Moskyt - osobnosti

Copatý doktor z hor

Leoš Drahota — Fri, 04 Jan 2019 09:22:02 +0000

Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.

Chudý, drsný kraj Jizerských i dalších našich hor odedávna dával prostor netradičnímu praktikování medicíny. Skutečný vystudovaný lékař byl pro horaly často příliš drahý a hlavně vzdálený. Jeho úlohu proto nezřídka přebírali místní přírodní léčitelé. Svou mimořádnou pozici a důvěru lidí si uchovávali od dob, kdy žádná oficiální lékařská péče ještě neexistovala a díky specifickým horským podmínkám si ji na rozdíl od měst a bohatších lokalit podrželi až do 20. století.

Jejich věhlas často přesáhl hranice regionu, z kterého vzešli a který je formoval, jak tomu bylo například u jizerskohorského Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela či u „bohyň“ z Bílých Karpat. Bylo však i mnoho léčitelů řekněme místního významu, na které se dnes již pomalu zapomíná. Někteří z nich jsou přitom pozoruhodní nejen svými uzdravujícími schopnostmi, ale třeba i svým životním příběhem.

Jedním takovým skromným Kittelovým následovníkem v Jizerských horách, svérázným samorostem a podivínem byl i Josef Pattermann. Jeho působištěm byla oblast Kořenova, Horního Polubného a Příchovic na východním pomezí hor, jeho časem pak konec 19. a začátek 20. století.

Josef Pattermann spatřil světlo světa 17. května 1852 v Kořenově, v části zvané Tesařov, v domku čp. 6. Domek to byl na spadnutí a byl známkou toho, že se Josef narodil do velmi chudých poměrů. A přestože mu jeho rodiče Joseph Pattermann a Maria Anna rozená Kasperová (*22. 3. 1826 Neuwelt – †1. 5. 1910 Horní Polubný) nemohli start do života usnadnit žádným hmotným příspěvkem, jeden dar od nich přeci jen získal. O tom ale zřejmě Josef v mládí neměl tušení a tak mu nezbylo, než se protloukat jak jen se dalo.

Když ukončil školu, nastoupil mladý Pattermann do učení v Riedelových sklárnách v Polubném. Pak musel svůj rodný kraj jako téměř každý mladý muž na pár let opustit, aby v Brandýse u c. k. dragounů v letech 1873 až 1875 vykonal povinnou vojenskou službu. Možná, že právě tady započala série událostí, která vedla až k jeho léčitelské kariéře. Josef tu po pádu z koně málem zemřel a kvůli následkům úrazu, znemožňujícím jeho další službu, byl z armády propuštěn. Vrátil se tedy k řemeslu, kterému byl vyučen a do sklárny na Jizerce nastoupil jako tahač skleněných tyčí. Práce to nebyla snadná, ani příliš bezpečná. Při nehodě přišel Pattermann o oko a sklárnu opustil.

Potom už jeho způsob obživy ztratil řád a bral, co se dalo. Pokrýval střechy, porážel stromy nebo pracoval jako kameník. Živil se ale i domácím tkaním a podle jeho vlastních slov vyzkoušel na třicet dalších zaměstnání, kterými si vydělával na chleba. To ho ale neuspokojovalo a přemýšlel, v čem by se našel. Když ho pak postihlo velmi vážné onemocnění krku, s kterým si ani studovaní lékaři nevěděli rady, vzpomněl si, jak během vojenské služby vypomáhal lékaři svého regimentu na ošetřovně a pokusil se nabyté zkušenosti využít. Vzpomněl si také na rodinnou tradici, neboť jeho matka byla zkušenou, uznávanou bylinkářkou a nemocný krk si vyléčil sám. Tento nečekaný úspěch Pattermana následně přivedl k pevnému rozhodnutí, že se stane léčitelem. Jeho odhodlání pro nové poslání navíc podpořilo i zjevení Panny Marie, které slíbil, že veškeré své úsilí napříště věnuje péči o nemocné a chudé. V jeho životě nastal zlom. Poctivě se vrhnul do samostudia lékařských věd, probudil naplno své po matce zděděné vlohy a skutečně se léčitelem stal. Nutno říci, že léčitelem úspěšným a uznávaným.

Někdy koncem 80. let 19. století Josef Pattermann opustil rozpadající se rodný dům a koupil vedle stojící starou, ale větší chalupu. V ní pak dalších 35 let provozoval svou léčitelskou praxi. Původní domek se stal turistickou atrakcí, kterou si chtěl každý namalovat, vyfotografovat a uloupnou si z ní nějaký ten suvenýr. To už ale chatrné obydlí nemohlo vydržet a definitivně padlo k zemi.

Zjevení Panny Marie zřejmě poznamenalo léčitele hlouběji, než se zpočátku zdálo. Neví se sice přesně, zda k němu došlo v reálném světě či pouze ve snu, podle Pattermanna ale Bohorodička poklekla u jeho postele a mimo jiné Josefovi sdělila, že je „Boží člověk“. Výjev s Marií, klečící u Josefa sedícího na posteli, ostatně v barvách zachytil Pattermannův přítel, vídeňský malíř Franz Rösler a léčitel si následně tento obraz zavěsil na čelní stěnu světnice. Svému vyvolení vyšší mocí se zcela podvolil a zamířil k jeho naplnění. Boží člověk si přestal stříhat vlasy i vousy a začal se oblékat do ženských šatů. Stal se z něj podivín a samotář. Jedinou společenskou událostí, které se napříště účastnil, byla pravidelná návštěva bohoslužeb v kostele v Polubném a Příchovicích.

Celé dny se jinak toulal po lesích a lukách, sbíral byliny a lovil zmije, které pak pro léčebné účely sušil rozvěšené kolem své chalupy. Své nestříhané vlasy splétal do copů, které mu prý splývaly až ke kolenům, pročež mu horalé začali říkat Zopfmann – copatý muž (v německém jizerskohorském nářečí Zoupmon). Jeho zjev budil velkou pozornost a to se přestalo líbit úředním místům. Pattermann dostal oficiální zákaz účastnit se veřejného společenského dění obce, aby nepohoršoval „slušné lidi“, což bohužel zahrnovalo i zákaz vstupu do kostela. Léčitel stál před zásadním rozhodnutím. Ostříhat se, oholit a svléknout ženské šaty, nebo se ještě více izolovat a zůstat svůj. Volil druhou možnost a do té doby pravidelné a pro něj velmi důležité návštěvy svatostánku nahradil každodenními ranními poutěmi z Tesařova k Hutterovu kříži pod Štěpánkou, kde se pak dlouze a vroucně modlil. Jedna tato cesta se mu málem stala osudnou. V ranním šeru si ho lesník spletl s pytlákem a po Copatém muži vystřelil. Naštěstí minul.

Že by byl Zoupmon pod ochranou vyšší moci, nebo možná sám disponoval nadpřirozenými schopnostmi? Vždyť prý dokázal podle svědků rozsvítit nad hlavami ministrantů nazelenalou záři, nebo dokonce pouze silou vůle rozeznít kostelní zvony. Ano, i to mají tito přírodní léčitelé společné. Vyprávěly se o nich legendy a pověsti, přímo související s jejich až nepochopitelnou schopností uzdravovat. S o co větší důvěrou jim pak lidé svěřovali péči o své zdraví, o to více je zároveň vylučovali ze své komunity. Výjimečnost a odlišnost vzbuzovala zároveň víru i strach.

Josef Pattermann své pacienty nikdy příliš tělesně nevyšetřoval. Dlouze si ale s nemocnými povídal a podrobně rozebíral příznaky jejich potíží. Pak z komory přinesl a naordinoval potřebné mastičky, bylinky a lektvary. Dovedl pomoci od fyzických neduhů i od bolesti duše. Během 43 let praktikování svého léčitelství pomohl bezpočtu lidí, přesto si chvíli poseděl ve vězení za šarlatánství. Za své služby odmítal brát peníze a skromné životní potřeby hradil z dobrovolných příspěvků. Ochotně ale zaplatil téměř za vše, co mu kdo do chalupy ke koupi přinesl. Ta se pak plnila cennými starožitnostmi i bezcennými cetkami a stávalo se z ní tak trochu skladiště. Všude různé krabice, lahvičky, na stěnách mnoho tikajících hodin, voskové figuríny svatých v životní velikosti, platné i neplatné mince a velké množství starých knih.

Za lednové noční bouře roku 1922 chalupa copatého doktora i se všemi jeho „poklady“ lehla popelem. To pro něj byla velká rána. Uchýlil se téměř k poustevnickému životu do vedlejšího stavení a ještě více se uzavřel světu. Žil už jen pro své bylinky, ale nepřestával pomáhat. Když v pokročilém věku zeslábl, byl nucen zanechat i svých každodenních cest k Hutterovu kříži.

Josef Pattermann zemřel osamocen ve věku 84 let 15. 12. 1936 v čp. 44 na nemocné srdce. Jeho pohřbu se prý zúčastnilo velké množství vděčných lidí a tak se alespoň na poslední cestě dočkal veřejného uznání. Pochován byl na hřbitově v Horním Polubném, kde je jeho hrob místními stále udržován. Leží zde léčitel, jednooký copatý podivín v ženských šatech, Boží člověk, který prý 50 let nenavštívil hostinec.

Hutterův kříž je tak trochu záhada. Na rozdíl od jiných jizerskohorských křížů a pomníčků se přesně neví, proč byl v lese pod Štěpánkou postaven. Měl jej snad dát vybudovat roku 1834 pasecký nadlesní Václav Hutter, když v místních lesích za sněhové bouře zabloudil a v nejvyšší nouzi Bohu slíbil, že pokud bude jeho život zachován, nechá zde při cestě vystavět poctivý kamenný kříž. Jiná pověst ale zmiňuje nějaký zlý čin, který měl Hutter spáchat, a kříž byl symbolem jeho pokání. Kamenný podstavec nese tesaný nápis „Poručím svého ducha do rukou svého Stvořitele.“

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Létající doktor z hor

Vědmy z Kopanic

Tags:

historie

osobnosti

osudy lidí

Kdo byl Billy Broches?

Petr Náhlík — Fri, 20 Jun 2014 10:03:45 +0000

Při těžbě dřeva byl 17. února 2014 poničen brdský camp Zlaté dno. Na stránkách Dějin trampingu od Boba Hurikána se dočtete, že camp Zlaté dno byl založen na jaře roku 1929. Jeho zakladateli bylo několik kamarádů z legendární Brdské zimní brigády. Tento nádherný camp byl opravdu dobře ukryt v tehdejší brdské divočině. Co ale dnes víme o jeho zakladatelích?

Camp Zlaté dno, památník trampů, kteří bojovali v protifašistickém odboji, nebyl v únoru 2014 zničen poprvé. Tento osud jej potkal již v polovině šedesátých let minulého století. Ke Zlatému dnu, které bylo ve dvacátých letech domovským campem party zvané Dickey club, se vážou především dvě trampská jména – Generál Jerry Packard a Billy Broches.

V rámci debaty o úrovní článků o Zlatém dnu v denním tisku a o zakladatelích campu Zlaté dno na facebooku, mi – k mému radostnému překvapení – kamarád Lachout napsal, že zná (!) syna Billy Brochese – z vodáckého oddílu Kotva Braník. Získal jsem tak konečně kontakt na Brochesova syna Jiřího Brožka, který mne poté seznámil i se svou dcerou, vnučkou Billyho Brochese, Danou Vaněčkovou. Ta, na základě mé prosby, zaznamenala hned v předjaří (16. 3. 2014) nejen své vzpomínky, ale především vzpomínky svého otce. Díky nim jsem mohl s pomocí vlastního archivu poskládat z mnoha střípků mozaiky obraz trampské legendy - Billy Brochese, od jehož narození uplynulo 5. června letošního roku 110 let.

"Na pokraji lesa řežaví dřevo, a když někdo přihodí do pohasínajícího ohně chrastí, vyšlehnou plameny a ozáří skupinku rozloženou kolem. Dnes se mlčí, kytary oněměly. Nikomu není do řeči, snad později.

Památníček na Zlatém dnu, který trampové před lety vybudovali na paměť padlým a umučeným kamarádům-trampům, byl vandalsky zničen. Mít tu tak po ruce toho, kdo zhanobil pomníček a ukradl vlastnoručně vyrobené „placičky“ se znaky z osad, které sem dávali chlapci ze všech konců republiky, když se přišli poklonit památce těch, kteří předčasně odešli do věčných lovišť! Jsou příliš mladí, ti chlapci kolem ohně, než aby mohli osobně znát legendárního Packarda, Láďu Brochese, Pepíka Honzla a mnoho dalších kamarádů, na jejichž počest byl památníček vybudován."

Bohuslav Čepelák - Irčan: ŘEČI KOLEM TÁBORÁKU (Literární časopis Plamen č. 8 / 1966)

Ladislav Brožek, mezi trampy známý pod přezdívkou Billy Broches, se narodil 5. 6. 1904. Od roku 1919 do roku 1924 byl spolu se svým kamarádem a budoucím trampským písničkářem Vladimírem Fořtem, zvaným Eddy, členem pražského 6. oddílu skautů. Po zániku oddílu, který vedl Ota Vaněček, několik jeho členů dál společně jezdilo do přírody. Zpočátku jezdili převážně do oblasti Libřice, Davle a Jílového.

V druhé polovině dvacátých let trampské party či celé trampské osady, tábořící do té doby v povodí Velké řeky (Vltavy), Zlaté řeky (Sázavy) a Staré řeky (Berounky), začínají opouštět chatové trampské osady a začínají při svých vandrech objevovat Brdy. Chatových trampů, kteří nedokážou strávit pár dnů pod stanem bez komfortního vybavení, v té době na místech původních trampských campů přibývalo víc, než těch, jimž je romantika drsné přírody a parta kamarádů nade vše.

V letech 1926 - 27 začali trampové z budoucího Dickey Clubu jezdit do oblasti brdských Hřebenů nad Řevnicemi a Halouny - na kempy El Passo, Eldorado i mnohé další. Postupně poznali i jihovýchodní část kolem Stříbrné Lhoty. Parta trampů, vedená Billy Brochesem, si 30. 10. 1927 zvolila název Dickey Club, podle názvu klubu na Harvardské univerzitě. Od roku 1928 už Dickey Club jezdil převážně na Brdy. Trampské party se znaly a potkávaly se jak na trampských slezinách, tak na vandrech. Billy Broches proto někdy jezdil i s partou Generála Jerry Packarda a jeho Brdskou zimní armádou.

"Mnoho výstřelů doznělo navždy při odchodu řady trampů na vojnu, mnoho ji zrezivělo v hlavních devítek na stěnách srubů na Kytíně a Westendu. Roku 1928 založil kamarád Krsek zvaný generál Packard početnou „Brdskou zimní, jinak též Pivní armádu“ se znakem skautské lilie s půlitrem. Desítky mužů ve stetsonech se rozcházely různými směry a v neděli pak cestou od „osmičky“ se Smíchova v celém proudu šlapali při muzice společně až k Andělu.

Když sníh stekl ze skal, slunce zatlačilo zbytky ledu do stínů v korytech potoků, překonala armáda o Velikonočních svátcích údolí Litavky a dorazila na zříceninu Valdeku. Cílem pochodu byl horní Padrťský rybník na Velkých Brdech. Ze skupin, které překonaly kamenité a zarostlé strmáky, vznikli „skalní trampové“: V roce 1927 to byl „Dickey club“ a roku 1929 „Brdští supové“. Ústředními postavami té doby byli Hobart, Packard a Broches."

Marko Čermák: Po stopách Packardovy brdský armády (trampský časopis Camp č. 1 /1967)

V civilním životě byl Ladislav Brožek vedoucím obchodu u firmy Wellemin Praha. Jeho budoucí žena - Anna Pavla Pencová (*17. 1. 1907) vystudovala obchodní školu a pracovala jako administrativní pracovnice v puškařství svého nevlastního otce Oty Vaněčka. Stejně jako Billy Broches se hlásila ke skautskému hnutí - chodila do 9. dívčího skautského oddílu a od roku 1924 používala přezdívku Saxona. Její nevlastní bratr Ota Vaněček vedl 6. skautský oddíl, do kterého chodil Billy Broches. Po rozpuštění oddílu začala Saxona jezdit do přírody s partou svého bratra, kterou v té době již vedl Billy Broches – tedy s Dickey Clubem. Saxona se provdala za Billyho Brochese 20. 10. 1928. Od svatby začala používat jméno Pavla Brochesová.

Trampové jezdili na různé campy po celých Brdech od Jíloviště až po Plešivec a nepsaným pravidlem bylo táboření na jednom campu nejvíce tři víkendy po sobě. Nejtvrdší jádro Brdské zimní armády, tedy ti trampové, kteří jezdili na vandry pravidelně téměř každý víkend, a i v zimě spávali pod širákem, si říkalo Brdští supové. V roce 1929 byl založen Dice camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Vznik Brdské zimní armády popisuje v knize Dějiny trampingu (1940) Josef Peterka - Bob Hurikán takto: " …na palouku, nedaleko Bílé skály neboli El Passa táboříval Bill Broches se svou partou Dickey clubem... Zde se o velikonocích roku 1928 setkala slavná tlupa trampů; Rudla Brandejs (Rudý Brandy - Zlaté údolí), Slimák, Pavínuc (Song Club), Malý Lash, Packard a parta skautů táborníků, aby u ohňů prožili drsnou, ale krásnou měsíční noc; takovou, jakých je málo... V Packardově hlavě uzrával nápad, který uskutečnil na podzim roku 1928, po odchodu Hobartovy tlupy na vojnu. Založil Brdskou zimní armádu."

Jak napsal Bob Hurikán, na Brdy v té době přišel i Ladislav Brožek - Billy Broches z Dickey Clubu ve společnosti Karla Lavanta zvaného Bič nebo Lash, Joeho a Laddy Ramsea. Později Billy Broches založil v návaznosti na svou partu Dickey Club Trio, kde s ním zpíval i Karel Lavante - Lash a písničkář, kytarista a zpěvák Vladimír Fořt zvaný Eddy.

Vladimír Fořt - Eddy tuto dobu připomněl v článku Znali jste Dickey Club Trio? v časopise Pacific Expres č. 1/1969 takto: "Vzpomeňme nejdřív na interprety Dickey Club Tria. V první řadě to byl Broches, který zpíval první tenor. Hlas měl honosný, velmi těžko zvládnutelný do modulace, ale nakonec, když jsem vystihl jeho barvu, seděl. Lash nebyl žádný bas. Byl baryton jako já, ale připomínal v nízkých polohách našeho milovaného Ted Lewise, podbarvoval dobře melodii i rytmus a byl použitelný pro všecky zpěvní „fóry“. Sám jsem zpíval druhý tenor a nikdy jsem neuměl svůj part."

Vokální skupina Dickey Club Trio (s podtitulem Voice Jazz) neměla v tehdejší Evropě obdoby. Z hlediska hudebního pro ni byly vzorem americké soubory jako Mills Brothers, The Revellers, Waring´s Pensylvanians a hlavně Comedian Harmonists. Její členové obdivovali také české jazzové muzikanty jako byli R. A. Dvorský a jeho Melody Boys nebo Jaroslav Ježek, autorskou a hereckou dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha či E. F. Buriana. Z těchto zdrojů vznikla jejich představa sboru přirozených hlasů skloubených do rytmického jazzu v podobě trampského voice jazzu. Dickey Club Trio tak vstoupilo mezi trampské sbory s trošku jinou tváří, než bylo v té době obvyklé.

Velký úspěch měl zejména Eddyho text k písni Ice Cream od Waring´s Pensylvanians s názvem Rum (a také dvojice postav Massa Boba a Jůly). Dickey Club Trio do repertoáru převzalo i česky otextovaný šlágr Hallo Montreal. Snad proto, že se Dickey Club Trio snažilo o něco jiného, než o běžnou interpretaci trampských písní, neproslulo tak, jako jiné tehdejší klasické trampské sbory.

Protože v Praze nebylo, kromě Ultraphonu, žádné nahrávací studio, jezdily trampské sbory nahrávat do Berlína. U firmy Odeon, v Lindstromu v Berlíně Dickey Club Trio nazpívalo (to už k nim přibyl sólový kytarista František Macháček - Machajzl) roku 1930 cca patnáct písniček (z trampských to byly především písně V. Fořta - Eddyho: Kanoe, Slepice a U řeky Zambezi), dále pak písně Canoe, Cariboo, Hallo Montreal, Hvězdičko bílá, Jimy Lackland, Lulka, Kvá-Kvá, Naposledy líbám, Panenka v podpalubí, Rum, Slepice, Směj se jen směj, Trampskou baladu v národních písničkách a Trampský pochod. Zůstal tak zachován jeden z nejpozoruhodnějších počinů na poli české populární hudby. Eddyho “hity“ Hej šup námořníci, Indiánská láska (Jezero dřímá), Já přijdu za tebou a Ve strážním koši vznikly až po rozpuštění Dickey Club Tria a byly interpretovány většinou Song Clubem, se kterým Eddy od roku 1931 úzce spolupracoval. K výjimečnosti nahrávek Dickey Club Tria je nutné připočítat i to, že krátce po jejich natočení, v roce 1931, se skupina rozpadla.

Nejen v údolích řek Vltavy, Berounky a Sázavy, ale i na Brdech začala řada trampů, na místech, kde se jim líbilo, a bylo možné získat souhlas, postupně stavět chaty (1928 na Kytínské louce - 1934 T. O. Kytín, 1930 T. C. Westend, T. O. Delaware). V roce 1933 si řada trampů z Dickey Clubu postavila chaty také na říčce Kocábě pod Plechhamrem.

Manželům Brožkovým se 5. 8. 1932 narodil syn Jiří, který žije v Praze a je dodnes členem vodáckého oddílu Kotva Braník. Chata, kterou si postavili v roce 1933, na konci války vyhořela. Pavla s přáteli a synem postavila chatu novou, o několik kilometrů dál proti proudu Kocáby, na místě, které se jejímu muži kdysi zalíbilo. Billy Broches se nevěnoval jen trampingu a hudbě, ale stejně jako řada jeho trampských vrstevníků holdoval také sportu – boxoval a hrál ragbyovou ligu za Slavii Praha.

Po vypuknutí II. světové války se – jako svobodu milující tramp – zapojil i do protifašistického odboje. V květnu 1940 zatklo Billa Brochese gestapo za účast na přípravě protifašistických akcí a šíření protinacistických letáků.

Kolik takových trampů - odbojářů bylo, to už se asi nikdy nedozvíme. I když zřejmě existuje vojenská evidence i evidence z 50. let, kdy bylo množství vojáků zahraničních armád pronásledováno v rámci boje proti »vnějším i vnitřním nepřátelům socialismu«. V žádné listině se však neobjevuje záznam, zda dotyčný byl, či nebyl tramp. Takže, k představě o podílu trampů na boji za naši národní svobodu zbývají jen ojedinělé vzpomínky. Myslím, že by přece jen měly a ještě mohly být soustředěny.

Tramping byl za nacistické okupace značně omezen. Mnoho mladých lidí bylo nasazeno na práci v Německu a Rakousku. Ke konci války bylo v podnicích přesouváno volno z neděle na některý ze všedních dnů, takže mnohé party se ani nemohly ve stejný den sejít. Táboření sice zakázáno nebylo, zato rozdělávání ohňů za tmy ano. V některých obdobích se smělo do lesa jen s úředním povolením ke sběru lesních plodin. Pochopitelně při stanném právu se nesmělo večer z domu ani na ulici, natož do přírody. Veliké území mezi Velkou a Zlatou řekou bylo zabráno pro cvičiště SS a koncentrační tábor na Hradišťku. Podobných území bylo časem více.

S jistou dávkou opatrnosti se i tak mohlo tábořit. Český pětník, hajný, starosta teď v lese „nikoho neviděl“.

Campy, a zejména chaty měly určitý význam i v hnutí odporu. V Lukách pod Medníkem se scházelo po jistou dobu vedení organizace Předvoj, v několika chatách byly rozmnožovány ilegální letáky a časopisy. V posledních fázích okupace hráli někteří trampové roli i v partyzánském hnutí, byť se jejich akce vyčerpala třeba jen tím, že odzbrojili skupiny německých běženců umístěných ve vesnických školách.

Někteří trampové se sešli i v nezvyklých táborech - koncentračních.

Broches

Celé naše odbojové hnutí se v historických pracích dělí dosud na komunistické a nekomunistické. Zda to byl vedle příslušnosti k odbojové skupině tramp, sportovec, muzikant, či co, to už se dozvíme skutečně jen málokdy.

Jeden příklad za mnohé. Kdysi velmi populární, na mnoha osadách i z vystupování písničkářů na pódiích známý Broches, patřil k pražské ilegální organizaci. V květnu 1940 byl zatčen gestapem, v lednu 1943 jej nacisté popravili. Někdy počátkem 60. let jsem byl s další generací trampů kdesi na Brdech. Viděl jsem tam malý pomníček z navršeného kamení. Na památku Brochese. Hoši znali mnoho příběhů z jeho trempování, věděli, i o jeho popravě. Proč byl zatčen a popraven, netušili. Ani jeho občanské jméno - Ladislav Brožek - neznali. Nicméně prostý pomníček mu vlastními silami postavili. Na domě, kde v Praze bydlel, však jsem nenašel sebemenší pamětní desku. A Broches nebyl jediný...

Bohumil Pekárek (Trampové proti bezpráví - 5. kapitola ze seriálu z historie trampingu publikovaného v devadesátých letech v deníku Právo)

Bill Broches byl vězněn a vyslýchán v Praze na Pankráci, v Drážďanech, ve Wuppertalu a Berlíně-Plötzensee. Nikdy nezradil. V srpnu 1942 byl odsouzen k smrti a 11. ledna 1943 byl popraven.

Camp Zlaté dno se po II. světové válce, koncem padesátých let, stal vzpomínkovým místem na trampy umučené nebo popravené nacisty, zejména místem vzpomínky na dvě vůdčí osobnosti trampského hnutí na Brdech Jaroslava Krska – Generála Jerryho Packarda a Ladislava Brožka – Billy Brochese. Dokud jí to zdraví dovolilo, patřila k jejich organizátorům Pavla Brochesová spolu s Rudolfem Dvořákem zvaným Dandy, šerifem T. O. Údolí oddechu. Smutečky za Brochese se od padesátých let konaly na Zlatém dnu vždy o víkendu, který byl nejblíž datu jeho narození tj. kolem 5. června. Poté řadu smuteček na Zlatém dnu pořádaly trampské osady Triglav, Tampiko, Lumbermen a mnozí další kamarádi – zejména Šlajf, Dawson a Unkas.

Pavla Brochesová se od šedesátých let věnovala publicistické činnosti a uveřejnila v různých trampských časopisech a trampských rubrikách v novinách, dříve než je v sedmdesátých letech zlikvidovala bolševická „normalizace“, řadu článků zaznamenávajících vzpomínky a dění v trampském životě. Díky redaktorovi Bohuslavu Čepelákovi - Irčanovi publikovala zejména rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu. Její články vycházely v trampských časopisech Tramp, Tulák a Pacifik Expres; a také v novinách Rozvoj, Svobodné Slovo, slovenském Ludu a v rubrice Táborový oheň v týdeníku Mladý svět. Výbor z těchto textů a básní z let 1965 - 1979 vydala Pavla Brochesová v roce 1981 vlastním nákladem pod názvem Ozvěny z cest, táborů, osad a trampských večerů .

V této publikaci Pavla Brochesová je publikována i její vzpomínka Chlapci čistého srdce na trampy, kteří bojovali proti okupantům za II. světové války: "Zde na Brdech, jako v jiných osadách, zareagovali přehlížení trampové okamžitě a s elánem jím vlastním na hrozbu fašismu. Romantiku pověsili na hřebík a šli, jak oni říkali, „do toho“. Bojovali se zbraní v ruce na všech frontách, u partyzánů i v ilegalitě doma. Nezradili. Umírali za svoji vlasteneckou činnost ve vězeních, koncentrácích, na popravištích i barikádách. – Na to vše myslíme, když vzpomínáme na fašisty umučené kamarády ze Zlatého dna, na Packarda – Krska, Brochese – Brožka, Feřteka a další z jiných osad."

O historii trampské písně a hudby vydala Saxona v roce 1979 vlastním nákladem publikaci Trampská srdce v písni a také sbírku básní Dnem i nocí – ze vzpomínek. Báseň z této sbírky Trampský otčenáš vyšla v roce 1968 těsně po okupaci Československa Sovětskou armádou a měla velký ohlas. Její slova se mohou zdát příliš patetická, ale trampové ji v rozjitřené okupační atmosféře, kdy opět umírali lidé zabití okupanty, vnímali jinak než dnes. V roce 2011 Jolana Čuprová v bakalářské práci Současný tramping a jeho environmentální aspekty napsala: "Zmínky o duchovním rozměru přírody v trampingu optikou křesťanství lze však najít jen velmi vzácně…reflexi přírody v Trampském Otčenáši, který napsala a vydala Brožková-Brochesová: „Věříme v Tebe, všemocná přírodo! Zlé i dobré přichází a odchází…. Jen ty zůstáváš naší stálou jistotou ve všech ročních obdobích….“. Přírodu oslavuje jako pozitivní hodnotu, u které lidé, respektive trampové, nacházejí útěchu a reflektuje ji jako důvod pro překonávání útrap civilního i trampského života.

Pavla Brochesová napsala také několik pohádek, které odvysílal Československý rozhlas. Přes dvacet let se starala o kroniku KTO (Kamarádi táborových ohňů). Téměř do konce života, dokud jí to zdraví dovolilo, navštěvovala své přátele v trampských osadách po celé republice. Zemřela 25. 12. 1991.

Všechny Brochesovy dopisy z nacistických věznic (od prvního, napsaného 1. 6. 1941, až poslední list z 11. 1. 1943) měla jeho žena pečlivě uschovány na památku. Brochesův syn Jiří a vnučka Dana je pečlivě schraňují dodnes. Na závěr si dovolím ocitovat z Brochesova dopisu psaného před popravou 11. ledna 1943: "Milujte pravdu, a třeba byla někdy i těžká, nikdy žádnou lež a přetvářku".

Petr Náhlík – Vokoun
T. O. Suché Studánky, Plzeň

ČÍM JE NÁM ZLATÉ DNO?

Nejmilejším campem na Brdech, na který si zajdeme tábořit během roku několikrát. A pak ještě něčím víc. Každoročně, začátkem měsíce růží, stává se putovním místem, kam chodíme uctít památku kamarádů, kteří v minulé válce bojovali proti fašismu za svobodu své vlasti. Zde pod stromem a upomínkami, kterých jsou už celé desítky, se sejdeme s kamarády z celé republiky, s nimiž se mnohdy nevidíme celý rok. Mladí, starší i nejstarší, všechno se promísí do kamarádské pohody. Po pietní vzpomínce se táboří, jeden druhému poví, co je u nich na osadě nebo v partě nového. A hlavně se hodně zpívá a hraje. Různé soubory kamarádů se předvedou s písněmi, které nacvičily, přejde se na staré písně. Se známou melodií se vrací i dny mládí. Stane se i to, že vás popadne do náručí kamarád, kterého jste neviděli bezmála třicet let, a rysy zprvu vzdálené, se rozjasní a vyvstane podoba milé tváře z dávných let. Nikde není duch kamarádství tak markantní jako zde, pod lesními velikány na tradičním campu ZLATÉ DNO. Všem je najednou tak nějak pěkně, uvědomují si, jaká je to vzácnost mít dobré a milé kamarády, se kterými je dobře být. To krásné vědomí nám dává setkání v lesích a vracíme se odtud vždy s hezkou vzpomínkou na jeden z výjimečných dnů, na které se nezapomíná.

Pavla Brožková – Saxona (v trampské rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu cca v roce 1969)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Generál B.Z.A. Jerry Packard

Tags:

Šumavský obr Rankl Sepp

Leoš Drahota — Thu, 10 Nov 2011 16:03:07 +0000

Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý, neobyčejně urostlý, ale také dobrácký muž, jemuž se přezdívalo Rankl Sepp. Není snad dodnes v centrální Šumavě člověka, který by neznal jeho jméno. Období života trochu proti své vůli rozdělil na část spojenou se svým rodištěm Ranklovem u Zlaté Studny nad Horskou Kvildou a Jáchymovem u Stach, kde vydechl naposledy. Do těchto končin se koncem října vydal zvídavý Moskyt, aby zmapoval stopy jeho velkých bot, nezapomenutelných činů i místa, která z nezvyklé výše přehlížely Seppovy oči.

Šumavští Klostermannové

Mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou se rozkládá Ranklovská rovina. Leží v nadmořské výšce kolem 1100 metrů a je to jedna z nejdrsnějších lokalit Šumavy. Po většinu roku je tu chladno a deštivo. Zimy jsou tu pak velmi dlouhé a tuhé. Na pláni sevřené ze všech stran horským lesem a četnými rašeliništi, vznikla zřejmě v 18. století, v souvislosti se založením sklárny na blízké Zlaté Studni, malá osada Ranklov. Tady našel svůj domov jeden z příslušníků v této oblasti značně rozvětvené rodiny Klostermannů – královský svobodný sedlák Matyáš Klostermann.

První z Klostermannů přišel do oblasti plání střední Šumavy z Rejštejna zřejmě v roce 1670 a jmenoval se Georg Klostermann. Pláně (Gefilde) - Kvildy byly v těch dobách po útrapách třicetileté války a po několika morových ranách značně vylidněné. Na počátku koupil první Klostermann opuštěnou usedlost na Horské Kvildě, kterou však po nějakém čase přenechal rodině Weishäuplů a přestěhoval se na jiný opuštěný kvildský statek, později zvaný podle Georgova syna Daniela Klostermanna Danielhof. Tato usedlost stávala v místech, kde dnes z Horské Kvildy odbočuje silnička ke Zlaté Studni. Statek U Daniela však po 2. světové válce zanikl a na jeho místě nyní najdeme poměrně čerstvou novostavbu. U Daniela Klostermannové hospodařili až do roku 1904 a evidentně se jim tu dařilo. Jejich rod se postupně rozrůstal, větvil a expandoval do blízkého i vzdálenějšího okolí. V roce 1945 žilo na Horské Kvildě v devíti vlastních domech na 15 rodin Klostermannů, na Kvildě pak dalších pět. Ze statku U Daniela pocházel také Josef Klostermann (pravděpodobně vnuk Daniela Klostermanna), žijící v dospělosti na Dolních Hrádkách u Srní, jehož synem byl lékař Josef Klostermann - otec známého spisovatele a milovníka Šumavy Karla Klostermanna.

Jedním z významných počinů tohoto spisovatele je i slavný román „V ráji šumavském“. V něm se zčásti věnuje právě té větvi šumavských Klostermannů, která našla domov na samotě uprostřed lesů Ranklovské roviny.

Není snad děsnější krajiny na celé Šumavě nad touto Rankelskou planinu. Neroste na ní žádné obilí, i brambory se málokdy urodí; vysoká poloha, as tisíc jedno sto metrů nad mořem, podmiňuje pozdní a ranní mrazy, které všecko ničí; částečně je porostlá bídným, zakrslým lesem, zčásti pak pokrývají její povrch známé strašné močály; jen tu a tam vybují z půdy hustá, vysoká tráva a luční hospodářství dovoluje dosti značný chov dobytka. Po dobu dlouhé zimy burácejí tu strašné vichřice; nasypou se sněhu nevídané spousty, které pak tající mění celý kraj v jediný neprůchodný močál, z něhož vody těžko stékají. Páry a mlhy, vycházející z močálů, mění světlo denní v dlouho trvající šero, jež žádný paprsek sluneční nepronikne. Jednotvárně bez jediného krásného, utěšeného bodu, na němž by oko odpočinulo, rozkládá se smutná tato rovina, v níž střídá se temná zeleň smrkových lesů s černou půdou rašelin, s drahami šedým mechem porostlými.

V ráji šumavském, Karel Klostermann

Rozkvět šumavských skláren dával práci nejen kvalifikovaným sklářům, kteří většinou přicházeli z daleka, ale i mnoha dalším místním řemeslníkům a pomocným dělníkům. Díky tomu se i obyvatelům Šumavy z Kvild začalo dařit mnohem lépe. Rozvíjela se horská městečka a vesnice, poblíž sklářských provozů se i na zcela nehostinných místech stavěly osamocené usedlosti. Především doprava dřeva na topení ve sklářských pecích, těžba, drcení a zásobování křemenem či následný rozvoz sklářského sortimentu zákazníkům, poskytoval povozníkům slušné živobytí. Jedním z nich byl pravděpodobně i první hospodář na Ranklově, pocházející z rozvětveného rodu Klostermannů.

Matyáš Klosterman (*1785 Popelná) si vzal za ženu Františku Hoffmannovou (*1790), dceru sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny a odvedl si ji sebou na Ranklov. Tam spolu ve velmi drsných podmínkách začali hospodařit, v čemž jim muselo ze všech svých sil postupně pomáhat i jejich devět dětí. A hned to prvorozené dítko, bylo brzo svým rodičům více než zdatným pomocníkem. 16. ledna 1819 se totiž na samotě uprostřed lesů narodil pozdější legendární šumavský obr Josef Klostermann, zvaný Rankelský Sepp.

Josef z Ranklova

Ještě než Josef Klostermann dovršil věku dvaceti let, měřil už 210 cm. Byl vysoký, ale poměrně štíhlý, jeho síla však prý byla obrovská. Používal jí většinou jen při práci a při úkolech, s kterými si ostatní nevěděli rady. Měl mírnou povahu, pokud se však přeci jen někomu podařilo ho opravdu rozzlobit, musel takový odvážlivec počítat s tím, že dopadne velmi zle. Jinak byl Sepp prostý, pracovitý a srdečný člověk, učiněný dobrák, navíc se smyslem pro humor. Pomáhal kde mohl a ostatní horalé si ho velmi vážili.

Jednoho dne prý mladý Sepp spatřil ve Zhůří u Krickelových, kam přišel kosit louku, v kolébce nemluvně – malou holčičku. Ta se na obrovitého horala, který se nad ní sklonil, začala náhle usmívat a spokojeně broukat. To Seppa tak potěšilo, že prohlásil: "Ty děvečko malá, na tebe si muším počkat. Voč že ty budeš jednou mojí nevěstou." A jak řekl, tak také bylo. Tato o hodně mladší dívka Cecilka (Cäcilie), rozená Krickelová, se opravdu později stala jeho manželkou a během několika následujících let Josefovi povila 7 dětí.

Josef Klostermann byl na Ranklově spokojený. Po převzetí hospodářství využíval skrovných darů drsné horské divočiny i dávných naturálních práv, které získali jeho předci při počátečním osidlování pustých šumavských Plání. Ty mu mimo jiné umožňovaly odběr dřeva z okolních lesů či možnost pást 25 kusů dobytka na pozemcích kašperskohorských pánů. Hlavně se ale Rankl Sepp živil povoznictvím. Volským potahem do nedaleké sklárny na Zlaté Studni pravidelně přivážel dřevo a křemen, po velkých polomech, jenž způsobila 26. října 1870 silná větrná smršť a následné tzv. broučkové kalamitě, svážel klády do Rejštejna k plavení po řece Otavě.

To bylo vůbec zlaté období Šumavy. Jedna z prvních ničivých invazí lýkožrouta smrkového přinesla horalům nebývalé zisky. Dřevo napadených stromů nestačili kácet ani odvážet a peníze se jim jen hrnuly. Na bídu a odříkání zvyklí horalé náhle bohatli a neuváženě utráceli. Tradiční hodnoty a zvyklosti se vytrácely. Josef Klostermann prý varoval před přílišným rozhazováním. Věděl, že až bude dřevo z Šumavy odvezeno a lesy zdecimovány, bude o to hůř. Tušil, že stará dobrá Šumava před jeho očima navždy mizí.

Karel Klostermann vložil k té době svému románovému Rankl Seppovi z ráje šumavského do úst tato slova:

„Alespoň neuvidí více moje staré oči, co zde se páše, a kam vás přivedl tento broučkový blahobyt! Peněz máte nazbyt, s penězi roste vaše zpupnost a vaše hříchy volají do nebe! Však není dalek den, kdy vaše příjmy se náhle zarazí jako vody temence po dlouhém suchu. Pak zase zkrotnete a budete naříkat...! Ale pozdě budete honit bycha...! Navykli jste tomuto životu a nebudete více s to, abyste žili jako dříve, dokud vám ještě netekly peníze. Pak budete dělat dluhy, jako že už je teď děláte, ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl, protože už ani tyto vaše obrovské výdělky nestačí na výdeje, jichž vyžaduje váš zhýralý život, a ty dluhy vás uškrtí, vás a vaše potomky, a hrouda, kterou vzdělávali otcové vaši, les, který je živil a kterýž vy ve slepotě své vymýtíte, abyste nabyli ještě jakés takés šibeniční lhůty, tyť se proti vám pozvednou a budou vás klnouti...“

Rankl Sepp žil ve svém horském hospodářství tak, jak byl zvyklý od svých rodičů, jak se na takovém kousku neúrodné půdy uprostřed lesů a močálů žít dalo a také podle toho, jak se dařilo blízkým sklárnám, či jaká byla poptávka po dřevě. Vystaveni nemilosrdnému koloběhu ročních období tito lidé usilovně pracovali především přes krátké léto a dlouhou zimu přežívali podle toho, jak se na ní dokázali připravit. Nebylo možné žít bez předvídavosti, bez úspor na nutné výdaje, bez plánování a bez řádu. Každé opomenutí, či zanedbání se zpravidla krutě vymstilo. Nemoc či zranění hospodáře představovalo ohrožení celé rodiny. Stejně jako na zajištění vlastního živobytí se dbalo na zaopatření domácího zvířectva a hlavně pak dobytka. Vždyť na tažných zvířatech a jejich kondici byl takový povozník zcela závislý. Rankl Sepp tohle všechno dobře věděl a snažil se to připomenout těm, kteří na to oslepeni náhlým blahobytem začali zapomínat.

Stejně prostě, jako žil sám, vychovával i své děti. Ti co Josefa Klostermanna na Ranklově navštívili, vzpomínali, jak jeho drobotina vždy při příchodu hostů bez řečí zalezla na pec, odkud tiše poslouchala debatu dospělých a slezla, až když zase návštěva odešla. Ani sám Sepp u stolu příliš neposeděl. Byl zřejmě již z dětství zvyklý jíst stranou od ostatních na lavici u kamen a teprve tady mu opravdu chutnalo. Při rozhovoru prý často na znamení souhlasu používal zvláštní sousloví: „Nocharanondar, so, so“.

Josef byl levák, s jeho mohutnou postavou kontrastoval vysoko posazený, skoro až dětský hlas, což mohlo být znamením jakési hormonální poruchy, která zřejmě stála i za jeho nadměrným vzrůstem. Kdo Seppa znal, zvykl si ho vídat zpravidla v režné košili, na které nosil až ke krku upnutou vestu. Kabátec a kalhoty měl ušité z podomácku vyrobené, teplé a pevné látky, zvané šerka. Nohy, obuté do kratších kožených holínek, měl až po kolena chráněny vysokými vlněnými punčochami. Typickým „módním“ doplňkem Rankl Seppa byl však jeho kulatý plstěný klobouk, který vždy při hovoru sundal z hlavy a přidržujíce si ho oběma rukama u těla, s ním otáčel v prstech. Střecha klobouku byla díky tomu dohladka vyleštěna a leskla se jako zrcadlo. Kamkoliv se pak šumavský obr vypravil, doprovázela ho jeho půldruhého metru dlouhá sukovice.

Obrovitý stařec, který sedě přesahoval o dvě hlavy všecky, kdož tu byli, a jehož ruce, medvědím tlapám podobné, pohrávaly na stole malovanou skleněnou tabatěrkou na brisil, přikývl zádumčivě hlavou. Taková milá stará tvář, na níž trůnila učiněná dobrota, která zřela i z jasných modrých očí, že útěcha byla se na něho podívat.

Sepp byl vůbec vzdor svému stáří nejdovednější vozka, vždy pečlivý, vždy pozorný; všichni měli neobmezenou důvěru v jeho zkušenost; podobalo se, jako by jeho přítomnost o sobě vystačovala na odvrácení všelikého neštěstí. Ať se přihodilo cokoliv, Sepp věděl radu, a dobrá jeho mysl nikdy nikomu pomoci neodepřela. Znali ho v celých širých hvozdech a o síle jeho vypravovaly se věci přímo báječné.

V ráji šumavském, Karel Klostermann

Podle všeho se rodině Josefa Klostermanna na horské samotě dobře dařilo. Přesto se však přiblížila chvíle, kdy měl stárnoucí Sepp svůj „šumavský ráj“ Ranklov opustit. Již nějakou dobu se kašperskohorským majitelům lesů Ranklovské roviny nelíbilo, že tu žije a hospodaří někdo, kdo disponuje dávným naturálním právem, bere si jejich dřevo a spásá jejich louky. Přemlouvali proto mnohokrát Josefa Klostermanna, aby se přestěhoval do vlídnějších končin a Ranklov jim prodal. Sháněli mu jiné šumavské hospodářství a nabízeli různé „výhody“. Sepp dlouho odolával, ale v roce 1882, i vzhledem k tomu, že definitivně vyhasly sklářské pece na Zlaté Studni, s prodejem souhlasil. Třiašedesátiletý šumavský obr se stěhoval do osady Jáchymov u Stach.

Mezi Čechy

Ve stráni stojící, bývalá Hercíkova chalupa č.p. 132 se stala novým domovem Josefa Klostermanna a jeho rodiny. Sepp se však jako doma v novém, převážně českém prostředí necítil. Sám neuměl ani slovo česky a chyběla mu jeho ranklovská samota. Udržoval si v Jáchymově malé hospodářství, přivydělával si také výrobou dřeváků a střešních šindelů. Dál nezištně pomáhal, kde bylo potřeba a jeho noví sousedé si ho brzo oblíbili. Zvláštní typ náklonnosti, či možná sklon přivlastnit si tuto legendu jsme pocítili sami při návštěvě Stach i nyní, po 130 ti letech, když jsme se kolemjdoucího muže ptali na pomníček Rankelského Seppa. Odpověděl nám ochotně, ale poněkud podrážděně: „Snad našeho Seppa ne, ten stojí na hřbitově!“

Jako bohabojný člověk docházel Josef Klostermann pravidelně na německé kázání a bohoslužby až do Nicova, kam k faráři Jungbauerovi posílal do školy i své děti. O svátcích prý nikdy nechodil do kostela s prázdnou. Na Martina sebou na faru přinesl husu, na Vánoce domácí vánočku plnou rozinek, na Velikonoce daroval jehně a na sv. Prokopa dokonce celé tele.

Seppa se nejenom pro jeho mohutnou postavu mnozí pokoušeli vyfotografovat. Nikomu to však nedovolil, neboť věřil, že fotoaparát je čertův vynález. Přesto se jednu jeho fotografii pořídit podařilo. Došlo k tomu však jen díky malému podvodu městské rady v Kašperských horách. Ta Josefovi doručila falešnou žádost budějovické konzistoře o pořízení a zaslání podobizny, neboť si jeho obrázek prý přeje vidět sám biskup. Tomu se již Rankelský Sepp vzepřít neodvážil. Konečně souhlasil s fotografováním, při němž vznikl jeho jediný snímek, na kterém se šumavský obr opírá o židli běžné velikosti, aby tak vynikla mimořádná Seppova výška.

Dcera Josefa Klostermanna paní Voldřichová ze Stach – Sibiře vyprávěla, jak se jednou její otec vracel s plně naloženou fůrou dřeva domů do Jáchymova a jeho synové při sjíždění z lesa z Popelní hory, nejen že stále vůz brzdili, ale dokonce podkládali kola, aby se povoz zastavil a dobytek si na chvíli odpočinul. Toho roku bylo prý velmi deštivé léto a cesty byly od stékání vody vymleté a kamenité. Drobné kamení se při sjíždění vozů z kopce pod koly jen hrnulo. Odpočinout si při takových sjezdech potřebovala nejen tažná zvířata, ale i vozka, který vpředu držel voj, aby tlumil její nárazy do potahu. Rankelskému Seppovi se však podkládání kol vůbec nelíbilo. Prohlásil prý: „Jsem už dost starý, ale tohle jsem v životě nikdy nepotřeboval. To se přece kluci dělá takhle.“ Pak svou medvědí rukou chytil zadní kolo za loukotě a vůz na místě stál. Kolo již z ruky nepustil a vůz zastavil vždy, když bylo třeba, dokud ho i s nákladem zdárně nedopravili ke kůlně.

To bylo však podle paní Voldřichové naposledy, co stárnoucí Rankelský Sepp předvedl nějaký svůj silácký kousek. Necítil už se dobře, chřadnul a ztrácel dobrou náladu. 19. ledna roku 1888 Josef Klostermann, který po celý život nepotřeboval lékaře, tři hodiny po půlnoci na „plicní slabost“ zemřel. Úmrtní list sice mluví o tom, že jeho pohřeb byl naplánován již na 21. ledna, podle nových zjištění však legendárního siláka čekal trochu jiný, i když typicky šumavský úděl těch, co skonali v zimě. Tělo Josefa Klostermanna bylo položeno na tradiční umrlčí prkno a odneseno za chalupu do sněhu a mrazu, kde pak čekalo do jara, aby mohlo být uloženo do již rozmrzlé země.

Rankl Sepp se dožil 69 let, což nebylo na tehdejší dobu vůbec málo. Náhrobek šumavského obra zůstal na hřbitově ve Stachách zachován. Stojí dnes však jako udržovaný pomníček na jiném místě, než na kterém bylo skutečně pochováno tělo slavného siláka. O Seppovu mohutnou kostru po jeho smrti dokonce projevilo zájem Vídeňské muzeum a nabízelo za ní značný obnos. To však rodina Klostermannů rázně odmítla. Dál hospodařila v jáchymovském stavení č.p. 132 a povinnosti obra z Ranklova převzaly jeho děti. Žena Josefa Klostermanna zemřela 40 let po svém muži a byla k němu uložena na stašský hřbitov. Potomkům Rankl Seppa se však prý později moc dobře nedařilo a osud některých z nich nebyl příliš šťastný. To už by byl ale jiný příběh. Jáchymovská chalupa Rankl Seppa stojí dodnes. Jeho památku tu udržují její současní majitelé - rodina Bořilova. V bývalém domě šumavské legendy poskytují ubytování privát Rank-Sepp a v rámci svých možností shromažďují další informace o Josefu Klostermannovi. O dávném majiteli své chalupy si s námi paní Bořilová dlouho povídala. Upozornila nás i na velký plochý sešlapaný balvan, zapuštěný do zápraží chalupy, který tam prý sám Sepp položil a prozradila nám i jiné zajímavosti o místě, kde dožil šumavský obr.

Seppův rodný dům na Ranklově byl zbourán v roce 1945. Na místě, kde stával, jsme našli jen zarůstající kamenné základy a v nich vestavěnou jakousi novější kůlnu, snad sloužící šumavským lesníkům. Ranklov dnes ze všech stran svírá podmáčený vzrostlý les a celá planina působí snad ještě odtrženější od civilizace, než v dobách Josefa Klostermanna. Opírá-li se vám do zad letní sluníčko, je tu moc pěkně, ledová, dlouhá a temná zima tady však musí být strašná. Rankl Sepp a mnozí další, kteří tu v nuzných podmínkách poloviny 19. století úspěšně přežívali, byli opravdoví tvrďáci a zaslouženě jim patří náš obdiv i uctivá vzpomínka.

Dodnes se na obra Josefa i díky románu Karla Klostermanna na Šumavě nezapomnělo a živá stále zůstávají vyprávění i legendy o jeho nadlidské síle. Do jaké míry jsou tyto historky skutečné, přehnané, vypointované či zcela smyšlené, nevíme, ale je to asi jedno. Jsou půvabné a docela vypovídající, jak o Josefu Klostermannovi, tak i o dávno zmizelé Šumavě.

Legendární kousky Rankelského obra

Sepp před soudem

Jednou přišel Rank Sepp do hospody na Zlaté Studni právě ve chvíli, kdy se tu při tancovačce strhla rvačka. Hostinský byl už zoufalý, ale když uviděl Seppa, požádal ho, aby rozvášněné rváče zklidnil. „Výrostci nechte toho, nebo bude zle“, zaburácel na rozjařené mladíky, ale ti, jako by neslyšeli. Ještě chvilku Sepp vyčkával, pak ale popadl každou rukou za límec jednoho výtržníka, ve vzduchu s nimi řádně zatřásl, srazil je horkými hlavami o sebe a poté s nimi mrštil o zem. Zůstali prý ležet jako mrtví, a dlouho se pak ze svého setkání se šumavským obrem v postelích kurýrovali. Nakonec se dokonce dožadovali potrestání Seppa za takové zacházení u píseckého Krajského soudu.

I musel se Josef Klostermann vypravit pěšky (vlaku nedůvěřoval) k soudu až do Písku. Tam se v ten den zrovna konal výroční trh. Mimo jiné tam řezníci nakupovali přivedený dobytek, aby ho pak na jatkách porazili. Dva tovaryši přiváděli právě statného býka a ten jakoby tušil, že jde na porážku, vytrhl se a hnal se přes celé náměstí i přilehlou ulicí. Písecké tržiště se rázem vylidnilo a každý hledal nějakou skrýš, kde by se před splašeným býkem schoval. Jediný kdo zůstal stát uprostřed náměstí, byl právě ze Šumavy sem dorazivší Sepp. Volali prý na něj písečáci, aby někam utekl, jinak že ho býk zabije, Josef však odložil svou sukovici a klidně šel rozběsněnému zvířeti naproti. Potom prý Sepp chytil býka za rohy, nadzvedl ho a praštil s ním o zem, až mu jeden roh ulomil a ten mu zůstal v ruce. Poté prý býka na zemi držel, dokud nepřiběhli řezníci a nesvázali statné zvíře.

Podívaná to musela být náramná a brzo se o šumavském silákovi vyprávělo v celém městě. Když pak Sepp stanul před soudem, členové poroty už byli obeznámeni s tím, koho mají před sebou a po velmi krátkém jednání Josefa osvobodili. „Jděte Klostermanne s Pánem Bohem zase domů, ale prosíme vás, podruhé nezapomeňte, že lidé nesnesou tolik, jako před chvílí býk na náměstí.“ Sepp se na soudce dobrácky usmál, popadl sukovici a vydal se na cestu zpět do svých šumavských lesů.

Siloměr

Na svátek Panny Marie Sněžné přicházelo každý rok na slavnou pouť do Kašperských Hor mnoho poutníků. Na náměstíčku se vždy soustředilo nespočet krámků, stánků a trhovců. Do Kašperských Hor samozřejmě přicházel i Rankelský Sepp a jednou procházel trhem kolem neobvyklé atrakce. Jakýsi podnikavý človíček tu měl na železném podstavci upevněny velké hodiny s ručičkou, pod nimiž se nacházel bytelný nárazník. Do nárazníku se za 4 krejcary tlouklo obrovitou palicí a ručička hodin ukazovala, jakou silou kdo do nárazníku udeřil. Majitel atrakce hlasitě vykřikoval, že komu se podaří bouchnout do nárazníku tak silně, aby ručička ukázala až na dvanáctku, dostane od něj 10 zlatých. Ještě se to prý ale nikomu nepodařilo.

Když to uslyšel jeden Seppův známý, vyzval Josefa, ať to také zkusí, že za něj ty 4 krejcary zaplatí. Ale Sepp nechtěl. Nechápal, že lidé platí za to, aby se mohli ohánět palicí. Když se však k pobízení přidali i ostatní kolemjdoucí, nechal se přesvědčit: „Je to sice hrozná hloupost, ale abys ty měl pokoj a ti kolem nás zbytečně nepovídali, dej to sem!“ Popadl do rukou palici, rozkročil se, rozpřáhl a udeřil do nárazníku. Celý stojan poskočil, ručička vylítla ke dvanáctce a letěla ještě dál, tam se zatřepala a zůstala viset. Dolů už jí nedostali. Pod silou Seppova úderu prasklo pero a podnikavec si mohl svůj siloměr sbalit a bez výdělku odtáhnout. Nadával prý a klel, ale odměnu Josefovi nevyplatil. Dobrák Sepp by si jí ani nevzal.

Převrácený povoz

Jednou prý vozili čeledíni z hořejšího mlýna na Popelné chvojí. Byli už nad Myslivnou, když povoz najel na velký balvan a celá fůra se převrátila. Už se stmívalo a tak nebylo myslitelné, že by náklad složili, vůz postavili na kola a znovu naložili. Nezbylo jim tak, než vypřáhnout koně, nechat převrácený vůz do rána na místě a vrátit se s prázdnou domů.

Druhý den byla neděle a Rankl Sepp se už za svítání vydal směrem od Zhůří přes Popelnou k přátelům a na bohoslužbu do Nicova. Tu na cestě před sebou uviděl převrácenou fůru. Nezaváhal, odložil svou sukovici, popadl vůz za horní břevno fasuňku a ten za okamžik stál i s nákladem zase pěkně koly na cestě. A že byl Sepp v dobrém rozmaru, popadl nedaleko ležící obrovský balvan, s kterým by snad ani pět chlapů nepohnulo a schoval ho na povoz pod chvojí. „Alespoň se jim ten vůz znovu jen tak lehce nepřevrátí, bude držet pořádně při zemi.“ Zamrmlal si s úsměvem pro sebe, vzal svou hůl a šel si po svém.

Když se čeledíni vrátili ke svému vozu, nestačili se divit. Strachovali, jakou práci jim dá převrácený povoz zase srovnat a hle, někdo to již udělal za ně. Brzo se dovtípili, že jediný kdo mohl tak snadno vyřešit jejich problém, musel být Rankelský Sepp. Potěšeni Seppovou výpomocí zapřáhli a zdárně dovezli svůj náklad domů. Při vykládce chvojí je však čekalo nepříjemné překvapení. Uprostřed vozu ležel obrovský balvan – dárek od Josefa Klostermanna. Ať se snažili, jak chtěli, nemohli s balvanem pohnout, natož ho sundat z vozu. O pomoc proto museli požádat jiného šumavského siláka - pilaře Andrese z dolejšího mlýna na Popelné od Paulusů. Teprve pak byl konečně balvan shozen z fasuňku a čeledíni si mohli oddechnout. Malý vtípek chasa Seppovi ráda odpustila, v paměti horalů však uvízla další nezapomenutelná historka o neuvěřitelném kousku šumavského obra.

ubytování v jáchymovské chalupě Rank-Seppa: http://www.nasehory.cz/privat-rankl-sepp

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Tags:

historie

osobnosti

osudy lidí

Sázavský klášter

Jenda Mikšík — Wed, 01 Jun 2011 22:00:01 +0000

Klášter v Sázavě je známou historickou památkou naší země. Nachází se nedaleko od Prahy ve městě Sázava, a tak nabízí příležitost k výletu pro všechny Pražáky, Středočechy a nejen pro ně. Na obvyklé prohlídce areálu kláštera byl již kde kdo. Jaké pozoruhodnosti jsou ale skryty za stěnami kláštera v místech, kam se návštěvník běžně nepodívá? Pojďme společně prostřednictvím tohoto článku uskutečnit důkladnou prohlídku Sázavského kláštera od špiček jeho věží až do legendárního podzemí sv. Prokopa...

Procházka nad klenbou kostela

Naše prohlídka začala v rozlehlé budově bývalé klauzury, tedy obydlí mnichů, kteří zde na Sázavě sídlili. A hned jsme vyrazili do míst běžným návštěvníkům nepřístupných a sice na střechu této budovy. Tato stavba se rozkládá na čtyřúhelníkovém půdorysu a tak, jak je pro kláštery typické, obklopuje rajský dvůr, tedy prostranství se studnou uprostřed, obehnané křížovou chodbou.

Po výstupu na půdu jsme kráčeli po prkenných lávkách kolem dokola celé budovy. Střecha je zde přibližně ze tří čtvrtin nově zrekonstruovaná, jen poslední čtvrtina na svou obnovu ještě čeká. Místy jsou znatelné pozůstatky po dělnících v podobě uložených střešních tašek a dalšího materiálu.

Po chvíli chůze půdou se dostáváme k první skutečné zajímavosti naší prohlídky. Po strmé, lehce nestabilní, špinavé a ne zcela ideálně sestavené soustavě dřevěných žebříků stoupáme nad klenbu kostela. Klenba, která se rozkládá pod trámy, na kterých opatrně stojíme, patří baroknímu kostelu sv. Prokopa. Tento kostel těsně sousedí s hlavní budovou kláštera a je funkční, pravidelně se v něm odehrávají bohoslužby a další obřady.

Po důkladném prozkoumání klenby z opačné strany, než je pro návštěvníky kostela běžně k vidění, opatrně slézáme po žebřících zpět a po obvodu budovy pokračujeme na její protilehlou stranu. Zde se tyčí věž, která je naším dalším cílem. Z vrcholu této věže se otvírá běžně neviděný pohled nejen na celý Sázavský klášter, ale i na město, řeku a okolí.

Nedostavěný chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele

Z boku k této budově přiléhá rozestavěný chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Tato velká gotická stavba pochází ze 14. století. Nikdy však nebyla zcela dokončena. Z celého zamýšleného monumentálního díla tak vznikla jedna věž a několik mohutných sloupů překlenutých oblouky, které měly sloužit jako nosníky střechy budoucího chrámu. Z vrcholu této samostatně stojící chrámové věže se opět kocháme výhledem a prohlížíme si zde také velký zvon, barokní hodinový stroj a původní dřevěné trámy sloužící jako výztuhy zdiva věže.

Jeskyně sv. Prokopa

Veřejnosti nepřístupnými cestami procházíme odlehlými zákoutími klášterních zahrad a po pěšině nad řekou Sázavou přicházíme ke vchodu do jeskyně sv. Prokopa. Dostáváme se ke zlatému hřebu naší výpravy, k tomu, na co jsem se jako milovník podzemí a tajemna těšil nejvíce.
Překonávám asi metrový schod a spolu s několika dalšími se tak vrhám do podzemních prostor. Jeskyně je malá a přehledná. Přesto je ale velmi zajímavá. Ne nadarmo je označována také jako křížová jeskyně. Její půdorys je totiž skutečně ve tvaru kříže.
V této jeskyni žil v 11. století sv. Prokop, později zakladatel Sázavského kláštera.

Sv. Prokop

Prokop byl skutečně existující historickou postavou. Stojí po boku sv. Václava na koni na Václavském náměstí a byl významnou osobností české historie. Narodil se kolem roku 970, po dokončení školy se stal knězem. Spolu se svou manželkou měl syna Jimrama. Později se Prokop rozhodl, že chce žít klidný a řádný život, proto odchází do kláštera na Břevnově, do společenství, které žije podle přísného řádu. Ani zde však nenachází to, co hledá, a proto se přesunuje do samoty na Sázavu, kde žije tvrdý poustevnický život v jeskyni. Tuto jeskyni podle legendy obývalo tisíc ďáblů, které Prokop vyhnal.

Postupem času se v Sázavě kolem Prokopa začali shromažďovat i další, kteří chtěli žít stejným způsobem života. Vznikla tak poustevnická kolonie, která později dala vzniknout klášteru. Ona změna z kolonie na Sázavský klášter se datuje přibližně v roce 1032, kdy se Prokop setkává s přemyslovskými knížaty Oldřichem a Břetislavem I. Tito dva panovníci projevili nadšení na založení kláštera navazující na dílo sv. Cyrila, sv. Metoděje a sv. Benedikta, a zbudování kláštera tak povolili a podpořili.

Celý Prokopův život je propleten řadou záhad a legend. Jedna z nich se váže i k Prokopovu svatořečení. Legenda praví, že se Prokop při přípravě kanonizace zjevil samotnému papeži Inocenci III. a pohrozil mu, že nebude-li svatořečen, zbije ho svou opatskou holí. Kolik pravdy je na této legendě se asi nedozvíme, ale s jistotou víme, že k Prokopovu svatořečení skutečně došlo. Bylo to roku 1204 přímo na Sázavě papežským delegátem.

Další legenda také vysvětluje vznik velké brázdy mezi Chotouní a Sázavou, tedy mezi místy narození a smrti sv. Prokopa. Tuto brázdu měl prý vytvořit ďábel, kterého Prokop zapřáhl do pluhu a popoháněl křížem.

Také k velkému obrazu Prokopově, který je k vidění zde, v Sázavském klášteře v kostele sv. Prokopa, se váže řada tajemství. Jde o barokní obraz ukazující sv. Prokopa, zvaný Prokopova pravá podoba. Mnoho poutníků a návštěvníků kostela od dob baroka až do současnosti údajně zaznamenalo jisté změny v Prokopově tváři na tomto obraze. Vypráví se, že celá skupinka návštěvníků doprovázená průvodkyní při všední prohlídce kláštera spatřila, že Prokopovy běžně zavřené oči jsou na obraze otevřeny.

Navštivte Sázavu i vy

Návštěvou jeskyně tak skončila naše speciální prohlídka. Sázavský klášter toho ale nabízí ještě mnohem více, a to i při zcela obvyklé prohlídce. Neváhejte tedy, a navštivte tento klášter a jeho okolí, které je nejen díky řece Sázavě velmi hezké a jako přímo stvořené na krátký výlet.

Od května do září je klášter v Sázavě návštěvníkům otevřen každý den kromě pondělí. V jiných měsících je otevřen pouze o víkendech a svátcích nebo po předchozí domluvě.

Více informací naleznete na stránkách kláštera.

Rubrika:

Tags:

Generál B.Z.A. Jerry Packard

Leoš Drahota — Thu, 21 Oct 2010 20:22:32 +0000

Vydali jsme se do lesa skřípnutého mezi Berounkou a strakonickou dálnicí, abychom tu zavzpomínali na první trampy a především na zakladatele Brdské zimní armády Jerryho Packarda. To on byl na této zalesněné vrchovině hlavní hybnou silou pozoruhodného hnutí, které bylo, či možná ještě stále je českým unikátem. Byl to také člověk, na kterého se pro jeho povahu a skutky i více než šedesát let po jeho smrti stále s úctou vzpomíná.

Stromy na brdských Hřebenech se barví do podzimních odstínů, vadnou a zkroucené se snáší k zemi. Šustí pod podrážkami těžkých bot a my, ač je teprve říjen, nasloucháme listopadovým písním. Chladno a mlha se líně převaluje vlhkým potemnělým lesem, pomalu se chystajícím na příchod zimy. Vnikli jsme do liduprostých hvozdů Brdské vrchoviny a rychlým krokem míříme k jednomu konkrétnímu cíli. Pochodujeme z voznické zastávky k místu skrytému uprostřed Hřebenů, k legendárnímu trampskému kempu, zvanému Zlaté dno. Tady si chceme nerušeně v lesním tichu připomenout dřevní a zároveň asi i vrcholné období ojedinělého českého fenoménu – trampingu.

Kdysi dávno, prý již někdy kolem roku 1925 objevila parta přibližně šestnáctiletých kluků tenkrát ještě ve skutečné „divočině“ Brd malé údolíčko, které se jim zalíbilo a které se pak později stalo jejich útočištěm. Kemp Zlaté dno ještě nenesl své jméno, ale pás zalesněných kopců mezi Mníškem pod Brdy, Hostomicemi a Dobříší v těch dobách již pomalu ožíval příchodem lidí, kteří o víkendech opustili své městské byty, své kanceláře, školy, své každodenní unavující povinnosti, svou „civilní“ identitu. Přicházeli do míst, která před tím patřila jen lesní zvěři, dřevařům či uhlířům, aby zde našli jinde nemožnou míru svobody, romantiku života v přírodě a pravé kamarádství. Na Brdech, stejně jako krátce před tím v Povltaví, Posázaví a jinde se po skončení Světové války sdružují lidé, kteří si rozumí, a spojuje je podobná touha. V lesích a skalách společně přespávají, vaří si, sportují, zpívají osobité písničky a hlavně se volně toulají. Vznikají tábořiště, kempy, sruby a osady, rodí se originální, společností snad ve všech pozdějších dobách jen s velkým zapřením tolerované hnutí. Je to nový životní styl, nová filozofie a zdá se, že mnohé velice dráždí. Jakoby taková míra svobody a nekontrolovatelnosti už byla moc.

Hluboké brdské lesy jsou v těch dobách stále ještě plné chatrčí z kůry, které si tu postavili dřevaři a uhlíři, aby u svých milířů mohli přespávat a nemuseli se na noc vracet do dalekých vesnic. Šlo většinou o dlouhé, nízké přístřešky připomínající stan „áčko“, s ohništěm uprostřed a dírou v lomenici místo komína. Na noc se sem vedle sebe „napáskovalo“ až deset chlapů, aby se tu po celodenní dřině mohli v relativním suchu a teple trochu vyspat. Také po lesích zhusta roztroušené seníky, lákají ke spočinutí ve voňavém seně a tak není divu, že se právě Brdy staly pro víkendové tuláky, kteří si podle Londonových hoboes začali říkat trampové, zemí zaslíbenou.

Dnes jsou Brdy přeci jen o něco méně divočinou, nejsou už ani tak opuštěné, hlavně ne o víkendech, ale romantika časů, kdy tudy po lesních stezkách táhli sobotním odpolednem trampové ke svým kempům, je tu stále ještě patrná. Hlubokými krásnými lesy protékají průzračné potůčky, nejvyšší partie vrchoviny připomínají horské pralesy, a když vám do cesty náhle vstoupí obrovský divočák, jak se to poštěstilo nám, pocítíte to syrové tulácké puzení skoro na vlastní husí kůži. I nyní zde pak najdeme mnohá tábořiště, možná i nějaký ten srub či osadu a mnohé mohutné stromy jsou tak staré, že ještě pamatují nejednu trampskou legendu. Legendu, jakou byl zakladatel slavné Brdské zimní armády Jerry Packard.

Jerry Packard, občanským jménem Jaroslav Krsek se narodil 12.1.1909 v jugoslávském Mostaru. S touláním začal u skautů a pak již jako divoký tramp přibližně od roku 1925 postupně prošel všechny významné lokality začínajícího trampingu. S různými parťáky tábořil na Vltavě i Sázavě, v kempu zvaném U dvou bambiten ve Strnadech, či ve Svatojánských proudech. Již tehdy mezi prvními objevoval Brdy, které do těch dob ležely tak trochu stranou zájmu trampů. Na chvíli se pak Jerry usadil na sázavské osadě Dakota, ale dlouho tu nevydržel. Zdá se, že mu víc vyhovovalo nezávislé táboření, kdy mohl každou sobotu zakotvit vždy na jiném místě – tzv. ohníčkaření. Pendloval potom znovu po víkendech z jednoho tábořiště na druhé, všude ho pro jeho charisma znali, všude byl pro svou veselou povahu a inteligenci vítán. Několikrát ho spolu s Batexem, Wodkou či Joem Hubatkou dovedla jeho toulavá povaha až na Podkarpatskou Rus či do Karpat.

Další etapou Packardova trampského života bylo jeho působení ve známé partě „ohníčkářů“, kteří si podle svého šerifa Jacka Hobarta (Vladimír Střelec) říkali Hobart camp. Jerry dělal Jackovi zástupce a spolu s ostatními tuláky, kteří s Hobartem vandrovali, poznal většinu míst, jenž tehdy trampové osídlili. Hlavním útočištěm této party byl pak soubor táborů zvaný Hobart camp v Anglickém parku, Měsíčním a Zlatém údolí. O sobotách a nedělích ale hojně užívali i mnohá další tábořiště na Vltavě, Sázavě, Kocábě či Záhořanském potoce. Častým výchozím bodem a v neděli i jakýmsi shromaždištěm před návratem do města byla tehdy trampům včetně Hobartovy party a Jerryho Packarda Libřice u Davle. Především oblíbená hospoda pana Adlera poskytovala všem tehdejším tulákům a vodákům velmi intenzivně využívané zázemí.

Bob Hurikán o členech Hobart campu píše, že pro ně byla typická ueska se sekerou Marbles na zádech a velká žízeň, která je ponoukala vydatně slavit každou maličkost. Byli schopni prý uspořádat mimořádný potlach jen na oslavu toho, že si jeden z nich pořídil nové tkaničky do kanad. Bob píše i o potlachu, jehož náplní byla oslava zakoupení nové sekery jedním členem party. Náklady na potlach byly prý několikanásobně vyšší než cena inkriminované sekery, kterou navíc kdosi cizí v ranních hodinách zmoženým trampům zcizil. Hobartovi hoši pak museli na právě ukončenou oslavu navázat druhým potlachem, uspořádaným tentokrát ku příležitosti zapití žalu po ukradené sekeře. Nevím, jestli si Josef Peterka ve svých Dějinách trampingu trochu nepřidává, ale o kousek dál pochvalně uvádí, že Hobartova parta holdovala vydatně také sportu, především boxu (Hobart byl pověstný svým levým hákem) a plavání, v kterém vynikal právě Jerry Packard.

Po jednom dalším slavném potlachu, konajícím se na podzim roku 1928 na sázavské osadě Kalvík, došlo k významné události. Celé jádro Hobart campu se tehdy loučilo se svobodou před odchodem na vojnu, a když byli Jerryho kamarádi vzápětí opravdu odveleni sloužit vlasti, zůstal Packard téměř sám. To ale nebylo nic pro něj, zabafal z dýmky, podumal a v hlavě se mu zrodil velký nápad. Ten poté v listopadu téhož roku uzrál a byl zrealizován založením slavné Brdské zimní armády. Stalo se tak v noci nad Jezírkem (osada El Passo), kde se tenkrát sešla její zakládající šestka: Packard, Davy, Fox, Tuďar, Patachon a Svenny Krupička. Nejlepší z nejlepších a brzy se přidávali další. Velení armády se po vzoru generála Kellyho, táhnoucího v roce 1894 v čele nezaměstnaných na Washington, ujal generál Packard a vytáhl dobývat Hřebeny. Začalo zlaté období trampingu na Brdech. Klobouky jako kanadská jízdní policie, svetry Milton, kabáty „policajty a manchestrové kalhoty se staly stejnokrojem a všem brzy zřetelným poznávacím znamením B.Z.A.

Na Brdech vznikají nové kempy a tábořiště. Rodí se svébytná a v rámci nadevše ceněné svobody i organizovaná trampská komunita. O sobotních zimních večerech Brdská zimní armáda drancuje zásoby hostinců v Halounech (U zrzavého paviána), Hatích, Kytíně i Voznici, o nedělních ránech pak les voní dýmem z desítek ohníčků, ohřívajících snídani. Trampové kooperují s hostinskými, hajnými (v zimě pomáhají přikrmovat zvěř) a částečně i četníky, do jejichž rajonu tábořiště spadají. Na Nový rok Packardovi hoši pomáhají honcům nahánět lovnou zvěř a za to dostávají od sviňařského správce buřty, kořalku a pivo. Právě po jedné takové vydařené oslavě úspěšného honu, podpořené vydatnou konzumací výslužného, se pak Brdské zimní armádě začalo říkat nejprve Pivní skauti a posléze i Brdská pivní brigáda. Částečně právem, částečně nespravedlivě Packardově partě, čítající ve vrcholném období až 157 členů, toto jméno již zůstalo.

Brdská pivní brigáda měla ve znaku skautskou lilii překrytou půllitrem piva a písmeny B.P.B. Měla i svůj generální štáb, jemuž předsedal generál Packard a jehož přísedícími byli seržanti, mající na starosti vždy jeden pluk – jednu partu drsných brdských trampů. A drsňáci to opravdu byli. Tábořili a toulali se v lesích i v těch nejkrutějších mrazech, a když už to pod širákem opravdu nešlo, přespávali na holé podlaze v sále hostince. Na Brdech se zrodila tábořiště Camp pstruhů, Camp 100 piv či Velitelský pahorek. Na jaře roku 1929 založil Jerry Packard spolu s Dawem, Johnym, Svenny Krupičkou a Vencou Kuncem tábořiště Dice Camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Právě tam jsme teď stanuli. Slavný kemp leží ukrytý v údolíčku malého potoka a uvidíte ho, až když stanete přímo nad ním. Tomáš Chytrý v článku Cesta na Zlaté dno popisuje jeho hledání i jeho kouzlo. I my vnímáme pietní genius loci výjimečného místa, obcházíme kamennou mohylku a kmeny stromů pokryté četnými upomínkami na ty, co odešli. Je chladno, vlhko a docela tma. Okolní les za mlhou je tichý, jen potok obtékající staré tábořiště monotónně bublá. Teď je ta pravá chvíle alespoň symbolicky vrátit kempu něco, co tu chybělo dlouhé desítky let. Rozbalujeme vzácnou relikvii – původní Packardovu vlajku Zlatého dna a připevňujeme jí na kmen stromu nad dřevěný kříž s generálovým jménem. Zvláštní chvíle. Dolní cíp vlajky přepadá přes vypálené datum Packardova úmrtí a my si mezi čtyřmi statnými smrky uvědomujeme přesah myšlenek a činů s tímto místem spjatých osobností, nad jejich vlastní fyzickou existencí. Je smutné, že první brdští trampové již na Zlaté dno nikdy nepřijdou. Povzbuzující je naopak, že to, co tu po sobě zanechali, i dnes přežívá v mysli tolika lidí, kteří sem chodí generála brdských trampů a jeho kamarády uctít.

B.P.B. se pozvolna přesouvala po brdských Hřebenech ke Kytínu a Stříbrné Lhotě. Tady našla útočiště zejména u hostinského Tondy Macháčka, jehož pohostinnost byla pověstná. I pivní tácky prý pro Packardův generální štáb označil jmény jeho oficírů a rozmístil je pohotově podle zasedacího pořádku, když se armáda, oznamující svůj příchod salvou výstřelů, blížila. Trampové využívali ve Lhotě k noclehu například i stavení (U kanadské báby) dobrácké a družné staré babky Oktábcové, která je k sobě ochotně vzala pod střechu, když bylo venku nevlídno.

Packard však jak se zdá, nejvíce ze všeho miloval nocování pod širákem. Spolu s nejotrlejšími kumpány z B.P.B., kteří si začali říkat Brdští supové, nedbal na sníh ani mráz a pokud to jen trochu šlo, neopouštěl les ani v noci. Raději přespával na sněhu ve spacáku, než aby užíval tepla hostinců. Snad ležíc u ohně vychutnával dobrý tabáček, poslouchal, jak mrazem praští kmeny stromů, hleděl zasněně na hvězdnou oblohu a přemýšlel, kam zítra s kamarády potáhnou.

Byly to krásné a idylické časy zdá se tenkrát na Brdech. Všeho však do času. Brzo měla přijít doba, která mnohé změnila. Hospodářská krize ve 30. letech postihla i velkou část tuláků, kteří hledali svobodu a kamarádství ve všech těch kempech, tábořištích a osadách, v údolích řek, či v brdských lesích. Mnozí trampové přišli o zaměstnání, o prostředky i o střechu nad hlavou. Poznali, že i oni, drsní zálesáci, osadníci, vojáci či kovbojové jsou bohužel závislí na společnosti, od které každou sobotu utíkali. Právě Jerry Packard pak jako jeden z prvních začal mezi trampy organizovat pomoc pro takto postižené kamarády. Přišel i slavný Kubátův výnos z 25.4.1931, kterým zemský prezident zakazoval společné táboření mužů a žen. Vyprovokoval tím však pozoruhodnou a ojedinělou akci, kdy se 19. května 1931 sešlo na Vinohradech 10 000 lidí (!) při protestním shromáždění. Ani pak však politikové nepřestali usilovat o potlačení jim těžko pochopitelného hnutí a uvažovali dokonce o nařízení, které by trampům zakazovalo samotný vstup do lesů. Realizaci tohoto opatření připravovala veřejná lesní správa spolu se soukromými majiteli lesů až do roku 1933. Také tento útok Brdská zimní armáda, spolu s ostatními trampy nakonec dokázala úspěšně odrazit. Na jistou dobu se stáhla do jiného, odlehlejšího kouta Brd – k Hostomicům, kde při té příležitosti Brdští supové založili kempy Fish head či Pirátova hole. Pak ale z cizí země přišla temná síla, na kterou kamarádství, soudržnost a ústup do lesů už nestačil.

Řady trampů prořídly, do lesů už chodili jen ti skalní. Skončila sranda, šlo o život. Jaroslav Krsek se však ani nyní nechtěl nečině dívat, jak cizí okupanti ovládají jeho vlast a berou lidem jemu tak drahou svobodu. Ze své funkce v nakladatelství Sfinx, kde pracoval, se aktivně zapojil do odboje a pokoušel se nacistům komplikovat jejich záměry. Asi nejlépe o tom vypovídá prohlášení K. Schmiedbergera ze 17.12.1946

Prohlašuji tímto, že jsem ilegálně spolupracoval s Jaroslavem Krskem od r. 1939 až do jeho zatčení a mého zatčení v červenci r. 1942. Krsek J. byl zapojen do ilegální organizace KSČ, kde se zúčastnil zprvu drobné ilegální práce a od r.1941 byl spoluúčasten na vydávání ilegálního Rudého práva a Dělnických novin. Spolu s Josefem Kreslem pak spolupracoval na vydávání falešných dokladů. Velká část skupiny, jejímž posledním vedoucím byl Cyril Šumpera, byla v létě 1942 pozatýkána gestapem. Po dobu 7 měsíců jsem byl společně s Jar. Krskem vězněn v Praze, Pankrác, kde se jmenovaný vždy hrdině choval, jako Čech. Dne 28. ledna 1943 jsme byli převezeni do konc. tábora Osvěčim (Birgenau), kde jmenovaný 21.2.1943 zemřel, byv. utýrán nacisty. O jmenovaném vždy mohu mluvit jen jako o řádném Čechu a hrdinovi odbojového hnutí.

K. Schmiedberger, v Praze dne 17.12.1946

Ano generál Brdské zimní armády dobojoval svou poslední bitvu v koncentračním táboře. Když se ho gestapo vydalo zatknout, rozhodlo se na něj udělat zátah přímo v brdských lesích. Dopadlo ho tu spolu s jeho kamarádem a dlouholetým trampem Billy Brochesem (Ladislav Brožek) z Dickey clubu. Ten později zemřel snad kdesi v polských solných dolech. Jak nacisté ty dva zálesáky uprostřed divočiny hledali, jak je po jejich milovaných lesích naháněli? Co se tu toho dne opravdu odehrálo, kde a jak byl generál na svém posledním vandru dopaden? To už se bohužel nikdy nedovíme! Je jen trochu podivné, že gestapo se zatýkáním nepočkalo, až se trampové vrátí v neděli večer domů. Hřebeny osiřely, Brdská zimní armáda byla po zmizení svého velitele rozpuštěna.

Jerry Packard byl již delší dobu před svým zatčením ženatý a měl malou dceru. Z toho, co si poznamenal do svého zápisníku vyplývá, že tím nejdůležitějším pro něj v období okupace byla právě rodina.

Od pondělí 25.8.1941 začínám vésti cílevědomý život. Čeká mne tento podzim mnoho důležitých úkolů v kanceláři, kterých se musím čestně zhostit. Proto využiji každého okamžiku. Jak v kanceláři, tak i ve svém volném čase, kterého mám tak málo.

Mám hodnou ženu a hezkou dcerku. Budu pro ně pracovat, aby se měli dobře. Využiji všech příležitostí. Nebudu se rozptylovat neproduktivními věcmi. Důležité a správné je jen to, co mne přivede k cíli. Proto chutě vpřed na cestě vzhůru.

Pro každý den si napíši jedno heslo, které mi bude směrodatné.

24.8.1941 Jar. Krsek

Přesto obětoval všechno a ve své poslední bitvě se generál pustil již více méně bez své armády do nepřítele, nad kterým nemohl zvítězit. Snad si při rozhodování, zda riskovat vše, včetně vlastního života, zapsal do svého zápisníku, který zachycuje jeho neustálou snahu se zdokonalovat, právě tento záznam.

Býti spravedlivým mužem
Takový stojí vždy po boku pravdě s takovou pevností předsevzetí, že ani vášeň lidu, ani moc despotova nedokáže ho přimět, aby překročil hranice práva. Kdo jest tímto mustrem spravedlnosti? Spravedlnost má skutečně velmi málo přívrženců. Mnozí ji sice slaví, ne však v sobě samých. Jiní jdou až k onomu bodu, kdy hrozí přímé nebezpečí. Pak ji však falešně zapírají, politikové vysmívají, neboť ona nemá ohledu, srazí-li se nepřátelsky s přátelstvím, s mocí, nebo s vlastním zájmem: v tom vězí nebezpečí státi se odpadlíkem. Zde vydělují se s domnělým metafyzickým odůvodněním opatrní a prohnaní, už nekřížiti úmysly vyšších a neplésti se v cestu státním zájmům. Charakterní muž však pokládá každé přetvařování za zradu! Měří svoji cenu více dle neochvějné pevnosti, než dle své chytrosti. Vždy jest tam, kde jest pravda: Odpadne-li od některé strany, pak to není kolísání na jeho straně, nýbrž na její, neboť jistě se před tím odchýlila z cesty pravdy.

Oblíbeným heslem trampů Brdské zimní armády prý bylo krédo vyčtené na zdi v Mezinárodním klubu námořníků v Marseille: Zmítáni týmiž bouřemi, trpíce týmiž bídami, námořníci celého světa bratři jsou. Jaroslav Krsek na sklonku svého života zmítán válečnou bouří opravdu trpěl, nepříteli však nepovolil a své druhy z odboje nikdy nezradil. A jeho bratři trampové na něj, jak je v kempu Zlaté dno zřejmé, dodnes přes propast několika generací vzpomínají.

S nápadem udělat ze Zlatého dna jakési pietní místo, kde by se uctívala památka brdských trampů, kteří už odešli na věčný vandr, přišla zřejmě skupina lidí, hlásících se k odkazu Jacka Londona – Jack London club. Tato organizace, založená již 15.2.1933 v Odborovém domě v Praze, jejímž prvním předsedou byl zvolen tramp a vodák Ing. Antonín Fafejta, po válce pravidelně organizovala pietní ohně na Zlatém dně, u kterých se vzpomínalo hlavně na trampy, kteří přišli o život během 2. světové války. Tryzny a smutečky, jak se setkáním později říkalo, Jack London club organizoval až do 70. let 20. století, kdy štafetu převzali jiní. Díky nim se na Jerryho Packarda, Billiho Brochese a další na Zlatém dně vzpomíná dodnes.

Cesta přes Brdy nás již prosluněným lesem zavedla nejprve do útulné, příjemně vytopené hospůdky Na rovině, kde jsme si dali pivko a výbornou bramboračku. Potom jsme se krátce zastavili u Jezírka, kde byla slavná Brdská zimní armáda založena. Osada El Paso, která se tu na dně malého kamenolomu do dnešních dnů skrývá, vznikla již někdy kolem roku 1923. Tehdy sem prý zabloudili tři trampové z Westendu a zalíbilo se jim tu natolik, že si od majitele lomu, v kterém se až do léta 1921 těžilo, pronajali boudu na nářadí. Již o rok později si pak postavili vlastní chatku, přivedli další kamarády a osídlili tento brdský kout. Je to nádherné místo pro osadu, ale dlouho jsme se tu nezdržovali. Z komína jedné ze zde okolo jezírka stojících chat se kouřilo a tak jsme nechtěli rušit. Svůj pochod po stopách Jerryho Packarda jsme pak zakončili jen o pár stovek metrů dál, v jeho oblíbené hospodě u Zrzavého paviána v Halounech.

Sedíce u sklenice piva a obrovské klobásy s křenem, prohlíželi jsme si interiér hostince, který ještě jakoby nesl patinu meziválečného období. Bylo vlastně docela snadné představit si generála, jak s věčnou dýmkou v zubech sedí u dlouhého stolu v čele své armády a oslavuje další úspěšný zimní přechod Brd. Tady na podlaze v malovaném sále trampové často přes zimu přespávali, tady slavili, pili a jedli. Nebyli to tenkrát rozhodně žádní úzkoprsí slušňáci a vzorňáci. Rádi snili, rádi se bavili, zpívali a vymýšleli různé taškařice. Často hodně veselé, často i hodně drsné. Žili s vášní a touhou v srdci, nechtěli vyhasnout. Měli rádi přírodu, svoje Brdy a svobodný život, i když jim ho některým už moc nezbývalo. Tak tedy na Vás generále a všechna čest!

Pochodu se zúčastnili: Eva Zálešáková, Martin Skalický, Petr Zátko, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Za pomoc Moskyt děkuje paní Hřebačkové a panu Kubíčkovi

Další historické fotografie brdských trampů si můžete prohlédnout na www.retrofoto.net

Dne 17. 2. 2014 byly lesní správou pokáceny smrky na Zlatém dně, některé pamětní placky a předměty pohozeny na kamennou mohylu, jiné zničeny. Původní kemp Zlaté dno tím po 85 letech přestal existovat.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Cesta na Zlaté dno

Kdo byl Billy Broches?

Tags:

historie

osobnosti

tramping

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Leoš Drahota — Fri, 11 Jun 2010 10:13:21 +0000

Již potřetí se v novém článku vracíme k pašerákovi a převaděči, který si za své působení na státní hranici vysloužil neoficiální titul Král Šumavy. Tentokrát se věnujeme především podrobnému topografickému popisu trasy, kterou Kilián Nowotny vodil své „klienty“ ven z nesvobodného Československa.

Trasu Krále Šumavy, tzv. Kanál 54 pro nás osobně prošel, zmapoval a popsal pan Jindřich Čížek, za což mu patří náš velký obdiv a poděkování.

Křižovatka U Sloupů - výchozí bod - Loc: 49°3'47.224"N, 13°44'14.835"E. Kilián přebíral uprchlíky v chalupě Josefa Peka, nebo v hospodě, které byly přibližně proti vchodu do bývalých kasáren a vydal se směrem k Vimperku. Odbočíme na starou silnici, podél kasáren - Loc: 49°3'44.599"N, 13°44'23.575"E. Asi po 300 metrech, na konci kasáren, odbočíme vpravo na lesní cestu. Nyní je zde směrovka "Lyžařská běžecká stopa Vimperk - Šindlov - Loc: 49°3'41.108"N, 13°44'36.082"E. Okolo plotu bývalých kasáren se dostaneme k jejich zadnímu vchodu. Vede k němu panelová cesta, která se rozdvojuje. Nyní si můžeme vybrat, kterou cestou jít. Kilián používal obě. Ta používanější je vpravo a vede prakticky po vrstevnici - Loc: 49°3'22.745"N, 13°44'15.258"E.

Cesta vlevo klesá k Volyňce, vede podél železniční trati Vimperk - Lipka a od bývalé zastávky stoupá k rozcestí V Lovčím - Loc: 49°3'22.745"N, 13°44'15.258"E, ke které se dostaneme i horní cestou, která je značená, jako již zmiňovaná lyžařská běžecká stopa. Z křižovatky pokračujeme dále podél Medvědího potoka. Asi po třičtvrtě kilometru se dostaneme k rozcestí - Loc: 49°2'17.62"N, 13°42'9.82"E, kde se zprava připojuje modrá turistická značka. Pokračujeme rovně po modré kolem Brložského jezírka - Loc: 49°2'4.234"N, 13°41'42.979"E, a stoupáme do sedla V Srnčím, Loc: 49°1'26.656"N, 13°42'16.463"E, stále po modré. V Srnčím se připojuje žlutá turistická značka. Asi po 300 metrech se dostaneme na rozcestí nad Michlovou Hutí - Loc: 49°1'18.533"N, 13°42'8.402"E.

Pokračujeme po žluté turistické značce k rozcestí Pod Kamennou - Loc: 49°1'20.533"N, 13°41'16.152"E. Po žluto-červeném značení pokračujeme k Šindlovu. Na kraji lesa - Loc: 49°1'19.656"N, 13°40'44.66"E odbočíme na neznačenou zpevněnou cestu vlevo. Asi po 1 km se otevře po pravé straně výhled na Borová Lada a Nový Svět - Loc: 49°0'43.367"N, 13°40'31.835"E. V těchto místech odbočíme kolmo vpravo. (Po levé straně vede lesní cesta do sedla mezi Kamennou a Bukovcem.)

Cesta k Novému světu je téměř neznatelná. Louka slouží jako pastvina a je obehnána elektrickým ohradníkem. Sejdeme do Nového Světa na silnici Borová Lada - Šindlov - Loc: 49°0'39.194"N, 13°40'6.936"E - a vydáme se vpravo k Šindlovu. Asi po 100 metrech - Loc: 49°0'43.836"N, 13°40'5.04"E, začínal Kiliánův "přechod močálu". Zamířil severozápadním směrem přes slať a vyšel z ní u odbočky k Janské hoře. Vydat se po jeho stopách v současnosti nelze. Můžeme sice dojít po louce k Vydřímu potoku, ale za ním začíná I. zóna národního parku - vstup není možný. (Mimochodem žádný močál tam není, jenom rašeliniště, ve kterém se nikdo neutopí, maximálně nabere vodu do bot.)

Obejdeme tedy slať po silnici na Šindlov - Loc: 49°1'34.175"N, 13°40'0.545"E. Na křižovatce zahneme doleva, po žluté značce dojdeme na Nové Hutě, Polesí - Loc: 49°1'31.779"N, 13°39'10.378"E. odbočíme vlevo po zelené značce dojdeme k odbočce na Janskou horu - Loc: 49°1'8.083"N, 13°39'11.214"E. Pod Janskou horou - Loc: 49°0'35.088"N, 13°38'19.33"E se cesta rozdvojuje, odbočíme vlevo. Projdeme kolem zimoviště pro vysokou zvěř - Loc: 49°0'23.765"N, 13°38'3.885"E. Blížíme se k Františkovu, ke skalnímu útvaru Biertopf - Pivní hrnec. Přes Františkov lze přejít několika cestami:

A) - Loc: 49°0'9.908"N, 13°37'42.409"E - zde odbočit vlevo a po 300 metrech prudkého klesání se dostaneme na silnici Kvilda - Borová Lada, přebrodit přes Vltavu a po okraji lesa k pomníčku převaděčům - Loc: 49°0'0.456"N, 13°37'21.011"E.
B) - Loc: 49°0'10.857"N, 13°37'45.927"E přibližně v těchto místech jsou po levé straně patrné zbytky staré stezky, která obcházela Biertopf a ústila na silnici, u odbočky k Penzionu Františkov - Loc: 49°0'6.568"N, 13°37'23.009"E.
C) - Projdeme dále kolem seníku a za křižovatkou - Loc: 49°0'21.969"N, 13°37'0.136"E - projdeme lesem přes potok Olšinka do míst bývalé papírny - Loc: 49°0'14.964"N, 13°36'48.517"E.
D) - Na výše zmíněné křižovatce - Loc: 49°0'21.969"N, 13°37'0.136"E - odbočíme vlevo a kolem Penzionu Františkov sejdeme na silnici Kvilda - Borová Lada, (Tato varianta je turisticky nejschůdnější).

- Na Františkově přejdeme můstek přes Vltavu, kolem pomníčku do lesa. Doprava vede již téměř neznatelná cesta - Loc: 48°59'59.187"N, 13°37'12.384"E. Po ní asi po 500 metrech dojdeme na křižovatku - Loc: 49°0'6.549"N, 13°36'48.947"E - a odbočíme vlevo do kopce. Přejdeme asfaltovanou silničku - Loc: 48°59'54.202"N, 13°36'45.549"E - a stoupáme šikmo podél Stolové hory. - Schůdnější cesta z Františkova: po silnici směrem na Kvildu, přes penzionem Panský dům odbočíme vlevo na stoupající lesní cestu - Loc: 49°0'13.008"N, 13°36'58.219"E - a po ní vystoupáme k silničce - Loc: 48°59'54.202"N, 13°36'45.549".

Po Stolovém hřbetu dojdeme na silnici Kvilda - Bučina - Loc: 48°58'40.832"N, 13°35'26.702"E (z Františkova je to zhruba 4 km). Přejdeme silnici a pokračujeme lesní cestou ke Stráži. U odbočky k Bučině - Loc: 48°58'26.701"N, 13°35'15.294"E - se napojíme na červenou turistickou značku a pokračujeme ke Stráži. Na rozcestí Pod Stráží - Loc: 48°58'25.213"N, 13°34'38.538"E - budeme na nejvyšším bodě trasy - 1285 metrů. Ze Stráže sejdeme na křižovatku se Strážní stezkou - Loc: 48°58'19.371"N, 13°34'6.04"E - a odbočíme šikmo vlevo, po modré turistické značce na přeshraniční stezku Pramen Vltavy-Sedmiskalí. Kilián v těchto místech pokračoval k hranici rovně, v návaznosti na Strážní stezku. Tato cesta je dodnes patrná, zpočátku je zpevněna kameny, ale poblíž hranice jsou poměrně nebezpezné bažiny a vývraty.

Po modré dojdeme na hranici - Loc: 48°57'58.453"N, 13°34'21.985"E - a odbočíme vpravo na stezku vedoucí od vrcholu Siebensteinfelsen. Po 700 metrech dojdeme k Reschbach Klause - Loc: 48°57'45.621"N, 13°33'50.087"E. V těchto místech CIC přebírala od Kiliána agenty.

Poznámka: GPS souřadnice nebyly získány z terénu, ale z turistické mapy http://www.mapy.cz

Na http://maps.google.cz/ je tato trasa také zanesena do mapy. Některé cesty tam nejsou zakresleny. Značky byly umísťovány do satelitní mapy, při zobrazení v klasické mapě je odchylka cca 10 metrů.

Odkaz: http://maps.google.cz/maps/ms?ie=UTF8&hl=cs&brcurrent=5,0,0&msa=0&msid=1...

Nakonec ještě unikátní záznam hlášení četnické stanice, pocházející z časů králova pašeráckého období.

Případ podloudného obchodu a veřejného násilí Kiliána Novotného ze Staré Hutě ze dne 27. ledna 1933 - hlášení četnické stanice Nezdice na Šumavě:

"Kilián Novotný spáchal čin tím způsobem, že v okamžiku, kdy se ve společnosti jeho druha, Jana Fastnera ze Staré Hutě čp. 94, střetl s četnickou hlídkou v chodbě domu Evarista Petličky v Pohorsku čp.42 a Fastner byl osloven strážmistrem Diblíkem, odrazil vší silou loktem praporčíka Fabriciuse, kterého tím udeřil do žaludku, způsobiv mu přechodnou bolest, a skočil k východu z chodby, kdež však na kluzkých a namrzlých schodech upadl, ale přesto, aniž by se vážně zranil, prchal dvorem na volné prostranství k nedalekému lesu, kdež ve tmě a mlze zmizel. Novotný byl pronásledován praporčíkem Fabriciusem, který však ho nedostihl, ježto pro bolest žaludku nemohl v běhu pokračovati.

Četnická hlídka přistihla jmenované právě v okamžiku, kdy tito vycházeli z bytu Evarista Petličky a chtěla zjistiti totožnost jmenovaných, ježto jí byli úplně neznámí, přičemž Novotný spáchal vylíčené násilí, aby se zachránil útěkem, a tak své zatčení překazil. Útokem neznámého muže na praporčíka Fabriciuse byl strážmistr Diblík upozorněn, že jde o nebezpečné individuum, a proto také rychlým a energickým zakročením zadržel druhého muže, v němž byl pak zjištěn Jan Fastner, který jest podloudníkem s cizozemským umělým sladidlem.

Také při osobní prohlídce u něho bylo nalezeno 1 kg cizozemského umělého sladidla. Dále u něj byl nalezen nůž upravený jako jednostranná dýka, a byl proto udán Okresnímu soudu v Kašperských Horách pro přestupek zbrojního patentu. Kromě toho bylo nalezeno v bytě pod schody Evarista Petličky ještě 2 kg cizozemského umělého sladidla, o němž tvrdil Fastner, že náleží muži, který uprchl a jehož jméno Fastner neprozradil. Fastner byl pak zatčen a ještě týž den dodán do vazby Okresního soudu v Kašperských Horách pod č.z. 17. Jak bylo během vyšetřování zjištěno, šlo v daném případě o dva odvážné a drzé podloudníky, kteří právě před příchodem četnické hlídky rozprodávali v bytě Evarista Petličky cizozemské sladidlo místním překupníkům a byli na odchodu k domovu."

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy a jeho kanál 54

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Tags:

historie

národní parky

osobnosti

Král Šumavy a jeho kanál 54

Leoš Drahota — Fri, 06 Oct 2006 14:02:08 +0000

Moskyt se vydal až na samotnou jihozápadní hranici České republiky, aby tu pátral po stopách opravdového Krále Šumavy. Po stopách pašeráka, odsunutého Němce, převaděče, znalce hor i obchodníka, který pomohl stovkám našich lidí ke svobodě. Jak jsme přitom zjistili, je jeho skutečný příběh mnohem zajímavější, než příběh hrdiny stejnojmenného filmu, který nás k této výpravě inspiroval.

Noc je studená, tmavá a děsivá. Vítr se hladově prohání mezi dlouhými hřebeny hor, skučí a naříká. Opírá se do statných smrků, které se o sebe třou, vržou, a praskají. Zesilovány ozvěnou a míchány větvemi, pronikají ty kostlivé zvuky hluboko do roklí, vznášejí se nad bažinami a zadírají do rezavého mrtvého jehličí. Daleko od míst kde vznikly, mění se v hrozivou neznámou řeč entů, ve varování určené každému vetřelci. Černé husté lesy teď nikoho nepřijímají. Jakoby po západu slunce pohltily celou zem a opanovaly ji ponurou svébytnou samotou.

A přece! Ztraceni v té neutěšené opuštěnosti, v hodině, která nepatří člověku, jdou mimo cesty, mimo lidská obydlí podivní zatoulanci. Jdou jen ztěžka, ale odhodlaně nevlídnou horskou divočinou. Skupinka vystrašených lidí klopýtá přes pokroucené kluzké kořeny neznámým nekonečným lesem, aniž by kdokoliv z nich vydal jedinou hlásku. K smrti je leká jakýkoliv zvuk, přicházející z okolní temnoty, mučí je šelest vlastních kroků. Mezi staletými kmeny stromů kolem nich proplouvají chuchvalce mlhy a oni se s obavami ohlížejí po každém stínu, po každém náznaku pohybu. Nesmí být viděni, nesmí být chyceni! Je to jejich cesta pravdy. Buď uspějí a nepozorováni dosáhnou svého cíle – svobody a snad i lepšího života, nebo budou odhaleni, na dlouhá léta uvězněni a možná také tady na místě zastřeleni. Zlikvidováni mezi minulostí, od které se odstřihli a budoucností, která už nepřijde, jako by nikdy ani neexistovali. Vzdali se všeho, čím dosud byli, opustili své blízké, své rodiny a svůj domov. Učinili těžké rozhodnutí a vydali se na tento pochod, kterým rozehráli riskantní hru o svůj příští úděl. Vše vsadili na tuto noc, na ochranu opuštěných hor a především na člověka, který je vede.

Kráčí kus před nimi, jde jistým krokem, neděsí ho důvěrně známé zvuky lesa ani déšť, který se právě začal snášet na jeho černý plášť. Ty lesy a hory jsou jeho domovem. Šel tudy již tolikrát, zná každý kámen, každý potok, každé nebezpečné místo. Ví, co právě prožívají lidé tápající v jeho stopách, ví, že jejich osud je teď jen v jeho rukách. Ví, jak se hrozně bojí, pochybují, ale zároveň mu bezmezně důvěřují. Nic jiného jim ani nezbývá. Vedl jich už takhle mnoho. Viděl jejich strach i slzy štěstí, když neodhaleni došli do cíle své cesty. Je jejich jedinou nadějí, spojkou mezi dvěma světy, je symbolem noci která rozhodne, je pánem těchto tmavých hor, je králem!

Když v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa podle námětu Rudolfa Kalčíka na Kvildě film Král Šumavy, byl to divácký hit. Kachyňa ve svém díle velmi zdařile zkombinoval dobrodružné téma s drsnou atmosférou Šumavy a oslovil tak snad všechny kluky i muže té doby. Podobné filmy se u nás tenkrát nenatáčely a pomineme-li jeho více než sporné politické aspekty, stal se řemeslně výborně provedený „Král“ významným filmařským počinem. Králem Šumavy (než toto žezlo symbolicky ve filmu převzali příslušníci Pohraniční stráže) byl podle Kalčíka starý pašerák Kilián, který podle využíval znalosti terénu a tajnou stezkou přes hluboké močály ilegálně z Bavorska do naší socialistické vlasti převáděl imperialistické agenty, než nakonec bídně zhynul kulkou hlavního hrdiny Karla Zemana (Jiří Vala). Byl hrdinou „velmi“ záporným, tajemným a podle toho také dopadl. Ve filmu se nakrátko objevila jen jeho zákeřná střílející tmavá silueta a pak už jen mrtvola a zlověstně smrtí pokřivená, života zbavená tvář. Ideální románový padouch, typická autorská licence. Ano i ne! Kilián totiž opravdu existoval! Rudolf Kalčík, pocházející z šumavské rodiny financů, odnepaměti pronásledujících zdejší pašeráky, si pro svou filmovou postavu vypůjčil skutečnou šumavskou legendu, skutečného krále.

Kilián - vlastním jménem Kilian Nowotny (*1.12.1905 - †12.3.1977), zvaný také někdy Sekáč či Dlouhý Hans, byl rodákem snad ze Starých Hutí (dříve Althütte), ležících severozápadně od Chalupské slatě. Pocházel z německé rodiny s dlouhou pašeráckou tradicí a sám byl mnoho let pašerákem aktivním a velmi úspěšným. Jak bylo zvykem, slavní muži tohoto „řemesla“ si v těch dobách často dávali přezdívky Paschkönig (král pašeráků) či Grenzekönig (král hranice) a Kilián se takovým králem opravdu stal. Byl odmalička vychováván k tomuto druhu obživy, což však nebylo v tvrdém a neúrodném kraji ani trochu výjimečné. Jeho otec Josef Nowotny, sám legenda mezi pašeráky, ho bral na nebezpečné výpravy přes hranici již jako devítiletého. Znal proto tuto část Šumavy jako málokdo jiný, věděl jaké nástrahy na člověka umí přichystat drsná šumavská příroda, horské počasí i Finanční stráž. Kilián měl výbornou fyzickou kondici a znamenitý orientační smysl. Obtížným terénem se uměl pohybovat pěšky, na lyžích i na sněžnicích. Byl přímo předurčen nejen k získání titulu Paschkönig, ale i k ještě slavnější nečekané kariéře, kterou mu pomalu začala chystat budoucnost.

Po svatbě s Theresií Pfeifferovou z Kaltenbachu (Nových Hutí) v roce 1935, se vyučenému řezníkovi Kilianu Nowotnemu narodily dvě dcery Helga a Elma. Chystal se ujmout hospodářství, ale 2. světová válka zamíchala osudy všech. Dotkla se velmi výrazně především obyvatelstva našich příhraničních oblastí a po jejím skončení obraz staré idylické Šumavy navždy zmizel. Kilián byl roku 1940 povolán ke Kriegsmarině a konec války ho zastihl v zajetí ve francouzké pevnosti Saint-Nazaire. Odtud se mu podařilo uprchnout a doputovat až do Bavorska. V roce 1946 museli Němci z českého pohraničí pryč a kraj se téměř vylidnil. Formálně byl samozřejmě odsunut i čerstvě uvolněný příslušník válečného námořnictva Kilian Nowotny. Konec pašování, konec krále? Vypadalo to tak. Nečekaně však ještě na chvíli přišel čas, kdy byl slavný pašerák povolán zpět na hranici, respektive na úsek hranice, který od 1. ledna 1949 střežil útvar 9600 Pohraniční stráže SNB, dislokovaný na Kvildě.

Jakoby Kilián po odsunu nechtěl žít příliš daleko od svého rodného kraje. Usadil se v městečku Röhrnbach (Am Faberberg Nr. 5), vzdáleném od našich hranic necelých 25 km a začal tu roku 1947 obchodovat se dřevem. Co následovalo dále, můžeme se jen domnívat. Do života šumavského krále totiž vstoupily tajné služby. Po komunistickém puči v roce 1948 zřejmě jednoho dne navštívil obchodníka se dřevem major americké CIC (předchůdce CIA), velitel pro úsek Třístoličník s krycím jménem James Williams a požádal ho o pomoc při infiltraci agentů na území ČSR. Možná příležitost vrátit se alespoň na pár chvil do rodného kraje, možná také svolení majora přenést při tom trochu toho nedostatkového zboží z Čech do Bavorska i zpět a hlavně asi touha podpořit snahy o svržení socialismu v jeho vlasti způsobila, že Kilián tuto pomoc přislíbil. Po následující dva roky se pak Nowotny znovu stal králem, převedl přes hranici mnoho agentů, ale hlavně pomohl stovkám lidí utéci z rudého a nesvobodného Československa. Převáděl na obě strany, převáděl skoro každý den a za každého počasí. Legenda se vrátila.

Přijíždíme na Šumavu v krásný slunný den, kdy se září láme v říjen. Chceme navštívit místa, kterými Kilián skutečně chodil, chceme vidět močál, jenž tajnou stezkou přecházel, chceme poznat lávku, u které byl raněn a chceme zmapovat úsek hranice, kterým král pronikal na naše území. V dokumentech Pohraniční stráže a ve svazcích STB byla tajná stezka Krále Šumavy vedoucí přes lesy, horská sedla, slatě a louky oficiálně označována jako „kanál 54“. Ve filmu Karla Kachyni pak byla celá trasa zredukována na cestu přes neprostupný hraniční močál, kterou znali jen dva lidé (Kilián a hajný Paleček). Bylo to ale jinak!

Kanál 54 začínal na rozcestí U Sloupu nedaleko Vimperka. Stála tu v těch dobách hospoda manželů Koubových, kteří Kiliána znali a pomáhali mu. Jak jsme se dozvěděli od místního domorodce, stála asi 100 metrů severně od dnešní restaurace U Sloupu, těsně vedle silnice a nezbylo po ní vůbec nic. V hospodě se často skrývali Kiliánovi klienti, čekali tu až přijde noc a jejich převaděč. Jako úkryt vystrašeným a noční dlouhý pochod očekávajícím lidem sloužila i chalupa Josefa Peka, nacházející se prý u bývalé cihelny nedaleko rozcestí. Zkusili jsme zazvonit u branky plotu jak se zdálo dnes jediného obývaného stavení na rozcestí, ale přestože měla chalupa otevřená okna, přivítal nás jen štěkot černého vlčáka. Osud stavení Josefa Peka se nám tak vypátrat nepodařilo. Poblíž rozcestí jsme pak alespoň vnikli do rozlehlého opuštěného areálu bývalých kasárna, kde jsme si užili pěkného rovného buzeráku, střeženého bustou poručíka Vendelína Opatrného.

Z rozcestí U Sloupu Kilián vedl své skupiny uprchlíků do lesů podél železniční trati Vimperk - Lipka, překročil Medvědí potok a u Michlovy Hutě stočil své kroky do sedla mezi Kamennou (1101) a Bukovec (1099). Z lesů se vynořil u osady Nový Svět a čekal jej Kachyňovým filmem tak proslavený močál. Ano, Chalupská slať je jedinou větší bažinou, kterou skutečný Kilián při svých četných přechodech procházel. Toto rašeliniště se však nerozkládá na státní hranici, není příliš zrádné ani neprostupné. Je poměrně úzké, je zčásti porostlé klečí i zakrslými břízami a Kilián ho dokonale znal, neboť se nacházelo téměř za humny jeho rodného domu. Uprostřed Chalupské slatě je naše největší a nejkrásnější rašelinné jezírko.

Obcházeli jsme močál a pokoušeli se odhadnout, kudy král slať přecházel. Víme, že se od Nového Světa potřeboval dostat za rašeliniště mezi Janskou horu (1112) a Kamenáč (1045). Zaprvé si tím krátil cestu tak, aby nemusel obcházet močál z jihu, za druhé se tím vyhnul hlídce PS, která obvykle střežila silniční křižovatku u Borové Lady. Příslušníků Pohraniční stráže bylo tenkrát na Šumavě hodně málo a tak nemohli v takové vzdálenosti od hranic hlídat víc, než křižovatky a hlavní tahy cest. Vojáků ještě nebyly plné lesy a močály, jak by se mohlo zdát. Tou dobou státní správa tyto končiny teprve jen zvolna získávala pod svojí kontrolu. Nám bylo jasné, že Kilián se snažil přejít močál co možná nejschůdnější cestou. Nevolil myslím prodírání se hustou kosodřevinou. Jistě se chtěl vyvarovat promočení bot nebo kalhot a zároveň určitě rád využil vyšších dřevin, které ho kryly před lidskými zraky. A právě v porostu zakrslých, ale již dostatečně vzrostlých a prostupných bříz se nám jednu takovou stezku překonávající Chalupský močál opravdu podařilo najít. Je to jistě stezka velmi stará, je zpevněná až metrovým náspem a velmi nás překvapilo, jak je široká a pohodlná. Na východní straně močálu začíná na úrovni Nového Světa, na západní se pak z rašeliniště vynořuje u malého kovového křížku na kamenném podstavci, při cestě na Svinná Lada. Asi největší překážkou při použití této stezky bylo překonání Vydřího potoka, lemujícího východní okraj močálu. To však ti, kteří stezku používali, a jistě to nebyli jen pašeráci a převaděči, vyřešili vyskládáním kamenů přes vodní tok. Dodnes je možné podél náspu této travou zarostlé cesty najít staré hrnce nebo prorezlá kamna. Tato stezka zdá se, byla místními poměrně četně využívána a není důvodu, proč by právě tuto zkratku přes močál nevolil po nocích také Kilián.

Když Karel Kachyňa točil dramatickou scénu, při níž se v močálu utopila hlavní hrdinka filmu v podání Jiřiny Švorcové, byla do předem vykopané jámy představující bažinu voda napuštěna hadicí a topící se ženu tahali pod hladinu lanem ukotveným na dně. Když pohraničník pronásledující převaděče šlápl mimo úzkou stezku, ihned jej začalo pohlcovat hladové bahno. Z rašeliniště šla hrůza. Tím, že filmaři vybrali jako hlavní dějiště všech zásadních scén do mlh zahalenou bezednou bažinu, přes kterou jen záhadní a zákeřní převaděči znali cestu, významně pomohli k velkému úspěchu filmu. Mistrně uplatnili nástroje podněcující lidskou fantazii, strach z neznáma i z kruté nepřátelské divočiny. Skutečnost však byla podle všeho jiná. Chalupský močál byl jen krátkým a ne tak fatálním úsekem dlouhé Kiliánovy stezky.

Zato další místo, které jsme chtěli vidět, mohlo být svědkem Kiliánova konce. Když Král Šumavy při svých přechodech opustil Chalupskou slať, prošel lesem mezi Janskou horou a Kamenáčem a sestoupil dolů k silnici do Františkova poblíž bývalé papírny, musel směrem k hranici překonat Teplou Vltavu. Někdy spolu s celou skupinou říčku přebrodil, někdy, když bylo hodně vody, využil k překonání Vltavy dřevěný můstek, který si tu horalé postavili k převážení píce. Časem se však o tom, že toto místo používají při svých nočních přechodech převaděči, dozvěděla bezpečnost a začala zde hlídkovat. Její příslušníci k úkrytu využívali nedalekou skálu, vystupující ze zalesněné stráně, odkud měli na můstek i celý údolní úsek stezky dokonalý výhled. Dobře vyzbrojeni vždy k večeru zalehli, trpělivě čekali, až se jedné květnové noci roku 1950 konečně dočkali.

Kilián tehdy dostal od svého amerického velitele za úkol dovést spolu se svým komplicem Ottou Grabmüllerem do ČSR dva muže pracující pro CIC - Rudolfa Veselého a Bohuslava Beneše. Všichni se sešli v Kiliánově bydlišti v Röhrnbachu, odkud je král vlastním náklaďákem odvezl ke státní hranici. Tu úspěšně překročili, prošli náročným hornatým úsekem a dospěli právě k Vltavě u dřevěného můstku. Poté, co říčku přebrodili a ocitli se na silnici k Františkovu, ozvala se náhle od nedaleké skalky prudká střelba. Nastal zmatek a každý se pokoušel na vlastní pěst někam skrýt. Kilián byl ale zasažen. Zdálo se, že slavný Král Šumavy byl konečně dopaden. Ten ale zachoval chladnou hlavu a pokusil se o starý pašerácký trik. Začal velmi hlasitě naříkat, předstíral, že je neschopen pohybu, že je zneškodněn a přesvědčil tím esenbáky, aby ho nechali ležet a vydali se pronásledovat jeho společníky. Ti zatím zmizeli v zalesněné stráni. Když Kilián u můstku osaměl, vyskočil, vběhl do lesa a svou starou stezkou zamířil zpět do Bavorska. A byla to jeho cesta poslední. Naposled vystoupal mezi Stanovou (1159) a Stolovou horu (1254), obešel obloukem Bučinu, kde dříve bývala stanice Finanční stráže, a poblíž pramenů Vltavy překročil hranici. Překročil jí z posledních sil. Jeho zranění velmi krvácelo a Král Šumavy měl namále. Téměř bez života jej na poslední chvíli našla na bavorské straně hranice americká hlídka, která jej odvezla do vojenské nemocnice v Grafenau a zachránila ho tak před vykrvácením.

Ještě hůře se ale po incidentu u můstku vedlo oběma agentům a Kiliánovu společníkovi Grabmüllerovi. Zoufale se pokoušeli uniknout ze spárů bezpečnosti, která na ně upořádala rozsáhlý hon. Poté, co je Kilián opustil, zamířili k lesní samotě u Zlaté studny nedaleko Horské Kvildy, která patřila Grabmüllerovu příbuznému Pöslovi. Tady často Kilián s převáděnými při nočním pochodu přespávali, a proto štvanci doufali, že zde najdou útočiště i nyní. Franz Pösl je však odmítl s tím, že esenbáci, vojáci i milice už celou oblast obkličují a brzy dorazí i do jeho domu. Tři zoufalí muži museli zpět do lesů, byli promoklí a zmrzlí, cítili, jak se kolem kruh jejich pronásledovatelů uzavírá. Nad ránem byli vojáci už jen asi 50 metrů od nich. Bohuslav Beneš se rozhodl uniknout sám na vlastní pěst a byl chycen! Zbylým dvěma mužům se zázrakem o něco později podařilo proniknout obklíčením a vydali se bažinami směrem na Vimperk. Začalo silně pršet, na močál sedla hustá mlha. I zkušený Otto Grabmüller zcela ztratil orientaci. Muži se rozhodli pokusit se projít zpět do Bavorska. Náhle je však překvapila střelba, začali utíkat a do rukou esenbáků padl i Grabmüller. Rudolf Veselý sám ztracen v mlze plaval močálem, utíkal lesem a bloudil Šumavou ještě celé tři dny a noci. I jeho však zcela vysíleného nakonec dopadla vojenská hlídka. Tak nešťastně skončila poslední, podle samotného Kiliána dvoutisící cesta Krále Šumavy.

Po slavném pašerákovi a převaděči prý dlouho velmi pásl velitel STB ve Vimperku, jakýsi František Lec. Pokoušel se vymyslet past, do které by Nowotneho chytil, k čemuž chtěl využít i někoho z Kilánových známých. Některé lidi vydíral, jiné zastrašoval nebo dokonce na vyšetřovně STB bil, jen aby Krále Šumavy zradili a pomohli mu ho vlákat do připravené léčky. Těžko říci, jestli právě tak byl odhalen úsek kanálu 54 u můstku přes Vltavu. Kdo ví, jestli hlídka vůbec věděla, na koho střílí. Pro Kiliána však bylo přepadení u Františkova dostatečným varováním, aby se už do Čech nikdy nevrátil.

Po roce 1950 přišla na Šumavu jiná doba. Nařízení Ministerstva národní bezpečnosti ČSR č. 70/1951 Sb. ze dne 14. července 1951 dalo příslušníkům PS právo použít zbraň proti narušiteli. Vznikla uzavřená zakázaná hraniční pásma, samotná hranice byla obehnána vysokým plotem a ostnatým drátem, do hor se stěhovaly početné vojenské jednotky. Několik osad spadajících do širokého hraničního pásma bylo vysídleno a srovnáno se zemí. Odhalena a pochytána byla i rozsáhlá síť převaděčů a jejich spolupracovníků. Kanál 54 se definitivně uzavřel. Lesy za ostnatými dráty se ponořily do hlubokého ticha.

Pramen Vltavy i dnes tiše probublává k povrchu malé studánky v hustém šumavském pralese, již jen kousek od státní hranice. Za ní na bavorské straně stojí smutný mrtvý les šedých smrkových soušek. Někde tady to bylo! Stanuli jsme u bílého hraničního kamene s černým písmenem „C“ na jedné a „D“ na druhé straně. Tady někde Král Šumavy překonával hranici. Měl za sebou poslední a nejnáročnější úsek cesty, vedoucí sedlem mezi Stanovou a Stolovou horou. Jednou tu byl Kilián dokonce nucen prchnout svým pronásledovatelů krkolomným sjezdem na lyžích, vedeným úzkým lesním průsmykem. Pokoušeli jsme se představit si, jaké to asi bylo pro převáděné všeho věku a různé fyzické kondice, když tudy temným a neschůdným lesem, po svazích hor, promáčenou rašelinou či hlubokým sněhem postupovali k jihu. Kilián převáděl hlavně malé skupinky lidí, podle dalších zdrojů někdy však až 150-ti členné skupiny. Malým dětem, které museli jejich rodiče celou cestu nést, byly dávány uspávací prášky, aby po cestě nahlas neplakaly a všechny neprozradily. Byl to často skutečný boj o holý život, cesta na hranici lidských možností. Zcela vyčerpaní lidé mnohdy již sotva stáli na vlastních nohou. Když ale spatřili hraniční kámen, plakali štěstím i úlevou. Mnozí dokonce poklekli a patník rozdělující dvě země vděčně líbali.

Po překonání hraniční čáry končil přibližně 22-ti kilometrový pochod obvykle v německém Finsterau. Tady už uprchlíci věděli, že vyhráli. Byli ve svobodném světě a o většinu z nich bylo dobře postaráno. Dostali to, v co doufali – dostali šanci začít nový život. Někteří ale stejné štěstí neměli.

Kiliánův společník Otto Grabmüller dostal po nešťastném květnu 1950 20 let těžkého žaláře za velezradu a vyzvědačství. Kiliánův příbuzný a komplic Pösl 10 let, Josef Pek, u něhož se čekatelé na přechod hranic schovávali 25 let a Rudolf Veselý doživotí. Bohuslav Beneš byl 13.2.1951 odsouzen k trestu smrti a 8.6.1951 na Pankráci popraven.

Chtěli jsme ještě nakonec spatřit vesnici, kde se Kilián - Král Šumavy narodil. Přijeli jsme do Nových Hutí a začali se shánět po nějakém starousedlíkovi, který by nám dokázal říci, v kterém stavení rodina Nowotnych žila. Dlouho jsme nemohli na nikoho natrefit, v Hutích dnes stojí hlavně drahé penziony a vesnice je díky turistům zase zčásti německá. Nakonec jsme však přeci jen měli štěstí a od jedné staré paní, plející zahrádku, jsme se dozvěděli, že Kiliánova rodina podle všeho bydlela v chalupě na okraji Starých Hutí, jen kousek od Hutí Nových. Tudy někudy přiváděl Kilián do Čech tajné agenty. Po přechodu Teplé Vltavy s nimi zamířil podél Chalupského rašeliniště na sever právě k Novým Hutím a odtud dál k Zadovu. Jaké měl asi pocity, když po nocích míjel místa, kde si jako kluk hrál na slavného pašeráka, míjel svou rodnou chalupu a nemohl jí navštívit? Jaké to asi bylo být štvancem ve své vlasti a pohybovat se rodným krajem jen tajně a v noci. Proč to Kilián vůbec dělal? Proč absolvoval dlouhé, nesmírně namáhavé a nebezpečné noční pochody v zimě a dešti, přes hory a bažiny, s lidmi, kteří ho mohli kdykoliv prozradit?

Peníze za své převaděčství nepožadoval. Pokud mu však někdo chtěl takto poděkovat, nebránil se. Trochu si přilepšoval svým starým řemeslem a během převádění uprchlíků pašoval speciální jehly, nylonky, žiletky a zapalovače do ČSR, cigarety zase zpět do Bavorska. To mu však zcela jistě nemohlo vynahradit podstupované riziko. Navíc se kvůli tomu musel při svých přechodech vyhýbat i německým celníkům. Kilián chodil přes hranice silně ozbrojen, ale přímého střetu s pohraničníky se snažil vyvarovat. O důvodech jeho nebezpečných výprav na nepřátelské území si musí závěr udělat každý sám. Mnoho lidí, které dostal za čáru, by mu však rádo za jeho pomoc srdečně poděkovalo. Již to není možně. Zemřel v Bavorsku ještě za dob panování socialismu u nás, jako ctihodný obchodník se dřevem.

Film Král Šumavy skončil slavným vítězstvím hrstky odvážných pohraničníků. Ti nakonec zlikvidovali celou bandu převaděčů a jejich kompliců, kteří se zákeřně snažili narušovat základy rodícího se socialismu. I ve skutečnosti se nakonec armádě, PS, SNB a STB podařilo zajistit téměř dokonalou neprostupnost našich hranic, pochytat většinu převaděčů a na dlouhá léta uvěznit milióny lidí v nesvobodné zemi. Nowotny nebyl sám, kdo na poslední chvíli pomohl některým Čechům dostat se ven. Králů Šumavy bylo víc a Kilián se stal díky filmu jejich symbolem. Přes hranice často převáděli i bývalí četníci převelení k Pohraniční stráži, někteří hajní i prostí horalé. S Kiliánem také spolupracovali lidé „mimo“ Šumavu. Jeho pražskými spojkami byl například Karel Švarc či Stanislav Štingl. Po roce 1950 se Šumava stala na dlouhý čas smutnou a opuštěnou divočinou ve stínu strážních budek a ostnatých drátů. Dnes již naštěstí znovu můžeme volně dojít až k hraničnímu kameni a třeba i dál, dozvědět se pravdu o Králi Šumavy a jeho neprostupných močálech a snad i trochu očistit jména všech, které pošpinila komunistická propaganda.

A Šumava bez svého krále? Je dál zádumčivá, drsná a krásná. Skoro stejná, jakou ji před mnoha desítkami let popsal Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“.

„Všecka země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí, úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými, řasnatými lišejníky větve i ratolesti; vůkol menší dorost, slabý, zakrslý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem – jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil – černé tůně, temnorudé kaluže.“

Kilian Nowotny v datech

Přezdívka: Sekáč, Dlouhý Hans, Nanni Sepp'n Kilian
Narodil se 1.12.1905 v Althütte č.p. 23, nebo Althütte č. 33, nebo Planie č. 88, nebo Kaltenbach č. 190 ?
Otec: Josef (*31.1.1869 - †19.7.1946)
Matka: Petronilla rozená Uhlířová (*22.6.1881 - †3.11.1955)
Bratr: Josef (*26.4.1900 - †29.6.1966) + 3 další sourozenci

7 tříd obecné školy vychodil Kilián v Kaltenbachu. V letech 1919 – 1922 se Kilián vyučil řezníkem ve Vimperku u mistra Gollera
Povinnou vojenskou službu vykonal u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husa v Českých Budějovicích
V roce 1935 se oženil s Therezií Pfeifferovou (*26.8.1908 - †19.3.2000) a společně se přistěhovali do statku manželčiných rodičů Kaltenbach Planie č. 35 (nebo Kaltenbach č. 43). Zde se jim narodily dvě dcery: Elma (*21.1.1933), Helga (*26.6.1940)

V roce 1940 narukoval Kilian ke Kriegsmarine (válečné námořnictvo). V roce 1943 byla jeho minolovka potopena Brity a Kilián byl uvězněn na Britských ostrovech. V roce 1945 byl převezen do pevnosti Saint-Nazaire na západním pobřeží Francie. Odtud uprchl a v roce 1946 se usadil v Röhrnbachu (Faberberg Nr. 5), kde si v roce 1947 otevřel obchod se dřevem a kde se mu narodil syn.
V roce 1948 byl kontaktován důstojníkem americké CIC, pro kterou pak začal převádět osoby přes hranice.
5. května 1950 byl Kilián postřelen u Františkova při přechodu Teplé Vltavy. Vrátil se do Bavorska a skončil s převáděním přes hranice.
V roce 1967 ze zdravotních důvodů prodal svou firmu a odešel do důchodu. Zemřel 12.3.1977.

Z důvěryhodných zdrojů se nám podařilo získal tuto smutnou, ale také v mnoha ohledech zajímavou statistiku:

Ztráty životů na hranicích ČSSR od 21. 2. 1948 do 20. 11. 1989

Na hranicích zahynulo 296 osob při ilegálním přechodu

z toho:

216 – ilegální odchod osob ČSL občanů
61 – cizích státních příslušníků
19 – nebyl objasněn důvod odchodu z ČSSR

81 osob zahynulo vlivem činnosti PS v pohraniční oblasti

647 osob zahynulo jako příslušníci MV, SNB, PS a STB

z toho:

27 – usmrcení minou nebo náloží
26 – v elektrickém zátarase
58 – zastřeleno jiným příslušníkem PS, SNB, STB
207 – sebevražda
165 – dopravní nehoda
22 – vlastní neopatrnost
37 – úmrtí na základě jiných úrazů
24 – přirozená smrt
7 – zásah bleskem
51 – utonutí
14 – při střetu nebo následkem střetu s osobami, které usilovaly o ilegální přechod hranic
5 – zastřeleni vojenským zběhem z řad PS
2 – zabití jinými osobami

Při pátrání po Králi Šumavy spolupracovali: Zdeněk Mikšík, Marcela Zálešáková, Jan Kadlec, Lenka Turková, Eva Zálešáková a Tomáš Kadlec.

Za cenné informace děkuji panu Jindřichu Čížkovi!

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Tags:

Pekelník Trenck

Leoš Drahota — Tue, 29 Nov 2005 09:07:32 +0000

V brněnské Kapucínské hrobce odpočívá v prosklené rakvi mumie jednoho z nezapomenutelných válečníků, jehož život byl nadmíru rušný od narození do smrti a dokonce i po ní.

Ve společnosti mrtvých mnichů, položených jen tak na holé zemi, sní svůj věčný sen muž, který sem tak trochu nepatří. Jeho bytelná rakev nese rodové heslo: „Per Procellas ad Portum“ (Bouřemi k přístavu) a on opravdu měl život bouřlivější než naprostá většina lidí. Jeho domovem bylo bitevní pole, jeho nejlepším přítelem věčně krvavá šavle a jeho nejvěrnější milenkou smrt. Panicky se ho báli jeho nepřátelé i spolubojovníci. Byl to opravdový drsňák disponující obrovskou fyzickou silou, statnou postavou, ale i inteligencí. Neměl strach z vlastního konce a cizí životy pro něj neměly velkou cenu. To z něj dělalo skutečného démona v boji a nezkrotnou legendu v dobách míru.

Z velké části snad za tento jeho přístup k životu mohla porodní bába, která ho 1. ledna 1711 v italském Reggiu přivedla na svět. Zdálo se jí totiž, že malý synek Anny Marie rozené Kettlerové z Hargrätten, snad příbuzné velmistra řádu německých rytířů Gottharda Kettlera, modrá a umírá. Rozhodla se proto zachránit sotva zrozený život překvapivým zákrokem z říše pověr – ponořila novorozeně do vína. Tím prý malého barona Trencka nejen že zcela vzpamatovala, ale způsobila tak, že se mu smrt dlouho vyhýbala i v jeho dalším, velmi dobrodružném životě.

To se dalo vypozorovat už v jeho dětství, kdy jako zázrakem přežil mnoho vážných nehod. Mimo jiné ho jen o kousek minula kulka z otcovy pistole s kterou si neopatrně hrál, s těžkými popáleninami ustál pád do ohně i podchlazení, když se pod ním prolomil led. Jako jediný vyvázl živý z nehody, při níž se kočár po splašení koní zřítil do hluboké propasti a vyhnula se mu i epidemie neštovic, vylidňující celý kraj.

Zdá se, že i sám František Trenck časem uvěřil své „nesmrtelnosti“ a podle toho žil. Jako mladík získal vzdělání u jezuitů v uherské Šoproni, poté studoval ve Vídni. Již jako sedmnáctiletý dosáhl důstojnické hodnosti a vstoupil do Pálffyho 8. pěšího pluku. Dlouho v něm však nevydržel. Poprvé, ale zdaleka ne naposledy je pro nekázeň a nezvladatelné chování v roce 1731 nucen od vojska odejít.

Mladý baron byl velmi přitažlivý pro ženy. Nejen že z něj vyzařoval italský temperament, přitahoval něžné pohlaví i svou statnou postavou a hezkým obličejem, doplněným černými vlasy a hustým obočím. Při úsměvu však prý jeho tvář získávala zvláštní „ďábelský výraz“. Trenck rozhodně nebyl primitivním omezencem. Vynikal naopak chytrostí, měl slušné vzdělání, hudební nadání a platil za výborného společníka i tanečníka. Ovládal velmi dobře několik jazyků, byl znalcem anglické literatury. Oblíbenost u žen a samozřejmě i jeho náklonnost k ženám mu v životě několikrát způsobila problémy, jindy jí zase vděčil za mnohé výhody. Svou přízeň jim však často dával najevo poněkud barbarským způsobem. Už jako třináctiletý prý znásilnil několik šestnáctiletých a dvacetiletých dívek. Baron byl samozřejmě i velký požitkář. Věnoval se naplno nejen ženám, ale i pití vína a karbanu. Bylo mu právě dvacet let, když mu jednou u karet došly peníze a on o ně požádal otcova komorníka. Ten je však mladému pánovi odmítl vydat a zpečetil si tím svůj osud. Rozzuřený Trenck mu totiž vzápětí ke zděšení všech přihlížejících jedinou ranou na místě rozpůlil hlavu šavlí, potom si sedl zpátky ke stolu a klidně pokračoval ve hře. Někdy tou dobou se mladý baron na přání svého otce, který si přeje, aby se syn usadil, žení s dcerou barona Tilliera Josefínou. To však nebyl šťastný krok. Společný život s divokým Trenckem je pro Josefínu jedním velkým utrpením. Brzy umírá, stejně tak jako čtyři děti, které svému muži porodila. Znovu zcela svobodný baron se vzápětí s nadšením vrhá na svou vojenskou kariéru, povzbuzen právě začínající válkou s Tureckem (1737).

František Trenck byl zdá se pro válku přímo předurčen. Vždyť na bitevním poli stál poprvé již v roce 1717, jako šestiletý, když ho jeho otec Jan Jindřich – pruský šlechtic bojující na rakouské straně, vzal sebou na zkušenou při dobývání Bělehradu. V mládí ho zřejmě výrazně ovlivnila i blízkost neklidné uhersko – turecké linie, střežené tenkrát svéráznými hraničáři, zvanými panduři. Tito drsní muži se snažili ochránit zemi před častými vpády Turků a kraj baronova dospívání byl tak dějištěm četných bojůvek a konfliktů.

Již jako důstojník Trenck zřejmě inspirován divokými hraničáři mnoho let usiluje o vytvoření vojenské jednotky pandurů. Touží po vlastním sboru složeném ze schopných a hlavně všeho schopných dobrovolníků, sebraných mezi zločinci a dobrodruhy. S tímto nápadem je však svými představenými vytrvale odmítán a cesta za vlastním pandurským oddílem je tak nečekaně dlouhá. Než Trenck svého cíle nakonec dosáhne, bojuje v mnoha bitvách, v Ruské i Rakousko-Uherské armádě, pobije mnoho nepřátel, prožije několik milostných aférek, je několikrát vězněn a několikrát odsouzen k trestu smrti. Vrhá se s úsměvem do nejnebezpečnějších bojových akcí, shromažďuje kolem sebe zručné zabijáky bez svědomí a získává si uznání svých velitelů. Zároveň ale roste u ostatních důstojníků závist a nenávist k tomuto výjimečnému válečníkovi. Jen málokdo se mu však odvažuje postavit přímo a kdo to přeci jen udělá, je brzy po smrti. Zavilým nepřátelům tak nezbývá než proti Trenckovi začít bojovat intrikami a pomluvami vyřčenými za jeho zády.

Když se skupinou tří set mužů vtrhl baron v roce 1738 do Ruska, aby se přidal k maršálu Münnichovi a pomohl mu proti Turkům, získal sice po mnoha úspěšných akcích maršálovo uznání, slávu, ale i nenávist zbytku důstojnického sboru. Má konflikty s nadřízenými a kdosi na něj žaluje, že se vydává za příbuzného ruské carevny, kterým možná opravdu i je. Obviňují ho z nezvykle velkých ztrát vojáků padlých pod jeho velením, vyčítají mu množství zabitých koní. Baron Trenck je odsouzen k těžkému žaláři, je přikován v temné podzemní kobce, ale zřejmě na čísi přímluvu brzo propuštěn a vrácen k vojsku. Dalším soudem, před kterým se kapitán Trenck zpovídá z fyzického napadení jakéhosi plukovníka, je již odsouzen k trestu smrti. Na tento rozsudek však baron pohotově zareaguje překvapivým návrhem. Žádá, aby mu byla udělena milost, pokud z příští vojenské akce přinese tři hlavy Turků. Trenckův ochránce maršál Münnich s návrhem rád souhlasí a ostatní také nejsou proti. Myslí si, že splnit takový úkol bude i pro barona nemožné a z bitvy se již živý nevrátí. Trenck se ale vrátil. Vrátil se celý pokryt zaschlou krví nepřátel, „chechtal se jako sám ďábel“ a před generály pohodil do prachu hned čtyři useknuté turecké hlavy. Obdiv, hrůzu i strach tehdy zřejmě pocítili vojáci hledící na šklebícího se zakrváceného barona. Zachránil si život a získal ještě větší respekt. Je povýšen na majora a jeho spolubojovníci mu začínají říkat Pekelník nebo Ďábel. I během dalších válečných akcí pak baronova sláva dál roste. Známá je například příhoda, kdy Pekelníkovi na bitevním poli jeden Turek vrazil plnou silou do břicha dlouhé kopí, což měl být jistý baronův konec. Trenck si však kopí před zraky nepřítele sám z těla vytáhl, přelomil ho a než odjel nechat se ošetřit, vztekle jím hodil po zděšeném Turkovi. Z tohoto zranění se prý Pekelník velmi rychle zotavil a po smrtící ráně mu zbyla jen malá jizvička.

Baron byl proslulý svou mimořádnou fyzickou dispozicí. V pažích a v prstech na rukou měl až neskutečnou sílu. Dokázal prý jedním švihnutím šavle přeseknout volskou šíji, takže sekání bezpočtu hlav Turků pro něj nebylo problémem. Podle antropologických výzkumů měřil Trenck skoro 190 cm, měl atletickou pružnou postavu a mohutnou hruď. Byl vybaven širokými rameny a mimořádně vypracovaným svalstvem. Co z něj však dělalo skutečného démona na bitevním poli, byla jeho zběsilost v boji. Jakoby neznal strach, vrhal se s potěšením do nejkrvavějších soubojů a nikdy neustupoval. Byl srostlý se svou po krvi lačnící šavlí a ta byla dokonale pracující součástí jeho těla. Vypadalo to, že přišel zdravého rozumu a instinktu sebezáchovy zbavený do bitvy zemřít, ale vždy jeho rukou umírali jen ti druzí. Tak nezkrotný duch se pak jen těžko podřizoval vojenské kázni.

Za surové zbití velitele a za urážku jeho manželky je při svém působení v Rusku brzy znovu odsouzen k smrti. Trest je ale snad na maršálovu přímluvu vzápětí změněn ve vyhnanství na Sibiři a nakonec „jen“ na šest měsíců v kyjevském vězení. Trenckovi se ale pobyt v Kyjevě moc nelíbí. Musí pracovat na stavbách a špatně snáší kruté mrazy. Jak se sám ve svém životopise vyjádřil, byly to nejstrašnější dny jeho dosavadního života a zdá se, že i jeho silné a houževnaté tělo v ruském vězení zcela opustila veškerá energie. Měl být dokonce znovu popraven a již stál před popravčí četou, když v poslední chvíli dorazil kurýr s milostí. Snad znovu zafungovala smrt zahánějící koupel ve víně, kterou ho do života vybavila porodní bába, možná nad Trenckem znovu podržel ochranou ruku někdo z mocných. Baron je novým únikem před zubatou každopádně povzbuzen a motivován k dalším dobrodružstvím.

8. února 1740 byl František Trenck vyhoštěn z Ruska a tak se vrací do vlasti. Než ale východní bojiště definitivně opustil, koupil si zde otrokyni a pro vetší potěšení sebou odvezl i dvě čtrnáctileté dívky Rebeku a Marusju. Usazuje se na svém statku ve Slavonii a úspěšně hospodaří. Statkářská idylka však netrvá dlouho. Brzy je nucen vypořádat se s množstvím zbojníků decimujících celý kraj a žádajících i po baronovi pravidelné vyplácení výpalného. Jaká drzost! To si samozřejmě baron nemůže nechat líbit a vyčištění kraje se ujme po svém. Dá znovu s velkým potěšením dohromady novou soukromou polovojenskou jednotku, do které naverbuje zabijáky, zločince a muže, kteří již nemají co ztratit a začne vybíjet loupeživé tlupy. Celý kraj se vzápětí začne bát víc Trenckových lidí, než původních zbojníků. Baron nezná slitování, libuje si nejen v zabíjení, ale v i v mučení. Rád využívá narážení na kůl nebo pomalé ubití člověka k smrti. Civilní život prostě Pekelníkovi nevyhovuje. Není-li zrovna po ruce nějaká válka, tak jí rozpoutá. Trenck nakonec sice vyhladí zbojníky v celém kraji, sám však začne loupit a vraždit nevinné lidí. Na barona je v Oseku vydán zatykač a ten se proto raději stahuje ke kapucínům do Vídně. Zdá se, že František Trenck je v úzkých a jeho divoká krvavá hvězda pomalu hasne. Opak je však pravdou. Nejslavnější etapa jeho života má teprve přijít!

Roku 1740 usedá na rakousko-uherský trůn Marie Terezie a Trenck, jenž získal podporu vlivného vévody Karla Lotrinského, opouští kapucínský azyl. Situace v Evropě je napjatá. Znovu má přijít čas válek a válečníků a baron je bezesporu jedním z nejschopnějších. V jeho mysli ožívá dávný sen a on přichází za právě dosazenou panovnicí se svým návrhem na vytvoření vlastní oficiální elitní jednotky o síle jednoho tisíce dobrovolníků. A Marie Terezie s Trenckovým návrhem souhlasí! Snad mladou budoucí císařovnu k přijetí baronova návrhu přiměje potřeba jakékoliv loajální vojenské síly, je ale také možné, že Marii okouzlil charismatický důstojník s neuvěřitelnou pověstí. Říká se, že baron skutečně později byl milencem císařovny, jisté je ale jen to, že 27. února 1741 dostává konečně Trenck od válečného rady markýze di Quadagniho dekret na naverbování tisícovky pandurů. Teprve třicetiletý Pekelník se stává velitelem té nejbezohlednější a nejdrsnější „armády“ té doby, sebrané ze zločinců a odpadlíků, kteří si mají své resty odsloužit bojem za rakouský trůn. Mnozí z nich tehdy dostali jednoduše na výběr – buď vojenská služba, nebo šibenice. Trenckovi panduři získávají i vlastní uniformu, korunovanou rudými plášti s kapucou, díky kterým se jim začalo říkat „červení kapucíni“.

Baron dokázal svou malou „armádu“ znamenitě vycvičit a přenést na své muže něco z vlastního opovrhování smrtí. Byl svými vojáky obdivován a respektován. O tom jak toho dosáhl vypovídá příhoda, popisující kterak naložil se vzpourou, vyprovokovanou v jednom z jeho pandurských oddílů. Když jednou přijel na kontrolu této jednotky, všichni její vojáci prý v jednom okamžiku na Trencka vystřelili. Zemřel baronův sluha, padl jeho kůň, ale když se rozptýlil dým, vyděšení vzbouřenci hleděli v hrůze neschopni pohybu do očí stojícího nezraněného Pekelníka. Osobně prý Trenck utloukl k smrti iniciátora vzpoury, ale další okolnosti puče již nevyšetřoval. Nechal nastoupit celou svou armádu a každému třetímu vojákovi v řadě dal prostě useknout hlavu. Kázeň byla obnovena. Již nikdy podobné problémy ve svém sboru řešit nemusel.

Působení v Trenckově jednotce bylo něčím mezi vojenskou službou a organizovaným loupeživým rabováním. Pokud se naskytla příležitost, baronovi muži zabíjeli, znásilňovali a loupili. Cílem jejich nájezdů se v roce 1741 stalo Německo. Trenck v čele pandurů vyraboval a vyvraždil několik zámků a dokonce i klášterů, aniž by se s rakouskou korunou podělil o kořist. To se však přestalo líbit vrchnosti a tak se Pekelník rozhodl udobřit si ji mistrovskou vojenskou akcí. Vydal se dobýt zatím všem útokům odolávající zámek v bavorském Diesentheimu. V noci se schoval za jeho hradbami a ráno nechal z druhé strany na zámek pálit z děl. Obránci soustředění na dělostřeleckou palbu pak byli dokonale zaskočeni přepadením zezadu a zámek byl brzo dobyt. Při pátrání po kořisti v zámeckých sklepích však Trencka opustilo štěstí. Téměř do obličeje mu tady vybuchl soudek s prachem, který se jeho vojáci pokoušeli rozbít v domnění, že skrývá blýskavé zlaťáky. Baron byl vážně raněný, měl popálenou tvář, ale stihl ještě na místě napíchnout na kůl německého velitele za to, že ho neupozornil na hrozící nebezpečí. Trenck nechal jako obvykle všechny obyvatele zámku vybít, na živu nechal jen doktora, aby se mu postaral o jeho těžká poranění. Doléčila ho prý nakonec jakási kořenářka a jeho obličej díky četným jizvám získal ještě ďábelštější výraz.

Baron dál postupuje od jednoho válečného úspěchu k druhému, obvyklé intriky uvnitř armády ho sice na chvíli odstraňují z čela pandurů, brzo se však na své místo díky intervenci císařovny s velkými poctami znovu vrací. Místem jeho dalšího „řádění“ je Elsasko, kde si samozřejmě počíná se stejnou krutostí jako v Bavorsku. Trenck je na vrcholu slávy, cítí se jako ryba ve vodě a jeho panduři jsou neporazitelní. Roku 1744 ho ale znovu na bojišti opouští štěstěna. V bitvě u Kolína, kde se rakouská armáda 8. října střetla s Prusy ustupujícími z jižních Čech, mu dělová koule přerazila nohu a baronovi hrozí amputace. Zranění se zřejmě zkomplikovalo otravou krve a Trenck je nucen podstoupit zdlouhavé, ale úspěšné léčení. Během něj polehává ve špitálech v Čáslavi, Znojmě i Vídni, aby se však ještě kulhající a o berlích znovu nedočkavě vrátil na bojiště.

Jeho již pětitisícový pandurský sbor 30. listopadu 1745, v Trenckově poslední bitvě u vesnice Zárov (dnes Žďár) poblíž Trutnova, získává nepřátelskou pokladnu a dokonce i osobní stříbrný servis samotného pruského krále Fridricha II., v celkové hodnotě dvou miliónů zlatých. Jak k tomu přesně došlo, není dodnes úplně jasné. Baron se prý se svým oddílem dostal velmi blízko samotnému Fridrichovi. Spekulovalo se dokonce i o tom, že šlo o léčku Prusů, která měla za cíl odlákat pozornost pandurů a ovlivnit tak výsledek bitvy. Jisté je, že po bitvě proti Trenckovi vystoupila „domácí opozice“ razantněji než kdykoliv před tím. Třiadvacet císařských důstojníků před dvorem vypovídalo, že se plukovník František Trenck nechal od pruského krále koupit a pustil ho na svobodu, když ho předtím pandurský sbor zajal. Baron byl obžalován z velezrady a stanul před vojenskou vyšetřovací komisí. Zřejmě znovu samotná Marie Terezie zapříčinila, že byl Trenckovi vzhledem k obvinění udělen jen směšný trest – pokuta ve výši sto dvaceti tisíc zlatých. Baron ale místo aby byl vděčný, že z toho vyvázl tak lacino, odmítl pokutu zaplatit. To už bylo příliš. Trenck je okamžitě uvržen do vídeňského vězení a vypadá to, že tím definitivně Pekelníkova „ďábelská jízda“ končí.

Baron však znovu nedělá radost svým nepřátelům a z vězení, snad za pomoci své milenky baronky Lestockové prchá. Místem jeho azylu je tentokrát Holandsko. Ne však nadlouho. Pokuta je mu odpuštěna a v roce 1746 Pekelník František baron Trenck sebevědomě a s ďábelským šklebem na tváři, vítězně vjíždí do Vídně v čele sboru svých „červených kapucínů“.

Trenck však nakonec ve vězení přeci jen skončil. Ve vězení na brněnském Špilberku. Zřejmě hlavně proto, že ztratil část přízně Marie Terezie. Urazil ji tím, jak zacházel s nemalou shovívavostí, kterou mu po léta projevovala, urazil ji i tím, že v divadle zaútočil na člena jejího doprovodu a málem ho uškrtil v době, kdy měl být zrovna v domácím vězení. Trenck opětovně napadá předsedu vyšetřovací komise, před kterou je znovu předvolán pro vlastizradu a skoro ho při tom zabije. Je opět odsouzen k smrti, ale císařovna rozsudek nepotvrdí. Je prozatím vězněn v kasárnách, kde mimo pořádání hostin, divokých pitek a užívání si s mnoha ženami, začíná psát své paměti. 28. srpna 1748 je odsouzen k smrti za znásilnění Anny Marie Gesrtenbergové z Vratislavi a panovnice už má Trencka dost. Nechce již od armádních důstojníků poslouchat, že Trenck chystá proti jejímu majestátu spiknutí, nechce již řešit další a další obvinění snášená na baronovu hlavu, když on sám si její pomoci neváží. Mění rozsudek smrti nad Františkem Trenckem na trest doživotí a poskytuje tím svému chráněnci poslední milost.
Baron se na hradě Špilberku prý neměl zle. Navštěvovaly ho ženy, staral se o něj jeho osobní sluha a nosil mu z hostince každý den dobré jídlo a pití. Jeho celu mu dokonce dodatečně vybavili i malým okénkem, aby mohl alespoň přes mříže pozorovat oblohu. Trenck prý hrával ve vězení karty a užíval si plnými doušky veškerých požitků a nadstandardních výhod, které mu mohlo zařízení tohoto typu poskytnout. Nic však nemohlo člověku jeho ražení vynahradit svobodu o kterou definitivně přišel. Pití, přejídání a vězeňské prostředí nedovolující dostatek pohybu, na který byl po celý život zvyklý, podlomilo baronovo zdraví a pomalu se přiblížil jeho konec. Trpěl velkou bolestí kloubů, špatnou činností ledvin a jater, připomněla se stará zranění. Pekelník cítil, že zubatá tentokrát zvítězí. 29.9.1749 sepisuje baron před svědky svůj testament, v němž mimo jiné daruje dva milióny zlatých brněnským kapucínům, v jejichž hrobce si přeje být pohřben. 4.10.1749 svobodný pán Trenck umírá. Je mu necelých 39 let! Třicet devět let během kterých prožil to, co by jiní neprožili ani za celá staletí, kdyby jim byla dána. Kolik lidských životů měl na svědomí tento muž, kolik krve teklo po jeho rukou, kolika se zmocnil žen a kolikrát se on sám díval do prázdných očí své smrti. Neznal strach, neznal ani slitování, bral a zabíjel. Nikdo nespočítá kolik způsobil bolesti a utrpení a přesto nás tento člověk z minulosti stále něčím neodolatelně fascinuje. Snad svou volností, z které neslevil před ničím a před nikým.

Baron Trenck zemřel, příběh se uzavřel. Nikoliv! Nebyl by to ten starý známý Pekelník, kdyby jeho smrtí jen tak všechno jednoduše skončilo. Kolem skonu slavného velitele pandurů se vynořilo hned několik nejasností, legend a konstrukcí. Podivné je, že Trenck přesně s předstihem určil den své smrti. Zvláštní je, že tolik toužil být pohřben právě v kapucínské hrobce, o níž bylo známo, že mrtvá těla se zde nechávají jen volně ležet a proudícím vzduchem přirozeně mumifikovat. Překvapující se zdá, že tak náhle a hlavně štědře zamířil do náruče církve a to právě k tomu řádu, který ho již jednou skrýval před světskou spravedlností. Neobvyklé je i to, že mu byla po smrti z nějakého důvodu odříznuta hlava, že jeho mumii chybí dva krční obratle. Proč tolik zvláštních okolností kolem nenásilné smrti?

Nabízí se hypotéza, že Trenck zemřel jen zdánlivě. Věřilo se, že požil jakýsi zmrtvující jed a nezahrabán, jen volně uložen v kapucínské hrobce, čekal na podání protijedu. Podobným způsobem ostatně byl prý již jednou z vězení vysvobozen a to tenkrát, než utekl do Holandska. Protijed mu snad tehdy podala baronka Lestocková, která se teď, v době jeho smrti „náhodou“ také zdržovala v Brně a která ho během jeho uvěznění na Špilberku několikrát navštívila. Známá je také skutečnost, že u baronova těla uloženého do hrobky kapucínů, po devět dní stála „čestná stráž“, kterou sem rozkázal postavit zástupce velitele pevnosti podplukovník Kottulinsky. Nikdo po tu dobu k mrtvému nesměl a podání protijedu bylo tak nemožné. Možná právě tehdy byla baronova hlava „pro jistotu“ oddělena od těla.

Je tak možné, že se poslední Pekelníkův pokus o získání tolik milované svobody nezdařil. Snad jeho nepřátelé tušili co chystá, možná promluvil některý z obdarovaných kapucínů, aby si po „vzkříšení z mrtvých“ nechtěl Trenck vzít své milióny zpět. Pravděpodobně ale baron opravdu zemřel a jeho věznitelé tomu jen po předchozích zkušenostech zkrátka nemohli uvěřit. Podle výzkumů provedených antropologem Tomášem Dacíkem je mumifikované tělo ležící v brněnské hrobce společně s mumiemi mnoha mnichů skutečně Trenckovo. Potvrzují to mimo jiné i na tkáních a kostech nalezená zranění, odpovídající popsaným válečným traumatům. Oddělená hlava patří jednoznačně k tělu a zřejmě se nikdy od trupu na dlouho nevzdálila. Rozkladné i konzervující procesy na obou oddělených částech probíhaly shodně, což svědčí o tom, že prodělaly společnou mumifikaci v Kapucínské hrobce. Zpráva, že si hlavu Pekelníka nechala přivézt ukázat Marie Terezie, se tak jeví velmi nereálná. Někdo si prostě jen chtěl být po přenesení barona ke kapucínům jistý, že Pekelník neožije a proto mu nechal uříznout pro život nezbytnou část těla.

Mumii později někdo ukradl růženec s kterým byla pohřbena, i spolu s články ukazováčku a palce. Poslední útok na dnes již zcela bezbranného ďábla ale proběhl poměrně nedávno. V devadesátých letech 20. století se Trenckovu skleněnou rakev náhle pokusila rozbít mladá dívka z Brna, jednající pod vlivem silné drogy. Sklo kryjící slavného velitele pandurů však odolalo úderu jejího lokte a pološílená narkomanka se proto vrhla na vedlejší mumii. Utrhla jí paži a s tou vyběhla ven mezi vyděšené lidi. Nabízela ji kolemjdoucím a předváděla s ní jakési magické rituály. Po chvíli byla zadržena policií a umístěna do cely předběžného zadržení. Tam strážníkům zanechala podivné poselství. Stěny cely ozdobila neznámými znaky a „ďábelskými znameními“ namalovanými vlastní menstruační krví!

Že by se baron Trenck 250 let po své smrti stal modlou jakéhosi krvavého kultu? Že by naše současníky fascinovalo množství krve které prolil, jeho krutost a přirovnání k ďáblovi? Asi ne, omámené dívce zřejmě bylo jedno čí ruku utrhne. Možná jen chtěla napadením baronovy mumie získat trochu jeho dávné slávy.

Rubrika:

Tags:

Ztracený Krčín

Leoš Drahota — Mon, 25 Jul 2005 16:02:35 +0000

Tajemství ztraceného hrobu Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan – muže mocného, schopného a nenáviděného.

Je tomu již přes 400 let co zemřel proslulý rybníkář a rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Zanechal po sobě obrovské dílo, které je zčásti hospodářsky využíváno dodnes, pět dcer a nemalý majetek. Byl pohřben jako význačný muž své doby, jen nikdo neví kam! Nějaké stopy však přece jen existují.

Jakub Krčín se narodil 18. července 1535 v Kolíně nezámožné zemanské rodině. Studoval v Praze Karlovu universitu, ale nedokončil ji. Ve službách Viléma Trčky z Lípy na panství Veliš u sebe objevil organizační schopnosti a všimli si jich zřejmě i ostatní. Od roku 1559 již působil jako správce na hospodářství v borovanském klášteře a konečně l.p. 1561 vstupuje do služeb jednoho z nejmocnějších šlechticů té doby - Viléma z Rožmberka. Od toho okamžiku začíná jeho kariéra závratně stoupat. Stává se purkrabím krumlovského zámku, rekonstruuje pivovar, buduje ovčíny a jezy. V roce 1564 začíná s výstavbou prvních rybníků a navazuje tak na svého předchůdce Štěpánka Netolického. O pět let později se Jakub Krčín stává nejvyšším rožmberským regentem. Za zásluhy o rožmberské hospodářství mu Vilém z Rožmberka věnuje panství Leptáč a Jelčany. Regent se dokázal vzorně postarat nejen o hospodářství svého pána, ale i o rozmnožování vlastního majetku. Výhodně se oženil, skoupil několik vesnic, získal doživotně Sedlčany a vybudoval vlastní honosné sídlo – renesanční tvrz Nový Leptáč. Tato výjimečná stavba, později přebudovaná na zámek Kratochvíle, se však tak zalíbila Vilémovi, že ji s Krčínem vyměnil za Křepenice.

V roce 1571 zahájil Krčín stavbu budoucího rybníku Svět, později zrekonstruoval Zlatou stoku, nechal stavět další rybníky a dal tak vzniknout důmyslné a rozsáhlé soustavě jihočeského rybničního hospodářství. Na jaře 1584 se Krčín pro svého pána pustil do budování rybníku Rožmberk na řece Lužnici, jehož 2430 metrů dlouhá hráz byla schopna zadržet až 50 miliónů m3 vody. Vznikl tak největší rybník na našem území. Rožmberský regent s oblibou zakládal mlýny, pivovary a hostince. Na mnoha statcích zefektivnil chov koz, ovcí a hovězího dobytka, zavedl důsledné účetnictví. Byl nadmíru šetrný hospodář a velmi přísný až krutý pán. To samozřejmě vyhovovalo Vilémovi z Rožmberka, méně pak už podřízeným úředníkům a všem poddaným, kteří byli nuceni pro regenta pracovat. Zavedl nové robotní povinnosti a každou neposlušnost či chybu tvrdě trestal. Je známo, že při výstavbě Krčínových rybníků často dohlížel na pracující dělníky jako symbol trestu kat.

V r. 1590 odchází úspěšný hospodář ze služeb Rožmberků na odpočinek a usazuje se na své renesanční tvrzi v Křepenicích. Věnuje se rozšiřování svého panství i bádání v alchymistické kuchyni. Nejvíc ze všeho si možná stárnoucí muž přeje objevit lektvar, který by mu pomohl k mužskému dědici. Takovou medicínu se mu ale uvařit nepodařilo. Jakub Krčín byl dvakrát ženatý a svou první ženu Dorotu si bral čistě z vypočítavosti. Vždy toužil po synovi, který by se stal jeho následovníkem, ale narodilo se mu „jen“ šest dcer. Krčína jich přežilo pět a jak uvidíme, sehrála pravděpodobně jedna z nich v poslední kapitole regentova života významnou roli.

Jako místo svého posledního odpočinku si tento výjimečný organizátor, ekonom, stavitel i hospodářský stratég vybral a připravoval hrobku pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích, které mu od roku 1593 patřily. Do zdejší tvrze se Krčín přestěhoval na sklonku života po smrti své nejmladší dcery a věnoval se i tady svým koníčkům: poezii a alchymii. Tušil již ale, že se zvolna blíží konec jeho činorodé životní cesty a tak, jak už to bylo v jeho povaze, ujal se sám zajištění vlastního spokojeného spočinutí. Kromě budování hrobky si nechal tesat i výmluvný náhrobní kámen, na který pak už jen stačilo doplnit datum úmrtí. Latinský epitaf na kamenné desce, dodnes dochované v obděnickém kostele, vypovídá mnoho o tom, jak Jakub Krčín nahlížel na sebe i na své působení na tomto světě.

Český překlad latinského textu na Krčínově náhrobku

Po obvodu:
"Léta Páně .…. zemřel statečný a urozený muž, rytíř Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, města Sedlčan, nového zámku Krčínského a hradu Obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšení amen."

Uprostřed nad erbem:
"Příteli, bratru svému nezávidiž, odpočívá svoboden, bezpečen, již konečně věčnosti náležeje. Nepozbyl světla, ale bezpečnějšího a přejasného nabyl. Netrápí ho náruživost ani lakomství, ani péče o bohatství, ani strach před chudobou, aniž sluch jeho bičován láním, ale všech přirozeností dobra ve svrchované radosti a pokoji došel a všeliké blaženosti požívá. Proto oplakávati šťastného by bylo závistí, a toho, jehož již není, pošetilostí."

Datum úmrtí však již kupodivu nikdy na Krčínův náhrobek „dopsáno“ nebylo. Proč? V roce 1944 byla v rámci oprav kostela Nanebevzetí Panny Marie otevřena i hrobka rožmberského regenta a ukázalo se, že je prázdná! Vše zdá se nasvědčuje tomu, že Jakub Krčín nikdy v Obděnicích pohřeben nebyl! Neexistuje rozumný důvod, proč by nikdo z početného Krčínova příbuzenstva nedal na náhrobek datum úmrtí doplnit, pokud by zde regenta pochovali. Kde je ale tedy Jakub Krčín opravdu pohřben? Proč neodpočívá v hrobce, kterou si sám dal budovat a jak je vůbec možné, že nad smrtí tak významného muže visí tolik otazníků. Vždyť ani není známo přesné datum jeho úmrtí. Ví se jen, že zemřel někdy mezi 19.1.1604, kdy sepsal svou závěť a 9.2.1604, kdy Krčínovi pozůstalí vrací podle smlouvy po smrti dočasného majitele Sedlčany Petru Vokovi z Rožmberka. Mohl by nás snad tedy k hrobu regenta přivést posmrtný osud některé z jeho dvou žen? Možná ano, ale zdá se, že Krčínovy ženy zmizely po smrti ještě tajemněji, než jejich muž. Neví se, kde byly pochovány, nenašel se žádný jejich náhrobek! Záhada se zdá být neřešitelná.

10. září 1954 ale přichází doslova z trosek minulosti na světlo světa nová stopa. Při komisionálním vyzvedání kamenných náhrobníků z podlahy prčického kostela sv. Vavřince u Sedlce, byl náhodou nalezen v cihlové suti asi 15 cm pod úrovní dlažby úlomek desky z červeného mramoru. Při podrobnější prohlídce tohoto úlomku pak došlo k velmi zajímavému zjištění. Na jedné straně kousku mramoru se totiž zachovala pětiřádková část tesaného českého nápisu, psaného gotickým písmem, s dobře patrným Krčínovým jménem. Úlomek z asi 12 cm silné desky má velikost přibližně 36 x 50 cm, jedná se o torzo náhrobního kamene a jednoznačně naznačuje, že v prčickém kostele byl pohřben někdo z Krčínů.

Chvíli se zdálo, že by skutečné mohlo jít o Krčínův nový náhrobek, pod kterým se původně ve sv. Vavřinci mohl skrývat i hledaný regentův hrob. Podrobnější zkoumání však přineslo částečné zklamání. Jiří Kofroň, který se problematikou ztraceného hrobu podrobněji zabýval odhalil, že náhrobní kámen ve skutečnosti patří ženě s rodovým jménem Krčín. Na úlomku mramorové desky se totiž dochoval nápis tohoto znění:

1. řádek: nu Ka
2. řádek: nau Krčzin
3. řádek: u, a, n nebo m A zsedlčzan
4. řádek: swu…wpa
5. řádek: wa A

Tento nápis Jiří Kofroň dle dobových zvyklostí, kdy byly texty náhrobních kamenů psány podle téměř jednotného vzoru doplňuje:

Annu Kateržinu
rozenau Krčzinku
z Gelčzan A zsedlčzan
gež žiwot swug wpánu
dokonala zde odpočíwá Amen

Přidává i možné znění chybějících řádků, které se nedochovaly a které byly situovány v horní části desky. Text celého nápisu by pak zněl: „Leta Páně 161.? Pán Buch k sobě powolal Pany Welemyskou Annu Kateržinu rozenau Kčzinku z Gelčzan A zsedlčzan gež žiwot swug wpánu dokonala zde odpočíwá Amen“

Ano, v prčickém kostele sv. Vavřince byla podle všeho pohřbena Krčínova nejstarší dcera Kateřina provdaná Velemyská na tvrzi v Mitrovicích, spadajících tehdy do prčické farnosti. Tento předpoklad posiluje i fakt, že v kostele byl pohřben také muž Kateřiny - Maxmilián Velemyský z Velemyšlevsi.

Tato zjištění však nijak nevylučují možnost, že v kostele sv. Vavřince je skutečně pochován i Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Jiří Kofroň se naopak domnívá, že je to velmi pravděpodobné. Předpokládá, že starý nemocný muž trávil poslední týdny života právě u své nejstarší dcery a žádné známé zdroje tuto možnost nevyvrací. Ve své závěti byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý a proto je možné, že byl v posledních týdnech života v jejím opatrování na Mitrovické tvrzi, tady zemřel a byl v prčickém kostele pochován. Prčický kostelník se nám při naší návštěvě sv. Vavřince dokonce zmínil o místní pověsti, podle níž tělo zesnulého Krčína chtěla dcera Kateřina odvézt z Mitovické tvrze do Obděnic, ale mohutné sněhové závěje jí v tom zabránily. Musela proto nechat dát svého otce „nouzově“ pochovat v Prčici a obděnická hrobka tak zůstala prázdná. Jiná varianta pověsti však vypráví, že Kateřina byla po otci tak „šetřivá“, že raději v tichosti tátu pohřbila v Prčici, než aby mu musela nechat dát vystrojit nákladný a honosný pohřeb v Obděnicích.

Těžko říci, jestli by důkladný výzkum vnitřku kostela sv. Vavřince v Prčici dokázal odpovědět na otázku, byl-li tu pochován Jakub Krčín. Archeologové prý mají velký zájem se do průzkumu pustit. Možná ale pod podlahou kostela už není vůbec nic. Když totiž vešel v roce 1825 v platnost dekret dvorní kanceláře o zákazu pohřbívání do kostelů, pustily se mnohé farnosti a s nimi i farnost prčická do exhumace pohřbených ostatků a jejich odstranění z kostelů. Mnozí zesnulí tím přišli o své náhrobky a jejich těla o identitu. Je proto možné, že definitivní odpověď na otázku Krčínova hrobu již nikdy nedostaneme. Je až trochu zarážející, jak mnoho bílých míst zaslepuje poslední fáze života rožmberského regenta. Některé prameny stále udávají, že Krčín dožil ve své renesanční vodní tvrzi Nový hrádek Krčínov v Křepenicích. Podle všeho ale ke sklonku života natrvalo přesídlil do tvrze v Obděnicích a chtěl tu i zemřít. Nakonec ale možná život mocného, schopného i vypočítavého a krutého muže vyhasl u dcery na tvrzi Mitrovické, jeho tělo bylo „narychlo“ pochováno v Prčici, jako bezejmenné ostatky v 19. století z kostela vyneseno a vhozeno do neznámého hromadného hrobu.

Podoba slavného rybníkáře se nám dochovala jen na jediném dobovém vyobrazení v tzv. Krčínově kancionálu, dnes opatrovaném v sedlčanském muzeu a to jde ještě o skupinovou kompozici, na které je Krčín pouze jednou z mnoha nakreslených postav. Po tomto rozporuplném muži zato zůstalo mnoho pověstí a legend, které jsou si v něčem až překvapivě podobné. Vyprávějí hlavně o tom, jak je Krčínův duch v noci pronásledován čerty po hrázích i po hladině rybníků, což si prý vysloužil svou krutostí a spolkem s ďáblem. Podobný charakter má i strašidelná pověst obděnická, podle které musí regent za služby, jimiž mu za života vypomohlo peklo, každou noc od své smrti orat hráz místního rybníka.

Mimochodem, až pojedete někdy kolem, zajeďte se podívat na kostel Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích, kde chtěl být slavný rybníkář pochován. Je to nádherné místo a je vidět, že si Jakub Krčín opravdu uměl vybrat. Bohužel mu tenhle jeho poslední plán zřejmě nakonec nevyšel.

Rubrika:

Tags:

Kde je dům Hnojový?

Leoš Drahota — Wed, 09 Feb 2005 11:51:57 +0000

V malé osadě uprostřed Jizerkých hor vybudoval pan Gustav Ginzel svérázné "muzeum kuriozit", které ročně přilákalo tisíce návštěvníků. Po velmi rušném i pohnutém osudu teď zdá se Hnojový dům definitivně osiřel.

Byl listopadový podvečer a na Malou Jizerskou louku se pomalu snášel soumrak. Jemně mžilo a cáry mlhy se povalovaly po mrtvé zrzavé trávě. V horách touhle dobou už většinou nebývá ani živáčka. Sychravé počasí na procházky neláká a sníh zatím ještě váhavě čeká v těžkých tmavých mračnech. A přece se náhle proti nám od Panského domu nečekaně vynořila postava staršího muže, klátivě šlapajícího do pedálů rozvrzaného kola. Vraceli jsme se z celodenního pochodování po kopcích a pospíchali do tepla. Přesto jsme rádi změnili plány, když muž zastavil a pozval nás na návštěvu Hnojového domu.

Ano byl to Gustav Ginzel a jeho Hnojový dům (Misthaus) byl legendou, kterou jsme do té doby měli možnost vidět jen zvenčí. Pan Ginzel nám již cestou ke své proslulé chalupě stačil povědět příběh o svých podivných kalhotách, které měl na sobě a které nás svým vzhledem viditelně zaujaly. Byly jakoby sešité z různobarevných ošoupaných a zamaštěných kousků kůže a vypadaly téměř neprůstřelně. Jak jsme se ale dozvěděli, byly to prý z počátku úplně normální kalhoty, které se během každodenního nošení vždy někde roztrhly nebo prodřely a vyžádaly si opravu záplatou. Jak trhlin přibývalo, záplat bylo časem tolik, že zcela překryly původní materiál a kalhoty nabyly současné podoby. Velmi typická historka!

To byl ale jen začátek nepřetržitého vyprávění, v kterém nás pan Ginzel po překročení prahu svého Hnojového domu doslova utopil. Již za dveřmi nás upozornil na potok, který do domu proudil a napájel kamenné koryto s několika pstruhy. Předvedl nám podivné vycpané zvířecí mutanty, kus zříceného letadla, ukázal nám originální indiánské oděvy, rozšlápnutý kbelík ze Sibiře, sušenou hlavu pralesního divocha, východoněmecké cedule i busty významných revolucionářů. Ke každé věcičce, ke každému nepoužitelnému předmětu i k vybavení domu měl pan Ginzel krátkou zkazku na hranici recese a neskutečného výmyslu. Přednáška popisující jednotlivé "exponáty" byla několikahodinová a nezastavitelná. Najednou se všechno to jeho vyprávění nedalo ani pořádně vstřebat. Chvíli jsme se společně s ním hrabali v bednách plných různých map, přání, pohlednic, průvodců a fotografií z půlky světa, ale brzo jsme pochopili, že abychom viděli vše co nás zajímá, museli bychom v těch bednách zůstat ponořeni alespoň týden.

Hnojový dům, stojící při cestě z osady Jizerka na Smědavu, kousek za odbočkou Lasičí cesty, byl neuvěřitelným muzeem kuriozit, vetešnictvím i smetištěm. Zároveň se ale stal neoddělitelnou součástí svého osobitého majitele a lákadlem, které na Jizerku každoročně přivábilo stovky a tisíce turistů od nás i ze zahraničí. Měl neopakovatelnou atmosféru a toho sychravého listopadu, kdy jsme ho navštívili my i jakousi tajemnost okolních opuštěných a ve tmě ponořených hor. Jak dům ke svému neobvyklému jménu přišel, vyprávěl Gustav Ginzel mám takový dojem obzvlášť rád. Připadalo mi, že měl přitom v oku jakési zvláštní uspokojení.

Stavení původně patřilo Němci Klugemu, ale po jeho odsunu v pětačtyřicátém ho pak až do roku 1963 obývaly už jen krávy. Když ho opustily, zbyla po nich velmi silná vrstva hnoje a dům měl být zbourán. Tehdy Gustav Ginzel horskou chalupu za pár korun koupil a rozhodl se jí obývat místo skotu. Nejprve rozřezal uleželou vrstvu kravího trusu na kostky, potom přivedl do stavení potok a hnůj vyplavil ven. Říkal dokonce, že kostky hnoje prodal a dostal za ně víc něž sám zaplatil za celý dům. Pan Ginzel začal své nové obydlí spolu s přáteli usilovně opravovat, zušlechťovat a především plnit nekonečným množstvím unikátních exponátů, pozoruhodných kuriozit, úsměvných předmětů a "blbostí". Časem byl Misthaus nejpopulárnějším stavením Jizerských hor a denně se u něj střídaly zájezdy zvědavých a výstřednosti vyhledávajících především německých turistů. Hnojový dům byl ale i útočištěm tuláků, kteří zrovna neměli kde přespat, nebo skupinek turistů, kterým nevyhovovaly drahé hotely. Noc na Jizerské louce má navíc své nezaměnitelné kouzlo a tak se v Hnojovém domě scházeli lidé vyhledávající nevšední romantiku nebo cestovatelé, kteří si přišli poslechnout poutavé přednášky velkého světoběžníka, doprovázené promítáním velmi bohaté kolekce diapozitivů. Svůj dům někdy nechával pan Ginzel k dispozici i cizím lidem, když sám odcestoval na dlouhou dobu do zahraničí. Říká se, že kdo nepoznal Jizerku, nezná Jizerské hory. Dodal bych, že kdo nenavštívil Hnojový dům, nepoznal Jizerku. Alespoň dříve tomu tak bylo.

Gustav Ginzel se narodil 28. února 1932 v Liberci. Jizerské hory byly krajinou jeho dětství, Jizerka pak jeho domovem. Tento horolezec, publicista i podnikatel procestoval půlku světa (70 zemí) a přivezl si zpět spoustu zážitků a tolik oblíbených nevšedních suvenýrů. Poznal několik světadílů a mnoho velmi atraktivních krajů. K Jizerkám jej ale váže vztah téměř intimní. Poznával je jako malý kluk spolu se svým otcem a bratrem, později si jich užíval se svými přáteli, ke kterým patří například další dva známí jizerští patrioti: Miloslav Nevrlý a Siegfried Weiss. Jak sám říká, nejraději má skálu Zvon, Kazatelnu a vrchol Jizery. V roce 1952 zrealizoval se svým bratrem Wolfgangem prvovýstup na Zvon Severní cestou a o deset let později napsal spolu s Emilem Novákem Topografii skal Jizerských hor.

Naší prohlídku Hnojového domu jsme se pokusili zachytit videokamerou. Skutečnou atmosféru této horské chalupy však nelze zaznamenat, musí se zažít. To jak nám Gustav Ginzel sice naučeným, ale neodolatelným způsobem vysvětlil princip antiznásilňovacích postelí nebo hygienického prkýnka ke stereozáchodu, nelze bez ztráty vtipu reprodukovat a proto se o to nebudu ani pokoušet. O to víc mrzí, že příležitost vyslechnout si původní neskutečnou přednášku pana Ginzela nebude mít už nikdo. Když jsme si tenkrát prohlédli půdní prostory Hnojového domu, kde pod obří státní vlajkou NDR ležely rozprostřeny desítky matrací, trvale přichystaných pro náhodné nocležníky, usedli jsme ke stolu v příjemně vytopené kuchyni. Povídali jsem si s panem Ginzelem, zkoumali roztodivné předměty rozvěšené po stěnách i trámech a já pozoroval, jak širokými škvírami z kamen každou chvilku vylétne jiskra a zapadne do koše se suchým dřívím. Divil jsem se tenkrát v duchu jak je možné, že dům ještě nevyhořel. Byl listopad 1994!

Devět měsíců poté, co jsme se s panem Ginzelem rozloučili a opustili na Jizerce jediné, do studené noci svítící lidské obydlí, Hnojový dům bohužel opravdu shořel. Stalo se to v noci 24. srpna 1995, navíc v době, kdy byl jeho majitel v Austrálii. Spolu s chalupou lehlo popelem samozřejmě i vše, co dělalo Hnojový dům Hnojovým domem. Shořelo muzeum kuriozit, shořely diapozitivy, vzácné vzpomínky a hlavně domov Gustava Ginzela. Toho však překvapivě nepřízeň osudu nezlomila. Po návratu z opačné strany zeměkoule zastřešil bývalou kamennou stáj - jedinou část stavení, která nepodlehla ohni a ubytoval se tam. Strávil v tomto provizorním nevytopitelném přístřešku i následující krutou jizerskou zimu a začal znovu od začátku pomalu shromažďovat nové "exponáty" pro své "muzeum kuriozit". Pak se stalo neuvěřitelné! Díky proslulosti původního Misthausu i za našemi hranicemi se panu Ginzelovi brzy dostalo takové pomoci, že nedlouho po zničujícím požáru stál na Malé Jizerské louce zcela nový Hnojový dům. Znovu se sem sjížděli turisté, znovu ožily neuvěřitelné historky a nové prapodivné exponáty. Dnes už tomu tak není.

Hnojový dům je opuštěný, jeho majitel je vážně nemocný a odstěhoval se do Německa. Naposledy jsem viděl pana Gustava Ginzela asi před čtyřmi lety v Pyramidě na Jizerské louce, když si přišel nechat udělat svůj "speciální čaj". Mluvil hrozně potichu, sedl si do kouta a vypadal tak nějak vystrašeně. Rozhodně netoužil po společnosti, kterou vždy tolik vyhledával. Možná už na něj těch lidí co ve svém domově za ta léta uvítal bylo příliš moc. Vypil si svůj hrnek a rychle odkráčel pryč. Nedávno zemřel jeho bratr Wolfgang a proto si myslím, že Hnojový dům již své dveře turistům, tulákům ani zvědavým rodinkám nikdy neotevře a Jizerka už propříště zůstane ke škodě všech svých obdivovatelů trochu jiná.

Dodatek:

28. listopadu 2008 Gustav Ginzel v německém Kemptenu zemřel.

Fotografie označené "video" byly sejmuty z videozáznamu, který v listopadu 1994 natočil Zdeněk Mikšík při naší návštěvě Hnojového domu. Tento videozáznam nejdete v rubrice MoskytFilm.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Hnojový dům - Misthaus- film

Tags:

osobnosti