Moskyt - podzemí

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Moskyt — Mon, 13 Apr 2015 08:11:08 +0000

Po dlážděném povrchu III. nádvoří Pražského hradu chodí tisíce turistů. Ale jen velmi málo z nich má tušení, co se pod jejich nohami ukrývá. V této krátké videoreportáži můžete navštívit běžně nepřístupné prostory a nahlédnout do dávné historie Pražského hradu i českého národa.

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Více se dočtete v souvisejícím článku Pod dlažbou Pražského hradu.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Pod dlažbou Pražského hradu

Z triforia Svatovítské katedrály

Tagy:

Klatovské sklepy

Leoš Drahota — Mon, 19 Jan 2015 16:54:13 +0000

Tak jako pod Jihlavou či Znojmem, skrývá se i pod západočeskými Klatovy členité středověké podzemí. Některé jeho části nejsou vyčištěné, některé jsou jen obtížně průchodné a některé zatopené. I to je důvod, proč není tato podpovrchová součást města běžně přístupná veřejnosti. Prošli jsme při naší nedávné návštěvě Klatov jedním ze segmentů tohoto labyrintu, abychom si udělali vlastní představu o podobě těchto nepříliš známých prostor.

Počátek vzniku podzemních prostor pod historickou zástavbou Klatov lze zřejmě datovat už do období výstavby prvních zděných domů. Do měkčího zvětralého podloží byly první sklepy pod domy hloubeny již ve 13. století, jako většinou jednoduché jednokomorové místnosti. Ty byly pak postupně rozšiřovány především do kratších slepých uliček, zvaných lochy. Do gotických sklepů se vstupovalo z tzv. mázhausů*, po pozdějších stavebních úpravách z domovních dvorků, chodeb či předsíní. Zpočátku sloužily rozrůstající se podzemní prostory jako sklady zboží, zásobárny potravin, lednice na led a maso či malé dílny nebo pivovary. Později se ale sklepy zavrtávaly i do hlubších a kompaktnějších žulových vrstev a vznikala tak druhá, třetí a někde i čtvrtá podzemní podlaží.

Především druhá a třetí patra se pak rozrůstají a propojují do systému chodeb, které skutečně plní funkci spojovacích komunikací. K čemu ale tehdejší obyvatelé Klatov potřebovali systém chodeb nezávislý na povrchových ulicích a uličkách? Obraný účel podzemního komplexu nebyl v Klatovech nikde prokázán. Nebyly tu také nalezeny žádné „pasti“ k zneškodnění či zastavení pronásledovatelů, jaké se našly v jiných městech. To znamená, že klatovští podzemí zřejmě neměli v úmyslu využívat v dobách ohrožení k úniku či ukrývaní před vnějším nepřítelem a k těmto účelům ho nerozšiřovali ani neupravovali.

Chodby pod Klatovy však prokazatelně sloužily třeba k tomu, aby mělo několik sousedů přímo ze svého sklepa přístup ke společné podzemní studni, kterých bylo pod městem nalezeno několik. V některých případech jistě došlo k podpovrchovému propojení čistě za účelem zkrácení cesty a někde se majitelé domů prostě při rozšiřování sklepů k sobě prokopali náhodou.

Další významnou funkcí, kterou chodby ve spodních patrech plnily, byla funkce odvodňovací. Voda jimi byla z klatovských sklepů a z podloží domů odváděna ven z opevněného města do městského příkopu. Systém čistě odvodňovacích štol menších rozměrů (asi 70 x 70 cm) pak vznikl i na původní úrovni městských ulic, kdy se bývalé povrchové strouhy překryly plochými kameny, dlažbou či zeminou, aby se staly kanály odvádějícími splašky a dešťovou vodu. Na tyto štoly se již několikrát podařilo natrefit třeba při opravách vozovky, jejich situace zatím ale zmapována nebyla.

Jedna z dnes závalem přerušených podzemních chodeb vede také do mučírny, objevené na počátku 20. století v prvním patře Černé věže. Ve středověku a novověku byla tato chodba jedinou přístupovou cestou do místnosti, kde se prováděla tortura, a proto se jí dnes říká „katova ulička“. Mistr popravčí tudy podle všeho přicházel do zaměstnání ze Špitálského předměstí, kde v katovně mimo městské hradby přebýval.

Při rozšiřování spodních podlaží byl jako vedlejší produkt získáván kvalitní kámen, který byl použit při výstavbě mnohých klatovských domů. Hloubení podzemních chodeb byla těžká dřina, které se klatovští věnovali především v zimních měsících. Průměrně se dařilo při každodenní práci prodloužit profil chodby o jeden až dva metry za měsíc. V chodbách najdeme i početné slepé odbočky, výklenky na umístění kahanů či uskladnění menších předmětů a několik větracích šachet. Tam kde se rostlá hornina zdála být staticky nestabilní, ošetřili stavitelé tento úsek zpevňovacím cihlovým pásem.

Od 19. století přestalo hlubší městské podzemí plnit svou funkci. Rozsáhlé nepotřebné chodby se začaly zavážet stavební sutí, odpadem a popelem. Spodní prostory přestaly být kontrolovány, odvětrávány, hromadila se tu voda. Když pak do ulic klatovského historického centra, vystavěného na nepříliš stabilním podloží, vjela moderní doprava, nenechaly na sebe problémy se zanedbaným podzemním komplexem dlouho čekat.

Ve stěnách domů stojících nad historickým sklepením se začaly objevovat trhliny, na několika místech došlo k narušení vozovky. V Krameriově ulici se do podzemí propadla jednotlivá parta domu čp. 180, jinému domu v téže ulici do sklepů zajel celý, nově vyzděný komín. Ve střeše a podlahách domu po něm zůstal jen prázdný otvor, jako by tudy prolétl meteor. Lehké vepřovicové zdi domu klenby sklepení unesly, ale těžké zdivo tělesa komínu z pálených cihel již nikoliv. Pod domy na křižovatce ulic Zlatnická a Randova se začalo hýbat a hroutit i samotné poddolované podloží a proto bylo rozhodnuto o nutnosti rychlého stabilizačního zákroku.

V 60. letech minulého století byli do Klatov přivoláni pracovníci Interprojektu Brno, kteří měli za úkol zmapovat a zaměřit městské podzemí. Vzhledem k časové tísní však byly vytvořeny plánky převážně jen schématické, umožňující neodkladné zahájení sanačních prací. Pak už do středověkých sklepů vtrhli specialisté Geoindustrie Praha a Geoindustrie Stříbro, kteří začali do skály hloubené historické podzemí zpevňovat tunami a tunami betonu.

Jediným účelem této sanace bylo zajištění statiky staré zástavby Klatov, ohrožené působením otřesů a vibrací z povrchové dopravy na nestabilní a zanedbané sklepení. Zachování několikasetleté podoby podzemí nebylo důležité. Převážná část profilů chodeb byla pokryta vrstvou zpevňujícího betonu, mnohé chodby, prostory i schodiště spojující jednotlivá patra byla zazděna. Některé průchody mezi jednotlivými částmi sklepů byly opatřeny železnými mřížemi. Po skončení sanace v roce 1973 byl původní interiér starého podzemí téměř v celém svém rozsahu nenávratně ztracen.

Chodby se zúženým profilem se staly obtížně průchozí, nenašlo se pro ně žádné nové využití. Celý komplex byl zazdívkami rozdělen na separované úseky. Některé části jsou zcela nepřístupné, některé z nich zapomenuté. Jen z náznaků lze odhadnout, kam určité chodby směřují a kde se propojují. Části spodních pater se zaplavují a voda se musí odčerpávat. Překvapivě tu ale najdeme také "nové lochy", jenž vznikly až v průběhu sanace jako technologické prostory. Některé vhodné „místnosti“ byly opatřeny ocelovými dveřmi a vzduchotechnikou, aby se daly využít jako kryty civilní obrany.

Zajímavá je situace pod jezuitským kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. Ten byl stavěn až od roku 1656 na místě, kde v té době již existovaly rozvětvené sklepy zbouraných domů. I kostel má své nepříliš hluboké podzemí, své krypty a nikdo přesně neví, jak bylo naloženo s původním středověkým sklepením. Skrývá se stále ještě pod církevními katakombami, nebo bylo při stavbě kostela nahrazeno, zavaleno, či zazděno? Jaký je jeho stav, pokud ještě existuje? Předpokládá se, že byly kostelní podzemní prostory se starými sklepy dříve propojené, jak tomu nasvědčuje například pod Divadelní ulicí se nacházející část chodby, směřující pod jezuitské krypty. Podle sanačních výkresů byly tyto záhadné komunikace v blízkosti kostela zavaleny a bez průzkumu zabetonovány. A tak kdo ví, jestli se někdy podaří najít cestu do těchto ztracených neznámých sklepů, možná uchovávajících nejedno překvapení.

Zbylo jen několik málo míst, která unikla novodobé apokalypse. Přesto je lze pod starým městem najít a spatřit tak alespoň malý střípek v betonu utopené historické památky.

Mapovat a znovuobjevovat jak rozvětvené klatovské sklepy vypadaly, kudy vedly chodby, co z nich zůstalo a jaký měly účel, se dnes snaží občanské sdružení Klub přátel Klatovska. Interprojekt Brno po sobě zanechal jen hrubé schématické plány bez zohlednění historické podoby. Podrobné stavební výkresy jednotlivých sklepů, vzniklé při vlastní sanaci, zase ukazují stav podzemí až po vybetonování, zazdění a všech ostatních úpravách. Žádná mapa původního středověkého sklepení tak není k dispozici a pátrání po jeho podobě je obtížné. Čas od času ale přeci jen přináší překvapující objevy, které jsou přátelům Klatovska odměnou za jejich úsilí.

*mázhaus – rozměrná nevytápěná místnost v přední části přízemí gotického nebo renesančního domu, využívaná například k provozování řemesel či obchodní činnosti. Zároveň komunikační uzel, odkud vedly schody do prvního patra či do sklepa, průjezd či průchod do dvora.

Za informace a návštěvu Klatovského podzemí děkujeme Martinu Křížovi

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Krev Klatovské Madony

Jihlavské katakomby

Tags:

historické objekty

podzemí

Grafitový důl

Zdeněk Mikšík — Fri, 16 Aug 2013 08:09:33 +0000

Český Krumlov je znám především jako překrásné jihočeské město zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Mnohým z nás se vybaví středověké centrum města obkroužené meandrující Vltavou, zámek, nebo zámecká zahrada se svým kontroverzním otáčivým hledištěm. Asi málokdo by tady ale hledal technickou památku v podobě grafitového dolu, vzdálenou jen několik set metrů od historického centra města.

Důl se nachází hned vedle silnice vedoucí směrem na Lipno. Tady v oploceném areálu parkujeme svá auta a míříme k pokladně. Jsme tu krátce před otevírací dobou, ale u pokladny už na nás čeká příjemná slečna s velkým blokem. Z prvního setkání je nám jasné, že prohlídka bude něčím zvláštní. Zapisuje si nás na připravený formulář a dává nám další instrukce. Teprve poté si kupujeme vstupenky a jsme nasměrováni do šatny číslo 3. K naší sedmičlenné skupině se přidávají ještě další čtyři návštěvníci a tak naše „Parta Hic“ má ideální počet, abychom si prohlídku náležitě užili.
Hned také fasujeme kombinézy, páni černé a dámy růžové. Dále ve skladu, který mi trochu připomínal sklad vojenský, dostáváme gumové holinky, speciální ponožky, přilbu a nezbytnou hornickou lampu. Vyzbrojeni tak, že opravdu vypadáme jako horníci začátečníci, nasedáme do důlního vláčku a míříme směrem do podzemí. Trochu stísněni absolvujeme cestu po kodrcavých kolejích do středu kopce. Přibližně po 1200 m hluk ustává a vláček zastavuje. Vystupujeme a náš dopravní prostředek mizí ve štole. Zůstáváme na křižovatce osamoceni a nad námi je 74 metrů skály. Doufáme, že naše průvodkyně ví, kudy vede cesta ven a tak ji následujeme do setmělé štoly.

Grafitový důl v Českém Krumlově byl založen v roce 1975 a je to tedy nejmladší důl v Česku. Ročně se tady vytěžilo asi 20 000 tun grafitové suroviny s obsahem grafitu 15-25 %, v nejkvalitnějších partiích to bylo až 45 %. Těžba se postupem času stávala nerentabilní a tak byla v roce 2003 ukončena. Tím skončila i více než 200 let stará tradice těžby grafitu v tomto regionu.

Po prvních krocích je nám jasné, proč máme na nohou gumáky. Pravé důlní blátíčko se střídá s kalužemi, sem tam je i pár metrů relativního sucha. Vyrazit sem v sandálech, nebo dokonce v lodičkách, by nebyl příjemný zážitek.

Díky tomu, že důl byl opuštěn teprve nedávno, je celé důlní dílo v zachovalém stavu a plno technického vybavení je stále funkční. To nám demonstruje i naše průvodkyně, když se dostáváme k větrným dveřím, které jsou osazeny velkým ventilátorem. Zapnutím správného vypínače se lopatky větráku roztáčí a začnou do štoly vhánět vzduch. Kombinézy na nás vlají a někteří si stoupnou přímo před větrák, kde už funí skoro jako při volném pádu. Po chvíli opět luskne vypínač a proud vzduchu ustává.

Pokračujeme dál až na místo, které demonstruje proces těžby. Vidíme tu různá vrtací kladiva, zbíječky, pily a další stroje. Všechna tato zařízení byla poháněna stlačeným vzduchem, který byl rozváděn pomocí trubek po celém dole. Nyní jsou sice bez vzduchu, ale to nám nebrání si nářadí osahat a vyzkoušet si, jaké to asi bylo, když tady horník trávil šestihodinovou pracovní dobu.

Po chvíli chůze se dostáváme na čelbu, která je navrtána množstvím malých děr. V každé takové díře je už vložena výbušnina s rozbuškou a čeká na odpálení. Tedy jen jako, my samozřejmě nebudeme odpalovat nic. To mohl provádět jen zkušený střelmistr se svým pomocníkem. Poté co se prostor uzavřel, aby se tam někdo nezatoulal, provedl střelmistr z bezpečného úkrytu odpal.
A jak to vypadalo v místě odpalu, když opadl prach, nám průvodkyně ukázala na dalším stanovišti. Odstřelená hornina se nabírala pomocí nakladačů do vozíků a odvážela pryč.

Pomalu se blížíme ke konci štoly, ale je tu ještě jedna zastávka. Dozvídáme se tu něco o geologie, ale hlavně tady vidíme pěkné ložisko grafitu. Všichni si na něj saháme a třeme grafit mezi prsty. Pěkně to klouže, vždyť grafit se používá i k mazání. Prý zamazat se v grafitovém dole grafitem přináší štěstí a tak si někteří z nás neumělými tahy zdobí i obličej.

Zkrášleni a zamazáni pokračujeme štolou k východu. V dáli je už vidět denní světlo, blížíme se ke konci naší pěší, asi 800 metrů dlouhé procházky.

Průvodkyně někde stiskne tlačítko a na semaforu, který právě míjíme, se rozsvěcí zelená. Pochopitelně na silnici, která vede těsně před ústím štoly, se pro auta rozsvítí červená. Takto chráněni překonáváme úzkou silničku a jako kdysi důlní vláček s vytěženým grafitem, vcházíme zpátky do areálu dolu.
Myslí tady na vše, protože naše poslední kroky vedou v myčce bot. Pomocí kartáče a tekoucí vody si omyjeme své zablácené boty a míříme do šatny, kde jsme odložili naše civilní nepotřebné svršky a boty.
A to je vlastně konec naší výpravy. Naplněni novými poznatky a zážitky míříme dál do města. Přece jen si nemůžeme nechat ujít místní zajímavosti, za kterými sem jezdí celý svět. Obávám se ale, že návštěva bezesporu krásných krumlovských památek zůstane jen jaksi ve stínu našeho podzemního dobrodružství.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

montanistika

podzemí

Tajná chodba

Leoš Drahota — Tue, 12 Mar 2013 10:43:29 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení. V některých příspěvcích se pokusím zabývat podněty, které vzešly z komentářů k článkům a elektronické pošty doručené Geograficko badatelskému magazínu.

O ničem jiném se snad nevypráví tolik legend, pověstí i vyložených báchorek, jako o starých tajných podzemních chodbách. Podle jejich zastánců je jí vybaven téměř každý středověký hrad a dokonce i nejeden významnější dům, kostel, zámek či klášter. Někdo zase naopak tvrdí, že žádné takové chodby vůbec neexistují. Myslím, že pravda bude asi někde uprostřed, jak už to tak bývá.

Je skutečností, že doposud se jich fyzicky podařilo najít jen velmi málo a snad o žádném takovém objevu nelze bezezbytku říci, že se jedná o skutečnou klasickou tajnou chodbu. Tedy středověkou či alespoň novověkou podzemní komunikaci, vybudovanou a sloužící k nepozorovanému přístupu do objektu, či úniku z něj na delší vzdálenost. Samozřejmě existuje několikeré a poměrně rozlehlé církevní, či městské podzemí, které nejednou posloužilo místním obyvatelům k úkrytu či úniku. Většinou se však původně jednalo o sklepy, jejich následné propojení a postupné rozšiřování, což nelze tak úplně považovat za klasickou tajnou chodbu.

Před několika roky jsem si na Masarykově náměstí v Bělé pod Bezdězem všiml na zdi jednoho malého domečku zvláštní cedulky s nápisem, že právě odtud vedla podle pověsti tajná chodba na hrad Bezděz. A to ne ledajaká chodba. Tahle měla být Elišce Krásnohorské inspirací pro napsání libreta k Smetanově opeře Tajemství. Musím přiznat, že mě tenkrát ta cedulka docela pobavila. „Chodba? A právě tady? To zrovna. V jednom z nejmenších domků se skrývá vchod do tajné chodby a nikdo ho zatím nebyl schopen objevit?! To je přece nesmysl.“ pomyslel jsem si tenkrát posměšně. Připadalo mi, že není nic jednoduššího, než přízemí či sklep domku během patnácti minut prohlédnout a najisto potvrdit, jestli tam nějaká chodba je, byla či nikdy nebyla. A tak na mě cedulka působila spíše jen jako upomínka na operu, než na možnou přítomnost tajného podzemí a pustil jsem ji brzo z hlavy.

Jenomže uplynulo asi dva a půl roku a já měl možnost do toho domku v Bělé č.p. 27 vstoupit a s překvapením zjistit, že se pod ním nachází poměrně rozlehlý, velmi starý sklep, částečně vyhloubený do pískovce, z jehož jednoho konce odchází kamsi mimo objekt úzká, do kamene zaklenutá chodbička! Kopali tu prý kdysi dokonce „lidé z Národního muzea“, ale zdá se, že se daleko nedostali. Chodba je už asi po dvou metrech ukončená závalem a do výšky možná až jednoho metru, stejně tak jako sklepení, zanesená zeminou, což nahrává dalším spekulacím. Je to jen další část sklípku, propojení starých sklepů pod domy kolem náměstí, tak, jak je tomu například v Jihlavě či Znojmě, nebo chodba skutečně vedla kamsi dál a opouštěla samotné městečko? A co když, dobře mi tak za moje posměšky, opravdu mířila až na hrad Bezděz? No, textu na cedulce už jsem se posmívat přestal a stará pověst o středověké chodbě mi již přeci jen nepřipadala tak nereálná. Že by opravdu na každém šprochu bylo pravdy alespoň trochu?

První dochovaná zmínka o tajném podzemním propojení pochází zřejmě z pera bezdězského kněze Jarolíma Cechnera, který o něm píše roku 1766 ve své knize Růže stolistá. Na hradě měla chodba ústit do dnes nedostupné Malé, nebo také Čertovy věže a sloužila prý při obléhání hradu jeho obráncům k zásobování. Ale zpět do dnešní Bělé.

Jak zjistil badatel Zdeněk Lenc při geofyzikálním průzkumu, nachází se pod zahradou za domem č.p. 27, nejméně 40 metrů dlouhá, rovně se táhnoucí anomálie, která by skutečně mohla být dutinou a potažmo i hledanou podzemní komunikací. Ani to samozřejmě není důkaz existence tajné chodby na Bezděz. Ta by musela být dlouhá přibližně sedm kilometrů, k hradu překonat velké stoupání skalnatým masívem a samotné její vybudování by bylo i pro tehdejší feudály finančně a časově příliš náročné. A tak, přestože velmi pochybuji, zdejší tajemství žije dál a s ním i jiskřička naděje, že budou nějaké tajné chodby někdy a někde ještě objeveny. Mám ostatně i další tipy, kde by se mohly nacházet a některé velmi nadějně vypadající úseky klenutého podzemí jsem viděl na vlastní oči. O tom ale snad až někdy příště.

Rubrika:

Tags:

Moravský kras - Ochozská jeskyně

Zdeněk Mikšík — Wed, 15 Feb 2012 18:28:53 +0000

Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik decimetrů silná vrstva bláta je lepkavá a smrdí. Dost ztěžuje postup vpřed. Je to namáhavé. Přesto, že jsem navlhlý a kolem je teplota asi 8 stupňů, je mi horko, potím se. Už se nemůžu dočkat, až se budu moci zase postavit. „Jak je to ještě daleko“?, ptám se sám sebe a zadýchaný se dál nořím do hlubin země.

Už potřetí jsme zavítali do Moravského krasu užít si trochu jeskynního dobrodružství. V minulých letech jsme navštívili Novou Amatérskou jeskyni, Starou Amatérskou jeskyni a tentokrát míříme do jeskyně Ochozské.

Ochozskou jeskyni objevil místní občan patrně někdy před rokem 1830. V té době bylo známo jen přibližně 680 metrů chodeb. V cestě dál stálo několik sifonů, které bylo potřeba postupně překonat. To se také po letech podařilo a dnes je délka Ochozské jeskyně asi 1750 metrů. Projít jí ale není vůbec jednoduché. Těch několik sifonů tu samozřejmě pořád je a brání průchodu stejně, jako před sto lety.
Ochozská jeskyně se svou výzdobou řadí k těm nejkrásnějším. V letech 1966 až 1975 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti, ale pro časté záplavy byl provoz ukončen. Dnes se do tohoto podzemí mohou podívat jen jeskyňáři, kteří zde provádějí výzkum a také výjimečně veřejnost.

Za mohutnými vraty, která brání volnému vstupu lidí, ale naopak nebrání povodňovým vodám opustit podzemí, jsou patrné úpravy úzké přístupové chodby. Po několika desítkách metrů se však rozšiřuje a my se ocitáme ve velkém dómu. Na první pohled jsem uviděl něco pro mne nezvyklého. Všude kolem tu jsou různě veliké nádoby, které vypadají, jako když zachytávají vodu z děravé střechy. Od našeho průvodce a kamaráda Tondy se dozvídáme, že je to opravdu na zachytávání vody. V jeskyni stále probíhá vědecký průzkum a některá opravdu velmi důmyslná zařízení pomáhají zjistit, kolik vody tady nakape z krápníků.

Naše cesta však pokračuje dál. Pozorujeme malá jezírka, kde vznikají jeskynní perly, což je jeden z místních unikátů, užíváme velkých krásných prostor. Ale nebude to navždy. Blížíme se k sifonu. Je to asi dáno malou srážkovou činností v tomto roce, ale sifon je bez vody. Musíme se sehnout, místy i lehnout, kousek se proplazit lepkavým blátem a můžeme pokračovat dál v cestě.

Kocháme se okolní výzdobou a do cesty se nám opět staví sifon. I tentokrát nám jsou podzemní síly nakloněny, ani zde není voda. Ovšem sifon je mnohem delší, blátivější a nižší. Musíme opatrně postupovat dál. Nad hlavou máme drobné krápníky – brčka, a každý jen nepatrný kontakt naší přilby by mohl mít pro ně fatální následky.

Celí zablácení se nakonec všichni protahujeme a můžeme zase chvíli ve vzpřímené poloze pokračovat dál. Kdesi před námi je další a poslední sifon. Ten ale bez vody snad nikdy nebývá. Jsme unaveni a uvažujeme o návratu, když před sebou slyšíme Tondu, jak něco volá. Co se děje?, ptám se, když zastavuji vedle něj. „Není tam voda, to si nemůžeme nechat ujít“, otáčí se a kouká na naše reakce. Je to výzva. Jsem sice už znaven a raději bych zamířil co nejrychleji k východu, ale to si nemůžu nechat ujít. „Tak jdeme“, rozhoduji se. Ostatní se přidávají. Jen Leoš s Evou se už asi nechtějí soukat do úzké spáry s největší vrstvou bláta, kterou jsme zatím na naší cestě potkali. Nezlomí je ani naše řeči o nezapomenutelném zážitku a tak se rozdělujeme. Oni dva se pomalu vrací a my se zabořujeme do studeného hnusného bahna.

Tisknu se k zemi a pomalu se posunuji vpřed. Snažím se, aby se mi bláto nedostalo do pusy, a v duchu počítám, kolik ještě metrů zbývá. Při chvilkovém odpočinku sleduji jak je v blátě živo. Různé žížaly, červi a pijavice ne mne ve světle baterky vykukují z rozryté hlíny. Odpočívat ale nemohu dlouho, abych nebrzdil ty za mnou. Znovu se zarývám do bláta a doufám, že tam nebude nic horšího.

Konečně se mohu postavit. Jsme v nevelkém dómu, kde jeskyně končí. Pod nohama nám protéká tenký pramínek vody, který se při povodních rozlije do ohromné podzemní řeky a zaplní všechna místa, kudy jsme procházeli.

Ač jsme s tím vůbec nepočítali, dobyli jsme místo, kam často lidská noha nevkročí. Můžeme se počítat mezi asi 30 lidí na celém světě, kteří se sem kdy dostali. A možná jsme jediní, kteří se sem dostali bez čerpadel vody a dlouhé technické přípravy.

Ač jsme šli téměř stále spolu, každý z nás náš podzemní výlet viděl trochu jinak. V každém z nás se zachovaly jiné vzpomínky. Jak naši cestu viděl Leoš, si můžete přečíst dále.

Další text: Leoš Drahota

Vstoupili jsme do jeskyně Balcarka a průvodce spustil svůj naučený, snad již tisíckrát beze změny odvyprávěný výklad. Kolem nás se otevíraly krásné podzemní prostory nasvícené různobarevnými reflektory i blesky mobilních telefonů a my kráčeli po rovném betonovém chodníčku, přidržujíce se bytelného zábradlí. V největším dómu nám dokonce náhle začala z výkonných reproduktorů hrát symfonická hudba a světlomety mnoha barev synchronizované s hudebním doprovodem, střídavě osvětlovaly bohatou krápníkovou výzdobu.

Opravdu takhle vypadá jeskyně? Vím, že ne! Uvědomil jsem si ten kontrast o to intenzivněji, neboť jsme den před tím měli po čase opět možnost navštívit jednu moravskou jeskyni v její „původní“ podobě. Pronikli jsme pod vedením našeho kamaráda jeskyňáře Antonína Tůmy do nejzazších koutů jeskyně Ochozské a byl to znovu parádní zážitek. Paradoxně o to parádnější, že tu nebylo žádné osvětlení, chodníčky, či romantická muzika. Místo toho jen z neznáma před námi se vylévající tma, kamení, bláto, a příjemné tušení sounáležitosti.

Nebylo to sice tak fyzicky náročné jako před dvěma lety ve Staré Amatérské jeskyni, ale nebyla to ani úplná procházka růžovou zahradou. Díky tomu, že bylo výjimečné sucho, měli jsme možnost proplazit se všemi nízkými částmi jeskyně, včetně několika sifonů, které jsou jinak utopené pod vodní hladinou. Plazíce se pak mokrým blátem, či po kulatých oblázcích, co hrozně tlačí do kolen a loktů, poznáte teprve tu pravou podzemní „krásu“. S tváří přitisknutou skalním masívem až do blátivého dna ponorné říčky, můžete nosem nasávat nejen říční písek, ale i všechny pachy a vůně, co se jich tu jen odnepaměti nashromáždilo. Voda sem zanesla z povrchu tlející zbytky rostlin i zvířat, netopýři přidali trochu vzácného guana, ale přesto to není nic odporného, jak by se mohlo zdát. Je to jen jakási zvláštní vlhká a zemitá zatuchlina, která vám, až ji ucítíte příště, bude spolu se vzpomínkami na jeskyni už přímo vonět. Kupodivu vám brzo přestane vadit i mokré a zablácené oblečení a na chvilku se dokonce přistihnete, jak se v tom mokrém bahýnku válíte a rochníte s podivnou živočišnou rozkoší. Vždyť taky kdy má dnešní „civilizovaný“ člověk možnost se jen tak bez neblahých společenských následků vyválet v pěkně měkkém a mazlavém blátě?! V takové „skutečné“ jeskyni získáte také bezpochyby několik odřenin, škrábanců, otlačenin a modřin. Přelézáte či podlézáte velké balvany, zjišťujete, že takhle to nepůjde, vracíte se a zkoušíte to jinak, pomáháte si navzájem. Jste v neustálém, až intimním kontaktu s kamenem, s hlínou, s vodou – s něčím opravdovým. Zjistíte o sobě, čeho jste schopen, co vám vadí, co sedí.

Procvičíte i své smysly, když před sebou vidíte jen to, co vám osvětluje úzký kužel čelovky. Není možné zároveň vidět, vnímat a kontrolovat kam jdete, kam kladete nohy či členitý strop, který se vám každou chvíli snaží urazit hlavu. Někdy nevidíte dokonce skoro vůbec nic. To když se vecpete do nějaké malé prostory a pára vycházející z vašich i kamarádových plic se změní v mlhu, od které se světlo baterky dokonale odráží. V takových dutinách je pak i poněkud vyšší teplota, tisíce tun skály nad vámi vás, ač po staletí nehybné, jakoby tisknou, stlačují a člověku se občas do mysli začne vkrádat nepříjemný pocit, že už se nehne dál ani zpět, že se mu jaksi těžko dýchá, že vzduch zřejmě brzo dojde a on tu jisto jistě pojde. Jen velmi těžko se pak daří zachovat klidnou mysl a rozvahu. Sám jsem jednou viděl záchvat paniky z pocitu uvěznění v malém prostoru (viz článek: Poprvé) a nebylo to příjemné!

I když je pak část jeskyně konečně prostorná a vy byste rádi obdivovali krásné krápníky, tvořivost vody prokousávající si cestu skálou, či kolonii netopýrů snící svůj dlouhý zimní sen zavěšeni hlavou dolů, nesmíte ztratit pozornost. Tady neexistují rovné chodníčky. Jsou tu jen kluzké šikmé plochy, hromady na sebe popadaných balvanů, trhliny či zrádná jezírka. Chcete-li si něco prohlédnou, musíte zastavit, podívat se a pak si znovu posvítit na zem a vybrat cestu, kterou se dá jít dál.

Poté co z jeskyně vylezete, jste mokrý, neuvěřitelně špinaví a také unavení. Dává se do vás zima a vy se musíte převlíknout tak, abyste si vše čisté nezmazali, vše suché nenamočili. Jste ale přes to všechno kupodivu plní jakéhosi uspokojení a nedokážete si představit, že by právě ukončená návštěva podzemí měla být vaší poslední. Vzniká potřeba znovu se plazit, brodit a rochnit. Pochopili jste, jak vypadá jeskyně, jak je možné jeskyni prožít naplno, cítit jí na vlastní kůži, být jí poznamenán. Těšíte se, až si dáte horkou sprchu a pak si společně u piva o právě končícím dni, prožitém hluboko pod zemí, popovídáte.

A když vás pak v houfu vedou po těch betonových chodníčcích, vše je krásně nasvícené a průvodce vás obšťastňuje dokonale naučeným výkladem, připadáte si jako v kině. Třeba v 3D, ale pořád jenom jako v kině. Vše vidíte, spoustu se toho dozvíte, ale jako byste tam ani fyzicky nebyli. Jste jen pozorovatel, hýčkaný divák, není na co sáhnout, čím se ušpinit, kde odřít, praštit či namočit. Vyjdete ven, řeknete průvodci „děkujeme, nashledanou“ a to je všechno, dál už myslíte na úplně jiné věci. Já vím, že to jinak nejde, ale už mě to tolik nebere, protože už „bohužel“ vím, jak vypadá jeskyně.

Jeden ze zakladatelů Moskyta a námi konečně také vyrazil na podzemní výpravu. Jak viděl svou první návštěvu v „opravdové“ jeskyni Jenda? Čtete dál.

Další text: Jenda Mikšík

Další moskytí výprava do podzemí. Těšil jsem se jako vždy a možná ještě více, než obvykle. Chystali jsme se totiž skutečně na pořádnou expedici do nitra drsných, veřejnosti nepřístupných jeskyní – do jeskyně s podobnými podmínkami jsem více méně ještě nikdy nezavítal a tak jsem byl zvědav, co na nás čeká.

Na místě vstupu do podzemí jsme všichni nahodili jeskynní výbavu a takto připraveni jsme pod vedením našeho kamaráda Tondy, zkušeného jeskynního vůdce, zamířili ke vchodu do jedné z okolních jeskyní. První jeskyně byla zahřívací. Bylo možné do ní vlézt bez jakýchkoli pomůcek či znalostí. Přesto ale i v této malé jeskyňce začalo naše dobrodružství.

Menšími otvory a chodbami jsme totiž prolezli do odlehlejších částí jeskyně. Na samém konci této klikaté chodby nechodby bylo možné ve velmi stísněné komůrce (do které se vešli nanejvýš dva jeskyňáři) vidět průtok potoka. Ten na jedné straně malinké jeskynní dutiny vytékal tak nějak neznámo odkud a asi po metru se opět ztratil pod skalním masivem. Už tento první zážitek z výpravy byl zajímavý. Je to zvláštní, plazit se a soukat se skrz úzké plazivky na samý konec jeskyně, podívat se na kousek potoka, který tam protéká a celou plazící a soukací cestu absolvovat zpět. Možná zvláštní, ale fajn dobrodrůžo.

Vrchol dne nastal. Vstoupili jsme do uzamčené, veřejnosti nepřístupné Ochozské jeskyně. Prošli jsme nejprve chodbami, které byly před několika desítkami let přístupné i veřejnosti. Tato jeskyně byla velká, plná vysokých a rozlehlých dómů. Když jsme se dokochali krásou velkých prostor, vydali jsme se na cestu poněkud stísněnější. Pokračovali jsme korytem potoka, které bylo pro nízký stav vody suché. Jak moc nízký stav vody je tou dobou ještě nikdo netušil.

Stropy se snižovaly a chodby se zužovaly. Začaly se nám hodit naše přilby. Postupovali jsme dále, kde se nám už začalo hodit i jeskynní oblečení – museli jsme začít k postupu využívat kolena a ruce, později jsme si museli i lehnut a plazit se. Takto jsme postupovali dál a dál a stále nikde žádná voda. Dokonce i sifony, které jsou běžně plné vody, byly suché. Dolezli jsme až před sifon, který nevysychá snad nikdy. Ovšem ani v tomto sifonu voda nebyla. Otevřela se nám naprosto jedinečná možnost, prolézt i tímto sifonem a navštívit tak konec této jeskyně. V cestě od takového úspěchu nás dělilo jen několik desítek metrů plazení se sifonem, ve kterém sice nebyla voda, ale o to více bahna. Naše skupina se rozdělila na dvě části, někteří se rochnění v bahně dobrovolně vzdali. Já jsem se však přidal ke skupině, která s odhodláním dobýt cíl vyrazila skrze tmavou mazlavou a silně zapáchající hmotu dále.

Bahno bylo skutečně vydatné, černé, smradlavé a neobvykle mazlavé. Plazit se asi ve 20 cm vrstvě tohoto vyžadovalo skutečně dávku odhodlání a odvahy. Strop byl velmi nízko. Občas jsem musel otočit hlavu na bok, abych se mohl plazit dál a zamezil kontaktu nosu a dalších částí obličeje s nevábným bahnem. Odhaduji, že po několika minutách (čas se v jeskyni špatně odhaduje) jsme se všichni opět mohli vzpřímeně postavit a odlepit se od bahna. Dokázali jsme to! Byli jsme v podstatě na samém konci Ochozsské jeskyně. Dál se ještě nikdo nedostal. Byli jsme na místě, na kterém bylo před námi jen několik málo lidí. Nízký stav vody nám velmi pomohl. Díky tomu jsme byli snad jediní na světě, kdo se do tohoto místa jeskyně kdy dostal bez čerpadel a další techniky.

S hřejivým pocitem přemožení jeskyně a umístění se na vrcholu pomyslného žebříčku vítězů, jsme se dostali opět ven z podzemí. Naše jeskynní dobrodružství skončilo.

Moravský kras 21.listopadu 2009

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Stará Amatérská jeskyně

Amatérská jeskyně

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags:

Svatojakubské osárium

Leoš Drahota — Sun, 02 Oct 2011 08:08:00 +0000

Jedno z nejobsáhlejších druhotných úložišť lidských ostatků na světě se nachází pod brněnským Jakubským náměstím a hlavně pak v kryptě pod kostelem svatého Jakuba. Dlouho mezi zasvěcenými existovalo vědomí, že se nějaká kostnice v blízkosti chrámu skrývá. Nevědělo se ale kde přesně a jak opravdu vypadá. Objev skutečné podoby osária však mnohým vyrazil dech. Teď se připravuje zpřístupnění tohoto unikátu veřejnosti.

V roce 2001 došlo v rámci průzkumu podzemí, u příležitosti architektonické úpravy Jakubského náměstí, k zajímavému objevu. První průzkumné sondy nejprve narazily pouhých třicet centimetrů pod úrovní vozovky na lidské ostatky z původních hrobů a naznačily tím možnost dalších překvapujících nálezů. Na místě, kde do roku 1785 stávala kaple sv. Mořice, odhalila půl metru pod povrchem další sonda rozlehlou podzemní kryptu, zcela zaplněnou lidskými kostmi. Potvrdil se tak předpoklad, vyplývající z některých historických pramenů, že zde byla vybudována jedna ze zapomenutých brněnských kostnic. Největší překvapení však čekalo na archeology jen o pár metrů dál, v bezprostřední blízkosti kostela sv. Jakuba.

Brněnský kostel sv. Jakuba byl vystavěn někdy na počátku 13. století. V roce 1231 získal farní právo a s ním kromě možnosti křtít a oddávat i právo pohřbívat. Podoba sv. Jakuba doznala během staletí několika změn. Na místě původní románské stavby započala v 15. století stavba nového chrámu, jehož dnešní podobu pak určila především regotizační úprava z druhé poloviny 19. století. Na hřbitově, založeném kolem tohoto svatostánku, se zpočátku pochovávali jen kolonisté přicházející do Brna z Flander, Německa a Valonska. Čeští starousedlíci byli k věčnému odpočinku ukládáni na hřbitov u kostela sv. Petra. Po úpravě hranic svatopetrské a svatojakubské farnosti roku 1293 pak byli na oba dva hřbitovy lidé pochováváni již jen podle farní příslušnosti.

Hřbitov obklopující kostel sv. Jakuba se však rychle plnil. Omezený prostor, stále více svíraný městskou zástavbou brzy vyžadoval úsporné hospodaření s místem. Hroby byly hloubeny blízko sebe, později se začaly překrývat. Díky dlouhodobému využívání pohřebiště a vršení novějších hrobů na starší se úroveň hřbitovního terénu, obehnaného mohutnou zdí, zvedla vysoko nad okolní povrch. V druhé polovině 16. století přestala veřejná pohřebiště, soustředěná při farních kostech kapacitně postačovat rozrůstající se brněnské populaci, a proto byl roku 1580 založen nový hřbitov, situovaný za hradební zdí před Veselou bránou. Na tento hřbitov pak byli následně pohřbíváni méně majetní Brňané a příslušníci nižších stavů. Těm významnějším a majetnějším občanům bylo znemožněno ukládat se k věčnému spánku v blízkosti kostela sv. Jakuba až roku 1784, kdy vešla v platnost císařská nařízení, zakazující z hygienických důvodů pohřbívání uvnitř měst. Zavádění Josefínských reforem stálo také za rušením mnohých stávajících hřbitovů a to postihlo i pohřebiště u sv. Jakuba.

Starý hřbitov byl srovnán s okolním povrchem, obvodové zdi strženy a hroby zrušeny. Plocha bývalého hřbitova byla rozparcelována a v dražbě prodána. Neslavně dopadla i většina náhrobních kamenů, které byly prodány nebo použity na vydláždění Jakubského náměstí. Desetitisíce kostí zesnulých pak bylo nutné vyjmout ze země a uložit do kostnic.

Kostnice vznikaly po celé Evropě již od 13. století. Stejně jako v Brně omezené prostory pohřebišť při farních kostelech, často obklopených městskou zástavbou, nestačily pojmout rostoucí počet nebožtíků a zvláště v období válek či morových epidemií bylo nutné hledat „náhradní řešení“.

Nebylo zvláštností, že se těla ukládala do hrobu jen na nějakých deset, dvanáct let, pak byly kosti ze země vyzvednuty a hrob byl znovu k dispozici pro další pohřeb. V dobách nejtěžších, kdy evropská města vylidňovaly smrtící epidemie, se potom v některých oblastech stalo nutností uložení do země jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby se měkké tkáně oddělily od kostí. Ty byly vzápětí z hrobu vyjmuty a vhozeny či naskládány do kostnic či velkých společných jam. Hrob byl následně ihned na chvíli „propůjčen dalšímu čekateli“. Brno zasáhla epidemie moru či cholery několikrát. Stalo se tak v letech 1349, 1355, 1439, 1495, 1558, 1571, 1577, 1583, 1648, 1709 a 1713. V těchto neveselých časech umíralo i několik desítek lidí denně a bylo potřeba, většinou s vypětím všech sil, udržet ve městě jakž takž snesitelnou situaci. Druhotná úložiště lidských ostatků to pak přeživším obyvatelům Brna částečně umožňovala. Poblíž kostela sv. Jakuba a bývalého přilehlého hřbitova bylo zřízeno hned několik kostnic. Bohužel se ale nedochovaly žádné prameny, blíže specifikující kde se tato osária nacházela a jakou měla podobu.

První nadějné nálezy roku 2001 vnesly velké očekávání do dalšího hledání a to pak pokračovalo v jižní části Jakubského náměstí. Mezi kostelem a rohem Rašínovy ulice odhalila sonda v hloubce asi čtyř metrů cihlovou zeď, ze které se po jejím probourání začaly sypat lidské kosti. Podél zdi, stáčející se směrem ke kostelu, byla následně vyhloubena podzemní štola a dalším, o deset metrů severněji vedeným průrazem zdi bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o kostnici a ne jen o volnou skládku hřbitovních kostí.

Vlastní průzkum objevené kostnice mohl začít. Po vniknutí do zděného klenutého prostoru se archeologové ocitli v podzemní chodbě, místy až po klenbu vyplněné lidskými ostatky. Aby byla co nejefektivněji využita kapacita krypty, byly kosti do podzemí pečlivě po vrstvách vyskládány. Někde byly vrstvy doslova slepené nehašeným vápnem, kterým se prosypávaly zejména ostatky obětí smrtelných epidemií. Aby průzkum mohl pokračovat, bylo nutné vrstvy kostí postupně rozebrat a vynést je do provizorních sklepních úložišť. Vyklízením kostí se před průzkumníky otevíraly další a další podzemní prostory, které udivovaly nejen svým obsahem, ale i poměrně zachovalým stavem a rozlehlostí.

Chodba kostnice dovedla objevitele nejprve ke křížení, kde se krypta dál rozdělovala do dvou nových směrů. Jihozápadní větví pronikli do velké, ostatky zaplněné obdélníkové komory, k severu se stáčející cesta přivedla průzkumníky až k základové zdi kostela sv. Jakuba. Tady se chodba nejprve zúžila, aby vzápětí vyústila do obrovské tříkomorové krypty, zcela zaplněné kostmi mnoha tisíců lidí.

Předpokládá se, že tato velká kostnice, nacházející se pod západní částí kostelní lodě byla založena v 17. století. Do dvou velkých hranic sem byly ukládány kosti z nedostačujícího hřbitova a později i z rušených kostelních hrobek. Po jejím naplnění bylo vstupní schodiště, sestupující sem ze středu kostela, napevno uzavřeno kamennou deskou, označenou letopočtem 1746. Již v roce 1741 však vydal olomoucký biskup povolení k vybudování kostnice nové. Ta byla nákladem 250 zlatých vystavěna pod náměstím při jižní zdi kostela a s tříkomorovou starou kostnicí spojena do oblouku se stáčející chodbou. I tato kostnice však byla během pouhých šesti let naplněna. Bylo proto rozhodnuto o dalším rozšíření osária a z chodby vedoucí k nové kostnici byla budována odbočka, která měla novou kostnici obejít a propojit celý komplex se stavbou stojící v jihozápadní části hřbitova. Ta nesla na starých mapách označení Totenkapelle, tedy kaple mrtvých a i ona sloužila pravděpodobně jako další osárium.

Nová, 18 metrů dlouhá chodba však nikdy až do kaple mrtvých nedosáhla. Její stavba byla zastavena a kaple zrušena či zlikvidována při pozdějším budování Rašínovy ulice. I prostory nedokončené slepé chodby však byly využity jak jinak, než pro uložení kostí. Právě do této části komplexu se pak v roce 2001 podařilo proniknout na počátku průzkumu a odtud byl celý systém osária následně odhalen.

O tom, jaký byl ve svatojakubské farnosti nedostatek místa k pohřbívání nebožtíků, svědčí i další nález, který v roce 2003 překvapil badatele, historiky a památkáře. Se souhlasem brněnského děkana a faráře u sv. Jakuba Václava Slouka, byly 26. května toho roku postupně otevřeny všechny známé kostelní hrobky. V jihovýchodní části závěru presbytáře pak byl pod kamennou deskou odhalen další prostor využitý jako kostnice. Hrobka byla až po okraj naplněna lidskými kostmi, ale k důkladnějšímu průzkumu nedošlo. Rozsah tohoto úložiště byl pouze odhadnut a nález zdokumentován. Zajímavý objev se při otevírání hrobek podařilo učinit i v hrobce situované ve střední části kostelní lodě, při jižní stěně sv. Jakuba. Tam na historiky čekal doslova tajný depozitář starých a velmi vzácných náhrobních kamenů, pocházejících z podlahy kostelní lodě. Stály tu neuspořádaně zapomenuté zřejmě z 18. století, kdy byla podlaha kostela nově vydlážděna. Některé z náhrobních kamenů byly tehdy prodány, některé použity při úpravě terénu v okolí sv. Jakuba, jiné vsazeny do obvodových zdí kostela a tyto, zřejmě zvlášť ceněné, v tichosti uloženy do poloprázdné hrobky. Kromě jiných se tu podařilo identifikovat náhrobní kameny brněnského primátora Georga Stromanse z Althoffu (+1660), lékárníka od Červeného raka Heinricha Nasse (+1698) či měšťana Kryštofa Langhausera (+1535).

Bylo zřejmé, že se archeologům podařilo pod Jakubským náměstím objevit velmi cennou historickou památku. Komplex osária je ojedinělou ukázkou původního druhotného uložení lidských ostatků nebývalého rozsahu. Antropologický výzkum uloženého kosterního materiálu by navíc mohl být významným zdrojem poznání života starých obyvatel Brna. Odhaduje se, že jsou tu uloženy ostatky více než 50 tisíc lidí, mezi nimiž je mnoho obětí epidemií moru, cholery či třicetileté války. Co ale s kostnicí dál? Ponechání kostnice v situaci, ve které byla objevena, by postupně vedlo k jejímu zničení. Bez účinného systému odvětrávání by vlhkost, bakterie a plísně kosti časem zcela rozložily na prach, otřesy z blízké rušné komunikace by mohly narušit statiku podmáčených cihlových zdí. Následné hroucení klenutých stropů by zase zpětně ohrozilo nadloží kostnice a mohlo by vést až k propadům Jakubského náměstí či přilehlých ulic.

Bylo rozhodnuto, že se komplex svatojakubské kostnice zrekonstruuje a následně zpřístupní veřejnosti. K tomu bylo nutné provést celou řadu úprav. Klenby a stěny se díky původní vnější izolační jílové vrstvě nacházely většinou v dobrém stavu, bylo je ale třeba očistit, protože velké množství zde uložených kostí patřilo lidem nakaženým morem či cholerou. V novějších částech kostnice bylo také nutné položit dlažbu, neboť původní hliněnou podlahou ke kostem vzlínala vlhkost, urychlující jejich rozklad. Vyzděno muselo být chybějící čelo slepé chodby a zadní stěna komory novější kostnice. Oba tyto prostory byly také nově vybaveny odvětrávacím komínkem, protože původní větrací otvory byly již kdysi dávno zneprůchodněny. Kosti, které byly z novějších prostor osária vyneseny, se z velké části rozpadaly. Bylo proto nutné je roztřídit, očistit a ty kompaktní při návratu do podzemí pečlivě uspořádat. Ze šestnácti stupňů do řad posazených lebek bylo vyskládáno čelo slepé chodby, z lebek a holeních kostí dvě protilehlé stěny v nové komoře kostnice. Rozpadlé kosti a drobné úlomky budou pietně pohřbeny na Ústředním hřbitově.

V prosinci roku 2010 Rada města Brna schválila zahájení zadávacího řízení veřejné zakázky na zpřístupnění kostnice. Celkem by zpřístupnění Svatojakubského osária mělo přijít na 38 miliónů korun, z čehož by 13 miliónů měla tvořit dotace od EU. Pro pohodlný a základní provozní i technické zázemí poskytující přístup do osária bude vybudována podzemní vstupní hala, do které se bude sestupovat po schodišti přímo z jižní části Jakubského náměstí. V hale návštěvníci najdou informační tabule, prodejnu vstupenek, toalety či sochu Chárona – převozníka mrtvých do podzemní říše. Uvažuje se o tom, že součástí expozice budou i náhrobní kameny, objevené při otevírání hrobek v roce 2003. Vlastní kostnice by pak měla být místem historického poznání, piety i chvíle zamyšlení.

V roce 2011 bylo přistoupeno k vyklizení velké tříkomorové krypty. Práce to rozhodně není jednoduchá, ale občas přináší i příjemná překvapení. V červnu byly pod vyklízenými kosterními pozůstatky odhaleny dvě vzácné renesanční rakve, jedna z nich dokonce s původní malbou. Nalezeno bylo také zatím asi dvacet velmi pěkných přívěšků, tzv. svátostků, které se dávali zemřelým na jejich poslední cestu. Dá se předpokládat, že nové nálezy budou následovat a dále obohatí naše poznání. Lidské ostatky i všechny ostatní objevy čeká podrobný výzkum, vyklizený prostor bude očištěn, hygienicky ošetřen a důkladně prozkoumán. Zrestaurován, případně nově vybudován bude odvodňovací a odvětrávací systém, celá krypta pak stavebně zajištěna a revitalizována. Teprve poté se kosti mrtvých vrátí do velké kostnice. Bude upravena ve stylu jakési kaple, při jejíchž stěnách budou ostatky uloženy. Obklopeni kostmi tisíců zemřelých budou moci návštěvníci před velkým křížem na chvíli spočinout a ponořit se do vlastních niterních myšlenek, které nepochybně návštěva tohoto působivého osária vyvolá. Mezi mrtvé pod Jakubským náměstím by se první návštěvníci mohli poprvé podívat na konci roku 2012.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags:

Moravský kras

Leoš Drahota — Mon, 16 May 2011 21:24:43 +0000

Fotografie z veřejnosti nepřístupných jeskyní Moravského krasu, pořízené během několika výprav Moskytů do těchto úžasných podzemních světů. Odkaz na články, kde o těchto výpravách píšeme, najdete v patce této galerie.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Amatérská jeskyně

Stará Amatérská jeskyně

Moravský kras - Ochozská jeskyně

Tagy:

jeskyně

podzemí

Fotografie České Ameriky

Leoš Drahota — Wed, 11 May 2011 15:03:53 +0000

Fotografie z průzkumu lomů Mořina v letech 2001 až 2002. Během sedmi výprav do kamenolomů a spojovacích štol, kterých se zúčastnil Tomáš Chytrý, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota byly nasnímány na negativy i diapozitivy.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Tagy:

Ponorná řeka Valhala - film

Moskyt — Wed, 10 Nov 2010 18:29:38 +0000

Uprostřed Jizerských hor se horní tok jedné z četných říček náhle ztrácí pod povrchem země, aby si usnadnil cestu skalnatým údolím. Koryto toku je zde vyplněno obrovskými žulovými balvany, pokrytými vegetací, pod nimiž se skrývají pseudokrasové prostory.
Když na tento podzemní labyrint v roce 1964 náhodou natrefili trampové, pojmenovali jej podle sídla severského boha Odina VALHALA.
Badatelé Moskyty se na podzim roku 2010 do Jizerských hor vypravili, aby našli a světu skrytou ponornou říčku na vlastní oči spatřili.

Ponorná řeka Valhala - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Tagy:

Ponorná řeka Valhala

Leoš Drahota — Wed, 10 Nov 2010 10:17:43 +0000

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

V horách je dnes ráno veliká zima. Na severních svazích se drží námraza a v údolí mlha. Snad je to příslib pěkného jasného dne. Nechceme vzbuzovat velkou pozornost, a proto svižně mizíme v lese, kam už za námi začínají pronikat první paprsky slunce. Uvědomuji si, jak dlouho už jsem tu nebyl a jak mě Jizerky chyběly. Teď s radostí pozoruji, jak kolem nás přibývá tak typických žulových balvanů a skalisek, jak se do jantarově zářících louží sype mrtvé jehličí, jak se letošní dlouhá tráva pomalu kloní k zemi a zlátne. V horách právě panuje snad nejhezčí roční období, ale nebude to dlouho trvat. Na stinných místech se již statečně drží první chomáčky sněhu a brzy všechny ty barvy a tvary na dlouho zmizí pod bílou peřinou. Cesta nás tou podzimní horskou parádou vede až k potoku, který je vlastně naším cílem. Opouštíme dosavadní směr, zvolňujeme a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se tak ponornou říčkou.

V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island, mezi nimiž byl i Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně však hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare (Jiří Podolák) to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v sklaní skulině a dlouho se neobjevoval. Královna T. O. Island Eufr se o něj začala bát a svolala ostatní. Marně však trampové Hareho volali a hledali, vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už měli všichni o kamaráda opravdový strach, vykoukla nečekaně z jedné díry mezi kameny jeho hlava a tajemně pronesla památná slova „ponorná řeka“.

Takto byly podle Kapitána Kida objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených obrovských žulových balvanů. Prostory ve skutečnosti velmi členité a protékané potokem v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint, který měl od chvíle svého objevení již nadále navždy patřit T. O. Island, dostal od trampů příhodné jméno Valhala.

Podle nordické mytologie byla Valhalla sídlem největšího z bohů - Odina a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla, nebo také Valhöll, dominovala ráji seveřanů - Ásgardu a bylo to vskutku příjemné místo. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál podle nordických legend jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků prý neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se pak válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu – Ragnarök.

Do Valhally směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do říše bohyně Hel - Helheimu či do Aegiho podmořského paláce. Tam jim však nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhalle válečníkům, a proto se mnozí muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, nechávali na smrtelném loži usmrtit mečem, či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přeci jen odvedou do sídla Odinova. Legendy praví, že až jednou přijde konec světa, zánik bohů a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, vyšle Odin z každé z 540 bran síně Valhally 800 těch nejskvělejších válečníků, kteří v boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven.

Také jsme doufali, že dnes slavně zvítězíme a Valhalu objevíme. Postupovali jsme pomalu podél obou břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozí. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i velikost a hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat.

Já jsem pokračoval ještě kus po proudu potoka a brzy jsem zjistil, že se situace nelepší, ba právě naopak. Půjdeme-li tudy dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí, nebo si alespoň vyvrtne kotník. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho nikde neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z některých otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. „To musí být ono“, blesklo mi hlavou a klopýtajíc přes balvany, vydal jsem se zpět pro ostatní.

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhalou, netušili, že nejsou těmi prvními, kdo toto místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. To on jako první toto podzemí již v roce 1947 popsal a snad byl i prvním, kdo do něj proniknul. I když těžko říci. Vždyť komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu byly mnohem dřív, než lidé začali o svých objevech vůbec psát. Kamenné bloky se do koryta říčky zřítili už moc dávno a první lidé, kteří mezi nimi mohli hledat útočiště, přišli do hor někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust třeba nebyl prvním člověkem v těchto prostorách a my už vůbec ne. Přesto nás v okamžiku nalezení vchodu do útrob země přepadlo to správné pionýrské vzrušení a do průzkumu podzemí jsme se pustili s pravým objevitelským zápalem.

Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi tři o sebe se opírající žulové balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. Cesta do Valhaly. „Pojďte, tudy to půjde“, vybídl jsem další dva odvážné badatele. Sestupovali jsme se Zdeňkem a Jendou stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Kluci náš sestup střídavě zaznamenávali kamerou, což nám trochu komplikovalo překonávání úzkých průlezů. Chtěli jsme ale z podzemí přinést videozáznam, který by naší cestu kamenným labyrintem dokumentoval.

Stanuli jsme postupně na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového profilu. Viděl jsem ve světle čelovky, než ho tma o deset metrů dál zcela požrala, že je průchod korytem sice úzký, ale možný. Po čtyřech, zapřený o břehy koryta, abych nemusel smočit svou obuv do poměrně hluboké proudící vody, překonal jsem nízký úsek průchodu, narovnal se a obrátil na kluky. I oni se rozhodli jít dál. Po chvilce nám ale cestu zahradil jakýsi kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z o sebe zapřených žulových bloků a my jsme si připadali trochu jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba. Asi bychom našli cestu dál, nějakou další nenápadnou skulinou. Nás ale upoutal zvuk padající vody, přicházející odněkud odspoda.

Chvilku jsme hledali a vzápětí i našli. Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. Ta tu v poměrně prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. S velkým potěšením jsem si lehl na suchý balvan za tímto vodopádem a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Zase ta zvláštní inspirující izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Pro mě příjemná chvilka zklidnění, smyslného soustředěného vnímání. Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, co zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na světlo denní.

Svítilo sluníčko, bylo i poměrně teplo. Rozbalili jsme nějaké to jídlo a doplnili tekutiny. Mezitím Jirka objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Valhala by si žádala několik dní, aby byla celá objevena a zmapována. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena a to, co jsme našli nás potěšilo. Co chtít víc?! Nakonec se tajemné podzemí rozhodla spatřit i Eva a tak jsme jí do Valhaly doprovodili. Třásla se sice jako osika, když pod sebou začala tušit nějaké ty ďuzny, přesto však s naší pomocí i ona stanula na břehu ponorné říčky. Překonala pro nás jen těžko pochopitelnou paniku z toho, že by se mohla kamsi propadnout a o to cennější její sestup do podzemí byl.

Délka údolí, po kterou se potok noří pod povrch země je přibližně 150 metrů. Díky tomu, že si ale mořem balvanů našel několik cest, kudy tento úsek překonává, je celkový rozsah komplexu mnohem větší. Podzemní prostory jsou dokonce situované do dvou, vzájemně na mnoha místech propojených pater, položených přibližně 2 a 4 metry pod úroveň povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky, či větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či netušené nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu, proudícího z nějaké nepatrné tmavé škvíry. Místy do podzemí ze vzdáleného povrchu nečekaně pronikne i denní světlo jakýmsi malým okýnkem, schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora zcela nevypátratelné. 10 cm velké bazické pecky, či erozně dynamické hrnce, mající v průměru až 1 metr, jsou pak třešinkou na dortu, jenž potěší každého, jen trochu geologicky poučeného průzkumníka.

Vodu ve Valhale vidíme bystře proudit, vytvářet malé vodopády, vířit a rotovat v kotlích, které si sama během věků do kamene vyhlodala. Voda dokonce dokázala pohnout obrovskými bloky žuly, které jí kdysi přehradily tok. Zvláště po přívalových deštích a při jarním tání říčka měla tu sílu a tam, kde se setkala s největším odporem, pohnula balvany, které jí brzdily. Tak to dělala tisíce let, až si kamennou hradbou prokousala dnešní cesty – chodby a průlezy, které nám teď umožňují pohybovat se jejím podzemním korytem. Opravdovou nádheru je pak možné díky vodě ve Valhale obdivovat ke konci zimy. Pokud někdo vykoná tu strastiplnou cestu hlubokým sněhem a najde nějakým způsobem pod tvrdou slehlou krustou vchod do tohoto pseudokrasového útvaru, bude pravděpodobně odměněn pohledem na neuvěřitelnou ledovou výzdobu pseudostaronordické svatyně. Myslím že spatří křišťálově čisté stalagmity, balvany pohádkově zahalené třpytící se polevou a rampouchovými závěsy. Samotné břehy říčky pak možná mráz u příležitosti jeho vzácné návštěvy vyšňoří ledovou krajkou, do zrzava obarvenou huminovými kyselinami z rašelinišť. Prostě obrázek jak ze samotného sídla severského boha.

Trampové z T. O. Island, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu většina z nich nikdy neporušila, a pokud někomu o ponorné říčce přeci jen řekli, bylo to lidem, kteří si zasloužili jejich důvěru. Valhalu samozřejmě mnozí další vypátrali na vlastní pěst, jako jsme to učinili my. Zrovna tak jako staří trampové si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí je čím dál méně. Většinou to chodí tak, že si lidé taková místa začnou značkovat, měnit a přizpůsobovat. Nakonec je musí začít sami před sebou chránit. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, pevnými dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Jen ať si ponorná říčka zachová své tajemství a co nejdéle svou opuštěnost. Prosíme proto všechny, kteří tuší, či vědí, ať v zájmu příznivého výsledku Ragnaröku raději mlčí. Děkujeme!

Valhalu v Jizerkách hledali: Marcela Zálešáková, Eva Zálešáková, Jiří Mikšík, Jenda Mikšík, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Rubrika:

Bádání a pátrání

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tags: