Moskyt - Příroda a krajina

Svatováclavský dub

Leoš Drahota — Wed, 06 Sep 2017 09:25:17 +0000

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Jeden z nejváženějších památných stromů na našem území roste ve středočeském Stochově poblíž Kladna. Jeho stáří je odborníky odhadováno na 700 až 900 let. Jeho obvod je v současnosti již prakticky neměřitelný, neboť dutý a rozpadající se kmen už vlastně žádný klasický obvod nemá. V roce 1913 je ale udáváno 720cm, v roce 1994 již 879 cm.

Koruna dubu je dnes tvořena prakticky jedinou živou větví, kmen je poznamenán snad všemi vlivy, které ho během mnoha staletí mohly poznamenat. Pahýly dávno odumřelých větví se změnily v duté tmavé krátery, části zbavené kůry odhalují otvůrky a tunýlky po larvách brouků, živících se tlejícím dřevem. Na pni najdeme i do dřeva zapuštěnou kapličku, ve které kdysi postávala soška bolestné Panny Marie. Jedna strana kmene je pak zcela otevřená a odhaluje, že ten je dnes již jen pouhým prázdným pláštěm, kdysi mohutného těla.

Je obdivuhodné, že strom stále žije. Že se ta jediná větev každého jara znovu a znovu zazelená a navzdory věku, zchátralosti a snad i přírodním zákonům to nechce vzdát. V souvislosti se všemi příběhy, které se o dubu vypráví, je pak pohled na tu touhu po životě téměř povznášející.

Podle několika verzí staré pověsti byl strom zasazen v roce 903 při narození patrona České země Svatého Václava. Zasazen byl možná jeho babičkou sv. Ludmilou, možná Václavovou chůvou, žoldnéřem, či prostým pastýřem, který byl náhodou svědkem příchodu knížete na svět. Stalo se tak dle prastarého pohanského zvyku, podle kterého takový počin ke zrození člověka patří a podle něhož je pak takový životní strom s osudem té osoby zvláštním způsobem navždy spjat.

Dub byl spolu s lípou v těch dobách považován za náš národní strom. Dub byl symbolem mužské síly a bojovnosti, lípa pak spíše symbolem ženského prvku. Dub uctívali i Germáni a postupem času, snad i díky jejich rozpínavosti, u nás poněkud upadl v nemilost. Teprve však až na Všeslovanském sjezdu v Praze, v roce 1848, se stromem všech Slovanů oficiálně stala lípa.

Kněžna Drahomíra prý porodila Václava, když zrovna se svým mužem knížetem Vratislavem a jejich družinou naháněla při lovecké výpravě divokou zvěř v lesích okolo dnešního Stochova. Když na ní náhle přišly porodní bolesti, uchýlila se na zdejší přemyslovské hradiště a zakrátko povila chlapce, jehož čekala velká budoucnost. Když se tu radostnou novinu dozvěděla Václavova babička Ludmila, přispěchala na stochovský hrad a na konci tehdejšího nádvoří zasadila k připomínce té významné události tenký dubový proutek. Ač sama již pokřtěná, učinila tak podle pohanského zvyku, neboť tyto staré obyčeje stále ctila. „Na památku toho šťastného dne, kterého jsi mně, Hospodine, popřál se dočkati, sázím tento proutek s pevnou důvěrou v Tebe, že mně milostivě popřeješ i té radosti se dočkati, by jako to dítě právě svůj počíná život, tak i tento proutek v této zemi své nové žití počal.“ pravila prý šťastná babička a tak se i stalo.

Již druhého dne proutek ozdobily první malé lístečky a Svatá Ludmila, když to spatřila, nařídila, aby byl malý doubek každý den zaléván vodou, v které koupali vnuka Václava. Když pak dub trochu povyrostl, sušily prý chůvy na jeho větvích Václavovy pleny a protože chův bylo na sto, dostalo hradiště a později i městečko jméno Stochov.

Proutek ale mohla ke slávě narození nového knížete zasadit také jeho chůva, jak praví jiná pověst, žoldnéř, který do země zapíchl dubové kopí, či pastýř, který hnal kolem stádo, když právě chůva vynášela vodu od porodu. Jakmile slyšel o narození Václava, zanořil prý do půdy svou ferulu a prorokoval „Jako tato hůl vyžene kořeny, bude se zelenati a svými větvemi bude stíniti daleko široko, tak bude jednou zářiti sláva a čest mladistvého knížete na zemi.“

Ať již to bylo tak nebo jinak, faktem zůstává, že se doubek ujal a stal se z něj v průběhu věků statný obr. Uctívaný obr. Lidé sbírali žaludy spadlé ze stromu a dávali je na pátku poutníkům, či z nich splétali růžence. Kůru posvátného stromu loupali, neboť věřili, že má léčivé účinky. Především prý pomáhala od bolení zubů. Mnozí toužili po zanechání stopy na slavném stromě a tak do jeho kmene vyřezávali své iniciály, srdíčka či křížky. A dub trpěl. Nakonec musel být ohrazen kovaným plůtkem, který starce chrání dodnes.

V roce 1887 byla z milodarů pořízena socha Svatého Václava a instalována vedle kmene dubu. Pískovcovou skulpturu vytesal sochař F. Kříž a její transport na místo určení byl velkou událostí. Celou trasu lemovaly zástupy lidí a vzdávali soše světce hold. Ve Stochově jí pak přivítala střelba z hmoždířů a údery zvonů. Po sv. Duchu byla socha slavnostně posvěcena monsignorem J. Kandlerem a děkanem Slánským. Oslavování památného dubu přetrvalo i do dnešních dnů. Každoročně ke stromu 28. září na Svatováclavské posvícení zamíří průvod a konají se tu velkolepé oslavy.

O dubu ve Stochově se odedávna vyprávělo, že od jeho kořenů vede podzemní chodba až k novostrašecké Mariánské kapličce. Na přelomu 19. a 20. století se pak prý poblíž dubu propadla veřejná silnice a ti co poté slezli po žebříku vzniklým otvorem dolů tvrdili, že se skutečně ocitli v chodbě ubíhající do dáli.

Ať již je Svatováclavský dub letní starý 1114 let nebo jen 700, je to bezesporu strom úctyhodný. A i když už není v nejlepší kondici, stále vytrvale vypíná k obloze alespoň jednu zelenou ratolest. Pamatuje časy, které si neumíme ani představit, časy, o kterých se nám dochovaly spíše jen pověsti než historická fakta. Doufejme, že tu s námi ještě chvilku vydrží, i když jsme se k němu nechovali vždy úplně pěkně a bude nám připomínat kam sahají naše kořeny, tradice a jejich počátky.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Džbánský buk se loučí

Klokočovská Královská lípa

Žižkův dub

Tags:

historie

pověsti legendy

příroda

stromy

Džbánský buk se loučí

Leoš Drahota — Sat, 04 Mar 2017 17:08:47 +0000

Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má mezi ostatními buky na našem území výsadní postavení. Je prý nejhezčí a já s tím rád souhlasím. Viděl jsem ho zahaleného v zeleném hávu, teď jsem chtěl spatřit nahou strukturu jeho koruny, bohatý pletenec všech jeho větví a větviček. Možná už tu možnost nebudu mít dlouho.

Podle mnohých nejkrásnější buk České republiky zřejmě umírá. Vyrostl na louce nad Mšeckými Žehrovicemi nedaleko Nového Strašecí a dělal tu lidem společnost více než 350 let. Jeho mohutná rozložitá koruna je širší než vyšší, jeho kmen je hluboce zvrásněn a doširoka roztažené kořeny jej pevně kotví ve svahu nad vesnicí. Tato vyvýšená poloha navíc umocňuje majestátnost tohoto solitéru a nepochybně přitahuje člověka už jenom proto, že je odtud ze stínu starého velikánu pěkný rozhled do kraje.

Výška Džbánského buku prý činí 21 metrů, obvod kmene měřený 1,3 metru nad zemí 526 cm. To ale asi není podstatné. Tento buk netrhá tabulkové rekordy, ke stromu se pokud vím, neváže žádná významná pověst ani historická událost. Jeho výjimečná hodnota je dána tím jak obohacuje krajinu a lidi v ní. Myslím, že místo, které stíní svou korunou, bylo a je hojně vyhledáváno k odpočinku, ke spočinutí, k zamyšlení a k dobití pozitivní energie. Od roku 1978 je buk chráněn státem jako památný strom, od roku 1994 stojí na území Přírodního parku Džbán.

Čas vyměřený tomuto buku na našem světě ale zdá se pomalu končí. Buky obvykle nebývají tak dlouhověké jako tisy, duby či lípy. A tenhle Džbánský se teď, jak to tak vypadá, s námi po „pouhých“ tři sta padesáti letech loučí. Odpadávají mu větve (i mnohatunové), velká část koruny ztrácí vitalitu, z trouchnivějícího kmene se odlupuje kůra. Starého velikána požírají dřevokazné houby a hmyz. To nové živé si bere energii a hmotu umírajícího a zřejmě již není v lidských silách tomu zabránit. V minulosti byly malými stříškami zakryty trhliny v kmeni a zřejmě to stromu prodloužilo život. Teď již mu asi pomoci není. Přišel jeho čas a jakoby na znamení podvolení se osudu obr nedávno odhodil jednu ze svých nejsilnějších větví.

Louka nad Mšeckými Žehrovicemi již v brzké době ztratí svou dominantu. Lidé z kraje oblíbený strom a všichni část krásy, která tu byla po staletí přítomná. Pokud tedy ještě chcete na vlastní oči spatřit náš nejkrásnější buk, dlouho neváhejte. Když jsem v podvečer od umírajícího velikána odcházel, všiml jsem si, že to od východu proti nízko plujícímu slunci skoro vypadá, jako by strom svou od koruny odstávající větví mával na rozloučenou.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Klokočovská Královská lípa

Tags:

Život jednoho skalního okna

Miroslava Havlíková — Thu, 19 Mar 2015 08:41:59 +0000

Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již dlouhá léta a je jich více, než si člověk zpočátku uvědomuje. K některým vedla cesta trnitá, o to větší radost jsem měla z jejich objevení. Mnohé jsou zakresleny v mapách a můžete se u nich potkat se spřízněnou duší. A ta největší, jejíž historie je spjata s námi všemi, se stala předmětem velkého byznysu. Jsou tady odnepaměti. V přítomnosti u nich prožíváme chvíle někdy pohody a spokojenosti, jindy smutku, ale budoucnost neznáme. Teď však chci vyprávět příběh trochu jiný…

Byla to taková zvláštní doba, v práci práce nad hlavu a v osobním životě zlom a velké citové vakuum. Navíc mi onemocněla maminka a té naděje už moc nezbývalo….. Vracela jsem se do přírody, jak to jen šlo, a hledala v ní posilu a útěchu.

Když jsem si začátkem devadesátých let minulého století odskočila při jednom výletu poblíž Kosti do lesa, netušila jsem, jaké pozoruhodné události zde budu svědkem. Přístupová komunikace od zrekultivovaného písečného lomu tady ústila na silnici u nevysokého skalního výchozu. Později se z něho vyvrátil strom, vzniklý otvor jej rozdělil na dvě části a časem se i rozšiřoval.

Ve skalním bloku blíže k silnici jsem při jedné z dalších zastávek v roce 1994 zpozorovala malou díru skrz naskrz. Fotku z tohoto období bohužel nemám. Digitály ještě nebyly a zárodek příštího okna nebyl příliš patrný. Pak přešlo pár klidnějších let, v nichž se poměrně rychle zvětšoval a upoutával moji pozornost. Vždyť jiná skalní okna a brány, ke kterým se i opakovaně vracím, zůstávají naštěstí víceméně stejná.

Zastavovala jsem se tam často. Pohladila jsem skálu, již jsem vnímala jako jistotu, když mi odcházel i táta, který se nedočkal ani narození vnučky. Po čase přibyl vnouček a hned mi sluníčko svítilo zase radostněji. V roce 2007 bylo okénkem vidět již docela dobře, ale dětská hlavička by ještě neprošla. V roce 2011 už ano, i když tady chybí na fotce měřítko. Krásná nažloutlá skála byla svědkem našich her, chodili jsme kolem na houby a na borůvky. A čas běžel, děti povyrostly, a když se jí člověk dotkl, písek se drolil a opadával….

Poslední fotografii okna mám z května 2013. Skalní blok s oknem byl kompletní ještě 4. srpna 2013, ale když jsem jela kolem za čtrnáct dní, nevěřila jsem svým očím při pohledu na rozvaliny a kamennou spoušť. Nade vším převládl pocit smutku a zmaru. Těžko říci, zda se jen naplnil čas vyměřený geologickými hodinami nebo jestli napomohl člověk, třeba i ohněm, jehož stopy zůstaly v těsné blízkosti skály. A ten pocit nenahraditelné ztráty mám stále, kdykoliv jedu kolem.

Se zbytky si příroda hravě poradila a dnes byste již těžko hledali místo, kde během dvaceti let, jak ve zrychleném filmu, proběhl děj, který jinde trvá věčnost.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

přírodní útvary

Jeleni v Srní

Zdeněk Mikšík — Sat, 16 Feb 2013 14:24:26 +0000

Naše asi dvacetičlenná skupina pomalu následuje svého průvodce. Jdeme potichu a mlčky. Mlčí i okolní zasněžená krajina a na první pohled se zdá, že spí. Život tu i v nejkrutějších mrazech pokračuje ukrytý v hlubokých lesních údolích, kde jsou přeci jen trochu příhodnější podmínky. Jedno takové místo, které je vhodné pro přezimování jdeme navštívit. Od nepaměti se tu shromažďovala jelení zvěř a činí tak dodnes.

Sedíme v pozorovacím srubu na okraji přezimovací obůrky. Před prosklenou přední stěnou ve vzdálenosti asi 30 metrů je připravena velká hromada dobrot pro jeleny, laně i kolouchy. První odvážní jedinci se začínají přibližovat. Ostatní kusy zatím jen z povzdálí pozorují jejich počínání, ale postupně přichází na hostinu další a další. Nakonec několik desítek metrů před námi hoduje asi 60 kusů jelení zvěře.

Jeleni se naplno pustili do žrádla. Hluk, který při tom produkují, je natolik silný, že nám náš průvodce Jiří Kec z Národního parku Šumava může začít o jelenech vyprávět.
Do údolí nedaleko soutoku Vydry a Křemelné se jeleni přirozeně stahovali. Dnes na tomto místě stojí asi 58 ha velká obůrka, kam s prvním sněhem přijdou hledat zimní úkryt jelení stáda. Na jejich vyšlapaných tradičních pěšinách na ně čekají otevřené brány a za nimi vše potřebné pro život. Zvířata sem proto přicházejí z volné přírody zcela dobrovolně a na jaře obůrku zase dobrovolně opouštějí. Jeden z důvodu, proč je dobré mít jeleny pěkně pod dohledem, je ochrana nově vysazených mladých stromků. Jejich větvičky jelenům velmi chutnají a dokážou tak zničit velkou část výsadby.

Jelen lesní (Cervus elaphus) je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých a patří mezi největší zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175 – 230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160 – 240 kg. Samice jsou oproti samcům menší, dorůstají 160 – 210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120 – 170 kg.
Typickým znakem jeleního samce jsou parohy, které v předjaří každý rok shazuje. Přibližně za 5 až 6 měsíců mu vyrostou parohy nové. A rychlost je to opravdu úctyhodná, denní přírůstek je asi 2 – 3 centimetry.
Samice pohlavně dospívají v druhém roce života a rodí většinou 1 mládě. Kolouši mají na srsti bílé skvrny, které později mizí. Na matce jsou závislí asi 3 měsíce.
Mezi přirozené nepřátele patří vlci. Ti ale u nás již nežijí a tak jediným predátorem je rys, který si troufne jen na menší nebo nemocné kusy.

Naše šumavské safari pomalu končí. Opouštíme útulný srub a vracíme se zpět do civilizace, obohaceni o krásné zážitky a zajímavé informace.

Pozorování zvěře probíhá jen v zimních měsících zpravidla tři dny v týdnu jednou denně a je o něj značný zájem. Proto je nutné se dopředu objednat. Maximální kapacita je asi 30 osob.

Pozorovací místo v rámci projektu Zoologického programu v Srní.
Územního pracoviště Správy NP a CHKO Šumava tel.:376 599 225.
Cena programu je 20,-Kč za osobu.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

zvířata

Na bobří řece

Moskyt — Mon, 20 Feb 2012 17:00:48 +0000

Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je to on nebo není? Už je pár metrů před námi a my jsme si jisti. Je to ten, na něhož tady čekáme, je to bobr.

Už od mého mládí byl pro mne bobr velmi zajímavý tvor. Měl jsem ho spojeného s divokou kanadskou přírodou, aljašskými zlatokopy i dobrodružnými romány. Byl pro mě zástupcem ryzí nedotčené přírody a také mě uchvátili jeho stavitelské dovednosti. Proto, jakmile se o nich začaly objevovat zprávy i u nás, za bobry jsem vyrazil. Naposled to bylo začátkem podzimu, kdy jsme se Moskytem vydali na jižní Moravu, kde je jedna z velmi početných kolonií těchto zajímavých a rouškou tajemství zahalených zvířat.

Bobr evropský (Castor fiber)

Bobr je statný hlodavec, který je přizpůsobený životu ve vodě. Má hustou vodotěsnou srst, zvláštní vodorovně zploštělý ocas a mezi pěti prsty zadních nohou má plovací blány. O jeho dokonalém přizpůsobení životu ve vodě svědčí i uzavíratelné nozdry.

Bobr se odedávna těšil velkému zájmu. Naši předkové pojídali bobří maso a pochoutkou byl tučný ocas. Loven byl nejen pro cennou kožešinu, ale také pro léčivou látku z řitní žlázy, které se ve středověku říkalo „bobří stroj“ a které se přisuzovala zázračná moc. Kromě toho je lidé hubili i jako škůdce, kteří ničí porosty na březích vodních toků. Následkem tohoto počínání byli bobři na našem území zcela vyhubeni. Nejdéle se asi udržel v jižních Čechách, ale i tady v první polovině 18. století podlehl. V dalších dobách bylo několik pokusů o návrat bobrů. Byly to bobři dovezení z jiných částí Evropy. Například kníže Schwarzenberg zakoupil bobry v Polsku. Tato zvířata však žila v tzv. bobrovnách a ne ve volné přírodě. Bobrovny byly malé domky, obehnané asi 1,60 m vysokou zdí s hodně hlubokými základy. Zde se jim celkem dobře dařilo a dokonce se rozmnožovali. Poslední z dovezených bobrů zašel přirozenou smrtí v roce 1882. Od té doby se zprávy o existenci bobrů na naše území objevovaly jen zřídka. Bylo to většinou na Moravě, kam se dostávali uměle vysazení bobři ze Slovenska.

Asi o sto let později se u obce Srby na Domažlicku objevil bobr. Byl to patrně emigrant z Německa, kterého pozorovali náhodní turisté i místní obyvatelé. Okousaný strom V roce 1987 jsem do této lokality podnikl první výpravu za bobrem. Nebyl jsem vůbec teoreticky připraven, ale i tak jsem místo výskytu našel, protože přítomnost bobra byla zcela jasná. Okusy na mnoha stromech a bobří hrad byly nezaměnitelné stopy. Živého bobra jsem ale ani nezahlédl, i když bylo jasné, že tu musí být. Stopy byly čerstvé.
O několik let později jsme se sem vrátili, ale bobr zde už nebyl. Nevím zda se někam přemístil, nebo nepřežil v sousedství člověka.

Od té doby jsem se o bobry nijak zvlášť nezajímal. Ale když se začaly objevovat stále častěji zprávy o rozšíření bobrů v Česku, začal jsem se o ně po letech opět zajímat. S Moskytem jsme se vydali na jižní Moravu do Lednicko-valtického areálu.

Lednicko-valtický areál

Obec Lednice a zvláště pak zámek, je každoročně vyhledáván našimi i zahraničními turisty a patří tak k nejnavštěvovanějším památkám. Dnešní tudorská novogotická podoba zámku z let 1846 – 1858 je velmi dobře známá a fotografii najdeme snad v každém průvodci po jižní Moravě. Neméně zajímavá je i okolní francouzská zahrada a velmi rozsáhlý park, který je protkán množstvím vodních kanálů, jezírek a rybníků. V parku jsou umístěny další zajímavé stavby. K nejznámějším patří asi minaret, který zde byl postaven v letech 1797 – 1804. Je to štíhlá 60 m vysoká věž, která slouží jako rozhledna. Po zdolání 302 schodů na nejvyšší, třetí ochoz, se Vám otevře zámecký park jako na dlani.
K dalším zajímavým stavbám, které skrývá zámecký park je Janův hrad neboli Janohrad. Jde o romantickou napodobeninu zříceniny středověkého hradu, která pochází z let 1801 až 1808.

Lednický park vznikal postupně více jak 300 let. Celé generace zahradníků, lesníků a botaniků postupně přetvářeli nivu řeky Dyje do dnešní podoby. Na staré Dyji O stáří areálu svědčí i mohutné stromy, rozličných druhů, které najdeme po celém parku. Někteří stromoví obři jsou tak zvláštní a zajímaví, že si je vybrali i filmaři pro svá filmová díla.

Nedaleko zámku se nachází Zámecký rybník, který je poset asi 16 ostrovy a ostrůvky. Lidem je sem však vstup zakázán, protože zde sídlí početné ptačí kolonie. Máte-li rádi vodu, určitě absolvujte romantickou plavbu po zámecké Dyji. Kratší trasa vede od zámku k minaretu a druhá, delší, začíná u minaretu a končí u Janova hradu. A právě tento asi čtyřkilometrový úsek nás velmi zajímal. Lodě pro asi 20 osob proplouvají starým řečištěm řeky Dyje. Řeka zde meandruje zachovalým lužním lesem a po celou dobu plavby je na co se dívat. Mimo jiné zde můžete zahlédnout ledňáčka říčního nebo želvu bahenní.

Až do osmdesátých let minulého století zde protékala řeka Dyje a pravidelné záplavy udržovaly křehkou rovnováhu v okolních lužních lesích. Vybudováním kontroverzních Novomlýnských nádrží se krajina značně změnila. Pod vodou zmizely unikátní lužní porosty a řeka Dyje byla odvedena do nového koryta. Staré řečiště se změnilo na stojící nebo jen mírně tekoucí vodu. A možná právě tohoto zásahu do přírody využili bobři a nastěhovali se do této oblasti. Z paluby výletního člunu je možné pozorovat na obou březích následky aktivity bobrů. Při velkém štěstí je možné zahlédnou i bobra samotného.

Ze života bobra

Bobr je velmi mohutný savec, který dosahuje délky až 100 cm a váží až 30 kg. Žije v trvalých rodinných svazcích na břehu stojatých nebo pomalu tekoucích vod. Přes den většinou spí ve svém doupěti a aktivní je hlavně za soumraku.

Živí se výhonky rostlin, trávou, bylinami a okusem kůry mladých stromů nebo větví. Je-li v blízkosti pole s vhodnou plodinou, využije ho dokonale. Má rád i jablka a další ovoce, které najde. V zimním období se živí hlavně kůrou listnatých stromů, které si nanosí do zásoby do svých skrýší pod hladinu vody. Do jeho zimního jídelníčku patří především vrby, osiky, topoly, olše, pochutná si i na dubu.

Bobr je skvělý stavitel. Je známo, že dokáže porazit i topol o průměru 70 cm. Ve stavitelském umění vyniká hlavně bobr kanadský, příbuzný našeho bobra. Sám jsem v Kanadě viděl hráz, kterou postavil bobr a je to mistrovské dílo. Hráz je důmyslně spletena z větví, zatížena kameny a spojena hlínou. Nebyla to vlastně jen jedna hráz, ale celá kaskáda. Jednotlivé hráze měli různou výšku, ta nejvyšší téměř 2 m. Dlouhá byla několik desítek, možná i stovku metrů a dokonale těsnila. A jako kopeček šlehačky na hrnku kafe, vystupoval z vody na nejvýše položeném jezeře bobří hrad. Existují i hráze daleko větších rozměrů. Asi ta největší má délku více jak půl kilometru, výšku přes 4 metry a základna je široká 7 metrů.
Bobr evropský takový stavitel není. Hráze většinou nedělá, ale najdou se i výjimky. Bobří hrady najdeme i v našich krajích. Nejmenší stavby se sotva zvedají nad vodu. Žije v nich jediné zvíře, nejčastěji mladé, které si ještě nezaložilo rodinu. Staré hrady mají mnoho metrů v průměru a výšku dva metry. Hrad má uvnitř až pět poschodí a bobři je budují řadu let. Vchody do těchto obydlí jsou umístěny pod vodní hladinou. V krutých mrazech se teplota v bobřích obydlích pohybuje od -2°C do + 4°C. V létě pak teplota nepřesahuje 20°C.

V místech, kde jsou břehy vysoké a pevné si bobr hrady nestaví, ale využívá toho, co mu příroda nabízí. V březích si staví nory, které mají vchod 0,5 až 2 m pod hladinou. Chodba je široká asi 40 až 50 cm a stoupá pod 30° úhlem. Chodba dosahuje délky 10 až 15 m a na jejím konci je dutina asi metr v průměru. Na povrch vede úzký větrací komín.

Bobři mají svá teritoria označena značkami. Jsou to nevelké hromádky hlíny postříkané výměšky řitní žlázy. Tím dává najevo všem ostatním bobrům, že je místo obsazeno. Díky silnému zápachu pozná i člověk, že zde bydlí bobři. Svůj okrsek, který bývá asi 100 až 150 m dlouhý, si bobři urputně brání. Když mláďata vyrostou, musí vyrazit „do světa“, najít si své území, kde si vybudují obydlí a zařídí vlastní život. Toto stěhování mladých bobrů je velmi důležité. Zaručuje, aby se bobři na jednom místě nepřemnožili. Velkou kumulací na jednom místě by docházelo k velkému ničení rostlinstva a následně k ohrožení samotných bobrů.

Za bobrem

S přicházejícím večerem je ideální doba na pozorování bobra. V tuto dobu vylézá ze svých obydlí a vydává se do okolí za potravou. My vyrážíme také. Obtěžkáni fotoaparáty a dalekohledy pronikáme úzkými pěšinkami do království bobra. Pomalu postupujeme po břehu řeky až k prvním okousaným stromům. Pozorně prohlížíme okolí a pořizujeme fotografie. Chce to pevnou ruku nebo blesk, světla rychle ubývá. Nakonec si vybíráme vhodnou pozorovatelnu a čekáme. Před námi je řeka, po které jsme ráno proplouvali, za námi se ozývají tiché zvuky usínajícího lesa. Bobrovy se ven nechce a tmy stále přibývá. Nakonec čekání vzdáváme. V lese už ani pořádně nevidíme, na fotografování bez blesku není ani pomyšlení, a v záři blesků by bobr asi moc dlouho nepózoval.
Vracíme se, mimo les je ještě trochu světla. Po hladině se k nám pomalu něco blíží. Z blízka ho poznáváme, je to bobr. Plavající bobr Zjevil se nám v místě, kde bychom ho vůbec nečekali. Nedal se nijak vyrušit a mířil si to dál po řece. Ještě nějakou dobu jsme ho po břehu následovali, až nám nakonec zmizel ve tmě.
Z časových důvodů jsme se dalšího pátrání museli vzdát, přesto se nám za krátkou dobu, kterou jsme tady strávili, podařilo bobra najít. Bylo to dílo náhody a štěstí, ale to je při pátráni po čemkoli potřeba vždy.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

příroda

zvířata

Žižkův dub

Leoš Drahota — Mon, 05 Sep 2011 14:34:27 +0000

Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem nich rychle plynuly, stejně tak jako krátké epizody lidských osudů. Jsou krásné, mohutné a vznešené. Jen jedno jim můžeme mít za zlé – nechtějí vyprávět. Během dlouhých staletí utržily i mnohé rány, a jizvy po nich rostly s nimi. Nad Třemošnicí v Železných horách stojí jeden takový strom, který dělá čest přívlastku památný.

Žižkových dubů je v Česku více. Tenhle stojí v obci Podhradí v podhradí hradu Lichnice. Stojí na kraji vesnice za bývalou hospodou, odhaduje se, že je mu 600 až 800 let a obvod jeho kmene měří 9 metrů. Své jméno získal díky pověsti, ve které v jeho stínu odpočíval vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, když jeho husité dobývali blízký hrad. Žižka se však podle všeho těchto vojenských tažení vůbec neúčastnil a pod dubem tak pravděpodobně nikdy nespočinul. Nevadí. Myslím, že pod dubem stanulo velmi mnoho jiných zajímavých lidí a stopy po jejich přítomnosti jsou možná zakódovány někde mezi letokruhy dubového dřeva, nebo ve vzoru žilkování listoví.

Někdy v dobách, kdy Lichnice patřila Mikuláši Trčkovi z Lípy, tedy kolem roku 1490, se prý pod dubem odehrálo romantické drama. Hradní pán musel nečekaně odcestovat z Prahy do Vídně a zprávu o tom poslal své choti na Lichnici po mladém rytíři Vilémovi. Rytíř se však do mladé a krásné paní Kateřiny beznadějně zamiloval a nedal jinak, než že se s ním musí pod hradem tajně sejít. Kateřina nakonec svolila s tím, že se s neodbytným mladíkem definitivně rozloučí právě pod naším dubem. Krátká schůzka milenců pod větvemi vzrostlého stromu se již chýlila ke konci, když se náhle u dubu zjevil podezíravý Trčka. Nebylo už ničeho, co by zmírnilo jeho hněv. Vilém hned vzápětí přišel o hlavu, Kateřinu čekal ještě hroznější osud. Krutý manžel jí nechal na hradě zaživa zazdít.

Údajně byl Žižkův dub letní zasazen někdy kolem roku 1250 při stavbě hradu. Stával u původní hradní brány a měl podle všeho vskutku rušný život. Přežil bitvy, které zuřily v jeho bezprostřední blízkosti, v roce 1610 byl svědkem toho, jak hrad vyhořel, v roce 1649, jak byl hrad zbořen. Dub sám přečkal roku 1969 požár kmene, který přijeli hasit hasiči až z Chrudimi. Vyhořelá dutina byla vyzděna, ale jak se později zjistilo, tento typ ochrany stromům nesvědčí, neboť jim brání v regeneraci. Zazdívka proto byla odstraněna, dutina ošetřena a zastřešena. V roce 1987 pak mohutného starce potkala zatím poslední nehoda, kdy se mu vylomila část koruny.

Na staré fotografii z roku 1982 stojím jako kluk na zbytnělém kořenu Žižkova dubu a evidentně nevnímám výjimečnost starého stromu. Je to pro mě jen velký dub. Dnes je tomu jinak a památné velikány chovám ve velké úctě. Je prostě úžasné, že tu něco živého existuje tak dlouho. Pamatuje tolik, a přesto se pokaždé na jaře znovu zazelená mladými lístky, jakoby toho stále neměl dost. Na kmeni Žižkova stromu nacházím malou cedulku s nápisem: "Přes 600 let tu stojím u staré hradní cesty. Viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, obléhání, zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků." Sedím na trávě, upřeně pozoruji ve větru ševelící korunu a najednou se mi zdá, že ke mně přeci jen starý velikán tiše promlouvá. Ještě úplně nevím, co chce říci, ale třeba jednou porozumím.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Klokočovská Královská lípa

Údolím Doubravy k Železným horám

Historie borecké Skály

Veselý Kopec

Džbánský buk se loučí

Svatováclavský dub

Tags:

pověsti legendy

stromy

Ponorná řeka Valhala

Leoš Drahota — Wed, 10 Nov 2010 10:17:43 +0000

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

V horách je dnes ráno veliká zima. Na severních svazích se drží námraza a v údolí mlha. Snad je to příslib pěkného jasného dne. Nechceme vzbuzovat velkou pozornost, a proto svižně mizíme v lese, kam už za námi začínají pronikat první paprsky slunce. Uvědomuji si, jak dlouho už jsem tu nebyl a jak mě Jizerky chyběly. Teď s radostí pozoruji, jak kolem nás přibývá tak typických žulových balvanů a skalisek, jak se do jantarově zářících louží sype mrtvé jehličí, jak se letošní dlouhá tráva pomalu kloní k zemi a zlátne. V horách právě panuje snad nejhezčí roční období, ale nebude to dlouho trvat. Na stinných místech se již statečně drží první chomáčky sněhu a brzy všechny ty barvy a tvary na dlouho zmizí pod bílou peřinou. Cesta nás tou podzimní horskou parádou vede až k potoku, který je vlastně naším cílem. Opouštíme dosavadní směr, zvolňujeme a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se tak ponornou říčkou.

V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island, mezi nimiž byl i Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně však hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare (Jiří Podolák) to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v sklaní skulině a dlouho se neobjevoval. Královna T. O. Island Eufr se o něj začala bát a svolala ostatní. Marně však trampové Hareho volali a hledali, vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už měli všichni o kamaráda opravdový strach, vykoukla nečekaně z jedné díry mezi kameny jeho hlava a tajemně pronesla památná slova „ponorná řeka“.

Takto byly podle Kapitána Kida objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených obrovských žulových balvanů. Prostory ve skutečnosti velmi členité a protékané potokem v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint, který měl od chvíle svého objevení již nadále navždy patřit T. O. Island, dostal od trampů příhodné jméno Valhala.

Podle nordické mytologie byla Valhalla sídlem největšího z bohů - Odina a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla, nebo také Valhöll, dominovala ráji seveřanů - Ásgardu a bylo to vskutku příjemné místo. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál podle nordických legend jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků prý neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se pak válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu – Ragnarök.

Do Valhally směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do říše bohyně Hel - Helheimu či do Aegiho podmořského paláce. Tam jim však nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhalle válečníkům, a proto se mnozí muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, nechávali na smrtelném loži usmrtit mečem, či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přeci jen odvedou do sídla Odinova. Legendy praví, že až jednou přijde konec světa, zánik bohů a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, vyšle Odin z každé z 540 bran síně Valhally 800 těch nejskvělejších válečníků, kteří v boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven.

Také jsme doufali, že dnes slavně zvítězíme a Valhalu objevíme. Postupovali jsme pomalu podél obou břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozí. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i velikost a hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat.

Já jsem pokračoval ještě kus po proudu potoka a brzy jsem zjistil, že se situace nelepší, ba právě naopak. Půjdeme-li tudy dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí, nebo si alespoň vyvrtne kotník. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho nikde neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z některých otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. „To musí být ono“, blesklo mi hlavou a klopýtajíc přes balvany, vydal jsem se zpět pro ostatní.

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhalou, netušili, že nejsou těmi prvními, kdo toto místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. To on jako první toto podzemí již v roce 1947 popsal a snad byl i prvním, kdo do něj proniknul. I když těžko říci. Vždyť komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu byly mnohem dřív, než lidé začali o svých objevech vůbec psát. Kamenné bloky se do koryta říčky zřítili už moc dávno a první lidé, kteří mezi nimi mohli hledat útočiště, přišli do hor někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust třeba nebyl prvním člověkem v těchto prostorách a my už vůbec ne. Přesto nás v okamžiku nalezení vchodu do útrob země přepadlo to správné pionýrské vzrušení a do průzkumu podzemí jsme se pustili s pravým objevitelským zápalem.

Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi tři o sebe se opírající žulové balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. Cesta do Valhaly. „Pojďte, tudy to půjde“, vybídl jsem další dva odvážné badatele. Sestupovali jsme se Zdeňkem a Jendou stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Kluci náš sestup střídavě zaznamenávali kamerou, což nám trochu komplikovalo překonávání úzkých průlezů. Chtěli jsme ale z podzemí přinést videozáznam, který by naší cestu kamenným labyrintem dokumentoval.

Stanuli jsme postupně na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového profilu. Viděl jsem ve světle čelovky, než ho tma o deset metrů dál zcela požrala, že je průchod korytem sice úzký, ale možný. Po čtyřech, zapřený o břehy koryta, abych nemusel smočit svou obuv do poměrně hluboké proudící vody, překonal jsem nízký úsek průchodu, narovnal se a obrátil na kluky. I oni se rozhodli jít dál. Po chvilce nám ale cestu zahradil jakýsi kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z o sebe zapřených žulových bloků a my jsme si připadali trochu jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba. Asi bychom našli cestu dál, nějakou další nenápadnou skulinou. Nás ale upoutal zvuk padající vody, přicházející odněkud odspoda.

Chvilku jsme hledali a vzápětí i našli. Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. Ta tu v poměrně prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. S velkým potěšením jsem si lehl na suchý balvan za tímto vodopádem a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Zase ta zvláštní inspirující izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Pro mě příjemná chvilka zklidnění, smyslného soustředěného vnímání. Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, co zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na světlo denní.

Svítilo sluníčko, bylo i poměrně teplo. Rozbalili jsme nějaké to jídlo a doplnili tekutiny. Mezitím Jirka objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Valhala by si žádala několik dní, aby byla celá objevena a zmapována. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena a to, co jsme našli nás potěšilo. Co chtít víc?! Nakonec se tajemné podzemí rozhodla spatřit i Eva a tak jsme jí do Valhaly doprovodili. Třásla se sice jako osika, když pod sebou začala tušit nějaké ty ďuzny, přesto však s naší pomocí i ona stanula na břehu ponorné říčky. Překonala pro nás jen těžko pochopitelnou paniku z toho, že by se mohla kamsi propadnout a o to cennější její sestup do podzemí byl.

Délka údolí, po kterou se potok noří pod povrch země je přibližně 150 metrů. Díky tomu, že si ale mořem balvanů našel několik cest, kudy tento úsek překonává, je celkový rozsah komplexu mnohem větší. Podzemní prostory jsou dokonce situované do dvou, vzájemně na mnoha místech propojených pater, položených přibližně 2 a 4 metry pod úroveň povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky, či větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či netušené nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu, proudícího z nějaké nepatrné tmavé škvíry. Místy do podzemí ze vzdáleného povrchu nečekaně pronikne i denní světlo jakýmsi malým okýnkem, schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora zcela nevypátratelné. 10 cm velké bazické pecky, či erozně dynamické hrnce, mající v průměru až 1 metr, jsou pak třešinkou na dortu, jenž potěší každého, jen trochu geologicky poučeného průzkumníka.

Vodu ve Valhale vidíme bystře proudit, vytvářet malé vodopády, vířit a rotovat v kotlích, které si sama během věků do kamene vyhlodala. Voda dokonce dokázala pohnout obrovskými bloky žuly, které jí kdysi přehradily tok. Zvláště po přívalových deštích a při jarním tání říčka měla tu sílu a tam, kde se setkala s největším odporem, pohnula balvany, které jí brzdily. Tak to dělala tisíce let, až si kamennou hradbou prokousala dnešní cesty – chodby a průlezy, které nám teď umožňují pohybovat se jejím podzemním korytem. Opravdovou nádheru je pak možné díky vodě ve Valhale obdivovat ke konci zimy. Pokud někdo vykoná tu strastiplnou cestu hlubokým sněhem a najde nějakým způsobem pod tvrdou slehlou krustou vchod do tohoto pseudokrasového útvaru, bude pravděpodobně odměněn pohledem na neuvěřitelnou ledovou výzdobu pseudostaronordické svatyně. Myslím že spatří křišťálově čisté stalagmity, balvany pohádkově zahalené třpytící se polevou a rampouchovými závěsy. Samotné břehy říčky pak možná mráz u příležitosti jeho vzácné návštěvy vyšňoří ledovou krajkou, do zrzava obarvenou huminovými kyselinami z rašelinišť. Prostě obrázek jak ze samotného sídla severského boha.

Trampové z T. O. Island, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu většina z nich nikdy neporušila, a pokud někomu o ponorné říčce přeci jen řekli, bylo to lidem, kteří si zasloužili jejich důvěru. Valhalu samozřejmě mnozí další vypátrali na vlastní pěst, jako jsme to učinili my. Zrovna tak jako staří trampové si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí je čím dál méně. Většinou to chodí tak, že si lidé taková místa začnou značkovat, měnit a přizpůsobovat. Nakonec je musí začít sami před sebou chránit. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, pevnými dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Jen ať si ponorná říčka zachová své tajemství a co nejdéle svou opuštěnost. Prosíme proto všechny, kteří tuší, či vědí, ať v zájmu příznivého výsledku Ragnaröku raději mlčí. Děkujeme!

Valhalu v Jizerkách hledali: Marcela Zálešáková, Eva Zálešáková, Jiří Mikšík, Jenda Mikšík, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Rubrika:

Bádání a pátrání

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

S mjučkem pod vodou za opálovou štikou

Leoš Drahota — Wed, 26 Aug 2009 15:18:43 +0000

Nedalo mi to a znovu jsem se vypravil do vodní říše s fotoaparátem, abych se odtud pokusil vylovit několik obrázků tajemného a podmanivého světa pod hladinou. Již jednou se mi máčení foťáku v kapalině nevyplatilo, i přesto jsem věřil, že mi potěšení z případných povedených snímků za to riziko stojí. Díky jedné takové výpravě do mokrého prostoru jsem pak zažil pozoruhodné setkání s tvorem, který mě trochu vylekal i okouzlil.

Je tomu přibližně rok, co jsem neslavně utopil svojí 725-ku. Odolný Olympus zřejmě nevydržel moje až příliš experimentální zacházení, nebo měl prostě nějakou skrytou výrobní vadu. Nevím. Podvodní svět mě však stále neodolatelně lákal, a tak mě nezbylo, než si pořídit nový fotografický přístroj, teoreticky schopný vydržet mé občasné průniky do vodní říše či blátivé jeskyně a ještě odtud přinést nějaký ten ucházející snímek. Tentokrát jsem zakoupil Olympus mju 1030 SW, který by měl být ještě odolnější, než jeho předchůdci a doufal jsem, že mi do něj z neznámých důvodů opět nenateče a že mi bude sloužit déle než jeden rok - déle než jeho starší brácha. Hlavně jsem se však u tohoto novějšího modelu těšil na širší ohnisko, které by u 1030 SW mělo odpovídat 28 mm kinofilmového formátu.

Konečně jsem znovu nasadil potápěčské brýle, skousl v zubech šnorchl a v dlani pevně svírajíc nové mjučko se ponořil do vod svého oblíbeného jezera u Borecké skalky. Voda v bývalém lomu opět za dva roky, kdy jsem zde fotil naposledy, o něco stoupla a vše co jsem mohl vidět a vyfotit tenkrát, zmizelo už navždy z mého dosahu do tmavých hlubin. Pod hladinou se ale nově podél břehů ocitly další stromy, ještě mohutnější kmeny a doširoka rozevřené větve. Změnily se strmé skalnaté srázy, vše bylo jiné. Vnořil jsem se tak do zcela neznámého podvodí a s velkou chutí jsem ho začal objevovat.

Jezerem pohlcované starší a vzrostlejší stromy tu pod hladinou tvoří stále rozsáhlejší a členitější mrtvý les, umožňující zažít v průzračné vodě zvláštní neobvyklé pocity. Plavouc po hladině, viděl jsem pod sebou vrcholky korun hluboko utopených, ale stále ještě stojících modřínů, olší, bříz a smrků. Proplétal jsem se mezi větvemi výše ve svahu stojících stromů, proplouval jsem a vznášel se ve sférách jinak normálně vyhrazených jen okřídleným tvorům. Slunce světlem filtrovaným vlnkami rozsvítilo bublinky vzduchu zachycené řasami na kůře a kamenech, okolí mého vznášení se nasytilo zlatozeleným jasem. Levitoval jsem volně trojrozměrným prostorem a alespoň částečně zažíval nadšení potápěčů či letců. Byla to nádhera jen občas pokažená zamženými brýlemi, vodou nateklou do šnorchlu, či mrakem, co na chvíli přerušil mihotavou hru světla a přebarvil svět pod hladinou do poněkud pochmurných temně modrozelených barev. V těch chvílích pak na mě náhle naopak dýchl nepříjemný chlad a pocítil jsem respekt z tmavé hlubiny pode mnou.

Mjučko se snažilo zachytit něco z té parády, ostřilo nezaostřitelné, blýskalo do modré nicoty, hledalo a často marně, čeho se zachytit, co změřit. Navštívil jsem s ním i své staré známé okouny na kamenité mělčině a byl jsem potěšen, že se někteří bez dlouhého přemlouvání připlavali dát vyfotit. Počasí mi přálo několik dní a tak jsem se znovu a znovu snažil pod vodou najít zajímavá zátiší, pátral jsem po nových tvarech, po motivu, který by vystihl ten mokrý, okouzlující prostor. Šlo to těžko bez hledáčku, jen tak naslepo, neboť zadní display jak již víme, je pod vodou většinou zcela nepoužitelný.

A pak jednou, když už jsem se donucen chladem vracel ke břehu kolem větví utopených stromů, zahlédl jsem náhle koutkem oka přes mlhu brýlí něco nenápadného ale nového, něco divného. Nový tvar mezi větvemi, nové odstíny vodních barev uspořádané do pravidelného vzoru. Otočil jsem hlavu tím směrem a uviděl ji. Vypadala trochu jako tmavá tlustá větev, ale když se ke mně zvolna strnule otočila bokem a já uviděl celé její pronikavě opalizující tělo, nebylo pochyb. Velká a krásná štika! Chvilku mě trvalo, než jsem se vzpamatoval z nečekaného setkání. Trochu mě při blízkém pohledu na opravdu velkou rybu zamrazilo, ale vzápětí mě ovládlo nadšení a touha jí za každou cenu vyfotit. Pomalu jsem k ní začal přibližovat ruku s mjučkem a zaklínal jí v duchu (možná i nahlas), ať zůstane na místě. Už už jsem chtěl zmáčknout spoušť, věřil jsem, že teď objektiv míří správným směrem, když tu dravec neznatelně pohnul ploutvemi, otočil se a zvolna mizel v hustém větvoví. Mačkal jsem zoufale za ztrácející se štikou tlačítko mjučka, ale tušil jsem, že z toho už nic nebude. Rozhodl jsem se jí pronásledovat, avšak to vyžadovalo obeplavat půl koruny stromu a doufat, že se na druhé straně ryba zase objeví. Všiml jsem si však také, že štika nejen že plave do hustých větví, ale navíc zvolna klesá a ztrácí se v tmavé vodě. Samozřejmě jsem na ní na druhé straně stromu, poblíž břehu, čekal marně. Byla pryč a já doufal, že se mi ji alespoň jednou expozicí podařilo zachytit. Nedočkavě jsem doplaval ke břehu, vylezl z vody a schoval se do stínu, abych si prohlédl poslední záběry. Nic, nic, kousky větví, nic a přece! Na jedné fotografii vidím kousek hřbetního tmavě zeleného opálu a dvě ploutve. To je vše!

S velmi smíšenými pocity jsem toho dne odcházel od jezera. Úžasný zážitek z podvodního setkání kazila skutečnost, že se mi ten vzácný okamžik nepodařilo zvěčnit. Nikdy by mě nenapadlo, že se ve vodě takto doslova tváří v tvář potkám s tímto nádherným predátorem a že mě k sobě nechá přiblížit téměř na dosah ruky. O to více mě mrzelo, že ho „nemám“, že se mi nepovedlo udělat ani jednu jeho obstojnou fotografii. Bylo zřejmé, že jsem ve spěchu odplouvající štiku špatně zaměřil a několikrát jsem vyfotil vodu nad ní. Při svém úniku byla již také asi 1,5 metru pod hladinou a vzhledem ke mně v ne příliš ideálním úhlu. Pokud bych jí tedy přeci jen „trefil“ nebyl by snímek zřejmě nic moc. Vhodnou příležitost, když ještě štika nehybně odpočívala ve větvích, jsem propásl asi o 3 vteřiny.

Už od rána druhého dne jsem vyhlížel slunce. Bez něj, či bez pořádného umělého osvětlení nemá potápění s foťákem smysl, jak jsem se několikrát přesvědčil. Sluníčko však naštěstí mraky nezahalily, já stál znovu na břehu jezera a připravoval se na výpravu do lokality, kde jsem předchozího dne potkal svou opálovou štiku. Nedoufal jsem, že bych jí znovu uviděl, ale zkusit jsem to musel. Co nejklidněji jsem vplaval do míst včerejšího setkání, připravil si mjučko a pozorně jsem začal pátrat v korunách stromů. Ohlížel jsem se po každém stínu, po každém přeběhnutí světla. Prohledal jsem celou oblast několikrát, nořil jsem se i do větších hloubek a samozřejmě marně. Zklamaně jsem se přesunul ke břehu, abych si na malé mělčině odpočinul. Vyfotil jsem ještě něco u skalnatých svahů, potkal jsem hejno plachých kaprů a pak už jsem kvůli chladu znovu zamířil ven z vody. Cestou mi to ale přece jen nedalo a ještě jednou jsem připlaval ke štičím stromům.

Znovu jsem opatrně prohlédl větve i místa mezi statnými kmeny těsně u břehu, ale nikde nic. Zíral jsem beznadějně ke dnu, snažíce se v temné modři zahlédnout siluetu jejího dlouhého tmavého hřbetu, ale hlubiny pode mnou byly mrtvé a nedostupné. Potom jsem zvednul hlavu, abych se podíval před sebe a nepoškrábal se o ostré konce větviček a strnul jsem. Stála tam! Doslova kousek ode mne visela ve vodě blízko hladiny majestátní a dokonalá. Je něco jiného vidět velkou štiku ze břehu jako stín pod hladinou a něco jiného mít ji před sebou v úrovni očí, vznášet se kousek od ní v jejím přirozeném prostředí a mít pocit, že by na sebe nechala sáhnout. Jako by na mě byla zvědavá, jako by si mě připlavala prohlédnout svým zamračeným pohledem. Velmi, velmi opatrně jsem zvedl ruku s mjučkem a zmáčkl spoušť, přestože se štika znovu dala zvolna na ústup. Byla však jen opatrná, nesnažila se uplavat. Párkrát se přede mnou pomalu otočila, klesla do větví, znovu se vrátila na mou úroveň a dala mi krátkou šanci pokusit se fotografovat. Pak teprve, když už jsem jí přestal bavit, mávla svým paprskovitým ocasem a byla pryč. Funěl jsem do šnorchlu pospíchaje ke břehu a věřil, že tentokrát „něco“ mám. Zároveň jsem si uvědomoval všechny rizikové faktory, jako je zaměření, problém zaostření, rozmazání pohybem či nemožnost zvolit kompozici. Hrozně jsem si přál, aby alespoň na jednom snímku byla štika celá a zaostřená.

Skryt ve stínu jsem znovu nedočkavě projížděl poslední snímky. Nebylo to dokonalé, ale byla tam. Věděl jsem, že jsem získal vzácnou upomínku na nečekané, vzrušující a nezapomenutelné setkání s divokým vodním lovcem (nechtěl bych býti malým okounkem!). Už jen kvůli tomu jsem teď rád, že jsem si nové mjučko pořídil.

I v následujících dnech jsem s hlavou pod hladinou dlouho čekával na svou kamarádku u jejího útočiště ve větvích. Marně, už nepřiplavala. Zůstala mi vzácná.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

S mjučkem pod vodou

S mjučkem pod vodou podruhé a naposledy

Pod vodou

Historie borecké Skály

Tags:

Meandry řeky Moravy

Jenda Mikšík — Wed, 01 Apr 2009 13:18:08 +0000

Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené plavby moravskou přírodou. Někdo z nejrychlejší kánoe, která byla oproti ostatním trochu napřed, zvolal: „Plujte vlevo, tady je málo vody!“ Háčci na ostatních lodích zbystřili a koukali skrz vodní hladinu před sebe, jestli se právě jejich loď neblíží do mělkých míst.

Byl docela pěkný srpnový den a my jsme s partou kamarádů proplouvali meandry řeky Moravy. Naše skupina byla složena ze čtyř kánoí.

"Tady už je to v pohodě", ozvalo se znovu z vedoucí lodě. Všichni ji tedy následovali. V ten okamžik jsme pluli táhlou zatáčkou a hleděli před sebe na pohled, který se nám otvíral. Vodní hladina nebyla již tak pustá. Někde čouhala kláda, jinde zase byla hromada větví a klacků trčících ven z vody. Háčci pozorovali situaci a snažili se vybrat nejlepší cestu a zabránit tak případnému střetu lodě s některou kládou nenápadně schovanou těsně pod hladinou.

Jak jsme tak proplouvali mezi těmi mohutnými kmeny prastarých stromů, připadali jsme si jako v pravěku. Stromy sem pravděpodobně donesla velká voda při povodních. Není divu, že meandry působí poněkud pravěce. Tato část řeky Moravy totiž nebyla nikdy regulována.

Jak jsme pluli dál, příroda byla stále divočejší. Okolo řeky se z vody tyčily strmé a několik metrů vysoké pískové stěny. Místy až 15 metrů vysoké. V těchto stěnách je plno malých děr, které slouží jako hnízda pro malé ledňáčky. Pouze ti nejbystřejší z nás měli možnost spatřit některého z těchto zajímavých ptáčků. Ti méně pozorní se museli spokojit jen s volavkami, které postávaly na břehu. Ve vodě není nouze ani o ryby. Čas od času nějaká ryba vyskočí nad hladinu a zašplouchá.

V místech, kde se řeka stáčí, jsou často písečné pláže. Některé jsou hezčí, jiné zase méně. My jsme se v průběhu naší plavby na pár pěkných plážích zastavili. Takovéto písečné plážičky jsou ideálním místem pro odpočinek a malé občerstvení. A protože bylo docela pěkné počasí a z pádlování jsme byli rozehřátí, tak jsme se v Moravě i vykoupali. Slečnám se rybami načichlá voda moc nezamlouvala a tak osvěžení využila jen pánská část naší skupiny.

Když už jsme byli jen pár kilometrů od cíle naší plavby, okolní příroda se zase začala měnit. Tentokrát se z pravěkého rázu stávala všednější a kultivovanější. Postupně mizely klády a větve z toku, mizely písečné stěny i pláže. Dokonce i meandry ubývaly a řeka se začala rovnat a rozšiřovat. A my jsme se z pravěké výpravy vrátili zpět do dnešního světa, plni příjemných zážitků z plavby po meandrech řeky Moravy.

Pokud byste také chtěli zažít podobné dobrodružství, tak jistě můžete. Ve městě Strážnice na Baťově kanále je přístav s půjčovnou lodí. Zde je možné zapůjčit si kánoe a další vybavení. Bude vám vysvětlena trasa, kudy se po kanále dostanete na neregulovanou část Moravy. Dále po proudu proplujete nejzajímavější částí meandrů a dostanete se do cílového přístaviště Rohatec - Kolonie. Odtud budete odvezeni zpět do startovního přístavu ve Strážnici.
Délka trasy je přibližně 15 km, takže plavba vám při klidném tempu, s pár zastávkami na koupání a odpočinek, zabere okolo 5 hodin.

Rubrika:

Příroda a krajina

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Plavba po Baťově kanálu

Baťův kanál

Plavba na lodi Zapa - film

Tags:

Klokočovská Královská lípa

Leoš Drahota — Tue, 13 May 2008 09:29:43 +0000

Pojďte s námi na malou, krátkou, ale zdvořilou návštěvu východočeského prastarého památného stromu, rostoucího a žijícího v Železných horách vedle velmi dlouhé řady lidských generací.

Klokočovská lípa je podle všeho jedním z našich nejstarších žijících stromů. Je pravděpodobně dokonce úplně nejstarším stromem České republiky, což se však dnes již nedá zcela průkazně zjistit. Stojí uprostřed stejnojmenné vesnice na kopcovité náhorní plošině Železných hor, nedaleko horního konce jezera Sečské přehrady a pamatuje i na památný strom nezvykle mnoho.

Před více než šesti sty lety se prý pod Klokočovskou lípou zastavil při své cestě z hradu Lichnice k léčivým pramenům v Modletíně český král Karel IV. Stalo se tak snad někdy kolem roku 1370, kdy ovšem ještě žádný Klokočov neexistoval.

Lípa tenkrát stála v lidmi opuštěné močálovité divočině, na kraji rozsáhlého hraničního pralesa a byla významným orientačním bodem při středověké obchodní stezce zvané Libická. Ukazovala pocestným směr, kudy se daly přejít rozlehlé močály klokočovského údolí. Stín stromu tehdy zřejmě poskytoval široko daleko to nejlepší místo, kde si mohl český panovník pohodlně odpočinout a ten proto této příležitosti vděčně využil. Bylo to tak dávno, že si ty časy už jen ztěží dokážeme představit. Lípa je ale zažila! A zažila toho ještě mnohem víc. Vždyť jí už tehdy bylo téměř 400 let. Je to neuvěřitelné, ale je tomu skutečně tak! Věk Klokočovské lípy velkolisté, zvané také podle Karlova zastavení Královská či Karlova, je totiž odhadován na nějakých 1000 let.

Kmen stromu, měřící téměř 9 metrů v obvodu, je dnes dutý, unavený a zjizvený. Aby se vahou svých hlavních větví zcela nerozlomil, svírají ho od roku 1923 železné obruče, pukliny chrání před zatékáním a následně zamrzáním vody malé šindelové stříšky. V roce 1935 opravil a ošetřil mrazem prasklý strom profesor Frič, od té doby však utrpěla živlům statečně odolávající stařenka další zranění.

Roku 1995 byla proto znovu ošetřena dutina stromu, šindelem byly přikryty další pukliny na větvích, trochu povolit bylo třeba železnou obruč. Pro zachování dobré kondice tohoto úžasného prastarého živého organismu byly ořezány suché či polámané větve a kolem 19 metrů vysokého stromu byl postaven nízký plůtek, chránící náběhy jeho kořenů.

Na kameni u kmene lípy byla až donedávna upevněna masivní mosazná deska s tímto nápisem:
“Tisíc skoro let přeletělo přes moji hlavu a jsouc nejstarší v království, mohu vyprávěti o svatém Václavu o slávě Žižkově a Jiříkově i o ponížení lidu českého po bitvě bělohorské. Stáří moje nechť zírá vstříc jen šťastným dnům příštích věků.
Lípa restaurována nákladem ministerstva školství a národní osvěty roku 1935 ing. J. Fričem.”

V listopadu roku 2007 někdo tuto desku odcizil.

Poznámka: obvod památných stromů se měří ve výšce 130 cm nad zemí.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Údolím Doubravy k Železným horám

Historie borecké Skály

Veselý Kopec

Žižkův dub

Svatováclavský dub

Džbánský buk se loučí

Tags:

historické objekty

příroda