Moskyt - Deníky z cest

Moskyt v Dubaji

Michail Rusin — Thu, 09 Jan 2020 13:50:09 +0000

Po vzoru tažných ptáků jsme se jednoho podzimního dne doma se ženou rozhodli, že je tak trochu napodobíme a zaletíme také do země takřka věčného tepla. Volba padla na exotickou Dubaj v arabských emirátech. A tak čtrnáct dnů před Vánoci nastupujeme v Praze do letadla Boing 737 společnosti Fly Dubai a za pomoci jeho křídel a silných motorů sedáme po šesti hodinách letu na mezinárodním letišti Al-Maktúma v Dubaji.

Po vystoupení z letadla je tu první pohlazení teplého vzduchu, nutno napsat příjemné. Autobus nás zaváží do příletové haly a následují tak trochu méně příjemné organizační potíže. Jednak jsem dlouho necestoval, druhak má chatrná zásoba angličtiny způsobuje drobný kolaps. Totiž samotné letiště je svou velikostí ohromující, asi tak pět až šest našich Ruzyní dohromady, čili čilý ruch a lidí mraky. Díky organizačním schopnostem mé ženy a zaměstnanců komplexu se nakonec dostáváme jak ke svým kufrům, tak do správného mikrobusu, který nás veze do našeho hotelu. Přes to, že jsme letěli přes noc a tady je o tři hodiny více, vítězí zvědavost nad spánkovým deficitem. Koukám se ohromeně z okénka na mrakodrapový les, který střídají haldy písku plus palmy a velbloudi u nich. Sedm proudů aut ven a sedm z druhé strany proti nám - jedeme stodvacítkou po dálnici do neznáma. Přes to, že jsem si cestu doma prostudoval na mapě a do hotelu, který byl pravda mimo centrum, se mi to na mapě zdálo kouskem, nám tento kousek trval něco k hodině jízdy. No jo, no to se jim to jezdí, když mají ropu za babku. Přijíždíme k našemu hotelu. Hotel Marjan je postaven na vůbec prvním umělém ostrově, který byl tady zbudován, a jmenuje se Marjan Island. Noblesní stavba obklopená palmami, mořem a rozkvetlými keři. Tato pětihvězdičková pohádka v sobě skrývá několik prvotřídních restaurací a vše, co si může člověk přát. Čech je ovšen ochuzen, protože jak tady, tak i jinde je to bez alkoholu, čili i bez pivka, ou ou. Pokoje jsou komfortně vybaveny, třeba jediná místnost, kde nebyla televize, byla koupelna. To píši také proto, že na velké obrazovce září uvítací nápis s mým jménem, ne, že bych se chtěl dívat. Ubytováváme se a hned pádíme na hotelovou pláž, která je asi 200 metrů vzdálena od hotelu, u palmového haječku. Moře nezklamalo, teplé, průzračné, jen na mé gusto málo živočichů, tak jsem potapěčské brýle nechal zabalené. Je to vyváženo tím, že chvilku před Vánoci si člověk zaplaval a hřál se pod arabským sluncem.
Druhý den po snídani máme schůzku s delegátem cestovní agentury. Přes to, že nebyl Čech (jmenoval se Ahmed), tak uměl krásně po našem. Byl úžasný a zařídil nám poznávací výlet, kdy nám dvěma byl k dispozici dvanáct hodin mikrobus i se řidičem. Pomohl nám sestavit vlastní plán a my díky tomu viděli i to, co cestovky nenabízí. Usměvavý Pakistánec nám podává ruku a představuje se. Jeho druhé jméno je Rasin a mé příjmení Rusin a tak máme důvod k úsměvu oba. Svištíme si to opět do centra. Obdivuji umění zdejších šoférů, kteří se respektují, pouští se vzájemně při přejíždění z pruhu do pruhu, asi intuice. Kdo byl v Dubaji a nenavštívil Burj Khalifu, tak jako kdyby nebyl. Co to je? Jest to megalomanský mrakodrap, nejvyšší na světě, postavený za 6 let, vysoký 828 metrů, stavělo ho 10000 dělníků. K používání slouží 163 pater, má k dispozici 57 výtahů, které končí ve 189. patře. Vyhlídková plošina At The TOP, která je ve 124. patře, nabízí úžasný výhled na celou Dubaj město. Abych trochu odskočil, chci pochválit báječný organizátorský talent Arabů který jsem zaznamenal již na letišti. Totiž někde se zastavíte a už je u vás kravaťák a hned se ptá, co potřebujete a skutečně pomůže, pokud ovšem vládnete anglinou. Zde se to mimo jiné projevilo tím, že bravurně zvládají nápory návštěvníků, jednak zalomenými přístupovými koridory a pak.......... Deset výtahů (s komponenty z Česka) sviští nahoru a deset zas dolů. Do 124. patra na vyhlídku jsme frčeli necelou minutu, měl jsem trochu zalehnuto v uších. Nahoře nádherný pohled, s ničím ho nemohu srovnat.... okolní mrakodrapy naskládané jak krabičky od sirek protkané mořem a dálnicemi a bulváry. Drobná smůla, za kterou se omlouvám a to, že mi došly baterie v Nikonu, tak jsem fotil mobilem. Celá tato velkolepá stavba, o které znalci tvrdí, že připomíná plechovky od Coly naskládané na sobě, vévodí obrovskému nákupnímu centru Dubai Mall, kde jsou tisíce obchodů a restaurací, krytý lyžařský areál s umělým sněhem.
Skrývá ovšem také druhou zajímavost, kterou jsme navštívili, a to Akvárium a podmořské ZOO Dubai Mall. Neuvěřitelných 10 000 000 litrů vody v sobě obsahuje víc jak 33 000 vodních živočichů a největší soustředění žraloků pískových na světě. Člověk se zároveň odváže a zároveň i trochu bojí, když prochází padesátimetrovým tunelem ze skla a nad hlavou majestátně plují obrovští žraloci, rejnoci a platýzi, nádhera!!!!!! Jsme tak trochu tlačeni časem, a tak vycházíme do slunného podvečera k umělému jezeru, které se rozprostírá v komplexu. Zde se totiž při setmění spouští soustava vodotrysků, reflektorů a hudby - takový slabší odvar Křižíkovy fontány z Prahy. Viděl jsem pouze jednu část ze šesti, je to hezké, efektní. Sedáme do auta a jedeme za další zajímavostí Dubaje. Tou je nasvícený mrakodrap Burj Arab, který je v podobě obrovské plachetnice postaven v moři. Je v něm špičkový hotel. Je krásně nasvícený, fotíme ho z dálky, aby se nám dostal v celé své výšce do mobilů. Řidič patrně díky svým známostem nám uchystal menší překvapení, když zajíždíme do komplexu zdejšího vládce. Projíždíme dlouhým parkem s vodotrysky a sochami s pozlacenými koňmi v nadživotní velikosti, člověku až přecházejí oči. Posledním cílem dnešního poznávacího dne je projížďka s večeří na palubě lodi. Ta zvolna pluje mezi nasvětlenými mrakodrapy a zaváží nás na širé moře. Večeře ve formě švédských stolů, kdy si člověk může nabrat cokoliv až praskne. A k tomu vyhrává arabská hudba. Kochám se pohledem na večerní město, které je ještě krásnější, než za denního světla. Drobný mínus pro chlapskou zvědavost - ženy zde chodí celé zahalené a jsou vidět jen oči. I se v těch šatech koupou. Zvolna končí den poznávání neznámého. Již jsem nakousl své vyprávění tím, jak se zde starají o cizince. Když jsem seděl na terase nad mořem, došlo mi, že je to z valné části i bezpečnostní situací, neboť i Wi-Fi, která byla v hotelu zdarma, byla filtrována o komunikační aplikace a člověk byl již od letiště pod nenápadným dohledem. Svým způsobem je to dobře, protože: Jiný kraj, jiný mrav. Tolik v kostce poznatek Moskyta Michaila o Dubaji.

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

lokality

Virtuální návštěva středověkého Posázaví

Jenda Mikšík — Wed, 19 Apr 2017 16:24:07 +0000

Jak se žilo ve středověku? Jak to vypadalo na hradech v době jejich největší slávy? To jsou otázky, které mě napadají snad při každé prohlídce některého z českých hradů. Přesto, že se nám mnoho hradů dochovalo v poměrně ucelené podobě, jejich skutečnou středověkou atmosféru si můžeme jen představovat. V těch dobách bych sice žít nechtěl, ale krátké nahlédnutí do dávných časů by bylo zajímavé. Rád bych viděl živé středověké město nebo navštívil vesnickou krčmu. Konečně se mně to splní - virtuálně.

Každý, kdo má podobné choutky jako já, bude moci nakouknout do středověku a tak trochu si na vlastní kůži zkusit, jak se tehdy žilo. Virtuální návštěvu 15. století zprostředkuje nová počítačová hra nazvaná Kingdom Come: Deliverance.

Možná si říkáte, proč tady na Moskytu píšu o počítačové hře. Vždyť tematika středověku není v herním průmyslu vůbec nová a s geografií a badatelstvím má hra také pramálo společného. Opak je však pravdou. Kingdom Come je totiž ryze český počin, zaměřený na věrné zobrazení středověkého Posázaví. A když uvádím věrné zobrazení, mám tím na mysli takřka encyklopedickou přesnost.

Z českých luhů a hájů

Je krásné počasí, svítí sluníčko, léto je v plném proudu. Já sedím na hřbetu hnědáka a kochám se okolní krajinou. Kam mé oko dohlédne, rozprostírá se krásná a čistá příroda. Louky jsou rozkvetlé, mezi rudě červenými květy vlčího máku vykukují žluté pampelišky, opodál zase září sytě oranžové měsíčky. Nad květy sem tam přeletí motýl a z dálky ke mně doléhá zpěv ptáků. O něco dál lemuje končící malebné louky tmavě zelený pás hustého lesa.

Ohlížím se za sebe, kde se na skále dominantně tyčí hrad Talmberk. Pod hradem je malá vesnička, pár desítek dřevěných, veskrze roubených stavení rozprostřených kolem malého rybníka a potoka. Na koni pomalu projíždím vesnicí a pozoruji místní obyvatele. Někteří sklízí úrodu na poli, jiní třeba rybaří nebo se poflakují v krčmě. Pokračuji na konec vesnice, kde narážím na kamenolom.

Tak nějak může probíhat první návštěva virtuálního herního Posázaví. Píše se rok 1403 a já hraji za postavu Jindřicha, syna kovářova. Příběh hry se odehrává v reálném prostředí tehdejšího Českého království na pozadí skutečných událostí známých z hodin dějepisu. Po smrti Karla IV. se novým panovníkem stává jeho syn Václav IV. Ten je však uvězněn svým bratrem Zikmundem Lucemburským. V ten moment Zikmund se svou armádou napadá zemi i Jindřichovu rodnou vesnici a dům. Při tomto incidentu Zikmundovi vojáci zničí Jindřichův dům a pobijí jeho rodinu. Jako jediný přeživší se Jindřich vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu k vykoupení.

Od kamenolomu vyrážím přes kopec, mám namířeno do prazvláštně pojmenované vesnice, do Mrchojed. Překonávám další širé louky a pole a na kraji Mrchojed zastavuji a sesedám z koně. Zaujal mě totiž nenápadný, ve vysoké trávě posazený kámen. Při bližším pozorování jde o kámen opracovaný, snad menhir nebo smírčí kámen, na jehož přední straně je patrný vyrytý obrys postavy...

Středověk, hra a současnost

Zážitky nabité hraním chci porovnat se skutečností. Vyrážím tedy na výlet do Posázaví, abych prozkoumal lokality známé ze hry také v opravdovém světě. Skutečnost je výrazně odlišná, než hra. Jistá spojení a podobnosti ale nacházím.

Nad vesničkou Talmberk na malé skále stojí zbytky stejnojmenného hradu. Gotický hrad Talmberk byl zbudován pravděpodobně na začátku 14. století a fungoval do roku 1533. Dodnes se uchovala jen část kulaté věže a zbytky některých zdí a hradeb. Přístup ke zřícenině je omezený, neboť nejbližší okolí hradu někdo před lety využil jako pozemek pro stavbu rodinných domů. Při troše představivosti je ale i z toho mála, co zbylo, možné poznat hrad Talmberk ze hry Kingdom Come: Deliverance.

Prohlížím a fotím také kamenolom, který se, tak jako ve hře, nachází na okraji Talmberku. Odsud vyrážím na kopec do Mrchojed, kde je mým hlavním cílem již zmiňovaný pozoruhodný kámen. Skutečně tady stojí a svou podobou hodně připomíná ten herní. Jde snad o smírčí kámen nebo smírčí kříž, usazený pevně v zemi jako menhir. Opracovaný pískovcový útvar je asi 80 cm vysoký a jeho horní část je rozšířená. Na přední straně kamene je vytesaný reliéf lidské postavy. Obrys postavy je ve skutečnosti již málo patrný, herní varianta je mnohem zřetelnější, i tak je ale možné rozpoznat, že postava na reliéfu má vztyčené ruce a u nohou nejspíš zapíchnuté kopí. Kámen je proto nazývám Kamenný muž. Přesný výklad obrazce i význam celého kamene je opředen tajemstvím a celé zmapování jeho možného významu by bylo na delší povídání. Více o záhadném kameni píše třeba ve svých knihách Otomar Dvořák.

Samotná vesnice Mrchojedy už nemá se středověkou podobou, ani tou herní, prakticky nic společného. A je tomu tak i v případě nedalekých Samopší. Proto Samopše vynechávám a pokračuji za dalšími významnějšími cíli mého putování.

Herní mapa byla navržena na základě skutečné podoby kousku Čech. Hráč se bude moci volně pohybovat mezi městem Sázavou a Rataji. Tok řeky Sázavy a rozmístění jednotlivých vesniček více méně odpovídá skutečnosti. Pro lepší uzpůsobení samotnému hraní je ale herní svět koncentrovanější - některé vzdálenosti jsou kratší.

Rataje a Sázava

Abyste byli v obraze: hra, o které se bavíme, je stále ve výrobě. V současné době je pro fanoušky, kteří si hru zakoupili s předstihem, dostupná jen testovací zmenšená verze hry. V této rozpracované verzi je dostupná jen malá část herního světa a ještě menší část herního obsahu. Do Ratají jsem tedy zatím mohl zavítat jen ve skutečnosti, nikoliv však ve hře. Obrázky z herních Ratají jsou ale už dostupné, proto porovnání skutečnosti a hry nic nebrání.

Rataje nad Sázavou se ještě do roku 1900 nazývaly Rataje Hrazené a to proto, že ve středověku bylo město obehnáno hradbami a docela netradičně disponovalo dvěma hrady. To je také důvod, proč Rataje ve hře vystupují jako největší a nejdůležitější město.

Na jednom konci města, na skalnatém výběžku, byl ve 14. století zbudován hrad Pirkštejn. Ten do dnešních dní přečkal ve velmi celistvé podobě. Dochovalo se téměř vše, především kulatá věž a hlavní hradní budova. V 18. století byl Pirkštejn částečně přestavěn na faru. Přímo vedle hradu se zachovala jedna ze dvou městských bran.

O kousek výš byl taktéž ve 14. století postaven druhý, takzvaný Hořejší hrad (někdy také Přední hrad). Ten se na rozdíl od Pirkštejnu dočkal více úprav a jeho původní středověkou podobu již přesně neznáme. Hořejší hrad byl v 16. století upraven v renesančním slohu a následně v 17. století ve slohu barokním do podoby dnešního zámku. Jenže ani dnešní Ratajský zámek se nedochoval v příliš úhledné podobě. Ostatně celý současný městys Rataje chátrá a zeje prázdnotou. Náměstí je pusté a nápisy na opadávajících omítkách starých domů hlásají “na prodej”.

Zajímavé je celkové porovnání herních středověkých Ratají s těmi skutečnými ze současnosti. Pro ilustraci můžete srovnat obrázek ze hry se současnou fotografií. Hrad Pirkštejn se změnil jen minimálně. Hořejší hrad se změnil více, ale jedna ze zdí současného zámku dává tušit původní středověký hrad. Herní Rataje věrně kopírují skutečnou krajinu - řeka Sázava je na svém místě, stejně jako vyvýšenina, na které se Rataje tyčí.

Z Ratají nad Sázavou ještě putuji ke klášteru do Sázavy. Jde o další lokalitu, která v současné verzi hry ještě není přístupná. Sázavský klášter je ve hře ale možné pozorovat aspoň z povzdálí a jak byste teď už asi čekali, věrně vystihuje svou reálnou předlohu. Pokud by vás zajímalo více o Sázavském klášteře, můžete si přečíst můj starší článek popisující klášter od špiček jeho věží až do legendárního podzemí sv. Prokopa.

Autentičtější návštěva středověku tady ještě nebyla!

Hra Kingdom Come: Deliverance vzniká ve vývojářském studiu Warhorse Studios v Praze. Kreativním ředitelem a autorem projektu je Dan Vávra, který se zásadní měrou podílel na legendární české hře Mafia: The City of Lost Heaven a je podepsán také pod větší částí scénáře k pokračování Mafia II.

Hra je stále ve vývoji, který se, nutno přiznat, táhne déle, než se očekávalo. Je to způsobeno také obrovským rozsahem celého projektu a poměrně vysokou realističností. Autoři sice nemají v plánu vytvořit simulátor středověku, i tak je ale smysl pro detail a historickou přesnost impozantní. Občas se prostě narazí na nečekané překážky, které vývoj prodlužují. V tvůrčím týmu pracuje i historička, jejímž úkolem je shromažďovat informace, dohledávat historické prameny o dané době a pomáhat celému týmu v udržení věrohodné středověké iluze.

Snad se to několikaleté čekání vyplatí a dostane se k nám parádní herní zážitek a jedinečná příležitost, jak nahlédnout do českých luhů a hájů na počátku 15. století. Při troše štěstí to tvůrci stihnou ještě letos. A snad budeme potom moci konstatovat, že lepší a autentičtější návštěva českého středověku tady ještě nebyla.

Rubrika:

Tags:

Lodní deník Cuba Libre

Leoš Drahota — Mon, 06 Jul 2015 12:19:14 +0000

Za poznáváním Povltaví jsme se na začátku léta vydali tentokrát na palubě obytných motorových lodí, aby jsme tuto krajinu nahlédli z perspektivy časů minulých, tedy odspoda, od vody, jako v dobách, kdy ještě řeka zdejším lidem nahrazovala chybějící cesty a silnice. Poznávat jsme ale byli nuceni i současnou realitu putování po řece, tedy především překonávání prvků vltavské kaskády, rušný provoz na jejích vzdutých jezerních i původních říčních úsecích a také rekreační hemžení na jejích březích.

Čtvrtek 4. 6. 2015

Plavba po Vltavě, na kterou jsme se právě chystali, měla být příjemnou vlastivědnou výpravou před nadcházejícím létem, při které jsme chtěli lépe poznat střední tok řeky a hlavně sami sebe tváří v tvář nástrahám nevyzpytatelnému vodnímu živlu. Moskytů nás bylo sedm plus jedna fanynka, takže jsme byli schopni se vměstnat do dvou lodí. Ta větší zvaná Tlustej pes měla nést Zdeňka, Hanku, Jendu a Jirku. Na té menší, jménem Cuba Libre, jsem měl plout já, Honza, Marcela a Eva. V mateřském přístavišti Cholín jsme nanosili všechny svoje jen absolutně nejnutnější věci do podpalubí zapůjčených plavidel, čímž jsme Cubu téměř potopili, a vyrazili na krátkou projížďku, abychom otestovali citlivost kormidla a způsob řazení.

Cuba Libre

Cuba Libre je loď stavěná pro anglické kanály s motorem o výkonu 15 koní. Její trup je 7,1 metrů dlouhý a 2,45 metrů široký. Maximální ponor Cuby je 0,46 metrů a cestovní rychlost 12 km/h. Loď, na které může plout i bydlet až 5 lidí je vybavena plynovým vařičem, chemickým záchodem, základním nádobím, záchranným kruhem a vestami, lékárničkou a hákem na násadě pro zachycení či odstrčení lodě v komorách.

Spolu s Honzou jsme chtěli zároveň touto zkušební plavbou naši loď trochu vyvětrat, neboť v ní silně smrděl benzín, jenž se kamsi do nitra jejího trupu vylil při doplňování nádrže. Ani proud čerstvého vzduchu, protékající všemi dokořán otevřenými otvory Svobodné Kuby, plující nejvyšší možnou rychlostí, však bohužel nedokázal nepříjemný odér z podpalubí vypudit a tak jsme alespoň od všedních myšlenek řádně v průvanu vyvětrali své hlavy. Trefili jsme se s lodí úspěšně i mezi dva asi padesát metrů od sebe vzdálené pilíře blízkého mostu a uspokojeni tak svojí dovedností i testem plavidla, přistáli jsme zpátky u mola přístaviště, abychom počkali na příjezd zbytku posádky. Když svoje věci pak do lodi nastěhovala i Eva s Marcelou a okraj paluby se zase o značný kus přiblížil hladině řeky, zaváhali jsme trochu, jestli je tato nevelká bárka opravdu schopná celý svůj náklad na vltavských vlnách unést. Na větší pochybnosti už ale nebyl čas, neboť nás ještě dnes čekala dlouhá plavba.

film natočený během naší plavby po Vltavě: http://www.moskyt.net/film/lodi-po-vltave-film

V 18:20 konečně opouštíme domovské přístaviště a ženeme si to proti proudu mezi členitými břehy Velké řeky. Tlustej pes je poněkud rychlejší, což je zřejmě způsobeno vlajkou Moskyta, která nás, vztyčena na krátkém stožárku odporujíce vzduchu mírně brzdí, a tak nám spřátelená loď brzy mizí z dohledu v zákrutách Vltavy před námi. Nás však těší, že po té, co byl jeden člen posádky nucen vykonat malou potřebu přes zábradlí uhánějící Cuby, okraj paluby se o trochu zvedl nad úroveň hladiny a zdá se tak, že by nás naše loď přeci jen mohla úspěšně celou plánovanou trasu plavby udržet nad vodou.

Je krásný slunný večer a zapadající slunce modeluje stíny okolní skalnaté břehy porostlé svěží zelení. Je teprve čtvrtek a tak jsou k Vltavě přilepené víkendové osady, kempy i na vodě uvázané hausboty zatím povětšinou liduprázdné. Ani na samotné řece nepotkáváme téměř žádná další plavidla, s kterými bychom mohli kolidovat, a těšíme se tak z klidu umírajícího dne uprostřed dozadu ubíhajících vod horní části Slapské přehrady. Plavební cesta, vyznačená v některých úsecích zelenými a červenými bójemi, nás bezpečně ve 20:05 přivádí do Kamýku nad Vltavou. Tady se přivazujeme k již kotvícímu Tlustýmu psovi a na doporučení jakési dívčí výpravy, posedávající na molu, se vydáváme do hospody U Zemanů na pozdní večeři.

Kamýk nad Vltavou

Ještě než byl ve zdejší vltavské kotlině postaven ve 13. století královský hrad, jehož trosky dodnes skrývá zalesněný vrch, stávalo někde blízko řeky dřevěné přemyslovské hradiště, odkud prokazatelně v roce 1186 úřadoval kníže Bedřich. První Slované tu však podle archeologických nálezů trvale žili již v polovině prvního tisíciletí a využívali výhod přes zdejší brod přecházející prastaré stezky.

Na konci 19. století byl nejvýznamnější kamýckou stavbou železný most – jediný silniční most přes Vltavu mezi Podolskem u Písku a Prahou. Postaven byl v roce 1887, ale již 11. března 1888 nevydržel nápor plovoucího tajícího ledu (dřenice) a zřítil se. Ihned se ale začal stavět most nový, který již při následných povodních a dalších zkouškách odolnosti obstál.

Jen kvalitně zaplnit břich a uhasit pivní žízeň několika půllitry. To je jediným cílem naší večerní vycházky do centra obce, což se nám díky dobré kuchyni zdejší hospody skvěle daří. Žádné poznávání místní kultury, naturelu domorodců, blízké hradní zříceniny, či nedej bože dokonce vyhledávání radovánek s kamýckými dívkami (nebo chlapci). Tak jako staří plavci, znavení celodenním zápasem s říčními proudy, kteří tudy vedli své dlouhé vory ku Praze, ani my nemáme na nic takového pomyšlení a čas. Po doplnění kalorií a veselejší nálady jen noční návrat na loď, umýt a spát. Já a Marcela do podpalubí Cuby, Honza s Evou raději pod hvězdy na zadní palubu Tlustýho psa, aby je stále ještě nevyvětrané benzínové výpary neuspaly definitivně.

Pátek 5. 6. 2015

Ráno je v Kamýku překvapivě chladné a mokré. Okna Cuby jsou orosená, spacáky podširáků vlhké. Je ale zřejmé, že nás čeká další slunečný a horký den. V podpalubí stále obklopeni intenzivním odérem Naturalu 95 váhavě zapalujeme plynový vařič, naštěstí neexplodujeme a úspěšně ohříváme vodu na čaj. Snídani si každý připravuje z vlastních zásob a půl hodiny po osmé jsme schopni vyplout.

Jen krátký úsek Vltavy nás dělí od hráze kamýcké přehrady. Ta je vybavena plavební komorou, která nás má vyzvednout o nějakých patnáct metrů výše, na úroveň hladiny přehradního jezera. Blížíme se, svítí nám zelená a za chvilku naši malou loďku nezadržitelně pohlcuje obrovská černá tlama pod zvednutými železnými vraty. Ocitáme se v hluboké betonové šachtě, v břiše nestvůry a plácáme se uvnitř ode zdi ke zdi. Nakonec se nám přeci jen daří na přídi lanem zachytit za vazák komorového plováku, zatímco na zádi přidržuji loď hákem za kovová madla ve stěně. Podobně si počíná i posádka Tlustýho psa, a když pak nestvůra polkne, voda hrnoucí se do jejího břicha nás nečekaně rychle expeduje ke světlu, tedy vzhůru šachtou. Přehmatávám hákem z madla na madlo výš a výš, zatímco se Honza vepředu navolno drží plováku, který v kolejnicích stoupá spolu s hladinou.

Jsme nahoře, otevírají se vrata před naší přídí. Kamýckou nestvůrou budeme za okamžik propuštěni na hladinu jezera a před námi je 9 km dlouhá plavba k hrázi Vodního díla Orlík. Přes tu se musíme dostat jinak, přejet jí po kolejích! Protože ale naše lodičky nemají kolečka a neumí vylézt z vody, pomůže nám v tom zvláštní vozíček, který si pro naše lodičky zajede do vodičky, naloží je, převeze přes hráz a na druhé straně zase do vody vyloží. Ve skutečnosti se jedná o plošinový vozík, který je vzhůru po kolejích tažen elektrickým navijákem a je schopen přes hráz přepravit loď o výtlaku až 3,5 tuny s maximální šířkou trupu 3 metry. Už se těšíme! Trochu nás ale začíná zlobit motor, který po zařazení rychlosti z neutrálu jaksi nezabírá. K akci se ho podaří přimět většinou až opakovaným „přidáním plynu“ a otáčením kormidla.

Mrtevna

Mezi kamýckou přehradou a hrází přehrady Orlické se v zákrutu Vltavy zvaném Podkova nachází místo s podivným názvem. Podle staré pověsti tudy prý skalnatou roklí, kdysi využívanou stezkou táhlo od západu nepřátelské vojsko, a když dospělo k Vltavě, bylo místním obyvatelstvem z okrajů rokle napadeno, zasypáno množstvím kamenů i dřevěných špalků a do posledního muže pobito. Dlouho zde pak zůstalo ležet velké množství mrtvol a proto se rokli, kterou dnes do řeky vtéká potůček, začalo říkat Mrtevna či Mrtevnice.

Podle jiných pramenů získalo toto místo své zvláštní jméno díky tomu, že pokud se na nedalekém solenickém brodu někdo utopil, našli jeho tělo u břehu právě poblíž této skalnaté rokle.

V 10:15 nepatrní pomalu popoplouváme pod šedivou nepřívětivou stěnou mohutné přehrady. Pozorujeme, jak je Tlustej pes zvedán z vody, ukazuje nám své mokré červené břicho a spolu se svou vystoupivší posádkou, která jej na zdviži přidržuje, se šine vzhůru po mohutném betonovém tělese orlické hráze. Doufáme, že hráz váhu tlusťocha unese, neprotrhne se a masa vod nás nespláchne až někam k Hamburku. Na vyzdvižení se chceme připravit i my a pomalu se přibližujeme k úzkému betonovému hrdlu výtahového „nástupiště“. Náhle je však Cuba zákeřně ochromena. Kormidlo se ani nehne a zůstává zaseknuté v krajní levé pozici. Cuba se točí jak káča na místě a dosáhnout hrdla je nemožné. Pokouším se u kormidla motor uvolnit, ale marně. Nakonec se k táhlům na zádi spouští Honza a po chvíli se mu daří motor odblokovat. Znovu ovladatelnou loď konečně navádíme ke kolejím a krátce na to přijíždí zdviž. Je řízena zkušeným a trpělivým operátorem, jakýmsi převozníkem lodí přes suchou překážku, který nás naloží, zajistí Cubu a pak již po kolejích kodrcáme vzhůru ke koruně hráze. Tam se celý vozík otočí o 180° aby nás zádí napřed o pár metrů níže vložil zase bezpečně do vody. Jsme znovu ve svém živlu, na jezeře orlické přehrady.

Na zdejší rozlehlé hladině to přeci jen už trochu žije. Potkáváme první plachetnice i jiná plavidla a se všemi se máváním zdravíme, jako že už jsme tady taky. S Tlustým psem, který nám zase zmizel v dáli, se vysílačkou domlouváme o vzájemné poloze i o nejbližším plánu plavby. Uháníme kolem hradu Orlík, pod neuvěřitelně rozkročeným Žďákovským mostem, až se před námi ze zákruty skalnatého kaňonu vynořuje majestátní hrad Zvíkov (14:30). Cíl naší dnešní plavby, nejjižnější bod, kam jsme chtěli během naší výpravy doplout. Ještě než se ale obrátíme zpátky k severu, strávíme tu na soutoku Vltavy a Otavy, pod hradbami záhady opředeného středověkého hradu jednu noc.

Nejprve však musíme napojit a nasytit naše větrem ošlehaná, sluncem opražená a vltavskou vodou zkoušená těla. K tomu se výborně hodí nedaleký Pivovarský dvůr Zvíkov. Uvazujeme a zajišťujeme lodě na mělčině pod severním srázem ostrohu, se slinou v koutku míříme za pivem. Pivo došlo! Ne, to by bylo příliš kruté. Labutí a Raráškem z místní produkce usilovně doplňujeme tekutiny, dobré jídlo nás pak na chvíli zcela umrtvuje. Na venkovní zahrádce, malátně posedáváme, poleháváme a skoro usínáme. Občas se někdo z nás z posledních sil zmátoří a odchází na záchody pivovaru, aby na sobě po dlouhé době vykonal takové ty různé hygienicko-biologicko-civilizační zákroky. Asi po hodině se naše zmrtvená těla přeci jen vzpamatovávají a my se pomalu vracíme na loď.

Hrad tou dobou již opouští poslední turisté i pod skálou kotvící lodě a celý ostroh osiří. Od zdí středověké pevnosti i okolních skal se odrážejí zlatavé paprsky zapadajícího slunce a tetelí se ve vlnkách vod, jenž zaplavily kdysi velmi hlubokou soutěsku soutoku dvou šumavských řek. Jsme tu sami a začíná naše večerní mejdlo na písčité pláži tohoto úžasného místa. Noříme se do vyhřáté Otavy a kdesi hluboko pod námi se v tmavých studených vodách skrývají utopené trosky zdí domů zaniklé vesničky Podhradí.

Podhradí

Na dně hluboké rokle ve skalách, pohřbeném dnes pod čtyřiceti metry vody se kdysi potkávaly dvě divoké řeky, tekoucí tu členitě modelovaným kamenitým korytem. Ve svahu ostrohu nesoucího hrad, stávala odedávna nad jejich břehy vesnice Podhradí, nebo také Podhrad. Ještě na počátku 17. století tu bylo evidováno na čtrnáct usedlostí, mlýn, rychta, dvě hospody, špitál a gotický kostelík sv. Mikuláše s přilehlým hřbitovem. Kromě úzké šíje hradního ostrohu, byli v rokli sevření obyvatelé Podhradí ve spojení se světem prostřednictvím dřevěného mostu přes Otavu, který je zmiňován již roku 1431 a obdobným přemostěním Vltavy, které dal v roce 1502 zbudovat Jindřich ze Švamberka. Oba mosty byly ale zničeny během třicetileté války a pak již se místní lidé museli spoléhat na služby převozníka. Od konce 18. století se počet obyvatel Podhradí díky jeho izolovanosti snižoval a nakonec u soutoku zůstali převážně jen ti, které řeka živila. Plavci, svážející na vorech dřevo ku Praze, převozníci, zaměstnanci poříční stráže, která tu měla stanici a také samozřejmě rodina hostinského, který v místní hospůdce poskytoval pohostinství všem, kteří tudy po obou řekách putovali.

Pomalu se stmívá, temná řeka bez slunce již ke koupání tolik neláká a tak se uvelebujeme ve vyhřátém písku, či na palubách obou našich plavidel. Se sklenicí dobrého vína, každý sám i společně rozjímáme o řece, o běhu času, o nás samotných a je to požehnaný čas. Rozvalujeme se na pláži dlouho do noci, nasloucháme tajuplným nočním zvukům, šplouchání vln o trupy lodí a chvílemi i do trávy padajícím čůrkům vláhy, když si někdo z nás odskočí vrátit zemi to co vypil. Nasáváme vůně teplých esencí vzlínajících z vyhřátých skal, chladných vlhkých závanů od řeky i z příbřežní vody se při zemi plazících jazyků rybiny. Jeden z okamžiků, kterých se nechcete vzdát, nedá se vyfotit ani natočit a marně si přejete, aby trval a trval a trval. Protože ale všechno pěkné jednou skončí a také tento výjimečný večer již definitivně ulehl mezi potemnělé skály zmožen vydatnou porcí kouzel, které nám nabídl, jdeme i my nakonec spát.

Sobota 6. 6. 2015

Ráno je pod Zvíkovem velmi parné až nesnesitelné. Většina z nás ale se sveřepým výrazem ve tváři myslí na něco jiného. Nemůžeme se dočkat, až na hradě otevřou veřejné záchody. Biologická potřeba je nyní velká, potenciálně i akutní a ve volném terénu není prostě kam. Neradi bychom také takové pěkné místo znectili něčím tak neestetickým. V 9:00 se záchody konečně otevírají, my s radostí platíme bůra a opouštíme je následně v jiné náladě a možná i podobě.

V 9:40 posádka Tlustýho psa pracně vytahuje na palubu kotvu, které se z hlubin vůbec nechce, opouštíme zvíkovský ostroh a po proudu se vydáváme na zpáteční plavbu. Je víkend a podle toho to na orlickém přehradním jezeře vypadá. Provoz jak na D1. Výletní parníky (kamiony), co je vůbec nezajímají loďky kolem a prostě si to hrnou svým pruhem, plachetnice (běžné vozy střední třídy), které je třeba registrovat a přizpůsobit naši plavbu jejich proměnlivé trase i úmyslům, rychlé čluny ve skluzu (sporťáci), kteří nás bez povšimnutí míjí ve velkých obloucích a generují vlny, co nám chtějí nadělit eskymáka, lodě, jako ty naše (starší pomalá auta), s jejichž posádkami si při bližším míjení klidně stihneme prohodit i pár vět, veslice (zbloudilí cyklisté), kteří se motají při březích (krajnicích) a přidají na frekvenci veslování (šlapání), když se blížíme a také plavci (pěší zoufalci), kteří se pokouší přeplavat jezero (přeběhnout dálnici) a nejsou skoro vůbec vidět.

Zámek Orlík

Podle pověsti prý ve zdejších lesích kdysi řádila banda loupeživého rytíře Hraboně. Jeho nepřátelé mu vypálili tvrz a zabili manželku. Hraboň zůstal sám se svým malým synkem a ze zloby a pomstychtivosti se rozhodl přepadat bohaté kupce putující krajinou. Během těchto loupeživých výprav svěřoval svého syna najaté chůvě, která však jednoho dne neodpustitelně selhala. Při hlídání usnula a malé děcko odnesl ve svých pařátech obrovský orel. Chůva se ještě stihla probrat, aby spatřila co se stalo, potom už ale na nic nečekala a služby loupežníka bez rozloučení opustila. Když se Hraboň vrátil domů a nenašel tam ani chůvu, ani svého potomka, nehodlal se s takovou ztrátou smířit. Několik dní se svými kumpány prohledával okolní lesy, ale po synovi jako by se slehla zem. Nakonec znavený a zoufalý usedl na břeh Vltavy pod vysokou skálu a prázdným pohledem bez hnutí hleděl do tmavých vod. Náhle však jako by nad sebou uslyšel dětský pláč. V návalu nečekané naděje se z posledních sil vydrápal na skálu a tam spatřil uprostřed orlího hnízda sedět svého synka mezi ochmýřenými ptáčaty. Malí orlíci ho přijali mezi sebe a za chladných nocí ho vlastními tělíčky zahřívali. Rytíř Hraboň napraven touto milostí pověsil loupežnické řemeslo na hřebík a na skále, kde dítě v orlím hnízdě našel, dal z vděčnosti za jeho život postavit hrad, který nazval Orlíkem.

Učitel Fleischmann z blízkého Kostelce nad Vltavou si ještě ve dvacátých letech 20. století o lesích kolem orlického zámku zapsal: „Často zavítá do krajiny zdejší orel říční a orel mořský...“

V 11:00 připlouváme do malé zátoky pod zámkem Orlík, abychom se tu někde najedli a chvilku spočinuli na pevné zemi. Náš motor na Cuba Libre znovu nechce zabrat a Honza je nucen ho opět trochu poladit. Obědváme v hostinci U Cvrků maso z divočáka a malinovou limonádu (kombajnerku). Někteří z nás náhle pozorují, že se s nimi jakoby houpe pevná zem hospodského dvorku, kde sedíme. Panika však nepropuká. Někdo někde naštěstí vyčetl, že je to prý způsobené tím, jak je mozek z delší plavby navyklý na vyrovnávání houpavého pohybu lodě. Na souši se mu pak nedaří ihned přestat, takže se majiteli mozku zdá, že se houpe dál, ovšem v protifázi. Poblíž zámku chladíme ještě rozhoupané mozkové závity zavinutou, tedy točenou opočenskou zmrzlinou a znovu vyplouváme.

Tentokrát už ale ne daleko. Turistický kompex Trhovky, kde se Zdeňkovi daří po telefonu vyjednat parkovací místa pro naše lodě, se má stát naším útočištěm pro poslední noc výpravy. Přivazujeme k molu a jdeme parkování (100 Kč za loď) zaplatit do blízkého Sporthotelu Trhovky. Nevypadá to tam špatně a tak se usnášíme, že sem zavítáme na večerní posezení. I když tu voda jezera není příliš čistá, v zátoce poblíž lodí odhazujeme svršky a konečně se po horkém dni ochlazujeme v orlické přehradě. Přestože jsou Trhovky plné rekreantů, na naší pláži je docela pusto. Ve vodě se ráchají jen Moskyti, u břehu se pěnou brouzdá hezká slečna či mladá paní a do síťky chytá malé rybky pro své zahradní jezírko.

Po večeři ve Sporthotelu máme nápad zahrát si na přilehlém kurtu plážový volejbal. Půjčujeme si míč a zvládáme tři sety za doprovodu burácivých hitů 80. let ze sousední diskotéky. Jsme zpocení a od písku. Spolu s Honzou a Evou chceme využít možnosti dát si sprchu ve zdejších veřejných placených umývárnách. Jen Honza má ale tři dvacetikorunové mince, které jako jediné sprchový automat přijímá. Nezištně se s námi o ně dělí a trochu si tím komplikuje plánovanou očistu. Zatím to ale ještě neví. Eva odchází do dámských, já s Honzou do pánských sprch. Tam pobíhá mírně podnapilý zmatený mladík a velmi neslušně nadává, že se mu nedaří pustit vodu. Od Honzy dostává instruktáž a po chvíli slyšíme, jak z vedlejších kabinek nadává a skučí, že už to teče, ale ledový. Vhazujeme s Honzou dvacetikoruny a lezeme každý do své navolené kabinky. Honzovi žádná voda neteče, tak nadává také neslušně. Nadává i zmatenec a skučí, že ho to pálí, že teče jenom vařící. Čtyři minuty sprchování za dvacet korun, tak je nastaven zdejší automat. Z toho poslední minutu voda stříká přerušovaně v krátkých dávkách jako upozornění, že za chvíli nepoteče nic. Pouštím Honzu na chvíli do své kabinky a doufám, že ze sebe ještě stihnu smýt všechno pečlivě nanesené mýdlo. Znovu střídáme, vyšlo to. Zmatenec nadává a skučí, protože sebou fláknul na kluzkých dlaždicích, zatímco my po umytí spokojeně odcházíme.

Večer je pěkný a teplý. Posedáváme na lodích a na molu, dopíjíme zbytky vína. Na nedaleké pláži někdo zapálil několik ohňů a večerní vánek nám od nich přináší dusivý černý dým s vůní spálené gumy a plastických hmot. I když je horká letní noc, spíme jako omámení a ráno se nám jen těžko vstává.

Neděle 7. 6. 2015

Je tu poslední den naší říční výpravy a podle předpovědi by nás měly dostihnout prudké bouře. Dojídáme zbytek zásob a již v 8:30 vyplouváme na jezero. Zdviž orlické hráze je odtud na dohled a my tam chceme být brzo, abychom neuvízli ve frontě čekajících lodí. To se nám daří a jsme u kolejí vedoucích z jezera do řeky jako první. Nad horizontem betonového monstra se objevuje plošinový vozík s nám známým „převozníkem“, pomalu sjíždí k vodě, aby nás naložil, a nám znovu odmítá zabrat motor. Nejsme schopni dostat loď až k výtahu a tak před sebe pouštíme Tlustýho psa. Z naší imobility se stává nepříjemná tradice, s kterou si ale zatím ještě dokážeme poradit. Honza se zase zkušeně hrabe v motoru a znovu se mu po chvíli daří přimět ho k záběru. Udržuji Cubu v minimálním tahu a když se konečně zdviž vrátí, vplouváme, jsme zvedáni a necháváme se jí převézt přes obří přehradu.

Orlická přehrada

Podobu staré Vltavy utopila především hráz Vodní nádrže Orlík. U Solenic na Příbramsku byla budována v letech 1954 až 1961. Na její výstavbu bylo spotřebováno 25 000 tun železa, 20 000 metrů krychlových dřeva, 1 800 000 metrů krychlových štěrkopísku a 230 000 tun cementu. Váha přehrady je odhadována na 2 216 000 tun. Betonová hráz nádrže je 450 metrů dlouhá a v nejvyšším bodě koruny má výšku 91 metrů. Hloubka vody v přehradním jezeře dosahuje až 74 metrů a maximální teoretický objem nádrže činí 716,5 miliónů metrů krychlových. Vzdutí řeky je na Vltavě dlouhé 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Vodám jezera padlo za oběť několik vesnic, 650 obytných a hospodářských staveb, mnoho pil a 14 mlýnů.

Čtyři Kaplanovy turbíny hydroelektrárny, stojící u paty betonové hráze, na které je voda přiváděna potrubími o průměru 625 cm, jsou schopné vyprodukovat výkon 364 MW.

Pod přehradou jsme téměř sami. Většina lodí neopouští orlické či slapské jezero a mezi Kamýkem a hrází Orlíku je řeka v klidu, plavidly i lidmi na březích poněkud opomíjená. Plujeme hadovitými ohyby Vltavy za doprovodu tónů písně „Plavu si ani nevím jak“ a paseme se očima na zarostlých skalnatých březích. Daleko na západě se pomalu zvedá hradba tmavých bouřkových mraků, ale my víme, že už nás na řece nezastihnou. Jejich předvoj v podobě menších obláčků, plujících po blankytné obloze nám naopak dělá radost, neboť nám chvílemi poskytne laskavý stín, jehož se nám během výpravy často nedostávalo. Je to odměna, pohoda, dokud nás znovu nepolkne nestvůrná tlama kamýcké plavební komory.

Jsme tentokrát v komoře ve třech. Mezi Tlustýho psa a nás se vmáčklo ještě jedno plavidlo a všechny lodě, které se do nitra hráze napáskovaly, hledají vhodné uchycení, které by jim pomohlo bezpečně klesnout pod přehradu. Vrata se uzavírají, voda mizí, znovu přehmatávám hákem po madlech a brzy jsme na úrovni řeky. Ze stěn vypuštěné šachty komory na nás prší, což nám v tom horku ani trochu nevadí. Otevírají se spodní vrata a náš motor znovu nezabírá. Honza už je trochu vytočený, což je slibnou předzvěstí toho, že se mu opět podaří roztočit i vrtuli lodního šroubu. Z vrchu šachty nás pobaveně pozoruje obsluha komory a nám nezbývá než Cubu z betonového chřtánu doslova vystrkat. Jan pak již velmi zkušeně opravuje náš pohon a my krátce na to uvazujeme k Tlustýmu psovi u kamýckého mola. Oběd, odvázání, Honzovo poštelování motoru a ve 13:10 míříme svižnou plavbou do domovského přístaviště.

Na posledním úseku plavby znovu ožívají břehy Vltavy osadníky z četných chat a kempů. Lidé se koupají, vozí na lodičkách a radují z řeky. I my jsme měli po čtyři dny možnost okusit tuto radost a byla to příjemná zkušenost. Přálo nám počasí (možná až moc), přála nám řeka i lidé kolem ní. Nebyla to asi taková romantika, jakou bývala plavba za starých časů, kdy vodní tok ještě neregulovaly žádné hráze, ale ta už je nenávratně pryč. Zmizely divoké proudy, balvany, jezy a víry, odešli všichni ti voraři, šífaři, převozníci, mlynáři, rybáři a hostinští. Zaplaveny byly rázovité vesnice, kostely i samoty, chalupy lidí svázaných s řekou, domovy osobitého „říčního kmene“. Za všechno ale nemůžou hráze vodních nádrží, také už je jiná doba. Splouvat starou Vltavu bylo krásné dobrodružství, plavit se po té současné je pěkným zážitkem.

Přistáváme u cholínského mola, uvazujeme lodě, při čemž nám bohužel napínané lano shazuje do vody kryt šachtičky z přední paluby a ten se nezadržitelně potápí kamsi ke dnu. Nechtěná památka na naši plavbu, která tu v hlubinách možná zůstane již navždy. Vynášíme své věci, předáváme lodě a opouštíme řeku. Třeba se někdy vrátíme.

Za potíže s motorem prý mohlo jedno uvolněné táhlo, které bylo majitelem opraveno a nám poskytnuta příjemná sleva z ceny za zapůjčení plavidla.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Lodí po Vltavě - film

Podivná věž hradu Zvíkova

Tags:

lokality

přehrady

řeky

Zachraňte jizerské lesy

Jan Kovanic — Wed, 04 Sep 2013 14:23:15 +0000

Zpráva o cestě, která se stala výzvou k ochraně zbytků jizerské přírody, ohrožené úmyslem uspořádat v roce 2003 ve vrcholových partiích hor mistrovství světa v klasickém lyžování. Snahy o uskutečnění této akce nakonec naštěstí neuspěly, ale poutavý a poučný záznam o putování horami, proložený starými vzpomínkami, zůstal. Jako zamyšlení nad naším vztahem k přírodě si pak bezesporu zaslouží znovuzveřejnění. (Moskyt)

Poetická procházka

Jdu lesem. Tady v Jizerských horách duben ještě neznamená jaro. Letošní zima byla nezvykle teplá, sníh už dávno zmizel, ale smrky ještě nenasadily nové výhonky, jejich pupeny se rozvinou až v polovině května. V kraji už rozkvétají jabloně, tady pod starou polehlou travou teprve začíná rašit nová zelená.

Les ale není vůbec fádní. Po aprílové přepršce září sytou zelení smrkové jehličí. Mezi jednotlivými jehličkami se drží kapky vody, strom je nechce pustit ani v poryvech větru. Kmeny smrků jsou pokryty šupinkami kůry ve všech odstínech hnědé. Mladší jsou až cihlově červené, je tu i siena pálená, rezavě hnědá. Na starších stromech jsou šupiny kůry větší a tmavší, některé až černé. Kmeny vyšisovalo horské slunce do stříbrna, jen puklinky jsou narůžovělé.

Přecházím do bučiny. Pod stromy je napadáno loňské listí, drží se ještě i na větvích. Je hnědé až do ruda. Šedá kůra je popraskána kruhovými puklinami a pokryta zeleně měňavým mechem. Přicházím k nepropustné smrkové houštině. Cestu mi ukazují nejdříve bobky a pak i ťápoty vysoké zvěře, dobře jsem se prosmykl. Co tu uprostřed smrčin pohledává smaragdově zelený semenáček tisu? Vyšel jsem do vyššího lesa. Jeleni si tu museli taky zamáčet kopýtka, prameniště horského potoka pokrývá houpavý mech. Odbočuji raději k hřebenu.

Lesní cesta je pokryta štěrkem, ve kterém se povalují malé zelenavé pecky. Někde je kámen rozčísnut a na slunci hrají duhovou barvou achátky. Jsem na Desenském hřebenu, stoupám od Sovína k Protržené přehradě. Přicházím k okraji lesa a rázem je po poezii.

Báječné vyhlídky

Po celém poloprostoru obzoru se táhne pustá pláň pokrytá béžovou (když nevím, jaká to je podivně šedorůžovoslámová barva, vždycky říkám béžová) starou trávou. Pastva pro širokoúhlou kameru. Mohl by se tu prohánět filmový Vinetou. Tak je to i tady, to se dalo čekat. Loni v létě jsem procházel od sedla Holubníku na Ptačí kupy. Těch nádherných výhledů nad holými stráněmi!

Tamhle vlevo, na severozápadě, to jsou přece Sněžné věžičky, kde jsme kdysi (-30 let) s kamarádem bloudili v lese. V čemže? ("...nádherné se mi dosud zdají jizerské lesy! Je to už dlouho, kdy jsem do nich vešel poprvé, ale nezapomněl jsem dosud, jak nekonečně a čistě vyhlížely pod zelenavými jarními mračny z temen Sněžných věžiček. Nevnímal jsem polomy, nepěstěné smrčiny a rozryté cesty, viděl jsem jen černou modř od obzoru k obzoru." (1)) To bejvalo, pane Nevrlý! Nevnímám chomáčky lesů, vidím jen pustou travnatou pláň s kopečky vybělených mršin, které zbyly po hromadách chvojí.

Od Sněžných věžiček se sklání pustý obzor k sedlovému vrcholišti Na čihadle, odkud stéká voda na dvě strany, do dvou moří. Uzávěr okolních lesů je vykácen, ale samotná přírodní rezervace je, pravda, nedotčena. Rachitické smrčiny, malé staleté stromečky, se tam krčí jak Indiáni ve svých rezervacích... Pustina se opět zvedá k severu, přímo před sebou vidím nahé skály na vrcholu Jizery (1122 mnm). A opět: Kosti "pův. horské smrčiny, geneticky velice významné" (3) jsou na 92 hektarech chráněného "pralesa" nedotčeny. Obklopují je kilometry a kilometry travnaté pouště.

Severovýchodní obzor je uzavřen Vlašským hřebenem, pod ním vpravo tuším vodní pláň vodárenské přehrady Souš/Darre. Za hřebenem trůní "koruna Jizerských hor" - osada Jizerka (861 mnm). Pytlácké kameny na Středním jizerském hřbetu nad ní byly jako první v šedesátých letech postiženy masivními polomy. Byl jsem tam o loňské zimě. Hrůza polomů je vystřídána vlídnou bezútěšností holých plání... Odtud, z mého stanoviště nic z toho vidět není. Jenom Knížecí cesta, která traverzuje úbočí zcela holého Vlašského hřebene. A přece: V dáli, pod Knížecí cestou, blíž údolí, choulí se jakýsi chlum. Vzpomínám na výstupy od silničky v údolí Černé Desné, která napájí Souš, vzhůru po žluté turistické značce, přes Vlašský hřeben až k Jizerce. Po kilometrech chůze mezi černými smrkovými lesy od Josefova Dolu přes Mariánskohorské boudy, Protrženou přehradu a Desenský hřeben se tu najednou rozzářilo stříbro kmenů vysokánských klenů. Rozsáhlý světlý háj působil dojmem přírodního chrámu. Kleny zůstaly. V okolní nicotě vypadá jejich hájek spíše jako kostnice...

Rány osudu

Ty první rány ještě nepamatuju. Drancování lesů pro valdštejnské železárny, aby bylo dosti zbroje k světovládě. Louky, které zůstaly po starých sklářských hutích, jsou dnes vlastně základem mnoha městeček a obcí v podhůří. Sklárny, které v dnešních hranicích lesa vznikly až v 18. století, byly většinou o sto let později opuštěny, když už skláři nepotřebovali dřevo. Většinou zpustly, vyhořely, zůstaly po nich jen přírodně působící louky. (Nová Louka, Kristiánov...) Rozčleňovaly dlouhé úseky cesty mezi jinak nekonečnými lesy. Podstatnou ránu dal lesům až kapitalismus, jak jsem se dozvěděl ve škole. Kapitalisté ve své chamtivosti vymýtili přirozené lesy a nechali vysázet smrkové monokultury. Smrky rostly rovně a rychle, ale byly náchylné k chorobám, padaly pod nálety různých brouků, načež se oslabeny řítily v polomech. Jo, to jsem viděl, dospělé osmdesátileté smrky v těžebním stáří, jak se vyvracely, jak se lámaly. Ale proč jsme, soudružko učitelko, na pionýrské lesní brigádě zase vysazovali smrčky? To nebyla vhodná učebnice vlastivědy pro můj rodný Liberec, kde jizerskohorské lesy zasahovaly až k centru krajské metropole Severu!

Další ránu daly lesům elektrárny, kde se pálilo uhlí nejnižší kvality, lignit. My jsme svoje doly u Hrádku nad Nisou zavřeli už někdy v šedesátých letech, ukončen byl i provoz blízké elektrárny. Ve stejné žitavské uhelné pánvi, v cípu mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem však zůstaly elektrárny jiné. Na ně a jejich čmoudíky byl krásný pohled třeba z Frýdlantského cimbuří: "Již několik let se stále silněji valí od severozápadu z hraničního údolí řeky Nisy na Jizerské hory smrtonosné dýmy německých a polských elektráren. ... již dnes mají elektrárny v údolí Nisy větší příkon než podobné v západních Čechách, které zničily krušnohorské lesy. A další elektrárny se ještě budují." (2)

Tato rána byla kombinovaná: S vyšším výkonem rostla i výška komínů. Zatímco dříve šel elektrárenský kouř spíše západními směry a Jizerky byly napadeny nejvíce v oblasti Smrku, nové, vyšší, "ekologičtější" komíny zachytily jihovýchodní proudění ve vyšších vrstvách. Popílek a smrady tak zasáhly celé Jizerské hory, Liberec a Jablonec. Tyto okresy musely být v osmdesátých letech vyjmuty ze seznamu míst vhodných pro školy v přírodě. Čmoudíky doletěly až do Krkonoš, kde dorazily tamní lesy. (Pamatuji se, jak jsme byli s rodinkou někdy v '83. na zimní dovolené v okálu nad hotelem Praha ve Vítkovicích. Majitel domku si přivydělával pronájmem horního patra lufťákům, aby splatil dluhy. Před nedávnem se přistěhovali z Mníšku pod Brdy. Tamní lékař jim po několikátém astmatickém záchvatu jejich synka poradil "zdravý krkonošský vzduch". Synek se moc nepozdravil...) Elektrárenské smrady dolétly až do Českého ráje. Při návštěvě příbuzných v Koberovech jsem se divil, proč jsou nazrzlé smrkové větvičky uprostřed lesa a ne na kraji u silnice, kde je pravidelně očuzovaly výfuky aut. Strejda Vláďa, místní agronom, mi to vysvětlil. Chataři z Prahy nechali udělat rozbor, podle kterého se na podhorských pastvinách vyskytovala celá Mendělejevova tabulka. Stejně, jako v Jizerkách: "... stromy na nárazové hraně hor jsou povlečeny vrstvou, ve které chemici analyzovali chrom, mangan, železo, nikl, kadmium, olovo, měď, vanad. Plyny ... obsahují arzén, fluor a síru v podobě nejznámějšího plynu kysličníku siřičitého, který jediný se zatím důkladněji eviduje a o němž je známo, že ho ročně ulétne z oněch elektráren půl miliónu tun." (2) Zlatý, tedy uranový, Temelíne!

Záchrana v poslední chvíli

Nejtěžší ránu snad znamenala pro jizerskohorské lesy pomoc, která jim byla poskytnuta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pamatuji se na léto roku 1973, kdy jsem pojal záměr připravit se v klidu horské přírody na zkoušku z Elektrických sítí, (což se nezdařilo). Sedmnáct dnů ve stanu na severním mysu mezi oběma přítoky do přehrady Černá Nisa však nebylo promarněných: Dal jsem se do party s pražskými trampy, kteří přijeli (také) na lesní brigádu. (Pamatuji se na jejich nenávistné pohledy, když po několikahodinovém trmácení vlakem z Prahy přes Turnov do Rychnova, potom autobusem přes Jablonec do Bedřichova a pak ještě kus pěšky jsem je vesele vítal po mé procházce od městského autobusu z Liberce!) Tvrdě jsme ztrestali týpky, kteří chtěli porazit živý strom (při tom nadbytku soušek!). Z lesní silničky od Nové louky k nám jednou zavítal podivný chlápek na motorce. Vymluvili jsme mu úmysl brodit potok, ze kterého jsme brali pitnou vodu. Po výkřiku kapitána Kida: "Vypijte mu benzín!" sklopil uši a na silničku motorku později pokorně dostrkal. Tento podivný člověk nám u ohně vykládal, jak jsou lesy ohroženy a jak teď budou ale zachráněny. Jak už nebudou těžké stroje jezdit lesními pěšinami a rýt strouhy do hrabanky, že teď se postaví nové krásné asfaltové silnice. Aby se mohly stromy beze škod svézt.

Nevěřícně jsme pohlíželi na vysoké smrky na březích černého jezera. Zrcadlily se v hladině stejně, jako na pérovkách E.T. Setona. Chybělo jen vytí vlků. Jenže jak bylo řečeno, tak se i stalo. Tam, kde dříve byly jen haťové cesty, po celé náhorní planině Jizerek, vznikla síť asfaltek. Po nich Státní lesy odvezly les, který vytěžily dřív, než mohl být znehodnocen elektrárenskými zplodinami. (Lesu na náhorní plošině se dávalo čtyřicet let ...) Říkalo se, že "nepořádní" Poláci na tom byli lépe, protože obělené kostry smrků, které nechali hajdalácky stát, uchránily tenkou vrstvu zeminy a umožnily přirozený vývoj semenáčků. Dnes se po asfaltových magistrálách v létě prohánějí stovky cykloturistů. Otrlejší automobilisté se po nich dostanou i do dříve nejtajnějších koutů hor.

Naděje

Pokračuju v procházce po Desenském hřebenu. Scházím k chatě Tetřevka a všímám si nenápadných pozitiv: Travnaté pláně nejsou přece jen tak pusté. Objevují se na nich břízy, které by měly snad vydržet všechno. Vybílené hromady větví jsou uspořádány tak, aby bránily erozi půdy a zároveň působí jako větrolamy, v jejichž závětří se daří novým sazenicím. Je to zase smrk, no, ale snad by to měl být už ten původní, jizerskohorský, který je místním drsným přírodním podmínkám lépe uzpůsoben. Při důkladnějším pohledu z dálky je všechna ta béžová loňská tráva poseta drobnými zelenými tečkami nových stromků. Dlouhodobé úsilí lesáků, Brontosaurů, Libereckých Jezdců (nebo Jizerských Vlků?), neformálních trampských skupin i masivní zásahy, kdy z letadel a vrtulníků padal drcený vápenec a jedy na různé hmyzí potvory, je přece jen znát. Vzpomínám si, jak jsem loni v létě poprvé vůbec viděl v lese obžínat vysazené stromky: Ty se vždy vysazovaly, však na to byla i vládní dotace, na vysazení každého stromku. Že je pak zadusila tráva? Alespoň se získaly další dotace na nové vysazování ... No tak to je snad už za námi.

A hlavně: Produkt mnohaletého působení komunistické ideologie, reálný socialismus, slavně zdechl. Jizerky se dostaly na dotek Evropského společenství a jeho norem a ony hnusné německé elektrárny byly odstaveny. Jak je to s těmi polskými, nevím, pořád čoudí, ale snad se mají odsiřovat. Do hor se po letech vrátili motýli, nové výhonky smrčků už nerezavějí.

Přicházím k Protržené přehradě, poklekám k Bílé Desné a beru do dlaní nahnědlou vodu z rašelinišť. Chutná čistě a trochu trpce.

Varování

Jizerskohorské lesy mají naději, ale dosud nejsou zachráněny. Tendence ke zlepšování stavu nemusejí být trvalé. Jak jsme se radovali z nových odolných bříz v Krušných horách. Chcíply. Někdy stačí málo.

Každý liberečák míval doma dříve dvoje páry lyží: sjezdovky a běžky. Někteří měli i skočky, další horolezecké náčiní. Když výprava libereckých horolezců zahynula pod Huascaránem, stal se z rodinné události, kterou bývala Jizerská padesátka, Memoriál expedice Peru s postupně mnohatisícovou účastí. Dříve opuštěné hory se v zimě podobají spíše Václaváku.

Každý chce poznat severskou přírodu. To, co Jizerky nabízejí běžcům, to jim nemohou nabídnout ani Krkonoše, kde hluboká údolí od sebe izolují jednotlivé hřbety. Tady je to vlastně nakloněná rovina, jednotlivé hřebeny lze zdolat rychlostí či vytrvalostí, mezi nimi se rozprostírají nádherné louky. Tak bacha! Kolegové běžci, držte se, prosím, cest. Rychlozávodníci mají vybudované svoje oddělené tratě, tam jim nelezte, oni vám taky nepřekážejí. Nejezděte mimo cesty! Tam pod vrstvou sněhu spí budoucí les, hranami lyží mu můžete utnout špičku i budoucnost. Bez lesa jsou Jizerky jen obrovskou plackou, teprve lesy jim dávají krásu, hloubku, originalitu. A sníh. Sníh drží zase sníh. Obrovské navzájem se podporující zásoby sněhu. Když budete drandit po planinách neomezeně, můžete svoje běžky prodat a kupte si raději horská kola. A sluneční brýle. A opalovací krémy s faktorem 40. A balenou pitnou vodu z druhohorních vrstev.

To říkám Vám, primátore Drdo, to říkám vám, liberečtí rodáci. Vybodněte se na SKI 2003! Žádnými investicemi polární kruh nevystavíte a z Jizerek Norsko neuděláte. Pět kilometrů běžeckých tratí chcete vést v lesích kolem Bedřichova. "Spor se vede o šířku tratí a jejich umístění. Vláda povolila 4,5 metru, sportovci požadují šest. Lesní prostředí zajišťuje lepší stabilitu sněhu."(4) Tak proto nechcete závodit na holinách?

Z Liberce se může zdát, že lesy na Jizerkách ještě jsou. V okrajových údolích lze nalézt překrásné partie. (Bude nutno v nich postavit nové široké autostrády.) To končí ve výškách kolem 800 metrů nad mořem. To končí několik set metrů za Bedřichovem! Dál jsou jen lysiny! Zatím. Nechcete závodit na loukách - alespoň bude kde umístit parkoviště. K tisícům závodníků patří i desetitisíce, možná až sto tisíc návštěvníků. Spokojí se s vybudovanými tribunami nebo se rozlezou do toho koridoru lesa, který odděluje náhorní pustiny od podhůří? Jo, v lese je to hezký. Stačí vykácet další jedenapůlmetřík přebytečné lesní hmoty. Na okraj se tak dostanou dříve chráněné stromy, které při prvním poryvu větru padnou.

Třeba vám to vydrží do roku 2003, třeba se zbytky ochranného valu rozpadnou až po mistrovství. Ale nemyslím si, že si příroda Jizerských hor tak dlouho nechá srát na hlavu. Spíš nám dá sbohem. Pořád stačí jen málo, aby se změnila v poušť. Mistrovství světa v lyžování je víc než málo.

Pokud ho prosadíte, budete proklínáni více než někdejší feudálové, buržousti a komunističtí mocipáni dohromady!

A stejně vám nenasněží a nenasněží.

První motýl,

kterého jsem letos viděl poletovat, byl zlatý. Třepetal se na loučce nad Desnou. Když se podíváte do tunelu, kterým jsou vedeny vody od Protržené přehrady pod Desenským hřebenem až k Darre, uvidíte v dálce světlo. Je hodně daleko, ale je tam.

Psáno o Velikonocích 1998

Jablonec z pořadatelství MS nakonec odstoupil, a to pak proběhlo roku 2009 jen v Liberci, v podhůří Jizerek. (Z hlediska šampionátu katastrofa, z hlediska přírody skvělé.)

(1) Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, str. 253, vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem 1976, 1.vydání

(2) Druhé, přepracované a rozšířené vydání téže knihy, 1981, str.342, 343

(3) Mapa Jizerské hory a Frýdlantsko, čtverec D3, Soubor turistických map 1:50.000 č.20-21, vydal Klub českých turistů v Praze 1994, 1.vydání

(4) Ekologům dělá vrásky SKI 2003, článek značky (daf) v Hospodářských novinách 27. března 1998, str.40

Další prameny: Co tak člověk zaslechne a prožije

http://samanovodoupe.blogspot.cz
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_doupe.asp

Rubrika:

Tags:

Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Vlastimil Hrabal — Sat, 13 Apr 2013 08:54:01 +0000

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.

Nezačínal jsem moc dobře. Ráno před cestou jsem si uvařil čaj, ale místo cukru jsem jej omylem osolil. Občanský průkaz spolu s léky jsem zapomněl doma. Už tento neblahý počátek nevěstil nic dobrého. Během mého putování mne neustále zlobil a stávkoval foťák.

Z Bojkovic mne vedl lesní chodníček po nízkém hřebeni jen s občasným výhledem zejména na Velkou Javorinu, nejvyšší horu, už na hranicích s našimi bratry. Z celkem fádní cesty jsem rád odbočil na zříceninu hradu Zuvačova, kde z torza hradní věže vyrůstá nádherný starý javor a pohled na něj je impozantní. Tam, odpočívaje v jeho stínu, jsem posvačil Katčin kuřecí řízeček, s láskou usmažený mi na cestu. To bylo první vskutku příjemné místo na mé pouti za čarodějnicemi.

Odpoledne jsem se doplahočil na svou chatu na Mikulčině vrchu. Zcela ubitej vedrem, žízní a zejména těžkým batohem. Nemohl jsem si dovolit velké utrácení za jídlo a tak jsem si proviant tahal na hřbetě. Už teď jsem se těšil, jak mne večer postaví na nohy chutná Alpenstockova pochoutka ze sýru, slaniny, osmažené cibulky a dalších ingrediencí, tak jak mne to Pepa naučil.

Naštěstí na chatě byl otevřený bufet, kde ve mně pivo jen zasyčelo a krajíc chleba se sádlem a cibulí také nebyl špatný. Odtud jsem pak v dalších dnech podnikal výpravy do kraje pod Velkým Lopeníkem.

Nadřel jsem se při toulkách fest. Věčně vedro, žízeň, nohy plné bolavých puchýřů a prudké svahy kopců ve mne vzbuzovaly čím dál větší odpor. Trombózní nohy bez léků dostávaly zabrat. A ještě k tomu tolik aut, co se tam prohání odnikud nikam. Kdo by se v dnešní době, proboha, ještě škrábal pěšky na Velký Lopeník!

Opravdu, moc pěšáků jsem tam nepotkal a to jsem poctivě odšlapal v kopčiskách na 80 km za 5 dnů. Nelituju té byť mnohdy otrocké námahy. Lituji těch ubožáků v plechovkách, kteří se mne ptali, zda je možné vozem vyjet až na vrchol Velkého Lopeníku. Já se na něj vyškrábal po svých a jedině tak si člověk může vážit sám sebe jako skalního turisty.

Jednou jsem však tu svou pěšáckou zapřisáhlost přece jen hříšně porušil. To když mne svezl řidič z Olomouce se svým synem, po prašných cestách necestách, spojujících tu a tam rozptýlené domky po hřebeni podél hranic, přes vrcholové louky a pastviny hlava nehlava.

Svištěli jsme si to od jednoho hraničního kamene k druhému s výhledy na Vršatecké bradla a dolů do údolí Váhu k Trenčínu. Jeho děda tu prý někde žil a on chtěl místa svých předků ukázat svému synovi.

Pak, až to dál už opravdu nešlo, jednalo se o vrchol zvaný Machnač s vynikajícím rozhledem, se s námi otočil a zavezl mne až k mé chatě, za což mu patří velký dík. Byl jsem rád, že při tom žvanění v poskakujícím voze při jízdě po kravích cestách jsem si nepřekousl jazyk.

První stopu po čarodějnicích zdejšího kraje jsem nalezl v pěkný horský chatě Jana, kam jsem si odskočil na pivko. Zdejší číšník mne nakrmil (zdarma) koláčky a posadil ke starodávnému stolu vedle té nejslavnější bohyně Irmy. Ta zemřela před pár lety, ale její figurína je prý její věrnou kopií. Když si mne vrchní aranžoval pro focení, nabádal mne, abych se o Irmu moc neopíral, aby mi její těžká dřevěná hlava nespadla pod stůl. Tělíčko bylo chatrný.

V Kopanicích Lopeníku mne zase babička pozvala do své chaloupky se slaměnou střechou a tam mi uvařila dobrou kávu. Pohostila mne skvělou místní slivovicí a předvedla mi, jak se u nich tento lektvar pije. No, na ex a smíchaný s medem! Proto i v osmdesáti vyběhla prudký svah louky, že jsem jí sotva stačil, když mne doprovázela kus cesty dál ke svaté studánce.

Nad Vyškovcem u Vlčích pramenů jsem objevil novou kapličku, která když jsem se k ní přiblížil, sama se uvnitř rozehrála křesťanskou melodií.

Spustit se v poledne do hlubokého dolu Vyškovce k hranicím Lopenických Bošaček, se v tom neobvyklém jarním vedru rovnalo takřka sebevraždě. Radili mi, že můžu přejít hranici a na slovenské straně že čepují v krčmě Smednýho mnicha. Ale jen za eura! A ty jsem neměl.

Ještě, že jsem pozdravil místního domorodce a ten mi nabídl své lahvové pivo anebo vodu ze studánky. Zvolil jsem moudře to druhé. Vyprovodil mne kus cesty nahoru na hřeben a ukázal ochotně cestu ke spásné chatě Jana. Kde jsem se teprve svlažil jedním točeným.

Při pátrání po bohyních zdejších kopanic jsem prokřižoval i proslulou Žítkovou, kde dříve bylo nejvyšší nahuštění čarodějnic na čtvereční kilometr. Všude mne zde proháněli bedlivě hlídající psiska.

Přes Pitínské paseky, jako jedny z nejodlehlejších samot v Žítkové, jsem došel ke staré škole a pátral po stopách Gábiny a Málinky, které zde před válkou prožívaly svá dětská dobrodružství v Čarovné zemi. Pro neznalé jde o kdysi oblíbenou četbu. Tam mi poradili, kde ještě dodnes stojí domek po té poslední a nejslavnější bohyni Irmě, se kterou jsem se fotil na chatě Jana.

Stojí tam o samotě opuštěná a pomalu se rozpadávající starobylá chaloupka, ve které slavná vědma Irma před léty zemřela, jako takřka stoletá žena. Místní z bázně k domku nechodí, vyhýbají se mu obloukem.

Chytil jsem za kliku nizoučkých dveří. Zamčeno nebylo. Za dveřmi šero, ticho, z matných okének proudilo jen nemnoho denního světla do jediný místnosti domku. Prasklý strop a provalená jedna zeď z vepřovic svědčila o blížícím se konci této chaloupky.

Tady se před 20 léty zastavil čas. A vše tu zůstalo tak, jak to Irma opustila. Její prohnilé úmrtní lůžko v rohu za stolem, kde ještě stál ruční mlýnek, se zbytky zrnek poslední kávy jejího života. Červotočem prožraná skříň plná plesnivého šatstva ještě rozvěšeného po ramínkách a dodnes srovnaného prádla, příšerně zaprášeného. Tuny prachu všude kolem. V kredenci svatý obrázek z prvního přijímání. Další balík korespondence ještě čitelné, když jsem odfoukl vrstvu prachu.

Za maličkými okénky s kupodivu ještě nerozbitým zašlým sklem uschlé květy, které, když jsem se jich dotkl, rozpadly se v prach. Vše tu zůstalo od její smrti netknuté a působilo to až příšerně mrtvolně.

Skleněné zašlé oko na kredenci jsem si dovolil vzít na památku. Na druhý den jsem ho ale ztratil na své chatě a jsem rád, že jsem se ho zbavil. Bylo šíleně zamaštěné, zaprášené, zhnusilo se mi a začal jsem se ho štítit. K čemu sloužilo, netuším.

Na lůžku, kde zemřela poslední slavná čarodějnice, byl položen její čagan, pěkně upravený z javorové větve. Přírodně prohnutá léty užívání ohmataná rukojeť. Na opačném konci patrně z hřebíku vbitý hrot, aby hůl neklouzala na zledovatělé cestě.

Artefakt nad jiné cenný! Zaprášený čagan jsem omyl v potoku a vzal si jej sebou. Na památku. Na mé chatě majitelé obdivovali, jakou vzácnou relikvii jsem si našel v jejich kraji, ale štěstí mi čagan čarodějnice nepřinesl.

Poslední den jsem balil. Čagan opřený o lůžko v mém pokoji. Vedle něho batoh a na něm odložená má peněženka. Chystal jsem se k odchodu dolů k silnici k motorestu, odkud mi jel spoj na vlak do Uherského Brodu.

Přeplněný batoh se náhle zvrátil do boku na čagan, ten se vymrštil, drnknul do peněženky a ta zapadla za skříň. Hodinu jsem ji hledal….

Plnej krvavých puchýřů jsem se dokulhal do civilizace k motorestu s autobusovou zastávkou. Posvátnou javorovou hůl čarodějnice Irmy jsem bedlivě odložil za lavičku, když jsem si objednával točenou kofču. Za chvíli mi jel bus.

... Zůstala ve svém kraji… A je to tak dobře …

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Tags:

Indie – Ladakh

Barbara Gajewská — Sun, 03 Mar 2013 08:40:13 +0000

Do tzv. Malého Tibetu, jak se bývalému království Ladakh také přezdívá, mě dostala náhoda. Původně plánovanou letní stáž v jiné části Indie jsem byla díky nekompromisnosti úředníků na indické ambasádě nucena zrušit a narychlo hledala náhradní program. Poté, co jsem narazila při hledání na plánovanou téměř měsíční expedici do indické oblasti Himalájí, kam se chystala skupinka Čechů, bylo rozhodnuto – a ani jednou jsem nelitovala.

Ladakh přináší trochu odlišný zážitek než který od „typické“ Indie čekáte. Některé cestovatele očekávající barevnou, chaotickou, hlučnou, divokou Indii působící na všechny smysly, může Ladakh až zklamat. Pro mě - jako milovnici hor - předčila tato buddhistická oblast ležící na severu Indie všechna očekávání.

Leh

Moje cesta začíná příletem do Lehu. Už samotný let z hlavního města Dillí je zážitek. Letadlo totiž překonává himálajské vrcholky, které máte jak na dlani. Troufám si tvrdit, že tento přelet je jedním z nejkrásnějších, jaký v životě absolvujete.

Teď už k samotnému městu – Leh je střediskem oblasti Ladakh a také výchozím bodem k výpravám do hor a okolní přírody. Jedná se o město s rozlohou 45 km2 ležící v nadmořské výšce 3500 m. Právě kvůli nadmořské výšce a hrozbě vysokohorské nemoci se cestovatelům doporučuje být na pozoru a po příletu následující 2 dny nepodstupovat žádnou fyzickou námahu a odpočívat před výpravami do okolí. Podotýkám, že není čeho litovat. Samotný Leh poskytuje mnoho krásných míst k prozkoumání – nemyslím jen samotný královský palác tyčící se nad městem a od kterého se návštěvníkům otevírá nádherný pohled na celé město, ale i samotné uličky města, které mě zaujaly asi nejvíce. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že na rozdíl od jiných částí Indie, tady jsem se jako samotná cestovatelka nemusela ničeho obávat a v klidu nasávat atmosféru města, fotografovat nebo posedávat v místních kavárnách nebo na terasách. V Lehu je totiž mnoho restaurací v centru umístěno na terase, ze které se vám naskýtá nádherný výhled do okolí i na královský palác. Leh působí neobyčejně přátelským kosmopolitním dojmem a přitom zde ani zdaleka nepanuje chaos, který znáte z dokumentů o Indii. Každopádně indičtí nadšenci nemusí být úplně zklamaní, jelikož i zde jako v ostatních částech Indie potkáte typické krávy a psi potulující se s naprostým klidem ulicemi nebo pospávající u cest. Z celého města vyzařuje buddhistická atmosféra, která je dokreslena všudypřítomnými modlitebními praporky, které vlají v ulicích i na téměř každém domě.

Leh nepředstavuje jen útočiště pro turisty před jejich výpravami, ale poskytuje i trvalý domov uprchlíkům z Tibetu, kteří zde mohou na rozdíl od Číny navázat na své tradice, a proto se ne nadarmo říká, že pokud chcete poznat pravou tibetskou kulturu, vyplatí se vyrazit právě sem.

Markha valley

Hlavním programem naší výpravy byla ovšem osmidenní túra údolím řeky Markhy. Poté, co se v Lehu setkávám s mojí skupinou, vyrážíme na cestu. Nutno podotknout, že na rozdíl od ostatních zahraničních turistů podnikajících stejnou trasu, si všechno vybavení neseme na vlastních bedrech, a to včetně jídla, které se nedá během cesty doplnit. Na cestě údolím totiž potkáváme malé vesničky (někdy čítající pár stanů postavených na louce uprostřed hor), které poskytují jen základní občerstvení. Pokud se na takovou zátěž necítíte, rozhodně doporučuji pronajmout si na začátku trasy nosiče s oslíky a koňmi, kteří vás pak celý trek budou doprovázet a vy si budete moci v klidu užívat krásnou přírodu okolo a plně se věnovat fotografování, což je s plnou zátěží na zádech značně komplikované. Navíc se od horských průvodců můžete dozvědět spoustu zajímavých informací o místním životě.

Trek začíná ve vesničce Spitok nedaleko Lehu. Ve Spitoku leží i stejnojmenný klášter, který jako mnoho dalších rozhodně stojí za důkladnou prohlídku. Místní kláštery totiž patří k základním dominantám Ladakhu a díky nim můžete lépe proniknout do místní bohaté kultury. Od kláštera se vydáváme už na samotný trek. První den treku vede celkem nezáživnou a úmornou vyasfaltovanou cestou až do první zastávky Zingchen, kde se nachází první tábořiště. Zde je myslím na místě přiblížit charakter místních kempů.
Kempy na naší trase vždy představují louku poblíž nějakého vodního zdroje – řeka nebo alespoň horský potok – kde si můžete rozložit stany a nabrat čistou vodu. Umývárny ani toalety zde rozhodně nečekejte. V případě „většího“ kempu se zde nachází stan nebo domek místních obyvatel, kteří vám rádi připraví jednoduché občerstvení (polévku nebo místní pokrm Dal bhat).

Po přenocování pokračuje cesta dál do nitra hor, podél řeky (často i přes - s nutností řeku přebrodit) a dostáváme se k úpatí 1. sedla Ganda La, které leží v nadmořské výšce 4870 m. Po překonání tohoto sedla pokračuje trek 2 dny už samotným údolím řeky Markhy. Zde nepřekonáváme žádné větší převýšení, zato cesta se zdá být v tyto dny nekonečná. Zčásti vyschlé koryto řeky se v průběhu cesty moc nemění, a proto představuje klášter ležící vysoko na skále podél naší trasy jako příjemné osvěžení. Po vystoupání zjistíme, že zde po celý rok žije jen jeden mladý mnich, který se stará o chod tohoto malého kláštera. Jeho klidný a vyrovnaný výraz, který měl při zpívání modliteb, i laskavý úsměv, se kterým odpovídal na mé dotazy, mi ještě dlouho zůstává zakotvený v mysli.

Jak jsem již zmiňovala, trek údolím Markhy představuje především nádherný zážitek z okolní vysokohorské přírody. Přírodní podmínky zde nejsou omezeny jen na drsné skalnaté prostředí. Právě naopak – podél řeky se rozprostírají zelené louky a políčka s pasoucím se dobytkem (typickým zvířetem je například yak). U kamenitých cest vás často překvapí i nádherný růžový keř nebo také perovskie (rostliny velmi podobné levanduli). Ráz krajiny zde dotváří i lidé. Přes zimu vytesávají různá poselství a modlitby do kamenů, které pak skládají podél cest a vytváří tím tzv. maní zdi. Tyto zdi je nutno podle pravidel buddhismu obcházet zleva - po směru hodinových ručiček.

Šestý den překonáváme druhé sedlo Kongmaru La ležící v nadmořské výšce 5130 m a postupně sestupujeme do civilizace. Překonání tohoto sedla bylo překvapivě jednodušší než u prvního, jelikož mnoho zásob z batohu už ubylo a navíc jsme byli již velmi dobře aklimatizovaní. Nicméně úbytek kyslíku před vrcholem člověk pocítil. Jeho spotřeba se (alespoň v mém případě) omezila jen na funkci svalů a všechny myšlenky z hlavy se vytratili a zbyla jen prázdná mysl soustředící se na zvládnutí výstupu. Tento krásný pocit vám mohou zprostředkovat snad jen hory nebo meditace.

Sedmý den už se nese v duchu pohodové cesty z údolí a poslední den treku se pak dostáváme ke klášteru Hemis, kde naše osmidenní výprava končí.

Kláštery

Na tomto místě bych ráda přiblížila místní kláštery. Mnohé z nich byly založeny již ve středověku a v severní Indii fungují dodnes – na rozdíl od mnoha nevyužitých českých klášterů, v indických je neustále živo. Jedná se o stavby různé velikosti, často umístěné vysoko v horách a obklopené krásnou krajinou. Klášterní komplexy jsou ale většinou velmi rozlehlé, až působí dojmem malé vesnice. Pro klášter jsou typické všudypřítomné modlitební praporky a mlýnky, které roznášejí modlitby do světa (praporky díky pohybu ve větru, s mlýnky se točí vždy ve směru hodinových ručiček).

V žádném klášteře nesmí chybět modlitební místnost, knihovna, svatyně, ale také místnosti pro mnichy, kuchyně a často i škola. V modlitební místnosti se každé ráno koná tzv. púdža. Při tomto obřadu se sejdou mniši z celého kláštera většinou v časnou ranní dobu a předčítají různé mantry a texty. Obřad je otevřený i návštěvníkům, kteří mohou tiše přisednout po straně místnosti. Předčítání manter všemi mnichy zní jako zpěv a vzhledem k tomu, že jako zahraniční návštěvníci nerozumíte ani slovo, nejlepší je jen zavřít oči a nechat se unášet malebným zvukem jejich modliteb.

Jak jsem již zmínila, při klášterech je často vybudována i škola pro mladé mnichy. Jedním z nich je například klášter Likir, který jsme navštívili v rámci výletů do okolí Lehu. K našemu překvapení se v místní škole dalo i přenocovat, čehož jsme rádi využili. Laskaví mniši nám poskytli útulný pokoj a po zbytek večera jsme fascinovaně pozorovali, s jakou trpělivostí cvičí malé mnichy v sebeovládání a dalších dovednostech.

Kláštery zde dokonce vznikají nově i v současnosti. Jeden byl otevřen samotným Dalajlámou v době našeho pobytu v Himalájích. Nová klášterní budova byla očividně postavena velmi narychlo, o čemž vypovídala již opadávající omítka z nové budovy.
Zajímavým zážitkem bylo také pozorovat obnovu kláštera Hemis. Vše září novotou a s dojmem „stáří“ si hlavu nelámou. To ale neznamená, že by si na restaurování nedali záležet. Řezbáři i malíři dekorací působí přímo v klášteře i za návštěvnického provozu, takže je můžete pozorovat při práci, což se nám v Čechách moc často nepoštěstí.

Na „vrchol světa“ na motorce

Poslední den strávený v Lehu jsme pojali trochu adrenalinově a vypůjčili si motorku. Plánovali jsme totiž vyjet po nejvýše položené silnici na světě (jak nápis na vrcholu hrdě tvrdí). V půjčovně se dá sehnat velmi slušná motorka a pozor si musíte dát jen na pár pravidel provozu v Indii. Tím prvním je jízda vlevo, na kterou se dá překvapivě rychle zvyknout. Další zvláštností je všudypřítomná značka klaksonu. Záhy jsme pochopili, k čemu zde slouží. Na úzkých horských silničkách se totiž v zatáčce dvě vozidla nemají šanci vyhnout, a proto je zde zvykem troubit před každou zatáčkou. Velkou zajímavostí jsou betonové značky u silnic, na kterých jsou napsána různá bezpečnostní pravidla, nicméně často velmi vtipnou formou. Při nekonečném cestování po pomalých ladackých silnicích, působí nápisy typu „After whisky driving risky“ nebo „Speed is a knife: that cuts life“ opravdu jako skvělé zpestření cesty a vždy se už těšíte na další.

Po nezapomenutelné projížďce do 5 600 m nad mořem pak jen sbalíme batohy a na noc se džípem vydáváme na téměř 24 hodinovou cestu přes hory směrem do Dillí zahrnující píchnuté pneumatiky uprostřed noci, riskující řidiče i 1 den v hippie městečku Manalí, kde v ulicích roste marihuana jako plevel. To je ale už jiný příběh…

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

turistika

zahraničí

Kanada

Jana Ada Kubíčková — Thu, 03 Jan 2013 16:32:12 +0000

Kanada je velká země plná velkých, kosmopolitních měst i krásné panenské přírody. Vydaly jsme se ji s maminkou objevovat začátkem září. V rámci naší cesty jsme měly šanci proniknout, respektive spíš nakouknout, do obou zmiňovaných světů. Byl to takový „rychlokurz“ Kanady. Za osmnáct dní jsme projely čtyři provincie, v nejrůznějších dopravních prostředcích překonaly přes 6500 km (a to pouze po Severoamerickém kontinentu) a nafotily něco kolem 1000 fotografií. Ze všech zážitků, které jsme tam nastřádaly, jsem vybrala jen několik málo střípků, které mně osobně zaujaly nejvíce.

První část naší cesty, která se odehrávala na východním pobřeží země, se nesla převážně ve znamení měst, historických památek, lidí a kultury. Druhá část, „západní“, byla pro změnu ve znamení nedotčené kanadské přírody, lesů, jezer, hor a zvířeny, která zde žije.

Niagarský disneyland

První velký zážitek, takřka kulturní šok, jsme prodělaly hned první den. Na plánu byly Niagarské vodopády. Nevím proč, ale tak nějak jsem si vždy myslela, že vodopád jako přírodní útvar, se nutně nachází v lůně přírody, obklopen lesy, vysokými skalisky a hřmotem padající vody. Ne tak v Americe, případně v Kanadě. Od hotelu jedeme suburbální zástavbou asi deset minut. Kolem cesty se čím dál častěji míhají zábavní komplexy, multikina a rodinné hotely. Cesta k vodopádům bude, zdá se, ještě dlouhá. Opak je pravdou. Autobus po chvilce staví, a když vystoupíme, zjišťujeme, že Niagarské vodopády jsou, stejně jako zábavní areály v těsné blízkosti. Podkova (Horseshoe, jedno ze tří ramen vodopádu) se stydlivě krčí pod vysokou vyhlídkovou věží a hotelovým komplexem, Americký vodopád zase dělá kulisu obřímu ocelovému mostu, který tvoří hranici mezi Amerikou a Kanadou. Ještě menší a nicotnější se vodopády zdají z již zmíněné vyhlídkové věže, ve které obědváme. Prostě Disneyland, ve kterém jsou jednou z řady atrakcí i vodopády. Možná trochu škoda.

Toronto

Dalším, z velkých zážitků je návštěva Toronta. Toronto je největší kanadské město s asi 2,5 miliony obyvatel a s největší národnostní a kulturní rozmanitostí z kanadských měst vůbec. Uvádí se, že 49% zdejších obyvatel se narodilo mimo hranice Kanady. Do města přijíždíme večer a jdeme se projít po okolí. Bydlíme v těsné blízkosti centrálního náměstí Dundas – Younge, které i v těchto večerních hodinách žije. Je tu spousta pouličních umělců, klučina, který předvádí kontaktní žonglování se skleněnou koulí za zvuků hudby od Rammsteinů, několik stříbrných „živých soch“, které se pohnou, jen když jim někdo hodí peníz do připravené misky, a skupina hudebníků, kteří ale mají zrovna pauzu.

Druhý den nás čeká oficiální prohlídka města. Projíždíme všechna „zásadní“ místa, kudy kráčela historie, i ta méně zásadní, která jsou ale také v programu. Hodně zajímavým místem, které navštívíme je Destillery District. Destillery District je původní palírna whiskey. Ve své době (1871) byla největší palírnou na světě s objemem kolem 2,1 milionu galonů whisky ročně. V roce 1990 továrna po 153 letech fungování zavřela a rázem se z ní stal jeden z největších brownfieldů vůbec. V roce 2001 koupila areál developerská společnost a během tří let jej proměnila na centrum kultury, umění a zábavy. V současné době lze v areálu najít množství galerií, obchodů s designovým či ručně vyráběným zbožím, spoustu kaváren, ale také třeba továrnu na čokoládu či centrum umění pro mladé umělce. Celý areál si zachovává atmosféru lihovaru s autenticky vedeným potrubím, komíny, několika historickými vozidly a množstvím sudů od whisky. Do těchto kulis je zasazeno několik moderních soch a venkovní výstava velkoformátových fotografií. V současné době se zde staví ještě luxusní apartmány. Místo má neuvěřitelnou a nepojmenovatelnou atmosféru, svého genia loci.

Druhým zážitkovým místem v Torontu je CN Tower, ještě nedávno nejvyšší stavba světa. V době naší návštěvy je celá obehnaná staveništěm. Ke dvěma největším atrakcím, které si město postavilo v poslední době, CN věži a multifunkčnímu Rogers stadionu má brzy přibýt ještě ohromné akvarium. Na věž se jezdí výtahem, který má část stěny prosklenou. Díky tomu lze pozorovat, jak se čím dál více zmenšují okolní budovy a auta, jak se vzdalujeme od země. Ani ne za minutu jsme nahoře. Z terasy je (prý) za hezkého počasí výhled až 160 km. Vzhledem k tomu, že je celkem oblačno, jsme rádi, že vidíme nedaleké letiště a část jezera Ontario. O patro níž je tolik populární skleněná podlaha. Je zajímavé pozorovat ostatní turisty - někteří stojí bázlivě na okraji a jen tak "aby se neřeklo" na chvilku šlápnou na sklo, jiní na skle leží, hopsají, nebo dělají stojky. Všichni se u toho průběžně fotí. Ráda bych řekla, že stoupnout na prosklenou podlahu 342 m nad zemí je „sranda“, ale trochu bych kecala. Výšek se nebojím, ani na jedné z teras jsem neměla nejmenší problém dívat se dolů, ale tohle je přece jen trochu něco jiného. Stejně jako většina, i já jsem se odhodlala, na skleněnou podlahu vstoupila, a po chvilce už dokonce pohopsávala. Po povinném focení jsem se ale přece jen raději vrátila na podlahu neprosklenou. Jen pro jistotu.

Posledním velkým zážitkem v Torontu je jeho čínská čtvrť. Protože zastávám názor, že estetiku města a jeho vhodnost pro život lze poznat až z prohlídky čínské čtvrti, musely jsme prozkoumat i tu. Torontská čínská čtvrť zahrnuje pouze asi tři bloky domů po obvodu hlavní silnice. Ulice jsou plné obchodů s nejrůznějšími čínskými artefakty (kaligrafické sady, mahjong, uzle) či oděvy (qui-baa, saka, boty, tašky), ale také stánky s čerstvým ovocem a zeleninou, sušenými rybami nebo čínskými lékárnami. A celá čtvrť žije, čínština se tu mísí s angličtinou a, světe div se, se španělštinou. Ráj na zemi. Ano, Toronto je jedno z měst, ve kterých bych mohla žít.

Chateau Frontenac ve dne a noci

Chateau Frontenac je neznámější dominantou města Québec, skoro bych řekla jeho synonymem. My jsme zámek objevily hned v den příjezdu do města na naší noční procházce. Nejprve jsme viděly zámek krásně nasvícený, jak se tyčí nad městem. Vypadal stejně ohromný, jako na fotkách. Když jsme vyšplhaly spletí uliček až k němu, otevřela se před námi široká promenáda s několika pavilonky. Zeshora byl krásný výhled – tam, odkud jsme zámek předtím pozorovaly, na řeku i na velkou záoceánskou loď, která na řece aktuálně kotvila. A ta atmosféra! Na promenádě bylo jen pár turistů, klid. U sochy Samuela Champlaina (zakladatele města) seděl harfenista a brnkal. Všechno to spolu ladilo a fungovalo. I počasí nám přálo, foukal lehký větřík a bylo teplo.

O co větší rozčarování přišlo na druhý den, kdy jsme se k zámku dostaly v rámci poslední zastávky průvodcované pohlídky města. Ve dne vypadal zámek a jeho okolí úplně jinak. Na promenádě bylo najednou spousta lidí, a tak i spousta hluku. Zámek ztratil něco ze své mohutnosti a trochu víc připomínal papundeklovou divadelní kulisu. Najednou nebyl místní dominantou, ale další z několika výškových budov ve městě.

Když už jsem zmínila zakladatele města, Samuela Champlaina, stojí za to připomenout i osud respektive příběh jeho sochy, která stojí právě na promenádě u hotelu Chateau Frontenac. Na soše je zajímavé, že podoba, jež je zde zobrazena vůbec nepatří S. Champlainovy, nýbrž jakémusi výběrčímu daní, který byl zvolen jako model. Podoba Champlaina se v žádném historickém spisu nedochovala. Výběrčí daní, který stál soše modelem, byl nedlouho poté obviněn z krádeže, takže by se dalo říci, že v centru města stojí pomník zloději a defraudantovi.

Plains of Abraham

Druhá věc, co nás v Quebecu hodně zaujala, byl park Abrahamovy pláně. Abrahámovy pláně jsou jedním z mnoha městských parků v Québecu. Stejně jako ostatní parky, i tento nabízí široké možnosti sportovního vyžití, od běhání, přes kolečkové brusle, hřiště na soft-ball a v zimě také hokejový stadion. Zdánlivě nic zvláštního, kdyby ovšem Abrahamovy pláně nebyly svědkem, respektive místem konání jedné z velkých bitev kanadské historie, ve které zahynula spousta vojáků. V roce 1759 se zde setkaly anglické a francouzské jednotky, které bojovaly o další osud Kanady. Je to stejné, jako by nám u Slavkova vyrostl skate-park. Žádný památník, jen park pro volnočasové aktivity. Super!

Calgary – zklamání

Prvním městem po přeletu do „přírodní“ části zájezdu a zároveň posledním velkým městem na hodně dlouho bylo Calgary. Když přelétáme, čtu si v papírovém průvodci a nadchne mě informace o „rozsáhlé čínské čtvrti“, „pulsujícím městě“ a síti „podzemních nákupních center“. Bydlíme asi 20 minut vláčkem od centra, nicméně máme téměř celý den, tak se do města přeci jen vydáme. Nevím, zda v důsledku přehnaných očekávání vyvolaných papírovým průvodcem, nebo proč, ale jsem zklamaná. Hrozně. Čínská čtvrť je sice rozsáhlá, ale absolutně mrtvá. A čínská čtvrť bez pouličního života, lidí, vůní i zápachů tolik charakteristických pro čínskou kulturu prostě není čínská čtvrť. Jestli město pulsuje, tak v nějakém hodně zvláštním rytmu, nebo zcela bez něj. Město nemá centrum, nemá dominantu (pokud nepočítáme hokejový stadion za městem), nemá atmosféru. Nebo možná má, ale v kontextu měst předchozích nijak ohromující.

Banff

Úplně nejkrásnějším městem celého zájezdu bylo (pro mě) městečko Banff, hlavní město stejnojmenného národního parku. Město tvoří v podstatě jen jedna hlavní silnice obklopená obchody se suvenýry a restauracemi, vysoké hory, lesy a modrá obloha na pozadí mu ale dodávají na malebnosti. Město není velké, ale přesto žije, je tu hodně lidí, ale nijak nacpané ulice. Taková dokonalá rovnováha. Centrum je od horského masivu odděleno řekou Bow, shodou okolností tou samou řekou Bow, co teče i v Calgary. Zatímco v Calgary je to hnědá, líně se táhnoucí něco-jako-Vltava, tady je ještě krásně čistá a bystře utíká. Horská idylka.

Město je mi sympatické možná i proto, že je zde až neuvěřitelně vysoká koncentrace obchodů s čokoládou. Shodou okolností je zrovna Mezinárodní den čokolády, a tak jsme nuceny jeden z obchodů vyzkoušet. Prodává tam sympatická slečna, která, jak po chvilce zjistíme, je Slovenka. Hodně nás překvapí, že zrovna tady potkáváme „skorokrajanku“ a tak s ní zapředeme rozhovor. Díky tomu zjistíme nejen to, kam se máme v okolí určitě vydat na procházku, ale i to, že Češi a Slováci nejsou v této oblasti rozhodně ohroženým druhem. A měla pravdu, o několik dní později ve městě Jasper potkáváme ve službách téměř převážně Čechy a Slováky.

Jezera

Když líčím nejzajímavější střípky z Kanady, nemůžu vynechat kanadská jezera. Když nepočítám tzv. Velká jezera, rozkládající se na hranici Kanady s USA, většina kanadských jezer je ledovcového původu. Díky tomu mají specifický tvar, přední morénu, která tvoří přírodní hráz, krásně čistou, a především úplně neuvěřitelně barevnou vodu. Ostatně přikládám fotky. Kdo neviděl kanadské jezero naživo, bude tvrdit, že barva vody je na fotkách dobarvovaná uměle. Je to takový photoshop in natura.

Skalisté hory, ledovec Atabasca

Protože jsou Skalisté hory horami vysokými, vyskytují se zde ledovce. A protože jsme v Americe (já vím, že v Kanadě, ale v tomhle se ty země mnoho neliší), i z takového ledovce lze vyrobit turistickou atrakci. A to je případ Atabasca Glacier.
U ledovce máme nejprve asi hodinu a půl volno. Výstava o celosvětových ledovcích v infocentru nás příliš nezajímá, a tak se rovnou vydáme na procházku k ledovci. Cesta je to pěkná, v průměru po rovině a asi za půl hodinky nás dovede na blízko k ledovci. Bohužel, není to jako na Islandu, kde jsme si na ledovec mohly sáhnout, tady na něj koukáme z úctyhodné vzdálenosti asi padesáti metrů. Všude kolem jsou provázky a cedule varující, abychom se víc nepřibližovaly, a tak ačkoliv se celkem velká skupina lidí vydá i za tyto zábrany, my raději ne. Máme v živé paměti Havaj a lávové pole...

Kromě výstražných cedulí potkáváme ještě značky, které ukazují, jak se ledovec proměňoval od roku 1843 zhruba po deseti letech. Je to zajímavé, protože ještě deset let zpátky bychom se na místě ohraničeném jako pro turisty nejbližší ledovci pohybovaly po ledu. Na tom globálním oteplování možná něco bude...
Z procházky se vrátíme skoro akorát na sraz u autobusu, odkud se přesunujeme k jinému autobusu, který nás přiblíží až k ledovcovému vozítku. Ice Explorer je vozítko původně vyrobené pro potřeby bádání v Antarktidě, nicméně, z dnešního celosvětového počtu 21 jich 20 má společnost založená bratry Brewstery právě na zdejší turistické atrakci. Vozítko to není úplně malé, jenom pneumatiky mají průměr 150 cm. Explorer nás doveze po ledovci až k ledovci. Cestou překonáváme klesání 32%, což je světově nejnakloněnější cesta, která je komerčně využívaná. Po dalších dvaceti minutách dojedeme na upravenou čtvercovou plochu o straně asi 15 m, kde nás vysadí a nechá po ledovci samostatně projít. Samozřejmě, že se opět můžeme pohybovat pouze ve vyznačeném prostoru, a tak se s přijíždějícími autobusy japonců náš životní prostor zmenšuje a zmenšuje. Mamina z ledu plácá sněhuláka, já zkouším na ledu stojky. Je krásně, díky slunku, které nejen svítí, ale i hřeje, chodíme po ledovci skoro jen v tričku. Deset minut uteče jako voda a my už jedeme zpátky - nejdřív vozítkem, pak autobusem.

Kanada je velká a krásná země. Je nad možnosti tohoto textu i mé, abych všechny její krásy vylíčila, nebo se o nich třeba jen zmínila. Proto doporučuji, jeďte se tam podívat!

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

turistika

zahraničí

Na kole po Mladoboleslavsku

Rudolf Zemek — Sun, 19 Aug 2012 12:11:26 +0000

Fotoreportáž z cyklistického výletu na Mladoboleslavsko

Začátek na Černém Mostě. Přes Satalice a Vinoř do Brandýsa a Staré Boleslavi, odtud přes les na Sudovo Hlavno a Kostelní Hlavno. Pak se jede po cyklotrasách na Mečeříž, Dolní Slivno, Hřivno, Chotětov, Bezno a Strenice. Poslední vesnice leží v hluboko zaříznutém údolí, tím se sjede do Krnska a z něj po břehu Jizery do Benátek nad Jizerou. Pak přes Kochánky, Skorkov, Otradovice a Káraný k Labi. V Káraném podél Labe doprava k lávce přes řeku, pak do Toušně a z Toušně po cyklotrace 241 na Kyje, Satalice a Černý Most. Popsaná štreka je přes 100 km dlouhá, ale s častými zastávkami a průběžným focením apod. se to dá za den ujet. Úsek mezi Kostelním Hlavnem Strenicemi vede poli a je z hlediska terénu poněkud fádní. Naštěstí se jede stezkou Rudolfa II. kolem nádherných kostelíků a zajímavých staveb, k vidění jsou detaily ze středověku i ze socialismu. Úsek Strenice-Krnsko se jede hluboce zaříznutým tichým údolím, kde ani v pracovní den skoro nic nejezdí. Ovšem následná jízda těsně po břehu Jizery je zážitek. Stezka je pevná, sjízdná i pro trekingové či běžné silniční kolo, a to možná i za podzimních dešťů. Cestu v létě chvílemi lemuje hradba z 2 m vysokých rostlin, chvílemi se jede zeleným tunelem stromů. Lze tu nabýt pocitu divočiny a osamělosti uprostřed civilisace. Během cesty jsem vypil celkem 5 litrů tekutin. Po návratu domů zbyla síla už jen na osprchování, ale stálo to zato.

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

turistika

Na Plzeň do Amsterdamu

Zdeněk Mikšík — Sun, 05 Aug 2012 13:10:03 +0000

České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale dáte Plzeň v Brouwerij 't IJ, něco divného vás určitě zarazí.

Již z dálky vidíme lopatky větrného mlýnu, který v městské zástavbě působí skoro jako maják. Míříme přímo k němu, protože pod ním se nachází malý holandský pivovar Brouwerij 't IJ, cíl našeho výletu po Amsterdamu.

Je hezké počasí a tak usedáme na zahrádku a vybíráme z nabízených piv. První místo na tabuli vedle dveří zaujímá Plzeň (je to napsáno opravdu i s tím háčkem) za 2,10 Euro, a tak je naše volba jasná. Ne snad proto, že bez této značky nemůžeme být, ale my už víme, co nás asi bude čekat. A opravdu. Od pípy si odnášíme sklenice s nápojem, který na první pohled nevypadá jako Plzeň. Už po pouhém přičichnutí je to jasné. To, co tady vydávají za Plzeň, je svrchně kvašené pivo. Na rozdíl od naší Plzně, která je spodně kvašená, je to vlastně zcela jiné pivo.

Postupně ochutnáváme další piva z nabídky, ale stále nám vrtá hlavou, jak je to s tím názvem. Vždyť tady docela matou návštěvníky. Zkoušíme tady na personálu něco vyzvědět.

Pán za pípou na nás divně kouká a krčí rameny, ale žádná odpověď. Dáváme si tady další pivo a zkoušíme najít odpověď u jeho mladšího kolegy, který přišel uklízet sklo ze stolu.
„Před nějakou dobou se tu opravdu vařilo pivo spodně kvašené, na jehož výrobu se používal i žatecký chmel. Potom se, ale přešlo na svrchní kvašení, ale název už zůstal“, vypráví nám s úsměvem.

Záhada je tedy vyřešena, ale pocit, že neznalý zákazník může být zmaten, v nás zůstává.
Přesto byla všechny piva, která jsme ochutnali, dobrá a místní pivovar určitě stojí za návštěvu. Zvláštní a pohodová atmosféra i posezení pod lopatkami větrného mlýnu zážitek ještě umocní.

Brouwerij 't IJ
Funenkade 7
Amsterdam, Netherlands

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

pivo

zahraničí

Námořníkem ve Skandinávii

Moskyt — Tue, 08 May 2012 13:12:03 +0000

Ahoj kamarádi trampové vodáci a jiní živlové. Rád bych vás upozornil na možnost prozkoumat a zažít levně nádhernou přírodu ve Skandinávii tak jak jí paďouři a suchozemský krysy nepoznají.

Jak sem se už zmínil předloni v článku "Mí sousedi Losi", tak sem dost dlouho vegetoval v Severských zemích. Když byste si vzali sebou nafukovací pramičku nebo kajak třeba do švédského Göteborgu, tak odtamtud můžete vyrazit podél pobřeží a prozkoumávat stovky ostrovů až do Norska nebo Dánska. Z Göteborgu jezdí lodě, kde vám platí tramvajový lístek na různé ostrovy a tak si je můžete prohlédnout než je budete dobývat.
Vhodnější než kajak může být pramička páč se vám tam vejde víc věcí. Budete totiž potřebovat i teplé oblečení když se 30 stupňová vedra náhle změní na zimu pár stupňů nad nulou. (já sebou míval tenčí lyžařskou kombinézu - zabere velmi málo místa, takže se vejde do plastové láhve na mouku se širokým hrdlem, je lehounká, skvěle hřeje a hlavně velmi rychle schne!!!. Vůbec sem zastánce umělin i z cest po jižnějších oblastí, pro skutečně dlouhodobě cestujícího trampa co nemá prachy na novou košili, když se mu bavlněná po několika týdnech v solném prachu moře rozpadne, je polyesterová umělina skvělá věc. Paďouři s naditou plastovou kartičkou samozřejmě takové věci neřeší.

Jestli máte volno 30 dní nebo déle, tak je tu pro vás další možnost. Ve Švédsku (alespoň před 10 lety) šlo koupit starou dřevěnou loďku nebo plachetničku i za 2000 š. korun, plavit se, plachtit na ní podél pobřeží, a pak jí za nějakou stovku prodat. Protože údržba dřevěné lodě vyžaduje mnoho práce, tak dřevěné lodě nebyly moc oblíbené u nastupující generace mladých jachtařů vychovaných v instantním duchu blahobytu západu.

Pokud budete vybírat trasu tak abyste měli větší ostrovy na návětrné straně, tak ale můžete kotvit zdarma v závětří, ušetříte za bydlení (i přístavy) a hlavně zažijete nádhernou přírodu na místech, kam se jinak jako suchozemci nedostanete. Zjistěte si včas telefon na "Kustbevakningen" což jsou pobřežní a záchranné hlídky. Zánět apendixu můžete dostat i v oblasti neobydlených ostrovů.

Po skončení dovolené ale nemilosrdně zpřetrhejte vazby s dřevěnou lodičkou, která vás tak krásně vozila, a prodejte jí (nebo darujte). za přezimování, byste zaplatili mnohem víc, než za loď. Já si jednou koupil motorovou loď s kabinou přes 8 m dlouhou za 1500 š. korun, ale když jsem sháněl přezimování, tak jsem levnější než za 14 000 nesehnal (ono mnohem levnější existuje, ale je to jako s městskými byty u nás = řada jiných čekatelů). V švédských jachtařských časopisech mívají i fotky s cenou, takže by to mohlo jít i bez švédštiny - ten nákup. Upozorňuji že se ty levný loďky zas tak často neobjevují, takže nebuďte vybíravý. Jeden Švéd co mnohokrát objel Cap Horn začínal tím, že si oplachtil starou dřevěnou pramičku a jel s ní do Anglie. Krásy tisíců ostrovů objevíte i na příšeře která lidskému oku nelahodí, ale plavební schopnosti může mít dobré. Jak začne foukat silný vítr tak ale hned hledejte útočiště v přírodních přístavech v závětří ostrovů a poslouchejte hlášení rozhlasu v angličtině. Pokud by hlásili pořádnou bouři, tak radši zajeďte i do placeného přístavu! (s plachetkou) V obchodech pro jachtaře si můžete koupit skalní klíny, které se naperou do spár v žulovém pobřeží a výborně drží. Pokud ale funí 15-20 m/s nebo víc, tak to klínové uvázání mějte jen jako poslední jištění a loď nechte volně houpat na kotvě. V takovém počasí i v závětří ostrovů se dělá silné vzdýmání vody že by vám to jinak vytrhlo kování z lodi i když máte nylonové pružné lano. Já jsem jednou dělal skipera na lodi pobřežní stráže, když jsme čistili pobřeží od naftové katastrofy. Dostal jsem příkaz rádiem přivázat se ke břehu klíny a spustit přední část plochého čumáku pro vynášení výstroje a hadic (taková výsadková loď). Funělo ale 20m/s a loď se i v závětří ostrova vzpínala jak divokej kůň na těch uklíněnejch lanech. Ty centimetr tlustý klíny se zkroutily jak špagety a jak sem se rval s kormidelním kolem při vyrovnávání toho házení, tak jsem urval čep co ovládal řízení vrtulí a museli nás zachraňovat. Mimo Švédsko a Dánsko jsem se plavil sice většinou jen s velmi hrubými mapami nebo automapami, (když jsem se totiž vydával na Kanárské ostrovy, tak by mapy stály víc než moje plastová plachetnice za 14 000 š. korun) ale ve Skandinávii je skutečné bludiště ostrovů, kde se bez dobré podrobné mapy rychle ztratíte. Musíte bedlivě sledovat trasu protože i těsně pod hladinou jsou tisíce skrytých útesů. (ty vás ale na nafukovací protoplazmě tak moc neděsí - na Sázavě dostane loď víc zabrat).

Nějaké kapitánské zkoušky či oprávnění alespoň za mých časů nikdy nebylo třeba, jen doklad, že jste skutečně majiteli lodi.

S tou gumovou pramičkou nebo kajakem máte výhodu, že je kdekoliv lehce vytáhnete do bezpečí při změně počasí, mějte ale sebou dost vody. Většina ostrovů je neobydlených a špatné počasí může trvat i několik dní. Zásoby vody nepodceňujte. Hlavně při horkém počasí se vám spotřeba vody znásobí víc než byste někdy čekali. Ve Skandinávii umí být 30 stupňová vedra, i když to není časté. Jak lehce člověk podcení spotřebu pitné vody ve vedrech jsem zažil při sjíždění části řeky Kwai v Thajsku na nafukovacím kajaku. Základní chyba byla ta, že jsem předpokládal vesnice a lidská obydlí tam kde jsme projížděli, nikoliv téměř liduprázdnou džungli a druhá chyba byla, že jsem nevzal kotlík na převařování říční vody. I když jsme se plavili jen 3 dny, tak to co mohla být velmi příjemná cesta se ukázala být nepříjemná honba za vodou, poté co jsme své skromné zásoby 6 litrů během jediného dne vypili. Mořská voda ve Skandinávii má daleko méně soli než na jihu, a tak doufám že vás to napadne neplýtvat čistou pitnou vodu na vaření, ale použít mořské vody kterou si naředíte pitnou, aby nebyla moc slaná.

Další nevýhodou nafukovacích člunů je často mokrý zadek, ale existují i skutečně nepromokavé kalhoty. Pokud ovšem máte jen 14dní dovolené, tak ten nafukovací člun bude nejlepší alternativa. I tak doporučuji zakoupit si námořní pobřežní mapy. Existuje celá souprava která je levnější než kupovat jednotlivé mapy. Jsou tam také označené chráněné ostrovy na které se nesmí vylézat (hnízdění ptáků, vojenská oblast atd.). Jinak na ostrovech smíte stanovat kdekoliv chcete tak jako na pevnině, nejlépe ve stanu s pružnými tyčkami abyste omezili počet kolíků (skob), protože ostrovy jsou velmi skalnaté a je tam jen nějaký decimetr půdy a drnů. Vemte si sebou pořádné skoby do zdi (místo kolíků,) na uchycení do spár v žule, aby vám stan neulítnul.

Většinou není třeba tahat plynové nebo lihové vařiče (ten líh na vaření tam stejně neseženete náruživý Švédi by ho chlastali) protože tam většinou jde nalézt náplavové dřevo. Nejlepší je ale mít sebou vařič na dřívka (dá se vyrobit, jinak stojí v obchodě kolem tisícovky a v něm oheň ke všemu není vůbec krytý) a ten vložit do větší nádoby s dírkama pro vzduch co dosáhne až k okraji kotlíku, takže nejsou vidět plameny a nelítají tak ven jiskry a kousky žhavého dřeva abyste nezapálili suchý porost. Takhle upravený vařič mi tolerovali i v horách na Kanárských ostrovech, kde jinak měli po požárech z otevřeného ohně hrůzu. Tahle opatrnost je namístě jen na ostrovech s lesíky a porosty suché trávy, většina ostrovů je ale tak skalnatá že to šlo udělat i pořádný táborák. Pozor! Nikdy nezakládejte oheň na ohlazené žulové skále !!! Tím byste Švédy dost nas..., nebo alespoň naštvali. Oni si přírodu dost opečovávají a turistickou erozi skal popraskaných od ohně nesnášejí, tak jako odpadky v přírodě. Radši to dělejte na písku nebo hlíně či kamení. (taky nevím jestli se předpisy o ohni nezpřísnily ale myslím že ne)

V některých oblastech jsou slávky jedlé, ale není jich tam tolik jako na jihu Evropy. Zato mořských řas je tam tolik, že pokud máte dost vody tak nikde nemůžete umřít hlady. Já jsem si je vařil s rýží. Nejlepší jsou ty nové výhonky - konečky. Mně chutnaly ty bublinkové řasy nebo provázkové, mí holce žádný a dívala se na mě jak na cvoka že je baštim. Ona ale byla Švédka a Švédi mají takovou stádovou náturu, že většinou dělají to co všichni ostatní, nebo to co je zrovna módní dělat. Takže i když jsem sbíral a baštil houby, tak sem byl u nich cvok, co se cpe jedovatýma houbama (jedovatá houba = vše co není liška). Na větších ostrovech se stromy roste velmi mnoho hub. Od té doby se ale přehnala jedna módní vlna zájmu o houby tak nevím jak je to dnes. Ty řasy ale asi ještě vyjedené nebudou jak znám Švédy.

Na universitě v Göteborgu nám při přednáškách botaniky profesor tvrdil že všechny makro řasy jsou jedlé (na rozdíl od pozemních rostlin které jsou téměř všechny jedovaté a jen malý zlomek jsou jedlé) a jedovaté řasy mohou být jen ty malinké planktonovité, tak dobrou chuť. Já makro řas zkoušel mnoho druhů a stále žiju.

Jako jídlo jsem používal hlavně rejži a sypal si jí do plastových flašek od šťávy kde byla chráněná před vlhkostí a vodou. Chleba tam býval vždy hrozně drahý a k tomu slazený a hnusný. To už je lepší si koupit mouku, droždí nadělat hady, otočit kolem prutu a opékat nad ohněm. (sůl máte z moře). Větší ryby se chytají na velikánskou třpytku z olova co táhnete za člunem u dna. Nejsnáze ale nachytáte pánvičku plnou malých čudel, když si stoupnete na vhodný kámen kde vidíte pod hladinou čilý provoz. Za tím účelem si vemte sebou i malilinké háčky, na které dáte rozdrcené vodní šneky (těch je všude u hladiny na kamenech dost)

P.S.
Zaslechl sem že Johnki Galasek co býval šerif u Wampíru páchá trampsko křestanské potlachy. Pokud někdo víte kde na něj sehnat kontakt tak mi dejte prosím vědet na webmastera! Při svých toulkách po světě sem nebyl jen tramp a vodák - námořník, ale zachytil sem i vlnu hippie hnutí "Jesus People", kteří svou svobodou a nespoutaností už mnoho let přivádějí některé náboženské papaláše k předčasným šedinám (tak jako to dělal Ježíš s náboženskými masňáky svého času) Jako takový hipícký křesťan odmítající náboženské byrokracie a oficiální razítko o členství v církvi bych se rád setkal s podobnými křesťanskými trampsko, vodácko, šermířskými (a jinými) živly (ať už jste členy nějaké církve nebo ne tak se ozvěte). I pokud se za křesťánky nepovažujete, ale duchovno vás zajímá. Obzvláště jestli jste z Příbramska nebo z Prahy. Tak šťastnou cestu!

obr.1 - S malou kamarádkou plachtíme v bludišti švédských ostrovů. Na této plachetnici jsem později bydlel a plavil se po mořích.Byly to hezké chvíle ale několikrát mi šlo o život. V "Áčku" na Nově jsem vyprávěl jak mi Ježíš 3x nastartoval přívěsný motůrek který byl úplně pod vodou, aniž bych se ho dotknul, jen sem volal k Ježíšovi když už neovladatelná loď málem válela sudy z ohromných vln rozbouřeného Atlantiku (nevyhodil jsem včas plovoucí kotvu). Když člověk žije bezpečným rutiným životem s výdobytky zpohodlnělé civilizace, tak je lehké být atheistou. Na moři je to už trochu jiné. Posádka mladých lidí na mé lodi (při čištění pobřeží od nafty) co žili v rybářských osadách, mi vyprávěli co jejich otcové zažívali za zázraky když se dříve kdy neexistovaly satelitní navigátory, vydali na rybolov mezi tisíci útesy, přišla bouře a celá vesnice viděla Ježíše a celá posádka v bouři ztracené lodě ohnivý sloup který se objevil když se všichni obyvatelé vesničky spolu modlili za záchranu jejich životů. Proto tam prý bylo až 90% věřících. Vlny na vnějších ostrovech u otevřeného moře dosahují výšky až 9m tak se nepokoušejte na nich přespávat. Při změně počasí by vás to spláchlo jak špunty. Jsou tam také i silné proudy. Radši se držte v bezpečí za hradbou vnějších ostrovů, které velké (zdůrazňuji velké) vlny lámou.. Viděl jsem fotku pořádné nákladní lodě jak seděla na vrcholku jednoho docela vysokého vnějšího ostrova, kam jí vlna vrhla. Když jsem žil v Thajsku, tak jsem viděl, jak relativní pojem slovo "velké vlny" je. Siamský záliv je neuvěřitelně mělký takže větší vlny se v něm zlámou a do vnitřní části zálivu se nedostanou. Misionář který mne požádal, abych s ním žil na jeho 20metrovém katamaránu a dělal mu kormidelníka, mi vyprávěl s hrůzou v očích, že za svých 18 let plachtění v Thajsku, zažil i vichřici kdy byly až 2 metrové vlny. Nechtěl jsem ho urazit a tak jsem se jen snažil vší silou potlačit úsměv.

obr.2 - kamarádka na nafukovacím kajaku jede na ostrovy. Ty ostrovy co vidíte mají hojnou vegetaci (což jsou výjimky). Na takovýchto ostrovech naleznete spousty hub.

obr.3 - Zimní práce na moři. Dělám frajera před posádkou naší lodě, jak daleko můžu po ledě dojít než se propadnu. Na lodi jsme měli naftová kamínka, takže jsme se po takové frajeřince jen převlékli, ohřáli a šli dál makat.

Ostatní obrázky fotografoval Zdeněk Mikšík v roce 1996 při cestě po Skandinávii.

Když byla zima tuhá, tak se někdy na obydlené ostrovy jezdilo i autem po ledě. v pozadí vidíte jak skalnaté a holé jsou většinou tamní ostrovy, ale i tam skoro vždy naleznete náplavové dřevo na vaření. Na některých ostrovech jsou maríny, kde si můžete načerpat pitnou vodu. V městečkách a vesnicích máte prakticky všude pitnou vodu. Ta teče i z kohoutků na veřejných záchodech. Leda na trajektech co jezdí mezi ostrovy bych vodu z kohoutků nepil.

Autor článku: Miloš Popp - Myšák 30.8. 2006

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

moře a oceány

zahraničí