Moskyt - přehrady

Lodní deník Cuba Libre

Leoš Drahota — Mon, 06 Jul 2015 12:19:14 +0000

Za poznáváním Povltaví jsme se na začátku léta vydali tentokrát na palubě obytných motorových lodí, aby jsme tuto krajinu nahlédli z perspektivy časů minulých, tedy odspoda, od vody, jako v dobách, kdy ještě řeka zdejším lidem nahrazovala chybějící cesty a silnice. Poznávat jsme ale byli nuceni i současnou realitu putování po řece, tedy především překonávání prvků vltavské kaskády, rušný provoz na jejích vzdutých jezerních i původních říčních úsecích a také rekreační hemžení na jejích březích.

Čtvrtek 4. 6. 2015

Plavba po Vltavě, na kterou jsme se právě chystali, měla být příjemnou vlastivědnou výpravou před nadcházejícím létem, při které jsme chtěli lépe poznat střední tok řeky a hlavně sami sebe tváří v tvář nástrahám nevyzpytatelnému vodnímu živlu. Moskytů nás bylo sedm plus jedna fanynka, takže jsme byli schopni se vměstnat do dvou lodí. Ta větší zvaná Tlustej pes měla nést Zdeňka, Hanku, Jendu a Jirku. Na té menší, jménem Cuba Libre, jsem měl plout já, Honza, Marcela a Eva. V mateřském přístavišti Cholín jsme nanosili všechny svoje jen absolutně nejnutnější věci do podpalubí zapůjčených plavidel, čímž jsme Cubu téměř potopili, a vyrazili na krátkou projížďku, abychom otestovali citlivost kormidla a způsob řazení.

Cuba Libre

Cuba Libre je loď stavěná pro anglické kanály s motorem o výkonu 15 koní. Její trup je 7,1 metrů dlouhý a 2,45 metrů široký. Maximální ponor Cuby je 0,46 metrů a cestovní rychlost 12 km/h. Loď, na které může plout i bydlet až 5 lidí je vybavena plynovým vařičem, chemickým záchodem, základním nádobím, záchranným kruhem a vestami, lékárničkou a hákem na násadě pro zachycení či odstrčení lodě v komorách.

Spolu s Honzou jsme chtěli zároveň touto zkušební plavbou naši loď trochu vyvětrat, neboť v ní silně smrděl benzín, jenž se kamsi do nitra jejího trupu vylil při doplňování nádrže. Ani proud čerstvého vzduchu, protékající všemi dokořán otevřenými otvory Svobodné Kuby, plující nejvyšší možnou rychlostí, však bohužel nedokázal nepříjemný odér z podpalubí vypudit a tak jsme alespoň od všedních myšlenek řádně v průvanu vyvětrali své hlavy. Trefili jsme se s lodí úspěšně i mezi dva asi padesát metrů od sebe vzdálené pilíře blízkého mostu a uspokojeni tak svojí dovedností i testem plavidla, přistáli jsme zpátky u mola přístaviště, abychom počkali na příjezd zbytku posádky. Když svoje věci pak do lodi nastěhovala i Eva s Marcelou a okraj paluby se zase o značný kus přiblížil hladině řeky, zaváhali jsme trochu, jestli je tato nevelká bárka opravdu schopná celý svůj náklad na vltavských vlnách unést. Na větší pochybnosti už ale nebyl čas, neboť nás ještě dnes čekala dlouhá plavba.

film natočený během naší plavby po Vltavě: http://www.moskyt.net/film/lodi-po-vltave-film

V 18:20 konečně opouštíme domovské přístaviště a ženeme si to proti proudu mezi členitými břehy Velké řeky. Tlustej pes je poněkud rychlejší, což je zřejmě způsobeno vlajkou Moskyta, která nás, vztyčena na krátkém stožárku odporujíce vzduchu mírně brzdí, a tak nám spřátelená loď brzy mizí z dohledu v zákrutách Vltavy před námi. Nás však těší, že po té, co byl jeden člen posádky nucen vykonat malou potřebu přes zábradlí uhánějící Cuby, okraj paluby se o trochu zvedl nad úroveň hladiny a zdá se tak, že by nás naše loď přeci jen mohla úspěšně celou plánovanou trasu plavby udržet nad vodou.

Je krásný slunný večer a zapadající slunce modeluje stíny okolní skalnaté břehy porostlé svěží zelení. Je teprve čtvrtek a tak jsou k Vltavě přilepené víkendové osady, kempy i na vodě uvázané hausboty zatím povětšinou liduprázdné. Ani na samotné řece nepotkáváme téměř žádná další plavidla, s kterými bychom mohli kolidovat, a těšíme se tak z klidu umírajícího dne uprostřed dozadu ubíhajících vod horní části Slapské přehrady. Plavební cesta, vyznačená v některých úsecích zelenými a červenými bójemi, nás bezpečně ve 20:05 přivádí do Kamýku nad Vltavou. Tady se přivazujeme k již kotvícímu Tlustýmu psovi a na doporučení jakési dívčí výpravy, posedávající na molu, se vydáváme do hospody U Zemanů na pozdní večeři.

Kamýk nad Vltavou

Ještě než byl ve zdejší vltavské kotlině postaven ve 13. století královský hrad, jehož trosky dodnes skrývá zalesněný vrch, stávalo někde blízko řeky dřevěné přemyslovské hradiště, odkud prokazatelně v roce 1186 úřadoval kníže Bedřich. První Slované tu však podle archeologických nálezů trvale žili již v polovině prvního tisíciletí a využívali výhod přes zdejší brod přecházející prastaré stezky.

Na konci 19. století byl nejvýznamnější kamýckou stavbou železný most – jediný silniční most přes Vltavu mezi Podolskem u Písku a Prahou. Postaven byl v roce 1887, ale již 11. března 1888 nevydržel nápor plovoucího tajícího ledu (dřenice) a zřítil se. Ihned se ale začal stavět most nový, který již při následných povodních a dalších zkouškách odolnosti obstál.

Jen kvalitně zaplnit břich a uhasit pivní žízeň několika půllitry. To je jediným cílem naší večerní vycházky do centra obce, což se nám díky dobré kuchyni zdejší hospody skvěle daří. Žádné poznávání místní kultury, naturelu domorodců, blízké hradní zříceniny, či nedej bože dokonce vyhledávání radovánek s kamýckými dívkami (nebo chlapci). Tak jako staří plavci, znavení celodenním zápasem s říčními proudy, kteří tudy vedli své dlouhé vory ku Praze, ani my nemáme na nic takového pomyšlení a čas. Po doplnění kalorií a veselejší nálady jen noční návrat na loď, umýt a spát. Já a Marcela do podpalubí Cuby, Honza s Evou raději pod hvězdy na zadní palubu Tlustýho psa, aby je stále ještě nevyvětrané benzínové výpary neuspaly definitivně.

Pátek 5. 6. 2015

Ráno je v Kamýku překvapivě chladné a mokré. Okna Cuby jsou orosená, spacáky podširáků vlhké. Je ale zřejmé, že nás čeká další slunečný a horký den. V podpalubí stále obklopeni intenzivním odérem Naturalu 95 váhavě zapalujeme plynový vařič, naštěstí neexplodujeme a úspěšně ohříváme vodu na čaj. Snídani si každý připravuje z vlastních zásob a půl hodiny po osmé jsme schopni vyplout.

Jen krátký úsek Vltavy nás dělí od hráze kamýcké přehrady. Ta je vybavena plavební komorou, která nás má vyzvednout o nějakých patnáct metrů výše, na úroveň hladiny přehradního jezera. Blížíme se, svítí nám zelená a za chvilku naši malou loďku nezadržitelně pohlcuje obrovská černá tlama pod zvednutými železnými vraty. Ocitáme se v hluboké betonové šachtě, v břiše nestvůry a plácáme se uvnitř ode zdi ke zdi. Nakonec se nám přeci jen daří na přídi lanem zachytit za vazák komorového plováku, zatímco na zádi přidržuji loď hákem za kovová madla ve stěně. Podobně si počíná i posádka Tlustýho psa, a když pak nestvůra polkne, voda hrnoucí se do jejího břicha nás nečekaně rychle expeduje ke světlu, tedy vzhůru šachtou. Přehmatávám hákem z madla na madlo výš a výš, zatímco se Honza vepředu navolno drží plováku, který v kolejnicích stoupá spolu s hladinou.

Jsme nahoře, otevírají se vrata před naší přídí. Kamýckou nestvůrou budeme za okamžik propuštěni na hladinu jezera a před námi je 9 km dlouhá plavba k hrázi Vodního díla Orlík. Přes tu se musíme dostat jinak, přejet jí po kolejích! Protože ale naše lodičky nemají kolečka a neumí vylézt z vody, pomůže nám v tom zvláštní vozíček, který si pro naše lodičky zajede do vodičky, naloží je, převeze přes hráz a na druhé straně zase do vody vyloží. Ve skutečnosti se jedná o plošinový vozík, který je vzhůru po kolejích tažen elektrickým navijákem a je schopen přes hráz přepravit loď o výtlaku až 3,5 tuny s maximální šířkou trupu 3 metry. Už se těšíme! Trochu nás ale začíná zlobit motor, který po zařazení rychlosti z neutrálu jaksi nezabírá. K akci se ho podaří přimět většinou až opakovaným „přidáním plynu“ a otáčením kormidla.

Mrtevna

Mezi kamýckou přehradou a hrází přehrady Orlické se v zákrutu Vltavy zvaném Podkova nachází místo s podivným názvem. Podle staré pověsti tudy prý skalnatou roklí, kdysi využívanou stezkou táhlo od západu nepřátelské vojsko, a když dospělo k Vltavě, bylo místním obyvatelstvem z okrajů rokle napadeno, zasypáno množstvím kamenů i dřevěných špalků a do posledního muže pobito. Dlouho zde pak zůstalo ležet velké množství mrtvol a proto se rokli, kterou dnes do řeky vtéká potůček, začalo říkat Mrtevna či Mrtevnice.

Podle jiných pramenů získalo toto místo své zvláštní jméno díky tomu, že pokud se na nedalekém solenickém brodu někdo utopil, našli jeho tělo u břehu právě poblíž této skalnaté rokle.

V 10:15 nepatrní pomalu popoplouváme pod šedivou nepřívětivou stěnou mohutné přehrady. Pozorujeme, jak je Tlustej pes zvedán z vody, ukazuje nám své mokré červené břicho a spolu se svou vystoupivší posádkou, která jej na zdviži přidržuje, se šine vzhůru po mohutném betonovém tělese orlické hráze. Doufáme, že hráz váhu tlusťocha unese, neprotrhne se a masa vod nás nespláchne až někam k Hamburku. Na vyzdvižení se chceme připravit i my a pomalu se přibližujeme k úzkému betonovému hrdlu výtahového „nástupiště“. Náhle je však Cuba zákeřně ochromena. Kormidlo se ani nehne a zůstává zaseknuté v krajní levé pozici. Cuba se točí jak káča na místě a dosáhnout hrdla je nemožné. Pokouším se u kormidla motor uvolnit, ale marně. Nakonec se k táhlům na zádi spouští Honza a po chvíli se mu daří motor odblokovat. Znovu ovladatelnou loď konečně navádíme ke kolejím a krátce na to přijíždí zdviž. Je řízena zkušeným a trpělivým operátorem, jakýmsi převozníkem lodí přes suchou překážku, který nás naloží, zajistí Cubu a pak již po kolejích kodrcáme vzhůru ke koruně hráze. Tam se celý vozík otočí o 180° aby nás zádí napřed o pár metrů níže vložil zase bezpečně do vody. Jsme znovu ve svém živlu, na jezeře orlické přehrady.

Na zdejší rozlehlé hladině to přeci jen už trochu žije. Potkáváme první plachetnice i jiná plavidla a se všemi se máváním zdravíme, jako že už jsme tady taky. S Tlustým psem, který nám zase zmizel v dáli, se vysílačkou domlouváme o vzájemné poloze i o nejbližším plánu plavby. Uháníme kolem hradu Orlík, pod neuvěřitelně rozkročeným Žďákovským mostem, až se před námi ze zákruty skalnatého kaňonu vynořuje majestátní hrad Zvíkov (14:30). Cíl naší dnešní plavby, nejjižnější bod, kam jsme chtěli během naší výpravy doplout. Ještě než se ale obrátíme zpátky k severu, strávíme tu na soutoku Vltavy a Otavy, pod hradbami záhady opředeného středověkého hradu jednu noc.

Nejprve však musíme napojit a nasytit naše větrem ošlehaná, sluncem opražená a vltavskou vodou zkoušená těla. K tomu se výborně hodí nedaleký Pivovarský dvůr Zvíkov. Uvazujeme a zajišťujeme lodě na mělčině pod severním srázem ostrohu, se slinou v koutku míříme za pivem. Pivo došlo! Ne, to by bylo příliš kruté. Labutí a Raráškem z místní produkce usilovně doplňujeme tekutiny, dobré jídlo nás pak na chvíli zcela umrtvuje. Na venkovní zahrádce, malátně posedáváme, poleháváme a skoro usínáme. Občas se někdo z nás z posledních sil zmátoří a odchází na záchody pivovaru, aby na sobě po dlouhé době vykonal takové ty různé hygienicko-biologicko-civilizační zákroky. Asi po hodině se naše zmrtvená těla přeci jen vzpamatovávají a my se pomalu vracíme na loď.

Hrad tou dobou již opouští poslední turisté i pod skálou kotvící lodě a celý ostroh osiří. Od zdí středověké pevnosti i okolních skal se odrážejí zlatavé paprsky zapadajícího slunce a tetelí se ve vlnkách vod, jenž zaplavily kdysi velmi hlubokou soutěsku soutoku dvou šumavských řek. Jsme tu sami a začíná naše večerní mejdlo na písčité pláži tohoto úžasného místa. Noříme se do vyhřáté Otavy a kdesi hluboko pod námi se v tmavých studených vodách skrývají utopené trosky zdí domů zaniklé vesničky Podhradí.

Podhradí

Na dně hluboké rokle ve skalách, pohřbeném dnes pod čtyřiceti metry vody se kdysi potkávaly dvě divoké řeky, tekoucí tu členitě modelovaným kamenitým korytem. Ve svahu ostrohu nesoucího hrad, stávala odedávna nad jejich břehy vesnice Podhradí, nebo také Podhrad. Ještě na počátku 17. století tu bylo evidováno na čtrnáct usedlostí, mlýn, rychta, dvě hospody, špitál a gotický kostelík sv. Mikuláše s přilehlým hřbitovem. Kromě úzké šíje hradního ostrohu, byli v rokli sevření obyvatelé Podhradí ve spojení se světem prostřednictvím dřevěného mostu přes Otavu, který je zmiňován již roku 1431 a obdobným přemostěním Vltavy, které dal v roce 1502 zbudovat Jindřich ze Švamberka. Oba mosty byly ale zničeny během třicetileté války a pak již se místní lidé museli spoléhat na služby převozníka. Od konce 18. století se počet obyvatel Podhradí díky jeho izolovanosti snižoval a nakonec u soutoku zůstali převážně jen ti, které řeka živila. Plavci, svážející na vorech dřevo ku Praze, převozníci, zaměstnanci poříční stráže, která tu měla stanici a také samozřejmě rodina hostinského, který v místní hospůdce poskytoval pohostinství všem, kteří tudy po obou řekách putovali.

Pomalu se stmívá, temná řeka bez slunce již ke koupání tolik neláká a tak se uvelebujeme ve vyhřátém písku, či na palubách obou našich plavidel. Se sklenicí dobrého vína, každý sám i společně rozjímáme o řece, o běhu času, o nás samotných a je to požehnaný čas. Rozvalujeme se na pláži dlouho do noci, nasloucháme tajuplným nočním zvukům, šplouchání vln o trupy lodí a chvílemi i do trávy padajícím čůrkům vláhy, když si někdo z nás odskočí vrátit zemi to co vypil. Nasáváme vůně teplých esencí vzlínajících z vyhřátých skal, chladných vlhkých závanů od řeky i z příbřežní vody se při zemi plazících jazyků rybiny. Jeden z okamžiků, kterých se nechcete vzdát, nedá se vyfotit ani natočit a marně si přejete, aby trval a trval a trval. Protože ale všechno pěkné jednou skončí a také tento výjimečný večer již definitivně ulehl mezi potemnělé skály zmožen vydatnou porcí kouzel, které nám nabídl, jdeme i my nakonec spát.

Sobota 6. 6. 2015

Ráno je pod Zvíkovem velmi parné až nesnesitelné. Většina z nás ale se sveřepým výrazem ve tváři myslí na něco jiného. Nemůžeme se dočkat, až na hradě otevřou veřejné záchody. Biologická potřeba je nyní velká, potenciálně i akutní a ve volném terénu není prostě kam. Neradi bychom také takové pěkné místo znectili něčím tak neestetickým. V 9:00 se záchody konečně otevírají, my s radostí platíme bůra a opouštíme je následně v jiné náladě a možná i podobě.

V 9:40 posádka Tlustýho psa pracně vytahuje na palubu kotvu, které se z hlubin vůbec nechce, opouštíme zvíkovský ostroh a po proudu se vydáváme na zpáteční plavbu. Je víkend a podle toho to na orlickém přehradním jezeře vypadá. Provoz jak na D1. Výletní parníky (kamiony), co je vůbec nezajímají loďky kolem a prostě si to hrnou svým pruhem, plachetnice (běžné vozy střední třídy), které je třeba registrovat a přizpůsobit naši plavbu jejich proměnlivé trase i úmyslům, rychlé čluny ve skluzu (sporťáci), kteří nás bez povšimnutí míjí ve velkých obloucích a generují vlny, co nám chtějí nadělit eskymáka, lodě, jako ty naše (starší pomalá auta), s jejichž posádkami si při bližším míjení klidně stihneme prohodit i pár vět, veslice (zbloudilí cyklisté), kteří se motají při březích (krajnicích) a přidají na frekvenci veslování (šlapání), když se blížíme a také plavci (pěší zoufalci), kteří se pokouší přeplavat jezero (přeběhnout dálnici) a nejsou skoro vůbec vidět.

Zámek Orlík

Podle pověsti prý ve zdejších lesích kdysi řádila banda loupeživého rytíře Hraboně. Jeho nepřátelé mu vypálili tvrz a zabili manželku. Hraboň zůstal sám se svým malým synkem a ze zloby a pomstychtivosti se rozhodl přepadat bohaté kupce putující krajinou. Během těchto loupeživých výprav svěřoval svého syna najaté chůvě, která však jednoho dne neodpustitelně selhala. Při hlídání usnula a malé děcko odnesl ve svých pařátech obrovský orel. Chůva se ještě stihla probrat, aby spatřila co se stalo, potom už ale na nic nečekala a služby loupežníka bez rozloučení opustila. Když se Hraboň vrátil domů a nenašel tam ani chůvu, ani svého potomka, nehodlal se s takovou ztrátou smířit. Několik dní se svými kumpány prohledával okolní lesy, ale po synovi jako by se slehla zem. Nakonec znavený a zoufalý usedl na břeh Vltavy pod vysokou skálu a prázdným pohledem bez hnutí hleděl do tmavých vod. Náhle však jako by nad sebou uslyšel dětský pláč. V návalu nečekané naděje se z posledních sil vydrápal na skálu a tam spatřil uprostřed orlího hnízda sedět svého synka mezi ochmýřenými ptáčaty. Malí orlíci ho přijali mezi sebe a za chladných nocí ho vlastními tělíčky zahřívali. Rytíř Hraboň napraven touto milostí pověsil loupežnické řemeslo na hřebík a na skále, kde dítě v orlím hnízdě našel, dal z vděčnosti za jeho život postavit hrad, který nazval Orlíkem.

Učitel Fleischmann z blízkého Kostelce nad Vltavou si ještě ve dvacátých letech 20. století o lesích kolem orlického zámku zapsal: „Často zavítá do krajiny zdejší orel říční a orel mořský...“

V 11:00 připlouváme do malé zátoky pod zámkem Orlík, abychom se tu někde najedli a chvilku spočinuli na pevné zemi. Náš motor na Cuba Libre znovu nechce zabrat a Honza je nucen ho opět trochu poladit. Obědváme v hostinci U Cvrků maso z divočáka a malinovou limonádu (kombajnerku). Někteří z nás náhle pozorují, že se s nimi jakoby houpe pevná zem hospodského dvorku, kde sedíme. Panika však nepropuká. Někdo někde naštěstí vyčetl, že je to prý způsobené tím, jak je mozek z delší plavby navyklý na vyrovnávání houpavého pohybu lodě. Na souši se mu pak nedaří ihned přestat, takže se majiteli mozku zdá, že se houpe dál, ovšem v protifázi. Poblíž zámku chladíme ještě rozhoupané mozkové závity zavinutou, tedy točenou opočenskou zmrzlinou a znovu vyplouváme.

Tentokrát už ale ne daleko. Turistický kompex Trhovky, kde se Zdeňkovi daří po telefonu vyjednat parkovací místa pro naše lodě, se má stát naším útočištěm pro poslední noc výpravy. Přivazujeme k molu a jdeme parkování (100 Kč za loď) zaplatit do blízkého Sporthotelu Trhovky. Nevypadá to tam špatně a tak se usnášíme, že sem zavítáme na večerní posezení. I když tu voda jezera není příliš čistá, v zátoce poblíž lodí odhazujeme svršky a konečně se po horkém dni ochlazujeme v orlické přehradě. Přestože jsou Trhovky plné rekreantů, na naší pláži je docela pusto. Ve vodě se ráchají jen Moskyti, u břehu se pěnou brouzdá hezká slečna či mladá paní a do síťky chytá malé rybky pro své zahradní jezírko.

Po večeři ve Sporthotelu máme nápad zahrát si na přilehlém kurtu plážový volejbal. Půjčujeme si míč a zvládáme tři sety za doprovodu burácivých hitů 80. let ze sousední diskotéky. Jsme zpocení a od písku. Spolu s Honzou a Evou chceme využít možnosti dát si sprchu ve zdejších veřejných placených umývárnách. Jen Honza má ale tři dvacetikorunové mince, které jako jediné sprchový automat přijímá. Nezištně se s námi o ně dělí a trochu si tím komplikuje plánovanou očistu. Zatím to ale ještě neví. Eva odchází do dámských, já s Honzou do pánských sprch. Tam pobíhá mírně podnapilý zmatený mladík a velmi neslušně nadává, že se mu nedaří pustit vodu. Od Honzy dostává instruktáž a po chvíli slyšíme, jak z vedlejších kabinek nadává a skučí, že už to teče, ale ledový. Vhazujeme s Honzou dvacetikoruny a lezeme každý do své navolené kabinky. Honzovi žádná voda neteče, tak nadává také neslušně. Nadává i zmatenec a skučí, že ho to pálí, že teče jenom vařící. Čtyři minuty sprchování za dvacet korun, tak je nastaven zdejší automat. Z toho poslední minutu voda stříká přerušovaně v krátkých dávkách jako upozornění, že za chvíli nepoteče nic. Pouštím Honzu na chvíli do své kabinky a doufám, že ze sebe ještě stihnu smýt všechno pečlivě nanesené mýdlo. Znovu střídáme, vyšlo to. Zmatenec nadává a skučí, protože sebou fláknul na kluzkých dlaždicích, zatímco my po umytí spokojeně odcházíme.

Večer je pěkný a teplý. Posedáváme na lodích a na molu, dopíjíme zbytky vína. Na nedaleké pláži někdo zapálil několik ohňů a večerní vánek nám od nich přináší dusivý černý dým s vůní spálené gumy a plastických hmot. I když je horká letní noc, spíme jako omámení a ráno se nám jen těžko vstává.

Neděle 7. 6. 2015

Je tu poslední den naší říční výpravy a podle předpovědi by nás měly dostihnout prudké bouře. Dojídáme zbytek zásob a již v 8:30 vyplouváme na jezero. Zdviž orlické hráze je odtud na dohled a my tam chceme být brzo, abychom neuvízli ve frontě čekajících lodí. To se nám daří a jsme u kolejí vedoucích z jezera do řeky jako první. Nad horizontem betonového monstra se objevuje plošinový vozík s nám známým „převozníkem“, pomalu sjíždí k vodě, aby nás naložil, a nám znovu odmítá zabrat motor. Nejsme schopni dostat loď až k výtahu a tak před sebe pouštíme Tlustýho psa. Z naší imobility se stává nepříjemná tradice, s kterou si ale zatím ještě dokážeme poradit. Honza se zase zkušeně hrabe v motoru a znovu se mu po chvíli daří přimět ho k záběru. Udržuji Cubu v minimálním tahu a když se konečně zdviž vrátí, vplouváme, jsme zvedáni a necháváme se jí převézt přes obří přehradu.

Orlická přehrada

Podobu staré Vltavy utopila především hráz Vodní nádrže Orlík. U Solenic na Příbramsku byla budována v letech 1954 až 1961. Na její výstavbu bylo spotřebováno 25 000 tun železa, 20 000 metrů krychlových dřeva, 1 800 000 metrů krychlových štěrkopísku a 230 000 tun cementu. Váha přehrady je odhadována na 2 216 000 tun. Betonová hráz nádrže je 450 metrů dlouhá a v nejvyšším bodě koruny má výšku 91 metrů. Hloubka vody v přehradním jezeře dosahuje až 74 metrů a maximální teoretický objem nádrže činí 716,5 miliónů metrů krychlových. Vzdutí řeky je na Vltavě dlouhé 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Vodám jezera padlo za oběť několik vesnic, 650 obytných a hospodářských staveb, mnoho pil a 14 mlýnů.

Čtyři Kaplanovy turbíny hydroelektrárny, stojící u paty betonové hráze, na které je voda přiváděna potrubími o průměru 625 cm, jsou schopné vyprodukovat výkon 364 MW.

Pod přehradou jsme téměř sami. Většina lodí neopouští orlické či slapské jezero a mezi Kamýkem a hrází Orlíku je řeka v klidu, plavidly i lidmi na březích poněkud opomíjená. Plujeme hadovitými ohyby Vltavy za doprovodu tónů písně „Plavu si ani nevím jak“ a paseme se očima na zarostlých skalnatých březích. Daleko na západě se pomalu zvedá hradba tmavých bouřkových mraků, ale my víme, že už nás na řece nezastihnou. Jejich předvoj v podobě menších obláčků, plujících po blankytné obloze nám naopak dělá radost, neboť nám chvílemi poskytne laskavý stín, jehož se nám během výpravy často nedostávalo. Je to odměna, pohoda, dokud nás znovu nepolkne nestvůrná tlama kamýcké plavební komory.

Jsme tentokrát v komoře ve třech. Mezi Tlustýho psa a nás se vmáčklo ještě jedno plavidlo a všechny lodě, které se do nitra hráze napáskovaly, hledají vhodné uchycení, které by jim pomohlo bezpečně klesnout pod přehradu. Vrata se uzavírají, voda mizí, znovu přehmatávám hákem po madlech a brzy jsme na úrovni řeky. Ze stěn vypuštěné šachty komory na nás prší, což nám v tom horku ani trochu nevadí. Otevírají se spodní vrata a náš motor znovu nezabírá. Honza už je trochu vytočený, což je slibnou předzvěstí toho, že se mu opět podaří roztočit i vrtuli lodního šroubu. Z vrchu šachty nás pobaveně pozoruje obsluha komory a nám nezbývá než Cubu z betonového chřtánu doslova vystrkat. Jan pak již velmi zkušeně opravuje náš pohon a my krátce na to uvazujeme k Tlustýmu psovi u kamýckého mola. Oběd, odvázání, Honzovo poštelování motoru a ve 13:10 míříme svižnou plavbou do domovského přístaviště.

Na posledním úseku plavby znovu ožívají břehy Vltavy osadníky z četných chat a kempů. Lidé se koupají, vozí na lodičkách a radují z řeky. I my jsme měli po čtyři dny možnost okusit tuto radost a byla to příjemná zkušenost. Přálo nám počasí (možná až moc), přála nám řeka i lidé kolem ní. Nebyla to asi taková romantika, jakou bývala plavba za starých časů, kdy vodní tok ještě neregulovaly žádné hráze, ale ta už je nenávratně pryč. Zmizely divoké proudy, balvany, jezy a víry, odešli všichni ti voraři, šífaři, převozníci, mlynáři, rybáři a hostinští. Zaplaveny byly rázovité vesnice, kostely i samoty, chalupy lidí svázaných s řekou, domovy osobitého „říčního kmene“. Za všechno ale nemůžou hráze vodních nádrží, také už je jiná doba. Splouvat starou Vltavu bylo krásné dobrodružství, plavit se po té současné je pěkným zážitkem.

Přistáváme u cholínského mola, uvazujeme lodě, při čemž nám bohužel napínané lano shazuje do vody kryt šachtičky z přední paluby a ten se nezadržitelně potápí kamsi ke dnu. Nechtěná památka na naši plavbu, která tu v hlubinách možná zůstane již navždy. Vynášíme své věci, předáváme lodě a opouštíme řeku. Třeba se někdy vrátíme.

Za potíže s motorem prý mohlo jedno uvolněné táhlo, které bylo majitelem opraveno a nám poskytnuta příjemná sleva z ceny za zapůjčení plavidla.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Lodí po Vltavě - film

Podivná věž hradu Zvíkova

Tags:

lokality

přehrady

řeky

Lodí po Vltavě - film

Moskyt — Thu, 25 Jun 2015 17:00:49 +0000

Moskyt se vypravil na obytných motorových lodích na Vltavu. Čtyři dny jsme pluli po vodních nádržích Slapy, Kamýk a Orlík. Celkem jsme urazili asi 108 km a museli jsme překonat dvě hráze - propluli jsme kamýckou plavební komorou a svezli se orlickým lodním výtahem. Během plavby jsme navštívili zámek Orlík a hrad Zvíkov. Jak vypadá Vltava a její přehrady z paluby lodě ukazuje tato krátká videoreportáž.

Lodí po Vltavě - film

Plavba začínala nedaleko vesnice Cholín na Slapské přehradě. Odtud jsme pokračovali proti proudu až ke Zvíkovu a poté zase zpět.

Přímý odkaz na video zde.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Podivná věž hradu Zvíkova

Tagy:

přehrady

video

vodáctví

Vody prostá Hostivařská přehrada

Leoš Drahota — Sun, 01 May 2011 12:26:54 +0000

Jedno z nejpopulárnějších rekreačních center hlavního města letos nebude Pražanům k dispozici. Hostivařská přehrada, sloužící v parních letních dnech především jako koupaliště, zůstane až do konce roku bez vody. V rámci právě probíhající rekultivace přehradní nádrže byla již na podzim loňského roku vypuštěna, aby mohla být zbavena nahromaděných odpadků a hlavně 50 let starých sedimentů.

Byl horký jarní den, a já se ze zvědavosti přišel podívat, jak vypadá vypuštěná Hostivařská přehrada. Poblíž hráze jsem opustil chodník, kopírující pravý břeh přehradního jezera a sestoupil do široké vyschlé pánve, skrývající se za normálního stavu pod hladinou vody. Těsně před hrází si poblíž jedné z posledních zbývajících „louží“ hráli tři děti a zkoušeli pevnost suché krusty, pod kterou se skrývalo stále ještě vodou nasycené zrádné bahno. Jeden z kluků zašel příliš blízko k louži a krusta pod jeho nohama povolila. Probořil se do mazlavého černého blátíčka až do půlky stehen a já si v první chvíli pomyslel, že se z té zrádné pasti nemůže bez pomoci dospělého dostat. Kluk se však začal smát, statečně tahal nohy z bahna a viditelně si to užíval. Když však hledal kdesi pod sebou v páchnoucí přilnavé hmotě svou botu, kterou mu bahno vyzulo, ztratil rovnováhu, padl na bok a zabořil se do naplavenin až skoro po pás. To už s hrůzou z koruny hráze pozorovala jedna žena, zřejmě matka hrajících si dětí a divokým pokřikem se snažila v blátě se rochnícího potomka zahnat ze dna jezera. Ten se však evidentně dobře bavil a jemu ani ostatním dvěma dětem se z tak zábavného místa vůbec nechtělo. Opustili zrádnou louži a zamířili o kus dál zkoumat další zajímavosti bývalého dna. Matce nezbylo, než si pro bahnem obalené ratolesti do nejhlubšího místa nádrže osobně sestoupit. Věřím, že se jí hlavně vůbec nelíbila představa, jak pere smrduté zabahněné svršky malých průzkumníků. Jak však děti názorně ukázaly, asi opravdu přišel čas dno jezera vyčistit.

Nápad na výstavbu hráze na potoce Botič pochází prý už z roku 1906. Plány pro dnes existující vodní dílo Hostivař však začaly vznikat až v roce 1958 a samotná stavba byla národním podnikem Armabeton realizována v letech 1961 - 1963. Spolu se založením Hostivařského lesoparku bylo romantické údolí Botiče zatopeno díky 16 metrů vysoké a 117 metrů dlouhé hrázi, sypané z písčitých hlín. Proti vodní erozi byla návodní strana díla zpevněna betonovými tvárnicemi, koruna hráze, široká 3,5 metru, zakončena vlnolamem a zábradlím. Při normálním stavu je udržován objem vody v nádrži na 1310 000 m krychlových, přičemž vodní hladina pokrývá plochu necelých 40 hektarů. Vzdutí vody je dlouhé 2,6 km, šířka jezera až 300 metrů. Maximální hloubka vody je pak 12 metrů. Pokud však přehrada slouží při povodňové situaci k regulaci průtoku Botiče, může nádrž v extrémním případě pojmout až 2448 000 metrů krychlových a plocha jezera se zvětší zhruba na 50 hektarů. Hráz je tak schopná účinně chránit níže položenou zástavbu Záběhlic, Michle či Nuslí.

Kráčel jsem zvolna podél Botiče, který se znovu po dlouhé době vrátil do podoby malé říčky. Okolo mě se rozprostírala pustá pouštní krajina, ale i nyní se díky stále viditelným stopám dalo docela dobře představit, jak to tu vypadalo před zatopením. Řady mohutných pařezů jasně ukazovaly, kde dříve stávalo stinné stromořadí, zpevněný nízký val zase býval vycházkovou stezkou. Dodnes jsou dobře patrné základy stavení, která tu stávala, staré schody i mnohé předměty, jejichž části vykukují ze zaschlého bahna. Bohužel je tu k vidění také mnohé z toho, co do již existujícího jezera vhodili rekreující se Pražané. Především skleněných střepů tu leží i trčí neuvěřitelné množství a to i v místech mělkých a velmi blízkých břehům. Další pádný důvod, proč dno vyčistit.

Údolí Botiče prý bylo k odpočinku a koupání využíváno dávno před vznikem nádrže. Lidé se mezi vrbičkami osvěžovali v chladném proudu meandrujícího potoka, později si tu sportovní spolky vybudovaly přírodní koupaliště, jehož provoz však často přerušovaly ničivé povodně. Již od roku 1734 je v dnes zatopené lokalitě zmiňován Mochův mlýn, který později sloužil jako výletní restaurace. To muselo být velmi příjemné místo! V současnosti mohou pláže Hostivařské přehrady pojmout v letních měsících až 15 000 koupáníchtivých návštěvníků. Celé okolí nádrže však nabízí mnoho dalších možností, jak tu dnes již vlastně v centru velkoměsta příjemně využít volný čas. Velmi početnou skupinou, která tráví na březích jezera dlouhé hodiny, jsou rybáři. A asi dobře vědí proč.

Při výlovu, který v říjnu 2010 předcházel vypouštění přehrady, bylo z nádrže „vytěženo“ na 288,5 q ryb. Mezi do ostatních pražských revírů přestěhovanými rybami byl například i sumec velký, měřící 243 cm a vážící 93,5 kg. Rybáři vytáhli z „Pražského Balatonu“ i 120-ti centimetrového tolstolobika či 95-ti centimetrového candáta. Ročně rybáři z jezera vyloví na 5000 kaprů, 2500 cejnů, 300 úhořů či 500 – 900 kusů dravých ryb. Celkem trpělivým mužům na skládacích židličkách ročně skočí na háček přes 11000 kg ryb. Rybolov je tu povolen celoročně, rybáři však nesmí do blízkosti hráze, či do oploceného prostoru na levém břehu. Zakázáno je také lovit přívlačí, z loděk, či zavážení návnad. Hned po opětovném napuštění nádrže mají být ryby do jezera znovu vysazeny, včetně velkých dravých ryb, které jsou k tomuto účelu odchovávány již v trofejních velikostech.

Slunce pražilo a já pokračoval v cestě po dně jezera. Minul jsem místo, kde na počátku letošního roku zde pracující geodeti našli tělo neznámého mrtvého muže, který podle vyjádření pražské policie ležel v bahně poblíž toku Botiče již několik týdnů. I taková smutná tajemství někdy skrývají dna jezer. Došel jsem až k ostrožně, přibližně rozdělující nádrž na dvě půlky a uviděl před sebou pro změnu jednolitou velkou zelenou plochu. Zřejmě díky dřívějšímu odvodnění této části nádrže se tu stačilo uchytit velké množství náletových dřevin a čerstvě olistěné až dvoumetrové proutky pokryly celou plochu této části jezerní pánve. Z výšky kopírujícího chodníku tak Botič vypadal jako divoká řeka, prodírající se severským lesem. Minul jsem také nudistickou pláž, kde se na trávníku nudilo několik prvních neoblečených rekreantů a vůbec jim zdá se nevadilo, že nebylo kde následně zchladit rozpálenou kůži. Jen kousek od nich se pak již bagr pilně prokousával vrstvou bahna a dělal tak cestu nákladním vozům, posunujícím se pomalu v závěsu. Hydraulickým ramenem sundávali dělníci z návěsů aut železné panely a stavěly z nich středem pánve cestu, po které se zřejmě bude vybagrované bahno odvážet.

Odvézt by se ho ze dna vypuštěného jezera mělo na 200 000 metrů krychlových. Vrstva nežádoucích naplavenin je místy až 2,7 metrů mocná a mimo jiné je zodpovědná za to, že je v rámci Prahy Hostivařská přehrada v letních měsících nejvíce zamořená sinicemi. I to je jeden z hlavních důvodů, proč se magistrát rozhodl do vyčištění nádrže investovat asi 148 miliónů korun. Při revitalizaci nádrže a jejích břehů se počítá také s vybudováním tří ostrůvků, které by se měly stát útočištěm obojživelníků a vodomilných ptáků.

Došel jsem do míst, kde se ještě před rokem Botič v jakési miniaturní deltě vléval do rozlehlého jezera. Rostly tu tehdy mohutné polštáře vysokého rákosí, klid ze všech stran stromy chráněné laguny vyhledávali vodní ptáci, rybí potěr i barevné vážky. Teď tudy vedla cesta z panelů, zarůstající vitálním plevelem a kouzlo zmizelého mokřadu bylo pryč. Tak uvidíme, jak se Hostivařská přehrada změní, až bude znovu napuštěna a její ostrůvky osídlí kachny, labutě a volavky. Snad odbahnění proběhne podle plánu a v zimě už bude možné obut brusle a projet se po zamrzlé hladině nově napouštěné nádrže. Mě po cestě vyprahlou pustinou jezerního dna docela vyschlo a tak jsem hned u bývalé delty s velkou chutí zašel do přilehlé taverny a dal si lobkovického Démona. Sedl jsem si s ním do stínu stromů a udělalo se mi u vypuštěné Hostivařské přehrady dobře.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

přehrady

Protržená přehrada

Leoš Drahota — Sun, 01 Feb 2004 22:35:28 +0000

Jen deset měsíců stála na malé říčce v Jizerských horách přehrada, která nadlouho smutně poznamenala zdejší kraj.

Jako vztyčený varovný prst vypadá kamenná šoupátková věž, stojící u malé říčky, nebo spíše potoka, zvaného Bílá Desná. Stojí tu skrytá v hustém lese a připomíná kolemjdoucím velmi smutnou událost, která se v tomto koutě Jizerských hor odehrála před 88 lety.

Věž byla tenkrát součástí sypané hráze, která měla ochránit podhorská městečka a vesnice před častými záplavami. Paradoxně však způsobila jednu z největších tragédií té doby. Její protržení, ke kterému došlo 18.9.1916, zaplatilo životem šedesát dva lidí. Zcela zničeno bylo na 33 domů a továren, šedesát devět jich bylo těžce poškozeno. Bez střechy nad hlavou zůstalo před přicházející zimou 307 a bez obživy přes tisíc osob.

Vše začalo již 30.9.1904. Na popud profesora dr. ing. Otto Intze z Cách, který tehdy vykonal na příslušných lokalitách inspekční cestu a uspořádal na dané téma přednášku v hotelu Sklář v Dolním Polubném se rozhodlo, že plánovaná výstavba několika přehradních nádrží v Jizerských horách bude dodatečně rozšířena i o stavbu té na Bílé Desné. Odborníka profesora Intze si na sever Čech pozvali již v roce 1899 liberečtí podnikatelé. Neregulovaná velká voda, valící se z hor tehdy velmi často způsobovala v podhorských oblastech rozsáhlé škody na majetku i ztráty na lidských životech. Podle všeobecného mínění bylo proto třeba některé horské říčky v kritických obdobích zkrotit pomocí hrází. Za tímto účelem došlo v roce 1899 k založení Vodního družstva pro regulaci toků a výstavbu vodních přehrad a Otto Intze v roce 1901 předkládá projekty šesti vodních děl, z nichž je pět později skutečně realizováno. Ještě v roce 1904 však profesor Intze umírá. Stavba přehrady na Bílé Desné je zadána pražské stavební firmě Schön a synové, stavbu řídí E. Gebauer, dozor má vykonávat A. Klammt a K. Podhajský.

Už při samotné výstavbě se však vyskytlo několik komplikací. V roce 1913 došlo po intenzivních deštích k vážnému poškození rozestavěného díla a vzápětí si rozpoutaná 1. světová válka vyžádala značná úsporná opatření, která se nepříznivě projevila na kvalitě přehradní hráze. 18.11.1915 je však přehrada na Bílé Desné přeci jen úspěšně zkolaudována ing. Karlem Podhajským a začíná její pozvolné napouštění.

délka hráze v koruně: 172,8 m
výška hráze: 14 m
šířka hráze v koruně: 5,2 m
šířka hráze v základu: 54 m
objem nádrže: 400 000 m3
objem vody při protržení : 260 000 m3
kóta koruny hráze: 820,50 m n. m.
kóta dna nádrže: 806,34 m n. m.
náklady na stavbu: 484 000 korun

18.9.1916 je v jezeře, zadržovaném 820 m.n.m. sypanou zemní hrází 260 000 m3 vody. Odpoledne prochází kolem přehrady dřevaři a upozorňují hrázného, posedávajícího poblíž šoupátkové věže na dvoucentimetrový pramýnek vody, tryskající z tělesa hráze. Pouhých 70 minut nato se již 18 metrů širokou trhlinou valí lesem do údolí Desné 150m3 vody za vteřinu. Během těchto sedmdesáti minut se lidé zajišťující provoz přehrady snaží všemožně zmírnit hrozící nebezpečí. Správce stavby ing. Gebauer nařizuje otevřít naplno oba uzávěry. Hrázný s dvěma dělníky běží do šoupátkové komory a snaží se otevřít provozní uzávěr. Proud vody deroucí se z poškozené hráze je však již tak silný, že všichni musí utéci a uzávěr nechávají otevřený jen ze tří čtvrtin. Do obce Desná pod nádrží přichází varování, že se přehrada protrhla. Propadá se dlažba na návodní stráně hráze a později se široký úsek tělesa v celé své mocnosti řítí do rozběsněných vod. Na svém místě zatím zůstává jen šoupátková věž a úzká koruna hráze, tvořící chvíli jakýsi most nad živlem valícím se ven rozšiřující se trhlinou. I ten však vzápětí podléhá všeobecné zkáze, propadá se, je rozdrcen a odnášen pryč.

Les pod přehradou duní a praská, nad údolím se vznáší oblak prachu. První stavení, na která masy vod ještě v lese narazily byla panská pila a hájovna. Tam v tu dobu bylo jen malé dítě, které se tak stalo první obětí katastrofy. Voda změnila údolí říčky tak, že prý později nebylo ani možné najít místo, kde tato stavení stála. Na pile vlna sebrala velké množství kmenů a dalšího dřeva. Z koryta říčky si brala balvany, z lesa vytrhávala celé stromy. Vznikla tak smrtonosná polévka, která vzápětí plnou silou udeřila pod horama na obec Desnou. Kmeny jak beranidla rozbíjely domy, balvany, bahno a kalná voda mlely a drtily všechno co jim přišlo do cesty. Stavení byla smetena jak dětská stavebnice, lidské životy v nich sfouknuty bez slitování hrozivou silou. Kdo neměl to štěstí a nezemřel okamžitě, zažil nepředstavitelnou hrůzu bezmocně polapen, unášen a zaživa pohřbíván všepohlcující kaší. Lidem, kteří přeci jen zachránili holý život, bylo v okamžiku bez milosti sebráno vše co po mnoho let budovali, vše co měli rádi, čeho si cenili, vše co tvořilo jejich domov. Mnozí ztratili své nejbližší a téměř všichni v tu chvíli jakoukoliv víru v budoucnost.

"Soudným dnem" nazvali místní onoho 18. září. Půl hodiny trvalo než se voda vyřádila. Změnila přitom Desnou k nepoznání. Bláto, trosky domů, balvany, třísky stromů, hrůza a smrt. Těla mrtvých zvířat visící rozlámaná na stromech, lidé pohřbení pod nánosy bahna a písku. Když voda odtekla, hledali vyděšení a zoufalí horalé dlouho do noci v zříceninách domů, v náplavech a v hromadách kamení náznaky života. Jak bludičky se vznášely tmou lampy pozůstalých nad tou zkázou a vzrůstající beznadějí.

Většinu dřeva a trosek domů unášených vodou zachytila v dolní části Desné železniční trať a viadukt. I tak byla ale katastrofou postižena velká část Tanvaldska. Až po Železný Brod voda zaplavovala pozemky přilehlé ke Kamenici a v Mladé Boleslavi stoupla Jizera o 20cm. Na pomoc při likvidaci následků povodně a obnově cest i mostů přispěchali vojáci, k odklízení naplavenin byli přivedeni ruští váleční zajatci. Různé spolky, jedinci, podniky i zahraniční organizace pořádaly finanční sbírky pro postiženou oblast.

Když se o protržení přehrady dozvěděl ing. Podhajský, který vedl kolaudaci, spáchal služební zbraní sebevraždu. Obžalováni ze zodpovědnosti za neštěstí pak byli W. Riedel, A. Klammt a E. Gebauer. V komplikovaném patnáctiletém soudním sporu, jehož konce se už nedožil Wilhelm Riedel je však nakonec soudce zprostil viny. Kdo tedy mohl za smrt šesti desítek lidí a proč se vlastně přehrada protrhla?

Pozdější šetření odhalila, že vinu nese projektant stavby i stavební podnik, který zakázku realizoval. Zjistilo se, že nasypaný materiál byl hutněn a dusán po příliš vysokých vrstvách a návodní hráz nebyla opatřena, ačkoliv to projekt nařizoval, jílovým těsněním bránícím průsaku. Hlavní příčinou katastrofy však zřejmě byla chyba projektanta, který usadil výpustnou štolu na bytelné betonové rošty. Když se totiž pak hráz během roku sesedla až o dvacet centimetrů, o napříč položenou, napevno zakotvenou štolu se prakticky rozřízla.

Dnes působí místo, kde tak krátce stála přehrada, klidným, i když trochu ponurým dojmem. Kromě věže s nedostupným dveřním otvorem na vrcholu, ke kterému původně vedla lávka z koruny hráze a šoupětem skrytým na dně šachty, jsou tu pod vzrostlým porostem dodnes dobře patrná obě zbylá křídla bývalého tělesa hráze. V lese pár desítek metrů pod věží leží několikametrový kus kamenné zdi, který sem odhodila nepředstavitelná síla vody, ženoucí se tudy z průrvy v přehradě. Jde o utrženou část ústí výpustní štoly, jenž se dostala pod největší tlak vodního proudu. Téměř nepoškozená pak zůstala vlastní výpusť s dobře přístupným druhým šoupětem, které se tenkrát již hráznému nepodařilo zcela otevřít. Přehrada na Bílé Desné byla vybavena i dvěma přelivy. Ty měly za úkol odvádět velkou vodu z přehradního jezera bokem. Oba tyto přelivy jsou tu stále zachovány a jeden z nich je dokonce dodnes částečně využíván. Pravý boční přeliv ústil do Bílé Desné pod přehradou a jeho koruna byla o 40 cm výše než koruna levého přelivu. Ten odváděl vodu do jeden kilometr dlouhé štoly, ústící do sousední přehradní nádrže Souš. Díky nedávné výstavbě zdrže nedaleko proti proudu říčky je i dnes část vody Bílé Desné touto štolou (významným zimovištěm vzácných netopýrů) odváděna do Souše, ležící za horským hřebenem. Štola je opatřena mříží a není možné jí volně projít. Je však možné se podívat do osudné výpustní štoly pod šoupátkovou věží. Ze vzdušní strany od šoupěte je také dobře viditelné 80 cm široké ocelové potrubí, které bylo schopné pojmout 5,2 m3 vody za vteřinu.

Bílá Desná je dnes po většinu roku malou mělkou říčkou, jejíž líně plynoucí vodou se ve stínu šoupátkové věže prohánějí pstruzi. Protržená přehrada byla v roce 1996 Ministerstvem kultury ČR vyhlášena kulturní památkou. Nad průrvou byla zbudována dřevěná vyhlídka a zbylé objekty byly opatřeny popisnými cedulkami. Z místa dávné katastrofy se stalo výletní místo a z kamenných trosek vyhlížejících jako hradní zřícenina turistická atrakce. Před několika lety se dokonce skupinka místních nadšenců rozhodla vyrobit a na věž zpátky připevnit kopii cedulky stavební firmy Schön a synové, kterou odtud v 90. letech minulého století někdo ukradl. Díky tomu, že se původní ukradená tabulka nakonec našla, bylo možné odlít její duplikát a pomocí horolezeckého vybavení ho v roce 2001 vsadit do zdi pod vrchol věže. A ještě jedna připomínka starého neštěstí stojí poblíž přehrady. Dole pod horama, už v zástavbě obce Desná, u můstku přes říčku, která lidem tenkrát způsobila tolik neštěstí, stojí velký kámen. Přinesla ho sem tenkrát při protržení voda odněkud z lesa a je na něm od roku1937 připevněna pamětní deska, připomínající dodnes místním horalům onen "Soudný den".

dodatek 13.2.2007

U příležitosti 80. výročí protržení hráze na Bílé Desné provedli v roce 1996 specialisté Stavební geologie – Geotechnika, a. s., a Terratec, s. r. o. pomocí nejmodernějších technologií průzkum, který měl potvrdit či vyvrátit staré závěry vysvětlující příčiny katastrofy.

V rámci tohoto průzkumu bylo provedeno georadarové měření a klasické geofyzikální měření podloží i zbylého tělesa hráze, dále pak zkoušky dynamickou penetrací do tělesa hráze. U vzorků zeminy odebraných z tělesa hráze byla zkoumána jejich propustnost, moderní výpočetní metodou se provedl rozbor změn v půdě pod tělesem hráze a v jejím podloží. Naměřené hodnoty byly porovnávány s hodnotami naměřenými u jiných, podobných, ale dodnes stabilních přehrad. Z hlediska současných postupů byly také vyhodnoceny záznamy ze zkoušek propustnosti tělesa hráze, provedených ihned po protržení.

K jakým závěrům pracovníci Geotechniky a Terratecu došli? K velmi překvapivým!

Oproti původním závěrům, které udávaly, že za neštěstí mohla chybně založená výpustná štola, o kterou se sesedající hráz narušila, nedostatečné zhutnění ukládané zeminy, malá šířka základu hráze, umožňující rychlé prosakování vody v podloží, špatně umístěná výpustná věž, protínající těsnění na návodní straně, absence jílového těsnění, přestože ho projekt obsahoval, či nevhodný, příliš propustný materiál použitý na těleso hráze, dospěla nová měření k výrazně jiným výsledkům. Především co se týče hlavní příčiny protržení přehrady.

Stavitelé skutečně vybavili hráz nedostatečným návodním těsněním, větší měla být i šířka hráze. Hlavním problémem přehrady na Bílé Desné však byla podle těchto nejnovějších výzkumů příliš velká mocnost stlačitelného a propustného podloží pod základy tělesa hráze (mezi základy a pevným skalnatým podkladem minimálně 25 metrů). Zatímco vlastní těleso hráze se sesedlo jen o nějakých 40 – 80 mm, což je v mezích normy, stlačitelné náplavy v podloží dovolily hrázi klesnout až o 250 mm. Údolí Desné navíc v jeho skalnatém podkladu rozděluje podélně právě v místech, kde byla přehrada postavena tektonický zlom, zřejmě s různě vysokými okraji, který pravděpodobně způsobil, že klesnutí obou stran hráze nebylo rovnoměrné. Vlivem větší váhy tělesa hráze přímo pod korunou a menší na návodní a vzdušné patě došlo také k tomu, že se do podloží zabořila především vnitřní část tělesa, zatímco obě paty klesly jen minimálně.

Takto uvnitř narušenou hrází si pak voda snadno našla rychlou cestu od návodní ke vzdušné straně hráze a čím snadněji tělesem pronikala, tím větší erozi způsobovala. Nejrozsáhlejší narušení hráze pak měla na svědomí voda pronikající dovnitř tělesa ze zdola, z propustného štěrkovitého podloží. I výpustná štola měla, jak se zjistilo svůj podíl na protržení přehrady. Ne však v tom smyslu, jak se původně předpokládalo. Těžký střed hráze zatlačil štolu i s roštem na kterém byla uložena hluboko do podloží, ale jen v její prostřední části. Pod návodní a vzdušnou patou štola neklesla prakticky vůbec, takže se jakoby prohnula a popraskala. Do trhlin v betonu začala proudit voda prosakující tělesem, odtékala snadno štolou ven, čímž se zkrátila její průsaková dráha a ještě více se tím urychlilo její proudění. Zdvojnásobil se už tak nepřijatelný tzv. hydraulický spád a hráz byla nezadržitelně v několika směrech vodou zevnitř „vymílána a oslabována“. Takto zevnitř rozrušená přehrada pak nemohla tlaku velkého množství kapaliny, působícího z návodní strany dlouho odolávat. V bezprostředním okolí výpustné štoly byl materiál hráze zřejmě již při stavbě méně zhutněn, snadněji vymílán, těsnění návodní strany hráze zde bylo navíc narušeno zapuštěnou věží, váhá tělesa největší a průsak díky popraskané štole nejrychlejší. Proto právě podél výpustné štoly došlo k protržení.

Podle odborníků, kteří provedli tento nový průzkum, by i sebelépe postavená takováto hráz, s takto velkým hydraulickým spádem, neměla na tomto podloží šanci na nějakou delší životnost. Zdá se tedy, že katastrofa byla nevyhnutelná již od okamžiku vybrání místa pro stavbu přehrady.

Rubrika:

Tags: