Moskyt - orientace v terénu

Kniha o orientaci v přírodě

Leoš Drahota — Sun, 17 Feb 2019 11:14:05 +0000

Pobyt v přírodě nabízí člověku mnohé radosti i strasti. Jednou takovou nemilou strastí, někdy až s fatálními následky může být bloudění. Radostí tuto strast zahánějící pak je nalezení správného směru. Zvládnutí umění orientace v terénu je proto velice důležitou schopností, ale i potěšením, otevírajícím člověku nové, nevídané obzory. Otevírání těchto obzorů je námětem knižního titulu, jehož překlad je nyní na pultech českých obchodů.

V roce 2018 vydalo nakladatelství GRADA Publishing, a. s. knihu anglického autora Tristana Gooleyho „Orientace v přírodě, znovuobjevené umění jak se nechat vést přírodou.“ (z anglického originálu „The Natural Navigator: The Rediscover Art of Letting Nature Be Your Guide“ přeložila Anna Štorkánová)

V této publikaci se autor vrací doslova na začátek cesty. Cesty prvních cestovatelů, cesty lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu opustili rodnou hroudu a potřebovali se s přehledem pohybovat terénem. Šli za lepším prostorem pro život, šli, či se plavili, aby našli úrodnější kraj, aby dobyli nová území pro svůj kmen, aby uloupili bohatství sousední země, nebo jen ukojili svou zvědavost a zjistili, co se skrývá za hřebenem hor na obzoru.

Na svou cestu vyráželi bez složitých navigačních přístrojů, bez map a průvodců. Aby byla jejich výprava úspěšná, museli si proto osvojit umění orientace. Orientace založené na dovednosti číst a správně vyhodnocovat všechny indicie, které jim nabízí samotná krajina, příroda v ní, nebo nebe nad hlavou.

Stejnou dovednost se pokusil znovuobjevit a osvojit si i autor této knihy a své poznatky nyní předkládá čtenářům. Možná ještě důležitější než nabytí těchto schopností je pak pro něj radost z jakéhosi prozření. Nezatížen fixací na moderní techniku a vševědoucí elektronické asistenty, ponechává doma i prostý kompas a vidí náhle svět novýma očima. Bez zaslepenosti zářícím mnohapalcovým, daty přetékajícím displejem, objevuje v krajině zapomenuté stopy působení slunce, ledu či větru, zákonitosti růstu stromů, ale i mechů a lišejníků. Učí se i své čtenáře hledat ty správné hvězdy, rozumět Měsíci i oběhu Země kolem slunce.

Samotnou orientaci povýšil na cíl svých výprav do těch nejrozmanitějších přírodních prostředí. Píše o tom, jak neztratit směr v písečných dunách rozlehlých pouští i na sněhových pláních polárních oblastí. Jak uprostřed oceánu hledat slunce schované za mraky a vybaven znalostí jeho „pohybu“ po nebeské klenbě bezpečně zamířit ke známým břehům. Jak číst chování mořské vody, její barvy, vln, proudů, přílivu a odlivu.

Navádí ale také, jak najít směr ztracen uprostřed betonové džungle velkoměsta, neboť i sem místy svítí slunce, fouká vítr, nebo se tvoří námraza. I na betonu zůstávají stopy, i na omítkách rostou plísně a řasy. A slunci se přizpůsobují například i architekti, navrhující orientaci obytných domů, či sportovišť. S trochou nadsázky tak lze správný směr najít i podle tenisových kurtů.

K cíli vás mohou úspěšně dovést také živly, mraky na obloze i živí tvorové, jejichž chování se naučíme správně chápat. Ptáci, obyvatelé moří, savci i hmyz mají zpravidla mnohem vyvinutější orientační smysl než člověk. Jejich schopnosti jsou pro nás často až nepochopitelné, ale pokud se budeme dostatečně soustředěně věnovat jejich pozorování, pak mohou tito mistři navigace ukázat cestu i nám.

Umění orientace ale spočívá především v dovednosti správně vyhodnocovat kombinaci stop, které nám krajina, povětrnostní vlivy či stálice na obloze nabízí. Některé se navzájem potvrzují, některé si zdánlivě odporují. A vše má svůj důvod, své zákonitosti. Ty je potřeba naučit se rozklíčovat a určit ten správný směr. Jít tím směrem s otevřenýma očima, číst v detailech a dorazit přesně tam, kam jsme si určili. A to je ta radost, radost z umění orientace, které se stalo Tristanu Gooleyovi vášní a koníčkem.

Autor knihy naštěstí nezatěžuje čtenáře nějakými složitými výpočty, ani požadavkem na encyklopedické znalosti, které by uškodily čtivosti titulu. Není to vlastně ani potřeba, neboť jak ukazuje autor, k dosažení cíle v terénu nejsou podobné znalosti nezbytně nutné. Publikace je hlavně pobídnutím k vlastnímu objevování, tipem k další činnosti, kterou se lze v terénu bavit, zdokonalovat i prakticky využít. Je určena pro člověka, který chce svůj pobyt v krajině a přírodě obohatit o další rozměr, o další potěšení, o radost z čisté prapůvodní navigační gramotnosti.

Je zřejmé a pochopitelné, že metody popsané v této knize nejsou primárně určené do podmínek kulturní a hustě urbanizované krajiny, jakou je třeba Česká republika. Pokud se ale chystáte do extrémnějších podmínek nějaké rozlehlejší divočiny a nechcete být při orientaci odkázání jen na chytrou elektroniku, neváhejte sebou na cestu přibalit i tuto publikaci. Pomůže vám najít směr, a pokud budete chtít, tak i získat novou užitečnou dovednost jak číst a vnímat okolní prostředí.

Rubrika:

Rady

Tags:

mapy navigace

orientace v terénu

pobyt v divočině

Silnice ztracené jistoty

Leoš Drahota — Wed, 09 Nov 2016 18:59:28 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které tak úplně nezapadají do rámce Geograficko badatelského magazínu, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení.

Stal jsem se obětí optického klamu. Celé já si bylo jisté, že jedu z kopce a přitom jsem „prý“ jel do kopce. Seděl jsem v autě a byl si jistý, ale byl jsem si jistý špatně. Silnice u Kačerova v podhůří Orlických hor je tím proslulá. Tahle úzká, trochu rozbitá okreska vámi otřese.

Udělá vám modřinu na sebevědomí a vysměje se vašemu přesvědčení. Ještě že se tato silnička nachází na tak opuštěném místě. Nic tudy neprojede, jak je půlden dlouhý a tak jí po té urážce můžete vyzvat na souboj.

To jsem s veškerou důrazností uražené ješitnosti udělal i já a znovu jsem prohrál. Opakovaně jsem dojel dolů do nejnižšího bodu cesty, ke křižovatce se silnicí Polanka – Kačerov, vyřadil rychlost, sundal nohy z pedálů a … auto začalo couvat. „To přece není možné, znova!“ „Jedu z kopce, jasně jedu z kopce, o tom se vůbec nedá pochybovat, teď zastavím, vyřadím a … couvám!“

video z kopce do kopce: https://www.youtube.com/watch?v=G8v36NJQw5g

Odstavil jsem auto, zamknul ho a šel se projít. Musel jsem to rozdýchat. Raději jsem se ale ještě dvakrát otočil, jestli třeba ten můj nepochopitelně se chovající dopravní prostředek nezačal levitovat nebo tak něco. Jistota toho, co vidím, jak vnímám své okolí, byla pryč. Ta silnička v souboji opakovaně porazila moje přesvědčení a to se člověka dotkne. Přinejmenším je poněkud zmatený.

Když jsem si prohlédl opuštěný Kačerov, vrátil jsem se k autu a zkusil to ještě párkrát. Vždy se stejným, zneklidňujícím výsledkem. Mé oči ve spolupráci s mozkem prostě vyhodnotily situaci silnice jinak, než jaká byla skutečnost. A to docela o dost. Vždyť jak jsem později zjistil, výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem mnou testovaného 380 metrového úseku cesty je sedm metrů. Celých sedm vertikálních metrů, které já viděl zcela opačně. Mé smysly byly oklamány výrazně a já se s tím pořád odmítal smířit.

Jediné co mě těšilo, byla skutečnost, že jsem nebyl zmaten sám. Místních tu moc není, ale poněkud jednotvárný život na samotě jim občas zpestřuje pohled na auta, která po této silničce jezdí sem a tam, couvají a popojíždějí, až to pro nezasvěcené vypadá poněkud záhadně. Někteří lidé z aut vystupují, různými věcmi si po silnici kutálejí, či na ní vylévají vodu a pak napjatě pozorují, jestli poteče do kopce nebo z kopce.

„Úplná blbost, kašlu na to, jedu pryč. Ať si ta silnice klesá nahoru, jak chce.“ „Ale co, náhodou je to dobrý.“ Krátce po opuštění toho opuštěného kraje jsem se se svým zmatením až překvapivě rychle vyrovnal. Najednou jsem byl rád, že jsem byl oklamán. Je v pořádku, že všechno není úplně jasné, zřejmé na první pohled, bez překvapení. To místo, ta silnička mě přinutila divit se a jak praví klasik „Kdo se nedokáže divit, je mrtvý.“

No a poučení z mého poněkud frustrujícího zážitku. To je přece jasné! Některé věci nejsou takové jaké vypadají, ale většinou jo. V každém případě doporučuji. Pokud se cítíte až nezdravě sebejistí, zajeďte si do Kačerova a nechte se trochu znejistit.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

orientace v terénu

Mraky

Leoš Drahota — Sat, 24 Jun 2006 17:24:01 +0000

Jsou bílé, šedé i černé, k večeru se zabarvují do červena. Jen zřídkakdy je jich obloha zcela prostá. Plují nám nad hlavou, padá z nich voda, sníh a létají blesky. Zásadně ovlivňují počasí, jsou krásné i hrozivé a hlavně nekonečně rozmanité. Poznejme je!

Mraky vznikají ze vzdušné vlhkosti. Pokud obsah vodních par ve vzduchu přesáhne tzv. stav nasycení, dojde ke kondenzaci přebytečné vodní páry a ta se mění v kapičky vody či krystalky ledu – tedy mraky. Čím je teplota vzduchu nižší, tím rychleji dochází k nasycení. Ke vzniku mraků je proto potřeba stoupavých vzdušných proudů, ženoucích vodní páru do vyšších a chladnějších vrstev atmosféry. K přeměně vodní páry v kapalné nebo pevné skupenství dochází kolem tzv. kondenzačních jader, tvořených například pylovými zrnky, částicemi prachu či krystalky mořské soli.

Rozeznáváme deset základních druhů mraků:

1. CIRRUS

řasa (výskyt ve výšce 5 až 12 km)

Je tvořen jednotlivými jemnými bílými vlákny hedvábného lesku, nebo jejich řasnatými shluky. Vlákna jsou přímočará, zakřivená, nebo se vzájemně proplétají. Někdy jsou zakončena nahoru směřujícími háčky či chomáčky. Cirrus nezeslabuje sluneční světlo, nemá vlastní stíny. Skládá se z ledových krystalků a vzniká ve velkých výškách. V cirrech můžeme pozorovat halové jevy, ale vzhledem k malému rozsahu cirrů jsou zpravidla neúplné.

2. CIRROCUMULUS

řasová kupa (6 až 8 km)

Je malý jednotlivý bílý tenký chomáček či vločka. Tyto mráčky se sdružují do skupin, řad, vlnek a někdy i vrstev. Jsou známé jako „beránky“, jsou dostatečně průsvitné a nemají stín. Skládají se téměř výhradně z ledových krystalků, výjimečně pak z přimrzajících kapének vody. Na cirrocumulech lze někdy pozorovat korónu nebo irizaci. Skupiny cirrocumulů jsou často uspořádány i do dvou systémů vln.

3. CIRROSTRATUS

řasová sloha (4,5 až 9 km)

Má podobu tenkého bílého oblačného závoje s hladkou nebo zřetelně vláknitou strukturou. Bývá tak tenký a stejnosměrný, až je někdy téměř nezřetelný. Obloha pokrytá cirrostratem získává mléčné zabarvení. Tento oblak nezměkčuje obrysy slunce či měsíce, viditelně nezeslabuje stíny předmětů ozářených sluncem. V cirrostratech často vznikají odrazem nebo lomem světla na ledových krystalcích halové jevy kolem slunce či měsíce. Jsou to většinou prstence, někdy velkého průměru, které mají bělavé nebo lehce duhové zabarvení. Okraje cirrostratu jsou někdy ostře ohraničeny, někdy přecházejí do cirrů.

4. ALTOCUMULUS

vysoká kupa (1,5 až 7 km)

Skupiny větších oslnivě bílých až tmavošedých valounů a chomáčů uspořádaných do řad a pruhů. Tyto řady bývají orientovány obvykle v jednom až ve dvou směrech a mohou mít více vrstev. Altokumulus je složen z vodních kapiček a jeho tenké okraje mohou irizovat – získávají perleťový lesk. Tyto mraky často mají podobu rozsáhlé oblačné plochy složené z pravidelně uspořádaných částí (řad a pruhů rozdělených bezoblačnými pásy), které spolu mohou nebo nemusí vzájemně souviset. Altokumuly vždy vrhají vlastní stín, objevují se v nich drobnější halové jevy – kruhy nebo tzv. nepravá slunce. Tento druh mraků může mít také podobu ostře ohraničených protáhlých čoček či mandlí.

5. ALTOSTRATUS

vysoká sloha (2 až 6 km)

Vláknitý nebo pruhovaný mrak plsťovitého vzhledu připomínající závoj. Bývá světle až tmavě šedý, slunce jím může být zcela zakryto, většinou jím ale prosvítá jako mléčným sklem. Předměty schované za altostratem nevrhají stíny, v tomto mraku nevznikají halové jevy. Oblak je složen z vodních kapiček, ledových krystalků, dešťových kapek a sněhových vloček. Může a nemusí být zdrojem srážek, které se často vypaří dříve než dopadnou na zem. Altostratus obvykle pokrývá velkou plochu oblohy a i vertikálně muže měřit až několik kilometrů.

6. STRATOCUMULUS

slohová kupa (0,5 až 2,5 km)

Světlešedé až tmavošedé chuchvalce, valouny a cáry bez ostrých okrajů, uspořádané často do skupin nebo řad. Většinou tvoří hustou tmavou hrbolatou vrstvu splývajících ale rozeznatelných valounů a hrud, mezi nimiž se objevují světlejší místa nebo trhliny s bezoblačnou oblohou. Stratocumulus nemá vláknitý vzhled, skládá se z vodních kapiček, dešťových kapek nebo sněhových krupek. Srážky vypadávající z tohoto mraku mají zpravidla slabou intenzitu a podobu deště, sněhu nebo sněhových krupek.

7. STRATUS

sloha (0,5 až 2 km)

Šedý, jednotvárný mrak v podobě roztrhaných cárů nebo vrstvy bez jasných obrysů. Nemá podobu valounů, jen světlejší a tmavší místa, díky nestejné mocnosti vrstvy. Je tvořen vodními kapičkami a vypadávají z něj obvykle vodní srážky, zřídka pak mrholení, ledové jehličky nebo sněhová zrna. Ve Stratu nevznikají halové jevy. Tento mrak špatného počasí má obvykle nízkou, ostře ohraničenou základnu, takže v něm mizí vrcholy kopců či vyšších staveb.

8. NIMBOSTRATUS

dešťová sloha (0,5 až 6 km)

Vypadá jako zcela beztvará, jednolitá, tmavošedá vrstva bez jakéhokoliv orientačního bodu. Obsahuje vodní kapičky i ledové krystalky. Déšť nebo sněžení, které se z Nimbostratu spustí má zpravidla trvalý ráz. Na výšku je tento mrak mohutný až několik kilometrů, není přes něj patrná poloha slunce a jeho rozplývavá základna bývá položena velmi nízko nad zemí. Nimbostraty zpravidla pokrývají velmi rozsáhlou plochu oblohy.

9. CUMULUS

kupa (0,5 až 3 km)

Hustý, jasně ohraničený mrak v podobě kupy, zvířete hory či hradu. Má zpravidla rovnou tmavou základnu a kopulovitý, oslnivě bílý vrchol, připomínající květák, s jednotlivými zaoblenými výrůstky. Je složen z vodních kapiček a vyskytuje se většinou samostatně, ale ve větším počtu na jasně modré obloze. Bývá označován jako oblak pěkného počasí.

10. CUMULONIMBUS

bouřkový oblak (0,5 až 13 km)

Je to do velké výšky vyvinutý hustý mohutný mrak, podobající se svou strukturou Cumulusu. Jeho základna bývá posazena do výšky třeba jen půl kilometru nad zemí, zatímco vrchol může dosáhnout až 13 kilometrů. Horní část tohoto mraku se ve vyšších vrstvách vlivem zamrzání kapek postupně mění na neostré cirry v podobě vláken nebo směrem nahoru se rozšiřující, nahoře zploštělou kovadlinu či chochol. Pod velmi tmavou základnou se často vyskytují další nízké roztrhané mraky. Cumulonimbus je v dolní části složen z vodních kapiček, v horní části z ledových krystalů. Tento mrak může obsahovat ale i velké dešťové kapky, sněhové vločky krupky či kroupy. Je zdrojem dešťových a sněhových srážek, bouřek a lijáků. Cumulonimby se mohou vyskytovat osamoceně i ve skupině v podobě mohutné stěny. Působí často až hrozivě, pod jeho základnou se objevují blesky a přináší mnohdy i škodu způsobující počasí.

Předpověď počasí podle mraků

Podle mraků se dá také částečně předpovídat počasí. Vytvoří-li se například v poledne kupovitý oblak a k večeru se rozplyne, dá se druhý den očekávat pěkné počasí. Vytvoří–li se ale takový mrak již ráno a k večeru naopak roste a shlukuje se ve větší kupy, dá se následujícího dne čekat déšť. Do výšky rostoucí kupy větší než beránky, vrhající vlastní stín předpovídají srážky. Objevuje-li se vyvýšená kupa časně zrána nad obzorem a je-li to dlouhý mrak s rovnou základnou a s vyvýšeninami připomínajícími hradní cimbuří, který pak zmizí, dá se do 12 hodin očekávat příchod bouřky. Bouřku lze také očekávat, rostou-li za dusného letního dne kupy do věžovitých tvarů a obalují se přitom řasnatým závojem. Srážky můžeme čekat, když z řasnatých obláčků za jasného počasí vznikají beránky, nebo když se na obloze tvoří vějířovité uskupení mráčků. Řasnaté obláčky bez vlastních stínů za jasného počasí signalizují příchod tlakové níže, naopak trhá-li se oblačnost po dešti, lze očekávat pěkné počasí. Táhnou-li mraky rychle od jihu k západu ve směru své podélné osy, dá se do tří dnů čekat déšť. Táhnou-li ale mraky pomalu a kolmo ke směru své podélné osy od severu k východu a k večeru se rozplývají, pravděpodobně pršet nebude. Putuje-li po obloze několik vrstev mraků, někdy i různým směrem, lze očekávat proměnlivé přeháňkové počasí.

Rubrika:

Tags:

Určování světových stran

Jenda Mikšík — Sat, 17 Jul 2004 14:17:11 +0000

Při pobytu v přírodě je velmi důležité umět se orientovat a to zejména, když se ztratíte. Nejjednodušší způsob, jak určit světové strany, je pomocí kompasu nebo buzoly. Ale jak postupovat v případě, že kompas nemáte?

Pokud tedy nemáte kompas, existuje řada způsobů, jak určit světové strany. Některé jsou více přesné, některé zas méně. Velmi přesně zorientovat se můžete pomocí Slunce a hvězd. Je mnoho metod na určování směru a to i na jižní i na severní polokouli.

Pohyb Slunce

Velmi jednoduchý způsob, jak se orientovat je podle Slunce. To se pohybuje po obloze a za jednu hodinu se posune o 15°. Podle tohoto údaje si můžete i spočítat, kam se Slunce posune za určitou dobu. V den rovnodennosti, to je 21.3. a 21.9. Slunce vychází přesně na východě a zapadá přesně na západě. Pro všechny dny platí, že Slunce je na SV ve 4 hodiny ráno, v 6 hodin je na východě, přesně v poledne je na jihu a v 18 hodin je na západě. Na principu Slunce je postavená celá řada metod určování světových stran.

Určování směru podle hodinek

Tato metoda je velmi jednoduchá. Stačí vám k ní pouze klasické ručičkové hodinky. Ovšem musí ukazovat přesný čas a to beze změny na Hodinky letní čas (není nutné je přeřizovat, stačí, když si je posunete jen „v hlavě“). Čím blíže jste rovníku, tím méně přesná tato metoda je. Protože Slunce je přímo nad vámi, je složité určit jeho směr.

Severní polokoule:

Hodinky dejte do vodorovné polohy před sebe. Malou ručičkou zamiřte na Slunce. Přesně v půlce mezi malou ručičkou a číslem 12 je severojižní směr (míříte na jih, sever je za vámi).

Jižní polokoule:

Na jižní polokouli je to vlastně obráceně. Namiřte číslem 12 na Slunce. Severojižní směr je opět v půlce mezi dvanáctkou a malou ručičkou.

Jehlový kompas

Kompas si můžete vyrobit i z kousku železného drátku, ideální je jehla (tu by měl ostatně mít každý u sebe v KPZ). Opakovaně jí třeme o kousek látky (nejlépe hedvábí), až se zmagnetizuje. Potom ji zavěsíme na provázek nebo nit. Magnetizmus není silný, proto je jehlu potřeba „dobíjet“. Nutné je, zavěsit ji tak, aby nedošlo k narušení rovnováhy. Musíte zabránit kroucení nitě. Jehlu můžete třít i o magnet, ale pouze v JEDNOM SMĚRU. Magnetování bude mnohem efektnější. Pomocí jiné metody určete sever a pak označte, který konec jehly k němu ukazuje. Směr můžete ověřit i díky Slunci.

Plovoucí jehla

Další způsob se zmagnetizovanou jehlou. Jehlu položte ne kousek papírku, trávy nebo kůry a dejte na vodní hladinu. Jehla se otočí na severojižní směr (musí být zmagnetizovaná – třeba o tričko). Sám jsem to zkoušel a funguje to přesně, dokonce plave i sama o sobě (leží jenom na hladině bez papírku nebo čehokoli jiného).

Orientovat se můžeme i podle velmi jednoduchých ukazatelů. Třeba na stromech ze strany severozápadní – severní je více mechu, lišejníků a zelených řas. Letorosty (letokruhy) na pařezu osamělých stromů jsou více zhuštěny na severozápadní straně než jinde. Starší kostely jsou stavěny hlavním vchodem na západ a oltář je orientován na východ (Pozor: neplatí to u všech kostelů). Nebo mraveniště mají větší plochu s mírnějším sklonem otočenou na jih. V dnešní moderní době jsou i jiné metody. Třeba satelitní přijímače. Ty jsou vždy otočeny na jih. Je to metoda spíš jen pro zajímavost, protože kde jsou satelity, tam je i civilizace a tudíž není problém najít cestu, ale funguje to. Existuje celá řada způsobů, jak určit světové strany. Ovšem většina těchto metod je spíše jen pro zajímavost. Nicméně fungují a můžete je použít v nouzi, ale i třeba na výletě pro snadnější orientaci v mapě. Také si je můžete vyzkoušet a ověřit jejich funkčnost jenom tak pro zábavu. Vyberte vždy tu správnou metodu, ať dojdete tam, kam chcete.

Stínová metoda

Ještě je zde jedna zajímavá metoda, nejsem si však jistý její funkčností.

Je potřeba, aby svítilo Slunce. Funguje ve všech zeměpisných šířkách.

Na rovném a čistém kousku země zabodněte tyč (klacek), dlouhou asi metr. Podívejte se, kam dopadá její stín a vrchol stínu označte třeba kamenem nebo klacíkem. Počkejte nejméně 15 minut a potom stejným způsobem označte polohu nového stínu. Když tyto dva body spojíte, dostanete směr východ-západ, přičemž první označený bod směřuje na západ. Zároveň můžete jednoduše odvodit směr severojižní, ten je kolmý na spojnici.

Poznámka: Když jsem si pročítal knížky, ve kterých se píše o určování světových stran, našel jsem i tuto stínovou metodu. Chtěl jsem ji vyzkoušet, a tak jsem šel ven. Postupoval jsem přesně podle knihy, ale výsledek byl špatný. Místo směru východ-západ vyšel spíše směr sever-jih. Nevím, jestli je to chybou v knize nebo jestli tato metoda funguje jen v některou denní dobu, o čemž se již autor knihy nezmínil. I když jsem si zkoušel vytvořit náčrt na papíře, pořád to nevycházelo tak, jak by mělo.

Pokud by někdo z vás věděl či zjistil něco bližšího o této metodě, tak mě prosím informujte.

Rubrika:

Tags: