Moskyt - stromy

Svatováclavský dub

Leoš Drahota — Wed, 06 Sep 2017 09:25:17 +0000

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Jeden z nejváženějších památných stromů na našem území roste ve středočeském Stochově poblíž Kladna. Jeho stáří je odborníky odhadováno na 700 až 900 let. Jeho obvod je v současnosti již prakticky neměřitelný, neboť dutý a rozpadající se kmen už vlastně žádný klasický obvod nemá. V roce 1913 je ale udáváno 720cm, v roce 1994 již 879 cm.

Koruna dubu je dnes tvořena prakticky jedinou živou větví, kmen je poznamenán snad všemi vlivy, které ho během mnoha staletí mohly poznamenat. Pahýly dávno odumřelých větví se změnily v duté tmavé krátery, části zbavené kůry odhalují otvůrky a tunýlky po larvách brouků, živících se tlejícím dřevem. Na pni najdeme i do dřeva zapuštěnou kapličku, ve které kdysi postávala soška bolestné Panny Marie. Jedna strana kmene je pak zcela otevřená a odhaluje, že ten je dnes již jen pouhým prázdným pláštěm, kdysi mohutného těla.

Je obdivuhodné, že strom stále žije. Že se ta jediná větev každého jara znovu a znovu zazelená a navzdory věku, zchátralosti a snad i přírodním zákonům to nechce vzdát. V souvislosti se všemi příběhy, které se o dubu vypráví, je pak pohled na tu touhu po životě téměř povznášející.

Podle několika verzí staré pověsti byl strom zasazen v roce 903 při narození patrona České země Svatého Václava. Zasazen byl možná jeho babičkou sv. Ludmilou, možná Václavovou chůvou, žoldnéřem, či prostým pastýřem, který byl náhodou svědkem příchodu knížete na svět. Stalo se tak dle prastarého pohanského zvyku, podle kterého takový počin ke zrození člověka patří a podle něhož je pak takový životní strom s osudem té osoby zvláštním způsobem navždy spjat.

Dub byl spolu s lípou v těch dobách považován za náš národní strom. Dub byl symbolem mužské síly a bojovnosti, lípa pak spíše symbolem ženského prvku. Dub uctívali i Germáni a postupem času, snad i díky jejich rozpínavosti, u nás poněkud upadl v nemilost. Teprve však až na Všeslovanském sjezdu v Praze, v roce 1848, se stromem všech Slovanů oficiálně stala lípa.

Kněžna Drahomíra prý porodila Václava, když zrovna se svým mužem knížetem Vratislavem a jejich družinou naháněla při lovecké výpravě divokou zvěř v lesích okolo dnešního Stochova. Když na ní náhle přišly porodní bolesti, uchýlila se na zdejší přemyslovské hradiště a zakrátko povila chlapce, jehož čekala velká budoucnost. Když se tu radostnou novinu dozvěděla Václavova babička Ludmila, přispěchala na stochovský hrad a na konci tehdejšího nádvoří zasadila k připomínce té významné události tenký dubový proutek. Ač sama již pokřtěná, učinila tak podle pohanského zvyku, neboť tyto staré obyčeje stále ctila. „Na památku toho šťastného dne, kterého jsi mně, Hospodine, popřál se dočkati, sázím tento proutek s pevnou důvěrou v Tebe, že mně milostivě popřeješ i té radosti se dočkati, by jako to dítě právě svůj počíná život, tak i tento proutek v této zemi své nové žití počal.“ pravila prý šťastná babička a tak se i stalo.

Již druhého dne proutek ozdobily první malé lístečky a Svatá Ludmila, když to spatřila, nařídila, aby byl malý doubek každý den zaléván vodou, v které koupali vnuka Václava. Když pak dub trochu povyrostl, sušily prý chůvy na jeho větvích Václavovy pleny a protože chův bylo na sto, dostalo hradiště a později i městečko jméno Stochov.

Proutek ale mohla ke slávě narození nového knížete zasadit také jeho chůva, jak praví jiná pověst, žoldnéř, který do země zapíchl dubové kopí, či pastýř, který hnal kolem stádo, když právě chůva vynášela vodu od porodu. Jakmile slyšel o narození Václava, zanořil prý do půdy svou ferulu a prorokoval „Jako tato hůl vyžene kořeny, bude se zelenati a svými větvemi bude stíniti daleko široko, tak bude jednou zářiti sláva a čest mladistvého knížete na zemi.“

Ať již to bylo tak nebo jinak, faktem zůstává, že se doubek ujal a stal se z něj v průběhu věků statný obr. Uctívaný obr. Lidé sbírali žaludy spadlé ze stromu a dávali je na pátku poutníkům, či z nich splétali růžence. Kůru posvátného stromu loupali, neboť věřili, že má léčivé účinky. Především prý pomáhala od bolení zubů. Mnozí toužili po zanechání stopy na slavném stromě a tak do jeho kmene vyřezávali své iniciály, srdíčka či křížky. A dub trpěl. Nakonec musel být ohrazen kovaným plůtkem, který starce chrání dodnes.

V roce 1887 byla z milodarů pořízena socha Svatého Václava a instalována vedle kmene dubu. Pískovcovou skulpturu vytesal sochař F. Kříž a její transport na místo určení byl velkou událostí. Celou trasu lemovaly zástupy lidí a vzdávali soše světce hold. Ve Stochově jí pak přivítala střelba z hmoždířů a údery zvonů. Po sv. Duchu byla socha slavnostně posvěcena monsignorem J. Kandlerem a děkanem Slánským. Oslavování památného dubu přetrvalo i do dnešních dnů. Každoročně ke stromu 28. září na Svatováclavské posvícení zamíří průvod a konají se tu velkolepé oslavy.

O dubu ve Stochově se odedávna vyprávělo, že od jeho kořenů vede podzemní chodba až k novostrašecké Mariánské kapličce. Na přelomu 19. a 20. století se pak prý poblíž dubu propadla veřejná silnice a ti co poté slezli po žebříku vzniklým otvorem dolů tvrdili, že se skutečně ocitli v chodbě ubíhající do dáli.

Ať již je Svatováclavský dub letní starý 1114 let nebo jen 700, je to bezesporu strom úctyhodný. A i když už není v nejlepší kondici, stále vytrvale vypíná k obloze alespoň jednu zelenou ratolest. Pamatuje časy, které si neumíme ani představit, časy, o kterých se nám dochovaly spíše jen pověsti než historická fakta. Doufejme, že tu s námi ještě chvilku vydrží, i když jsme se k němu nechovali vždy úplně pěkně a bude nám připomínat kam sahají naše kořeny, tradice a jejich počátky.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Džbánský buk se loučí

Klokočovská Královská lípa

Žižkův dub

Tags:

historie

pověsti legendy

příroda

stromy

Džbánský buk se loučí

Leoš Drahota — Sat, 04 Mar 2017 17:08:47 +0000

Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má mezi ostatními buky na našem území výsadní postavení. Je prý nejhezčí a já s tím rád souhlasím. Viděl jsem ho zahaleného v zeleném hávu, teď jsem chtěl spatřit nahou strukturu jeho koruny, bohatý pletenec všech jeho větví a větviček. Možná už tu možnost nebudu mít dlouho.

Podle mnohých nejkrásnější buk České republiky zřejmě umírá. Vyrostl na louce nad Mšeckými Žehrovicemi nedaleko Nového Strašecí a dělal tu lidem společnost více než 350 let. Jeho mohutná rozložitá koruna je širší než vyšší, jeho kmen je hluboce zvrásněn a doširoka roztažené kořeny jej pevně kotví ve svahu nad vesnicí. Tato vyvýšená poloha navíc umocňuje majestátnost tohoto solitéru a nepochybně přitahuje člověka už jenom proto, že je odtud ze stínu starého velikánu pěkný rozhled do kraje.

Výška Džbánského buku prý činí 21 metrů, obvod kmene měřený 1,3 metru nad zemí 526 cm. To ale asi není podstatné. Tento buk netrhá tabulkové rekordy, ke stromu se pokud vím, neváže žádná významná pověst ani historická událost. Jeho výjimečná hodnota je dána tím jak obohacuje krajinu a lidi v ní. Myslím, že místo, které stíní svou korunou, bylo a je hojně vyhledáváno k odpočinku, ke spočinutí, k zamyšlení a k dobití pozitivní energie. Od roku 1978 je buk chráněn státem jako památný strom, od roku 1994 stojí na území Přírodního parku Džbán.

Čas vyměřený tomuto buku na našem světě ale zdá se pomalu končí. Buky obvykle nebývají tak dlouhověké jako tisy, duby či lípy. A tenhle Džbánský se teď, jak to tak vypadá, s námi po „pouhých“ tři sta padesáti letech loučí. Odpadávají mu větve (i mnohatunové), velká část koruny ztrácí vitalitu, z trouchnivějícího kmene se odlupuje kůra. Starého velikána požírají dřevokazné houby a hmyz. To nové živé si bere energii a hmotu umírajícího a zřejmě již není v lidských silách tomu zabránit. V minulosti byly malými stříškami zakryty trhliny v kmeni a zřejmě to stromu prodloužilo život. Teď již mu asi pomoci není. Přišel jeho čas a jakoby na znamení podvolení se osudu obr nedávno odhodil jednu ze svých nejsilnějších větví.

Louka nad Mšeckými Žehrovicemi již v brzké době ztratí svou dominantu. Lidé z kraje oblíbený strom a všichni část krásy, která tu byla po staletí přítomná. Pokud tedy ještě chcete na vlastní oči spatřit náš nejkrásnější buk, dlouho neváhejte. Když jsem v podvečer od umírajícího velikána odcházel, všiml jsem si, že to od východu proti nízko plujícímu slunci skoro vypadá, jako by strom svou od koruny odstávající větví mával na rozloučenou.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Klokočovská Královská lípa

Tags:

Lipenská procházka korunami stromů

Leoš Drahota — Tue, 30 Jul 2013 17:01:39 +0000

Krátký letní šumavský výlet na místo, poskytující pohled na krajinu z trochu jiné perspektivy. Nabízí ho v poslední době velmi často propagovaná a zřejmě i značně populární stavba, nedávno dokončená na Kramolíně. Naučná stezka, rozhledna, překážková dráha i velká skluzavka je novým turistickým lákadlem, zpřístupněným veřejnosti na kopci nad Lipenskou přehradou 10. července 2012.

Řadím se do fronty pod lanovkou, která mě má dopravit na vrchol kopce Kramolín. Mým cílem ale tentokrát není sjezdová trať, nemám sebou lyže, na svazích neleží sníh a není ani trochu zima. Naopak, v podhůří Šumavy u Lipenské přehrady panuje horké léto.

Čtyřsedačková lanovka stoupá do svahu velmi pomalu, každou chvilku zastavuje a jen trochu svižnější turisté, stoupající stejným směrem po blízké pěšině, jsou rychlejší než já. Nakonec se přeci jen blíží vrcholová výstupní stanice a s ní i atrakce, ke které mířím.

Stezka korunami stromů se to jmenuje. Byla postavena podle projektu architekta Josefa Stögera, který navrhl podobnou stezku v Bavorském lese a je to stavba skutečně pozoruhodná. Bezbariérový dřevěný chodník, zdvihající se postupně od země na mohutných pilířích v délce 675 metrů, vine se mezi korunami smrků horského lesa, aby připravil turistům nevšední pohled na východní okraj Šumavy, Lipno i na Novohradské hory. Kromě širokého výhledu, nabízí stezka také několik tématických zastavení. Zde mohou návštěvníci prověřit svou odvahu a cit pro rovnováhu při překonávání různorodých překážek, situovaných nad propast výšky chodníku, či načerpat informace o horské přírodě. Chodník je ukončen spirálovitým stoupáním na 40 metrů vysokou, devítibokou vyhlídkovou věž, z které je pak možné urychlit sestup na zem jízdou kovovým tubusem zakrouceného tobogánu.

Prošel jsem turnikety na počátku stezky a začal stoupat k zeleným prosluněným výšinám. Vyzkoušel jsem na jednom ze zastavení, jak po úderu zní různé druhy dřevin, jak se přechází propast po trámu, po vratkých plackách či po několika napříč zavěšených řetězech a pohlédl jsem na špičky smrků shora. Vystoupal jsem na vrchol věže a rozhlédl se do kraje, abych podle patřičně rozmístěných plánků vyhledal viditelné vrcholy hor.

Dobrý nápad a pozoruhodná dřevěná konstrukce, uznávám. Jen bych si přál, aby byla stezka delší, tak nějak více zaměřená na šumavskou přírodu, aby vedla také mohutnými korunami listnatých stromů, přes jejichž větve není vidět na zem a aby se na ní i kolem ní pohybovalo mnohem méně lidí. Chtěl bych se prostě ještě více cítit třeba jako moskyt vznášející se kdesi nad pralesem, oproštěný od hroudy co nohy víže.

Děti i mnohé dospělé samozřejmě nejvíce láká jízda tobogánem a tak k jeho hornímu ústí směřuje dlouhá fronta. Kroutí se k zemi asi z poloviny výše věže, jeho vnitřek prosvětlují malá okénka a k jeho projetí jste vybaveni jakýmsi klouzavým fusakem, do kterého zasunete nohy. Tubus z nerezu je dlouhý 52 metrů a je nejdelším suchým tobogánem v ČR. Do jeho útrob se pod dohledem zkušeného tobogánisty nedočkavě vrhají lidé opravdu všech věkových kategorií, aby z něj o chvilku později poněkud rozpačití zase dole vyklouzli. Zdá se dokonce, že mnohé na Kramolíně zajímá jen a pouze tato „pouťová“ skluzavka, což je určitě škoda, neboť si myslím, že plánovaný účel celé stavby byl přeci jen trochu jiný. Tobogán je ale zároveň bezesporu velkým lákadlem Lipna a i díky němu se asi výstavba stezky brzo zaplatí (62 mil. Kč).

Vstupenky na stezku se kupují v pokladně dole u parkoviště pod lanovkou a stojí 150 Kč (děti 120 Kč). Tobogán se platí zvlášť (50 Kč) a lístky na sklouznutí lze zakoupit přímo u vstupu na dřevěný chodník. Stezka je otevřena celoročně, v létě od 9:30 do 19:00.

Pod věží jsem si vypůjčil horskou koloběžku a spustil se na ní ze svahu Kramolína. Za pár minut jsem byl dole pod sjezdovkou, předal koloběžku vlekaři a chvíli na to už jsem se ráchal ve vyhřátých vodách jezera. Byl to příjemný nenáročný výlet. Stezka korunami stromů je sice trochu masovka, komerční atrakce a mnohojazyčný Babylon, taková je už dnes ale celá lokalita okolo městečka Lipna. Moc původního šumavského už tu nezůstalo.

Rubrika:

Tags:

Žižkův dub

Leoš Drahota — Mon, 05 Sep 2011 14:34:27 +0000

Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem nich rychle plynuly, stejně tak jako krátké epizody lidských osudů. Jsou krásné, mohutné a vznešené. Jen jedno jim můžeme mít za zlé – nechtějí vyprávět. Během dlouhých staletí utržily i mnohé rány, a jizvy po nich rostly s nimi. Nad Třemošnicí v Železných horách stojí jeden takový strom, který dělá čest přívlastku památný.

Žižkových dubů je v Česku více. Tenhle stojí v obci Podhradí v podhradí hradu Lichnice. Stojí na kraji vesnice za bývalou hospodou, odhaduje se, že je mu 600 až 800 let a obvod jeho kmene měří 9 metrů. Své jméno získal díky pověsti, ve které v jeho stínu odpočíval vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, když jeho husité dobývali blízký hrad. Žižka se však podle všeho těchto vojenských tažení vůbec neúčastnil a pod dubem tak pravděpodobně nikdy nespočinul. Nevadí. Myslím, že pod dubem stanulo velmi mnoho jiných zajímavých lidí a stopy po jejich přítomnosti jsou možná zakódovány někde mezi letokruhy dubového dřeva, nebo ve vzoru žilkování listoví.

Někdy v dobách, kdy Lichnice patřila Mikuláši Trčkovi z Lípy, tedy kolem roku 1490, se prý pod dubem odehrálo romantické drama. Hradní pán musel nečekaně odcestovat z Prahy do Vídně a zprávu o tom poslal své choti na Lichnici po mladém rytíři Vilémovi. Rytíř se však do mladé a krásné paní Kateřiny beznadějně zamiloval a nedal jinak, než že se s ním musí pod hradem tajně sejít. Kateřina nakonec svolila s tím, že se s neodbytným mladíkem definitivně rozloučí právě pod naším dubem. Krátká schůzka milenců pod větvemi vzrostlého stromu se již chýlila ke konci, když se náhle u dubu zjevil podezíravý Trčka. Nebylo už ničeho, co by zmírnilo jeho hněv. Vilém hned vzápětí přišel o hlavu, Kateřinu čekal ještě hroznější osud. Krutý manžel jí nechal na hradě zaživa zazdít.

Údajně byl Žižkův dub letní zasazen někdy kolem roku 1250 při stavbě hradu. Stával u původní hradní brány a měl podle všeho vskutku rušný život. Přežil bitvy, které zuřily v jeho bezprostřední blízkosti, v roce 1610 byl svědkem toho, jak hrad vyhořel, v roce 1649, jak byl hrad zbořen. Dub sám přečkal roku 1969 požár kmene, který přijeli hasit hasiči až z Chrudimi. Vyhořelá dutina byla vyzděna, ale jak se později zjistilo, tento typ ochrany stromům nesvědčí, neboť jim brání v regeneraci. Zazdívka proto byla odstraněna, dutina ošetřena a zastřešena. V roce 1987 pak mohutného starce potkala zatím poslední nehoda, kdy se mu vylomila část koruny.

Na staré fotografii z roku 1982 stojím jako kluk na zbytnělém kořenu Žižkova dubu a evidentně nevnímám výjimečnost starého stromu. Je to pro mě jen velký dub. Dnes je tomu jinak a památné velikány chovám ve velké úctě. Je prostě úžasné, že tu něco živého existuje tak dlouho. Pamatuje tolik, a přesto se pokaždé na jaře znovu zazelená mladými lístky, jakoby toho stále neměl dost. Na kmeni Žižkova stromu nacházím malou cedulku s nápisem: "Přes 600 let tu stojím u staré hradní cesty. Viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, obléhání, zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků." Sedím na trávě, upřeně pozoruji ve větru ševelící korunu a najednou se mi zdá, že ke mně přeci jen starý velikán tiše promlouvá. Ještě úplně nevím, co chce říci, ale třeba jednou porozumím.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Klokočovská Královská lípa

Údolím Doubravy k Železným horám

Historie borecké Skály

Veselý Kopec

Džbánský buk se loučí

Svatováclavský dub

Tags:

pověsti legendy

stromy