Moskyt - Turistické tipy

3+1 pivní zastávky v Budějcích

Jenda Mikšík — Sun, 21 Jul 2019 15:20:44 +0000

Okolo českobudějovického náměstí Přemysla Otakara II. leží tři restaurační minipivovary a k tomu jedna legendární hospoda. Vzdálené jsou od sebe coby kamenem dohodil. Budete-li chtít tyto 4 pivní zastávky obejít, ujdete celkem sotva 500 metrů. Při návštěvě jižních Čech jsme nemohli tahle lákadla nechat bez povšimnutí a udělali jsme si malou pivní procházku.

České Budějovice jsou po stránce piva věhlasným městem už dlouhá desetiletí. Kdo by neznal náš národní pivovar Budějovický Budvar, ve kterém se od roku 1895 vaří prvotřídní český ležák. Ve stínu světoznámého Budvaru stojí ještě jeden budějovický průmyslový pivovar, dnes už americký Samson. Že jsou Budějovice takřka výhradně městem Budvaru dokázala naše malá hra, která by se dala nazvat “najdi Samson”. V centru Budějovic jsme hospodu s vývěsním štítem hlásajícím, že točí Samson, zkrátka nenašli. Nad tím, kde začít naše pivní odpoledne, jsme nemuseli dlouze přemýšlet a zamířili jsme rovnou do Masných krámů.

Kroužek v Masných krámech

Masné krámy mají v Českých Budějovicích dlouhou tradici. Když původní dřevěné řeznické krámky stojící na náměstí přestaly ve 14. století z hygienických důvodů dostačovat, tak se z rozhodnutí Karla IV. přesunuly stranou náměstí do Krajinské ulice. A právě v této ulici stojí od poloviny 16. století i dnešní budova masných krámů. Byla to taková zastřešená tržnice. Budova má bazilikový půdorys - prostřední vysoký prostor sloužil pro nakupující, postranní nižší haly byly věnovány jednotlivým odděleným řeznickým obchůdkům. Dnes prostory tehdejších krámků po stranách vysoké haly slouží jako místo pro posezení hostů restaurace.

Usedáme k velkému stolu a hned objednáváme to, kvůli čemu jsme přišli - Budějovický Budvar Kroužek. Od známého Budweiser Budvar Original se liší jednou věcí, která mu dala jméno i unikátní charakter - jsou v něm přidané kvasnice. Kroužek je klasický světlý ležák, do kterého se před stočením přidá určité množství živých kvasnic, kterým se říká kroužky. Přídavek “kroužků” dodá do hotového piva nový podíl extraktu a v sudech tak dojde k dalšímu stupni dokvašování. Výsledkem je trochu odlišná a unikátní chuť a díky obsahu živé kultury kvasic i “vylepšená” biologická hodnota. Pivo má vyšší plnost, více vitamínu B a dalších zdravých látek, působí svěže, čerstvě a chutná výborně.

Budvar Kroužek můžete ochutnat i v jiných vybraných hospodách, ale pouze v Masných krámech je čepovaný z tanku. Na čepu tady ale mají i další piva z portfolia Budvaru. Aby také ne, když provozovatelem restaurace je sám pivovar. Masné krámy jsou takovou českou gastronomickou stálicí s výtečným budějickým pivem. Můžeme za to být rádi, protože osud této budovy byl kdysi nahnutý…

Když na konci 19. století vznikla zcela nová jatka na budějovickém Pražském předměstí, začala budova masných krámů v Krajinské ulici postupně ztrácet význam a začala chátrat. V roce 1945 to došlo tak daleko, že se uvažovalo o demolici. K tomu ale naštěstí nedošlo a o pár let později, v roce 1953 byla budova přestavěna a stala se z ní nynější restaurace Masné krámy.

Bludný kámen

Příjemně nasyceni kroužkovým ležákem opouštíme budějovický legendární hostinec a míříme k další pivní zastávce naší trasy. Cestu si prodlužujeme přes náměstí, kde nás zajímá jeden pozoruhodný kámen.

Po chvíli obcházení Samsonovy kašny uprostřed náměstí a bedlivém sledování dlažby, jako bychom hledali houby, nalézáme bludný kámen. Působí docela nenápadně, je zasazen v dlažbě a má na sobě vyrytý křížek. Bludný kámen je opředen tajemstvím a váže se k němu řada pověstí. Mezi lidmi koluje plno verzí mýtu o tom, že kdo kámen překročí, už nenajde cestu domů. Podle některých je potřeba překročit kámen nevědomky po setmění, podle jiných po 21. hodině nebo dokonce po půlnoci. Jiné pověsti praví, že kdo se na kameni třikrát otočí kolem dokola, bude bezradně bloudit ulicemi města, a jsou i povídačky tom, že to ”funguje” jedině po třech pivech…

Na místě bludného kamene prý kdysi stával popravčí špalek či snad šibenice, kde se konala řada veřejných poprav. Osudná událost, která se později rozvinula v povídačky, které přerostly v pověsti o bludném kameni, se odehrála někdy v druhé polovině 15. století. Tehdy mělo být popraveno 10 mladíků podezřelých z vraždy rychtáře. Žádný z mladíků nechtěl doznat vinu ani udat viníka, a proto byli popraveni všichni. Snad to byl právě pamětní kámen připomínající tutu událost, který dal vzniknout vyprávění o bludném kameni.

Bylo teprve odpoledne, ještě jsme neměli za sebou ani tři piva, a proto nám bloudění ulicemi nehrozilo. Naše další kroky směřovaly s jistotou do baru Singer Pub.

Singer Pub s minipivovarem Beeranek

V České ulici hned vedle náměstí, najdete od roku 1996 bar Singer Pub. Podnik sám o sobě říká, že nabízí největší výběr točených piv v Budějovicích, pódium pro hudební produkce a také kuřácký dvorek. Rozhodně tedy nečekejte rodinnou restauraci, ale “undergroundový” bar se vším všudy.
Od roku 2014 funguje přímo v baru minipivovar Beeranek. Pivovarskou technologii spatříte hned po vstupu - nerezové varny jsou umístěné vedle barového pultu.

Pokračujeme na vlně světlých piv plzeňského typu a dáváme si místní 11° ležák Beeranek. Nad půllitrem nefiltrovaného piva debatujeme nad vším možným a prohlížíme zdejší neotřelou “beránkovskou” výzdobu. Rychle nás ale dohání hlad a chuť na něco k snědku a tak opouštíme potemnělý a při odpoledni liduprázdný bar a vyrážíme zase zpět do Krajinské ulice, tentokrát do čísla 27.

Krajinská 27

Třetí pivní zastávka dne. V ulici Krajinská 27 se od roku 2014 nachází stejnojmenný restaurační minipivovar. Hned ve vstupní chodbě zaujme pohled na otevřenou spilku. Na čepu tady bývá 5 místních piv.

Ke snědku svorně volíme hovězí hamburger z květové špičky. Velmi dobrý. To se bohužel nedá řict o pivech, která jsme tady dnes ochutnali. Hned na začátek nemohla chybět ochutnávka ležáku. Krajinská 11° však naše chuťové buňky nepřesvědčila a docela zklamala. Abych přechutnal i něco “z jiného soudku”, zkusil jsem 14° svrchně kvašenou Krajinskou raketu. Ani tato IPA mě neokouzlila a je to škoda. Restaurační minipivovar v Krajinské ulici je jinak velmi pěkným místem. Snad jsme s tím pivem dnes měli jenom smůlu…

Restaurace a pivovar Solnice

Na závěr jsme si nechali pivovar nejnovější. Míříme na Piaristické náměstí do restaurace Solnice. Už samotná budova je velmi zajímavá - historická gotická stavba z roku 1531, která původně sloužila jako sýpka. Dodnes si zachovala unikátní krov a charakteristický štít, jehož tvar vstoupil ve stylizované podobě do originálních pivních podtácků pivovaru. Budova Solnice byla nedávno zrekonstruovaná a restaurace otevřela na jaře 2019.

Samotný pivovar Solnice nenajdete přímo v restauraci, ale dalo by se říci “o dům dál”, v sousední Hroznové ulici. Zajímavostí je, že budovu pivovaru a restaurace spojuje unikátní pivovod, vedoucí hotové pivo podzemním potrubím přes Piaristické náměstí.

Po vstupu do restaurace na první pohled zaujmou velké tanky a zajímavý interiér kombinující gotické prvky prastaré budovy s novými doplňky, pěknými dřevěnými stoly a moderním výčepem. Místních piv je v nabídce hned několik. Zůstáváme věrni klasice a volíme trojici světlých spodně kvašených piv 10°, 11° a 12°. Piva byla dobrá, snad jen vlivem čepování trochu moc přesycená.

Zde naše pivní cesta končí. Za doprovodu deště opouštíme restauraci a spěcháme na autobus. Cestou máme čas na zhodnocení pivního odpoledne. Za sebe, a určitě alespoň za některé další z naší budějické degustační skupiny, mohu říci, že nejlepší pivní zážitek si nakonec odnáším z Masných krámů. Holt to “naše” pivo je zkrátka výborné a i přes nepochybnou rozmanitost nabídky minipivovarů ho hned tak nějaký nepřekoná…

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Chmel: Chmelařství včera, dnes a zítra (1. díl)

Tags:

historické objekty

hospody

pivo

Jeskyně Moravského krasu 2018

Leoš Drahota — Mon, 16 Apr 2018 15:46:13 +0000

Informace o veřejnosti přístupných jeskyních Moravského krasu. Otvírací doba, ceník, délka tras, doba prohlídky. Kontakty na správu jednotlivých jeskyní i na Správu jeskyní Moravského krasu. Kontakt na zajištění rezervace prohlídky Punkevních jeskyní. Slevy, podmínky pro volný vstup.

Informace naleznete v PDF příloze níže.

Přiložený soubor:

Jeskyně Moravského krasu - INFORMACE 2018

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Veřejnosti přístupné jeskyně

Tags:

jeskyně

turistika

Tři kostely

Leoš Drahota — Sat, 25 Nov 2017 15:29:24 +0000

Tři různé kostely, tři staré příběhy a tři výjimečné unikáty. Ten první je mimořádný tím, jak byl postaven a v interiéru vyzdoben, druhý ukrývá úžasný poklad a třetí stál pomalu dříve, než do země dorazila víra, které byl zasvěcen. Každý z nich stojí za návštěvu a každý z nich zanechá v návštěvníkovi zcela jiný zážitek, zcela jiný pocit. Žádný z nich přitom není kostelem typickým pro Čechy, Moravu ani Slovensko, kde tyto svatyně stojí.

Hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově

Na jižním okraji Broumova, obklopen staletými hroby stojí jeden z nejstarších dřevěných kostelů na území Evropy a úplně nejstarší na území České republiky. Jeho založení je zahaleno staletým závojem tajemství, jeho původní podoba také. Existuje pouze pověst, podle které jej dala vystavět pohanská princezna v roce 1177 na místě, kde se nechala pokřtít. Roku 1383 je u příležitosti vysvěcení oltáře zmiňován jako „starý farní kostel“ nebo také „český kostel“. Víme, že byl od počátku dřevěný a že roku 1421 shořel zřejmě na popel při obléhání města husitským vojskem Čeňka z Vartemberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka. Roku 1450 pak byl kostel postaven znovu a to pravděpodobně již v té podobě, ve které se zachoval dodnes.

Částečně nepůvodním prvkem stavby je vnější krytý ochoz, obepínající celý obvod kostelní lodě. Ten musel být obnoven po pruském vpádu do města v roce 1779, kdy byla na pokyn generála Heinricha Wilhelma von Anhalta stržena prkna, která jej uzavírala, aby kostel lépe posloužil vojenským účelům. Obnovena musela být i centrální věžička kostela poté, co ji v roce 1550 zasáhl a poničil blesk. Nepůvodním prvkem stavby je pak věž zvonice nad kněžištěm, k jejíž přístavbě došlo až v polovině 18. století.

Tesaři, kteří se na „tvorbě“ kostela Panny Marie podíleli, odvedli vskutku mistrovskou práci. Dubové trámy hrázděné konstrukce svázali bez jediného hřebíku, stěny zvenku i zevnitř obložili prkny a loď kostela spojili s kněžištěm, krovy i věžičkou v jeden pevný kompaktní celek, jehož kvalitu více než důkladně prověřila dlouhá staletí. A byla to rušná staletí, jak nasvědčuje jakási kronika Broumova, vyvedená na devíti dřevěných deskách rozmístěných na stěnách ochozu po obvodu chrámu. Dočteme se na nich nejen o návštěvě císaře Josefa II. v roce 1766, ale také například o ničivých náletech kobylek léta páně 1542, o moru, povodni, choleře, či vpádu Prusů. Ochoz ukrývá i vzácné renesanční a empírové náhrobky či obrazová zastavení křížové cesty.

Neméně zajímavý je i interiér kostela. Ten je celodřevěný a velmi precizně zdobně malovaný. Při pozorném zkoumání tu na stěnách, na stropě i tradičním inventáři odhalíme rozmanité ornamenty, rostlinné i zvířecí motivy. Najdeme i gotické nápisy, které jakoby chtěly vytvořit zdání nějakého tajemného poselství. Pravděpodobně jde ale jen o součást výzdoby, bez hlubšího významu. Nejvzácnějším obrazem interiéru kostela je olejomalba ze 17. století, zobrazující patronku kostela spolu s českými zemskými světci na pozadí Broumova.

Vnitřní prostor svatyně je osvětlen 15 okny, loď je 11 metrů dlouhá a 9 široká. Malovaná polychromovaná výzdoba interiéru pochází částečně z poloviny 15. století, částečně ze století 18. Někdy je udáváno, že kostel při požáru v 15. století neshořel celý a stropní výzdoba v okolí hlavního oltáře pochází z období před husitským zpopelněním. Většina odborníků se však k tomuto názoru nepřiklání a výmalbu datují až do časů obnovy stavby. Barokní je také kazatelna, hlavní i dva postranní oltáře. Kostel Panny Marie je od roku 2008 národní kulturní památkou a nezbývá doufat, že na jeho střeše už rudý kohout, největší hrozba těchto staveb, nikdy nezakokrhá.

Kostel sv. Barbory v Adamově

Chrám, stojící uprostřed průmyslového městečka Adamov, severně od Brna, byl postaven v polovině 19. století. Na první pohled upoutá zdivem z jasně červených cihel, jenž není pro naše území úplně typické. Kostel samotný ale není tím objektem, který nás teď bude zajímat. Tím je unikátní část dřevěného vyřezávaného oltáře, stojící při severovýchodní stěně interiéru kostelní lodě.

Oltář dal zhotovit opat cisterciáckého kláštera v rakouském Zwettlu (Světlá) Erasmus Leisser v letech 1516 až 1525 při obnově husity poničeného konventního kostela. Samotný klášter pak dal vystavět Hadmar I. z Kuenringu a k tomuto jeho počinu se váže stará legenda. Na Silvestra roku 1137 se prý Hadmarovi ve snu zjevila Panna Marie a instruovala ho, aby na místě, kde uvidí zázrak, založil klášter. Tento příslušník jednoho z nejmocnějších rakouských středověkých rodů hned druhého dne v zasněženém lese spatřil zázračně se zelenající dub a tak na tomto místě přání svého nočního zjevení začal plnit. K vysvěcení konventního kostela dokončeného kláštera pak došlo v roce 1159.

Nezvykle monumentální dřevořezba pozdně gotického oltáře zobrazovala ve velmi precizním, 3D naturalisticky dramatickém a až karikaturním figurálním provedení nanebevzetí a korunování Panny Marie na královnu nebes. Plastika ve svém původním provedení sahala až ke klenbě kůru světelského konventního kostela a její výška se tak blížila dvaceti metrům. Zajímavé je, že takové dílo vzniklo v době reformace, kdy byla zdobnost chrámů velmi potlačována a samotný cisterciácký řád se vyznačoval přísnou strohostí sakrální architektury i její výzdoby. Můžeme se proto domnívat, že světelský oltář byl takovým malým protireformačním protestem a symbolem, vyzívajícím k obnově zbožnosti.

Celý oltář měl v podstatě tvar vysokého gotického okna a byl rozdělen na pět částí. Podstavec (predella) nesl středový panel s ústředním tématem nanebevzetí a dvě boční otevírací „křídla“. Již z podstavce pak vyrůstal statný kmen dubu, připomínající legendu o vzniku kláštera. Středová část nesla mohutný tympanon, sbíhající se do vysoké klenby. Tématicky byl oltář dělen na tři sféry – pozemskou, mezi nebem a zemí a nebeskou (smrt Panny Marie, její nanebevzetí a korunování).

Na vnitřní straně levého křídla řezbáři vyobrazili Zvěstování Panny Marie, v horní části pak Nanebevstoupení Páně. Vnitřní strana pravého křídla patřila Zmrtvýchvstání Páně a Poslednímu soudu. Uprostřed pravého křídla se skvěly erby opata Erasma von Leissera a rodu Kuenringů, pánů ze Zwettlu. Mezi fialami tympanonu se v nebeské sféře vznášelo několik svatých pod středovým vrcholovým křížem s Ježíšem Kristem. Spodní predella nesla kromě kmene dubu i dva světce.

Na dochované, adamovské, přes sedm metrů vysoké střední části oltáře najdeme vyřezáno dokonce 59 postav. Ve spodní části postává či klečí dvanáct apoštolů nad prázdným hrobem bohorodičky, nad nimi se mezi nebem a zemí, oddělena pásem mraků, vznáší samotná Panna Marie. Doprovází ji jedenáct andělů a stoupají spolu s ní do sféry nebeské, kde je již očekává Nejsvětější Trojice s královskou korunou a jedenadvaceti anděly. Vnitřní hranu rámu středního panelu střeží na každé straně čtyři sošky svatých, na levém vnějším boku postává archanděl Gabriel, na pravém archanděl Michael kopím probodává tělo Satana. Trochu záhadným prvkem výjevu středového panelu je potom holohlavý gnóm s vlašským ořechem mezi prsty. Nepochybně jde o jakousi symboliku, jejíž smysl nám však zatím uniká.

Celá kompozice byla původně propojena dvěma stromy, jejichž kmeny a kořeny pod nohama apoštolů rámují střední část oltáře, zatímco větve nesoucí kříž s Ježíšem uzavíraly lomený oblouk tympanonu. To už ale víme jen díky kresbě opata Johanna Bernharda Lincka, který zachytil podobu oltáře v roce 1638.

O autorovi či autorech tohoto výjimečného díla toho dnes moc známo není. Dochovala se jen zmínka o tom, že se na tvorbě oltáře podílelo šest řezbářů, z čehož jeden byl zřejmě ze Zwettlu. Znalci se dnes domnívají, že je dřevořezba dílem neznámého, velmi zdatného sochařského mistra dunajské školy z Vídně nebo Pasova, jemuž pomáhalo pět pomocníků.

V 18. století tento klenot až nepochopitelně upadl v nemilost. Nejprve požár poničil nástavec, poté byl roku 1723 oltář označen za staromódní omyl svého málo soudného tvůrce. Při následné barokní přestavbě chrámu byl pak z presbytáře odstraněn a kromě středové části zlikvidován. Zřejmě posloužil jako dřevo na otop k vyhřátí chladných klášterních cel. I zbylá středová část, stojící v boční kapli, však začala překážet a tak se jí světelský opat Augustin Steininger rozhodl v polovině 19. století prodat. Za 1000 zlatých ji spolu s oltářem sv. Bernarda získal hrabě Samuel Festetics a nechal ji dopravit do Vídně. Vídeňský obchodník, rámař a pozlacovač George Plach, v jehož ateliéru se zubožené torzo oltáře následně ocitlo, jej pak za 1200 zlatých zrestauroval.

Někdy tou dobou si zainteresované úřady zřejmě uvědomily, o jak mimořádnou památku se jedná, a začaly se bát, aby oltář definitivně neopustil monarchii. Dolnorakouské místodržitelství proto nařídilo opatu Steiningerovi, aby dřevořezbu odkoupil zpět, jenže klášter na takový výdaj neměl prostředky. Tehdy se oltáře ujal kníže Alois II. z Lichtenštejna, uhradil náklady na jeho zrestaurování a věnoval jej svému právě dostavěnému kostelu sv. Barbory v Adamově.

V roce 1891 po oltáři znovu zatoužili v domovském klášteře. Adamovský farář Jan Straka však odmítl tento skvost do Světlé vydat a místo vzácné památky poslal do rakouského opatství její fotografii. I díky němu se tak dodnes v malém moravském městečku skrývá velký dřevěný poklad. Přesto se oltář ještě jednou stěhoval. V roce 1944, když hrozilo Adamovu bombardování, byla dřevořezba rozložena a ukryta do krypty poutního kostela ve Vranově. V roce 1947 byla z Vranova převezena do Brna, zrestaurována a teprve poté se znovu vrátila do Adamova. Malý soukromý nedobrovolný výlet si udělaly i dvě oltářní sochy. Kdosi je v roce 1970 odcizil, ale na jedné z aukcí uměleckých předmětů v Mnichově byly zanedlouho odhaleny a vrátily se na své místo do sv. Barbory.

To co dnes v adamovském kostele můžeme obdivovat je tak nejen umělecky a historicky cenný artefakt, ale i významná sakrální památka s pozoruhodným příběhem v pozadí.

Kostel sv. Markéty Antiochijské u Kopčan

Třetí kostel, který navštívíme, najdeme asi 700 metrů za státní hranicí České republiky a jde o opravdový unikát. Jižně od Hodonína u slovenské vesnice Kopčany, na lokalitě zvané Hrůdy, stojí zcela osamocena nenápadná nevelká stavba. Zdálky vypadá jako prostá kaple a dlouho byla za takovou bez větší pozornosti považována. Nedávno však došlo k odhalení, které odborníkům tak trochu vyrazilo dech.

Až do roku 1994 tento kostel prakticky nikoho nezajímal a nebyl ani uznán za kulturní historickou památku. Nechráněn se tak snadno mohl stát obětí jakéhokoliv stavebního záměru, či družstevního „lánování“ zemědělské půdy. Naštěstí se tak nestalo a poté, co se v roce 1999 započala obnova tohoto objektu a celý prostor začali zkoumat archeologové, došlo v roce 2004 k zásadnímu objevu.

První archeologický průzkum prostoru kostela a jeho okolí přitom proběhl již v roce 1964 a na jeho základě byla toto stavba označena za běžnou gotickou kapli s barokními úpravami. V letech 1994 – 1996 další výzkum odhalil základy již neexistující neobvyklé západní předsíně kostela s podzemním vyzděným objektem. Stavebně historický průzkum (1995 – 1998) v souvislosti s objevem hrobu z 11. století uvnitř lodě kostela pak došel k závěru, že jde o stavbu z konce 10. nebo maximálně 1. čtvrtiny 11. století.

Od roku 1998 v katastru obce Kopčany probíhal výzkum Památkového úřadu Slovenské republiky pod vedením Petera Baxy, který měl za úkol rekonstruovat podobu historické krajiny a jejího osídlení v období 9. až 13. století. A tým archeologů přitom řešil malou záhadu. Kdo a proč postavil v 10. století v tomto prostoru kostel, když se tou dobou toto území prakticky vylidnilo? Nedaleko meandrující, zanášející se Morava nízko položený břeh pravidelně zaplavovala a také politická situace již této lokalitě ani trochu nepřála. Ve zdejších opuštěným mokřadech 10. století tak nezbyl téměř nikdo, kdo by potřeboval duchovní útěchu a nikdo, kdo by tu postavil kamenný kostel.

Tato záhada pak byla rázně objasněna v roce 2004, kdy došlo při kostele k objevu tří hrobů z 9. století, z období Velkomoravské říše. Tyto hroby, obsahující kromě jiného snadno časově datovatelné velkomoravské šperky přitom nesporně respektovaly zdivo stavby svatyně a bylo jasné, že již v 9. století se tu lidé pohřbívali do blízkosti stojícího prvotního kostela. Bylo to velké překvapení, ale nezpochybnitelné. Toto datování následně potvrdila i analýza omítky z původního kostelního zdiva. Kostel sv. Markéty Antiochijské nepochází ani ze 13. ani z 10., ale již z 9. století. Ze samého počátku křesťanství na tomto území. A přestože se i na něm v průběhu věků podepsaly různé drobné stavební úpravy, zůstalo jeho zdivo z celých 80% původní. To je ve srovnání s jinými objekty z období Velké Moravy, z kterých se dochovaly většinou jen negativní otisky základů, nebo maximálně podúrovňové základové pásy, téměř neuvěřitelné.

Kopčanský předrománský kostel byl vystavěn z tenkých pískovcových plátů z nedalekých lomů a jeho zdi dosahují šířky 75 cm. Je to jednolodní stavba bez stropu, s presbytářem o půdorysu nepravidelného lichoběžníku a neobvyklou předsíní (vnitřní rozměry 3,8 x 2,7m) na západní vchodové straně. Pod předsíň byla zapuštěna zděná hrobka, v které byl pochován významný kněz, či možná zakladatel kostela. Z předsíně se bohužel zachovala jen část základového zdiva. Celá stavba je dlouhá 11,9 metrů a 5,2 metrů široká.

Kostel byl podle všeho zbudován dle vzorů karolínské architektury západní Evropy a je pravděpodobně produktem projektu salzburského arcibiskupství na christianizaci území ležících severně od Dunaje. Je také možná jediným existujícím svědkem praktikování křesťanství v tomto prostoru před příchodem Cyrila a Metoděje (864). Známé není ani původní patrocinium kostela, ale předpokládá se, že sv. Markétě Antiochijské byl svatostánek zasvěcen až ve 13. století.

Vnitřní prostor kostela původně osvětlovala jednoduchá malá okna s téměř rovným ostěním a vrcholovým klenákem trojúhelníkového tvaru. Ty jsou dodnes zachovány v severní stěně kostela, zatímco v jižní byla okna v průběhu 13. – 14. století osazena ostěním ve tvaru „jeptiška“. Pravděpodobně původně štěrbinové okno ve východní stěně presbytáře bylo nahrazeno v 15. století obdélníkovým. V roce 1647 došlo k necitlivému zvětšení západního vstupního otvoru do kostelní lodě a jeho osazení velkým kamenným portálem. Podlaha byla vydlážděna cihlami a interiér nově omítnut. V 18. století byla podlaha předlážděna keramickou dlažbou, jižní gotická okna zazděna a nahrazena půlkruhovým oknem s vodorovným parapetem.

V současnosti je kostel očištěn od novodobých omítek a nad západním zrekonstruovaným vchodem je proražen okenní otvor ve stylu 9. století. Zdivo stále drží pohromadě původní malta, která je dodnes velmi pevná. Svatyně dostala nový krov, novou střechu a střecha keramickou krytinu. V interiéru je možné na stěnách spatřit barevné fresky několika časových úrovní, včetně té nejstarší, tedy z období výstavby. Pískovcové desky v těsné blízkosti kostela vyznačují situování nejstarších nalezených hrobů

Proč se však archeologové a historici tak mýlili? Proč byl odhad stáří kostela tolikrát posunut. Z velké části i proto, protože prostě nebylo s čím srovnávat. Nic podobného na území střední Evropy nenajdeme. Žádná jiná tak stará stavba se nedochovala. Jak pronesl doktor Peter Baxa „Jedinou překážkou datování kostela do velkomoravského období bylo to, že dosud stojí.“ V současné době je kostel datován do období vlády Rastislava I. (846 – 870) nebo Svatopluka I. (870 – 894).

Dolnomoravský úval byl intenzivně osidlován již od pozdní doby kamenné a vrcholu zdejší aglomerace dosáhla na konci 9. století. Archeologický výzkum také prokázal, že se na pohřebišti kolem kostela i v jeho interiéru pochovávalo až do 17. století. Původně předrománská svatyně byla ve středověku gotizována, pak upravena barokně a svému účelu sloužila s přestávkami zřejmě až do 18. století, kdy jí nahradil nový svatostánek v Kopčanech.

Kostel stával u osady, při cestě na východ z dva kilometry vzdáleného mikulčického hradiště Valy, sídla velkomoravských knížat. To leželo na druhém břehu řeky Moravy a vládli mu tenkrát první Mojmírovci. Snad to byla strážní osada, střežící přístup do jednoho z nejvýznamnějších center Velké Moravy, snad součást hospodářského zázemí hradiště. Osada vyrostla severně od dnešní ruiny bývalé chovné a odchytové stanice kachen (Kačenáreň) a v její blízkosti se nacházelo rozlehlé pohřebiště. Na pohřebišti stála jakási pohanská svatyně, u níž byl pohřben místní náčelník. Jihozápadně od tohoto místa pak postavili náš kostel a následně i dvorec, který začal obývat nový správce tohoto území.

Na pár stovkách metrů, v rozmezí několika málo let tady zřejmě došlo k radikální změně víry místních lidí, proměně stylu života i přenesení moci. Z pohanů se stali křesťané, náčelníka nahradil křesťanský velmož. A starý, na stranu se klonící kostelík se svými křivými, ale téměř věčnými zdmi už byl při tom. Stojí tu téměř 1200 let a vzhledem k historickým souvislostem je to malý zázrak.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Unikum Dobrého pastýře

Z triforia Svatovítské katedrály

Tags:

archeologie

církevní objekty

historie

Silnice ztracené jistoty

Leoš Drahota — Wed, 09 Nov 2016 18:59:28 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které tak úplně nezapadají do rámce Geograficko badatelského magazínu, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení.

Stal jsem se obětí optického klamu. Celé já si bylo jisté, že jedu z kopce a přitom jsem „prý“ jel do kopce. Seděl jsem v autě a byl si jistý, ale byl jsem si jistý špatně. Silnice u Kačerova v podhůří Orlických hor je tím proslulá. Tahle úzká, trochu rozbitá okreska vámi otřese.

Udělá vám modřinu na sebevědomí a vysměje se vašemu přesvědčení. Ještě že se tato silnička nachází na tak opuštěném místě. Nic tudy neprojede, jak je půlden dlouhý a tak jí po té urážce můžete vyzvat na souboj.

To jsem s veškerou důrazností uražené ješitnosti udělal i já a znovu jsem prohrál. Opakovaně jsem dojel dolů do nejnižšího bodu cesty, ke křižovatce se silnicí Polanka – Kačerov, vyřadil rychlost, sundal nohy z pedálů a … auto začalo couvat. „To přece není možné, znova!“ „Jedu z kopce, jasně jedu z kopce, o tom se vůbec nedá pochybovat, teď zastavím, vyřadím a … couvám!“

video z kopce do kopce: https://www.youtube.com/watch?v=G8v36NJQw5g

Odstavil jsem auto, zamknul ho a šel se projít. Musel jsem to rozdýchat. Raději jsem se ale ještě dvakrát otočil, jestli třeba ten můj nepochopitelně se chovající dopravní prostředek nezačal levitovat nebo tak něco. Jistota toho, co vidím, jak vnímám své okolí, byla pryč. Ta silnička v souboji opakovaně porazila moje přesvědčení a to se člověka dotkne. Přinejmenším je poněkud zmatený.

Když jsem si prohlédl opuštěný Kačerov, vrátil jsem se k autu a zkusil to ještě párkrát. Vždy se stejným, zneklidňujícím výsledkem. Mé oči ve spolupráci s mozkem prostě vyhodnotily situaci silnice jinak, než jaká byla skutečnost. A to docela o dost. Vždyť jak jsem později zjistil, výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem mnou testovaného 380 metrového úseku cesty je sedm metrů. Celých sedm vertikálních metrů, které já viděl zcela opačně. Mé smysly byly oklamány výrazně a já se s tím pořád odmítal smířit.

Jediné co mě těšilo, byla skutečnost, že jsem nebyl zmaten sám. Místních tu moc není, ale poněkud jednotvárný život na samotě jim občas zpestřuje pohled na auta, která po této silničce jezdí sem a tam, couvají a popojíždějí, až to pro nezasvěcené vypadá poněkud záhadně. Někteří lidé z aut vystupují, různými věcmi si po silnici kutálejí, či na ní vylévají vodu a pak napjatě pozorují, jestli poteče do kopce nebo z kopce.

„Úplná blbost, kašlu na to, jedu pryč. Ať si ta silnice klesá nahoru, jak chce.“ „Ale co, náhodou je to dobrý.“ Krátce po opuštění toho opuštěného kraje jsem se se svým zmatením až překvapivě rychle vyrovnal. Najednou jsem byl rád, že jsem byl oklamán. Je v pořádku, že všechno není úplně jasné, zřejmé na první pohled, bez překvapení. To místo, ta silnička mě přinutila divit se a jak praví klasik „Kdo se nedokáže divit, je mrtvý.“

No a poučení z mého poněkud frustrujícího zážitku. To je přece jasné! Některé věci nejsou takové jaké vypadají, ale většinou jo. V každém případě doporučuji. Pokud se cítíte až nezdravě sebejistí, zajeďte si do Kačerova a nechte se trochu znejistit.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

orientace v terénu

Výlet na Kleť

Marcela Zálešáková — Tue, 12 Apr 2016 18:51:01 +0000

Chtěla bych vám trochu přiblížit svůj nedávný výstup na horu Kleť a třeba vás tím i trochu inspirovat. Jde o tisíc metrů vysoký kopec Šumavského podhůří, zdvihající se k obloze uprostřed chráněné krajinné oblasti Blanský les. Jeho podivně znějící jméno je jedním z nejstarších dochovaných pojmenování hor na našem území a ve staročeštině může znamenat něco jako komůrku či sklep, ale také hrot nebo špici.

Jdeme na Kleť. To je radostné konstatování, neboť to mimo jiného znamená, že přijede moje dcera na návštěvu. Není to jenom o vylezení pokaždé na stejný kopec, vede tam přece i sedačková lanovka. Použily jsme ji ale jen jednou. Zvolily jsme tenkrát trasu dlouhou 30 km, tak jsme se nechtěly příliš vysílit hned na začátku cesty. Byla mi pak zima a neprožila jsem ten krásný pocit, když upocená vystoupám až k chatě a jsem šťastná, že jsem to znovu dokázala.

Kleť je kopec v jižních Čechách, vysoký 1084 m. Převýšení z Holubova od Křemžského potoka je asi 500m. Nahoru je možné jít přímo pod lanovkou, nebo po cestě. Cesta je o dost delší, ale ne tak příkrá. Využily jsme ji v zimě, kdy bylo pod lanovkou značně kluzko. Nahoře stojí vysílač, rozhledna, hvězdárna a chata s restaurací. Dát si polévku a pivo „Kleťáka“ je balzám nejen pro tělo, ale i pro duši. Z rozhledny je krásný výhled do okolní krajiny. Při dobrém počasí je možné uvidět i vrcholky Alp.

Je čas vypravit se na cestu dolů. Všeobecně se říká, že sestup je namáhavější než výstup. Nahoru se člověk zadýchá a zapotí, dolů víc bolí nohy. Nechodíme dolů stejnou cestou, náš výlet je okružní. Většinu úseků cesty už si pamatuji, jdeme od jednoho známého místa ke druhému. Vždycky se mi ale stane, že jdu kus neznámé cesty, jako by se najednou objevil jen proto, aby byl sestup delší. Ještě jedno pravidlo platí naprosto spolehlivě. Když nutně musíme za smrček, zaručeně někdo jde. Když máme štěstí, jde až potom.

Vycházíme z lesa, přecházíme silničku, která vede do místního štěrkového lomu. Projdeme sešup k silnici po které jsme jely do Holubova. Je tu autobusová zastávka, nový sešup dolů, podcházíme trať a jsme v obci Plešovice. Musím se přiznat, že bych tu nechtěla chodit každý den na autobus. Na návsi je lavička, kde na chvíli usedáme.

Čeká nás další část cesty. Vede po místní silničce okolo pastvin a potom stoupá chatovou osadou. Pod kopcem se třpytí hladina Vltavy. Vystoupáme poslední příkrý kopeček. Teď už půjdeme po rovině nebo dolů. Nemáme to daleko do Třísova. Ještě rychle za keřík a hurá do civilizace. Do vlakové stanice v Třísově je to asi 150 m. Vlak tu jede hlubokým úvozem. Asi 100 metrů od stanice je most ze kterého je možné koukat na vláček motoráček shora a zamávat panu strojvedoucímu. Přecházela jsem loučku a najednou jsem se zarazila. Ze křoví začalo stoupat čelo vlaku. Nejprve byla vidět jen vrchní část, pak se pomalu ze země vynořoval zbytek soupravy, jako kdyby vyjížděla po eskalátorech z metra. Byl to jen optický klam, ale docela mě to překvapilo.

Třísov není velká obec, ale nachází se v místě, kde archeologické nálezy dokládají velmi stará osídlení. Blízko stanice vlaku míjíme až 500 roků starou lípu. Těsně vedle ní stojí kaplička tak dlouho, že bylo nutné kapličku posunout, když si spolu s rostoucí lípou navzájem překážely. Několik set metrů východně od vsi jdeme kolem zbytku valu, který chránil jedno z největších keltských opid na našem území, osídlené asi v 7. až 2. století př.n.l. Hradiště se rozkládalo na vysokém ostrohu o rozloze asi 21 ha, vysoko nad zákrutem Vltavy. Dnes je to jen velká zelená louka. Slézáme z vysoké stráně po pěšině dolů ke Křemžskému potoku. Za zákrutou se vlévá do Vltavy. Víme, že nás čeká setkání s další významnou památkou.

Dívčí Kámen je hrad, který postavili Rožmberkové ve 14.století. V roce 1506 jej opustili a během 40 let se stal neobyvatelný. Také na místě této stavby byly nalezeny zbytky mnohem staršího osídlení. Hned proti zřícenině je Dívčí skála. Její část použili při stavbě hradu, ale i tak je velmi majestátní. Naši předkové nejspíš uměli najít příjemné místo pro život. Když jsem toto místo navštívila před několika roky poprvé, velmi mě překvapilo, jak dobře jsem se tu cítila. Ten úžasný klid, který tu panuje se nedá přejít bez povšimnutí. Myslím, že se dá mluvit o kladné energii, která je tu přítomná. Ráda se sem vracím.

Je před námi poslední kus cesty údolím Křemžského potoka. Už není daleko do Holubova, cíle naší cesty. Jenom mineme stavbu starého hamru. Technickou památku nám připomene tabule u cesty. Dnes je tu restaurace s venkovním posezením. Čím víc se blížíme k Holubovu, potkáváme více lidí. Rodiny s dětmi a pejsky. Cesta tu vede po rovině, příjemně chráněná okolo rostoucím lesem, jako dělaná pro vycházky.

Celý okruh je přibližně 20km dlouhý a tak, když na parkovišti sedám do auta, cítím se opravdu unavená. Ale jsem šťastná a těším se na příště.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

turistika

Šumavská zastavení

Michail Rusin — Sun, 15 Nov 2015 15:51:29 +0000

"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen ..." Karel Klostermann: Červené srdce (1920)

Zastavení první - Hauswaldská kaple

Poutní místo, vzdálené od plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu asi 400 metrů, má zajímavou historii. V lese Hauswald lidé objevili zázračný pramen, který údajně přispěl k mnoha nevysvětlitelným uzdravením. Vžil se proto místní název "malé šumavské Lurdy". V roce 1820 tam byla postavena malá poutní dřevěná kaple, která byla podle tehdejšího faráře ze Srní zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1860 byla přistavěna kaple větší, ve které se sloužily mše při příležitosti poutí.
Tato kaple však měla špatnou statiku, a tak lidé uspořádali sbírku na vystavění větší třetí kaple. Jen pro zajímavost uvádím, že výsledná částka sbírky byla 600 zlatých. Stavba byla zahájena stavebním mistrem Martinem Markem z Prášil dne 5. června 1902. Kníže Josef Schwarzenberg věnoval obci Srní na stavbu veškeré stavební dřevo. Již 8. srpna 1902 je nová kaple slavnostně vysvěcena vikářem Himschrodtem. Každoročně se pak konaly v této kapli poutní mše. Vše až do 14. září 1957, kdy byla odstřelena vojáky československé armády, patrně z ideologických důvodů.
Od té doby kapli připomínaly jen ruiny zarůstající lesem. Z interiéru kaple se podařilo zachránit oltářní sochu Panny Marie Lurdské, která je dnes v kostele v nedalekém Srní.
V roce 2006 bylo poutní místo zrekonstruováno do dnešní podoby. Byl vystavěn původní půdorys kaple a do jeho blízkosti je svedena voda z údajného léčivého pramene. Je přivedena 90 metrů dlouhým ručně tesaným korytem, které je podepřeno 59 bludnými kameny, tak, jako korálky na růženci. Koryto ústí do velké skleněné plastiky od sklářky Vladimíry Tesařové z Dobré Vody. Plastika vyjadřuje sepjaté lidské ruce a je v ní vyryt biblický citát v českém, německém, anglickém a latinském jazyce: "Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života."
Přes okolovedoucí cestu je křížek, který je údajně na místě prapůvodní druidské svatyně. 150 centimetrů před křížkem je průsečík silného energetického bodu, na němž citliví lidé vnímají proudící pozitivní energii. Asi 50 metrů pod kaplí je starý obrovský dub nazvaný Medvědí strom. Jak se zde traduje od dávných časů, došlo zde k údajnému zjevení Panny Marie, která zachránila dvě selky před medvědem. Ke kapli a pramenu se konají každý rok v srpnu poutě.
Pro případné zájemce uvádím, že přístup je celoroční, buď z nejbližší autobusové zastávky Srní-Mechov, nebo z volného parkoviště nenáročnou dvoukilometrovou procházkou po zelené turistické značce kolem plavebního kanálu lesem. Ještě douška k zázračnému prameni...... Vodu jsem pil mnohokrát, je čistá, studená, báječně osvěžující, ale to je asi tak vše, co o ní mohu napsat.

Zastavení druhé - Obří hrnce

Na jednom z nejromantičtějších úseků řeky Vydry na Šumavě, mezi Antýglem a Čeňkovou pilou, jsou v řečišti pozoruhodné kamenné útvary, které se nazývají "obří hrnce". Vznikají v divokých horských řekách, kde má vodní tok spád nejméně 55 stupňů, ve dnech koryta nebo ve velkých kamenech. Pomocí písku a oblázků zachycených vodními víry voda vymílá elipsovité a kruhovité prohlubně.
Tato činnost, odborně zvaná evorze, je vysvětlením neobvyklých mísovitých, kuželovitých i trubicovitých útvarů, které můžeme vidět v divokých řekách. Jeden z obřích hrnců je v řečišti řeky Vydry u Turnerovy chaty. K Turnerově chatě vede naučná stezka podél řeky, buď stoupající od Čeňkovy pily, nebo naopak klesající od Antýglu. Vzdálenost je přibližně z obou lokalit stejná: 3,5 km.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

Stará Kouřim

Leoš Drahota — Tue, 27 Oct 2015 12:19:36 +0000

Výpravy po stopách hodně dávné minulosti často končí jen u představ, jak to tam nebo támhle kdysi dávno vypadalo, kde přesně to asi bylo a kdo tam asi tak žil. Pokusím se teď doprovodit vás na místo, kde i dnes něco konkrétního z těch dávných časů k vidění je a fantazii není třeba příliš namáhat ani v případě, že se ptáte kde a kdo. Podíváme se tam, kde možná mohlo stát naše hlavní město, kdyby se v jednom konkrétním okamžiku dějiny vydaly trochu jiným směrem.

Na vyvýšenině nedaleko dnešní Kouřimi stávalo kdysi město, jehož významu se vyrovnalo jen málokteré jiné osídlení té doby. Sídlili zde mocní vládci rozlehlého území, stály tu ohromující stavby. Stále je tu možné najít terénní nerovnosti v podobě valů, vyznačujících linie tehdejšího opevnění a stezku procházející místy nasycenými neodolatelným geniem loci. Dávná vzrušující minulost je tu cítit z povětří, z půdy i z kamenů, které pravděpodobně opravdu byly její součástí.

Byl to věk, kdy došlo k zásadním a rychlým změnám téměř ve všech oblastech života tehdejších obyvatel Čech. Měnily se mocenské poměry i význam, struktura a velikost územních celků. Do otevřenějších kmenových enkláv pronikaly nové cizí vlivy a zboží. S rozvojem obchodu vznikala i nová řemesla, nové sociální pozice, došlo k výraznějšímu rozdělení společenských vrstev. Rychle se šířící náboženství kříže rozdalo lidem nový návod, jak vnímat lidský život i okolní svět. Kámen nahrazoval dřevo a hlínu, kostely přírodní svatyně a obětiště.

Stezka, která bývalou Starou Kouřimí prochází je stezka o tomto naučná a pokud máte náladu a chuť, pojďte si jí projít se mnou.

Na mohutné rulové vyvýšenině nad ohybem říčky Kouřimky se první lidé usadili již někdy před 5000 lety. Zemědělci kultury vypichované keramiky tu stavěli palisádové hradby, domy sloupové konstrukce a samozřejmě také vypichovali a vypalovali svou keramiku, jak o tom vypovídají zdejší archeologické nálezy. Jejich tehdejší nevelké sídliště leželo v severovýchodní části plošiny. Stopy tu pak zanechaly i mnohé další kultury (lid kultury šňůrové keramiky, řivnáčské kultury, kultury popelnicových polí i knovízské kultury), včetně Keltů a Germánů. Skutečného a nevídaného rozkvětu se však Stará Kouřim dočkala až po příchodu Slovanů (7. století n. l.) a zejména pak od 9. do 10. století našeho letopočtu, kdy zde bylo kmenem Zličanů vybudováno rozlehlé mocenské centrum v podobě mohutného hradiště, zabírajícího plochu prakticky celé vyvýšeniny.

Stavitelé tohoto „opevněného města“ důmyslně využili povrchu jakoby z okolního terénu vyloupnutého bloku země a jeho okraje obehnali mohutnými hliněnými hradbami a příkopy. O něco subtilnější fortifikací pak rozčlenili i vnitřní prostor, aby tak zvlášť chránili důležitá místa a objekty. Některé hradby tu stále v podobě až několik metrů vysokých valů přečkaly dodnes, a proto je možné udělat si vlastní představu o podobě a rozložení celého tehdejšího areálu. V tomto prostoru se pak nachází četné viditelné i oku skryté památky na tehdejší dobu, které částečně odhalil archeologický průzkum v letech 1948 - 1962.

Libušino jezírko

Zvláště pozoruhodné artefakty dávnověku se nalezly hlavně v lokalitě tzv. Libušina jezírka. To je dnes už jen nevelkou nehlubokou prohlubní, zpravidla zcela suchou, ale v dobách, do kterých jsme zabloudili, to bylo velmi významné a strategické místo. Podle archeologů začalo být intenzivně využíváno kulturou lidu popelnicových polí, která se zde usadila někdy v letech 1100 – 700 před naším letopočtem a jeho důležitost během dalších staletí vzrůstala. Kůly a proutím zpevněné břehy chránily cenný zdroj vody v podobě nádrže o rozměrech 30 x 70 metrů, kterou napájel vydatný pramen. Jezírko obklopené od 9. století vnitřními valy a příkopy, ale mělo pro tehdejší obyvatele hradiště i další a snad ještě podstatnější význam. Jeho vody byly posvátné, využívané k rituálním náboženským účelům, stejně jako jeho nejbližší okolí. Našly se zde neklamné stopy sakrálního využívání této lokality a jde o docela vzácný objev. Vždyť naleziště na Libuši je jedno z pouhých tří (spolu s pražskou Malou Stranou a pahorkem Žiži na Pražském Hradě) odkrytých staroslovanských kultovních míst v Čechách.

Mezi ochranným valem na severozápadě a jezírkem byly odhaleny jámy po několika obětních hranicích. Tady by zřejmě uctíván Svantovít, Perun, Veles či velká matka Mokoš. Odtud také pochází mimořádný nález pohanského kamenného idolu, v podobě 17 centimetrů vysokého pískovcového sloupku s reliéfy několika obličejů, vytesanými ve dvou patrech nad sebou. Modla byla zřejmě dekorována i dalšími organickými doplňky (dřevem, kůrou apod.), které se pochopitelně nedochovaly. Z poškození spodní části sloupku lze soudit, že jde pouze o část původní sošky, jejíž velikost lze jen obtížně odhadnout. Mohlo tak jít o rodinnou přenosnou modlu i o stabilně na kultovní lokalitě u Libuše umístěný vícehlavý pohanský idol.

Jihovýchodně od jezírka pak bylo objeveno výjimečné pohřebiště vládnoucích zličských knížat, kteří tu začali být pohřbíváni v první polovině 9. století. Jednotlivé, velmi bohatě vybavené prostorné hroby šesti velmožů byly vytesány do samotného skalního podloží, uvnitř důkladně obložené kamenem. V jednom z hrobů se našla velmi unikátní, stříbrem plátovaná zdobená sekerka (čakan) orientálního původu (snad až odněkud z Persie), která zřejmě byla symbolem moci pohřbeného vládce, v jiném pak například bronzová špice obřadního kopí, dekorovaná zlatem a stříbrem. Poněkud mladší hroby již běžných rozměrů, se našly i nad samotným břehem jezírka, z nichž vyniká zejména velkým množstvím šperků vybavený hrob tzv. „kouřimské kněžny“ z první poloviny 10. století.

Zde možná není od věci zeptat se, proč se vlastně jezírko nazývá právě Libušiným. Poprvé se v písemné formě toto označení bývalého kouřimského rituálního místa objevuje na konci 16. století. Lze ale předpokládat, že jde o název mnohem starší, předávaný hojně v ústním podání. Libuše přitom nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro funkci kněžky, věštkyně, kterou ve svém kmeni jeho vyvolená příslušnice zastávala. I proto najdeme v Čechách vícero míst s označení Libušino, Libušinka, a to často ve spojení s pramenem či studánkou, z jejichž vod se zpravidla věštilo. Nebyla pak významná žena, jejíž hrob byl nalezen v břehu kouřimského jezírka třeba právě takovou kněžkou - libuší?

Jižně od jezírka byly objeveny základy nevelké dřevěné obdélníkové stavby z poloviny 10. století, o které se uvažuje, jako o křesťanské kapli. Pokud by tomu tak opravdu bylo, mohlo být jezírko využíváno například i k prvním křtům zličských pohanů a toto zvláštní, dodnes na člověka silně působící místo tak bylo svědkem nejen vzývání prastarých božstev, ale i jejich zatracení a příchodu nového času, nového boha a nových rituálů.

Hradiště

Vybudování opevněného hradiště nad Kouřimkou předcházelo období 7. a 8. století, kdy zde prosperovalo nehrazené sídliště. V polovině 9. století se pak zemědělská osada začala proměňovat v opevněné mocenské centrum. Jako předhradí pak byla k areálu přičleněna i chráněná oblast Libušina jezírka spolu s pohřebištěm. Prosperita Staré Kouřimi však netrvala příliš dlouho. Na počátku 10. století byla ústřední část hradiště vypálena, za což podle jedné z teorií mohli být zodpovědní pražští Přemyslovci.

Když dnes vystoupáme na pomyslný vrchol celé vyvýšeniny, nejdeme tu malou kapličku z roku 1724, zasvěcenou sv. Vítovi, a pokud se podíváme pozorněji, tak i dlouhé terénní nerovnosti, které bývaly vnitřními obranými hradbami. Hradbami nového hradiště, jehož akropole se přestěhovala právě do těchto míst. Sem byla soustředěna vojenská i správní moc, tady měl své nové sídlo vládnoucí vévoda. Rozloha celého hradiště činila 44 ha a vstup do něj chránila nevídaná, 15 metrů široká brána se středovou baštou a dvěma úzkými průchody po stranách. Do těch se přicházelo po dřevěných lávkách přes 5 metrů hluboký a 12 metrů široký obranný příkop, nad kterým se zvedala 5 metrů vysoká vnější hradba.

Ve středu akropole stávala pozoruhodná tzv. halová stavba o délce 90 metrů a šířce 4 - 6 metrů. Mezi jejími širokými stanovými kolovými stěnami, vysokými 4 metry, se zřejmě shromažďovaly zličské elity. Zde se pravděpodobně mocní radili, tady se hodovalo a oslavovalo, vládnoucí kníže tu přijímal politické návštěvy i významné obchodníky. Odtud se bojovníci Staré Kouřimi vydávali do boje. Všechny stavby tehdejšího hradiště byly dřevěné, opevnění ze dřeva a hlíny. Nejmohutnější hradby byly vystavěny z roubených komor, vyplněných udusanou zeminou. Z vnější strany bylo opevnění chráněno vysokým hliněným náspem vybíhajícím z příkopu, z vnitřní stěnou z dubových fošen, podepřenou v pravidelných rozestupech šikmými kulatinami. Koruna hradby pak byla zřejmě osazena palisádou, za kterou se při napadení mohli krýt obránci hradiště. I Libušino jezírko bylo v tomto období obehnáno pevnou hradbou a rozšířeno na délku 70 metrů. Rozloha centrální akropole byla na tu dobu mimořádná. Největší plochu tohoto dávného opevněného města však pokrývalo rozlehlé hospodářské předhradí, po okolí pak vznikaly další osady prostých Zličanů. Zdálo se, že moc kouřimských knížat bude neohroženě růst a sílit. Všechno se ale nějak pokazilo.

Okolo roku 936 sláva Staré Kouřimi náhle zhasla. Ani mohutné opevnění nedokázalo zadržet útočící vojsko pravděpodobně Boleslava I., které zřejmě nemělo se Zličany žádné slitování. O smutném osudu obránců a možná i civilních obyvatel sídliště svědčí velké množství nepohřbených lidských mužských koster, nalezených archeology spolu se zbrojí a hroty šipek či oštěpů v hradištním příkopu před bývalou mohutnou hlavní bránou. Vydrancované a vypálené hradiště pak již navždy ztratilo svůj význam. Budoucnost měla v Čechách patřit jinému Slovanskému kmeni a toto byl možná jeden z momentů, který o tom rozhodl.

Jak praví Kristiánova legenda z konce 10. století, poslední zličský kníže Radslav uznal po prohrané bitvě u Žitomíře přemyslovskou svrchovanost a tím i Stará Kouřim prohrála svůj boj o nadvládu v Čechách. Ještě jednou se Zličané pokusili své hradiště obnovit. Hradby prostoru kolem akropole, jejichž dřevěné části shořely spolu se starým hradištěm, byly obestavěny kamenem a tam kde dříve stával „halový dům“, vyrostlo několik obytných a hospodářských stavení v podobě jakéhosi dvorce. I ten však v polovině 10. století vzplál plamenem a Stará Kouřim pak už zůstala navždy opuštěná. Snad jako symbol porobení založili Přemyslovci na sousední ostrožně, na protilehlé straně údolí Kouřimky nové hradiště, zasvěcené pravděpodobně svatému Jiří, kde byl později vybudován jeden z našich nejstarších hradů.

Lechův kámen

Když bývalou akropoli opustíme a projdeme prolukou v dodnes patrném, stále ještě 3 - 4 metry vysokém valu (původní vnější obranná hradba) směrem k severozápadu, spatříme před sebou zvláštní skalní blok. Vypadá jako by sem nepatřil, jako by ho sem na jinak rovnou travnatou stráň někdo záměrně umístil. Přesto jde o přírodní útvar, který ale nemohl zůstat zdejšími dávnými obyvateli nepovšimnut. Nazývá se Lechův kámen, a jak je patrné, nachází se již mimo hradby bývalého hradiště. I on a jeho bezprostřední okolí však bylo prokazatelně využíváno po dlouhá staletí k různým rituálním účelům a lze proto předpokládat, že účastníky těchto obřadů byl i prostý lid. Kdo ví, třeba tato skalka sloužila i jako knížecí stolec, na kterém byli do pozice panovníka slavnostně uváděni noví zličtí vévodové.

Velký kámen na stráni kouřimské vyvýšeniny však proslul zejména pověstí, která jej spojuje se samotnými počátky naší historie. Alespoň té vybájené.

Když se kolem kopce Říp usadili pod vedením praotce Čecha v české kotlině první Slované, dařilo se jim tak dobře, tak jejich počet narostl, až je krajina kolem už nebyla schopná uživit. I sebral Čechův bratr Lech své věrné a vydal se hledat pro svůj lid nový domov na jihovýchodě. Čech bratra nechtěl pustit, neboť se bál oslabení kmene v případě ohrožení, Lech mu však odvětil, že půjde jen tak daleko, kam dojde za pouhé tři dny. Tam kde najde dobré místo k životu, zažehne velký oheň, který Čech z vrcholu Řípu dobře uvidí a zjistí tak, kde se bratr usadil.

Jak Lech řekl, tak udělal. Místo kam došel, kde se rozhodl založit pro svůj kmen osadu, se mělo nacházet právě tady na rulové vyvýšenině nad říčkou, a oheň který Čech čtvrtého dne před rozedněním spatřil z Řípu, měl zahořet právě u kamene, jenž pak získal Lechovo jméno. Oheň hořel mohutným plamenem a ještě vydatněji se z něj kouřilo. Hodně a dlouho prý kouřil, vysoko stoupal tmavý dým, až lidé z toho kouře udivení začali centru jejich nového domova říkat jak jinak než Kouřim. Pěkné to vysvětlení původu neobvyklého názvu! Ve skutečnosti však jméno starého hradiště i současného města nemá s dýmem ani signálním ohněm nic společného a je spojováno spíše s původem prvních Slovanů.

Lechův kámen se měl stát později ve středověku místem sabatů údajných čarodějnic, ale také popravištěm, kde byly usvědčené čarodějnice upalovány. Je to prostě dominanta, která vždy místní obyvatele přitahovala a zřejmě přitahovat bude.

Aby toho kolem zdánlivě obyčejné skalky i bývalého největšího hradiště u nás nebylo málo, nedaleko od kamene, asi 300 metrů na severovýchod se nachází geografický střed Evropy. Protíná se tu 15. poledník s 50. rovnoběžkou a jde o významné astronomické místo. Právě z tohoto bodu je přesně měřitelný tzv. pravý sluneční čas, kterým je vymezeno středoevropské časové pásmo. Zvláštní náhoda, ne? A když už jsme jednou u Lechova kamene, proč se nepokusit i o trochu toho štěstí v materiální rovině. Podle další zdejší pověsti se člověku, který dokáže o štědrovečerní půlnoci kámen třikrát po jedné noze a na jedno nadechnutí oběhnout, kámen otevře a vydá mu co jiného, než poklad pohádkové hodnoty.

Homole u Chotouně

Zavítali jsme při této vlastivědné výpravě do kraje bohatého na dávnou historii. Pojďme se ale ještě na chvíli podívat na jednu nevelkou, zdánlivě nezajímavou hromadu zeminy, vyklopenou v poli u nedaleké vesnice Chotouň.

Jak víme, narodil se tu někdy na konci toho samého století, kdy zanikla Stará Kouřim muž, který později proslul jako sv. Prokop. Kněz, poustevník, spoluzakladatel Sázavského kláštera a také hrdina, který na počátku 11. století zkrotil ďábla, zapřáhl ho do pluhu a donutil jej prý vyorat záhadnou Čertovu brázdu. Ta začínala u Sázavy a končila právě u Chotouně, Prokopova rodiště. Vzhledem k našemu předchozímu putování je zajímavé, že podle jedné starší hypotézy brázda vyznačovala hranici mezi územím pražských Přemyslovců a kouřimských Zličanů! O brázdě ale snad až někdy jindy. Když byla její orba u konce a podivná dvojice dospěla ke kraji obce, světec vypřáhl znaveného ďáblíka z pluhu a z radlice seškrábl nalepenou hlínu. Vyoraná brázda byla dlouhá asi 21 km a několik metrů široká. Na její vyorání tak musela být použita hodně velká radlice a proto tam, kde seškrábnutá hlína odpadla, zůstala dodnes pěkná hromada hlíny – tzv. Homole sv. Prokopa.

Hezký příběh. Realita však není o nic méně zajímavá. Homole je ve skutečnosti pravěkou pohřební mohylou, skrývající hrob významného velmože z období bylanské kultury, ze 7. – 6. století před naším letopočtem. Původně bývala mohyla o něco vyšší a podle mnohých stop na jejím plášti lze předpokládat, že bohatá hrobní výbava pohřbeného byla již někdy ve velmi vzdálené minulosti vyloupena. Svatý Prokop si tak již jako malý kluk ve stínu homole pravděpodobně hrával s kamarády a i pro něj už to byla neznámá tajemná hromada z temného dávnověku. V roce 1808 byl na vrcholu mohyly vystavěn kamenný kříž, který nahradil dřívější dřevěný, snad ze 17. století. V blízkosti homole stával také mohutný tzv. Svatoprokopský dub s obvodem kmenu 4 metry, který podle výpočtu pamatoval samý začátek 18. století. V roce 1909 však již uschlý strom vyvrátila vichřice.

Chotouň je zvláštní místo. Dodnes jako by se tu protínaly vlivy pravěku, pohanského středověku a raného křesťanství. Lidé tu v rodišti světce a mezi vším co ho jeho jménem připomíná, vzpomínají například na velký kámen, který se nacházel ve dvoře jednoho zdejšího statku, a který ještě za 1. republiky čeleď s přáním dobré úrody skrápěla krví obětovaného bílého kohouta. Bezesporu modifikace přežívajícího pohanského staroslovanského rituálu. Kámen byl sice odstraněn někdy v 50. letech 20. století, podivná mystika prolínání několika časových rovin a vlivů však v Chotouni zůstala.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Pod dlažbou Pražského hradu

Pohanské kukule u Hrádku

Tags:

archeologie

historie

Netradiční botanická zahrada

Jenda Mikšík — Fri, 07 Mar 2014 17:18:18 +0000

Malebné historické městečko Štramberk je známé mnoha svými zajímavostmi a dominantami. Nad městem stojí hrad Štramberk se svou typickou a nepřehlédnutelnou věží zvanou Štramberská Trúba. Na náměstí se z nejrůznějších pekáren line vůně místní perníkové speciality Štramberských uší. Kousek od centra se v lese nalézá chráněná přírodní památka - jeskyně Šipka. Celé město je navíc plné zajímavých staveb zejména lidové architektury. Možná trochu ve stínu všech těchto zajímavostí se zde nachází neméně zajímavá Botanická zahrada a arboretum Štramberk.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk se nachází v bývalém vápencovém lomu na okraji města Štramberku. Těžba zde probíhala do 20. let minulého století. Později sloužil prostor jako skládka odpadu a následně zde bylo zbudováno fotbalové hřiště. V 90. letech 20. století se o lokalitu bývalého lomu začal zajímat biolog Petr Pavlík se záměrem zřídit zde botanickou zahradu.

Dlouhá léta práce vedla k vytvoření dnešní úhledné podoby botanické zahrady, která je zejména po stránce flory a fauny rozmanitá a unikátní. Díky členitému terénu dna lomu se zde vyskytují jak suchomilné, tak mokřadní druhy rostlin v těsné blízkosti. Botanická zahrada a arboretum sestává z několika malých jezírek i skalek, samému středu zahrady dominuje uměle vytvořený kamenný labyrint symbolizující středomořskou krajinu. Je tomu tak proto, že díky lokálním štramberským podmínkám je zdejší lom z botanického hlediska považován za nejsevernější výběžek středomořského podnebí.

Návštěvníkům nabízí zahrada příjemnou procházku. Z vyznačených cest je možné pozorovat velké množství různorodých rostlin. Roste zde například přeslička různobarvá, ohrožený orobinec sítinovitý, kruštík bahenní či kriticky ohrožený keř zvaný židoviník německý.

Pozorní návštěvníci botanické zahrady mohou spatřit také mnoho živočichů. Na území zahrady již bylo zjištěno přes 1100 druhů motýlů. Kromě motýlů zde žije řada obojživelníků - například ropucha zelená, rosnička zelená, čolek obecný nebo čolek velký. Lom je útočištěm i pro spoustu dalších živočichů z třídy hmyzu, ptáků či savců. Žije zde saranče modrokřídlé, svižník polní, dlask tlustozobý nebo třeba plch lesní.

Na dně lomu se nachází také jeskyně. Ta byla poprvé objevena v roce 1896 dělníky lomu, kteří ji následně zasypali. Druhého objevení a odkrytí se jeskyně dočkala v roce 1999. Jeskyně je vertikálního charakteru. Vzhledem k době, kdy byla objevena, dostala název Pouťová. V roce 2007 byla naměřená vertikální délka jeskyně 55 metrů a její průměrný sklon 52°. Jeskyně je nadále prozkoumávána.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk je rájem rostlin i živočichů. Nezbývá, než návštěvu této zajímavé přírodní lokality doporučit. Obzvláště spolu s prohlídkou přilehlého historického centra Štramberku jde o pěkný jednodenní výlet.

Rubrika:

Tags:

Artefakty vyhnání z Českého lesa

Leoš Drahota — Sat, 22 Feb 2014 16:23:43 +0000

Jsou u nás oblasti, kde nikdy nebylo úplně snadné žít a hospodařit. Hory a vrchoviny obklopující naše území nabízejí jen pomálu blahobytného pohodlí. Přesto se tu odpradávna usazovaly rodiny odvážných a houževnatých lidí, jimž byla tato krajina jediným a milovaným domovem. Přišel však čas, kdy museli své domy opustit a celé vesnice, v kterých žili oni, jejich rodiče i prarodiče byly zbourány nebo ponechány napospas živlům. Mnohé se obrátilo v prach, něco málo smutných trosek tu ještě zůstává. Moskyt se vypravil do příhraničních kopců západních Čech, aby okem nezaujatým, ale vnímavým pohlédl na to, co ze zaniklých vesnic Českého lesa zbylo, aby se pokusil spatřit alespoň záblesk té starosvětské idylky, čišící ze starých fotografií.

Krásný teplý a slunný den brzkého předjaří nás zastihl v kopcích Českého lesa na Domažlicku. Sníh je pryč, ale větve stromů se ještě nestihly zazelenat. Vzduch voní tlejícím listím a mokrou hlínou. Je vidět do daleka a je naštěstí dobře vidět i pod nohy. V lesíku u cesty ještě čerstvá tráva neprorazila ke světlu skrz slehlou zažloutlou vrstvu loňského porostu a díky tomu můžeme bezpečně procházet poměrně nebezpečným terénem. Lesík totiž ve skutečnosti bují na troskách bývalé vesnice, z jejíchž domů tu zbyly jen nízké zbytky zdí, četné kameny a cihly, dutiny, studny i propadlé klenby sklepů. Kdo obýval ty zbořené chalupy, kam odešli jejich majitelé a proč jsou dodnes tyto příhraniční kopce tak opuštěné?

Od 16. století se v oblasti Českého lesa začínají objevovat první sklárny, železárny či palírny potaše. Dřevo lesů je ve velkém stravováno také v milířích produkujících dřevěné uhlí, žádané je i příchozími řemeslníky. Brzy se objevují první velké plochy mýtin, luk a pastvin. Tam kde byl dříve neprostupný les se usazují první kolonizátoři, v sousedství skláren, na křižovatkách cest a u vodních toků vznikají malé osady i vesnice. Lidé přicházejí na perspektivní lokality, přilákáni majiteli panství i městem Domažlice, především z Horní Falce a Bavorska. Po bitvě na Bílé hoře přechází většina panství do majetku německé katolické šlechty a podíl německého obyvatelstva se dále navyšuje. Území příhraničních lesů, nově vzniklých osad i starších chodských vesnic, které od středověku spravoval královský purkrabí a město Domažlice, ukořisťuje rod Lamingerů a po něm pak alsaští Stadionové. V druhé polovině 19. století ukončuje výrobu většina skláren, mnoho obyvatel pohraničí si musí hledat nový způsob obživy. Zrušení hutí má ale pozitivní vliv na dlouho drancované lesy a regenerující se Český les objevují první turisté či lyžaři. Na počátku 20. století pak odcházejí čeští i němečtí muži společně do zákopů 1. světové války, aby se ti co přežijí, po jejím skončení opět společně podíleli na prvorepublikovém rozvoji příhraničního regionu.

S vypuknutím 2. světové války pak dlouhé období relativně poklidného života lidí nejen v Českém lese končí. Nejprve je po podepsání mnichovské dohody dočasně vysídleno české obyvatelstvo, po válce pak natrvalo německé. Spolu s finanční stráží se do opuštěných Sudet vrací část původních českých starousedlíků, ale přichází i mnoho nových „kolonizátorů“, kteří se zabydlují v opuštěných staveních po Němcích. Netuší, že většina z nich bude moci zůstat jen na chvilku. Po vítězném únoru jsou lidé prověřováni a politicky nespolehliví musí odejít. Ani to ale nestačí. Hranice má být neprodyšně uzavřena, a proto je od roku 1951 budováno dva kilometry široké zakázané hraniční pásmo. Na základě rozkazu z listopadu téhož roku je pak rozhodnuto o vysídlení vesnic nacházejících se v prostoru tohoto budoucího území nikoho, této nesmyslné železné opony, krajkované ostnatým drátem.

Nahlížíme do všech děr v zemi i v kamení a nacházíme různé předměty denní potřeby, sloužící kdysi lidem, kteří museli nedobrovolně opustit tyto pohraniční oblasti. Název vesnice Mýtnice (Mauthaus, 49°26'57.874"N, 12°42'25.143"E), jejímž smutným pozůstatkem nyní procházíme, byl odvozen od hraničního mýtního či celního domu, který zde fungoval až do roku 1764, kdy přilehlé falcké území definitivně připadlo k Čechám. Zřejmě od roku 1630 zde stávala sklárna, samotná ves je pak uváděna od roku 1680. V roce 1838 stálo v Mýtnici 27 usedlostí a žilo zde 225 německých obyvatel. Na počátku 20. století již měla Mýtnice 34 usedlostí, vlastní školu a dva hostince. Po roce 1951 se obec ocitla na území vysidlovaného hraničního pásma a roku 1956 byla srovnána se zemí.

Pátráme po hladině vody v hlubokých studnách, v helmě a s čelovkou prolézáme dutinou pod kořeny vyvráceného stromu do stále ještě neporušeného klenutého sklípku. Les pomalu pohlcuje poslední zbytky rozbořených lidských obydlí, ale tady, malý kousek pod povrchem tato bytelně vystavěná komora silám přírody stále statečně odolává. Kdo ví, jak dlouho ještě. Jako bychom zde ale cítili pozůstatky jakési energie z dob, kdy vesnice ještě žila. Pod námi v údolí se mezi mokřinami kroutí a svíjí Nemanický potok, od něj pak pozvolna stoupají zažloutlé stráně kopců, mezi kterými se ukrývá náš příští cíl. Opouštíme Mýtnici, abychom jí mohli porovnat s další zaniklou vsí.

Jen cedulka s nápisem Pila na soklu malého křížku nám odhaluje, kde se nacházíme. Kamenná torza zdí chalup, z uvolněných cihel zaklenutý překlad, který stále ještě z posledních sil uzavírá otvor po okenním rámu. Od blízkého potoka náhon a při něm bytelné zdi, co kdysi držely hřídel mlýnského kola. V hromadě kamení nacházíme vedle sebe prorezlý smaltovaný hrnek i jazykové napáječky pro dobytek. Postáváme či posedáváme na kraji lesa u pánve vypuštěného rybníčku a nasáváme umrtvující klid, který nás obklopuje. Ptáci se ještě nerozeřvali jarními zpěvy, příjemně hřeje sluníčko, v náhonu tiše bublá a zurčí voda. Vše svádí jen k tomu lehnout si na vyhřátý travnatý polštář, zavřít oči a nechat pracovat svou představivost. Jak by to tu dnes asi vypadalo, kdyby vesnice nezanikla? Mlýn už by asi neklapal a skláři do píšťal nefoukali. Stala by se Pila klasickou současnou vesnicí s několika málo poválečnými starousedlíky a množstvím náplavy ve vymazlených víkendových chalupách? Pravděpodobně ano. A ještě jinak. Jak by vypadala, kdyby tu zůstalo původní německé obyvatelstvo? To se představuje ještě obtížněji, neboť nemáme žádný existující mustr.

Pila (Seeg, 49°26'44.163"N, 12°41'20.294"E) byla založena pravděpodobně na začátku 17. století. Její poloha poblíž potoka jí předurčovala ke stavbě mlýnů a také pily, poháněné vodní silou. Voda byla z několika detenčních rybníčků přiváděna i ke stoupám na drcení surovin užívaných při výrobě skla ve zdejší sklárně, která až do počátku 18. století fungovala na úpatí Mlýnského vrchu. Roku 1839 stálo v Pile 26 domů, tři mlýny a bělírna příze. O sto let později (1930) napočítali ve vsi již 33 domů, v kterých žilo 230 obyvatel. Z toho bylo 228 Němců a dva cizinci! Pila neměla být po odsunu kupodivu zbourána plošně celá, tak jako ostatní vesnice patřící ke Grafenriedu. Některé domy měly být ušetřeny a dány do užívání Československým státním statkům. Chybějící kontrola, svévolné bourání, divoká „těžba“ stavebního materiálu či spekulativní manipulace s čísly popisnými však způsobily, že z Pily po demolici pobořených, vydrancovaných a opuštěných stavení v roce 1957 nezbylo nakonec nic.

Vesnice Mostek (Schwanenbrückl, 49°32'31.430"N, 12°40'9.970"E) získala své jméno po majiteli panství a také po nedalekém nevelkém, ale strategickém mostu přes říčku Radbuzu. Stávala při jedné z větví tzv. Ostrovské stezky, vedoucí z Mutětína přes Ostrov a Rybník na hraniční přechod ve Schwarzachu a dále pak do města Schönsee. Založena byla někdy po roce 1579 v blízkosti sklárny Valentýna Shürera, jemuž celé údolí Radbuzy mezi Rybníkem a Mostkem pronajali Švamberkové. Stalo se tak vlastně i díky soudnímu sporu, jenž vyvolali Chodové společně s Vidršpergáry, neboť jim vadilo, že Švamberečtí skláři bezohledně plundrují okolní lesy. Tvrdili také, že je sklářská huť ve skutečnosti chybně postavena na královském pozemku, který měli ve správě. Odhodlali se dokonce i k záškodnickým akcím, když Schürerovi dvakrát zničili náhon, přivádějící ke sklárně vodu z Radbuzy. Královská komise po ohledání sporné hranice navrhla postavit poblíž sklárny novou osadu, z které by mohli Chodové nejen opravovat důležitou silnici, ale také dohlížet na počínání Švamberků. Na konci 18. století žilo v Mostku v 25 usedlostech na 195 obyvatel, klapaly tu dva mlýny, řezala pila, stála tu i škola, panská myslivna, výrobna potaše, vinopalna a vrchnostenský dvůr se zámečkem. Roku 1930 Mostek obývalo 255 Němců a 5 Židů.

Parádní kamenný mostek u zaniklé vesnice Mostek prohlížíme ze všech stran. Jeho současná podoba pochází z roku 1809 a je skutečným pomníkem zašlých časů. Kdysi přes něj procházela významná stezka, dnes mocným obloukem překonává říčku, aby nesl cestu, co nikam nevede. My se po ní ale přeci jen vydáváme. Když po několika desítkách metrů skončí, ocitáme se na rozlehlých pastvinách, kde nás vítá jen vybělená kostra uhynulé krávy a jakási sci-fi budka na kuří nožce, o jejíž funkci nemáme ani páru. Stoupáme do svahu, táhneme po holém hřbetu a zleva nám pyšně kyne Velký Zvon. My děláme jako že nic, rozhlížíme se po jiných okolních kopcích a navigováni starým stromořadím sestupujeme do údolí. Je v tom jakási dávná volnost putování napříč krajinou bez cest, lidí a domů, bez plotů a hranic, je v tom i radost z blížícího se jara. Pod pastvinami nacházíme jediný stojící dům celého našeho hledání zaniklého pohraničí. Stavení č.p. 8 bývalé Liščí Hory s přilehlým rybníčkem kdysi obývala rodina Dietzova, dnes slouží jako úkryt pro dobytek. Přízemí je plné sešlapané mrvy, sklepy jsou zpevněny novými zdmi, aby se skot z přízemí nepropadl. Tady už tušení přítomnosti energie starých časů chybí.

Liščí Hora (Fuchsberg, 49°33'11.050"N, 12°41'15.112"E) původně náležela pod správu hradu Přimda a prvně je uváděna roku 1591 právě v souvislosti s dělením majetku tohoto královského hradu. Při tomto porcování přimdského panství připadla Liščí Hora ke statku Újezd Sv. Kříže, jehož majetek pak byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován. Ves prý následně docela dobře prosperovala a vrchnost si pochvalovala, že poddaní z Liščí Hory platí velké finanční i naturální nájmy. Roku 1839 je ve vesnici uváděno 12 domů, v kterých žije 116 obyvatel. O sto let později (1930) obývá Liščí horu 99 lidí hlásících se k německé národnosti a jeden člověk, který se přihlásil k národnosti československé. Vesnice stojící na úbočí svahu stejnojmenného kopce bývala členěna do pěti částí, odpovídajících pěti bývalým sedláckým dvorům, kolem nichž postupně vyrostla další zástavba. Poslední obyvatelé Liščí Hory opustili své domovy až v 60. letech 20. století.

Stojíme kousek od samotné státní hranice, která kdysi byla linií rozdělující svět. Dnes již nic kromě několika hraničních kamenů na její existenci neupozorňuje, přilehlý nevelký les ale skrývá smutnou připomínku časů, kdy zde vznikalo území nikoho. Přicházíme ke hřbitovu s klenutým zděným portálem z roku 1802, a jakoby se vytrácejícími hroby. Náhrobky jsou povalené či omlácené, mnoho křížů chybí, některé se naklánějí, jiné leží polámané na zemi. Zeď, která hřbitov obepíná je místy pobořená, a přesto se zdá být hřbitov nečekaně čistý, uklizený, vstupní brána je dokonce nově opravena. Zpozorujeme muže, jak pečlivě vláčí lesní hrabanku mezi hroby, vykopává plevel a utírá bílé ptačí cákance na náhrobních kamenech. Na pozdrav nám tiše odpovídá německy, aniž by zvedl hlavu od práce.

Jsme ve vesnici, která je jakýmsi symbolem této části zaniklého pohraničí. Lučina (Grafenried, 49°26'0.079"N, 12°40'50.064"E), ležící až do počátku 18. století na území Bavorska respektive Horní Falce, byla k českému království spolu s Angerem, Seegem a Haselbergem připojena až mezi lety 1707 a 1708. Jde však o vesnici, která se od ostatních v této oblasti zásadně liší svým původem i stářím. První zmínky o Grafenriedu totiž pochází již z 12. století a jak se dá u tak staré vesnice předpokládat, má Lučina docela bohatou a pohnutou historii. Již ve století třináctém, tedy v roce 1266 byla zničena českým vojskem Přemysla Otakara II. při česko-bavorských pohraničních válkách a dlouho se z této pohromy vzpamatovávala. Roku 1541 získal od falckého kurfiřta Fridricha II. grafenriedskou sklárnu a strážní dům do dědičného vlastnictví Jörg Thumb z Schönlindu. V roce 1580 pak kupuje Lučinu Jiří Pelkhofer von Mosweng, který Grafenriedský statek značně povznesl a rozšířil o výše jmenované, nově založené vesnice.

Syn Jiřího Pelkhofera, Wolf Eytl Pelkhofer, musel jako kalvinista po Bílé hoře Grafenried opustit, aby se zpět vrátil společně se švédskou armádou až v roce 1634. Návrat to však byl neveselý. Lučinu našel zpustlou, příbuzné hledal marně. Vlastní děti ještě před jeho příchodem zemřely na mor a on sám o rok později umírá na mozkovou mrtvici. Dalším majitelem Grafenriedu se stal sklářský mistr Jiří Gerl, kterému vesnici odprodala Pelkhoferova vdova, a kterému ji jako katolíkovi krátce na to pro změnu zpustošili Švédové. Lučina se však i z téhle rány dokázala vzpamatovat a Gerlové, stejně jako potom jejich následovníci Wernerové, mohli pokračovat ve sklářské tradici.

Po definitivním vyhasnutí pecí v 19. století se obyvatelé Lučiny živili především chovem dobytka a tkalcovstvím. Roku 1930 obývalo 41 usedlostí Grafenriedu 231 Němců, 14 Čechoslováků a dva cizinci.

Počátek konce nejen Lučiny nenápadně započal, aniž by to tehdy někdo tušil, vlastně již se vzestupem nacismu v Německu a následným obsazením Sudet. Soužití lidí bylo nenapravitelně narušeno, Češi museli odejít. S koncem 2. světové války, odsunem německého obyvatelstva a uchvácením moci komunisty (také díky nacismu, okolnostem rozpoutání a průběhu války) pak nastala první fáze fyzické zkázy Grafenriedu. Mnoho domů bylo určeno ke zbourání nebo prodáno na stavební materiál. Nikým nekontrolována proběhla neřízená divoká bouračka většiny stavení. Na podzim roku 1955 pak přišla druhá fáze likvidace vesnice ocitnuvší se v prostoru hraničního pásma, kdy se nařízené demolice ujal podnik Zemstav. Zkáze uniklo pouze několik málo objektů převedených na armádu, hřbitov a pro svou historickou hodnotu i kostel. Ten však později pohraničníci svévolně odstřelili a poslední ránu zasadili i několika málo zbývajícím objektům. Pak Lučinu opustila i pohraniční stráž a Grafenried tím po nějakých více než sedmi stech letech své existence definitivně zmizel z mapy světa. Co se od dávného středověku nepodařilo několika armádám, to dokázala politika jedné strany.

Jako prsty tonoucího ční k obloze pahýly kamenných zdí bývalého hostince Wierl, nejzachovalejšího torza Lučiny. V jejich blízkosti objevujeme pěkný klenutý sklep o dvou komorách, v kterém se stále ještě drží přemrzlá vrstva navátého sněhu. Z kostela naopak nezbylo nic. Nic než jakási vyvýšenina skrývající hromadu kamení z pobořených zdí. Kostel sv. Jiří stával u návsi. Jak staré fotografie ukazují, byla to pěkná, velká náves s výstavními domy a sochou svatého Jana Nepomuckého na vysokém kamenném podstavci, střežená statnými lípami. Stojí tu dodnes. Podstavec i lípy. Socha už ne! Lípy jsou snad o něco vzrostlejší a zanedbanější než tenkrát, ale jsou tu stále. Obklopeny lesem náletových dřevin, který to tu ovládl po lidech, pamatují zašlý věk, o němž máme trochu zkreslenou představu, že všechno bylo, jak má být. Nebylo. Nikdy není, ale z dnešního pohledu to tak možná vypadá.

Historické fotografie některých zmiňovaných vesnic i jiných míst Domažlicka a Českého lesa naleznete v http://www.retrofoto.net/domazlicko

Hledáme tu, a stále ještě v těch kamenných troskách kupodivu nacházíme stopy jakési idylické romantiky, sálající ze starých zažloutlých fotografií. Litujeme, že to všechno bylo zničeno a často si neuvědomujeme, že pokud by zničeno nebylo, stála by tady pravděpodobně zcela obyčejná současná vesnice, kterou by asi nebylo proč navštívit. Na jednu stranu želíme ztraceného „skanzenu“, na stranu druhou jen díky té zkáze a opuštěnosti, můžeme sladkobolně vychutnávat tak trochu falešný pocit melancholie v kulisách rozvalin bývalých obydlí. Přišli jsme tu o kulturní krajinu, jak se dnes říká, a získali les s legendou (to se dnes také říká).

A pak jsou tu lidé. I když nešlo přímo o vyhnání z ráje, ale „jen“ z Českého lesa, Němci i Češi museli odejít ze svých domovů. To je skutečné neštěstí. Někdo si to zasloužil, jiný ani náhodou. Stala se křivda a stala se na obou stranách. Taková už je historie. Ta je všechno možné, jenom ne spravedlivá. Někdy snad ani nejde ve víru vřících dějin odhalovat a soudit vinu či nevinu. Muž udržující hřbitov v Lučině překračuje dnes již neviditelné hranice, aby vzpomněl na mrtvé předky. Je třeba vzpomenou i na všechny, kteří tu nemohli spočinout, na ty co museli odejít, ať už na tu či na onu stranu odcizeného pruhu země, i když neměli s politikou ani nenávistí k jinak mluvícímu sousedovi nic společného. Vzpomenout na nevinné, které jak už to tak bývá, semlela hra mocných. A právě k tomu je tady v lesích Českého lesa, mezi rozpadlými zdmi či u křížků na rozcestích ideální místo. I proto stojí zato se sem vypravit a mezi zbývajícími artefakty vyhnání hledat pochopení toho, jak tento kraj ke své opuštěnosti přišel.

Inspirováno výpravou Moskyta do Českého lesa na jaře roku 2009.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Pobývají v Pivoňském klášteře duchové?

Tags:

Archeoskanzen Modrá

Zdeněk Mikšík — Tue, 11 Feb 2014 23:03:02 +0000

Při příjezdu do Velehradu od Starého Města si dobrý pozorovatel ihned všimne dřevěné palisády v těsné blízkosti silnice. Pro mnohé to bude možná překvapením, protože ona stavba tu není dlouho. Začala vznikat v roce 2003 a otevřena pro veřejnost byla počátkem léta 2004. Za svými nahrubo otesanými kůly skrývá ideální podobu slovanského sídliště z 9.století, doby Velké Moravy.

Celý skanzen je tvořen stavbami jejichž podzemní části jsou vybudovány podle skutečných archeologických nálezů. Nadzemní části jsou pokusem ol rekonstrukci podle poznatků, které k této epoše našich dějin věda má. Stavby spolu nikdy nestály pohromadě, ale byly sem přemístěny z okolí a zde uspořádány do několika celků.
Prvním co návštěvník uvidí, je už ona zmíněná palisáda s mohutnou vstupní branou a dvouvěžím. Uvnitř je skanzen rozdělen na několik částí. Areál hospodářský, mocenský a areál řemeslnický. Mimo opevnění stojí ještě areál církevní, u kterého se trochu zastavíme. Jedná se o repliku kostela, který je typickou církevní stavbou Velkomoravské doby.

Kostel sv. Jana
Archeologický průzkum kostela proběhl v roce 1953, tedy přibližně 40 let l od doby objevení základů. Na místě nálezu je dnes vidět jen kamenná podezdívka ve tvaru původních základů. Můžeme si udělat představu o velikosti a umístění kostelíka. Rozměry lodi byly 9 x 7 metrů, protáhlý pravoúhlý presbytář byl dlouhý 4 metry.
Kostel byl postaven z kamene, který pocházel z nedalekých Chřibů, nebo jak říkají také místní, z Buchlovských hor. Z nálezů se nedá přesně vyčíst, jak opravdu kostel vypadal, ale předpokládá se, že šlo o celokamennou stavbu spojenou maltou. Zdi byly pravděpodobně z vnitřní části omítnuty a nabíleny. Kostel vznikl asi začátkem 9.století a v první polovině 13.století byl opraven a zrekonstruován. Jeho podoba se velmi změnila. Byla upravena střecha a strop a byly sem umístěny kamenné sloupy, které vše podpíraly. Kostel v následujících stoletích chátral a byl posupně rozebrán místními obyvateli, kteří tento materiál použili na stavbu svých domů. Dodnes se můžeme setkat se zbytky kostela v některých staveních v Modré. Tyto stavební prvky ale nepochází z původního kostela z 9. století, jak se občas lidé mylně domnívají. Jejich původ spadá do doby vrcholného středověku, tedy do doby po rekonstrukci.
Replika kostela, která stojí v těsné blízkosti původních základů, je jen hypotetickou rekonstrukcí. Ze zbytků základů není možné určit detaily stavby, jako je například počet či rozmístění oken. Přesto se novodobí stavitelé snažili využít všech poznatků, které z dlouhodobého průzkumu mají.

Vraťme se zpět mezi opevnění. Při naší návštěvě bylo vidět, že je skanzen otevřen jen krátce. Ještě zde probíhaly drobné dokončovací práce. Když jsme vstoupili do největší a jediné kamenné stavby (mimo kostela), udělalo se některým trochu nevolno. Byl zde zvláštní smrad, jehož zdroj jsme vcelku rychle identifikovali. Strop a další dřevěné části knížecího paláce byly čerstvě natřeny hovězí krví smíchanou se žlučí. Právě tak, jak to dělali naši předkové, aby dřevo chránili a konzervovali. Nevím,zda už hleděli na estetické hledisko, ale dřevo po několika nátěrech krví dostane krásnou hnědočervenou barvu a po řádném zaschnutí se i nepříjemný zápach ztratí. Později jsme zjistili, že i úprava dřeva v kostele byla stejná, ale tam po smradu už nebyla ani stopa.

Život ve skanzenu
Celý skanzen žije svým životem a není to jen mrtvé seskupení dřevěných staveb. Po areálu se volně pasou ovce a kozy, které jsou hlavně pro děti lákavým zpestřením. V hlavní sezóně je tady bohatá nabídka programů. Je možné si vyzkoušet dávná řemesla, prohlédnout původní plodiny, keře, stromy, či zavítat na nějakou slavnost, výstavu nebo trh. V kostele sv. Jana se konají velmi oblíbené svatební obřady.

Pokud jste už unaveni návštěvou u Starých Slovanů, můžete se posílit v místním bufetu, který svým vzhledem také zapadá do doby Velké Moravy. Mimo běžné nabídky zde můžete ochutnat nějakou dobrotu z udírny nebo grilu a žízeň uhasit uherskobrodským pivem.

Archeoskanzen Modrá leží na samém okraji obcí Modrá a Velehrad. Po jeho úplném dokončení se stane unikátním objektem, který na našem území nemá obdoby. Podle autorů projektu se díky nedalekému poutnímu místu na Velehradě může stát vyhledávaným místem našich i zahraničních turistů.

Upozornění redakce:

Tento článek byl napsán a publikován na původní verzi webových stránek Moskyta v roce 2004. Toto nové vydání je jen minimálně upravené, proto se mohou některé popisované skutečnosti lišit od současného stavu.

http://www.archeoskanzen.cz/

Rubrika:

Tags: