Moskyt - speleologie

Moravský kras - Ochozská jeskyně

Zdeněk Mikšík — Wed, 15 Feb 2012 18:28:53 +0000

Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik decimetrů silná vrstva bláta je lepkavá a smrdí. Dost ztěžuje postup vpřed. Je to namáhavé. Přesto, že jsem navlhlý a kolem je teplota asi 8 stupňů, je mi horko, potím se. Už se nemůžu dočkat, až se budu moci zase postavit. „Jak je to ještě daleko“?, ptám se sám sebe a zadýchaný se dál nořím do hlubin země.

Už potřetí jsme zavítali do Moravského krasu užít si trochu jeskynního dobrodružství. V minulých letech jsme navštívili Novou Amatérskou jeskyni, Starou Amatérskou jeskyni a tentokrát míříme do jeskyně Ochozské.

Ochozskou jeskyni objevil místní občan patrně někdy před rokem 1830. V té době bylo známo jen přibližně 680 metrů chodeb. V cestě dál stálo několik sifonů, které bylo potřeba postupně překonat. To se také po letech podařilo a dnes je délka Ochozské jeskyně asi 1750 metrů. Projít jí ale není vůbec jednoduché. Těch několik sifonů tu samozřejmě pořád je a brání průchodu stejně, jako před sto lety.
Ochozská jeskyně se svou výzdobou řadí k těm nejkrásnějším. V letech 1966 až 1975 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti, ale pro časté záplavy byl provoz ukončen. Dnes se do tohoto podzemí mohou podívat jen jeskyňáři, kteří zde provádějí výzkum a také výjimečně veřejnost.

Za mohutnými vraty, která brání volnému vstupu lidí, ale naopak nebrání povodňovým vodám opustit podzemí, jsou patrné úpravy úzké přístupové chodby. Po několika desítkách metrů se však rozšiřuje a my se ocitáme ve velkém dómu. Na první pohled jsem uviděl něco pro mne nezvyklého. Všude kolem tu jsou různě veliké nádoby, které vypadají, jako když zachytávají vodu z děravé střechy. Od našeho průvodce a kamaráda Tondy se dozvídáme, že je to opravdu na zachytávání vody. V jeskyni stále probíhá vědecký průzkum a některá opravdu velmi důmyslná zařízení pomáhají zjistit, kolik vody tady nakape z krápníků.

Naše cesta však pokračuje dál. Pozorujeme malá jezírka, kde vznikají jeskynní perly, což je jeden z místních unikátů, užíváme velkých krásných prostor. Ale nebude to navždy. Blížíme se k sifonu. Je to asi dáno malou srážkovou činností v tomto roce, ale sifon je bez vody. Musíme se sehnout, místy i lehnout, kousek se proplazit lepkavým blátem a můžeme pokračovat dál v cestě.

Kocháme se okolní výzdobou a do cesty se nám opět staví sifon. I tentokrát nám jsou podzemní síly nakloněny, ani zde není voda. Ovšem sifon je mnohem delší, blátivější a nižší. Musíme opatrně postupovat dál. Nad hlavou máme drobné krápníky – brčka, a každý jen nepatrný kontakt naší přilby by mohl mít pro ně fatální následky.

Celí zablácení se nakonec všichni protahujeme a můžeme zase chvíli ve vzpřímené poloze pokračovat dál. Kdesi před námi je další a poslední sifon. Ten ale bez vody snad nikdy nebývá. Jsme unaveni a uvažujeme o návratu, když před sebou slyšíme Tondu, jak něco volá. Co se děje?, ptám se, když zastavuji vedle něj. „Není tam voda, to si nemůžeme nechat ujít“, otáčí se a kouká na naše reakce. Je to výzva. Jsem sice už znaven a raději bych zamířil co nejrychleji k východu, ale to si nemůžu nechat ujít. „Tak jdeme“, rozhoduji se. Ostatní se přidávají. Jen Leoš s Evou se už asi nechtějí soukat do úzké spáry s největší vrstvou bláta, kterou jsme zatím na naší cestě potkali. Nezlomí je ani naše řeči o nezapomenutelném zážitku a tak se rozdělujeme. Oni dva se pomalu vrací a my se zabořujeme do studeného hnusného bahna.

Tisknu se k zemi a pomalu se posunuji vpřed. Snažím se, aby se mi bláto nedostalo do pusy, a v duchu počítám, kolik ještě metrů zbývá. Při chvilkovém odpočinku sleduji jak je v blátě živo. Různé žížaly, červi a pijavice ne mne ve světle baterky vykukují z rozryté hlíny. Odpočívat ale nemohu dlouho, abych nebrzdil ty za mnou. Znovu se zarývám do bláta a doufám, že tam nebude nic horšího.

Konečně se mohu postavit. Jsme v nevelkém dómu, kde jeskyně končí. Pod nohama nám protéká tenký pramínek vody, který se při povodních rozlije do ohromné podzemní řeky a zaplní všechna místa, kudy jsme procházeli.

Ač jsme s tím vůbec nepočítali, dobyli jsme místo, kam často lidská noha nevkročí. Můžeme se počítat mezi asi 30 lidí na celém světě, kteří se sem kdy dostali. A možná jsme jediní, kteří se sem dostali bez čerpadel vody a dlouhé technické přípravy.

Ač jsme šli téměř stále spolu, každý z nás náš podzemní výlet viděl trochu jinak. V každém z nás se zachovaly jiné vzpomínky. Jak naši cestu viděl Leoš, si můžete přečíst dále.

Další text: Leoš Drahota

Vstoupili jsme do jeskyně Balcarka a průvodce spustil svůj naučený, snad již tisíckrát beze změny odvyprávěný výklad. Kolem nás se otevíraly krásné podzemní prostory nasvícené různobarevnými reflektory i blesky mobilních telefonů a my kráčeli po rovném betonovém chodníčku, přidržujíce se bytelného zábradlí. V největším dómu nám dokonce náhle začala z výkonných reproduktorů hrát symfonická hudba a světlomety mnoha barev synchronizované s hudebním doprovodem, střídavě osvětlovaly bohatou krápníkovou výzdobu.

Opravdu takhle vypadá jeskyně? Vím, že ne! Uvědomil jsem si ten kontrast o to intenzivněji, neboť jsme den před tím měli po čase opět možnost navštívit jednu moravskou jeskyni v její „původní“ podobě. Pronikli jsme pod vedením našeho kamaráda jeskyňáře Antonína Tůmy do nejzazších koutů jeskyně Ochozské a byl to znovu parádní zážitek. Paradoxně o to parádnější, že tu nebylo žádné osvětlení, chodníčky, či romantická muzika. Místo toho jen z neznáma před námi se vylévající tma, kamení, bláto, a příjemné tušení sounáležitosti.

Nebylo to sice tak fyzicky náročné jako před dvěma lety ve Staré Amatérské jeskyni, ale nebyla to ani úplná procházka růžovou zahradou. Díky tomu, že bylo výjimečné sucho, měli jsme možnost proplazit se všemi nízkými částmi jeskyně, včetně několika sifonů, které jsou jinak utopené pod vodní hladinou. Plazíce se pak mokrým blátem, či po kulatých oblázcích, co hrozně tlačí do kolen a loktů, poznáte teprve tu pravou podzemní „krásu“. S tváří přitisknutou skalním masívem až do blátivého dna ponorné říčky, můžete nosem nasávat nejen říční písek, ale i všechny pachy a vůně, co se jich tu jen odnepaměti nashromáždilo. Voda sem zanesla z povrchu tlející zbytky rostlin i zvířat, netopýři přidali trochu vzácného guana, ale přesto to není nic odporného, jak by se mohlo zdát. Je to jen jakási zvláštní vlhká a zemitá zatuchlina, která vám, až ji ucítíte příště, bude spolu se vzpomínkami na jeskyni už přímo vonět. Kupodivu vám brzo přestane vadit i mokré a zablácené oblečení a na chvilku se dokonce přistihnete, jak se v tom mokrém bahýnku válíte a rochníte s podivnou živočišnou rozkoší. Vždyť taky kdy má dnešní „civilizovaný“ člověk možnost se jen tak bez neblahých společenských následků vyválet v pěkně měkkém a mazlavém blátě?! V takové „skutečné“ jeskyni získáte také bezpochyby několik odřenin, škrábanců, otlačenin a modřin. Přelézáte či podlézáte velké balvany, zjišťujete, že takhle to nepůjde, vracíte se a zkoušíte to jinak, pomáháte si navzájem. Jste v neustálém, až intimním kontaktu s kamenem, s hlínou, s vodou – s něčím opravdovým. Zjistíte o sobě, čeho jste schopen, co vám vadí, co sedí.

Procvičíte i své smysly, když před sebou vidíte jen to, co vám osvětluje úzký kužel čelovky. Není možné zároveň vidět, vnímat a kontrolovat kam jdete, kam kladete nohy či členitý strop, který se vám každou chvíli snaží urazit hlavu. Někdy nevidíte dokonce skoro vůbec nic. To když se vecpete do nějaké malé prostory a pára vycházející z vašich i kamarádových plic se změní v mlhu, od které se světlo baterky dokonale odráží. V takových dutinách je pak i poněkud vyšší teplota, tisíce tun skály nad vámi vás, ač po staletí nehybné, jakoby tisknou, stlačují a člověku se občas do mysli začne vkrádat nepříjemný pocit, že už se nehne dál ani zpět, že se mu jaksi těžko dýchá, že vzduch zřejmě brzo dojde a on tu jisto jistě pojde. Jen velmi těžko se pak daří zachovat klidnou mysl a rozvahu. Sám jsem jednou viděl záchvat paniky z pocitu uvěznění v malém prostoru (viz článek: Poprvé) a nebylo to příjemné!

I když je pak část jeskyně konečně prostorná a vy byste rádi obdivovali krásné krápníky, tvořivost vody prokousávající si cestu skálou, či kolonii netopýrů snící svůj dlouhý zimní sen zavěšeni hlavou dolů, nesmíte ztratit pozornost. Tady neexistují rovné chodníčky. Jsou tu jen kluzké šikmé plochy, hromady na sebe popadaných balvanů, trhliny či zrádná jezírka. Chcete-li si něco prohlédnou, musíte zastavit, podívat se a pak si znovu posvítit na zem a vybrat cestu, kterou se dá jít dál.

Poté co z jeskyně vylezete, jste mokrý, neuvěřitelně špinaví a také unavení. Dává se do vás zima a vy se musíte převlíknout tak, abyste si vše čisté nezmazali, vše suché nenamočili. Jste ale přes to všechno kupodivu plní jakéhosi uspokojení a nedokážete si představit, že by právě ukončená návštěva podzemí měla být vaší poslední. Vzniká potřeba znovu se plazit, brodit a rochnit. Pochopili jste, jak vypadá jeskyně, jak je možné jeskyni prožít naplno, cítit jí na vlastní kůži, být jí poznamenán. Těšíte se, až si dáte horkou sprchu a pak si společně u piva o právě končícím dni, prožitém hluboko pod zemí, popovídáte.

A když vás pak v houfu vedou po těch betonových chodníčcích, vše je krásně nasvícené a průvodce vás obšťastňuje dokonale naučeným výkladem, připadáte si jako v kině. Třeba v 3D, ale pořád jenom jako v kině. Vše vidíte, spoustu se toho dozvíte, ale jako byste tam ani fyzicky nebyli. Jste jen pozorovatel, hýčkaný divák, není na co sáhnout, čím se ušpinit, kde odřít, praštit či namočit. Vyjdete ven, řeknete průvodci „děkujeme, nashledanou“ a to je všechno, dál už myslíte na úplně jiné věci. Já vím, že to jinak nejde, ale už mě to tolik nebere, protože už „bohužel“ vím, jak vypadá jeskyně.

Jeden ze zakladatelů Moskyta a námi konečně také vyrazil na podzemní výpravu. Jak viděl svou první návštěvu v „opravdové“ jeskyni Jenda? Čtete dál.

Další text: Jenda Mikšík

Další moskytí výprava do podzemí. Těšil jsem se jako vždy a možná ještě více, než obvykle. Chystali jsme se totiž skutečně na pořádnou expedici do nitra drsných, veřejnosti nepřístupných jeskyní – do jeskyně s podobnými podmínkami jsem více méně ještě nikdy nezavítal a tak jsem byl zvědav, co na nás čeká.

Na místě vstupu do podzemí jsme všichni nahodili jeskynní výbavu a takto připraveni jsme pod vedením našeho kamaráda Tondy, zkušeného jeskynního vůdce, zamířili ke vchodu do jedné z okolních jeskyní. První jeskyně byla zahřívací. Bylo možné do ní vlézt bez jakýchkoli pomůcek či znalostí. Přesto ale i v této malé jeskyňce začalo naše dobrodružství.

Menšími otvory a chodbami jsme totiž prolezli do odlehlejších částí jeskyně. Na samém konci této klikaté chodby nechodby bylo možné ve velmi stísněné komůrce (do které se vešli nanejvýš dva jeskyňáři) vidět průtok potoka. Ten na jedné straně malinké jeskynní dutiny vytékal tak nějak neznámo odkud a asi po metru se opět ztratil pod skalním masivem. Už tento první zážitek z výpravy byl zajímavý. Je to zvláštní, plazit se a soukat se skrz úzké plazivky na samý konec jeskyně, podívat se na kousek potoka, který tam protéká a celou plazící a soukací cestu absolvovat zpět. Možná zvláštní, ale fajn dobrodrůžo.

Vrchol dne nastal. Vstoupili jsme do uzamčené, veřejnosti nepřístupné Ochozské jeskyně. Prošli jsme nejprve chodbami, které byly před několika desítkami let přístupné i veřejnosti. Tato jeskyně byla velká, plná vysokých a rozlehlých dómů. Když jsme se dokochali krásou velkých prostor, vydali jsme se na cestu poněkud stísněnější. Pokračovali jsme korytem potoka, které bylo pro nízký stav vody suché. Jak moc nízký stav vody je tou dobou ještě nikdo netušil.

Stropy se snižovaly a chodby se zužovaly. Začaly se nám hodit naše přilby. Postupovali jsme dále, kde se nám už začalo hodit i jeskynní oblečení – museli jsme začít k postupu využívat kolena a ruce, později jsme si museli i lehnut a plazit se. Takto jsme postupovali dál a dál a stále nikde žádná voda. Dokonce i sifony, které jsou běžně plné vody, byly suché. Dolezli jsme až před sifon, který nevysychá snad nikdy. Ovšem ani v tomto sifonu voda nebyla. Otevřela se nám naprosto jedinečná možnost, prolézt i tímto sifonem a navštívit tak konec této jeskyně. V cestě od takového úspěchu nás dělilo jen několik desítek metrů plazení se sifonem, ve kterém sice nebyla voda, ale o to více bahna. Naše skupina se rozdělila na dvě části, někteří se rochnění v bahně dobrovolně vzdali. Já jsem se však přidal ke skupině, která s odhodláním dobýt cíl vyrazila skrze tmavou mazlavou a silně zapáchající hmotu dále.

Bahno bylo skutečně vydatné, černé, smradlavé a neobvykle mazlavé. Plazit se asi ve 20 cm vrstvě tohoto vyžadovalo skutečně dávku odhodlání a odvahy. Strop byl velmi nízko. Občas jsem musel otočit hlavu na bok, abych se mohl plazit dál a zamezil kontaktu nosu a dalších částí obličeje s nevábným bahnem. Odhaduji, že po několika minutách (čas se v jeskyni špatně odhaduje) jsme se všichni opět mohli vzpřímeně postavit a odlepit se od bahna. Dokázali jsme to! Byli jsme v podstatě na samém konci Ochozsské jeskyně. Dál se ještě nikdo nedostal. Byli jsme na místě, na kterém bylo před námi jen několik málo lidí. Nízký stav vody nám velmi pomohl. Díky tomu jsme byli snad jediní na světě, kdo se do tohoto místa jeskyně kdy dostal bez čerpadel a další techniky.

S hřejivým pocitem přemožení jeskyně a umístění se na vrcholu pomyslného žebříčku vítězů, jsme se dostali opět ven z podzemí. Naše jeskynní dobrodružství skončilo.

Moravský kras 21.listopadu 2009

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Stará Amatérská jeskyně

Amatérská jeskyně

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags:

jeskyně

podzemí

příroda

speleologie

Veřejnosti přístupné jeskyně

Leoš Drahota — Tue, 29 Mar 2011 17:48:40 +0000

Jeskyně České republiky, jejichž prohlídku je zpravidla možné absolvovat s výřečným a znalým průvodcem, po bezpečných chodníčcích, bez baterky a helmy.

Rubrika:

Tagy:

Stará Amatérská jeskyně

Zdeněk Mikšík — Mon, 24 Mar 2008 18:10:42 +0000

Tak po roce je to opět tady. Chystáme se podruhé proniknout do podzemí Moravského krasu. Na rozdíl od minulé procházky Novou Amatérskou jeskyní nás dnes čeká pravé jeskyňářské dobrodružství – Stará Amatérská jeskyně. Připraveno k cestě do kamenného království nás nakonec bylo osm. Plni očekáváni jsme vyrazili do Cikánského závrtu.

Chce to trochu zabrat a mohutný poklop se zvedá. Za ním na nás zírá temná díra. „Tak v jakém pořadí polezeme?“ „Kdo jde první?“ Tonda, náš průvodce, dává jasnou odpověď na tyto otázky, vstupuje na kovový žebřík a začíná po něm sestupovat. Postupně ho všichni následujeme. Jde to dobře, skruže jsou široké tak akorát a je tak možné se kdykoli zády opřít a odpočívat. Trochu mne začíná bolet pravé rameno, mám přes něj přehozen batoh. Je v něm člun a další důležité pomůcky. I s tímto nákladem během krátké doby zdolávám kolmou šachtu hlubokou asi 35 metrů. Ani se to nezdá, ale právě jsme slezli 12 patrový dům, dalších 80 metrů nás ještě čeká.

Jsme v malé jeskyňce a připravujeme se na další část sestupu. Tady už šachta není kolmá, ale trochu šikmá. Mohlo by se zdát, že lezení bude snazší, opak je však pravdou. Velký batoh přidržuji nad sebou a pomalu slézám. „Tak a máme to za sebou“, hlasitě jásám. Dál už polezeme po daleko schůdnějších žebřících a chodnících, ale na dno to je pořád daleko.

„Tady dávejte pozor“, slyším odněkud zepředu Tondův hlas. „Tady vstupujeme mezi krápníky“. A opravdu, podzemní prostory se zcela mění. Zatím jsme se pohybovali jen kamením a sutí, ale najednou procházíme pomyslnou bránou do opravdového podzemního království a musíme být velmi opatrní. Každým nepozorným pohybem je možné tuto krásu zničit. Jeden nevhodný dotek a to, co tu roste miliony let, je nenávratně pryč.

Stále sestupujeme do hlubin: „Slyším vodu“ ozývá se čísi hlas někde přede mnou. Po pár krocích ji i vidíme. Jsem na konci sestupu, stojíme na břehu Bílé vody a nad námi je 110 metrů tvrdé skály. Naše další cesta povede jejím korytem.

Stará Amatérská jeskyně

Stará Amatérská jeskyně je součástí největšího jeskynního systému v Česku. Tento systém dlouhý asi 35 km je tvořen několika jeskyněmi - Stará Amatérská jeskyně, Nová Amatérská jeskyně, Punkevní jeskyně, Sloupsko-šošůvské jeskyně, Stará a Nová rasovna, Piková dáma, Spirálka a jeskyně C13.
Tímto rozsáhlým podzemním labyrintem protékají dva potoky - Bílá voda a Sloupský potok. Ty se v Nové Amatérské jeskyni spojují ve známou ponornou říčku Punkvu, která se nakonec objevuje v propasti Macocha.
Stará Amatérská jeskyně je nejstarší objevenou částí systému, byla objevena v roce 1969. Vchod do ní se nachází na dně Cigánského závrtu a právě tudy jsme sem vstoupili.

Po proudu Bílé vody

Z batohů vybalujeme mimo člunu také vysoké rybářské boty – prsačky. Máme 4 páry, ale nás je osm. Budeme si je půjčovat. Tonda odmítá tuto vymoženost, tak stačí jen dvě cesty a budeme na druhé straně. Budujeme zde jakýsi základní tábor, což není nic jiného než, že tu zanecháváme zbytečné věci a také člun. Ten přijde na řadu později.

Opatrně následuji Tondu, voda pomalu stoupá, máme před sebou asi dvacet metrů korytem říčky. Snaží se najít nejmělčí místo, přesto se mu voda přelévá přes okraj jeho bot. Čekám, co bude, ale on suverénně pokračuje dál. Jdu za ním, nad hlavou přidržuji batoh plný zbytečností a vodu mám vysoko nad pas. Je to zvláštní pocit, voda těsně obepíná celou spodní půlku mého těla, a já stále čekám, kudy si najde cestu, ale boty drží. Jsem v suchu, zatím.

Podobný manévr podnikli všichni a byli jsme na druhé straně. Zanecháváme tu prsačky a pokračujeme dál po relativně suché zemi. Naším cílem je Povodňový sifon. Právě tudy se dostali první jeskyňáři do Nové Amatérské jeskyně. Ale bohužel zde také při průzkumu jeskyní roce 1970 tragicky zahynuli dva jeskyňáři Milan Šlechta a ing. Marko Zahradníček. Zastihla je tady náhlá a silná povodeň, jíž neměli šanci uniknout. Kudy dál, rozhlížím se po okolních stěnách, zdá se mi, že jsme na konci. Tonda má však jiný názor a začíná se soukat do hodně široké, ale velmi nízké štěrbiny. Následuji ho a za mnou Jirka. Mám pocit, že tudy se neproplazíme. Náš průvodce po chvilce hledání nachází průlezový koridor. Je to místo jen o několik centimetrů vyšší a klikatí se sem, tam. „Je to jenom asi 20 metrů“, slyším odněkud zepředu, ale na štěrku, který pokrývá celé dno a tlačí do všech částí těla, které s ním přijdou do styku, se to zdá mnohem dál. Zdařilo se, prolezl jsem, doufám, že se dostanu i zpět. Za mnou je pouze Jirka, ostatní jsou někde vzadu. „Lezete?“ volám zpět. Nikdo se neozývá, jen je slyšet chrastící štěrk. „Lezete za námi?“ stále žádná odpověď. Asi zabloudili, zřejmě se nedrželi vyššího místa a někde uvízli. Jirka se vydává klukům naproti. Je nejmladší z celé naší skupiny a plazení mu nedělá takové problémy. „Tak co, lezou?“ volám na Jirku, ale už je vidím, plazí se všichni.

Honza si na tuto výpravu pořídil nové vybavení. Maskovaný obleček a krásnou barevnou přilbu, velmi netradičního tvaru. Bohužel, ta přilba nebyla do jeskyní moc vhodná. Aby Honza vůbec prolezl, musel ji tlačit před sebou a vystavit tak hlavu nebezpečnému styku se skálou. Skupinová fotografie a hurá zpátky. Holky už na nás čekají, do plazení se jim nechtělo.

Proti proudu Bílé vody

V základním táboře už na nás čeká svačina. Další část naší cesty povede proti proudy Bílé vody. Chodba je mnohem delší a i hlubší, proto chceme vyzkoušet nafukovací člun. Plán je jednoduchý, na koho nezbudou prsačky, poveze se ve člunu.

Přidává se k nám další skupina, která právě sestoupila do podzemí. Jsou odpočatí a plni energie. Že jsme svolili, že půjdou s námi, byla možná chyba, ale kdo ví. Společně vyrážíme.

Do člunu se nacpeme tři, ostatní v prsačkách nás tlačí. Ve třech to není nic moc, ale snad se nepotopíme. „Teče nám sem voda“ povídá klidným hlasem Míša. „Opravdu“, ani jsem si nevšiml. Nějak moc jsem se navalil na bok plavidla a trochu jsme nabírali. Seděl jsem v kaluži a těšil se na konec plavby. To jsem ještě nevěděl, co nás čeká dál. Po pár desítkách metrů naše jízda předčasně končí. Koryto dál už není sjízdné. Musíme do vody také.

Zabezpečuji člun a vydám se na další cestu pěšky. Netrvá to dlouho a mám gumáky plné vody, aby ne, když je voda vysoko nad kolena. Zjišťuji, že mi to nijak výrazně nevadí a i ostatní, kteří nemají prsačky, vypadají v pohodě. Horší je, že chodba je nízká a je nutné být neustále v podřepu. Pomocí kačáků se posunuji kupředu a toužebně očekávám konec chodby. Jsme docela zavaření, kouří se z nás tak, že se chvílemi ani nevidíme. Z mlhy, kterou kolem sebe vytváříme, se náhle vynořuje očekávaný konec. Usedám na břeh, protahuji si nohy a vylévám vodu z bot.

Pokračujeme dál, cesta už není tak namáhavá. Pravé jeskynní a velmi mazlavé bláto nám čvachtá pod nohama. Občas si do něj musíme lehnout a protáhnout se krátkou plazivkou, jindy zase přebrodit hlubší vodu. Pokračujeme k cíli naší cesty. Ten je dán opět přírodní překážkou, a jakou jinou, než sifonem. Sifon se nachází na konci Přítokové chodby a je dlouhý asi 100 metrů, za ním je jeskyně C13.

Konečně jsme na konci, díváme se na drobný potůček, který tu vytéká ze skály a odpočíváme před zpáteční cestou.
„Jirko, nechceš vyměnit baterky?“ koukám na pohasínající žárovku jeho čelovky. Sahám do batohu a pouštíme se do toho. Všichni se pomalu vydávají na cestu zpět a my zůstáváme osamoceni na konci Přítokové chodby. Tedy ne docela, trpělivě na nás čeká průvodce druhé skupiny. Jako jeden z mála členů této party nás nehoní. Ostatní nějak zapomněli, že šli s námi dobrovolně a měli by přizpůsobit tempo nám.

I přes naše zdržení za chvilku ostatní doháníme. Někteří stojí na místě a koukají, druhá část šplhá do prudkého svahu. „Pojďte za náma“, volá na nás Tonda z vrchu blátivého kopce. Zvažuji, zda se mi vůbec chce, někam se škrábat. „Stojí to za to, polezte“, přesvědčuje nás. Většina Moskytů je už dost zničena a přesvědčit se nedá. Já s Jirkou si to nechceme nechat ujít a škrábeme se nahoru také. První část je docela v pohodě, ale bláto je hrozně kluzké, musíme dávat pozor, abychom nesklouzli zpět. Stojíme ve výšce a rozhlížíme se po velikém dómu, hluboko pod námi postává zbytek naší skupiny. Krápníková výzdoba je opravdu pěkná a stálo za to sem vylézt. Snažíme se přilákat i ostatní, ale marně. Tonda s ostatními už jsou v dalším dómu ještě o kousek výš. Vydáváme se za nimi, ale svah je opravdu prudký. Udělám pár kroků, ale není se čeho přidržet. Po blátě sjíždím zpět. „To asi nepůjde“, volám na Jirku, který to také zkouší. „Asi se vrátíme“, přemýšlím, ale obdivné výkřiky z horního patra nás přesvědčují k dalšímu pokusu. Udělám pár kroků a opět sjíždím dolů. „Když to zvládli ostatní, tak tam snad také vylezeme“, radíme se a jdeme na třetí pokus. Z vrchu nám Tonda radí, kudy se vydat. S jeho pomocí se škrábeme po blátivém svahu, tentokrát úspěšně.

Tato jeskyně je opravdu pěkná, bohatá krápníková výzdoba, doplněná krásnými jezírky s lotosovými květy. Jsem rád, že jsem nepodlehl lenosti a na kopec se vyškrabal. Cesta dolu je legrace, z blátivého kopce je skluzavka. Sjíždíme opatrně dolů, už jen pro to sklouznutí, to stálo zato.

Dostáváme se opět k naší „oblíbené“ nízké chodbě. Skrčení se brodíme vodou. Nohy a ohnutá záda už docela bolí, snažím se vyhledávat hlubší vodu. Nevadí, že se namočím, hlavně, že se na chvíli narovnám. Dělají to tak i ostatní. Mám chuť si i sednout. Nikde žádné suché místo a do vody to není ono. Když už toho mám dost, v mlze se objevuje člun. Neuplaval a čeká na nás. Rychle si do něj lehám, Míša vedle. Je příjemné natáhnout celé tělo, nic nám nevadí, že ležíme ve vodě. Jirkovi se do člunu nechce, radši nás tlačí, voda je hlubší a tak se nemusí krčit.

Připlouváme do základního tábora, máme toho dost. Druhá skupina asi také. Do druhé části, kterou jsme my zvládli ráno, se jim už nechce. Proč asi?

Na povrch

Máme před sebou výstup na povrch. Před námi je 110 metrů převýšení. Pomalu stoupáme po svazích a žebřících. Až ke kolmé štole to jde bez problémů. Stojíme v poslední jeskyňce a nad námi je závěrečná šachta, kterou musíme zdolat. Postupně se všichni vydávají na žebřík. Jirka se vydává na cestu po žebříku a dole jsem už jen s Tondou. Z otvoru se ozývají podivné zvuky, vzdechy, výkřiky a klení. Vidím Jirku, jak několik metrů nade mnou stojí na žebříku. „Proč nelezeš“? „Dál to nejde“, odpovídá, „nahoře se to nějak zarazilo“. „Co tam děláte“, voláme společně do komína nad námi. Z nejasného zvuku jsme pochopili, že někteří jsou na konci svých sil a dál už nemůžou. Nezbývá než čekat, až všichni nad námi pomalu vylezou. „Už mě to tu nebaví“, volá Jirka a slézá ze žebříku zpět k nám. Společně čekáme a vyprávíme si o jeskyních a příhodách kolem nich. Drnk, drnk, drnk, překvapuje nás podivný zvuk ze šachty, vypadá to skoro, že někdo nebo něco padá a brnká o stupně žebříku. Naštěstí nic z otvoru nad námi k našim nohám nevypadlo. Později jsme se dozvěděli, že zvuk vydával batoh, brnkající o žebřík při výstupu. Ze spodu to ale vypadalo zcela opačně. Konečně je cesta volná, Jirka šplhá nahoru jako veverka, já ho následuji o poznání pomaleji. Se člunem v batohu to moc rychle nejde. Ze zadu mě povzbuzuje Tonda. Příčky žebříku tlačí do chodidel, přesto dělám několikavteřinovou přestávku, s tím batohem to skutečně není nic moc.

Venku je tma, všichni jsme mokří a unavení. Máme za sebou namáhavý, ale krásný výlet do podzemí. Zítra nás čekají turisticky přístupné Sloupsko-šošůvské jeskyně a za rok možná znovu do Moravského krasu. Alespoň já se už na to těším.

A jak to viděl Leoš?

Je to zvláštní! Jen mírně zvlněná krajina, pole, úzké silničky lemované ovocným stromořadím, blízká vesnice a malý lesík. Kam oko dohlédne, žádné scenérie divoké přírody, žádné divoké říčky či rozeklané skály, ale jen obyčejný, lidmi po staletí modelovaný a obhospodařovaný kus země. A přece, jen nedaleko odtud, jen nějakých 110 metrů od nás je zcela jiný svět. Roztodivný svět, kde po tisíce let rukou pevnou a jen podle svých zákonů, vládne samotná příroda. Vládne bez pomoci člověka, vládla již dlouho před jeho příchodem a jeho rozmary či sklony vše přizpůsobovat k obrazu svému, jí byly a jsou zcela lhostejné.

Pod našima nohama, jen o těch sto deset metrů hlouběji, je ten jiný svět. Pod těmi silničkami, poli a lesíkem totiž opravdu teče ta divoká říčka rozeklanými skalami svým podzemním královstvím. Jeskyni, která se tam v hlubinách před člověkem až donedávna schovávala, vymodelovala ta říčka - Bílá voda do úžasných podob a tvarů. Lidé ji přeci jen nakonec objevili. Naštěstí se to stalo v době, kdy již dokázali ocenit nedotčenost takového místa a dobrovolně se vzdali svých přizpůsobovacích sklonů. Díky tomu zůstalo to divoké místo, ač objevené, stále ještě nezměněné.

Dostat se tam není jednoduché ani dnes, kdy si lidé cestu do hlubin přeci jen trochu usnadnili zavěšením několika dlouhých železných žebříků. Žebříky vedou skružemi i přírodní dutinou. S batohy na zádech, v měkkých holinách se nám nelezlo úplně snadno, ale tajemství neznámého, ve tmě ukrytého podzemí nás neodolatelně táhlo do hlubin. Sestupovali jsme sice pomalu, opatrně, ale odhodlaně. Na stěnách kolem nás se začaly objevovat první krápníky, ze tmy pod námi se ozval hukot jeskynní říčky. Po chvíli jsme stanuli na jejím břehu.

Byli jsme v divočině a vychutnávali jsme si to. Brodili jsme ledovou vodou divoké bystřiny, plazili se pod nízkým stropem, téměř se dotýkajícím země. Prolézali jsme skalní trhliny, klouzali se po bahnitých svazích. Kolem nás, nad námi i pod námi, rostly a kvetly sice pomalu ale přece bílé, žluté, oranžové či hnědé stalagmity, stalaktity, stalagnáty, i mnohé jiné roztodivné útvary. Brzo jsme byli promočení, zablácení, odření a unavení. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než před rokem v Nové Amatérské jeskyni. Tentokrát jsme si podzemí a všech jeho „potěšení“ užívali vrchovatě doslova každým kouskem těla. Bylo nám po chvíli jedno, lehneme li si do bláta či do vody. Dlouhé úseky jsme lezli po čtyřech, po břiše a někdy jsme ani neprolezli, museli se vrátit a hledat jinou cestu. Naše ohelmované hlavy nezavadily jen tak občas z neopatrnosti o nižší výběžek stropu, ale zapíraly se a dřely chvílemi cíleně o skálu, sklánějící se na dlouhé vzdálenosti jen pár desítek centimetrů nad vodní hladinu, jako o důležitou oporu, pomáhající udržet rovnováhu. Jen kačáky v nízkém podřepu, které tak nedělají dobře kolenům a šlachám, nám pomohly překonat některé tunely zpolovic zaplněné proudící vodou. Nadávali jsme, vzdychali a funěli. S odstupem času ale, jak to tak už bývá, mohu říci jen – paráda.

Nejsilnější prožitek jsem si však tentokrát odnesl z několika málo chvil, kdy jsem mohl v klidu myslet na to vše, co nás obklopuje. Lebedil jsem si ležíc v mokrém blátě, protahoval unavené nohy a svítil si na velké valouny, povalující se kousek dál v říčním korytě. Svítil jsem si na třpytící se krápníky i fasety vykousané vodou do stěn. Jeden valoun tvaru dokonalého vejce ležel poblíž v jakési prohlubni na velkém balvanu. Vypadal tam jaksi nepřirozeně a přece to bylo jeho místo. Uvědomil jsem si, že na balvanu možná takto spočívá už celé věky. Uvízl tu snad kdysi přinesen vodou ještě jako hranatý kámen, voda jím otáčela, obrušovala o balvan a zakulacovala. On si zase vymílal do balvanu důlek a staletí míjela. Jedna otáčka kamene v proudu vody za druhou, stovky otáček, tisíce, milióny. Zrníčko písku, stovky obroušených zrníček, milióny, plná bábovička. I dno říčky mezitím vodou dál vytrvale hloubené pokleslo, balvan i s vejcem vystoupil z okolního kamení. Staletí, tisíciletí, desítky tisíc let ... milióny? Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak. To co nás tu nyní obklopovalo, vypadalo téměř stejně jako dnes, už když v Egyptě vládli faraóni, když padl Řím, když Čechům vládl Karel IV. nebo Adolf Hitler. Jedna otáčka, tisíce otáček. Vejce se dál spokojeně a netečně koulelo ve svém důlku na balvanu, zatímco se o sto metrů nad ním zrodil „náš letopočet“, zatímco byla založena Velká Morava, vzniklo České království, zatímco zazvonil první mobilní telefon. Válet se pravděpodobně nepřestane, a z toho trochu mrazí, zatímco my tu už nebudem, zatímco my už dávno vůbec nebudem! Jedna otáčka, tisíce otáček, nekonečný čas. Čas, který tu běží podle úplně jiných měřítek než nám tam nahoře.

Koukám na krápníky, které vypadaly před tisíci let stejně jako teď, snad jen o malinký kousek menší a připadá mi, že ten kraťoučký čas, čí spíše jen čásek nám lidem vyměřený poněkud přeceňujeme. Tak a to je všechno! To je mé nejdůležitější poznání z letošní návštěvy moravského podzemí, ale nevím co s ním. Nevím jak naložit s takovým poznáním, nevím jak ho využít. Asi to ale ani nejde. Zbývá jen přijmout to tak, jak to je.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Amatérská jeskyně

Moravský kras - Ochozská jeskyně

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags:

Amatérská jeskyně

Zdeněk Mikšík — Mon, 11 Dec 2006 17:59:21 +0000

Počátkem listopadu se Moskyt vydal do nejdelšího jeskynního systému České republiky. Strastiplné, hrůzostrašné, ale i příjemné a krásné zážitky jednotlivých účastníků podzemního výletu vám přinášíme v následujícím článku. Jelikož nejsme žádní velcí odborníci na podzemí Moravského krasu, nebude ani tento článek zabíhat do odborných detailů. Zaměříme se především na pocity a zážitky jednotlivých účastníků.

Naše desetičlenná skupina, kromě našeho průvodce Tondy, měla jen velmi malé zkušenosti s podzemím. Někteří z nás nějakou tou dírou už prolezli, ale byli mezi námi i tací, kteří vstupovali do jeskyně bez osvětlených betonových chodníčků poprvé. V každém případě na nás čekala čtyřhodinová procházka hluboko pod povrchem zemským, a to bylo pro všechny něco zcela nového. Naše rozdílné zkušenosti a také představy o tom, co nás čeká, se projevily už před vchodem do přístupové štoly. Vypadali jsme trochu nesourodě a z pohledu několika dalších jeskyňářů, které jsme tady potkali, jsme museli budit úsměv, možná i zděšení. Partu, která byla, oblečena na jedné straně do montérek a na straně druhé do zcela nevhodných kalhot a šusťákových bund, tu možná dlouho neviděli. Ani s obuví to nebylo lepší. Část nás měla na nohou gumové holinky, někdo celkem dobré pohory, ale našly se i sálové tenisky se zcela hladkou podrážkou a nulovou odolností proti vodě. Vzhledem k očekávanému brodu asi 40 až 70 cm hlubokou vodou dosti zásadní nedostatek.

Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle a my jsme začali vcházet do podzemního království skal, krápníků a vody. I když jsme věděli, že nejsme první, kdo do těchto míst vstupuje, cítili jsme se trochu jako objevitelé. Nikdo z nás netušil, co na nás dál čeká, co nám příroda připravila. Nechali jsme na sebe naplno působit čarovné kouzlo mohutných skalních masívů ukrytých v nekonečné tmě. Jen naše baterky na chvíli kousek této tmy zahnaly a nám se okolní výzdoba zjevila v plné kráse. Kolem nás bylo vidět, jak jeskyně žije svým vlastním životem. Každoroční záplavy, při kterých se celá jeskyně promění v dravou podzemní řeku, tu zanechávají po tisíciletí své nesmazatelné stopy. A činí tak dodnes bez ohledu na člověka. A ten, pokud se do těchto míst chce vypravit, musí život jeskyně respektovat a podřídit se mu. V opačném případě nemá jeskyně to nejmenší slitování.

Než však nechám promluvit každého o svých zážitcích, přece jen si něco málo povíme o Amatérské jeskyni a objasníme si některé názvy.
Systém Amatérské jeskyně leží v Moravském krasu na server od Brna. Jedná se o nejdelší jeskynní systém České republiky s celkovou zmapovanou délkou kolem 35 km. Jeskyní protéká říčka Bílá voda a Punkva, které se v podzemí stékají a tvoří řeku Punkvu, kterou mnozí známe z propasti Macocha a Punkevní jeskyně. Celý systém Amatérské jeskyně je tvořen z mnoha jeskyní. Jsou to Sloupsko-šošůvské jeskyně s propadáním Punkvy, jeskyně Nová Rasovna s propadáním Bílé vody, jeskyně Piková dáma, Spirálka, C 13, Stará a Nová Amatérská jeskyně, propast Macocha a Punkevní jeskyně. Všechny tyto jeskyně jsou navzájem propojeny, ale na mnoha místech je spojují jen sifony, jejichž délka se pohybuje v řádu desítek i stovek metrů. Z toho je jasné, že celý systém se projít nedá a do některých míst se dostanou jenom speleopotapěči.

V roce 1969 byla objevena Stará Amatérská jeskyně a ještě tentýž rok po překonání sifonu na konci povodňové chodby byla objevena Nová Amatérská jeskyně. Tento sifon byl také dlouho jediný a zároveň nebezpečný vchod do podzemních prostor. A právě to se stalo osudné dvojici speleologů Milanu Šlechtovi a Marko Zahradníčkovi, kteří zde při průzkumu v roce 1970 zahynuli. V roce 1973 byla proražena horizontální štola, která ústní do Pustého žlabu a Nová Amatérská jeskyně se tak stala přístupná a její průzkum mohl pokračovat. Tímto vchodem jsme my také vstupovali. A co nás za ním čekalo, se dozvíme ve vyprávění jednotlivých účastníků podzemní expedice.

Nejdřív své zážitky popíše Leoš.

Je poledne. Mrzne a sněží. Zalesněným skalnatým údolíčkem jsme došli k nenápadnému otvoru v příkrém svahu a čekáme na jeskyňáře, který nás povede dovnitř. Musíme se na to nejprve převléknout, ale každý z nás si to co nás čeká, představuje trochu jinak. Všichni tušíme, že se tam můžeme poněkud zamazat, a proto se soukáme do věcí, které nějaké to smítko snesou. Někdo do tepláků, někdo do starších kalhot a šusťákové bundy, někdo do montérek. Přilba je povinná, máme jí všichni. Honza sebou naštěstí vzal i lepící pásku a tak se na zánovní stavební helmy lepí čelovky, či jejich napodobeniny. Zcela rozdílné názory pak panují na vhodnou obuv. Můžeme prý očekávat až 70 cm vody, jistě bahýnko, písek a kamení. Většina z nás má tak holínky, někdo ale doufá, že si vystačí s turistickou obuví a Martin vyrazil do nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás, ponechaného zcela v "přírodním stavu", v keckách. Nízkých, letních, téměř plátěných s hladkou podrážkou. Obdivuhodné!

V jeskyni se nesmí vykonávat tělesná potřeba. Máme sebou sice pro všechny případy plastové láhve s různou šířkou hrdla, ale přeci jen se každý snaží před cestou do podzemí nějakým způsobem dokonale vyprázdnit. Nechutné!

Konečně přijíždí jeskyňář, obléká si speleologickou kombinézu a nazouvá vysoké rybářské holínky tzv. prdelačky (končí až pod zadkem). Někteří z nás mírně znejistí, když vidí takovou přípravu na velkou vodu. Martin ale obut v keckách se špičkou skrz na skrz promáčenou od sněhového poprašku nehne ani brvou, čímž i ostatní odradí od zbabělého chvilkového nápadu – půjčit si od jeskyňáře další jím přivezené rybářské holiny. Odvážné!

Jdeme na to! Řadíme se do úzké přístupové chodby a sestupujeme dolů. Po chvilce se ocitáme ve vlastní jeskyni. A hle, před námi jezero. Dlouhé, kalné, studené a hlavně hluboké. Hluboké tak, že naše běžné holinky neprojdou. Pokouším se ve dřepu protáhnout podél stěny, kde je úzký kluzký břeh, ale zrazuje mě můj vlastní batoh. Pod nízký strop se s ním prostě nevejdu, ať už ho mám na zádech nebo v náručí. Marně se cpu do nízké škvíry, strop neustoupí a začínají mě bolet kolena. Půjdu tedy vodou, skrčen co nejvíc u kraje, kde je menší hloubka, kde snad vodu udržím těsně pod okrajem gumáků. Cítím ale, že něco není v pořádku. Uvědomuji si, že si ve vodě poněkud máčím zadek. To není příjemné! Půjdu tedy kousek dál od kraje, kde je strop o něco vyšší. Krůček doprava, nohy klesají jaksi hloub než by měly a z mých gumáků se náhle ozývá bublavý zvuk. Voda padá přes okraj jak přes hráz přehrady a ledový mokrý chlad už mi cucá prsty v nasáklých ponožkách. Hnusné! Máme za sebou prvních deset metrů a už jsem slušně promočený. Zneklidňující! To nám to ale začíná!

Je odpoledne, o čtyři hodiny později. Vylézáme na denní světlo, ale toho již kvapem ubývá. Máme to za sebou. Jsme nadšení, utahaní, mokří, špinaví a dává se do nás zima. Prostě paráda. Takhle nějak by měl vypadat ideálně využitý den Moskyta. Něco nevšedního, unavujícího a inspirujícího. Cesta do nitra země byla velmi intenzivním zážitkem, který z mysli jen tak nevyprchá a který zcela doceníme až s odstupem času, v teple a pohodlí domova. Zatím to však moc pohodlné není. Převlékáme se, ale stejně je všechno zapatlaný od bláta, mokrý a studený. Bylo mi líto, že už lezeme ven, teď se ale těším pod horkou sprchu, na dobré jídlo a půllitr piva. Motivující!

Za čtyři hodiny jsme podzemím urazili asi tři kilometry. Prošli jsme, proklouzali, probrodili, přelezli a prolezli obrovské i velmi úzké jeskynní prostory, prohlédli si přitom úžasné modelářské dílo vody, vápence a ponorné řeky a také se možná navždy zapsali do historie speleologie. Vždyť Martin byl patrně vůbec prvním člověkem, který bez podpůrných technických prostředků dosáhl centrální části Amatérské jeskyně v keckách a ještě se vrátil zpět! Bylo mu sice chvílemi slabo a prosil o pomoc písní "Lásko, mě ubývá sil", každý ale ví, že v takových extrémních podmínkách se musí spolehnout jen sám na sebe a on to dokázal! Neuvěřitelné!

Další kdo se s námi podělí o své zážitky je Martin, ústřední postava několika vyprávění.

Amatérská jeskyně – podivný název, pro mě doposud nevysvětleného původu. Dle mého názoru však nemá nic společného se stupněm fyzické či psychické kondice, kterou by měl být naplněn každý z vyvolených návštěvníků těchto tajemných prostor. Rád bych se podělil o nejsilnější zážitek…

Vybaven čelovou svítilnou (chatrně připevněnou lepící páskou na zapůjčené stavební ochranné přilbě), bundou z blíže nespecifikovaného "šusťákového" materiálu, promokavými kalhotami a botami z obzvláště nasákavého materiálu se speciální skluzovou podrážkou, jsem se vydal do útrob tohoto výtvoru přírody. Již instrukce k jeho návštěvě prozrazovaly něco neobvyklého, nečekaného, nového… Po prvních pár metrech chůze raženou štolou mi bylo zcela jasné, že původní rady ve smyslu "připravte se na nejhorší" byly opravdu na místě. Původně jsem je však bral s určitým, sobě vlastním, nadhledem.

Brod "na boso" špinavou vodou, která má okolo 8°C, a to ve značném předklonu a za neustálého hlídání předmětů základní lidské potřeby (mobilní telefon, klíče od auta, fotoaparát s několika výměnnými objektivy, ponožky, boty), mě činilo vážné potíže – nutno dodat, že spánkový deficit a doposud vysoká hladina zbytkového alkoholu z předešlého dne, byla rovněž značnou přítěží… Krůpěje studeného potu stékající po čele mi téměř znemožňovaly orientaci v takto stísněném prostoru – jedinou starostí bylo neutopit se a zároveň neutopit žádný z předmětů "základní lidské potřeby". Cestu do Prahy si dovedu představit snad jen bez ponožek a bot… Konečně se před námi otevřel prostor, kde bylo možné se opět pohybovat ve vzpřímené poloze Homo Sapiens. Vypadalo to jako po bitvě. Někdo vyléval obsah holínek, někdo svlékal promáčené kalhoty, jiný navlékal špinavé nohy do ponožek a bot, někdo pouze tiše sténal… Po této části jsem se sám sebe tázal, co nás ještě může čekat horšího?!

Odpověď však byla naštěstí příznivá: zážitek z návštěvy jeskyně plné nádherných krápníků a maleb, jejichž autorem byla sama příroda, byl prostě úžasný! Skvělá zkušenost!!!
To nás ale ještě čekala cesta zpět a nový brod...

Další, kdo nám bude vyprávět své zážitky je Marcela, která se také z jistých důvodů bude věnovat hodně mokré části naší cesty.

Pomalu se blížil dlouho očekávaný víkend, kdy nás čekal vstup do jeskyně, která má příhodný název "Amatérská". Od „vrchního moskyta“ Zdeňka jsme obdrželi instrukce, kde bylo uvedeno, co sebou, na sebe, atd. Podle těchto instrukcí už bylo jasné, že to nebude žádná hračka, ale v koutku duše jsem si ještě naivně myslela, že to nemůže být zase tak náročné, protože většina z nás jsou amatéři a nikdo včetně profesionálního průvodce by přeci tolik neriskoval. No, a všechno bylo jinak, ….riskoval, a riskovali jsme všichni.

Ono sobotní dopoledne jsme všichni před jeskyní provedli poslední úpravy svých super ohozů dle posledních módních trendů, poslední „čůrání“, protože v jeskyni žádné toalety nemají a přišla poslední nabídka od našeho průvodce, zda si přeci jen nechce někdo ze čtyř „odvážlivců“ bez holínek nějaké zapůjčit. A nechtěl, protože proč, to se musí přeci zvládnout i bez nich, prostě hrdinové.

Tak jsme vyrazili …. Po zapsání do knihy návštěv na začátku jeskyně jsme pokračovali. První zastávka, první informace k jeskyni, shlédnutí plánku a pokračujeme dál do lůna země. Po krátkém vzestupu jsme před sebou zahlédli malý průlez, který byl cca do půlky zatopen vodou a ne zrovna čistou. První dotaz zněl, zda se to dá obejít a odpověď byla rychlá – nedá. Členové výpravy bez holínek se tedy začali zouvat, a že to zvládnou na boso. Dobrá, proč ne, ale náhle mi problesklo hlavou, že nápad je to dobrý, ale to by nesměl mít člověk punčocháče. Nuž tedy dobrá, musím se poprat s dalším drobným zádrhelem, ale náhle bylo vyřešeno. Projdu to bez bot, bez ponožek, kalhoty vyhrnu, punčochy si ponechám a na druhé straně je sundám, hodím do batohu a půjde se dál. Batoh a boty mi vzali „přátelé a kamarádi moskyti“ a pomalu jsem začala vstupovat do vody. První pocit byl šílený, studená voda, nevím, co je na dně a kam šlapu, průlez malý, takže tělo zkroucené do klubíčka a s těmito pocity to mám projít. Fakt jsem si v tento okamžik říkala, zda to mám za potřebí, ale překážky je nutné překonávat, tak jsem pomalu postupovala do míst, kde voda už nebyla, a tělo se mohlo narovnat. Jupíííí…… zdolala jsem to a i všichni ostatní. Teď už jen sundat mokré a špinavé punčochy, navléknout ponožky, boty a vyrazit. Pravda je, že strkat nohy od bláta do čistých ponožek a následně do bot nebylo taky nic příjemného, ale na druhou stranu to znamenalo mít nohy v teple a pokračovat dál. Po tomto pěkném začátku nás už žádný podobný brod nečekal (kromě cesty zpět), ale čekalo nás klouzání po bahýnku, přelézání kamenů, plazení se průlezy a hlavně možnost spatřit krásy jeskyně, které vytvořila sama příroda. Mít možnost být několik desítek metrů pod povrchem země a vidět všechny ty krápníky různých tvarů a vše ostatní, co tam příroda přichystala, bylo tak úžasné až nepopsatelné, že počáteční brod a některá další úskalí jeskyně jsou zapomenuta. V těchto řádcích je jen několik z mála zážitků, které jsem v jeskyni zažila, ale i z toho se dá poznat, že žádná nuda, jenom „vzrůšo“, hlava plná krás jeskyně a touha po dalším dobrodružství.

Další ženou, která se do podzemí vydala, je Lenka. Jak se jí tam líbilo, se hned dozvíme.

Na prohlídku Amatérské jeskyně jsem se moc těšila. Sice jsem měla trošku strach z avizovaného brodění a prolézání úzkých chodbiček (klaustrofobií sice netrpím, ale přece jenom….). A je pravda, že na začátku jsem trošku znejistěla. To, když jsme hned pár metrů za vchodem náš průvodce Tonda zmizel za ohybem chodby a my slyšeli jen šplouchání vody, jak se brodil přes jezírko. Ale všichni jsme statečně přebrodili až už v holinkách nebo bosky a pak už jsme se jen mohli kochat krásou jeskyně.

Při běžné návštěvě jeskyně se člověk musí držet pouze vyznačených tras a musí rychle postupovat, protože se za ním valí dav dalších zvědavých turistů. V Amatérské jeskyni bylo ale všechno jinak. Na některých místech jsme procházeli přímo kolem krápníků a mohli jsme si celou tu nádheru prohlídnout krásně zblízka a v klidu. Některé krápníkové útvary, které před námi vystupovaly ze tmy, byly opravdu úchvatné! Chvílemi bylo sice docela náročné udržet se na nohou – třeba když jsme procházeli úseky pokryté kluzkým bahnem a nebo se snažili projít přes velké balvany, ale opravdu to stálo za to a jsem moc ráda, že jsem se této expedice zúčastnila.

Evu, jako jednu z mála, zaujala docela jiná příhoda, než obvyklý brod jezírka.

Co kdybychom takhle zítra po cestě domů… "Stůj! Jdeš špatně! Zpátky! Spadneš!" Tak. A teď, jak donutit unavený mozek udělat opatrné tři kroky zpět, vylézt nahoru a překonat zbytek závalu? Pořád jsem si myslela, že má únava je po těch úžasných skoro čtyřech hodinách v podzemí jen fyzická. Chyba. Mozek už po té době soustředění, kam správně a bezpečně šlápnout a kde se dobře chytit, nějak nechce fungovat. Myšlenky neustále utíkají k běžným tématům života a je čím dál těžší soustředit se na cestu. Proč vlastně držím ten baťoh v ruce? A proč tak bezradně koukám na místo, které je jen dva metry ode mě a ke kterému se musím vrátit? Naštěstí tu nejsem sama a kluci pomůžou. Teď už se jen zase pečlivě soustředit. Pravá noha sem, levá támhle, přidržet se rukou. Jak mi ta zatracená baterka překáží! Bacha, klouže bahno!! Co si dám dneska k večeři? Hmm a horká sprcha. Musím si na středu udělat úkol z angličtiny…

A na závěr se podělí o své zážitky Honza.

Měl bych Vám tu svěřit mé pocity z návštěvy podzemního komplexu Amatérská jeskyně, ale kde začít? Když jsme mluvili o návštěvě jeskyně, byl jsem jednoznačně pro, říkal jsem si, bude to dobrodružství, ale jak se termín odjezdu blížil, začal jsem váhat. Říkal jsem si, mám všechno? Svítilny, holinky, náhradní baterie, co na sebe, do čeho to všechno dám? Tisíce a jedna myšlenka mne pronásledovaly, mám se s tím tahat nebo to nechat doma, co ještě můžu potřebovat atd. No dal jsem to dohromady, a když jsme stáli před vchodem do jeskyně, řekl jsem si mám vše, co potřebuju. Vstoupili jsme do systému uměle vytvořeným vchodem, pohoda, říkal jsem si. Pak se před námi objevila jeskyně tak, jak ji příroda vytvořila, krása. To, že je nad námi 140 metrů masivu mi nijak nevadilo, občas jsem si řekl, proč to vlastně nespadne, ale nijak mě to neznepokojovalo. Postupovali jsme dál, šel jsem poslední, přirozeně jsem měl nepříjemný pocit z toho, že za mnou je tma a potencionální příšera mě uchvátí jako prvního, ale trochu mi pomáhal batoh nacpaný oněmi potřebnými věcmi na cestu. Měl jsem pocit většího bezpečí. Najednou se řada zastavila a já slyšel z předu skřeky zoufalství. Bylo třeba probrodit takové malé jezírko, někteří z nás byli nuceni projít naboso, vůbec jsem jim nezáviděl. Já měl holiny, ale taky i batoh, který mi hodně překážel. Průvodce mi ho pronesl, jinak bych utopil vše, co v něm bylo. Vody bylo hodně, středem to projít nešlo, musel jsem se krčit na kačera při stěně jeskyně, v jednu chvíli jsem se zasekl mezi stropem a dnem jezírka a nemohl se ani hnout, při větším dřepu mám vodu v holinách, byla to zoufalá situace, ale podařilo se mi vyprostit. Po tomto počátečním šoku jsem si jeskyni užil, bylo to nádherné, krásné, jedinečné, neuvěřitelné. Takové prostory, které si za miliony let vytvořila jen voda! Byl jsem uchvácen! Pak už jsem se jen jednou zasekl ve skalní štěrbině při prolézání a jednou mi pod nohama utekl kámen, ani kotník jsem si nevymkl. Po dvou hodinách stoupání a klesání jsem byl značně unavený a to jsme byli jen v půlce. Přežili jsme. Závěrečné brodění jezírkem jsem řešil razantně a to průchodem středem. Když se mi voda vlila do holin, myslel jsem, že mi nohy umrznou, poznal jsem, co zažili mí kolegové při vstupu. Rychle jsem proběhl a vodu vylil, v tu chvíli mi přišlo, že mám holiny vytápěné topením, jak to najednou hřálo. Byli jsme venku a šťastní, už zbývalo jen vystoupat k autu, Bylo to hodně vysilující. Ještě pátý den jsem nemohl používat pravou nohu pro bolest, která mě trápila ve stehenním svalu. Ale byla to prostě bomba!

Tak to byly postřehy a zážitky jednotlivých účastníků Moskytí podzemní expedice. Pokud vím, tak od sebe neopisovali a každý to napsal tak, jak to cítil a co právě jeho zaujalo. V době, kdy vzniká tento článek, jsem jediný, kdo četl všechno. Mám tak možnost na výše uvedené reagovat. Možná to tak nevypadá, ale podle mého názoru, to zase tak drsné nebylo. Jen někteří trochu podcenili přípravu. Dokladem mého tvrzení je i účast čtrnáctiletého Jirky, který vše zvládnul v pohodě, prošel vodou bez namočení a na konci byl asi nejčistější. Nutno ovšem podotknout, že nenesl žádný batoh plný zbytečností, jako je mobilní telefon 140 metrů pod zemským povrchem. Navíc jeho tělo se lépe vešlo do úzkých děr a nezatěžkávalo ho množství přebytečného tuku, jako některé z nás.
V každém případě se domnívám, že akce byla zdařilá a všichni si odnášíme neopakovatelné zážitky na nejdelší jeskynní systém v České republice – Amatérskou jeskyni.

Účastníci expedice: Leoš Drahota, Jan Kadlec, Tomáš Kadlec, Jiří Mikšík, Zdeněk Mikšík, Martin Šedivý, Lenka Turková, Marcela Turecká, Eva Zálešáková a náš průvodce Antonín Tůma.

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Stará Amatérská jeskyně

Moravský kras - Ochozská jeskyně

Nejstarší kresba v Býčí skále

Tags: