Štefanu Svitkovi, kterého soud v roce 1987 odsoudil za brutální vraždu těhotné manželky a dvou dcer. Poslední člověk poslaný u nás soudem na smrt (v roce 1988) byl Vladimír Lulek. Byl i posledním ze 194 vrahů, kteří byli v Československu po válce k tomuto trestu odsouzeni a na nichž byla exekuce skutečně vykonána. Popraven byl za ubodání své ženy, jejích tří dětí a vlastní dcery. Tento čin spáchal jako čtyřiatřicetiletý v roce 1986 v Předměřicích nad Labem. Zemřel rukou kata 2. února 1989, brzo ráno v podzemí pankrácké věznice.

Tam se od roku 1954 nacházela popravčí místnost, vybavená jednoduchou smyčkou, zavěšenou na krátké železné trubce zapuštěné ve zdi. V přilehlé místnosti sedávala u stolku komise, dohlížející nad výkonem trestu, složená z náčelníka věznice, lékaře, prokurátora a soudce. Tady se odsouzenci znovu četl rozsudek a jeho zdůvodnění, vězeň byl informován, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Odsouzený si po nasazení oprátky stoupl na kovový poklop, který kat po smluveném signálu ve vedlejší místnosti zatáhnutím za páku otevřel. Pádem do propadliště o velikosti přibližně 80 x 80 x 80 cm a vhodným umístěním smyčky na krku, mohlo dojít ke zlomení vazu, ale nemuselo. Malá hloubka propadla to nezaručovala. Podle svědectví přímých účastníků exekucí v pankrácké popravčí cele umírali ti, kteří neměli to štěstí, v agónii i patnáct minut. Bylo to od roku 1955 naše jediné a poslední popraviště.

A kdo odsouzené v druhé polovině 20. století popravoval? Katem a jeho pomocníky směli být od roku 1954 jen zaměstnanci ministerstva vnitra. Do této funkce byli dosazováni většinou dozorci pankrácké věznice, později pak, když bylo roku 1968 vězeňství převedeno pod ministerstvo spravedlnosti, byl kat vybírán ze zájemců mezi příslušníky Sboru nápravné výchovy. Jméno kata a jeho pomocníků znal pouze předseda Nejvyššího soudu a náčelník Nápravně výchovného ústavu.

Trest smrti byl u nás definitivně zrušen v roce 1990. Byl konec šibenicím, katům a jejich starému, tolik rozporuplnému řemeslu.

Fotografie použité v této kapitole pocházejí z Památníku Pankrác, kde jsem je mohl pořídit díky Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR a ochotě PhDr. Aleše Kýra.

SLOVO ZÁVĚREM

Naše poslední české šibenice pomalu mizí. Pár se jich snad zachová ve formě nepůvodních zrekonstruovaných turistických cílů, ty ostatní chátrají a rozpadají se zapomenuté ve stínu vzrostlých stromů. Mění se v hromádku kamení, písku a prachu nad neoznačeným hromadným hrobem popravených. A asi je to tak nakonec dobře. Lesy na stovkách šibeničních vrchů dnes halí místa, kde lidé, ať už vinní či nevinní velmi trpěli a umírali. Místa, která byla symbolem drsné a mnohdy nespravedlivé spravedlnosti. Doba, z které tyto šibenice pocházely minula, není již trestu smrti, všichni viselci spočinuli ve vlhké lesní půdě. Do zapomnění odešli konšelé, rychtář i kat. Posledními otisky těchto exekucí je jen něco málo zápisů ve starých knihách a pár na kopci k sobě poskládaných kamenů.

Pokusil jsem se z těchto zbylých stop vyčíst něco, co by mi pomohlo pochopit, jak se tehdy soudilo, jak se katům popravovalo, jak se odsouzencům na šibenici umíralo a jak se na to davu dívalo. Chtěl jsem alespoň z dálky nahlédnout do ne tak úplně vzdálené doby, kdy však stačilo vyjít z domu a člověk mohl vidět jiného člověka, visícího třeba už několik let za krk na trámu. Pokusil jsem se pochopit něco dnes zdánlivě nepochopitelného a snad se mi to i nakonec částečně podařilo. Něco jsem pochopil a mnoho jsem se dozvěděl. A jestli jsem na některém šibeničním vrchu narazil na něco divného, na něco z toho, co se o těch místech po večerech nad svíčkou vyprávělo?

Mandragoru jsem pod šibenicí nikde růst neviděl. Duchové popravených se mi nakonec také vyhnuli. Zůstávají-li však někde opravdu jakési otisky negativní energie, uvolněné při náhlém, násilném či nepřirozeném skonu člověka, s jehož tělem se navíc i po smrti zacházelo velmi nedůstojně, pak by právě šibeniční vrchy musely být takovouto energií přímo nasáklé až přesycené. Ale kdo ví?! Mě přišlo divné a hlavně k vzteku jen to, že až na jednu výjimku pokaždé, když jsem se k některé z šibenic vypravil – začalo pršet. Často jsem pak dlouho poblíž kamenných zbytků popraviště čekal schovaný pod deštníkem a pod beznadějně nacucanými černými mraky, abych si mohl ve chvilce, kdy déšť trochu povolí, rychle šibeničku přeměřit, pozorně prohlédnout a vyfotit.

Bývalá popraviště, šibenice a šibeniční vrchy nejsou zrovna nejveselejším místem pro návštěvu. Zarostlé vrcholy kopců, kde pod nohama tušíte bezprizorní lidské kosti, mohou posloužit spíše k osobnímu tichému zamyšlení, než k veselému rodinnému výletu. Dříve se tu snad k jakémusi falešnému opojnému veselí sice scházeli kejklíři a umělci, točilo se tu pivo a nabízely prostitutky. Šlo možná ale jen o pošetilou romantickou snahu vysmát se smrti a ukázat, že se jí my lidé nebojíme. Ti co tak tenkrát činili však nepřesvědčili ani jí, ani sebe a dnes už to vědí.

Myslím si ale, že i v těch dobách lidem odcházejícím z šibeničáku táhly hlavou trochu hlubší myšlenky, než když předtím na kopec přicházeli. Je asi užitečné občas pomyslet i na věci neveselé. A tak se přimlouvám - navštivte si každý nějaký svůj šibeniční vrch, nějakou tu šibeničku. O krk vám tu již nepůjde, o život nepřijdete, třeba si ale odtud naopak něco inspirujícího odnesete.

* Kat Josef Vašák, který nahradil ve funkci Leopolda Wohlschlägera, vykonal na tomto starém pankráckém popravišti v letech 1930 – 1938 celkem 5 poprav odsouzených vrahů. Neví se, zda-li toto popraviště v rohu vycházkového dvora využívali v prvních letech okupace také nacisté.

Prameny:

Poděkování:

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Nejstrašidelnější místo

Tags:

historické objekty

historie

lidská práva

Naše šibenice 15 - Miłków

Leoš Drahota — Fri, 20 Jun 2008 17:48:08 +0000

15. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

MIŁKÓW

Na závěr mého putování po šibeničních vrších jsem na skok zavítal také do zahraničí. Polské trosky popraviště mě přilákaly zachovalostí zbytku původní stavby i spřízněností s naší historií, která je patrná z následujícího textu.

Jen kousek za našimi severními hranicemi, u městečka Miłków v Jelenohorské kotlině, najdeme na nenápadném vršku zvaném Straconka torzo kruhové kamenné šibenice. Dodnes se tu ze zvolna se rozpadající podstavy vypínají ke korunám okolních stromů tři bytelné, vysoké pilíře, pamatující těla nešťastníků jimiž byly obtěžkány.

přibližné rozměry naměřené 2.10.2005

výška šibenice: 485 cm
výška pilířů: 320 cm
síla zdiva: 90 cm
vnitřní průměr: 330 cm
šířka pilířů: 107 – 150 (vnější) cm

Polská šibenice má z těch co jsem měl možnost navštívit nejmenší průměr. Pokud budeme předpokládat, že původní výška podstavy byla něco přes dva metry, blížila se celková výška stavby šesti metrům. Zdivo šibenice je tvořeno neopracovanými i opracovanými kameny spíše menší velikosti. Převažuje hrubozrnná žula, ale najdeme tu kamení mnoha druhů a dokonce i červené cihly. Zdá se, že šibenice byla „slepena“ ze všeho, co dali stavitelé dohromady a přesto jejich dílo vydrželo až do současnosti v poměrně dobrém stavu. Vrch Straconku dnes pokrývá z náletových listnáčů rostlý, neudržovaný lesík, obklopený pastvinami. V minulosti pak šibenice založená na nepříliš výrazné vyvýšenině, plnila zřejmě svou zastrašovací funkci blízkostí k jedné z hlavních, do města vedoucích cest.

Šibenici na vrchu Straconka dal postavit roku 1677 majitel zdejšího panství Karel Jindřich hrabě ze Žerotína, sídlící na zámku v Miłkówě. Jelenohorským katem byl v té době Balthasar Kÿnast, který řemeslo popravčího vykonával až do své smrti ve věku 87 let.

Prvním, kdo pak „funkčnost“ nového popraviště a zručnost starého kata pravděpodobně přímo na vlastním krku vyzkoušel, byl paradoxně člen hraběcí rodiny baron von Fitsch, který zde byl v roce 1684 popraven za vraždu své švagrové Juliany ze Žerotína. Ta zřejmě odhalila jeho pletky s komornou baronovy ženy a byla proto Fitschem umlčena.

Přestože šlo o šlechtice, byl baron Fitsch po schválení rozsudku samotným císařem Leopoldem I. na Straconce podle všeho oběšen. Stětím pak byla ze světa sprovozena jeho milenka. K tomuto účelu speciálně vyrobený meč, bylo možné ještě před 2. světovou válkou spatřit na miłkówském zámku. Na jeho čepeli byl vyryt obrázek muže visícího na šibenici, datum 1684 a nápis: „Ten kdo podnítil k vraždě, bude sťat mečem a kdo vraždu spáchal, bude oběšen.“

Znovu za zabití (otrávení) ženy, tentokrát vlastní, byl roku 1689 na Straconce popraven čeledín Georg Quohl. Za podvod byl roku 1709 oběšen Hans Kraus, za krádež v roce 1715 mladý čeledín Hans Müller.

Nejslavnější popravou šibenice u Miłkówa se však stala exekuce provedená na čtyřčlenné rodině Exnerů z Karpacze. Ti se měli dopustit krvesmilstva, kuplířství, cizoložství a vraždy dítěte. Rozsudek v tomto případě musel potvrdit apelační soud v Praze, po jehož rozhodnutí byla roku 1701 katem Johannem Heinrichem Kühnem, poprava povedené rodinky na Straconce vykonána. Syn Georg a dcera Rosina byli za smilstvo a vraždu dítěte sťati, otci Georgovi a matce Marii bylo navíc po setnutí hlavy probodnuto srdce.

Předpokládá se, že šibenice u Miłkówa byla v dobách provádění exekucí vybavena vnitřním prkenným patrem (ochozem), dostupným po točitém schodišti, z kterého kat vykonával popravu a vchod do kamenné podstavy byl zajištěn pevnými okovanými dveřmi.

Když jsem v roce 2005 navštívil Straconku, obcházel jí ze všech stran, prohlížel zevnitř a přeměřoval, tušil jsem, jako ostatně při obhlídce kterékoliv šibenice, že možná jen několik centimetrů pod mýma nohama odpočívají dlouhá staletí ti, kteří tu přišli o život. Tušit něco a vědět je však velký rozdíl. A tak když jsem se díky upozornění pana Wojtuckého o pár let později dozvěděl, že na tomto popravišti proběhl archeologický průzkum a odhalil hroby popravených, byl to zvláštní pocit. Teď bych tu asi obcházel s ještě mnohem větším respektem.

ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŠIBENICE STRACONKA

Výzkum zahájený z iniciativy polského Sdružení pro ochranu a výzkum památek práva (Stowarzyszenia Ochrony i Badań Zabytków Prawa) proběhl v letech 2007 až 2009 v několika etapách. Zkoumán byl terén uvnitř podstavy šibenice a oblast přiléhající k popravišti od jihozápadu. Právě tím směrem, kam je situován vchod do podstavy.

V první etapě, zahájené v květnu 2007, byla v hloubce 0,1 – 0,4 metrů pod povrchem uvnitř podstavy odhalena skála, nesoucí základy zdí šibenice. Tam kde zdi kruhové podstavy vybíhají mimo rovinu skalnatého podkladu, jsou podepřeny hlubšími cihlovými základy. Ve vrstvě humusu vyplňující vnitřek podstavy, bylo nalezeno množství lidských prstních kůstek, úlomky keramiky a bronzový knoflík.

Ve výkopu přiléhajícím na severu ke zdi byly nalezeny další keramické zlomky a dva kované železné hřeby. Nalezena tu byla i vrstva hrudek a kusů vápenné malty smetanové barvy, nehašeného vápna a drceného štěrku. Předpokládá se, že tato vrstva sutě a malty, silná až 0,3 m, pochází ze zříceného západního pilíře šibenice, který byl později znovu vystavěn. Nasvědčuje tomu i podoba stávajícího pilíře. O jeho nepůvodnosti vypovídá odlišná struktura zdiva (časté použití cihel či absence horizontálního uspořádání vrstev), i jeho navázání na zeď podstavy.

V jihozápadní části podstavy byl pod vrstvou kamení a hlíny odkryt kamenný práh před původním vchodem do šibenice. Na skále usazený monolit má velikost 1,47 m na délku, 0,65 na šířku a 0,53 m na výšku.

Asi 4,5 metru jihozápadně od bývalého vchodu do šibenice, v jakési depresi skalního podkladu, táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu, byl v hloubce asi 0,7 m pod povrchem polskými badateli nalezen hrob 1 s úplnou lidskou kostrou. Kostra ležící hrudníkem k zemi byla situována severojižně s lebkou k severu. Dobře zachovalé ostatky ležely v hrobě v anatomické poloze, paže přimknuté k trupu, nohy natažené. Lebka byla mírně pootočená obličejovou částí k západu. V nohách kostry byly nalezeny dva drátěné prvky, sloužící pravděpodobně k upevnění oděvu.

Při pozdějším vyhodnocení průzkumu z roku 2007 a po provedení některých rozborů bylo dále konstatováno, že se uvnitř podstavy šibenice našlo celkem 40 kostí nebo jejich úlomků, pocházejících ze dvou neúplných rukou. Dva kované hřeby o délce 9 a 8,5 cm i část čepele nože o délce 10,4 cm, nalezená ve výkopu přiléhajícím k šibenici, byly zřejmě použity při vlastním výkonu trestů. Bronzový knoflík byl pak pravděpodobně součástí oděvu některého z účastníků exekuce, možná odsouzence. Kostra ležící v hrobě 1 patřila muži, jemuž bylo v době smrti více než 55 let.

V roce 2008 pokračoval archeologický průzkum šibenice na Straconce odkrytím dalších hrobů v depresi skalnatého podloží. Jihovýchodně od hrobu 1 byla objevena skupina tří lidských koster. Hrob číslo 3 s dvěma skelety o délce 1,9 m a šířce 0,9 m přiléhal na západě k hrobu číslo 1, na východě se pak částečně překrýval s hrobem číslo 4.

Jižně od hrobu č. 3 byl nalezen hrob označený číslem 2. V něm na samotném skalnatém podloží ležela v anatomické poloze kostra orientovaná od severozápadu k jihovýchodu s lebkou k jihovýchodu. Kostra ležela opět tváří k zemi, nohy mírně pokrčené, paže ohnuté v lokti spočívaly vzpažené podél lebky. Ze všeho nejvíc mi poloha kostry připomínala okamžik, kdy člověk zakopne a padá na obličej s rukama nad hlavou, nebo také, což je v tomto případě možná i dosti pravděpodobné, polohu těla poté, co je vhozeno do předem vykopané jámy dvěma lidmi, držícími ho za ruce a nohy.

Hrob číslo 3 obsahoval dvě kostry ležící vedle sebe v ose východ – západ. Kostry se částečně překrývaly a oběma chyběly lebky, které by v případě přítomnosti směřovaly k východu. Severněji ležící kostra spočívala na zádech s rukama zkříženýma na pánvi. Druhá, jižnější kostra ležela na pravém boku, s jednou rukou podsunutou pod severní kostru a druhou ohnutou v lokti do pravého úhle, spočívající na pánvi. V nohách severní kostry hrobu 3 byly nalezeny kovové nýty, pocházející zřejmě z obuvi, u rukou mezi oběma skelety pak dva kusy železného drátu. Tento hrob a obě kostry v něm by mohly patřit dvěma příslušníkům karpaczské rodiny Exnerových, popraveným zde stětím v roce 1701.

Do jihovýchodní části hrobu 3 přesahoval hrob číslo 4, orientovaný od jihovýchodu na severozápad. V něm ležela na zádech kostra, jejíž nohy mířily k jihovýchodu. Levá, v lokti ohnutá ruka spočívala u bederní páteře, pravá, také ohnutá pak v oblasti pánve. Horní část páteře ležela podsunuta pod jižní kostru hrobu 3. Lebku, ač by to bylo logické, bychom však v hrobě č. 3 na konci podsunuté páteře hledali marně. Ta totiž spočívala spolu s několika krčními obratli tváří k zemi mezi stehenními kostmi natažených nohou vlastního skeletu, kam ji po dekapitaci zřejmě sám kat uložil. V tomto hrobě (4) byly nalezeny také dva kratší hřeby a troubel dýmky z kaolínové hlinky.

V roce 2009 se uskutečnila poslední fáze odkrytí hrobů zde popravených odsouzenců. I hroby 5, 6 a 7, stejně jako všechny předchozí, se nacházely v depresi skalního podloží, táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu stranou od bývalé šibenice, což bylo zřejmě nejbližší vhodné místo na skalnatém pahorku, kam se daly ostatky popravených zahrabat do přijatelné hloubky pod povrch.

V hrobě číslo 5 odpočívaly dvě kostry v anatomické poloze na zádech. Lebky a několik krčních obratlů těchto skeletů bylo posunuto mimo osu páteře, z čehož se usuzovalo, že i tady jde o jedince na kterých byla vykonána poprava stětím. Pod levou stranou hrudníku obou koster byly těsně pod žebry objeveny rezavé skvrny v půdě, které bychom mohli vysvětlit jako stopy po probodnutí srdce železným kolíkem. Z kroniky víme, že právě tento druh trestu byl vykonán na dvou členech rodiny Exnerů. Stopy koroze v zemině tak v tomto případě možná pomohly identifikovat totožnost předtím bezejmenných ostatků.

Při severovýchodní části hrobu 5 nalezli polští archeologové lebku a část dolní čelisti jiné osoby, v jižní části hrobu 5 pak soubor dlouhých kostí, lebku a znovu část dolní čelisti. Bylo zjištěno, že fragmenty patří nejméně dvěma dalším osobám.

V hrobě číslo 6, orientovaném stejně jako hrob 5 severojižně, ležela kostra s lebkou uloženou u vnější strany pravé holení kosti. I u tohoto jedince bylo zjištěno těžké poškození krčních obratlů a tím i pravděpodobná příčina smrti a typ trestu. Kostra ležela na zádech, s rukama zkříženýma na prsou.

Ruce zkřížené na prsou, v poloze na zádech, s lebkou k severu, měla i úplná kostra v hrobě číslo 7. V tomto případě však mohlo jít o jedince, jehož trestem bylo zahrabání zaživa, či o sebevraha, který zemřel na jiném místě a na popraviště byl přivezen pouze za účelem pohřbení (zahrabání).

Pozdější zkoumání nalezených ostatků odhalilo, že v hrobě číslo 5 byli pohřbeni muž a žena ve věku maturus (40 – 60 let) a přestože jejich krční obratle byly mírně posunuté mimo osu páteře, nebylo na obratlích zjištěno žádné poškození od ostří meče.

Dva soubory samostatných kostí a lebek z hrobu 5 náležely dvěma mužům ve věku maturus a adultus (20 - 39 let) až maturus, lebka náležící muži ve věku adultus až maturus možná přísluší k jedné z koster hrobu 3.

V hrobě č. 6 ležela kostra mladého muže ve věku adultus, hrob číslo 7 obsahoval ostatky ženy ve věku juvenis (18 – 20 let) až adultus. Krční obratle této ženy se nezachovaly a proto nemohlo být zjištěno, jestli také tato osoba nesešla ze světa katovým mečem.

zdroj k archeologickému výzkumu v Miłkówě: Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009

Ve vzdálenosti do pěti metrů od šibenice tak ležely zahrabány ostatky minimálně deseti jedinců, kteří si na Straconku u Miłkówa přišli pro smrt. Právě tady pak prožili strašné chvíle fyzického i psychického utrpení, než byla jejich ztrápená těla konečně ponechána klidnému spočinutí v nehlubokých hrobech. Ať už se tito nešťastníci dopustili čehokoliv, tvrdě za to zaplatili. K trestu v těch dobách patřilo i drsné zacházení s mrtvým tělem po vlastní exekuci, prosté jakékoliv úcty či piety. Tomu odpovídá i odhalené uložení miłkowských ostatků a podtrhuje neveselý osud deseti zatracenců. Jejich nynější nalezení pak jakoby prohloubilo temnotu tušeného stínu, který od dávných časů na Straconce leží. Kdybych to byl býval věděl a nejen tušil, našlapoval bych tu tehdy asi s ještě mnohem, mnohem větším respektem.

V Jelenohorské oblasti byly podle historických pramenů ještě nejméně další dvě šibenice. Jedna přímo v Jelení Hoře na dnešním návrší Tadeusze Kościuszkého. Ta byla zbourána v roce 1778. Druhá pak stála spolu s kolem na vplétání těl a lámání kostí v Sobieszowé pod horou Chojnikem. Tato šibenice byla prokazatelně využívána i ke stínání, které se provádělo poblíž vlastní kamenné „rotundy“, nebo přímo na plošině její podstavy.

Když už jsme jednou při našem putování po šibenicích zabloudili za zemské hranice, tak tam ještě chvíli zůstaneme. Pan Jozef Žiak mi poslal zajímavé informace, týkající se popravčího zařízení, stávajícího až do počátku 20. století u našich východních sousedů na Slovensku.

Toto popraviště stávalo v okrese Prievidza, na kopci u důležité obchodní cesty z Novák do Diviacké Nové Vsi. Bylo vybudováno na základě udělení práva meče (ius gladii) majitelům zdejšího panství Zikmundem Lucemburským již v roce 1435.

Šibenice prý stávala na svém místě až do roku 1921, kdy jí místní obyvatelé kompletně rozebrali. Do dnešních dnů se však zachoval celkem přesný popis tohoto popraviště, který vypovídá o jeho neobvyklé konstrukci.

Šibenice byla velmi blízká typu 6 našeho rozdělení. Její korunu však tvořily jen dva pilíře, spojené zřejmě přes střed podstavy ne dřevěným trámem, ale železným nosníkem. Je obtížné dnes říci, bylo-li toto popraviště již postaveno jen se dvěma pilíři, či šlo o pozdější nouzové řešení, způsobené například poškozením pilířů ostatních. Myslím ale, že železný nosník nahradil dřevěný trám přeci jen až v závěru období, po které byla šibenice využívána k exekucím.

I přes malé odlišnosti se zdá, že přinejmenším ve střední Evropě byla novověká a snad i středověká popraviště a především šibenice stavěna podle značně unifikovaných plánů, takže se pracoviště katů navzájem podobala nejen svým vzhledem, ale i rozměry.

Rubrika:

Tags:

Naše šibenice 14 - Ústí nad Labem

Leoš Drahota — Fri, 13 Jun 2008 11:33:03 +0000

14. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

ÚSTÍ NAD LABEM

Ústecká šibenice byla postavena na vrchu Větruše, dříve známém jako Ferdinandova výšina. Nedaleko populární vyhlídkové restaurace – zámečku z roku 1897, na okraji zahrádkářské kolonie, těsně nad příkrým severním svahem kopce, pak dodnes stojí kruhová kamenná stavba. Vysoko nad tím, co dnes zbylo z historického centra města se vyjímá dlouho zapomenuté torzo toho, co ještě nedávno ani za šibenici považováno nebylo. Dlouho se místní domnívali, že jde o zbytek středověkého hradu, známého z pověstí jako Wittrusch a pravý účel stavby byl odhalen až po důkladnějším zkoumání.

přibližné rozměry naměřené 30.3.2008

výška kamenné podstavy: 220 – 300 cm
vnitřní průměr podstavy: 685 cm
vnitřní dřevěné pódium ve výšce 150 cm od horního okraje
síla zdiva: 76 cm

V roce 2006 proběhla za 1,5 miliónu korun obnova této památky na ústecké hrdelní soudnictví a staré zapovězené místo se stalo turistickým lákadlem.

Zdivo složené převážně z menších neopracovaných kusů místního tmavého čediče bylo zpevněno, díry po vypadlém kamení byly zaceleny, chybějící části doplněny a koruna podstavy osazena krytinou. Nadúrovňový vchod do podstavy byl vybaven dřevěným schodištěm, do nitra šibenice byla instalována vyvýšená prkenná paluba. K popravišti i kolem něj vede chodníček, do středu staré stavby byl zasazen velký dřevěný kříž. Při této rekonstrukci se však bohužel také poněkud změnil charakter místa a zahladily se některé stopy, z kterých by se dalo vyčíst víc o původní podobě tohoto zařízení.

Na starších fotografiích, pocházejících z doby ještě před obnovou, jsou například ve zdivu, z vnitřní i vnější strany patrné prohlubně – zřejmě patky pro uchycení dřevěných trámů. To by mohlo nasvědčovat tomu, že šibenice měla vnitřní i vnější ochoz, zdvihající se asi metr nad dnešní úroveň okolního terénu. Je však také možné, že ve vnitřních patkách bylo uchycené kompaktní pódium, vyplňující celou plochu stavby.

Ústecká šibenice totiž podle všeho nebyla jen šibenicí. Podle historických pramenů se zde nejen věšelo, ale i stínalo, upalovalo a lámalo kolem. Jednalo se tedy nejspíše o universální popraviště, jehož podoba se mohla blížit spíše typu 4 než 6 naší typologie. Z dřevěných trámů tu mohla být postavena jednoduchá konstrukce na věšení, zatímco na vnitřním pódiu se vykonávaly jiné typy exekucí. Vnější ochoz, pokud tu byl, pak mohl sloužit k lepšímu přístupu k dřevěné trámové konstrukci a snadnější manipulaci s odsouzenými při věšení. Našel jsem také zmínku o jakémsi domku pro kata, který měl být přímo součástí popraviště. Zřejmě se jednalo o přístřešek, kde měl popravčí uložené nářadí a kde se připravoval na výkon exekuce.

Na Větruši se popravovalo někdy od roku 1574, kdy sem byl výkon exekucí přemístěn z Červeného vrchu. Větruše v těch dobách nesla jméno Soudní vrch a k popravišti vedla od Bílinské brány z opevněného města, po mostě přes řeku Bílinu Soudní stezka. Ta byla na přelomu 19. a 20. století poničena sesuvem půdy.

Ústí nad Labem, v kterém v dobách, jenž nás zajímají, žilo jen jeden až dva tisíce lidí, zřejmě nevyužívalo své popraviště příliš často. Z dochovaných archivních záznamů se dá odhadnout, že do počátku 18. století, kdy město přišlo o hrdelní právo, zemřelo na Soudním vrchu rukou popravčího nanejvýš dvacet odsouzenců. O něco konkrétnější je však jen zápis, podle kterého byli na této šibenici v roce 1680 oběšeni čtyři muži. Ústí se ani nevyplatilo držet si vlastního kata a proto si ho vypůjčovalo v nedalekých Litoměřicích.

Výhled na město měli odsouzenci nádherný. Dnes už tato průmyslová oblast proložená paneláky ani z výšky příliš malebně nevypadá. S trochou fantazie si lze ale představit, že tu v kopcích na soutoku Bíliny a Labe, kdysi bylo opravdu pěkně. Popraviště na Větruši není klasickým zapomenutým zbytkem zdi na zalesněném kopci u malého městečka, jako ostatní naše torza šibenic. Nachází se na výletním místě téměř uprostřed hlučného města, je podle toho i novodobě upraveno, ale to mu neubírá na historické hodnotě.

Popraviště zřejmě nebylo ani klasickou kamennou šibenicí studničního typu, jak ji známe z většiny našich ranně novověkých měst. O tom, jak přesně to ale na Soudním vrchu od druhé poloviny 16. století vypadalo, jakou podobu měla šibenice a kdo zde byl na životě zkrácen se zřejmě už víc nedovíme.

Rubrika:

Tags:

Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou

Leoš Drahota — Fri, 06 Jun 2008 10:04:22 +0000

13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

BEČOV NAD TEPLOU

Jihovýchodně od Bečova se na Šibeničním vrchu nachází naše jediné zbytky kamenné šibenice, které byly podrobeny odbornému archeologickému průzkumu. Než k tomu došlo, skrývala se již téměř celá, asi metr vysoká kruhová podstava pod letitými nánosy půdy, přestože stojí na úzkém vrcholovém skalisku. Dnes je již torzo bečovského popravčího zařízení právě díky archeologům odhaleno v celé své kráse, je vybaveno popisnou cedulí a vede sem naučná stezka tématicky zaměřená na výkon hrdelních trestů.

přibližné rozměry naměřené 22.9.2004:

vnitřní průměr: 468 cm
síla zdi: 90 cm
šířka vchodu: 85 – 100 cm
přibližná výška zbývajícího zdiva uvnitř: 90, zvenku: 100 cm

V historických pramenech se toho o bečovské šibenici, ani o zde vykonaných exekucích příliš nezachovalo. Víme, že Bečov nad Teplou získal hrdelní právo v roce 1399 v rámci výsad, které udělili městu Boršové z Rýzmburka. Víme také, že se Bečov řídil chebským městským právem a ve sporných otázkách se bečovští odvolávali do Lokte. Exekuce na zdaleka viditelném vršku nad Bečovem vykonával pravděpodobně jáchymovský kat, který byl jak se zdá velmi vytíženým mužem (popravoval také v Horním Slavkově a Nejdku).

Předpokládá se, že šibenice v Bečově přestala sloužit svému účelu, stejně jako mnoho jiných popravišť u nás, v polovině 18. století, kdy bylo hrdelní právo odejmuto většině českých měst.

Šibeniční vrch nad Bečovem dnes pokrývá les. I uvnitř samotné kruhové podstavy popraviště rostlo před zahájením archeologického průzkumu několik modřínů a zbylé zdivo z různě velkých bloků hrubozrnné žuly odpočívalo téměř zcela pohřbené pod úrovní okolního terénu.

Na úpatí šibeničního vrchu se zachovaly zpevněné úseky zřejmě původní přístupové cesty k šibenici, odbočující k severnímu svahu kopce ze silničky Bečov – Chodov.

Cesta stoupá k vrcholové skalce nejprve pozvolna obtáčivě severním svahem, aby se na západní straně kopce stočila do strmého přímého výstupu, končícího před severozápadně orientovaným vchodem do podstavy šibenice. Tudy v dávné minulosti podle všeho kráčeli odsouzenci v doprovodu svých katů vstříc smrti a lidé z městečka i okolních vesnic je ve skupinkách s odstupem doprovázeli, aby se mohli stát svědky nevšedního zážitku.

Bečovská šibenice stávala na kopci, který přesně odpovídá mé představě o šibeničním vrchu. Na jeho skalnatém ostrém vrcholu, zbaveném lesního porostu, se musela silueta kamenného popravčího zařízení náramně vyjímat. Věřím, že na pocestné přicházející do města, musel takový obrázek, doplněný jedním či dvěma viselci, skutečně mocně zapůsobit.

Jak ale působili oběšenci na panstvo usídlené dole v zámku, když si po ránu otevřeli okna tím směrem, nevím?! Nedokážu si dost dobře takový výhled z ložnice, či od prostřeného stolu v jídelně představit. Naštěstí byla šibenice přece jen příliš daleko (asi 1 km) na to, aby sem od viselců zavanul nějaký ten nepříjemný smrádek. Navíc se domnívám, že panstvo té doby vnímalo podobné záležitosti jinak a méně citlivě než my dnes.

ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM BEČOVSKÉ ŠIBENICE

Podrobný archeologický průzkum bečovské šibenice provedlo na podzim roku 2002 archeologické oddělení NPÚ územního odborného pracoviště v Plzni pod vedením Mgr. Petra Sokola.

Během výzkumu, kdy byla postupně sondována a odhalována kamenná podstava se například zjistilo, že rozpad zdiva šibenice byl postupný. Zřejmě tedy nedošlo k nějaké jednorázové fyzické likvidaci stavby po ukončení jejího využívání.

Uvnitř kruhové základny byla objevena asi půl metru hluboká mísovitá jáma o průměru jednoho metru, která obsahovala směs štěrku, hlíny a uhlíků. V její svrchní části byly nalezeny fragmenty lidských čelistí a obličejových kostí, které však nebyly poznamenány ohněm. Je možné předpokládat, že jáma sloužila katovi jako ohniště, využívané k blíže nespecifikovaným účelům.

Zdivo šibenice bylo založeno jen 6 – 20 cm pod úrovní okolního terénu a bylo spojeno maltou.

Odhalený vstup do šibenice je z vnitřní strany přibližně o 15 cm užší než z vnější, což vyplývá z kruhového zakřivení zdiva šibenice a je opatřen dvěma schůdky vysokými 10 cm. Ve zbytku zdiva nebyly nalezeny žádné stopy po osazení dveří. Je pravděpodobné, že dveře objektu byly vsazeny do dřevěných zárubní na vnitřní straně vchodu a otevíraly se dovnitř.

V blízkosti původní úrovně podlahy, uvnitř kruhové základny, se poblíž vchodu do objektu našla lidská stehenní kost a další menší úlomky kostí. Antropologickou analýzou těchto úlomků provedenou RNDr. Dobisíkovou a dr. Černým byly identifikovány ostatky 4 – 5 osob obojího pohlaví různého stáří.

Uvnitř objektu, ve vrstvách suti pocházející z již rozpadajícího se objektu, byly nalezeny keramické střepy, ve spodní části suťové vrstvy pak 17-ti centimetrová železná kramle, pocházející pravděpodobně z dřevěného trámoví v koruně šibenice.

V rámci vizuálního průzkumu blízkého okolí šibenice se archeologové pokusili vytipovat místa, která mohla sloužit k volnému uložení či zahrabání tělesných ostatků popravených lidí mimo samotný objekt popraviště. Vzhledem ke skalnatému podloží šibenice se dá usuzovat, že mrtví nemohli být zahrabáváni přímo uvnitř podstavy a větší koncentrace volně položených mrtvých těl by uvnitř nevelké stavby katovi značně znepříjemňovala výkon řemesla. Byly proto vybrány některé prohlubně vrcholové partie Šibeničního vrchu, jevící stopy starších zásahů, odkud byly odebrány vzorky půdy pro fosfátovou analýzu.

Touto analýzou prováděnou A. Majerem mohl být zjištěn zvýšený obsahu fosfátu v nižších půdních vrstvách, což by nasvědčovalo přítomnosti rozložených lidských ostatků.

Vzorky odebrané ze dvou terénních depresí pak skutečně vykazovaly zvýšenou koncentraci fosforu, která mohla být způsobena dodatečným „obohacením“ půdy o tento prvek. Jde-li však o obohacení způsobené lidskými pozůstatky s jistotou nevíme. To by prokázal až další komplexnější výzkum daných depresí.

Archeologové a historici předpokládají, že podstava bečovské šibenice byla vysoká 2,5 – 3 metry, celková výška stavby včetně tří nebo čtyř masivních kamenných sloupů pak mohla činit 6 – 7 metrů.

Z nalezených fragmentů kostí několika osob lze usoudit, že šibenice byla k exekucím skutečně opakovaně využívána, což jak se zdá není zas až taková samozřejmost. Z historických pramenů, jak jsem již dříve uvedl, lze totiž vypozorovat, že některá města budovala vlastní popravčí zařízení spíše jen jako symbol prestiže a hrdosti na udělení hrdelního práva.

Kolik lidí na vršku nad Bečovem, na podle mě „nejhezčím“ mnou navštíveném šibeničním vrchu, opravdu rukou kata zemřelo, se už asi nikdy přesně zjistit nepodaří. Dle dochovaných akt pražského apelačního soudu však víme o těchto bečovských exekucích:

1667 mečem sťata Rosina Rothin,
1716 shora lámán kolem, vpleten do kola a vystaven na kůl Johann Georg Grünes,
1725 mečem sťata Maria Seidlin a její srdce následně probodnuto kůlem,
1738 mečem sťat Mathes Veith Müller,
1740 mečem sťat Johann Caspar Schneider,
1758 oběšen Johann Paul Haan

Rubrika:

Tags: