Moskyt - řeky

Lodí po Frísku - film

Jenda Mikšík — Tue, 24 Nov 2015 06:00:00 +0000

Cestovatelský dokumentární film, který vzniknul během týdenní plavby po Frísku. Frísko (holandsky Friesland, frísky Fryslân) je jedna ze 12 provincií Nizozemska. Tato rovinatá oblast leží na severu Nizozemska, nabízí krásnou přírodu a malebná městečka. Je to nádherný kousek světa, který stojí za návštěvu. Pojďte prostřednictvím tohoto dokumentu proplout kanály, řeky a jezera. Pojďte se pokochat krásami tohoto půvabného kraje.

Možná jste si už všimli, že naším oblíbeným tématem jsou lodě. Někdy se plavíme po Vltavě, jindy zase po Baťově kanálu. V poslední době jsme několikrát navštívili také Nizozemsko. Naposledy to bylo letos na jaře. Vyrazili jsme na týdenní plavbu po Frísku.

Lodí po Frísku - film

Frísko je jednou ze 12 provincií Nizozemska. Jde o poměrně řídce osídlenou rovinatou oblast na severu země. V celém Frísku žije asi 650 000 obyvatel. Spíše než velká města jsou zde vesničky a malebná městečka. Je to země s mnoha jezery, propletená řekami a vodními kanály. Voda s Frískem jsou odedávna v tak úzkém kontaktu, že se někdy této provincii přezdívá země vody.

Zaujaly vás naše filmy z plaveb? Všechna lodní videa najdete na našem YouTube kanálu.

Frísko je jedinou nizozemskou provincií, kde se dodnes udržel vlastní jazyk - Fríština. Pravdou sice je, že úředním jazykem je pouze Holandština, ale ani tak nebyla Fríština zatím zapomenuta.

Naše plavba se uskutečnila na přelomu dubna a května. Jaro začínalo být cítit ve vzduchu, ale tak jak to na lodi a především v Holandsku bývá, bylo ještě pořád dost chladno a větrno. Naše plavba začínala ve městě Drachten, kde jsme si vypůjčili obytnou motorovou loď De Drait. Lodí jsme navštívili města Leeuwarden, Joure, Lemmer, Sloten, Stavoren, Bolsward, Sneek a další. Bylo to zhruba 200 km kolečko.

Holandsko je krásná země, pro lodě jako stvořená. Abychom ale nezanevřeli na tu naší malou pěknou zemi českou, příští rok už se zase těšíme na Baťův kanál.

Tento film můžete ohodnotit na ČSFD.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Lodí po Holandsku - dokumentární film

Na Plzeň do Amsterdamu

Zkušební plavba v Holandsku

Tagy:

řeky

video

zahraničí

Lodní deník Cuba Libre

Leoš Drahota — Mon, 06 Jul 2015 12:19:14 +0000

Za poznáváním Povltaví jsme se na začátku léta vydali tentokrát na palubě obytných motorových lodí, aby jsme tuto krajinu nahlédli z perspektivy časů minulých, tedy odspoda, od vody, jako v dobách, kdy ještě řeka zdejším lidem nahrazovala chybějící cesty a silnice. Poznávat jsme ale byli nuceni i současnou realitu putování po řece, tedy především překonávání prvků vltavské kaskády, rušný provoz na jejích vzdutých jezerních i původních říčních úsecích a také rekreační hemžení na jejích březích.

Čtvrtek 4. 6. 2015

Plavba po Vltavě, na kterou jsme se právě chystali, měla být příjemnou vlastivědnou výpravou před nadcházejícím létem, při které jsme chtěli lépe poznat střední tok řeky a hlavně sami sebe tváří v tvář nástrahám nevyzpytatelnému vodnímu živlu. Moskytů nás bylo sedm plus jedna fanynka, takže jsme byli schopni se vměstnat do dvou lodí. Ta větší zvaná Tlustej pes měla nést Zdeňka, Hanku, Jendu a Jirku. Na té menší, jménem Cuba Libre, jsem měl plout já, Honza, Marcela a Eva. V mateřském přístavišti Cholín jsme nanosili všechny svoje jen absolutně nejnutnější věci do podpalubí zapůjčených plavidel, čímž jsme Cubu téměř potopili, a vyrazili na krátkou projížďku, abychom otestovali citlivost kormidla a způsob řazení.

Cuba Libre

Cuba Libre je loď stavěná pro anglické kanály s motorem o výkonu 15 koní. Její trup je 7,1 metrů dlouhý a 2,45 metrů široký. Maximální ponor Cuby je 0,46 metrů a cestovní rychlost 12 km/h. Loď, na které může plout i bydlet až 5 lidí je vybavena plynovým vařičem, chemickým záchodem, základním nádobím, záchranným kruhem a vestami, lékárničkou a hákem na násadě pro zachycení či odstrčení lodě v komorách.

Spolu s Honzou jsme chtěli zároveň touto zkušební plavbou naši loď trochu vyvětrat, neboť v ní silně smrděl benzín, jenž se kamsi do nitra jejího trupu vylil při doplňování nádrže. Ani proud čerstvého vzduchu, protékající všemi dokořán otevřenými otvory Svobodné Kuby, plující nejvyšší možnou rychlostí, však bohužel nedokázal nepříjemný odér z podpalubí vypudit a tak jsme alespoň od všedních myšlenek řádně v průvanu vyvětrali své hlavy. Trefili jsme se s lodí úspěšně i mezi dva asi padesát metrů od sebe vzdálené pilíře blízkého mostu a uspokojeni tak svojí dovedností i testem plavidla, přistáli jsme zpátky u mola přístaviště, abychom počkali na příjezd zbytku posádky. Když svoje věci pak do lodi nastěhovala i Eva s Marcelou a okraj paluby se zase o značný kus přiblížil hladině řeky, zaváhali jsme trochu, jestli je tato nevelká bárka opravdu schopná celý svůj náklad na vltavských vlnách unést. Na větší pochybnosti už ale nebyl čas, neboť nás ještě dnes čekala dlouhá plavba.

film natočený během naší plavby po Vltavě: http://www.moskyt.net/film/lodi-po-vltave-film

V 18:20 konečně opouštíme domovské přístaviště a ženeme si to proti proudu mezi členitými břehy Velké řeky. Tlustej pes je poněkud rychlejší, což je zřejmě způsobeno vlajkou Moskyta, která nás, vztyčena na krátkém stožárku odporujíce vzduchu mírně brzdí, a tak nám spřátelená loď brzy mizí z dohledu v zákrutách Vltavy před námi. Nás však těší, že po té, co byl jeden člen posádky nucen vykonat malou potřebu přes zábradlí uhánějící Cuby, okraj paluby se o trochu zvedl nad úroveň hladiny a zdá se tak, že by nás naše loď přeci jen mohla úspěšně celou plánovanou trasu plavby udržet nad vodou.

Je krásný slunný večer a zapadající slunce modeluje stíny okolní skalnaté břehy porostlé svěží zelení. Je teprve čtvrtek a tak jsou k Vltavě přilepené víkendové osady, kempy i na vodě uvázané hausboty zatím povětšinou liduprázdné. Ani na samotné řece nepotkáváme téměř žádná další plavidla, s kterými bychom mohli kolidovat, a těšíme se tak z klidu umírajícího dne uprostřed dozadu ubíhajících vod horní části Slapské přehrady. Plavební cesta, vyznačená v některých úsecích zelenými a červenými bójemi, nás bezpečně ve 20:05 přivádí do Kamýku nad Vltavou. Tady se přivazujeme k již kotvícímu Tlustýmu psovi a na doporučení jakési dívčí výpravy, posedávající na molu, se vydáváme do hospody U Zemanů na pozdní večeři.

Kamýk nad Vltavou

Ještě než byl ve zdejší vltavské kotlině postaven ve 13. století královský hrad, jehož trosky dodnes skrývá zalesněný vrch, stávalo někde blízko řeky dřevěné přemyslovské hradiště, odkud prokazatelně v roce 1186 úřadoval kníže Bedřich. První Slované tu však podle archeologických nálezů trvale žili již v polovině prvního tisíciletí a využívali výhod přes zdejší brod přecházející prastaré stezky.

Na konci 19. století byl nejvýznamnější kamýckou stavbou železný most – jediný silniční most přes Vltavu mezi Podolskem u Písku a Prahou. Postaven byl v roce 1887, ale již 11. března 1888 nevydržel nápor plovoucího tajícího ledu (dřenice) a zřítil se. Ihned se ale začal stavět most nový, který již při následných povodních a dalších zkouškách odolnosti obstál.

Jen kvalitně zaplnit břich a uhasit pivní žízeň několika půllitry. To je jediným cílem naší večerní vycházky do centra obce, což se nám díky dobré kuchyni zdejší hospody skvěle daří. Žádné poznávání místní kultury, naturelu domorodců, blízké hradní zříceniny, či nedej bože dokonce vyhledávání radovánek s kamýckými dívkami (nebo chlapci). Tak jako staří plavci, znavení celodenním zápasem s říčními proudy, kteří tudy vedli své dlouhé vory ku Praze, ani my nemáme na nic takového pomyšlení a čas. Po doplnění kalorií a veselejší nálady jen noční návrat na loď, umýt a spát. Já a Marcela do podpalubí Cuby, Honza s Evou raději pod hvězdy na zadní palubu Tlustýho psa, aby je stále ještě nevyvětrané benzínové výpary neuspaly definitivně.

Pátek 5. 6. 2015

Ráno je v Kamýku překvapivě chladné a mokré. Okna Cuby jsou orosená, spacáky podširáků vlhké. Je ale zřejmé, že nás čeká další slunečný a horký den. V podpalubí stále obklopeni intenzivním odérem Naturalu 95 váhavě zapalujeme plynový vařič, naštěstí neexplodujeme a úspěšně ohříváme vodu na čaj. Snídani si každý připravuje z vlastních zásob a půl hodiny po osmé jsme schopni vyplout.

Jen krátký úsek Vltavy nás dělí od hráze kamýcké přehrady. Ta je vybavena plavební komorou, která nás má vyzvednout o nějakých patnáct metrů výše, na úroveň hladiny přehradního jezera. Blížíme se, svítí nám zelená a za chvilku naši malou loďku nezadržitelně pohlcuje obrovská černá tlama pod zvednutými železnými vraty. Ocitáme se v hluboké betonové šachtě, v břiše nestvůry a plácáme se uvnitř ode zdi ke zdi. Nakonec se nám přeci jen daří na přídi lanem zachytit za vazák komorového plováku, zatímco na zádi přidržuji loď hákem za kovová madla ve stěně. Podobně si počíná i posádka Tlustýho psa, a když pak nestvůra polkne, voda hrnoucí se do jejího břicha nás nečekaně rychle expeduje ke světlu, tedy vzhůru šachtou. Přehmatávám hákem z madla na madlo výš a výš, zatímco se Honza vepředu navolno drží plováku, který v kolejnicích stoupá spolu s hladinou.

Jsme nahoře, otevírají se vrata před naší přídí. Kamýckou nestvůrou budeme za okamžik propuštěni na hladinu jezera a před námi je 9 km dlouhá plavba k hrázi Vodního díla Orlík. Přes tu se musíme dostat jinak, přejet jí po kolejích! Protože ale naše lodičky nemají kolečka a neumí vylézt z vody, pomůže nám v tom zvláštní vozíček, který si pro naše lodičky zajede do vodičky, naloží je, převeze přes hráz a na druhé straně zase do vody vyloží. Ve skutečnosti se jedná o plošinový vozík, který je vzhůru po kolejích tažen elektrickým navijákem a je schopen přes hráz přepravit loď o výtlaku až 3,5 tuny s maximální šířkou trupu 3 metry. Už se těšíme! Trochu nás ale začíná zlobit motor, který po zařazení rychlosti z neutrálu jaksi nezabírá. K akci se ho podaří přimět většinou až opakovaným „přidáním plynu“ a otáčením kormidla.

Mrtevna

Mezi kamýckou přehradou a hrází přehrady Orlické se v zákrutu Vltavy zvaném Podkova nachází místo s podivným názvem. Podle staré pověsti tudy prý skalnatou roklí, kdysi využívanou stezkou táhlo od západu nepřátelské vojsko, a když dospělo k Vltavě, bylo místním obyvatelstvem z okrajů rokle napadeno, zasypáno množstvím kamenů i dřevěných špalků a do posledního muže pobito. Dlouho zde pak zůstalo ležet velké množství mrtvol a proto se rokli, kterou dnes do řeky vtéká potůček, začalo říkat Mrtevna či Mrtevnice.

Podle jiných pramenů získalo toto místo své zvláštní jméno díky tomu, že pokud se na nedalekém solenickém brodu někdo utopil, našli jeho tělo u břehu právě poblíž této skalnaté rokle.

V 10:15 nepatrní pomalu popoplouváme pod šedivou nepřívětivou stěnou mohutné přehrady. Pozorujeme, jak je Tlustej pes zvedán z vody, ukazuje nám své mokré červené břicho a spolu se svou vystoupivší posádkou, která jej na zdviži přidržuje, se šine vzhůru po mohutném betonovém tělese orlické hráze. Doufáme, že hráz váhu tlusťocha unese, neprotrhne se a masa vod nás nespláchne až někam k Hamburku. Na vyzdvižení se chceme připravit i my a pomalu se přibližujeme k úzkému betonovému hrdlu výtahového „nástupiště“. Náhle je však Cuba zákeřně ochromena. Kormidlo se ani nehne a zůstává zaseknuté v krajní levé pozici. Cuba se točí jak káča na místě a dosáhnout hrdla je nemožné. Pokouším se u kormidla motor uvolnit, ale marně. Nakonec se k táhlům na zádi spouští Honza a po chvíli se mu daří motor odblokovat. Znovu ovladatelnou loď konečně navádíme ke kolejím a krátce na to přijíždí zdviž. Je řízena zkušeným a trpělivým operátorem, jakýmsi převozníkem lodí přes suchou překážku, který nás naloží, zajistí Cubu a pak již po kolejích kodrcáme vzhůru ke koruně hráze. Tam se celý vozík otočí o 180° aby nás zádí napřed o pár metrů níže vložil zase bezpečně do vody. Jsme znovu ve svém živlu, na jezeře orlické přehrady.

Na zdejší rozlehlé hladině to přeci jen už trochu žije. Potkáváme první plachetnice i jiná plavidla a se všemi se máváním zdravíme, jako že už jsme tady taky. S Tlustým psem, který nám zase zmizel v dáli, se vysílačkou domlouváme o vzájemné poloze i o nejbližším plánu plavby. Uháníme kolem hradu Orlík, pod neuvěřitelně rozkročeným Žďákovským mostem, až se před námi ze zákruty skalnatého kaňonu vynořuje majestátní hrad Zvíkov (14:30). Cíl naší dnešní plavby, nejjižnější bod, kam jsme chtěli během naší výpravy doplout. Ještě než se ale obrátíme zpátky k severu, strávíme tu na soutoku Vltavy a Otavy, pod hradbami záhady opředeného středověkého hradu jednu noc.

Nejprve však musíme napojit a nasytit naše větrem ošlehaná, sluncem opražená a vltavskou vodou zkoušená těla. K tomu se výborně hodí nedaleký Pivovarský dvůr Zvíkov. Uvazujeme a zajišťujeme lodě na mělčině pod severním srázem ostrohu, se slinou v koutku míříme za pivem. Pivo došlo! Ne, to by bylo příliš kruté. Labutí a Raráškem z místní produkce usilovně doplňujeme tekutiny, dobré jídlo nás pak na chvíli zcela umrtvuje. Na venkovní zahrádce, malátně posedáváme, poleháváme a skoro usínáme. Občas se někdo z nás z posledních sil zmátoří a odchází na záchody pivovaru, aby na sobě po dlouhé době vykonal takové ty různé hygienicko-biologicko-civilizační zákroky. Asi po hodině se naše zmrtvená těla přeci jen vzpamatovávají a my se pomalu vracíme na loď.

Hrad tou dobou již opouští poslední turisté i pod skálou kotvící lodě a celý ostroh osiří. Od zdí středověké pevnosti i okolních skal se odrážejí zlatavé paprsky zapadajícího slunce a tetelí se ve vlnkách vod, jenž zaplavily kdysi velmi hlubokou soutěsku soutoku dvou šumavských řek. Jsme tu sami a začíná naše večerní mejdlo na písčité pláži tohoto úžasného místa. Noříme se do vyhřáté Otavy a kdesi hluboko pod námi se v tmavých studených vodách skrývají utopené trosky zdí domů zaniklé vesničky Podhradí.

Podhradí

Na dně hluboké rokle ve skalách, pohřbeném dnes pod čtyřiceti metry vody se kdysi potkávaly dvě divoké řeky, tekoucí tu členitě modelovaným kamenitým korytem. Ve svahu ostrohu nesoucího hrad, stávala odedávna nad jejich břehy vesnice Podhradí, nebo také Podhrad. Ještě na počátku 17. století tu bylo evidováno na čtrnáct usedlostí, mlýn, rychta, dvě hospody, špitál a gotický kostelík sv. Mikuláše s přilehlým hřbitovem. Kromě úzké šíje hradního ostrohu, byli v rokli sevření obyvatelé Podhradí ve spojení se světem prostřednictvím dřevěného mostu přes Otavu, který je zmiňován již roku 1431 a obdobným přemostěním Vltavy, které dal v roce 1502 zbudovat Jindřich ze Švamberka. Oba mosty byly ale zničeny během třicetileté války a pak již se místní lidé museli spoléhat na služby převozníka. Od konce 18. století se počet obyvatel Podhradí díky jeho izolovanosti snižoval a nakonec u soutoku zůstali převážně jen ti, které řeka živila. Plavci, svážející na vorech dřevo ku Praze, převozníci, zaměstnanci poříční stráže, která tu měla stanici a také samozřejmě rodina hostinského, který v místní hospůdce poskytoval pohostinství všem, kteří tudy po obou řekách putovali.

Pomalu se stmívá, temná řeka bez slunce již ke koupání tolik neláká a tak se uvelebujeme ve vyhřátém písku, či na palubách obou našich plavidel. Se sklenicí dobrého vína, každý sám i společně rozjímáme o řece, o běhu času, o nás samotných a je to požehnaný čas. Rozvalujeme se na pláži dlouho do noci, nasloucháme tajuplným nočním zvukům, šplouchání vln o trupy lodí a chvílemi i do trávy padajícím čůrkům vláhy, když si někdo z nás odskočí vrátit zemi to co vypil. Nasáváme vůně teplých esencí vzlínajících z vyhřátých skal, chladných vlhkých závanů od řeky i z příbřežní vody se při zemi plazících jazyků rybiny. Jeden z okamžiků, kterých se nechcete vzdát, nedá se vyfotit ani natočit a marně si přejete, aby trval a trval a trval. Protože ale všechno pěkné jednou skončí a také tento výjimečný večer již definitivně ulehl mezi potemnělé skály zmožen vydatnou porcí kouzel, které nám nabídl, jdeme i my nakonec spát.

Sobota 6. 6. 2015

Ráno je pod Zvíkovem velmi parné až nesnesitelné. Většina z nás ale se sveřepým výrazem ve tváři myslí na něco jiného. Nemůžeme se dočkat, až na hradě otevřou veřejné záchody. Biologická potřeba je nyní velká, potenciálně i akutní a ve volném terénu není prostě kam. Neradi bychom také takové pěkné místo znectili něčím tak neestetickým. V 9:00 se záchody konečně otevírají, my s radostí platíme bůra a opouštíme je následně v jiné náladě a možná i podobě.

V 9:40 posádka Tlustýho psa pracně vytahuje na palubu kotvu, které se z hlubin vůbec nechce, opouštíme zvíkovský ostroh a po proudu se vydáváme na zpáteční plavbu. Je víkend a podle toho to na orlickém přehradním jezeře vypadá. Provoz jak na D1. Výletní parníky (kamiony), co je vůbec nezajímají loďky kolem a prostě si to hrnou svým pruhem, plachetnice (běžné vozy střední třídy), které je třeba registrovat a přizpůsobit naši plavbu jejich proměnlivé trase i úmyslům, rychlé čluny ve skluzu (sporťáci), kteří nás bez povšimnutí míjí ve velkých obloucích a generují vlny, co nám chtějí nadělit eskymáka, lodě, jako ty naše (starší pomalá auta), s jejichž posádkami si při bližším míjení klidně stihneme prohodit i pár vět, veslice (zbloudilí cyklisté), kteří se motají při březích (krajnicích) a přidají na frekvenci veslování (šlapání), když se blížíme a také plavci (pěší zoufalci), kteří se pokouší přeplavat jezero (přeběhnout dálnici) a nejsou skoro vůbec vidět.

Zámek Orlík

Podle pověsti prý ve zdejších lesích kdysi řádila banda loupeživého rytíře Hraboně. Jeho nepřátelé mu vypálili tvrz a zabili manželku. Hraboň zůstal sám se svým malým synkem a ze zloby a pomstychtivosti se rozhodl přepadat bohaté kupce putující krajinou. Během těchto loupeživých výprav svěřoval svého syna najaté chůvě, která však jednoho dne neodpustitelně selhala. Při hlídání usnula a malé děcko odnesl ve svých pařátech obrovský orel. Chůva se ještě stihla probrat, aby spatřila co se stalo, potom už ale na nic nečekala a služby loupežníka bez rozloučení opustila. Když se Hraboň vrátil domů a nenašel tam ani chůvu, ani svého potomka, nehodlal se s takovou ztrátou smířit. Několik dní se svými kumpány prohledával okolní lesy, ale po synovi jako by se slehla zem. Nakonec znavený a zoufalý usedl na břeh Vltavy pod vysokou skálu a prázdným pohledem bez hnutí hleděl do tmavých vod. Náhle však jako by nad sebou uslyšel dětský pláč. V návalu nečekané naděje se z posledních sil vydrápal na skálu a tam spatřil uprostřed orlího hnízda sedět svého synka mezi ochmýřenými ptáčaty. Malí orlíci ho přijali mezi sebe a za chladných nocí ho vlastními tělíčky zahřívali. Rytíř Hraboň napraven touto milostí pověsil loupežnické řemeslo na hřebík a na skále, kde dítě v orlím hnízdě našel, dal z vděčnosti za jeho život postavit hrad, který nazval Orlíkem.

Učitel Fleischmann z blízkého Kostelce nad Vltavou si ještě ve dvacátých letech 20. století o lesích kolem orlického zámku zapsal: „Často zavítá do krajiny zdejší orel říční a orel mořský...“

V 11:00 připlouváme do malé zátoky pod zámkem Orlík, abychom se tu někde najedli a chvilku spočinuli na pevné zemi. Náš motor na Cuba Libre znovu nechce zabrat a Honza je nucen ho opět trochu poladit. Obědváme v hostinci U Cvrků maso z divočáka a malinovou limonádu (kombajnerku). Někteří z nás náhle pozorují, že se s nimi jakoby houpe pevná zem hospodského dvorku, kde sedíme. Panika však nepropuká. Někdo někde naštěstí vyčetl, že je to prý způsobené tím, jak je mozek z delší plavby navyklý na vyrovnávání houpavého pohybu lodě. Na souši se mu pak nedaří ihned přestat, takže se majiteli mozku zdá, že se houpe dál, ovšem v protifázi. Poblíž zámku chladíme ještě rozhoupané mozkové závity zavinutou, tedy točenou opočenskou zmrzlinou a znovu vyplouváme.

Tentokrát už ale ne daleko. Turistický kompex Trhovky, kde se Zdeňkovi daří po telefonu vyjednat parkovací místa pro naše lodě, se má stát naším útočištěm pro poslední noc výpravy. Přivazujeme k molu a jdeme parkování (100 Kč za loď) zaplatit do blízkého Sporthotelu Trhovky. Nevypadá to tam špatně a tak se usnášíme, že sem zavítáme na večerní posezení. I když tu voda jezera není příliš čistá, v zátoce poblíž lodí odhazujeme svršky a konečně se po horkém dni ochlazujeme v orlické přehradě. Přestože jsou Trhovky plné rekreantů, na naší pláži je docela pusto. Ve vodě se ráchají jen Moskyti, u břehu se pěnou brouzdá hezká slečna či mladá paní a do síťky chytá malé rybky pro své zahradní jezírko.

Po večeři ve Sporthotelu máme nápad zahrát si na přilehlém kurtu plážový volejbal. Půjčujeme si míč a zvládáme tři sety za doprovodu burácivých hitů 80. let ze sousední diskotéky. Jsme zpocení a od písku. Spolu s Honzou a Evou chceme využít možnosti dát si sprchu ve zdejších veřejných placených umývárnách. Jen Honza má ale tři dvacetikorunové mince, které jako jediné sprchový automat přijímá. Nezištně se s námi o ně dělí a trochu si tím komplikuje plánovanou očistu. Zatím to ale ještě neví. Eva odchází do dámských, já s Honzou do pánských sprch. Tam pobíhá mírně podnapilý zmatený mladík a velmi neslušně nadává, že se mu nedaří pustit vodu. Od Honzy dostává instruktáž a po chvíli slyšíme, jak z vedlejších kabinek nadává a skučí, že už to teče, ale ledový. Vhazujeme s Honzou dvacetikoruny a lezeme každý do své navolené kabinky. Honzovi žádná voda neteče, tak nadává také neslušně. Nadává i zmatenec a skučí, že ho to pálí, že teče jenom vařící. Čtyři minuty sprchování za dvacet korun, tak je nastaven zdejší automat. Z toho poslední minutu voda stříká přerušovaně v krátkých dávkách jako upozornění, že za chvíli nepoteče nic. Pouštím Honzu na chvíli do své kabinky a doufám, že ze sebe ještě stihnu smýt všechno pečlivě nanesené mýdlo. Znovu střídáme, vyšlo to. Zmatenec nadává a skučí, protože sebou fláknul na kluzkých dlaždicích, zatímco my po umytí spokojeně odcházíme.

Večer je pěkný a teplý. Posedáváme na lodích a na molu, dopíjíme zbytky vína. Na nedaleké pláži někdo zapálil několik ohňů a večerní vánek nám od nich přináší dusivý černý dým s vůní spálené gumy a plastických hmot. I když je horká letní noc, spíme jako omámení a ráno se nám jen těžko vstává.

Neděle 7. 6. 2015

Je tu poslední den naší říční výpravy a podle předpovědi by nás měly dostihnout prudké bouře. Dojídáme zbytek zásob a již v 8:30 vyplouváme na jezero. Zdviž orlické hráze je odtud na dohled a my tam chceme být brzo, abychom neuvízli ve frontě čekajících lodí. To se nám daří a jsme u kolejí vedoucích z jezera do řeky jako první. Nad horizontem betonového monstra se objevuje plošinový vozík s nám známým „převozníkem“, pomalu sjíždí k vodě, aby nás naložil, a nám znovu odmítá zabrat motor. Nejsme schopni dostat loď až k výtahu a tak před sebe pouštíme Tlustýho psa. Z naší imobility se stává nepříjemná tradice, s kterou si ale zatím ještě dokážeme poradit. Honza se zase zkušeně hrabe v motoru a znovu se mu po chvíli daří přimět ho k záběru. Udržuji Cubu v minimálním tahu a když se konečně zdviž vrátí, vplouváme, jsme zvedáni a necháváme se jí převézt přes obří přehradu.

Orlická přehrada

Podobu staré Vltavy utopila především hráz Vodní nádrže Orlík. U Solenic na Příbramsku byla budována v letech 1954 až 1961. Na její výstavbu bylo spotřebováno 25 000 tun železa, 20 000 metrů krychlových dřeva, 1 800 000 metrů krychlových štěrkopísku a 230 000 tun cementu. Váha přehrady je odhadována na 2 216 000 tun. Betonová hráz nádrže je 450 metrů dlouhá a v nejvyšším bodě koruny má výšku 91 metrů. Hloubka vody v přehradním jezeře dosahuje až 74 metrů a maximální teoretický objem nádrže činí 716,5 miliónů metrů krychlových. Vzdutí řeky je na Vltavě dlouhé 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Vodám jezera padlo za oběť několik vesnic, 650 obytných a hospodářských staveb, mnoho pil a 14 mlýnů.

Čtyři Kaplanovy turbíny hydroelektrárny, stojící u paty betonové hráze, na které je voda přiváděna potrubími o průměru 625 cm, jsou schopné vyprodukovat výkon 364 MW.

Pod přehradou jsme téměř sami. Většina lodí neopouští orlické či slapské jezero a mezi Kamýkem a hrází Orlíku je řeka v klidu, plavidly i lidmi na březích poněkud opomíjená. Plujeme hadovitými ohyby Vltavy za doprovodu tónů písně „Plavu si ani nevím jak“ a paseme se očima na zarostlých skalnatých březích. Daleko na západě se pomalu zvedá hradba tmavých bouřkových mraků, ale my víme, že už nás na řece nezastihnou. Jejich předvoj v podobě menších obláčků, plujících po blankytné obloze nám naopak dělá radost, neboť nám chvílemi poskytne laskavý stín, jehož se nám během výpravy často nedostávalo. Je to odměna, pohoda, dokud nás znovu nepolkne nestvůrná tlama kamýcké plavební komory.

Jsme tentokrát v komoře ve třech. Mezi Tlustýho psa a nás se vmáčklo ještě jedno plavidlo a všechny lodě, které se do nitra hráze napáskovaly, hledají vhodné uchycení, které by jim pomohlo bezpečně klesnout pod přehradu. Vrata se uzavírají, voda mizí, znovu přehmatávám hákem po madlech a brzy jsme na úrovni řeky. Ze stěn vypuštěné šachty komory na nás prší, což nám v tom horku ani trochu nevadí. Otevírají se spodní vrata a náš motor znovu nezabírá. Honza už je trochu vytočený, což je slibnou předzvěstí toho, že se mu opět podaří roztočit i vrtuli lodního šroubu. Z vrchu šachty nás pobaveně pozoruje obsluha komory a nám nezbývá než Cubu z betonového chřtánu doslova vystrkat. Jan pak již velmi zkušeně opravuje náš pohon a my krátce na to uvazujeme k Tlustýmu psovi u kamýckého mola. Oběd, odvázání, Honzovo poštelování motoru a ve 13:10 míříme svižnou plavbou do domovského přístaviště.

Na posledním úseku plavby znovu ožívají břehy Vltavy osadníky z četných chat a kempů. Lidé se koupají, vozí na lodičkách a radují z řeky. I my jsme měli po čtyři dny možnost okusit tuto radost a byla to příjemná zkušenost. Přálo nám počasí (možná až moc), přála nám řeka i lidé kolem ní. Nebyla to asi taková romantika, jakou bývala plavba za starých časů, kdy vodní tok ještě neregulovaly žádné hráze, ale ta už je nenávratně pryč. Zmizely divoké proudy, balvany, jezy a víry, odešli všichni ti voraři, šífaři, převozníci, mlynáři, rybáři a hostinští. Zaplaveny byly rázovité vesnice, kostely i samoty, chalupy lidí svázaných s řekou, domovy osobitého „říčního kmene“. Za všechno ale nemůžou hráze vodních nádrží, také už je jiná doba. Splouvat starou Vltavu bylo krásné dobrodružství, plavit se po té současné je pěkným zážitkem.

Přistáváme u cholínského mola, uvazujeme lodě, při čemž nám bohužel napínané lano shazuje do vody kryt šachtičky z přední paluby a ten se nezadržitelně potápí kamsi ke dnu. Nechtěná památka na naši plavbu, která tu v hlubinách možná zůstane již navždy. Vynášíme své věci, předáváme lodě a opouštíme řeku. Třeba se někdy vrátíme.

Za potíže s motorem prý mohlo jedno uvolněné táhlo, které bylo majitelem opraveno a nám poskytnuta příjemná sleva z ceny za zapůjčení plavidla.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Lodí po Vltavě - film

Podivná věž hradu Zvíkova

Tags:

lokality

přehrady

řeky

Plavba po Baťově kanálu

Moskyt — Sat, 18 Jan 2014 14:46:12 +0000

Moskyt v září 2013 opět vyrazil na Baťův kanál. Vody mezi Veselím nad Moravou a slovenskou Skalicí jsme brázdili na dvou žlutých lodích pojmenovaných Petrklíč a Stulík. Počasí nám přálo, a tak byla plavba příjemná a pohodová. Klid a krásu jižní Moravy z paluby lodě jsem se pokusili zachytit v krátkém filmu.

Lodě jsme měli z půjčovny ve Veselí nad Moravou, kde podobných lodí mají celkem devět. Délka lodí pojmenovaných po žlutých květinách je 9 metrů, šířka 3 metry. Maximální obsaditelnost lodí je 8 osob, avšak pro pohodlnou plavbu je ideální počet do šesti cestujících. Tyto lodě pohání závěsné motory 20hp ovládané z vnitřní kormidelny a k jejich řízení není potřeba žádný průkaz.

V části kanálu, kterou jsem během prodlouženého víkendu propluli, je mnoho zajímavých míst, která stojí za to navštívit. Patří mezi ně určitě Strážnice se svým skanzenem, Petrov s unikátními vinnými sklepy zvanými Plže, technická památka výklopník nebo krásné slovenské město Skalica. Tím ale výčet zajímavostí v okolí Baťova kanálu ani zdaleka nekončí.

Plavba po Baťově kanálu

Rubrika:

Tagy:

Zkušební plavba v Holandsku

Jenda Mikšík — Sat, 14 Apr 2012 14:39:04 +0000

Moskyt při svých cestách občas zavítá také do zahraničí a někdy se z pevniny vypraví i na vodní cestu. Z jedné lodní zahraniční výpravy je právě tento krátký film, který byl pořízen na jaře 2012 v Holandsku v průběhu čtyřdenní zkušební plavby na obytné lodi.

Plavba se uskutečnila ve Frísku, tedy v severní části Nizozemska. Naše trasa měla svůj start i cíl ve městě Drachten a dále vedla mimo jiné skrze města IJlst, Workum, Stavoren, Heeg, Woudsend, Sloten, Joure a Akkrum. Celkem jsme napluli něco málo přes 200 km.

Hlavním účelem této zkušební plavby bylo seznámení se s ovládáním lodě, v našem případě to byla loď De Drait 31 s následujícími parametry:
délka: 13,5 m
šířka: 4,25 m
ponor: 1,1 m
průjezdná výška: 2,85 - 4,95 m
motor: 159 HP
palivová nádrž: 700 l
nádrž na pitnou vodu: 900 l
elektroinstalace: 12V / 220V

Celou akci pořádala společnost Dutch Masters s.r.o. - specialista na plavbu po Holandsku.

Zkušební plavba v Holandsku

Rubrika:

Tagy:

Meandry řeky Moravy

Jenda Mikšík — Wed, 01 Apr 2009 13:18:08 +0000

Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené plavby moravskou přírodou. Někdo z nejrychlejší kánoe, která byla oproti ostatním trochu napřed, zvolal: „Plujte vlevo, tady je málo vody!“ Háčci na ostatních lodích zbystřili a koukali skrz vodní hladinu před sebe, jestli se právě jejich loď neblíží do mělkých míst.

Byl docela pěkný srpnový den a my jsme s partou kamarádů proplouvali meandry řeky Moravy. Naše skupina byla složena ze čtyř kánoí.

"Tady už je to v pohodě", ozvalo se znovu z vedoucí lodě. Všichni ji tedy následovali. V ten okamžik jsme pluli táhlou zatáčkou a hleděli před sebe na pohled, který se nám otvíral. Vodní hladina nebyla již tak pustá. Někde čouhala kláda, jinde zase byla hromada větví a klacků trčících ven z vody. Háčci pozorovali situaci a snažili se vybrat nejlepší cestu a zabránit tak případnému střetu lodě s některou kládou nenápadně schovanou těsně pod hladinou.

Jak jsme tak proplouvali mezi těmi mohutnými kmeny prastarých stromů, připadali jsme si jako v pravěku. Stromy sem pravděpodobně donesla velká voda při povodních. Není divu, že meandry působí poněkud pravěce. Tato část řeky Moravy totiž nebyla nikdy regulována.

Jak jsme pluli dál, příroda byla stále divočejší. Okolo řeky se z vody tyčily strmé a několik metrů vysoké pískové stěny. Místy až 15 metrů vysoké. V těchto stěnách je plno malých děr, které slouží jako hnízda pro malé ledňáčky. Pouze ti nejbystřejší z nás měli možnost spatřit některého z těchto zajímavých ptáčků. Ti méně pozorní se museli spokojit jen s volavkami, které postávaly na břehu. Ve vodě není nouze ani o ryby. Čas od času nějaká ryba vyskočí nad hladinu a zašplouchá.

V místech, kde se řeka stáčí, jsou často písečné pláže. Některé jsou hezčí, jiné zase méně. My jsme se v průběhu naší plavby na pár pěkných plážích zastavili. Takovéto písečné plážičky jsou ideálním místem pro odpočinek a malé občerstvení. A protože bylo docela pěkné počasí a z pádlování jsme byli rozehřátí, tak jsme se v Moravě i vykoupali. Slečnám se rybami načichlá voda moc nezamlouvala a tak osvěžení využila jen pánská část naší skupiny.

Když už jsme byli jen pár kilometrů od cíle naší plavby, okolní příroda se zase začala měnit. Tentokrát se z pravěkého rázu stávala všednější a kultivovanější. Postupně mizely klády a větve z toku, mizely písečné stěny i pláže. Dokonce i meandry ubývaly a řeka se začala rovnat a rozšiřovat. A my jsme se z pravěké výpravy vrátili zpět do dnešního světa, plni příjemných zážitků z plavby po meandrech řeky Moravy.

Pokud byste také chtěli zažít podobné dobrodružství, tak jistě můžete. Ve městě Strážnice na Baťově kanále je přístav s půjčovnou lodí. Zde je možné zapůjčit si kánoe a další vybavení. Bude vám vysvětlena trasa, kudy se po kanále dostanete na neregulovanou část Moravy. Dále po proudu proplujete nejzajímavější částí meandrů a dostanete se do cílového přístaviště Rohatec - Kolonie. Odtud budete odvezeni zpět do startovního přístavu ve Strážnici.
Délka trasy je přibližně 15 km, takže plavba vám při klidném tempu, s pár zastávkami na koupání a odpočinek, zabere okolo 5 hodin.

Rubrika:

Příroda a krajina

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Plavba po Baťově kanálu

Baťův kanál

Plavba na lodi Zapa - film

Tags:

Plavba na lodi Zapa - film

Moskyt — Tue, 24 Feb 2009 21:00:18 +0000

Poslední zářijový víkend roku 2008 vystřídalo pošmourné dny krásné babí léto. Na plavbu po Baťově kanálu jsme si nemohli přát hezčí počasí. Poplujeme lodí, která je v kategorii malých plavidel největší na kanálu, má délku 11 metrů, šířku 4 metry a výtlak 8 tun.

Naše podzimní cesta po Vnitrozemském průplavu Otrokovice – Rohatec začínala ve Veselí nad Moravou. Tady na nás v přístavu čekala zbrusu nová loď s názvem Zapa. Plni očekávání jsme vstoupili na palubu krásné modré lodě s barevnými ornamenty. Uvnitř lodě je připraveno vše potřebné pro 12 členů posádky, záchod a kuchyňka. Při plném obsazení bude na lodi asi už dost těsno, nás bylo 7, což byl takový dobrý počet.

Po krátkém zaškolení v řízení a obsluhování lodi, které bylo trochu jednodušší, protože už nějaké zkušenosti máme, můžeme vyrazit po Baťově kanálu. Vzhledem k tomu, že na horní části se opravuje plavební komora, jediný možný směr jen po proudu. Nám toto omezení zase tak nevadí, protože za následující tři dny si prohlídneme spodní část kanálu, na víc by stejně nebyl čas.

Pomalým vyhlídkovým tempem plujeme přes plavební komoru Vnorovy I a II do Strážnice. Je pátek krátce po poledni, na kanálu jsme sami. Pohodu a klid krásně vybarvené okolní přírody umocňují sluneční paprsky babího léta.

Plavba na lodi Zapa - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Baťův kanál

Plavba po Baťově kanálu

Tagy:

Plavba po Baťově kanálu

Zdeněk Mikšík — Sat, 23 Aug 2008 09:11:11 +0000

Přijíždíme autem k plavební komoře ve Spytihněvi. V rejdě kotví mnoho lodí a jedna z nich se stane na následující týden naším dopravním prostředkem i příbytkem. Máme v plánu proplout Baťův kanál a urazit tak na vodě více než 100 km. Co jsme v potom celý týdnen na kanále zažívali si můžete přečíst v našem lodním deníku.

Den první – pondělí

Naše loď není jen tak obyčejná loď, ale přímo hausbót s názvem Ballinka. Je 7,5 metru dlouhá a 3 metry široká. Na palubě má to nejdůležitější co na naší cestě budeme potřebovat. V kajutě se nachází čtyři postele, na přední zastřešené palubě je kormidelna, dvě lavice a miniaturní kuchyňka se základním vybavením. Na zadní malé palubě je chemický záchod a hlavně motor, který celým plavidlem pohne, jak doufáme, žádaným směrem.

Co to je Baťův kanál
Přesný název tohoto vodního díla je Vnitrozemský průplav Otrokovice – Rohatec. S myšlenkou postavit kanál přišel už Zlínský podnikatel Tomáš Baťa kolem roku 1927 a po jeho smrti se tohoto úkolu ujal jeho bratr Jan Antonín Baťa. Tato technicky náročná stavba, která proběhla v roce 1934 až 1938., měla několik cílů. Jednak chtěl Baťa po vodě dopravovat lignit z dolu v Ratíškovicích do Otrokovic a zadruhé byla provedena meliorace okolí řeky Moravy. Také tu byl dávný sen o propojení evropských veletoků, jehož splnění se nikdy neuskutečnilo a asi nikdy neuskuteční.
Celková délka plavební trasy byla 51.8 km. Po kanálu pluly čluny dlouhé 38 metrů a 5 metrů široké. Uvezly až 150 tun materiálu. Průměrná plavební hloubka byla asi 1,5 metru. Na celé trase bylo 14 plavebních komor. Část cesty vede řekou Moravou a část kanálovými úseky. Na říčním úseku tahaly čluny remorkéry Baťa 1 a Baťa 2. Na kanále nejdříve po břehu tahaly koně, později traktory. V dnešní době je jen 13 komor a splavný úsek je kratší asi o 1 jeden kilometr, který vedl v Otrokovicích po říčce Dřevnici.

První seznámení máme za sebou a nyní dojde na praktickou část. Zdejší lodník nás seznámil se základy ovládání plavidla a vypustil nás na širokou část řeky Moravy, kde jsme pilně trénovali obraty, přistání i jízdu přímým směrem. Když jsme si mysleli, že už vše ovládáme, byli jsme vypuštěni naostro. Vzhledem k tomu, že je pondělí a v pondělí nefungují plavební komory, musíme plout proti proudu řeky do Napajedel a Otrokovic. V tomto úseku žádná komora není a řeka je široká, nic nebrání pohodové plavbě.

Pomalu plujeme a pozorujeme okolí. Každou chvíli vidíme šplouchání vody. To si asi místí štiky, boleni nebo sumci vybírají něco dobrého k večeři. Na březích na ně zase čekají rybáři a tak někdy kličkujeme mezi jejich vlasci a splávky. Na tomto úseku řeky nejsme sami, potkáváme další dvě podobné lodě, jako ta naše. Ty vyrazily nějakou dobu před námi, a jelikož jsou to rybáři, už někde kotví a mají nahozeno. V Napajedlech i Otrokovicích jsou jen strohá přístaviště, dlouho se nezdržujeme a plujeme zpět. Začíná pršet a my doufáme, že se to do druhého dne zlepší. První deštivou noc na lodi trávíme opět v přístavu Spytihněv.

Den druhý – úterý

Celou noc nám bubnoval déšť do střechy, ale ráno nás vítalo sluníčko. Komory na této vodní cestě fungují o prázdninách denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin. První komorou v těsném sousedství přístavu proplouváme chvíli před desátou. Za komorou začíná kanál, po něm poplujeme až do Starého Města, kde se opět vrátíme na řeku. Spytihněvskou komorou jsme propluli bez problémů, uvidíme, jak to půjde dál. Na celé trase je 13 komor, a každou proplujeme nejméně dvakrát. Komory jsou upraveny pro plavce, jako my. Na stěnách jsou napevno připevněna lana, kterých se posádka přidržuje při komorování. Odpadá tedy složité uvazování a proplavení je jednodušší. Jen je potřeba vždy opatrně do komory vplout, nenabourat vrata, nebo loď a zastavit na správné straně u lan.

Naše první zastávka je po několika málo kilometrech v přístavišti v Babicích. Je zde nové molo i pěkná budova s občerstvením záchody i sprchou. Což, jak zjistíme později, není vždy samozřejmostí. Mimo sprchy vyzkoušíme všechny služby a vyrážíme dál po proudu. V pořádku proplouváme komorou v Babicích i další v Huštěnovicích a míříme do přístavu ve Starém Městě. Při přistávání v tomto přístavu se museli lidé na břehu ohromně bavit. Nějak se nám nedařilo zajet lodí na správné místo. Při tréninku přistání jsme měli dost místa, ale tady bylo plno lodí, člunů, mol a různých podivných sloupů. Jezdili jsme sem a tam, než se nám to podařilo. Naštěstí jsme nic nezbourali ani neponičili.

Přístav Staré Město je ideální místo na nákupy, komplex hypermarketů je nedaleko kanálu. Toho jsme také využili a doplnili potřebné zásoby. Při návratu k lodi jsem viděl dokonalé manévry lodě Áda a já trochu záviděl. Je vidět, že její posádka to umí. Aby také ne, když jsou zde už po sedmé. Nyní už vím, že my se v průběhu plavby také zdokonalíme.

Proplouváme trochu zvláštní komorou, pravděpodobně funguje zároveň jako jez a tak voda přetéká přes horní hranu vrat. Za ní jsme opět na řece. Oproti kanálu, který má šířku kolem 12 metrů je to rozdíl. Neprší, ale fouká silný vítr a jak jinak než proti nám. Trochu nás to brzdí, ale nikam nespěcháme. Řeka je tu hodně regulovaná, vliv na to má asi i nedávná povodeň, po které se navyšovaly ochranné hráze.
Proplouváme komorami Kunovský les, Nedakonice a Uherský Ostroh. Blíží se 18 hodina a s ní i zavírací doba komor. Naše cesta pro dnešek musí skončit. Kotvíme na okraji Veselí nad Moravou v přístavišti s názvem Ranch Mississippi River. Ne břehu se nachází hospoda, která opravdu koresponduje se svým názvem. Dřevěné jednoduché budovy s typickými vývěsními štíty, americké plakáty a nápisy, koně v ohradě, hrající si děti, příjemní lidé, točené pivo i kofola. Je rozhodnuto, zde strávíme svou první noc mimo mateřský přístav ve Spytihněvi. Ještě za světla se vydáváme na pěší průzkum do Veselí. Nedaleko od nás je přístav, kam chceme zítra ráno doplout. Jdeme si to tedy dopředu omrknout.

Den třetí – středa

Ráno se probouzíme už kolem půl osmé, ale musíme čekat na desátou, až se otevřou komory. K první to máme opravdu jen kousek. Bez problémů ji zdoláváme a za ní míříme do velkého přístavu ve Veselí nad Moravou. Kotvíme v přístavním bazénu a bereme útokem sprchu. Za poplatek 20Kč si užíváme zdejší vymoženosti.

Křížení kanálu a řeky
Kanál na několika místech kříží jiné toky. Na říčce Radějovce a Veličce se křížení řešilo pomocnými jezy. Křížení s Moravou bylo vyřešeno dvojící komor. V dobách plného provozu bylo toto křížení doplněno lanovkou pro lodě. Po kanále totiž táhly čluny koně nebo traktory a ty by přes řeku neprojeli. Proto se zde čluny přetahovaly pomocí lana nad řekou. Celé unikátní řešení je doplněno napájecím kanálem. Voda z vyšší části kanálu se pomocí roury v hřebenu nedalekého jezu dostává do nižší části kanálu. Tím je zajištěna správná výška hladiny v další části kanálu na druhém břehu řeky. Bez tohoto propojení by byla spodní část kanálu bez vody.

Zbytečně se nezdržujeme a vyrážíme na další cestu. Nyní po poslední komoře poplujeme opět po kanálu a míříme do Vnorov, kde je mimoúrovňové křížení kanálu s řekou Moravou. Voda v kanálu je o nějaký ten metr výš než v Moravě a křížení je vyřešeno dvojicí komor. Nejdřív v první komoře klesneme na úroveň řeky, řeku přeplujeme a na druhé straně nás zase druhá komora zvedne na úroveň kanálu. První komorou s rozdílem hladin kolem třech metrů proplouváme bez problémů, zato v druhé jich na nás čeká hned několik. Na řece docela dost foukal boční vítr, k tomu se ještě přidal proud řeky a tak se naše loď na chvíli stala hříčkou obou živlů. O fous jsme nakonec bez nabourání komoru trefili. Při vyjíždění z komory ven na nás čekalo další nebezpečí. Přímo ve výjezdu se motal s hausbótem jakýsi pán se šátkem na hlavě. Nic nedbal na upozorňování obsluhy komory, aby uhnul. Nakonec pro nás místo uvolnil a my mohli vyplout. Když už vše vypadalo v pohodě, najednou nám zase vplul do cesty. Okamžitě jsem vyřadil a dal zpětný chod. Motor řval na plné obrátky a my mířili přímo na trup neposlušné lodi. Nezbývalo nic jiného než čekat až to práskne. Neprásklo, zpětný chod motoru vykonal své, zastavili jsme. Ke srážce chybělo opravdu jen několik málo milimetrů. Pán v šátku udělal jakési gesto na omluvu, ale my jsme rychle mizeli z jeho dosahu a mířili do Strážnice.

Zastavujeme ve Strážnici, hned vedle skanzenu a hned vyrážíme na jeho prohlídku. Můžeme si vybrat, zda chceme prohlídku individuální nebo s průvodcem. Volíme druhou možnost a děláme dobře. Samostatný návštěvník se nedostane do všech objektů, některé jsou zamčeny a klíč má jen průvodce. Ještě doplňujeme zásoby potravin a vyrážíme dál po kanálu do obce Petrov.

Skanzen ve Strážnici
Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy se začalo stavět v roce 1973. Na ploše několika hektarů jsou zde představeny ukázky lidového stavitelství v různých regionech. Najdeme tu například stavby moravských Kopanic, luhačovického Zálesí, areál vodních nebo vinařských staveb. Všech 64 staveb je umístěno do uměle vytvořeného terénu, který odpovídá přirozenému prostředí.

V přístavišti Petrov nás čeká nemilé překvapení. Už jsme si zvykli, že v tištěném průvodci Baťovým kanálem jsou informace mnohdy nepřesné, řekl bych, že je to slabé slovo. Podle této publikace tady má být záchod a sprcha. Ptáme se obsluhy komory, kde že to vše je. Ti ale ukážou na čerstvou navážku hlíny:"Tady to snad bude příští rok postavené". Nejbližší záchod je na hřišti, které je odsud vzdálené asi 15 minut rychlé chůze. No nějak se s tím musíme vyrovnat a vyrážíme se podívat na to hřiště. Hned vedle hřiště jsou známé Plže – unikátní seskupení vinných sklepů. Procházíme uličkami sklepů a hledáme, kde se dá něco ochutnat. Všechny vinaře ale nějak míjíme, až na samém vrchu máme štěstí. Dostává se nám dobrého uvítání, ale už ne nijak zvlášť dobrého vína. Ale dá sa...
Ještě využíváme místní restauraci a v příjemném prostředí si dáváme večeři. Před námi je další noc na našem vodním příbytku a zítra konec kanálu u slovenské Skalice.

Den čtvrtý – čtvrtek

Hned jak se komora uvede do provozu, vyplouváme. Asi po hodině plavby připlouváme do Sudoměřic, kde se nachází výklopník. Už podle názvu tohoto zařízení se dá odvodit, že se tady něco vyklápělo. A opravdu, plné vagóny lignitu se vyklápěly do člunů. Lignit z nedalekých dolů odtud putoval vodní cestou do Otrokovic. Celé vyklápěcí zařízení je celkem zachovalé a za malý poplatek si ho návštěvník může prohlédnout. V době naší návštěvy byla také v horním patře výklopníku výstava dětských fotografií pořízených dírkovou komorou.

Zdejší přístav patří k těm nejhezčím na celém kanálu. Kanál se rozlévá do členitého jezera, v jehož středu je malebný ostrůvek. Všude se zdá být dostatek míst k uvázání lodě, což nebylo vždy samozřejmostí. I zde však najdeme nějaké vady. Mají tady bufet i záchod, ale sprchu jsme nenašli. Záchod není navíc nic moc. Je tu klid a kolem nás se pase stádo ovcí. Příjemné místo na posezení.

Výklopník
Výklopník u Sudoměřic byl postaven v. r. 1939. Pomocí tohoto zařízení se překládalo lignitové uhlí z železničních vagónu do lodí. Lignit byl těžen v nedalekém dolu Tomáš a po železnici přepraven k výklopníku. Naložený vagón se pomocí navijáku vtáhnul do výklopníku a pomocí důmyslné kolébky se i s kolejí zvednul a jeho obsah vyklopil do připraveného člunu. Odtud uhlí putovalo do továren v Otrokovicích.

Výklopník
Výklopník u Sudoměřic byl postaven v. r. 1939. Pomocí tohoto zařízení se překládalo lignitové uhlí z železničních vagónu do lodí. Lignit byl těžen v nedalekém dolu Tomáš a po železnici přepraven k výklopníku. Naložený vagón se pomocí navijáku vtáhnul do výklopníku a pomocí důmyslné kolébky se i s kolejí zvednul a jeho obsah vyklopil do připraveného člunu. Odtud uhlí putovalo do továren v Otrokovicích.

Před námi je poslední úsek Baťova kanálu. Asi po kilometru vplouváme do přístavu Skalica. Podle tištěného průvodce a dostupných fotografií tady má být nový a plně vybavený přístav. Hned při prvním pohledu na přístav tu ale něco nehraje.Opravdu tu stojí pěkné nové budovy a také přístavní molo, je tu ale nějak pusto. Od jediného člověka, kterého tu potkáváme, se dozvídáme špatnou zprávu. Do přístavu nevede elektrika. Z toho důvodu neteče voda, protože čerpadlo nemá co pohánět. Bufet se otevírá až ve 14 hodin a bez elektriky má velmi omezený sortiment. Kroutíme nad tím hlavou. Kdo investuje mnoho milionů korun do stavby přístavu a nezavede sem elektřinu? O několik dní později se nám dostává jedno možné vysvětlení. Na české straně se má snad už brzo stavět plavební komora a ta bude elektřinu nutně potřebovat. Potom bude výrazně výhodnější a hlavně levnější se připojit na tyto dráty, které navíc zaplatí někdo jiný. Chytré, že? Jestli je tomu opravdu tak nevíme. Jisté je, že do tohoto přístavu nemá téměř cenu jezdit. Snad jedině se zajít podívat do 4 km vzdálené Skalice. Je to prý opravdu hezké město.

Jsme na konci Baťova kanálu, který uzavírá mohutné stavidlo. Dále už teče jen nesplavná říčka a po několika stech metrech se vlévá do Moravy. Až bude postavena již zmíněná komora, bude možno plout až do Hodonína.

Vracíme se zpět do Sudoměřic a využíváme místního bufetu. Mají točené pivo, klobásy a hlavně elektriku. Ochotně nám tady nabijí mobil. Dnešní noc máme naplánovanou ve Strážnici a tak vyrážíme. V cestě nám stojí jediná komora v Petrově, ale musíme ji stihnout před uzavřením. Přistáváme ve Strážnici a vyrážíme na prohlídku města a parku. V tomto přístavu také nejsou sprchy, ale čistý záchod s tekoucí vodou tu je. Kdo má potřebu, může se jít vysprchovat do kempu. Cesta k němu vede parkem a trvá asi 10 minut. Sprchu nalézáme v pohodě a jsme už informováni lidmi s přístavu, že se za ni platí asi 10 Kč. Je to takový zvláštní systém. Z venku na budově je přístroj, do kterého musíte vhodit patřičnou minci. Poté se vám rozsvítí číslo jedné ze dvou kabinek, kam máte jít. Vše funguje jak má, jen musíte dát pozor, aby vám nedošla voda. Po zaplacení máte totiž k dispozici jen omezené množství vody. A pokud by vám náhodou voda došla, musíte namydlený vyjít před budovu a tam vhodit další minci. Pokud ji nebudete mít, tak snad už jedině běžet do kanálu.

Den pátý – pátek

Noc byla trochu rušná. S jejím příchodem nastal zvláštní pohyb. Temné postavy se podezřele kradly kolem lodí, jezdily s vozíky a vůbec vypadaly divně. Zda to byli pašeráci, zloději, nebo normální noční život se už asi nedozvíme.
Na dnešek máme naplánovanou návštěvu příbuzných, které svezeme po kanálu. Uděláme s nimi krátký výlet do Petrova a zpět. Ve Strážnici nás zase opouští a my se na noc přemisťujeme do veselí nad Moravou. Zítra po ránu čekáme další návštěvu.

Den šestý – sobota

S dalšími návštěvníky se jedeme podívat do Vnorov, tedy přesněji k plavební komoře Vnorovy-I. Proplouvat touto komorou se nám moc nechce. Starší pán, který tuto komoru obsluhuje, není moc příjemný. Při každé naší plavbě na nás pokřikuje, že se moc couráme. Na celém kanálu jsme se setkávali s příjemnými lidmi. Obsluha komor byla vždy v pohodě. Ochotně poradili a při proplavování si s námi i popovídali. Jen tento mrzout to trochu kazil, ale nic není dokonalé.

V přístavu nás návštěva opouští a my se hned přesouváme do přístaviště Ranch Mississippi River. Pro přesun máme hned několik důvodů. Večer tady má hrát místí kapela a už při první návštěvě se nám v ranči líbilo. Další, a ten hlavní důvod je čas. Zítra je náš poslední den na kanálu a loď musíme vrátit do 18 hodin v přístavu ve Spytihněvi. Chceme být tedy nad komorou ve Veselí, abychom nemuseli čekat s vyplutím až na desátou hodinou dopolední.

V ranči je pěkně živo, hudebníci se připravují, pivo teče a domácí klobásky pěkně voní. Dáváme si velmi dobrý guláš a čekáme na začátek hudební produkce. Kapela začala pěkně, ale záhy ji přerušuje bouřka. Všichni se nacpeme pod střechu saloonu a tam hraní v provizorních podmínkách pokračuje. Jsme trochu stísnění, ale nálada je dobrá. V přístavišti je vedle našeho hausbótu uvázán hausbót Áda. Bouře sílí a není jen jedna, blesky jsou všude kolem nás. Občas členové obou posádek vybíhají zkontrolovat lodě. V kontrolách lodí pomáhají i místní. Vše se zdá v pořádku. Bouře trochu slábne a my se brodíme velmi lepkavým bahnem k lodi. Jdeme spát, ale pokud bude ještě někdy příležitost, rádi svérázný ranč opět navštívíme.

Den sedmý – neděle

Ráno jsme prohlédli, zda bouřka nenapáchala nějaké škody, vyčerpali vodu z podpalubí a rozloučili se. Před námi je posledních 25 km plavby. Plavba probíhá bez problémů, už jsme se také naučili loď řídit lépe. Ale stále na nás čekají ještě nepoznané situace. V komoře v Uherském Ostrohu jsme těsně před desátou. Vplouváme do komory jako první a vše probíhá normálně. Za to za komorou na nás čeká nemilé překvapení. Přímo ve vratech se proti nám zjevil ostrov z trávy, klacků, větví a dalšího svinstva. Vyřazuji rychlost, abychom neulomili vrtuli. Ostrůvek je větší a hustší než jsme čekali. Tráva se nám zamotává do vrtule a motor zcela utichá. Nezbývá než rukou sáhnout pod vodu a vrtuli uvolnit. Naneštěstí se ve stejném okamžiku mladý kluk, který komoru obsluhoval, rozhodnul, že ji proudem pročistí. Proud, který vytvořil v komoře, začal strhávat naši loď zpět do komory. Ale naše vrtule byla stále uvězněna v chomáči trávy. Pootevřená vrata se blížila. Konečně se nám podařilo vrtuli uvolnit. Snažím se nastartovat, ale motoru se nechce. Běžím znovu k vrtuli a kontroluji ji. Je čistá, rychle ke kormidlu a nastartovat. Konečně motor chytá a my se dostáváme z nebezpečí kontaktu s vraty komory. Uf, bylo to těsné.

Další plavba probíhá už klidně. Pozorujeme krajinu, různé ptactvo kolem řeky a nedaleký hrad Buchlov. Nikde se moc nezdržujeme a míříme přímo do cíle. V 15:48 přivazujeme loď v přístavu ve Spytihněvi. Všem nástrahám na řece jsem unikli a loď vracíme v pořádku, ale se smutkem, že už je konec.

Na kanálu byl příjemný klid a pohoda. Doufáme, že se sem ještě někdy vrátíme. Možná ještě letos na závěr sezóny. A také uvidíme, co přinesou následující roky. Mnohé nedodělky kolem kanálu se určitě dodělají a zázemí bude daleko lepší. Možná to pak už nebude ten divoký kanál, kde na vás na každém úseku čeká nějaké překvapení. Ale troufám si tvrdit, že pokud si to tu lidé sami nezničí, bude tu hezky.

Další fotografie najdete v galerii.

Rubrika:

Turistické tipy

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Plavba na lodi Zapa - film

Tags:

Baťův kanál

Zdeněk Mikšík — Sun, 17 Aug 2008 07:48:48 +0000

Baťův kanál, nebo-li Vnitrozemský průplav Otrokovice – Rohatec. S myšlenkou postavit kanál přišel už Zlínský podnikatel Tomáš Baťa kolem roku 1927 a po jeho smrti se tohoto úkolu ujal jeho bratr Jan Antonín Baťa. Tato technicky náročná stavba, která proběhla v roce 1934 až 1938., měla několik cílů. Jednak chtěl Baťa po vodě dopravovat lignit z dolu v Ratíškovicích do Otrokovic a zadruhé byla provedena meliorace okolí řeky Moravy. Také tu byl dávný sen o propojení evropských veletoků, jehož splnění se nikdy neuskutečnilo a asi nikdy neuskuteční.
Celková délka plavební trasy byla 51.8 km. Po kanálu pluly čluny dlouhé 38 metrů a 5 metrů široké. Uvezly až 150 tun materiálu. Průměrná plavební hloubka byla asi 1,5 metru. Na celé trase bylo 14 plavebních komor. Část cesty vede řekou Moravou a část kanálovými úseky. Na říčním úseku tahaly čluny remorkéry Baťa 1 a Baťa 2. Na kanále nejdříve po břehu tahaly koně, později traktory. V dnešní době je jen 13 komor a splavný úsek je kratší asi o 1 jeden kilometr, který vedl v Otrokovicích po říčce Dřevnici.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Plavba na lodi Zapa - film

Plavba po Baťově kanálu

Tagy:

Posázavská stezka

Jan Kadlec — Tue, 01 Jan 2008 13:09:12 +0000

Byla vybudována v délce 68 km, nákladem 230000,-Kč, Klubem ČSL turistů v Praze v letech 1914-1924. Toto hlásí uvítací cedule malý kousek od Pikovic.

Bylo po vánocích a naše zlenivělá těla si žádala nějaký ten pohyb. Přítelkyně navrhla Posázavskou stezku, dobrý nápad, nezbylo než souhlasit.

Dojeli jsme do Davle, auto nechali na nádraží a vyrazili po červené značce směr Kamenný přívoz. Rozcestník hlásil 13,5 km, pěkná procházka. Prošli jsme Davlí a přiblížili se k řece, trochu mne překvapilo, že je Sázava pokryta ledovou krustou, o jejíž tloušťce jsme se dohadovali celý zbytek cesty. Mnohokrát jsem ji chtěl vyzkoušet, ale pud sebezáchovy vždy zvítězil. Procházeli jsme podél řeky a obdivovali převážně zvrácenou architekturu malých domků vystavěných během minulého století, některé možná i dříve. Nešlo si nevzpomenout na povodně, které zůstaly viditelně podepsané na mnohých z nich. Postupovali jsme proti proudu Sázavy a mě víc a víc vrtalo hlavou, proč někdo postavil domky na opačném břehu řeky, kam nevede žádná cesta, natož silnice. Jediná spojnice je loďka. To jsem ale ještě netušil, jaká překvapení mě teprve čekají. Pokračujeme dál, míjíme Petrov- Chlomek a po chvíli opouštíme chatovou oblast a stoupáme dál proti proudu. Přicházíme k soutoku Sázavy a jejího ramene tvořeného malým ostrůvkem. Byl jsem překvapen ledovou pokrývkou řeky, ale to co mráz vytvořil na tomto soutoku, jsem ještě nikdy neviděl. Těžko si představit co bylo příčinou onoho rozlámání ledu, příroda je velká čarodějka.

Pokračujeme dál, ledová pokrývka se vytrácí a u mostu v Pikovicích zmizela úplně. Přecházíme most a dál pokračujeme proti proudu Sázavy. Procházíme Pikovicemi, cedule nám hlásí přítomnost cukrárny, cestou míjíme malý kiosek. Překvapivě byl v provozu i v zimním období, leč my nezastavujeme a jdeme dál. Stále se držíme červené značky. Po pár stech metrech nás vítá pamětní deska vsazená do skály, oznamuje nám, že vstupujeme na Posázavskou stezku.

Tady začíná opravdová nádhera a důkaz toho, že Češi jsou chataři do hloubi duše. Na levém břehu se ze skal tyčí Pikovická jehla nebo Pikovický komín ? Těžko říci který název je ten správný, my viděli překrásnou skalní věž tyčící se nad řekou. Ta je takovou pomyslnou bránou do jiného světa, světa malých skřítků a jejich domečků. Tak mi připadalo to, co jsem viděl.

Malé domky na místech kam se velmi těžko dostane lidská noha, natož materiál na jeho stavbu. Většina domků bude asi bez elektřiny, což občas vyvrátí televizní anténa v jeho štítu, hyzdící atmosféru Foglarových povídek. Pravdou je, že některé domky jako by do krajiny nezapadaly, ale jinak je to přesně to, o čem jsem jako malý kluk četl v knížkách. Chatky, kde se dají zažít neuvěřitelná dobrodružství, většina z nich nese jméno nějakého státu, řeky nebo hory z časů amerického divokého západu. Neustále jsem se pozastavoval nad možnostmi přístupu do chatek a jejich zásobování. Co všechno byli naši rodiče a prarodiče ochotni udělat pro dva víkendové dny, které mohli strávit v přírodě, na místo stísněného panelového bytu na sídlišti. I když některé domky budou asi starší než panelová výstavba. Tyto myšlenky mne provázely téměř celý zbytek cesty. Jak jsem později zjistil, většina domků patří opravdu Pražákům a tato lokalita je na vrcholu pomyslného žebříčku v počtu rekreačních objektů na jednom místě. Stoupáme vzhůru a další cesta pokračuje pohledem shora na říční koryto. Míjíme Klimentovu vyhlídku.

Po ní následuje, další bezejmenná vyhlídka a poslední pohled do údolí z Raisovy vyhlídky. Za tou opouštíme řeku a zanořujeme se do lesů. Kopírujeme říční koryto, ale vídíme ho jen chvílemi. Těsně před Žampachem spatřím skrze stromy na druhém břehu nádherný železniční viadukt, trochu mě zamrazilo při představě, že po něm dneska vlakem pojedu. Procházíme Žampach a ocitáme se na poli, stále sledujeme červenou turistickou značku. Vstupujeme do vesnice, Kamenný přívoz, zjišťujeme na zastávce autobusu. Tady se musí bohužel po silnici, ale je to asi kilometr. Vracíme se k řece, u mostu zkoušíme restauraci, měli jsme velký hlad, ale restaurace na nás nepůsobí nejlepším dojmem. Objednáváme čaj a pivo. Nutno říct že tento konec cesty nás nijak nenadchl, těšili jsme se na dobrý oběd, ještě že měli alespoň turistickou známku. Kvůli časové tísni jsme jinou restauraci nehledali. Na nádraží by se dalo jít dál po červené značce, ale my jsme dali na radu domorodců a vydali se okolo fotbalového hřiště zkratkou přes pole. Nasednutím do vlaku skončil náš čtyřhodinový výlet, který nás trochu rozhýbal po několika dnech strávených konzumací svátečních jídel s našimi rodinami. Vřele ho doporučuji všem, není nijak náročný, jen je třeba překonat pár nenáročných terénních výstupů a sestupů.

Rubrika:

Tags:

Údolím Doubravy k Železným horám

Leoš Drahota — Sun, 13 Jun 2004 13:54:11 +0000

Vlastivědný výlet po Železných horách a jejich okolí, který nejlépe vychutnáte v sedle horského kola.

Jako startovní i cílovou stanici pro tento cyklovýlet bych si dovolil doporučit hotel Harmonie (dříve Hart) stojící u vesnice Borek, mezi Vilémovem a Chotěboří. Tady můžeme nejen zanechat auto, ale také po návratu vhodně doplnit tekutiny nebo si dát večeři v hotelové restauraci.

Od Harmonie vyrazíme k naší velké radosti po silničce z poměrně dlouhého kopce k vesnici Spačice. Při tomto "sjezdu" okamžitě propadneme kouzlu venkova, neboť před sebou nejenže spatříme krásný výhled na Železné hory a vesničky roztroušené po jejich úpatí, ale především ucítíme nezaměnitelnou "vůni" blízkého prasečáku, skvoucího se po naší levici. Už tady je však třeba koncentrovat se plně na kontrolu svého biku, neboť v okolí výkrmny vepřů hrozí zvýšené nebezpečí sestřelení vypaseným létajícím hmyzem. Máme-li štěstí a nepotkáme okem masařku, čekají nás pod kopcem Spačice. Hned z kraje vesnice vjedeme na most, na kterém je potřeba zostra brzdit. Pod námi už totiž teče Doubrava a my to k ní hned za mostem, vedeni modrou značkou, ohneme po pěšině doleva. Po břehu říčky projedeme kolem několika stavení a vzápětí zmizíme v lese. Lesní stezka je zde sice úzká, místy kamenitá, nebo překřížená zrádnými kořeny, stále však v pohodě sjízdná. Rozhodně nám umožní vychutnávat si naplno jízdu malebným údolím Doubravy. Jedeme navíc po proudu, takže stále mírně z kopečka. Někde v nás sice hlodá malé podezření, že co jsme sjeli, budeme muset zase někde vystoupat, zatím na to ale nebudeme myslet. Nebo, že by ano?! Cesta podél říčky před námi náhle končí! Skála ji zatlačila do vody a nám nezbývá, než skálu obejít vrchem. Je nutné na chvíli sesednout, kolo si nahodit na rameno a vylézt s ním o pár desítek metrů výš. Potom ho protlačíme úzkou stezkou, sevřenou trním a můžeme znovu nasednout. Nalevo od nás se mezi stromy brzo zabliští hladina nevelké Pařížovské přehradní nádrže.

Kamenná gravitační hráz přehrady je vysoká 31 metrů a postavili ji v roce 1913 jako ochranu proti povodním. Je to jedna z našich nejhezčích a nejstarších hrází. Objem nádrže je 1 770 000 metrů krychlových a je v současné době využívána také k výrobě elektrické energie. Její břehy bývají obléhané rybáři a její okolí v létě cyklisty. Budeme-li kolem přehradní nádrže pokračovat po zelené značce, která navazuje na naší modrou, přijedeme k rozcestníku, u kterého je možné se posadit na lavice ke dřevěnému stolu a rozbalit tatranku. Je tu pěkně! Železné hory jako na dlani, nedaleko se nerušeně pase kůň a nad hlavou přelétá letka MIGů 21, mířící na čáslavské letiště. Patří sem, jejich archaické siluety a ohlušující zvuk jejich tryskových motorů místní důvěrně znají již desítky let. Brzo se ale možná všechno změní a nad střechami východočeských chalup se objeví nová technika. Nevím jak na konzervativní vesničany zapůsobí bojové skandinávské tvary, nevím jak příjemný jim bude švédský rámus, courající se někde daleko za letadlem.

Zamáčkneme nostalgickou slzu, zamáváme naší vzdušné obraně a pojedeme dál. Silnička z Pařížova do Běstviny se vlní lesem kolem rybníků a dovede nás k nejdramatičtějšímu stoupání našeho výletu. Běstvina je tisíciletá obec. Již v roce 1137 zde stál kostel a fara. Dodnes je dominantou obce na kopci stojící, původně gotický farní kostel svatého Jana Křtitele. Ze 17. století pochází barokní zámek, v jehož parku se daří vzácným dřevinám, 18. století pak zanechalo v Běstvině pár pozoruhodných kaplí, jakou je třeba ta šestiboká sv. Jana Nepomuckého. Pokud nás tady, v obci nad kterou významně ční velký dřevěný kříž, přepadne náhle nesnesitelná žízeň, můžeme ještě vyrazit kousek po silnici na Třemošnici, při které brzo narazíme na hospodu Na křížovce. Zdejší venkovní zahrádka je jako stvořená pro vyprahlé cyklisty. Až se nasytíme památek a uhasíme žízeň, najdeme na křižovatce v Běstvině zelenou značku a po ní se mezi chalupami protáhneme přímo pod svahy Železného pohoří. Tam po chvíli zjistíme, že zelená stoupá tak prudce, že přišel čas ještě jednou slézt k kola. Naštěstí jen chvilku budeme tlačit, táhnout, vláčet nebo nést svého duralového oře k hřebenům hor, abychom se z nich na druhé straně vzápětí za odměnu svezli dolů nejprve kamenitou lesní a později travnatou polní cestou. Tato zelená značka nás přivede do Horních Počátek.

Zajímavé na Horních Počátkách je to, že se zde dodnes zachovala prakticky původní tzv. rozptýlená potočnicová skladba sídelní struktury obce. Rozmístění stavení je tak přizpůsobeno vodnímu toku procházejícímu vesnicí. Zdá se, že se tu dařilo i múzám. Jakési stále patrné kouzlo minulosti i okolní krajiny inspirovalo například malíře Jindřicha Pruchu k namalování obrazu Ptáčnice. Mě Horní Počátky připadají tak trochu hezky zapomenuté. Je to vesnice na konci silnice. Autem se odtud dá jet jen jedním směrem a my se po té jediné silnici vydáme také. Odpočinková jízda příjemnou krajinou dává zapomenout na předchozí strmé stoupání a naše bikerská duše už se nedočkavě třese v předtuše věcí příštích. Vždyť jen co dojedeme k rybníkům u Pekla, vykoupeme se v jejich vyhřátých vodách, nic už nám nezabrání spustit se zpět pod Železné hory Hedvičiným údolím. Rokle Zlatého potoka přetíná hory od východu k západu. Padá dolů do Třemošnice a stojí za to si jí někdy projít pěšky a pořádně prohlédnout. Pro kolo je cesta roklí nejvhodnější v zimě. Tehdy jsou můstky přes potok pěkně zledovatělé, kameny na cestě napevno přimrzlé a pod vrstvičkou sněhu se lišácky schovává nejeden houževnatý kořen. To se potom při sjezdu užije legrace. V jiných ročních obdobích je jízda Hedvičiným údolím sice nudnější, ale stále to stojí zato. Na potoce podél cesty jsou hrázky, vodopády, tůně plné pstruhů i úseky připomínající skutečnou horskou bystřinu.

Třemošnice, kam nás Hedvičino údolí vyvrhne je poměrně velká víska, možná už městečko. Vznikla prý tehdy, když z obléhaného a později dobytého hradu Lichnice utekly tajnou chodbou tři dcery hradního pána k obyčejným lidem žijícím pod hradem a prosili je o pomoc. Každá z dcer za záchranu odměnila prostý lid jednou mošnou peněz, za které byla později vystavěna nová ves. Tato vesnice za tři mošny dostala jméno Třimošnice, později Třemošnice. Hrad nakonec opustilo panstvo definitivně a v 17. století se přestěhovalo do zámku v podhradí. V roce 1816 byly v Třemošnici založeny železárny, které se nadále významně podílely na dalším rozvoji obce.

Dříve než budeme pokračovat v naší cestě, na chvilku se poblíž Třemošnice zdržíme a zajedeme si prohlédnout zajímavou technickou památku. Stojí trochu stranou, v blízké obci zvané Závratec a vypadá podobně jako zřícenina nedalekého hradu Lichnice. Jde však ve skutečnosti o starou dvoukomorovou vápenku, v které se ještě v roce 1957 pálilo vápno. Vápenec sem byl dopravován ve své době jednou z nejdelších lanovek v Čechách, z pět kilometrů vzdálených Prachovic. Lanovka poháněná parní lokomotivou prý dokázala do Závratce za desetihodinovou směnu přepravit z lomů hraběte Kinského až 100 tun vápence. Stará vápenka je dnes volně přístupná a je tak možné dobře si prohlédnout celou stavbu i zbytky technického zařízení.

Po návratu do Třemošnice musíme na hlavní třídě vyhledat odbočku žluté turistické stezky, po které znovu přijedeme k naší oblíbené říčce Doubravě. Čeká nás opět napínavá jízda lesem, v těsné blízkosti vodního toku. Najdeme tu i místo, které se dá v opačném směru využít k opravdu strmému krátkému sjezdu. Brzdy se trhají o ráfky, přední kolo se propadá do bláta a slabé tlumiče jsou stlačeny nadoraz. Chybí jen málo a jsme dole dřív než naše kolo. Ve směru naší trasy však musíme tento úsek bohužel vytlačit. Je to ale jen pár metrů a šlapeme po vlastních naposled. Pak už je cesta stinným lesem příjemnou projížďkou. Asi po čtyřech kilometrech mírného stoupání proti proudu říčky jsme opět v Pařížově. Jen co přijedeme na silnici, odbočíme po ní doprava směrem na Vilémov. Ještě než ale Pařížov opustíme, povšimneme si na kraji vesnice stojícího kouzelného kostelíku sv. Máří Magdaleny s malým hřbitůvkem. Původně románský kostel pochází již z 12. století a z těch časů se dodnes dochovala věž i část lodi. Je to také místo, které můžeme využít jako poslední odpočinkovou zastávku před finišem naší vyjížďky.

Vilémov je velká vesnice s bohatou historií. Stojí tu barokní zámek, který byl dříve renesanční tvrzí i evangelický kostel, který byl původně továrnou na turecké šály. V roce 1469 byl u Vilémova uherský král Matyáš Korvín beznadějně obklíčen vojskem českého krále Jiřího z Poděbrad, aby poté oba v blízké vesnici Úhrov podepsali příměří. Ve Vilémově, ve "Vesnici roku 2003", se napojíme na hlavní silnici, která nás neomylně povede zpátky na Borek, zpátky k Harmonii, kde na nás čeká teplé jídlo, pivo a možná i sauna a bazén. Výlet, který jsme právě absolvovali, nebyl určitě fyzicky příliš náročný. Šlo spíše o poznávání Železných hor a jejich okolí. Myslím, že i tento poněkud zapomenutý kraj ve východních Čechách má turistům a cyklistům rozhodně co nabídnout a my se sem s Moskytem jistě znovu vrátíme.

Na východ od Chotěboře je na Doubravě ještě alespoň jedno místo, které určitě stojí za návštěvu. Je to přírodní rezervace Doubravské údolí, kam se ale na kole nesmí. Říčka se zde zařízla hluboko do skály a vytvořila divoký kaňon. Mezi Bílkem a Horním mlýnem najdeme tůně, peřeje i vodopády. Jsou tu skály vhodné pro horolezce, trosky hradu Sokolov, nepravé jeskyně i zajímavá flora a fauna. O tomto divokém kousku přírody vznikla díky lidské fantazii a střípkům skutečné historie řada pohádkových, romantických i strašidelných pověstí. Hodně je jich svázáno s konkrétními místy, která lze dodnes v údolí vypátrat. Stezka kaňonem je ale místy hůře schůdná. Doporučuji proto nazout pořádnou turistickou obuv.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Historie borecké Skály

Klokočovská Královská lípa

Tags: