Moskyt - pověsti legendy

Prokletá Zvonice

Leoš Drahota — Sat, 06 Jul 2019 13:48:02 +0000

Na skalnatém vršku, nedaleko Černoviček na Kladensku je spoustu kamení, křovin, mladých stromků a klíšťat. Stojí tu ale i něco, co kdysi vybudovali lidé a jejich potomci již zapomněli proč. Vzpomínají ale na dávnou pověst, která se o tomto kamýku vypráví, a která snad objasňuje z jakého důvodu je toto místo tak zpustlé, zapomenuté a tak trochu strašidelné.

Buližníková skála, kdysi vymodelovaná druhohorním mělkým mořem v nevelký ostrůvek, dodnes jako boule vyčnívá nad okolní terén poblíž Černoviček u Středokluk. Vrchu zahalenému do čepice hustého porostu náletových dřevin se oficiálně říká Čičovický kamýk a na první pohled ničím nijak zvlášť neupoutá. Neupoutá moc ani na druhý pohled, přestože byl vyhlášen pro svůj geologický původ přírodní památkou. Pokud se ale odhodláte proklestit si roštím cestu na jeho vrchol, něco zajímavého přeci jen zříte.

Stojí tu zděný kamenný blok o délce přibližně 840 cm a šířce 670 cm. Nad terén vystupuje tato stavba někde metr, někde metr a půl. Vnitřek celého objektu je vyplněn, ale bez kopání se nedá určit čím. Je však pravděpodobné, že zděné jsou jen stěny bloku a jeho vnitřek je saturován sutí z již neexistujících horních částí stavby. Dá se předpokládat, že kamenný blok byl jakýmsi soklem vyšší stavby, jejíž cihlový fragment lze spatřit nad východní stěnou objektu, kde lehce vystupuje nad horní plošinu bloku.

Zdivo stavby je poskládáno z různě velkých, maltou spojených neopracovaných kusů opuky a buližníku. Ve východní stěně je zdivo přerušeno, snad provaleno, a pokud kdysi do objektu existoval vchod, mohl být pravděpodobně zde. Do travnaté plošiny v koruně objektu je dnes zasazena kamenná značky kóty 21 - 345 m.n.m.

Zvláštní na tomto zděném bloku je, že dnes nikdo s jistotou neví, o jakou stavbu se na vrcholu kamýku jednalo, k čemu tento nepochybně věkovitý objekt sloužil. Z paměti kraje tato informace vymizela a nemluví o ní ani historické prameny. Stranou od lidských obydlí, na vršku uprostřed polí, zarostlý, ztracený, zapomenutý.

Pohyb v těsné blízkosti stavby je obtížný, všude roští, nízko se sklánějící větve a kameny pod nohama, zákeřně skryté porostem bujného rostlinstva. Obešli jsme přesto objekt několikrát kolem dokola a snažili se najít jakoukoliv stopu, která by nám pomohla objasnit účel zbudování této podivnosti. Bezvýsledně! Jediným úlovkem bylo do boku zakousnuté klíště a nález do rohového kamene vyrytého nečitelného malého nápisu snad s letopočtem 1913 nebo 1943.

Nejsme samozřejmě první, kdo se o původ této záhadné stavby na vrcholu Čičovického kamýku zajímal a tak vzniklo několik teorií. Mohl to prý být kdysi malý hrádek, strážní věž, větrný mlýn, tvrz nebo středověké popraviště. Jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že šlo o bytelnou zvonici, náležející k nedalekému kostelu sv. Vavřince. Proč by ale stavěli zvonici asi 270 metrů od samotného kostela? To by přece působilo zbytečné obtíže při každodenní potřebě využít její „signální“ a oznamovací funkci. Prý ale byla postavena cíleně na nejbližším a vlastně jediném kopci, aby se tón jejího zvonu lépe rozléhal do kraje. No nevím?! Této teorii však nahrává vzpomínka místních, podle které se kamýku v minulost mezi lidmi říkalo „Zvonice“.

V místní paměti se ale dochovaly i jiné nepsané záznamy. Svatý Vavřinec, kterému byl již jmenovaný blízký hřbitovní kostelík zasvěcen, prý celý vrch v pradávné minulosti proklel, neboť ho nebyl schopen očistit a vypořádat se vlastními silami s démony, jež tento buližníkový puk obývají. Tento římský světec kdysi nevydal chrámové cennosti prefektovi, rozdal je chudým a byl za to upečen zaživa. Zobrazován pak s opékacím roštem, stal se patronem hasičů, kuchařů, sklářů, archivářů, koželuhů či knihovníků. Na Kladensku se prý zjevil proto, aby z myslí lidí vymýtil relikty starých pohanských kultů. Na Čičovickém kamýku to ale nemohl mít jednoduché. Už jen proto, že se západně od vrchu nachází slavné makotřaské pravěké sídliště a svatyně lidu kultury s nálevkovitými poháry, kde byly archeology objeveny stopy praktikování rituálů, při nichž byly vyšším mocnostem předkládány lidské oběti.

Je tedy možné, že si démoni probuzení krvavými obřady u Makotřas našli své útočiště i na nenápadném vrchu při Černovičkách a sv. Vavřinec s nimi dodnes kdesi na pomezí našeho a jiných světů bojuje o nadvládu nad tímto krajem? Připusťme si alespoň na chvíli takovou imaginaci. Hned nám bude jasné, proč se lidé u prokleté Zvonice občas setkávají s podivnými, nevysvětlitelnými zvuky a jinými zvláštními úkazy, přicházejícími zřejmě z transdimenzionálních trhlin, vedoucích kamsi na stále horké svaté bojiště. Na tomto zpustlém kamýku se tak pravděpodobně díky neúspěchu světce nelíbí lidem, nevyhledávají ho, nezušlechťují, a když už na něm jednou něco přeci jen postavili, proměnilo se to asi docela brzo v trosky a upadlo do zapomnění. Pokud pak šlo opravdu o kostelní zvonici, lze předpokládat, že se zdejším démonům a pohanským běsům její pozice ani trochu nelíbila a o zánik křesťanského tlampače se patřičně přičinili. Tak takhle to bylo. A nebo ne?

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historické objekty

pověsti legendy

Vamberecký fext a jiní zmrzlíci

Leoš Drahota — Mon, 09 Oct 2017 20:25:02 +0000

Ve staré, temné a ledově chladné hrobce sní v práchnivějících rakvích svůj věčný sen bývalí duchovní pastýři i významní měšťané. Měli hrůzu z toho, že se jejich mrtvoly v hlíně prostého hřbitova obrátí v prach a zvolili proto raději vysušení v kostelní kryptě. Jeden však s nimi neleží, jeden nesní. Stojí opřen o kamennou zeď a zčernalá sesychající kůže mu v obličeji vycenila děsivý škleb. Je i ve své neživosti statný, hrozivý a dokonce jakoby nemrtvý. Stojí tu co stráž nad smrtí ostatních a čeká. Čeká, až přijde znovu čas jeho rasy, čas, kdy budou lidé znovu potřebovat nepřemožitelné hrdiny.

Festovní bytosti

Narodil se prý v košilce, tedy v plodovém obalu (někdy je dokonce udáván dvojitý plodový obal), který mu byl krátce po příchodu na svět „zašit“ do levého podpaží. Stal se díky tomu fyzicky zdatným, většinou vysokým, nadaným mnoha schopnostmi a hlavně téměř nezabitelným člověkem. Dožíval se zpravidla dvojnásobku délky lidského věku, a pokud už konečně opravdu zemřel, jeho tělo se odmítlo poddat rozkladu. Nepoškozené pouze vyschlo, až v něm kosti chrastili a nezměněno zůstávalo třeba po celá staletí. Někdy dokonce vydávalo libou, fialkovou vůni. Navíc se prý takové i dlouho mrtvé tělo za jistých specifických podmínek mohlo probrat ne snad přímo k životu, ale k nějaké podivné formě časově omezené, děsivé vitality.

Alternativní zdroje uvádějí, že košilka (plodový obal) byla po narození takového jedince opatrně sejmuta, vysušena a uchována, dokud její nositel nedosáhl dospělého věku a teprve poté mu byla upevněna pod levou paži. Tato verze praktikování zvláštního rituálu zní o něco reálněji, ale pozoruhodné je především to, že magická funkce této ochranné blány je základem všech pověstí o tomto zvláštním fenoménu.

Jednou z mimořádných fyzických schopností takto obdařených zrozenců měla být dokonce i nezranitelnost střelnou zbraní. Díky tomu se o těchto bytostech mluvilo jako o kulím odolných, tedy německy „kugelfest“, z čehož se pak zkomolením vyvinulo zkrácené tajemné označení fext. Zcela nezávisle na festovnosti proti zásahům z pistolí a pušek se na našem území pro tyto nadlidi a mrtvé nemrtvé ujalo i pěkné české označení zmrzlík, či nezmar.

O těchto „tvorech“, zvláštních lidech se historické prameny zmiňují již od dávných věků. Zprávy o jejich působení a existenci jsou však hojné především v 17. století, kdy naše území zasáhly hrůzy třicetileté války. Víra v jejich sílu a neohroženost byla velká. Rekrutovali se z nich často ochránci slabých, napadených lidí i celých vesnic. Po smrti byli tito mrtví nemrtví obávaní, jejich zachovalá těla ale velmi ceněná.

Podobně jako mrtvoly oběšenců, či jejich části, byly i kousky mrtvých zmrzlíků vyhledávány jako vzácné amulety či ingredience léčivých přípravků. Ruku kugelfesta dlouho uchovávali ve Vejvanovicích či v Kostelci u Heřmanova Městce. Pověrčivost přisuzovala vlastníkovi mumie fexta záruku dlouhověkosti a zdraví. Majitelé vinic v 18. a 19. století věřili, že se přítomnost ostatků nezmara pozitivně projevuje na chuti vína a tyto „doplňky“ proto hojně nakupovali. Pět fextů, vykopaných mnichy na Vyšehradě u Čertova sloupu bylo skladováno v troskách strážní bašty ze 14. století (tzv. Libušina lázeň) nad dnešním vyšehradským tunelem a po kouskách rozprodáváno na léčebné účely. V klášterech byla těla nezmarů ukládána do hrobek k mrtvolám mnichů, aby jejich blízkost zabránila hnilobnému rozkladu a napomohla mumifikaci. Kouskem zmrzlíkova těla prý léčil svého nemocného otce i předobraz Jiráskova F. L. Věka, národní buditel František Vladislav Hek.

Fext, nalezený při rozšiřování zámku v Brandýse nad Labem se dokonce na pokyn Rudolfa II. stal exponátem císařských sbírek na Pražském hradě, kde mezinárodně proslul. Zkoumaly jej tu takové autority, jakými byli například Johannes Kepler či Tycho Brahe, intenzivně se o něj zajímal i anglický alchymista Edward Kelly nebo Rabi Löw. Jakému konkrétnímu bádání tehdejší učenci tělo zmrzlíka podrobili, bohužel nevíme, moc posmrtného klidu si ale v centru dění tehdejší renesanční Evropy evidentně neužil.

Příběhy nezmarů pocházejí z až překvapivě mnoha míst naší země. Víme dokonce o celých komunitách fextů (Drábské světničky, Sebranice, Kostelec nad Labem), což vyvolává údiv a řadu znepokojivých otázek. Přijmout fakt, že tu s námi žijí, či alespoň v minulosti žili jedinci nadaní takovými nadpřirozenými schopnostmi, se samozřejmě zdráháme. Něco ale naše předky nepochybně k víře v tyto zmrzlíky vedlo a věřili v ně na různých, od sebe značně vzdálených lokalitách. Domovem nezmarů však jak se zdá, byly především východní Čechy a to je vzhledem k rozšířenému předpokladu, že se k nám jejich legenda přenesla ze západu, trochu záhada.

Ochránci východních Čech

Tak například v Sebranicích u Litomyšle zachránil vesničany před zvlčilými vojáky přímo rodinný klan fextů. Dvě sestry a tři bratři sem přišli odněkud od Regensburgu a usadili se ve statku na okraji vesnice, kde úspěšně hospodařili. Když pak do Sebranic vtrhli Švédové a chystali se upálit v místním kostele ženy a děti, které tu hledaly záchranu, fexti zasáhli a vojáky z vesnice vyhnali. Ti prchli především poté, co s velkým překvapením zjistili, že jejich muškety a arkebuzy proti podivné pětici jaksi nic nezmůžou. K obraně vesnice se přidali i neohrožeností zmrzlíků povzbuzení prostí lidé a kameny, klacky i zemědělským nářadím vypuzení Švédové se prý již do Sebranic raději nikdy nevrátili. Při vzpomínce na nevídané obránce vesnice, kteří se jim, hledíce do ústí namířených hlavní vysmívali, jim ale ještě nějaký ten pátek běhal mráz po zádech.

Další pověst vypráví o tom, že v sebranické kostnici bylo uloženo dokonce šestnáct zmrzlíků! Barokní osárium stávalo zřejmě v rohu na východní straně hřbitova, rozprostírajícího se kolem kostela sv. Mikuláše.

A ještě jednou ze Sebranic. Na konci 19. století bylo prý z hlíny zdejšího hřbitova vykopáno pět mrtvol. Popelavě zabarvená, nečekaně zachovalá těla dvou žen a tří mužů. Na jejich hlavách stále pevně držely prameny vlasů a na trupu části oblečení. Při jejich nálezu pak mělo zaznít slovo fext. Že by šlo o sourozence z Regensburgu, kteří kdysi slavně vyhnali Švédy z vesnice?

O dalším statečném fextovi z Vysočiny, mlynáři Strnadovi, jenž dokázal svůj mlýn ochránit dokonce před celým švédským plukem, mluví jedna z pověstí knihy Miloslava Bureše „Zpívající lípa“. Zde mimo jiné objevíme i zmínky o tom, že někteří lidé tajně nosili jídlo fextům do lesů i opuštěných chalup, kde nezmaři žili v ústraní, aby v nejistých dobách nepřitahovali zbytečně pozornost. V případě konfliktu s cizími vojáky pak často koordinovali společnou taktiku speciálními posuňky či pokřikem ze stromů a hřebenů střech.

Fext ležící v márnici v Honbicích u Chrudimi dokonce vypomáhal s financováním místních bohoslužeb. Do otevřené rakve, mezi jeho mumifikované nohy snášela vejce zřejmě velmi chytrá slepice. Když je chtěla jedna z místních hospodyň sebrat, zmrzlík její ruku stehny sevřel a nepustil, dokud mu vyděšená žena neslíbila, že štědře přispěje na svatou mši. Myslím, že se poté již nikdo slepici na vajíčka sáhnout neodvážil.

Svou statečností, kterou projevil tváří v tvář švédským nájezdníkům, proslul také rychtář Osečnice v podhůří Orlických hor. Ten dle pověsti krutě pomstil rabování, kterého se na obyvatelích i jejich majetku dopustili vojáci za jeho nepřítomnosti. Spolu s vybranými vesničany jednotku odvážející lup následně dostihl, na místě zvaném Na Sečné Švédy pobil a uloupený majetek včetně dobytka a drůbeže svým lidem vrátil. To se seveřanům samozřejmě ani trochu nelíbilo a tak do Osečnice vyslali trestný oddíl v čele s velitelem Valenčem. Rychtář stanul proti rozzuřené švédské soldatesce a zdálo se, že se ani trochu nebojí. To ještě více Valenče popudilo a na fojta vystřelil. K obrovskému údivu vojáků však nezraněný osečnický nezmar sáhnul pod košili a zdeformovanou kuli posměšně hodil důstojníkovi k nohám. Ten zřejmě tehdy pochopil, s kým má tu čest a spolu se svým doprovodem se okamžitě obrátil na útěk. Prchal směrem k Dobrušce, ale už kousek za Osečnicí byl v údolí Lomského potoka mezi dnešními usedlostmi Na Borové a Ve Rzech dostižen. Tady byl také rychtářem bez milosti zabit a na místě pohřben. Od té doby se tomuto místu říká Valenčův důl.

Osečnický ochránce žil prý ještě dlouhý a spokojený život. Nakonec byl s velkými poctami pochován na hřbitově v sousedním Dobrém, kam k němu chtěli později uložit i jeho syna. Při otevření hrobu však všechny překvapilo nezvykle dobře zachovalé tělo bývalého rychtáře. Vyzvedli ho proto z rakve a postavili(!) do místního kostela. Potvrdilo se jen to, co si místní již dlouho o svém fojtovi mysleli. Je to fext!

Stál pak po mnoho let u vchodu do svatostánku, nehybně naslouchal modlitbám a lidé z něj při odchodu z bohoslužby tajně uždibovali. A tak kdo ví. Možná, že právě kouskem osečnického rychtáře se F. V. Hek v nedaleké Dobrušce pokoušel ulehčit svému otci (†1795), který před smrtí trpěl „prudkými návaly krve, bušením srdce a velkou dušností“. Až na pokyn nového doberského faráře bylo tělo místního hrdiny z kostela vyneseno a znovu uloženo do země.

Kostelečtí zmrzlíci

Zprávy o fextech ale vypátráme i trochu stranou od jejich oblíbených východních Čech. Na hřbitově v Kostelci nad Labem jich prý bylo postupně vykopáno několik. Jejich výjimečně zachovalá těla, nalezená při rušení starých hrobů, byla ukládána do podzemní krypty pod márnicí, která sloužila částečně také jako kostnice. Jedna ze čtyř na hromadu kostí uložených mumií podle tělesné konstituce patřila ženě, další mimořádně statnému muži. Hrobník kosteleckého hřbitova vyprávěl, že tyto mumie bývaly vojáky francouzských válek, kteří po smrti nepodlehli rozkladu, protože se narodili se “zvláštním obalem kůže“. Tyto bojovníky podle všeho ale košilka před smrtelnou kulkou nezachránila a žena-fext zřejmě vojákem nebyla. Přesto je zvláštní, že většina pohřbených ve zdejší hřbitovní půdě bezezbytku zetlela, zatímco několik „vyvolených“ bylo velmi dobře mumifikováno.

Pravděpodobně ale tato těla v půdě hřbitova, obklopujícího kostel sv. Martina, původně vůbec neležela. Podle Viktora Pelunky (1906) šlo o ostatky Vančurů z Řehnic, které byly do kostnice přemístěny z rodinné chrámové hrobky. Vančurům patřil Kostelec v průběhu 16. století (1534 – 1572). V kostele byl v roce 1582 pochován majitel panství Mikuláš a před tím snad i jeho bratr, spolumajitel Kostelce Jindřich (†1563). Komu však patřila těla přemístěná do márnice, to známo není. V úvahu připadají i manželky obou pánů z Řehnic, jejich otec Jan (†1539), dcery a syn Jindřicha Mikuláš (†1596). Náhrobní kámen rodu Vančurů je dodnes možné spatřit pod kostelním kůrem.

O zmrzlících od sv. Martina se vypráví děsivý příběh. Při opravě kostelecké márnice byl prý jistý pomocný dělník Plencavka požádán, aby fexty z krypty vynesl. Moc se mu do toho ale nechtělo. Až když mu byl přislíben litr kořalky, zdráhavě do sklípku po žebříku sestoupil, mumie Vančurů si přehodil přes ramena a vynesl je na denní světlo. „O nic nejde, nic mi nehrozí“ oddechl si poté a polkl s úlevou několik hltů ze své odměny. Když pak zedníci v kostnici provedli potřebné úpravy, šel Plencavka těla do krypty vrátit. Jakmile však sestoupil do temného sklípku s dvěma Vančury na zádech, ucítil, jak mu něco jako suchá větev trhavě přejelo po žebrech. Stačil ještě vyděšeně shodit oba nezmary z ramen před sebe, ale to už se mu kostnaté seschlé pařáty fextů obrovskou silou zarývaly do prsou a drásaly mu kůži z těla. Dělník vložil všechny své zbývající síly do zoufalého výkřiku a poté padl k zemi. Když do krypty přiběhli zedníci, našli už jen mrtvé Plencavkovo tělo, jehož hrdlo svíraly ruce již opět nehybného fexta, zatímco druhý zmrzlík měl své pařáty stále zaryté hluboko v nešťastníkových prsou.

Děsivý konec, který otřásl všemi očitými svědky a vyžádal si zvláštní opatření. Těla obou agresivních fextů byla prý po tomto smrtícím útoku rozsekána na kousky, aby znovu nemohli ublížit. Hlavu jednoho zmrzlíka a dvě ruce si potom kdosi odnesl jako poněkud morbidní suvenýr či magický artefakt.

Zaujalo mě, že v erbu starého rodu Vančurů, kteří již v roce 1448 bojovali v žoldáckém vojsku Jiřího z Poděbrad, stojí v modrém poli na zlatých jeleních parozích divý muž se zeleným věncem v pravici. Divý muž a zelený věnec? Věnec jako symbol předkřesťanský i křesťanský, symbol nesmrtelnosti Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Kruh ze zelených větví jako věčný život v rukou silného divého, těžko přemožitelného muže. Podobenství fexta? No nevím. Jisté je, že historie rodu Vančurů z Řehnic, mezi kterými najdeme i středověké loupeživé rytíře a lapky bezesporu dlouhá, neklidná i pozoruhodná byla. Inspiraci v ní úspěšně hledal i skutečný pokrevní potomek těchto „divých mužů“ spisovatel Vladislav Vančura při práci na románu Marketa Lazarová.

Fext z Vamberka

Kostel a krypta sv. Prokopa ve Vamberku

Ve Vamberku kdysi stával malý středověký hrad. Lépe řečeno, městečko Vamberk (původně Waldenberg) bylo vystavěno zároveň s ním, jako jeho předhradí. Z hradu se do dnešních dnů nezachovalo téměř nic. Až při letošním archeologickém výzkumu se podařilo odhalit část hradební zdi a otvor vedoucí kamsi do sklepení. Areál hradu byl zřejmě vymezen dnešním Muzeem krajky, Staročeskou krčmou a základní školou. Od 14. století tu pravděpodobně stál i původní hradní kostel, který později sloužil jako veřejný farní svatostánek. Tato dřevěná stavba se ale roku 1677 ocitla na hranici své životnosti. Obci se sice podařilo jí nakrátko obnovit, roku 1710 ale musel být starý kostel definitivně stržen. Na jeho místě byl v letech 1712 – 1714 postaven hrabětem Leopoldem Libštejnským z Kolowrat a chrudimským děkanem Pezoltem současný barokní chrám sv. Prokopa.

Při stavbě sv. Prokopa byla vybudována i na čtyři pilíře sklenutá podzemní krypta, rozpínající se do celého půdorysu nového kostela. Přístupná byla otvorem skrytým pod kamennou deskou, v podlaze kostelní lodě před presbytářem. Do krypty byli následně pohřbíváni vamberečtí kněží, bohatí měšťané a také sem byly přeneseny kosti ze zrušeného hřbitova, který obklopoval původní dřevěný farní kostel. Ty, které se zcela nerozpadly, jsou dnes vyskládány do čtyř postranních výklenků podzemní kobky. Ukládání významných pohřbů do krypty bylo ukončeno v roce 1787, kdy to svým patentem zakázal císař Josef II. Po tomto roce již byla krypta jen zřídka navštěvována a tak trochu zapomenuta.

Nalezení a položení fexta

K významnému průniku do již nevyužívané hrobky došlo v říjnu 1890. Na požádání faráře Jana Urbana sem vstoupili dělníci stavitele Josefa Studničky, aby v kryptě „udělali pořádek“. V podzemí pak našli na padesát v rakvích uložených mumií a také takzvaného Vambereckého fexta. Podle svědectví kronikáře a historika Josefa Františka Krále (*1860 - †1934) stálo jeho výjimečně zachovalé, téměř dvoumetrové, vyschlé tělo opřené o jeden z pilířů a po jeho nadzvednutí v něm chrastily kosti.

K přirozené mumifikaci mrtvých v svatoprokopské hrobce došlo díky obzvláště příznivým mikroklimatickým podmínkám. Kostel stojí na konci opukového hřbetu, na zcela odvodněné pozici a díky vhodně vybudovaným, proti sobě situovaným odvětrávacím šachtám byla mrtvá těla vystavena neustálé cirkulaci vzduchu. Minimální vlhkost, chlad a trvalý průvan tak v některých případech zajistil téměř dokonalou konzervaci vysušených ostatků. Podobné případy mumifikace známe i z jiných míst naší země a to především z podzemních prostor, kde byly přítomny téměř totožné mikroklimatické podmínky.

Staří pohané však věřili, že k přirozené mumifikaci dochází z jiného důvodu. Podle jejich přesvědčení mrtvé tělo nepodléhá rozkladu ze dvou příčin. Buď byla a je i po smrti daná osoba v mimořádné oblibě boha či bohů, nebo naopak v jejich značné nemilosti. Pokud by tedy zachovalé a mnohdy také libě vonící ostatky některých křesťanských světců byly znakem Boží milosti, kam bychom zařadili fexty? Mezi oblíbence či bytosti zavržené?

Svatoprokopská krypta byla díky panu Studničkovi vyčištěna, rakve srovnány a uspořádány, mrtví označeni jmény a dalšími dostupnými údaji. Až na dvě výjimky šlo o těla zesnulých v 18. století. Byla tu ale také identifikována mumie slavné krajkářky Magdaleny Grambové (na plánku rakev č. 30), která zemřela ve století 17. a mumie bezkonkurenčně nejstarší, tedy tělo vambereckého zmrzlíka. To bylo položeno do dubové rakve a její víko opatřeno jmenovkou Bohuslav z Chrastu (na plánku rakev č. 1). Konečně i on měl po dlouhých staletích v klidu spočinout. No, nestalo se tak.

Bohuslav z Chrastu

V lodi kostela sv. Prokopa se dnes nachází starý náhrobek. Z jeho neuměle tesaných liter můžeme číst, že patří bývalému majiteli zdejšího panství a hlavně nositeli stejného jména, jakým je označena fextova rakev. Ano, zdá se, že je to náhrobek Vambereckého fexta, který skonal v roce 1508 (?). Tento pískovcový náhrobní kámen byl spolu s náhrobkem Magdaleny Grambové (†1671) objeven v podlaze nového barokního svatostánku v roce 1898 při rekonstrukci po požáru a oba byly poté instalovány na stěny interiéru kostela.

Na obrubě kamene z počátku 16. století můžeme podle historika prof. Dr. Josefa Kalouska (*1838 - †1915) číst:

Anno dny vmrziel gt vroz ... dob pamty pan Bohuslav z Chrastu a na wabercze ten pon po pwoni neli lta panie tysczi po piet X viij

neboli: Anno Domini umřel jest urozený dobré paměti pán Bohuslav z Chrastu a na Vamberce ten pondělí po provodní neděli léta páně tisícího po pětistech osmého.

Dr. Aug. Sedláček (*1843 - †1926) s tímto překladem souhlasil, až na poslední dvojčíslí. Podle něj je před osmičkou vytesána ještě desítka a rok úmrtí by tedy v tom případě byl 1518.

Tělo Bohuslava z Chrastu patří mezi ty nejzachovalejší mumie ve svatoprokopské kryptě. Do hrobky přitom mohlo být přemístěno až více než 200 let po své smrti. Odkud bylo ale do krypty přeneseno? Proč bylo údajně opřené ve vzpřímené poloze o jeden z pilířů? Kdy se tento muž narodil a jaké bylo jeho působení v roli majitele panství? Kde byla původní hrobka Bohuslava z Chrastu, na které spočíval zmiňovaný náhrobek? Je možné, že byl stejně jako Magdalena Grambová prvotně pochován v jakési kobce starého kostela, kde rovněž panovaly pro přirozenou mumifikaci více než příznivé podmínky?

Navíc tu jaksi nesouhlasí letopočty. Podle náhrobku i označení na rakvi totiž zemřel Bohuslav z Chrastu o pět let dříve, než se stal spolu se svým bratrem Karlem majitelem vambereckého panství. Bratři si Vamberk, čerstvě získaný od Jana ze Šumburka, spolu s několika vesnicemi na půl rozdělili roku 1513, kdy Bohuslavu navíc připadl i zdejší hrad. I kdyby měl ale pravdu Dr. Sedláček a na náhrobku je vytesán rok úmrtí 1518, Bohuslav z Chrastu je zmiňován jako stávající majitel zdejšího panství ještě v roce 1522!

Buď je tedy chybný některý z udávaných letopočtů, nebo se jedná o jiného Bohuslava, možná předka majitele Vamberku. V tom případě je pravděpodobné, že tento muž, označovaný za fexta, zemřel a byl pochován jinde než v tomto městě a do hrobky v prostoru hradu byl přemístěn až následně svými potomky, svým stejnojmenným synem. Dědičkami panství na řece Zdobnici se po Bohuslavu z Chrastu staly tři jeho dcery Anna, Esterka a Bohunka. Ani ony, ani jiný člen tohoto rodu již zřejmě v kryptě pod sv. Prokopem druhotně pochovány nebyly. Jejich rodinná hrobka se pravděpodobně nacházela jinde a jediné tělo, které se kromě Magdaleny Grambové zřejmě více než jednou stěhovalo, bylo tělo našeho „fexta“. Proč? O jeho životě ani smrti nevíme skoro nic. O jeho posmrtném působení se jedna historka dochovala.

Nevydařený přípitek s fextem

Když o vánocích 1741 táhla krajem vojska pruského krále Fridricha II. Velikého, který právě válčil s Marií Terezií o rakouské dědictví, usadila se na sv. Štěpána ve Vamberku dragounská jednotka majora Grollmana o síle 168 mužů. Vojáci, jak už to tak bývá, se po pár dnech začali ukrutně nudit a čas mimo jiné utápěli na dně sklenic v místní panské výsadní hospodě Milenka.

Při jedné takové opilé kratochvíli se jim připomněla legenda o místním fextovi a stále neuspokojení vojáci zatoužili připít si i s ním. Kdo prý pro něj dojde do nedalekého kostela a přinese ho k Milence, tomu ostatní zaplatí plný sud vína. Zpočátku se k tomuto úkolu nikdo neměl, po krátkém váhání se ale přihlásil nejodvážnější či nejopilejší z nich, lajtnant Galle. Vzápětí vrávoravým krokem, ale neohroženě mizel do tmy a jeho rozdivočelí kumpáni pokračovali v zábavě. Věřili, že lajtnant skončí kdesi v příkopu, kde si ho ráno při cestě z putyky vyzvednou. Ke zděšení všech však tlemící se Galle po chvíli stanul ve dveřích, podpíraje v pase děsivou, ještě mnohem hůř se šklebící mumii. Ke stolu však tohoto mrtvolného hosta vojáci už nepozvali. Všem v okamžiku došlo, že svůj žert poněkud přepískli a hnali zmatlaného lajtnanta, aby fexta okamžitě vrátil do kostelní krypty.

Zábava se pak jaksi zadrhla a nikomu už do smíchu nebylo. Za zády stále jakoby cítili stín kostnaté vysušené smrti a kořalka jim načichla zatuchlinou. Poněkud zaražení a znavení vojáci v hospodě usnuli na umaštěných stolech a ráno si dlouho nemohli vzpomenout, co se v noci přihodilo. Když si pak konečně vybavili pozdní návštěvu ze záhrobí, uvědomili si, že poručík Galle chybí! Doufali, že ho naleznou přeci jen spícího kdesi v tom příkopu a tak se vydali cestou ke hřbitovu. U hřbitovní zdi pak skutečně tělo svého kamaráda objevili, mrtvé, s nepopsatelnou hrůzou vtisknutou do tváře. V kostnici pak našli i samotného fexta. Opřeného jako obvykle o pilíř krypty a jeho vyschlý, zčernalý, kostnatý hnát pravé ruky pevně svíral utržený límec poručíka, který získal sud vína a ztratil vlastní život.

Jak podobné jsou si příběhy fextů z Kostelce nad Labem a Vamberka. Dva rody, dva bratři napůl vlastnící v 16. století nevelké městečko. Jejich mumifikovaná těla uchovávaná v hřbitovní kostnici jako těla zmrzlíků a jejich posmrtná neochota měnit místo posledního odpočinku. Ten kdo je vyrušil a z kostnice vynesl, zaplatil za to životem. Zemřel hroznou smrtí, ale až poté, co těla do krypty vrátil. Skoro jako by posmrtně zamrzlí fexti, vědomí si své imobility, záměrně trestali troufalce, až když je zase odnesl zpět do jejich hibernakula.

Milenec hraběnky Grambové

Narazil jsem ještě na jednu pověst o Vambereckém fextovi. Je to poněkud bulvární verze příběhu zmrzlíka od Svatého Prokopa a je neslučitelná téměř se vším, co jsem dosud o tomto nezmarovi napsal. Přesto bych se o ní zmínit měl. Podle této verze byl zdejší fext původně milencem hraběnky Magdaleny Grambové. Té Magdaleny, jejíž náhrobek i mumifikované tělo bylo nalezeno v kostele sv. Prokopa.

Hraběnka byla belgickou manželkou nizozemského šlechtice Kašpara Gramba, který se jako generál císaře Ferdinanda II. podílel na potlačení stavovského povstání na území Čech. Za tyto zásluhy získal v rámci pobělohorských konfiskací některé pozemky v kraji a v roce 1627 kupuje od Marie Trčkové z Lobkovic i vamberecké panství. Po jeho předčasné smrti připadá Vamberk spolu s panstvím Potštejn a Kostelec nad Orlicí jeho ženě Magdaleně, která nad ním následně vládne tvrdou rukou. Z rodných Flander sice přináší do Vamberku umění paličkování dle belgických vzorů, které následně vambereckou krajku proslaví po celé Evropě, její poddaní však mají trochu jiné priority. Touží se konečně uvolnit z robotních povinností, chtějí vrátit alespoň část půdy a svobodně provozovat řemesla. O tom však jak se zdá, nechce hraběnka ani slyšet.

A tehdy do života Magdaleny vstupuje jakýsi pohledný důstojník. Za peníze z prodaných osmi jiter luk, kterými ho vamberečtí uplatili, se má vetřít do hraběnčiny přízně a „nějakým způsobem“ jí přimět ke zrušení roboty. Magdalena byla stále ještě mladá, pohledná a hlavně již dlouho osamělá žena. Snad díky tomu se důstojníkovi roku 1637 skutečně podařilo hraběnku k požadovaným ústupkům přemluvit a tento bezejmenný neznámý si získal nejen vášnivou lásku belgické krajkářky, ale i vděčnost prostého lidu.

Jak už to tak ale u vojáků chodí, byl důstojník zakrátko povolán do pole, kde v boji se Švédy bídně padl. Znovu osamělá hraběnka se však s jeho smrtí nemohla jen tak smířit a nechala proto jeho tělo z bojiště přivézt a vystavit ho v otevřené rakvi ve vambereckém kostele.

Zbytek pověsti už můžeme tušit. Tělo důstojníka stálo opřené ve svatostánku u zdi, nepodléhalo rozkladu, občas se snad i pohnulo a lidé se ho báli. Poznali v něm fexta. Nakonec přestávali chodit na bohoslužby a situace se stala nadále neúnosnou. I Magdaleně se již začaly o nemrtvém milém zdát ošklivé sny a tak za ním naposledy zašla, rozloučila se a následně ho nechala najatým fextobijcem vybaveným speciální čarovnou kulí poslat konečně na věčnost. Nocí třesk jediný výstřel a ráno se všem obyvatelům Vamberka o poznání lehčeji dýchalo. Tělo nezmara bylo v tichosti přeneseno do kostelní krypty, kam se za ním po smrti odebrala i sama hraběnka.

Fext v ohrožení

Vamberecká krypta kostela sv. Prokopa byla znovu otevřena v roce 1898 při likvidaci následků požáru kostela. V roce 1954 byl do ní přiveden nový vchod ze severní kostelní věže a při té příležitosti došlo znovu k jejímu vyčištění, překrytí některých mumií skleněnou tabulí a opatření dalších rakví autentikou s nově zjištěnými údaji. Krypta pak byla zpřístupněna veřejnosti a hojně navštěvována turisty.

Vše se ale pokazilo v roce 1985. Tehdy došlo k zabetonování a přerušení odvodu dešťové vody od kostela i ke změnám v úrovni okolního terénu. Asfaltem byly pokryty plochy mezi kostelem a školou, což znemožnilo odpařování vlhkosti. V roce 1990 pracovníci Okresního muzea Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou zjistili, že je dřevo rakví v kryptě na omak mokré a naměřená vzdušná vlhkost přesahuje 90%. U mumií bylo zjištěno napadení plísněmi a kožojedy.

Po staletí účinné konzervující mikroklima bylo zničeno a mrtvá těla ohrožena. Aby mohly být alespoň některé mumie zachráněny, byly roku 2000 přemístěny do krypty kláštera v Broumově. V chladu a temnu tu dnes čekají na svůj další osud a případně na zatím nejistý návrat do Vamberku. Spolu s nimi tu čeká a prý zatím nečinně odpočívá i dvoumetrové tělo Bohuslava z Chrastu, nebo možná tělo hraběnčina milence, prostě tělo Vambereckého fexta. Podle posledních zpráv však ani podmínky v broumovské kryptě nejsou pro mumifikovaná těla ideální a tak hrozí, že se neohrožený, nesmrtelný nezmar po více než pěti stech letech přeci jen nakonec rozpadne v prach.

Zrození zmrzlíka

Nevím a marně jsem po tom ve starých pramenech pátral, stává-li se jedinec údajným fextem již při početí, či až po splnění patřičných podmínek při jeho příchodu na svět. Tedy, narodí se uzavřen v plodovém obalu proto, protože je fextem, nebo se stane fextem proto a poté, co se narodí uzavřen v plodovém obalu a jeho část je mu vložena (zašita) do podpaží. Je fextovství dědičné, geneticky předurčené, nebo je to přeměna křehké lidské bytosti na festovní prostřednictvím magického rituálu? Je fext stále člověkem s mimořádnými schopnostmi, jiná rasa, nebo již jiný druh, slepá vývojová větev, nadčlověk s jakýmsi „božským“ genem, či paranormální stvoření?

Lékařské statistiky říkají, že k vzácnému narození v plodovém obalu (1 dítě z 80000) dochází především při předčasných porodech. Může to vypadat, jakoby novorozenec ještě nebyl dostatečně silný pro příchod na svět a tak je mu přírodou ponechána ochranná košilka. Dokážu si představit, jak porodní bába pro zachování ohroženého života takového dítěte, sáhne k starému magickému obřadu a kousek té košilky mu přichytí pod paži, aby nadále dodávala novorozenci sílu. Snad při tom odříkává i patřičnou formulku, v které se praví cosi o dlouhém životě, nezranitelnosti, síle a odolnosti těla až za hrob.

Můžeme vypozorovat, že se fexti často objevují ve skupinách, v rodinných klanech či dokonce v celých komunitách. To by nasvědčovalo tomu, že jde o jakousi genetickou předurčenost. Vysvětlovalo by to také rozpoznatelnost fextů ve společenství ostatních lidí. Ti mnohdy věděli, či tušili, že jde o zmrzlíka, aniž by ten své mimořádné schopnosti nějak „předvedl“. Byl jiný, protože jeho předkové již byli jiní a okolí to třeba i po celé generace vnímalo. Překvapilo mě nejen množství fextů, kteří tu údajně v minulosti mezi lidmi žili, ale i podobnost jejich příběhů, chování, charakteristika. Překvapilo mě i to, jak podobně lidé zacházeli s těly „mrtvých“ nezmarů, jakou jim přisuzovali posmrtnou nebezpečnost, jak shodně popisovali jejich posmrtné, většinou agresivní projevy. Těla fextů bývala umístěna do márnic, kostnic, ale i při vchodech do kostela a to zpravidla ve vzpřímené poloze, opřená o zeď. Člověka mrtvý nezmar napadl, pokud se ho pokusil někam přemístit nebo pokud mu chtěl něco vzít. Napadl ho pak krátkým, ale mnohdy smrtelným atakem, při kterém nejčastěji využil sílu sevření svých rukou.

Zrození legendy

Jak si tedy vysvětlit značně rozšířenou víru našich předků v bytost zvanou fext. Jak pochopit vysazenost zmrzlíků na švédské okupanty a jejich zvýšený výskyt v období třicetileté války? Částečně snad tím, že v těžkých dobách lidé potřebují hrdiny. Potřebují hrdiny s nadlidskými schopnostmi, s kterými přichází naděje.

Pokud se pak nějaký takový člověk skutečně objeví, prokáže ve svém životě výjimečnou sílu, odvahu, houževnatost, vrátí se z války nezraněn, či je jeho tělo po smrti spatřeno nezvykle zachovalé, může se o něm rozkřiknout „Ten se narodil v košilce. Je to fext!“ Ke vzniku konkrétní legendy tak postačí jen povědomí o existenci pověry jak posílit nedonošené dítě a spojit ji s existencí přirozeně mumifikovaného těla, či fyzicky zdatného člověka, vojáka, kterému se vyhnula válečná zranění.

Dá se také vypozorovat, že fexti většinou nepatří k prostým lidem. Nalezneme mezi nimi velmi často důstojníky, rychtáře, mlynáře, myslivce či příslušníky vyššího stavu. Drží se také zpravidla stranou společnosti, jsou jiní, tajemní, výjimeční. V příbězích mají obvykle za života úlohu bojovníka, vůdce či ochránce, po smrti budí respekt až hrůzu.

A i když lidé zvláště v těžkých časech takové „nadlidské“ hrdiny potřebují, zároveň se jich bojí, straní se jich a nikdy je mezi sebe úplně nepřijmou. V dobách, kdy je společnost ovládána nějakým dogmatem, například náboženským, to ani není možné. Nezapadají do žádného schváleného učení, přicházejí z temnoty neznáma a tam by se také měli vrátit. Neboli jinak řečeno, měl by existovat způsob, jak se jich v případě nutnosti zbavit. Magie, chránící je před zraněním či smrtí je zpravidla uchovávána v nějakém nosném médiu. Může jít o opasek, plášť, nějaký amulet či kousek plodového obalu a působení tohoto média by mělo jít deaktivovat. A tak i fexti, stejně jako mnoho podobných neohrožených či nezranitelných, které známe z pověstí, mýtů a bájí, mají svoji „Achillovu patu“. Přestože jsou proti kulím festovní, protože mají svojí „ochranou košilku“, jedna zvláštní kule jim přeci jen ublížit schopná je. Košilkou může proniknout a o život je připravit zásah kulí skleněnou! Někdy je udávána i kule stříbrná, odlitá nejlépe z dědičného stříbra a následně zchlazená ("zakalená") v lihu.

Když se fext úspěšně vyhne všem skleněným kulím a po velmi dlouhém žití přeci jen nakonec „zemře“, projde jeho tělo zvláštní proměnou. Za života hrdinové se změní v jakési seschlé děsivé cosi, co uvízlo mezi naším a oním světem. Cosi, co jakoby ztratilo lidské vlastnosti, zastavilo činnost všech svých orgánů a zůstalo mu jen něco jako obraná křečovitá síla. Prostě zmrzlík. Připomíná mi to některé druhy hmyzu či obojživelníků, které přes zimu skryté hibernují a čekají, až se vrátí vhodné podmínky pro aktivní život. Vhodné podmínky nebo možná jakási „mobilizace“, když se v kraji znovu objeví fatální ohrožení.

Švédský generál Johan Gustafsson Banér (*1596 - †1641) obsadil po neúspěšném obléhání Prahy v roce 1639 Hradec Králové a jeho vojáci udělali obyvatelům východních a severovýchodních Čech ze života peklo. Celé vesnice byly vypalovány, vesničané bezdůvodně zabíjeni. Vše co se dalo zpeněžit nebo sníst seveřané uloupili, zbytek vyplenili. Lidé prchali do lesů a skal, skrývali se jako štvaná zvěř. Další vlny švédského drancování nelítostně pustošily kraj v letech 1642, 1643 či 1646. Jako by to nestačilo, přidala se i velká neúroda, mor, dobytčí mor a ničivé bouře, likvidující poslední zbytky plodin. Zdálo se, že nepřežije nikdo a nic, že svět již nemá budoucnost. Snad právě tehdy povstali nesmrtelní nezmaři, aby vzkřísili naději. Snad právě proto registrujeme jejich zvýšený výskyt ve východních Čechách. To oni se museli postavit Švédům, když to neudělal nikdo jiný.

Myslím, že lidé vystavení bezuzdnému řádění cizáckých vojsk v zoufalství hledali pomoc v pověrách a magii. Když nenašli zastání u své vrchnosti, stvořili si mýtus mocného ochránce. Stvořili tak promyšlenou a angažovaně šířenou personifikaci naděje, které bylo uprostřed toho zoufalství jen těžko neuvěřit. Ve Vamberku byly tyto bytosti tak silně zakořeněny ve všeobecném povědomí, že se tu o lidech, kteří se rychle zotaví z nemoci či zranění, kteří lehce překonávají útrapy a dožívají se vysokého věku, ještě na počátku 20. století říkalo „Je jako fext.“

Rubrika:

Tags:

Svatováclavský dub

Leoš Drahota — Wed, 06 Sep 2017 09:25:17 +0000

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Jeden z nejváženějších památných stromů na našem území roste ve středočeském Stochově poblíž Kladna. Jeho stáří je odborníky odhadováno na 700 až 900 let. Jeho obvod je v současnosti již prakticky neměřitelný, neboť dutý a rozpadající se kmen už vlastně žádný klasický obvod nemá. V roce 1913 je ale udáváno 720cm, v roce 1994 již 879 cm.

Koruna dubu je dnes tvořena prakticky jedinou živou větví, kmen je poznamenán snad všemi vlivy, které ho během mnoha staletí mohly poznamenat. Pahýly dávno odumřelých větví se změnily v duté tmavé krátery, části zbavené kůry odhalují otvůrky a tunýlky po larvách brouků, živících se tlejícím dřevem. Na pni najdeme i do dřeva zapuštěnou kapličku, ve které kdysi postávala soška bolestné Panny Marie. Jedna strana kmene je pak zcela otevřená a odhaluje, že ten je dnes již jen pouhým prázdným pláštěm, kdysi mohutného těla.

Je obdivuhodné, že strom stále žije. Že se ta jediná větev každého jara znovu a znovu zazelená a navzdory věku, zchátralosti a snad i přírodním zákonům to nechce vzdát. V souvislosti se všemi příběhy, které se o dubu vypráví, je pak pohled na tu touhu po životě téměř povznášející.

Podle několika verzí staré pověsti byl strom zasazen v roce 903 při narození patrona České země Svatého Václava. Zasazen byl možná jeho babičkou sv. Ludmilou, možná Václavovou chůvou, žoldnéřem, či prostým pastýřem, který byl náhodou svědkem příchodu knížete na svět. Stalo se tak dle prastarého pohanského zvyku, podle kterého takový počin ke zrození člověka patří a podle něhož je pak takový životní strom s osudem té osoby zvláštním způsobem navždy spjat.

Dub byl spolu s lípou v těch dobách považován za náš národní strom. Dub byl symbolem mužské síly a bojovnosti, lípa pak spíše symbolem ženského prvku. Dub uctívali i Germáni a postupem času, snad i díky jejich rozpínavosti, u nás poněkud upadl v nemilost. Teprve však až na Všeslovanském sjezdu v Praze, v roce 1848, se stromem všech Slovanů oficiálně stala lípa.

Kněžna Drahomíra prý porodila Václava, když zrovna se svým mužem knížetem Vratislavem a jejich družinou naháněla při lovecké výpravě divokou zvěř v lesích okolo dnešního Stochova. Když na ní náhle přišly porodní bolesti, uchýlila se na zdejší přemyslovské hradiště a zakrátko povila chlapce, jehož čekala velká budoucnost. Když se tu radostnou novinu dozvěděla Václavova babička Ludmila, přispěchala na stochovský hrad a na konci tehdejšího nádvoří zasadila k připomínce té významné události tenký dubový proutek. Ač sama již pokřtěná, učinila tak podle pohanského zvyku, neboť tyto staré obyčeje stále ctila. „Na památku toho šťastného dne, kterého jsi mně, Hospodine, popřál se dočkati, sázím tento proutek s pevnou důvěrou v Tebe, že mně milostivě popřeješ i té radosti se dočkati, by jako to dítě právě svůj počíná život, tak i tento proutek v této zemi své nové žití počal.“ pravila prý šťastná babička a tak se i stalo.

Již druhého dne proutek ozdobily první malé lístečky a Svatá Ludmila, když to spatřila, nařídila, aby byl malý doubek každý den zaléván vodou, v které koupali vnuka Václava. Když pak dub trochu povyrostl, sušily prý chůvy na jeho větvích Václavovy pleny a protože chův bylo na sto, dostalo hradiště a později i městečko jméno Stochov.

Proutek ale mohla ke slávě narození nového knížete zasadit také jeho chůva, jak praví jiná pověst, žoldnéř, který do země zapíchl dubové kopí, či pastýř, který hnal kolem stádo, když právě chůva vynášela vodu od porodu. Jakmile slyšel o narození Václava, zanořil prý do půdy svou ferulu a prorokoval „Jako tato hůl vyžene kořeny, bude se zelenati a svými větvemi bude stíniti daleko široko, tak bude jednou zářiti sláva a čest mladistvého knížete na zemi.“

Ať již to bylo tak nebo jinak, faktem zůstává, že se doubek ujal a stal se z něj v průběhu věků statný obr. Uctívaný obr. Lidé sbírali žaludy spadlé ze stromu a dávali je na pátku poutníkům, či z nich splétali růžence. Kůru posvátného stromu loupali, neboť věřili, že má léčivé účinky. Především prý pomáhala od bolení zubů. Mnozí toužili po zanechání stopy na slavném stromě a tak do jeho kmene vyřezávali své iniciály, srdíčka či křížky. A dub trpěl. Nakonec musel být ohrazen kovaným plůtkem, který starce chrání dodnes.

V roce 1887 byla z milodarů pořízena socha Svatého Václava a instalována vedle kmene dubu. Pískovcovou skulpturu vytesal sochař F. Kříž a její transport na místo určení byl velkou událostí. Celou trasu lemovaly zástupy lidí a vzdávali soše světce hold. Ve Stochově jí pak přivítala střelba z hmoždířů a údery zvonů. Po sv. Duchu byla socha slavnostně posvěcena monsignorem J. Kandlerem a děkanem Slánským. Oslavování památného dubu přetrvalo i do dnešních dnů. Každoročně ke stromu 28. září na Svatováclavské posvícení zamíří průvod a konají se tu velkolepé oslavy.

O dubu ve Stochově se odedávna vyprávělo, že od jeho kořenů vede podzemní chodba až k novostrašecké Mariánské kapličce. Na přelomu 19. a 20. století se pak prý poblíž dubu propadla veřejná silnice a ti co poté slezli po žebříku vzniklým otvorem dolů tvrdili, že se skutečně ocitli v chodbě ubíhající do dáli.

Ať již je Svatováclavský dub letní starý 1114 let nebo jen 700, je to bezesporu strom úctyhodný. A i když už není v nejlepší kondici, stále vytrvale vypíná k obloze alespoň jednu zelenou ratolest. Pamatuje časy, které si neumíme ani představit, časy, o kterých se nám dochovaly spíše jen pověsti než historická fakta. Doufejme, že tu s námi ještě chvilku vydrží, i když jsme se k němu nechovali vždy úplně pěkně a bude nám připomínat kam sahají naše kořeny, tradice a jejich počátky.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Džbánský buk se loučí

Klokočovská Královská lípa

Tags:

Noutonický hřbitov - film

Moskyt — Tue, 16 Dec 2014 14:07:32 +0000

U vesnice Noutonice nedaleko Prahy se nachází nevelký hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele. Dle nejrůznějších pověstí a zvěstí je noutonický hřbitov velmi neklidným místem plným duchů a paranormálních jevů. Jsou tyto záhady pravdivé? Jaká je noutonická realita? Na tyto otázky se snaží najít odpověď tento krátký dokumentární film z naší produkce.

Tento dokumentární film navazuje na článek Noutonické přízraky.

Noutonický hřbitov - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Noutonické přízraky

Zlo na velhartickém hřbitově

Tagy:

Bludičky a modré plamínky

Jiří Svoboda — Sun, 15 Sep 2013 18:38:22 +0000

Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Modré plamínky jsou jedním z motivů, který by snad mohl mít určitou spojitost s keltským světem. Téměř vždy je spojen s výskytem zlatého pokladu, který se nalézá přímo pod plamínkem. V případě barvy plamene lze tento motiv chápat v jistém ohledu jako keltský prvek, u nichž dosáhla modrá barva vysoké obliby. Nicméně, ani s pokladem nemusí nijak zvlášť silně souviset.

Celá řada zpráv z antiky a především G.I.Caesar, dokládají oblibu modré barvy především u britských Keltů. Tato záliba se však neomezovala pouze na Brity, ale byla pravděpodobně rozšířena po celém keltském světě. S modrými plamínky souvisí jiný zajímavý detail. Jde o jev, nazývaný -očišťování zlata-, nebo -peněz-. Těžko rozhodnout jak jej zařadit. Bude pravděpodobně nějak souviset s kultovními praktikami, které jsou v přímé vazbě na metalurgii drahých kovů. Z germánské kulturní oblasti se ví o jakémsi technologickém postupu jménem kapelování. O co přesně jde, není do detailu známo, nicméně z kusých zpráv vyplývá, že opakované žíhání rudné směsi s blíže neznámými přísadami, vedlo k získání vysoce ryzího zlata.

Nelze ovšem přehlédnout velmi významné spojení s celokeltskými svátky Beltain a Samhain, kdy byly rozdělávány posvátné ohně, při nichž si každý hospodář zažehl svůj vlastní oheň. Tato symbolika vycházela z keltské představy, že každý člověk nežli zemře, začne vyzařovat vlastní světlo - oheň. Tím byla vlastně dána jasná informace o tom, že jeho duše se již částečně odpoutala od těla, aby ohlásila jeho smrt. Tato duševní světla, lépe řečeno světla "duší", krouží kolem domu a stává se někdy, že mohou objevovat i světla již dávno zemřelých příslušníků rodu.

A nyní to nejzajímavější, "duševní" světla byla často pozorována v Cornwallu a Walesu jako modravě světélkující hmota, která se otáčí a tančí. Zde není možné nevzpomenout na četné české pověsti s tímto motivem (modré plamínky) v souvislosti s našimi bludičkami. Je pozoruhodné, že se tato modrá světélka dostala do obecně vžité představy s přímou vazbou na močálech a bažinách. Snad půjde o dávné reminiscence na předjarní oběti utopením v močálech, což dánské bažiny potvrzují jednoznačně a to v podobě nalézaných obětí.

Odtud je již přímá cesta k české verzi modrých plamínků jako bludiček, které lákají noční chodce do svých pastí, aby je tancem usmrtily. Nicméně je pozoruhodné, že se verze o modrých plamíncích udržela pouze v oblastech, kdysi keltských. Například německé pověsti tento fenomén neznají, třebaže se jinak ohnivými prvky přímo hemží. Dá se proto předpokládat, že se jedná o velmi výrazný keltský prvek, který se udržel až do současné doby.

V Čechách lze celoplošný výskyt tohoto motivu (BF) rozdělit do přibližně dvou oblastí:

- Je částečně situován do severnějších pohraničních oblastí. Objevuje se sporadicky v okresech Tachov, Písek, ale hlavní váha výskytu je orientována do východních Čech.

- Z východočeské oblasti je zřetelný směr na Moravu a to přes okresy H.Králové, Pardubice, Ústí n. Orlicí, Šumperk, Olomouc a Přerov. Ojediněle se objevuje v okrese Břeclav.

Je pravděpodobné, že takto zachovaný výskyt typu BF odráží dobovou realitu kontaktů mezi Germány a Kelty na našem území. S modrou barvou bude souviset jeden zajímavý detail. Z germánské oblasti pochází výmysl o modré krvi, který je velmi rozšířený po celé Evropě. Aby se šlechta odlišila od svých vrstevníků, velmi ráda přijala myšlenku o tak vznešeném původu svých předků, že je její krev jiná (myšleno obrazně). A aby byl tento rozdíl zvláště intenzívně dokreslen, byl tento rozdíl detailizován modrou barvou.

BLUDIČKY - SVĚTÉLKA

Další z vodních bytostí, které se mohou dostat do souvislostí mezi slovanským a keltským světem jsou bludičky. Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Již Shakespeare použil termín puki ve významu nočních bludiček, ale musel vycházet z kořenů mnohem hlubších, neboť stavěl na staroanglickém termínu "pu-ca" případně na norském "puki" či nakonec na irském "puca". Všechny tyto slovní doklady je možné vztáhnout na anglický výklad "bogle", "boggard", "bogy" "bogey", "bogeyman", které se ve středověké angličtině proměňují do podoby "bugge" s obecně uznávaným významem skřet, záření.

Fenomén bludiček nebude tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné.

Na ŽELEZNOBRODSKU se nazývají cvendy, na ČESKOTŘEBOVSKU rychmandle. Na Moravě jsou nekřtěné děti s průhlednými těly jmenovány zahubenčata, zabobončata..

Bludičky jsou známy po celém slovanském světě. Název je odvozen od jejich jakoby bloudivého pohybu při zemi a v blízkosti vodního zdroje. Například v Lužických Srbů se bludičky objevují v podobě drobného plamínku a zavádí lidi, kteří v noci zabloudili do bažin a močálů. Ovšem někdy také bludičky lidem pomáhají, když jim v noci ukazují na cestu. Odměnou bývá protislužba, avšak při jejím nesplnění se pak lidé obávají msty. Prý zvláště ráda pálí opilce, kteří v noci usnou na nohách. Pozoruhodná je ovšem i protiobrana – člověk musí jít jednou nohou ve vyjeté koleji.

Na ŠUMAVĚ se světlíci, jak se jim zde říkalo, nemuseli nutně objevovat přímo v bažinaté oblasti. Jejich výskyt se koncentruje do obcí BOHUMILICE, PÍSEK (u mostu), SUDSLAVICE, MALENICE, ZÁLEZLY, MICHALOV, SV. MÁŘÍ, ŘETICE, OHRAZENICE, VÍCEMILICE a na vrch ČEŘENEC u Sv. Máří. (1) Světélka zde bývají považována za ubohé duše, která měla svůj očistec v některém stromě. Byla v něm zakleta a protože byl strom poražen, stěhovala se duše do jiného stromu, neboť jí ještě nevypršel trest. Světélka bývají také často spojována s černým mužem (Bohumilice). Někdy se prý řadí za sebou v počtu 9 (Malenice), ale obvykle ráda pomáhají nočním zbloudilcům a mají prý radost, když se jim poděkuje. To prý se roztančí a svítí o poznání jasněji (Zálezly, Malenice). Většinou panuje přesvědčení, že jde o duše nepokřtěných dětí a místy se věří, že se jedná o malé chlapce.

Ze Sušicka je doložena pověst, jejíž obsah je téměř zcela realistický. Na louce ve ŹLÍBKU u NOVÉHO DVORA uviděl jednou pasák oheň. Protože mu byla zima, šel k němu, že se ohřeje. Poznal však, že plameny jsou zcela studené. Chtěl si vzít několik uhlíků, že by si s nimi zapálil doma oheň. Jakmile šáhl do kapsy, vypadl mu z ní do ohně chleba. Zář pak v mžiku zmizela. Místo ní stála před užaslým pasákem bedna plná zlata, na které seděl pes. Za chvíli zmizela i ona a poklad pak již nikdo neviděl. (2) Ačkoliv v tomto případě nejde o typické bludičky-světélka, jsou všechny doprovodné atributy pro uvedený fenomén typické. Nevýznamná není rovněž i ta okolnost, že v blízkosti uvedené lokality se objevuje významné keltské hradiště Sedlo u Sušice. V blízkosti Sedla ještě zůstaneme.

Ze vsi OPELICE (dnes OPOLENEC) u Sušice pochází informace o tom, že světélka byla vůči lidem navenek velmi přátelská, ale ve skutečnosti neuvěřitelně krutá. (3) Chudá vdova se vracela v noci okolo Panského rybníka. V rákosí pod cestou skákala světélka a bývalo jich tam prý tolik, že si jich lidé téměř ani nevšímali. Byli na ně zvyklí a světélka jim nijak neubližovala. Ke kráčející ženě se však jedno ze světélek přiblížilo a tiše jí zašeptalo do ucha, aby šla s ním blíže k rybníku, že se bude mít tak dobře, jako se nikdy neměla. Žena odmítala a poukazovala, že má doma pět dětí, a že by o ně neměl kdo pečovat. Světélek kolem ženy přibývalo a všechna ji lákala, aby s nimi šla, že se o její děti postarají. Na poslední chvíli, když světélkům již téměř přikývla, se žena vzepřela a co nejrychleji běžela domů. Všechny děti však ležely mrtvé na svých postelích.

STARÁ HUŤ u Železné Rudy má rovněž svoje světélka. Vypráví se o nich v pověsti "Hladová světýlka". 4 Jednou v lese zabloudily dvě děti a ocitly se mezi bažinami a slatinami. Uviděly ve tmě namodralá světélka, ale bály se jich, ale po nějaké chvíli stály před chaloupkou, kde bydlil poustevník. Ten je nasytil a napojil a děti přestaly vnímat nebezpečí. Dívaly se z okénka na světélka a začaly se jim smát. Světélkům se to nelíbilo a najednou se změnila z malých a příjemných namodralých do hrozivých červených plamenů a bouchala do oken a dveří. Děti odvahu zase ztratily a ukryly se pod dlouhý poustevníkův vous a do záhybů jeho kutny. Světélka byla nakonec usmířena napadanými drobty chleba, které děti nasypaly na práh. Pak se uklidnila a brzy i zmizela. Motiv úkrytu ve vousech poustevníka je skutečně pozoruhodný, neboť se nikde jinde neobjevuje. Rovněž i to, že hlavními protagonisty příběhu jsou malé děti, ukazuje na jakousi společnou předlohu dětí v lese, které v noci najdou pomoc v podobě náhle se objevivšího přístřeší. Jedná se pravděpodobně o motiv "perníkové chaloupky", čemuž by nasvědčoval výskyt posvátného pečiva (chleba, perníku) v podobě votivního předmětu.

S proměnou barev světélek souvisí i pověst z BOUBÍNA. (5) Vypravuje se, že o Velkém Pátku, když čte kněz v chrámu pašije, bývají na vrcholcích BOUBÍNA a BOBÍKU vidět bledězelené plamínky, které jakoby poskakují po temenech hor a mizí v jejich nitrech. Někdy se ovšem nad Boubínem objevují tmavorudé plameny a to potom bývá slyšet úpěnlivý lidský pláč a kvílení, drásající srdce. Jsou to prý oběti lidí, kteří zde zahynuli při hledání pokladů. Jakási lidská oběť je připomínána ve vyprávění o zasypané dceři boubínského černokněžníka, kterou zde umístil rozezlený otec, když se zamilovala do chudého dřevorubce. Vypravuje se, že kdysi se v okolí Boubína objevil pastevec, který hledal poklady. Uslyšel pod sebou sténání a vzdychání, vycházející ze země. Prokopal se až do sklepení, kde nalezl krásnou dívku, dceru boubínského čaroděje. Pověst říká, že kdo by chtěl dívku vysvobodit, musí zemřít. To se stalo i pastevci, neboť druhého dne bylo nalezeno jeho tělo roztrhané, jakoby od divoké zvěře a po sklepení ani památky.

SEDLČANSKO patří také k oblastem, kde je zachycen větší výskyt bludiček. Objevují se zde na podmáčených lukách nebo v blízkosti bažin a obecně se věří, že jde o dušičky nekřtěňátek. (6) Místní pověsti zdůrazňují, že s nimi nejsou žádné žerty. Někdy světélka člověka dovedou ztlouci a jindy jej dokáží zavést až do bažiny. Objevují se v okolí vsí LÍCHOV, MRÁKOTICE, VYSOKÝ CHLUMEC, DUBLINY, DOUBRAVICE, OBDĚNICE, VRATKOV, ŘADOV, DRAŽKOV, LAVIČKY, DUTÍ, HATĚ, VÍTĚŽE, HRADIŠŤKO, PROSENICKÁ LHOTA. Jak již bylo upozorněno, u Dražkova se světélka objevovala na vrchu Racochy, kde ovšem žádné močály nejsou, nicméně na úpatí vrchu menší zbytky močálů jsou. U Hrachova se spolu s nimi zjevovala rovněž i Černá postava. Uvedené produkci předcházel výskyt světélek u hřbitova, která se posléze přesunula ke křížku a vydávala při tom velmi jasné světlo.

Někdy se stalo, že byl člověk světélky napaden (Lavičky, Dutí) a způsobily mu totální zničení celého oděvu. V jiném případě se musel napadený člověk schovat po necky. Když nebezpečí pominulo, bylo dno celé rozštípané (Obděnice).

Rovněž i PODBRDSKO má s voje bludičky. Dvořák zaznamenává jejich výskyt u obcí BOREK s rybníkem jménem ČERTOVÁK, LÁŽOVIC, NEUMĚTEL, SKŘIPELE, RADOUŠE, BEZDĚDIC. (7) Jako všude, kde byl výskyt světélek zachycen, i zde se objevují v blízkosti močálů nebo vodních ploch. Pověst neměla valnou, neboť se věřilo, že zavádějí lidi do močálů. Místy jsou vyprávění vcelku hodnověrná, jestliže je líčena situace, kdy noční chodec zmatený světélkem usnul a ráno se probudil na okraji bažiny (Lážovice, Neumětely). Někdy jsou však situace, že se světélka objevují v jinak suché oblasti, ale v blízkosti pravěkého objektu (Skřipel). Například právě u Skřipele bylo světlo mimořádně jasné, takže to vypadalo, jakoby kráčel někdo s lucernou v ruce. Dvořák uvádí, že v blízkosti světélek se prý lidé cítili podivně omámeni bez možnosti logického uvažování. Rozporuplnost charakteru světélek se nejlépe projevilo u Bezdědic a Radouše, kde prý lidem pomáhalo a bylo prý velice jasné.

Světélka se objevovala i POD JAROVEM u Berouna u Tetína a vrchu Damil. (8) V tomto případě je ovšem nutné upozornit na to, že v blízkosti posledních dvou jmenovaných lokalit se žádný větší vodní zdroj neobjevuje. Nicméně určení směru výskytu bludiček -pod- naznačuje, že mohlo jít o výskyt na březích Litavky.

Ve východních Čechách na CHLUMECKU jsou světélka v mnoha případech spojena s paralelní existencí černého nebo ohnivého muže. (9) Pochopitelně, že v nížinatém a vodnatém kraji se světélka objevovala v blízkosti vod a vodních toků. Zajímavé ovšem je, že výskyt světélek byl v této oblasti zachycen relativně nedávno a to ještě v roce 1870 (Chomutice). Další výskyt ve východních Čechách je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova.

Místa, kde se světélka objevovala, jsou ohraničena vesnicemi CHOMUTICE, ŽLUNICE, CHOMUTIČKY, ZDECHOVICE, KOBYLICE, RASOCHA, LOVČICE. Světélka se objevovala v blízkosti ohnivého muže ve Žlunicích. Vypráví se, že kolem něho tancovala. Tento muž prý nosil na krku těžký kámen a byl prý celý černý – spálený. Pro úplnost je však nutné upozornit, že se v blízkosti Žlunic vyskytovala blata. Spálený muž se objevoval spolu se světélky rovněž i u Kobylic.

Velmi podivná pověst je spojena s výskytem světélek u Chomutiček, kde se mělo objevovat velmi pohyblivé světélko. Mělo se objevit až poté, když bylo vystřeleno šípem na slunce. Tuto pověst potvrzuje i Horyna (10), jestliže uvádí, že šíp na slunce vystřelil ohnivý muž, který byl pro tento čin proklet. Prokletí jej zbaví teprve 100 za sebou jdoucích lidí, kteří by jej pozdravili.

U Zdechovic v místě zvaném "u Osičí" prý často lidé pozorovali světlo, které však stálo na jednom místě. V okolí močálů u Lovčic se prý také často objevovala světélka, která byla někdy doprovázena bezhlavým koněm. Jejich výskyt je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova. Povaha tohoto mýtického fenoménu je rozporuplná a dvojaká. Kdo na ně zapíská, toho potrestají tím, že jej zavedou do močálu, ale někdy pomáhají nalézt správnou cestu z močálu ven. Jsou vždy v lichém počtu.

Výskyt světélek byl zaznamenán rovněž i v POJIZEŘÍ. (11) Je lokalizován do okolí vsí ČISTÁ, BUKOVNO, BEZDĚZ. Například v Bezvelském dole se světélka objevovala spolu s ohnivým psem. V tomto případě jde o zajímavé zjištění, neboť výskyt světélek nebyl limitován vodním prostředím, ale mimo něj. Zde byla zaznamenána pouze na vlhčích místech, ale rovněž v hlubokých údolích a v lesích. Bývala osamělá, ale často se namodralé plaménky vyskytovaly pohromadě, někdy tvořily celé roje. Zhasínala a zase se rozsvěcovala, poskakovala nad mokřinou nebo v lesích. Seskupovala se a zase se rozbíhala, ale pohled na ně nebyl hrozivý, spíše udivený.

V městě Bezděz byl zachycen výskyt namodralého světélka v parném létě a to v místnosti. Vypráví se, že toto světélko, objevující se ve staré hospodě s kamennými základy na náměstí, skočilo na ponocného a dost mu ublížilo. O této hospodě panuje více zkazek, neboť patří mezi nejstarší objekty města. Ta nejzajímavější mluví o výskytu "ohnivého sudu".

V západních Čechách jsou bludičky známy z okolí MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ a to především ze vsi VALY, původně ŠANCE (12). Poblíž vesnice se nalézají v lese místo v původním názvosloví "Wolfgruben" dnes překládané jako "Vlčí jámy". Vypráví se, že se zde často v blízkosti pravěkých valů objevují "medvědí", případně "čertovy bludičky". Prý zde kdysi bydlil osamoceně jakýsi muž, kterého zde vyhledal samotný ďábel, aby si jej vyzvedl podle smlouvy s ním uzavřené. Muž mu chtěl utéci, ale jeho snaha byla marná. Dostihl jej poblíž pravěkých valů a od té doby se zde objevovala světélka. Západní Čechy ještě neopustíme, neboť modravé plamínky, mající označovat ukryté poklady se prý objevovaly i na posvátné hoře západních Čech a celého CHEBSKA – na Dyleni. V pověsti "Tucet odvážných" (13) se uvádí, že v blízkosti "Granátové studánky" se objevily modravé plamínky, ukazující na ukrytý poklad. Pojmenování studánky bude souviset s výskytem západočeských granátů v této lokalitě, takže vazba na jakési bohatství zde nepochybně existuje. Celá pověst však končí veskrze prozaicky, neboť tajemný cizinec, který upozornil na modravé plamínky, nebyl přizván do společnosti, která se vydala poklad hledat. Když byli již v těsné blízkosti studánky, zvedla se náhle divoká bouře, doprovázená děsivou kulisou, takže všech dvanáct statečných zbaběle uteklo, aniž by se poklad jakkoliv pokusili získat. V tomto případě jsou optické efekty spojeny s vodním prostředím skutečně mimořádně a to studánkou. Vodní zdroj tohoto typu je u Keltů symbolem posvátné úcty. Je velmi pravděpodobné, že i modravé plamínky z Dyleně jsou odleskem keltských náboženských představ a rituálů.

Rovněž i na MORAVĚ jsou bludičky/světélka obecně známým fenoménem. Je ovšem zajímavé, že se v mnoha případech váže jejich výskyt ke starým hradům moravským. V tomto ohledu je významné HUKVALDSKO. (14) Světélka se objevovala v okolí lokality MNIŠÍ (dnes součást Kopřivnice), a nočním poutníkům měla ukazovat cestu. Bažiny se vůbec nepřipomínají, avšak vrchy se světelným efekty se jmenují BRDY. Ohnivé motivy jsou obsaženy v pověsti u vsi SKLENOV. Na druhou stranu jsou bažinná světélka přítomna v okolí vsi TICHÁ, kde se objevovala velice často.

Zajímavá pověst je z HANÉ ze vsi DRAHANOVICE (leží u Náměště na Hané a v blízkosti keltského oppida Velkého Kosíře). Stalo se to na podzim, když se vracel jeden sedlák domů, Mezi vsí Lhotou a Drahanovicemi se mu objevila světélka a on prý na ně zavolal a vysmál se jim. Světélka se na něj sesypala a létala kolem něj jako zdivočelá. Dostal strach a začal utíkat domů, Světélka jej však tloukla a neustále bila. Teprve když byl u chalupy, tak zmizela, ale záda a krk měl samou modřinu.(15)

ZÁVĚR

Jaký je možný závěr? Je nesporné, že převažujícím prostředím výskytu jsou mokrá bažinatá místa. Tento fakt vedl nakonec badatele k názoru, že úniky bahenního plynu (nejspíše metanu – CH4) jsou primární příčinou vzniku pověsti o bludičkách. Nicméně nikde se nemluví o tom, že by bylo pozorováno jejich zapálení, vždy je uváděno, že světélka se objevují naráz. Někdy jsou jednotlivá, ale v mnoha případech je jich větší množství. Fenomén bludiček však nebude až tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron, který by vedl k domněnce o přítomnosti bahenních plynů. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné. Nelze ovšem pominout, že hodnověrná svědectví, která v 19. stol. sebrali němečtí badatelé, hovoří o tom, že uvedená světélka mají svůj vlastní pohyb a nevydávají žádné teplo. Něm. prof. Looff uvádí v (Annal. Poggendorffii – 1859), svědectví 19-letého gymnazisty, který zkoumal zelenobílé plamínky o velikosti slepičího vejce a relativně vysoké jasnosti. Světélka se pohybovala v trávě a při doteku necítil vůbec nic. (16)

To již samo o sobě zpochybňuje předpoklad o organickém původu světélek. Ostatně objem metanu v těchto koulích by byl tak nízký, že doba jeho hoření by se musela pohybovat řádově ve vteřinách. I když byly konány laboratorní pokusy, nikomu se nepodařilo dostat volný plyn do kulovitého prostoru a tam jej zapálit.

Rovněž i druhá námitka proti vysvětlení, že se jedná o zážehy unikajícího plynu má svoji váhu. Prakticky v každém zaznamenaném případě je popsán pohyb světélek a to jak nad vodou, tak i v trávě nebo nad lesní půdou. Tento pohyb mohl být do jisté míry ovlivněn větrem, avšak značné množství zpráv mluví o vlastním pohybu a to směrem k osobě, která na sebe nějakým způsobem upozornila. Potom se do té doby chaotický pohyb mění v organizovaný a světélka se skládají do řad.

Jejich výskyt nebyl striktně limitován vodou nebo bažinou. Objevovala se i mimo tento živel, například na dně roklí nebo v lese v trávě, případně i na vrcholcích kopců (Boubín). Nelze rovněž opominout další z možností, která bude vycházet z místních tradic, totiž že spolu se světélky se objevují i démonické bytosti v podobě "černého" nebo "ohnivého" muže, případně "ohnivého" psa. To je již motiv, sahající do dob velmi dávných. Na určité hladině pravděpodobnosti se dá předpokládat, že jde o silně deformovanou informaci o lidských obětech. (17) Tomuto pohledu by odpovídala celá řada náznaků, že ne vždy byly bludičky přátelské. Četná svědectví dokládají agresivitu bludiček a v mnoha případech i pokusy o usmrcení. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že značné množství podobných informací je ve stylu "jedna paní povídala", kdy je podobná informace přenášena ústně. Tím chci dokumentovat, že je latentně zdůrazňován negativní vliv podobného jevu. Nicméně plošný výskyt bludiček je tak rozšířeným jevem, že ho není možné přehlédnout.

Přírodní fenomén však musíme brát v úvahu. Některá líčení setkání s bludičkami-světélky upozorňují na to, že osoba, která se dostala do přímého kontaktu s tímto jevem, utrpěla značné škody, především na oděvu (Haná, Sedlčansko) a v některých případech i zničením ochranného předmětu (dřevo) a dokonce i popáleniny (Lužice, Šumava). V tomto případě je možné uvažovat o efektu kulového blesku, který vykazuje velmi podobné účinky. Nelze ovšem generalizovat, takže kulové blesky nebudou mít pravděpodobně na svědomí všechna vyprávění o bludičkách. Existují totiž případy (a těch je většina), kdy jakékoliv přírodní vysvětlení chybí.

Dostáváme se tím ovšem do oblasti, stojící zcela mimo naše chápání a v níž je v podstatě dovoleno všechno. Zajímavé na tom však je, že již nejstarší vysvětlení tohoto úkazu na tuto skutečnost ukazují. Jestliže se mluví v případě bludiček-světélek o duších nepokřtěných dětí, jde samozřejmě o vliv křesťanské ideologie. Nicméně značná starobylost tohoto fenoménu dovoluje soudit na možnosti jakéhosi "spiritu loci", který upozorňuje na význam lokality. Nadšenci pro mimosmyslové jevy ví dobře, o čem mluvím. Ostatně velmi citliví lidé dokáží velmi dobře rozpoznat místo, které je tím či oním způsobem spjato s tragickou událostí, případně s výskytem neobvyklého přírodního fenoménu. Přestože nelze tento jev dobře popsat, nelze jej apriorně ani vyloučit. Potom však musíme připustit, že na spojení bludiček se světem duchů asi něco bude.

Při revizi rukopisu jsem byl upozorněn přítelem dr. Filipem (GÚ AV) na článek, upozorňující na geologický fenomén, pojmenovaný lineární zóny. (18) Jde o geologické struktury, objevující se na našem území v rovných liniích (odtud lineární) směřující od severu k jihu v pásech zabírající šířku kolem 30´, tedy něco kolem 50 km. První linie začíná přibližně na 13◦ VD, v pruhu táhnoucím se od severu přes Karlovy Vary rovným jižním směrem. Na území Čech a Moravy jich autoři napočítali celkem 5. Tyto zóny se vyznačují především zajímavou geologickou skladbou, ale rovněž i únikem plynů, mimo jiné radonem, kysličníkem uhličitým, ale i metanem, výskytem termálních pramenů, neovulkanitů, rovněž i primárními vodními prameny s minerální studenou vodou, ale dokonce i přítomností nafty a s ní spojených plynných ložisek.

Při projekci bludiček-světélek do této geologické mapy se ukázalo, že všechny lokalizované výskyty světelného fenoménu, se ani v jediném případě nevyskytují nikde jinde, nežli právě v těchto zónách. I když lze namítnout, že soubor lokalit s uvedeným výskytem, je z hlediska statistické průkaznosti zatím malý (a tím pádem i málo reprezentativní), není možné tuto vazbu přehlédnout. Vyšší pravděpodobnost vztahu na uvedené zóny, naznačuje výskyt bludičkového fenoménu i v tak odlehlém moravském regionu, jakým je Hukvaldsko. Na jakékoliv definitivní závěry je zatím dost času, nicméně není možné přejít tuto indicii bez povšimnutí. Ona totiž každá podobná anomálie je vždy spojená i s poruchou magnetického pole místa výskytu podobných fenoménů. Chování magnetického pole země, zvláště v podobných geologických strukturách, je ovšem záležitostí dlouhodobého výzkumu. V každém případě jde nejen o poruchu geologickou, ale i geomagnetickou. Naznačenou dedukcí bychom se tak mohli dostat i k vysvětlení samostatného pohybu světélek, ale jsme zatím na počátku.

Z pohledu folklórního může mít toto zjištění mimořádný dopad. Ukáže-li se, že celá řada lokálních obyčejů (rituálů), může mít přímou souvislost s geologickým podložím, potom je nutné přehodnotit kompletně celou českou historii. Existuje totiž možnost, že na formování povahy národa, má jistý podíl i geologické podloží místa, kde etnikum vznikalo. Stručně řečeno, čím je geologický profil sledovaného území složitější, tím složitější je i povaha národa, žijícího nad tímto podložím.

obr 1: výskyt motivu bludiček je označen žlutou barvou.

obr 2: tabulka s přesnou geografickou identifikací místa výskytu bludiček-světélek.

1 Daněk, 1994, s. 35-49.
2 Rauvolf, 1997, s. 157.
3 Rausch, 1995, s. 112-113.
4 Rausch, 1995, s. 104-105,
5 Tomek, 1927, s. 120.
6 Bazal, 2006, s. 105-110.
7 Dvořák, 2005, s. 32-65.
8 Mevaldová, 1993, s. 38.
9 Kapras, 1941, s. 44-241.
10 Horyna, 1947, s. 302 a n.
11 Hoffmann, 1999, s. 72-99.
12 in " Hamelika" č.3, I.část – Mariánskolázeňsko, 25."Čertovy bludičky".
13 in."Hamelika" č.8.-9., V. část – Kynžvartsko a Dyleňsko, č.181 "Tucet odvážných".
14 Poláškovi, 2004, 27-29.
15 Sirovátka. Šrámková. 1982, s. 20.
16 (Ottosl. – hsl. bludičky),
17 Svoboda, 2002, s. 12-30.
18 Zeman, Suchý, Stejskal, Janků, Čermák, Turek, (JGE 69-70) 2000, 499-504.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Pohaslé světlo bludiček

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Tags:

paranormální jevy

pověsti legendy

příroda

Všichni v domě spí, jenom jeden ne

Karel Petráš — Wed, 08 May 2013 09:16:47 +0000

Je tomu již mnoho let, kdy jsem toto hrůzostrašné vyprávění na vlastní uši vyslechl. Vypravěčkou byla babička, vysokým stářím shrbená a poloslepá, od těžké celoživotní práce pokroucená. Při přástkách v horských chalupách nesměla nikdy chybět. Byla vynikající vypravěčka, i když se tomu nikdy neučila. Vyprávěla, co sama zažila a nebo to, co se vyprávělo z pokolení na pokolení od své báby, z doby, kdy se ještě svítilo lojovkami nebo petrolejkou a kdy nejoblíbenější předčítanou četbou byly svaté knihy a bible, později i kalendáře, vydávané panem Steinbrenerem ve Vimperku.

Při úpatí Volské hory stávala vesnice asi o osmdesáti chalupách, zvaná Huťský Dvůr – Hüttenhof. Obyvatelé byli pouze šumavští Němci. Na příjezdové cestě do vesnice stávala velká zájezdní hospoda, která sloužila jako dočasné přístřeší pro projíždějící vozky z blízkého Rakouska či Bavorska.

Jednoho podzimního večera, kdy jsem se hřál za kachlovými kamny v huťské chalupě a usrkával z hrnečku bryndičku z cikorie, začala babička sousedům na přástce opět vyprávět:

Mrzlo, jen praštělo. Venku se stále sypal nový a nový sníh. Cesty byly zaváté. Soumrak se dral přes zápraží chalup již v odpoledních hodinách. Po večerní modlitbě odchází čeleď, děti i hospodyně na kutě. Jen hospodář ještě obchází stavení, zavírá vrata na závoru a pouští na dvůr psa. Celá usedlost je ponořena do tmy. Jediným zvukem je hvizd meluzíny a bušení sněhu na okenní tabulky.

Asi kolem jedenácté hodiny se rozštěkat pes a někdo začal bouchat na vrata. Rozespalý hospodář rychle obléká to nejnutnější na sebe a v mrazivé fujavici s rozžatou lucernou v ruce běží přes dvůr se podívat, koho to k nim v tom nečase čerti nesou. Otevřel vrata a v údivu hledí. Světlo lucerny dopadá na tvář stařeny, zahalené do zasněženého vlňáku, s nůší na zádech. Údiv trvá jen několik málo vteřin a nastupuje podezíravost a nedůvěra. Zatím promodralé rty stařeny skoro šeptem žádají hospodáře o poskytnutí útulku v této bouřlivé noci, než přejde sněhové běsnění. Podezíravý šumavák váhá. Tvář, kterou mihotavé světlo lucerny odhaluje, nezná a nikdy v kraji neviděl. Ještě mezi vraty se jí vyptává, jak se jmenuje, odkud je, kde byla a koho navštívila.

Uspokojivé odpovědi postavy zahalené do vlněného šálu jej částečně uklidnily, i když nepřetržité vrčení psa, i přes okřikování vyjadřovalo nelibost nad tímto večerním hostem. Stařena ještě popsala cestu, při které ji přepadla sněhová vánice, ve které zabloudila a která ji dovedla až k tomuto stavení. To hospodáře přesvědčilo a odstranilo i poslední nedůvěru. Odvedl ji do hostinského pokojíka, kde se již delší čas netopilo. „Pán Bůh vám za tuto laskavost jen samé dobro přidělí" byla poslední slova stařenky, kdy hospodář také odcházel na své kutě do hřejivé náruče peřové duchny.

Ulehl, ale spánek ne a ne přicházet. Podivný noční pocestný mu nešel z myslí. Stále se převaloval v posteli z boku na bok, ale spánek nikde. Nakonec vstal a šel se podívat, zda i pocestný spí. Klíčovou dírkou vidí svíčkou osvícený stůl a u něj sedící postavu nepodobnou stařeně. Jeho vnitřní neklid a podezření se nemýlilo. U stolu nesedí stařena, ale chlap a v ruce drží useknutou dětskou ručičku. Hrůzný pohled hospodáře tak ohromil, že nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Jako chlap srostlý se šumavskou drsnou přírodou, byl na leccos zvyklý. Chvilku ohromení vystřídalo rázné rozhodnutí. Okamžitě běžel vzbudit čeleď a manželku. Ovšem marně. Všichni spali tvrdým spánkem jako by byli zhypnotizováni.

Běžel znovu ke dveřím hostinského pokoje a klíčovou dírkou pozoroval chlapskou postavu u stolu. A co nevidí! Chlap drží onu ručičku v ruce a ukazuje na jednotlivé prstíčky a přitom opakuje: "Všichni v domě spí, jenom jeden ne." V zoufalství a strachu hospodář opět běží vzbudit čeleď a hospodyni, ale opět marně. Zoufalý z této situace opět běží na místo své pozorovatelny. Ani si neuvědomuje, jak pokročila noční hodina ke dvanácté, když najednou uslyšel, jak se před usedlostí ozvalo krátké zahvízdnutí. Neznámý muž okamžitě vyndal z nůše bambitku, položil ji na stůl a běžel otevřít okno. V okamžiku, kdy muž byl vykloněn z okna a domlouval se s někým venku, hospodář neváhá, vyráží dveře do pokoje. Skokem ke stolu se zmocňuje bambitky a dalším skokem k oknu předkloněného muže vyhazuje z okna. Několika výstřely do tmy ukončuje tuto noční pozoruhodnou a děsivou událost.

Zbytek noci již probděl v očekávání něčeho nepříjemného. Ráno s rozbřeskem svítání probouzí se manželka i čeleď jako omámení po nedobrém spánku. Hospodář jim vypráví o událostech probdělé noci. Teprve návštěva hostinského pokoje, otrávený pes na dvoře hospodářství a množství krvavých stop pod okny, kde celá událost měla svou dohru, noční hypnotizované spáče přesvědčila. Zkrvavené stopy pak pokračovaly k lesu směrem k státní hranici.

Po vyslechnutí této příhody, ale i mnoha dalších, jsem se při zpáteční cestě na Jelení Vrchy hrozně bál. Ale to by bylo na další vyprávění z báječného kraje pod Plechým. Tak snad někdy jindy.

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

osudy lidí

pověsti legendy

Tajná chodba

Leoš Drahota — Tue, 12 Mar 2013 10:43:29 +0000

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení. V některých příspěvcích se pokusím zabývat podněty, které vzešly z komentářů k článkům a elektronické pošty doručené Geograficko badatelskému magazínu.

O ničem jiném se snad nevypráví tolik legend, pověstí i vyložených báchorek, jako o starých tajných podzemních chodbách. Podle jejich zastánců je jí vybaven téměř každý středověký hrad a dokonce i nejeden významnější dům, kostel, zámek či klášter. Někdo zase naopak tvrdí, že žádné takové chodby vůbec neexistují. Myslím, že pravda bude asi někde uprostřed, jak už to tak bývá.

Je skutečností, že doposud se jich fyzicky podařilo najít jen velmi málo a snad o žádném takovém objevu nelze bezezbytku říci, že se jedná o skutečnou klasickou tajnou chodbu. Tedy středověkou či alespoň novověkou podzemní komunikaci, vybudovanou a sloužící k nepozorovanému přístupu do objektu, či úniku z něj na delší vzdálenost. Samozřejmě existuje několikeré a poměrně rozlehlé církevní, či městské podzemí, které nejednou posloužilo místním obyvatelům k úkrytu či úniku. Většinou se však původně jednalo o sklepy, jejich následné propojení a postupné rozšiřování, což nelze tak úplně považovat za klasickou tajnou chodbu.

Před několika roky jsem si na Masarykově náměstí v Bělé pod Bezdězem všiml na zdi jednoho malého domečku zvláštní cedulky s nápisem, že právě odtud vedla podle pověsti tajná chodba na hrad Bezděz. A to ne ledajaká chodba. Tahle měla být Elišce Krásnohorské inspirací pro napsání libreta k Smetanově opeře Tajemství. Musím přiznat, že mě tenkrát ta cedulka docela pobavila. „Chodba? A právě tady? To zrovna. V jednom z nejmenších domků se skrývá vchod do tajné chodby a nikdo ho zatím nebyl schopen objevit?! To je přece nesmysl.“ pomyslel jsem si tenkrát posměšně. Připadalo mi, že není nic jednoduššího, než přízemí či sklep domku během patnácti minut prohlédnout a najisto potvrdit, jestli tam nějaká chodba je, byla či nikdy nebyla. A tak na mě cedulka působila spíše jen jako upomínka na operu, než na možnou přítomnost tajného podzemí a pustil jsem ji brzo z hlavy.

Jenomže uplynulo asi dva a půl roku a já měl možnost do toho domku v Bělé č.p. 27 vstoupit a s překvapením zjistit, že se pod ním nachází poměrně rozlehlý, velmi starý sklep, částečně vyhloubený do pískovce, z jehož jednoho konce odchází kamsi mimo objekt úzká, do kamene zaklenutá chodbička! Kopali tu prý kdysi dokonce „lidé z Národního muzea“, ale zdá se, že se daleko nedostali. Chodba je už asi po dvou metrech ukončená závalem a do výšky možná až jednoho metru, stejně tak jako sklepení, zanesená zeminou, což nahrává dalším spekulacím. Je to jen další část sklípku, propojení starých sklepů pod domy kolem náměstí, tak, jak je tomu například v Jihlavě či Znojmě, nebo chodba skutečně vedla kamsi dál a opouštěla samotné městečko? A co když, dobře mi tak za moje posměšky, opravdu mířila až na hrad Bezděz? No, textu na cedulce už jsem se posmívat přestal a stará pověst o středověké chodbě mi již přeci jen nepřipadala tak nereálná. Že by opravdu na každém šprochu bylo pravdy alespoň trochu?

První dochovaná zmínka o tajném podzemním propojení pochází zřejmě z pera bezdězského kněze Jarolíma Cechnera, který o něm píše roku 1766 ve své knize Růže stolistá. Na hradě měla chodba ústit do dnes nedostupné Malé, nebo také Čertovy věže a sloužila prý při obléhání hradu jeho obráncům k zásobování. Ale zpět do dnešní Bělé.

Jak zjistil badatel Zdeněk Lenc při geofyzikálním průzkumu, nachází se pod zahradou za domem č.p. 27, nejméně 40 metrů dlouhá, rovně se táhnoucí anomálie, která by skutečně mohla být dutinou a potažmo i hledanou podzemní komunikací. Ani to samozřejmě není důkaz existence tajné chodby na Bezděz. Ta by musela být dlouhá přibližně sedm kilometrů, k hradu překonat velké stoupání skalnatým masívem a samotné její vybudování by bylo i pro tehdejší feudály finančně a časově příliš náročné. A tak, přestože velmi pochybuji, zdejší tajemství žije dál a s ním i jiskřička naděje, že budou nějaké tajné chodby někdy a někde ještě objeveny. Mám ostatně i další tipy, kde by se mohly nacházet a některé velmi nadějně vypadající úseky klenutého podzemí jsem viděl na vlastní oči. O tom ale snad až někdy příště.

Rubrika:

Tags:

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Moskyt — Wed, 21 Nov 2012 15:58:19 +0000

Opravdu existují bludičky? Jsou tato záhadná světýlka skutečným jevem nebo jsou pouze výmyslem legend a pověstí? Odpovědi na tyto otázky hledali členové Moskyta po dva roky na šumavských rašeliništích. Výsledky pátrání po tajemných světýlkách můžete vidět v tomto krátkém dokumentárním filmu.

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Pohaslé světlo bludiček

Tagy:

pověsti legendy

příroda

video

Noc v Pohádce druhá

Leoš Drahota — Mon, 14 May 2012 10:58:57 +0000

Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradné láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Varovné znamení a příprava v čachrovském hostinci

Jako bychom toho neměli dost, vypravili jsme téměř po půl roce (23.3.2012) na samotu Pohádka znovu. Vypravili jsme se tam proto, protože jsme měli možnost účastnit se nového nočního pozorování statku s pomocí speciální techniky a také proto, že nám to přeci jen nedalo. Kde jinde už bychom měli mít šanci narazit na něco zvláštního či dokonce paranormálního, když ne na místě s takovou pověstí.

Opustili jsme Klatovy a zacílili k Čachrovu. Na polích kolem nás se ještě tu a tam povalovaly špinavě bílé jazyky ztvrdlého sněhu, ale kopce Pošumaví před námi již byly sněhuprosté, šedohnědé a pod těžkými mraky jaksi nepohádkově zachmuřené.

Kdesi jsme špatně odbočili a na úzké silničce nás náhle uprostřed polí zastavila závora železničního přejezdu. Krásná, starobylá, vypadající však, jako by se už nikdy neměla zvednout. Celý mechanismus těch šraněk byl předpotopní, ovládaný táhlem vedoucím kamsi do dálky. Žádné červené blikající světlo, žádné cinkání. Nikde ani živáčka a také žádný vlak! Sedíme a čekáme, motor je dávno zhasnutý. Za námi zaparkovala a zhasla další dvě auta. Vystupujeme a dáváme se s jejich osádkami do řeči. Nedůvěřivě hledíme na kus dřeva bránící nám v cestě a při neplánovaném pikniku u železničního přejezdu vtipkujeme na účet ČD. Postupně si odcházíme ulevit k nedalekým stromům a marně vyhlížíme blížící se lokomotivu. Uvažujeme, co budeme dělat, pokud se dlouhá červenobílá kulatina opravdu nenapřímí. Že by znamení, varování – dnes na Christlhof zapomeňte? Nedbáme. Čekáme a vlak těsně před vyčerpáním naší trpělivosti přeci jen přijíždí. Lokálka o jednom vagónku překodrcala přes přejezd, trochu delší chvilka napětí a pak se za velkého nadšení závora skutečně zvedá.

K Restauraci Šedlbauer v Čachrově jsme dorazili až za tmy a za deště. Měli jsme tu sraz se štábem pořadu České Televize Pološero, který se chystal spolu s námi strávit tuto noc v ruinách s neveselou minulostí. Dva kameramani, produkční pořadu, řidič a záhadolog Dan Mackerle. Vypravili se na Christlhof, aby tu natočili část dílu, věnovaného lidskému strachu a místo, kam jsme se chystali, se proto zdánlivě jevilo velmi příhodné.

Vzájemně jsme se pozdravili a poté stylově zasedli ke stolu v hospodě, do které s oblibou chodíval i Ivan Roubal – poslední to nechvalně známý obyvatel Pohádky. Majitel restaurace pan Ježek nás posilnil pivkem, polévkou, guláškem a svíčkovou, přílohovanou celou štanglí houskových knedlíků. Probrali jsme naše předchozí zkušenosti s pobytem v prokletém Christlhofu a hrubě nastínili plány pro dnešní noc. Bylo před devátou večerní, když jsme opustili pohodlí útulné hospůdky. Poděkovali jsme panu Ježkovi za pohostinnost, on nám popřál úspěšné přečkání noci v nedalekém statku a pak jsme se již ponořili do temného lesa, za nímž nás čekala noční Pohádka.

Prokletý statek znovu naším příbytkem

Mžilo, ale již naštěstí nepršelo. Na střeše chátrajícího stavení se přesto tu a tam nakumulovalo dostatečné množství vody k tomu, aby se velké studené kapky co chvíli překulily přes hranu tašek a nezachycené dávno odcizenými okapy, zákeřně zaútočily na naše zátylky. Bylo chladno, sychravo a uvnitř Pohádky tradičně neútulno. Usídlili jsme se tentokrát v místnosti s krbem (bývalé světnici) a na staré, na zem položené skříni zřídili jakýsi jednoduchý velín našeho dnešního nočního pozorování.

Dan Mackerle začal s naší asistencí zapojovat a oživovat dvě infračervené kamery, připojené na kontrolní monitor. Jedna byla nainstalována do velkého chléva, druhá snímala interiér neobývaného jihovýchodního pokoje. Tyto kamery byly vybaveny pohybovým čidlem, které při zaregistrování jakéhokoliv „hnutí“ a to třeba i pouhého plápolání plamínku svíčky, jak jsme vyzkoušeli, zapnulo nahrávání do připojené paměti.

Obešli jsme stavení s příruční termokamerou, prohlédli si všechny místnosti a zaregistrovali několik změn od naší podzimní návštěvy. Všimli jsme si mimo jiného, že sklep pod bývalou kuchyní někdo částečně vyklidil a tak jsme se rozhodli do něj sestoupit. Podle policisty, který byl u zajištění statku po zatčení posledního obyvatele Pohádky, se dole stále ještě nachází zbytek řetězu, který měl Roubal údajně použít k přivázání jedné ze svých obětí!? Dřevěné schodiště vedoucí kdysi do poměrně velkého sklepa se dávno rozpadlo, proto jsme museli ke slezení do podzemí Christlhofu použít poloshnilou dřevěnou desku. Šlo to však docela snadno a tak jsme si za chvilku mohli zblízka prohlédnout celý zatopený sklepní prostor. Vody tu naštěstí nebylo moc, asi tak dvacet centimetrů, ve kterých se topilo několik prken. Ve vzdáleném rohu, někde pod bývalou koupelnou jsme spatřili torzo snad bývalého mycáku, v druhém rohu do sklepa seshora sestupovalo koleno trubky záchodového odpadu. Na stěně vpravo pak skutečně visel upevněn ve zdi zvláštní řetěz, jehož funkci se nám nepodařilo určit.

Po obhlídce všech místností, půdy, sklepa i chléva jsme se rozdělili na několik skupin. Jedna se usadila ve světnici s krbem a hlídala kontrolní monitor, druhá obsadila vchod do chléva. Další přítomní průběžně obcházeli všechny kouty statku a snažili se zachytit cokoliv neobvyklého. Ve 23:00 byl spuštěn systém infračervených kamer, aby po následující dvě hodiny nepřetržitě monitoroval vybrané prostory. Veškerá další činnost byla utlumena, a šumavský statek ztichl v očekávání příštího. Soustředili jsme se na každý zvuk, který se ozval uvnitř i vně stavení, zírali jsme do tmy, aby nám neunikl jakýkoliv případný pohyb.

Přemýšleli jsme také při čekání na nečekané o reakci senzibilky, která před několika málo týdny velmi rychle opustila chlév s tím, že je tam moc negativní energie, neboť tam při zdi stále leží zakopáno osm mrtvých lidských těl!? Těžko říci, co si o tom myslet. Pohádka je holt buď opravdu plná temného tajemství, nebo již legenda o ní žije svým vlastním životem.

Film Noc v Pohádce druhá

Tajemnou atmosféru Pohádky můžete s námi prožít také v krátkém filmu, který při našem pátrání vzniknul.
Noc v Pohádce druhá - film

Půlnoční blackout

Stavení je ponořeno do nočního ticha, blíží se „hodina duchů“. Podvědomě bystříme ospalé smysly, ale klid kolem nás je zdá se nedotknutelný. Zdánlivě! Je 23:53 a obraz z obou kamer na kontrolním monitoru náhle a bez varování mizí, monitor modrá a nezobrazuje žádné údaje. Dan se pokouší dovolat hlídce u chléva, ale i jeho do té doby spolehlivá vysílačka přestává fungovat. Co se to děje, napadá nás. Mysl je v pohotovosti a noční únava je pryč. Vzpomínáme na Michala a náhlé odumření veškeré jeho elektroniky po přiblížení k Pohádce. Zkoušíme systém oživit, kontrolujeme kontakty, ale nepomáhá to. Jdeme se podívat do chléva, kde se však nic mimořádného neděje. Všude je stále stejný klid a ticho, jen kapky vody ze střechy dál s mlasknutím dopadají do odumřelé loňské trávy, nebo případně někomu z nás za krk.

V 00:05 hod. se obraz z obou kamer náhle bez našeho zásahu vrací, poté ještě několikrát nakrátko vypadává, ale pak již na monitoru drží. Nemáme jednoznačné vysvětlení. Chvíli spekulujeme, pátráme po nějakých dalších anomáliích, ale vše kolem nás je v normálu. Zdá se nakonec, že problém je spíše v baterii napájející celý systém, než v zásahu čehosi nadpřirozeného. Zdroj si prostě na chvíli potřeboval dát pauzu. Situace se zklidňuje a my si uvědomujeme, že je docela slušná zima i bez ledových kapek za krkem. Ještě jednou procházíme statek, který je však stále stejně netečný a nepřívětivý.

Půl hodiny po půlnoci se rozhodujeme Pohádku opustit. Dan Mackerle a ostatní členové štábu Pološera se balí do spacáků a teplého oblečení, neboť hodlají na statku vydržet až do kuropění (mají u pana Ježka v hospodě domluvenou snídani :-). My se s Christlhofem loučíme mimo jiné i proto, že na některé z nás čekají již za pár hodin pracovní povinnosti.

Ani napodruhé jsme se o přítomnosti paranormálna na Pohádce nepřesvědčili. Zvláštní byl pouze výpadek kamerového systému i vysílačky okolo půlnoci a také, jak jsme se dozvěděli později, zastavení se hodinek na Danově ruce. Faktem je, že díky dvanáctiminutovému výpadku nebyla vybraná místa zrovna v nejočekávanější chvíli monitorována. Těžko však tvrdit, že šlo v těchto případech o něco jiného, než o nespolehlivost techniky, nebo jejího napájení. Vypadá to, že ani šumavská samota opředená hrozivým mystériem, není tak děsivá, jak se povídá. O proklamované nebezpečnosti nocování na Chrislhofu vypovídá cosi i fakt, že řidič štábu Pološera celou noc, v autě stojícím jen pár metrů od zdi statku, ponechán o samotě všem pohádkovým běsům napospas, spokojeně prospal.

Pár dní před vydáním tohoto článku nám od našeho čtenáře ze Slovenska přišla tato ve světle christlhofských souvislostí jistě zajímavá zpráva.

Velmi dobre som poznal jedneho z majitelov Pohádky.., ale pekně po poriadku:

V roku 1984-86 som bol dva roky vojak základnej služby u výsadkového vojska na VÚ 1056 u roty hlbkového prieskumu v Janoviciach nad Uhlavou. Moj výsadkový náčelník bol aj so svojim kamarátom majitelom tejto usadlosti, menom Pohádka. Mohol to tam však mať len na víkendy požičane, prenajaté a podobně. Tváril sa však tak, že je to jeho chalupa. Volal sa kapitán Petr Vít, slúžil v Janoviciach a býval tuším v Klatovoch.

Ja som pósobil na rote ako výsadkár, vodič R3A a vodič padákového prepravníka. Velmi často sme využívali vojenský priestor Šumava - Dobrá voda. Poznal som to tam naspamäť. Od Hartmanic až po Železnu Rudu. Počas tých dvoch rokov som autom prejazdil pomaly všetky dědiny v okolí.

Niekolkokrát som bol s kpt. Vítom aj na tejto Pohádke, viezol som mu tam napríklad sud piva pred víkendom. Mal to ako chalupu a robieval tam mecheche a tak. Raz si pametám, že som tam išiel v noci počas lejáku. S nákladným autom sme sa brodili v nějakom strmáku, zapadali sme a ledva sme sa vyškrabali z toho marasu. Dost mi vtedy lepilo, všetko na mňa pósobilo deprimujúco a bol som rád, že som odtial vypadol. A to som mal vtedy 19! Potom som tam bol eště asi 1, alebo 2x. Tiež len naskok, nieco odviezt.

Čas plynul a 7. 7. 1988 tento moj výsadkový náčelnik Petr Vít tragicky zahynul vo vrtulníku MI 2, ktorý sa zrútil do Sečskej priehrady. Vrtulník sa potopil, Vít neprežil. Poznal som aj pani Vítovou. Rok po tejto tragédii sa obesila!

S pozdravom P.M.

Autor této informace se omlouvá, pokud si nějaké detaily z té doby vybavil nepřesně. Je to přeci jen už hezká řádka let.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Noc v Pohádce druhá - film

Tags:

Noc v Pohádce

Leoš Drahota — Wed, 19 Oct 2011 14:53:41 +0000

Vyprovokováni Michalovým elektronickým selháním u polorozbořeného statku Pohádka na Šumavě (článek: Tajemná místa Šumavy), vypravili jsme se na tuto hrůznými pověstmi opředenou samotu, abychom tu v nočních hodinách na vlastní kůži pocítili místní mystérium. Opravdu se na místě, kde mimo jiné žil a možná i vraždil Ivan Roubal po setmění děje něco, co nepochází z tohoto světa? Zůstává tu uvězněné jakési zlo z nešťastných událostí, které se v minulosti na Pohádce odehrály, nebo tu vládne kletba zlynčované čarodějnice?

Šumava, říjen 2011

Přicházíme cestou od osady Bradné na kraj lesa a opatrně zpoza stromů přehlížíme před námi se rozkládající horskou louku. Nechceme zbytečně budit pozornost a tak jsme potěšeni, když po chvíli pozorování zjišťujeme, že je toto již dávno a asi definitivně Bohem zapomenuté místo opravdu pusté a liduprázdné. Opouštíme les a obezřetně se blížíme k ostrůvku stromů a hustého křoví uprostřed louky, ve kterém se skrývá polorozbořené stavení, zvané Pohádka.

Prokletí Pohádky

Bylo, nebylo, za sedmero horami a hlubokým lesem, nedaleko šumavské vesnice Čachrov se již někdy v 16. století rodina Pangerlových rozhodla usadit a hospodařit. Postupně tu postavila tři statky a vznikla tak malá osada. Byla to prý moc pěkná osada. Stála na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Po staletí tu pak žili i umírali lidé, časem se však hospodářství, stojící daleko od civilizace začala vylidňovat, chátrat, až tu nakonec zůstal stát jen nejmladší ze tří statků, pocházející z počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro malebnost té šumavské samoty přejmenovali na Pohádku.

Něco se ale pokazilo. Idylu uprostřed šumavských lesů poznamenala tragická událost. Všechno to prý začalo, když v květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Terezii Lasnerové z chalupy čp. 45 se tenkrát vzňalo na plotně vzkypělé máslo, stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup. V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně radnice, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřuje, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Čím si zasloužili takovou hrůzu? Proč zrovna oni přišli o střechu nad hlavou. A někoho odpověď napadla.

Jen kousek před Pohádkou, skrytá na kraji lesa, stála kdo ví od kdy malá chatrč. Nikdo tam nechodil, nebylo proč a navíc se o tom místě vyprávěly zvláštní nehezké věci. Jednoho dne se do chatrče nastěhovala ošklivá divná stařena z Kašperských hor. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí, nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro nešťastné a viníka hledající horaly, kteří přišli při požáru o domov, pak byla tato žena velmi vhodným hromosvodem jejich frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo!

Čarodějnice do pohádky patří. Šumavská pohádka ale toho dne skončila. Horalé vypudili stařenu z její chýše, zahnali na louku, kde jí nejprve nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí a pak jí začali bít, házet na ní kameny. Polomrtvá žena prý z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo.

Pohádkový večer

Po příchodu do stavení se zabydlujeme v místnosti situované do jihozápadního rohu domu a celou Pohádku si postupně procházíme. Nahlížíme do sklepa plného harampádí, po chatrných dřevěných schodech stoupáme na prostornou půdu se zbytky zapařeného sena. Zatím se žádné zvláštní či nepříjemné pocity nedostavují, veškerá elektronika funguje. Jen v místnosti s krbem doléhá na Evu jakási tíseň a rozbolí ji tu náhle záda. Ve velkém chlévě, přiléhajícím k obytné části se zvedá jemný prach, a proto tu nezůstáváme déle, než je nezbytně nutné. V okolí domu se pokoušíme vytipovat nějakou starší břízu, která by mohla být tou, u které měla ve spršce kamenů zemřít nešťastná stařena. Prohlížíme i hospodářskou, dnes již rozpadlou část statku.

Má dům, jeho zdi, či zem, na které stojí schopnost absorbovat, uchovávat a poté i jakýmsi způsobem vyzařovat nebo reprodukovat nějaký druh dobré či špatné energie? Může fungovat jako paměťové médium, v němž za určitých podmínek zůstane zapsáno to, co se v místě stalo a v jiný, čímsi podmíněný čas je pak možné v této paměti záznam číst, cítit, vnímat? Je reálné, aby tu náhodní návštěvníci opravdu slyšeli nářek či zvuky kroků, jak vyprávějí? Jak působí případná kletba zabité čarodějnice? My jsme prozatím nic neobvyklého nezaznamenali, žádný záznam k nám nepromluvil, nebo jsme nebyli připraveni ho vnímat.

Zato okolní podzimní šumavská nádhera, spolu se zapadajícím sluncem nám připravuje úžasný zážitek. Stromy, zpustlá louka i samotná Pohádka se zabarvuje do hřejivých barev, kolem nás jen ticho a velebný klid. Statek je z jižní i západní strany obklopen močálem a jen velmi obtížně se dá suchou nohou vzdálit od zdí domu. Přesto se o to pokouším a po chvíli se bujnou podmáčenou vegetací propracovávám ke zkroucené jabloni. Jablíčka vypadají zrale a tak se do jednoho s chutí zahryzávám. Zdá se, že naštěstí není otrávené jako v jiné slavné pohádce. Jeho sladká šťáva mi teče po bradě a mě je tu najednou překvapivě moc dobře.

Scházíme se pod statným stromem, o který jakoby se stavení opíralo, pozorujeme západ slunce a do tmavých modravých tónů se potápějící údolí pod námi. Je to zřejmě jeden z posledních pěkných a teplých dní tohoto roku a my máme to štěstí radovat se z něj právě tady. Zdá se, že stín všech těch nešťastných událostí, které se tu odehrály, nadobro zmizel. Slunce však rychle zaplouvá za obzor, stmívá se a někde v zádech, otočených k černým vymláceným oknům domu, přeci jen cítíme přikrádat se něco studeného, jakoby zkaženého, zlého.

Znám polorozpadlé staré domy, kterých je příjemné se dotknout, u nichž je radost posedět, či ve spacáku přespat. Tak nějak hřejí ve dne i v noci. Sálá z nich dávná bohatá minulost, vibrují životy lidí, jimž byly domovem. Pohádka ale opravdu ne! Je jiná, jak teď po západu slunce pomalu poznáváme. Je jakoby nasáklá něčím mrtvým a odpudivým.

Místo nevhodné k životu

Poté, co ukamenovaná nešťastnice vyřkla svou kletbu, štěstí zdá se Christlhof opravdu opustilo. Lidem se tu už prý nikdy nežilo dobře. Poslední z mnohých generací Pangerlových, kteří tu hospodařili, byli po válce odsunuti do Německa a na Christlhofu pak již nikdo dlouho nevydržel. Kroniky vzpomínají na ženu, která tu z neznámého důvodu přišla o rozum, zatímco její muž se ve statku oběsil. Podle vyprávění jiných ale muž spáchal sebevraždu poté, co jeho manželka i s dětmi odešla do lesa a už je nikdo nikdy, ani přes rozsáhlé pátrání nespatřil. Říká se, že se právě duch tohoto oběšeného muže od těch dob prochází po Pohádce a oplakává svou rodinu.

Ani jedna z posledních majitelek Christlhofu nenašla v jeho zdech pohodu domova. Pronásledovaly jí tu v bezesných nocích tak hrozné předtuchy a vidiny, že se musela z Pohádky odstěhovat. Je možné, že jedno neštěstí souviselo s druhým, třeba také jen ti, co se tu nenarodili, špatně snášeli drsnou horskou samotu. Možná ale, že tu někde ve zdech pod vlhkou opadávající omítkou, v dřevěných trámech, či v kamenech pod podlahou skutečně číhá bestie, paměť bobtnající zlobou a dávnou kletbou, čekající nedočkavě na další oběť.

Snad je tomu tak proto, že tu lidé kdysi dávno místo brambor a česneku zasadili krev a smrt. Horalé tu zaslepeni zlobou a utrpením brutálně vzali život nevinné bezbranné ženě a tíha tohoto skutku tu už zůstala. Půdu krásného místa obtěžkali zločinem a urodila se jim temná hrůza žádající další potravu.

Film Noc v Pohádce

Poklidnou a zároveň tajemnou atmosféru v Pohádce si můžete přiblížit ve filmu, který vzniknul při našem pátrání.
Noc v Pohádce - film

Noc přichází

Stmívá se velmi rychle. Shromažďujeme se v jihozápadní místnosti a vybalujeme lampu a čelovky. Brzy je naše ležení široko daleko jediným bodem uprostřed lesů, zářícím do tmy. Světélkující okna Pohádky by teď jistě náhodnému kolemjdoucímu naháněla husí kůži. Na druhou stranu doufáme, že nevzbudíme nežádoucí pozornost a nepřekvapí nás nějaká nevítaná návštěva. Znovu procházíme setmělým domem, pozorujeme tmavé kouty a nasloucháme zvukům. Naše baterky vrhají po počmáraných stěnách Christlhofu zvláštní směs světla a stínů, nálada je již poněkud jiná než před soumrakem.

Zkoušíme zbystřit naše vnímání tím, že občas na minutu zcela zmlkneme, zhasneme všechna světla, soustředíme se a nasloucháme. Mám při tom chvílemi pocit, že se mi daří dosáhnout zvláštního stavy mysli, která se pak snadněji otevírá vnějším podnětům, ale zároveň má strach z toho, co by mohlo přijít. Ano, asi to chceme, ale možná ještě víc se toho obáváme. Nevíme jak budeme reagovat na případný zřetelný projev čehosi nehmotného, nevysvětlitelného a netušíme, jaké následky na nás může takové setkání zanechat. A nemyslím teď případné následky fyzické. Vždyť dokud se člověk o existenci něčeho takového sám na vlastní kůži nepřesvědčí, může pochybovat, může odmítat, může teoretizovat. Pokud však ten důkaz má a navíc vlastně ještě ani neví čeho je to důkaz, je to trochu problém a musí se s tím nějak vnitřně porovnat. Něco se však v člověku zřejmě změní a jeho pohled na některé elementy lidské existence už nebude úplně stejný jako před tím.

Abychom trochu odlehčili tíživé temnotě noční Pohádky, zapaluje Zdeněk lihový vařič, na který dáváme hřát vodu na čaj. Sesedli jsme se v jihozápadní místnosti a začínáme si vyměňovat své pohádkové myšlenky a pocity. Noc pomalu plyne, na jasné černé obloze září milióny hvězd. Je klid, zvenku se ozývá jen pár posledních cvrčků. Srkáme horký čaj a chvílemi okny zíráme do šumavské tmy. Pak znovu jdeme projít dům, aby nám nic neuniklo. V místnosti s krbem pročítáme na stěnách všechny vzkazy a varování. Většinou se vztahují k zatím poslední a asi nejtemnější kapitole v pohnuté historii Christlhofu a k člověku, který teprve Pohádku opravdu „proslavil“.

Podivný hospodář

Na šumavskou samotu se přistěhoval někdy v roce 1991. Tou dobou již Pohádka dlouho chátrala. Prý tu chtěl chovat jeleny, ale když nedostal povolení, ubytoval v rozlehlém chlévě černá vietnamská prasata. Společnost na statku mu dělala také drůbež a dva koně. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný, neopíjel se a nedával nikomu šanci poznat, co je opravdu zač. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo a nůž věčně zastrčený v botě poněkud znervózňoval. Později místní zpozorovali, že se jejich nový soused chová krutě ke zvířatům a zřejmě i zabil jednoho ze svých koní, jehož mrtvola se dlouho válela na louce u Pohádky.

Dnes sedí Ivan Roubal ve Valdické věznici, kde si odpykává svůj doživotní trest za prokázanou vraždu pěti lidí. Poněkud zvláštní je, že než se tento nenápadný, slušně vystupující muž usadil na Christlhofu, byl jeho trestní rejstřík a možná i svědomí téměř bez poskvrny. V roce 1977 sice odešel od soudu s podmínkou, když se jako pomocník strojvůdce stal účastníkem drobně železniční nehody a v roce 1982 se pak šel již natvrdo na rok posadit do vězeňské cely za členství v církvi Svědků Jehovových (byla v těch dobách u nás církví zakázanou). Násilnou trestnou činnost bychom však v jeho předpohádkovém období hledali marně. Vše jakoby se změnilo s jeho příchodem na Šumavu.

Právě z Pohádky, kde měl mimochodem na půdě skrýš pro pašované zbraně, vyrážel během přibližně tří následujících let, po které tu žil, na své vražedné výpravy. Největší hrůzu zřejmě vzbuzuje podezření, že se na šumavském statku v roce 1992 zbavil dvou svých známých – klatovského podnikatele Františka Hepnera a jeho ruské přítelkyně, kteří ho sem přijeli navštívit. Jejich těla se nikdy nenašla, Roubal však krátce po zmizení obou pohřešovaných začíná rozprodávat jejich majetek, používat jejich auto a při přepadení autopůjčovny i Hepnerovu zbraň. Svému synovi se pak prý zmíní, že mrtvá těla obou nešťastníků předhodil svým věčně hladovým vietnamským prasatům. Syn pak sice toto své prohlášení, které předal policii, u soudu nepotvrdil, vzhledem k okolnostem však podezření na vepříky, jako likvidátory těchto dvou těl zůstává.

V březnu roku 1994 je Ivan Roubal na pražském Náměstí Míru zatčen a čeká na rozsudek, který ho v květnu 1999 posílá do vězení. Poté, co se místní lidé dozvěděli, kdo že byl jejich soused, dlouho se k Pohádce vůbec neodvážili přiblížit. Až po čase se první odvážlivci odhodlali opuštěný Christlhof navštívit a čekal je tu otřesný zážitek. Všude se válely rozkládající se zdechliny a kostry prasat, statkem se šířil nesnesitelný puch. Nejvíc se ale horalé báli toho, že třeba najdou ještě něco horšího než mrtvoly zvířat. To se ale nestalo. Osud klatovského podnikatele a jeho přítelkyně se tak stal dalším tajemstvím Pohádky.

Kostry uhynulých prasat prý časem někdo rozvěsil na trámy trčící z rozpadajících se budov, snad aby chrastily ve větru a zaháněly zvědavce. Umím si představit, že v té době působila Pohádka opravdu děsivě, my jsme však už nikde na žádné kosti nenarazili a jsme tomu rádi. Vzpomněli jsme si ale na nebohé čuníky, když jsme v chlévě viděli zvedat se mraky prachu a šli jsme se raději nadýchat čerstvého vzduchu ven. Nedávno se pravděpodobně Pohádku někdo pokusil zapálit, možná aby její prokletí spolu s ní definitivně lehlo popelem. Christlhof byl však uhašen a dál nenechává lhostejným nikoho, kdo sem zabloudí.

Ivan Roubal zdá se dovršil tragický osud tohoto statku a mě napadá téměř šílená myšlenka. Celé Roubalovo „vraždící období“ se kryje právě s jeho pobytem na Christlhofu. Přinesl si dispozice ke zločinu již sebou na Pohádku, nebo je získal až tady. Co když si stará čekající kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele a udělala z něj vraha? Asi ne! Ale občas mě to v nočních hodinách pod děravou střechou rozpadajícího se statku přeci jen napadlo.

Pryč z Pohádky

Dlouhé hodiny první říjnové noci se pomalu vlečou a Pohádka je klidná a tichá. Že by všechny ty zvěsti o děsivých nočních úkazech, které prý odtud již několik odvážlivců vyhnaly, byly jen povídačkami? Nebo jsme si vybrali špatnou noc, nevhodnou k otevírání temných bran a čtení ve skryté paměti domu. Znovu zkoušíme zhasnout, ztichnout a vnímat všemi smysly. Odměnou je nám ale jen hluboké šumavské ticho.

Ještě jednou procházíme celé stavení, ale nic nového již nás nezaujme. Zdá se nám, že v domě opravdu něco číhá, ale jakoby se tomu nechtělo jakkoliv projevovat. Domlouváme se, že nemá cenu déle v Pohádce přebývat a pomalu začínáme balit své věci a chystat se k odchodu. Náhle však Eva ztuhne, postaví se do pozoru, chvíli mlčí s očima široce otevřenýma a poté zcela suše, ale důrazně prohlásí „Mám najednou velmi intenzivní a neodbytný pocit, že musíme pryč a to teď hned, okamžitě!“ Hrozba však prý překvapivě nepřichází zevnitř domu, ale zvenku přes nás. „My už tu nemáme být, jinak bude zle!“ Vzhledem k tomu, že jsme se již stejně chystali k odchodu, nikdo neprotestuje, dokončujeme sbalení karimatky, igelitu a dalších věcí. Z podlahy Christlhofu se zvedá prach, vše je náhle poněkud zjitřené, přestože se nic viditelného neděje, předchozí klid je pryč. Kontrolujeme, jestli jsme někde něco nezapomněli a vycházíme ze znovu bezútěšně černého otvoru bývalých dveří Pohádky do tiché noci.

Nad hlavou máme hvězdné nebe, vzduch je vlahý, teplý, prostě nádhera. Možná dnes opravdu nebyl vhodný den zažít tu něco řekněme paranormálního, ale spíše jen normální, moc pěkný večer a trochu toho napětí v nočních hodinách. Jestli stojí Christlhof na špatném místě, je prostoupen kletbou vyřčenou v mezním okamžiku mezi životem a smrtí, nebo je jen objektem poznamenaným podivným střetem nešťastných náhod, nevíme. Třeba jsme po Evině náhlém varování odešli těsně před tím, než se mělo něco stát. Chtěli jsme na vlastní kůži okusit pobyt v domě s jednou z „nejstrašidelnějších“ pověstí v Česku a to se nám podařilo. Jsme tomu rádi, i když jsme možná doufali v něco víc. Míříme lesem do Bradné, pozorujeme průseky světýlka chalup v údolí pod námi a těšíme se domů do postele.

Dva dny po návratu z Pohádky zjišťujeme, že při neplánované návštěvě hospody v Čachrově, těsně před naším večerním přesunem na Christlhof jsme, aniž bychom něco tušili, zasedli ke stolu, kde před lety sedával Ivan Roubal a že na jeho oblíbené židli spočinula právě Eva (z nás nejvnímavější), aby si pochutnala na kuřecí polévce. Jen další podivná pohádková náhoda?!

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Noc v Pohádce - film

Noc v Pohádce druhá

Noc v Pohádce druhá - film

Tags:

historie

paranormální jevy

pověsti legendy