Moskyt - svědectví

Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou

Jenda Mikšík — Sat, 10 Jul 2010 12:13:54 +0000

Už od pradávna je známo to, že když si člověk něco nedokáže rozumně vysvětlit, hledá za onou „záhadou“ něco nadpřirozeného. Přitom je často objasnění zdánlivě nevysvětlitelného jevu velmi jednoduché. O takové, pro nás nevysvětlitelné záhadě, jsem psal v článku Záhadný Měsíční kámen. Ukázalo se však, že vysvětlení pro to, co se objevilo na několika fotografiích, je naprosto banální.

Nedávno jste zde mohli číst článek s názvem Záhadný Měsíční kámen. Mimo jiné jsem v něm psal o pro nás tehdy nepochopitelných obrazcích, které se objevily na několika fotografiích pořízených v místě Měsíčního kamene. Nikdo z nás nevěděl, co by to mohlo být. Žádné racionální vysvětlení nás nenapadalo. Nemysleli jsme si, že jsme snad vyfotili ducha, ale byla to pro nás zkrátka nepochopitelná záhada.

Fotografie Měsíčního kamene
Jedna z fotografií pořízených u Měsíčního kamene, která ukazuje onen pozoruhodný jev. Další fotografii a informace najdete v článku.

Při psaní článku jsem se chtěl podělit se čtenáři o naši příhodu a tak trochu jsem doufal, že by někoho mohlo napadnout, co to na těch fotkách je. A skutečně se tak stalo. Za několik dní se pod článkem objevil komentář, ve kterém jeden z návštěvníků podal vysvětlení, za které jsme rádi a děkujeme.

Jsou to takzvané „nebeské rybky“, stálo v komentáři. Toto mě tedy přimělo k dalšímu zkoumání. Začal jsem projíždět internet a hledat informace o tomto jevu. A vysvětlení? Je to létající hmyz. Naprosto jednoduché.

Létající hmyz je sice jedna z prvních věcí, která by člověka napadla, ale posuďte sami, takhle podivné tvary? Je to zkrátka způsobeno dlouhou expozicí fotky, během které se poletující hmyz, mávající křídly, exponuje právě takto.

Možná tomu stále nemůžete uvěřit. Ani já jsem si tímto vysvětlením nebyl zpočátku zcela jistý. Pořád se mi to úplně nezdálo. Ten tvar byl přeci jen zvláštní, celý výjev byl poměrně ostrý a ještě k tomu bílý…

Důkaz, který mě o vysvětlení naší „záhady“ skutečně přesvědčil, se dostavil záhy. Další den jsme seděli na zahradě a odpočívali pod stromem. Brácha si všimnul, že tam poletuje plno mušek a dalšího hmyzu. A tak jsem neváhal, popadnul mobil a začal fotit. A hned druhá fotografie vše vysvětlila. Na displeji telefonu se mi objevil velmi podobný obrazec, který je na fotkách od Měsíčního kamene. Tehdy jsem skutečně uvěřil.

Vyfotil jsem několik desítek fotografií a na několika z nich se mi povedlo zachytit ony pozoruhodné jevy. Za vhodných podmínek tedy není problém celý jev nasimulovat. Fotky byly pořízeny ve stínu stromu, do kterého skrze jeho korunu pronikaly sluneční paprsky. A právě sluneční paprsky poletující hmyz osvětlovaly a pomohly tak vytvořit tyto světlé, protáhlé obrazce.

Tak to vypadá, že tato záhada se objasnila.

Rubrika:

Fotogalerie

Záhady

Další články na podobné téma:

Záhadný Měsíční kámen

Tags:

fotografie

paranormální jevy

svědectví

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Leoš Drahota — Mon, 03 Nov 2008 20:43:35 +0000

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.

V druhé polovině měsíce září, téměř dva roky po zveřejnění článku Král Šumavy a jeho kanál 54, přišel nečekaně do e-mailové schránky Moskyta tento dopis.

Při hledání informací o spisovateli Rudolfu Kalčíkovi jsem čirou náhodou našel také vaše internetové stránky Moskyt, ve kterých mě zaujal článek Král Šumavy a jeho kanál 54. A proč mě zaujal?

Jsem totiž, spolu s mojí sestrou a ještě jedním pamětníkem, téměř přímým svědkem jedné vámi popisované události a troufám si tvrdit, že jsme již možná jediní žijící svědkové tady v Čechách. Ačkoliv jsme byli svědky, nikdy jsme se nedozvěděli, jak to všechno vzniklo, až teprve nyní po více než padesáti osmi letech se vše dovídám z vašich stránek, za což jsem vám nesmírně vděčný a moc vám děkuji...

...Budete-li mít zájem o doplnění vašeho článku o to, co se dělo tehdy na Zlaté Studni, co se dělo u Pöslů a jak to tam vypadalo už druhý den po jejich zatčení, jsem ochoten vám sdělit vše, co si ještě z oné doby pamatuji a co je zapsáno v deníčku mého otce. Bylo by škoda, aby tyto věci zůstaly pro další generace zahaleny buď tajemstvím, nebo neúplnými a nepřesnými údaji, když už přece jenom ještě někteří svědci existují. Naše svědectví by bylo sice k tomuto článku a celé události jenom doplňující, ale v mnohém i dokreslující dobu, pro mnohé dosti strastiplnou.

Prosím, ozvěte se mi i v případě, že nebudete mít žádný zájem, abych zbytečně nesháněl všelijaké zápisky a pod.

Eduard Steun, 19. září 2008

My jsme samozřejmě zájem měli a veliký, takže jsme se brzy po obdržení dopisu za panem Steunem vypravili. V domě na kraji Vilémova u Šluknova nás přivítal velmi sympatický muž a spolu se svojí sestrou nám u šálku čaje a výborného domácího koláče začali odkrývat dávno zašlé obrazy ze života lidí tehdejší Šumavy. Přes půl století staré fotografie, vyprávění a zápisky pana Steuna i jeho otce nám pomalu pomáhaly přenést se na Zlatou Studnu či do Kvildy těch časů, abychom lépe pochopili všechny nové okolnosti starého příběhu z května 1950.

Jak už to tak bývá, jsou na jeden hlavní a slavný příběh, například ten náš o Králi Šumavy, napojeny jiné, menší a bohužel někdy také mnohem smutnější osudy dotčených lidí. Jeden takový prožil právě Franz Pösl, u něhož hledali útočiště tři štvanci poté, co byl jejich převaděč Kilián při své poslední cestě postřelen u můstku přes Teplou Vltavu a vrátil se z posledních sil přes čáru do Německa. Jak neslavně tito tři muži dopadli, již víme. Nyní se díky panu Steunovi dozvíme i to, co ona nešťastná noc přinesla člověku, který se k celému příběhu jen na okamžik připletl a přesto se i jemu poslední cesta Krále Šumavy na naše území stala osudnou. O tom už ale Rudolf Kalčík (autor námětu k filmu, scénáře a později i románu Král Šumavy) nepsal! Realita života, jak už to tak bývá, zase jednou překonala románové i filmové drama.

Pojďme nyní na Šumavu do roku 1950 a odhalme slovy Eduarda Steuna, jeho otce, sestry a bratra další část dávno zapomenutého příběhu, který měl podle přání tehdejších mocipánů zůstat navždy utajen. Vždyť ani obyvatelé okolních vesnic se nikdy nedozvěděli, co se u Pöslů té noci stalo.

Jenom kousíček od Zlaté Studny, hned na samém pokraji Mezilesní slati, bývala osada zvaná Torfstich-Planie, s významem názvu jako rašeliništní bod, ale ve zdejším nářečí spíše s významem jako rašeliniště nebo slatina. Český název nikdy neměla, katastrálně už nepatřila ke Zlaté Studni, ale k Pláním (Planie) a s nimi k Novým Hutím (Kaltenbach).

Stával tu jen jeden jediný dům č.p. 102. Zde, uprostřed hlubokých lesů, bydlela rodina lesního dělníka Franze Pösla, dříve těžícího rašelinu, ze které vyráběl tzv. borky (jakési rašelinové cihly, kterými se po vysušení topilo).

Tito lidé snad nikdy ani nebyli ve městě (možná jen ve Vimperku), nikdy neviděli vlak, neznali elektrický proud, o nějaké politice neměli ani zdání, pouze jen něco z doslechu, ale ani to si neuměli dát do souvislostí. Prakticky od rána do večera neznali nic jiného než dřinu při práci v lese a na svém skrovném hospodářství, čítajícím dvě krávy, stádo ovcí a několik slepic. Přesto tuto rodinu potkala velká tragédie, ke které přišli zcela nevinně.

Jedné jarní noci (podle zápisků mého otce Roberta Steuna se jednalo o noc z 8. na 9. května) v roce 1950 u Pöslů kdosi zaťukal na okno. Pan Pösl okno otevřel a k jeho úžasu pod oknem prý stál jeden z jeho příbuzných, odsunutý v roce 1945 do Německa, ještě se dvěma dalšími muži a žádali zřejmě o nějakou pomoc, zejména asi o poskytnutí úkrytu a jídla. Pöslovým bylo jasné, že nepřešli legálně hranice a tak je ani nevpustili do domu, pouze jim oknem podali nějaké jídlo. Rychle se s nimi rozloučili a okno zase zavřeli.

Dům už ale byl v tu dobu obklíčený vojáky a příslušníky SNB, kterým se podařilo ty tři (možná i více) muže chytit a zajmout. Spolu s nimi ale tu noc vytáhli z postelí i celou Pöslovu rodinu – pana Pösla, jeho manželku a téměř osmdesátiletou stařenku, maminku jednoho z Pöslových. Všechny je odvezli neznámo kam a zavřeli.

Toto se dozvěděl někde můj otec, snad od jednoho bývalého příslušníka SNB, ale jinak nic víc. Nikdy jsme se už pak nedozvěděli, za jakým účelem k Pöslovým tehdy v noci přišli ti muži, nikdy jsme se už nedozvěděli, proč bylo všechno, včetně Zlaté Studny, obšancováno vojskem a příslušníky SNB, nikdy jsme se nedozvěděli, kam byli Pöslovi odvezeni a jaký a kde byl jejich konec.

Pan Pösl býval častým hostem u nás v myslivně na Zlaté Studni a také naše rodina chodívala občas k nim na návštěvu a každý den k nim někdo od nás chodil pro mléko, ale také pro smetanu, podmáslí, tvaroh nebo máslo.

Hned následující ráno šel jako každý den můj bratr Robert k Pöslovým pro mléko, které sice přinesl, domů se ale vrátil z Torfstichu celý vyděšený. Podle jeho slov byl prý celý dům plný esenbáků, někteří tam pojídali a popíjeli co v domě našli, jiní se váleli v holínkách v postelích, někteří tam prý něco sepisovali a další spolu s vojáky chytali u domu a hned zabíjeli slepice. Také udírna v komíně byla prý otevřená a zcela prázdná. Jeden z příslušníků SNB se prý bratra zeptal co tam hledá a když Robert řekl, že jde pro mléko, vzal mu z ruky bandasku a přikázal jednomu z kolegů, aby mu mléko nadojil. Když ten tak učinil, vrazil bratrovi bandasku s mlékem zase do ruky a řekl mu prý: „A teď koukej co nejrychlejc mazat domů a zítra už sem nechoď!“

Během toho dne byl pak někam odveden (snad i pozabíjen) všechen dobytek, rozkraden veškerý Pöslových majetek, zbytek byl na místě spálen a během dne byl také jejich dům zcela rozbourán. Toho dne už tam, ani do blízkého okolí, přilehlých lesů a cest nikdo nesměl. Také u nás doma vojáci spolu s příslušníky SNB provedli důkladnou domovní prohlídku.

S násilným odchodem Pöslů a zbouráním jejich domu zmizela zase jedna šumavská osada z mapy světa. Jaká škoda! Taková byla Šumava v padesátých letech 20. století.

Dodnes vidím v domě Pöslových vždy vzorně uklizené světničky, vyzdobené svatými obrázky a křížkem, vždy ustlané a po vojensku na sobě narovnané peřiny, doběla vydrhnutou prkennou podlahu (bez lina a koberců), u velkých kachlových kamen, obložených krásně vyrovnaným dřívím, sedící za kolovrátkem paní Pöslovou, starou paní sedící v šátku u okna a vonící žluťoučkou bábovku zv. Guglhupf na stole. Bohužel, je to už jen dávná vzpomínka, která bohudík nevyšumí z paměti jako sen.

Jak nám dále vyprávěl pan Steun se svojí sestrou, měli všichni v jejich rodině velký strach, když bezpečnost druhého dne prohledávala jejich vlastní dům – myslivnu na Zlaté Studni*. Vždyť esenbákům stačilo najít něco jen trochu podezřelého a skončili by podobně jako Pöslovi. Jejich seník prý navíc býval stále otevřen a nedalo se vyloučit, že se někdo z hledaných bez vědomí Steunů skrýval právě zde. SNB by navíc jistě nedělalo problém, nějaký ten důkaz záškodnické činnosti, zdůvodňující zatčení celé rodiny, do myslivny podstrčit. Bestie se ale zdá se již nažrala a Steunovi měli štěstí. Krátce po této události se celá rodina odstěhovala na Horskou Kvildu a také Zlatá Studna, bývalá sklářská osada posléze osiřela, zpustla a zanikla.

Vypadá to, že příslušníci SNB na skupinu Krále Šumavy předem cíleně čekali, ještě než došlo k incidentu u můstku poblíž Františkova. Podle původních denních zápisků pana Roberta Steuna, hlídali již od 7. května celou oblast v okolí Pöslova domu a nikoho do střeženého prostoru nepouštěli.

Velký zátah esenbákům zdá se nakonec vyšel. Záškodníci byli pochytáni, jejich pomocníci odhaleni a zadrženi, Král Šumavy zanechal převádění a na naší stranu hranice již pravděpodobně nikdy nevkročil. Dnes víme, že Franz Pösl byl odsouzen k 10-ti letům kriminálu, jeho žena a osmdesátiletá stařenka přestěhovány do tzv. Zámečku u Polesí v Dolním Kaltenbachu.

Lidé ze samoty uprostřed lesů zmizeli během jedné jediné noci, jako by tu nikdy ani nebyli. Zmizeli pro kousek jídla, podaný oknem člověku v nouzi. Jejich dům – jejich domov byl zbourán, veškerý majetek zničen, nebo se ztratil v kapsách rabujících „strážců hranic“. Zanikla jedna rodina, zanikla osada Torfstich-Planie, zanikla stará Šumava, která se po tomto květnovém dramatu již navždy poněkud změnila. Přinejmenším přišla o svého krále a vlády se postupně ujala armáda, ostnaté dráty a strach.

Možná, že jediným živým tvorem, pocházejícím ze samoty Torfstich-Planie, který po té temné noci řádění strážců hranic neopustil svůj domov, byl Pöslův pes. Ani ten však nezůstal ušetřen mnohých útrap, jak vzpomíná Eduard Steun.

Pöslovi měli také krásného psa, byl to bílý čuvač (jako v seriálu Bela a Sebastián). Byla to fena jménem Schotti, která pravděpodobně když SNB a vojáci vtrhli k Pöslovým, utekla do lesa. Ono se tam zřejmě při jejich zatýkání nebo po něm i střílelo, neboť tam hajný Rippl našel poblíž zastřeleného Pöslových kocoura. Vyplašená a hladová fena tam pak pár dní po sobě pobíhala kolem trosek již opuštěného stavení, než se jí ujal lesní dělník Franz Enzmann ze Zlaté Studny čp. 33. Od jeho domu ale fena dlouhou dobu utíkala na své původní místo na Torfstich-Planie a když tam nikoho ze svých bývalých majitelů nenašla, vrátila se zpět k Enzmannovým. Jenomže ti šli krátce nato na odsun (šli na odsun tak pozdě, protože byl tehdy nedostatek lidí na práci v lesích a úřady je tu podržely až do doby, kdy byl stav doplněn novoosídlenci a brigádníky). Fena zůstala znovu opuštěna u prázdného domu (bývala to kdysi hospoda) na Zlaté Studni.

Otec tehdy uvažoval o tom, že bychom si ji vzali domů, ale to nešlo. Měli jsme totiž doma ochočenou celou srnčí rodinku, na kterou byl náš pes zvyklý, ale Schotti už byla dospělá fena a rozhodně by to nedělalo dobrotu. Můj bratr Robert, který si po odsunu Enzmannů v opuštěném domě zařizoval svůj pokojík, dával feně denně žrádlo. Jednoho dne přišel domů a říkal, že Schotti si vyhrabala hlubokou noru za domem a v ní spí. Otci se to zdálo divné a tak se tam s ním šel podívat a Schotti, ač to byl velký pes, vyhrabala tak hlubokou noru, že se do ní vešla celá. Byl to na takového psa až neuvěřitelný výkon, ale zřejmě cítila blížící se zimu a tak dokázala nemožné. Když jí pak otec po nějaké chvíli vylákal z nory ven, nevěřili s mým bratrem svým očím. Schotti měla ve své noře dvě překrásná a zdravá štěňátka, o které se pak můj bratr Robert staral. Otec se hned na to rozjel do Nových Hutí, kde se starousedlíků poptával, zda by se někdo psa a štěňat neujal. Uspěl pak u jedněch lidí, kteří se psí mámy se štěňátky ujali. Bohužel, jejich jméno už dnes nevím, vím jenom tolik, že prý se Schotti měla u nich dobře a rychle si zvykla.

Vyskytly se ale tehdy také názory a rady, aby otec psa zastřelil a štěňata utopil. O tom ale nechtěl ani slyšet a vždycky říkal, že je to to jediné, co z Torfstichu zbylo a navíc byl velkým milovníkem zvířat.

V červnu 2010 se Moskyt vydal na místo výše popsané tragédie, aby se pokusil najít poslední stopy po chalupě lesního dělníka Franze Pösla. Už jen objevit to v hlubokých lesích ztracené rašeliniště, dříve zvané Torfstich-Planie nebylo jednoduché. Najít stopy po lidském obydlí pak bylo ještě těžší.

Nakonec se nám to však přeci jen povedlo a konečně jsme stanuli tam, kde až do 8. května 1950, do poslední cesty Krále Šumavy žili lidé. Dnes už je tu jediným hospodářem šumavská divočina. Jen několik málo metrů dělí hlubokou a vodou nasycenou bažinu od posledních trosek kamenných zdí, v kterých se povaluje rzí dokonale strávené železo žehličky a děravý smaltovaný hrnec.

Těžko si představit, že tady, opravdu na samém okraji rozlehlého rašeliniště, obklopeného hradbou tmavých smrků, byl domov jedné malé rodiny. Když už si to však člověk přeci jen připustí, pochopí, jak těžký to musel být život. Každodenní dřina, celoroční pobyt v tisícimetrové nadmořské výšce, žádní sousedé na dohled. V zimě jen metry sněhu, dlouhé měsíce bez kontaktu s okolním světem, kol dokola bílá a mrazivá samota. Ztraceni a opuštěni, donuceni spoléhat se jen sami na sebe a na to co dá les. A přeci si je tu ten vzdálený svět jedné noci našel. Našel a obvinil je z politických zločinů, rozdělil je a vzal jim všechno co měli. Byli bez varování vyhlazeni! Poslední památka na jejich životy v podobě zbytků starých zdí a několika rozpadajících se předmětů zmizí zanedlouho. My jsme byli rádi, že jsme je ještě mohli spatřit, dotknout se jich a věnovat na tom opuštěném místě krátkou vzpomínku nesmyslně zlikvidované rodině Pöslových.

A na závěr jedna zajímavost. Pan Robert Steun – otec Eduarda Steuna se dobře znal se spisovatelem Rudolfem Kalčíkem. Ten k němu chodil sbírat staré šumavské pověsti, příběhy a historky, které většinou existovaly jen v ústním podání mezi místními lidmi, aby je zpracovával do svých literárních povídek. V úvodu jedné takové, zabývající se návštěvou Adolfa Hitlera v hostinci U Stroblů – dnes U Krále Šumavy v roce 1910, se píše:

Tak tedy zemřel lesník Steun z Horské Kvildy, zemřel už před časem, a šumavské lesy, v nichž prožil dobré čtyři desítky let života, byly i příčinou jeho předčasné smrti ... Není už dnes v centrální Šumavě takového pamětníka starých časů! Žil v těch vesničkách u hranic kolem Kvildy od začátku dvacátých let a v jeho úžasné paměti žily dosud celé vesnice, dnes liduprázdné, pamatoval tam každého člověka dům od domu, jeho veselé i smutné chvíle životní. Ten jeho svět lesáků, dřevařů, hostinských a pastevců už nikdo nevyslechne a nezachytí: v mé paměti zůstane proto jen dřevěný kůlník na Kvildě, kde myslivecký mládenec Steun uviděl kdysi na jaře – byla to tehdy skleněná veranda hospody – stařičkého Karla Klostermanna, jak vyhlíží na cestu od Borových Lad, a také několik příběhů, mezi nimi i ten o Hitlerovi na Kvildě. Byl jediný, který ještě na vlastní oči viděl onen dopis, o němž bude ještě řeč, dopis, který se ztratil v posledních letech války....

Rudolf Kalčík, Hitler na Kvildě, Květy 1958

*Bývalá sklářská osada Zlatá Studna se nacházela mezi Horskou Kvildou a Churáňovským vrchem. Sklárna byla založena na Losenickém potoku v roce 1799, na náklady města Kašperské hory a soustředila se na výrobu dutého skla a páteříků. Roku 1865 se pak přeorientovala na produkci výnosnějšího tabulového skla a v roce 1880 zanikla. V polovině 19. století žilo v osadě, na jednom z nejdrsnějších míst Šumavy, přes 130 obyvatel a děti sklářů tu měli k dispozici vlastní školu. Na samotě Ranklov, poblíž Zlaté Studny, se 16. ledna 1819 narodil slavný šumavský obr zvaný Rankelský Sepp, známý z Klostermannova románu „V ráji šumavském“. Živil se navážením dříví a křemene do sklárny volským potahem, později pak, po polomech v roce 1870 svážel dřevo k říčce Otavě. Zemřel v lednu roku 1888.

článek připravil Leoš Drahota bM a Zdeněk Mikšík bM
autorem dobových fotografií Šumavy je Eduard Steun a jeho otec Robert Steun.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy a jeho kanál 54

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

Hnojový dům - Misthaus- film

Moskyt — Mon, 11 Feb 2008 20:21:54 +0000

V srpnu 1995 do základů vyhořel slavný hnojový dům v osadě Jizerka na východě Jizerských hor. Jen náhodou jsme o několik měsíců dříve, v listopadu 1994, natočili několik záběrů interiéru této svérázné chalupy i spolu s jejím majitelem Gustavem Ginzelem.

Im August 1995 ist berühmte Misthaus in der Gemiende Jizerka im őstlichen Isergebirge zur Gründe neidergebrannt. Wir haben nur zufälling um ein Paar Monaten früher einige Aufnahmen im Innen dieser eigenartigen Hütte auch mit ihrer Besitzer Gustav Ginzel augenommen.

Na obrázcích uvidíte pohled na osadu Jizerka a některé stavby, které dnes mají už jinou podobu. Bohužel Hnojový dům jsme tehdy z venku nenatočili, protože jsme ho navštívili za tmy. Ani záběrů inetriétu není mnoho, po chvilce natáčení se nám ve vytopené místosti zarosila vymrzlá kamera. Další natáčení, na rozdíl od tohoto neplánovaného, jsem už nestihli. Hnojový dům vyhořel.

Hnojový dům - Misthaus- film

Rubrika:

Tagy:

Krev Klatovské Madony

Leoš Drahota — Sun, 28 Oct 2007 11:54:51 +0000

Unikátní konfrontace stovky let starého nadpřirozeného jevu s moderní vědou. Podaří se zjistit krevní skupinu a genetický kód Panny Marie, nebo laboratorní testy přinesou zcela jiné a nečekané výsledky?

Následující text navazuje na dříve uveřejněný článek Zázrak Klatovské Madony

Zkoumání obrazu Klatovské Panny Marie

Je velmi studené úterý 28. února 2006. V ulicích Klatov leží zbytky sněhu a ledové zmrazky, slunce je bezpečně schované za neproniknutelnou vrstvou šedých mraků a mráz nepříjemně zalézá i za teplé oblečení. Přijíždíme dnes za slavným obrazem madony, abychom snad konečně poodhalili tajemství neobvyklých, přes 300 let starých událostí. Jsme však kupodivu poněkud zaražení a nadšení z možnosti opravdu zkoumat a zkoumané odborně vyhodnotit je najednou takové nějaké mdlé. Dochází nám, že výsledky tohoto výzkumu, můžou změnit něco co trvalo a „fungovalo“ dlouhá staletí a nejsme si jisti, že je dobré to měnit. Je nám jasné, že to co ukáže dnes započaté pátrání může někoho posílit, ale i velmi zklamat, zatímco jiného naopak vyděsit či otupit. Bojíme se trochu, že se dotkneme citlivých věcí, které by snad možná měly zůstat nedotčené a zahalené tajemstvím. Jsou to „věci“ velmi staré, spirituální a těžko uchopitelné a my jsme na ně dnes tak trochu surově „vtrhli“ vyzbrojeni moderní exaktní vědou.

Do Klatov s námi přijíždí specialisté z Kriminalistického ústavu v Praze, aby po stránce biologické a genetické zkoumali to, co zbylo ze starého zázraku – „krev“ na čele madony. Zastavujeme u kostela, zvoníme na pana vikáře Antonína Bachana a připravujeme technické vybavení. Po krátké návštěvě fary se nám otevírají dveře klatovského chrámu Narození Panny Marie a my znovu stojíme před milostným obrazem. Nadešla chvíle pravdy! Úkolem odborníků je odebrat z čela madony vzorky zaschlých tmavých kapkovitých skvrn a zjistit o nich vše, co dnešní věda zjistit umožňuje. Kriminalisté si nasazují chirurgické rukavice, z hliníkového kufříku vyndávají zkumavky, tampóny a další nástroje, zatímco my ostatní mlčky napjatě přihlížíme.

Je to zvláštní pocit, když se pokoušíte pod kamennou klenbou chrámu stojícího v Klatovech již od roku 1014, na místě kde ještě před tím stála pohanská svatyně, odhalovat staré tajemství, které se velmi významně dotklo života mnoha lidí v několika generacích, historie celého města i kraje. Je to velmi vzrušující, mimořádné, ale jde z toho i trochu strach.

Kriminalisté se při testování tmavých skvrn nejprve pokusí potvrdit, že je to skutečně krev. Pokud se prokáže, že o krev opravdu jde, bude se zjišťovat, jde-li o krev lidskou či zvířecí. V případě, že se potvrdí lidský původ krve, bude dalším krokem určení, jedná-li se o krev ženskou či mužskou a stanoví se také krevní skupina. V další fázi analýzy převezme vzorek genetik a bude-li to u 300 let starého materiálu možné, sestaví profil DNA. A k čemu to všechno? Velmi lákavá se jeví zejména možnost porovnat zjištěný profil řetězce deoxyribonukleové kyseliny odebraný z čela Panny Marie, s již známou DNA přečtenou z biologických vzorků odebraných ze slavného Turínského plátna! Z plátna, do kterého byl prý po sejmutí z kříže zavinut Ježíš Kristus. Matka a syn, syn lidského otce a matky nebo jen jedna bytost?!

K navlhčeným místům na obraze sérolog Miloš Jákl opatrně přikládá tenký proužek tzv. krevního papírku s malým polštářkem na konci. Ten je v kriminalistické praxi užíván především k tomu, aby se vyloučila přítomnost krve. Pokud indikátor nezareaguje, krev ve zkoumaném vzorku není. Zabarví-li se však při orientačním testu polštářek do zelena, mohlo by se skutečně jednat o krev, ale nemuselo. Chvilka napětí ...a nic! Zkouší se jiná skvrna na čele madony i na hlavě Ježíška, ale výsledek je vždy stejný – žádná reakce! Jsme trochu zaskočení! Při své práci kriminalisté obvykle v této fázi zkoušky testování vzorku končí, neboť možnost, že se jedná o krev je prakticky vyloučena. Sami však přiznávají, že mají zkušenosti jen s materiálem ne starším než 50 let. Navíc je možné, že obraz byl někdy v minulosti „ošetřen“ nějakým lakem, který teď nedovoluje krvi reagovat. Po krátkém váhání je tedy rozhodnuto, že se bude pokračovat pokusem o odebrání vzorků stěrem, jako kdyby skvrna při počátečním orientačním testu reagovala pozitivně. Je připraveno několik zkumavek a tampónů velmi podobných těm, kterými se malým dětem prošťouchává nos. Lihem jsou očištěna místa plánovaného odběru a vatou na tyčince je otírána vybraná „krvavá“ skvrna. Ke zklamání všech přihlížejících se však nepřímo potvrzuje teorie, že obraz byl zřejmě opatřen jakýmsi nátěrem, neboť pokusy sejmout stěrem nějaké částice materiálu jsou většinou neúspěšné. Nakonec se přeci jen podaří pomocí tampónů ulovit vzorky z několika míst, na nichž byly v silném světle objeveny svislé šmouhy - stopy po stékání neznámé tmavé tekutiny. Pro získání vzorků z „krvavých“ kapek ale existuje už jen poslední možnost. Segmenty tmavých skvrn z čela Panny Marie budou do zkumavky seškrabány skalpelem. K tomuto zákroku je vybrána „kapka“ nad pravým okem madony a největší skvrna ve středu čela, hned pod okrajem koruny. Ze stejného místa již odebíral vzorek v roce 1985 doktor Časta. A tak v podvečer mrazivého dne, ve světle baterky konečně padají do malé ampulky nepatrné kousky vzácného materiálu!

Odběr se zdařil v pravý čas. Do Klatov totiž právě dorazila druhá skupina kriminalistů, která bude fotografovat obraz v různých spektrech světelného záření a je potřeba jim vyklidit prostor u obrazu. Především exponování Klatovské Madony v infračerveném a ultrafialovém spektru záření by mohlo odhalit barvy a vrstvy lidskému oku běžně neviditelné a pro poznání původu skvrn užitečné. Na těchto snímcích pořízených na velkoformátové desky měchovým fotoaparátem by se mohly například lépe ukázat stopy po stékání krve z madony na Ježíška, které nejsou na obraze lidskému oku příliš patrné. K fotografování obrazu však kriminalisté potřebují vyloučit přítomnost jakéhokoliv jiného světla než vlastního, a proto je jim souzeno čekat s až dvacetiminutovými expozicemi do noci. Zatím si připravují stativy, lampy, záblesková zařízení, difuzory a fotoaparát.

Interiér chrámu s přicházejícím večerem potemněl a já se pomalu procházím kolem opuštěných dřevěných lavic, tmavých siluet mlčících soch a starých obrazů křížové cesty. Cítím, že jsem obklopen monumentálním prostorem nasyceným ozvěnou miliónů proseb i poděkování těch, kteří sem po dlouhá staletí s pokorou přicházeli a modlili se k obrazu Panny Marie. Zcela jistě jim pomáhala už jenom ta naděje, kterou do obrazu vkládali a já si náhle přeji, aby se zázračnost Klatovské Madony nějakým způsobem potvrdila. Po zádech mi běhá mráz a zřejmě to není jenom tím, že je v kostele ještě větší zima než venku.

Kromě kriminalistů všichni odcházíme do tepla na faru, tma padá na promrzlé město, fotograf Jaroslav Tichý se svým kolegou začíná exponovat a za vysokými vitrážemi děkanského kostela Narození Panny Marie se občas zableskne. Pro nezasvěceného nočního chodce jistě velmi nevšední zážitek!

Je hotovo. Je 1. března, není už takový mráz a z mraků dokonce občas vykoukne sluníčko. Opouštíme Klatovy i Klatovskou Madonu a s námi odjíždí i pár zkumavek se špetkou tmavého prášku, aby se v laboratořích Kriminalistického ústavu v Praze podrobil zkoušce pravdy. Vezeme sebou v černé lepenkové krabici nečekaně i zbytek vzorku, který v roce 1985 odebral z obrazu doktor Časta, a teď nám ho ochotně zapůjčil. Tušíme, že nezávislá expertíza obou vzorků a porovnání výsledků může být velmi přínosné a proto máme z možnosti znovu po 20 letech analyzovat tenkrát odebraný materiál velkou radost. Zkumavky mizí na několik týdnů v moderních laboratořích a nám nezbývá než čekat.

21.3.2006 - Výsledky analýzy před třemi týdny odebraných vzorků jsou hotové. Konečně snad smíme poznat tajemství Klatovské Madony.

Výsledky rozborů:
.

Při sérologické zkoušce dvou vzorků odebraných 28.2.2006 na čele madony ze zaschlých kapek nebyla zjištěna přítomnost krve ani jiného biologického materiálu.
.

podle chemické expertízy provedené na hmotového spektrometru tyto vzorky obsahují:

oxid křemičitý SiO2, uhličitan vápenatý CaCo3, olej, kaolín a vizinu (želatinu či klíh) – typické dobové složení olejových barev
.

výsledky analýzy DNA prováděné na čtyřech dalších vzorcích, odebraných stěrem 28.2.2006 z míst obrazu, kde byla patrná stopa po stékání neznámé tmavé kapaliny (z krku madony, ze rtů madony, z tváře Ježíška pod levým okem a z knoflíčku zapínání Ježíškova kabátku):

ve dvou z těchto vzorků byl zjištěn mužský profil DNA ve zbylých dvou pak smíšený profil DNA více než jedné osoby.

Podle genetika Romana Hradila jde však s největší pravděpodobností o pozdější vnější kontaminaci obrazu, například potem z rukou či slinami.
.

Vzorky, které ze středu čela madony odebral v roce 1985 doktor Josef Časta a u nichž Bertrandovou zkouškou s chloridem hořečnatým s vytvořením krystalků acetchlorheminu zjistil přítomnost lidské krve skupiny AB, byly nyní znovu podrobeny sérologickému vyšetření a ani v nich nebyla zjištěna přítomnost žádného biologického materiálu.
.

Fotograf Jaroslav Tichý neobjevil na snímcích obrazu, pořízených v UV a IR spektru záření žádné stopy po neobvyklých látkách a kapky na čele madony se mu jeví jako součást původní malby. Zjistil, že pod vlastní malbou je celá dřevěná deska sloužící jako médium obrazu, natřena jasně červenou barvou.

Zázrak nebo podvrh?

Překvapení? Zklamání? Překvapení ano! Napevno jsme počítali s tím, že se jedná o lidskou krev a půjde především o to, určit její další vlastnosti. Zklamání ale ne! Vždyť jedině v případě, že by se výsledky testů shodovaly s těmi získanými z turínského plátna, svědčilo by to pravděpodobně o něčem mimořádném a snad by to byl skutečně důkaz zázraku. Všechny ostatní výsledky, i kdyby šlo o lidskou krev jakékoliv krevní skupiny, ale jiného profilu DNA, by neřekly nic, neboť by je nebylo s čím porovnávat. Fakt, že nejde o krev je naopak z několika hledisek velice pozoruhodný. Vždyť „krvácení“ obrazu Klatovské Madony změnilo historii města i celého regionu. Uvěřily mu statisíce poutníků, díky kterým Klatovy rostly a bohatly. Sláva obrazu přilákala do Klatov i zástupy věřících z okolních zemí, hlavně z Německa a Rakouska. Mnoho lidí je dodnes přesvědčeno, že obraz dokáže léčit, šťastné matky věří, že jen díky Panně Marii Klatovské mohly na svět přivést vymodleného potomka.

Poměrně věrnou kopii Klatovské Madony můžeme dnes vidět dokonce i na budově Senátu Parlamentu České republiky – nad hlavním vchodem do Valdštejnského paláce v Praze. Na nejprestižnější místo rodového sídla, jehož stavbu inicioval v roce 1623 generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna, ji nechal umístit arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna - ten arcibiskup, který po vyslání komise do Klatov uznal obraz za zázračný. Obraz opravdu byl ve své době významným fenoménem, jehož sláva sahala daleko za církevní i zemské hranice. To vše se zdá až nepochopitelné ve světle výsledků právě dokončených rozborů.

Co se tehdy v roce 1685 ale tedy doopravdy stalo? Domaloval do obrazu někdo krvavé skvrny? A kdo? Proč k tomu nepoužil jakoukoliv lidskou či zvířecí krev? Nevíme ani, jestli nebyly na čelo madony nějaké krvavé krůpěje namalovány již při samotném vytvoření obrazu, aby připomínaly okamžik zázraku originálu z Re (ani na něm nejsou přitom patrné žádné zaschlé kapky). Pak by bylo dokonce možné, že jsme testované vzorky odebraly právě z těchto původních namalovaných skvrn a místa skutečného krvácení jsme minuli. Co zanechalo na obraze špatně viditelné tmavé šmouhy, dokládající, že po obraze něco stékalo? A co četná svědectví, vypovídající o pozorování krvácení, či o panice, jenž zavládla v kostele při hromadném pozorování dalších neobvyklých projevů obrazu? Je reálné, aby lidé, kteří kapky z obrazu setřeli rukou, nerozeznali krev od olejové barvy? To je velmi podivné! Nebo byla zaznamenaná svědectví upravena ve prospěch zázraku?

Olejová barva, jak jsem vyzkoušel, musí být velmi naředěná aby po malbě vůbec stékala a stékající kapka po sobě zanechává netransparentní výraznou stopu. Taková však na obraze není. Kapky na čele Panny Marie, na než jsme se při výzkumu soustředili, mohly být na obraz namalovány již jeho autorem, či kýmkoliv jiným v průběhu několika set let. Nejeví přitom žádné známky stékání, o kterém však vypovídají zaznamenaná svědectví. Od hlavy madony dolů přes její krk až na hlavu Ježíška však kdysi něco skutečně teklo. Stopy jsou sice málo patrné, ale přesto tu jsou. Olejová barva to nebyla a vzorky z těchto stop odebrané obsahují lidskou DNA!

Je tu příliš mnoho otázek, na které ani dnešní, ani budoucí věda bez možnosti návratu do minulosti asi již nedokáže odpovědět. Pan vikář Bachan, který nám při celém výzkumu velmi intenzivně pomáhal říká, že jakékoliv výsledky rozboru odebraných vzorků nemůžou nic změnit na jeho vztahu k obrazu a na jeho víře. Říká, že Panna Marie Klatovská vyslechnutím tolika modliteb, proseb i díků získala takový duchovní náboj, který je mnohem silnější a důležitější než několik kapek krve, přestože je nezjistitelný a neměřitelný.

Klatovská Madona jistě bude mít dál pro věřící svůj velký nezpochybnitelný význam. Věda má co se týče krve na obraze také jasno a se zkoumáním klatovského zázraku zdá se definitivně skončila. Jen lidem posedlým tajemstvím to zřejmě dál bude vrtat hlavou. Vždyť dokud jsou tu nezodpovězené tak zásadní otázky, není snadné nad tím jen tak mávnout rukou. Jde o podivně zamotaný kousek naší historie, o téměř detektivní zápletku, kterou se nám ani s pomocí špičkových kriminalistů nedaří rozmotat.

Je zázrak podvrhem, který měl před 300 lety pomoci vrátit klatovskému děkanství vliv, věřící a peníze, o které přicházelo, když se ve městě usídlili konkurenční jezuité? Nebo šlo jen o podvod Hiršpergerův, jenž měl zvýšit cenu prodávaného obrazu? To by se zadluženému krejčímu s trochou červené barvy povedl opravdu husarský kousek hodný excelentního iluzionisty. A nebo jinak. Co když se opravdu přeci jen stalo něco mimořádného? Co když si nějaká „vyšší síla“ prostě v dané chvíli pomohla barvou ze samotného obrazu, aby tím jen naznačila krvácení a připomněla z nějakého důvodu 500 let starou italskou událost? A co když obraz opravdu ronil krev a my to jen dnes už nedokážeme zjistit? Vždyť v Re stále trvají na lidské krvi, krevní skupině AB a mají jí tu celou nádobku! Jaká jsou vůbec pravidla a účely zázraků, jestli existují? Vždyť asi ani nelze vyvrátit něco, co by se zcela jistě neřídilo pozemskými zákony. Takový tvůrce zázraků by jistě disponoval neomezenými možnostmi i výrazovými prostředky. Proč by ale tedy měla začít Klatovská Madona potit krev zrovna 8. července v Chaloupce? Co by bylo cílem takového úkazu a pochopili ho lidé správně? Je jasné, že po celém tom snažení, pátrání a analýzách víme jen o něco málo víc než nic. Dobrodružství to ale bylo úžasné!

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Klatovské sklepy

O Panence Skákavé

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Tags:

Zázrak Klatovské Madony

Leoš Drahota — Sun, 28 Oct 2007 11:35:30 +0000

Starý obraz uchovávaný v klatovském děkanském chrámu Narození Panny Marie byl v roce 1685 církevními hodnostáři uznán za zázračný. Potvrdí nebo zpochybní moderní věda tento verdikt po výzkumu, kterého se měl možnost zúčastnit i Moskyt?

Historie zázraku

Naše cesta za slavným obrazem nebyla úplně jednoduchá. Když jsme do Klatov přijeli poprvé, směli jsme spatřit jen zasklenou kopii madony a bylo zřejmé, že pro jakékoliv další pátrání je nezbytné nejprve získat důvěru místní fary. Až když jsme se do města v Pošumaví vypravili následujícího roku podruhé, stanuli jsme konečně v doprovodu klatovského vikáře před skutečným „zázrakem“.

Celá historie obrazu Klatovské Madony začala 29. dubna 1494 v severní Itálii, kdy v městečku Re, ležícím v horském údolí nedaleko jezera Lago Maggiore, došlo ke zvláštní události. Nevěřící a v té chvíli navíc opilý muž jménem Jan Zukkone tu v hněvu mrštil kamenem po nevelké fresce Panny Marie, namalované na omítce přední strany kostelíku sv. Mauricia a tímto činem významně ovlivnil budoucnost nejen tohoto kraje poblíž švýcarských hranic. Kámen jím hozený totiž zasáhl čelo madony, kojící na výjevu malého Ježíška a z takto způsobené rány vzápětí vytryskla ke zděšení všech přihlížejících krev. Nešťastníkovy nadávky a urážky se změnily v naříkání a prosby o milost, nicméně co se stalo, nešlo vrátit zpět! „Raněný“ obraz namalovaný neznámým autorem v byzantském stylu krvácel ještě dalších 18 dní a svědky tohoto podivného jevu se stalo mnoho místních obyvatel. Lidé zachytávali krev do plátna i do šátků. Kněz z Re dokonce krví naplnil skleněnou nádobku, která je zde uchovávána dodnes. Do malého městečka začaly směřovat proudy poutníků i zvědavců, před obrazem se konaly pobožnosti, obětovaly se mu svíce. Začalo se věřit, že krvácející malba s latinským nápisem „ V klíně Matky jest moudrost Otce“ je skutečným zázrakem, freska se stala objektem uctívání a různí dnes již bezejmenní autoři postupně vytvořili několik jejích více či méně věrných kopií. Zanedlouho bylo rozhodnuto i o stavbě nového poutního kostela, do jehož oltáře by byl zakomponován madonin obraz. Díky „zázraku“ se z italského Re brzy stalo velmi vyhledávané poutní místo, jehož slávu dále umocňovala schopnost obrazu léčit lidi a zbavovat je jejich trápení.

Pojďme ale do Čech. Roku 1650 se v Klatovech usadil kominík Bartoloměj Rizzolti, pocházející právě z Re. V Pošumaví se mu dařilo, nabyl značného jmění, oženil se a stal se váženým měšťanem. Na své rodné městečko ale nezapomněl. Jako dědictví po svých rodičích si z Itálie přivezl obraz Panny Marie, před kterým v mládí konal své pobožnosti. Tento obraz, u něhož i v Klatovech strávil mnoho hodin v modlitbách, byl přitom jednou z kopií zázračné italské krvácející madony. Není známo, kdy a kým byla tato kopie namalována. Obraz však rozhodně vznikl v době, kdy již podle přísných církevních pravidel nesmělo být zobrazováno odhalené ženské ňadro a proto Panna Marie na klatovské kopii Ježíška nekojí, ale už jen drží na klíně.

Rizzolti skonal v roce 1675. Když později zemřela i jeho žena, připadl jejich majetek, včetně obrazu, Rizzoltově schovance Anně. Klatovy tou dobou prožívaly nelehké časy. Město postihly živelné pohromy, války s Tureckem a Francií vysávaly z obyvatelstva vysoké daně. Obchod stagnoval a živnostníci upadali do dluhů. Jedním z nich byl také Annin muž, krejčí Ondřej Hiršperger. Brzo mu nezbývalo, než postupně rozprodávat svůj majetek, až nakonec přišel i o dům. Rodina se nastěhovala do skromné chalupy Samuela Praunera, ale ani to nestačilo k vyrovnání všech závazků. Hiršperger byl nucen zbavovat se také osobních věcí a začal proto uvažovat i o prodeji vyženěného obrazu Panny Marie známému faráři.

Jen pár malých tmavých flíčků na stářím zčernalém obraze zbylo dnes po slavném zázraku, který se udál 8. července 1685, v neděli, v den sv. Kiliána. Prohlížel jsem si je velmi zblízka a pozorně a snažil se odhalit něco neobvyklého. Zkoumal jsem, zda se struktura povrchu zaschlých kapek liší od struktury okolní barvy, hledal jsem stopy po jejich stékání, odlupování i podobné krůpěje na jiných částech malby. Nenašel jsem ale nic takového. Bylo tu stále jen těch několik málo skvrnek v místech, kde tehdy při ranní pobožnosti Ondřej Hiršperger, když zvedl svou skloněnou utrápenou hlavu, spatřil krvavé kapky. Modlil se tehdy snad za uzdravení svých nemocných dětí, snad se i loučil s oblíbeným obrazem, když čelo madony, jak říkají dobová svědectví, z místa zranění, způsobeného kamenem na italském originálu, začalo krvácet. Jakoby klatovský obraz převzal jakýsi kód zázraku od své italské předlohy, jakoby se právě teď městečko ležící na okraji Šumavy mělo stát místem pokračování nějakého vyššího plánu, který byl započat v 15. století v Re. Hiršperger i jeho žena byli zvláštním jevem nejprve vyděšeni, pak ale oběhli své sousedy, aby i oni mohli spatřit „projev boží milosti“.

Výjimečná událost samozřejmě pohnula celým městem. Někteří pochybovali, někteří okamžitě uvěřili. Nikdo ale nezůstal lhostejným. K podivnému úkazu byli nejprve povoláni: děkan Thdr. Jan Vojtěch Štodlar, císařský rychtář Jan Filip Hoch z Hochu a převor kláštera dominikánů P. Hyacint Hlavička. Tito hodnostáři, dá se říci zachovali chladnou hlavu a vyvarovali se unáhlených soudů. Nejprve vyslechli Hiršpergera, prohlédli obraz a poté ho nechali přenést do děkanského kostela Narození Panny Marie. Postavili ho do světla na oltář sv. Josefa, kde byl nadále hlídán a pozorován. Mezitím se zpráva o krvácejícím obraze rychle šířila do dalekého okolí. Zatímco někdo již byl přesvědčen o zázraku, jiní mluvili o podvodu. Na radnici byli povoláni svědci, aby zde pod přísahou za přítomnosti děkana vypovídali o tom, co u obrazu spatřili. Znovu vypovídal i Ondřej Hiršperger a zmínil při té příležitosti jednu zajímavou věc. Červenou krůpěj na čele madony zpozoroval prý již jednou v roce 1683 a rukou ji tenkrát setřel. Svěřil se s tím poté jezuitovi Páteru Loučanskému a ten ho varoval, aby to již příště nedělal. K událostem 8.7.1685 pak krejčí vypověděl: Na čele Panny Marie se ráno objevila krůpěj velikosti špendlíkové hlavičky, rostla a pak se objevila krůpěj druhá. Žena krejčího doplnila, že krůpěj byla červená, velká jako hrachové zrno a třepetala se. Další svědek Václav Rabský řekl, že když přišel, jedna krůpěj byla velká jako hrachové zrnko, druhá pak jako špendlíková hlavička. Zámečník Jan Rejpal vypověděl, že se krůpěj z rány na čele madony spustila a na Ježíškovi stály dvě kapky. Ty otiskl na papír, který předal převoru Hlavičkovi. Jinou krůpěj pak stejně otiskl pro děkana Štodlara.

Další kapky krve se na čele Panny Marie objevily až v kostele po přenesení obrazu. Měšťan Ferdinand Pelikán pod přísahou vypověděl, že viděl v kostele asi pět kapek. Kovář Jan Rokycký spatřil, když se před obrazem modlil, jak se krůpěj velikosti hrachu madoně z rány na čele spustila. K jiné velmi podivné události pak zřejmě došlo i 20. července – tedy 12 dní po krvácení. Podle dobových záznamů tehdy velké shromáždění lidí v kostele Narození Panny Marie zřetelně spatřilo, jak madona na obraze opakovaně zavírá a otevírá oči. Na všechny přítomné to silně zapůsobilo, takže někteří začali vyděšeně křičet, někteří plakat. „Jedni s strachem a bázní na to patříce, druhý s podiwením a bázní, třetí s radostí a pláčem, čehož jak žiwi newiděli spatřili, w Kostele hlasytě křičeli, a se modlili“.

Protokoly z výslechů svědků byly následně zaslány arcibiskupské konsistoři v Praze, se žádostí o povolení instalovat obraz na hlavní oltář jako obraz „Milostný“. Arcibiskup však z Prahy vzkázal, že obraz má být až do dalšího rozhodnutí uchován tak, aby k němu kromě děkana neměl nikdo přístup. Jeho pravost měla nejprve schválit speciální komise. K důkladnému posouzení zvláštního jevu byli arcibiskupem do Klatov vysláni kněží: arcibiskupský kancléř Jan František Liepure, sekretář konsistoře Judr. František Ferdinand Čedík, opat Plaský a arciděkan Plzeňský. 29. a 30.8. bylo znovu vyslechnuto mnoho svědků, znovu byly zkoumány všechny okolnosti neobvyklého úkazu. Neobjevily se však žádné pochybnosti. Podle všeho klatovský obraz opravdu převzal mimořádné vlastnosti své italské předlohy a nebyl důvod jej dál schovávat v sakristii kostela. 6.9.1685 pak pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna vynesl rozsudek, v němž potvrdil, že obraz Panny Marie potil krev a má být vystaven na oltáři k veřejné úctě. Oficiálně byl tak obraz ve velmi krátké době uznán za zázračný!

Dobové doslovné záznamy svědectví z Historie klatovské od Jana Floriána Hammerschmida, vydané v roce 1699:

V tomto svědectví Hiršpergerovy ženy je znovu pozoruhodná zmínka o dřívějším krvácení obrazu.

Swědectwí druhé
Anny Hirsspergerowy Manželky Ondřeje Hirsspergera
Já sem ten Obraz Matičky Boží zdělila po Nebossce Dorotě Ritczoltowé Kominářce, jesstě za žiwobytí jejího widěla jsem ten Obraz bledý jako Raucho, což také moje Máteř spatřila. Podruhé když měl býti Mor, byli na něm Krůpějičky jako přičerwenali, my sme se neyprw domíwali, že jest to od horké páry, neb sme prali, ale můj Manžel rozmazal jednu Krůpějičku, ona byla čerwená. Mezi tím přissel k nám Pan Páter Laučanský z Towaryšstwa Ježíssowa, a my mu to powídali, on nás z toho trestal. Potřetí když stonalo moje Dítě w Sstumovo Chalupě na Psotník, wstali sme oba Manžele a wzawsse to nahé Dítě na Ruce, modlili sme se před Obrazem Matičky Boží, a to Děťátko hned bylo uzdraweno. Po čtwrté: Dne wčerejssýho Ráno ssla sem do Města, a nawrátíce se chtěla sem přistawiti Oběd, mezy tím můj Manžel se modlil a w tom přissel Wáclawa Rabského Syn, a žádal aby ho můj Manžel opucowal, zawolal mně můj Muž, a ukázal mně ten Swatý Obraz, a já wstaupiwsse na horu, podíwala sem se na něj, a widěla jsem, že w Ráně na Hlawě Panny Marye stála Krůpěj čerwená, jako welké Hrachowé Zrno, až se třepetala. Já prawila že wypadné, newědauce co strachy dělati, diw že sem neumřela; potom sem ssla pro jiné Lidi aby se také podiwali. Přitom též wyjewiti musym, kterak Nebosska Rytczoltowá powídala, že jedenkráte ukázala se ji Panenka Marya, a sní Krystus Pán, s otewřeným Bokem, poraučejíce jí, aby se modlíwala k ní když se Zdráwas Marya zwoní, a co jí wíce prawila, toho že mně nepowí.

Swědectwí šesté
Pavla Fiali Sauseda a hrnčíře w Klatovech
Když jsem přissel Domu z Kostela, přissli pro mě a prawili, že se Obraz Panny Marye Krví potí. Já ssel k Ondřeji Hiršpergerovi a podíwal jsem se na ten Obraz a widěl jsem, že stáli na Obrazu Panny Marye y Krysta Pána krůpěje. Y dotekl jsem se na Twáři Ježísska Prstem jedné krůpějičky a ona mně zůstala na Prstu. A lekl jsem se toho a skočil jsem z Lawice řkauce, není to žádný fortel, ani jaká hříčka, než je prawá Krev Krysta Pána, kterau jsem potomné zmyl w Zákrystyji. V Ráně pak na Hlawě Rodičky Boží byla čistá a čerstwá Krew.

Swědectwí sedmé
Wáclawa Fiali, Bratra předjmenowaného Pawla Fiali
Powídali o tom, že se Obraz Panny Marye Krwí potí. Na to ssel jsem tam také, y widěl jsem zastřený Obraz, který odkryli a já se na něj podiwal y také dotekl jsem se na Cžele Obrazu Panny Marye Prstem a podíwajíce se zůstal mi suchý Prst, podíwajíce se pak zase na ten Obraz, widěl jsem na Nosejčku Ježísska také krůpěj, a dotekl jsem se jí Prstem, kteráž mně zůstala na Prstu. Toho jsem se tak ulekl, že newím kterak jsem z Lavice dolu skočil, potom dal jsem sobě tu Krev w Kostele smýti w malý Konwice Winé a to Wíno jsem wypil. Toho pak Obrazu prwé nikdá jsem newiděl, než slejcháwal jsem oněm, žeby měl býti Zázračný.

Další zaznamenaná svědectví vypovídala i o jiných projevech „zázračného“ obrazu:

Panna Johanna Maloweská
W Pátek u Wečer kleče u Oltáře, widěla jsem, že Panna Marya dwakráte Očima pohnula, tak že jí jenom samé bílé w nich widěti bylo, lewým pak Okem hnula několikráte, tak že jsem se z toho zhrozyla, až jsem se třásla.

Panna Anna Stranská
W Sobotu po druhé hodině na Noc widěla jsem že Panna Marya hnula lewým Okem, až ji wssecka zřetedlnice zassla, tak že jí samé bílé bylo widěti, potom je zawřela. Když sme se Růženec modlili, w třetím Desátku zase po druhý tak udělala. Také jsem ji widěla třikrát se proměniti, že byla jako Raucho bledá, a zase čerwená jako Růže. Ježíssek také byl z Synalý jako Fiala.

Pohyby očí, skrytí zorniček nebo zarudnutí oka, jako i blednutí a naopak rudnutí tváře Panny Marie i Ježíška se shodně opakují v mnoha zaznamenaných svědectvích.

Následky zázraku

Obraz se v následujících letech stal slavným a velmi vyhledávaným. Jsou mu připisována mnohá uzdravení a další milosrdenství. Rostly počty poutníků mířících do Klatov a v roce 1686 jich v děkanském kostele během tří dní přijalo sv. svátost na 44 000, v jesuitském kostele pak v ty samé dny 32 000. Poutníci přinášeli madoně votivní dary, žádali Pannu Marii o pomoc, o uzdravení. Celé město mělo ze slávy obrazu prospěch. Davy věřících přinášely sebou peníze, dařilo se obchodníkům i řemeslníkům. V roce 1712 byl Klatovské Madoně postaven nový oltář, vhodně navržený pro umístění obrazu. A co se stalo s krejčím Ondřejem Hiršpergerem - prvním svědkem zázraku a původním majitelem madony? Ten zdá se na zázraku také vydělal. Byl zprvu ustanoven opatrovníkem obrazu, byl mu postoupen domek proti hlavnímu vchodu do děkanského kostela, v kterém byl nakonec, stejně jako několik dalších významných svědků zázraku, roku 1695 pod velkým chórem pochován. Chalupa, v které Hiršperger poprvé uviděl krev na čele madony, byla přestavěna na kapli Zjevení Panny Marie zvanou Chaloupka a i ona se stala vyhledávaným cílem poutníků a domorodého obyvatelstva. Lidé ji začali využívat především ke konání soukromých pobožností.

V roce 1962 potvrdil profesor Cordiglia z Turína, že zachovalá krev madony z obrazu v italském Re je skutečně lidská, ženská a jde o skupinu AB. Lidská krev byla analýzou odhalena i ve vzorcích odebraných z čela Panny Marie na klatovském obraze místním primářem hematologie doktorem Josefem Častou v roce 1985. Moderní věda by však nyní zřejmě dokázala říci mnohem víc o tmavých skvrnách na starém a slavném obraze. A to „víc“ jsme se teď chtěli dozvědět my.

Pokračování tohoto textu najdete v článku Krev Klatovské Madony.

Rubrika:

Záhady

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Krev Klatovské Madony

Klatovské sklepy

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Tags:

Kost plná strašidel

Leoš Drahota — Tue, 20 Nov 2001 11:53:32 +0000

Středověký hrad, ukrývající se v skalnatém údolíčku Českého Ráje je nejen turisticky zajímavým objektem. Dějí se tu prý stranou od návštěvníků podivné věci a lidé kteří hrad obývají nám o tom po chvilce váhání vyprávěli. Žijí na středověké pevnosti poblíž Sobotky trpaslíci, duchové, půlnoční zvoníci a divoká prasata?

Historie hradu

Schovaný v členité krajině okraje Českého Ráje, skrývá se gotický hrad Kost nad vesnicí Podkost. Své jméno získal podle tvaru skalnatého ostrohu na kterém stojí. Pochází ze 14. století a jeho prvním majitelem byl Beneš z Vartemberka, příslušník větve šlechtického rodu Markvarticů. Byl postaven z velkých pískovcových bloků, lámaných přímo v nejbližším okolí hradu, které byly na stavbu tahány pomocí kladky a železných kleští. V roce 1414 se majitelem Kosti stal Mikuláš Zajíc z Házmburka, který stál během husitských válek na straně katolíků a Kost jim proto poskytovala oporu. V roce 1497 pak hrad koupili Šelmberkové, kteří provedli pozdně gotickou přestavbu palácového traktu, ale již v roce 1524 prodal Kost zadlužený Jindřich ze Šelmberka Janovi z Bibrštejna. Konečnou podobu hradu pak dali především Lobkovicové, kterým patřil od roku 1556 do 1637. Kolem středověkého sídla vyrostla nová opevnění i budovy, předhradí bylo odděleno příkopem a padacím mostem, v podhradí byl postaven pivovar a jiná hospodářská zařízení na kterých šlechta úspěšně vydělávala. Krátkou výjimkou panování Lobkoviců na Kosti byly roky 1632 - 1634, kdy se stal vlastníkem Albert z Valdštejna. Po jeho zavraždění hrad nakrátko obsadilo císařské vojsko, které zavinilo i požár roku 1635 a poté se Kost opět vrátila Lobkovicům. Od roku 1639, kdy zemi obsadili Švédové, kteří zdejší kraj planýrovali až do roku 1648, začíná hrad postupně chátrat. V roce 1658 se dokonce uvažovalo o jeho zboření, aby jej nemohl znovu využít případný nepřítel a v roce 1850 je dána cesta již velmi zuboženým hradem do veřejného užívání. Až v roce 1953, kdy již Kost patřila československému státu, rozbíhá se rozsáhlá rekonstrukce této historické památky. V letech 1976 - 1992 je potom sanováno zdivo a zpevňováno skalní podloží. V roce 1993 hrad v restituci získává potomek poslední majitelky - Giovanni Kinský dal Borgo.

Okolí hradu

Dnes je Kost ozdobou turisticky atraktivní lokality Chráněné krajinné oblasti Český Ráj a její bezprostřední okolí je velmi příjemné ke krátkým výletům. Po jedné stezce, vedoucí od parkoviště pod hradem na jihozápad do přilehlého lesa, dojdeme k bývalému skalnímu obydlí, vykutanému do měkké skály, kde v několika místnostech, prý ještě na začátku tohoto století, žily dvě slepé ženy. O tom ale samostatný článek Skalní byt Barušky. Skalní sklípky a místnosti tu v okolí ostatně najdeme téměř všude a ve všech podobách a velikostech. Tyto prostory uvnitř skalních masívů sloužily k různým účelům. Především pak jako spíže pro skladování potravin, ale také jako plnohodnotné obytné místnosti. Často k nim byly zvenku přilepené dřevěné přístavky, někdy však byly otvory do kamene přímo osazeny rámy oken a dveří. Z vnitřních prostor pak vedl obvykle skrz celý pískovcový masív pracně vykutaný dlouhý komín, pod kterým se nacházel krb a celá dovedně vymodelovaná kamenná kuchyně. Navštívíte-li některé z mnoha zde na úpatí pískovcových stěn zejících otvorů vybaveni baterkou, snadno si uděláte představu o tom, jaké to asi bývalo bydleníčko.

Po další lesní cestě, po červené turistické značce směřující na jih od hradu, je možné vejít do skalních měst i k pěknému rybníku, sevřenému mezi pískovcovými skalami. Rybník je napájen vodou potoka Klenice, do kterého poblíž cesty vytéká pramen z jedné skalní studánky, vyhloubené v jakémsi pískovcovém hrnci. Ve skále u studánky je otvor do malé místnosti, skrývající ve stěně vytesaný reliéf ženy, držící v náručí malé dítě. Tento výjev připomíná dávnou smutnou legendu o matce a jejím nechtěném dítěti, které žena zaživa pohřbila. Druhý den prý však uslyšela z hrobu vycházet dětský pláč, který neustal ani po následující dny. Nešťastná matka se ze záhrobního dětského nářku pominula a brzo nato zemřela. Lidé potom vídali po zdejších skalách a lesích bloudit přízrak ženy s plačícím dítětem v náručí. Tato legenda pak dala jméno tomuto místu u potoka Klenice, kterému se proto říká Plakánek. Zajímavým objevem pro nás byla asi dvaceticentimetrová ryba, zřejmě pstruh, kterého jsme objevili v poměrně malém a zcela uzavřeném korytě studánky. Nechápu, jak si v pískovcovém hrnci o asi metrovém průměru, částečně skrytém ve skále, shání potravu. Půjdete-li dál po červené turistické stezce, dojdete až do Sobotky. Odbočíte-li však za hrází rybníka doleva po modré, dostanete se do zajímavé vesnice Vesec, která je vyhlášena Památkovou rezervací lidové architektury. Za pozornost zde stojí především náves, tvořená roubenými domy pojizerského typu.

Červená směřující na severozápad od hradu, vede zase k pomníku rakouských a pruských vojáků, pochovaných zde v roce 1866. Velmi příjemným místem pro ukončení výletu do tohoto kouta Chráněné krajinné oblasti je přímo pod hradem, na břehu romantického rybníka provozované venkovní občerstvení, kde můžete pojíst klobásky či utopence a zapít je dobrým pivem. Pro zdatnější turisty může být Kost i možným výchozím bodem tůry do různých částí Českého ráje, milovníkům historie zase doporučujeme navštívit hradní expozice.

Nás ale především zajímaly podivné zvěsti o nevysvětlitelných jevech, které se prý odehrávají především ve veřejnosti nepřístupných částech hradu. Tyto zprávy o zvláštních událostech na Kosti i nově získané kontakty na zdejšího kastelána nás pak inspirovaly k zorganizování výpravy na toto romantické středověké sídlo.

Svědectví obyvatel středověkého hradu

Přestože je Kost na neobvyklé jevy poměrně bohatá, historie hradu kupodivu není nijak pohnutá. Není znám žádný případ tragické události, které bývají obvykle spojovány s paranormálními jevy v historických objektech. Neví se o žádné smrtelné křivdě, vraždě, prokletí, fyzickém nebo psychickém týrání, jenž by mohlo být příčinou zrození energie v podobě astrálních bytostí, které za života nedošly klidu a hledají ho po smrti. Jeden člověk tu sice po pádu do hluboké hradní studny utonul a jiný muž se zase po pádu do vařícího piva uvařil. To ale byly nešťastné nehody, které se vznikem astrální energie zpravidla neprojevují.

Na Kost jsme se vypravili 22. září 2001. Dali jsme si v podhradí klobásku, pivo a přes dřevěnou lávku pak došli k hradní bráně, kde jsme vyčkávali příchodu kastelána. Když se brána otevřela a odešli návštěvníci, uvítal nás zarostlý brýlatý muž, zeptal se nás o co že nám jde a pozval nás dál. Posadil si nás do své kanceláře a po krátkém vzájemném oťukávání nám začal vyprávět prozatím nevysvětlené příhody, které ho za jeho dlouhého působení na středověkém hradě potkaly.

Vyprávěl nám například o svém zážitku z horkých letních nocí, kdy sedával u otevřených oken a pracoval. O půlnoci náhle uslyšel blízké vyzvánění zvonu. Uvědomil si však, že v okolí žádný zvon, ani jiný možný zdroj toho zvuku není. Stalo se to asi 7x, většinou v době, kdy byl na hradě sám a pokaždé to bylo o půlnoci astronomické, která ne vždy odpovídala platnému času v České republice. Později jednou kastelán doprovázel na vrchol hradní věže svého přítele, který jakýmsi kovovým předmětem zazvonil na zvon zde dlouho nečinně visící. Když kastelán tón starého zvonu uslyšel, uvědomil si náhle, že je to přesně ten zvuk, který slýchal o půlnocích ze svého okna. To, že na zvon kastelán nevzpomněl dříve je pochopitelné, neboť ho sám nikdy před tím zvonit neslyšel. Zvonu totiž už dlouho chybělo srdce a tak se nepoužíval. Vysvětleno tímto objevením zdroje tajemného zvuku však nebylo vůbec nic, neboť nebylo možné aby někdo bez kastelánova vědomí pronikl, navíc opakovaně, do hradní uzavřené věže, odzvonil tam půlnoc a z hradu pak nepozorovaně zmizel.

Kastelán se s námi podělil také o zkušenost s podivnými zvuky, které několikrát zřetelně slyšel přicházet z vyšších neobývaných a nepřístupných pater. Jasně se odtud po nočním hradě rozléhalo klapání kroků po dřevěné podlaze i šoupání, jako by někdo po zemi posouval těžké předměty.

Velmi podivný je pak jeho zážitek z jednoho večera, asi v roce 1990, kdy přišel do svého hradního pokoje a rozsvítil. Místnost byla zařízená tak, že nábytek byl rozestavěn podél zdí a prostor ve středu pokoje byl prázdný. Právě uprostřed místnosti však ke svému velkému překvapení uviděl na podlaze stát trpaslíka. Byl oblečen v šedozeleném, měřil asi 10 centimetrů na výšku a jevil známky liliputího znetvoření (krátké křivé nohy a ruce, velká hlava). Zřejmě vyplašeno světlem a příchodem kastelána, rychle až mu nohy prokluzovaly, uteklo podivné stvoření pod skříň. Kastelán za ním vyběhl, hlasitě přivolával svou družku, ale trpaslíka už nenašli. Nenašli ani díru kterou by utekl a zkoumali dokonce, jestli se jim neschoval za gramofonové desky, stojící na podlaze opřené o zeď. Ani skříně neměly žádný otvor, který by malé stvoření mohlo využít k vniknutí do nábytku a tak zůstalo u pozorování několik okamžiků trvajícího úprku záhadného tvora.

Kastelánovo vyprávění o záhadách Kosti přerušil náhle příchod velmi zajímavého člověka. Mohlo mu být okolo padesáti, byl velmi sdílný, až nezadržitelně a kastelán nám ho představil jako Jiřího Brandýského. Byl ředitelem historických památek a zástupcem rodu Kinských na hradě. Šíře jeho aktivit, jak jsme časem zjistili, však byla mnohem větší. Řekl nám, že vlastní několik kazet s nahrávkami podivných nevysvětlitelných nočních zvuků z Kosti, které však momentálně někam rozpůjčoval. Je prý také sám svědkem dalších záhadných úkazů. To nás samozřejmě velmi zajímalo a tak jsme se rádi nechali pozvat do jeho hradního bytu a uviděli tam následně neuvěřitelné věci. Obrazy, historické zbraně, části brnění, rukopis bible z 14. století, spoustu dalších unikátních předmětů a relikvií. Navíc nás náš hostitel neustále zásoboval neskutečným množstvím svých zážitků, snů a postřehů. Pochopili jsme, že pan Brandýský je ještě mnohem zajímavější muž, než jsme si zpočátku mysleli. V prostorách, připomínajících přecpané muzeum, kde se mezi originálními historickými cenostmi skvěly i rozhodně ne nepovedené výrobky pana Brandýského, nám dlouho vyprávěl o svém pestrém, bouřlivém a dobrodružném životě na středověkém hradě i mimo něj.

Jiří Brandýský, dělal na hradě v podstatě něco mezi správcem a restaurátorem. Jeho byt tvořený kuchyní s jídelnou, ateliérem a obývacím sálem se nacházel nad vstupní bránou hradu a právě zde se mu přihodilo pár podivných událostí. Velmi ponurá je jeho zkušenost s nočními temnými návštěvníky, bažícími zřejmě z nějakého neznámého důvodu po vtělení do živoucí lidské tělesné schránky. Začalo to tím, že ho několikrát v noci vleže v posteli náhle postihlo částečné strnutí těla, znemožňující mu otočit se. Cítil pak, jak se k němu zezadu něco blíží. Vnímal silné mravenčení v konečcích prstů, částečné zchromnutí a velmi nepříjemný pocit. Když se mu po značném úsilí podařilo přeci jen rozsvítit lampičku u lůžka, pocit rychle zmizel. Jednou, když tento stav v noci opět nastal, rozhodl se nechat lampičku zhasnutou a vyčkat pasivně co se bude dít dál. Pozoroval pak s hrůzou stín tvaru lidského těla, temnější než tma v pokoji, který se nad něj nakláněl stále níž a potom do něj jakoby vklouznul. Tělo Jirky se následně v křeči samovolně prudce vzpružilo a tím vše ustalo. Jednou se také pan Brandýský na přibližující se stín ohnal rukou ve snaze ho odstrčit. S odporem pak pocítil, jak se jeho ruka jakoby opřela o hustý vzduch. Dalo by se to prý přirovnat k tomu, jak se odpuzují dva magnety, k sobě natočené stejným pólem. Jeho ruka byl magnet jeden a světlopohlcující stín magnet druhý. Byl to prý skličující mrazivý zážitek.

Další jeho příhoda se odehrála znovu v obytném sále hradního bytu a náš hostitel nám ji nejen popsal, ale i pohybově a zvukově věrně zrekonstruoval. Jedné noci ho náhle probudilo velmi silné bouchání, vycházející z nitra bytelné truhly, postavené pod oknem u zdi pokoje. Zpočátku si prý dokonce pomyslel, že mu tam někdo z žertu zavřel divokého kance. Docela se bál střetu s navztekaným divočákem a tak si vzal na obranu jednu ze svých četných sečných zbraní a opatrně dřevěnou truhlu otevřel. Bouchání ustalo a Jirka ke svému velkému údivu zjistil, že bedna je zcela prázdná. Předchozí rány však byly tak silné, že truhla v jednom místě na horním víku pod kováním praskla a trhlinu i s částečně odštípnutým dřevem jsme si teď mohli prohlédnout i my. Ještě jednou navštívil pak zamčený pokoj Jiřího Brandýského neviditelný host a nedlouho potom, kdy ředitel památek tuto místnost dovybavil nábytkem a uložil do skříněk své věci, vyházel mu je podivný nezvaný návštěvník doprostřed pokoje na zem. Také štětce, kterými pan Brandýský restauruje staré obrazy se hradnímu přízraku nelíbily a tak je alespoň rozházel po ateliéru.

Skoro to vypadá, že tu někdo Jiřího Brandýského nechce. Přitom je to velmi činorodý člověk, který se snaží Kost co nejlépe spravovat a obnovovat. Možná je ale na stará hradní strašidla příliš temperamentní, což asi staletí duchové špatně snáší. Poté co nám pan ředitel předvedl některé středověké i zcela součastné zbraně, loutku se zlověstným uhrančivým kukučem, několik svých oblíbených magických předmětů a přiblížil nám hudbou atmosféru středověku, odebrali jsme se s ním do podhradí, kde jsme si dali pivo a další klobásku. Dlouho nám vyprávěl o svém rušném životě, odhalil svou všestrannost i široký přehled a nakonec nás poslal do skal, prohlédnout si bývalé skalní obydlí dvou slepých žen.

Těžko z naší návštěvy Kosti vyvodit nějaký závěr. Zdejší jevy je téměř nemožné nějakým způsobem zkoumat. Neexistují o nich žádné záznamy, probíhají prý nepravidelně s velkými časovými odstupy a jsou různého druhu. Je pozoruhodné, jak různorodý je seznam zdejších paranormálních jevů. Pro kované záhadology by pak největší záhadu asi představovala absence jakéhokoliv historického základu pro možné zrození nějakých astrálních bytostí. To je zřejmě trochu bizardní předpoklad, že by již i tento obor měl mít své "parafyzikální" nepřekonatelné zákonitosti, ale mnozí odborníci v ně skutečně věří. Je také možné, že nám oba naši hostitelé jen předvedli své mimořádné nadání pro recesi a pohotovou mystifikaci. Proto jsem jen zaznamenal jejich výpovědi a nechci je dál komentovat. Obrázek a svůj názor ať si udělá každý sám. Jen jedno je jisté. Hrad Kost má nejméně dva nevšední obyvatele.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Tags: