Moskyt - přírodní útvary

Skalní města na Broumovsku

Leoš Drahota — Fri, 16 Oct 2015 09:13:09 +0000

Pár fotek skal z Broumovské vrchoviny jako inspirace pro ty, kteří sem ještě nenašli cestu. Můžete tu vstoupit do největšího a nejdivočejšího skalního města Evropy a obdivovat osamocené bizarní skalní útvary, pyšnící se jmény stvořenými nespoutanou lidskou fantazií a představivostí. Najdete tu i chladná temná jezírka a soutěskami se plazící křišťálově čisté potůčky, či stromy rostoucí na těch nejneuvěřitelnějších částech pískovcových věží. Z náhorních plošin pak můžete přehlédnout nejen skalní labyrinty, ale doširoka i okolní malebnou krajinu.

Rubrika:

Fotogalerie

Tagy:

chráněná území

fotografie

přírodní útvary

Život jednoho skalního okna

Miroslava Havlíková — Thu, 19 Mar 2015 08:41:59 +0000

Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již dlouhá léta a je jich více, než si člověk zpočátku uvědomuje. K některým vedla cesta trnitá, o to větší radost jsem měla z jejich objevení. Mnohé jsou zakresleny v mapách a můžete se u nich potkat se spřízněnou duší. A ta největší, jejíž historie je spjata s námi všemi, se stala předmětem velkého byznysu. Jsou tady odnepaměti. V přítomnosti u nich prožíváme chvíle někdy pohody a spokojenosti, jindy smutku, ale budoucnost neznáme. Teď však chci vyprávět příběh trochu jiný…

Byla to taková zvláštní doba, v práci práce nad hlavu a v osobním životě zlom a velké citové vakuum. Navíc mi onemocněla maminka a té naděje už moc nezbývalo….. Vracela jsem se do přírody, jak to jen šlo, a hledala v ní posilu a útěchu.

Když jsem si začátkem devadesátých let minulého století odskočila při jednom výletu poblíž Kosti do lesa, netušila jsem, jaké pozoruhodné události zde budu svědkem. Přístupová komunikace od zrekultivovaného písečného lomu tady ústila na silnici u nevysokého skalního výchozu. Později se z něho vyvrátil strom, vzniklý otvor jej rozdělil na dvě části a časem se i rozšiřoval.

Ve skalním bloku blíže k silnici jsem při jedné z dalších zastávek v roce 1994 zpozorovala malou díru skrz naskrz. Fotku z tohoto období bohužel nemám. Digitály ještě nebyly a zárodek příštího okna nebyl příliš patrný. Pak přešlo pár klidnějších let, v nichž se poměrně rychle zvětšoval a upoutával moji pozornost. Vždyť jiná skalní okna a brány, ke kterým se i opakovaně vracím, zůstávají naštěstí víceméně stejná.

Zastavovala jsem se tam často. Pohladila jsem skálu, již jsem vnímala jako jistotu, když mi odcházel i táta, který se nedočkal ani narození vnučky. Po čase přibyl vnouček a hned mi sluníčko svítilo zase radostněji. V roce 2007 bylo okénkem vidět již docela dobře, ale dětská hlavička by ještě neprošla. V roce 2011 už ano, i když tady chybí na fotce měřítko. Krásná nažloutlá skála byla svědkem našich her, chodili jsme kolem na houby a na borůvky. A čas běžel, děti povyrostly, a když se jí člověk dotkl, písek se drolil a opadával….

Poslední fotografii okna mám z května 2013. Skalní blok s oknem byl kompletní ještě 4. srpna 2013, ale když jsem jela kolem za čtrnáct dní, nevěřila jsem svým očím při pohledu na rozvaliny a kamennou spoušť. Nade vším převládl pocit smutku a zmaru. Těžko říci, zda se jen naplnil čas vyměřený geologickými hodinami nebo jestli napomohl člověk, třeba i ohněm, jehož stopy zůstaly v těsné blízkosti skály. A ten pocit nenahraditelné ztráty mám stále, kdykoliv jedu kolem.

Se zbytky si příroda hravě poradila a dnes byste již těžko hledali místo, kde během dvaceti let, jak ve zrychleném filmu, proběhl děj, který jinde trvá věčnost.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

přírodní útvary

Pohanští obři na Šumavě

Karel Petráš — Mon, 29 Apr 2013 09:12:16 +0000

Pohanští obři - Heidenmicheln, Pohanské kameny - Heidensteine, Slunovratové kameny - Sonnwendsteine, Obětní kameny - jsou to názvy pro jeden a týž kamenný útvar na západním okraji Skalnatého hřbetu - Gaisbergu, nad zaniklou obcí Horní Světlé Hory – Oberlichtbuchet. Tento útvar se nachází na kótě 1056 m a je na dnešních mapách nesprávně označován názvem Homole. (Svým tvarem homoli nepřipomíná). Původní název celého rozsáhlého vrcholu, který býval odlesněn a dobře viditelný ze širokého okolí, byl Fanflek nebo Farrenfleck - Býčí skvrna. Samotný skalnatý vrcholový útvar byl označován Heidensteine - Pohanské kameny.

Jak bylo zmíněno, celý vrchol byl odlesněn a k němu vybíhala políčka, ohraničená kamennými tarasy, zaniklé osady zvané Fahrenhauser či Fahrenhaueser, která byla součástí obce Horních Světlých Hor.

Je zcela jasné, že kameny postavila lidská ruka. Jsou na spodních stranách opracovány tak, aby přesně opisovaly oblouk tvaru skály, na které stojí. Jejich osudu se však neblaze dotkla v minulém století lidská ruka hned dvakrát. Nenechavost a škodolibost člověka je nenechala stát na svém místě. Prý počátkem 20. století byl východní kámen povalen mládeží z Kuschwardy - Strážného. V dnešních dnech je rovněž východní kámen povalen.

Paní Hermína Baier, které bylo v roce 1982 81 roků, pamatuje dva kameny a oba vždy stály. Některé prameny totiž uvádějí tři slunovratové kameny. Rovněž její bratr Danner v roce 1932 při návštěvě sestry na Světlých Horách navštívil pohanské kameny a oba stály. Dalším svědkem je Josef Fruth (*31. 7. 1910, +27. 7. 1994). Byl básníkem, malířem, grafikem, věnoval se podmalbě na skle. Jeho matka pocházela ze Světlých Hor. Napsal v třicátých letech minulého století báseň o slunovratových kamenech. Tudíž musely před 2. světovou válkou kameny stát a byly pouze dva. Dnešní stav je takový, že východní z kamenů je opět povalen. O jeho povalení se zasloužili příslušníci pohraniční stráže, kteří zde v nedávné době byli neomezenými pány těchto končin.

Názory na jejich vznik a účel se různí. Dr. Friedmund Danner je přirovnává a zařazuje do stejné doby jako kamenné monolity v jihozápadní Anglii u Dartmooru. Dr. Kubitschek a Hans Watzlick zařazují jejich vznik do doby předkřesťanské, kdy se lidé řídili podle slunce a hvězd a tyto monolity měly pro ně kultovní význam. Další názor má Dr. Schefczik. Dvojice těchto kamenů měla funkci astronomickou a sledovala 21. června východ slunce o letním slunovratu. V této době prý v pravé poledne slunce stálo uprostřed kamenů. Rovněž tato dvojice kamenů sledovala západ slunce 21. prosince o zimním slunovratu. Toto tvrzení podporuje i přímka položená mezi oběma kameny, která má azimut 53°.

Ing Pavel Kozák se domnívá, že se zde mezi kameny provádělo určité kultovní léčení, kdy člověk určitou dobu pobýval mezi kameny. lng. Kozák při svém psychotronickém měření zjistil u obou kamenů určitou energii a zbytky lidské mechanické síly. Totéž zjistil u třetího kamene na jižní straně 20 m pod vrcholem skály a domnívá se, že je to třetí z kamenů, který mezi oběma kameny kdysi stál.

K upřesnění dávné historie je nutno dodat, že v našich pohraničních horách dodržovali Němci až do 2. světové války tradici uctívání slunce jako božstva a ohně jako jeho kultovního vyjádření. Největší z ohňů se na Světlých horách konal každoročně na Sv. Jana Křtitele. Oheň měl biblicky vyjádřit: „Z prachu jsi povstal, v prach se obrátíš." Ohně při slunovratech 21. června a 21. prosince vítaly slunce jako zdroj životodárného tepla, které se se sluncem denně vynořuje a zapadá.

Jsou tu ale i další domněnky. Tyto obětní či slunovratové kameny mohly též sloužit jako hraniční kameny. Pro dřívější jižní sousedy kdysi zalesněný horský předěl znamenal určitou hranici Evropského regionu, označovaného jako Böhmerwald, ale také jako Norwald. Nejodvážnějším názorem je tvrzení, že toto místo mohlo sloužit k takzvaným ohňovým znamením, které z horských hřbetů sloužily k dorozumívání mezi evropskými zeměmi.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

archeologie

přírodní útvary

Veřejnosti přístupné jeskyně

Leoš Drahota — Tue, 29 Mar 2011 17:48:40 +0000

Jeskyně České republiky, jejichž prohlídku je zpravidla možné absolvovat s výřečným a znalým průvodcem, po bezpečných chodníčcích, bez baterky a helmy.

Rubrika:

Tagy:

Ponorná řeka Valhala - film

Moskyt — Wed, 10 Nov 2010 18:29:38 +0000

Uprostřed Jizerských hor se horní tok jedné z četných říček náhle ztrácí pod povrchem země, aby si usnadnil cestu skalnatým údolím. Koryto toku je zde vyplněno obrovskými žulovými balvany, pokrytými vegetací, pod nimiž se skrývají pseudokrasové prostory.
Když na tento podzemní labyrint v roce 1964 náhodou natrefili trampové, pojmenovali jej podle sídla severského boha Odina VALHALA.
Badatelé Moskyty se na podzim roku 2010 do Jizerských hor vypravili, aby našli a světu skrytou ponornou říčku na vlastní oči spatřili.

Ponorná řeka Valhala - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Tagy:

Ponorná řeka Valhala

Leoš Drahota — Wed, 10 Nov 2010 10:17:43 +0000

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

V horách je dnes ráno veliká zima. Na severních svazích se drží námraza a v údolí mlha. Snad je to příslib pěkného jasného dne. Nechceme vzbuzovat velkou pozornost, a proto svižně mizíme v lese, kam už za námi začínají pronikat první paprsky slunce. Uvědomuji si, jak dlouho už jsem tu nebyl a jak mě Jizerky chyběly. Teď s radostí pozoruji, jak kolem nás přibývá tak typických žulových balvanů a skalisek, jak se do jantarově zářících louží sype mrtvé jehličí, jak se letošní dlouhá tráva pomalu kloní k zemi a zlátne. V horách právě panuje snad nejhezčí roční období, ale nebude to dlouho trvat. Na stinných místech se již statečně drží první chomáčky sněhu a brzy všechny ty barvy a tvary na dlouho zmizí pod bílou peřinou. Cesta nás tou podzimní horskou parádou vede až k potoku, který je vlastně naším cílem. Opouštíme dosavadní směr, zvolňujeme a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se tak ponornou říčkou.

V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island, mezi nimiž byl i Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně však hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare (Jiří Podolák) to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v sklaní skulině a dlouho se neobjevoval. Královna T. O. Island Eufr se o něj začala bát a svolala ostatní. Marně však trampové Hareho volali a hledali, vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už měli všichni o kamaráda opravdový strach, vykoukla nečekaně z jedné díry mezi kameny jeho hlava a tajemně pronesla památná slova „ponorná řeka“.

Takto byly podle Kapitána Kida objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených obrovských žulových balvanů. Prostory ve skutečnosti velmi členité a protékané potokem v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint, který měl od chvíle svého objevení již nadále navždy patřit T. O. Island, dostal od trampů příhodné jméno Valhala.

Podle nordické mytologie byla Valhalla sídlem největšího z bohů - Odina a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla, nebo také Valhöll, dominovala ráji seveřanů - Ásgardu a bylo to vskutku příjemné místo. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál podle nordických legend jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků prý neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se pak válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu – Ragnarök.

Do Valhally směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do říše bohyně Hel - Helheimu či do Aegiho podmořského paláce. Tam jim však nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhalle válečníkům, a proto se mnozí muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, nechávali na smrtelném loži usmrtit mečem, či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přeci jen odvedou do sídla Odinova. Legendy praví, že až jednou přijde konec světa, zánik bohů a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, vyšle Odin z každé z 540 bran síně Valhally 800 těch nejskvělejších válečníků, kteří v boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven.

Také jsme doufali, že dnes slavně zvítězíme a Valhalu objevíme. Postupovali jsme pomalu podél obou břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozí. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i velikost a hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat.

Já jsem pokračoval ještě kus po proudu potoka a brzy jsem zjistil, že se situace nelepší, ba právě naopak. Půjdeme-li tudy dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí, nebo si alespoň vyvrtne kotník. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho nikde neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z některých otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. „To musí být ono“, blesklo mi hlavou a klopýtajíc přes balvany, vydal jsem se zpět pro ostatní.

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhalou, netušili, že nejsou těmi prvními, kdo toto místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. To on jako první toto podzemí již v roce 1947 popsal a snad byl i prvním, kdo do něj proniknul. I když těžko říci. Vždyť komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu byly mnohem dřív, než lidé začali o svých objevech vůbec psát. Kamenné bloky se do koryta říčky zřítili už moc dávno a první lidé, kteří mezi nimi mohli hledat útočiště, přišli do hor někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust třeba nebyl prvním člověkem v těchto prostorách a my už vůbec ne. Přesto nás v okamžiku nalezení vchodu do útrob země přepadlo to správné pionýrské vzrušení a do průzkumu podzemí jsme se pustili s pravým objevitelským zápalem.

Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi tři o sebe se opírající žulové balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. Cesta do Valhaly. „Pojďte, tudy to půjde“, vybídl jsem další dva odvážné badatele. Sestupovali jsme se Zdeňkem a Jendou stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Kluci náš sestup střídavě zaznamenávali kamerou, což nám trochu komplikovalo překonávání úzkých průlezů. Chtěli jsme ale z podzemí přinést videozáznam, který by naší cestu kamenným labyrintem dokumentoval.

Stanuli jsme postupně na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového profilu. Viděl jsem ve světle čelovky, než ho tma o deset metrů dál zcela požrala, že je průchod korytem sice úzký, ale možný. Po čtyřech, zapřený o břehy koryta, abych nemusel smočit svou obuv do poměrně hluboké proudící vody, překonal jsem nízký úsek průchodu, narovnal se a obrátil na kluky. I oni se rozhodli jít dál. Po chvilce nám ale cestu zahradil jakýsi kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z o sebe zapřených žulových bloků a my jsme si připadali trochu jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba. Asi bychom našli cestu dál, nějakou další nenápadnou skulinou. Nás ale upoutal zvuk padající vody, přicházející odněkud odspoda.

Chvilku jsme hledali a vzápětí i našli. Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. Ta tu v poměrně prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. S velkým potěšením jsem si lehl na suchý balvan za tímto vodopádem a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Zase ta zvláštní inspirující izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Pro mě příjemná chvilka zklidnění, smyslného soustředěného vnímání. Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, co zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na světlo denní.

Svítilo sluníčko, bylo i poměrně teplo. Rozbalili jsme nějaké to jídlo a doplnili tekutiny. Mezitím Jirka objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Valhala by si žádala několik dní, aby byla celá objevena a zmapována. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena a to, co jsme našli nás potěšilo. Co chtít víc?! Nakonec se tajemné podzemí rozhodla spatřit i Eva a tak jsme jí do Valhaly doprovodili. Třásla se sice jako osika, když pod sebou začala tušit nějaké ty ďuzny, přesto však s naší pomocí i ona stanula na břehu ponorné říčky. Překonala pro nás jen těžko pochopitelnou paniku z toho, že by se mohla kamsi propadnout a o to cennější její sestup do podzemí byl.

Délka údolí, po kterou se potok noří pod povrch země je přibližně 150 metrů. Díky tomu, že si ale mořem balvanů našel několik cest, kudy tento úsek překonává, je celkový rozsah komplexu mnohem větší. Podzemní prostory jsou dokonce situované do dvou, vzájemně na mnoha místech propojených pater, položených přibližně 2 a 4 metry pod úroveň povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky, či větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či netušené nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu, proudícího z nějaké nepatrné tmavé škvíry. Místy do podzemí ze vzdáleného povrchu nečekaně pronikne i denní světlo jakýmsi malým okýnkem, schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora zcela nevypátratelné. 10 cm velké bazické pecky, či erozně dynamické hrnce, mající v průměru až 1 metr, jsou pak třešinkou na dortu, jenž potěší každého, jen trochu geologicky poučeného průzkumníka.

Vodu ve Valhale vidíme bystře proudit, vytvářet malé vodopády, vířit a rotovat v kotlích, které si sama během věků do kamene vyhlodala. Voda dokonce dokázala pohnout obrovskými bloky žuly, které jí kdysi přehradily tok. Zvláště po přívalových deštích a při jarním tání říčka měla tu sílu a tam, kde se setkala s největším odporem, pohnula balvany, které jí brzdily. Tak to dělala tisíce let, až si kamennou hradbou prokousala dnešní cesty – chodby a průlezy, které nám teď umožňují pohybovat se jejím podzemním korytem. Opravdovou nádheru je pak možné díky vodě ve Valhale obdivovat ke konci zimy. Pokud někdo vykoná tu strastiplnou cestu hlubokým sněhem a najde nějakým způsobem pod tvrdou slehlou krustou vchod do tohoto pseudokrasového útvaru, bude pravděpodobně odměněn pohledem na neuvěřitelnou ledovou výzdobu pseudostaronordické svatyně. Myslím že spatří křišťálově čisté stalagmity, balvany pohádkově zahalené třpytící se polevou a rampouchovými závěsy. Samotné břehy říčky pak možná mráz u příležitosti jeho vzácné návštěvy vyšňoří ledovou krajkou, do zrzava obarvenou huminovými kyselinami z rašelinišť. Prostě obrázek jak ze samotného sídla severského boha.

Trampové z T. O. Island, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu většina z nich nikdy neporušila, a pokud někomu o ponorné říčce přeci jen řekli, bylo to lidem, kteří si zasloužili jejich důvěru. Valhalu samozřejmě mnozí další vypátrali na vlastní pěst, jako jsme to učinili my. Zrovna tak jako staří trampové si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí je čím dál méně. Většinou to chodí tak, že si lidé taková místa začnou značkovat, měnit a přizpůsobovat. Nakonec je musí začít sami před sebou chránit. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, pevnými dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Jen ať si ponorná říčka zachová své tajemství a co nejdéle svou opuštěnost. Prosíme proto všechny, kteří tuší, či vědí, ať v zájmu příznivého výsledku Ragnaröku raději mlčí. Děkujeme!

Valhalu v Jizerkách hledali: Marcela Zálešáková, Eva Zálešáková, Jiří Mikšík, Jenda Mikšík, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Rubrika:

Bádání a pátrání

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

Záhadný Měsíční kámen

Jenda Mikšík — Wed, 30 Jun 2010 00:00:00 +0000

Měsíční kámen, pravěký menhir stojící v temném šumavském lese je opředen rouškou tajemna. Vyzařuje plno energie, která nám může sílu přidat, ale také ubrat. Nám se během krátké chvilky strávené v okolí Měsíčního kamene přihodila nejedna pozoruhodná věc. Co je to, co se zachytilo na několika našich fotografiích? Proč se u kamene udělalo jedné člence výpravy špatně? Ukrývá v sobě tento kámen ještě něco dalšího, něco neznámého? Dokážete snad Vy podat vysvětlení pro to, co se zde událo?

Měsíční kámen leží asi 1,3 km severně od obce Javorník na Šumavě, kousíček od silnice spojující Javorník a Zuklín. Tady z asfaltové silnice vede lesní cesta do hustého smrkového lesa a asi po sto metrech končí u Měsíčního kamene. U kamene se nachází také popisná tabule.

Měsíční kámen je necelé dva metry vysoký menhir. Termín menhir pochází z keltského jazyka a v překladu znamená vzpřímený kámen. Měsíční kámen byl tedy do své vzpřímené polohy v pradávné historii uměle postaven.

Menhiry se vyskytují po celém světě a i u nás je možné je nalézt v hojném počtu. Takovéto kameny pochází až z pravěku, jde zpravidla o samostatně stojící kameny, které byly lidmi postaveny do nezvyklé polohy.

Některé menhiry jsou zároveň aktility. Aktility znamenají zářící kameny a jsou to tedy takové menhiry, které vyzařují energii. Díky průzkumům v roce 1994 se ukázalo, že i Měsíční kámen vyzařuje energii a tak ho také můžeme označit jako aktilit.

Samotný tvar Měsíčního kamene není zcela obyčejný a nejen díky němu se od řady dalších menhirů odlišuje. Významný je uměle vytvořený obrazec na jeho západní straně, který připomíná měsíc. Odtud také pochází název kamene. Takovýto vyrytý obrazec, nazývaný oko menhiru, není ojedinělý. Na aktilitech je oko možné najít poměrně často. Oko menhiru označuje stranu kamene, která vyzařuje energii nejvíce.

Energie se z kamene šíří všemi směry, není však všude stejná. V případě Měsíčního kamene je nejsilnější západní strana s okem. Pokud chcete nabrat energii, ideální je vyzkoušet právě tuto stranu. Protilehlá východní strana vyzařuje naopak energii zápornou, která má tendenci z lidí sílu vysávat. Proto se nedoporučuje se zdržovat u této strany. V případě dlouhého pobytu u východní „vysávací“ strany kamene byste mohli pociťovat nepříjemný pocit. Při návštěvě Měsíčního kamene budete mít možnost vyzkoušet svou citlivost na tuto energii a třeba nabrat novou sílu.

Citlivost na energii kamene pravděpodobně pocítila jedna členka naší výpravy, Eva. Tím se dostávám k oněm slíbeným podivnostem, které se u kamene udály. Eva se snažila nabít energií a tak ležela opřená o tu stranu kamene, na které je oko. Po chvíli, jak sama přiznává, se jí však udělalo nějak divně. Svůj zážitek popsala následovně: „Nejspíš jsem očekávala něco trochu jiného. Nejsem bláhová, abych si myslela, že když se kamene dotknu, ucítím nějaký ohromný příval energie. Ale to, že se mi roztřesou nohy, začnu mít pocit slabosti a nevolnosti od žaludku, bylo pro mě spíš nemilým překvapením. Vždyť jsem přeci stála na té „správné“ straně kamene. Tak proč to vypadá, že si kámen ode mě spíš něco vzal? Napadá mě jediné. Třeba si vzal něco, co jsem nepotřebovala a pomohl mi tak po svém…“

To nejpozoruhodnější, co se nám přihodilo, jsme však objevili až po návratu. Při prohlížení fotek, které jsme u kamene pořídili, nás zarazilo něco neobvyklého. Celkem na čtyřech fotografiích se nachází pozoruhodný a dosud nevysvětlený obrazec, který může připomínat bílou větvičku nebo rybí kost. Ve všech případech je na kameni nebo těsně u jeho okraje. Jestli si říkáte, že to nic není, čtěte dále.

V případě, kde jsou obrazce nejpatrnější, byly pořízeny 3 fotografie v rozmezí jedné sekundy (každá fotografie byla pořízena záměrně s jinou expozicí, proto byly vyfoceny 3 hned po sobě). Na první fotografii není patrné zcela nic, na druhé fotografii, pořízené jen zlomek sekundy po té první, je onen obrazec na kameni spíše vlevo dole, na třetí fotografii je v zápětí obrazec natočený a ještě zrcadlově převrácený v pravé horní části kamene.

Obrazec se tedy posunul směrem nahoru, nepadalo to k zemi. Obrazec je velmi pěkně vidět a má zvláštní tvar. Navíc je ostrý a vypadá, jako by byl přímo na kameni samotném. Můžeme vyloučit něco, co by proletělo přímo před objektivem nebo bylo na čočce objektivu. Navíc by to muselo letět neuvěřitelnou rychlostí a proto by to ani nemohlo být ostré. Ani na samotném kameni jsme v době focení samozřejmě nic neviděli. Šlo o digitální zrcadlovku, a tak jsme uvažovali i možnost, že by bylo něco přímo na snímacím čipu, potom by se to však nemohlo projevit na výsledné fotce jako bílý obrazec, ale jako černý.

O 3 týdny později jsme se na místo vrátili znovu. Pořídil jsem mnoho dalších fotografií kamene, ale na žádné se již nic podobného neobjevilo. Ona „rybí kost“ není k nalezení ani na žádné jiné fotografii pořízené stejným foťákem před, ani po návštěvě kamene.

Nad původem neznámého výjevu na našich fotkách jsme přemýšleli snad hodiny. Nikdo však nevíme, jak se to na obrázky dostalo. Je to snad něco nadpřirozeného? Vyfotili jsme ducha? Objevují se u Měsíčního kamene astrální bytosti? Má snad Evina nevolnost nějakou souvislost s tím, co se uvelebilo na fotkách? Žádné racionální odůvodnění neznáme. Vy snad ano?

Aktualizace: Záhada objasněna

Zdá se, že tato záhada se nakonec vysvětlila. Pokud vás zajímá, co to na oněch fotografiích je, přečtěte si článek Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou

Tags:

Adršpašsko - teplické skály

Jenda Mikšík — Sat, 20 May 2006 13:46:23 +0000

Adršpašské skály spolu s Teplickými skalami tvoří nejvýznamnější pískovcovou plošinu Polické pánve v Broumovské vysočině. Tato dvě skalní města známá jako Adršpašsko-teplické skály jsou největší přírodní rezervací v České republice.

Každým rokem pořádáme letní výpravu zvanou Apalucha, což možná znáte z filmu
"S tebou mě baví svět". Tentokrát jsem vyrazili do okolí CHKO Broumovska. Jedním z cílů našich každodenních výletů byla Národní přírodní rezervace Adršpašsko - teplické skály, která je mezi turisty velice známá a oblíbená.

Po zakoupení vstupenek u pokladny vejdete do pískovcového skalního města. Procházíte krásnou přírodou ve stínu skalních útvarů. Na své si přijdou především ti, kteří mají velkou dávku fantazie a představivosti. Téměř každá skála má svůj název, který je většinou podle tvaru, který skála připomíná. Velmi známá je třeba Cukrová homole, Milenci nebo Krakonošova lenoška. Mezi skalami je řada jezírek a potůčků. Nejzajímavější je jezírko uprostřed skal nad Velkým vodopádem. Pokud budete mít chuť, můžete si zakoupit plavbu na lodičce, na které vás poveze průvodce, jehož vtipný výklad učiní plavbu živější. Projížďka je zajímavá a příjemná a vřele ji doporučuji.

Naše třináctičlenná skupina přicházela do dómu pod Velkým vodopádem zrovna ve chvíli, kdy zde byla velká skupina turistů spolu s průvodcem. Návštěvníci stojící pod vodopádem na povel průvodce sborem zakřičeli: "Krakonoši, dej nám vodu!" Co se nestalo. Krakonoš je vyslyšel a pustil do vodopádu větší množství vody. Nám se tato atrakce samozřejmě líbila, a tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme. Když turisti odešli, postavili jsem se pod vodopád a zakřičeli také. Ale pro změnu náš vlastní pokřik. Fungovalo to! Najednou se proud vody zvětšil a vodopád zmohutněl. Nedalo nám to a zakřičeli jsme znovu. Tentokrát jsme však neobdrželi vodu, ale výhružnou pěst nějakého pána (možná Krakonoše), který stál nad vodopádem a naznačoval, ať toho necháme. Opustili jsme tedy toto místo a vydali se na další cestu. Za pár hodin jsme se stejnou cestou vraceli a potřetí a naposledy jsme vyzkoušeli zavolat na Krakonoše. Postavili jsme se pod vodopád a sborem zvolali: "Krakonoši, dej nám vodu!". Vedle nás stáli dva návštěvníci a na jejich výrazu bylo zřejmé, že si o nás myslí, že nejsme zcela v pořádku. Po chvíli se však nad skálou objevil příval vody a proud se ohromě zvětšil. Voda cákala všude a zaplavila i část dómu. Byli jsme lehce mokří a výsměch dvou přihlížejících rychle zchladnul. Nevím, zda takové množství vody byla náhoda nebo jestli se nám chtěl Krakonoš pomstít (asi nás poznal podle našich originálních triček).

Oblast je velice zajímavá nejen pro turisty, ale také pro horolezce. Malebné pískovcové skály přímo lákají k lezení, a tak není náhodou, když při cestě narazíte na horolezce, který zrovna zdolává vrchol. Ani my jsme nezůstali pozadu a na půl dne si zajistili horolezecký výcvik. Spolu se dvěma zkušenými instruktory jsme pokořili svoje první dvě nepříliš vysoké a nenáročné skály. Byl to zajímavý a dobrodružný zážitek.

Adršpašsko - teplické skály jsou velice zajímavým přírodním úkazem, který se jistě vyplatí navštívit. Příjemný zážitek trochu kazí jen poměrně velký počet turistů.

Rubrika:

Tags:

Čertovy skály

Zdeněk Mikšík — Tue, 19 Jul 2005 11:13:13 +0000

Skalních útvarů, které mají něco společného s čerty, najdeme na území Česka mnoho. Jeden takový kamenný útvar, který připomíná řádění rohatých, se nachází na Valašsku u obce Lidečko.

Ke skalám se váže několik lidových pověstí, o sázce mlynáře s čertem, nebo o kouzelníkovi, který se zde zjevoval a obdarovával ve skalách chudé. Jistě se najdou i další.

Podle jedné pověsti v kraji bydlela dívka Rozina. Aby ji Čert získal za ženu, slíbil, že obrátí tok říčky Senice, která Lidečkem protéká. A aby to nebylo tak jednoduché, vše musel stihnout přes noc, dříve, než zakokrhá kohout. Čert si patrně nevěřil, že úkol stihne v dané lhůtě a tak se pojistil. V převlečení společně s dalšími čerty vykoupil všechny kohouty v okolí. Jen jedna chudá babička kohouta neprodala a schovala pod necky. Se západem slunce začali snad všichni pekelníci snášet kameny, aby postavili ohromnou hráz, která měla obrátit směr říčky. Když už zbýval jen poslední kámen, který snad nesl sám Satan, ozvalo se z babiččina domku zakokrhání. Čerti za strašného řevu a klení zmizeli. Na místě zbyl jen nepopsatelný smrad a mnoho kamenů. A tak babička zachránila Rozinu, ale ta prý už zůstala na ocet, když si ani čerta nezískala.

A co nám to tu ti čerti vlastně zanechali?
Už od silnice je vidět sklaní hřeben, který je asi 150 metrů dlouhý a vysoký od 6 do 25 metrů. Čertovy skály Tloušťka této pískovcové skalní lavice je asi 3 metry a je puklinami příčně rozdělena. Některé části byly od celého masivu už zvětráváním odděleny a tak je v okolí několik menších skalních samostatných skalních útvarů. Nejvýraznější vrcholky skály mají svá jména: Hladká, Čertova stěna, Plochá a Kolébka.

Na skále se může provozovat horolezectví, ale nesmí se zatloukat nová oka a skoby, aby se nenarušovali skalní bloky. Je zde vytyčeno několik výstupových tras, které jsou lezci hojně využívány. Skály, také pro svoji výbornou dostupnost, která je dána blízkostí hlavní silnice, lákají kromě horolezců i další turisty.

Přírodní památka Čertovy skály je chráněna od roku 1966 a patří k nejnavštěvovanějším skalním útvarům na Valašsku. Pokud se v tomto kraji budete pohybovat, či mít jen cestu kolem, nenechte si návštěvu této přírodní zajímavosti ujít. Nezapomeňte ale, že se budete pohybovat na chráněném území a podle toho se i chovejte.

Rubrika:

Tags:

Zimní toulky Děčínskem III. - Chlum

Karel Jonák — Mon, 04 Feb 2002 21:04:08 +0000

Třetí část seriálu nás zavede na rozhlednu na jihovýchodě Děčína na vrcholu Velkého Chlumu.

Pobýváte-li delší dobu v Děčíně a chcete-li se po tuto dobu věnovat turistice, musíte se smířit s tím, že z důvodů popsaných ve druhém díle bude každá vaše cesta začínat stoupáním. Dobrá, když stoupat, potom k místu dalekého rozhledu, nejlépe na rozhlednu. Jednu takovou najdete na jihovýchode Děčína na vrcholu Velkého Chlumu. Z města ji však neuvidíte, nanejvýš si ji můžete splést s kovovou konstrukcí jakési telekomunikační společnosti, která se usídlila na vrcholu sousedního Chlumu.

Ať už se do Děčína dostanete jakkoli, ke Chlumu musíte vyrazit z pravého břehu Labe, lhostejno odkud. Důležitý orientační bod představuje železniční stanice Děčín - Staré město, najdete ji snadno, protože, jak tvrdí Josef Švejk, nádraží se nehýbe. Odtud vede na vrchol červená turistická značka, pro lepší orientaci Chlumskou ulicí. Na konci rodinných domků si nezapomeňte všimnout železničních cisteren, které tady, několik desítek metrů nad nejbližší tratí, na zahradě rodinného domu působí takřka fantaskně. Dostat je sem muselo dát majiteli dost zabrat.

Cesta příjemně ubíhá, jen oproti předpokladům nevede nejdříve na Chlum a potom po hřebeni, nýbrž pod vrcholem pokračuje po vrstevnici a po mírném nastoupání dorazíte do Chlumu, tentokrát Horního. Civilizace dorazila už i sem, osada je "rozrekonstruovaná" a původní, jistě romanticky založení obyvatelé, pomalu ale jistě postupují svoje domky a usedlosti novým osadníkům. Na návsi zahnete doprava, pokračujete stále po červené a od rozhledny postavené na vrcholu vysokém 488 metrů n.m. již v roce 1927 vás dělí sotva kilometr. Poslední etapu si můžete krátit dumáním o pomíjivosti věků, literatura uvádí, že Horní Chlum, který jste právě opustili je v kronikách zmiňován již v roce 1383. Než si stačíte uvědomit geografickou polohu rozhledny umístěné mezi řekami Ploučnicí a Labem, stojíte na jejím vrcholu. Legenda "padesátky" KČT hovoří o výhledu zčásti zakrytém stromy, není to ale tak strašné. Minimálně loděnice a děčínské předměstí si můžete vychutnat v celé jejich "kráse".

K návratu do Děčína využijte žlutou turistickou značku, která vás dovede do Boletic nad Labem, odkud byste sice teoreticky mohli pokračovat pěšky, nedělejte to však. Cesta totiž vede místy, která do vínku mnoho malebnosti nedostaly. Využijte proto radši služeb místního dopravního podniku, nezkazíte si tak dojem ze sestupu, který stojí za to. Zejména pasáž "padání" po spádnici (úhel si netroufnu odhadnout) na zasněžené cestě s podložím tvořeným zetlelými listy se vám nadlouho vryje do paměti. Poslední fáze cesty dobře poslouží ke studiu vývoje předměstské architektury dvacátého století. Najdete tu všechno...

Od počátku Vaší cesty uběhly dvě, možná tři hodiny, v nohách máte něco kolem deseti kilometrů (podle toho, odkud jste vyrazili), měli-li jste štěstí na počasí, vyfotografovali jste víc než nádraží a jste o poznání bohatší.

Příště se můžete vydat třeba na levý břeh Labe na procházku všemi Žleby.
K+K

P.S. Na tomhle výletu nám počasí příliš nepřálo, fotodokumentace se proto tentokrát týká spíš popisovaného ročního období.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Zimní toulky Děčínskem I. – Pravčická brána

Zimní toulky Děčínskem II. - Chmelník

Tags:

příroda

přírodní útvary

turistika