Moskyt - paranormální jevy

Noutonický hřbitov - film

Moskyt — Tue, 16 Dec 2014 14:07:32 +0000

U vesnice Noutonice nedaleko Prahy se nachází nevelký hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele. Dle nejrůznějších pověstí a zvěstí je noutonický hřbitov velmi neklidným místem plným duchů a paranormálních jevů. Jsou tyto záhady pravdivé? Jaká je noutonická realita? Na tyto otázky se snaží najít odpověď tento krátký dokumentární film z naší produkce.

Tento dokumentární film navazuje na článek Noutonické přízraky.

Noutonický hřbitov - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Noutonické přízraky

Zlo na velhartickém hřbitově

Tagy:

Noutonické přízraky

Leoš Drahota — Sun, 30 Nov 2014 15:13:04 +0000

Je u nás několik míst, staveb, lidských i přírodních výtvorů, kde lze údajně znepokojivě často být svědkem působení paranormálních sil. Jedním takovým objektem, oplývajícím doslova strašidelnou pověstí je i malý hřbitůvek u vesnice Noutonice, jen kousek za Prahou. Proč právě tady mají být pozorovány nevysvětlitelné jevy, proč právě zde by mrtví neměli mít při svém spočinutí klid? Je možné nějaké místo navždy neblaze poznamenat dávnou masovou tragédií, či jediným pohnutým lidským osudem? Nebo se jen nepříjemný pocit, strach co má velké oči a třeba i jen smyšlená báchorka nabalují jak sněhová koule, až se zrodí všepožírající nezničitelná obluda?

Hřbitovní neklid

Před několika lety jsem napsal článek o zlu na velhartickém hřbitově. Byl o místě podle pověsti poznamenaném dávným rituálem, o subjektivních pocitech lidí, kteří sem přicházejí, snad o jakési kletbě, o špatné, ale fyzikálně zřejmě neměřitelné energii. V mnohém podobnou pověstí, jako má hřbitov ve Velharticích, děsí i láká také další vesnické pohřebiště. Zdejší paranormální jevy však mají až trochu bulvární podobu. Nějakou dobu jsme váhali, jestli má vůbec smysl se sem vypravit, ale nakonec jsme na severozápad od Prahy jednu podzimní sobotu přeci jen vyrazili.

Počasí nám přálo, listopad se vůbec nepodobal dušičkovému času a hřbitůvek mezi Noutonicemi a Velkými Přílepy se tetelil v paprscích večerního slunce. Prošli jsme se mezi hroby stíněnými řídnoucími korunami stromů, snažili se najít něco neobvyklého. Místo náporu negativní energie a stínu strachu, který na nás měl hned po průchodu bránou podle předpokladu sednout, jsme však vnímali spíše pokoj a klid vesnického hřbitova a užívali si pohodu teplého podzimního dne. To přitom vůbec neodpovídalo tomu, co by se tu mělo podle všech zpráv téměř „běžně“ dít.

Zatímco na blízkém hradě Okoři už bílá paní zřejmě definitivně spí a strašení pověsila na hřebík, tady mezi hroby soustředěnými kolem kostela sv. Jana Křtitele, to zdá se žije.

Podle četných, především internetových výpovědí návštěvníků noutonického hřbitova jsou zde slyšet kroky, hlasy, či nářek. Zvedají se tu náhlé poryvy větru, nezpívají tu ptáci, mezi náhrobky se vznáší světélkující mlha či chuchvalce temnoty. Na některých místech nelze pořídit fotografie, na některých, přeci jen pořízených fotografiích jsou vidět do kamene zakleté lidské tváře či bílá mlhovina. Hýbají se tu hroby, místní lidé se hřbitovu zdaleka vyhýbají a před jeho návštěvou varují.

Prostě tu prý straší. Řádí tu přízraky a mají k tomu údajně hned několik důvodů. Vesnice Noutonice tu existovala již v první polovině 11. století, kostel sv. Jana Křtitele pak od století 14. Díky své poloze kousek za vsí, na mírné, ale ve zdejší krajině dobře viditelné vyvýšenině se tomuto původně gotickému svatostánku říkalo „Na horkách“ a zcela určitě to bylo významné místo ještě před stavbou kostela. Možná tu kdysi stávala pohanská svatyně, snad jsou zde kdesi pod povrchem stále skryté i tajemné a dodnes odborníky ne úplně vysvětlené hroby skrčenců ze starší či mladší doby bronzové. Jsme také v krajině lidí knovízské kultury, známé lidskými oběťmi i kanibalismem a těžko dnes říci, jaká je kompletní nejstarší historie přímo noutonické lokality. A ta poněkud mladší? Ani ta nebyla úplně jednoduchá. Už podle toho, že se na hřbitov pravděpodobně pochovávaly oběti moru, ale údajně také a docela překvapivě i těla sebevrahů.

Náš film o noutonickém hřbitově http://www.moskyt.net/film/noutonicky-hrbitov-film

Zlopověstná Babeta

Hlavně se ale v souvislosti s podivnými jevy vypráví o urozené paní, která se měla nedaleko odtud zabít pádem z koně a jejíž neklidný duch nyní řádí v prostoru hřbitova.

Hned za východním závěrem kostela, blízko zazděného zadního vchodu stojí ve stínu stromů vysoký a štíhlý kamenný náhrobek. Je v něm vsazeno několik leštěných desek, patřících zesnulým příslušníkům rodu Langendorfů, sídlícím v 19. století na zámku ve Statenicích. Není úplně jasné, do jaké míry označuje náhrobek skutečnou rodinnou hrobku, nebo jen pomník rodu a je možné, že někteří Langendorfové odpočívají v dalších hrobech, ať již v Noutonicích či jinde. A právě příslušnice této rodiny, snad hraběnka, měla být onou nešťastnicí, která zahynula při dávné, výše zmíněné „dopravní“ nehodě.

Podle pověsti se jmenovala Barbora zvaná Babeta a její tragická smrt navíc neměla být tak úplně nehodou. Říká se, že tato žena byla nenáviděna jak prostým lidem, tak i příslušníky svého rodu a to se jí stalo osudným. Spadla prý z koně na skále blízkého kamýku u Velkých Přílep poté, co tu na ní byla přichystána past. Pohřbena pak měla být na noutonickém hřbitově do neoznačeného hrobu, aby ani po smrti nebyla spolu se svými příbuznými. Její jméno má chybět na rodinném náhrobku, zato se v jeho blízkosti zdržuje intenzivní pole negativní energie.

To musela být opravdu velká nenávist - vražda a vyloučení. Nebylo by divu, kdyby se s tím duch té nešťastnice do dnešních dnů nemohl smířit, hlasitě naříkal, chodil mezi hroby, hýbal kameny ...

Kdo ale byla ona Barbora řečená Babeta? Byla takovou černou ovcí, že ani její jméno nesmělo být uvedeno na rodinné stéle? Bylo záměrně vymazáno z tohoto světa tak, jak to dělali staří Egypťané, když chtěli někoho odstranit i ze světa onoho? Uvízla díky tomu někde mezi nebem peklem a zemí? Byla to kletba, totální likvidace, nebo je všechno jinak? Pojďme se podívat, jak to ve skutečnosti s Langendorfy bylo.

Svobodní páni z Dlouhé Vsi

Nedaleké panství a zámek Statenice kupuje v roce 1821 od právníka Josefa Löhnera Maria Barbara von Ehrenburg (*1785 - †1850 Praha), druhá manželka hraběte Johana Nepomuka Josefa Gandolfa von Küenburg (*1774 - †1838).

Roku 1842 se zámek stává majetkem c.k. komořího svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf (*1811 - †1881 Salzburg), příslušníka starého českého zemanského rodu ze Sušicka, který si dva roky před tím bere za manželku dceru Marie Barbary von Ehrenburg, hraběnku Frederike von Küenburg (*1813 - †1893 Salzburg).

A mají spolu pět dětí:

Bedřišku (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf (*1840 - †1911 Salzburg)
Barboru – Babetu Dlauhowesky von Langendorf (*1842 - †1906 Baden)
Karla Dlauhowesky von Langendorf (*1844 - †1907 Vídeň), c.k. komoří, c.k. tajný rada, rytíř řádu Železné koruny 1. třídy
Oswalda Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - †1877 Wels)
Marii Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - † po roce 1912), od roku 1887 v šlechtickém stavu

Do stély rodu na noutonickém hřbitově je pak vsazena náhrobní deska svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf, neboli Bedřicha Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, jeho manželky, jediné skutečné hraběnky Frederike Dlauhowesky von Langendorf (rozené Küenburg) a pod nimi pak deska jejich prvorozené dcery, svobodné paní Bedřišky (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf. Ve spodní části stély najdeme svobodného pána Oswalda Dlauhowesky von Langendorf a pak ...?

V roce 1868 se svobodná paní Barbora - Babeta Dlauhowesky von Langendorf provdala za maďarského důstojníka Kálmána Hármose de Hihálom (*1840 - †1897 Baden), kterému patří náhrobek vedle Oswalda, zatímco údajně „strašidelnou“ Barboru najdeme na kameni zcela dole u země. Tato deska nese její rodné příjmení i příjmení získané po manželovi a také „roztomilou“ domácí zdrobnělinu jejího jména - Biri!

To nevypadá na nenáviděnou černou ovci rodiny. Na stéle tedy nechybí Babeta, ale Karel a Marie a to zřejmě jen proto, že zemřeli až po Barboře, jejich desky už se nevešly a jsou pravděpodobně umístěné na jejich hrobech jinde. Marii možná patří na zemi volně ležící náhrobní deska, jen kousek od rodinné stély.

Troufám si proto tvrdit, že na noutonickém hřbitově Babeta nestraší a to i z toho důvodu, že nezemřela v tomto kraji. Rod Hihálom však vlastnil velkostatek Statenice až do roku 1920, kdy jej 6. července Béla Hármos de Hihálom, zřejmě v důsledku chystané pozemkové reformy, narychlo prodává údajně za 1 600 000 korun Františku Strakovi. Stihne ještě kamsi zakopat svého oblíbeného koně, jehož vycpané tělo měl prý vystavené kdesi v zámku a pak statenické panstvo definitivě opouští tento kraj.

Strmá skála kamýcká

Pojďme se ale nyní vrátit ke skále, odkud se měla záhadná dáma zřítit. Tento kamýk nad stejnojmennou vsí, dnes sloučenou s Velkými Přílepy, je zvláštní místo. Ostrá skalka zvaná U křížku se tu zvedá z roviny polí a je korunována křížem na bílém podstavci, zvýrazňujícím její výjimečnost. Nachází se tu podle ing. Pavla Kozáka i silný energetický bod, „Jehož nadprůměrná síla vychází z vysoké zemské energie a komunikovat zde při meditaci můžeme se Zemí i Kosmem. Tím se v pravěku z místa stala harmonizační svatyně, kde se člověk na chvíli stává součástí soustavy Země – Vesmír.“

Je to trochu zvláštní, vždyť právě tady, kde Babeta či jiná dáma měla nešťastně vypustit duši, by se měla uchovávat negativní energie té tragédie, otisknutá tu do skály či do země. Ne u hrobky Langendorfů, ale přímo ve stínu „harmonizační svatyně“. Hlavně se ale mezi místními o této skalce vypráví trochu jiná mutace pověsti než ta, která tíží návštěvníky noutonického hřbitova.

Vylezl jsem na kamýcký kamýk a konstatoval, že ten kdo se sem vypraví na koni, musí být opravdu zdatný jezdec. Svah je příkrý, vrchol skály velmi členitý. Kříž je zasazen do samotného rozeklaného vrcholového kamene a je od něj dobře vidět na noutonický kostel sv. Jana Křtitele i přilehlý hřbitov. Ani kvůli širokému výhledu by se však myslím nikdo jen tak koňmo nedrápal na takovou skálu. Leda že by k tomu byl dohnán a to v případě staré kamýcké pověsti doslova.

Kdysi dávno prý jakási urozená paní (?), za tmy zahnána tlupou loupežníků po pozvolnější straně kopce až na vrchol kamýku, spatřila pod sebou jen temné hlubiny srázu. Zahnána do pasti pak raději volila i se svým koněm téměř beznadějný skok a pod skálou našla svou smrt. Lapkové se rozvášněně řítili za ní, a když viděli, jak jejich kořist uniká skokem do neznáma, bez rozmyslu pobídli koně k jejímu následování. Stejně jako ona pak zemřeli roztříštěni dole pod srázem. Na památku nešťastné paní byl na skále vztyčen zdaleka viditelný kříž.

Pěkná pověst, romantická a smutná řekneme si. Takových ale je a zpravidla v sobě nenesou ani zrnko historické pravdy. Tady však tato zřejmě velmi letitá pověst stále žije a vrací se jen v trochu jiných podobách i souvislostech. Někdy až mýtických. Roku 1972 se pod srázem kamýcké skály stavěly jakési hospodářské budovy. Při výkopových pracích byly nalezeny hroby několika mladých mužů ve věku 14 až 20 let a také ostatky přibližně osmnáctileté dívky. Zvláštní náhoda, nebo že by stopy skutečného jádra naší pověsti? V hrobech se našly šperky, zbraně i úlomky keramiky. Podle archeologů jde o pohřby lidí náležejících ke kultuře nálevkovitých pohárů, kteří tu žili 2300 let před naším letopočtem. To už by byla velmi prastará pověst česká, která by tu v jakémsi kulturním podvědomí musela přežívat a modernizovat se po tisíciletí. Přinejmenším však tento nález naznačuje, že měl kamýk u Velkých Přílep už pro pravěké obyvatele tohoto kraje velký význam a jeho rozeklaný vrchol toho pamatuje mnoho. Další archeologické objevy v blízkém okolí ukazují, že bylo toto místo prakticky nepřetržitě osídleno již od pozdní doby kamenné.

Přízraky přichází z WWW

Pomalu se stmívá a noutonický hřbitov je stále klidný a tichý. Natáčíme, fotografujeme, proměřujeme teplotu různých míst, ale žádné výraznější odchylky nám nenabízí ani vzduch, ani kámen na hrobech, ani zem. Kupodivu nás před pobytem na hřbitově nezrazují ani místní obyvatelé a dokonce jich hodně na hřbitov přichází. Za světla a později i za tmy. Přestože by se měli podle zaručených informací hřbitovu zdaleka vyhýbat, vydávají se sem s hrabičkami, s čerstvými květinami, uklízí kolem hrobů, zapalují svíčky. Potkáváme tu skupinku starších žen, které spolu vesele švitoří, a dáváme se s nimi do řeči.

Jedna z nich nám vypráví o tom, jak na hřbitov chodila ještě jako dítě s kamarády, jak si tu hrály často až do noci, jak sem ráda chodila i její babička, neboť je tu pěkně a klid. O nějakých neobvyklých jevech, či dokonce strašidelných prý až do nedávna nic nevěděla, ani od nikoho ze zdejších neslyšela, dokud si o tom nepřečetla na internetu! A trochu jí to zlobí, neboť od té doby tu prý „straší“ přes den i po nocích spousty divných lidí, z nichž někteří hroby ničí, někteří tu kradou a jsou i tací co na hrobech přespávají. „Je to úplný nesmysl“ přidávají se i další dámy. „Žádné duchy tu nemáme, na hřbitově se nic divného neděje a to sem chodíme od malička“.

Stejně mluví i ostatní noutoničtí, kterých se na záhadné zvukové, optické i pocitové jevy ptáme. Přicházejí sem po večerní mši i s dětmi, aby jim vštípili, že je dobré občas vzpomenout na své mrtvé a položit jim na hrob květinu na znamení toho, že na ně nezapomněli.

Setkáváme se tu dokonce i s lidmi, kteří sem poprvé přijeli před několika lety inspirováni strašidelnou pověstí hřbitova a jezdí sem od té doby pravidelně, neboť si tohle místo prostě oblíbili. Užívají si zdejší pohodu, pročítají nápisy na náhrobcích a pátrají po zapomenutých osudech zemřelých. Obraz hřbitova jako rejdiště temných přízraků se rychle rozplývá. Je nám jasné, že z jedné naší návštěvy Noutonic lze jen těžko dělat nějaké závěry. Myslím ale, že objektivně bychom bez jasného důkazu nebyli schopni vyjádřit se k přítomnosti čehosi „divného“ ani po letitém pravidelném mapování. Vždyť namátkové, nezaujaté, několikagenerační zkušenosti noutonických jsou mnohem relevantnější a mluví celkem jednoznačně.

Vypravil jsem se na Noutonický hřbitov ještě jednou sám a ve všední den. Byl stále listopad, ale slunce již bylo schované za těžkými mraky. Nad rovinatou krajinou se válel mlžný opar a holá pole pod ním ubíhala kamsi do dáli a do ztracena. Přestože bylo krátce po poledni, tma jakoby chtěla nedočkavě předběhnout příchod večera. Celé Noutonice se zdály vylidněné a hřbitov se opuštěností přímo tetelil. Ideální čas o samotě vnímat, slyšet a cítit jakékoliv vnější i vnitřní podněty. Prošel jsem několikrát všemi směry mezi hroby, bez hnutí stál, se zbystřenými smysly poseděl. Nehybné ticho jen občas zvýrazněné až překvapivě hlasitým pádem suchého listu. Mají pravdu ti místní. Je to pěkné klidné místo a věčný spánek nebožtíků ruší myslím nejvíce to, jak hřbitov nyní ze všech stran obkličuje nová unifikovaná zástavba.

dodatek 11. 6. 2015

Odlišné zkušenosti z návštěv Noutonického hřbitova od jednoho z našich čtenářů

Možná, že se mýlím, ale na rozdíl od jiných také vytříbeným slohem vámi napsaných příbězích mi v tomto přišlo, jako by tu bylo mezi řádky i něco jiného. Jako by byl napsán na objednávku místních, kteří nejsou, ať už se jedná o noutonické a nebo přílepské, ani trochu z této pozornosti nadšeni a o takovouto publicitu už vůbec nestojí. Něco podobného jako se děje i v Jevanech. Prostě ať je jejich pravý důvod jakýkoli, nechtějí, aby se někdo vůbec zajímal, natož pak ještě veřejně chtěl tomu dění přijít na kloub, nebo alespoň trochu poodhalil roušku jejich tajemného hřbitůvku. Přitom první zmínky o zdejších neobvyklých jevech pochází právě od místních obyvatel.

Jak jsem již naznačil, nejsem lovec senzací a už vůbec nemám v úmyslu si cokoliv vymýšlet, ale ani obhajovat či cokoli dokazovat. Jako kluk jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do turistického oddílu mládeže, jehož náplní nebylo jen zdolávání kilometrů, ale ve své podstatě jsme pod touto značkou byli vedeni ke skautství. Součástí byly i letní tábory v přírodě, kde jsme se od zahájení tábora včetně jeho postavení, starali o sebe jen my sami. Byla to vskutku krásná léta a jedinečná, nádherná zkušenost z pobytu ve volné přírodě. Ve dne i v noci. Kdy se naučíte rozeznávat zvuky a jen tak vás pak nějaký nepřekvapí a nevystraší a na základě tohoto poznání pak víte, když slyšíte něco, o čem máte opravdu pochybnost, že tohle sem nějak nezapadá a nepatří. Mám za to, že víte, co jsem tímto chtěl říci, a není třeba to více rozvádět.

Odpovědět je slušnost a když jsem to nakousl, pak tedy jsem na zdejším hřbitůvku zažil tu zvláštní ʺhru“ stínů. Slyšel kroky, které nikomu nepatří (a věřte, že splést si je s kroky těch pár jedinců, kteří se trošku zapomněli v hospůdce, prostě nejde - ty slyšíte ze silnice a je to tak typické, že to se nedá zaměnit, a pak těmi několika vracejícími se jedinci to končí a dál je klid, jen někdy ještě vzácně projede auto, přeletí letadlo a máte-li štěstí, po nedaleké trati slyšíte lokotraktory s nákladním vlakem). Krom těchto kroků jsme ve třech při jedné výpravě, něco po půl jedné, slyšeli šepot několika hlasů (a musím podotknout, že v nám neznámém, nejspíš snad starobylém jazyce). Ovšem vážně jen z toho místy hrobového ticha, v té chvíli vůbec nedoprovázené typickým a sotva zaměnitelným lomozem někoho, kdo by se až k nám přiblížil zvenčí. Navíc to bylo tak zřetelné a blízko, že byl by-li to někdo z masa a kostí, pak krom toho, že by byl slyšet jejich příchod, museli bychom je i vidět. Za zmínku také stojí, že v jeden podvečer ještě za světla, kdy na hřbitůvku byla jen naše skupinka, se z ničeho nic ozvala slušná rána. Hned vedle nás, jako by někdo udeřil do široké náhrobní desky hrobu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Zažil jsem zde i ʺvzpouru“ techniky (signalizace vybití baterie, samovolné vypnutí, nepořízení snímku, ʺneblesknutíʺ ačkoli funkce byla zapnuta, a pak o kus dál, později vše zas v normálu a při i po výpravě prohlížení fotek na displeji a pak stažení do PC a stav baterie stále provozní). Viděl jsem na jedné z výprav třikrát po sobě se zjevit a pak i zmizet onu pověstnou mlhu mezi hroby (válela se jen mezi nimi jako ta nad hladinou rybníka). A pořídil jsem zde, a to i ve dne, několik velmi zvláštních fotografií.
Ale na druhou stranu bylo i pár výprav, kdy snad jen chyběla cedule s nápisem - vítejte a pozorujte si jak je libo.

Zažil jsem a vím své. Na vtipné poznámky typu, že hluk je způsoben nedalekou dílnou nábytku (nikdy jsem nic takového, co by tomuto tvrzení dávalo za pravdu, neslyšel), nebo o davové hysterii, že jak kolem chodí ʺdavy“ z hospody domů, tak si je prostě, protože chcete, zapasujete na hřbitůvek (znovu podotýkám těch pár jedinců vracejících se po silnici je doprovázeno klasickým a nezaměnitelným ʺhlukem“, to bezpečně poznáte, o tom rozhodně nelze prohlásit, že to jsou kroky okolo vás, které však nikomu nepatří), bych pánům psychologům snad jen doporučil, ať se vybodnou na své prášky, zvednou pozadí ze židle a jdou trampovat, aby věděli, jak to s těmi zvuky je a nenapsali by pak taková nebetyčná rádoby moudra.

Tolik velmi stručně v duchu toho, co hlásá můj oblíbenec Erich von Däniken – to si nevymyslíš, to musíš vidět a zažít. Věřte, nevěřte.

Hawkey

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Zlo na velhartickém hřbitově

Noutonický hřbitov - film

Tags:

astrální bytosti

historie

paranormální jevy

Bludičky a modré plamínky

Jiří Svoboda — Sun, 15 Sep 2013 18:38:22 +0000

Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Modré plamínky jsou jedním z motivů, který by snad mohl mít určitou spojitost s keltským světem. Téměř vždy je spojen s výskytem zlatého pokladu, který se nalézá přímo pod plamínkem. V případě barvy plamene lze tento motiv chápat v jistém ohledu jako keltský prvek, u nichž dosáhla modrá barva vysoké obliby. Nicméně, ani s pokladem nemusí nijak zvlášť silně souviset.

Celá řada zpráv z antiky a především G.I.Caesar, dokládají oblibu modré barvy především u britských Keltů. Tato záliba se však neomezovala pouze na Brity, ale byla pravděpodobně rozšířena po celém keltském světě. S modrými plamínky souvisí jiný zajímavý detail. Jde o jev, nazývaný -očišťování zlata-, nebo -peněz-. Těžko rozhodnout jak jej zařadit. Bude pravděpodobně nějak souviset s kultovními praktikami, které jsou v přímé vazbě na metalurgii drahých kovů. Z germánské kulturní oblasti se ví o jakémsi technologickém postupu jménem kapelování. O co přesně jde, není do detailu známo, nicméně z kusých zpráv vyplývá, že opakované žíhání rudné směsi s blíže neznámými přísadami, vedlo k získání vysoce ryzího zlata.

Nelze ovšem přehlédnout velmi významné spojení s celokeltskými svátky Beltain a Samhain, kdy byly rozdělávány posvátné ohně, při nichž si každý hospodář zažehl svůj vlastní oheň. Tato symbolika vycházela z keltské představy, že každý člověk nežli zemře, začne vyzařovat vlastní světlo - oheň. Tím byla vlastně dána jasná informace o tom, že jeho duše se již částečně odpoutala od těla, aby ohlásila jeho smrt. Tato duševní světla, lépe řečeno světla "duší", krouží kolem domu a stává se někdy, že mohou objevovat i světla již dávno zemřelých příslušníků rodu.

A nyní to nejzajímavější, "duševní" světla byla často pozorována v Cornwallu a Walesu jako modravě světélkující hmota, která se otáčí a tančí. Zde není možné nevzpomenout na četné české pověsti s tímto motivem (modré plamínky) v souvislosti s našimi bludičkami. Je pozoruhodné, že se tato modrá světélka dostala do obecně vžité představy s přímou vazbou na močálech a bažinách. Snad půjde o dávné reminiscence na předjarní oběti utopením v močálech, což dánské bažiny potvrzují jednoznačně a to v podobě nalézaných obětí.

Odtud je již přímá cesta k české verzi modrých plamínků jako bludiček, které lákají noční chodce do svých pastí, aby je tancem usmrtily. Nicméně je pozoruhodné, že se verze o modrých plamíncích udržela pouze v oblastech, kdysi keltských. Například německé pověsti tento fenomén neznají, třebaže se jinak ohnivými prvky přímo hemží. Dá se proto předpokládat, že se jedná o velmi výrazný keltský prvek, který se udržel až do současné doby.

V Čechách lze celoplošný výskyt tohoto motivu (BF) rozdělit do přibližně dvou oblastí:

- Je částečně situován do severnějších pohraničních oblastí. Objevuje se sporadicky v okresech Tachov, Písek, ale hlavní váha výskytu je orientována do východních Čech.

- Z východočeské oblasti je zřetelný směr na Moravu a to přes okresy H.Králové, Pardubice, Ústí n. Orlicí, Šumperk, Olomouc a Přerov. Ojediněle se objevuje v okrese Břeclav.

Je pravděpodobné, že takto zachovaný výskyt typu BF odráží dobovou realitu kontaktů mezi Germány a Kelty na našem území. S modrou barvou bude souviset jeden zajímavý detail. Z germánské oblasti pochází výmysl o modré krvi, který je velmi rozšířený po celé Evropě. Aby se šlechta odlišila od svých vrstevníků, velmi ráda přijala myšlenku o tak vznešeném původu svých předků, že je její krev jiná (myšleno obrazně). A aby byl tento rozdíl zvláště intenzívně dokreslen, byl tento rozdíl detailizován modrou barvou.

BLUDIČKY - SVĚTÉLKA

Další z vodních bytostí, které se mohou dostat do souvislostí mezi slovanským a keltským světem jsou bludičky. Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Již Shakespeare použil termín puki ve významu nočních bludiček, ale musel vycházet z kořenů mnohem hlubších, neboť stavěl na staroanglickém termínu "pu-ca" případně na norském "puki" či nakonec na irském "puca". Všechny tyto slovní doklady je možné vztáhnout na anglický výklad "bogle", "boggard", "bogy" "bogey", "bogeyman", které se ve středověké angličtině proměňují do podoby "bugge" s obecně uznávaným významem skřet, záření.

Fenomén bludiček nebude tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné.

Na ŽELEZNOBRODSKU se nazývají cvendy, na ČESKOTŘEBOVSKU rychmandle. Na Moravě jsou nekřtěné děti s průhlednými těly jmenovány zahubenčata, zabobončata..

Bludičky jsou známy po celém slovanském světě. Název je odvozen od jejich jakoby bloudivého pohybu při zemi a v blízkosti vodního zdroje. Například v Lužických Srbů se bludičky objevují v podobě drobného plamínku a zavádí lidi, kteří v noci zabloudili do bažin a močálů. Ovšem někdy také bludičky lidem pomáhají, když jim v noci ukazují na cestu. Odměnou bývá protislužba, avšak při jejím nesplnění se pak lidé obávají msty. Prý zvláště ráda pálí opilce, kteří v noci usnou na nohách. Pozoruhodná je ovšem i protiobrana – člověk musí jít jednou nohou ve vyjeté koleji.

Na ŠUMAVĚ se světlíci, jak se jim zde říkalo, nemuseli nutně objevovat přímo v bažinaté oblasti. Jejich výskyt se koncentruje do obcí BOHUMILICE, PÍSEK (u mostu), SUDSLAVICE, MALENICE, ZÁLEZLY, MICHALOV, SV. MÁŘÍ, ŘETICE, OHRAZENICE, VÍCEMILICE a na vrch ČEŘENEC u Sv. Máří. (1) Světélka zde bývají považována za ubohé duše, která měla svůj očistec v některém stromě. Byla v něm zakleta a protože byl strom poražen, stěhovala se duše do jiného stromu, neboť jí ještě nevypršel trest. Světélka bývají také často spojována s černým mužem (Bohumilice). Někdy se prý řadí za sebou v počtu 9 (Malenice), ale obvykle ráda pomáhají nočním zbloudilcům a mají prý radost, když se jim poděkuje. To prý se roztančí a svítí o poznání jasněji (Zálezly, Malenice). Většinou panuje přesvědčení, že jde o duše nepokřtěných dětí a místy se věří, že se jedná o malé chlapce.

Ze Sušicka je doložena pověst, jejíž obsah je téměř zcela realistický. Na louce ve ŹLÍBKU u NOVÉHO DVORA uviděl jednou pasák oheň. Protože mu byla zima, šel k němu, že se ohřeje. Poznal však, že plameny jsou zcela studené. Chtěl si vzít několik uhlíků, že by si s nimi zapálil doma oheň. Jakmile šáhl do kapsy, vypadl mu z ní do ohně chleba. Zář pak v mžiku zmizela. Místo ní stála před užaslým pasákem bedna plná zlata, na které seděl pes. Za chvíli zmizela i ona a poklad pak již nikdo neviděl. (2) Ačkoliv v tomto případě nejde o typické bludičky-světélka, jsou všechny doprovodné atributy pro uvedený fenomén typické. Nevýznamná není rovněž i ta okolnost, že v blízkosti uvedené lokality se objevuje významné keltské hradiště Sedlo u Sušice. V blízkosti Sedla ještě zůstaneme.

Ze vsi OPELICE (dnes OPOLENEC) u Sušice pochází informace o tom, že světélka byla vůči lidem navenek velmi přátelská, ale ve skutečnosti neuvěřitelně krutá. (3) Chudá vdova se vracela v noci okolo Panského rybníka. V rákosí pod cestou skákala světélka a bývalo jich tam prý tolik, že si jich lidé téměř ani nevšímali. Byli na ně zvyklí a světélka jim nijak neubližovala. Ke kráčející ženě se však jedno ze světélek přiblížilo a tiše jí zašeptalo do ucha, aby šla s ním blíže k rybníku, že se bude mít tak dobře, jako se nikdy neměla. Žena odmítala a poukazovala, že má doma pět dětí, a že by o ně neměl kdo pečovat. Světélek kolem ženy přibývalo a všechna ji lákala, aby s nimi šla, že se o její děti postarají. Na poslední chvíli, když světélkům již téměř přikývla, se žena vzepřela a co nejrychleji běžela domů. Všechny děti však ležely mrtvé na svých postelích.

STARÁ HUŤ u Železné Rudy má rovněž svoje světélka. Vypráví se o nich v pověsti "Hladová světýlka". 4 Jednou v lese zabloudily dvě děti a ocitly se mezi bažinami a slatinami. Uviděly ve tmě namodralá světélka, ale bály se jich, ale po nějaké chvíli stály před chaloupkou, kde bydlil poustevník. Ten je nasytil a napojil a děti přestaly vnímat nebezpečí. Dívaly se z okénka na světélka a začaly se jim smát. Světélkům se to nelíbilo a najednou se změnila z malých a příjemných namodralých do hrozivých červených plamenů a bouchala do oken a dveří. Děti odvahu zase ztratily a ukryly se pod dlouhý poustevníkův vous a do záhybů jeho kutny. Světélka byla nakonec usmířena napadanými drobty chleba, které děti nasypaly na práh. Pak se uklidnila a brzy i zmizela. Motiv úkrytu ve vousech poustevníka je skutečně pozoruhodný, neboť se nikde jinde neobjevuje. Rovněž i to, že hlavními protagonisty příběhu jsou malé děti, ukazuje na jakousi společnou předlohu dětí v lese, které v noci najdou pomoc v podobě náhle se objevivšího přístřeší. Jedná se pravděpodobně o motiv "perníkové chaloupky", čemuž by nasvědčoval výskyt posvátného pečiva (chleba, perníku) v podobě votivního předmětu.

S proměnou barev světélek souvisí i pověst z BOUBÍNA. (5) Vypravuje se, že o Velkém Pátku, když čte kněz v chrámu pašije, bývají na vrcholcích BOUBÍNA a BOBÍKU vidět bledězelené plamínky, které jakoby poskakují po temenech hor a mizí v jejich nitrech. Někdy se ovšem nad Boubínem objevují tmavorudé plameny a to potom bývá slyšet úpěnlivý lidský pláč a kvílení, drásající srdce. Jsou to prý oběti lidí, kteří zde zahynuli při hledání pokladů. Jakási lidská oběť je připomínána ve vyprávění o zasypané dceři boubínského černokněžníka, kterou zde umístil rozezlený otec, když se zamilovala do chudého dřevorubce. Vypravuje se, že kdysi se v okolí Boubína objevil pastevec, který hledal poklady. Uslyšel pod sebou sténání a vzdychání, vycházející ze země. Prokopal se až do sklepení, kde nalezl krásnou dívku, dceru boubínského čaroděje. Pověst říká, že kdo by chtěl dívku vysvobodit, musí zemřít. To se stalo i pastevci, neboť druhého dne bylo nalezeno jeho tělo roztrhané, jakoby od divoké zvěře a po sklepení ani památky.

SEDLČANSKO patří také k oblastem, kde je zachycen větší výskyt bludiček. Objevují se zde na podmáčených lukách nebo v blízkosti bažin a obecně se věří, že jde o dušičky nekřtěňátek. (6) Místní pověsti zdůrazňují, že s nimi nejsou žádné žerty. Někdy světélka člověka dovedou ztlouci a jindy jej dokáží zavést až do bažiny. Objevují se v okolí vsí LÍCHOV, MRÁKOTICE, VYSOKÝ CHLUMEC, DUBLINY, DOUBRAVICE, OBDĚNICE, VRATKOV, ŘADOV, DRAŽKOV, LAVIČKY, DUTÍ, HATĚ, VÍTĚŽE, HRADIŠŤKO, PROSENICKÁ LHOTA. Jak již bylo upozorněno, u Dražkova se světélka objevovala na vrchu Racochy, kde ovšem žádné močály nejsou, nicméně na úpatí vrchu menší zbytky močálů jsou. U Hrachova se spolu s nimi zjevovala rovněž i Černá postava. Uvedené produkci předcházel výskyt světélek u hřbitova, která se posléze přesunula ke křížku a vydávala při tom velmi jasné světlo.

Někdy se stalo, že byl člověk světélky napaden (Lavičky, Dutí) a způsobily mu totální zničení celého oděvu. V jiném případě se musel napadený člověk schovat po necky. Když nebezpečí pominulo, bylo dno celé rozštípané (Obděnice).

Rovněž i PODBRDSKO má s voje bludičky. Dvořák zaznamenává jejich výskyt u obcí BOREK s rybníkem jménem ČERTOVÁK, LÁŽOVIC, NEUMĚTEL, SKŘIPELE, RADOUŠE, BEZDĚDIC. (7) Jako všude, kde byl výskyt světélek zachycen, i zde se objevují v blízkosti močálů nebo vodních ploch. Pověst neměla valnou, neboť se věřilo, že zavádějí lidi do močálů. Místy jsou vyprávění vcelku hodnověrná, jestliže je líčena situace, kdy noční chodec zmatený světélkem usnul a ráno se probudil na okraji bažiny (Lážovice, Neumětely). Někdy jsou však situace, že se světélka objevují v jinak suché oblasti, ale v blízkosti pravěkého objektu (Skřipel). Například právě u Skřipele bylo světlo mimořádně jasné, takže to vypadalo, jakoby kráčel někdo s lucernou v ruce. Dvořák uvádí, že v blízkosti světélek se prý lidé cítili podivně omámeni bez možnosti logického uvažování. Rozporuplnost charakteru světélek se nejlépe projevilo u Bezdědic a Radouše, kde prý lidem pomáhalo a bylo prý velice jasné.

Světélka se objevovala i POD JAROVEM u Berouna u Tetína a vrchu Damil. (8) V tomto případě je ovšem nutné upozornit na to, že v blízkosti posledních dvou jmenovaných lokalit se žádný větší vodní zdroj neobjevuje. Nicméně určení směru výskytu bludiček -pod- naznačuje, že mohlo jít o výskyt na březích Litavky.

Ve východních Čechách na CHLUMECKU jsou světélka v mnoha případech spojena s paralelní existencí černého nebo ohnivého muže. (9) Pochopitelně, že v nížinatém a vodnatém kraji se světélka objevovala v blízkosti vod a vodních toků. Zajímavé ovšem je, že výskyt světélek byl v této oblasti zachycen relativně nedávno a to ještě v roce 1870 (Chomutice). Další výskyt ve východních Čechách je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova.

Místa, kde se světélka objevovala, jsou ohraničena vesnicemi CHOMUTICE, ŽLUNICE, CHOMUTIČKY, ZDECHOVICE, KOBYLICE, RASOCHA, LOVČICE. Světélka se objevovala v blízkosti ohnivého muže ve Žlunicích. Vypráví se, že kolem něho tancovala. Tento muž prý nosil na krku těžký kámen a byl prý celý černý – spálený. Pro úplnost je však nutné upozornit, že se v blízkosti Žlunic vyskytovala blata. Spálený muž se objevoval spolu se světélky rovněž i u Kobylic.

Velmi podivná pověst je spojena s výskytem světélek u Chomutiček, kde se mělo objevovat velmi pohyblivé světélko. Mělo se objevit až poté, když bylo vystřeleno šípem na slunce. Tuto pověst potvrzuje i Horyna (10), jestliže uvádí, že šíp na slunce vystřelil ohnivý muž, který byl pro tento čin proklet. Prokletí jej zbaví teprve 100 za sebou jdoucích lidí, kteří by jej pozdravili.

U Zdechovic v místě zvaném "u Osičí" prý často lidé pozorovali světlo, které však stálo na jednom místě. V okolí močálů u Lovčic se prý také často objevovala světélka, která byla někdy doprovázena bezhlavým koněm. Jejich výskyt je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova. Povaha tohoto mýtického fenoménu je rozporuplná a dvojaká. Kdo na ně zapíská, toho potrestají tím, že jej zavedou do močálu, ale někdy pomáhají nalézt správnou cestu z močálu ven. Jsou vždy v lichém počtu.

Výskyt světélek byl zaznamenán rovněž i v POJIZEŘÍ. (11) Je lokalizován do okolí vsí ČISTÁ, BUKOVNO, BEZDĚZ. Například v Bezvelském dole se světélka objevovala spolu s ohnivým psem. V tomto případě jde o zajímavé zjištění, neboť výskyt světélek nebyl limitován vodním prostředím, ale mimo něj. Zde byla zaznamenána pouze na vlhčích místech, ale rovněž v hlubokých údolích a v lesích. Bývala osamělá, ale často se namodralé plaménky vyskytovaly pohromadě, někdy tvořily celé roje. Zhasínala a zase se rozsvěcovala, poskakovala nad mokřinou nebo v lesích. Seskupovala se a zase se rozbíhala, ale pohled na ně nebyl hrozivý, spíše udivený.

V městě Bezděz byl zachycen výskyt namodralého světélka v parném létě a to v místnosti. Vypráví se, že toto světélko, objevující se ve staré hospodě s kamennými základy na náměstí, skočilo na ponocného a dost mu ublížilo. O této hospodě panuje více zkazek, neboť patří mezi nejstarší objekty města. Ta nejzajímavější mluví o výskytu "ohnivého sudu".

V západních Čechách jsou bludičky známy z okolí MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ a to především ze vsi VALY, původně ŠANCE (12). Poblíž vesnice se nalézají v lese místo v původním názvosloví "Wolfgruben" dnes překládané jako "Vlčí jámy". Vypráví se, že se zde často v blízkosti pravěkých valů objevují "medvědí", případně "čertovy bludičky". Prý zde kdysi bydlil osamoceně jakýsi muž, kterého zde vyhledal samotný ďábel, aby si jej vyzvedl podle smlouvy s ním uzavřené. Muž mu chtěl utéci, ale jeho snaha byla marná. Dostihl jej poblíž pravěkých valů a od té doby se zde objevovala světélka. Západní Čechy ještě neopustíme, neboť modravé plamínky, mající označovat ukryté poklady se prý objevovaly i na posvátné hoře západních Čech a celého CHEBSKA – na Dyleni. V pověsti "Tucet odvážných" (13) se uvádí, že v blízkosti "Granátové studánky" se objevily modravé plamínky, ukazující na ukrytý poklad. Pojmenování studánky bude souviset s výskytem západočeských granátů v této lokalitě, takže vazba na jakési bohatství zde nepochybně existuje. Celá pověst však končí veskrze prozaicky, neboť tajemný cizinec, který upozornil na modravé plamínky, nebyl přizván do společnosti, která se vydala poklad hledat. Když byli již v těsné blízkosti studánky, zvedla se náhle divoká bouře, doprovázená děsivou kulisou, takže všech dvanáct statečných zbaběle uteklo, aniž by se poklad jakkoliv pokusili získat. V tomto případě jsou optické efekty spojeny s vodním prostředím skutečně mimořádně a to studánkou. Vodní zdroj tohoto typu je u Keltů symbolem posvátné úcty. Je velmi pravděpodobné, že i modravé plamínky z Dyleně jsou odleskem keltských náboženských představ a rituálů.

Rovněž i na MORAVĚ jsou bludičky/světélka obecně známým fenoménem. Je ovšem zajímavé, že se v mnoha případech váže jejich výskyt ke starým hradům moravským. V tomto ohledu je významné HUKVALDSKO. (14) Světélka se objevovala v okolí lokality MNIŠÍ (dnes součást Kopřivnice), a nočním poutníkům měla ukazovat cestu. Bažiny se vůbec nepřipomínají, avšak vrchy se světelným efekty se jmenují BRDY. Ohnivé motivy jsou obsaženy v pověsti u vsi SKLENOV. Na druhou stranu jsou bažinná světélka přítomna v okolí vsi TICHÁ, kde se objevovala velice často.

Zajímavá pověst je z HANÉ ze vsi DRAHANOVICE (leží u Náměště na Hané a v blízkosti keltského oppida Velkého Kosíře). Stalo se to na podzim, když se vracel jeden sedlák domů, Mezi vsí Lhotou a Drahanovicemi se mu objevila světélka a on prý na ně zavolal a vysmál se jim. Světélka se na něj sesypala a létala kolem něj jako zdivočelá. Dostal strach a začal utíkat domů, Světélka jej však tloukla a neustále bila. Teprve když byl u chalupy, tak zmizela, ale záda a krk měl samou modřinu.(15)

ZÁVĚR

Jaký je možný závěr? Je nesporné, že převažujícím prostředím výskytu jsou mokrá bažinatá místa. Tento fakt vedl nakonec badatele k názoru, že úniky bahenního plynu (nejspíše metanu – CH4) jsou primární příčinou vzniku pověsti o bludičkách. Nicméně nikde se nemluví o tom, že by bylo pozorováno jejich zapálení, vždy je uváděno, že světélka se objevují naráz. Někdy jsou jednotlivá, ale v mnoha případech je jich větší množství. Fenomén bludiček však nebude až tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron, který by vedl k domněnce o přítomnosti bahenních plynů. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné. Nelze ovšem pominout, že hodnověrná svědectví, která v 19. stol. sebrali němečtí badatelé, hovoří o tom, že uvedená světélka mají svůj vlastní pohyb a nevydávají žádné teplo. Něm. prof. Looff uvádí v (Annal. Poggendorffii – 1859), svědectví 19-letého gymnazisty, který zkoumal zelenobílé plamínky o velikosti slepičího vejce a relativně vysoké jasnosti. Světélka se pohybovala v trávě a při doteku necítil vůbec nic. (16)

To již samo o sobě zpochybňuje předpoklad o organickém původu světélek. Ostatně objem metanu v těchto koulích by byl tak nízký, že doba jeho hoření by se musela pohybovat řádově ve vteřinách. I když byly konány laboratorní pokusy, nikomu se nepodařilo dostat volný plyn do kulovitého prostoru a tam jej zapálit.

Rovněž i druhá námitka proti vysvětlení, že se jedná o zážehy unikajícího plynu má svoji váhu. Prakticky v každém zaznamenaném případě je popsán pohyb světélek a to jak nad vodou, tak i v trávě nebo nad lesní půdou. Tento pohyb mohl být do jisté míry ovlivněn větrem, avšak značné množství zpráv mluví o vlastním pohybu a to směrem k osobě, která na sebe nějakým způsobem upozornila. Potom se do té doby chaotický pohyb mění v organizovaný a světélka se skládají do řad.

Jejich výskyt nebyl striktně limitován vodou nebo bažinou. Objevovala se i mimo tento živel, například na dně roklí nebo v lese v trávě, případně i na vrcholcích kopců (Boubín). Nelze rovněž opominout další z možností, která bude vycházet z místních tradic, totiž že spolu se světélky se objevují i démonické bytosti v podobě "černého" nebo "ohnivého" muže, případně "ohnivého" psa. To je již motiv, sahající do dob velmi dávných. Na určité hladině pravděpodobnosti se dá předpokládat, že jde o silně deformovanou informaci o lidských obětech. (17) Tomuto pohledu by odpovídala celá řada náznaků, že ne vždy byly bludičky přátelské. Četná svědectví dokládají agresivitu bludiček a v mnoha případech i pokusy o usmrcení. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že značné množství podobných informací je ve stylu "jedna paní povídala", kdy je podobná informace přenášena ústně. Tím chci dokumentovat, že je latentně zdůrazňován negativní vliv podobného jevu. Nicméně plošný výskyt bludiček je tak rozšířeným jevem, že ho není možné přehlédnout.

Přírodní fenomén však musíme brát v úvahu. Některá líčení setkání s bludičkami-světélky upozorňují na to, že osoba, která se dostala do přímého kontaktu s tímto jevem, utrpěla značné škody, především na oděvu (Haná, Sedlčansko) a v některých případech i zničením ochranného předmětu (dřevo) a dokonce i popáleniny (Lužice, Šumava). V tomto případě je možné uvažovat o efektu kulového blesku, který vykazuje velmi podobné účinky. Nelze ovšem generalizovat, takže kulové blesky nebudou mít pravděpodobně na svědomí všechna vyprávění o bludičkách. Existují totiž případy (a těch je většina), kdy jakékoliv přírodní vysvětlení chybí.

Dostáváme se tím ovšem do oblasti, stojící zcela mimo naše chápání a v níž je v podstatě dovoleno všechno. Zajímavé na tom však je, že již nejstarší vysvětlení tohoto úkazu na tuto skutečnost ukazují. Jestliže se mluví v případě bludiček-světélek o duších nepokřtěných dětí, jde samozřejmě o vliv křesťanské ideologie. Nicméně značná starobylost tohoto fenoménu dovoluje soudit na možnosti jakéhosi "spiritu loci", který upozorňuje na význam lokality. Nadšenci pro mimosmyslové jevy ví dobře, o čem mluvím. Ostatně velmi citliví lidé dokáží velmi dobře rozpoznat místo, které je tím či oním způsobem spjato s tragickou událostí, případně s výskytem neobvyklého přírodního fenoménu. Přestože nelze tento jev dobře popsat, nelze jej apriorně ani vyloučit. Potom však musíme připustit, že na spojení bludiček se světem duchů asi něco bude.

Při revizi rukopisu jsem byl upozorněn přítelem dr. Filipem (GÚ AV) na článek, upozorňující na geologický fenomén, pojmenovaný lineární zóny. (18) Jde o geologické struktury, objevující se na našem území v rovných liniích (odtud lineární) směřující od severu k jihu v pásech zabírající šířku kolem 30´, tedy něco kolem 50 km. První linie začíná přibližně na 13◦ VD, v pruhu táhnoucím se od severu přes Karlovy Vary rovným jižním směrem. Na území Čech a Moravy jich autoři napočítali celkem 5. Tyto zóny se vyznačují především zajímavou geologickou skladbou, ale rovněž i únikem plynů, mimo jiné radonem, kysličníkem uhličitým, ale i metanem, výskytem termálních pramenů, neovulkanitů, rovněž i primárními vodními prameny s minerální studenou vodou, ale dokonce i přítomností nafty a s ní spojených plynných ložisek.

Při projekci bludiček-světélek do této geologické mapy se ukázalo, že všechny lokalizované výskyty světelného fenoménu, se ani v jediném případě nevyskytují nikde jinde, nežli právě v těchto zónách. I když lze namítnout, že soubor lokalit s uvedeným výskytem, je z hlediska statistické průkaznosti zatím malý (a tím pádem i málo reprezentativní), není možné tuto vazbu přehlédnout. Vyšší pravděpodobnost vztahu na uvedené zóny, naznačuje výskyt bludičkového fenoménu i v tak odlehlém moravském regionu, jakým je Hukvaldsko. Na jakékoliv definitivní závěry je zatím dost času, nicméně není možné přejít tuto indicii bez povšimnutí. Ona totiž každá podobná anomálie je vždy spojená i s poruchou magnetického pole místa výskytu podobných fenoménů. Chování magnetického pole země, zvláště v podobných geologických strukturách, je ovšem záležitostí dlouhodobého výzkumu. V každém případě jde nejen o poruchu geologickou, ale i geomagnetickou. Naznačenou dedukcí bychom se tak mohli dostat i k vysvětlení samostatného pohybu světélek, ale jsme zatím na počátku.

Z pohledu folklórního může mít toto zjištění mimořádný dopad. Ukáže-li se, že celá řada lokálních obyčejů (rituálů), může mít přímou souvislost s geologickým podložím, potom je nutné přehodnotit kompletně celou českou historii. Existuje totiž možnost, že na formování povahy národa, má jistý podíl i geologické podloží místa, kde etnikum vznikalo. Stručně řečeno, čím je geologický profil sledovaného území složitější, tím složitější je i povaha národa, žijícího nad tímto podložím.

obr 1: výskyt motivu bludiček je označen žlutou barvou.

obr 2: tabulka s přesnou geografickou identifikací místa výskytu bludiček-světélek.

1 Daněk, 1994, s. 35-49.
2 Rauvolf, 1997, s. 157.
3 Rausch, 1995, s. 112-113.
4 Rausch, 1995, s. 104-105,
5 Tomek, 1927, s. 120.
6 Bazal, 2006, s. 105-110.
7 Dvořák, 2005, s. 32-65.
8 Mevaldová, 1993, s. 38.
9 Kapras, 1941, s. 44-241.
10 Horyna, 1947, s. 302 a n.
11 Hoffmann, 1999, s. 72-99.
12 in " Hamelika" č.3, I.část – Mariánskolázeňsko, 25."Čertovy bludičky".
13 in."Hamelika" č.8.-9., V. část – Kynžvartsko a Dyleňsko, č.181 "Tucet odvážných".
14 Poláškovi, 2004, 27-29.
15 Sirovátka. Šrámková. 1982, s. 20.
16 (Ottosl. – hsl. bludičky),
17 Svoboda, 2002, s. 12-30.
18 Zeman, Suchý, Stejskal, Janků, Čermák, Turek, (JGE 69-70) 2000, 499-504.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Pohaslé světlo bludiček

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Tags:

paranormální jevy

pověsti legendy

příroda

Noc v Pohádce druhá

Leoš Drahota — Mon, 14 May 2012 10:58:57 +0000

Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradné láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Varovné znamení a příprava v čachrovském hostinci

Jako bychom toho neměli dost, vypravili jsme téměř po půl roce (23.3.2012) na samotu Pohádka znovu. Vypravili jsme se tam proto, protože jsme měli možnost účastnit se nového nočního pozorování statku s pomocí speciální techniky a také proto, že nám to přeci jen nedalo. Kde jinde už bychom měli mít šanci narazit na něco zvláštního či dokonce paranormálního, když ne na místě s takovou pověstí.

Opustili jsme Klatovy a zacílili k Čachrovu. Na polích kolem nás se ještě tu a tam povalovaly špinavě bílé jazyky ztvrdlého sněhu, ale kopce Pošumaví před námi již byly sněhuprosté, šedohnědé a pod těžkými mraky jaksi nepohádkově zachmuřené.

Kdesi jsme špatně odbočili a na úzké silničce nás náhle uprostřed polí zastavila závora železničního přejezdu. Krásná, starobylá, vypadající však, jako by se už nikdy neměla zvednout. Celý mechanismus těch šraněk byl předpotopní, ovládaný táhlem vedoucím kamsi do dálky. Žádné červené blikající světlo, žádné cinkání. Nikde ani živáčka a také žádný vlak! Sedíme a čekáme, motor je dávno zhasnutý. Za námi zaparkovala a zhasla další dvě auta. Vystupujeme a dáváme se s jejich osádkami do řeči. Nedůvěřivě hledíme na kus dřeva bránící nám v cestě a při neplánovaném pikniku u železničního přejezdu vtipkujeme na účet ČD. Postupně si odcházíme ulevit k nedalekým stromům a marně vyhlížíme blížící se lokomotivu. Uvažujeme, co budeme dělat, pokud se dlouhá červenobílá kulatina opravdu nenapřímí. Že by znamení, varování – dnes na Christlhof zapomeňte? Nedbáme. Čekáme a vlak těsně před vyčerpáním naší trpělivosti přeci jen přijíždí. Lokálka o jednom vagónku překodrcala přes přejezd, trochu delší chvilka napětí a pak se za velkého nadšení závora skutečně zvedá.

K Restauraci Šedlbauer v Čachrově jsme dorazili až za tmy a za deště. Měli jsme tu sraz se štábem pořadu České Televize Pološero, který se chystal spolu s námi strávit tuto noc v ruinách s neveselou minulostí. Dva kameramani, produkční pořadu, řidič a záhadolog Dan Mackerle. Vypravili se na Christlhof, aby tu natočili část dílu, věnovaného lidskému strachu a místo, kam jsme se chystali, se proto zdánlivě jevilo velmi příhodné.

Vzájemně jsme se pozdravili a poté stylově zasedli ke stolu v hospodě, do které s oblibou chodíval i Ivan Roubal – poslední to nechvalně známý obyvatel Pohádky. Majitel restaurace pan Ježek nás posilnil pivkem, polévkou, guláškem a svíčkovou, přílohovanou celou štanglí houskových knedlíků. Probrali jsme naše předchozí zkušenosti s pobytem v prokletém Christlhofu a hrubě nastínili plány pro dnešní noc. Bylo před devátou večerní, když jsme opustili pohodlí útulné hospůdky. Poděkovali jsme panu Ježkovi za pohostinnost, on nám popřál úspěšné přečkání noci v nedalekém statku a pak jsme se již ponořili do temného lesa, za nímž nás čekala noční Pohádka.

Prokletý statek znovu naším příbytkem

Mžilo, ale již naštěstí nepršelo. Na střeše chátrajícího stavení se přesto tu a tam nakumulovalo dostatečné množství vody k tomu, aby se velké studené kapky co chvíli překulily přes hranu tašek a nezachycené dávno odcizenými okapy, zákeřně zaútočily na naše zátylky. Bylo chladno, sychravo a uvnitř Pohádky tradičně neútulno. Usídlili jsme se tentokrát v místnosti s krbem (bývalé světnici) a na staré, na zem položené skříni zřídili jakýsi jednoduchý velín našeho dnešního nočního pozorování.

Dan Mackerle začal s naší asistencí zapojovat a oživovat dvě infračervené kamery, připojené na kontrolní monitor. Jedna byla nainstalována do velkého chléva, druhá snímala interiér neobývaného jihovýchodního pokoje. Tyto kamery byly vybaveny pohybovým čidlem, které při zaregistrování jakéhokoliv „hnutí“ a to třeba i pouhého plápolání plamínku svíčky, jak jsme vyzkoušeli, zapnulo nahrávání do připojené paměti.

Obešli jsme stavení s příruční termokamerou, prohlédli si všechny místnosti a zaregistrovali několik změn od naší podzimní návštěvy. Všimli jsme si mimo jiného, že sklep pod bývalou kuchyní někdo částečně vyklidil a tak jsme se rozhodli do něj sestoupit. Podle policisty, který byl u zajištění statku po zatčení posledního obyvatele Pohádky, se dole stále ještě nachází zbytek řetězu, který měl Roubal údajně použít k přivázání jedné ze svých obětí!? Dřevěné schodiště vedoucí kdysi do poměrně velkého sklepa se dávno rozpadlo, proto jsme museli ke slezení do podzemí Christlhofu použít poloshnilou dřevěnou desku. Šlo to však docela snadno a tak jsme si za chvilku mohli zblízka prohlédnout celý zatopený sklepní prostor. Vody tu naštěstí nebylo moc, asi tak dvacet centimetrů, ve kterých se topilo několik prken. Ve vzdáleném rohu, někde pod bývalou koupelnou jsme spatřili torzo snad bývalého mycáku, v druhém rohu do sklepa seshora sestupovalo koleno trubky záchodového odpadu. Na stěně vpravo pak skutečně visel upevněn ve zdi zvláštní řetěz, jehož funkci se nám nepodařilo určit.

Po obhlídce všech místností, půdy, sklepa i chléva jsme se rozdělili na několik skupin. Jedna se usadila ve světnici s krbem a hlídala kontrolní monitor, druhá obsadila vchod do chléva. Další přítomní průběžně obcházeli všechny kouty statku a snažili se zachytit cokoliv neobvyklého. Ve 23:00 byl spuštěn systém infračervených kamer, aby po následující dvě hodiny nepřetržitě monitoroval vybrané prostory. Veškerá další činnost byla utlumena, a šumavský statek ztichl v očekávání příštího. Soustředili jsme se na každý zvuk, který se ozval uvnitř i vně stavení, zírali jsme do tmy, aby nám neunikl jakýkoliv případný pohyb.

Přemýšleli jsme také při čekání na nečekané o reakci senzibilky, která před několika málo týdny velmi rychle opustila chlév s tím, že je tam moc negativní energie, neboť tam při zdi stále leží zakopáno osm mrtvých lidských těl!? Těžko říci, co si o tom myslet. Pohádka je holt buď opravdu plná temného tajemství, nebo již legenda o ní žije svým vlastním životem.

Film Noc v Pohádce druhá

Tajemnou atmosféru Pohádky můžete s námi prožít také v krátkém filmu, který při našem pátrání vzniknul.
Noc v Pohádce druhá - film

Půlnoční blackout

Stavení je ponořeno do nočního ticha, blíží se „hodina duchů“. Podvědomě bystříme ospalé smysly, ale klid kolem nás je zdá se nedotknutelný. Zdánlivě! Je 23:53 a obraz z obou kamer na kontrolním monitoru náhle a bez varování mizí, monitor modrá a nezobrazuje žádné údaje. Dan se pokouší dovolat hlídce u chléva, ale i jeho do té doby spolehlivá vysílačka přestává fungovat. Co se to děje, napadá nás. Mysl je v pohotovosti a noční únava je pryč. Vzpomínáme na Michala a náhlé odumření veškeré jeho elektroniky po přiblížení k Pohádce. Zkoušíme systém oživit, kontrolujeme kontakty, ale nepomáhá to. Jdeme se podívat do chléva, kde se však nic mimořádného neděje. Všude je stále stejný klid a ticho, jen kapky vody ze střechy dál s mlasknutím dopadají do odumřelé loňské trávy, nebo případně někomu z nás za krk.

V 00:05 hod. se obraz z obou kamer náhle bez našeho zásahu vrací, poté ještě několikrát nakrátko vypadává, ale pak již na monitoru drží. Nemáme jednoznačné vysvětlení. Chvíli spekulujeme, pátráme po nějakých dalších anomáliích, ale vše kolem nás je v normálu. Zdá se nakonec, že problém je spíše v baterii napájející celý systém, než v zásahu čehosi nadpřirozeného. Zdroj si prostě na chvíli potřeboval dát pauzu. Situace se zklidňuje a my si uvědomujeme, že je docela slušná zima i bez ledových kapek za krkem. Ještě jednou procházíme statek, který je však stále stejně netečný a nepřívětivý.

Půl hodiny po půlnoci se rozhodujeme Pohádku opustit. Dan Mackerle a ostatní členové štábu Pološera se balí do spacáků a teplého oblečení, neboť hodlají na statku vydržet až do kuropění (mají u pana Ježka v hospodě domluvenou snídani :-). My se s Christlhofem loučíme mimo jiné i proto, že na některé z nás čekají již za pár hodin pracovní povinnosti.

Ani napodruhé jsme se o přítomnosti paranormálna na Pohádce nepřesvědčili. Zvláštní byl pouze výpadek kamerového systému i vysílačky okolo půlnoci a také, jak jsme se dozvěděli později, zastavení se hodinek na Danově ruce. Faktem je, že díky dvanáctiminutovému výpadku nebyla vybraná místa zrovna v nejočekávanější chvíli monitorována. Těžko však tvrdit, že šlo v těchto případech o něco jiného, než o nespolehlivost techniky, nebo jejího napájení. Vypadá to, že ani šumavská samota opředená hrozivým mystériem, není tak děsivá, jak se povídá. O proklamované nebezpečnosti nocování na Chrislhofu vypovídá cosi i fakt, že řidič štábu Pološera celou noc, v autě stojícím jen pár metrů od zdi statku, ponechán o samotě všem pohádkovým běsům napospas, spokojeně prospal.

Pár dní před vydáním tohoto článku nám od našeho čtenáře ze Slovenska přišla tato ve světle christlhofských souvislostí jistě zajímavá zpráva.

Velmi dobre som poznal jedneho z majitelov Pohádky.., ale pekně po poriadku:

V roku 1984-86 som bol dva roky vojak základnej služby u výsadkového vojska na VÚ 1056 u roty hlbkového prieskumu v Janoviciach nad Uhlavou. Moj výsadkový náčelník bol aj so svojim kamarátom majitelom tejto usadlosti, menom Pohádka. Mohol to tam však mať len na víkendy požičane, prenajaté a podobně. Tváril sa však tak, že je to jeho chalupa. Volal sa kapitán Petr Vít, slúžil v Janoviciach a býval tuším v Klatovoch.

Ja som pósobil na rote ako výsadkár, vodič R3A a vodič padákového prepravníka. Velmi často sme využívali vojenský priestor Šumava - Dobrá voda. Poznal som to tam naspamäť. Od Hartmanic až po Železnu Rudu. Počas tých dvoch rokov som autom prejazdil pomaly všetky dědiny v okolí.

Niekolkokrát som bol s kpt. Vítom aj na tejto Pohádke, viezol som mu tam napríklad sud piva pred víkendom. Mal to ako chalupu a robieval tam mecheche a tak. Raz si pametám, že som tam išiel v noci počas lejáku. S nákladným autom sme sa brodili v nějakom strmáku, zapadali sme a ledva sme sa vyškrabali z toho marasu. Dost mi vtedy lepilo, všetko na mňa pósobilo deprimujúco a bol som rád, že som odtial vypadol. A to som mal vtedy 19! Potom som tam bol eště asi 1, alebo 2x. Tiež len naskok, nieco odviezt.

Čas plynul a 7. 7. 1988 tento moj výsadkový náčelnik Petr Vít tragicky zahynul vo vrtulníku MI 2, ktorý sa zrútil do Sečskej priehrady. Vrtulník sa potopil, Vít neprežil. Poznal som aj pani Vítovou. Rok po tejto tragédii sa obesila!

S pozdravom P.M.

Autor této informace se omlouvá, pokud si nějaké detaily z té doby vybavil nepřesně. Je to přeci jen už hezká řádka let.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Noc v Pohádce druhá - film

Tags:

Pohaslé světlo bludiček

Leoš Drahota — Sat, 25 Feb 2012 23:44:16 +0000

Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti četných rašelinišť. Říká se, že bludičky po nocích tancovaly v rejích, lákaly do zrádných močálů, či dokonce zuřivě napadaly pocestné. Opravdu něco takového existovalo, či dokonce stále existuje? Jsou jich plné pohádky, lidová vyprávění, ale i staré romány. Jak ale hledat na dnešní Šumavě takové skoro pohádkové bytosti. Kam za nimi jít, koho se ptát, když současní obyvatelé hor na nic takového nevěří a původních pamětníků je tu snad ještě méně než bludiček.

Ze světa bezedných močálů

Noc je plná hvězd a zvuků lesa. Listopadové lístky lidé již několik dní odtrhávají z kalendáře, ale měsíc, s nímž obvykle přichází zima, se stále ještě nechce ujmout své vlády. Nezvyklé teplo nenechá spát lesní zvěři, ptákům ani lidem. Přichází půlnoc a všechno živé se kochá pohledem na tajemnou, stříbrem svitu luny okrajkovanou krajinu. Proti rozzářené obloze se rýsují temné táhlé hřbety hor, pod nimiž se uvnitř věnce lesů milióny dalekých hvězd zrcadlí na hladině jezírek hlubokého močálu. Úžasná poslední chvíle odcházejícího roku, na níž se však nikým nepozorována již zdáli řítí záhuba. Pár bublin kdovíjakého plynu se kdoví z jakých hlubin prodere k hladině, kde s mlasknutím puknou a zčeří do té doby nehybný hvězdný odraz. Tušení změny je už teď téměř hmatatelné, neklid se vkrádá do duše, ale oči ještě nic podezřelého nevidí.

Náhle pak od západu bez varování studeně foukne. Les ztichne a téměř vzápětí se hvězdy schovávají za nízko letící šedivá mračna, která jak opona ukončila předchozí představení. Přes vrcholky smrků se valí chuchvalce mlh a lehají na močál jak nadýchaná babiččina peřina. Páry se mění v krůpěje vody, dlouhá stébla suchopýru rozkvétají krystaly jinovatky. S každým nadechnutím se do plic dere mrazivá vlhkost, hladkou vodní hladinu pářou švy tvořících se ledových škraloupů. A potom v té vlhké samotě, ve tmě v níž pohasl měsíc a zčernaly hvězdy, objevuje se tam v dálce zvláštní, malé modravé světýlko.

Takhle nějak jsem si představoval své setkání s tajemným úkazem bludného světla, když jsme jednoho listopadového večera vyráželi k pozorování rozlehlého šumavského močálu. Moc jsme si přáli spatřit, vyfotografovat a natočit jev, v který už dnes lidé většinou ani nevěří a který, pokud opravdu existoval, zřejmě v poměrně nedávné minulosti zcela vymizel.

V centrální části Šumavy, především v oblasti tzv. Plání se nachází četná rašeliniště. Temné tisícileté hlubiny slizkého bahna, tlejících rostlin, dřeva, zdechlin a vodou nacucaného rašeliníku. Celé rozlehlé pánve neprostupných močálů, na kterých se daří jen tuhé nízké kosodřevině, mezi kterou tu a tam živoří útlé pokroucené břízky. A právě tady má být často pozorován zvláštní jev, kterému naši předci říkali podle oblasti výskytu cvendy, rychmandle, záhubenčata, zabobončata, bludná světýlka či bludičky.

Bludičky však zdaleka nejsou endemitem šumavských rašelinišť. Setkáváme se s nimi prakticky na celém území naší republiky a velmi podobná pozorování světelných jevů známe téměř z celého světa. Některá místa, kde se vyskytovaly v hojném počtu, byla dokonce podle nich pojmenována. Ve Švédsku proto existuje Martebo Lights, v kanadské provincii Quebec zase Fireship of Baie des Chaulers. Tomu, že se jedná o úkaz shodný s našimi bludnými světly, nasvědčují jména, která byla bludičkám dávána příbuznými slovanskými národy. Poláci je například nazývali blednice či swietlice, Rusové bluždajušče, bolotny či ogoňky a Lužičtí Srbové jim říkali bludnice nebo bludničky.

Bludničky očima našich předků

Vyprávělo se o nich mnohé. Lidé se při setkání s nimi prý cítili podivně omámeni a následovali je, aniž by poté dokázali říci proč. Bludná světýlka údajně nesnášela výsměch či hvízdání a opovážlivce, který se něčeho takového dopustil, rozběsněně napadala. Mnohé noční chodce pronásledovala až k chalupě a pak zvědavě nakukovala dovnitř. Před útokem bludiček vás prý mohlo ochránit klení, sílu jim vzalo, pokud jste mezi ně rozhodili drobky chleba a netroufly si na vás také v případě, že jste na sobě měli košili oblečenou naruby. Jak je patrné, přítomnost záhadných bludnic za humny velmi podněcovala fantazii. Lidé, kteří bludná světýlka spatřili na vlastní oči se ale také většinou shodují v tom, že měli ze setkání zvláštní nepříjemný pocit. Jako by z jejich bledého svitu čišelo cosi zlověstného a mrtvého.

Kromě močálů se prý záhubenčata po nocích objevovala i u potoků a říček, na starých hřbitovech, či dokonce na bývalých bitevních polích. Děsila horaly, byla záhadou pro učence a inspirací pro autory strašidelných povídaček. Dnes se většina lidí domnívá, že bludičky jsou jen pohádkovou fantazií, nebo přinejlepším folklorem pověrčivých venkovanů. Zdá se však, že jsou bludná světýlka přeci jen něco víc než lidovou báchorkou, možná jsou opravdu reálným fenoménem, nebo alespoň v minulosti byla!

„Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všemmíru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kameny, šumějí větve píseň svou a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Tak popsal podzimní rej bludných světýlek Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“ a zdá se, že v době v které se jeho příběhy odehrávaly, byly bludičky docela běžným jevem.

I nás zajímá právě tato Karlem Klostermannem popsaná podoba bludných světýlek. Nebudeme nahánět průsvitné lesní žínky, vznášející se s lucerničkou v ruce nad bažinou a lákající nevysvětlitelnou přitažlivostí do záhuby. Zapomeneme na zlá agresivní světla, napadající promyšleně s velkým rámusem a hrozivými následky noční chodce, a vynecháme i tzv. světlíky, tedy osamocené, pohybující se větší světelné objekty. Snad je i v těchto příbězích nějaký střípek reálného jádra, většinou však již dnes nelze zpětně vysledovat jaký. Budeme proto cíleně pátrat po jevu, jehož projevem by měly být plamínky či světélkování, vznikající v chladném podnebí nad vlhkým terénem, neboli po jevu, jehož původ by mohl být ryze přírodní povahy.

Lidé se o bludná světýlka odpradávna živě zajímali. Měli z nich respekt, vyprávěli si o nich strašidelné příběhy, a z uctivé vzdálenosti je zvědavě pozorovali. Neměli pochyby o tom, jestli opravdu existují, chtěli ale vědět čím jsou, proč, kdy a kde se objevují, jsou-li dobrá či zlá, mohou-li jim ublížit a z jakého důvodu, nebo jsou k člověku netečná. Povídali si o tom, jak se tajemné cvendy chovají, kde je jich nejvíce, který rok se jich objevilo nezvykle málo a není-li to nějaké znamení. Vážně se jimi ale zabývali i tehdejší učenci a bludičkám dokonce přidělili latinské jméno Ignis fatuus.

Klít v bažinách povoleno

Zapátráme-li, co o bludičkách a jejich svícení vlastně ještě víme, či spíše, co se o nich říká, zjistíme, že toho moc není. Objevují se prý nejčastěji v říjnu, listopadu, únoru a březnu. Jejich výskytu zpravidla předchází prudká změna počasí a výrazné ochlazení. Nejraději mají teploty mezi –4°C a +6°C spolu s vysokou vlhkostí vzduchu. Pozorovatelé jim přisuzovali modravé až bílé zabarvení, mluví se však také o světlech žlutavých či zelenavých. K dalším zprávám, které se o nich tradují, už je zřejmě třeba přistupovat s poněkud větším nadhledem. Těžko bychom přírodními zákony vysvětlovali, proč se cvendy prý ukazují vždy v lichém počtu, nečekaně mizí a znovu se zjevují o kus dál, dělí se a slučují, hopkají, staví do řad, či rozpustile víří v kole. Před přibližujícím se člověkem prý ustupují a vzdalujícího se člověka naopak následují. I toto stěží uvěřitelné, zdánlivě inteligentní chování bludiček se však v minulosti pokoušeli lidé přirozeně vysvětlit.

Když se dohonějí a vyšetřejí, tak se nalezne, že sou to sirné a olejné páry, které z močidel, bahen a hřbitovů vyvstaly, skrze zimu noční v chomáče shustly, a dokonce blízko při zemi se zapálily. Poněvadž se tedy v povětří vznášejí, a tak těžší nejsou než povětří, tak musejí taky každého pohnutí povětří následovat. Tolik chci říct: kam vítr jde, tam taky jdou. Běží-li se k nim, tak utíkají, poněvadž skrze silnou chůzi povětří před sebou ženeme. A poněvadž přes pařezy a kamení, přes hory a doly, po zemi a přes vodu skákají; tak nemůže jinač bejt, než že ten člověk, který za nimi pospíchá, domnívaje se, že snad někdo s lucernou aneb nějaké jiné světlo je, do rybníků a bahen, aneb do konce do největšího nebezpečenství života přivést, se musí. Bojíme-li se jich, tak se k nám vždy víc blížeji, poněvadž v strachu zhluboka oddycháme, a tak povetří k sobě táhneme. Zaklínáme-li se, tak zas ustupují, poněvadž skrze takové prudké mluvení povětří se odhání. Tuby byla tedy jednou ta případnost, kde by nezbedné a daremné kletí něco spomohlo. Než, když my, milí lidé, světlice již znáte, a víte, odkud pocházejí, a co vlastně sou, tak taky velmi patrně poznáte, že se jich nepotřebujeme ani bát, ani že příčinu nemáme, zaklínáním je odhánět.

Bludičky a jejich výklad, Lid český, kroniky české (r. 1787)

Nebo to samé ze stejného roku poněkud jinými slovy

Na zemi mohou též světlé způsoby se ukazovati, kterými neumělí lidé velice se děsí. Mezi nimiž jest světlice neb světýlko nejznámější. Taková ohnivá způsoba není nic jiného než pálivé (hořivé) povětří z močidla čili bahna, které se při zemi zapálí. Povětří v močidlech jest, jakž jsem pověděl, pálivé čili hořivé povětří; to se velmi snadně zejme, když je z lahvice (flašky) na svíčku pustíme, neb když elektrická jiskra na ně padne; mimo to stane se to zanícení neb zapálení bez umění, když se přirozeným povětřím parnatého obora v jistém stupni smísí. Stane se tedy světlice neb světýlko, když povětří z močidla se zanítí a chvíli hoří. Z toho jest viděti, že na takových místech pocházejí a původ svůj berou, kdež jest mnoho hnijících věcí, jako v močidlech a bahnech, i na hřbitovech a na místech, kdež bitvy svedeny byly, protože tam mnoho pálivého povětří jest. V vzdálí se ukazuje světlice tak velká jako plamen svíčky; z té příčiny velmi snadně pocestní, když za tím světlem jdou, myslíce do vesnice nějaké přijíti, v močidla a bahniště se mohou dostati, poněvadž nejvíce v takových místech pocházejí a se nalézají, aniž se tomu co diviti, že nejmenším větrem sebou dále pohybovati dají, poněvadž nic jiného nejsou, než pálivé bahnaté a močidlné povětří. Světlice (světýlko) utíká před tím, kdož za ní jde, a jde za tím, kdož před ní utíká. Příčina toho jest patrná: když k světlici jdeme, tedy tiskneme před sebou povětří, a tím tisknutím stane se pohnutí, jímž světlice dále se žene; utíkáme-li před ní, tedy povětří pořád se rozděluje; to povětří, kteréž za námi jest, splývá a žene se tam, kam my běžíme, světlice, jelikož povětří musí za tím tahem povětří jíti, a tedy pořád za námi se bráti. Z její povahy se též dá vysvětliti, proč vozkové po cestách (formani) na tu myšlenku přišli, že klením a hromováním světlice se odeženou; neb když někdo kleje, strká povětří od sebe a tím i světlici; vesměs jest k tomu dosti každého silného křičení. Též se odežene, když k místu, kdež světlice se okáže, bičem silně se práská. Naproti tomu prý blíží se k člověku, an se modlí, poněvadž modlící se k sobě přitahuje povětří, jimž světlice nucena jest tahem povětří jíti, však málo kdy se k ní, ježto jako pálivé bahnaté povětří jest velmi hnutelné, tak přiblížíme, že klením aneb modlením místo její změniti se může. Pověrčiví lidé mají světlice za strašidla aneb noční duchy, poněvadž se na hřbitovech ukazují, a na jiných místech opět pocestné za tím světlem jdoucí, s pravé cesty svádějí, a v bahna a močidla, i v rybníky zavozují. Pamatujte tedy sobě, že světlice neb světýlko není žádné strašidlo, nýbrž jediné hořící bahnité povětří.

Měsíčný Spis k poučení a obveselení obecného lidu, 1787

Na čekané

Blížili jsme se k cíli své výpravy. Les se rozestoupil a před námi ležela zrzavá plocha močálu s několika temnými tůněmi, olemovanými černým bahnem. Je to to správné místo? Těšili jsme se na tenhle večer a zároveň velmi pochybovali, neboť jsme šli takříkajíc zcela naslepo.

Dlouho jsme se na tuto akci připravovali a hledali indicie, které by nás navedly na lokalitu, kde bylo v nedávné době „něco viděno“. Pokoušeli jsme se najít přes známé i náhodné neznámé někoho, kdo by nás mohl nasměrovat na nějaké nadějné místo. Zjišťovali jsme, zda-li někdo sám něco viděl, nebo zda-li někdo neví o někom, kdo něco ví či někdo neslyšel o někom, kdo něco slyšel. Bezvýsledně. Lidé o bludičkách buď vůbec mluvit nechtějí (asi něco vědí), nebo nepochází odtud, nikdy se o to nezajímali, nebo o tom jen slýchávali od svých předků. Šumavou se dnes lidé přesunují spíše autem, na kole či na běžkách. Po starých lesních stezkách chodí většinou už jen turisté a to převážně ve dne během letních měsíců. Možná i to je jeden z důvodů, proč o žádném současném pozorování bludných světýlek nevíme.

Když jsme nyní dorazili k prvnímu rašeliništi vybranému pro naše pozorování, večer se zvolna měnil v noc. Tma sedala do pánve močálu vymezeného hradbou vzrostlých smrků a zima začínala řádně zalézat za nehty. Nebylo v horách živáčka, který by nás té studené listopadové noci při našem počínání rušil a tak jsme se usadili na kraji bažiny, rozestavili stativy, připravili techniku a začali se kolem sebe nedočkavě rozhlížet.

Rašeliniště jsme vybírali podle dostupnosti, přehlednosti a přírodních podmínek, které by bludičkám mohly svědčit. Roční doba i teplota by jim také mohla vyhovovat a tak jsme opravdu doufali. Tma byla brzy dokonalá a zima značná. Vybalili jsme záložní teplé prádlo, přioblékli se a šeptem, snad abychom je nevyplašili, rozvíjeli jsme různé teorie o bludných světýlkách. Konečně jsme měli také příležitost dostat něco výživnějšího do prázdného žaludku, a tak jsme přežvykujíc zimou ztuhlou večeři, postávali a posedávali uprostřed nočních hor, s bláhovou nadějí, že spatříme něco velice nepravděpodobného. Čas však plynul, močál zamrzal a rychmandle nikde. Ani záblesk, ani jiskřička, jen hustá studená tma. Nejdříve nás opustil optimismus, poté nám došla trpělivost. Sbalili jsme se a vyrazili k jinému rašeliništi s nadějí, že tam budeme mít více štěstí.

Teorie bludného světla

Zřejmě nejstarší teorie o původu bludiček mluví o duších nekřtěňátek, tedy o duších novorozenců, kteří zemřeli ještě před vlastním křtem, a proto lapené mezi zemí a nebem nešťastné bloudí povětřím v podobě bludných světýlek. Je zajímavé, že duše v podobě modravých světýlek opouštěly těla zemřelých již podle keltských představ. Světélkující, skákající a točící se „dušičky“ byly přitom mnohokráte viděny nad močály v bývalé domovině Keltů, v Cornwallu a Walesu. Právě v bažinách Británie, Německa, Dánska a dalších severských zemí pak byla nalezena přes dva tisíce let stará, přirozeně mumifikovaná těla mnoha obřadně usmrcených osob. Věřili snad dávní Keltové či Germáni, že tam, kde se objevují bludná světla, tam sídlí duše mrtvých a tam je třeba bohům přinášet i lidské oběti? *

Teorie nekřtěňátek obsahuje zvláštní tajemnou směs pověr, strachu z neznámého, náboženství i pohanské mytologie. Je to teorie romantická, pochmurná, ale zřejmě opravdu není ničím víc, než jen tou tajemnou směsí a nemá smysl se jí příliš zabývat. Vynecháme také názory, že jde o fosforeskující ztrouchnivělé dřevo, či poletující světlušky. Oba tyto zdroje světla lidé žijící v těsném propojení s přírodou dobře znali a s bludnými světýlky si je mohli splést pouze ve výjimečných případech (v husté mlze apod.). Světlušky jsou navíc aktivní jen v teplých měsících roku a trouchnivějící dřevo je zase na štíru s pohybem, který je bludným světýlkům zpravidla připisován. Další teorie však již tak nereálně nevypadají a zaslouží si myslím naše důkladnější zamyšlení.

Nestor českých záhadologů Ludvík Souček se ve svém Tušení stínu zabývá dvěma možnostmi původu bludných světýlek. Nejprve si hraje s myšlenkou, že by původcem světla mohly být roje drobného hmyzu, zvaného chvostoskoci, když byla u některých druhů z čeledi Achorutidae pozorována vysoká „zářivost“ poté, co se tito nepatrní tvorečkové s průsvitným tělíčkem napapali světélkujících mycelií hub. Podporuje tuto myšlenku i poznatkem některých badatelů, kterým se podařilo strčit dřevěnou hůl do středu zdroje bludného světla, a po vytažení zjistili, že je hůl stále stejně studená jako před vsunutím. Vzápětí však Souček uznává, že ne všechna věrohodná pozorování lze vysvětlit miliónovými roji světélkujících chvostoskoků, a proto vyslovuje svou druhou, docela překvapující teorii.

V ní jev bludiček pojmenovává jako „emisi biologické plasmy“ uvolněné živočichy v mezních situacích (třeba při zapadnutí do močálu). Uvažuje o existenci čehosi, co opustí tělo živého tvora při ohrožení života, či v okamžiku smrti! „Věřím, že budu správně pochopen: rozhodně se nepřimlouvám za založení společnosti pro výzkum hejkalů či jezinek, domnívám se však, že by definitivní a ověřené, nikoli jen spekulativní vysvětlení podstaty působení dušiček nebohých nekřtěňátek mohlo sehrát jistou úlohu v interdisciplinárním průzkumu biologické plasmy, otevírajícím slibné průhledy k dalšímu bádání.“ Co je ale onou biologickou plasmou myšleno? Kupodivu nic nadpřirozeného.

Podle vyjádření ruského fyzika Grišenka z roku 1944 jde o běžný produkt energetického spalování v živočišných buňkách, který je následně emitován do okolního prostoru. Tam tato emise reaguje s plynnými molekulami vzduchu, čímž vzniká zvláštní druh plasmy, která se prudce rozpíná do prostoru. Následně je však zachycena elektromagnetickým nábojem živé hmoty a jako zářící (v infračerveném spektru) aura obklopuje živý organismus. Kousky této aury se mohou vlivem elektrického nebo magnetického toku odtrhávat a jsou pak unášeny jako drobnější kulovité plasmoidy.

Jiní badatelé přisuzují bludičkám čistě „elektrický“ původ. Podle některých jde o tzv. Oheň svatého Eliáše, neboli výboj statické elektřiny, ke kterému dochází především před a za silných bouří. Při tomto jevu se ukazují dlouhé modravé plamínky (výboje), které se plazí, přeskakují a srší. Americký neurolog M. A. Persinger se roku 1991 rovněž přiklonil k elektrickému původu bludných světýlek. Podle jeho názoru jsou však bludičky elektrickým výbojem, vzniklým během stlačování křemene v místech tektonických zlomů. I kulový blesk, který je sám o sobě tak trochu nepolapitelnou záhadou, zůstává podezřelý z bludného svícení.

A pak je tu zřejmě nejrozšířenější teorie o původu bludiček. Podlé té jsou světla na močidlech produktem chemicko-fyzikální reakce, při které dochází k samovznícení bahenních plynů, či světélkování par bílého fosforu při kontaktu s vodou nasyceným povětřím.

Velmi reaktivní bílý fosfor by v suchém prostředí při setkání s kyslíkem jasně vzplál, pokud je však vzduch vlhký a chladný, dochází pouze k zelenkavému světélkování. To nám potvrdil i jednoduchý pokus, ke kterému jsme se za chladné listopadové noci na louce před naší šumavskou základnou odhodlali. Podařilo se nám při něm, k našemu velkému překvapení, velmi snadno stvořit několik jasně zelenkavě zářících drobků fosforu, velmi připomínajících žhnoucí uhlíky vystřelující z ohniště.

Předpokládá se, že páry fosforu by se mohly do ovzduší uvolňovat z tlejících těl do močálů lapených živočichů, leklých ryb, či z lidských ostatků v případě hřbitovů a bitevních polí. I ostatní podezřelé bahenní plyny mají původ v rozkladu organického materiálu a nejčastěji se mluví o methanu. Jak by však mohlo v chladném a vlhkém prostředí nad povrchem rašeliniště dojít k samovznícení tohoto plynu? Vždyť víme, že je k tomu potřebná poměrně vysoká teplota, elektrická jiskra či otevřený plamen?

Co na to věda

Přestože se nám tato teorie zdála docela nadějná, cítili jsme, že nám v dalším poznání nepřekonatelně brání absence odbornějších znalostí. Udělali jsme proto to jediné možné a obrátili se na profesionály. Oslovili jsme Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze a zeptali se jejích vědeckých pracovníků přímo na to, co si myslí o fenoménu bludiček.

„ ... Jde nám o to, jestli by to nemohl být skutečný přírodní úkaz, jehož podstatou by byla jakási chemická reakce (vzplanutí bahenních plynů, přeměna fosforu apod.) Jestli je vůbec možné, aby v poměrně chladném prostředí mohlo v přírodě dojít ke vznícení, čeho, jak a proč. Chtěli bychom k tomu získat vyjádření skutečného odborníka a to i třeba takové, že jde o naprostý nesmysl.“

Po několika dnech jsme se dočkali odpovědi, která nás překvapila a velice potěšila.

Jak jste již správně naznačil ve své otázce, jev lidově nazývaný „bludičky“ úzce souvisí s tzv. bahenními plyny. Ty vznikají činností bakterií bez přístupu vzduchu (tzv. anaerobní procesy) a jejich hlavní složkou je methan. Je to ten samý plyn, který tvoří zemní plyn. Methan sice patří mezi extrémně hořlavé látky, ale sám od sebe se nevznítí, proto musíme pátrat dál.

To co hledáme, je vlastně chemická látka, jež stejně jako methan vzniká při anaerobních procesech, je plynná nebo těkavá kapalina a zároveň je samozápalná. Takových látek není mnoho a v podstatě se tím náš výběr zužuje na několik málo jednoduchých sloučenin boru a fosforu s vodíkem. Protože methan a další produkty anaerobních bakterií pochází z organického materiálu (zbytky odumřelých rostlin a živočichů), můžeme s jistotou říci, že se bude jednat o sloučeninu fosforu, neboť fosfor je důležitou součástí živých organismů. V našem případě přichází v úvahu fosfan, který je navíc i při velmi nepatrném „znečištění“ difosfanem samozápalný. A to je také hlavní příčina vzniku našeho jevu – „bludiček“. V případě vzniku fosfanu a difosfanu v přírodě se ovšem dostáváme z biologického hlediska do málo probádaného světa. Vznik fosfanu činností anaerobních bakterií byl sice v laboratorních podmínkách prokázán, ale mechanizmus tohoto procesu se ještě zkoumá.

Jak vypadá celkový proces?

Methan se činností anaerobních bakterií hromadí v plynových kapsách pod vrstvami bahna. Pokud jsou příhodné podmínky (dostatek fosfátu a výskyt bakterií, které jsou schopné ho metabolizovat), pravděpodobně může současně se vznikem methanu dojít také ke vzniku fosfanu, který obvykle obsahuje stopové množství difosfanu. Časem se taková kapsa dostane k povrchu močálu a uvolní se do vzduchu (methan je lehčí než vzduch). Jakmile dojde ke kontaktu difosfanu se vzduchem (kyslíkem), tak se sám zapálí a od něho se zapálí i okolní methan. Pozorovatel pak vidí krátký záblesk nebo plamínek těsně nad močálem – „bludičky“.

RNDr. Pavel Teplý, Ph.D. (Katedra učitelství a didaktiky chemie), doc. RNDr. Ivo Konopásek, CSc. (Katedra genetiky a mikrobiologie)

Oběma pánům ještě jednou moc děkujeme!

Methan + difosfan + kyslík = bludička. Věda nám dává odpověď na otázku co v močálech hoří a jak dochází ke vznícení. Myslím, že je to docela uspokojivé vysvětlení. Svým způsobem se vlastně tento výše popsaný proces v symbolické rovině tak trochu blíží teoriím o duších zemřelých. Ze smrti a zániku se nad bažinou díky anaerobním bakteriím rodí vznášející se modravé světýlko.

Co dodat? Bludičky se nám na vlastní oči ani po dlouhém čekání u šumavských rašelinišť bohužel spatřit nepodařilo, přestože jsme z našeho druhého nočního stanoviště měli dobrý výhled na velmi rozlehlou plochu močálu. Snad nebyly ideální povětrnostní podmínky, snad jsme si vybrali nesprávnou oblast či čas. Možná ale, že bludičky opravdu definitivně vymřely. Jejich zmizení v moderní době je některými pokládáno za stejnou záhadu, jako jejich podstata. Jestli se třeba vlivem kyselých dešťů změnilo složení půdy či vody v rašeliništích, nebo je vlivem odvodňování nedostatečně podmáčený terén, těžko říci. V každém případě je to velká škoda. Světýlka zhasla, ztratila se a s nimi i jejich tajemství. Možná že díky naší rozpínavosti nemizí jen živočišné a rostlinné druhy, ale ztrácíme i jiné přírodní elementy, ještě před tím, než jsme je vůbec mohli objevit. Moc rád bych na vlastní kůži zažil magii té chvíle, kdy do tmy lezavé podzimní noci nečekaně zablikají a zatančí modravé plamínky a člověk se zachvěje neznámou podivnou bázní, stejně jako kdysi staří horalé. Zatím to ale vypadá, že bludičky bloudí kdoví kde a já budu mít smůlu.

* První lidé žijící na severu Evropy si mysleli, že bažiny jsou místa, kde mohou komunikovat s bohy i s mrtvými příbuznými. Přinášeli do bažin dary, aby se bohům zavděčili a očekávali za to jejich pomoc a odpovědi na své otázky. Nádoby, šperky a dokonce i celé vozy naložené obětinami byly dávnými pohany uloženy v bažinách, aby tím získali pro svůj kmen zvláštní přízeň. Někdy byli obětováni také lidé a následně jako nejvyšší dar v bažinách i pohřbeni.

Prosíme všechny, kteří mají jakoukoliv zkušenost s fenoménem bludiček, či vědí o někom, kdo jí má, aby se nám ozvali. Toto téma se nám nechce jen tak opustit a proto budeme vděční za všechny poskytnuté informace!

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Bludičky a modré plamínky

Tags:

paranormální jevy

příroda

Noc v Pohádce

Leoš Drahota — Wed, 19 Oct 2011 14:53:41 +0000

Vyprovokováni Michalovým elektronickým selháním u polorozbořeného statku Pohádka na Šumavě (článek: Tajemná místa Šumavy), vypravili jsme se na tuto hrůznými pověstmi opředenou samotu, abychom tu v nočních hodinách na vlastní kůži pocítili místní mystérium. Opravdu se na místě, kde mimo jiné žil a možná i vraždil Ivan Roubal po setmění děje něco, co nepochází z tohoto světa? Zůstává tu uvězněné jakési zlo z nešťastných událostí, které se v minulosti na Pohádce odehrály, nebo tu vládne kletba zlynčované čarodějnice?

Šumava, říjen 2011

Přicházíme cestou od osady Bradné na kraj lesa a opatrně zpoza stromů přehlížíme před námi se rozkládající horskou louku. Nechceme zbytečně budit pozornost a tak jsme potěšeni, když po chvíli pozorování zjišťujeme, že je toto již dávno a asi definitivně Bohem zapomenuté místo opravdu pusté a liduprázdné. Opouštíme les a obezřetně se blížíme k ostrůvku stromů a hustého křoví uprostřed louky, ve kterém se skrývá polorozbořené stavení, zvané Pohádka.

Prokletí Pohádky

Bylo, nebylo, za sedmero horami a hlubokým lesem, nedaleko šumavské vesnice Čachrov se již někdy v 16. století rodina Pangerlových rozhodla usadit a hospodařit. Postupně tu postavila tři statky a vznikla tak malá osada. Byla to prý moc pěkná osada. Stála na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Po staletí tu pak žili i umírali lidé, časem se však hospodářství, stojící daleko od civilizace začala vylidňovat, chátrat, až tu nakonec zůstal stát jen nejmladší ze tří statků, pocházející z počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro malebnost té šumavské samoty přejmenovali na Pohádku.

Něco se ale pokazilo. Idylu uprostřed šumavských lesů poznamenala tragická událost. Všechno to prý začalo, když v květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Terezii Lasnerové z chalupy čp. 45 se tenkrát vzňalo na plotně vzkypělé máslo, stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup. V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně radnice, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřuje, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Čím si zasloužili takovou hrůzu? Proč zrovna oni přišli o střechu nad hlavou. A někoho odpověď napadla.

Jen kousek před Pohádkou, skrytá na kraji lesa, stála kdo ví od kdy malá chatrč. Nikdo tam nechodil, nebylo proč a navíc se o tom místě vyprávěly zvláštní nehezké věci. Jednoho dne se do chatrče nastěhovala ošklivá divná stařena z Kašperských hor. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí, nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro nešťastné a viníka hledající horaly, kteří přišli při požáru o domov, pak byla tato žena velmi vhodným hromosvodem jejich frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo!

Čarodějnice do pohádky patří. Šumavská pohádka ale toho dne skončila. Horalé vypudili stařenu z její chýše, zahnali na louku, kde jí nejprve nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí a pak jí začali bít, házet na ní kameny. Polomrtvá žena prý z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo.

Pohádkový večer

Po příchodu do stavení se zabydlujeme v místnosti situované do jihozápadního rohu domu a celou Pohádku si postupně procházíme. Nahlížíme do sklepa plného harampádí, po chatrných dřevěných schodech stoupáme na prostornou půdu se zbytky zapařeného sena. Zatím se žádné zvláštní či nepříjemné pocity nedostavují, veškerá elektronika funguje. Jen v místnosti s krbem doléhá na Evu jakási tíseň a rozbolí ji tu náhle záda. Ve velkém chlévě, přiléhajícím k obytné části se zvedá jemný prach, a proto tu nezůstáváme déle, než je nezbytně nutné. V okolí domu se pokoušíme vytipovat nějakou starší břízu, která by mohla být tou, u které měla ve spršce kamenů zemřít nešťastná stařena. Prohlížíme i hospodářskou, dnes již rozpadlou část statku.

Má dům, jeho zdi, či zem, na které stojí schopnost absorbovat, uchovávat a poté i jakýmsi způsobem vyzařovat nebo reprodukovat nějaký druh dobré či špatné energie? Může fungovat jako paměťové médium, v němž za určitých podmínek zůstane zapsáno to, co se v místě stalo a v jiný, čímsi podmíněný čas je pak možné v této paměti záznam číst, cítit, vnímat? Je reálné, aby tu náhodní návštěvníci opravdu slyšeli nářek či zvuky kroků, jak vyprávějí? Jak působí případná kletba zabité čarodějnice? My jsme prozatím nic neobvyklého nezaznamenali, žádný záznam k nám nepromluvil, nebo jsme nebyli připraveni ho vnímat.

Zato okolní podzimní šumavská nádhera, spolu se zapadajícím sluncem nám připravuje úžasný zážitek. Stromy, zpustlá louka i samotná Pohádka se zabarvuje do hřejivých barev, kolem nás jen ticho a velebný klid. Statek je z jižní i západní strany obklopen močálem a jen velmi obtížně se dá suchou nohou vzdálit od zdí domu. Přesto se o to pokouším a po chvíli se bujnou podmáčenou vegetací propracovávám ke zkroucené jabloni. Jablíčka vypadají zrale a tak se do jednoho s chutí zahryzávám. Zdá se, že naštěstí není otrávené jako v jiné slavné pohádce. Jeho sladká šťáva mi teče po bradě a mě je tu najednou překvapivě moc dobře.

Scházíme se pod statným stromem, o který jakoby se stavení opíralo, pozorujeme západ slunce a do tmavých modravých tónů se potápějící údolí pod námi. Je to zřejmě jeden z posledních pěkných a teplých dní tohoto roku a my máme to štěstí radovat se z něj právě tady. Zdá se, že stín všech těch nešťastných událostí, které se tu odehrály, nadobro zmizel. Slunce však rychle zaplouvá za obzor, stmívá se a někde v zádech, otočených k černým vymláceným oknům domu, přeci jen cítíme přikrádat se něco studeného, jakoby zkaženého, zlého.

Znám polorozpadlé staré domy, kterých je příjemné se dotknout, u nichž je radost posedět, či ve spacáku přespat. Tak nějak hřejí ve dne i v noci. Sálá z nich dávná bohatá minulost, vibrují životy lidí, jimž byly domovem. Pohádka ale opravdu ne! Je jiná, jak teď po západu slunce pomalu poznáváme. Je jakoby nasáklá něčím mrtvým a odpudivým.

Místo nevhodné k životu

Poté, co ukamenovaná nešťastnice vyřkla svou kletbu, štěstí zdá se Christlhof opravdu opustilo. Lidem se tu už prý nikdy nežilo dobře. Poslední z mnohých generací Pangerlových, kteří tu hospodařili, byli po válce odsunuti do Německa a na Christlhofu pak již nikdo dlouho nevydržel. Kroniky vzpomínají na ženu, která tu z neznámého důvodu přišla o rozum, zatímco její muž se ve statku oběsil. Podle vyprávění jiných ale muž spáchal sebevraždu poté, co jeho manželka i s dětmi odešla do lesa a už je nikdo nikdy, ani přes rozsáhlé pátrání nespatřil. Říká se, že se právě duch tohoto oběšeného muže od těch dob prochází po Pohádce a oplakává svou rodinu.

Ani jedna z posledních majitelek Christlhofu nenašla v jeho zdech pohodu domova. Pronásledovaly jí tu v bezesných nocích tak hrozné předtuchy a vidiny, že se musela z Pohádky odstěhovat. Je možné, že jedno neštěstí souviselo s druhým, třeba také jen ti, co se tu nenarodili, špatně snášeli drsnou horskou samotu. Možná ale, že tu někde ve zdech pod vlhkou opadávající omítkou, v dřevěných trámech, či v kamenech pod podlahou skutečně číhá bestie, paměť bobtnající zlobou a dávnou kletbou, čekající nedočkavě na další oběť.

Snad je tomu tak proto, že tu lidé kdysi dávno místo brambor a česneku zasadili krev a smrt. Horalé tu zaslepeni zlobou a utrpením brutálně vzali život nevinné bezbranné ženě a tíha tohoto skutku tu už zůstala. Půdu krásného místa obtěžkali zločinem a urodila se jim temná hrůza žádající další potravu.

Film Noc v Pohádce

Poklidnou a zároveň tajemnou atmosféru v Pohádce si můžete přiblížit ve filmu, který vzniknul při našem pátrání.
Noc v Pohádce - film

Noc přichází

Stmívá se velmi rychle. Shromažďujeme se v jihozápadní místnosti a vybalujeme lampu a čelovky. Brzy je naše ležení široko daleko jediným bodem uprostřed lesů, zářícím do tmy. Světélkující okna Pohádky by teď jistě náhodnému kolemjdoucímu naháněla husí kůži. Na druhou stranu doufáme, že nevzbudíme nežádoucí pozornost a nepřekvapí nás nějaká nevítaná návštěva. Znovu procházíme setmělým domem, pozorujeme tmavé kouty a nasloucháme zvukům. Naše baterky vrhají po počmáraných stěnách Christlhofu zvláštní směs světla a stínů, nálada je již poněkud jiná než před soumrakem.

Zkoušíme zbystřit naše vnímání tím, že občas na minutu zcela zmlkneme, zhasneme všechna světla, soustředíme se a nasloucháme. Mám při tom chvílemi pocit, že se mi daří dosáhnout zvláštního stavy mysli, která se pak snadněji otevírá vnějším podnětům, ale zároveň má strach z toho, co by mohlo přijít. Ano, asi to chceme, ale možná ještě víc se toho obáváme. Nevíme jak budeme reagovat na případný zřetelný projev čehosi nehmotného, nevysvětlitelného a netušíme, jaké následky na nás může takové setkání zanechat. A nemyslím teď případné následky fyzické. Vždyť dokud se člověk o existenci něčeho takového sám na vlastní kůži nepřesvědčí, může pochybovat, může odmítat, může teoretizovat. Pokud však ten důkaz má a navíc vlastně ještě ani neví čeho je to důkaz, je to trochu problém a musí se s tím nějak vnitřně porovnat. Něco se však v člověku zřejmě změní a jeho pohled na některé elementy lidské existence už nebude úplně stejný jako před tím.

Abychom trochu odlehčili tíživé temnotě noční Pohádky, zapaluje Zdeněk lihový vařič, na který dáváme hřát vodu na čaj. Sesedli jsme se v jihozápadní místnosti a začínáme si vyměňovat své pohádkové myšlenky a pocity. Noc pomalu plyne, na jasné černé obloze září milióny hvězd. Je klid, zvenku se ozývá jen pár posledních cvrčků. Srkáme horký čaj a chvílemi okny zíráme do šumavské tmy. Pak znovu jdeme projít dům, aby nám nic neuniklo. V místnosti s krbem pročítáme na stěnách všechny vzkazy a varování. Většinou se vztahují k zatím poslední a asi nejtemnější kapitole v pohnuté historii Christlhofu a k člověku, který teprve Pohádku opravdu „proslavil“.

Podivný hospodář

Na šumavskou samotu se přistěhoval někdy v roce 1991. Tou dobou již Pohádka dlouho chátrala. Prý tu chtěl chovat jeleny, ale když nedostal povolení, ubytoval v rozlehlém chlévě černá vietnamská prasata. Společnost na statku mu dělala také drůbež a dva koně. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný, neopíjel se a nedával nikomu šanci poznat, co je opravdu zač. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo a nůž věčně zastrčený v botě poněkud znervózňoval. Později místní zpozorovali, že se jejich nový soused chová krutě ke zvířatům a zřejmě i zabil jednoho ze svých koní, jehož mrtvola se dlouho válela na louce u Pohádky.

Dnes sedí Ivan Roubal ve Valdické věznici, kde si odpykává svůj doživotní trest za prokázanou vraždu pěti lidí. Poněkud zvláštní je, že než se tento nenápadný, slušně vystupující muž usadil na Christlhofu, byl jeho trestní rejstřík a možná i svědomí téměř bez poskvrny. V roce 1977 sice odešel od soudu s podmínkou, když se jako pomocník strojvůdce stal účastníkem drobně železniční nehody a v roce 1982 se pak šel již natvrdo na rok posadit do vězeňské cely za členství v církvi Svědků Jehovových (byla v těch dobách u nás církví zakázanou). Násilnou trestnou činnost bychom však v jeho předpohádkovém období hledali marně. Vše jakoby se změnilo s jeho příchodem na Šumavu.

Právě z Pohádky, kde měl mimochodem na půdě skrýš pro pašované zbraně, vyrážel během přibližně tří následujících let, po které tu žil, na své vražedné výpravy. Největší hrůzu zřejmě vzbuzuje podezření, že se na šumavském statku v roce 1992 zbavil dvou svých známých – klatovského podnikatele Františka Hepnera a jeho ruské přítelkyně, kteří ho sem přijeli navštívit. Jejich těla se nikdy nenašla, Roubal však krátce po zmizení obou pohřešovaných začíná rozprodávat jejich majetek, používat jejich auto a při přepadení autopůjčovny i Hepnerovu zbraň. Svému synovi se pak prý zmíní, že mrtvá těla obou nešťastníků předhodil svým věčně hladovým vietnamským prasatům. Syn pak sice toto své prohlášení, které předal policii, u soudu nepotvrdil, vzhledem k okolnostem však podezření na vepříky, jako likvidátory těchto dvou těl zůstává.

V březnu roku 1994 je Ivan Roubal na pražském Náměstí Míru zatčen a čeká na rozsudek, který ho v květnu 1999 posílá do vězení. Poté, co se místní lidé dozvěděli, kdo že byl jejich soused, dlouho se k Pohádce vůbec neodvážili přiblížit. Až po čase se první odvážlivci odhodlali opuštěný Christlhof navštívit a čekal je tu otřesný zážitek. Všude se válely rozkládající se zdechliny a kostry prasat, statkem se šířil nesnesitelný puch. Nejvíc se ale horalé báli toho, že třeba najdou ještě něco horšího než mrtvoly zvířat. To se ale nestalo. Osud klatovského podnikatele a jeho přítelkyně se tak stal dalším tajemstvím Pohádky.

Kostry uhynulých prasat prý časem někdo rozvěsil na trámy trčící z rozpadajících se budov, snad aby chrastily ve větru a zaháněly zvědavce. Umím si představit, že v té době působila Pohádka opravdu děsivě, my jsme však už nikde na žádné kosti nenarazili a jsme tomu rádi. Vzpomněli jsme si ale na nebohé čuníky, když jsme v chlévě viděli zvedat se mraky prachu a šli jsme se raději nadýchat čerstvého vzduchu ven. Nedávno se pravděpodobně Pohádku někdo pokusil zapálit, možná aby její prokletí spolu s ní definitivně lehlo popelem. Christlhof byl však uhašen a dál nenechává lhostejným nikoho, kdo sem zabloudí.

Ivan Roubal zdá se dovršil tragický osud tohoto statku a mě napadá téměř šílená myšlenka. Celé Roubalovo „vraždící období“ se kryje právě s jeho pobytem na Christlhofu. Přinesl si dispozice ke zločinu již sebou na Pohádku, nebo je získal až tady. Co když si stará čekající kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele a udělala z něj vraha? Asi ne! Ale občas mě to v nočních hodinách pod děravou střechou rozpadajícího se statku přeci jen napadlo.

Pryč z Pohádky

Dlouhé hodiny první říjnové noci se pomalu vlečou a Pohádka je klidná a tichá. Že by všechny ty zvěsti o děsivých nočních úkazech, které prý odtud již několik odvážlivců vyhnaly, byly jen povídačkami? Nebo jsme si vybrali špatnou noc, nevhodnou k otevírání temných bran a čtení ve skryté paměti domu. Znovu zkoušíme zhasnout, ztichnout a vnímat všemi smysly. Odměnou je nám ale jen hluboké šumavské ticho.

Ještě jednou procházíme celé stavení, ale nic nového již nás nezaujme. Zdá se nám, že v domě opravdu něco číhá, ale jakoby se tomu nechtělo jakkoliv projevovat. Domlouváme se, že nemá cenu déle v Pohádce přebývat a pomalu začínáme balit své věci a chystat se k odchodu. Náhle však Eva ztuhne, postaví se do pozoru, chvíli mlčí s očima široce otevřenýma a poté zcela suše, ale důrazně prohlásí „Mám najednou velmi intenzivní a neodbytný pocit, že musíme pryč a to teď hned, okamžitě!“ Hrozba však prý překvapivě nepřichází zevnitř domu, ale zvenku přes nás. „My už tu nemáme být, jinak bude zle!“ Vzhledem k tomu, že jsme se již stejně chystali k odchodu, nikdo neprotestuje, dokončujeme sbalení karimatky, igelitu a dalších věcí. Z podlahy Christlhofu se zvedá prach, vše je náhle poněkud zjitřené, přestože se nic viditelného neděje, předchozí klid je pryč. Kontrolujeme, jestli jsme někde něco nezapomněli a vycházíme ze znovu bezútěšně černého otvoru bývalých dveří Pohádky do tiché noci.

Nad hlavou máme hvězdné nebe, vzduch je vlahý, teplý, prostě nádhera. Možná dnes opravdu nebyl vhodný den zažít tu něco řekněme paranormálního, ale spíše jen normální, moc pěkný večer a trochu toho napětí v nočních hodinách. Jestli stojí Christlhof na špatném místě, je prostoupen kletbou vyřčenou v mezním okamžiku mezi životem a smrtí, nebo je jen objektem poznamenaným podivným střetem nešťastných náhod, nevíme. Třeba jsme po Evině náhlém varování odešli těsně před tím, než se mělo něco stát. Chtěli jsme na vlastní kůži okusit pobyt v domě s jednou z „nejstrašidelnějších“ pověstí v Česku a to se nám podařilo. Jsme tomu rádi, i když jsme možná doufali v něco víc. Míříme lesem do Bradné, pozorujeme průseky světýlka chalup v údolí pod námi a těšíme se domů do postele.

Dva dny po návratu z Pohádky zjišťujeme, že při neplánované návštěvě hospody v Čachrově, těsně před naším večerním přesunem na Christlhof jsme, aniž bychom něco tušili, zasedli ke stolu, kde před lety sedával Ivan Roubal a že na jeho oblíbené židli spočinula právě Eva (z nás nejvnímavější), aby si pochutnala na kuřecí polévce. Jen další podivná pohádková náhoda?!

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Noc v Pohádce - film

Noc v Pohádce druhá

Noc v Pohádce druhá - film

Tags:

historie

paranormální jevy

pověsti legendy

Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou

Jenda Mikšík — Sat, 10 Jul 2010 12:13:54 +0000

Už od pradávna je známo to, že když si člověk něco nedokáže rozumně vysvětlit, hledá za onou „záhadou“ něco nadpřirozeného. Přitom je často objasnění zdánlivě nevysvětlitelného jevu velmi jednoduché. O takové, pro nás nevysvětlitelné záhadě, jsem psal v článku Záhadný Měsíční kámen. Ukázalo se však, že vysvětlení pro to, co se objevilo na několika fotografiích, je naprosto banální.

Nedávno jste zde mohli číst článek s názvem Záhadný Měsíční kámen. Mimo jiné jsem v něm psal o pro nás tehdy nepochopitelných obrazcích, které se objevily na několika fotografiích pořízených v místě Měsíčního kamene. Nikdo z nás nevěděl, co by to mohlo být. Žádné racionální vysvětlení nás nenapadalo. Nemysleli jsme si, že jsme snad vyfotili ducha, ale byla to pro nás zkrátka nepochopitelná záhada.

Fotografie Měsíčního kamene
Jedna z fotografií pořízených u Měsíčního kamene, která ukazuje onen pozoruhodný jev. Další fotografii a informace najdete v článku.

Při psaní článku jsem se chtěl podělit se čtenáři o naši příhodu a tak trochu jsem doufal, že by někoho mohlo napadnout, co to na těch fotkách je. A skutečně se tak stalo. Za několik dní se pod článkem objevil komentář, ve kterém jeden z návštěvníků podal vysvětlení, za které jsme rádi a děkujeme.

Jsou to takzvané „nebeské rybky“, stálo v komentáři. Toto mě tedy přimělo k dalšímu zkoumání. Začal jsem projíždět internet a hledat informace o tomto jevu. A vysvětlení? Je to létající hmyz. Naprosto jednoduché.

Létající hmyz je sice jedna z prvních věcí, která by člověka napadla, ale posuďte sami, takhle podivné tvary? Je to zkrátka způsobeno dlouhou expozicí fotky, během které se poletující hmyz, mávající křídly, exponuje právě takto.

Možná tomu stále nemůžete uvěřit. Ani já jsem si tímto vysvětlením nebyl zpočátku zcela jistý. Pořád se mi to úplně nezdálo. Ten tvar byl přeci jen zvláštní, celý výjev byl poměrně ostrý a ještě k tomu bílý…

Důkaz, který mě o vysvětlení naší „záhady“ skutečně přesvědčil, se dostavil záhy. Další den jsme seděli na zahradě a odpočívali pod stromem. Brácha si všimnul, že tam poletuje plno mušek a dalšího hmyzu. A tak jsem neváhal, popadnul mobil a začal fotit. A hned druhá fotografie vše vysvětlila. Na displeji telefonu se mi objevil velmi podobný obrazec, který je na fotkách od Měsíčního kamene. Tehdy jsem skutečně uvěřil.

Vyfotil jsem několik desítek fotografií a na několika z nich se mi povedlo zachytit ony pozoruhodné jevy. Za vhodných podmínek tedy není problém celý jev nasimulovat. Fotky byly pořízeny ve stínu stromu, do kterého skrze jeho korunu pronikaly sluneční paprsky. A právě sluneční paprsky poletující hmyz osvětlovaly a pomohly tak vytvořit tyto světlé, protáhlé obrazce.

Tak to vypadá, že tato záhada se objasnila.

Rubrika:

Fotogalerie

Záhady

Další články na podobné téma:

Záhadný Měsíční kámen

Tags:

fotografie

paranormální jevy

svědectví

Záhadný Měsíční kámen

Jenda Mikšík — Wed, 30 Jun 2010 00:00:00 +0000

Měsíční kámen, pravěký menhir stojící v temném šumavském lese je opředen rouškou tajemna. Vyzařuje plno energie, která nám může sílu přidat, ale také ubrat. Nám se během krátké chvilky strávené v okolí Měsíčního kamene přihodila nejedna pozoruhodná věc. Co je to, co se zachytilo na několika našich fotografiích? Proč se u kamene udělalo jedné člence výpravy špatně? Ukrývá v sobě tento kámen ještě něco dalšího, něco neznámého? Dokážete snad Vy podat vysvětlení pro to, co se zde událo?

Měsíční kámen leží asi 1,3 km severně od obce Javorník na Šumavě, kousíček od silnice spojující Javorník a Zuklín. Tady z asfaltové silnice vede lesní cesta do hustého smrkového lesa a asi po sto metrech končí u Měsíčního kamene. U kamene se nachází také popisná tabule.

Měsíční kámen je necelé dva metry vysoký menhir. Termín menhir pochází z keltského jazyka a v překladu znamená vzpřímený kámen. Měsíční kámen byl tedy do své vzpřímené polohy v pradávné historii uměle postaven.

Menhiry se vyskytují po celém světě a i u nás je možné je nalézt v hojném počtu. Takovéto kameny pochází až z pravěku, jde zpravidla o samostatně stojící kameny, které byly lidmi postaveny do nezvyklé polohy.

Některé menhiry jsou zároveň aktility. Aktility znamenají zářící kameny a jsou to tedy takové menhiry, které vyzařují energii. Díky průzkumům v roce 1994 se ukázalo, že i Měsíční kámen vyzařuje energii a tak ho také můžeme označit jako aktilit.

Samotný tvar Měsíčního kamene není zcela obyčejný a nejen díky němu se od řady dalších menhirů odlišuje. Významný je uměle vytvořený obrazec na jeho západní straně, který připomíná měsíc. Odtud také pochází název kamene. Takovýto vyrytý obrazec, nazývaný oko menhiru, není ojedinělý. Na aktilitech je oko možné najít poměrně často. Oko menhiru označuje stranu kamene, která vyzařuje energii nejvíce.

Energie se z kamene šíří všemi směry, není však všude stejná. V případě Měsíčního kamene je nejsilnější západní strana s okem. Pokud chcete nabrat energii, ideální je vyzkoušet právě tuto stranu. Protilehlá východní strana vyzařuje naopak energii zápornou, která má tendenci z lidí sílu vysávat. Proto se nedoporučuje se zdržovat u této strany. V případě dlouhého pobytu u východní „vysávací“ strany kamene byste mohli pociťovat nepříjemný pocit. Při návštěvě Měsíčního kamene budete mít možnost vyzkoušet svou citlivost na tuto energii a třeba nabrat novou sílu.

Citlivost na energii kamene pravděpodobně pocítila jedna členka naší výpravy, Eva. Tím se dostávám k oněm slíbeným podivnostem, které se u kamene udály. Eva se snažila nabít energií a tak ležela opřená o tu stranu kamene, na které je oko. Po chvíli, jak sama přiznává, se jí však udělalo nějak divně. Svůj zážitek popsala následovně: „Nejspíš jsem očekávala něco trochu jiného. Nejsem bláhová, abych si myslela, že když se kamene dotknu, ucítím nějaký ohromný příval energie. Ale to, že se mi roztřesou nohy, začnu mít pocit slabosti a nevolnosti od žaludku, bylo pro mě spíš nemilým překvapením. Vždyť jsem přeci stála na té „správné“ straně kamene. Tak proč to vypadá, že si kámen ode mě spíš něco vzal? Napadá mě jediné. Třeba si vzal něco, co jsem nepotřebovala a pomohl mi tak po svém…“

To nejpozoruhodnější, co se nám přihodilo, jsme však objevili až po návratu. Při prohlížení fotek, které jsme u kamene pořídili, nás zarazilo něco neobvyklého. Celkem na čtyřech fotografiích se nachází pozoruhodný a dosud nevysvětlený obrazec, který může připomínat bílou větvičku nebo rybí kost. Ve všech případech je na kameni nebo těsně u jeho okraje. Jestli si říkáte, že to nic není, čtěte dále.

V případě, kde jsou obrazce nejpatrnější, byly pořízeny 3 fotografie v rozmezí jedné sekundy (každá fotografie byla pořízena záměrně s jinou expozicí, proto byly vyfoceny 3 hned po sobě). Na první fotografii není patrné zcela nic, na druhé fotografii, pořízené jen zlomek sekundy po té první, je onen obrazec na kameni spíše vlevo dole, na třetí fotografii je v zápětí obrazec natočený a ještě zrcadlově převrácený v pravé horní části kamene.

Obrazec se tedy posunul směrem nahoru, nepadalo to k zemi. Obrazec je velmi pěkně vidět a má zvláštní tvar. Navíc je ostrý a vypadá, jako by byl přímo na kameni samotném. Můžeme vyloučit něco, co by proletělo přímo před objektivem nebo bylo na čočce objektivu. Navíc by to muselo letět neuvěřitelnou rychlostí a proto by to ani nemohlo být ostré. Ani na samotném kameni jsme v době focení samozřejmě nic neviděli. Šlo o digitální zrcadlovku, a tak jsme uvažovali i možnost, že by bylo něco přímo na snímacím čipu, potom by se to však nemohlo projevit na výsledné fotce jako bílý obrazec, ale jako černý.

O 3 týdny později jsme se na místo vrátili znovu. Pořídil jsem mnoho dalších fotografií kamene, ale na žádné se již nic podobného neobjevilo. Ona „rybí kost“ není k nalezení ani na žádné jiné fotografii pořízené stejným foťákem před, ani po návštěvě kamene.

Nad původem neznámého výjevu na našich fotkách jsme přemýšleli snad hodiny. Nikdo však nevíme, jak se to na obrázky dostalo. Je to snad něco nadpřirozeného? Vyfotili jsme ducha? Objevují se u Měsíčního kamene astrální bytosti? Má snad Evina nevolnost nějakou souvislost s tím, co se uvelebilo na fotkách? Žádné racionální odůvodnění neznáme. Vy snad ano?

Aktualizace: Záhada objasněna

Zdá se, že tato záhada se nakonec vysvětlila. Pokud vás zajímá, co to na oněch fotografiích je, přečtěte si článek Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou

Tags:

Zlo na velhartickém hřbitově

Leoš Drahota — Sat, 23 Dec 2006 21:21:35 +0000

Jihovýchodně od Klatov se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.

"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Tags:

Po českých záhadných megalitech II

Lukáš Rusin — Mon, 22 Nov 2004 19:37:17 +0000

Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se dotkne jeho zdi, nastane prý zcela určitě konec světa.

11
Nyní se přesuneme dále na sever - do obce Klobuky (okres Kladno). Tu si většina z nás jistě spojí s velkým menhirem nacházejícím se poblíž silnice po pravé straně směrem na Telce. Není to ovšem běžný menhir, ale jeden z mála menhirů na našem území přímo evropské velikosti srovnatelný např. s Bretagne ve Francii. Je největší a nejznámější v ČR - patří také k nejtajemnějším menhirům vůbec. Každý, kdo ho navštíví, si už určitě bude dlouho pamatovat jeho typický tvar, 3.5 metru vysoký černý "prst" ze železitého pískovce a čediče, ukazující kamsi do nebe.

Začneme tedy s již slíbeným tajemnem : K tomuto menhiru se totiž váží hned tři záhady. První je jeho energie. V dnešní době je už jisté, že menhiry disponují zvláštní energií, o níž jsem se zmínil na začátku. Pokud by se jednalo o koncentraci geomagnetického pole, pak má Klobucký menhir podle již provedených měření v okolí největší anomálii. Energie ale působí zejména na lidi, kteří se na místě zdržují déle jak 5 minut. Dokonce, když mluvím ze své zkušenosti, já jsem ucítil při jedné návštěvě jakýsi "náraz" silných vln. Pokud mohu soudit z krátkého souboru případů, pak má menhir jednu z nejsilnějších negativních energií vůbec. Slovem "NEGATIVNÍ" rozumím cokoli způsobující nepříjemné pocity s poruchami koncentrace. Zvláštní je, že některé prameny tvrdí pravý opak - stačí si pouze stoupnout zády k menhiru, zvednout ruce k obloze a už má menhir pozitivní relaxační účinky. Zkusil jsem to samé při návštěvě Klobuk 21. 6. 2004, tedy o letním slunovratu při východu slunce, kdy by měla pozitivní energie kulminovat - a vůbec nic jsem nezaznamenal. Zřejmě záleží na jakémsi přístupu mysli k věci, neboť ne vždy je člověk otevřen takovýmto silám, aniž si to uvědomí.

Druhá záhada se také vztahuje k letnímu slunovratu. Podle staré keltské pověsti menhiry vždy tento den za úsvitu zakřičí k nebi. Naštěstí je člověk tvor natolik zvídavý, že i po staletích se našli tací, kteří si chtěli ověřit její pravdivost. Uvolnily se peníze na další experimentální měření u klobuckého menhiru a výsledek se dostavil : Skutečně bylo zaznamenáno v daném čase ultrazvukové (tedy neslyšitelné) vlnění, které šlo z kamene kolmo vzhůru. I kdyby se potvrdilo, že materiálem kamene jsou i koncentrující krystaly, ještě nikdo nedokáže vysvětlit, proč tomu tak s roční periodou je. Souvisí to snad s geologickými ději, kterým zatím nerozumíme? A jak mohli určit zvuky staří Keltové (bez potřebné techniky)? Tyto otázky podezřele mnoho svádějí ke třetí záhadě kolem kamene, a tou je UFO.

Ano, skutečně poměrně nedávno (tuším v roce 1995) lidé viděli přímo nad menhirem pohybující se skupiny jasných světel. Ta letěla asi ve výšce 20 metrů nad krajem a zanedlouho byla také spatřena nad Horoměřicemi. Pozdějšími rozbory ukázaly, že UFO (objekt nebyl identifikován, to ale neznamená, že šlo o mimozemšťany) se pohybovalo přesně po přímce megalitické struktury. Tím se dostává smyslu menhirů úplně jiného významu - lze z toho snad vyvodit, že byly postaveny a užívány i jako jakési navigační věže pro jiné civilizace? Přímo u klobuckého to již bylo přece potvrzeno, že vysílá ultrazvukové vlny. Čím dál tím více se tím potvrzuje teorie styku pravěkých lidí s mimozemskými civilizacemi. Když půjdeme dále do historie, zjistíme, že vedle tohoto posledního (?) případu se to hemží podobnými záznamy, jen v různých interpretacích. Co tedy z toho vyplývá? Zajímají se pak mimozemšťané odjakživa o naši planetu? A proč? Toto by samozřejmě vydalo na samostatný článek, ale v případě kladných odpovědí jen můžeme konstatovat, že menhiry s tím úzce souvisejí.

Tajemna okolo tohoto monumentu není nikdy dost, ale nejen záhadami živ je člověk. Nyní si povíme tedy alespoň stručně něco z jeho historie : Je pravda, že menhir stával vztyčen ke svým posvátným účelům na místě odjakživa. Jen v posledních staletích prožíval krušné časy. Lidé z blízkého okolí věděli o jeho významu a snad i nadpřirozenosti, a proto se ho báli. Říkalo se mu Zkamenělý pastýř se stádem, což se uchovalo i do dnešní doby. Ve vzdálených staletích ho obklopovalo snad dvanáct menších kamenů ("ovcí"), něco na způsob českého Stonehenge. Je škoda, že tato malá pravěká observatoř se nedochovala - byla by v naší zemi jediná. Lidé totiž okolní kameny neznámo přesně kdy odcizili a pastýře dokonce několikrát povalili! Naštěstí přišly osvícenější časy a menhir stojí již přes sto let opět na svém místě. Co může některé z nás znepokojit, je jeden projev vandalismu, jenž byl na kameni spáchán : Asi před rokem byl celý pokreslen hákovými kříži! Kdo to udělal, se neví, ale každopádně se musíme pokusit tuto naši jedinečnou památku alespoň trochu chránit před těmito lidmi...

Abych nebyl skoupý na pověsti, zde je alespoň ta nejznámější, která se k menhiru váže : Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se dotkne jeho zdi, nastane prý zcela určitě konec světa. Skepsi na pověsti vyvolává snad jen skutečnost jeho povalení. Ale když se nad tím hlouběji zamyslíme, tak může být proroctví docela pravdivé. Protože kdo z nás by si dokázal představit život na Zemi za nějaký ten milion let...

Po našem nejvyšším menhiru se pomalu blížíme ke konci naší malé výpravy po megalitech vlastí českých. Nyní jsme na jejím severním cípu - podíváme se ještě za menhiry po obou březích řeky Ohře. Začínáme na náměstí obce Hřivčice (okres Louny) blízko Klobuk a Peruce. Tam ještě před rokem stával menhir nazývající se Starý ukazatel cest. Nyní je již tuším v Lounském muzeu. Proč ho vlastně odvezli? Z preventivních důvodů (po krádeži v Přelíci) a také pro jeho křehkost. Já zde byl v září minulého roku a menhir viděl ještě na původním stanovišti - před domem stál smaltovaný kámen štíhlého sloupovitého tvaru, bylo vidět jeho praskliny v místech přeražení. Menhir byl znám již celá staletí a sloužil kupcům jedoucích kolem Loun k orientaci. Bohužel ho potkal ještě horší osud než menhir klobucký, který byl jako pohanský symbol povalen, lidé v ukazateli cest viděli příčinu svého trápení, tak byl neznámo kdy sedláky rozsekán a ponechán svému osudu. Temná staletí minula a obec se rozhodla obnovit jeho zašlou slávu jakožto svého symbolu. Uchované kousky byly opět slepeny dohromady a kámen byl postaven na své původní místo a obehnán plůtkem. Takto ho již sice neuvidíme, ale může nás těšit skutečnost, že i dnes se obnovují památky i takového druhu, jako jsou menhiry.

12
Náš nejvyšší menhir většina lidí zná - Klobuky. Druhý nejvyšší - někdo si vybaví Drahomyšl. Ale kupodivu třetí u nás skoro nikdo nezná. Nachází se kousek od Peruce, a to ve Slavětíně (okres Louny), kam se teď podíváme. Proč tomu tak ale je, že tak velký menhir unikal dlouho pozornosti? Je totiž známo, že dlouho do novověku nosil velký dvouramenný kříž, tudíž vypadal spíše jako přírodní boží muka. Nyní ho nalezneme již bez kříže u lípy a rybníka na cestě do Počedělic. První, co nás zaujme, je jeho "hrb", vzniklý pravděpodobně odlomením jeho dolní i horní části. Menhiru se proto nejčastěji říká Baba - skutečně má siluetu stařeny s nůší na zádech.

Jeho černá barva napovídá, že je, podobně jako menhir klobucký, z čediče. Také jako by symbolizovala určité tajemno okolo něj - vypadá to, že máme opět co do činění s "nabitým" menhirem, vyzařujícím slabou, ale přece jen postřehnutelnou, pozitivní energii. Sice nevím, zda je to potvrzené, ale každopádně sednout si pod lípu k menhiru a pozorovat celé České středohoří stojí za to!

Za řekou Ohří navštívíme malou obec Orasice (okres Louny). Za posledními domy a kostelem nalezneme pod stromem v malém lesíku u pole jeden z našich nejmenších menhirů. Je metr vysoký, z tvrdého žulového materiálu. Je zajímavé, že i tak malý kámen přesně zapadá do geometrické struktury na našem území, tudíž musí být významným menhirem. V záznamech obce má své místo, spojují se s ním dokonce některé lidské osudy - je potvrzeno, že když se ho jednou skupinka lidí pokoušela přemístit, aby nepřekážel orbě, rok na to byla velká neúroda. Tak nevím, menhiry již tak přirostly ke krajině, že jejich přemístění dokáže i narušit přírodní harmonii, či přesněji řečeno rovnováhu. Vždyť mějme na paměti, že místa, která si pravěcí lidé pro stavbu menhirů vybrali, nebyla náhodná : Buď byla skutečně vybírána podle polohy hvězd, nebo např. podle transu tehdejších šamanů, kteří do něj upadali právě na těchto místech. S oblibou se už setkávají různé teorie o geomagnetických či jiných zónách, které se soustřeďují do přímek, a právě na jejich průsečících jsou většinou menhiry, jejichž struktura napomáhá k mnohonásobnému zesílení těchto polí. Otevřenou otázkou stále zůstává, jak na tyto objevy mohli přijít naši prapředci.

Ale vraťme se zpátky na zem. Menhir je pevně zaklíněn mezi podloží a kmen stromu a může tomu už tak být napořád. Jedna zajímavost předtím, než se vypravíme dále : V celém porostu se nachází ještě jeden kámen, který se nikde neuvádí. Připomíná nahnutý plátek skály. Možná, že byl vztyčen uměle, ať už v kterékoli době, nebo vznikl osekáním většího kamenného bloku. Každopádně vypadá zajímavě - právě svou nepřirozeností v krajině vzbuzuje pochybnosti o svém původu či účelu. Jediný menhir, kterému se podobá, je ten v Drahomyšli. A právě na tento velký menhir se půjdeme nyní podívat blíže.

13
Obec Drahomyšl (okres Louny) se nachází na hlavní silnici mezi Lounami a Žatcem. Jediná ulice přechází v cestu, po jejíž levé straně se již zdálky vypíná náš druhý nejvyšší menhir. Od ostatních se ovšem výrazně liší - jednak druhem kamene (křemitý pískovec), také ovšem svou "divokostí" v krajině - stojíme před ryze přírodním neopracovaným menhirem. Zub času ani lidé se na něm nepodepsali, je vidět jen hrubé menhirové opracování plátu skály (oseknutí druhé části vrcholu). Ale opravdu unikátní je jeho naklonění vzhledem k podloží - žádný jiný takový menhir zatím objeven nebyl. Vypovídá to o jeho velké stabilitě, tudíž že jeho velká část je zapuštěna v zemi.

Jeho účel by mohl být ryze astronomický, naklonění by mohlo sloužit k pozorování hvězd či spíše jen slunce. Podle některých zdrojů i obecních záznamů byl však několikrát z pole přemísťován, ale jeho typická poloha se díky jeho zřejmě rovné spodní části neměnila, tak i dnes máme možnost obdivovat ho v celé jeho původní kráse.

Menhiru se nejčastěji říká Zkamenělý mnich. Podle nejznámější pověsti byl převorem žateckého kláštera proklet za to, že utekl s dívkou, a tudíž zkameněl. Když se pozorně zadíváme na jeho tvar zepředu (foto), hned asi pochopíme bohatost lidské folklorní fantazie - skutečně silně připomíná siluetu skrčeného mnicha v kutně...

14
Drahomyšl můžeme opouštět s představou, že jsme všechny zajímavé megality již navštívili, ale přece to ještě není úplná pravda. Snad každý člověk, kterého alespoň trochu přitahuje jejich tajemství, slyšel pojem Český Carnac. Ano, naší úplně poslední zastávkou nebude nic jiného než slavné kamenné řady u Kounova (okres Rakovník), ležícího zhruba 10 km jižně od předchozí, v křivoklátských lesích.

O těchto megalitických řadách se toho již tak hodně napsalo, že pro orientaci všech uvedu stručně jen to nejdůležitější : Řady se všechny nacházejí v lokalitě náhorní plošiny zvané Rovina a na blízkém vrcholu Špičák. Jsou tvořeny vždy několika po sobě jdoucími slepencovými či křemencovými balvany a orientovány severojižně. V roce 1973 zde byl prováděn výzkum se statistikou 2239 kamenů. Bohužel mnohé vzaly za své při průmyslových odvozech socialistické éry a byly dokonce rozebírány nezodpovědnými lidmi na chalupy. To již naštestí dnes skončilo - v 70. letech zde byly prováděny archeologické výzkumy a následně zřízena naučná stezka. K čemu však řady sloužily? Nejjednodušší teorií je opět astronomická - podle řad tak byly stanoveny důležité pohanské svátky (letní slunovrat) a celý komplex fungoval jako nejsložitější pravěký kalendář u nás. Na Rovině se též nacházejí dva velké kameny, které lze zařadit dokonce i mezi menhiry : Nazývají se poněkud mysticky Pegas a Gibbon. Podle nich se v pravěku určoval východ slunce v důležitých dnech - stačilo se na ně podívat v určitém směru do "sedla". Takovým kamenům - pseudomenhirům - se podle toho říká vizíry.

Vypadá to, že naši pravěcí předci se nejspíše uměli sžít s přírodou na nejvyšší úrovni, jak jim to technické prostředky dovolovaly, tak proto také některé megality budovali. Záviselo na tom také přežití - jak jinak by se tehdejší zemědělec orientoval v čase než podle menhirů? My jsme se již ale několikrát přesvědčili, že to nejsou zdaleka jednoúčelové stavby, ale sloužily ještě k jiným, pro nás zatím nepochopitelným, tajemstvím zahaleným obřadům...

Kounovské kamenné řady jsou velmi rozlehlá lokalita, proto doporučuji prohlídce věnovat většinu dne. Byl jsem zde zatím jednou, ale nestihl to do setmění, tak následoval předčasný návrat. Na fotografii je zachycen alespoň první kámen, na který při vstupu do lesa narazíme. Je zřejmě pozůstatkem jedné z řad, kterých se zde zachovalo ještě asi třicet. Zůstal sice jen zlomek jejich původní slávy, ale pořád je nad čím přemýšlet o genialitě našich předků. Buďme za to rádi.

Naši malou exkurzi po českých tajemstvími opředených megalitech jsme právě zdárně ukončili. Prošli jsme známé i méně známé lokality na sever i jih od hlavního města. Kdo by si ovšem myslel, že je to veškeré bohatství našich menhirů, řad a jiných megalitů, co zde máme, toho musím vyvést z omylu - téměř na každém kroku narazíme na svědka naší minulosti v podobě kamene - ať již pochází ze středověku nebo časů nejstarších. Dalo by se říci, že opravdu téměř každá obec má nebo alespoň měla v minulosti svůj kámen - menhir či smírčí kříž. A to samozřejmě nejen v Čechách - stačí se jen pozorně dívat, třeba i v okolí svého bydliště, a dříve nebo později jistě na takovou starou památku narazíte.

Co se ovšem dělo menhirům ve středověku, začíná bohužel nahrazovat naše doba stále se rozmáhajícími krádežemi. Proto hodně vzácných kamenů putuje do muzeí - je to tak pro ně lepší, než jejich použití na nějaké malostavbě. Sice se zpřetrhá mnoho vazeb s krajinou, ve které menhir po staletí nerušeně stál, ale co se dá dělat...někdy je ústup zástavbě bohužel nutný a někteří zloději se také nepředělají. I přesto, hlavně díky zájmu odborníků, jsou všechny objevené kameny chráněny a dále mohou oživovat svým kouzlem kraj.

Menhirů, milníků i smírčích křížů je v našich krajích ještě většina zachovaných. Čas od času se dokonce objeví nové. Všichni je můžeme poodhalováním roušky jejich tajemství poznávat a zároveň i pomoci chránit pro příští generace. Sám jsem skálopevně přesvědčen, že různé záhady, které vstřebaly v době svého vzniku, nám ještě zdaleka nevydaly všechny - stále je totiž co objevovat!

Fotografie kamenů : http://www.kameny.mysteria.cz (web autora, pro zájemce je zde více informací nejen o našich menhirech)

Informace o kamenných řadách u Kounova byly z velké části převzaty z publikace Průvodce naučnou stezkou Kamenné řady u Kounova (Paedr. Pavel Kocourek, vydal Referát ŽP OÚ Rakovník, tisk PMH Rakovník)

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Po českých záhadných megalitech I

Tags:

paranormální jevy