Moskyt - osudy lidí

Ztracený a nalezený Loskotův kámen

Leoš Drahota — Tue, 25 Feb 2020 13:29:03 +0000

Někdo se u nich na chvíli zastaví, jiný je mine bez povšimnutí. Někteří se snaží rozluštit zbytky nápisů, které z jejich povrchu drolí čas. Drobné historické památky v podobě křížků, smírčích kamenů, či prostých kamenných pomníčků z naší krajiny spolu s jejími proměnami postupně mizí. Ztrácí se s nimi i staré příběhy, místní události a osudy lidí, na které tyto památky upozorňovaly. Byly místem zastavení a zamyšlení, byly orientačními body, byly postaveny, aby se o nich vyprávělo, aby důvod jejich zhotovení nebyl zapomenut.

Až do roku 2006 stával u dnes již nepoužívané uzavřené staré silnice ze Slaného do Písku u Lotouše a dále do Loun nevelký křížový kámen, někdy také udávaný jako smírčí. Stával v místech, kde se kdysi k silnici připojovala polní cesta, ale ani ona již dávno svému účelu nesloužila. V místech přiblížení k silnici byla rozorána a v pole přeměněna. Ve stinném dolíku, zarostlý křovím, vysokými travami a kopřivami, zůstal kámen v tom zpustlém koutu zapomenutý a téměř neviditelný. Auta dnes jezdí po široké nové silnici o několik stovek metrů dál a pěší nemají proč si tudy krátit cestu. Když pak jednoho dne z toho opuštěného místa kámen zmizel, téměř nikdo si toho nevšiml. Téměř!

Ten kámen je přitom jedinou připomínkou poutavého dávného dramatu lásky, zločinu, utrpení a odpuštění. Pochází z poloviny 18. století a je jedním ze vzácných starých pomníčků, jehož odkaz nebyl zapomenut. Zasazen v krajině do bodu, který byl poznamenán násilnou smrtí, jakoby přebral paměť smutného příběhu s povinností jej vyprávět.

Na začátku toho příběhu byla láska, vlastně dvě lásky. Banální odvěká zápletka dvou mužů a jedné ženy. A navíc, stejně jako v slavném díle anglického dramatika, dvě znepřátelené rodiny. Rodina Josefa Jakeše ze Slaného a jeho souseda Václava Loskota. Náš příběh ale psali především jejich synové. Jiří Loskot a Blažej Jakeš. První byl prý mírný, poctivý a pracovitý, ten druhý byl jeho opakem. Vyhledával konflikty a místo práce prý raději vysedával po hospodách u karet.

Co však čert nechtěl, Blažej se bezhlavě zamiloval do dcery bohatého soukeníka, Lidunky Procházkové. Ucházel se o ní, dělal co mohl, ale ona ho odmítla. Krásná a zámožná dívka jeho naléhání nepodlehla a ani podlehnout nemohla. Její srdce již totiž dávno patřilo Jiřímu Loskotovi, s kterým plánovala svatbu a společnou budoucnost. To Jakeše velmi ranilo. Sžíral se, vztekal a hrozně žárlil. Svého v lásce úspěšnějšího souseda k smrti nenáviděl. Nebylo mu to ale nic platné, lásce mladé holky neporučíš a když to nezdárný karbaník pochopil, pojal temný úmysl.

V roce 1753 se stavěla nová císařská silnice ze Slaného do Loun. Povolán byl každý kdo mohl přiložit ruku k dílu, každý, kdo vlastnil povoz a mohl tak pomoci s dovozem stavebního materiálu. Do práce se zapojili i Loskotovi a Jakešovi. Zapojili se i oba synové a Blažej toho využil k realizaci svého hrozného plánu. Snadno vypozoroval, že Jiří Loskot vyráží na staveniště jako první a také, že s nákladem přijíždí po dřevěném mostku, který překonává terénní prohlubeň v místě napojení staré cesty na nově stavěnou silnici. Zaslepen sžíravou žárlivostí se mladý Jakeš rozhodl, že se právě tady svého soka navždy zbaví. V noci se nepozorován připlížil ke konstrukci podpírající přemostění a uvolnil nosné pilíře.

Jak Blažej plánoval, tak se i stalo. Ještě za ranního šera vjel Jiřík na mostek s naloženou fůrou, trámy zapraskaly a vůz se zřítil do dolíku. Koně vyděšeně zařehtaly, náklad se s rachotem vyvalil na mladého Loskota. Pak nastalo trýznivé ticho. Rychle přispěchali všichni, kteří uslyšeli ten strašlivý zvuk a uviděli, jak se od staveniště zvedá oblak prachu. Přišli rychle, ale nebylo již jak pomoci. Z trosek po chvíli vytáhli zubožené tělo Jiřího Loskota bez známek života.

Zpráva o smrti mladého muže se rychle rozběhla po kraji a nesly se kolem toho neštěstí různé řeči. Většinou však jen šeptem a u toho i zůstalo. Incident byl nakonec prohlášen za nešťastnou náhodu bez cizího zavinění. Jen těžko se však s podivnou smrtí mladíka smiřovali jeho blízcí a nejen oni. Otec Jiříka, zoufalý a zlomený, dal tesat kamenný pomníček, který pak usadil do země na místě synovy smrti. Lidunka místo svatby stanula nad rakví svého milého a zhroutil se jí celý svět. Nemohla již dále žít v místech kde spolu s Jiříkem plánovali svou budoucnost, nemohla chodit po nové cestě, u které její láska vydechla naposledy. Navždy se zřekla světských radovánek a odešla do kláštera, aby se stala řádovou sestrou. Tam poté přijala řeholní jméno Agáta. Ze Slaného odešel ale i Blažej Jakeš. Snad pronásledovaný výčitkami svědomí, snad se zjištěním, že i přes svůj hrozný čin navždy ztratil milovanou dívku, zmizel beze stopy a o jeho osudu mohli všichni jenom spekulovat. Vlastní rodiče po něm neúspěšně pátrali a nakonec usoudili, že zřejmě vstoupil do vojenských služeb.

Čas obrousil ostré hrany, zhojil hluboké rány a na tragickou smrt se pomalu zapomnělo. Dokonce i obě znepřátelené rodiny se prý nakonec usmířily. Na novou silnici vyjely vozy a stará cesta zarostla travou. Z pomníčku u cesty se stal Loskotův kámen a místní při pohledu na něj občas vzpomenuli na neštěstí, které se tu stalo. Tím ale tento příběh neskončil. Jeho rozřešení přišlo po několika letech překvapivě z pražské Nemocnice na Františku.

O vánocích roku 1766 padl před vraty špitálu U milosrdných vysílením nuzný muž. Měl omrzlé nohy zavinuté do starých onucí, byl zanedbaný, zjizvený a nemocný. Zavšivený a rozervaný vojenský plášť halil jeho zubožené tělo, kterému chyběla pravá paže i jakákoliv síla k životu. Všem bylo zřejmé, že neznámý je v posledním tažení a rozhodli se umožnit mu alespoň důstojný odchod ze světa. Uložili ho na nemocniční lůžko a pověřili tu nejlaskavější a nejsoucitnější sestru, aby se o něj postarala. Znovu se setkali. Liduška Procházková v rouchu řádové sestry Agáty a zubožený Blažej Jakeš, který roky po všech čertech hledal, ale nikde nenašel rozhřešení. Prožitá léta je změnila a zprvu se nepoznali. Veškerý příští čas však měli strávit spolu, dokud je nerozdělí sama smrt.

V horečkách umírající muž úpěnlivě prosil, aby ho dovedli domů. Chtěl odprosit rodiče i dívku které ublížil, chtěl se vyzpovídat ze strašného činu, který prý kdesi u Slaného spáchal. A protože už nebylo v jeho stavu možné dopravit ho do rodného kraje, začal se Blažej zpovídat sestře Agátě. Skloněná nad umírajícím, šeptajícím nešťastníkem, s hrůzou i smutkem v duši Liduška Blažeje konečně poznala a pochopila. Uvědomila si také, jak bezútěšný život její bývalý ctitel prožil, jaké trýzně vytrpěl a ještě než stačil vydechnout naposledy, odhalila mu svou totožnost a za sebe i za Jiříka odpustila.

O osudu Jakeše pak zpravila jeho rodiče i rodiče Jiřího Loskota a vypověděla jim, jak moc toužil provinilec po odpuštění. Josef Jakeš pak s manželkou Rozálií dal prý poblíž svého domu postavit kapli u Čtrnácti pomocníků, kde poté nechal sloužit mše za duši svého nešťastného mrtvého syna. Poznáním pravdy a smířením tak skončil starý příběh od Slaného. Je pěkně dramaticky vystavěný, uzavřený dojemnou pointou. Je to příběh tak dobrý, že snad ani nemůže být skutečný.

Příběh to ale zřejmě skutečný je, tedy alespoň jeho jádro. Některé detaily, které se nám podařilo vypátrat, však ale přeci jen poněkud nesedí. Jakoukoliv zmínku o Lidunce Procházkové se nám v matrikách najít nepodařilo. Jakešovi a Loskotovi zřejmě vůbec nebyli sousedé. Zatímco dům rodiny Jakešů vypátral badatel Libor Dobner na slánské adrese Na Vinici 432, kde ještě v roce 1809 na původním čísle popisném 329 žil Antonín Jakeš, Jiří Loskot ze Slaného vůbec nepocházel a ani zde v době své smrti nebydlel.

Dohledali jsme ale, že se Jiří Loskot narodil ve Bdíně, v malé vesnici vzdálené od Slaného asi 16 km. Narodil se údajně 6. ledna 1710 jako syn Ondřeje Loskota a jeho manželky Doroty v č.p. 24. Ve zdejší matrice je také zapsáno jeho úmrtí. „1753: z Bdína dne 13. July pohřben byl při chrámu Páně Srbečském Jiřík Loskot, který se zabyl maje věku svého ... 42“. Nebyl to tedy již ani žádný mladík, jak původní verze příběhu vypráví a jeho nenaplněný život, ukončený ve skutečnosti cizí rukou, vyhasl v létě v cizím městě. Hřbitov při srbečském kostele sv. Jakuba Většího, kde byl Jiřík pohřben, je zrušen a náhrobky dávno rozebrány.

Rodina Loskotů se ale podle matričních záznamů v Bdíně časem zdárně rozrostla a expandovala i do přilehlých obcí. Poslední nositelé tohoto jména v Bdíně pak zřejmě obývali dnešní č.p. 28. V samotném Slaném se však žádný Loskot ani v následujících desetiletích nenarodil, či nezemřel.

Je možné, že Jiří Loskot přijížděl se svým povozem každý den ráno na stavbu nové silnice až ze vzdáleného Bdína, zatímco Blažej Jakeš z opačné strany, ze své slánské adresy. Třeba také během týdne najatí formani a povozníci se svými vozy přečkávali kdesi ve městě, aby mohli materiál na stavbu dodat již brzo po ránu. Možností je ale samozřejmě mnohem víc. Budování císařské cesty bylo podnikem významným a jistě byly vytvořeny nadstandardní podmínky pro plynulé zásobování.

Nejasnosti se objevují i okolo kaple Čtrnácti svatých pomocníků, kterou měl nechat dát postavit Josef Jakeš. Ta totiž byla podle jiných pramenů postavena na Lounském předměstí naproti slánské sokolovně („u silnice před střelnicí, kde jest dnes dům U modré hvězdy“) již roku 1738 nebo 1745. S pozdější smrtí Jiřího Loskota ani se smířením Blažeje Jakeše by tedy její založení nemohlo mít nic společného. Některé architektonické prvky, zřejmé na kresbě kaple, kterou vyhotovil Matěj Jindráček a která se nachází ve sbírkách slánského muzea, však přitom ukazují spíše na pozdější původ stavby. Až někam na rok 1770. Možná se ale Josef Jakeš investičně zapojil do pozdějších úprav kaple, či do doplnění jejího vybavení. Každopádně se tu mše za Blažeje ani za jiné nesloužily příliš dlouho. Stavba byla zrušena již v roce 1786.

Kaple se nedochovala, hroby také ne. Loskotův kámen měl delší životnost, o dost delší. Stál na svém místě, jak již jsem zmínil až do roku 2006, kdy ze zpustlého remízku náhle zmizel. Objevil se po jedenácti letech tak trochu tajemně na zemědělské usedlosti v nedalekých Královicích, kde si ho prý náhodně všiml majitel při úklidu statku. Kámen následně identifikoval sběratel a člen komise pro kulturu a památky města Slaného Martin Nič a domluvil se s nálezcem na jeho předání městu.

Kámen se snad na statek mohl dostat spolu se zeminou a sutí při terénních úpravách areálu. Proč a jak zmizel ze svého původního lůžka na místě neštěstí zůstává a zřejmě již i zůstane záhadou. Sám se ale určitě neodvalil.

Loskotův pomníček má podobu šedorůžového pískovcového monolitu. Nad úroveň terénu vystupovala původně 65 cm vysoká, v horní čtvrtině po obou stranách zkosená část. Šířka tohoto nadzemního kvádru činila 47 cm, tloušťka pak asi 20 cm. Lícová strana kamene nese ve stylizované spodní rozšířené části tesaného kříže nápis ZDE VZAL SVE KONCE GIRZI LOSKOT, po stranách kříže je vytesán letopočet 1753. Střed lícové strany v oblasti kříže a nápisu je poškozen a skoro to vypadá, že se jedná o jizvy po několikanásobném zásahu střelnou zbraní. Část, kterou byl kámen zasazen do země je jen hrubě opracovaná, oblá, širší než nadzemní a sahala do hloubky asi 40 cm.

V současné době je Loskotův kámen bezpečně uložen a jedná se o jeho příštím osudu. Na své původní stanoviště už se zřejmě nevrátí. Uvažuje se o jeho umístění do slánského muzea a vyhotovení kopie, která by ho na místě neštěstí zastoupila. Zřejmě by se ale musela změnit i samotná situace na této lokalitě. Bylo by třeba zde duplikátu vytvořit jakési důstojné udržitelné okolí, aby po pár měsících nezmizel zarostlý křovím a obsypaný odpadky.

I když v případě Loskotova kamene nejde o vzácný pravý smírčí kámen a pochází z jiné, mladší doby, než v které byla výsadba smírčích kamenů jako součást trestního práva obvykle praktikována, je tento pomníček pozoruhodný především dochovaným příběhem, který za ním stojí. Ten příběh zřejmě díky své dlouhověkosti a převážně ústnímu předávání utrpěl jisté šrámy na své faktické podstatě, je ale jisté, že má reálné jádro, které je myslím tradované pověsti docela blízko.

Je dobré, že se ztracený Loskotův kámen znovu našel. Je dobré, že o něj bude i nadále postaráno. Má už sám svůj vlastní příběh, který ještě neskončil a o to je zajímavější. Není úplně důležité, jestli se to co pomníček připomíná odehrálo přesně tak, jak je do dnešních dnů vyprávěno. Podstatné je nezapomenout a snažit se zachovat i obnovovat tuto paměť. Staré kříže a kameny, stejně tak i staré děje, které připomínají, jsou drobnou, ale důležitou součástí naší historie a postupně se vytrácející duše krajiny.

Na tvorbě článku se podílel Michal Pečenka a Zdeněk Lenc
Poděkování za pomoc při tvorbě článku panům Martinovi Ničovi a Liborovi Dobnerovi.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Tags:

historické objekty

osudy lidí

Copatý doktor z hor

Leoš Drahota — Fri, 04 Jan 2019 09:22:02 +0000

Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.

Chudý, drsný kraj Jizerských i dalších našich hor odedávna dával prostor netradičnímu praktikování medicíny. Skutečný vystudovaný lékař byl pro horaly často příliš drahý a hlavně vzdálený. Jeho úlohu proto nezřídka přebírali místní přírodní léčitelé. Svou mimořádnou pozici a důvěru lidí si uchovávali od dob, kdy žádná oficiální lékařská péče ještě neexistovala a díky specifickým horským podmínkám si ji na rozdíl od měst a bohatších lokalit podrželi až do 20. století.

Jejich věhlas často přesáhl hranice regionu, z kterého vzešli a který je formoval, jak tomu bylo například u jizerskohorského Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela či u „bohyň“ z Bílých Karpat. Bylo však i mnoho léčitelů řekněme místního významu, na které se dnes již pomalu zapomíná. Někteří z nich jsou přitom pozoruhodní nejen svými uzdravujícími schopnostmi, ale třeba i svým životním příběhem.

Jedním takovým skromným Kittelovým následovníkem v Jizerských horách, svérázným samorostem a podivínem byl i Josef Pattermann. Jeho působištěm byla oblast Kořenova, Horního Polubného a Příchovic na východním pomezí hor, jeho časem pak konec 19. a začátek 20. století.

Josef Pattermann spatřil světlo světa 17. května 1852 v Kořenově, v části zvané Tesařov, v domku čp. 6. Domek to byl na spadnutí a byl známkou toho, že se Josef narodil do velmi chudých poměrů. A přestože mu jeho rodiče Joseph Pattermann a Maria Anna rozená Kasperová (*22. 3. 1826 Neuwelt – †1. 5. 1910 Horní Polubný) nemohli start do života usnadnit žádným hmotným příspěvkem, jeden dar od nich přeci jen získal. O tom ale zřejmě Josef v mládí neměl tušení a tak mu nezbylo, než se protloukat jak jen se dalo.

Když ukončil školu, nastoupil mladý Pattermann do učení v Riedelových sklárnách v Polubném. Pak musel svůj rodný kraj jako téměř každý mladý muž na pár let opustit, aby v Brandýse u c. k. dragounů v letech 1873 až 1875 vykonal povinnou vojenskou službu. Možná, že právě tady započala série událostí, která vedla až k jeho léčitelské kariéře. Josef tu po pádu z koně málem zemřel a kvůli následkům úrazu, znemožňujícím jeho další službu, byl z armády propuštěn. Vrátil se tedy k řemeslu, kterému byl vyučen a do sklárny na Jizerce nastoupil jako tahač skleněných tyčí. Práce to nebyla snadná, ani příliš bezpečná. Při nehodě přišel Pattermann o oko a sklárnu opustil.

Potom už jeho způsob obživy ztratil řád a bral, co se dalo. Pokrýval střechy, porážel stromy nebo pracoval jako kameník. Živil se ale i domácím tkaním a podle jeho vlastních slov vyzkoušel na třicet dalších zaměstnání, kterými si vydělával na chleba. To ho ale neuspokojovalo a přemýšlel, v čem by se našel. Když ho pak postihlo velmi vážné onemocnění krku, s kterým si ani studovaní lékaři nevěděli rady, vzpomněl si, jak během vojenské služby vypomáhal lékaři svého regimentu na ošetřovně a pokusil se nabyté zkušenosti využít. Vzpomněl si také na rodinnou tradici, neboť jeho matka byla zkušenou, uznávanou bylinkářkou a nemocný krk si vyléčil sám. Tento nečekaný úspěch Pattermana následně přivedl k pevnému rozhodnutí, že se stane léčitelem. Jeho odhodlání pro nové poslání navíc podpořilo i zjevení Panny Marie, které slíbil, že veškeré své úsilí napříště věnuje péči o nemocné a chudé. V jeho životě nastal zlom. Poctivě se vrhnul do samostudia lékařských věd, probudil naplno své po matce zděděné vlohy a skutečně se léčitelem stal. Nutno říci, že léčitelem úspěšným a uznávaným.

Někdy koncem 80. let 19. století Josef Pattermann opustil rozpadající se rodný dům a koupil vedle stojící starou, ale větší chalupu. V ní pak dalších 35 let provozoval svou léčitelskou praxi. Původní domek se stal turistickou atrakcí, kterou si chtěl každý namalovat, vyfotografovat a uloupnou si z ní nějaký ten suvenýr. To už ale chatrné obydlí nemohlo vydržet a definitivně padlo k zemi.

Zjevení Panny Marie zřejmě poznamenalo léčitele hlouběji, než se zpočátku zdálo. Neví se sice přesně, zda k němu došlo v reálném světě či pouze ve snu, podle Pattermanna ale Bohorodička poklekla u jeho postele a mimo jiné Josefovi sdělila, že je „Boží člověk“. Výjev s Marií, klečící u Josefa sedícího na posteli, ostatně v barvách zachytil Pattermannův přítel, vídeňský malíř Franz Rösler a léčitel si následně tento obraz zavěsil na čelní stěnu světnice. Svému vyvolení vyšší mocí se zcela podvolil a zamířil k jeho naplnění. Boží člověk si přestal stříhat vlasy i vousy a začal se oblékat do ženských šatů. Stal se z něj podivín a samotář. Jedinou společenskou událostí, které se napříště účastnil, byla pravidelná návštěva bohoslužeb v kostele v Polubném a Příchovicích.

Celé dny se jinak toulal po lesích a lukách, sbíral byliny a lovil zmije, které pak pro léčebné účely sušil rozvěšené kolem své chalupy. Své nestříhané vlasy splétal do copů, které mu prý splývaly až ke kolenům, pročež mu horalé začali říkat Zopfmann – copatý muž (v německém jizerskohorském nářečí Zoupmon). Jeho zjev budil velkou pozornost a to se přestalo líbit úředním místům. Pattermann dostal oficiální zákaz účastnit se veřejného společenského dění obce, aby nepohoršoval „slušné lidi“, což bohužel zahrnovalo i zákaz vstupu do kostela. Léčitel stál před zásadním rozhodnutím. Ostříhat se, oholit a svléknout ženské šaty, nebo se ještě více izolovat a zůstat svůj. Volil druhou možnost a do té doby pravidelné a pro něj velmi důležité návštěvy svatostánku nahradil každodenními ranními poutěmi z Tesařova k Hutterovu kříži pod Štěpánkou, kde se pak dlouze a vroucně modlil. Jedna tato cesta se mu málem stala osudnou. V ranním šeru si ho lesník spletl s pytlákem a po Copatém muži vystřelil. Naštěstí minul.

Že by byl Zoupmon pod ochranou vyšší moci, nebo možná sám disponoval nadpřirozenými schopnostmi? Vždyť prý dokázal podle svědků rozsvítit nad hlavami ministrantů nazelenalou záři, nebo dokonce pouze silou vůle rozeznít kostelní zvony. Ano, i to mají tito přírodní léčitelé společné. Vyprávěly se o nich legendy a pověsti, přímo související s jejich až nepochopitelnou schopností uzdravovat. S o co větší důvěrou jim pak lidé svěřovali péči o své zdraví, o to více je zároveň vylučovali ze své komunity. Výjimečnost a odlišnost vzbuzovala zároveň víru i strach.

Josef Pattermann své pacienty nikdy příliš tělesně nevyšetřoval. Dlouze si ale s nemocnými povídal a podrobně rozebíral příznaky jejich potíží. Pak z komory přinesl a naordinoval potřebné mastičky, bylinky a lektvary. Dovedl pomoci od fyzických neduhů i od bolesti duše. Během 43 let praktikování svého léčitelství pomohl bezpočtu lidí, přesto si chvíli poseděl ve vězení za šarlatánství. Za své služby odmítal brát peníze a skromné životní potřeby hradil z dobrovolných příspěvků. Ochotně ale zaplatil téměř za vše, co mu kdo do chalupy ke koupi přinesl. Ta se pak plnila cennými starožitnostmi i bezcennými cetkami a stávalo se z ní tak trochu skladiště. Všude různé krabice, lahvičky, na stěnách mnoho tikajících hodin, voskové figuríny svatých v životní velikosti, platné i neplatné mince a velké množství starých knih.

Za lednové noční bouře roku 1922 chalupa copatého doktora i se všemi jeho „poklady“ lehla popelem. To pro něj byla velká rána. Uchýlil se téměř k poustevnickému životu do vedlejšího stavení a ještě více se uzavřel světu. Žil už jen pro své bylinky, ale nepřestával pomáhat. Když v pokročilém věku zeslábl, byl nucen zanechat i svých každodenních cest k Hutterovu kříži.

Josef Pattermann zemřel osamocen ve věku 84 let 15. 12. 1936 v čp. 44 na nemocné srdce. Jeho pohřbu se prý zúčastnilo velké množství vděčných lidí a tak se alespoň na poslední cestě dočkal veřejného uznání. Pochován byl na hřbitově v Horním Polubném, kde je jeho hrob místními stále udržován. Leží zde léčitel, jednooký copatý podivín v ženských šatech, Boží člověk, který prý 50 let nenavštívil hostinec.

Hutterův kříž je tak trochu záhada. Na rozdíl od jiných jizerskohorských křížů a pomníčků se přesně neví, proč byl v lese pod Štěpánkou postaven. Měl jej snad dát vybudovat roku 1834 pasecký nadlesní Václav Hutter, když v místních lesích za sněhové bouře zabloudil a v nejvyšší nouzi Bohu slíbil, že pokud bude jeho život zachován, nechá zde při cestě vystavět poctivý kamenný kříž. Jiná pověst ale zmiňuje nějaký zlý čin, který měl Hutter spáchat, a kříž byl symbolem jeho pokání. Kamenný podstavec nese tesaný nápis „Poručím svého ducha do rukou svého Stvořitele.“

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Létající doktor z hor

Tags:

Artefakty vyhnání z Českého lesa

Leoš Drahota — Sat, 22 Feb 2014 16:23:43 +0000

Jsou u nás oblasti, kde nikdy nebylo úplně snadné žít a hospodařit. Hory a vrchoviny obklopující naše území nabízejí jen pomálu blahobytného pohodlí. Přesto se tu odpradávna usazovaly rodiny odvážných a houževnatých lidí, jimž byla tato krajina jediným a milovaným domovem. Přišel však čas, kdy museli své domy opustit a celé vesnice, v kterých žili oni, jejich rodiče i prarodiče byly zbourány nebo ponechány napospas živlům. Mnohé se obrátilo v prach, něco málo smutných trosek tu ještě zůstává. Moskyt se vypravil do příhraničních kopců západních Čech, aby okem nezaujatým, ale vnímavým pohlédl na to, co ze zaniklých vesnic Českého lesa zbylo, aby se pokusil spatřit alespoň záblesk té starosvětské idylky, čišící ze starých fotografií.

Krásný teplý a slunný den brzkého předjaří nás zastihl v kopcích Českého lesa na Domažlicku. Sníh je pryč, ale větve stromů se ještě nestihly zazelenat. Vzduch voní tlejícím listím a mokrou hlínou. Je vidět do daleka a je naštěstí dobře vidět i pod nohy. V lesíku u cesty ještě čerstvá tráva neprorazila ke světlu skrz slehlou zažloutlou vrstvu loňského porostu a díky tomu můžeme bezpečně procházet poměrně nebezpečným terénem. Lesík totiž ve skutečnosti bují na troskách bývalé vesnice, z jejíchž domů tu zbyly jen nízké zbytky zdí, četné kameny a cihly, dutiny, studny i propadlé klenby sklepů. Kdo obýval ty zbořené chalupy, kam odešli jejich majitelé a proč jsou dodnes tyto příhraniční kopce tak opuštěné?

Od 16. století se v oblasti Českého lesa začínají objevovat první sklárny, železárny či palírny potaše. Dřevo lesů je ve velkém stravováno také v milířích produkujících dřevěné uhlí, žádané je i příchozími řemeslníky. Brzy se objevují první velké plochy mýtin, luk a pastvin. Tam kde byl dříve neprostupný les se usazují první kolonizátoři, v sousedství skláren, na křižovatkách cest a u vodních toků vznikají malé osady i vesnice. Lidé přicházejí na perspektivní lokality, přilákáni majiteli panství i městem Domažlice, především z Horní Falce a Bavorska. Po bitvě na Bílé hoře přechází většina panství do majetku německé katolické šlechty a podíl německého obyvatelstva se dále navyšuje. Území příhraničních lesů, nově vzniklých osad i starších chodských vesnic, které od středověku spravoval královský purkrabí a město Domažlice, ukořisťuje rod Lamingerů a po něm pak alsaští Stadionové. V druhé polovině 19. století ukončuje výrobu většina skláren, mnoho obyvatel pohraničí si musí hledat nový způsob obživy. Zrušení hutí má ale pozitivní vliv na dlouho drancované lesy a regenerující se Český les objevují první turisté či lyžaři. Na počátku 20. století pak odcházejí čeští i němečtí muži společně do zákopů 1. světové války, aby se ti co přežijí, po jejím skončení opět společně podíleli na prvorepublikovém rozvoji příhraničního regionu.

S vypuknutím 2. světové války pak dlouhé období relativně poklidného života lidí nejen v Českém lese končí. Nejprve je po podepsání mnichovské dohody dočasně vysídleno české obyvatelstvo, po válce pak natrvalo německé. Spolu s finanční stráží se do opuštěných Sudet vrací část původních českých starousedlíků, ale přichází i mnoho nových „kolonizátorů“, kteří se zabydlují v opuštěných staveních po Němcích. Netuší, že většina z nich bude moci zůstat jen na chvilku. Po vítězném únoru jsou lidé prověřováni a politicky nespolehliví musí odejít. Ani to ale nestačí. Hranice má být neprodyšně uzavřena, a proto je od roku 1951 budováno dva kilometry široké zakázané hraniční pásmo. Na základě rozkazu z listopadu téhož roku je pak rozhodnuto o vysídlení vesnic nacházejících se v prostoru tohoto budoucího území nikoho, této nesmyslné železné opony, krajkované ostnatým drátem.

Nahlížíme do všech děr v zemi i v kamení a nacházíme různé předměty denní potřeby, sloužící kdysi lidem, kteří museli nedobrovolně opustit tyto pohraniční oblasti. Název vesnice Mýtnice (Mauthaus, 49°26'57.874"N, 12°42'25.143"E), jejímž smutným pozůstatkem nyní procházíme, byl odvozen od hraničního mýtního či celního domu, který zde fungoval až do roku 1764, kdy přilehlé falcké území definitivně připadlo k Čechám. Zřejmě od roku 1630 zde stávala sklárna, samotná ves je pak uváděna od roku 1680. V roce 1838 stálo v Mýtnici 27 usedlostí a žilo zde 225 německých obyvatel. Na počátku 20. století již měla Mýtnice 34 usedlostí, vlastní školu a dva hostince. Po roce 1951 se obec ocitla na území vysidlovaného hraničního pásma a roku 1956 byla srovnána se zemí.

Pátráme po hladině vody v hlubokých studnách, v helmě a s čelovkou prolézáme dutinou pod kořeny vyvráceného stromu do stále ještě neporušeného klenutého sklípku. Les pomalu pohlcuje poslední zbytky rozbořených lidských obydlí, ale tady, malý kousek pod povrchem tato bytelně vystavěná komora silám přírody stále statečně odolává. Kdo ví, jak dlouho ještě. Jako bychom zde ale cítili pozůstatky jakési energie z dob, kdy vesnice ještě žila. Pod námi v údolí se mezi mokřinami kroutí a svíjí Nemanický potok, od něj pak pozvolna stoupají zažloutlé stráně kopců, mezi kterými se ukrývá náš příští cíl. Opouštíme Mýtnici, abychom jí mohli porovnat s další zaniklou vsí.

Jen cedulka s nápisem Pila na soklu malého křížku nám odhaluje, kde se nacházíme. Kamenná torza zdí chalup, z uvolněných cihel zaklenutý překlad, který stále ještě z posledních sil uzavírá otvor po okenním rámu. Od blízkého potoka náhon a při něm bytelné zdi, co kdysi držely hřídel mlýnského kola. V hromadě kamení nacházíme vedle sebe prorezlý smaltovaný hrnek i jazykové napáječky pro dobytek. Postáváme či posedáváme na kraji lesa u pánve vypuštěného rybníčku a nasáváme umrtvující klid, který nás obklopuje. Ptáci se ještě nerozeřvali jarními zpěvy, příjemně hřeje sluníčko, v náhonu tiše bublá a zurčí voda. Vše svádí jen k tomu lehnout si na vyhřátý travnatý polštář, zavřít oči a nechat pracovat svou představivost. Jak by to tu dnes asi vypadalo, kdyby vesnice nezanikla? Mlýn už by asi neklapal a skláři do píšťal nefoukali. Stala by se Pila klasickou současnou vesnicí s několika málo poválečnými starousedlíky a množstvím náplavy ve vymazlených víkendových chalupách? Pravděpodobně ano. A ještě jinak. Jak by vypadala, kdyby tu zůstalo původní německé obyvatelstvo? To se představuje ještě obtížněji, neboť nemáme žádný existující mustr.

Pila (Seeg, 49°26'44.163"N, 12°41'20.294"E) byla založena pravděpodobně na začátku 17. století. Její poloha poblíž potoka jí předurčovala ke stavbě mlýnů a také pily, poháněné vodní silou. Voda byla z několika detenčních rybníčků přiváděna i ke stoupám na drcení surovin užívaných při výrobě skla ve zdejší sklárně, která až do počátku 18. století fungovala na úpatí Mlýnského vrchu. Roku 1839 stálo v Pile 26 domů, tři mlýny a bělírna příze. O sto let později (1930) napočítali ve vsi již 33 domů, v kterých žilo 230 obyvatel. Z toho bylo 228 Němců a dva cizinci! Pila neměla být po odsunu kupodivu zbourána plošně celá, tak jako ostatní vesnice patřící ke Grafenriedu. Některé domy měly být ušetřeny a dány do užívání Československým státním statkům. Chybějící kontrola, svévolné bourání, divoká „těžba“ stavebního materiálu či spekulativní manipulace s čísly popisnými však způsobily, že z Pily po demolici pobořených, vydrancovaných a opuštěných stavení v roce 1957 nezbylo nakonec nic.

Vesnice Mostek (Schwanenbrückl, 49°32'31.430"N, 12°40'9.970"E) získala své jméno po majiteli panství a také po nedalekém nevelkém, ale strategickém mostu přes říčku Radbuzu. Stávala při jedné z větví tzv. Ostrovské stezky, vedoucí z Mutětína přes Ostrov a Rybník na hraniční přechod ve Schwarzachu a dále pak do města Schönsee. Založena byla někdy po roce 1579 v blízkosti sklárny Valentýna Shürera, jemuž celé údolí Radbuzy mezi Rybníkem a Mostkem pronajali Švamberkové. Stalo se tak vlastně i díky soudnímu sporu, jenž vyvolali Chodové společně s Vidršpergáry, neboť jim vadilo, že Švamberečtí skláři bezohledně plundrují okolní lesy. Tvrdili také, že je sklářská huť ve skutečnosti chybně postavena na královském pozemku, který měli ve správě. Odhodlali se dokonce i k záškodnickým akcím, když Schürerovi dvakrát zničili náhon, přivádějící ke sklárně vodu z Radbuzy. Královská komise po ohledání sporné hranice navrhla postavit poblíž sklárny novou osadu, z které by mohli Chodové nejen opravovat důležitou silnici, ale také dohlížet na počínání Švamberků. Na konci 18. století žilo v Mostku v 25 usedlostech na 195 obyvatel, klapaly tu dva mlýny, řezala pila, stála tu i škola, panská myslivna, výrobna potaše, vinopalna a vrchnostenský dvůr se zámečkem. Roku 1930 Mostek obývalo 255 Němců a 5 Židů.

Parádní kamenný mostek u zaniklé vesnice Mostek prohlížíme ze všech stran. Jeho současná podoba pochází z roku 1809 a je skutečným pomníkem zašlých časů. Kdysi přes něj procházela významná stezka, dnes mocným obloukem překonává říčku, aby nesl cestu, co nikam nevede. My se po ní ale přeci jen vydáváme. Když po několika desítkách metrů skončí, ocitáme se na rozlehlých pastvinách, kde nás vítá jen vybělená kostra uhynulé krávy a jakási sci-fi budka na kuří nožce, o jejíž funkci nemáme ani páru. Stoupáme do svahu, táhneme po holém hřbetu a zleva nám pyšně kyne Velký Zvon. My děláme jako že nic, rozhlížíme se po jiných okolních kopcích a navigováni starým stromořadím sestupujeme do údolí. Je v tom jakási dávná volnost putování napříč krajinou bez cest, lidí a domů, bez plotů a hranic, je v tom i radost z blížícího se jara. Pod pastvinami nacházíme jediný stojící dům celého našeho hledání zaniklého pohraničí. Stavení č.p. 8 bývalé Liščí Hory s přilehlým rybníčkem kdysi obývala rodina Dietzova, dnes slouží jako úkryt pro dobytek. Přízemí je plné sešlapané mrvy, sklepy jsou zpevněny novými zdmi, aby se skot z přízemí nepropadl. Tady už tušení přítomnosti energie starých časů chybí.

Liščí Hora (Fuchsberg, 49°33'11.050"N, 12°41'15.112"E) původně náležela pod správu hradu Přimda a prvně je uváděna roku 1591 právě v souvislosti s dělením majetku tohoto královského hradu. Při tomto porcování přimdského panství připadla Liščí Hora ke statku Újezd Sv. Kříže, jehož majetek pak byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován. Ves prý následně docela dobře prosperovala a vrchnost si pochvalovala, že poddaní z Liščí Hory platí velké finanční i naturální nájmy. Roku 1839 je ve vesnici uváděno 12 domů, v kterých žije 116 obyvatel. O sto let později (1930) obývá Liščí horu 99 lidí hlásících se k německé národnosti a jeden člověk, který se přihlásil k národnosti československé. Vesnice stojící na úbočí svahu stejnojmenného kopce bývala členěna do pěti částí, odpovídajících pěti bývalým sedláckým dvorům, kolem nichž postupně vyrostla další zástavba. Poslední obyvatelé Liščí Hory opustili své domovy až v 60. letech 20. století.

Stojíme kousek od samotné státní hranice, která kdysi byla linií rozdělující svět. Dnes již nic kromě několika hraničních kamenů na její existenci neupozorňuje, přilehlý nevelký les ale skrývá smutnou připomínku časů, kdy zde vznikalo území nikoho. Přicházíme ke hřbitovu s klenutým zděným portálem z roku 1802, a jakoby se vytrácejícími hroby. Náhrobky jsou povalené či omlácené, mnoho křížů chybí, některé se naklánějí, jiné leží polámané na zemi. Zeď, která hřbitov obepíná je místy pobořená, a přesto se zdá být hřbitov nečekaně čistý, uklizený, vstupní brána je dokonce nově opravena. Zpozorujeme muže, jak pečlivě vláčí lesní hrabanku mezi hroby, vykopává plevel a utírá bílé ptačí cákance na náhrobních kamenech. Na pozdrav nám tiše odpovídá německy, aniž by zvedl hlavu od práce.

Jsme ve vesnici, která je jakýmsi symbolem této části zaniklého pohraničí. Lučina (Grafenried, 49°26'0.079"N, 12°40'50.064"E), ležící až do počátku 18. století na území Bavorska respektive Horní Falce, byla k českému království spolu s Angerem, Seegem a Haselbergem připojena až mezi lety 1707 a 1708. Jde však o vesnici, která se od ostatních v této oblasti zásadně liší svým původem i stářím. První zmínky o Grafenriedu totiž pochází již z 12. století a jak se dá u tak staré vesnice předpokládat, má Lučina docela bohatou a pohnutou historii. Již ve století třináctém, tedy v roce 1266 byla zničena českým vojskem Přemysla Otakara II. při česko-bavorských pohraničních válkách a dlouho se z této pohromy vzpamatovávala. Roku 1541 získal od falckého kurfiřta Fridricha II. grafenriedskou sklárnu a strážní dům do dědičného vlastnictví Jörg Thumb z Schönlindu. V roce 1580 pak kupuje Lučinu Jiří Pelkhofer von Mosweng, který Grafenriedský statek značně povznesl a rozšířil o výše jmenované, nově založené vesnice.

Syn Jiřího Pelkhofera, Wolf Eytl Pelkhofer, musel jako kalvinista po Bílé hoře Grafenried opustit, aby se zpět vrátil společně se švédskou armádou až v roce 1634. Návrat to však byl neveselý. Lučinu našel zpustlou, příbuzné hledal marně. Vlastní děti ještě před jeho příchodem zemřely na mor a on sám o rok později umírá na mozkovou mrtvici. Dalším majitelem Grafenriedu se stal sklářský mistr Jiří Gerl, kterému vesnici odprodala Pelkhoferova vdova, a kterému ji jako katolíkovi krátce na to pro změnu zpustošili Švédové. Lučina se však i z téhle rány dokázala vzpamatovat a Gerlové, stejně jako potom jejich následovníci Wernerové, mohli pokračovat ve sklářské tradici.

Po definitivním vyhasnutí pecí v 19. století se obyvatelé Lučiny živili především chovem dobytka a tkalcovstvím. Roku 1930 obývalo 41 usedlostí Grafenriedu 231 Němců, 14 Čechoslováků a dva cizinci.

Počátek konce nejen Lučiny nenápadně započal, aniž by to tehdy někdo tušil, vlastně již se vzestupem nacismu v Německu a následným obsazením Sudet. Soužití lidí bylo nenapravitelně narušeno, Češi museli odejít. S koncem 2. světové války, odsunem německého obyvatelstva a uchvácením moci komunisty (také díky nacismu, okolnostem rozpoutání a průběhu války) pak nastala první fáze fyzické zkázy Grafenriedu. Mnoho domů bylo určeno ke zbourání nebo prodáno na stavební materiál. Nikým nekontrolována proběhla neřízená divoká bouračka většiny stavení. Na podzim roku 1955 pak přišla druhá fáze likvidace vesnice ocitnuvší se v prostoru hraničního pásma, kdy se nařízené demolice ujal podnik Zemstav. Zkáze uniklo pouze několik málo objektů převedených na armádu, hřbitov a pro svou historickou hodnotu i kostel. Ten však později pohraničníci svévolně odstřelili a poslední ránu zasadili i několika málo zbývajícím objektům. Pak Lučinu opustila i pohraniční stráž a Grafenried tím po nějakých více než sedmi stech letech své existence definitivně zmizel z mapy světa. Co se od dávného středověku nepodařilo několika armádám, to dokázala politika jedné strany.

Jako prsty tonoucího ční k obloze pahýly kamenných zdí bývalého hostince Wierl, nejzachovalejšího torza Lučiny. V jejich blízkosti objevujeme pěkný klenutý sklep o dvou komorách, v kterém se stále ještě drží přemrzlá vrstva navátého sněhu. Z kostela naopak nezbylo nic. Nic než jakási vyvýšenina skrývající hromadu kamení z pobořených zdí. Kostel sv. Jiří stával u návsi. Jak staré fotografie ukazují, byla to pěkná, velká náves s výstavními domy a sochou svatého Jana Nepomuckého na vysokém kamenném podstavci, střežená statnými lípami. Stojí tu dodnes. Podstavec i lípy. Socha už ne! Lípy jsou snad o něco vzrostlejší a zanedbanější než tenkrát, ale jsou tu stále. Obklopeny lesem náletových dřevin, který to tu ovládl po lidech, pamatují zašlý věk, o němž máme trochu zkreslenou představu, že všechno bylo, jak má být. Nebylo. Nikdy není, ale z dnešního pohledu to tak možná vypadá.

Historické fotografie některých zmiňovaných vesnic i jiných míst Domažlicka a Českého lesa naleznete v http://www.retrofoto.net/domazlicko

Hledáme tu, a stále ještě v těch kamenných troskách kupodivu nacházíme stopy jakési idylické romantiky, sálající ze starých zažloutlých fotografií. Litujeme, že to všechno bylo zničeno a často si neuvědomujeme, že pokud by zničeno nebylo, stála by tady pravděpodobně zcela obyčejná současná vesnice, kterou by asi nebylo proč navštívit. Na jednu stranu želíme ztraceného „skanzenu“, na stranu druhou jen díky té zkáze a opuštěnosti, můžeme sladkobolně vychutnávat tak trochu falešný pocit melancholie v kulisách rozvalin bývalých obydlí. Přišli jsme tu o kulturní krajinu, jak se dnes říká, a získali les s legendou (to se dnes také říká).

A pak jsou tu lidé. I když nešlo přímo o vyhnání z ráje, ale „jen“ z Českého lesa, Němci i Češi museli odejít ze svých domovů. To je skutečné neštěstí. Někdo si to zasloužil, jiný ani náhodou. Stala se křivda a stala se na obou stranách. Taková už je historie. Ta je všechno možné, jenom ne spravedlivá. Někdy snad ani nejde ve víru vřících dějin odhalovat a soudit vinu či nevinu. Muž udržující hřbitov v Lučině překračuje dnes již neviditelné hranice, aby vzpomněl na mrtvé předky. Je třeba vzpomenou i na všechny, kteří tu nemohli spočinout, na ty co museli odejít, ať už na tu či na onu stranu odcizeného pruhu země, i když neměli s politikou ani nenávistí k jinak mluvícímu sousedovi nic společného. Vzpomenout na nevinné, které jak už to tak bývá, semlela hra mocných. A právě k tomu je tady v lesích Českého lesa, mezi rozpadlými zdmi či u křížků na rozcestích ideální místo. I proto stojí zato se sem vypravit a mezi zbývajícími artefakty vyhnání hledat pochopení toho, jak tento kraj ke své opuštěnosti přišel.

Inspirováno výpravou Moskyta do Českého lesa na jaře roku 2009.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Pobývají v Pivoňském klášteře duchové?

Tags:

Nejstrašidelnější místo

Leoš Drahota — Thu, 14 Nov 2013 11:46:55 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení…. A tentokrát to bude opravdu velmi smutné povídání, zvažte proto prosím, chcete-li ve čtení tohoto článku vůbec pokračovat.

Občas se ptáte, které místo je podle nás nejtajemnější či nestrašidelnější, nebo kde jsme se opravdu setkali s něčím nevysvětlitelným. A tak jsem o tom trochu přemýšlel. Je mnoho míst v naší zemi, která mají své tajemství či nějakou tu strašidelnou pověst. Je u nás pár míst, na kterých vás opravdu zamrazí a po zádech přeběhne takové to zvláštní zašimrání, až vám z toho oko zaslzí. Je však podle mě u nás jen jedno jediné místo, které je víc než strašidelné, je opravdu v pravém smyslu slova děsivé a s ostatními nesrovnatelné. Místo, ke kterému se nevztahuje žádná tajuplná pověst, žádná duchařská historka a dokonce tu nepocítíte ani špetku takového toho romantického strachu z neznáma. Je to prostor čiré beznaděje a utrpení, kde na vás nemilosrdně padne skutečná tíseň a neproniknutelná temnota, jako by na vás hodili těžkou, dusivou, černou deku, jako by jste pocítili dotek samotného pekla.

Toto místo se nachází v přízemí oddělení II/A bývalé vyšetřovací věznice německého soudu v pražské Pankrácké věznici a nazývá se, jak již sami jistě tušíte, sekyrárna. Je to místo, spíše ale několik málo místností, kde bylo za druhé světové války prokazatelně popraveno přes tisíc lidí. A to je velmi strašidelná skutečnost. K uvědomění si celé té děsivosti pak stačí jen náznak poznání hrůzy, kterou si tu lidé před smrtí prošli.

Pobyl jsem zde sotva hodinu, ale celou tu dobu jsem si připadal jakoby svázaný a ochromený, zavalený obrovskou tíhou vědomí toho, co se zde v letech 1943 až 1945 odehrávalo. Jen s velkým sebezapřením jsem se dotkl šedesátikilového nože smrtící sekery, či původních zčernalých oprátek, snad abych se tím přímým kontaktem, fyzickým napojením přiblížil pochopení nepochopitelného. Dotčen, ale zdaleka ne uspokojen pochopením, dozvěděl jsem se následně některá další strohá fakta, která mě však od chápání spíše dále vzdalovala.

Zpravidla v 8:30 ráno přijížděl do věznice, ve dnech určených pro výkon exekucí, německý státní návladní, aby tu nelidský teror na nevinných obětech organizoval. Zprvu nadiktoval vrchnímu dozorci Karlu Sauerovi jména vězněných, kteří měli být daný den popraveni, a ten se pak postaral o jejich předvedení. Vzápětí si naprostá většina těchto nešťastníků vyslechla z úst návladního větu: Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině. Následně byl odsouzený odveden do jedné z přilehlých cel smrti, kde ještě mohl svým blízkým napsat poslední dopis a přichystat se na vlastní konec. A muselo to být velmi obtížné loučení se životem. Zvlášť když k tomu těm, co nebyli první na řadě, v zhruba tříminutových intervalech odbíjelo za zdí hrozivé dunění padající gilotiny.

Vězni, na které pak přišla řada, byli z cel odvedeni na vlastní popraviště, postupně do tří místností, tří bran, kterými měli projít na své poslední cestě. Díky tomu, že se interiér těchto prostor od těch dob nezměnil, můžeme zde spatřit to co oni, můžeme si představit, co je tu čekalo.

V místnosti první, tak jako kdysi vězni stanete před dlouhým stolem, za kterým čeká pět prostých, dnes již naštěstí neobsazených, dřevěných židlí. Tady odsouzení předstupovali před komisi složenou ze státního návladního německého soudu, velitele pankrácké věznice, funkcionáře NSDAP, lékaře a zapisovatele. Státním návladním byla provedena osobní identifikace, přečetlo se jméno odsouzeného a ten ho potvrdil svým „ano“. Poté bylo předvedenému oznámeno, že na něm nyní bude vykonána poprava. To byla poslední formalita, poslední vyřčená slova a snad i poslední příležitost cítit se sám sebou, cítit se člověkem. Pak již si pro vězně přišel pankrácký kat - bývalý pomocný skladník z Mnichova Alois Weiss, spolu se svými pomocníky a odvedl si ho do sousední sekyrárny.

Tato bíle vykachlíkovaná místnost je pak samotným chrámem smrti. Strašná svým vybavením, omračující svou funkční jednoduchostí. Nad jejím vchodem by myslím měla stát slova zdobící Dantovu pekelnou bránu „Lasciate ogni speranza“, aneb Zanechte vší naděje. Dvě jednoduchá, barvou zatřená okna opatřená mříží, studená, černošedě granulovaná podlaha, uprostřed které trůní děsivý stroj na zabíjení – podle říšského vzoru sestrojená gilotina. Důmyslná, bytelná a stabilní. Dřevěná široká lavice k poslednímu ulehnutí, rám nesoucí šikmé ostří nad kulatým otvorem pro krk. Za nožem gilotiny plechový koš na zachycení useknutých hlav s hákem na jejich vytažení, pod ním v podlaze kanálek pro odvod nesmyslně prolité lidské krve. Uvědomuji si, stále silněji svírán tísnivou realitou, k čemu sloužila ke kohoutku ve zdi připojená černá gumová hadice i bílé porcelánové umyvadlo se dvěmi oddělenými bateriemi.

Jako by toho nebylo dost, visí na železné traverze pod stropem v druhé části sekyrárny, původně oddělené od gilotiny těžkým černým závěsem, na posuvných hácích osm oprátek. Po dvou dřevěných schůdcích k smyčkám na věčnost stoupali především židé a na onen svět je ve dnech, kdy se nestínalo, místo Weisse posílali příslušníci SS. Kolik lidí tu ale zemřelo, se již zjistit nepodařilo.

Ke gilotině přicházeli muži i ženy již jen ve spodním prádle, s odhaleným krkem a vědomím, že konec je velmi blízko. Jejich oči uviděly tvář smrti, před kterou již nebylo úniku. Spatřili stroj na zabíjení i vedle něj položenou truhlu, určenou pro jejich vlastní mrtvé tělo. Pak položeni katovými pacholky na lavici, opřeli čelo o kožený popruh nad plechovým košem a čekali ve chvíli hrůzného naplnění osudu na zvuk padajícího nože.

Co těsně před smrtí, těsně před tím, než nůž sekl, prožívaly ty stovky popravených? Někdo byl již možná duchem nepřítomný, v transu, či odevzdaný svému údělu. Jiným celé tělo ovládl šílený strach, či směs vzdoru a obrovské marné touhy po životě. Byly to okamžiky extrémního vzepětí emocí, ale i duševní a tělesné aktivity. Mozek a srdce pracují na hranici kolapsu, tělo zaplavuje adrenalin. Mysl i duše se toulá v neznámých končinách, nebo se vzpíná k nejbližším. A poté náhle jediným řezem vše končí!? Veškerá ta vřící energie, city, schopnosti, myšlenky, životní zkušenosti a vzpomínky s pádem kusu oceli beze stopy mizí? Jak zoufalé, pokud tomu tak skutečně je.

Jisté se zdá být to, že sekyrárnu opouští vždy již jen bezduchá mrtvá těla a ani ty dál na pankráckém popravišti nečeká nic, co by se dalo označit za důstojné zacházení.

Bezhlavá a nahá byla v místnosti třetí, zvané rakvárna, položena otevřeným krkem do středu svažující se podlahy, aby z nich odtekla zbývající krev do dalšího odpadního kanálku. Tady již smrt uspokojena, tiše panovala ve svém ponurém království. Tady to končilo, tady ti co vstoupili do sekyrárny již neexistovali. Lidé zmizeli, zbyly jen jejich života zbavené tělesné schránky.

Mými společníky v této poslední ze tří místností, poslední ze tří bran vedoucích na věčnost, jsou lítost a smutek. Vyskládané u zdi tu stále ještě leží hrubě ohoblované dřevěné bedny vystlané pilinami, v nichž byli mrtví odváženi ke kremaci do Strašnického krematoria. Jejich popel byl pak vysypán do společných hlubokých jam tamtéž a prázdné bedny se ze Strašnic vracely na Pankrác k novému použití, k dalšímu transportu nekončícího přísunu popravených.

Naposledy gilotina zaúřadovala ještě 26. dubna 1945, kdy tu podle Weissových pečlivých záznamů vyhaslo pět životů. V noci z 30. dubna na 1. května byla na rozkaz vládního rady Sauerbrucha gilotina vězeňskými dozorci rozebrána a její část tajně vhozena z Karlova mostu do Vltavy. V průběhu Pražského povstání přešla po útěku nacistů Pankrácká věznice do české správy, při čemž bylo objeveno i samotné popraviště. V celách smrti čekalo na vykonání rozsudku stále ještě 55 vězňů, okolo sekyrárny byly odhaleny nastražené nálože ekrazitu, které již Němci nestačili odpálit. V místnosti, kde stávala gilotina se kromě vybavení, které je tu dodnes, našla i dřevěná nosítka, zakrvácené hadry, dezinfekční prostředky, nástroje na seřizování smrtícího mechanismu a několik lahví od alkoholu. Z Vltavy byla nakonec vylovena i samotná gilotina, znovu sestavena a vrácena na své místo do sekyrárny, aby tu připomínala, kam až může dospět ustupování zlu.

Tak tohle je místo, které mě nejvíce vyděsilo. Tady jsem pocítil skutečnou hrůzu, absenci jakékoliv úcty k člověku, beznaděj a krutost nesmyslného vraždění. Děly se tu vpravdě nevysvětlitelné věci, i když v poněkud jiném smyslu slova. Dnes tu nestraší, ani se tu neděje nic podivného. Je tu ale tak smutno, mrtvo a bezútěšně, jak jen může v chrámu smrti být a připadá mi, že ať již se s tímto prostorem v budoucnu stane cokoliv, bude tomu tak už navěky.

Fotografie pocházejí z Památníku Pankrác, kde jsem je mohl pořídit díky Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR a ochotě PhDr. Aleše Kýra.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Naše šibenice 16 - Novodobé věšení

Tags:

Všichni v domě spí, jenom jeden ne

Karel Petráš — Wed, 08 May 2013 09:16:47 +0000

Je tomu již mnoho let, kdy jsem toto hrůzostrašné vyprávění na vlastní uši vyslechl. Vypravěčkou byla babička, vysokým stářím shrbená a poloslepá, od těžké celoživotní práce pokroucená. Při přástkách v horských chalupách nesměla nikdy chybět. Byla vynikající vypravěčka, i když se tomu nikdy neučila. Vyprávěla, co sama zažila a nebo to, co se vyprávělo z pokolení na pokolení od své báby, z doby, kdy se ještě svítilo lojovkami nebo petrolejkou a kdy nejoblíbenější předčítanou četbou byly svaté knihy a bible, později i kalendáře, vydávané panem Steinbrenerem ve Vimperku.

Při úpatí Volské hory stávala vesnice asi o osmdesáti chalupách, zvaná Huťský Dvůr – Hüttenhof. Obyvatelé byli pouze šumavští Němci. Na příjezdové cestě do vesnice stávala velká zájezdní hospoda, která sloužila jako dočasné přístřeší pro projíždějící vozky z blízkého Rakouska či Bavorska.

Jednoho podzimního večera, kdy jsem se hřál za kachlovými kamny v huťské chalupě a usrkával z hrnečku bryndičku z cikorie, začala babička sousedům na přástce opět vyprávět:

Mrzlo, jen praštělo. Venku se stále sypal nový a nový sníh. Cesty byly zaváté. Soumrak se dral přes zápraží chalup již v odpoledních hodinách. Po večerní modlitbě odchází čeleď, děti i hospodyně na kutě. Jen hospodář ještě obchází stavení, zavírá vrata na závoru a pouští na dvůr psa. Celá usedlost je ponořena do tmy. Jediným zvukem je hvizd meluzíny a bušení sněhu na okenní tabulky.

Asi kolem jedenácté hodiny se rozštěkat pes a někdo začal bouchat na vrata. Rozespalý hospodář rychle obléká to nejnutnější na sebe a v mrazivé fujavici s rozžatou lucernou v ruce běží přes dvůr se podívat, koho to k nim v tom nečase čerti nesou. Otevřel vrata a v údivu hledí. Světlo lucerny dopadá na tvář stařeny, zahalené do zasněženého vlňáku, s nůší na zádech. Údiv trvá jen několik málo vteřin a nastupuje podezíravost a nedůvěra. Zatím promodralé rty stařeny skoro šeptem žádají hospodáře o poskytnutí útulku v této bouřlivé noci, než přejde sněhové běsnění. Podezíravý šumavák váhá. Tvář, kterou mihotavé světlo lucerny odhaluje, nezná a nikdy v kraji neviděl. Ještě mezi vraty se jí vyptává, jak se jmenuje, odkud je, kde byla a koho navštívila.

Uspokojivé odpovědi postavy zahalené do vlněného šálu jej částečně uklidnily, i když nepřetržité vrčení psa, i přes okřikování vyjadřovalo nelibost nad tímto večerním hostem. Stařena ještě popsala cestu, při které ji přepadla sněhová vánice, ve které zabloudila a která ji dovedla až k tomuto stavení. To hospodáře přesvědčilo a odstranilo i poslední nedůvěru. Odvedl ji do hostinského pokojíka, kde se již delší čas netopilo. „Pán Bůh vám za tuto laskavost jen samé dobro přidělí" byla poslední slova stařenky, kdy hospodář také odcházel na své kutě do hřejivé náruče peřové duchny.

Ulehl, ale spánek ne a ne přicházet. Podivný noční pocestný mu nešel z myslí. Stále se převaloval v posteli z boku na bok, ale spánek nikde. Nakonec vstal a šel se podívat, zda i pocestný spí. Klíčovou dírkou vidí svíčkou osvícený stůl a u něj sedící postavu nepodobnou stařeně. Jeho vnitřní neklid a podezření se nemýlilo. U stolu nesedí stařena, ale chlap a v ruce drží useknutou dětskou ručičku. Hrůzný pohled hospodáře tak ohromil, že nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Jako chlap srostlý se šumavskou drsnou přírodou, byl na leccos zvyklý. Chvilku ohromení vystřídalo rázné rozhodnutí. Okamžitě běžel vzbudit čeleď a manželku. Ovšem marně. Všichni spali tvrdým spánkem jako by byli zhypnotizováni.

Běžel znovu ke dveřím hostinského pokoje a klíčovou dírkou pozoroval chlapskou postavu u stolu. A co nevidí! Chlap drží onu ručičku v ruce a ukazuje na jednotlivé prstíčky a přitom opakuje: "Všichni v domě spí, jenom jeden ne." V zoufalství a strachu hospodář opět běží vzbudit čeleď a hospodyni, ale opět marně. Zoufalý z této situace opět běží na místo své pozorovatelny. Ani si neuvědomuje, jak pokročila noční hodina ke dvanácté, když najednou uslyšel, jak se před usedlostí ozvalo krátké zahvízdnutí. Neznámý muž okamžitě vyndal z nůše bambitku, položil ji na stůl a běžel otevřít okno. V okamžiku, kdy muž byl vykloněn z okna a domlouval se s někým venku, hospodář neváhá, vyráží dveře do pokoje. Skokem ke stolu se zmocňuje bambitky a dalším skokem k oknu předkloněného muže vyhazuje z okna. Několika výstřely do tmy ukončuje tuto noční pozoruhodnou a děsivou událost.

Zbytek noci již probděl v očekávání něčeho nepříjemného. Ráno s rozbřeskem svítání probouzí se manželka i čeleď jako omámení po nedobrém spánku. Hospodář jim vypráví o událostech probdělé noci. Teprve návštěva hostinského pokoje, otrávený pes na dvoře hospodářství a množství krvavých stop pod okny, kde celá událost měla svou dohru, noční hypnotizované spáče přesvědčila. Zkrvavené stopy pak pokračovaly k lesu směrem k státní hranici.

Po vyslechnutí této příhody, ale i mnoha dalších, jsem se při zpáteční cestě na Jelení Vrchy hrozně bál. Ale to by bylo na další vyprávění z báječného kraje pod Plechým. Tak snad někdy jindy.

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

osudy lidí

pověsti legendy

Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Vlastimil Hrabal — Sat, 13 Apr 2013 08:54:01 +0000

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.

Nezačínal jsem moc dobře. Ráno před cestou jsem si uvařil čaj, ale místo cukru jsem jej omylem osolil. Občanský průkaz spolu s léky jsem zapomněl doma. Už tento neblahý počátek nevěstil nic dobrého. Během mého putování mne neustále zlobil a stávkoval foťák.

Z Bojkovic mne vedl lesní chodníček po nízkém hřebeni jen s občasným výhledem zejména na Velkou Javorinu, nejvyšší horu, už na hranicích s našimi bratry. Z celkem fádní cesty jsem rád odbočil na zříceninu hradu Zuvačova, kde z torza hradní věže vyrůstá nádherný starý javor a pohled na něj je impozantní. Tam, odpočívaje v jeho stínu, jsem posvačil Katčin kuřecí řízeček, s láskou usmažený mi na cestu. To bylo první vskutku příjemné místo na mé pouti za čarodějnicemi.

Odpoledne jsem se doplahočil na svou chatu na Mikulčině vrchu. Zcela ubitej vedrem, žízní a zejména těžkým batohem. Nemohl jsem si dovolit velké utrácení za jídlo a tak jsem si proviant tahal na hřbetě. Už teď jsem se těšil, jak mne večer postaví na nohy chutná Alpenstockova pochoutka ze sýru, slaniny, osmažené cibulky a dalších ingrediencí, tak jak mne to Pepa naučil.

Naštěstí na chatě byl otevřený bufet, kde ve mně pivo jen zasyčelo a krajíc chleba se sádlem a cibulí také nebyl špatný. Odtud jsem pak v dalších dnech podnikal výpravy do kraje pod Velkým Lopeníkem.

Nadřel jsem se při toulkách fest. Věčně vedro, žízeň, nohy plné bolavých puchýřů a prudké svahy kopců ve mne vzbuzovaly čím dál větší odpor. Trombózní nohy bez léků dostávaly zabrat. A ještě k tomu tolik aut, co se tam prohání odnikud nikam. Kdo by se v dnešní době, proboha, ještě škrábal pěšky na Velký Lopeník!

Opravdu, moc pěšáků jsem tam nepotkal a to jsem poctivě odšlapal v kopčiskách na 80 km za 5 dnů. Nelituju té byť mnohdy otrocké námahy. Lituji těch ubožáků v plechovkách, kteří se mne ptali, zda je možné vozem vyjet až na vrchol Velkého Lopeníku. Já se na něj vyškrábal po svých a jedině tak si člověk může vážit sám sebe jako skalního turisty.

Jednou jsem však tu svou pěšáckou zapřisáhlost přece jen hříšně porušil. To když mne svezl řidič z Olomouce se svým synem, po prašných cestách necestách, spojujících tu a tam rozptýlené domky po hřebeni podél hranic, přes vrcholové louky a pastviny hlava nehlava.

Svištěli jsme si to od jednoho hraničního kamene k druhému s výhledy na Vršatecké bradla a dolů do údolí Váhu k Trenčínu. Jeho děda tu prý někde žil a on chtěl místa svých předků ukázat svému synovi.

Pak, až to dál už opravdu nešlo, jednalo se o vrchol zvaný Machnač s vynikajícím rozhledem, se s námi otočil a zavezl mne až k mé chatě, za což mu patří velký dík. Byl jsem rád, že při tom žvanění v poskakujícím voze při jízdě po kravích cestách jsem si nepřekousl jazyk.

První stopu po čarodějnicích zdejšího kraje jsem nalezl v pěkný horský chatě Jana, kam jsem si odskočil na pivko. Zdejší číšník mne nakrmil (zdarma) koláčky a posadil ke starodávnému stolu vedle té nejslavnější bohyně Irmy. Ta zemřela před pár lety, ale její figurína je prý její věrnou kopií. Když si mne vrchní aranžoval pro focení, nabádal mne, abych se o Irmu moc neopíral, aby mi její těžká dřevěná hlava nespadla pod stůl. Tělíčko bylo chatrný.

V Kopanicích Lopeníku mne zase babička pozvala do své chaloupky se slaměnou střechou a tam mi uvařila dobrou kávu. Pohostila mne skvělou místní slivovicí a předvedla mi, jak se u nich tento lektvar pije. No, na ex a smíchaný s medem! Proto i v osmdesáti vyběhla prudký svah louky, že jsem jí sotva stačil, když mne doprovázela kus cesty dál ke svaté studánce.

Nad Vyškovcem u Vlčích pramenů jsem objevil novou kapličku, která když jsem se k ní přiblížil, sama se uvnitř rozehrála křesťanskou melodií.

Spustit se v poledne do hlubokého dolu Vyškovce k hranicím Lopenických Bošaček, se v tom neobvyklém jarním vedru rovnalo takřka sebevraždě. Radili mi, že můžu přejít hranici a na slovenské straně že čepují v krčmě Smednýho mnicha. Ale jen za eura! A ty jsem neměl.

Ještě, že jsem pozdravil místního domorodce a ten mi nabídl své lahvové pivo anebo vodu ze studánky. Zvolil jsem moudře to druhé. Vyprovodil mne kus cesty nahoru na hřeben a ukázal ochotně cestu ke spásné chatě Jana. Kde jsem se teprve svlažil jedním točeným.

Při pátrání po bohyních zdejších kopanic jsem prokřižoval i proslulou Žítkovou, kde dříve bylo nejvyšší nahuštění čarodějnic na čtvereční kilometr. Všude mne zde proháněli bedlivě hlídající psiska.

Přes Pitínské paseky, jako jedny z nejodlehlejších samot v Žítkové, jsem došel ke staré škole a pátral po stopách Gábiny a Málinky, které zde před válkou prožívaly svá dětská dobrodružství v Čarovné zemi. Pro neznalé jde o kdysi oblíbenou četbu. Tam mi poradili, kde ještě dodnes stojí domek po té poslední a nejslavnější bohyni Irmě, se kterou jsem se fotil na chatě Jana.

Stojí tam o samotě opuštěná a pomalu se rozpadávající starobylá chaloupka, ve které slavná vědma Irma před léty zemřela, jako takřka stoletá žena. Místní z bázně k domku nechodí, vyhýbají se mu obloukem.

Chytil jsem za kliku nizoučkých dveří. Zamčeno nebylo. Za dveřmi šero, ticho, z matných okének proudilo jen nemnoho denního světla do jediný místnosti domku. Prasklý strop a provalená jedna zeď z vepřovic svědčila o blížícím se konci této chaloupky.

Tady se před 20 léty zastavil čas. A vše tu zůstalo tak, jak to Irma opustila. Její prohnilé úmrtní lůžko v rohu za stolem, kde ještě stál ruční mlýnek, se zbytky zrnek poslední kávy jejího života. Červotočem prožraná skříň plná plesnivého šatstva ještě rozvěšeného po ramínkách a dodnes srovnaného prádla, příšerně zaprášeného. Tuny prachu všude kolem. V kredenci svatý obrázek z prvního přijímání. Další balík korespondence ještě čitelné, když jsem odfoukl vrstvu prachu.

Za maličkými okénky s kupodivu ještě nerozbitým zašlým sklem uschlé květy, které, když jsem se jich dotkl, rozpadly se v prach. Vše tu zůstalo od její smrti netknuté a působilo to až příšerně mrtvolně.

Skleněné zašlé oko na kredenci jsem si dovolil vzít na památku. Na druhý den jsem ho ale ztratil na své chatě a jsem rád, že jsem se ho zbavil. Bylo šíleně zamaštěné, zaprášené, zhnusilo se mi a začal jsem se ho štítit. K čemu sloužilo, netuším.

Na lůžku, kde zemřela poslední slavná čarodějnice, byl položen její čagan, pěkně upravený z javorové větve. Přírodně prohnutá léty užívání ohmataná rukojeť. Na opačném konci patrně z hřebíku vbitý hrot, aby hůl neklouzala na zledovatělé cestě.

Artefakt nad jiné cenný! Zaprášený čagan jsem omyl v potoku a vzal si jej sebou. Na památku. Na mé chatě majitelé obdivovali, jakou vzácnou relikvii jsem si našel v jejich kraji, ale štěstí mi čagan čarodějnice nepřinesl.

Poslední den jsem balil. Čagan opřený o lůžko v mém pokoji. Vedle něho batoh a na něm odložená má peněženka. Chystal jsem se k odchodu dolů k silnici k motorestu, odkud mi jel spoj na vlak do Uherského Brodu.

Přeplněný batoh se náhle zvrátil do boku na čagan, ten se vymrštil, drnknul do peněženky a ta zapadla za skříň. Hodinu jsem ji hledal….

Plnej krvavých puchýřů jsem se dokulhal do civilizace k motorestu s autobusovou zastávkou. Posvátnou javorovou hůl čarodějnice Irmy jsem bedlivě odložil za lavičku, když jsem si objednával točenou kofču. Za chvíli mi jel bus.

... Zůstala ve svém kraji… A je to tak dobře …

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Tags:

Vědmy z Kopanic

Leoš Drahota — Mon, 24 Sep 2012 21:22:24 +0000

Ještě zcela nedávno, v odlehlém koutu Moravského Slovácka zvaném Kopanice, žily ženy prý disponující dovednostmi dávných čarodějnic. Údajně dokázaly člověka zbavit nemocí i soužení, pomoci k lásce i majetku a také předpovědět co koho čeká. Jejich vyhlášené schopnosti vyhledávali lidé z Moravy, Čech, Slovenska, Polska i dalších zemí. V každé době, za každého režimu však měly i svého zapřísáhlého nepřítele. Žítkovské bohyně, jak se jim říkalo, před pár lety navždy odešly z tohoto světa, když zemřela poslední z nich. Spolu s ní se zřejmě do zapomnění definitivně propadlo i tajemství jejich magie.

Krevní kniha městečka Bojkovic z let 1630 - 1721 uvádí, že Kateřina Shánělka z Luhačovic byla v roce 1630 bojkovickým městským soudem poslána na smrt za čarodějnictví, neboť:

1. Lejny krav lidských své krávy kouřila, protože jim překáženo bylo.
2. Střechu kovářovu proto trhala, aby tím dochem své krávy kouřila, protože jim překáženo bylo. K čemuž že jí radila Kuna Shánělová, sestra z Brodu.
3. Srst kravskou kázala trhat děvčeti, ale nepřinesla ji. A že nepamatuje k čemu, krávy-li kouřit čili je umejvat. Tomáška a Anna Hřivčena že se k Vachulcové scházely a tam se radily, ale že ona neví oč.
4. Zelinu že kázala nahýmu děvčeti trhat mezi svatými Jany proto, aby štěstí v domě bylo. A tou zelinou dům se kropil a za krokvou aby chována byla, že hrom na dům neudeří a že jest dobrá od ouroku.
5. Moč kravský že sbírala a zacpajíc do džbánu při ohni smažila do třetího dne proto, aby se mohla dovědět, kdo jejím kravám přeškodil, a když se potom roznemohla kráva Jakubcový z tej příčiny, že na ni o krávy naříkaly.
6. Adamcový lejno, když na pustý na potřebu přirozenou vyjde, kázala děvčátku přinésti (což tak učinilo) proto, aby tím lejnem svýho muže boty potírala a jej tudy Adamcový ostudila.
7. Že jest tomu tak, že těm děvčatům všecky ty věci vykonávati poroučela, což oznamovaly, a na tom že umříti chce.

vyznání útrpné Kateřiny Shánělky z Luhačovic 18. Junii anno 1630

Shánělka měla i trochu štěstí, byla jí udělena milost a místo aby uhořela na hranici, zbavil jí kat života mečem. Popraviště byla tenkrát docela vytížená, svět byl takový a nešťastná žena uvízla v síti lovců čarodějnic. Díky tomuto procesu a poněkud páchnoucímu zápisu z něj však máme první zmínku o provozování lidové magie na Bojkovsku a snad i stopu, která vede až k slavným lidovým léčitelkám, kořenářkám a vědmám, které byly po staletí tajemným, neuchopitelným a také rozporuplným fenoménem zdejšího kraje.

Kraje velmi drsného, chudého a krásného. Bílé Karpaty na moravsko–slovenském pomezí, a zvlášť jejich část zvaná Kopanice byly a stále ještě jsou divočinou. Ne že by tady nežili lidé. I oni však jako by se tu stranou od velkých měst a zájmu vrchnosti svým životním stylem přiblížili syrovosti této hornatiny.

Hluboké lesy plné jedovatých mloků, rozlehlé louky a pastviny, pokrývající táhlé hřbety hor. Údolí sevřená svahy bujné zeleně, šutry a vítr. Neuvidíte tu žádná větší pole, vždy jen pár řádků, vyrýpnutých do neúrodné kamenité půdy, osázených nejodolnějšími plodinami. V létě bouře, přívalové deště či úmorná vedra, v zimě vše v zajetí metrů sněhu. A lidé? Musíte se dobře dívat. Až pak objevíte ze zelených strání tu a tam vykukovat střechu nějaké té prosté chalupy či malého statku. Nikdy však více stavení pohromadě. Jako by tu lidé chtěli mít od sebe pár set metrů odstup, jako by těm nevlídným životním podmínkám chtěli čelit každý na vlastní pěst. A tak tu ani ploty nejsou příliš potřeba. Místo nich pozemky horalů často jen zhruba vymezují volně rostoucí švestky či oskeruše.

Kopanice, které své jméno získaly od nutnosti těžko dostupná, kamenitá políčka neorat, ale jen okopávat, charakterizuje také vlastní nářečí, tradiční řemesla, originální kroje a lidová kultura. Nutností pro obyvatele Bílých Karpat bylo až intimní soužití s okolní přírodou, schopnost využívat všech jejích zdrojů a dobré zaopatření nepočetného hospodářského zvířectva. Odměnou jim pak za jejich celodenní úmorné pachtění byla skromná strava a silná domácí pálenka.

Velmi často pěstovanými obilninami na Kopanicích bylo žito, oves či pohanka. Sely se i směsi několika obilnin, aby se předešlo neúrodě. Půdě kamenitých políček horalé svěřovali také zelí, luštěniny, tuřín a samozřejmě brambory. Stavení, v kterých Kopaničáři žili, byla velmi prostá, dle možností svého majitele postavená ze dřeva či hlíny bez pomoci skutečných řemeslníků. Usedlosti byly uspořádány jako nevelký dvůr s nepravidelnou zástavbou, obvykle se skládající ze dvou hlavních objektů, ze samotného domu a stodoly. Dům se střechou krytou slaměným doškem, byl většinou rozčleněn jen na dvě místnosti: jizbu a síň. Síní se do domu a dále do jizby vcházelo, ale sloužila i k uložení zásob jídla, surovin, nářadí či dokonce k ustájení dobytka. Obytná jizba plnila funkci kuchyně, jídelny i ložnice. Jejím nejdůležitějším vybavením byl stůl s lavicemi, nad kterým v rohu visel nezbytný kříž, obklopený obrázky svatých. V opačném rohu stávala chlebová pec s dymníkem a otevřeným ohništěm. Interiér jizby býval omítnut hlínou nabílenou vápnem.

Až do první poloviny 20. století se za značnou izolovanost tohoto kraje platilo velkou negramotností. I křesťanská víra si nacházela cestu do srdcí Kopaničářů svým vlastním neobvyklým způsobem a byla tam konfrontována s vitálními zbytky mnohem starších vlivů. Víra v jednoho Boha zcela nevytěsnila potřebu horalů hledat pomoc a ulehčení od každodenní nelehké reality v lidové magii, přežívající mezi prostým lidem již od pohanských dob. Prostředníkem mezi horaly a „vyššími silami“ se pak staly ženy znalé přírodního léčitelství, ženy údajně schopné vidět do lidské duše i do budoucnosti.

Nevíme odkdy tyto vyvolené k bohyňování (komunikaci s vyšší mocí), zvané bohyně na Kopanicích působily. Zřejmě to tak dávno ale nebylo, neboť k osídlení tohoto koutu Moravského Slovácka, omezeného prakticky jen na obce Vápenice, Žítková a Vyškovec, došlo zřejmě relativně pozdě. Přestože Starý Hrozenkov byl založen již ve středověku, do kopců jej obklopujících šplhají první kolonizátoři, a to především ti přicházející z Uher, snad až na počátku 18. století. Lidové léčitelství, hledání pomoci prostřednictvím magie však existovalo v blízkém okolí Kopanic již mnohem dříve, jak o tom vypovídá kauza Kateřiny Shánělky. Na kopanických stráních ale poté jakoby na sebe vzalo jinou, uznávanou a téměř profesionální úroveň.

Označení čaroděj vzniklo ze slov čára a děj. Byl tak zván člověk, který dovedl číst z čar, znaků, kruhů na vodě či obrazců běh věcí, děj a budoucnost. Ti nejlepší pak za pomoci stejných prostředků prý dokázali budoucí děj ovlivnit. Právě těmito schopnostmi se měly proslavit i žítkovské bohyně. Čarodějnice soustředěné na překvapivě malém prostoru roztroušených samot jediné vesnice Žítková. Vědmy, jejichž věhlas se z chudé osady v horách šířil přes hranice daleko do okolních zemí. Kde se tu vzaly tyto ženy s takovými schopnostmi a proč právě a jen zde? Vždyť i léčitelky a kořenářky z celého kraje chodily pro radu právě za bohyněmi na Žítkovou, pokud jejich vlastní schopnosti už nestačily či selhávaly.

Žítkovské vědmy nosící jména jako Pagáčena, Fuksena, Surmena či Belohlavá si své dovednosti dobře strážily. Zpravidla umění bohyňovat ústně dlouhá léta předávaly své prvorozené dceři, pokud v ní pro čarování objevily vlohy. Mnohé kopanické vědmy pak byly v příbuzenském vztahu a kdo ví, jestli všechny žítkovské bohyně nepřímo nepocházely z jednoho jediného starého rodu, kterému byly dány do vínku jakési mimořádné schopnosti.

Zaříkávání proti vředům

Žehnám já tuto Haničku krscenů, bohom danú, z čehokolvíčko sa jej to stalo: z jedzeňjá, z picjá, z chodzeňjá, ze spaňjá, z kolikolvizčjého dňa: pondzelňajšjého, vovterňajšjého, stredňajšjého, ze štvrtňajšjého, pjátečňajšjého, ze sobotňajšjého, z nědzelňajšjého: ven vred vredúcí, vred zjavný, tajný, sačený, trasený, lámaný, modrý, krúcený, trojí dzevjacerý, ven vred zajadzený, zapitý, zaspaný, zalakaný, zahněvaný, trojí dzevjacerý, ven vred s vrjédzencí, zimnica se zimničjencí, účinci s účinčjencí, choroba s chorvóbencí. Do hlavy to vešlo, nohami to výndze, do téj čjérnéj zemi pójdze a tvému celečku škodzic něbudze.

(František Bartoš 1837 – 1906)

Tyto podivuhodné ženy žily většinou v ústraní. Obývaly v kopcích prostá stavení, kde sušily své bylinky (zelinu), toulaly se po loukách a lesích, hledaly prameny „ščastné vodzičky“ a pozorovaly přírodní děje. Pokud je chtěl člověk vyhledat a žádat jejich služby, musel se za nimi vydat vysoko do strmých strání. Aby k nim lidé našli cestu a aby už během stoupání do kopců bohyně svého klienta „načaly“, využívaly pomoci tzv. andělů ("andzielů"). Tyto od bohyní proškolené osoby, často mladé dívky či děti, čekávaly na příjezd zákazníka ve Starém Hrozenkově, kde váhajícího, neorientujícího se cizince odchytly a s příslibem, že jej odvedou k bohyni, se ho jaly doprovázet. Během cesty do kopců se pak dovedně ale nenápadně pokoušely z takového klienta vymámit co nejvíce informací o jeho soukromém životě, důvod proč za bohyní přichází i míru jeho důvěry ve vědmu. Ve vhodný okamžik se pak anděl na posledním úseku cesty s příchozím rozloučil, navedl jej k chalupě bohyně mírnou oklikou a sám pospíchal za vědmou, aby jí předem zpravil o všech získaných poznatcích.

Bohyně takto připravená na člověka, který k ní vstupoval se svým trápením, nadějí, ale i s pochopitelnou dávkou nedůvěry, pak byla schopná mnohem konkrétněji jej oslovit, překvapit a jeho důvěru získat. Podvod? Možná trochu, ale pokud vedl k tomu, že byli lidé k bohyni, která jim chtěla pomoci otevřenější a upřímnější, pak tento podvůdek snad posloužil dobré věci. Věř a víra tvá tě uzdraví, říká se. Jestli něco tyto vědmy skutečně musely mistrně ovládat, něco co zcela jistě fungovalo, pak to byla dovednost „naočkovat“ svým klientům velmi silnou víru v účinnost svého bohyňování.

Žítkovské čarodějnice lily roztavený vosk či olovo do vody a z rozmanitých tvarů vzniklých prudkým ztuhnutím pak četly svým zákazníkům diagnózu, radu i budoucnost. Z bylinek vařily lektvary, speciálně upravené pagáče (koláčky) i jiné potraviny sloužily jako medikamenty s magickou mocí. Pro každý úkon měly připraveno zvláštní zaříkání a podrobný postup, který bylo nutné dodržet.

Bohyňování, to jest zaklínání nebo věštění, se provádělo takto. Nemocný nebo potřebný musel bohyni půjčit nějaký předmět, co nosí stále u sebe. Kapesník, šátek, klíč, prsten. Potom bohyně roztopí v hrnku na sporáku vosk a do druhého většího hrnce nebo mísy“ za nepárné peňaze kúpeného“ nabere z potoka studenou vodu. Zatímco se vosk rozpouští, bohyně nad ním říká – čítá zaklínání – modlitbu. Vypůjčenou věc od pacienta dá bohyně pod mísu nebo hrnec se studenou vodou a roztopený vosk vlije do vody. Když vosk ve studené vodě ztuhne, vytáhne jej bohyně levou rukou na stůl a odříkává: „Povedz ty mně vosku, voščíčku, spravedlivú svjatú pravdu, pravdičku...“
A pak podle tvaru a podle tvrdosti vosku vyloží klientovi, co o něm ví, a nakonec doporučí léčení – různé léky a prostředky, jak se zbavit nemoci nebo z nesnází. Je to obyčejně užívání zelin, koupání v různých zelinách, umývání ve svodnicích (to jsou soutoky tří potoků) nebo celé procedury, jak najít zloděje, naklonit šohaja k děvčeti, jak pomoci, aby kráva znovu dojila atd.

Žítkovské čarování, Jan Pavelčík 1973

Vědmy a jejich čarování je třeba vnímat v kontextu kopanické reality. Šíře proseb, s kterými místní lidé za bohyněmi přicházeli, byla téměř neomezená, neboť prostí venkované neznali či neměli jinou alternativu. A tak vědmy pomáhaly od neduhů, zbavovaly dobytek uřknutí i malé dojivosti, odhalovaly zloděje, dopomáhaly k majetku, zaháněly bouřky, a získávaly pro zamilované lásku vyhlédnutého člověka. Mnohé bohyně však ovládaly také velice praktické dovednosti porodních bab, napravovaly zlomeniny, vykloubeniny či léčily jiná, méně či více závažná zranění. Doktor byl daleko a navíc používal metody, kterým Kopaničáři příliš nedůvěřovali. Není proto divu, že první cesta chudých a prostých lidí vedla po poranění právě k uznávaným bohyním.

Recept na vyléčení ženské neplodnosti

Kúpce si maslo, lahnice si dolů bruchom a něch vás muž celú namascí. Potom si lahnice na chrbet a něch vás zas celú namascí. Potom veznice pagáček, večer si ho upečce z kúska režnej múky a ráno teho pagáčka si zeberce a dajce si ho do suchého hrnka. Do pagáčka potom napichujce v hromadze dzevjac sirek a hlavičky mosjá byc navrch. Kedz vás budze muž mascic, ruky mosíce mac za hlavú zaklíněné, rovno ležac, natáhlá a hladná. Muž mosí byc šikovný, lebo mosí sirky v hrnku zapálic a hrnek hnědz priklopic na brucho, aby hlavičky něhorely, ale hnědz sa zadusily. Hrnek mosíce mac dve hodziny na bruchu a dve hodziny něsmjéce rečnovac ani sa obrácic, něsmjéce ani na ten bok, ani na druhý ani na nikerý. Za ty dve hodziny hrnek nadvihnúc, pod ten hrnek dac prst a vám to pomalučky odpadně. Keby sce to chceli odtrhnúc , aj dva dni by tam sedzel na bruchu. To ho ale parů mosíce nadvihnúc. Mosíce si kúpic muškátovú gulku, postrúhac ju, popražic na masle, do teho pohárček rumu a povaric. Toto vyljac do hrnčeka s vodú a cukrom, a to zas povaric a potom ochladzíce a vypijece po tých dvoch hodzinách. A mosíce celý dzeň ležac. Čtrnásc dní něsmjéce jesc od mjasa ani od múky, mosíce to vydržac. Sviňské mjaso něsmjéce jesc rok a husjé, kačacjé, morčjé něsmjéce jesc nikedy a budzece zdravá.

Pintířová Dagmar, Žítkovské bohyně. Lidová magie na Moravských Kopanicích. (strana 32)

Stejně obyvatelé Kopanic často volili i v záležitostech, které podle katolické církve náležely jí. Bohyně nabízely konkrétní útěchu pro nemocnou či trpící duši, což instituce zaštítěná křížem obecnými slovy kazatele ani složitým písmem bible nedokázala. Zaříkání pronášená bohyněmi sice také obsahovala Pána Boha, Ježíše Krista či Panenku Marii. Jména těchto nejvyšších autorit však byla pronášena v souvislostech, které neměly s katolickou naukou moc společného, a to se samozřejmě církvi líbit nemohlo.

Přičarování milého, které bohyně spolu s dívkou odříkávala za svítání v poli. Trochu jiné zaříkání se pak pronášelo v poledne a třetí při západu slunce.

Vitaj, svitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné sunečko, ty něvychádzaj a něosvěcuj hory, doly a krížné cesty, choré ludzi, samodruhé ženy a iné zemské úrody. Ale ty padaj a sadaj na teho krsceného, ale němenovaného odsúdzenca mojého, kerý je mi od Pána Boha súdzený, aby bol pred moje oči postavený, do mojého srdca zaščjépený. Ty jasné sunéčko, ty naň svjécíš, ty ho vidzíš. Tak mu rozniéc a rozehrej jeho srdce, jeho plúce, jeho tri sta údóv a stavóv, aby ten mój odsúdzeněc, kerý je mně od Boha súdzený, aby on němohól ani jezci, ani píci, ani tabáku kúrici, ani spáci, ani veselým býci a len na mňa menovanú krscenú myslici a ke mně bežaci. Aby mu něbola hodzina hodzinú, rodzina rodzinú, sestra sestrú, brat bratom, matka matkú, tatko tatkom; aby mu něbolo ništ milé a len tá jeho odsúdzenica s božskú pomocú, tá aby bola pred jeho oči postavená. Aby mu kapala na jeho temeno, na jeho pleco, na jeho srdce, na jeho plúce, na jeho tri sta údóv a stavóv. Aby on němohól ani jezci, ani píci, ani spáci, ani tabáku kúrici, ani veselým býci; len k téj menovanéj krscenéj bežaci, dokel k ňjéj nědobehně a slovíčko s ńú něprehovorí a do stavu malženského s ňú něvstúpí; aby mu ona bola miljšja nade všecky královny a cisárovny, nade všecky prespalky, nad drahý kameň, nad čečúcí mjad a nad diamant. Jak je za horámi, něch sa prerúbe, jak je za vodámi, něch sa preveze, jak je za železnými mrežámi, něch sa preláme, něch němešká, něprodlévá a k ňjéj pribehně. Amen.

Žítkovské bohyně, Jiří Jilík

Jedním z největších kritiků bohyní byl i hrozenkovský kněz Josef Hofer. Zdejší farnosti se ujal v roce 1910 a žítkovské vědmy mu evidentně nedaly spát. Vadilo mu, jaký vliv mají na zdejší obyvatelstvo, vadilo mu snad i to, že si některé bohyně udělaly ze svého „čarování“ docela slušně prosperující živnost. Jejich činnost považoval za podvod a víru lidí v jejich schopnosti za tmářství. Nejvíce ho však zřejmě sžíralo vědomí, že mají bohyně u mnohých lidí větší autoritu než on. Byla to pro něj velmi silná konkurence, a protože svatá inkvizice již nefungovala, brojil proti nim jak ve svých kázáních, tak i prostřednictvím mnoha článků, kterými zásoboval dobový tisk. Vrcholem jeho snahy tyto pozoruhodné ženy v očích lidí očernit, pak byla publikace z roku 1913 „Bohyně na Žítkové“, nesoucí podtitul „Velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé venkovanky bohyňují čili čarují.

„Dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati, dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat. Žitkovou zná nejen prostý lid, nýbrž i inteligence. Zná ji celá Morava, Uhry, ba i Vídeň, Praha i Varšava. Denně, prosím, denně se u bohyň vystřídá i padesát osob, hledajících pomoc v různých záležitostech.“

„Bože ti se sem jen hrnou o pomoc. Slovensko je nejvíce zastoupeno. A kdybyste viděli, kterak ti lidé vyhýbají, když mě nebo p. kaplana mají potkat! Každý se krčí, jako kdyby byl na Žítkové něco ukradl nebo chtěl ukrásti, a zatím je chudák sám od bohyně okradený nebo jde, aby se dal okrásti.“

Není divu, že stejně jako církvi, ležely žítkovské bohyně v žaludku i pánům, kteří se u nás moci ujali po únoru 1948. Pro komunisty bylo už vůbec nepřijatelné, že venkované i vzdělaní lidé z měst stále ještě spěchají se svými problémy za ženami praktikujícími jakési pohanské čarodějnické rituály, místo aby pomoc hledali u svého stranického tajemníka či v Ústavu národního zdraví. Východní Evropou se hnala vlna budování socialismu, založeného na ryzím materialismu a tady v nějaké bezvýznamné vesničce, uprostřed rodícího se nového „lepšího“ světa, se stále ještě věřilo na zaříkání, předpovídání budoucnosti z vosku a zahánění bouřek. To nemohlo být trpěno! A tak se hledalo čím bohyně zdiskreditovat, jak na ně ušít nějaký ten paragraf, jak je dostat do vězení či do blázince.

V těchto snahách mohla těmto novodobým inkvizitorům přijít vhod existence zlých čarodějnic, tzv. bosorek. Ano, kromě bohyň, které se lidem snažily pomáhat a staly se skutečným folklórním klenotem tohoto drsného kraje, fungovaly na Kopanicích stejně nadané ženy, které byly ochotné za patřičný obnos lidem škodit. Byly prý schopné očarovat dobytek, způsobit nemoc zvířatům i člověku, pomatení mysli či dokonce smrt. Proti jejich „čárám“ pak byla údajně schopná účinně zasáhnout zase jen zkušená bohyně. Zdá se tak, že na Kopanicích docházelo k něčemu, co vypadá jako střet tzv. bílé a černé magie, i když hranice mezi nimi se nám tu poněkud rozostřuje. Vždyť i velmi často bohyněmi praktikované přičarování lásky nějaké konkrétní osoby proti její vůli, se v případě zafungování kouzla, jeví docela sporně. I bohyně pak prý ovládaly a využívaly způsob, jak například metodou velmi připomínající exotickou, mýty opředenou magii, zbavit zamilovanou dívku sokyně v lásce, či ztrestat zloděje nebo zlou bosorku.

„Za tím účelem bohyně naberou z vrška hlíny, ulepí z ní lepence (figurku), píchají ho jehlami pod žebra; potom zatopí v peci osikovým dřevem, hodí ho do ohně, vytáhnou a oblévají vodou; konečně ho suší v komíně. Pokud se rituál dodrží má sokyně nejprve pchání, potom je rozpálená a zas jí zima třese, konečně uschne a zežukně.“

(František Bartoš 1837 – 1906)

Aby měly zákroky prováděné na lepenci vyšší účinnost, přidávaly se do hlíny takové ingredience, jako třeba vlasy či nehty člověka, kterého měla figurka přestavovat. Do koláčků, majících za úkol vyvolat okouzlení mládence dívkou, která mu pagáče nabídne, se zase někdy zapékala dívčina menstruační krev, zajišťující adresnost tohoto kouzla. V souvislosti s používáním takovýchto velmi osobních přísad při magických rituálech si pak uvědomujeme podobnost i s dalšími praktikami popsanými ve výše zmíněných záznamech z čarodějnických procesů a tušíme jejich společný základ. A tak se zdá, že taková Kateřina Shánělka možná skutečně mohla být jednou z přímých předchůdkyň pozdějších bohyní, jejichž čarování vycházelo ze stejných kořenů.

V případech rituálů, kdy se pomoc jednomu zároveň jeví jako pokus o ublížení druhému, je snad možné hledat důvody pro určitý odstup, který si obyvatelé Kopanic zvláště v pozdějších dobách od bohyň udržovali. Muž, který žil na Žítkové do roku 1953 říká, že místní se jich jako trochu pomateného, tajemného a snad i nebezpečného reliktu ze starých časů spíše stranili a do chalupy k vědmám chodili, až když opravdu potřebovali jejich pomoc. Mnohem častějšími návštěvníky těchto čarodějek proto byli přespolní. S odlivem starých tradic, s přicházející dobou, soustředěnou na ryze vědecké poznání se vědmy dočkaly také výsměchu nebo nařčení z podvodu. I samotné bohyně byly zejména po polovině 20. století vzhledem ke svému okolí mnohem uzavřenější a opatrnější. Přijímaly klienty většinou pouze na doporučení svých známých, neboť si byly vědomé, že po nich soudruzi jdou. Pokud pak vycítily u člověka, který je navštívil, nějakou neupřímnost, bez váhání jej z chalupy vykázaly.

Zajímavý je přitom fakt, že bohyně byly i za éry socialismu často zvány do nemocnic v Uherském Brodě, Uherském Hradišti i jinam, aby zde pomáhaly odejít umírajícím pacientům z tohoto světa. Jen díky jejich působení prý tito lidé skonali velmi klidně, smířeně a beze strachu.

Během 2. světové války se o žítkovské bohyně měla zajímat i velmi zvláštní skupina lidí, zřízená samotným Heinrichem Himmlerem v rámci SD. Tento výzkumný tým projektu „H“, vedený doktorem Rudolfem Levinem, měl za úkol shromažďovat veškeré informace o čarodějnických procesech i o lidech disponujících zvláštními magickými schopnostmi a na základě tohoto pátrání sestavit tzv. Hexenkartothek. Tento jakýsi celosvětový seznam „čarodějnic“ a procesů s nimi měl být využit k podpoře nacisty proklamované teorie o židovsko – křesťanském tažení proti germánskému národu a snad i pro posílení moci nacistů okultními prostředky, kterými byli tak fascinováni. Vědmy z Kopanic měly být Levinovými lidmi prověřovány i z důvodu lákavého podezření, že by mohlo jít o ženy pokrevně spřízněné s dávnými starogermánskými kněžkami a to by byl pro jejich kartotéku pořádný úlovek. Na Žítkové se dokonce mezi lidmi uchovala legenda, že jednu z bohyní měl s prosbou předpovězení budoucnosti osobně navštívit říšský ministr vnitra a vrchní šéf SS.

Poslední ze žítkovských bohyní zemřela ve věku nedožitých 96 let v roce 2001. Jmenovala se Irma Gabrhelová a dávné umění čarovat zřejmě definitivně odešlo ze světa společně s ní. Kopanice tím přišli o unikátní fragment lidové kultury, ať už šlo o skutečnou magii nebo jen o účinnou víru v ní. Působení bohyní na Žítkové dávala tomuto koutu Karpat další, tajemnou a toto svérázné místo přesahující dimenzi. I bez přítomnosti dobrých čarodějnic však jako by tu ve vzduchu, v loukách plných zázračných bylin, v lesích i kamení stále zůstávalo cosi číhajícího, nepojmenovatelného a trochu strach nahánějícího. Snad jakási síla, která dávala magii těchto zvláštních žen mimořádné grády.

Poznatky svého unikátního terénního výzkumu mezi posledními žijícími bohyněmi, provedého na počátku 90. let 20. století, vydala v roce 2016 Dagmar Dobšovicová Pintířová pod názvem „Žítkovské bohyně lidová magie na Moravských Kopanicích“.

Tajuplný a napínavý příběh, inspirovaný životem na Kopanicích a působením místních bohyní, vypráví ve svém románu "Žítkovské bohyně" Kateřina Tučková.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Rozhledna na Velkém Lopeníku

Muzeum Bojkovska otevřelo své nové expozice

Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Létající doktor z hor

Tags:

Mlýn Buzošná

Zdeněk Mikšík — Sun, 16 Sep 2012 15:11:18 +0000

Při našich toulkách po Šumavě jsme nalezli zbytky mlýna Buzošná, který na nás zapůsobil svou polohou a ponurostí a zaujal svou velikostí. Budeme rádi, když se něco o mlýně a jeho obyvatelích dozvíme. Dopis podobného znění dorazil na naši emailovou adresu s prosbou, zda o této zajímavé stavbě nedaleko Kašperských hor můžeme něco zjistit. Zanedlouho jsme do těchto končin měli cestu, a tak jsem se ke mlýnu zašli podívat.

V údolí říčky Losenice je zvláštní poklidná atmosféra, kterou umocňuje řídká mlha povalující se všude kolem. Ani za jasné oblohy tady mnoho světla nebude, okolní svahy jsou prudké a hustě zalesněné. Postupujeme po úzké kamenité cestě, všude je ticho, jen šumění říčky naznačuje, že zde kdysi mohl stávat mlýn. Po chvíli chůze se před námi náhle vynořuje několik staveb, které asi patřily k zaniklé osadě Buzošná (německy Reisenbach). Mimo budovy mlýna je hned u cesty další stavení a v okolí se patrně nacházejí ještě další zbytky zaniklé obce. Je konec léta, všude kolem bujná vegetace, a tak mnoho pozůstatků po dávném osídlení zůstává schováno pod zeleným příkrovem.
Žádný rozsáhlejší průzkum okolí neděláme, v porostu tu určitě hrozí nebezpečí z otevřených děr, jak tomu na podobných místech bývá. Pokoušíme se udělat několik fotografií, i když ve slabém osvětlení a mlhavém počasí na to není ideální doba. Snad se aspoň podaří zachytit atmosféru místa.
Osudy této obce nejsou moc známé, na informační tabuli se můžeme dočíst, že tady v 19. století mohl být mlýn, pila, brusírna, nebo sirkárna. Možná se zde vyráběl také dřevěný drát. Podle Emila Kintzla, který je autorem textu, je možné, že tady ve 30. letech 20. století byla vodní elektrárna. Dokládají to tehdejší mapy.
Z časových důvodů se nám zatím více o této zajímavé zřícenině zjistit nepodařilo, ale budeme na tom dále pracovat. Možná nám v pátrání pomůžete Vy, naši čtenáři. Pokud máte nějaké informace o zaniklé obci, napište nám.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Tags:

historické objekty

osudy lidí

Šumavský obr Rankl Sepp

Leoš Drahota — Thu, 10 Nov 2011 16:03:07 +0000

Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý, neobyčejně urostlý, ale také dobrácký muž, jemuž se přezdívalo Rankl Sepp. Není snad dodnes v centrální Šumavě člověka, který by neznal jeho jméno. Období života trochu proti své vůli rozdělil na část spojenou se svým rodištěm Ranklovem u Zlaté Studny nad Horskou Kvildou a Jáchymovem u Stach, kde vydechl naposledy. Do těchto končin se koncem října vydal zvídavý Moskyt, aby zmapoval stopy jeho velkých bot, nezapomenutelných činů i místa, která z nezvyklé výše přehlížely Seppovy oči.

Šumavští Klostermannové

Mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou se rozkládá Ranklovská rovina. Leží v nadmořské výšce kolem 1100 metrů a je to jedna z nejdrsnějších lokalit Šumavy. Po většinu roku je tu chladno a deštivo. Zimy jsou tu pak velmi dlouhé a tuhé. Na pláni sevřené ze všech stran horským lesem a četnými rašeliništi, vznikla zřejmě v 18. století, v souvislosti se založením sklárny na blízké Zlaté Studni, malá osada Ranklov. Tady našel svůj domov jeden z příslušníků v této oblasti značně rozvětvené rodiny Klostermannů – královský svobodný sedlák Matyáš Klostermann.

První z Klostermannů přišel do oblasti plání střední Šumavy z Rejštejna zřejmě v roce 1670 a jmenoval se Georg Klostermann. Pláně (Gefilde) - Kvildy byly v těch dobách po útrapách třicetileté války a po několika morových ranách značně vylidněné. Na počátku koupil první Klostermann opuštěnou usedlost na Horské Kvildě, kterou však po nějakém čase přenechal rodině Weishäuplů a přestěhoval se na jiný opuštěný kvildský statek, později zvaný podle Georgova syna Daniela Klostermanna Danielhof. Tato usedlost stávala v místech, kde dnes z Horské Kvildy odbočuje silnička ke Zlaté Studni. Statek U Daniela však po 2. světové válce zanikl a na jeho místě nyní najdeme poměrně čerstvou novostavbu. U Daniela Klostermannové hospodařili až do roku 1904 a evidentně se jim tu dařilo. Jejich rod se postupně rozrůstal, větvil a expandoval do blízkého i vzdálenějšího okolí. V roce 1945 žilo na Horské Kvildě v devíti vlastních domech na 15 rodin Klostermannů, na Kvildě pak dalších pět. Ze statku U Daniela pocházel také Josef Klostermann (pravděpodobně vnuk Daniela Klostermanna), žijící v dospělosti na Dolních Hrádkách u Srní, jehož synem byl lékař Josef Klostermann - otec známého spisovatele a milovníka Šumavy Karla Klostermanna.

Jedním z významných počinů tohoto spisovatele je i slavný román „V ráji šumavském“. V něm se zčásti věnuje právě té větvi šumavských Klostermannů, která našla domov na samotě uprostřed lesů Ranklovské roviny.

Není snad děsnější krajiny na celé Šumavě nad touto Rankelskou planinu. Neroste na ní žádné obilí, i brambory se málokdy urodí; vysoká poloha, as tisíc jedno sto metrů nad mořem, podmiňuje pozdní a ranní mrazy, které všecko ničí; částečně je porostlá bídným, zakrslým lesem, zčásti pak pokrývají její povrch známé strašné močály; jen tu a tam vybují z půdy hustá, vysoká tráva a luční hospodářství dovoluje dosti značný chov dobytka. Po dobu dlouhé zimy burácejí tu strašné vichřice; nasypou se sněhu nevídané spousty, které pak tající mění celý kraj v jediný neprůchodný močál, z něhož vody těžko stékají. Páry a mlhy, vycházející z močálů, mění světlo denní v dlouho trvající šero, jež žádný paprsek sluneční nepronikne. Jednotvárně bez jediného krásného, utěšeného bodu, na němž by oko odpočinulo, rozkládá se smutná tato rovina, v níž střídá se temná zeleň smrkových lesů s černou půdou rašelin, s drahami šedým mechem porostlými.

V ráji šumavském, Karel Klostermann

Rozkvět šumavských skláren dával práci nejen kvalifikovaným sklářům, kteří většinou přicházeli z daleka, ale i mnoha dalším místním řemeslníkům a pomocným dělníkům. Díky tomu se i obyvatelům Šumavy z Kvild začalo dařit mnohem lépe. Rozvíjela se horská městečka a vesnice, poblíž sklářských provozů se i na zcela nehostinných místech stavěly osamocené usedlosti. Především doprava dřeva na topení ve sklářských pecích, těžba, drcení a zásobování křemenem či následný rozvoz sklářského sortimentu zákazníkům, poskytoval povozníkům slušné živobytí. Jedním z nich byl pravděpodobně i první hospodář na Ranklově, pocházející z rozvětveného rodu Klostermannů.

Matyáš Klosterman (*1785 Popelná) si vzal za ženu Františku Hoffmannovou (*1790), dceru sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny a odvedl si ji sebou na Ranklov. Tam spolu ve velmi drsných podmínkách začali hospodařit, v čemž jim muselo ze všech svých sil postupně pomáhat i jejich devět dětí. A hned to prvorozené dítko, bylo brzo svým rodičům více než zdatným pomocníkem. 16. ledna 1819 se totiž na samotě uprostřed lesů narodil pozdější legendární šumavský obr Josef Klostermann, zvaný Rankelský Sepp.

Josef z Ranklova

Ještě než Josef Klostermann dovršil věku dvaceti let, měřil už 210 cm. Byl vysoký, ale poměrně štíhlý, jeho síla však prý byla obrovská. Používal jí většinou jen při práci a při úkolech, s kterými si ostatní nevěděli rady. Měl mírnou povahu, pokud se však přeci jen někomu podařilo ho opravdu rozzlobit, musel takový odvážlivec počítat s tím, že dopadne velmi zle. Jinak byl Sepp prostý, pracovitý a srdečný člověk, učiněný dobrák, navíc se smyslem pro humor. Pomáhal kde mohl a ostatní horalé si ho velmi vážili.

Jednoho dne prý mladý Sepp spatřil ve Zhůří u Krickelových, kam přišel kosit louku, v kolébce nemluvně – malou holčičku. Ta se na obrovitého horala, který se nad ní sklonil, začala náhle usmívat a spokojeně broukat. To Seppa tak potěšilo, že prohlásil: "Ty děvečko malá, na tebe si muším počkat. Voč že ty budeš jednou mojí nevěstou." A jak řekl, tak také bylo. Tato o hodně mladší dívka Cecilka (Cäcilie), rozená Krickelová, se opravdu později stala jeho manželkou a během několika následujících let Josefovi povila 7 dětí.

Josef Klostermann byl na Ranklově spokojený. Po převzetí hospodářství využíval skrovných darů drsné horské divočiny i dávných naturálních práv, které získali jeho předci při počátečním osidlování pustých šumavských Plání. Ty mu mimo jiné umožňovaly odběr dřeva z okolních lesů či možnost pást 25 kusů dobytka na pozemcích kašperskohorských pánů. Hlavně se ale Rankl Sepp živil povoznictvím. Volským potahem do nedaleké sklárny na Zlaté Studni pravidelně přivážel dřevo a křemen, po velkých polomech, jenž způsobila 26. října 1870 silná větrná smršť a následné tzv. broučkové kalamitě, svážel klády do Rejštejna k plavení po řece Otavě.

To bylo vůbec zlaté období Šumavy. Jedna z prvních ničivých invazí lýkožrouta smrkového přinesla horalům nebývalé zisky. Dřevo napadených stromů nestačili kácet ani odvážet a peníze se jim jen hrnuly. Na bídu a odříkání zvyklí horalé náhle bohatli a neuváženě utráceli. Tradiční hodnoty a zvyklosti se vytrácely. Josef Klostermann prý varoval před přílišným rozhazováním. Věděl, že až bude dřevo z Šumavy odvezeno a lesy zdecimovány, bude o to hůř. Tušil, že stará dobrá Šumava před jeho očima navždy mizí.

Karel Klostermann vložil k té době svému románovému Rankl Seppovi z ráje šumavského do úst tato slova:

„Alespoň neuvidí více moje staré oči, co zde se páše, a kam vás přivedl tento broučkový blahobyt! Peněz máte nazbyt, s penězi roste vaše zpupnost a vaše hříchy volají do nebe! Však není dalek den, kdy vaše příjmy se náhle zarazí jako vody temence po dlouhém suchu. Pak zase zkrotnete a budete naříkat...! Ale pozdě budete honit bycha...! Navykli jste tomuto životu a nebudete více s to, abyste žili jako dříve, dokud vám ještě netekly peníze. Pak budete dělat dluhy, jako že už je teď děláte, ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl, protože už ani tyto vaše obrovské výdělky nestačí na výdeje, jichž vyžaduje váš zhýralý život, a ty dluhy vás uškrtí, vás a vaše potomky, a hrouda, kterou vzdělávali otcové vaši, les, který je živil a kterýž vy ve slepotě své vymýtíte, abyste nabyli ještě jakés takés šibeniční lhůty, tyť se proti vám pozvednou a budou vás klnouti...“

Rankl Sepp žil ve svém horském hospodářství tak, jak byl zvyklý od svých rodičů, jak se na takovém kousku neúrodné půdy uprostřed lesů a močálů žít dalo a také podle toho, jak se dařilo blízkým sklárnám, či jaká byla poptávka po dřevě. Vystaveni nemilosrdnému koloběhu ročních období tito lidé usilovně pracovali především přes krátké léto a dlouhou zimu přežívali podle toho, jak se na ní dokázali připravit. Nebylo možné žít bez předvídavosti, bez úspor na nutné výdaje, bez plánování a bez řádu. Každé opomenutí, či zanedbání se zpravidla krutě vymstilo. Nemoc či zranění hospodáře představovalo ohrožení celé rodiny. Stejně jako na zajištění vlastního živobytí se dbalo na zaopatření domácího zvířectva a hlavně pak dobytka. Vždyť na tažných zvířatech a jejich kondici byl takový povozník zcela závislý. Rankl Sepp tohle všechno dobře věděl a snažil se to připomenout těm, kteří na to oslepeni náhlým blahobytem začali zapomínat.

Stejně prostě, jako žil sám, vychovával i své děti. Ti co Josefa Klostermanna na Ranklově navštívili, vzpomínali, jak jeho drobotina vždy při příchodu hostů bez řečí zalezla na pec, odkud tiše poslouchala debatu dospělých a slezla, až když zase návštěva odešla. Ani sám Sepp u stolu příliš neposeděl. Byl zřejmě již z dětství zvyklý jíst stranou od ostatních na lavici u kamen a teprve tady mu opravdu chutnalo. Při rozhovoru prý často na znamení souhlasu používal zvláštní sousloví: „Nocharanondar, so, so“.

Josef byl levák, s jeho mohutnou postavou kontrastoval vysoko posazený, skoro až dětský hlas, což mohlo být znamením jakési hormonální poruchy, která zřejmě stála i za jeho nadměrným vzrůstem. Kdo Seppa znal, zvykl si ho vídat zpravidla v režné košili, na které nosil až ke krku upnutou vestu. Kabátec a kalhoty měl ušité z podomácku vyrobené, teplé a pevné látky, zvané šerka. Nohy, obuté do kratších kožených holínek, měl až po kolena chráněny vysokými vlněnými punčochami. Typickým „módním“ doplňkem Rankl Seppa byl však jeho kulatý plstěný klobouk, který vždy při hovoru sundal z hlavy a přidržujíce si ho oběma rukama u těla, s ním otáčel v prstech. Střecha klobouku byla díky tomu dohladka vyleštěna a leskla se jako zrcadlo. Kamkoliv se pak šumavský obr vypravil, doprovázela ho jeho půldruhého metru dlouhá sukovice.

Obrovitý stařec, který sedě přesahoval o dvě hlavy všecky, kdož tu byli, a jehož ruce, medvědím tlapám podobné, pohrávaly na stole malovanou skleněnou tabatěrkou na brisil, přikývl zádumčivě hlavou. Taková milá stará tvář, na níž trůnila učiněná dobrota, která zřela i z jasných modrých očí, že útěcha byla se na něho podívat.

Sepp byl vůbec vzdor svému stáří nejdovednější vozka, vždy pečlivý, vždy pozorný; všichni měli neobmezenou důvěru v jeho zkušenost; podobalo se, jako by jeho přítomnost o sobě vystačovala na odvrácení všelikého neštěstí. Ať se přihodilo cokoliv, Sepp věděl radu, a dobrá jeho mysl nikdy nikomu pomoci neodepřela. Znali ho v celých širých hvozdech a o síle jeho vypravovaly se věci přímo báječné.

V ráji šumavském, Karel Klostermann

Podle všeho se rodině Josefa Klostermanna na horské samotě dobře dařilo. Přesto se však přiblížila chvíle, kdy měl stárnoucí Sepp svůj „šumavský ráj“ Ranklov opustit. Již nějakou dobu se kašperskohorským majitelům lesů Ranklovské roviny nelíbilo, že tu žije a hospodaří někdo, kdo disponuje dávným naturálním právem, bere si jejich dřevo a spásá jejich louky. Přemlouvali proto mnohokrát Josefa Klostermanna, aby se přestěhoval do vlídnějších končin a Ranklov jim prodal. Sháněli mu jiné šumavské hospodářství a nabízeli různé „výhody“. Sepp dlouho odolával, ale v roce 1882, i vzhledem k tomu, že definitivně vyhasly sklářské pece na Zlaté Studni, s prodejem souhlasil. Třiašedesátiletý šumavský obr se stěhoval do osady Jáchymov u Stach.

Mezi Čechy

Ve stráni stojící, bývalá Hercíkova chalupa č.p. 132 se stala novým domovem Josefa Klostermanna a jeho rodiny. Sepp se však jako doma v novém, převážně českém prostředí necítil. Sám neuměl ani slovo česky a chyběla mu jeho ranklovská samota. Udržoval si v Jáchymově malé hospodářství, přivydělával si také výrobou dřeváků a střešních šindelů. Dál nezištně pomáhal, kde bylo potřeba a jeho noví sousedé si ho brzo oblíbili. Zvláštní typ náklonnosti, či možná sklon přivlastnit si tuto legendu jsme pocítili sami při návštěvě Stach i nyní, po 130 ti letech, když jsme se kolemjdoucího muže ptali na pomníček Rankelského Seppa. Odpověděl nám ochotně, ale poněkud podrážděně: „Snad našeho Seppa ne, ten stojí na hřbitově!“

Jako bohabojný člověk docházel Josef Klostermann pravidelně na německé kázání a bohoslužby až do Nicova, kam k faráři Jungbauerovi posílal do školy i své děti. O svátcích prý nikdy nechodil do kostela s prázdnou. Na Martina sebou na faru přinesl husu, na Vánoce domácí vánočku plnou rozinek, na Velikonoce daroval jehně a na sv. Prokopa dokonce celé tele.

Seppa se nejenom pro jeho mohutnou postavu mnozí pokoušeli vyfotografovat. Nikomu to však nedovolil, neboť věřil, že fotoaparát je čertův vynález. Přesto se jednu jeho fotografii pořídit podařilo. Došlo k tomu však jen díky malému podvodu městské rady v Kašperských horách. Ta Josefovi doručila falešnou žádost budějovické konzistoře o pořízení a zaslání podobizny, neboť si jeho obrázek prý přeje vidět sám biskup. Tomu se již Rankelský Sepp vzepřít neodvážil. Konečně souhlasil s fotografováním, při němž vznikl jeho jediný snímek, na kterém se šumavský obr opírá o židli běžné velikosti, aby tak vynikla mimořádná Seppova výška.

Dcera Josefa Klostermanna paní Voldřichová ze Stach – Sibiře vyprávěla, jak se jednou její otec vracel s plně naloženou fůrou dřeva domů do Jáchymova a jeho synové při sjíždění z lesa z Popelní hory, nejen že stále vůz brzdili, ale dokonce podkládali kola, aby se povoz zastavil a dobytek si na chvíli odpočinul. Toho roku bylo prý velmi deštivé léto a cesty byly od stékání vody vymleté a kamenité. Drobné kamení se při sjíždění vozů z kopce pod koly jen hrnulo. Odpočinout si při takových sjezdech potřebovala nejen tažná zvířata, ale i vozka, který vpředu držel voj, aby tlumil její nárazy do potahu. Rankelskému Seppovi se však podkládání kol vůbec nelíbilo. Prohlásil prý: „Jsem už dost starý, ale tohle jsem v životě nikdy nepotřeboval. To se přece kluci dělá takhle.“ Pak svou medvědí rukou chytil zadní kolo za loukotě a vůz na místě stál. Kolo již z ruky nepustil a vůz zastavil vždy, když bylo třeba, dokud ho i s nákladem zdárně nedopravili ke kůlně.

To bylo však podle paní Voldřichové naposledy, co stárnoucí Rankelský Sepp předvedl nějaký svůj silácký kousek. Necítil už se dobře, chřadnul a ztrácel dobrou náladu. 19. ledna roku 1888 Josef Klostermann, který po celý život nepotřeboval lékaře, tři hodiny po půlnoci na „plicní slabost“ zemřel. Úmrtní list sice mluví o tom, že jeho pohřeb byl naplánován již na 21. ledna, podle nových zjištění však legendárního siláka čekal trochu jiný, i když typicky šumavský úděl těch, co skonali v zimě. Tělo Josefa Klostermanna bylo položeno na tradiční umrlčí prkno a odneseno za chalupu do sněhu a mrazu, kde pak čekalo do jara, aby mohlo být uloženo do již rozmrzlé země.

Rankl Sepp se dožil 69 let, což nebylo na tehdejší dobu vůbec málo. Náhrobek šumavského obra zůstal na hřbitově ve Stachách zachován. Stojí dnes však jako udržovaný pomníček na jiném místě, než na kterém bylo skutečně pochováno tělo slavného siláka. O Seppovu mohutnou kostru po jeho smrti dokonce projevilo zájem Vídeňské muzeum a nabízelo za ní značný obnos. To však rodina Klostermannů rázně odmítla. Dál hospodařila v jáchymovském stavení č.p. 132 a povinnosti obra z Ranklova převzaly jeho děti. Žena Josefa Klostermanna zemřela 40 let po svém muži a byla k němu uložena na stašský hřbitov. Potomkům Rankl Seppa se však prý později moc dobře nedařilo a osud některých z nich nebyl příliš šťastný. To už by byl ale jiný příběh. Jáchymovská chalupa Rankl Seppa stojí dodnes. Jeho památku tu udržují její současní majitelé - rodina Bořilova. V bývalém domě šumavské legendy poskytují ubytování privát Rank-Sepp a v rámci svých možností shromažďují další informace o Josefu Klostermannovi. O dávném majiteli své chalupy si s námi paní Bořilová dlouho povídala. Upozornila nás i na velký plochý sešlapaný balvan, zapuštěný do zápraží chalupy, který tam prý sám Sepp položil a prozradila nám i jiné zajímavosti o místě, kde dožil šumavský obr.

Seppův rodný dům na Ranklově byl zbourán v roce 1945. Na místě, kde stával, jsme našli jen zarůstající kamenné základy a v nich vestavěnou jakousi novější kůlnu, snad sloužící šumavským lesníkům. Ranklov dnes ze všech stran svírá podmáčený vzrostlý les a celá planina působí snad ještě odtrženější od civilizace, než v dobách Josefa Klostermanna. Opírá-li se vám do zad letní sluníčko, je tu moc pěkně, ledová, dlouhá a temná zima tady však musí být strašná. Rankl Sepp a mnozí další, kteří tu v nuzných podmínkách poloviny 19. století úspěšně přežívali, byli opravdoví tvrďáci a zaslouženě jim patří náš obdiv i uctivá vzpomínka.

Dodnes se na obra Josefa i díky románu Karla Klostermanna na Šumavě nezapomnělo a živá stále zůstávají vyprávění i legendy o jeho nadlidské síle. Do jaké míry jsou tyto historky skutečné, přehnané, vypointované či zcela smyšlené, nevíme, ale je to asi jedno. Jsou půvabné a docela vypovídající, jak o Josefu Klostermannovi, tak i o dávno zmizelé Šumavě.

Legendární kousky Rankelského obra

Sepp před soudem

Jednou přišel Rank Sepp do hospody na Zlaté Studni právě ve chvíli, kdy se tu při tancovačce strhla rvačka. Hostinský byl už zoufalý, ale když uviděl Seppa, požádal ho, aby rozvášněné rváče zklidnil. „Výrostci nechte toho, nebo bude zle“, zaburácel na rozjařené mladíky, ale ti, jako by neslyšeli. Ještě chvilku Sepp vyčkával, pak ale popadl každou rukou za límec jednoho výtržníka, ve vzduchu s nimi řádně zatřásl, srazil je horkými hlavami o sebe a poté s nimi mrštil o zem. Zůstali prý ležet jako mrtví, a dlouho se pak ze svého setkání se šumavským obrem v postelích kurýrovali. Nakonec se dokonce dožadovali potrestání Seppa za takové zacházení u píseckého Krajského soudu.

I musel se Josef Klostermann vypravit pěšky (vlaku nedůvěřoval) k soudu až do Písku. Tam se v ten den zrovna konal výroční trh. Mimo jiné tam řezníci nakupovali přivedený dobytek, aby ho pak na jatkách porazili. Dva tovaryši přiváděli právě statného býka a ten jakoby tušil, že jde na porážku, vytrhl se a hnal se přes celé náměstí i přilehlou ulicí. Písecké tržiště se rázem vylidnilo a každý hledal nějakou skrýš, kde by se před splašeným býkem schoval. Jediný kdo zůstal stát uprostřed náměstí, byl právě ze Šumavy sem dorazivší Sepp. Volali prý na něj písečáci, aby někam utekl, jinak že ho býk zabije, Josef však odložil svou sukovici a klidně šel rozběsněnému zvířeti naproti. Potom prý Sepp chytil býka za rohy, nadzvedl ho a praštil s ním o zem, až mu jeden roh ulomil a ten mu zůstal v ruce. Poté prý býka na zemi držel, dokud nepřiběhli řezníci a nesvázali statné zvíře.

Podívaná to musela být náramná a brzo se o šumavském silákovi vyprávělo v celém městě. Když pak Sepp stanul před soudem, členové poroty už byli obeznámeni s tím, koho mají před sebou a po velmi krátkém jednání Josefa osvobodili. „Jděte Klostermanne s Pánem Bohem zase domů, ale prosíme vás, podruhé nezapomeňte, že lidé nesnesou tolik, jako před chvílí býk na náměstí.“ Sepp se na soudce dobrácky usmál, popadl sukovici a vydal se na cestu zpět do svých šumavských lesů.

Siloměr

Na svátek Panny Marie Sněžné přicházelo každý rok na slavnou pouť do Kašperských Hor mnoho poutníků. Na náměstíčku se vždy soustředilo nespočet krámků, stánků a trhovců. Do Kašperských Hor samozřejmě přicházel i Rankelský Sepp a jednou procházel trhem kolem neobvyklé atrakce. Jakýsi podnikavý človíček tu měl na železném podstavci upevněny velké hodiny s ručičkou, pod nimiž se nacházel bytelný nárazník. Do nárazníku se za 4 krejcary tlouklo obrovitou palicí a ručička hodin ukazovala, jakou silou kdo do nárazníku udeřil. Majitel atrakce hlasitě vykřikoval, že komu se podaří bouchnout do nárazníku tak silně, aby ručička ukázala až na dvanáctku, dostane od něj 10 zlatých. Ještě se to prý ale nikomu nepodařilo.

Když to uslyšel jeden Seppův známý, vyzval Josefa, ať to také zkusí, že za něj ty 4 krejcary zaplatí. Ale Sepp nechtěl. Nechápal, že lidé platí za to, aby se mohli ohánět palicí. Když se však k pobízení přidali i ostatní kolemjdoucí, nechal se přesvědčit: „Je to sice hrozná hloupost, ale abys ty měl pokoj a ti kolem nás zbytečně nepovídali, dej to sem!“ Popadl do rukou palici, rozkročil se, rozpřáhl a udeřil do nárazníku. Celý stojan poskočil, ručička vylítla ke dvanáctce a letěla ještě dál, tam se zatřepala a zůstala viset. Dolů už jí nedostali. Pod silou Seppova úderu prasklo pero a podnikavec si mohl svůj siloměr sbalit a bez výdělku odtáhnout. Nadával prý a klel, ale odměnu Josefovi nevyplatil. Dobrák Sepp by si jí ani nevzal.

Převrácený povoz

Jednou prý vozili čeledíni z hořejšího mlýna na Popelné chvojí. Byli už nad Myslivnou, když povoz najel na velký balvan a celá fůra se převrátila. Už se stmívalo a tak nebylo myslitelné, že by náklad složili, vůz postavili na kola a znovu naložili. Nezbylo jim tak, než vypřáhnout koně, nechat převrácený vůz do rána na místě a vrátit se s prázdnou domů.

Druhý den byla neděle a Rankl Sepp se už za svítání vydal směrem od Zhůří přes Popelnou k přátelům a na bohoslužbu do Nicova. Tu na cestě před sebou uviděl převrácenou fůru. Nezaváhal, odložil svou sukovici, popadl vůz za horní břevno fasuňku a ten za okamžik stál i s nákladem zase pěkně koly na cestě. A že byl Sepp v dobrém rozmaru, popadl nedaleko ležící obrovský balvan, s kterým by snad ani pět chlapů nepohnulo a schoval ho na povoz pod chvojí. „Alespoň se jim ten vůz znovu jen tak lehce nepřevrátí, bude držet pořádně při zemi.“ Zamrmlal si s úsměvem pro sebe, vzal svou hůl a šel si po svém.

Když se čeledíni vrátili ke svému vozu, nestačili se divit. Strachovali, jakou práci jim dá převrácený povoz zase srovnat a hle, někdo to již udělal za ně. Brzo se dovtípili, že jediný kdo mohl tak snadno vyřešit jejich problém, musel být Rankelský Sepp. Potěšeni Seppovou výpomocí zapřáhli a zdárně dovezli svůj náklad domů. Při vykládce chvojí je však čekalo nepříjemné překvapení. Uprostřed vozu ležel obrovský balvan – dárek od Josefa Klostermanna. Ať se snažili, jak chtěli, nemohli s balvanem pohnout, natož ho sundat z vozu. O pomoc proto museli požádat jiného šumavského siláka - pilaře Andrese z dolejšího mlýna na Popelné od Paulusů. Teprve pak byl konečně balvan shozen z fasuňku a čeledíni si mohli oddechnout. Malý vtípek chasa Seppovi ráda odpustila, v paměti horalů však uvízla další nezapomenutelná historka o neuvěřitelném kousku šumavského obra.

ubytování v jáchymovské chalupě Rank-Seppa: http://www.nasehory.cz/privat-rankl-sepp

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Tags:

historie

osobnosti

osudy lidí

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Leoš Drahota — Mon, 03 Nov 2008 20:43:35 +0000

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.

V druhé polovině měsíce září, téměř dva roky po zveřejnění článku Král Šumavy a jeho kanál 54, přišel nečekaně do e-mailové schránky Moskyta tento dopis.

Při hledání informací o spisovateli Rudolfu Kalčíkovi jsem čirou náhodou našel také vaše internetové stránky Moskyt, ve kterých mě zaujal článek Král Šumavy a jeho kanál 54. A proč mě zaujal?

Jsem totiž, spolu s mojí sestrou a ještě jedním pamětníkem, téměř přímým svědkem jedné vámi popisované události a troufám si tvrdit, že jsme již možná jediní žijící svědkové tady v Čechách. Ačkoliv jsme byli svědky, nikdy jsme se nedozvěděli, jak to všechno vzniklo, až teprve nyní po více než padesáti osmi letech se vše dovídám z vašich stránek, za což jsem vám nesmírně vděčný a moc vám děkuji...

...Budete-li mít zájem o doplnění vašeho článku o to, co se dělo tehdy na Zlaté Studni, co se dělo u Pöslů a jak to tam vypadalo už druhý den po jejich zatčení, jsem ochoten vám sdělit vše, co si ještě z oné doby pamatuji a co je zapsáno v deníčku mého otce. Bylo by škoda, aby tyto věci zůstaly pro další generace zahaleny buď tajemstvím, nebo neúplnými a nepřesnými údaji, když už přece jenom ještě někteří svědci existují. Naše svědectví by bylo sice k tomuto článku a celé události jenom doplňující, ale v mnohém i dokreslující dobu, pro mnohé dosti strastiplnou.

Prosím, ozvěte se mi i v případě, že nebudete mít žádný zájem, abych zbytečně nesháněl všelijaké zápisky a pod.

Eduard Steun, 19. září 2008

My jsme samozřejmě zájem měli a veliký, takže jsme se brzy po obdržení dopisu za panem Steunem vypravili. V domě na kraji Vilémova u Šluknova nás přivítal velmi sympatický muž a spolu se svojí sestrou nám u šálku čaje a výborného domácího koláče začali odkrývat dávno zašlé obrazy ze života lidí tehdejší Šumavy. Přes půl století staré fotografie, vyprávění a zápisky pana Steuna i jeho otce nám pomalu pomáhaly přenést se na Zlatou Studnu či do Kvildy těch časů, abychom lépe pochopili všechny nové okolnosti starého příběhu z května 1950.

Jak už to tak bývá, jsou na jeden hlavní a slavný příběh, například ten náš o Králi Šumavy, napojeny jiné, menší a bohužel někdy také mnohem smutnější osudy dotčených lidí. Jeden takový prožil právě Franz Pösl, u něhož hledali útočiště tři štvanci poté, co byl jejich převaděč Kilián při své poslední cestě postřelen u můstku přes Teplou Vltavu a vrátil se z posledních sil přes čáru do Německa. Jak neslavně tito tři muži dopadli, již víme. Nyní se díky panu Steunovi dozvíme i to, co ona nešťastná noc přinesla člověku, který se k celému příběhu jen na okamžik připletl a přesto se i jemu poslední cesta Krále Šumavy na naše území stala osudnou. O tom už ale Rudolf Kalčík (autor námětu k filmu, scénáře a později i románu Král Šumavy) nepsal! Realita života, jak už to tak bývá, zase jednou překonala románové i filmové drama.

Pojďme nyní na Šumavu do roku 1950 a odhalme slovy Eduarda Steuna, jeho otce, sestry a bratra další část dávno zapomenutého příběhu, který měl podle přání tehdejších mocipánů zůstat navždy utajen. Vždyť ani obyvatelé okolních vesnic se nikdy nedozvěděli, co se u Pöslů té noci stalo.

Jenom kousíček od Zlaté Studny, hned na samém pokraji Mezilesní slati, bývala osada zvaná Torfstich-Planie, s významem názvu jako rašeliništní bod, ale ve zdejším nářečí spíše s významem jako rašeliniště nebo slatina. Český název nikdy neměla, katastrálně už nepatřila ke Zlaté Studni, ale k Pláním (Planie) a s nimi k Novým Hutím (Kaltenbach).

Stával tu jen jeden jediný dům č.p. 102. Zde, uprostřed hlubokých lesů, bydlela rodina lesního dělníka Franze Pösla, dříve těžícího rašelinu, ze které vyráběl tzv. borky (jakési rašelinové cihly, kterými se po vysušení topilo).

Tito lidé snad nikdy ani nebyli ve městě (možná jen ve Vimperku), nikdy neviděli vlak, neznali elektrický proud, o nějaké politice neměli ani zdání, pouze jen něco z doslechu, ale ani to si neuměli dát do souvislostí. Prakticky od rána do večera neznali nic jiného než dřinu při práci v lese a na svém skrovném hospodářství, čítajícím dvě krávy, stádo ovcí a několik slepic. Přesto tuto rodinu potkala velká tragédie, ke které přišli zcela nevinně.

Jedné jarní noci (podle zápisků mého otce Roberta Steuna se jednalo o noc z 8. na 9. května) v roce 1950 u Pöslů kdosi zaťukal na okno. Pan Pösl okno otevřel a k jeho úžasu pod oknem prý stál jeden z jeho příbuzných, odsunutý v roce 1945 do Německa, ještě se dvěma dalšími muži a žádali zřejmě o nějakou pomoc, zejména asi o poskytnutí úkrytu a jídla. Pöslovým bylo jasné, že nepřešli legálně hranice a tak je ani nevpustili do domu, pouze jim oknem podali nějaké jídlo. Rychle se s nimi rozloučili a okno zase zavřeli.

Dům už ale byl v tu dobu obklíčený vojáky a příslušníky SNB, kterým se podařilo ty tři (možná i více) muže chytit a zajmout. Spolu s nimi ale tu noc vytáhli z postelí i celou Pöslovu rodinu – pana Pösla, jeho manželku a téměř osmdesátiletou stařenku, maminku jednoho z Pöslových. Všechny je odvezli neznámo kam a zavřeli.

Toto se dozvěděl někde můj otec, snad od jednoho bývalého příslušníka SNB, ale jinak nic víc. Nikdy jsme se už pak nedozvěděli, za jakým účelem k Pöslovým tehdy v noci přišli ti muži, nikdy jsme se už nedozvěděli, proč bylo všechno, včetně Zlaté Studny, obšancováno vojskem a příslušníky SNB, nikdy jsme se nedozvěděli, kam byli Pöslovi odvezeni a jaký a kde byl jejich konec.

Pan Pösl býval častým hostem u nás v myslivně na Zlaté Studni a také naše rodina chodívala občas k nim na návštěvu a každý den k nim někdo od nás chodil pro mléko, ale také pro smetanu, podmáslí, tvaroh nebo máslo.

Hned následující ráno šel jako každý den můj bratr Robert k Pöslovým pro mléko, které sice přinesl, domů se ale vrátil z Torfstichu celý vyděšený. Podle jeho slov byl prý celý dům plný esenbáků, někteří tam pojídali a popíjeli co v domě našli, jiní se váleli v holínkách v postelích, někteří tam prý něco sepisovali a další spolu s vojáky chytali u domu a hned zabíjeli slepice. Také udírna v komíně byla prý otevřená a zcela prázdná. Jeden z příslušníků SNB se prý bratra zeptal co tam hledá a když Robert řekl, že jde pro mléko, vzal mu z ruky bandasku a přikázal jednomu z kolegů, aby mu mléko nadojil. Když ten tak učinil, vrazil bratrovi bandasku s mlékem zase do ruky a řekl mu prý: „A teď koukej co nejrychlejc mazat domů a zítra už sem nechoď!“

Během toho dne byl pak někam odveden (snad i pozabíjen) všechen dobytek, rozkraden veškerý Pöslových majetek, zbytek byl na místě spálen a během dne byl také jejich dům zcela rozbourán. Toho dne už tam, ani do blízkého okolí, přilehlých lesů a cest nikdo nesměl. Také u nás doma vojáci spolu s příslušníky SNB provedli důkladnou domovní prohlídku.

S násilným odchodem Pöslů a zbouráním jejich domu zmizela zase jedna šumavská osada z mapy světa. Jaká škoda! Taková byla Šumava v padesátých letech 20. století.

Dodnes vidím v domě Pöslových vždy vzorně uklizené světničky, vyzdobené svatými obrázky a křížkem, vždy ustlané a po vojensku na sobě narovnané peřiny, doběla vydrhnutou prkennou podlahu (bez lina a koberců), u velkých kachlových kamen, obložených krásně vyrovnaným dřívím, sedící za kolovrátkem paní Pöslovou, starou paní sedící v šátku u okna a vonící žluťoučkou bábovku zv. Guglhupf na stole. Bohužel, je to už jen dávná vzpomínka, která bohudík nevyšumí z paměti jako sen.

Jak nám dále vyprávěl pan Steun se svojí sestrou, měli všichni v jejich rodině velký strach, když bezpečnost druhého dne prohledávala jejich vlastní dům – myslivnu na Zlaté Studni*. Vždyť esenbákům stačilo najít něco jen trochu podezřelého a skončili by podobně jako Pöslovi. Jejich seník prý navíc býval stále otevřen a nedalo se vyloučit, že se někdo z hledaných bez vědomí Steunů skrýval právě zde. SNB by navíc jistě nedělalo problém, nějaký ten důkaz záškodnické činnosti, zdůvodňující zatčení celé rodiny, do myslivny podstrčit. Bestie se ale zdá se již nažrala a Steunovi měli štěstí. Krátce po této události se celá rodina odstěhovala na Horskou Kvildu a také Zlatá Studna, bývalá sklářská osada posléze osiřela, zpustla a zanikla.

Vypadá to, že příslušníci SNB na skupinu Krále Šumavy předem cíleně čekali, ještě než došlo k incidentu u můstku poblíž Františkova. Podle původních denních zápisků pana Roberta Steuna, hlídali již od 7. května celou oblast v okolí Pöslova domu a nikoho do střeženého prostoru nepouštěli.

Velký zátah esenbákům zdá se nakonec vyšel. Záškodníci byli pochytáni, jejich pomocníci odhaleni a zadrženi, Král Šumavy zanechal převádění a na naší stranu hranice již pravděpodobně nikdy nevkročil. Dnes víme, že Franz Pösl byl odsouzen k 10-ti letům kriminálu, jeho žena a osmdesátiletá stařenka přestěhovány do tzv. Zámečku u Polesí v Dolním Kaltenbachu.

Lidé ze samoty uprostřed lesů zmizeli během jedné jediné noci, jako by tu nikdy ani nebyli. Zmizeli pro kousek jídla, podaný oknem člověku v nouzi. Jejich dům – jejich domov byl zbourán, veškerý majetek zničen, nebo se ztratil v kapsách rabujících „strážců hranic“. Zanikla jedna rodina, zanikla osada Torfstich-Planie, zanikla stará Šumava, která se po tomto květnovém dramatu již navždy poněkud změnila. Přinejmenším přišla o svého krále a vlády se postupně ujala armáda, ostnaté dráty a strach.

Možná, že jediným živým tvorem, pocházejícím ze samoty Torfstich-Planie, který po té temné noci řádění strážců hranic neopustil svůj domov, byl Pöslův pes. Ani ten však nezůstal ušetřen mnohých útrap, jak vzpomíná Eduard Steun.

Pöslovi měli také krásného psa, byl to bílý čuvač (jako v seriálu Bela a Sebastián). Byla to fena jménem Schotti, která pravděpodobně když SNB a vojáci vtrhli k Pöslovým, utekla do lesa. Ono se tam zřejmě při jejich zatýkání nebo po něm i střílelo, neboť tam hajný Rippl našel poblíž zastřeleného Pöslových kocoura. Vyplašená a hladová fena tam pak pár dní po sobě pobíhala kolem trosek již opuštěného stavení, než se jí ujal lesní dělník Franz Enzmann ze Zlaté Studny čp. 33. Od jeho domu ale fena dlouhou dobu utíkala na své původní místo na Torfstich-Planie a když tam nikoho ze svých bývalých majitelů nenašla, vrátila se zpět k Enzmannovým. Jenomže ti šli krátce nato na odsun (šli na odsun tak pozdě, protože byl tehdy nedostatek lidí na práci v lesích a úřady je tu podržely až do doby, kdy byl stav doplněn novoosídlenci a brigádníky). Fena zůstala znovu opuštěna u prázdného domu (bývala to kdysi hospoda) na Zlaté Studni.

Otec tehdy uvažoval o tom, že bychom si ji vzali domů, ale to nešlo. Měli jsme totiž doma ochočenou celou srnčí rodinku, na kterou byl náš pes zvyklý, ale Schotti už byla dospělá fena a rozhodně by to nedělalo dobrotu. Můj bratr Robert, který si po odsunu Enzmannů v opuštěném domě zařizoval svůj pokojík, dával feně denně žrádlo. Jednoho dne přišel domů a říkal, že Schotti si vyhrabala hlubokou noru za domem a v ní spí. Otci se to zdálo divné a tak se tam s ním šel podívat a Schotti, ač to byl velký pes, vyhrabala tak hlubokou noru, že se do ní vešla celá. Byl to na takového psa až neuvěřitelný výkon, ale zřejmě cítila blížící se zimu a tak dokázala nemožné. Když jí pak otec po nějaké chvíli vylákal z nory ven, nevěřili s mým bratrem svým očím. Schotti měla ve své noře dvě překrásná a zdravá štěňátka, o které se pak můj bratr Robert staral. Otec se hned na to rozjel do Nových Hutí, kde se starousedlíků poptával, zda by se někdo psa a štěňat neujal. Uspěl pak u jedněch lidí, kteří se psí mámy se štěňátky ujali. Bohužel, jejich jméno už dnes nevím, vím jenom tolik, že prý se Schotti měla u nich dobře a rychle si zvykla.

Vyskytly se ale tehdy také názory a rady, aby otec psa zastřelil a štěňata utopil. O tom ale nechtěl ani slyšet a vždycky říkal, že je to to jediné, co z Torfstichu zbylo a navíc byl velkým milovníkem zvířat.

V červnu 2010 se Moskyt vydal na místo výše popsané tragédie, aby se pokusil najít poslední stopy po chalupě lesního dělníka Franze Pösla. Už jen objevit to v hlubokých lesích ztracené rašeliniště, dříve zvané Torfstich-Planie nebylo jednoduché. Najít stopy po lidském obydlí pak bylo ještě těžší.

Nakonec se nám to však přeci jen povedlo a konečně jsme stanuli tam, kde až do 8. května 1950, do poslední cesty Krále Šumavy žili lidé. Dnes už je tu jediným hospodářem šumavská divočina. Jen několik málo metrů dělí hlubokou a vodou nasycenou bažinu od posledních trosek kamenných zdí, v kterých se povaluje rzí dokonale strávené železo žehličky a děravý smaltovaný hrnec.

Těžko si představit, že tady, opravdu na samém okraji rozlehlého rašeliniště, obklopeného hradbou tmavých smrků, byl domov jedné malé rodiny. Když už si to však člověk přeci jen připustí, pochopí, jak těžký to musel být život. Každodenní dřina, celoroční pobyt v tisícimetrové nadmořské výšce, žádní sousedé na dohled. V zimě jen metry sněhu, dlouhé měsíce bez kontaktu s okolním světem, kol dokola bílá a mrazivá samota. Ztraceni a opuštěni, donuceni spoléhat se jen sami na sebe a na to co dá les. A přeci si je tu ten vzdálený svět jedné noci našel. Našel a obvinil je z politických zločinů, rozdělil je a vzal jim všechno co měli. Byli bez varování vyhlazeni! Poslední památka na jejich životy v podobě zbytků starých zdí a několika rozpadajících se předmětů zmizí zanedlouho. My jsme byli rádi, že jsme je ještě mohli spatřit, dotknout se jich a věnovat na tom opuštěném místě krátkou vzpomínku nesmyslně zlikvidované rodině Pöslových.

A na závěr jedna zajímavost. Pan Robert Steun – otec Eduarda Steuna se dobře znal se spisovatelem Rudolfem Kalčíkem. Ten k němu chodil sbírat staré šumavské pověsti, příběhy a historky, které většinou existovaly jen v ústním podání mezi místními lidmi, aby je zpracovával do svých literárních povídek. V úvodu jedné takové, zabývající se návštěvou Adolfa Hitlera v hostinci U Stroblů – dnes U Krále Šumavy v roce 1910, se píše:

Tak tedy zemřel lesník Steun z Horské Kvildy, zemřel už před časem, a šumavské lesy, v nichž prožil dobré čtyři desítky let života, byly i příčinou jeho předčasné smrti ... Není už dnes v centrální Šumavě takového pamětníka starých časů! Žil v těch vesničkách u hranic kolem Kvildy od začátku dvacátých let a v jeho úžasné paměti žily dosud celé vesnice, dnes liduprázdné, pamatoval tam každého člověka dům od domu, jeho veselé i smutné chvíle životní. Ten jeho svět lesáků, dřevařů, hostinských a pastevců už nikdo nevyslechne a nezachytí: v mé paměti zůstane proto jen dřevěný kůlník na Kvildě, kde myslivecký mládenec Steun uviděl kdysi na jaře – byla to tehdy skleněná veranda hospody – stařičkého Karla Klostermanna, jak vyhlíží na cestu od Borových Lad, a také několik příběhů, mezi nimi i ten o Hitlerovi na Kvildě. Byl jediný, který ještě na vlastní oči viděl onen dopis, o němž bude ještě řeč, dopis, který se ztratil v posledních letech války....

Rudolf Kalčík, Hitler na Kvildě, Květy 1958

*Bývalá sklářská osada Zlatá Studna se nacházela mezi Horskou Kvildou a Churáňovským vrchem. Sklárna byla založena na Losenickém potoku v roce 1799, na náklady města Kašperské hory a soustředila se na výrobu dutého skla a páteříků. Roku 1865 se pak přeorientovala na produkci výnosnějšího tabulového skla a v roce 1880 zanikla. V polovině 19. století žilo v osadě, na jednom z nejdrsnějších míst Šumavy, přes 130 obyvatel a děti sklářů tu měli k dispozici vlastní školu. Na samotě Ranklov, poblíž Zlaté Studny, se 16. ledna 1819 narodil slavný šumavský obr zvaný Rankelský Sepp, známý z Klostermannova románu „V ráji šumavském“. Živil se navážením dříví a křemene do sklárny volským potahem, později pak, po polomech v roce 1870 svážel dřevo k říčce Otavě. Zemřel v lednu roku 1888.

článek připravil Leoš Drahota bM a Zdeněk Mikšík bM
autorem dobových fotografií Šumavy je Eduard Steun a jeho otec Robert Steun.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy a jeho kanál 54

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags: