Moskyt - lokality

Moskyt v Dubaji

Michail Rusin — Thu, 09 Jan 2020 13:50:09 +0000

Po vzoru tažných ptáků jsme se jednoho podzimního dne doma se ženou rozhodli, že je tak trochu napodobíme a zaletíme také do země takřka věčného tepla. Volba padla na exotickou Dubaj v arabských emirátech. A tak čtrnáct dnů před Vánoci nastupujeme v Praze do letadla Boing 737 společnosti Fly Dubai a za pomoci jeho křídel a silných motorů sedáme po šesti hodinách letu na mezinárodním letišti Al-Maktúma v Dubaji.

Po vystoupení z letadla je tu první pohlazení teplého vzduchu, nutno napsat příjemné. Autobus nás zaváží do příletové haly a následují tak trochu méně příjemné organizační potíže. Jednak jsem dlouho necestoval, druhak má chatrná zásoba angličtiny způsobuje drobný kolaps. Totiž samotné letiště je svou velikostí ohromující, asi tak pět až šest našich Ruzyní dohromady, čili čilý ruch a lidí mraky. Díky organizačním schopnostem mé ženy a zaměstnanců komplexu se nakonec dostáváme jak ke svým kufrům, tak do správného mikrobusu, který nás veze do našeho hotelu. Přes to, že jsme letěli přes noc a tady je o tři hodiny více, vítězí zvědavost nad spánkovým deficitem. Koukám se ohromeně z okénka na mrakodrapový les, který střídají haldy písku plus palmy a velbloudi u nich. Sedm proudů aut ven a sedm z druhé strany proti nám - jedeme stodvacítkou po dálnici do neznáma. Přes to, že jsem si cestu doma prostudoval na mapě a do hotelu, který byl pravda mimo centrum, se mi to na mapě zdálo kouskem, nám tento kousek trval něco k hodině jízdy. No jo, no to se jim to jezdí, když mají ropu za babku. Přijíždíme k našemu hotelu. Hotel Marjan je postaven na vůbec prvním umělém ostrově, který byl tady zbudován, a jmenuje se Marjan Island. Noblesní stavba obklopená palmami, mořem a rozkvetlými keři. Tato pětihvězdičková pohádka v sobě skrývá několik prvotřídních restaurací a vše, co si může člověk přát. Čech je ovšen ochuzen, protože jak tady, tak i jinde je to bez alkoholu, čili i bez pivka, ou ou. Pokoje jsou komfortně vybaveny, třeba jediná místnost, kde nebyla televize, byla koupelna. To píši také proto, že na velké obrazovce září uvítací nápis s mým jménem, ne, že bych se chtěl dívat. Ubytováváme se a hned pádíme na hotelovou pláž, která je asi 200 metrů vzdálena od hotelu, u palmového haječku. Moře nezklamalo, teplé, průzračné, jen na mé gusto málo živočichů, tak jsem potapěčské brýle nechal zabalené. Je to vyváženo tím, že chvilku před Vánoci si člověk zaplaval a hřál se pod arabským sluncem.
Druhý den po snídani máme schůzku s delegátem cestovní agentury. Přes to, že nebyl Čech (jmenoval se Ahmed), tak uměl krásně po našem. Byl úžasný a zařídil nám poznávací výlet, kdy nám dvěma byl k dispozici dvanáct hodin mikrobus i se řidičem. Pomohl nám sestavit vlastní plán a my díky tomu viděli i to, co cestovky nenabízí. Usměvavý Pakistánec nám podává ruku a představuje se. Jeho druhé jméno je Rasin a mé příjmení Rusin a tak máme důvod k úsměvu oba. Svištíme si to opět do centra. Obdivuji umění zdejších šoférů, kteří se respektují, pouští se vzájemně při přejíždění z pruhu do pruhu, asi intuice. Kdo byl v Dubaji a nenavštívil Burj Khalifu, tak jako kdyby nebyl. Co to je? Jest to megalomanský mrakodrap, nejvyšší na světě, postavený za 6 let, vysoký 828 metrů, stavělo ho 10000 dělníků. K používání slouží 163 pater, má k dispozici 57 výtahů, které končí ve 189. patře. Vyhlídková plošina At The TOP, která je ve 124. patře, nabízí úžasný výhled na celou Dubaj město. Abych trochu odskočil, chci pochválit báječný organizátorský talent Arabů který jsem zaznamenal již na letišti. Totiž někde se zastavíte a už je u vás kravaťák a hned se ptá, co potřebujete a skutečně pomůže, pokud ovšem vládnete anglinou. Zde se to mimo jiné projevilo tím, že bravurně zvládají nápory návštěvníků, jednak zalomenými přístupovými koridory a pak.......... Deset výtahů (s komponenty z Česka) sviští nahoru a deset zas dolů. Do 124. patra na vyhlídku jsme frčeli necelou minutu, měl jsem trochu zalehnuto v uších. Nahoře nádherný pohled, s ničím ho nemohu srovnat.... okolní mrakodrapy naskládané jak krabičky od sirek protkané mořem a dálnicemi a bulváry. Drobná smůla, za kterou se omlouvám a to, že mi došly baterie v Nikonu, tak jsem fotil mobilem. Celá tato velkolepá stavba, o které znalci tvrdí, že připomíná plechovky od Coly naskládané na sobě, vévodí obrovskému nákupnímu centru Dubai Mall, kde jsou tisíce obchodů a restaurací, krytý lyžařský areál s umělým sněhem.
Skrývá ovšem také druhou zajímavost, kterou jsme navštívili, a to Akvárium a podmořské ZOO Dubai Mall. Neuvěřitelných 10 000 000 litrů vody v sobě obsahuje víc jak 33 000 vodních živočichů a největší soustředění žraloků pískových na světě. Člověk se zároveň odváže a zároveň i trochu bojí, když prochází padesátimetrovým tunelem ze skla a nad hlavou majestátně plují obrovští žraloci, rejnoci a platýzi, nádhera!!!!!! Jsme tak trochu tlačeni časem, a tak vycházíme do slunného podvečera k umělému jezeru, které se rozprostírá v komplexu. Zde se totiž při setmění spouští soustava vodotrysků, reflektorů a hudby - takový slabší odvar Křižíkovy fontány z Prahy. Viděl jsem pouze jednu část ze šesti, je to hezké, efektní. Sedáme do auta a jedeme za další zajímavostí Dubaje. Tou je nasvícený mrakodrap Burj Arab, který je v podobě obrovské plachetnice postaven v moři. Je v něm špičkový hotel. Je krásně nasvícený, fotíme ho z dálky, aby se nám dostal v celé své výšce do mobilů. Řidič patrně díky svým známostem nám uchystal menší překvapení, když zajíždíme do komplexu zdejšího vládce. Projíždíme dlouhým parkem s vodotrysky a sochami s pozlacenými koňmi v nadživotní velikosti, člověku až přecházejí oči. Posledním cílem dnešního poznávacího dne je projížďka s večeří na palubě lodi. Ta zvolna pluje mezi nasvětlenými mrakodrapy a zaváží nás na širé moře. Večeře ve formě švédských stolů, kdy si člověk může nabrat cokoliv až praskne. A k tomu vyhrává arabská hudba. Kochám se pohledem na večerní město, které je ještě krásnější, než za denního světla. Drobný mínus pro chlapskou zvědavost - ženy zde chodí celé zahalené a jsou vidět jen oči. I se v těch šatech koupou. Zvolna končí den poznávání neznámého. Již jsem nakousl své vyprávění tím, jak se zde starají o cizince. Když jsem seděl na terase nad mořem, došlo mi, že je to z valné části i bezpečnostní situací, neboť i Wi-Fi, která byla v hotelu zdarma, byla filtrována o komunikační aplikace a člověk byl již od letiště pod nenápadným dohledem. Svým způsobem je to dobře, protože: Jiný kraj, jiný mrav. Tolik v kostce poznatek Moskyta Michaila o Dubaji.

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

lokality

Silnice ztracené jistoty

Leoš Drahota — Wed, 09 Nov 2016 18:59:28 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které tak úplně nezapadají do rámce Geograficko badatelského magazínu, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení.

Stal jsem se obětí optického klamu. Celé já si bylo jisté, že jedu z kopce a přitom jsem „prý“ jel do kopce. Seděl jsem v autě a byl si jistý, ale byl jsem si jistý špatně. Silnice u Kačerova v podhůří Orlických hor je tím proslulá. Tahle úzká, trochu rozbitá okreska vámi otřese.

Udělá vám modřinu na sebevědomí a vysměje se vašemu přesvědčení. Ještě že se tato silnička nachází na tak opuštěném místě. Nic tudy neprojede, jak je půlden dlouhý a tak jí po té urážce můžete vyzvat na souboj.

To jsem s veškerou důrazností uražené ješitnosti udělal i já a znovu jsem prohrál. Opakovaně jsem dojel dolů do nejnižšího bodu cesty, ke křižovatce se silnicí Polanka – Kačerov, vyřadil rychlost, sundal nohy z pedálů a … auto začalo couvat. „To přece není možné, znova!“ „Jedu z kopce, jasně jedu z kopce, o tom se vůbec nedá pochybovat, teď zastavím, vyřadím a … couvám!“

video z kopce do kopce: https://www.youtube.com/watch?v=G8v36NJQw5g

Odstavil jsem auto, zamknul ho a šel se projít. Musel jsem to rozdýchat. Raději jsem se ale ještě dvakrát otočil, jestli třeba ten můj nepochopitelně se chovající dopravní prostředek nezačal levitovat nebo tak něco. Jistota toho, co vidím, jak vnímám své okolí, byla pryč. Ta silnička v souboji opakovaně porazila moje přesvědčení a to se člověka dotkne. Přinejmenším je poněkud zmatený.

Když jsem si prohlédl opuštěný Kačerov, vrátil jsem se k autu a zkusil to ještě párkrát. Vždy se stejným, zneklidňujícím výsledkem. Mé oči ve spolupráci s mozkem prostě vyhodnotily situaci silnice jinak, než jaká byla skutečnost. A to docela o dost. Vždyť jak jsem později zjistil, výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem mnou testovaného 380 metrového úseku cesty je sedm metrů. Celých sedm vertikálních metrů, které já viděl zcela opačně. Mé smysly byly oklamány výrazně a já se s tím pořád odmítal smířit.

Jediné co mě těšilo, byla skutečnost, že jsem nebyl zmaten sám. Místních tu moc není, ale poněkud jednotvárný život na samotě jim občas zpestřuje pohled na auta, která po této silničce jezdí sem a tam, couvají a popojíždějí, až to pro nezasvěcené vypadá poněkud záhadně. Někteří lidé z aut vystupují, různými věcmi si po silnici kutálejí, či na ní vylévají vodu a pak napjatě pozorují, jestli poteče do kopce nebo z kopce.

„Úplná blbost, kašlu na to, jedu pryč. Ať si ta silnice klesá nahoru, jak chce.“ „Ale co, náhodou je to dobrý.“ Krátce po opuštění toho opuštěného kraje jsem se se svým zmatením až překvapivě rychle vyrovnal. Najednou jsem byl rád, že jsem byl oklamán. Je v pořádku, že všechno není úplně jasné, zřejmé na první pohled, bez překvapení. To místo, ta silnička mě přinutila divit se a jak praví klasik „Kdo se nedokáže divit, je mrtvý.“

No a poučení z mého poněkud frustrujícího zážitku. To je přece jasné! Některé věci nejsou takové jaké vypadají, ale většinou jo. V každém případě doporučuji. Pokud se cítíte až nezdravě sebejistí, zajeďte si do Kačerova a nechte se trochu znejistit.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

orientace v terénu

Výlet na Kleť

Marcela Zálešáková — Tue, 12 Apr 2016 18:51:01 +0000

Chtěla bych vám trochu přiblížit svůj nedávný výstup na horu Kleť a třeba vás tím i trochu inspirovat. Jde o tisíc metrů vysoký kopec Šumavského podhůří, zdvihající se k obloze uprostřed chráněné krajinné oblasti Blanský les. Jeho podivně znějící jméno je jedním z nejstarších dochovaných pojmenování hor na našem území a ve staročeštině může znamenat něco jako komůrku či sklep, ale také hrot nebo špici.

Jdeme na Kleť. To je radostné konstatování, neboť to mimo jiného znamená, že přijede moje dcera na návštěvu. Není to jenom o vylezení pokaždé na stejný kopec, vede tam přece i sedačková lanovka. Použily jsme ji ale jen jednou. Zvolily jsme tenkrát trasu dlouhou 30 km, tak jsme se nechtěly příliš vysílit hned na začátku cesty. Byla mi pak zima a neprožila jsem ten krásný pocit, když upocená vystoupám až k chatě a jsem šťastná, že jsem to znovu dokázala.

Kleť je kopec v jižních Čechách, vysoký 1084 m. Převýšení z Holubova od Křemžského potoka je asi 500m. Nahoru je možné jít přímo pod lanovkou, nebo po cestě. Cesta je o dost delší, ale ne tak příkrá. Využily jsme ji v zimě, kdy bylo pod lanovkou značně kluzko. Nahoře stojí vysílač, rozhledna, hvězdárna a chata s restaurací. Dát si polévku a pivo „Kleťáka“ je balzám nejen pro tělo, ale i pro duši. Z rozhledny je krásný výhled do okolní krajiny. Při dobrém počasí je možné uvidět i vrcholky Alp.

Je čas vypravit se na cestu dolů. Všeobecně se říká, že sestup je namáhavější než výstup. Nahoru se člověk zadýchá a zapotí, dolů víc bolí nohy. Nechodíme dolů stejnou cestou, náš výlet je okružní. Většinu úseků cesty už si pamatuji, jdeme od jednoho známého místa ke druhému. Vždycky se mi ale stane, že jdu kus neznámé cesty, jako by se najednou objevil jen proto, aby byl sestup delší. Ještě jedno pravidlo platí naprosto spolehlivě. Když nutně musíme za smrček, zaručeně někdo jde. Když máme štěstí, jde až potom.

Vycházíme z lesa, přecházíme silničku, která vede do místního štěrkového lomu. Projdeme sešup k silnici po které jsme jely do Holubova. Je tu autobusová zastávka, nový sešup dolů, podcházíme trať a jsme v obci Plešovice. Musím se přiznat, že bych tu nechtěla chodit každý den na autobus. Na návsi je lavička, kde na chvíli usedáme.

Čeká nás další část cesty. Vede po místní silničce okolo pastvin a potom stoupá chatovou osadou. Pod kopcem se třpytí hladina Vltavy. Vystoupáme poslední příkrý kopeček. Teď už půjdeme po rovině nebo dolů. Nemáme to daleko do Třísova. Ještě rychle za keřík a hurá do civilizace. Do vlakové stanice v Třísově je to asi 150 m. Vlak tu jede hlubokým úvozem. Asi 100 metrů od stanice je most ze kterého je možné koukat na vláček motoráček shora a zamávat panu strojvedoucímu. Přecházela jsem loučku a najednou jsem se zarazila. Ze křoví začalo stoupat čelo vlaku. Nejprve byla vidět jen vrchní část, pak se pomalu ze země vynořoval zbytek soupravy, jako kdyby vyjížděla po eskalátorech z metra. Byl to jen optický klam, ale docela mě to překvapilo.

Třísov není velká obec, ale nachází se v místě, kde archeologické nálezy dokládají velmi stará osídlení. Blízko stanice vlaku míjíme až 500 roků starou lípu. Těsně vedle ní stojí kaplička tak dlouho, že bylo nutné kapličku posunout, když si spolu s rostoucí lípou navzájem překážely. Několik set metrů východně od vsi jdeme kolem zbytku valu, který chránil jedno z největších keltských opid na našem území, osídlené asi v 7. až 2. století př.n.l. Hradiště se rozkládalo na vysokém ostrohu o rozloze asi 21 ha, vysoko nad zákrutem Vltavy. Dnes je to jen velká zelená louka. Slézáme z vysoké stráně po pěšině dolů ke Křemžskému potoku. Za zákrutou se vlévá do Vltavy. Víme, že nás čeká setkání s další významnou památkou.

Dívčí Kámen je hrad, který postavili Rožmberkové ve 14.století. V roce 1506 jej opustili a během 40 let se stal neobyvatelný. Také na místě této stavby byly nalezeny zbytky mnohem staršího osídlení. Hned proti zřícenině je Dívčí skála. Její část použili při stavbě hradu, ale i tak je velmi majestátní. Naši předkové nejspíš uměli najít příjemné místo pro život. Když jsem toto místo navštívila před několika roky poprvé, velmi mě překvapilo, jak dobře jsem se tu cítila. Ten úžasný klid, který tu panuje se nedá přejít bez povšimnutí. Myslím, že se dá mluvit o kladné energii, která je tu přítomná. Ráda se sem vracím.

Je před námi poslední kus cesty údolím Křemžského potoka. Už není daleko do Holubova, cíle naší cesty. Jenom mineme stavbu starého hamru. Technickou památku nám připomene tabule u cesty. Dnes je tu restaurace s venkovním posezením. Čím víc se blížíme k Holubovu, potkáváme více lidí. Rodiny s dětmi a pejsky. Cesta tu vede po rovině, příjemně chráněná okolo rostoucím lesem, jako dělaná pro vycházky.

Celý okruh je přibližně 20km dlouhý a tak, když na parkovišti sedám do auta, cítím se opravdu unavená. Ale jsem šťastná a těším se na příště.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

turistika

Lodní deník Cuba Libre

Leoš Drahota — Mon, 06 Jul 2015 12:19:14 +0000

Za poznáváním Povltaví jsme se na začátku léta vydali tentokrát na palubě obytných motorových lodí, aby jsme tuto krajinu nahlédli z perspektivy časů minulých, tedy odspoda, od vody, jako v dobách, kdy ještě řeka zdejším lidem nahrazovala chybějící cesty a silnice. Poznávat jsme ale byli nuceni i současnou realitu putování po řece, tedy především překonávání prvků vltavské kaskády, rušný provoz na jejích vzdutých jezerních i původních říčních úsecích a také rekreační hemžení na jejích březích.

Čtvrtek 4. 6. 2015

Plavba po Vltavě, na kterou jsme se právě chystali, měla být příjemnou vlastivědnou výpravou před nadcházejícím létem, při které jsme chtěli lépe poznat střední tok řeky a hlavně sami sebe tváří v tvář nástrahám nevyzpytatelnému vodnímu živlu. Moskytů nás bylo sedm plus jedna fanynka, takže jsme byli schopni se vměstnat do dvou lodí. Ta větší zvaná Tlustej pes měla nést Zdeňka, Hanku, Jendu a Jirku. Na té menší, jménem Cuba Libre, jsem měl plout já, Honza, Marcela a Eva. V mateřském přístavišti Cholín jsme nanosili všechny svoje jen absolutně nejnutnější věci do podpalubí zapůjčených plavidel, čímž jsme Cubu téměř potopili, a vyrazili na krátkou projížďku, abychom otestovali citlivost kormidla a způsob řazení.

Cuba Libre

Cuba Libre je loď stavěná pro anglické kanály s motorem o výkonu 15 koní. Její trup je 7,1 metrů dlouhý a 2,45 metrů široký. Maximální ponor Cuby je 0,46 metrů a cestovní rychlost 12 km/h. Loď, na které může plout i bydlet až 5 lidí je vybavena plynovým vařičem, chemickým záchodem, základním nádobím, záchranným kruhem a vestami, lékárničkou a hákem na násadě pro zachycení či odstrčení lodě v komorách.

Spolu s Honzou jsme chtěli zároveň touto zkušební plavbou naši loď trochu vyvětrat, neboť v ní silně smrděl benzín, jenž se kamsi do nitra jejího trupu vylil při doplňování nádrže. Ani proud čerstvého vzduchu, protékající všemi dokořán otevřenými otvory Svobodné Kuby, plující nejvyšší možnou rychlostí, však bohužel nedokázal nepříjemný odér z podpalubí vypudit a tak jsme alespoň od všedních myšlenek řádně v průvanu vyvětrali své hlavy. Trefili jsme se s lodí úspěšně i mezi dva asi padesát metrů od sebe vzdálené pilíře blízkého mostu a uspokojeni tak svojí dovedností i testem plavidla, přistáli jsme zpátky u mola přístaviště, abychom počkali na příjezd zbytku posádky. Když svoje věci pak do lodi nastěhovala i Eva s Marcelou a okraj paluby se zase o značný kus přiblížil hladině řeky, zaváhali jsme trochu, jestli je tato nevelká bárka opravdu schopná celý svůj náklad na vltavských vlnách unést. Na větší pochybnosti už ale nebyl čas, neboť nás ještě dnes čekala dlouhá plavba.

film natočený během naší plavby po Vltavě: http://www.moskyt.net/film/lodi-po-vltave-film

V 18:20 konečně opouštíme domovské přístaviště a ženeme si to proti proudu mezi členitými břehy Velké řeky. Tlustej pes je poněkud rychlejší, což je zřejmě způsobeno vlajkou Moskyta, která nás, vztyčena na krátkém stožárku odporujíce vzduchu mírně brzdí, a tak nám spřátelená loď brzy mizí z dohledu v zákrutách Vltavy před námi. Nás však těší, že po té, co byl jeden člen posádky nucen vykonat malou potřebu přes zábradlí uhánějící Cuby, okraj paluby se o trochu zvedl nad úroveň hladiny a zdá se tak, že by nás naše loď přeci jen mohla úspěšně celou plánovanou trasu plavby udržet nad vodou.

Je krásný slunný večer a zapadající slunce modeluje stíny okolní skalnaté břehy porostlé svěží zelení. Je teprve čtvrtek a tak jsou k Vltavě přilepené víkendové osady, kempy i na vodě uvázané hausboty zatím povětšinou liduprázdné. Ani na samotné řece nepotkáváme téměř žádná další plavidla, s kterými bychom mohli kolidovat, a těšíme se tak z klidu umírajícího dne uprostřed dozadu ubíhajících vod horní části Slapské přehrady. Plavební cesta, vyznačená v některých úsecích zelenými a červenými bójemi, nás bezpečně ve 20:05 přivádí do Kamýku nad Vltavou. Tady se přivazujeme k již kotvícímu Tlustýmu psovi a na doporučení jakési dívčí výpravy, posedávající na molu, se vydáváme do hospody U Zemanů na pozdní večeři.

Kamýk nad Vltavou

Ještě než byl ve zdejší vltavské kotlině postaven ve 13. století královský hrad, jehož trosky dodnes skrývá zalesněný vrch, stávalo někde blízko řeky dřevěné přemyslovské hradiště, odkud prokazatelně v roce 1186 úřadoval kníže Bedřich. První Slované tu však podle archeologických nálezů trvale žili již v polovině prvního tisíciletí a využívali výhod přes zdejší brod přecházející prastaré stezky.

Na konci 19. století byl nejvýznamnější kamýckou stavbou železný most – jediný silniční most přes Vltavu mezi Podolskem u Písku a Prahou. Postaven byl v roce 1887, ale již 11. března 1888 nevydržel nápor plovoucího tajícího ledu (dřenice) a zřítil se. Ihned se ale začal stavět most nový, který již při následných povodních a dalších zkouškách odolnosti obstál.

Jen kvalitně zaplnit břich a uhasit pivní žízeň několika půllitry. To je jediným cílem naší večerní vycházky do centra obce, což se nám díky dobré kuchyni zdejší hospody skvěle daří. Žádné poznávání místní kultury, naturelu domorodců, blízké hradní zříceniny, či nedej bože dokonce vyhledávání radovánek s kamýckými dívkami (nebo chlapci). Tak jako staří plavci, znavení celodenním zápasem s říčními proudy, kteří tudy vedli své dlouhé vory ku Praze, ani my nemáme na nic takového pomyšlení a čas. Po doplnění kalorií a veselejší nálady jen noční návrat na loď, umýt a spát. Já a Marcela do podpalubí Cuby, Honza s Evou raději pod hvězdy na zadní palubu Tlustýho psa, aby je stále ještě nevyvětrané benzínové výpary neuspaly definitivně.

Pátek 5. 6. 2015

Ráno je v Kamýku překvapivě chladné a mokré. Okna Cuby jsou orosená, spacáky podširáků vlhké. Je ale zřejmé, že nás čeká další slunečný a horký den. V podpalubí stále obklopeni intenzivním odérem Naturalu 95 váhavě zapalujeme plynový vařič, naštěstí neexplodujeme a úspěšně ohříváme vodu na čaj. Snídani si každý připravuje z vlastních zásob a půl hodiny po osmé jsme schopni vyplout.

Jen krátký úsek Vltavy nás dělí od hráze kamýcké přehrady. Ta je vybavena plavební komorou, která nás má vyzvednout o nějakých patnáct metrů výše, na úroveň hladiny přehradního jezera. Blížíme se, svítí nám zelená a za chvilku naši malou loďku nezadržitelně pohlcuje obrovská černá tlama pod zvednutými železnými vraty. Ocitáme se v hluboké betonové šachtě, v břiše nestvůry a plácáme se uvnitř ode zdi ke zdi. Nakonec se nám přeci jen daří na přídi lanem zachytit za vazák komorového plováku, zatímco na zádi přidržuji loď hákem za kovová madla ve stěně. Podobně si počíná i posádka Tlustýho psa, a když pak nestvůra polkne, voda hrnoucí se do jejího břicha nás nečekaně rychle expeduje ke světlu, tedy vzhůru šachtou. Přehmatávám hákem z madla na madlo výš a výš, zatímco se Honza vepředu navolno drží plováku, který v kolejnicích stoupá spolu s hladinou.

Jsme nahoře, otevírají se vrata před naší přídí. Kamýckou nestvůrou budeme za okamžik propuštěni na hladinu jezera a před námi je 9 km dlouhá plavba k hrázi Vodního díla Orlík. Přes tu se musíme dostat jinak, přejet jí po kolejích! Protože ale naše lodičky nemají kolečka a neumí vylézt z vody, pomůže nám v tom zvláštní vozíček, který si pro naše lodičky zajede do vodičky, naloží je, převeze přes hráz a na druhé straně zase do vody vyloží. Ve skutečnosti se jedná o plošinový vozík, který je vzhůru po kolejích tažen elektrickým navijákem a je schopen přes hráz přepravit loď o výtlaku až 3,5 tuny s maximální šířkou trupu 3 metry. Už se těšíme! Trochu nás ale začíná zlobit motor, který po zařazení rychlosti z neutrálu jaksi nezabírá. K akci se ho podaří přimět většinou až opakovaným „přidáním plynu“ a otáčením kormidla.

Mrtevna

Mezi kamýckou přehradou a hrází přehrady Orlické se v zákrutu Vltavy zvaném Podkova nachází místo s podivným názvem. Podle staré pověsti tudy prý skalnatou roklí, kdysi využívanou stezkou táhlo od západu nepřátelské vojsko, a když dospělo k Vltavě, bylo místním obyvatelstvem z okrajů rokle napadeno, zasypáno množstvím kamenů i dřevěných špalků a do posledního muže pobito. Dlouho zde pak zůstalo ležet velké množství mrtvol a proto se rokli, kterou dnes do řeky vtéká potůček, začalo říkat Mrtevna či Mrtevnice.

Podle jiných pramenů získalo toto místo své zvláštní jméno díky tomu, že pokud se na nedalekém solenickém brodu někdo utopil, našli jeho tělo u břehu právě poblíž této skalnaté rokle.

V 10:15 nepatrní pomalu popoplouváme pod šedivou nepřívětivou stěnou mohutné přehrady. Pozorujeme, jak je Tlustej pes zvedán z vody, ukazuje nám své mokré červené břicho a spolu se svou vystoupivší posádkou, která jej na zdviži přidržuje, se šine vzhůru po mohutném betonovém tělese orlické hráze. Doufáme, že hráz váhu tlusťocha unese, neprotrhne se a masa vod nás nespláchne až někam k Hamburku. Na vyzdvižení se chceme připravit i my a pomalu se přibližujeme k úzkému betonovému hrdlu výtahového „nástupiště“. Náhle je však Cuba zákeřně ochromena. Kormidlo se ani nehne a zůstává zaseknuté v krajní levé pozici. Cuba se točí jak káča na místě a dosáhnout hrdla je nemožné. Pokouším se u kormidla motor uvolnit, ale marně. Nakonec se k táhlům na zádi spouští Honza a po chvíli se mu daří motor odblokovat. Znovu ovladatelnou loď konečně navádíme ke kolejím a krátce na to přijíždí zdviž. Je řízena zkušeným a trpělivým operátorem, jakýmsi převozníkem lodí přes suchou překážku, který nás naloží, zajistí Cubu a pak již po kolejích kodrcáme vzhůru ke koruně hráze. Tam se celý vozík otočí o 180° aby nás zádí napřed o pár metrů níže vložil zase bezpečně do vody. Jsme znovu ve svém živlu, na jezeře orlické přehrady.

Na zdejší rozlehlé hladině to přeci jen už trochu žije. Potkáváme první plachetnice i jiná plavidla a se všemi se máváním zdravíme, jako že už jsme tady taky. S Tlustým psem, který nám zase zmizel v dáli, se vysílačkou domlouváme o vzájemné poloze i o nejbližším plánu plavby. Uháníme kolem hradu Orlík, pod neuvěřitelně rozkročeným Žďákovským mostem, až se před námi ze zákruty skalnatého kaňonu vynořuje majestátní hrad Zvíkov (14:30). Cíl naší dnešní plavby, nejjižnější bod, kam jsme chtěli během naší výpravy doplout. Ještě než se ale obrátíme zpátky k severu, strávíme tu na soutoku Vltavy a Otavy, pod hradbami záhady opředeného středověkého hradu jednu noc.

Nejprve však musíme napojit a nasytit naše větrem ošlehaná, sluncem opražená a vltavskou vodou zkoušená těla. K tomu se výborně hodí nedaleký Pivovarský dvůr Zvíkov. Uvazujeme a zajišťujeme lodě na mělčině pod severním srázem ostrohu, se slinou v koutku míříme za pivem. Pivo došlo! Ne, to by bylo příliš kruté. Labutí a Raráškem z místní produkce usilovně doplňujeme tekutiny, dobré jídlo nás pak na chvíli zcela umrtvuje. Na venkovní zahrádce, malátně posedáváme, poleháváme a skoro usínáme. Občas se někdo z nás z posledních sil zmátoří a odchází na záchody pivovaru, aby na sobě po dlouhé době vykonal takové ty různé hygienicko-biologicko-civilizační zákroky. Asi po hodině se naše zmrtvená těla přeci jen vzpamatovávají a my se pomalu vracíme na loď.

Hrad tou dobou již opouští poslední turisté i pod skálou kotvící lodě a celý ostroh osiří. Od zdí středověké pevnosti i okolních skal se odrážejí zlatavé paprsky zapadajícího slunce a tetelí se ve vlnkách vod, jenž zaplavily kdysi velmi hlubokou soutěsku soutoku dvou šumavských řek. Jsme tu sami a začíná naše večerní mejdlo na písčité pláži tohoto úžasného místa. Noříme se do vyhřáté Otavy a kdesi hluboko pod námi se v tmavých studených vodách skrývají utopené trosky zdí domů zaniklé vesničky Podhradí.

Podhradí

Na dně hluboké rokle ve skalách, pohřbeném dnes pod čtyřiceti metry vody se kdysi potkávaly dvě divoké řeky, tekoucí tu členitě modelovaným kamenitým korytem. Ve svahu ostrohu nesoucího hrad, stávala odedávna nad jejich břehy vesnice Podhradí, nebo také Podhrad. Ještě na počátku 17. století tu bylo evidováno na čtrnáct usedlostí, mlýn, rychta, dvě hospody, špitál a gotický kostelík sv. Mikuláše s přilehlým hřbitovem. Kromě úzké šíje hradního ostrohu, byli v rokli sevření obyvatelé Podhradí ve spojení se světem prostřednictvím dřevěného mostu přes Otavu, který je zmiňován již roku 1431 a obdobným přemostěním Vltavy, které dal v roce 1502 zbudovat Jindřich ze Švamberka. Oba mosty byly ale zničeny během třicetileté války a pak již se místní lidé museli spoléhat na služby převozníka. Od konce 18. století se počet obyvatel Podhradí díky jeho izolovanosti snižoval a nakonec u soutoku zůstali převážně jen ti, které řeka živila. Plavci, svážející na vorech dřevo ku Praze, převozníci, zaměstnanci poříční stráže, která tu měla stanici a také samozřejmě rodina hostinského, který v místní hospůdce poskytoval pohostinství všem, kteří tudy po obou řekách putovali.

Pomalu se stmívá, temná řeka bez slunce již ke koupání tolik neláká a tak se uvelebujeme ve vyhřátém písku, či na palubách obou našich plavidel. Se sklenicí dobrého vína, každý sám i společně rozjímáme o řece, o běhu času, o nás samotných a je to požehnaný čas. Rozvalujeme se na pláži dlouho do noci, nasloucháme tajuplným nočním zvukům, šplouchání vln o trupy lodí a chvílemi i do trávy padajícím čůrkům vláhy, když si někdo z nás odskočí vrátit zemi to co vypil. Nasáváme vůně teplých esencí vzlínajících z vyhřátých skal, chladných vlhkých závanů od řeky i z příbřežní vody se při zemi plazících jazyků rybiny. Jeden z okamžiků, kterých se nechcete vzdát, nedá se vyfotit ani natočit a marně si přejete, aby trval a trval a trval. Protože ale všechno pěkné jednou skončí a také tento výjimečný večer již definitivně ulehl mezi potemnělé skály zmožen vydatnou porcí kouzel, které nám nabídl, jdeme i my nakonec spát.

Sobota 6. 6. 2015

Ráno je pod Zvíkovem velmi parné až nesnesitelné. Většina z nás ale se sveřepým výrazem ve tváři myslí na něco jiného. Nemůžeme se dočkat, až na hradě otevřou veřejné záchody. Biologická potřeba je nyní velká, potenciálně i akutní a ve volném terénu není prostě kam. Neradi bychom také takové pěkné místo znectili něčím tak neestetickým. V 9:00 se záchody konečně otevírají, my s radostí platíme bůra a opouštíme je následně v jiné náladě a možná i podobě.

V 9:40 posádka Tlustýho psa pracně vytahuje na palubu kotvu, které se z hlubin vůbec nechce, opouštíme zvíkovský ostroh a po proudu se vydáváme na zpáteční plavbu. Je víkend a podle toho to na orlickém přehradním jezeře vypadá. Provoz jak na D1. Výletní parníky (kamiony), co je vůbec nezajímají loďky kolem a prostě si to hrnou svým pruhem, plachetnice (běžné vozy střední třídy), které je třeba registrovat a přizpůsobit naši plavbu jejich proměnlivé trase i úmyslům, rychlé čluny ve skluzu (sporťáci), kteří nás bez povšimnutí míjí ve velkých obloucích a generují vlny, co nám chtějí nadělit eskymáka, lodě, jako ty naše (starší pomalá auta), s jejichž posádkami si při bližším míjení klidně stihneme prohodit i pár vět, veslice (zbloudilí cyklisté), kteří se motají při březích (krajnicích) a přidají na frekvenci veslování (šlapání), když se blížíme a také plavci (pěší zoufalci), kteří se pokouší přeplavat jezero (přeběhnout dálnici) a nejsou skoro vůbec vidět.

Zámek Orlík

Podle pověsti prý ve zdejších lesích kdysi řádila banda loupeživého rytíře Hraboně. Jeho nepřátelé mu vypálili tvrz a zabili manželku. Hraboň zůstal sám se svým malým synkem a ze zloby a pomstychtivosti se rozhodl přepadat bohaté kupce putující krajinou. Během těchto loupeživých výprav svěřoval svého syna najaté chůvě, která však jednoho dne neodpustitelně selhala. Při hlídání usnula a malé děcko odnesl ve svých pařátech obrovský orel. Chůva se ještě stihla probrat, aby spatřila co se stalo, potom už ale na nic nečekala a služby loupežníka bez rozloučení opustila. Když se Hraboň vrátil domů a nenašel tam ani chůvu, ani svého potomka, nehodlal se s takovou ztrátou smířit. Několik dní se svými kumpány prohledával okolní lesy, ale po synovi jako by se slehla zem. Nakonec znavený a zoufalý usedl na břeh Vltavy pod vysokou skálu a prázdným pohledem bez hnutí hleděl do tmavých vod. Náhle však jako by nad sebou uslyšel dětský pláč. V návalu nečekané naděje se z posledních sil vydrápal na skálu a tam spatřil uprostřed orlího hnízda sedět svého synka mezi ochmýřenými ptáčaty. Malí orlíci ho přijali mezi sebe a za chladných nocí ho vlastními tělíčky zahřívali. Rytíř Hraboň napraven touto milostí pověsil loupežnické řemeslo na hřebík a na skále, kde dítě v orlím hnízdě našel, dal z vděčnosti za jeho život postavit hrad, který nazval Orlíkem.

Učitel Fleischmann z blízkého Kostelce nad Vltavou si ještě ve dvacátých letech 20. století o lesích kolem orlického zámku zapsal: „Často zavítá do krajiny zdejší orel říční a orel mořský...“

V 11:00 připlouváme do malé zátoky pod zámkem Orlík, abychom se tu někde najedli a chvilku spočinuli na pevné zemi. Náš motor na Cuba Libre znovu nechce zabrat a Honza je nucen ho opět trochu poladit. Obědváme v hostinci U Cvrků maso z divočáka a malinovou limonádu (kombajnerku). Někteří z nás náhle pozorují, že se s nimi jakoby houpe pevná zem hospodského dvorku, kde sedíme. Panika však nepropuká. Někdo někde naštěstí vyčetl, že je to prý způsobené tím, jak je mozek z delší plavby navyklý na vyrovnávání houpavého pohybu lodě. Na souši se mu pak nedaří ihned přestat, takže se majiteli mozku zdá, že se houpe dál, ovšem v protifázi. Poblíž zámku chladíme ještě rozhoupané mozkové závity zavinutou, tedy točenou opočenskou zmrzlinou a znovu vyplouváme.

Tentokrát už ale ne daleko. Turistický kompex Trhovky, kde se Zdeňkovi daří po telefonu vyjednat parkovací místa pro naše lodě, se má stát naším útočištěm pro poslední noc výpravy. Přivazujeme k molu a jdeme parkování (100 Kč za loď) zaplatit do blízkého Sporthotelu Trhovky. Nevypadá to tam špatně a tak se usnášíme, že sem zavítáme na večerní posezení. I když tu voda jezera není příliš čistá, v zátoce poblíž lodí odhazujeme svršky a konečně se po horkém dni ochlazujeme v orlické přehradě. Přestože jsou Trhovky plné rekreantů, na naší pláži je docela pusto. Ve vodě se ráchají jen Moskyti, u břehu se pěnou brouzdá hezká slečna či mladá paní a do síťky chytá malé rybky pro své zahradní jezírko.

Po večeři ve Sporthotelu máme nápad zahrát si na přilehlém kurtu plážový volejbal. Půjčujeme si míč a zvládáme tři sety za doprovodu burácivých hitů 80. let ze sousední diskotéky. Jsme zpocení a od písku. Spolu s Honzou a Evou chceme využít možnosti dát si sprchu ve zdejších veřejných placených umývárnách. Jen Honza má ale tři dvacetikorunové mince, které jako jediné sprchový automat přijímá. Nezištně se s námi o ně dělí a trochu si tím komplikuje plánovanou očistu. Zatím to ale ještě neví. Eva odchází do dámských, já s Honzou do pánských sprch. Tam pobíhá mírně podnapilý zmatený mladík a velmi neslušně nadává, že se mu nedaří pustit vodu. Od Honzy dostává instruktáž a po chvíli slyšíme, jak z vedlejších kabinek nadává a skučí, že už to teče, ale ledový. Vhazujeme s Honzou dvacetikoruny a lezeme každý do své navolené kabinky. Honzovi žádná voda neteče, tak nadává také neslušně. Nadává i zmatenec a skučí, že ho to pálí, že teče jenom vařící. Čtyři minuty sprchování za dvacet korun, tak je nastaven zdejší automat. Z toho poslední minutu voda stříká přerušovaně v krátkých dávkách jako upozornění, že za chvíli nepoteče nic. Pouštím Honzu na chvíli do své kabinky a doufám, že ze sebe ještě stihnu smýt všechno pečlivě nanesené mýdlo. Znovu střídáme, vyšlo to. Zmatenec nadává a skučí, protože sebou fláknul na kluzkých dlaždicích, zatímco my po umytí spokojeně odcházíme.

Večer je pěkný a teplý. Posedáváme na lodích a na molu, dopíjíme zbytky vína. Na nedaleké pláži někdo zapálil několik ohňů a večerní vánek nám od nich přináší dusivý černý dým s vůní spálené gumy a plastických hmot. I když je horká letní noc, spíme jako omámení a ráno se nám jen těžko vstává.

Neděle 7. 6. 2015

Je tu poslední den naší říční výpravy a podle předpovědi by nás měly dostihnout prudké bouře. Dojídáme zbytek zásob a již v 8:30 vyplouváme na jezero. Zdviž orlické hráze je odtud na dohled a my tam chceme být brzo, abychom neuvízli ve frontě čekajících lodí. To se nám daří a jsme u kolejí vedoucích z jezera do řeky jako první. Nad horizontem betonového monstra se objevuje plošinový vozík s nám známým „převozníkem“, pomalu sjíždí k vodě, aby nás naložil, a nám znovu odmítá zabrat motor. Nejsme schopni dostat loď až k výtahu a tak před sebe pouštíme Tlustýho psa. Z naší imobility se stává nepříjemná tradice, s kterou si ale zatím ještě dokážeme poradit. Honza se zase zkušeně hrabe v motoru a znovu se mu po chvíli daří přimět ho k záběru. Udržuji Cubu v minimálním tahu a když se konečně zdviž vrátí, vplouváme, jsme zvedáni a necháváme se jí převézt přes obří přehradu.

Orlická přehrada

Podobu staré Vltavy utopila především hráz Vodní nádrže Orlík. U Solenic na Příbramsku byla budována v letech 1954 až 1961. Na její výstavbu bylo spotřebováno 25 000 tun železa, 20 000 metrů krychlových dřeva, 1 800 000 metrů krychlových štěrkopísku a 230 000 tun cementu. Váha přehrady je odhadována na 2 216 000 tun. Betonová hráz nádrže je 450 metrů dlouhá a v nejvyšším bodě koruny má výšku 91 metrů. Hloubka vody v přehradním jezeře dosahuje až 74 metrů a maximální teoretický objem nádrže činí 716,5 miliónů metrů krychlových. Vzdutí řeky je na Vltavě dlouhé 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Vodám jezera padlo za oběť několik vesnic, 650 obytných a hospodářských staveb, mnoho pil a 14 mlýnů.

Čtyři Kaplanovy turbíny hydroelektrárny, stojící u paty betonové hráze, na které je voda přiváděna potrubími o průměru 625 cm, jsou schopné vyprodukovat výkon 364 MW.

Pod přehradou jsme téměř sami. Většina lodí neopouští orlické či slapské jezero a mezi Kamýkem a hrází Orlíku je řeka v klidu, plavidly i lidmi na březích poněkud opomíjená. Plujeme hadovitými ohyby Vltavy za doprovodu tónů písně „Plavu si ani nevím jak“ a paseme se očima na zarostlých skalnatých březích. Daleko na západě se pomalu zvedá hradba tmavých bouřkových mraků, ale my víme, že už nás na řece nezastihnou. Jejich předvoj v podobě menších obláčků, plujících po blankytné obloze nám naopak dělá radost, neboť nám chvílemi poskytne laskavý stín, jehož se nám během výpravy často nedostávalo. Je to odměna, pohoda, dokud nás znovu nepolkne nestvůrná tlama kamýcké plavební komory.

Jsme tentokrát v komoře ve třech. Mezi Tlustýho psa a nás se vmáčklo ještě jedno plavidlo a všechny lodě, které se do nitra hráze napáskovaly, hledají vhodné uchycení, které by jim pomohlo bezpečně klesnout pod přehradu. Vrata se uzavírají, voda mizí, znovu přehmatávám hákem po madlech a brzy jsme na úrovni řeky. Ze stěn vypuštěné šachty komory na nás prší, což nám v tom horku ani trochu nevadí. Otevírají se spodní vrata a náš motor znovu nezabírá. Honza už je trochu vytočený, což je slibnou předzvěstí toho, že se mu opět podaří roztočit i vrtuli lodního šroubu. Z vrchu šachty nás pobaveně pozoruje obsluha komory a nám nezbývá než Cubu z betonového chřtánu doslova vystrkat. Jan pak již velmi zkušeně opravuje náš pohon a my krátce na to uvazujeme k Tlustýmu psovi u kamýckého mola. Oběd, odvázání, Honzovo poštelování motoru a ve 13:10 míříme svižnou plavbou do domovského přístaviště.

Na posledním úseku plavby znovu ožívají břehy Vltavy osadníky z četných chat a kempů. Lidé se koupají, vozí na lodičkách a radují z řeky. I my jsme měli po čtyři dny možnost okusit tuto radost a byla to příjemná zkušenost. Přálo nám počasí (možná až moc), přála nám řeka i lidé kolem ní. Nebyla to asi taková romantika, jakou bývala plavba za starých časů, kdy vodní tok ještě neregulovaly žádné hráze, ale ta už je nenávratně pryč. Zmizely divoké proudy, balvany, jezy a víry, odešli všichni ti voraři, šífaři, převozníci, mlynáři, rybáři a hostinští. Zaplaveny byly rázovité vesnice, kostely i samoty, chalupy lidí svázaných s řekou, domovy osobitého „říčního kmene“. Za všechno ale nemůžou hráze vodních nádrží, také už je jiná doba. Splouvat starou Vltavu bylo krásné dobrodružství, plavit se po té současné je pěkným zážitkem.

Přistáváme u cholínského mola, uvazujeme lodě, při čemž nám bohužel napínané lano shazuje do vody kryt šachtičky z přední paluby a ten se nezadržitelně potápí kamsi ke dnu. Nechtěná památka na naši plavbu, která tu v hlubinách možná zůstane již navždy. Vynášíme své věci, předáváme lodě a opouštíme řeku. Třeba se někdy vrátíme.

Za potíže s motorem prý mohlo jedno uvolněné táhlo, které bylo majitelem opraveno a nám poskytnuta příjemná sleva z ceny za zapůjčení plavidla.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Lodí po Vltavě - film

Podivná věž hradu Zvíkova

Tags:

lokality

přehrady

řeky

Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Vlastimil Hrabal — Sat, 13 Apr 2013 08:54:01 +0000

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.

Nezačínal jsem moc dobře. Ráno před cestou jsem si uvařil čaj, ale místo cukru jsem jej omylem osolil. Občanský průkaz spolu s léky jsem zapomněl doma. Už tento neblahý počátek nevěstil nic dobrého. Během mého putování mne neustále zlobil a stávkoval foťák.

Z Bojkovic mne vedl lesní chodníček po nízkém hřebeni jen s občasným výhledem zejména na Velkou Javorinu, nejvyšší horu, už na hranicích s našimi bratry. Z celkem fádní cesty jsem rád odbočil na zříceninu hradu Zuvačova, kde z torza hradní věže vyrůstá nádherný starý javor a pohled na něj je impozantní. Tam, odpočívaje v jeho stínu, jsem posvačil Katčin kuřecí řízeček, s láskou usmažený mi na cestu. To bylo první vskutku příjemné místo na mé pouti za čarodějnicemi.

Odpoledne jsem se doplahočil na svou chatu na Mikulčině vrchu. Zcela ubitej vedrem, žízní a zejména těžkým batohem. Nemohl jsem si dovolit velké utrácení za jídlo a tak jsem si proviant tahal na hřbetě. Už teď jsem se těšil, jak mne večer postaví na nohy chutná Alpenstockova pochoutka ze sýru, slaniny, osmažené cibulky a dalších ingrediencí, tak jak mne to Pepa naučil.

Naštěstí na chatě byl otevřený bufet, kde ve mně pivo jen zasyčelo a krajíc chleba se sádlem a cibulí také nebyl špatný. Odtud jsem pak v dalších dnech podnikal výpravy do kraje pod Velkým Lopeníkem.

Nadřel jsem se při toulkách fest. Věčně vedro, žízeň, nohy plné bolavých puchýřů a prudké svahy kopců ve mne vzbuzovaly čím dál větší odpor. Trombózní nohy bez léků dostávaly zabrat. A ještě k tomu tolik aut, co se tam prohání odnikud nikam. Kdo by se v dnešní době, proboha, ještě škrábal pěšky na Velký Lopeník!

Opravdu, moc pěšáků jsem tam nepotkal a to jsem poctivě odšlapal v kopčiskách na 80 km za 5 dnů. Nelituju té byť mnohdy otrocké námahy. Lituji těch ubožáků v plechovkách, kteří se mne ptali, zda je možné vozem vyjet až na vrchol Velkého Lopeníku. Já se na něj vyškrábal po svých a jedině tak si člověk může vážit sám sebe jako skalního turisty.

Jednou jsem však tu svou pěšáckou zapřisáhlost přece jen hříšně porušil. To když mne svezl řidič z Olomouce se svým synem, po prašných cestách necestách, spojujících tu a tam rozptýlené domky po hřebeni podél hranic, přes vrcholové louky a pastviny hlava nehlava.

Svištěli jsme si to od jednoho hraničního kamene k druhému s výhledy na Vršatecké bradla a dolů do údolí Váhu k Trenčínu. Jeho děda tu prý někde žil a on chtěl místa svých předků ukázat svému synovi.

Pak, až to dál už opravdu nešlo, jednalo se o vrchol zvaný Machnač s vynikajícím rozhledem, se s námi otočil a zavezl mne až k mé chatě, za což mu patří velký dík. Byl jsem rád, že při tom žvanění v poskakujícím voze při jízdě po kravích cestách jsem si nepřekousl jazyk.

První stopu po čarodějnicích zdejšího kraje jsem nalezl v pěkný horský chatě Jana, kam jsem si odskočil na pivko. Zdejší číšník mne nakrmil (zdarma) koláčky a posadil ke starodávnému stolu vedle té nejslavnější bohyně Irmy. Ta zemřela před pár lety, ale její figurína je prý její věrnou kopií. Když si mne vrchní aranžoval pro focení, nabádal mne, abych se o Irmu moc neopíral, aby mi její těžká dřevěná hlava nespadla pod stůl. Tělíčko bylo chatrný.

V Kopanicích Lopeníku mne zase babička pozvala do své chaloupky se slaměnou střechou a tam mi uvařila dobrou kávu. Pohostila mne skvělou místní slivovicí a předvedla mi, jak se u nich tento lektvar pije. No, na ex a smíchaný s medem! Proto i v osmdesáti vyběhla prudký svah louky, že jsem jí sotva stačil, když mne doprovázela kus cesty dál ke svaté studánce.

Nad Vyškovcem u Vlčích pramenů jsem objevil novou kapličku, která když jsem se k ní přiblížil, sama se uvnitř rozehrála křesťanskou melodií.

Spustit se v poledne do hlubokého dolu Vyškovce k hranicím Lopenických Bošaček, se v tom neobvyklém jarním vedru rovnalo takřka sebevraždě. Radili mi, že můžu přejít hranici a na slovenské straně že čepují v krčmě Smednýho mnicha. Ale jen za eura! A ty jsem neměl.

Ještě, že jsem pozdravil místního domorodce a ten mi nabídl své lahvové pivo anebo vodu ze studánky. Zvolil jsem moudře to druhé. Vyprovodil mne kus cesty nahoru na hřeben a ukázal ochotně cestu ke spásné chatě Jana. Kde jsem se teprve svlažil jedním točeným.

Při pátrání po bohyních zdejších kopanic jsem prokřižoval i proslulou Žítkovou, kde dříve bylo nejvyšší nahuštění čarodějnic na čtvereční kilometr. Všude mne zde proháněli bedlivě hlídající psiska.

Přes Pitínské paseky, jako jedny z nejodlehlejších samot v Žítkové, jsem došel ke staré škole a pátral po stopách Gábiny a Málinky, které zde před válkou prožívaly svá dětská dobrodružství v Čarovné zemi. Pro neznalé jde o kdysi oblíbenou četbu. Tam mi poradili, kde ještě dodnes stojí domek po té poslední a nejslavnější bohyni Irmě, se kterou jsem se fotil na chatě Jana.

Stojí tam o samotě opuštěná a pomalu se rozpadávající starobylá chaloupka, ve které slavná vědma Irma před léty zemřela, jako takřka stoletá žena. Místní z bázně k domku nechodí, vyhýbají se mu obloukem.

Chytil jsem za kliku nizoučkých dveří. Zamčeno nebylo. Za dveřmi šero, ticho, z matných okének proudilo jen nemnoho denního světla do jediný místnosti domku. Prasklý strop a provalená jedna zeď z vepřovic svědčila o blížícím se konci této chaloupky.

Tady se před 20 léty zastavil čas. A vše tu zůstalo tak, jak to Irma opustila. Její prohnilé úmrtní lůžko v rohu za stolem, kde ještě stál ruční mlýnek, se zbytky zrnek poslední kávy jejího života. Červotočem prožraná skříň plná plesnivého šatstva ještě rozvěšeného po ramínkách a dodnes srovnaného prádla, příšerně zaprášeného. Tuny prachu všude kolem. V kredenci svatý obrázek z prvního přijímání. Další balík korespondence ještě čitelné, když jsem odfoukl vrstvu prachu.

Za maličkými okénky s kupodivu ještě nerozbitým zašlým sklem uschlé květy, které, když jsem se jich dotkl, rozpadly se v prach. Vše tu zůstalo od její smrti netknuté a působilo to až příšerně mrtvolně.

Skleněné zašlé oko na kredenci jsem si dovolil vzít na památku. Na druhý den jsem ho ale ztratil na své chatě a jsem rád, že jsem se ho zbavil. Bylo šíleně zamaštěné, zaprášené, zhnusilo se mi a začal jsem se ho štítit. K čemu sloužilo, netuším.

Na lůžku, kde zemřela poslední slavná čarodějnice, byl položen její čagan, pěkně upravený z javorové větve. Přírodně prohnutá léty užívání ohmataná rukojeť. Na opačném konci patrně z hřebíku vbitý hrot, aby hůl neklouzala na zledovatělé cestě.

Artefakt nad jiné cenný! Zaprášený čagan jsem omyl v potoku a vzal si jej sebou. Na památku. Na mé chatě majitelé obdivovali, jakou vzácnou relikvii jsem si našel v jejich kraji, ale štěstí mi čagan čarodějnice nepřinesl.

Poslední den jsem balil. Čagan opřený o lůžko v mém pokoji. Vedle něho batoh a na něm odložená má peněženka. Chystal jsem se k odchodu dolů k silnici k motorestu, odkud mi jel spoj na vlak do Uherského Brodu.

Přeplněný batoh se náhle zvrátil do boku na čagan, ten se vymrštil, drnknul do peněženky a ta zapadla za skříň. Hodinu jsem ji hledal….

Plnej krvavých puchýřů jsem se dokulhal do civilizace k motorestu s autobusovou zastávkou. Posvátnou javorovou hůl čarodějnice Irmy jsem bedlivě odložil za lavičku, když jsem si objednával točenou kofču. Za chvíli mi jel bus.

... Zůstala ve svém kraji… A je to tak dobře …

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Tags:

Vědmy z Kopanic

Leoš Drahota — Mon, 24 Sep 2012 21:22:24 +0000

Ještě zcela nedávno, v odlehlém koutu Moravského Slovácka zvaném Kopanice, žily ženy prý disponující dovednostmi dávných čarodějnic. Údajně dokázaly člověka zbavit nemocí i soužení, pomoci k lásce i majetku a také předpovědět co koho čeká. Jejich vyhlášené schopnosti vyhledávali lidé z Moravy, Čech, Slovenska, Polska i dalších zemí. V každé době, za každého režimu však měly i svého zapřísáhlého nepřítele. Žítkovské bohyně, jak se jim říkalo, před pár lety navždy odešly z tohoto světa, když zemřela poslední z nich. Spolu s ní se zřejmě do zapomnění definitivně propadlo i tajemství jejich magie.

Krevní kniha městečka Bojkovic z let 1630 - 1721 uvádí, že Kateřina Shánělka z Luhačovic byla v roce 1630 bojkovickým městským soudem poslána na smrt za čarodějnictví, neboť:

1. Lejny krav lidských své krávy kouřila, protože jim překáženo bylo.
2. Střechu kovářovu proto trhala, aby tím dochem své krávy kouřila, protože jim překáženo bylo. K čemuž že jí radila Kuna Shánělová, sestra z Brodu.
3. Srst kravskou kázala trhat děvčeti, ale nepřinesla ji. A že nepamatuje k čemu, krávy-li kouřit čili je umejvat. Tomáška a Anna Hřivčena že se k Vachulcové scházely a tam se radily, ale že ona neví oč.
4. Zelinu že kázala nahýmu děvčeti trhat mezi svatými Jany proto, aby štěstí v domě bylo. A tou zelinou dům se kropil a za krokvou aby chována byla, že hrom na dům neudeří a že jest dobrá od ouroku.
5. Moč kravský že sbírala a zacpajíc do džbánu při ohni smažila do třetího dne proto, aby se mohla dovědět, kdo jejím kravám přeškodil, a když se potom roznemohla kráva Jakubcový z tej příčiny, že na ni o krávy naříkaly.
6. Adamcový lejno, když na pustý na potřebu přirozenou vyjde, kázala děvčátku přinésti (což tak učinilo) proto, aby tím lejnem svýho muže boty potírala a jej tudy Adamcový ostudila.
7. Že jest tomu tak, že těm děvčatům všecky ty věci vykonávati poroučela, což oznamovaly, a na tom že umříti chce.

vyznání útrpné Kateřiny Shánělky z Luhačovic 18. Junii anno 1630

Shánělka měla i trochu štěstí, byla jí udělena milost a místo aby uhořela na hranici, zbavil jí kat života mečem. Popraviště byla tenkrát docela vytížená, svět byl takový a nešťastná žena uvízla v síti lovců čarodějnic. Díky tomuto procesu a poněkud páchnoucímu zápisu z něj však máme první zmínku o provozování lidové magie na Bojkovsku a snad i stopu, která vede až k slavným lidovým léčitelkám, kořenářkám a vědmám, které byly po staletí tajemným, neuchopitelným a také rozporuplným fenoménem zdejšího kraje.

Kraje velmi drsného, chudého a krásného. Bílé Karpaty na moravsko–slovenském pomezí, a zvlášť jejich část zvaná Kopanice byly a stále ještě jsou divočinou. Ne že by tady nežili lidé. I oni však jako by se tu stranou od velkých měst a zájmu vrchnosti svým životním stylem přiblížili syrovosti této hornatiny.

Hluboké lesy plné jedovatých mloků, rozlehlé louky a pastviny, pokrývající táhlé hřbety hor. Údolí sevřená svahy bujné zeleně, šutry a vítr. Neuvidíte tu žádná větší pole, vždy jen pár řádků, vyrýpnutých do neúrodné kamenité půdy, osázených nejodolnějšími plodinami. V létě bouře, přívalové deště či úmorná vedra, v zimě vše v zajetí metrů sněhu. A lidé? Musíte se dobře dívat. Až pak objevíte ze zelených strání tu a tam vykukovat střechu nějaké té prosté chalupy či malého statku. Nikdy však více stavení pohromadě. Jako by tu lidé chtěli mít od sebe pár set metrů odstup, jako by těm nevlídným životním podmínkám chtěli čelit každý na vlastní pěst. A tak tu ani ploty nejsou příliš potřeba. Místo nich pozemky horalů často jen zhruba vymezují volně rostoucí švestky či oskeruše.

Kopanice, které své jméno získaly od nutnosti těžko dostupná, kamenitá políčka neorat, ale jen okopávat, charakterizuje také vlastní nářečí, tradiční řemesla, originální kroje a lidová kultura. Nutností pro obyvatele Bílých Karpat bylo až intimní soužití s okolní přírodou, schopnost využívat všech jejích zdrojů a dobré zaopatření nepočetného hospodářského zvířectva. Odměnou jim pak za jejich celodenní úmorné pachtění byla skromná strava a silná domácí pálenka.

Velmi často pěstovanými obilninami na Kopanicích bylo žito, oves či pohanka. Sely se i směsi několika obilnin, aby se předešlo neúrodě. Půdě kamenitých políček horalé svěřovali také zelí, luštěniny, tuřín a samozřejmě brambory. Stavení, v kterých Kopaničáři žili, byla velmi prostá, dle možností svého majitele postavená ze dřeva či hlíny bez pomoci skutečných řemeslníků. Usedlosti byly uspořádány jako nevelký dvůr s nepravidelnou zástavbou, obvykle se skládající ze dvou hlavních objektů, ze samotného domu a stodoly. Dům se střechou krytou slaměným doškem, byl většinou rozčleněn jen na dvě místnosti: jizbu a síň. Síní se do domu a dále do jizby vcházelo, ale sloužila i k uložení zásob jídla, surovin, nářadí či dokonce k ustájení dobytka. Obytná jizba plnila funkci kuchyně, jídelny i ložnice. Jejím nejdůležitějším vybavením byl stůl s lavicemi, nad kterým v rohu visel nezbytný kříž, obklopený obrázky svatých. V opačném rohu stávala chlebová pec s dymníkem a otevřeným ohništěm. Interiér jizby býval omítnut hlínou nabílenou vápnem.

Až do první poloviny 20. století se za značnou izolovanost tohoto kraje platilo velkou negramotností. I křesťanská víra si nacházela cestu do srdcí Kopaničářů svým vlastním neobvyklým způsobem a byla tam konfrontována s vitálními zbytky mnohem starších vlivů. Víra v jednoho Boha zcela nevytěsnila potřebu horalů hledat pomoc a ulehčení od každodenní nelehké reality v lidové magii, přežívající mezi prostým lidem již od pohanských dob. Prostředníkem mezi horaly a „vyššími silami“ se pak staly ženy znalé přírodního léčitelství, ženy údajně schopné vidět do lidské duše i do budoucnosti.

Nevíme odkdy tyto vyvolené k bohyňování (komunikaci s vyšší mocí), zvané bohyně na Kopanicích působily. Zřejmě to tak dávno ale nebylo, neboť k osídlení tohoto koutu Moravského Slovácka, omezeného prakticky jen na obce Vápenice, Žítková a Vyškovec, došlo zřejmě relativně pozdě. Přestože Starý Hrozenkov byl založen již ve středověku, do kopců jej obklopujících šplhají první kolonizátoři, a to především ti přicházející z Uher, snad až na počátku 18. století. Lidové léčitelství, hledání pomoci prostřednictvím magie však existovalo v blízkém okolí Kopanic již mnohem dříve, jak o tom vypovídá kauza Kateřiny Shánělky. Na kopanických stráních ale poté jakoby na sebe vzalo jinou, uznávanou a téměř profesionální úroveň.

Označení čaroděj vzniklo ze slov čára a děj. Byl tak zván člověk, který dovedl číst z čar, znaků, kruhů na vodě či obrazců běh věcí, děj a budoucnost. Ti nejlepší pak za pomoci stejných prostředků prý dokázali budoucí děj ovlivnit. Právě těmito schopnostmi se měly proslavit i žítkovské bohyně. Čarodějnice soustředěné na překvapivě malém prostoru roztroušených samot jediné vesnice Žítková. Vědmy, jejichž věhlas se z chudé osady v horách šířil přes hranice daleko do okolních zemí. Kde se tu vzaly tyto ženy s takovými schopnostmi a proč právě a jen zde? Vždyť i léčitelky a kořenářky z celého kraje chodily pro radu právě za bohyněmi na Žítkovou, pokud jejich vlastní schopnosti už nestačily či selhávaly.

Žítkovské vědmy nosící jména jako Pagáčena, Fuksena, Surmena či Belohlavá si své dovednosti dobře strážily. Zpravidla umění bohyňovat ústně dlouhá léta předávaly své prvorozené dceři, pokud v ní pro čarování objevily vlohy. Mnohé kopanické vědmy pak byly v příbuzenském vztahu a kdo ví, jestli všechny žítkovské bohyně nepřímo nepocházely z jednoho jediného starého rodu, kterému byly dány do vínku jakési mimořádné schopnosti.

Zaříkávání proti vředům

Žehnám já tuto Haničku krscenů, bohom danú, z čehokolvíčko sa jej to stalo: z jedzeňjá, z picjá, z chodzeňjá, ze spaňjá, z kolikolvizčjého dňa: pondzelňajšjého, vovterňajšjého, stredňajšjého, ze štvrtňajšjého, pjátečňajšjého, ze sobotňajšjého, z nědzelňajšjého: ven vred vredúcí, vred zjavný, tajný, sačený, trasený, lámaný, modrý, krúcený, trojí dzevjacerý, ven vred zajadzený, zapitý, zaspaný, zalakaný, zahněvaný, trojí dzevjacerý, ven vred s vrjédzencí, zimnica se zimničjencí, účinci s účinčjencí, choroba s chorvóbencí. Do hlavy to vešlo, nohami to výndze, do téj čjérnéj zemi pójdze a tvému celečku škodzic něbudze.

(František Bartoš 1837 – 1906)

Tyto podivuhodné ženy žily většinou v ústraní. Obývaly v kopcích prostá stavení, kde sušily své bylinky (zelinu), toulaly se po loukách a lesích, hledaly prameny „ščastné vodzičky“ a pozorovaly přírodní děje. Pokud je chtěl člověk vyhledat a žádat jejich služby, musel se za nimi vydat vysoko do strmých strání. Aby k nim lidé našli cestu a aby už během stoupání do kopců bohyně svého klienta „načaly“, využívaly pomoci tzv. andělů ("andzielů"). Tyto od bohyní proškolené osoby, často mladé dívky či děti, čekávaly na příjezd zákazníka ve Starém Hrozenkově, kde váhajícího, neorientujícího se cizince odchytly a s příslibem, že jej odvedou k bohyni, se ho jaly doprovázet. Během cesty do kopců se pak dovedně ale nenápadně pokoušely z takového klienta vymámit co nejvíce informací o jeho soukromém životě, důvod proč za bohyní přichází i míru jeho důvěry ve vědmu. Ve vhodný okamžik se pak anděl na posledním úseku cesty s příchozím rozloučil, navedl jej k chalupě bohyně mírnou oklikou a sám pospíchal za vědmou, aby jí předem zpravil o všech získaných poznatcích.

Bohyně takto připravená na člověka, který k ní vstupoval se svým trápením, nadějí, ale i s pochopitelnou dávkou nedůvěry, pak byla schopná mnohem konkrétněji jej oslovit, překvapit a jeho důvěru získat. Podvod? Možná trochu, ale pokud vedl k tomu, že byli lidé k bohyni, která jim chtěla pomoci otevřenější a upřímnější, pak tento podvůdek snad posloužil dobré věci. Věř a víra tvá tě uzdraví, říká se. Jestli něco tyto vědmy skutečně musely mistrně ovládat, něco co zcela jistě fungovalo, pak to byla dovednost „naočkovat“ svým klientům velmi silnou víru v účinnost svého bohyňování.

Žítkovské čarodějnice lily roztavený vosk či olovo do vody a z rozmanitých tvarů vzniklých prudkým ztuhnutím pak četly svým zákazníkům diagnózu, radu i budoucnost. Z bylinek vařily lektvary, speciálně upravené pagáče (koláčky) i jiné potraviny sloužily jako medikamenty s magickou mocí. Pro každý úkon měly připraveno zvláštní zaříkání a podrobný postup, který bylo nutné dodržet.

Bohyňování, to jest zaklínání nebo věštění, se provádělo takto. Nemocný nebo potřebný musel bohyni půjčit nějaký předmět, co nosí stále u sebe. Kapesník, šátek, klíč, prsten. Potom bohyně roztopí v hrnku na sporáku vosk a do druhého většího hrnce nebo mísy“ za nepárné peňaze kúpeného“ nabere z potoka studenou vodu. Zatímco se vosk rozpouští, bohyně nad ním říká – čítá zaklínání – modlitbu. Vypůjčenou věc od pacienta dá bohyně pod mísu nebo hrnec se studenou vodou a roztopený vosk vlije do vody. Když vosk ve studené vodě ztuhne, vytáhne jej bohyně levou rukou na stůl a odříkává: „Povedz ty mně vosku, voščíčku, spravedlivú svjatú pravdu, pravdičku...“
A pak podle tvaru a podle tvrdosti vosku vyloží klientovi, co o něm ví, a nakonec doporučí léčení – různé léky a prostředky, jak se zbavit nemoci nebo z nesnází. Je to obyčejně užívání zelin, koupání v různých zelinách, umývání ve svodnicích (to jsou soutoky tří potoků) nebo celé procedury, jak najít zloděje, naklonit šohaja k děvčeti, jak pomoci, aby kráva znovu dojila atd.

Žítkovské čarování, Jan Pavelčík 1973

Vědmy a jejich čarování je třeba vnímat v kontextu kopanické reality. Šíře proseb, s kterými místní lidé za bohyněmi přicházeli, byla téměř neomezená, neboť prostí venkované neznali či neměli jinou alternativu. A tak vědmy pomáhaly od neduhů, zbavovaly dobytek uřknutí i malé dojivosti, odhalovaly zloděje, dopomáhaly k majetku, zaháněly bouřky, a získávaly pro zamilované lásku vyhlédnutého člověka. Mnohé bohyně však ovládaly také velice praktické dovednosti porodních bab, napravovaly zlomeniny, vykloubeniny či léčily jiná, méně či více závažná zranění. Doktor byl daleko a navíc používal metody, kterým Kopaničáři příliš nedůvěřovali. Není proto divu, že první cesta chudých a prostých lidí vedla po poranění právě k uznávaným bohyním.

Recept na vyléčení ženské neplodnosti

Kúpce si maslo, lahnice si dolů bruchom a něch vás muž celú namascí. Potom si lahnice na chrbet a něch vás zas celú namascí. Potom veznice pagáček, večer si ho upečce z kúska režnej múky a ráno teho pagáčka si zeberce a dajce si ho do suchého hrnka. Do pagáčka potom napichujce v hromadze dzevjac sirek a hlavičky mosjá byc navrch. Kedz vás budze muž mascic, ruky mosíce mac za hlavú zaklíněné, rovno ležac, natáhlá a hladná. Muž mosí byc šikovný, lebo mosí sirky v hrnku zapálic a hrnek hnědz priklopic na brucho, aby hlavičky něhorely, ale hnědz sa zadusily. Hrnek mosíce mac dve hodziny na bruchu a dve hodziny něsmjéce rečnovac ani sa obrácic, něsmjéce ani na ten bok, ani na druhý ani na nikerý. Za ty dve hodziny hrnek nadvihnúc, pod ten hrnek dac prst a vám to pomalučky odpadně. Keby sce to chceli odtrhnúc , aj dva dni by tam sedzel na bruchu. To ho ale parů mosíce nadvihnúc. Mosíce si kúpic muškátovú gulku, postrúhac ju, popražic na masle, do teho pohárček rumu a povaric. Toto vyljac do hrnčeka s vodú a cukrom, a to zas povaric a potom ochladzíce a vypijece po tých dvoch hodzinách. A mosíce celý dzeň ležac. Čtrnásc dní něsmjéce jesc od mjasa ani od múky, mosíce to vydržac. Sviňské mjaso něsmjéce jesc rok a husjé, kačacjé, morčjé něsmjéce jesc nikedy a budzece zdravá.

Pintířová Dagmar, Žítkovské bohyně. Lidová magie na Moravských Kopanicích. (strana 32)

Stejně obyvatelé Kopanic často volili i v záležitostech, které podle katolické církve náležely jí. Bohyně nabízely konkrétní útěchu pro nemocnou či trpící duši, což instituce zaštítěná křížem obecnými slovy kazatele ani složitým písmem bible nedokázala. Zaříkání pronášená bohyněmi sice také obsahovala Pána Boha, Ježíše Krista či Panenku Marii. Jména těchto nejvyšších autorit však byla pronášena v souvislostech, které neměly s katolickou naukou moc společného, a to se samozřejmě církvi líbit nemohlo.

Přičarování milého, které bohyně spolu s dívkou odříkávala za svítání v poli. Trochu jiné zaříkání se pak pronášelo v poledne a třetí při západu slunce.

Vitaj, svitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné sunečko, ty něvychádzaj a něosvěcuj hory, doly a krížné cesty, choré ludzi, samodruhé ženy a iné zemské úrody. Ale ty padaj a sadaj na teho krsceného, ale němenovaného odsúdzenca mojého, kerý je mi od Pána Boha súdzený, aby bol pred moje oči postavený, do mojého srdca zaščjépený. Ty jasné sunéčko, ty naň svjécíš, ty ho vidzíš. Tak mu rozniéc a rozehrej jeho srdce, jeho plúce, jeho tri sta údóv a stavóv, aby ten mój odsúdzeněc, kerý je mně od Boha súdzený, aby on němohól ani jezci, ani píci, ani tabáku kúrici, ani spáci, ani veselým býci a len na mňa menovanú krscenú myslici a ke mně bežaci. Aby mu něbola hodzina hodzinú, rodzina rodzinú, sestra sestrú, brat bratom, matka matkú, tatko tatkom; aby mu něbolo ništ milé a len tá jeho odsúdzenica s božskú pomocú, tá aby bola pred jeho oči postavená. Aby mu kapala na jeho temeno, na jeho pleco, na jeho srdce, na jeho plúce, na jeho tri sta údóv a stavóv. Aby on němohól ani jezci, ani píci, ani spáci, ani tabáku kúrici, ani veselým býci; len k téj menovanéj krscenéj bežaci, dokel k ňjéj nědobehně a slovíčko s ńú něprehovorí a do stavu malženského s ňú něvstúpí; aby mu ona bola miljšja nade všecky královny a cisárovny, nade všecky prespalky, nad drahý kameň, nad čečúcí mjad a nad diamant. Jak je za horámi, něch sa prerúbe, jak je za vodámi, něch sa preveze, jak je za železnými mrežámi, něch sa preláme, něch němešká, něprodlévá a k ňjéj pribehně. Amen.

Žítkovské bohyně, Jiří Jilík

Jedním z největších kritiků bohyní byl i hrozenkovský kněz Josef Hofer. Zdejší farnosti se ujal v roce 1910 a žítkovské vědmy mu evidentně nedaly spát. Vadilo mu, jaký vliv mají na zdejší obyvatelstvo, vadilo mu snad i to, že si některé bohyně udělaly ze svého „čarování“ docela slušně prosperující živnost. Jejich činnost považoval za podvod a víru lidí v jejich schopnosti za tmářství. Nejvíce ho však zřejmě sžíralo vědomí, že mají bohyně u mnohých lidí větší autoritu než on. Byla to pro něj velmi silná konkurence, a protože svatá inkvizice již nefungovala, brojil proti nim jak ve svých kázáních, tak i prostřednictvím mnoha článků, kterými zásoboval dobový tisk. Vrcholem jeho snahy tyto pozoruhodné ženy v očích lidí očernit, pak byla publikace z roku 1913 „Bohyně na Žítkové“, nesoucí podtitul „Velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé venkovanky bohyňují čili čarují.

„Dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati, dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat. Žitkovou zná nejen prostý lid, nýbrž i inteligence. Zná ji celá Morava, Uhry, ba i Vídeň, Praha i Varšava. Denně, prosím, denně se u bohyň vystřídá i padesát osob, hledajících pomoc v různých záležitostech.“

„Bože ti se sem jen hrnou o pomoc. Slovensko je nejvíce zastoupeno. A kdybyste viděli, kterak ti lidé vyhýbají, když mě nebo p. kaplana mají potkat! Každý se krčí, jako kdyby byl na Žítkové něco ukradl nebo chtěl ukrásti, a zatím je chudák sám od bohyně okradený nebo jde, aby se dal okrásti.“

Není divu, že stejně jako církvi, ležely žítkovské bohyně v žaludku i pánům, kteří se u nás moci ujali po únoru 1948. Pro komunisty bylo už vůbec nepřijatelné, že venkované i vzdělaní lidé z měst stále ještě spěchají se svými problémy za ženami praktikujícími jakési pohanské čarodějnické rituály, místo aby pomoc hledali u svého stranického tajemníka či v Ústavu národního zdraví. Východní Evropou se hnala vlna budování socialismu, založeného na ryzím materialismu a tady v nějaké bezvýznamné vesničce, uprostřed rodícího se nového „lepšího“ světa, se stále ještě věřilo na zaříkání, předpovídání budoucnosti z vosku a zahánění bouřek. To nemohlo být trpěno! A tak se hledalo čím bohyně zdiskreditovat, jak na ně ušít nějaký ten paragraf, jak je dostat do vězení či do blázince.

V těchto snahách mohla těmto novodobým inkvizitorům přijít vhod existence zlých čarodějnic, tzv. bosorek. Ano, kromě bohyň, které se lidem snažily pomáhat a staly se skutečným folklórním klenotem tohoto drsného kraje, fungovaly na Kopanicích stejně nadané ženy, které byly ochotné za patřičný obnos lidem škodit. Byly prý schopné očarovat dobytek, způsobit nemoc zvířatům i člověku, pomatení mysli či dokonce smrt. Proti jejich „čárám“ pak byla údajně schopná účinně zasáhnout zase jen zkušená bohyně. Zdá se tak, že na Kopanicích docházelo k něčemu, co vypadá jako střet tzv. bílé a černé magie, i když hranice mezi nimi se nám tu poněkud rozostřuje. Vždyť i velmi často bohyněmi praktikované přičarování lásky nějaké konkrétní osoby proti její vůli, se v případě zafungování kouzla, jeví docela sporně. I bohyně pak prý ovládaly a využívaly způsob, jak například metodou velmi připomínající exotickou, mýty opředenou magii, zbavit zamilovanou dívku sokyně v lásce, či ztrestat zloděje nebo zlou bosorku.

„Za tím účelem bohyně naberou z vrška hlíny, ulepí z ní lepence (figurku), píchají ho jehlami pod žebra; potom zatopí v peci osikovým dřevem, hodí ho do ohně, vytáhnou a oblévají vodou; konečně ho suší v komíně. Pokud se rituál dodrží má sokyně nejprve pchání, potom je rozpálená a zas jí zima třese, konečně uschne a zežukně.“

(František Bartoš 1837 – 1906)

Aby měly zákroky prováděné na lepenci vyšší účinnost, přidávaly se do hlíny takové ingredience, jako třeba vlasy či nehty člověka, kterého měla figurka přestavovat. Do koláčků, majících za úkol vyvolat okouzlení mládence dívkou, která mu pagáče nabídne, se zase někdy zapékala dívčina menstruační krev, zajišťující adresnost tohoto kouzla. V souvislosti s používáním takovýchto velmi osobních přísad při magických rituálech si pak uvědomujeme podobnost i s dalšími praktikami popsanými ve výše zmíněných záznamech z čarodějnických procesů a tušíme jejich společný základ. A tak se zdá, že taková Kateřina Shánělka možná skutečně mohla být jednou z přímých předchůdkyň pozdějších bohyní, jejichž čarování vycházelo ze stejných kořenů.

V případech rituálů, kdy se pomoc jednomu zároveň jeví jako pokus o ublížení druhému, je snad možné hledat důvody pro určitý odstup, který si obyvatelé Kopanic zvláště v pozdějších dobách od bohyň udržovali. Muž, který žil na Žítkové do roku 1953 říká, že místní se jich jako trochu pomateného, tajemného a snad i nebezpečného reliktu ze starých časů spíše stranili a do chalupy k vědmám chodili, až když opravdu potřebovali jejich pomoc. Mnohem častějšími návštěvníky těchto čarodějek proto byli přespolní. S odlivem starých tradic, s přicházející dobou, soustředěnou na ryze vědecké poznání se vědmy dočkaly také výsměchu nebo nařčení z podvodu. I samotné bohyně byly zejména po polovině 20. století vzhledem ke svému okolí mnohem uzavřenější a opatrnější. Přijímaly klienty většinou pouze na doporučení svých známých, neboť si byly vědomé, že po nich soudruzi jdou. Pokud pak vycítily u člověka, který je navštívil, nějakou neupřímnost, bez váhání jej z chalupy vykázaly.

Zajímavý je přitom fakt, že bohyně byly i za éry socialismu často zvány do nemocnic v Uherském Brodě, Uherském Hradišti i jinam, aby zde pomáhaly odejít umírajícím pacientům z tohoto světa. Jen díky jejich působení prý tito lidé skonali velmi klidně, smířeně a beze strachu.

Během 2. světové války se o žítkovské bohyně měla zajímat i velmi zvláštní skupina lidí, zřízená samotným Heinrichem Himmlerem v rámci SD. Tento výzkumný tým projektu „H“, vedený doktorem Rudolfem Levinem, měl za úkol shromažďovat veškeré informace o čarodějnických procesech i o lidech disponujících zvláštními magickými schopnostmi a na základě tohoto pátrání sestavit tzv. Hexenkartothek. Tento jakýsi celosvětový seznam „čarodějnic“ a procesů s nimi měl být využit k podpoře nacisty proklamované teorie o židovsko – křesťanském tažení proti germánskému národu a snad i pro posílení moci nacistů okultními prostředky, kterými byli tak fascinováni. Vědmy z Kopanic měly být Levinovými lidmi prověřovány i z důvodu lákavého podezření, že by mohlo jít o ženy pokrevně spřízněné s dávnými starogermánskými kněžkami a to by byl pro jejich kartotéku pořádný úlovek. Na Žítkové se dokonce mezi lidmi uchovala legenda, že jednu z bohyní měl s prosbou předpovězení budoucnosti osobně navštívit říšský ministr vnitra a vrchní šéf SS.

Poslední ze žítkovských bohyní zemřela ve věku nedožitých 96 let v roce 2001. Jmenovala se Irma Gabrhelová a dávné umění čarovat zřejmě definitivně odešlo ze světa společně s ní. Kopanice tím přišli o unikátní fragment lidové kultury, ať už šlo o skutečnou magii nebo jen o účinnou víru v ní. Působení bohyní na Žítkové dávala tomuto koutu Karpat další, tajemnou a toto svérázné místo přesahující dimenzi. I bez přítomnosti dobrých čarodějnic však jako by tu ve vzduchu, v loukách plných zázračných bylin, v lesích i kamení stále zůstávalo cosi číhajícího, nepojmenovatelného a trochu strach nahánějícího. Snad jakási síla, která dávala magii těchto zvláštních žen mimořádné grády.

Poznatky svého unikátního terénního výzkumu mezi posledními žijícími bohyněmi, provedého na počátku 90. let 20. století, vydala v roce 2016 Dagmar Dobšovicová Pintířová pod názvem „Žítkovské bohyně lidová magie na Moravských Kopanicích“.

Tajuplný a napínavý příběh, inspirovaný životem na Kopanicích a působením místních bohyní, vypráví ve svém románu "Žítkovské bohyně" Kateřina Tučková.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Rozhledna na Velkém Lopeníku

Muzeum Bojkovska otevřelo své nové expozice

Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Létající doktor z hor

Tags:

Chmel: Chmelařství včera, dnes a zítra (1. díl)

Jenda Mikšík — Fri, 10 Aug 2012 17:00:00 +0000

České chmelařství má dlouhou tradici a těší se světovému věhlasu. Chmel je surovina používaná zejména k výrobě piva a je známo, že české pivo i žatecký chmel, patří ve světě k těm nejvyhledávanějším. Česká krajina je poseta mnoha hektary chmelnic, jejichž rozloha je natolik velká, že řadí Českou republiku k největším pěstitelům chmele na světě. Dlouholetá tradice chmelařství změnila nejen krajinu, ale také města, lidi a kulturu. Tento dvoudílný seriál je o chmelu, pivu, Žatci, české kultuře a české zemi.

Chmel (Humulus lupulus)

Chmel, nesoucí latinské pojmenování Humulus lupulus, je znám již odpradávna. Nejprve se vyskytoval jen jako planě rostoucí rostlina a byl používán jako léčivý prostředek na nejrůznější nemoci. Od té doby se ale mnohé změnilo. Dnes se chmel pěstuje systematicky a naprostá většina z nás si tuto rostlinu spojuje zejména s pivem. Asociace s pivem je však na místě, protože největší část vypěstovaného chmele nachází své uplatnění právě v pivovarnictví.

V České republice jsou velmi příznivé podmínky pro pěstování chmele. Díky vhodným klimatickým i geografickým podmínkám se chmelu na našem území dlouhodobě daří a také proto je českých chmel celosvětově považován za velmi kvalitní.

K systematickému pěstování chmele na území dnešního Česka se přistoupilo přibližně ve 12. století. Tehdy můžeme nalézt první zmínky o takzvaných chmelištích – tak se tenkrát říkalo chmelnicím. Pěstování chmele se postupně rozšířilo z Čech také na Moravu a význam jeho pěstování se stále zvyšoval. Ve 14. století za vlády Karla IV. bylo pěstování chmele pro stát výhodné také z ekonomického hlediska, a tak se kvalitní český chmel dostával i do dalších území.

Od 16. století začíná trend postupného přesouvání pěstování chmele do oblastí, které jsou k tomu klimaticky příhodnější. Přesto, že ještě na začátku 19. století je chmelařství považováno za významné snad pro všechny kraje v Čechách, již se jako dominantní lokality pro pěstování chmele začínají rýsovat dnešní chmelařské oblasti. Asi v polovině 19. století se ukázalo, že nejvhodnějšími lokalitami pro pěstování chmele jsou Žatecko a Úštěcko v Čechách a Tršicko na Moravě. Právě do těchto tří lokalit se pěstování chmele přesunulo a drží se tam až dodnes – jsou to dnešní chmelařské oblasti.

Chmelnice včera, dnes a zítra

V počátcích systematického pěstování chmele se k této rostlině přistupovalo podobně jako k révě vinné. Chmel byl pěstován na tyčkách, po nichž se pnul. V první polovině 19. století se na Žatecku - v naší největší chmelařské oblasti – přistoupilo k novému způsobu pěstování chmele, který je nám známý dodnes. Chmelnice se proměnily ve vysoké konstrukce, přezdívané žatecké drátěnky. Postupně se tento způsob pěstování chmele rozšířil i do dalších států světa.

Takovéto chmelnice jsou dnes významnými krajinnými prvky. V chmelařských oblastech se rozprostírají tyto drátěné konstrukce podpírané asi 6 metrovými sloupy. V jarních měsících se po napnutých drátech začínají kroutit stonky chmele a celá konstrukce pod přívalem listí a později také chmelových hlávek zezelená. Jenže nový trend v pěstování chmele tuto zažitou podobu chmelnic pozvolna mění. Dochází k rozšiřování nízkých konstrukcí chmele, které pro svou asi poloviční výšku a odlišnou konstrukci vypadají jinak. Pokud se tedy bude tento počítající trend u nás nadále rozšiřovat, české a moravské chmelnice se znatelně změní.

Česká republika - chmelařská velmoc

Že je české chmelařství významné, je možné doložit na rozloze chmelnic. V posledních letech dochází stále k mírnému poklesu rozlohy českých chmelnic, nicméně tento fakt nic nemění na tom, že Česká republika byla v roce 2010 se svými 5210 hektary chmelnic třetím největším světovým pěstitelem chmele. V roce 2010 zaujímalo první místo Německo (18 386 ha) následované USA (12 647 ha).

Po jednoduchém propočtu jsem došel ke zjištění, že ČR je největším pěstitelem chmele při porovnání rozlohy chmelnic k celkové rozloze státu. V tomto poměrovém vyjádření je na druhém místě Slovinsko a až na třetím je Německo. České chmelnice tedy zabírají poměrně velké území našeho státu.

Chmelové brigády

V úvodu jsem zmiňoval, že dlouholeté pěstování chmele ovlivnilo také české lidi a kulturu. Příkladem tohoto mohou být například známé chmelové brigády, které ovlivnily životy několika generací lidí.

Potřeba chmelových brigád vznikla přibližně ve 40. letech 20. století. Zejména v období sklizně chmele narážel chmelařský průmysl na nedostatek pracovníků. Z toho důvodu byli nejprve na chmelové brigády povoláváni zaměstnanci z pivovarnického průmyslu a později se přistoupilo na povinnou brigádu pro studenty středních a vysokých škol. A tak tisíce studentů na několik dní dojížděly do chmelařských oblastí, aby pomohly se sklizní chmele.

ŽPČ

V České republice se pěstuje několik chmelových odrůd. Ta nejrozšířenější a také nejproslulejší z nich se jmenuje Žatecký poloraný červeňák (ŽPČ). Jednotlivé odrůdy chmele se od sebe liší obsahem různých látek a jejich poměrem. Látky obsažené ve chmelu se potom samozřejmě projeví také na výsledné chuti piva, do kterého se chmel přidává. Žatecký poloraný červeňák obsahuje unikátní kombinaci látek a je mu připisován jemný, méně hořký a aromatický charakter. Tím se odlišuje od většiny zahraničních chmelů, které jsou spíš hořké.

Žatecký chmel cestuje do světa

Žatecký poloraný červeňák je také dlouhou dobu významným exportním artiklem. Již v 15. a 16. století se český chmel vyvážel do nejrůznějších zemí světa, dokonce i do zámoří. Českému chmelařství a vývozu chmele se mimořádně dařilo na přelomu 18. a 19. století. S rostoucím obchodem chmele však docházelo také k nejrůznějším nekalým praktikám vedoucím k míchání kvalitního chmele s méně kvalitním. Proto v této době byl založen chmelařský spolek, který chmel certifikoval a známkoval. Docházelo k velkému rozkvětu chmelařství zejména v Žatci. Existovalo zde přes 160 firem zabývajících se prodejem chmele. Do počátku 20. století se českému chmelařství nesmírně dařilo a český chmel byl po právu přezdíván zeleným zlatem.

Příznivý vývoj českého chmelařství však narušila zejména 2. světová válka. Po jejím skončení muselo české chmelařství opět nabrat novou sílu.

Export chmele je dnes stále významný. Kupříkladu v roce 2010 bylo z ČR vyvezeno přibližně 4310 tun chmele, což představovalo 55% celkové sklizně. V posledních letech je nejvýznamnějším odběratelem českého chmele Japonsko. V roce 2010 tak putovalo přes 40% exportovaného chmele právě do Japonska.

Chmel národa je tmel

O chmelu, jakožto o zlatu, se mluvilo, nebo spíše zpívalo i ve filmu Starci na chmelu. Je to film, díky kterému máme i my mladší, kteří jsme neměli to „štěstí“ zúčastnit se chmelových brigád, představu o tom, jak tyto brigády mohly vypadat. Záměrně píši slovo štěstí v uvozovkách, protože ne každý vzpomíná na chmelové brigády s láskou.
Brigádníci v muzikálu režírovaném Ladislavem Rychmanem z roku 1964 zpívají tato slova:
„Myslíme jenom na to, že chmel je naše zlato. Jediné co nám svato, je chmel a jenom chmel. (…) Myslíme jenom na chmel, tak se občane nachmel. Chmel to je naše zlato. Chmel národa je tmel.“

V této písni zazní také vtipné a docela příhodné prohlášení, že „chmel národa je tmel“. A aby ne. Nejen, že v období chmelových brigád při sklizni spojoval tisíce lidí, ale spojuje lidi také přeneseně prostřednictvím piva. Pivo a zejména jeho hojná konzumace snad u všech možných příležitostí, je doménou našeho národa. Přesto, že průměrná spotřeba piva od roku 2005 neustále pozvolna klesá, tak v roce 2010 činila na jednoho obyvatele ČR (včetně dětí) úctyhodných 144 litrů ročně.

Využití chmele

O chmelu se říká, že podporuje dobrý spánek a také příznivě působí v době nervového vypětí. Můžete tak zkusit nacpat chmelové hlávky do polštáře anebo využít chmelový nálev ke koupeli nohou. V některých kuchařkách či knihách o léčitelství můžete narazit také na různé recepty využívající k přípravě pokrmů právě chmel.

Ani přes možné léčebné účinky chmele či snad zajímavé chuťové vlastnosti v jídle, nenachází chmel v těchto oblastech hojné uplatnění. Chmel je zejména používán jako jedna ze tří zásadních surovin pro výrobu piva.

Pivo

Není přesně známo, kdy vzniklo pivo, ani kdy se k jeho výrobě začal používat chmel. Mohlo to být již velmi dávno. Přední světový odborník na pivo Michael Jackson ve své knize Pivní encyklopedie dokonce uvádí, že pivo mohlo vzniknout dříve než chleba. Dodává, že k objevu piva mohlo dojít docela omylem, když napršelo do nádoby s nasbíraným obilím. Namočené obilí potom začalo kvasit a vytvořilo jakýsi kvašený nápoj dříve nepoznané chuti. Předchůdce piva tedy možná vzniknul již před několika tisíci lety – to dnes již přesně asi nikdo nezjistí. Co však víme s jistotou je to, že piva, alespoň ta novější, která se podobou blížila těm dnešním, využívala k dosažení jedinečných chuťových vlastností a nezaměnitelné hořkosti právě chmel. Chmel je tedy kořením piva.
Nebudu se zde rozepisovat o výrobě piva, ale za zmínku jistě stojí i další vlastnosti, které chmel pivu přináší. Je to například konzervace. Že chmel pivo konzervuje, bylo dokázáno například v dobách, kdy bylo pro britské vojsko v tropických koloniích potřeba dopravit pivo. Běžné pivo tuto dlouhou cestu po moři v horkém podnebí nevydrželo, a proto britští sládci upravili své světlé pivo (pale ale) a obohatili ho o alkohol a také o mnohem větší porci chmele. Toto hořké a po chmelu velmi příjemně voňavé pivo již dlouhou cestu do tropů přežilo. Řeč je o pivu typu India pale ale (IPA), které dnes získává na popularitě také u nás a zejména v podání vybraných minipivovarů (i českých) je skutečnou pivní lahůdkou.

K výrobě piva se ve většině případů používá určitým způsobem zpracovaný chmel. Nezpracovaný chmel (sušené chmelové hlávky) se používá jen velmi zřídka. Nejoblíbenější jsou chmelové granule. Granule jsou v podstatě sušený chmel, který je rozemletý a slisovaný do podoby malých válečků. Takovýto zpracovaný chmelový produkt může být také různě upravován, může být měněno jeho složení. Ovšem použití chmelových granulí, u nichž bylo dodatečně synteticky změněno jejich chemické složení, se neslučuje s tradiční výrobou piva. Proto by měly v poctivém pivu být používány pouze granule, které svým složením a obsahem látek odpovídají nezpracovanému hlávkovému chmelu.

První díl článku o chmelu je u konce. Druhý díl se zaměřuje na centrum českého chmelařství - na město Žatec. Dozvíte se něco o městu Žatci a jeho významné chmelařské historii, a chybět nebude ani zmínka o Chrámu chmele a piva, atraktivním turistickém cíli v centru Žatce.

Nezapomeňte si přečíst také druhý díl: Chmel: Žatec – chmelařské centrum pro každého (2. díl)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Chmel: Žatec – chmelařské centrum pro každého (2. díl)

Tags:

historie

lokality

pivo

Tajemná místa Šumavy

Michail Rusin — Thu, 18 Aug 2011 21:29:18 +0000

Některé věci nebo děje nám někdy připadají nepochopitelné... Když se mne letos na jaře zeptal spolupracovník jestli znám Pohádku, celkem bezelstně jsem mu odpověděl jestli chce slyšet nějakou pecku od Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, či od Járy Cimrmana. Nenapadlo mne, že myslí Pohádku s velkým P. Začal mi vypravovat o lokalitě, která leží v šumavských lesích a když pak přidal i o krvavé historii jejích obyvatel, zasadil ve mně semínko touhy poznání.

Pohádka

Přečetl jsem si na netu vše co tam je o Pohádce napsáno. Tedy ve stručnosti o tom, že v usedlosti bydlel i několikanásobný vrah Roubal i o původních majitelích a jejich podivném konci. Protože jezdím na Šumavu už hezkou řádku let, řekl jsem si, že letos se tam podívám. Zvolil jsem cestu kolmo, protože od Srní, přesněji od chaty Forward, kde trávím letní dovolenou, je Pohádka vzdálena asi 40 km, což neujdu, přestože chodec jsem zdatný. Pomocí plánovače tras na mapě jsem si naplánoval cestu. Výchozím bodem, nebo vlastně výjezdním, byla autobusová stanice Čachrov-Gerlova huť, kam jsem se celkem masňácky dopravil se synem i s kolem. Syn šel pak po svých na Černé jezero a já vyrazil za dobrodružstvím do Pohádky.

Letošní léto ústy klasika jest podivné a tak začalo asi po třech kilometrech pršet. Kdo zažil šumavské deště, ví, jak to asi vypadá. Esemeskuji synovi schovaný pod stromem, že se asi vrátím, že to nemá cenu pokračovat, nicméně zvědavost zvítězila a pokračuji i v dešti dále po celkem slušné cestě směr Nový Brunst, U obrázku, Suché studánky, Měštiště. Pro případné mé následovníky uvádím, že je nutno v úrovni Měštiště uhnout ne doleva, ale doprava na neznačenou cestu přes Divišovický les. Toto jsem zjistil, nemaje GPS navigátor, tudíž jsem si podle mapy trochu zajel, ale nevadí. Stále leje, leč to už je skoro jedno, protože člověk leccos překoná. Najednou se přede mnou vlevo otevřel pohled na louku, kde byla boží muka a za nimi................. Pohádka. Ještě podotýkám asi tak 16 km a pokud plánovač tras uvádí cca 55 minut nevěřte, protože na Šumavě vede téměř každá cesta do kopce, takže já to zvládl i s oddechovými pauzami asi tak za dvě hodiny. Pohádka - tedy původem zemědělská usedlost je v žalostném stavu. Polozbořené zbytky budov, okna bez skel, smutný obrázek.

A pokud čtenář dočetl až sem, následuje ta hlavní bomba, ze které jsem dodneška tak trochu paf. Chtěl jsem začít fotit. Musím ještě napsat, že svůj Kodak, tedy foťáček, jsem půjčil synovi, protože on si zapomněl svůj fotoaparát doma. Já tedy měl k dispozici videokameru Toshiba Camileo, s kterou se dalo také fotit. Jaké však bylo mé překvapení, když se stala naprosto neovladatelná!!!!!!!!!!! Přístroj nešel vůbec spustit. Zprvu myslím, že japonští soudruzi udělali někde při konstrukci kamery chybu. Měním tedy baterii a pokouším se znova spustit kameru. NIC, naprosto NIC!!!!! Chci poslat SMS synovi, že jsem na místě, a mobil stejně jako kamera přesto, že ukazuje plný signál, je neovladatelný. Naprostý zmar a nepochopení. Dokonce když nedává údaj ani tachometr na kole - nový, bezdrátový, tak začínám mít velice divný pocit. Jakási směs obavy a strachu z toho místa. Jestliže jiný autor, jiného článku o Pohádce na netu píše, že se musel neustále ohlížet, jako kdyby byl sledován, já pocítil něco podobného a to mi napovídalo, abych jel odtud. Upozorňuji, že jsem totální bezvěrec a technokrat a že co nevidím, nebo na co si nesahnu, tomu nevěřím. Ještě doplňuji, že mám elektrotechnické vzdělání. Nedokončil jsem tedy svůj výzkum, uvnitř nebyl a fotky nemám, což je smůla. Kdybych sem ještě jednou snad jel, přibalím si do batohu asi i faradayovu klec, abych se ochránil před vlivem té síly co na mne pravděpodobně tady zapůsobila. Tolik tedy Pohádka zcela nepohádková. Ještě dodatek - po vzdálení se asi 500 metrů od Pohádky - začalo vše normálně chodit.

Pustiny

Druhé tajemné místo které chci přiblížit jsem objevil při své cestě do Pekla, což je také hezký název což? Nicméně na Peklu nic tajemného krom názvu není. Tak popořádku............ Vyrazil jsem na kole ze Srní. Díky EU je postavena nádherná cyklostezka do Prášil, po které se šlape jedna báseň ač je do kopce, ale to už na Šumavě jinak nebude. Cestou se člověk může kochat nádhernými výhledy do krajiny. Po vyšlapání kopce nad Srním se na rozcestníku Velký Bor vydáme vpravo dolů k řece Křemelné. Je to taková odměna za propocené triko. Bez šlápnutí dojedeme k mostu přes řeku a pokud nikde nebudou v dohledu všudypřítomní strážci NP, tak lze zkusit i trochu rýžovat zlato. Samozřejmě, že je to zakázané a člověk se nestane milionářem, ale............. nešť. Cesta pokračuje opět jak jinak do prudkého stoupáku na bývalou osadu Stodůlky. Pokud je cyklista uvědomělý a vytrvalý, tak mu bude odměnou pohled na Křemelnou tekoucí v údolí. Modrá značka nás vede dál k rozcestníku Malý Babylón. Zde se přidružuje zelená a pokud budeme v cestě pokračovat, tak přijedeme na místo zvané Pustiny.

Je zvláštní, že předešlá Pohádka působí co se místa týká zcela pohádkově a Pustiny nahání tak trochu strach. V lese se totiž najednou objeví malá paseka a na ní stojí taková stavba postavená v prapodivném stylu. Já osobně si myslím, že to byla jakási panská hájovna. V průčelí je podepřená dvěma kulatými sloupy. Zkrátka stavba jakoby přenesená odněkud z hororu, vůbec ne šumavský styl. Po prosekání metrových kopřiv se člověk dostává dovnitř. Vandalové a opuštěnost napáchali své, ale pocitově působí značně stísněně. Rozhlížím se a vidím jedny schody do poschodí a druhé do tmavého otvoru sklepních dveří. Slyším zurčení vody a zjišťuji, že ve sklepě je studánka. Do patra se neodvažuji i proto, že již zvenku budova hrozí zřícením. Tady technika chodí jak z praku, tak fotím. Ve vzduchu cítím jakési napětí a tak jsem celkem rád, že se venku setkávám se svým kolem a mohu pokračovat dále. Kousek od Pustiny stojí za to odbočit k Vintířově skále, odkud je krásný rozhled na Šumavu.

Pochopitelně jsem se zajímal jak je to s ,,myslivnou“. Zjistil jsem, že nyní patří paní, která pracovala u prezidenta Clintona ve státech, bydlí v nedalekém statku, na kterém vlaje americká vlajka. A abych potěšil i ty, kteří mají rádi duchařinu, tak zde údajně chtěli přespat trempíci, které vyplašil zvuk kroků v noci. Urychleně se sbalili a přestože pršelo, dospali v lese. Jak jsem četl, tak to ve zkratce podávám. Já bych tu v noci nepřespal, protože na mne působila tíseň i za slunečného odpoledne.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Tags:

lokality

Pohanské kukule u Hrádku

Leoš Drahota — Thu, 14 Jul 2011 21:25:24 +0000

Zachovalo se u malé jihočeské obce poblíž Trhových Svin pohanské božiště, nebo jde jen o přírodní seskupení výrazných balvanů? Jsou podivně pravidelné vrypy v trojúhelníkovém kameni neznámým pradávným nápisem, nebo jen prasklinami v hornině. Bylo období, kdy se mělo za hotovou věc, že znaky na kameni sdělují přes propast věků něco zásadního a každý z balvanů tzv. jeviště měl svou přesně určenou funkci při vykonávání dávných obřadů starých Doudlebů.

Je chladný podzimní podvečer kdysi dávno před vším co známe, nebo co bylo zaznamenáno do kronik. Nekonečným, ničím nenarušeným zvlněným mořem hustých neprostupných lesů se rozléhá nadržené bučení zubřích býků a starý hladový medvěd dole pod skálou nervózně přešlapuje ze strany na stranu. Nedaleko od něj v malém údolíčku hoří ohně, peče se maso tetřevů a kouř zahalující do bělavých závojů okolní háj mu žene do široce rozevřených nozder neodolatelně dráždivé pachy. Nejraději by se rozeběhl a zmocnil se lačně všeho, po čem jeho prázdné břicho tak touží. Ale bojí se. Tam na mýtině v chatách z proutí a hlíny žijí lidé, kteří mají ostré zbraně a pálící oheň. Musí počkat, je to k nevydržení, ale ví, že jeho chvíle přijde.

Slunce se schovalo za obzor, lesy bez konce se noří do modravého šera a lidé z mýtiny ve skupinách míří k jednomu místu, skrytému v blízkém tmavém háji. Jsou slavnostně oblečeni do dlouhých režných hávů, sepnutých velkými kovovými sponami, nesou zapálené pochodně a mísy plné vybraných pokrmů. Jdou pomalu a vzrušeně si mezi sebou šeptají. Zastavují se pod nevysokou skálou, kde na čerstvě nařezané zelené větve pokládají své dary. Hubený, věkem vysušený stařec předstupuje před ostatní, zády se opírá o vysoký plochý balvan a zdvihá obě paže směrem ke korunám stromů. Ostatní si kolem něj sedají na zem, ti s největšími sponami pak do půlkruhu na přitesané kameny. Pod skálou osvícenou mihotavým plamenem pochodní starý muž dávno zapomenutými slovy žádá lesní duchy i nejvyšší božstva o přízeň. Prosí o dostatek zvěře, o dobrou úrodu a zažehnání nemocí. Na kamennou desku před něj pokládá mladá dívka právě zaříznutého králíka a v jeho krvi, odtékající z ještě se škubajícího tělíčka, namáčí snítky z čarovných bylin. Stařec je bere do dlaní a vyhazuje do kouřem nasyceného povětří. Všichni shromáždění začínají zpívat a tmou se do dalekých hlubin okolních hájů nesou táhlé tóny ponurých písní. Z nedalekého mlází vše pozorují oči nedočkavé šelmy.

Mlha chladného rána se válí po vrcholcích stromů a ke kamennému božišti znovu míří ctihodný stařec. S uspokojením prohlíží prázdné nádoby pod skálou a svému lidu odnáší dobrou zprávu. Bohové a démoni naše dary přijali! Starý medvěd zatím ve svém doupěti konečně nasycen slastně usíná.

Někdy v roce 1906 zaujalo Františka Miroslava Čapka v lese poblíž malé obce Hrádek nedaleko Trhových Svin zvláštní seskupení žulových balvanů. Před rostlou nevysokou skálou tu do jakéhosi půlkruhu leželo, částečně v zemi zapuštěno, asi 10 balvanů. Ze skály pak do půlkruhu vystupoval homolovitý, přes 6 metrů vysoký monolit zvaný Bába a hlavně asi metr od něj stojící, 5 metrů vysoký trojúhelníkový plochý balvan, na první pohled vypadající, jako lidskou rukou vztyčený a menšími kameny zapřený menhir.

Učitel a národopisec František Miroslav Čapek se narodil v roce 1873. Nejprve v Českých Budějovicích a následně v Písku vystudoval reálné gymnázium, poté od roku 1894 učil na obecné škole v Lišově. Byl také poštovním úředníkem a od roku 1919 českobudějovickým městským archivářem. Nakonec však proslul především jako znalec regionální historie, sběratel národopisných materiálů a propagátor významných osobností Jižních Čech. Zemřel roku 1946 v Českých Budějovicích.

Objev záhadné sestavy kamenů v lese u Hrádku, skutečně připomínající jiná existující posvátná božiště pohanů, jistě tohoto badatele a jihočeského patriota nadchl. Možnost přítomnosti takhle staré památky v „jeho kraji“, musela takto založeného člověka velmi vzrušovat. Proto zkoumání tohoto objektu, hledání důkazů, stop a souvislostí, podporujících jeho teorii, napříště věnoval nemálo svého času a úsilí.

V půlkruhovém „jevišti“, jak se začalo místu říkat, o poloměru přibližně 8 metrů, spatřoval významné shromaždiště západoslovanského kmene Doudlebů, kteří tu buď uctívali svá božstva, nebo se radili o správě svého území, či volili své vůdce. Na přitesaných balvanech, rozmístěných okolo báby a trojúhelníkového menhiru podle Čapka mohli sedávat staršinové, aby odtud řídili mimořádné sněmy, na kterých se rozhodovalo o nejdůležitějších záležitostech života místního lidu. Jeviště bylo podle F. M. Čapka i archeologa profesora Jana Peiskra, který božiště také zaníceně zkoumal, původně mnohem rozsáhlejší a počet balvanů, vymezujících půlkruhový, kruhový či eliptický prostor, vyšší. Celá sestava byla podle tohoto výzkumníka mnohem členitější a každý z kamenů, dnes se tu bez řádu povalujících, měl své přesné místo a určení. V pětibokém, hrubě přitesaném plochém kameni, ležícím pod svahem asi 30 metrů od čelního monolitu, viděl například profesor Peiskr sesutou desku stolce, sloužícího starým Slovanům k obřadnímu uvádění kmenových vůdců do funkce. Průběh jednoho takového obřadu se nám zachoval v popisu, pocházejícím ze švédské Upsaly.

Poblíže Upsaly scházeli se voličové na louce Mora. Na ni kladli staré kameny, mezi nimi 1 veliký a na něj povýšen nový král. Odsud zvedli ho na ramennou a ukazovali všemu lidu. Olans Magnus vypráví: Kol kamene Mora leží 12 něco menších kamenů, upevněných v zemi. Tam scházejí se říšští hodnostáři a jeden z nich vykládá lidu, jak je důležito pro bezpečnost státu i obyvatel zvolit sobě krále ...

Podobný obřad však známe i z naší historie, vždyť na kamenném stolci se ujímali vlády nad zemí také česká knížata.

Český rituál stanovil, že nový náčelník národa, kněz či kníže, kdykoliv se ujímal vlády, býval na Vyšehradě přiveden ke kamennému stolci a to v obvyklém oděvu selském, a ukázány mu lyčené střevíce i selská mošna Přemyslova na znamení, že knížata pocházejí z lidu prostého. Slíbiv přísežně kolem stolce postaveným lechům, že bude zachovávati ústavu, t. j. právo a mrav, byl oděn v roucho knížecí, načež teprve bylo mu lidem holdováno. Tak byl povolán na stolec Přemysl Oráč i jeho nástupci, až při korunovaci Václava I. syna Přemysla I., prováděné mohučským arcibiskupem, byl tento starobylý obyčej zhrdlými pány zúmyslně vynechán.

Oba hrádecké monolity, stojící v čele pomyslného půlkruhu by podle Čapka mohly symbolizovat také nejvyšší božstva kmene a i díky blízkému okolí, opředenému množstvím hodně starých pověstí se domnívá, že se jeviště původně nacházelo uvnitř posvátného háje. Háje, který jak se zdá, se stal posléze jakýmsi místem prolínání mezi starým a novým. Snad i díky tomu, že to staré – pohanské tu zůstávalo v povědomí lidí déle, než v jiných krajích.

Na kopci dnes zvaném Kostelík, zdvihajícím se východně od jeviště, sídlil prý v dávných dobách Černoboh, na vrchu Dubí či Dubík, jižně od jeviště zase Světloboh. Dvě božstva, dva póly moci, světlo a tma, dobro a zlo. Dva sousední kopce a někde mezi nimi naše božiště. Když se do kraje přikradla víra v jednoho boha, byla k potlačení sil starých božstev a hlavně víry lidí v ně postavena na kopci patřícím odnepaměti Černobohu malá kaple Panny Marie Sněžné. Na spojnici Kostelíku a vrchu Dubí stávala zase skála, zvaná Bludný či Čertův kámen, uprostřed jehož temene bývala oválná prohlubeň, v které divé ženy udržovaly věčnou vodu. Podle jiné a asi novější pověsti však chodila do prohlubně koupat Ježíška panenka Maria. Kámen už není, neboť jej kdysi kameník Studený z Rejt použil na výrobu žlabů a schodů. Pohanská i křesťanská legenda tu však mezi sebou soupeří dál. Jiný kámen, opředený dávnou pověstí stále ještě stojí na svém místě. U paty Dubíku, u cesty od Bukové, leží tzv. Kámen s bičem. Prý v něm byla vtělena Panna Marie a pohani do ní šlehali bičem. Při jednom zvlášť nenávistném úderu se bič nevěřících přerazil a rána v kameni jako hluboká jizva zkameněla. To je další příběh vyprávějící o souboji dvou nesourodých světů, které se tu prolnuly a nezáleží příliš na tom, že je jizva ve skutečnosti jen trhlinou v žule, zacelená křemennou mízou.

Kaple na Kostelíku byla nakonec někdy po roce 1786 zrušena, jakoby sem nepatřila. Na jejím místě pak byla roku 1904 postavena alespoň malá žulová boží muka, snad aby Černoboh nezačal zase vystrkovat růžky.

A samotné božiště? Nepatří jeho pohanský původ také jen do říše legend a nejedná se ve skutečnosti jen o náhodné přírodní seskupení balvanů, oddělených erozí od mateřské skály? František Miroslav Čapek si byl po jednom vydatném přívalovém dešti v roce 1929 jist, že našel důkaz o výjimečnosti a posvátnosti tohoto místa.

Až tu sama příroda přispěla. Velké deště před 3 lety strhly mech z tříbokého kamene a na něm objevily se dosud neznámé črty, nejpodstatnější to část celé věci. Tím vzpružen a přesvědčen, ač ještě nyní někteří mi tvrdili, že črty jsou přirozené trhliny, odhodlal jsem se ke zveřejnění celé věci, naděje se, že povolaným činitelům podaří se podstatu její konečně rozřešiti.

Ano na prvním z kamenů, počítáno z leva při pohledu k menhiru a bábě, objevil se pod odpadlým mechem „nápis“, který teprve celé jeviště náležitě proslavil. Na rovné vnitřní ploše asi metrového trojúhelníkového kamene spatřilo světlo světa několik do řady orientovaných, přibližně centimetr hlubokých vrypů, znaků, run, prasklin či čar, které začaly neobyčejně dráždit představivost mnohých badatelů, vědců, mystiků a kryptologů. Kolik se jich však u jeviště sešlo, tolik se následně objevilo variant znění „nápisu“ i jeho významu. ILLYXX, IILVXVX, XIINXUX, WIINKUX, WILLYYUX, KAKNUX, IILV)(V)(, KUKULE, CUCULSI či CVCVLLE četli mnozí z kamene, zatímco jiní tvrdili, že jde jen o náhodné dílo přírody.

Archeolog Phdr. Karel Sklenář ve své knize „Slepé uličky archeologie“ označuje jeviště u Hrádku za útvar vzniklý přirozeným zvětráváním žulových balvanů a nápis na kameni za praskliny způsobené vodou a mrazem. Stejný názor má pak i většina vědců, přestože k řádnému výzkumu lokality nikdy nedošlo.

František Miroslav Čapek už ale nepochyboval a v roce 1933 vydal vlastním nákladem publikaci „Vzácná památka v jihočeském Doudlebsku“. Byl si jistý pravostí pohanského božiště a vybízel odborníky, aby jeviště podrobili serióznímu vědeckému průzkumu. V roce 1938 žádá dokonce Národohospodářský sbor jihočeský Státní archeologický ústav písemně o vědecké posouzení lokality, ke kterému však nikdy nedošlo a tak zkoumání jeviště zůstalo i nadále na laických badatelích. Ti pak toužili především odhalit znění vzkazu, promlouvajícího k nám možná ze samého počátku osídlení tohoto kraje.

Co by však mohly záhadné znaky na kameni znamenat a kdo je do žuly vůbec vepsal? Přestože, nebo možná právě proto, že nápis zdánlivě nedává na první pohled žádný význam, neváhají různí luštitelé pustit svou fantazii z uzdy. Romantický archeolog ThDr. František Přikryl četl nápis jako KUKULSI – kukulka čili kukačka, pták který byl pro staré Slovany symbolem smrti. Božiště by pak mohlo být posvátným pohřebištěm, či místem, kde si muži slibovali věrnost ve jménu nejvyššího majestátu smrti. Místní obyvatelé zase dříve věřili, že celé jeviště je velkolepým hrobem pohanského vojvody a někde pod kameny se skrývá zlatý poklad. Nápis byl přisuzován Slovanům, Keltům, Germánům, ale i Římanům. Do Jižních Čech vedly jejich cesty z Vídně či Lince při jejich tažení proti markomanskému králi Marobodovi a na kameni u Hrádku mohli zanechat svou vizitku: X. četa vojenských vysloužilců, X. setiny V. pluku illyrských legií (decima manipula veteranorum decimae cohortis guintae legionis illyricae).

Etymolog Alois Ernst Milz viděl v nápisu, čteném odzadu, slovo CVCVLLE, neboli kukle, kuchle – kuchyňka. Že by však právě toto místo sloužilo pohanům k vaření pokrmů? Ne! Toto prosté slovo lze chápat i vznešeněji. Šlo prý ve skutečnosti o poustevnu druida, který zde „vařil“ léčivé lektvary a prováděl magické rituály, zajišťující jeho lidu harmonické soužití s bohy. Jen z trochu jiného úhlu pak můžeme číst IILV)(V)(, kdy )( je zrcadlové C – tedy K a dvě II jsou písmenem H bez spojovací příčky, což v řecké abecedě značí Éta, neboli E. Pozpátku tedy KUKULE jako kapuce, kukla, plášť do nepohody, mnišská kutna. A jsme zase u mnicha, poustevníka, svatého muže, poustevny.

K této interpretaci se přiklání i ing. Pavel Kozák. Je si vědom, že runy neměly znak V a Germán tesající tento nápis by musel použít tzv. alpských znaků. Kelti, kteří neměli své vlastní písmo, pak mohli skutečně použít řeckou abecedu, kterou znali. Pavel Kozák se domnívá, že božiště mohlo být již před několika tisíci lety uvedeno do funkce - iniciováno „zviditelněním něčeho, co muselo být pro tehdejší lidi vesmírným božstvem, i když šlo nejspíše o bytost přece jen nižší úrovně. Dnes bychom ji asi označili za mimozemšťana.“

Ano až takhle daleko jde ing. Pavel Kozák. Kamenem podle tohoto publicisty prochází vertikální přímka, která kromě provozování tzv. bílé magie umožňovala druidovi „mentální spojení s kosmem, jeho informačním polem a jeho hodně vysokými duchovními bytostmi.“ Kladná energie božiště je podle Kozákových měření vyvažována bodem se zápornou energií, nacházejícím se asi třicet metrů dál na skalnatém hřebeni. Místo, kde stojí boží muka, prý pak nese také určitý, ale nižší energetický náboj.

Pokud by měl ing. Pavel Kozák pravdu, šlo by o opravdu starou pohanskou přírodní svatyni a slovanský kmen Doudlebů nebyl prvním, kdo jí využíval. Doudlebové totiž přišli do Jižní Čech až v pátém či šestém století našeho letopočtu a dá se proto předpokládat, že božiště převzali po svých předchůdcích. Podle Františka Miroslava Čapka je však možné, že jej pro své náboženské obřady využívali až do 12. století. Měli díky své potřebnosti v oblasti, ať už jako strážci hranic či správci odlehlého území s fungující mocenskou strukturou, založenou na vlastních kmenových vůdcích, dostatek volnosti, aby mohli dál uctívat svá božstva. Teprve Břetislav II. ve svém zápalu pro netolerantní západní latinsko-německou formu křesťanství začal likvidovat vše, co by jen vzdáleně připomínalo stará náboženství. Nemilosrdně odstraňoval veškeré pohanské bůžky, modly, mohyly a zvyky pohanů. Kácel posvátné kameny, stromy i háje, boural svatyně a na jejich místě stavěl křesťanské kaple či alespoň kříže. Zrušil dokonce i slovanské bohoslužby, konající se až do jeho zásahu v Sázavském klášteře. Na Doudlebském hradě byl na místě pohanské ústřední božnice postaven první dřevěný kostelík a přestože prostý lid si nadále uchovával své zvyky a svá božstva, do kraje se začal vkrádat nový duchovní element. Sousední území připadla cizí šlechtě a znamení kříže pomalu ale jistě pronikalo do všech, i těch nejzapadlejších koutů Jižních Čech.

A přece podle všeho ještě na počátku 20. století žila v povědomí místních zvláštní úcta k místu, které je na první pohled zajímavé jen neobvyklým seskupením žulových balvanů. Podívám-li se okem nezaujatým na údajný nápis na trojúhelníkovém kameni, vidím jen pár něco přes 20 centimetrů dlouhých prasklin v žíle horniny, která je trochu jiná, světlejší než zbytek kamene. Říkám si, že v monolitu vzniklo díky různému složení hornin napětí, žíla popraskala, zapracovala voda, mráz a vznikly tak „znaky“. Jako nepřirozená a snad rukou člověka stvořená mi spíše připadá jakási vlna či rýha ve tvaru fajfky, nacházející se nad „nápisem“ ve vrcholu trojúhelníku, ale kdo ví. Jako indicie, nasvědčující tomu, že se skutečně mohlo jednat o místo se zvláštním významem pro dávné pohanské kmeny, mi nepřijde ani nápis, ani menhiru podobný obrovský trojúhelníkový plochý balvan, postavený téměř kolmo k zemi, ale právě to zvláštní povědomí místních lidí, kteří k místu chovají podivný respekt. František Miroslav Čapek vypráví, jak ženy nosily květiny, svaté obrázky a jiné „obětiny“ k božím mukám, postaveným na místě kaple a poté se vždy při návratu do vsi zastavili u božiště, kde stanuli ke chvilce zvláštního bojácného rozjímání. Jako by cítily dávnou posvátnost sestavy kamenů, jakoby se snažily pochopit dávno zaniklé kulty předků, s nimiž byly přes staletí spojeny neviditelnou nití kontinuality.

Ještě na počátku 20. století však vypadalo jeviště trochu jinak. Na fotografiích, které pořídil F. M. Čapek, vyčnívají kameny z lesní půdy mnohem větším objemem, je jich tu víc a jimi vymezený půlkruh je také daleko zřetelnější. Bylo tehdy asi mnohem snazší než dnes uvěřit, že je tato žulová sestava dílem člověka. Navíc velmi podobně uspořádaná božiště pohané opravdu stavěli, jak je vidět na fotografii z německého Lüneburgu. Pokud se podoba tohoto místa takto výrazně změnila během posledního století, jak potom mohlo vypadat před tisícem let?

Kdyby tedy šlo skutečně o dávné pohanské božiště, nepřipadá mi pravděpodobné, že by bylo využíváno Slovany v období od 6. do 12. století. Myslím si, že by v takovém případě bylo více kultivované, více přizpůsobené účelu pořádání shromáždění či uctívání bohů. Snad by zde byly zbytky zdí, terasy, valů, nebo alespoň řemeslně kvalitně opracované balvany. Vždyť tou dobou se již na několika místech v Jižních Čechách stavěly středověké kamenné hrady. Je proto asi věrohodnější, že by se mohlo jednat o svatyni předslovanskou, snad keltskou či germánskou a staří Doudlebové ji jen z respektu či možná také pověrčivosti udržovali v dobrém stavu, jako jakousi mystickou historickou památku.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Starý hrnec v Českém Ráji

Stará Kouřim

Tags:

historické objekty

lokality

Vody prostá Hostivařská přehrada

Leoš Drahota — Sun, 01 May 2011 12:26:54 +0000

Jedno z nejpopulárnějších rekreačních center hlavního města letos nebude Pražanům k dispozici. Hostivařská přehrada, sloužící v parních letních dnech především jako koupaliště, zůstane až do konce roku bez vody. V rámci právě probíhající rekultivace přehradní nádrže byla již na podzim loňského roku vypuštěna, aby mohla být zbavena nahromaděných odpadků a hlavně 50 let starých sedimentů.

Byl horký jarní den, a já se ze zvědavosti přišel podívat, jak vypadá vypuštěná Hostivařská přehrada. Poblíž hráze jsem opustil chodník, kopírující pravý břeh přehradního jezera a sestoupil do široké vyschlé pánve, skrývající se za normálního stavu pod hladinou vody. Těsně před hrází si poblíž jedné z posledních zbývajících „louží“ hráli tři děti a zkoušeli pevnost suché krusty, pod kterou se skrývalo stále ještě vodou nasycené zrádné bahno. Jeden z kluků zašel příliš blízko k louži a krusta pod jeho nohama povolila. Probořil se do mazlavého černého blátíčka až do půlky stehen a já si v první chvíli pomyslel, že se z té zrádné pasti nemůže bez pomoci dospělého dostat. Kluk se však začal smát, statečně tahal nohy z bahna a viditelně si to užíval. Když však hledal kdesi pod sebou v páchnoucí přilnavé hmotě svou botu, kterou mu bahno vyzulo, ztratil rovnováhu, padl na bok a zabořil se do naplavenin až skoro po pás. To už s hrůzou z koruny hráze pozorovala jedna žena, zřejmě matka hrajících si dětí a divokým pokřikem se snažila v blátě se rochnícího potomka zahnat ze dna jezera. Ten se však evidentně dobře bavil a jemu ani ostatním dvěma dětem se z tak zábavného místa vůbec nechtělo. Opustili zrádnou louži a zamířili o kus dál zkoumat další zajímavosti bývalého dna. Matce nezbylo, než si pro bahnem obalené ratolesti do nejhlubšího místa nádrže osobně sestoupit. Věřím, že se jí hlavně vůbec nelíbila představa, jak pere smrduté zabahněné svršky malých průzkumníků. Jak však děti názorně ukázaly, asi opravdu přišel čas dno jezera vyčistit.

Nápad na výstavbu hráze na potoce Botič pochází prý už z roku 1906. Plány pro dnes existující vodní dílo Hostivař však začaly vznikat až v roce 1958 a samotná stavba byla národním podnikem Armabeton realizována v letech 1961 - 1963. Spolu se založením Hostivařského lesoparku bylo romantické údolí Botiče zatopeno díky 16 metrů vysoké a 117 metrů dlouhé hrázi, sypané z písčitých hlín. Proti vodní erozi byla návodní strana díla zpevněna betonovými tvárnicemi, koruna hráze, široká 3,5 metru, zakončena vlnolamem a zábradlím. Při normálním stavu je udržován objem vody v nádrži na 1310 000 m krychlových, přičemž vodní hladina pokrývá plochu necelých 40 hektarů. Vzdutí vody je dlouhé 2,6 km, šířka jezera až 300 metrů. Maximální hloubka vody je pak 12 metrů. Pokud však přehrada slouží při povodňové situaci k regulaci průtoku Botiče, může nádrž v extrémním případě pojmout až 2448 000 metrů krychlových a plocha jezera se zvětší zhruba na 50 hektarů. Hráz je tak schopná účinně chránit níže položenou zástavbu Záběhlic, Michle či Nuslí.

Kráčel jsem zvolna podél Botiče, který se znovu po dlouhé době vrátil do podoby malé říčky. Okolo mě se rozprostírala pustá pouštní krajina, ale i nyní se díky stále viditelným stopám dalo docela dobře představit, jak to tu vypadalo před zatopením. Řady mohutných pařezů jasně ukazovaly, kde dříve stávalo stinné stromořadí, zpevněný nízký val zase býval vycházkovou stezkou. Dodnes jsou dobře patrné základy stavení, která tu stávala, staré schody i mnohé předměty, jejichž části vykukují ze zaschlého bahna. Bohužel je tu k vidění také mnohé z toho, co do již existujícího jezera vhodili rekreující se Pražané. Především skleněných střepů tu leží i trčí neuvěřitelné množství a to i v místech mělkých a velmi blízkých břehům. Další pádný důvod, proč dno vyčistit.

Údolí Botiče prý bylo k odpočinku a koupání využíváno dávno před vznikem nádrže. Lidé se mezi vrbičkami osvěžovali v chladném proudu meandrujícího potoka, později si tu sportovní spolky vybudovaly přírodní koupaliště, jehož provoz však často přerušovaly ničivé povodně. Již od roku 1734 je v dnes zatopené lokalitě zmiňován Mochův mlýn, který později sloužil jako výletní restaurace. To muselo být velmi příjemné místo! V současnosti mohou pláže Hostivařské přehrady pojmout v letních měsících až 15 000 koupáníchtivých návštěvníků. Celé okolí nádrže však nabízí mnoho dalších možností, jak tu dnes již vlastně v centru velkoměsta příjemně využít volný čas. Velmi početnou skupinou, která tráví na březích jezera dlouhé hodiny, jsou rybáři. A asi dobře vědí proč.

Při výlovu, který v říjnu 2010 předcházel vypouštění přehrady, bylo z nádrže „vytěženo“ na 288,5 q ryb. Mezi do ostatních pražských revírů přestěhovanými rybami byl například i sumec velký, měřící 243 cm a vážící 93,5 kg. Rybáři vytáhli z „Pražského Balatonu“ i 120-ti centimetrového tolstolobika či 95-ti centimetrového candáta. Ročně rybáři z jezera vyloví na 5000 kaprů, 2500 cejnů, 300 úhořů či 500 – 900 kusů dravých ryb. Celkem trpělivým mužům na skládacích židličkách ročně skočí na háček přes 11000 kg ryb. Rybolov je tu povolen celoročně, rybáři však nesmí do blízkosti hráze, či do oploceného prostoru na levém břehu. Zakázáno je také lovit přívlačí, z loděk, či zavážení návnad. Hned po opětovném napuštění nádrže mají být ryby do jezera znovu vysazeny, včetně velkých dravých ryb, které jsou k tomuto účelu odchovávány již v trofejních velikostech.

Slunce pražilo a já pokračoval v cestě po dně jezera. Minul jsem místo, kde na počátku letošního roku zde pracující geodeti našli tělo neznámého mrtvého muže, který podle vyjádření pražské policie ležel v bahně poblíž toku Botiče již několik týdnů. I taková smutná tajemství někdy skrývají dna jezer. Došel jsem až k ostrožně, přibližně rozdělující nádrž na dvě půlky a uviděl před sebou pro změnu jednolitou velkou zelenou plochu. Zřejmě díky dřívějšímu odvodnění této části nádrže se tu stačilo uchytit velké množství náletových dřevin a čerstvě olistěné až dvoumetrové proutky pokryly celou plochu této části jezerní pánve. Z výšky kopírujícího chodníku tak Botič vypadal jako divoká řeka, prodírající se severským lesem. Minul jsem také nudistickou pláž, kde se na trávníku nudilo několik prvních neoblečených rekreantů a vůbec jim zdá se nevadilo, že nebylo kde následně zchladit rozpálenou kůži. Jen kousek od nich se pak již bagr pilně prokousával vrstvou bahna a dělal tak cestu nákladním vozům, posunujícím se pomalu v závěsu. Hydraulickým ramenem sundávali dělníci z návěsů aut železné panely a stavěly z nich středem pánve cestu, po které se zřejmě bude vybagrované bahno odvážet.

Odvézt by se ho ze dna vypuštěného jezera mělo na 200 000 metrů krychlových. Vrstva nežádoucích naplavenin je místy až 2,7 metrů mocná a mimo jiné je zodpovědná za to, že je v rámci Prahy Hostivařská přehrada v letních měsících nejvíce zamořená sinicemi. I to je jeden z hlavních důvodů, proč se magistrát rozhodl do vyčištění nádrže investovat asi 148 miliónů korun. Při revitalizaci nádrže a jejích břehů se počítá také s vybudováním tří ostrůvků, které by se měly stát útočištěm obojživelníků a vodomilných ptáků.

Došel jsem do míst, kde se ještě před rokem Botič v jakési miniaturní deltě vléval do rozlehlého jezera. Rostly tu tehdy mohutné polštáře vysokého rákosí, klid ze všech stran stromy chráněné laguny vyhledávali vodní ptáci, rybí potěr i barevné vážky. Teď tudy vedla cesta z panelů, zarůstající vitálním plevelem a kouzlo zmizelého mokřadu bylo pryč. Tak uvidíme, jak se Hostivařská přehrada změní, až bude znovu napuštěna a její ostrůvky osídlí kachny, labutě a volavky. Snad odbahnění proběhne podle plánu a v zimě už bude možné obut brusle a projet se po zamrzlé hladině nově napouštěné nádrže. Mě po cestě vyprahlou pustinou jezerního dna docela vyschlo a tak jsem hned u bývalé delty s velkou chutí zašel do přilehlé taverny a dal si lobkovického Démona. Sedl jsem si s ním do stínu stromů a udělalo se mi u vypuštěné Hostivařské přehrady dobře.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

přehrady