Moskyt - národní parky

Šumavská zastavení

Michail Rusin — Sun, 15 Nov 2015 15:51:29 +0000

"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen ..." Karel Klostermann: Červené srdce (1920)

Zastavení první - Hauswaldská kaple

Poutní místo, vzdálené od plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu asi 400 metrů, má zajímavou historii. V lese Hauswald lidé objevili zázračný pramen, který údajně přispěl k mnoha nevysvětlitelným uzdravením. Vžil se proto místní název "malé šumavské Lurdy". V roce 1820 tam byla postavena malá poutní dřevěná kaple, která byla podle tehdejšího faráře ze Srní zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1860 byla přistavěna kaple větší, ve které se sloužily mše při příležitosti poutí.
Tato kaple však měla špatnou statiku, a tak lidé uspořádali sbírku na vystavění větší třetí kaple. Jen pro zajímavost uvádím, že výsledná částka sbírky byla 600 zlatých. Stavba byla zahájena stavebním mistrem Martinem Markem z Prášil dne 5. června 1902. Kníže Josef Schwarzenberg věnoval obci Srní na stavbu veškeré stavební dřevo. Již 8. srpna 1902 je nová kaple slavnostně vysvěcena vikářem Himschrodtem. Každoročně se pak konaly v této kapli poutní mše. Vše až do 14. září 1957, kdy byla odstřelena vojáky československé armády, patrně z ideologických důvodů.
Od té doby kapli připomínaly jen ruiny zarůstající lesem. Z interiéru kaple se podařilo zachránit oltářní sochu Panny Marie Lurdské, která je dnes v kostele v nedalekém Srní.
V roce 2006 bylo poutní místo zrekonstruováno do dnešní podoby. Byl vystavěn původní půdorys kaple a do jeho blízkosti je svedena voda z údajného léčivého pramene. Je přivedena 90 metrů dlouhým ručně tesaným korytem, které je podepřeno 59 bludnými kameny, tak, jako korálky na růženci. Koryto ústí do velké skleněné plastiky od sklářky Vladimíry Tesařové z Dobré Vody. Plastika vyjadřuje sepjaté lidské ruce a je v ní vyryt biblický citát v českém, německém, anglickém a latinském jazyce: "Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života."
Přes okolovedoucí cestu je křížek, který je údajně na místě prapůvodní druidské svatyně. 150 centimetrů před křížkem je průsečík silného energetického bodu, na němž citliví lidé vnímají proudící pozitivní energii. Asi 50 metrů pod kaplí je starý obrovský dub nazvaný Medvědí strom. Jak se zde traduje od dávných časů, došlo zde k údajnému zjevení Panny Marie, která zachránila dvě selky před medvědem. Ke kapli a pramenu se konají každý rok v srpnu poutě.
Pro případné zájemce uvádím, že přístup je celoroční, buď z nejbližší autobusové zastávky Srní-Mechov, nebo z volného parkoviště nenáročnou dvoukilometrovou procházkou po zelené turistické značce kolem plavebního kanálu lesem. Ještě douška k zázračnému prameni...... Vodu jsem pil mnohokrát, je čistá, studená, báječně osvěžující, ale to je asi tak vše, co o ní mohu napsat.

Zastavení druhé - Obří hrnce

Na jednom z nejromantičtějších úseků řeky Vydry na Šumavě, mezi Antýglem a Čeňkovou pilou, jsou v řečišti pozoruhodné kamenné útvary, které se nazývají "obří hrnce". Vznikají v divokých horských řekách, kde má vodní tok spád nejméně 55 stupňů, ve dnech koryta nebo ve velkých kamenech. Pomocí písku a oblázků zachycených vodními víry voda vymílá elipsovité a kruhovité prohlubně.
Tato činnost, odborně zvaná evorze, je vysvětlením neobvyklých mísovitých, kuželovitých i trubicovitých útvarů, které můžeme vidět v divokých řekách. Jeden z obřích hrnců je v řečišti řeky Vydry u Turnerovy chaty. K Turnerově chatě vede naučná stezka podél řeky, buď stoupající od Čeňkovy pily, nebo naopak klesající od Antýglu. Vzdálenost je přibližně z obou lokalit stejná: 3,5 km.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

církevní objekty

fotografie

geologie

hory

národní parky

V Kerkonoších s Pepínem

Jiří Ransdorf — Wed, 29 Jun 2011 22:04:10 +0000

Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své přítelkyni. „Ze Špindlu do Žacléře, spacák s sebou, někde přespím, vařič mám dobrej…“ mlel jsem a mlel. Pak jsem zjistil, že už skoro spí. Otočila se na druhý bok a z polospánku zamumlala: „A že nevemeš i Pepína?!“ Usnula, potvora – a já toho měl ještě tolik na srdci i na jazyku. Zatvrdil jsem se. Vezmu! Na ni kašlem, vyrazíme jen my chlapi! Pro upřesnění – Pepíno je plyšový medvěd cca 15 cm vysoký. Když může Okamura…

Kotlem jenom se šnorchlem!

Tedy po dešti. Naše lidsko – plyšová dvoučlenná expedice dorazila do Špindlu a bylo dusno. Fest dusno! Nahodil jsem dvanáctikilový bágl a vysupěl na Mísečky. Ve vzduchu to už bylo a za chvilku i na zemi. Bouřka, déšť, slejvák, boží dopuštění, přívalový liják nebo, řečeno slovy klasika: Chčije a chčije! Pod stříškou Jilemnické boudy jsem přežil nejhorší a vykročil (já blbec!) směrem na Dvoračky, protože jsem si říkal, že když ze západu na východ, tak z Harrachova. Bylo už sedm večer a déšť přestal jenom proto, aby za chvilku začal znovu. Zase průtrž, stmívalo se, Pepíno byl mokrý, já durch. Kotel je krásný a ty stružky vody, stékající po jeho úbočí jsou k pomilování. Ach jak sladké, ach jak romantické, ach jak fotogenické! Tedy za slunečna a sucha. Po přívalovém lijáku se z nich stanou vodopády a stezku na Dvoračky přehradí naprosto spolehlivě. Nastal čas na ústup. Pepíno by mohl nastydnout. Tedy, řeknu vám, stát v devět večer na Horních Mísečkách v lijáku, nic moc. Nad Jilemnickou je jedna bouda určená – buď k demolici, nebo k přestavbě, to nevím, ale určitě ne určená k přespání. Přesto posloužila. Uprostřed suti a odpadu nás dokonce s Pepínem čekal slamník. Zalezli jsme do spacáku a poslouchali déšť, který bušil do střechy. Tedy – začátek nic moc!

Dlouhý, sakra Dlouhý důl!

Špindl se probouzel a Zimmer frei se nabízely. Tedy, lákavé to bylo, aspoň bychom uschli, ale v osm ráno do teplé postele? Toho bohdá nebude, my s Pepínem jsme horalové, takže vzhůru na Výrovku! Labský důl je labský, Modrý důl je – no, asi modrý… to nevím, ale Dlouhý důl je fakt dlouhý. Tak jsem ještě na kládách s výhledem na Stoh zažehl vařič a vytvořil neskutečnou krmi z rýže, omáčky, zajedl polívkou a zapil kafem. Guten Apetit, přáli sborem kolemjdoucí Němci do růžova vyspaní v hotelu nebo Zimmer frei. Danke, chutnalo nám, mě i Pepínovi, který schnul a sklízel obdiv. Co si mysleli o mně, to nevím, zas tak moc německému šepotu nerozumím. Stoupání na Výrovku Dlouhým dolem je sice krásné, ale nějakou dobu to trvá. Pepíno zpíval, já mlčel a supěl. Před polednem Výrovka a šup dolů přes Richtrovky do Pece. Tam už čekala přítelkyně. Mám ji rád, ale tentokrát jsem ji měl ještě radši. Přijela ve vyhřátém autě! Pepínovi dala pusu a mně poslala do sprchy. Tuhle noc to jistil hotel Krokus – o pár hvězdiček lepší než naše minulé ubytování v hotelu Ruina.

Padesátkou na Janu

Hodně jsem se vytahoval, jak znám Krkonoše. Lyžař, turista – pchá! Mně budete něco povídat o Krkonoších! Jenže houby! Uvědomil jsem si totiž, že moje znalosti končí tak nějak Velkou Úpou a za Portáškami je to bílá oblast. Hic sunt leones, tedy pro lyžaře z Prahy. Překročil jsem silnici za Javořím dolem a dostal se pod Portášky a začal stoupat na chatu Jana. Jenže cestou jsme si s Pepínem odskočili do Sydney, Moskvy a Kapského Města a na Namčhe Bazar. Pro upřesnění – od penzionu Klepáček podle ukazatelů - kilometry jsou vyznačeny naprosto přesně. Tedy snad, změříme to příště. Mimochodem – za Velkou Úpou opravdu začíná sranda. Pokud byste se rozhodli cestovat autobusem číslo 50, dozvíte se na její zastávce například, že:
- Cena jízdného se odvíjí od stupně alkoholu v krvi řidiče.
- Zatáčky jsou značeny namátkově, většinou jako průletové.
- Knihu přání a stížností nehledejte, nestačí se tisknout.
- Zkušenější cestující se nemusí ostýchat poradit řidiči s problematickými úseky trati.
A taky: Usmívejte se na řidiče. Jede poprvé!
Abyste se usmívali, nemusíte jet padesátkou, stačí se podívat kolem sebe. Krása, která bere dech. To ostatně i stoupání na Janu, ale ten výhled! Uvařil jsem čaj, slunce svítilo, já se usmíval a Pepíno už uschnul.

Romantika podle Emmy

V Malé Úpě u Spáleného Mlýna začíná Emmina cesta. Pro milovníky romantiky balzám! Je nazvána podle Emmy Czernin-Morzinové. To bylo totiž tak: 31. prosince 1882 koupila majitelka panství Vrchlabí hraběnka Aloisie Morzinová, provdaná Czerninová panství Maršov. No – nekupte to! Na Silvestra – dobrý kauf a jak na Nový rok, tak po celý rok! Když paní hraběnka zemřela, zdědil krkonošská panství její syn Rudolf Czernin – Morzin a po jeho manželce Emmě se cesta jmenuje. A nejen ta, ale i pramen pod Svorovou horou, lovecká chata na Světlé hoře a dříve i nemocnice v Horním Maršově. Tam se ještě dostaneme, tak teď vzhůru, Pepíno! Bývalá dřevařská cesta (a taky jezdecký chodníček) traverzuje svah a v dálce vidíme Janu i Junáka, u kterého jsme pili čaj, pamatuješ, Pepíno? Krásné výhledy na Sněžku a marš do Maršova!

Zemský ráj to na pohled!

Nejsem přehnaně sentimentální a slova hymny beru tak trochu s nadhledem a takovým tím „vono je krásně všude“, ale pokud dojdete do Horního Maršova, doporučuju následující: Shodit těžký bágl, ubytovat se v nějakém penzionu a vyrazit na Lysečiny jen tak na lehko. Penziónu je v Horním Maršově dost, ale mně můj „realizační tým“ z Prahy poslal SMS (jéžiš, všímáte si?! To jsme s Pepínem vandráci, co?! Realizační tým našel na Internetu adresu a nám ji poslal SMS – to se to pak toulá!), že ubytování pro drsné horaly najdete v penziónu U Hlinků. OK, proč ne, drsní horalé s Pepínem jsme a 180 za noc je pohoda. A nalehko od mlýna směr Dolní Lysečiny. Krásné chalupy, mimochodem po odsunu Němců jich hodně zachránili chalupáři, kteří nejen v Dolních a Horních Lysečinách, ale i v nedalekých Albeřicích tvoří velkou část obyvatelstva. Cesta podle Lysečinského potoka je nejen zemský ráj pro turistu, ale i pro rybáře – pstruhaře. Horní Albeřice zvolil v roce 1946 Syndikát československých spisovatelů za místo vzniku „spisovatelské vesnice“. Tři jeho členové pod vedením spisovatele A. C. Nora objeli několik míst v pohraničí a v Horních Albeřicích se zastavili a řekli: ZDE! Jako praotec Čech kdysi na Řípu. Což o to, země je to skutečně mlékem a strdím oplývající, a že to pak vzalo trochu jiný směr a A. C. Nor po komunistickém převratu v roce 1948 kupoval od dělníků v maršovské papírně své knihy, které už byly vytištěné, ale nesměly už vyjít, to už je trochu jiná historie. Smutnější. Pravdou ale zůstává, že v Horních Albeřicích si zabralo chalupu nejméně dvaatřicet spisovatelů a jim profesně blízkých lidí.

Via Castum Chetzler

Jak jsme se tak s Pepínem blížili Žacléři, zpychli jsme. Proto ta „Via“. Castum Checler byl totiž původní název pro Hrad Žacléř. Jenže pozor – ještě jsme tam nebyli. Od Hlinků (fakt doporučuji) jsme se vykopali v osm a vyrazili do náruče Rýchor. Konkrétně: Po žluté na Rýchorskou boudu. Dnes v ní sídlí Krkonošské středisko ekologické výchovy, ale bouda měla historii dost pohnutou. První boudou na temeni Rýchor v nadmořské výšce 1 000 m byla od roku 1894 Maxova chata. Původně výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy, konané roku 1891 v Praze, daroval rakouskému Krkonošskému spolku průmyslník Max Hirsch ze Slaného. Sousední Rýchorskou boudu postavil za 1 milión korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako pohostinské zařízení a až do konce války ji provozovala dcera Pauliny Hampelové z Maxovky. Čas oponou trhnul a začal fofr:
1946 – Národní správa Klubu českých turistů.
1950 sokolské družstvo Vzlet z Prahy.
Pak: Interhotely Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí.
1976 – správa KRNAP, která v roce 1979 zahájila rozsáhlou rekonstrukci a zřídila tu Krkonošské středisko ekologické výchovy.
Zaplať Bůh, lepší místo se nenajde, tady by vajgla na zem neodhodilo ani sebevětší čuně. Když jsem to udělal, podíval se Pepíno káravě a já ho odnesl do popelnice (toho vajgla!) - mimochodem stojí vedle Monitorovací stanice stavu ovzduší.
Dál už je to kousek, přesněji řečeno 500 metrů a jste na Kutné.

Naučně s Čapky

Naučná stezka Rýchory začíná v Kutné. Je červeně značená a nese jméno bratří Čapků. Doporučujeme – vede Dvorským lesem a dostanete se po ní až na Stachelberg, který svojí vojenskou betonovou strohostí trochu zakalí to pomyšlení na to, že „zemský ráj to na pohled“ a připomene spíš jeden Renčínův fór, kde jeden chlap říká druhému: „Krásná je ta naše zem, zatraceně strategicky krásná!“ My s Pepínem jsme si nechali Stachelberg až na konec a vyrazili po modré přes Rýchorský kříž. Bacha vlevo: Válejí s tam krávy a nejsou to obyčejné krávy, je to skotské plemeno skotu! Pokud byste si jednu chtěli pohladit, varujeme! Jednak je tam elektrický ohradník, ale hlavně – na ohradě visí papírek s jednoduchým konstatováním: Pozor, ve stádu je býk! Toreadoři smělí, pozor si dejte, na bejka se kašlejte! Od Rýchorského kříže se rozbíhají značené a v zimě perfektně udržované běžecké trasy. Namátkou: Pomezky, Žacléř, Horní Albeřice, Svoboda nad Úpou, Malá Úpa… Už aby byl sníh!

V Prkeňáku to žije

Pokud scházíte po modré do Žacléře, míjíte zámek. Tedy – původně to byl hrad - Chezler, který je poprvé písemně zmiňován roku 1334 a v 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Osada pod hradem nesla před husitskými nájezdy název Bornfloss – „na pramenech“. Městský znak s medvědem uprostřed, může mít souvislost s pozdějším názvem obce: Bernstadt. Název města Žacléř se používá úředně od roku 1886. K panství Žacléř patřily v roce 1848 následující osady: Vízov, Křenov, Bobr, Černá Voda, Bernartice, Lamprechtice, Vrchová, Královec, Bečkov, Rybníčky a Prkenný důl. A v Prkenném Dole pro tentokrát končíme. Pepíno ale tvrdí, že se ještě vrátíme. Tak k tomu Prkeňáku:
Pro milovníky lyžování: Ski areál ARAKSIS a BRET – pět vleků, svahy s umělým zasněžováním a nočním lyžováním. Pro milovníky běžek – už řečené stopy, které jsou součástí Krkonošské magistrály. Pro milovníky historie: Kaple svaté Anny z roku 1843. Pro milovníky vojenské historie: Stachelberg. Z Prkenného dolu tři kilometry a jste tam. V bunkru T73 je instalována muzejní expozice a je přístupná i část podzemního labyrintu pod pevností. Je součástí opevnění, dobudovaného těsně před vypuknutím druhé světové války. Jak jsem už říkal – ta betonová masa sice trochu zachmuří konec nádherného výletu, ale nakonec, koukat na ni nemusíte. Otočte se na druhou stranu a zíráte do krajiny. Ne koukáte, opravdu zíráte – je to krása!
Mimochodem, když už jsme u těch přilehlých obcí – Víte, kdo roku 1007 daroval jistému Franzi Hirschbergovi kus lesa, zvaného Králův háj, kde měl vybudovat osadu? Pepíno to zjistil a milovníky pohádek to jistě potěší: Albrecht Trautenberg!
Osada se jmenuje Královec… ale tom zas příště, jo?
Jirka Ransdorf + Pepíno

TIPY:
Informační centrum Veselý výlet v Peci pod Sněžkou – tel.: 499 736 130
Penzion Veselý výlet v temném Dole: info@veselyvylet.cz
Všeobecné informace: www.veselyvylet.cz
Penzion U Hlinků V Horním Maršově 187 : tel.: 723 579 193, www.pensionuhlinku.cz
Penzion U Hlaváčků: Bertholdovo nám. 68, tel. 499 874 112, e-mail: hlavac.milan@iol.cz

Rubrika:

Tags:

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Leoš Drahota — Fri, 11 Jun 2010 10:13:21 +0000

Již potřetí se v novém článku vracíme k pašerákovi a převaděči, který si za své působení na státní hranici vysloužil neoficiální titul Král Šumavy. Tentokrát se věnujeme především podrobnému topografickému popisu trasy, kterou Kilián Nowotny vodil své „klienty“ ven z nesvobodného Československa.

Trasu Krále Šumavy, tzv. Kanál 54 pro nás osobně prošel, zmapoval a popsal pan Jindřich Čížek, za což mu patří náš velký obdiv a poděkování.

Křižovatka U Sloupů - výchozí bod - Loc: 49°3'47.224"N, 13°44'14.835"E. Kilián přebíral uprchlíky v chalupě Josefa Peka, nebo v hospodě, které byly přibližně proti vchodu do bývalých kasáren a vydal se směrem k Vimperku. Odbočíme na starou silnici, podél kasáren - Loc: 49°3'44.599"N, 13°44'23.575"E. Asi po 300 metrech, na konci kasáren, odbočíme vpravo na lesní cestu. Nyní je zde směrovka "Lyžařská běžecká stopa Vimperk - Šindlov - Loc: 49°3'41.108"N, 13°44'36.082"E. Okolo plotu bývalých kasáren se dostaneme k jejich zadnímu vchodu. Vede k němu panelová cesta, která se rozdvojuje. Nyní si můžeme vybrat, kterou cestou jít. Kilián používal obě. Ta používanější je vpravo a vede prakticky po vrstevnici - Loc: 49°3'22.745"N, 13°44'15.258"E.

Cesta vlevo klesá k Volyňce, vede podél železniční trati Vimperk - Lipka a od bývalé zastávky stoupá k rozcestí V Lovčím - Loc: 49°3'22.745"N, 13°44'15.258"E, ke které se dostaneme i horní cestou, která je značená, jako již zmiňovaná lyžařská běžecká stopa. Z křižovatky pokračujeme dále podél Medvědího potoka. Asi po třičtvrtě kilometru se dostaneme k rozcestí - Loc: 49°2'17.62"N, 13°42'9.82"E, kde se zprava připojuje modrá turistická značka. Pokračujeme rovně po modré kolem Brložského jezírka - Loc: 49°2'4.234"N, 13°41'42.979"E, a stoupáme do sedla V Srnčím, Loc: 49°1'26.656"N, 13°42'16.463"E, stále po modré. V Srnčím se připojuje žlutá turistická značka. Asi po 300 metrech se dostaneme na rozcestí nad Michlovou Hutí - Loc: 49°1'18.533"N, 13°42'8.402"E.

Pokračujeme po žluté turistické značce k rozcestí Pod Kamennou - Loc: 49°1'20.533"N, 13°41'16.152"E. Po žluto-červeném značení pokračujeme k Šindlovu. Na kraji lesa - Loc: 49°1'19.656"N, 13°40'44.66"E odbočíme na neznačenou zpevněnou cestu vlevo. Asi po 1 km se otevře po pravé straně výhled na Borová Lada a Nový Svět - Loc: 49°0'43.367"N, 13°40'31.835"E. V těchto místech odbočíme kolmo vpravo. (Po levé straně vede lesní cesta do sedla mezi Kamennou a Bukovcem.)

Cesta k Novému světu je téměř neznatelná. Louka slouží jako pastvina a je obehnána elektrickým ohradníkem. Sejdeme do Nového Světa na silnici Borová Lada - Šindlov - Loc: 49°0'39.194"N, 13°40'6.936"E - a vydáme se vpravo k Šindlovu. Asi po 100 metrech - Loc: 49°0'43.836"N, 13°40'5.04"E, začínal Kiliánův "přechod močálu". Zamířil severozápadním směrem přes slať a vyšel z ní u odbočky k Janské hoře. Vydat se po jeho stopách v současnosti nelze. Můžeme sice dojít po louce k Vydřímu potoku, ale za ním začíná I. zóna národního parku - vstup není možný. (Mimochodem žádný močál tam není, jenom rašeliniště, ve kterém se nikdo neutopí, maximálně nabere vodu do bot.)

Obejdeme tedy slať po silnici na Šindlov - Loc: 49°1'34.175"N, 13°40'0.545"E. Na křižovatce zahneme doleva, po žluté značce dojdeme na Nové Hutě, Polesí - Loc: 49°1'31.779"N, 13°39'10.378"E. odbočíme vlevo po zelené značce dojdeme k odbočce na Janskou horu - Loc: 49°1'8.083"N, 13°39'11.214"E. Pod Janskou horou - Loc: 49°0'35.088"N, 13°38'19.33"E se cesta rozdvojuje, odbočíme vlevo. Projdeme kolem zimoviště pro vysokou zvěř - Loc: 49°0'23.765"N, 13°38'3.885"E. Blížíme se k Františkovu, ke skalnímu útvaru Biertopf - Pivní hrnec. Přes Františkov lze přejít několika cestami:

A) - Loc: 49°0'9.908"N, 13°37'42.409"E - zde odbočit vlevo a po 300 metrech prudkého klesání se dostaneme na silnici Kvilda - Borová Lada, přebrodit přes Vltavu a po okraji lesa k pomníčku převaděčům - Loc: 49°0'0.456"N, 13°37'21.011"E.
B) - Loc: 49°0'10.857"N, 13°37'45.927"E přibližně v těchto místech jsou po levé straně patrné zbytky staré stezky, která obcházela Biertopf a ústila na silnici, u odbočky k Penzionu Františkov - Loc: 49°0'6.568"N, 13°37'23.009"E.
C) - Projdeme dále kolem seníku a za křižovatkou - Loc: 49°0'21.969"N, 13°37'0.136"E - projdeme lesem přes potok Olšinka do míst bývalé papírny - Loc: 49°0'14.964"N, 13°36'48.517"E.
D) - Na výše zmíněné křižovatce - Loc: 49°0'21.969"N, 13°37'0.136"E - odbočíme vlevo a kolem Penzionu Františkov sejdeme na silnici Kvilda - Borová Lada, (Tato varianta je turisticky nejschůdnější).

- Na Františkově přejdeme můstek přes Vltavu, kolem pomníčku do lesa. Doprava vede již téměř neznatelná cesta - Loc: 48°59'59.187"N, 13°37'12.384"E. Po ní asi po 500 metrech dojdeme na křižovatku - Loc: 49°0'6.549"N, 13°36'48.947"E - a odbočíme vlevo do kopce. Přejdeme asfaltovanou silničku - Loc: 48°59'54.202"N, 13°36'45.549"E - a stoupáme šikmo podél Stolové hory. - Schůdnější cesta z Františkova: po silnici směrem na Kvildu, přes penzionem Panský dům odbočíme vlevo na stoupající lesní cestu - Loc: 49°0'13.008"N, 13°36'58.219"E - a po ní vystoupáme k silničce - Loc: 48°59'54.202"N, 13°36'45.549".

Po Stolovém hřbetu dojdeme na silnici Kvilda - Bučina - Loc: 48°58'40.832"N, 13°35'26.702"E (z Františkova je to zhruba 4 km). Přejdeme silnici a pokračujeme lesní cestou ke Stráži. U odbočky k Bučině - Loc: 48°58'26.701"N, 13°35'15.294"E - se napojíme na červenou turistickou značku a pokračujeme ke Stráži. Na rozcestí Pod Stráží - Loc: 48°58'25.213"N, 13°34'38.538"E - budeme na nejvyšším bodě trasy - 1285 metrů. Ze Stráže sejdeme na křižovatku se Strážní stezkou - Loc: 48°58'19.371"N, 13°34'6.04"E - a odbočíme šikmo vlevo, po modré turistické značce na přeshraniční stezku Pramen Vltavy-Sedmiskalí. Kilián v těchto místech pokračoval k hranici rovně, v návaznosti na Strážní stezku. Tato cesta je dodnes patrná, zpočátku je zpevněna kameny, ale poblíž hranice jsou poměrně nebezpezné bažiny a vývraty.

Po modré dojdeme na hranici - Loc: 48°57'58.453"N, 13°34'21.985"E - a odbočíme vpravo na stezku vedoucí od vrcholu Siebensteinfelsen. Po 700 metrech dojdeme k Reschbach Klause - Loc: 48°57'45.621"N, 13°33'50.087"E. V těchto místech CIC přebírala od Kiliána agenty.

Poznámka: GPS souřadnice nebyly získány z terénu, ale z turistické mapy http://www.mapy.cz

Na http://maps.google.cz/ je tato trasa také zanesena do mapy. Některé cesty tam nejsou zakresleny. Značky byly umísťovány do satelitní mapy, při zobrazení v klasické mapě je odchylka cca 10 metrů.

Odkaz: http://maps.google.cz/maps/ms?ie=UTF8&hl=cs&brcurrent=5,0,0&msa=0&msid=1...

Nakonec ještě unikátní záznam hlášení četnické stanice, pocházející z časů králova pašeráckého období.

Případ podloudného obchodu a veřejného násilí Kiliána Novotného ze Staré Hutě ze dne 27. ledna 1933 - hlášení četnické stanice Nezdice na Šumavě:

"Kilián Novotný spáchal čin tím způsobem, že v okamžiku, kdy se ve společnosti jeho druha, Jana Fastnera ze Staré Hutě čp. 94, střetl s četnickou hlídkou v chodbě domu Evarista Petličky v Pohorsku čp.42 a Fastner byl osloven strážmistrem Diblíkem, odrazil vší silou loktem praporčíka Fabriciuse, kterého tím udeřil do žaludku, způsobiv mu přechodnou bolest, a skočil k východu z chodby, kdež však na kluzkých a namrzlých schodech upadl, ale přesto, aniž by se vážně zranil, prchal dvorem na volné prostranství k nedalekému lesu, kdež ve tmě a mlze zmizel. Novotný byl pronásledován praporčíkem Fabriciusem, který však ho nedostihl, ježto pro bolest žaludku nemohl v běhu pokračovati.

Četnická hlídka přistihla jmenované právě v okamžiku, kdy tito vycházeli z bytu Evarista Petličky a chtěla zjistiti totožnost jmenovaných, ježto jí byli úplně neznámí, přičemž Novotný spáchal vylíčené násilí, aby se zachránil útěkem, a tak své zatčení překazil. Útokem neznámého muže na praporčíka Fabriciuse byl strážmistr Diblík upozorněn, že jde o nebezpečné individuum, a proto také rychlým a energickým zakročením zadržel druhého muže, v němž byl pak zjištěn Jan Fastner, který jest podloudníkem s cizozemským umělým sladidlem.

Také při osobní prohlídce u něho bylo nalezeno 1 kg cizozemského umělého sladidla. Dále u něj byl nalezen nůž upravený jako jednostranná dýka, a byl proto udán Okresnímu soudu v Kašperských Horách pro přestupek zbrojního patentu. Kromě toho bylo nalezeno v bytě pod schody Evarista Petličky ještě 2 kg cizozemského umělého sladidla, o němž tvrdil Fastner, že náleží muži, který uprchl a jehož jméno Fastner neprozradil. Fastner byl pak zatčen a ještě týž den dodán do vazby Okresního soudu v Kašperských Horách pod č.z. 17. Jak bylo během vyšetřování zjištěno, šlo v daném případě o dva odvážné a drzé podloudníky, kteří právě před příchodem četnické hlídky rozprodávali v bytě Evarista Petličky cizozemské sladidlo místním překupníkům a byli na odchodu k domovu."

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy a jeho kanál 54

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Tags:

historie

národní parky

osobnosti

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Leoš Drahota — Mon, 03 Nov 2008 20:43:35 +0000

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.

V druhé polovině měsíce září, téměř dva roky po zveřejnění článku Král Šumavy a jeho kanál 54, přišel nečekaně do e-mailové schránky Moskyta tento dopis.

Při hledání informací o spisovateli Rudolfu Kalčíkovi jsem čirou náhodou našel také vaše internetové stránky Moskyt, ve kterých mě zaujal článek Král Šumavy a jeho kanál 54. A proč mě zaujal?

Jsem totiž, spolu s mojí sestrou a ještě jedním pamětníkem, téměř přímým svědkem jedné vámi popisované události a troufám si tvrdit, že jsme již možná jediní žijící svědkové tady v Čechách. Ačkoliv jsme byli svědky, nikdy jsme se nedozvěděli, jak to všechno vzniklo, až teprve nyní po více než padesáti osmi letech se vše dovídám z vašich stránek, za což jsem vám nesmírně vděčný a moc vám děkuji...

...Budete-li mít zájem o doplnění vašeho článku o to, co se dělo tehdy na Zlaté Studni, co se dělo u Pöslů a jak to tam vypadalo už druhý den po jejich zatčení, jsem ochoten vám sdělit vše, co si ještě z oné doby pamatuji a co je zapsáno v deníčku mého otce. Bylo by škoda, aby tyto věci zůstaly pro další generace zahaleny buď tajemstvím, nebo neúplnými a nepřesnými údaji, když už přece jenom ještě někteří svědci existují. Naše svědectví by bylo sice k tomuto článku a celé události jenom doplňující, ale v mnohém i dokreslující dobu, pro mnohé dosti strastiplnou.

Prosím, ozvěte se mi i v případě, že nebudete mít žádný zájem, abych zbytečně nesháněl všelijaké zápisky a pod.

Eduard Steun, 19. září 2008

My jsme samozřejmě zájem měli a veliký, takže jsme se brzy po obdržení dopisu za panem Steunem vypravili. V domě na kraji Vilémova u Šluknova nás přivítal velmi sympatický muž a spolu se svojí sestrou nám u šálku čaje a výborného domácího koláče začali odkrývat dávno zašlé obrazy ze života lidí tehdejší Šumavy. Přes půl století staré fotografie, vyprávění a zápisky pana Steuna i jeho otce nám pomalu pomáhaly přenést se na Zlatou Studnu či do Kvildy těch časů, abychom lépe pochopili všechny nové okolnosti starého příběhu z května 1950.

Jak už to tak bývá, jsou na jeden hlavní a slavný příběh, například ten náš o Králi Šumavy, napojeny jiné, menší a bohužel někdy také mnohem smutnější osudy dotčených lidí. Jeden takový prožil právě Franz Pösl, u něhož hledali útočiště tři štvanci poté, co byl jejich převaděč Kilián při své poslední cestě postřelen u můstku přes Teplou Vltavu a vrátil se z posledních sil přes čáru do Německa. Jak neslavně tito tři muži dopadli, již víme. Nyní se díky panu Steunovi dozvíme i to, co ona nešťastná noc přinesla člověku, který se k celému příběhu jen na okamžik připletl a přesto se i jemu poslední cesta Krále Šumavy na naše území stala osudnou. O tom už ale Rudolf Kalčík (autor námětu k filmu, scénáře a později i románu Král Šumavy) nepsal! Realita života, jak už to tak bývá, zase jednou překonala románové i filmové drama.

Pojďme nyní na Šumavu do roku 1950 a odhalme slovy Eduarda Steuna, jeho otce, sestry a bratra další část dávno zapomenutého příběhu, který měl podle přání tehdejších mocipánů zůstat navždy utajen. Vždyť ani obyvatelé okolních vesnic se nikdy nedozvěděli, co se u Pöslů té noci stalo.

Jenom kousíček od Zlaté Studny, hned na samém pokraji Mezilesní slati, bývala osada zvaná Torfstich-Planie, s významem názvu jako rašeliništní bod, ale ve zdejším nářečí spíše s významem jako rašeliniště nebo slatina. Český název nikdy neměla, katastrálně už nepatřila ke Zlaté Studni, ale k Pláním (Planie) a s nimi k Novým Hutím (Kaltenbach).

Stával tu jen jeden jediný dům č.p. 102. Zde, uprostřed hlubokých lesů, bydlela rodina lesního dělníka Franze Pösla, dříve těžícího rašelinu, ze které vyráběl tzv. borky (jakési rašelinové cihly, kterými se po vysušení topilo).

Tito lidé snad nikdy ani nebyli ve městě (možná jen ve Vimperku), nikdy neviděli vlak, neznali elektrický proud, o nějaké politice neměli ani zdání, pouze jen něco z doslechu, ale ani to si neuměli dát do souvislostí. Prakticky od rána do večera neznali nic jiného než dřinu při práci v lese a na svém skrovném hospodářství, čítajícím dvě krávy, stádo ovcí a několik slepic. Přesto tuto rodinu potkala velká tragédie, ke které přišli zcela nevinně.

Jedné jarní noci (podle zápisků mého otce Roberta Steuna se jednalo o noc z 8. na 9. května) v roce 1950 u Pöslů kdosi zaťukal na okno. Pan Pösl okno otevřel a k jeho úžasu pod oknem prý stál jeden z jeho příbuzných, odsunutý v roce 1945 do Německa, ještě se dvěma dalšími muži a žádali zřejmě o nějakou pomoc, zejména asi o poskytnutí úkrytu a jídla. Pöslovým bylo jasné, že nepřešli legálně hranice a tak je ani nevpustili do domu, pouze jim oknem podali nějaké jídlo. Rychle se s nimi rozloučili a okno zase zavřeli.

Dům už ale byl v tu dobu obklíčený vojáky a příslušníky SNB, kterým se podařilo ty tři (možná i více) muže chytit a zajmout. Spolu s nimi ale tu noc vytáhli z postelí i celou Pöslovu rodinu – pana Pösla, jeho manželku a téměř osmdesátiletou stařenku, maminku jednoho z Pöslových. Všechny je odvezli neznámo kam a zavřeli.

Toto se dozvěděl někde můj otec, snad od jednoho bývalého příslušníka SNB, ale jinak nic víc. Nikdy jsme se už pak nedozvěděli, za jakým účelem k Pöslovým tehdy v noci přišli ti muži, nikdy jsme se už nedozvěděli, proč bylo všechno, včetně Zlaté Studny, obšancováno vojskem a příslušníky SNB, nikdy jsme se nedozvěděli, kam byli Pöslovi odvezeni a jaký a kde byl jejich konec.

Pan Pösl býval častým hostem u nás v myslivně na Zlaté Studni a také naše rodina chodívala občas k nim na návštěvu a každý den k nim někdo od nás chodil pro mléko, ale také pro smetanu, podmáslí, tvaroh nebo máslo.

Hned následující ráno šel jako každý den můj bratr Robert k Pöslovým pro mléko, které sice přinesl, domů se ale vrátil z Torfstichu celý vyděšený. Podle jeho slov byl prý celý dům plný esenbáků, někteří tam pojídali a popíjeli co v domě našli, jiní se váleli v holínkách v postelích, někteří tam prý něco sepisovali a další spolu s vojáky chytali u domu a hned zabíjeli slepice. Také udírna v komíně byla prý otevřená a zcela prázdná. Jeden z příslušníků SNB se prý bratra zeptal co tam hledá a když Robert řekl, že jde pro mléko, vzal mu z ruky bandasku a přikázal jednomu z kolegů, aby mu mléko nadojil. Když ten tak učinil, vrazil bratrovi bandasku s mlékem zase do ruky a řekl mu prý: „A teď koukej co nejrychlejc mazat domů a zítra už sem nechoď!“

Během toho dne byl pak někam odveden (snad i pozabíjen) všechen dobytek, rozkraden veškerý Pöslových majetek, zbytek byl na místě spálen a během dne byl také jejich dům zcela rozbourán. Toho dne už tam, ani do blízkého okolí, přilehlých lesů a cest nikdo nesměl. Také u nás doma vojáci spolu s příslušníky SNB provedli důkladnou domovní prohlídku.

S násilným odchodem Pöslů a zbouráním jejich domu zmizela zase jedna šumavská osada z mapy světa. Jaká škoda! Taková byla Šumava v padesátých letech 20. století.

Dodnes vidím v domě Pöslových vždy vzorně uklizené světničky, vyzdobené svatými obrázky a křížkem, vždy ustlané a po vojensku na sobě narovnané peřiny, doběla vydrhnutou prkennou podlahu (bez lina a koberců), u velkých kachlových kamen, obložených krásně vyrovnaným dřívím, sedící za kolovrátkem paní Pöslovou, starou paní sedící v šátku u okna a vonící žluťoučkou bábovku zv. Guglhupf na stole. Bohužel, je to už jen dávná vzpomínka, která bohudík nevyšumí z paměti jako sen.

Jak nám dále vyprávěl pan Steun se svojí sestrou, měli všichni v jejich rodině velký strach, když bezpečnost druhého dne prohledávala jejich vlastní dům – myslivnu na Zlaté Studni*. Vždyť esenbákům stačilo najít něco jen trochu podezřelého a skončili by podobně jako Pöslovi. Jejich seník prý navíc býval stále otevřen a nedalo se vyloučit, že se někdo z hledaných bez vědomí Steunů skrýval právě zde. SNB by navíc jistě nedělalo problém, nějaký ten důkaz záškodnické činnosti, zdůvodňující zatčení celé rodiny, do myslivny podstrčit. Bestie se ale zdá se již nažrala a Steunovi měli štěstí. Krátce po této události se celá rodina odstěhovala na Horskou Kvildu a také Zlatá Studna, bývalá sklářská osada posléze osiřela, zpustla a zanikla.

Vypadá to, že příslušníci SNB na skupinu Krále Šumavy předem cíleně čekali, ještě než došlo k incidentu u můstku poblíž Františkova. Podle původních denních zápisků pana Roberta Steuna, hlídali již od 7. května celou oblast v okolí Pöslova domu a nikoho do střeženého prostoru nepouštěli.

Velký zátah esenbákům zdá se nakonec vyšel. Záškodníci byli pochytáni, jejich pomocníci odhaleni a zadrženi, Král Šumavy zanechal převádění a na naší stranu hranice již pravděpodobně nikdy nevkročil. Dnes víme, že Franz Pösl byl odsouzen k 10-ti letům kriminálu, jeho žena a osmdesátiletá stařenka přestěhovány do tzv. Zámečku u Polesí v Dolním Kaltenbachu.

Lidé ze samoty uprostřed lesů zmizeli během jedné jediné noci, jako by tu nikdy ani nebyli. Zmizeli pro kousek jídla, podaný oknem člověku v nouzi. Jejich dům – jejich domov byl zbourán, veškerý majetek zničen, nebo se ztratil v kapsách rabujících „strážců hranic“. Zanikla jedna rodina, zanikla osada Torfstich-Planie, zanikla stará Šumava, která se po tomto květnovém dramatu již navždy poněkud změnila. Přinejmenším přišla o svého krále a vlády se postupně ujala armáda, ostnaté dráty a strach.

Možná, že jediným živým tvorem, pocházejícím ze samoty Torfstich-Planie, který po té temné noci řádění strážců hranic neopustil svůj domov, byl Pöslův pes. Ani ten však nezůstal ušetřen mnohých útrap, jak vzpomíná Eduard Steun.

Pöslovi měli také krásného psa, byl to bílý čuvač (jako v seriálu Bela a Sebastián). Byla to fena jménem Schotti, která pravděpodobně když SNB a vojáci vtrhli k Pöslovým, utekla do lesa. Ono se tam zřejmě při jejich zatýkání nebo po něm i střílelo, neboť tam hajný Rippl našel poblíž zastřeleného Pöslových kocoura. Vyplašená a hladová fena tam pak pár dní po sobě pobíhala kolem trosek již opuštěného stavení, než se jí ujal lesní dělník Franz Enzmann ze Zlaté Studny čp. 33. Od jeho domu ale fena dlouhou dobu utíkala na své původní místo na Torfstich-Planie a když tam nikoho ze svých bývalých majitelů nenašla, vrátila se zpět k Enzmannovým. Jenomže ti šli krátce nato na odsun (šli na odsun tak pozdě, protože byl tehdy nedostatek lidí na práci v lesích a úřady je tu podržely až do doby, kdy byl stav doplněn novoosídlenci a brigádníky). Fena zůstala znovu opuštěna u prázdného domu (bývala to kdysi hospoda) na Zlaté Studni.

Otec tehdy uvažoval o tom, že bychom si ji vzali domů, ale to nešlo. Měli jsme totiž doma ochočenou celou srnčí rodinku, na kterou byl náš pes zvyklý, ale Schotti už byla dospělá fena a rozhodně by to nedělalo dobrotu. Můj bratr Robert, který si po odsunu Enzmannů v opuštěném domě zařizoval svůj pokojík, dával feně denně žrádlo. Jednoho dne přišel domů a říkal, že Schotti si vyhrabala hlubokou noru za domem a v ní spí. Otci se to zdálo divné a tak se tam s ním šel podívat a Schotti, ač to byl velký pes, vyhrabala tak hlubokou noru, že se do ní vešla celá. Byl to na takového psa až neuvěřitelný výkon, ale zřejmě cítila blížící se zimu a tak dokázala nemožné. Když jí pak otec po nějaké chvíli vylákal z nory ven, nevěřili s mým bratrem svým očím. Schotti měla ve své noře dvě překrásná a zdravá štěňátka, o které se pak můj bratr Robert staral. Otec se hned na to rozjel do Nových Hutí, kde se starousedlíků poptával, zda by se někdo psa a štěňat neujal. Uspěl pak u jedněch lidí, kteří se psí mámy se štěňátky ujali. Bohužel, jejich jméno už dnes nevím, vím jenom tolik, že prý se Schotti měla u nich dobře a rychle si zvykla.

Vyskytly se ale tehdy také názory a rady, aby otec psa zastřelil a štěňata utopil. O tom ale nechtěl ani slyšet a vždycky říkal, že je to to jediné, co z Torfstichu zbylo a navíc byl velkým milovníkem zvířat.

V červnu 2010 se Moskyt vydal na místo výše popsané tragédie, aby se pokusil najít poslední stopy po chalupě lesního dělníka Franze Pösla. Už jen objevit to v hlubokých lesích ztracené rašeliniště, dříve zvané Torfstich-Planie nebylo jednoduché. Najít stopy po lidském obydlí pak bylo ještě těžší.

Nakonec se nám to však přeci jen povedlo a konečně jsme stanuli tam, kde až do 8. května 1950, do poslední cesty Krále Šumavy žili lidé. Dnes už je tu jediným hospodářem šumavská divočina. Jen několik málo metrů dělí hlubokou a vodou nasycenou bažinu od posledních trosek kamenných zdí, v kterých se povaluje rzí dokonale strávené železo žehličky a děravý smaltovaný hrnec.

Těžko si představit, že tady, opravdu na samém okraji rozlehlého rašeliniště, obklopeného hradbou tmavých smrků, byl domov jedné malé rodiny. Když už si to však člověk přeci jen připustí, pochopí, jak těžký to musel být život. Každodenní dřina, celoroční pobyt v tisícimetrové nadmořské výšce, žádní sousedé na dohled. V zimě jen metry sněhu, dlouhé měsíce bez kontaktu s okolním světem, kol dokola bílá a mrazivá samota. Ztraceni a opuštěni, donuceni spoléhat se jen sami na sebe a na to co dá les. A přeci si je tu ten vzdálený svět jedné noci našel. Našel a obvinil je z politických zločinů, rozdělil je a vzal jim všechno co měli. Byli bez varování vyhlazeni! Poslední památka na jejich životy v podobě zbytků starých zdí a několika rozpadajících se předmětů zmizí zanedlouho. My jsme byli rádi, že jsme je ještě mohli spatřit, dotknout se jich a věnovat na tom opuštěném místě krátkou vzpomínku nesmyslně zlikvidované rodině Pöslových.

A na závěr jedna zajímavost. Pan Robert Steun – otec Eduarda Steuna se dobře znal se spisovatelem Rudolfem Kalčíkem. Ten k němu chodil sbírat staré šumavské pověsti, příběhy a historky, které většinou existovaly jen v ústním podání mezi místními lidmi, aby je zpracovával do svých literárních povídek. V úvodu jedné takové, zabývající se návštěvou Adolfa Hitlera v hostinci U Stroblů – dnes U Krále Šumavy v roce 1910, se píše:

Tak tedy zemřel lesník Steun z Horské Kvildy, zemřel už před časem, a šumavské lesy, v nichž prožil dobré čtyři desítky let života, byly i příčinou jeho předčasné smrti ... Není už dnes v centrální Šumavě takového pamětníka starých časů! Žil v těch vesničkách u hranic kolem Kvildy od začátku dvacátých let a v jeho úžasné paměti žily dosud celé vesnice, dnes liduprázdné, pamatoval tam každého člověka dům od domu, jeho veselé i smutné chvíle životní. Ten jeho svět lesáků, dřevařů, hostinských a pastevců už nikdo nevyslechne a nezachytí: v mé paměti zůstane proto jen dřevěný kůlník na Kvildě, kde myslivecký mládenec Steun uviděl kdysi na jaře – byla to tehdy skleněná veranda hospody – stařičkého Karla Klostermanna, jak vyhlíží na cestu od Borových Lad, a také několik příběhů, mezi nimi i ten o Hitlerovi na Kvildě. Byl jediný, který ještě na vlastní oči viděl onen dopis, o němž bude ještě řeč, dopis, který se ztratil v posledních letech války....

Rudolf Kalčík, Hitler na Kvildě, Květy 1958

*Bývalá sklářská osada Zlatá Studna se nacházela mezi Horskou Kvildou a Churáňovským vrchem. Sklárna byla založena na Losenickém potoku v roce 1799, na náklady města Kašperské hory a soustředila se na výrobu dutého skla a páteříků. Roku 1865 se pak přeorientovala na produkci výnosnějšího tabulového skla a v roce 1880 zanikla. V polovině 19. století žilo v osadě, na jednom z nejdrsnějších míst Šumavy, přes 130 obyvatel a děti sklářů tu měli k dispozici vlastní školu. Na samotě Ranklov, poblíž Zlaté Studny, se 16. ledna 1819 narodil slavný šumavský obr zvaný Rankelský Sepp, známý z Klostermannova románu „V ráji šumavském“. Živil se navážením dříví a křemene do sklárny volským potahem, později pak, po polomech v roce 1870 svážel dřevo k říčce Otavě. Zemřel v lednu roku 1888.

článek připravil Leoš Drahota bM a Zdeněk Mikšík bM
autorem dobových fotografií Šumavy je Eduard Steun a jeho otec Robert Steun.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy a jeho kanál 54

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

Národní park Podyjí - film

Moskyt — Sun, 10 Feb 2008 20:05:19 +0000

Krátký pětiminutový film o Národním parku Podyjí v roce 1998 natočil Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota.

Národní park Podyjí na YouTube

Rubrika:

MoskytFilm

Tagy:

národní parky

příroda

Lanovkou na Sněžku

Jan Kadlec — Tue, 23 Jan 2007 13:14:57 +0000

Je to ostuda, řekl jsem si téměř ve 30 letech mého života, ještě jsem nenavštívil nejvyšší horu naší republiky. Proto jsem se jednoho dne rozhodl to změnit, byl jsem na dovolené v Krkonoších a hledal tip na výlet, rozhodnutí bylo rychlé a rozhodné. Sněžka, její vrchol se tyčící se do úctyhodných 1602 m, to byla vskutku výzva.

Jelikož jsem se chtěl dožít druhého dne rozhodl jsem se pro ulehčení si cesty využít lanovky. Auto jsme zaparkovali na posledním možném parkovišti nad Pecí pod Sněžkou a vydali se pěšky vzhůru k lanovce. Cesta byla pohodlná, asfaltová a vylidněná. Po chvíli chůze jsme narazili na občerstvovnu kde jsme doplnili tekutiny a dál pokračovali již po upravené horské cestě. Překročili jsme řeku Úpu po můstku a serpentýnami stoupali vzhůru k základní stanici lanovky (890 m.n.m.). Za 180 Kč jsme si koupili palubní lístek až na sněžku. Bylo to pro mne opět něco nového, překvapení přišlo když jsem zjistil že na sedačce sedím bokem (takže stoupáte levou paží vzhůru). Po neuvěřitelně dlouhé době jsme dorazili na Růžovou horu (1334 m.n.m.), což je jediná zastávka cestou na Sněžku. Tam jsme návazně přesedli na další lanovku a pokračovali dál v cestě. Lanovka chvílemi vedla i z kopce, což je také neobvyklý jev. Vezli jsme se rychlosti cca 2,5 m/s a cesta trvala necelou půl hodinu. Před sebou jsme měli nádherné panoramata Krkonoš. Když jsme dosáhli vrcholu (1594 m.n.m.) překonali jsme převýšení 680m a urazili vzdálenost asi 3,5 km byli jsme šťastní že jsme cestu přežili, protože lanovka je stará 50 let a podle toho vypadá. Dobrá zpráva je že se pracuje na její renovaci. Pro detailnější informace koukněte na www.snezkalanovka.cz . Rozhlédli jsme se na vrcholu, k mému zděšení tam bylo lidí jak v centru velkoměsta, a po chvíli jsme vyrazili dolů k rozcestí u Slezského domu. Cesta byla strmá a plná kamenů, nechápal jsem ty desítky, možná stovky turistů škrábající se proti nám, byli úplně mimo únavou. Někteří neměli ani pořádné boty. Osobně nedoporučuji podstoupit tento výstup pro nezdatné vrcholové nadšence. Abych to nepřehnal, nebylo to zdaleka tak náročné jako poslední část výstupu po skalách na Kriváň, ale pro případ že by jste měli za sebou dlouhou tůru, toto by byla velmi náročná koncovka. Pro tento případ se dá zvolit jiná cesta z rozcestí pod Sněžkou která vede okolo sněžky, je pohodlnější ale výrazně delší. Sešli jsme na rozcestí u Slezského domu, okolo nás se rozkládala hluboká a nekonečná údolí a my rychle zamířili Obřím dolem zpět k Peci neboť vrchol byl přeplněn turisty. Cesta dolů byla docela náročná, skákali jsme po kamenech a kochali se okolní krajinou což nám zpříjemňovalo sestup.
Cestou dolů jsme minuli bývalou vodárnu která zásobovala vrchol Sněžky pitnou vodou na místo nosičů. Byla spuštěna roku 1912 po čtyrech měsících stavby a díky svému systému tří přepouštěcích nádrží byla schopna zásobovat rezervoár o objemu 3000 l na vrcholu sněžky. Čerpadlo bylo schopné denně vytlačit 2 – 4 tisíce litrů vody za den a to do výšky 392 m což bylo v roce 1912 nejvyšší výtlačná výška v Evropě. Z celkového množství vody přitékající do vodárny bylo 70% použito pro pohon čerpadla vodárny a 30% vyčerpáno na Sněžku. Pro případ nedostatku vody byla vodárna vybavena Dieslovým motorem. Za čtyři měsíce provozu roku 1913, za jeho provoz, majitel zaplatil 5250 Kč což byla celkem vysoká částka vzhledem k tomu že stavba celé vodárny přišla na 50 tis. Po roce 1950 se vodárna dostala nedbalou údržbou mimo provoz, následně byla Sněžka zásobována barely dopravovanými na vrchol lanovkou a v současnosti je vrchol napojen potrubím z polské strany od Slezského domu. V dnešní době je vodárna prohlášena za technickou památku.

Šli jsme dál přes les, planiny až jsme se připojili k řece Úpě. Ta už měla uměle vytvořené koryto s pěknými kaskádami. Cestou jsme se občerstvili v nějaké restauraci (jméno už si nepomatuju) a postupně jsme se blížili k parkovišti ze kterého jsme vyrazili. Musím říct, že ačkoli jsme zvolili cestu jednodušší, měli jsme oba dost. Byl to pěkný celodenní výlet. Příště to zkusíme obráceně, je to ale velká výzva!!!

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

národní parky

trasy

ŽBLUŇK cestou na Labskou boudu

Jan Kadlec — Sat, 20 Jan 2007 13:29:04 +0000

Žbluňk, krásné slovo, viděl jsem stejnojmenný film s Tomem Hanksem a Daryl Hannah, byl to romantický, komediální film o mořské panně a jednom workholikovi, který se do ní zamiloval. Z tohoto se dá vytušit, že pro většinu znamená slovo žbluňk něco krásného, pak jsou tu ale i druzí, pro které toto slovo vyjadřuje naprostý opak…

Bylo léto, vyrazili jsme s přítelkyní na krátkou dovolenou do Krkonoš. Krkonoše nabízejí mnoho možností pro výlet, my jsme se rozhodli navštívit Labskou boudu nad Špindlerovým mlýnem. Vyjeli jsme z naší základny ve Strážném na Špindl, projeli jsme celým městem až na jeho severní konec, kde jsme nechali auto na parkovišti naproti Aquaparku. Trochu mě překvapila částka za parkovné, jestli si dobře vzpomínám pohybovala se někde mezi jednou a dvěma stovkami!!! No co, nedalo se nic dělat, vyrazili jsme. Po můstku jsme přešli Labe a po pravém břehu vyrážíme proti proudu po modré stezce. Cesta je krásně upravená, téměř asfaltová. Po pravé ruce máme koryto Labe, kterým v letním období protéká minimální množství vody, je vidět jak je koryto uměle dotvořeno lidskou rukou aby zvládalo jarní tání sněhu. Míjíme myslivnu u které postavili takovou malou přehradu, její význam netuším. Jdeme dál po modré v podstatě okolo jen les, šumící a šplouchající řeka a my jdeme dál a dál tou krásou a těšíme se na Labský vodopád. Hlavou se mi honí myšlenky jak asi vypadá, bude velký, malý, strmý, nebo pár kamenů přes které teče voda. Tato myšlenka mne provázela tou dlouhou cestou lesem. Přešli jsme další můstek a pokračujeme po levém břehu, scenérie se nemění jen řeka mi přišla klidnější. Míjíme planinu, stromy byly vykáceny, zřejmě kvůli nějaké nemoci a na jejich místech vyrůstali malé sazenice.

Jdeme dál, z ticha lesa se náhle vynořuje hluk padající vody, už jsme tu bleskne mi hlavou a odpovím si sám, ještě nejsme, to je teprve Malý Labský vodopád. Slézám k řece po stráni a vidím ho. Je to takový tří metrový vodopád. Hledám nejlepší místo pro fotku, fotím. Skáču z kamene na kámen a říkám si, támhle nahoře to je dobré místo. Toto byla poslední pozitivní myšlenka dne. Skáču na půl metr vzdálenou skálu, vtom mne zklamaly moje úžasné boty LOWA a ztrácím stabilitu. Noha mi podklouzla a padám k zemi, čas se zpomalil, reflexy jsou silnější než mé přesvědčení a dávám pod sebe ruce které bohužel drží můj půl roku starý, vysněný, digitální, zrcadlový fotoaparát Pentax. Vypadává mi z ruky a já se v tom zpomaleném filmu dívám jak se odráží od země, poprvé, podruhé, teď už se skoro kutálí a pomalu se blíží k hraně skály. Říkám si zastav, no tak ZASTAV!!! Neudělal to, vidím jak mizí za hranou skály, tím končí všechny mé naděje a slyším to krásné ŽBLUŇK. Chvíli se sbírám, vstávám a skáču pod vodopád na kámen vedle místa kde asi dopadl. Na protějším břehu řeky vidím mladý pár jak na mě kouká a také jako já je v šoku. Říkám si jak je tu asi hluboko? Bylo to jedno, i přes to že je konec stejně bych se pro něj potopil třeba na dno. Nebylo tomu tak a vytáhl jsem ho suchou nohou a mokrou rukou ven. Nevěděl jsem co teď nesl jsem ho od řeky v ruce jako rybář rybu ukázat přítelkyni, ta s vytřeštěnýma očima nevěřila svým očím. Najednou se ozvalo zzzzzzzzzzz, v tu chvíli mi došlo, baterky musí ven!!! Otevřel jsem víko baterií, nejdřív vytekla voda, pak vypadly baterky. Následoval objektiv, v prostoru optiky moc vody nebylo, ale v náhledovém LCD jsem měl akvárium do dvou třetin a systémový display byl taky pod vodou. Byl jsem zdrcen, tím skončila jedna kapitola dne a začala druhá. Doufal jsem že aspoň paměťová karta přežila, protože přijít o fotky by bylo asi to nejhorší. Hned po vysušení jsem ji vyzkoušel ve foťáku přítelkyně a byla v pohodě. Mít tam film je to ztracený. Když jsem skončil s foťákem a přešel prvotní šok ze ztráty mého spolucestovatele, zjišťoval jsem můj zdravotní stav. Já skončil jen se sedřeným loktem….

Když jsem se uklidnil vyrazili jsme dál po modré. Souběžně s tím že se zhoršila moje nálada se zhoršila i cesta. Změnila se v horskou stezku dlážděnou kameny, taková ta na které musíte sledovat každý krok. Ale příroda byla krásná, otevřeli se kolem nás pláně a nad nimi se tyčili vrcholy hor. Procházíme oblastí Labské meandry. Už jsme byli opravdu unaveni a na kopci před námi se konečně objevila Labská bouda, byla ale hodně vysoko a daleko. Pokračujeme dál, došla pitná voda a konečně jsme pod Labskou na spodním konci Labské rokle, už zbývá jen vystoupat těch cca 300 metrů převýšení. Postupujeme vzhůru, kolem nás šustí Labský vodopád, který v létě vypadá opravdu jako potůček, na jaře to musí ale být úchvatný pohled. S vypětím posledních sil dosahujeme vrcholu, na Labské jsme si dali oběd opět s vysokohorskou přirážkou. Byli to dva Moravští vrabci s pivem a dvě tatranky a stálo nás to asi 400 Kč, uznejte sami, to je síla na to že se tam dá dojet autem. Po krátce siestě jsme pokračovali v cestě. Vydali jsme se po vrstevnici po zelené značce, stále kamenná stezka. Po pravé ruce se pod námi rozkládalo údolí ze kterého jsme přišli a měli jsme dobrý pocit z toho co jsme dokázali. Pokračujeme, stále po vrstevnici míjíme Martinův důl a dorážíme k boudě Martinovka. Tam si dáváme další pauzu. Dle jídelního lístku zjišťujeme že byla chyba jíst na Labské boudě. Takže doporučujeme vydržet až sem a najíst se na Martinovce!!! Vyrážíme po zelené a od teď už to bylo jen z kopce a dolů a dolů, byla to normální asfaltka, holeně nás bolely snad víc než při stoupání vzhůru. Míjíme Medvědí boudu kde se taky vaří, ale blíž jsme to nezkoumali. Padáme dál a dál, planinou, lesem a zase lesem, až konečně přicházíme k oné myslivně u které jsme začali. Přejdeme řeku a víme že nám zbývá pár set metrů do cíle….

Zajímá Vás jak dopadl můj foťáček? Volal jsem největšímu prodejci foto techniky v Praze a servisní technik my s lítostí oznámil že můj Pentax nemá mnoho šancí na přežití, údajně nepamatuje takový případ, přece jen půl minuty pod vodou je dost. Filmová kamera by měla větší šanci. Proto jsem si ihned objednal nového miláčka ve strachu že je to poslední svého druhu, což byla pravda. Protože od koupě mého prvního uplynulo asi půl roku, ceny šly dolů a já svůj nový stroj koupil o několik tisíc levněji což bylo na jednu stranu příjemné a na druhou k vzteku, protože se mi nízko rozpočtová dovolená v Čechách značně prodražila.

Překvapení na závěr. Nevím jestli za to mohlo extrémní červencové horko, japonská kvalita nebo rozebrání do takového stavu abych ho zase složil, ale po čtrnácti dnech jsem ho zkusil složit a zapnout. K mému a možná i Vašemu překvapení normálně fungoval!! Pravda je že tělo je trochu sedřené z kutálení po skále a na optických členech objektivu zůstaly krystalky z Labské vody. Realita je ale taková že v obraze nejsou téměř vidět, takže dnes mám dva brášky jednoho černého fešáka na normální focení a jednoho stříbrného outdoorového borce kterého přezdívám „plaváček“. Nedávno jsme spolu byly v podzemí, bláto na něj cákalo a on fotil a fotil.

Závěrem mu přeju dlouhá léta života a mému černému kamarádovi přeju mnoho štěstí aby ho nepotkal stejný nebo podobný osud. A Vám přeju příjemný výlet na Labskou boudu, opravdu to byla krásná procházka……

Rubrika:

Tags:

Pravčická brána

Jan Kadlec — Thu, 21 Jul 2005 12:05:20 +0000

Naučnou stezkou po skalách a vodách Českého Švýcarska - našeho nejmladšího Národního parku.

Pravčická brána je největší přírodní brána, která se nachází na území našeho kontinentu. Tento pískovcový útvar je 21m vysoký a najdeme jej v oblasti nazvané Česko-saské Švýcarsko.

K bráně se dostaneme pěšo po červené turistické stezce kopírující stezku naučnou z Hřenska a nebo z Mezní Louky. My se rozhodujeme pro okruh Mezní Louka – Pravčická brána – Hřensko a na lodičkách po říčce Kamenici zpět do Mezní Louky. Ráno vstáváme mezi sedmou a devátou hodinou – v závislosti na tom, kdo šel kdy včera spát a kolik zkonzumoval alkoholu. Znáte to…. Po snídani se – namačkaní v autech - přesunujeme se do Mezní Louky. Odtud už vyrážíme „po svých“ po červené turistické značce k Pravčické bráně.

Cesta se vine lesem mezi pískovcovými útvary, které najdete v celé oblasti Česko-saského Švýcarska, a v celé své délce mírně stoupá vzhůru. Většina trasy je lemována lesem, ale na některých místech se otevírají úžasné výhledy do okolní krajiny nebo na pískovcové skály strmě čnící k obloze. 6 km od parkoviště k bráně zvládáme asi za hodinku. Počasí nám docela přeje. Je celkem teplo, jen občas na nás dopadne pár kapek z mraků, které nám neustále visí nad hlavou.

V těsné blízkosti Pravčické brány se nalézá skalní zámeček Sokolí hnízdo. Je zde několik restaurací, malá galerie, kde jsou shromážděny obrázky brány a informace o fauně a floře této oblasti. Než se ale dostanete do celého areálu je třeba zaplatit vstupné – 50 Kč na osobu. Kromě občerstvení se tady můžete také pokochat výhledem nejen na bránu, ale také na pískovcové skály, které ční na protější straně skalnatého kaňonu. V rámci celého Sokolího hnízda je několik míst s úchvatným výhledem do okolní krajiny a na pískovcové útvary.

Na Sokolím hnízdě nejprve doplňujeme tekutiny (většinou ve formě zlatavého moku), procházíme všechny dostupné vyhlídky a hlavně pořizujeme nezbytnou fotodokumentaci. Někteří fotí okolní krajinu…. další zas snažení kolegů fotografů, které je mnohdy zajímavější než již zmíněná okolní krajina :o) Těsně před tím, než vyrážíme na další část túry se na nás z oblohy snáší pořádná sprcha. Naštěstí jsme se trochu pozdrželi a tak se stále ještě můžeme schovat pod střechou Sokolího hnízda. Jen co se ten největší déšť přežene, vyrážíme na další cestu. Tentokrát je to překvapivě z kopce dolů :o)

Cesta do Hřenska opět ubíhá docela rychle. Hned na začátku Hřenska míjíme malý penzion U mlýna s mlýnským kolem a zajímavými dřevěnými postavami, v tak trošku nadživotní velikosti. Naši pozornost upoutá nezvyklý ruch na nedaleké křižovatce. Po chvíli zjišťujeme, co se tam vlastně stalo – ze skály nad křižovatkou se uvolnil strom i s kořeny a spadl přímo doprostřed křižovatky. Naštěstí při pádu minul všechna zaparkovaná i projíždějící auta a ani nikomu z chodců se nice nestalo.

Z Hřenska pokračujeme po naučné stezce proti proudu říčky Kamenice až ke stanovišti pramiček. Nejprve projíždíme Tichou „Edmundovou“ soutěskou a po té i Divokou soutěsku. Převozníci v obou úsecích nás upozorňují na zajímavé skalní útvary, které soutěsku lemují. Připomínají různá zvířata, postavy, někde dokonce celé rodinky s vlastní historií, která se táhne z jedné soutěsky do druhé.

Po projetí oběma soutěskami pokračujeme pěšky dál po značce až na parkoviště do Mezní Louky. Nastupujeme opět do aut a jedem zpět do penzionu, kde už nás čeká masíčko naložené na grilování a dobře vychlazené pivko. Po celodenním výletě docela bodne….

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

národní parky

trasy

Národní parky Plitvická jezera a Krka

Jenda Mikšík — Tue, 27 Jan 2004 00:00:00 +0000

Jestli jste někdy jeli na dovolenou do Chorvatska, určitě víte, jak je tam cesta dlouhá. Proto je výhodné a příjemné si při cestě naplánovat krátkou přestávku na pár dní. A nebo je také fajn si na chvíli odpočinout od povalování se u moře a vyrazit na jednodenní výlet někam do vnitrozemí Chorvatska. Jaké zajímavé místo však pro takovou přestávku najít? S tím vám v tomto článku poradíme.

Plitvická jezera

Naším prvním tipem je národní park Plitvická jezera (Plitvička jezera), který najdete ve vnitrozemí Chorvatska na řece Koraně.

Po příjezdu necháte auto na parkovišti. To se nachází hned u hlavního vchodu do parku. Tady je i pokladna, kde si koupíte vodopad vstupenky. Ceny vstupenek jsou různé, podle ročního období. Cena za dospělou osobu je (resp. byla v době psaní článku) 6 – 12 Euro a cena za dítě je 3 – 7 Euro (ceny jsou uvedeny sice v eurech, ale za vstup se platí jen v Kunách, alespoň to tak bylo).

Po chvíli chůze, zdánlivě normální krajinou, se vám otevře nádherný pohled na jezera. Pod vámi se rozkládají malá i velká krásně modrá kaskádovitě poskládaná jezera. Jsou spojena vodopády a potoky a mezi jezery prochází návštěvníci. Když popojdete, můžete si zvolit, kudy pokračovat dál. První možností je jít pěšky. Tou druhou je počkat na zastávce na jakýsi vláček, který vás vyveze nahoru nad jezera. Cesta Vláček je v ceně vstupenky. Potom už jdete přes všechna ta jezera, často jen po malých, dřevěných chodníčcích asi metr nad vodou. Pod sebou vidíte v průzračné vodě plout ryby. Vedle vás se tyčí malé i větší vodopády. Dostanete se k velkému jezeru, které můžete přeplout na lodi (loď je také v ceně). Navštívíte i místa, kde se točil film s Vinnetouem - Poklad na Stříbrném jezeře. Můžete vlézt do „jeskyně“, ve které byl onen poklad ukryt. Další zajímavost je Velký vodopád, který se tyčí přímo před vámi.

Plitvická jezera jsou nezapomenutelnou podívanou a stojí za to je navštívit.

Asi 6 kilometrů od parku je autokemp Korana. Kemp je na slušné úrovni. Je zde možnost ubytovávání ve vlastním karavanu i stanu. V kempu jsou také bungalovy. Cena za dospělou osobu je 5 Euro, za automobil 2 Eura a za stan 3 Eura. V kempu se nachází i malý obchod.
Pokud budete z kempu nebo z okolí Plitvických jezer odjíždět v sobotu, tak doporučuji vyjet co možná nejdřív. Kolem sedmé hodiny ranní provoz výrazně houstne a vznikají i několikakilometrové kolony aut (pozn. což byla situace ještě před postavením dálnice skrz Chorvatsko).

Krka

Druhým tipem je národní park Krka. Ten se nachází jižněji než Plitvická jezera a to asi 18 kilometrů od města Šibenik. Národní park Krka se spíš než na zastávku při cestě hodí na jednodenní výlet z některého ne příliš vzdáleného města na pobřeží. Národní park Krka je často přirovnáván k Plitvickým jezerům. Hlavní a nejnavštěvovanější část je ale menší.

Krka je řeka, na které se rozkládá stejnojmenný národní park. Proto je celý park velmi dlouhý. Začnu turisticky nejnavštěvovanější částí, jež nese jméno Skradinski buk. Sem se můžete dopravit autem nebo doplout i loděmi, které vyplouvají z některých letovisek na pobřeží. Lodě vás poté opět odvezou zpět.

Pokud jedete autem, necháte ho u vstupu do parku na parkovišti. Tady si zakoupíte vstupenky a půjdete na zastávku kyvadlové autobusové dopravy. Tyto autobusy vás zavezou dolů k jezerům. Z tohoto místa vyrazíte na okruh. Cesta vede jak po pevné zemi, tak i po dřevěných mostech nad vodou. Po chvíli chůze se dostanete k té nejzajímavější části. Tou jsou dlouhé kaskády vodopádů. Za několik dalších minut se dostanete na prostranství, kde se můžete občerstvit. A právě tady je něco mimořádného. V jezeře pod vodopády je možno se vykoupat. Vypadá to, že voda musí být studená, ale opak je pravdou. Sami jsme byli překvapeni její příjemnou teplotou. Doporučuji vzít si s sebou plavky, protože osvěžení v jezeře za horkého letního dne je velmi příjemné.

Z tohoto místa vede také cesta k přístavu, odkud vyplouvá loď do dalších zajímavých míst národního parku. Lodí se tedy můžete dostat po řece dál až k jezeru, v jehož středu vystupuje z hladiny ostrůvek Visovac s františkánským klášterem. Dál plavba vede na Roški slap, což je další zajímavé místo s vodopády. Výlet na lodi však není zrovna levný. Pokud jste ale vyrazili autem, můžete se k ostrůvku i na Roški slap zajet podívat sami. Tady se už neplatí vstupné, pohyb je zde volnější a spíš než na turisty zde narazíte na domorodce.
Teď ale zpátky. Po cestě dál jsme se občerstvili u stánků různými místními dobrotami a likéry. Cesta končí v místech, kam přijíždějí autobusy.
Zde tedy počkáte na zastávce na autobus, který vás vyveze zpátky na parkoviště.

Doporučuji sem přijet hned brzo ráno, protože později je zde mnoho lidí. Národní park Krka je nádherným přírodním úkazem. Návštěva stojí zato.

Pro více informací (včetně aktuálních cen za vstupneky atd.), můžete navštívit webové stránky národních parků:

www.np-plitvicka-jezera.hr
www.npkrka.hr

Rubrika:

Turistické tipy

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Výlet do mořských hlubin

Tags:

Jak jsme přecházeli Velkou Fatru

Zdeněk Mikšík — Tue, 12 Nov 2002 22:25:24 +0000

O prázdninách roku 2002 jsme se rozhodli, že se na chvilku podíváme do Velké Fatry a přejdeme ji v pohodovém tempu od jihu k severu.

Den první
Vlakem jsme dojeli do zastávky Dolný Harmanec. Plánovali jsme, že se tady před výstupem posilníme, ale ouha. Dnes je pondělí a tak má obchod otevřeno jen do 11 hodin a v restauraci, která s obchodem sousedí se nejen nevaří, ale nedostanete zde ani nic studeného k jídlu. Z jídla tedy nic nebylo a tak jsme jen doplnili tekutiny a vyrazily do hor. Musím se ještě zmínit o ceně, která nás mile překvapila. Objednali jsme si dvakrát tři decky kofoly a jedno pivo, a celé to stálo 25 slovenských korun. Před námi je 3,5 hodinový výstup. Asfaltová silnička vede zalesněným údolím kolem železniční tratě, po které jsme přijeli. Mírně stoupá a výstup tedy není nijak namáhavý. Kolem jsou stále vysoké stromy smíšeného lesa a tak nic nenapovídá, že se blížíme k vrcholu. Najednou, jako když kouzelným proutkem mávne, před námi je holá pláň hřebene Velké Fatry. Bez problémů se dostáváme na náš první záchytný bod, což je horská bouda pod Kráľovou studňou. Plánujeme, že zde strávíme noc. Pokoje jsou volné a tak si můžeme vybrat mezi hotelem za 200 Sk za noc a osobu, nebo turistickou ubytovnu za 100 Sk ve vlastním spacáku. Volíme druhou možnost. Celá budova budí dojem, že asi před 50 lety to byl luxusní rekreační objekt. Od té doby však do něj nikdo nedal ani korunu. Personál je příjemný a ochotný, a tak jsme spokojeni. Výběr jídla je omezen, ale vše co jsme ochutnali bylo dobré, snad kromě banskobistrického piva. Noc jsme strávili klidným spánkem na pětilůžkovém pokoji s umyvadlem, teplou vodou a stěnami popsanými nejrůznějšími projevy méně inteligentních spoluobčanů. Hotel nemá přívod el. energie a potřebný proud se vyrábí pomocí generátoru. Světlo svítí asi od 20 do 22 hodin.

Den druhý
Ráno jsme posnídali bramborovou polévku a od sousedního stolu jsme dostali dvě porce míchaných vajíček, Byla to jednotná snídaně pro dlouhodobě ubytované hosty a paní, která nám vajíčka nabídla, je nemá ráda a její syn také ne. Posíleni jsme vyrazili do hor. Nedaleko od hotelu je místo, které se nazývá Kráľova studňa (1365 m). Zde jsme očekávali upravený pramen kvalitní horské vody. Místo toho jsme nalezli jen soustavu koryt pro dobytek a všude kolem rozdupané bláto. Nevím odkud tekla voda do koryt, ale hned nad nimi bylo něco, co snad dříve mohly být studánka. My jsme našli pod rozpadlou stříškou jen podivnou vodu, několik odpadků a mrtvou myš.
Celou včerejší i dnešní cestu jsme potkávali automobily, které jezdily někam do hor a zpět. Nejčastěji to byla Lada Niva, ale také nákladní Tatra či vétřieska. Byli jsme tedy zvědaví, co se tam někde na vrcholcích děje. Jen co jsme zahlédli vrcholek Križné (1574 m), věděli jsme kam jezdí. Z dálky to vypadalo, že se tam buduje nějaký vysílač, či něco podobného. Z blízka bylo vše jiné. To co se z dálky zdálo jako rozestavěná věž, byly naopak trosky staré dřevěné věže. Kolem bylo několik budov a celé to bylo označené jako vojenský prostor. Po nějaké pracovní činnosti ani zmínky. Být to před 15 či 20 lety je jasné co se tam děje.
Na hřebeni jsme potkali baču, kterého známe již od včerejška. Prohodíme spolu pár slov. Pro nás při pohledu na mračící se oblohu je důležitá bačova věta:"Je zima, pršet nebude". Měl samozřejmě pravdu. Pokračujeme dále po hřebeni, kolem jsou travnaté pláně plné nádherných barevných květů. Občas se naskytne i výhled do údolí, ale počasí nám ohledně viditelnosti moc nepřeje. Za krásného počasí to musí být přímo monumentální pohled, neboť Nízké Tatry se zdají být na dosah a v dálce tušíme cosi, co připomíná Tatry vysoké. Za občasného a vzdáleného zvonění kravských zvonců míříme k nejvyššímu vrcholu Velké Fatry, který se jmenuje Ostredok (1592). Je zde pěkná vyhlídka na všechny strany, ale nám počasí stále nepřeje a tak vzdálenější kopce spíše jen tušíme. Dalším vrcholem na naší cestě je Ploska. Jak napovídá název, hora jo opravdu placatá, ale při jejím zdolávání se přesto zapotíte. My nejdříve horu obcházíme a těšíme se na něco dobrého v chatě Pod Borišovom. Je to nevelká budova s červenou, z dálky viditelnou střechou. Uvnitř je příjemná a útulná místnost s bufetem. Výběr jídla není velký, ale vezměme v úvahu, že sem nevede žádná silnice a vše se musí donést na zádech. I horská přirážka bývá v mnohem nižších polohách daleko vyšší. Guláš 65 Sk, klobása 30 Sk, pivo točené 30 Sk, limo 1dcl za 5 Sk. Je možné se zde i ubytovat. Ceny jsou stejné jako na Kráľovej studni. Snad jen záchody jsme neprověřili. Nejmladší člen výpravy se vydal záchody zhodnotit a zároveň použít, ale nenašel odvahu do oněch míst vstoupit. Nikdo jiný se o to už nepokoušel a tak nám tato místnost zůstala utajena.
Jelikož jsme Plosku nejdříve obešli, byli jsme pevně rozhodnuti ji zdolat a zamířili jsme po cestě přímo na vrchol. Ve Fatře je značení turistických cest místy dosti špatné, a tak jsme po několika minutách chůze zjistili, že horu znovu obcházíme (pochopitelně z druhé strany, nemyslete si, že jsme se vraceli po stejné cestě a nevšimli si toho). S tím jsme se nemohli smířit. Vrátili jsme se do míst, kde jsme špatně odbočili a konečně nabrali směr k vrcholu. Vrchol vlastně není to správné slovo, protože to co se nalézá tam nahoře je mírně se svažující horská louka s travinami do výše pasu. Před námi se však objevil strmý a kamenitý vrch Čierny kameň, ke kterému vedla naše další cesta. Tentokrát jsme na vrchol nemířili a rovnou začali skalní útvar obcházet a to ze dvou důvodů. Skály jsou opravdu strmé a vhodné možná pro horolezce, za druhé je to rezervace a vstup je sem zakázán. (A asi tam ani žádná cesta nevedla). Cesta kolem není také jednoduchá, pokud máte na zádech trochu větší zavazadlo. Pěšina vede po úbočí hory místy po skále a chvílemi po blátivých úsecích. Občas přes cestu leží nějaký padlý strom. Některé zde jsou delší dobu, soudě podle stupně rozkladu, jiné padly asi jen před několika týdny.
Již začínáme být trochu unaveni a tak hledáme vhodné místo k přenocování. Narážíme na několik míst, kde se asi často táboří, my jdeme dál a hledáme místo, kde bude větší soukromí. V mapě nacházíme nedaleko cesty salaš a tak odbočujeme z naší trasy a pokoušíme se jí najít. Po neúspěšném pátrání se vracíme a poblíž cesty uléháme mezi malé smrčky. Není to ideální, ale není tady nikde žádná vhodná rovinka a toto místo je asi nejrovnější. I tento mírný sklon se později prokázal jako nevhodný, protože jsem v noci několikrát sjel a musel se škrábat z hustých smrkových větví. Konečně jsem se dočkal rána a mohl jsem opustit tuto nepohodlnou skluzavku.
Zjišťujeme, že několik set metrů od nás spali nějací dva lidí ve stanu, hned vedle rozcestníku. Na cestě asi byla větší rovina.

Den třetí
Je trochu chladněji a tak rychle balíme a vyrážíme na další cestu směr Ružomberok. Po několika kilometrech jsem se pěkně zahřáli při zdolávání vrchu Rakytov. A tak nastal konečně čas uvařit si snídani a vyzkoušet nový vařič VAR2. Po delším dohadování jsem nakonec přehlasován a tak je rozhodnuto: dnes dojdeme až do cíle. Před námi je ještě asi 20 kilometrů a odjezd vlaku je pevně stanoven jízdním řádem. Musíme sebou trochu hodit. Ovšem hned na dalším kopci se nám turistická značka zase vytratila. Jdeme tedy dále jen podle citu a mapy a snažíme se držet správný směr. I když jedeme po celkem hodně frekventované cestě (nikoho jsme nepotkali, jen je hodně vyšlapaná), stále více nabýváme dojmu, že to není ta správná. Začíná být čím dál více horší a namáhavější. Náš orientační smysl, ale nezklamal a ani mapa nelhala, a tak jsme se opět vrátili na značenou cestu. Se značením jsme měli problémy několikrát. Občas jsme se dostali do míst, kde bylo rozcestí, ale ukazatel nebo značka nikde. Zvolili jsme většinou cestu, která odpovídala nejvíce mapě a nebo byla větší. Ne vždy to ovšem bylo dobré rozhodnutí. Důležité ovšem je, že k žádnému zásadnímu zabloudění nedošlo. Jen jsme asi udělali několik kroků navíc.
Včera jsme potkali dvojici, která šla opačným směrem než my. Zatím co my jsme měli dobré zkušenosti z dobou, která byla udávaná na zdolání cesty, oni ne. My jsme celou cestu sledovali ukazatele a porovnávali to s naším tempem (Pro ty co to snad náhodou netuší. Na Slovensku v horách nejsou na turistických ukazatelích uvedeny kilometry, ale hodiny, jak dlouho půjdete). Včetně zastávek na odpočinek či fotografování jsme byli trochu rychlejší než udávaný čas. Také jsme se dozvěděli, že tato dvojice putuje po horách už asi měsíc, a že cesta, kterou šli předešlého dne měla trvat asi 5 hodin, ale oni šli celý den. Něco na tom bylo, hnali jsme co to šlo a moc jsme nestavili, ale udržet udávané tempo se nám dařilo jen tak tak.
Krajina se začínala pomalu měnit. Procházeli jsme hlubokými lesy, které střídali louky rozkvetlé letním kvítím. Stáda krav zmizela a přibývali turisté a sběrači borůvek. Není mi zcela jasné co ti sběrači sbírali. Borůvek nebylo mnoho a byly malé a kyselé.
V areálu vojenského rekreačního střediska jsme si koupili nějaké občerstvení a pokračovali dál v cestě. Hodiny ubíhali velmi rychle a vlak nepočká. Nevěděli jsme také, kde přesně nádraží je a jak dlouho ho budeme hledat. Na kopcích nad Ružomberkom přibývalo lidí. Potkávali jsme nejprve skupinky, které mířili proti nám. Lidé většinou leželi nebo seděli, boty opodál a prohlíželi si své právě získané puchýře. Po dlouhém klesání jsem už také začínal cítit lehkou bolest v koleně, které jsem si před mnoha lety poranil. Když jsem, ale viděl zavařené protijdoucí, byl jsem rád že klesám.
Původně jsme měli v plánu navštívit vesnici Vlkolínec. Je to téměř původní zachovalá horská vesnička zapsaná v seznamu památek UNESCO. Vlkolínec jsem už jednou navštívil a tak vím, že je zde asi 40 původních dřevěných staveb, které nejsou jen jakýmsi skanzenem, ale lidé zde opravdu bydlí. Je možné navštívit i muzeum, kde si můžete prohlédnout původní vybavení. Unikátní je i dřevěná zvonice z roku1770. Jen několik domů v socialistickém stylu kazí celkový dojem.

Pro nedostatek času tentokrát Vlkolínec obcházíme. Do Ružomberku už není daleko a tak potkáváme více turistů, kteří se od nás velmi liší. Nemají žádné baťohy a jen tak na lehko nebo naopak ve svátečním se pomalu prochází a zvědavě si nás prohlíží, když se kolem nich mihneme. Po asfaltové silničce vcházíme mezi paneláky. Po cestě se kolemjdoucích několikrát ptáme na cestu k nádraží. Nechceme bloudit a chtěli bychom se ještě posilnit, než nastoupíme do vlaku.
U pokladny kupuji jízdenky. Když jsme kupovali jízdenky před třemi dny v Trenčíně byl jsem překvapen ochotou a příjemností pokladní. Pokladní nám i poradila jaké lístky si koupit, aby jsme ušetřili. Dnes je to u kasy jiné. Chtěli jsme lístky do Bojkovic, což je si 40 km od hranic. Suma, kterou po nás chtěli za mezinárodní lístek se mi nelíbila. Po dlouhém dohadování jsme jízdenku zrušili a koupili si za daleko menší peníz lístek jen do Trenčína. V Trenčíně jsme měli v plánu koupi si jízdenku jen v malém pohraničním styku, což se nepovažuje za mezinárodní. Vše, ale dopadlo trochu jinak. Vlak měl zpoždění tak velké, že přestup v Trenčíně už nestihne. Ochotný výpravčí se snažil zjistit jestli přípoj počká. Smůla, více jak 10 minut nečeká a my budeme mít zpoždění asi 50. Naštěstí už máme (někdy je to dobrá věc) mobilní telefony a tak nebyl problém, aby pro nás těch 40 km dojeli příbuzní autem. Další vlak jede totiž až ráno. Ještě, že jsme si nekoupili lístek až domu. Byla by z toho možná pěkná tahanice o vrácení jízdného.
Kupodivu ve vlaku s námi jela holčička s svým menším bratrem a měli stejnou cestu. To by nebylo nic divného, ale jí se podařilo přesvědčit průvodčího, aby někam zatelefonoval a vlak zdržel. A opravdu se to podařilo. Vlak skutečně čekal jen na to děvče a jejího malého bratra. Pro nás dorazil automobil a tak jsme další noc strávili v civilizaci a pohodlné posteli.

Naše trasa:
Dolný Harmanec - po žluté Kráľova studňa - po červené Križná - Ostredok - Chyžky -.po modré Chata pod Borišovom - po červené Ploská - po žluté sedlo Ploskej - po zelené Rakytov - Malá Smrekovica - nižné Šiprúnské sedlo - a stále po zelené Ružomberok.

Rubrika:

Tags: