Moskyt - technické památky

Vojenské muzeum na demarkační linii v Rokycanech

Leoš Drahota — Mon, 28 Sep 2015 14:11:43 +0000

Muzeum na demarkační linii v Rokycanech, slavnostně otevřené v rámci oslav Dne veteránů v Rokycanech 11. listopadu 1997 je největší nestátní vojenské muzeum v České republice. Nachází se na okraji Rokycan, kde se díky podpoře města Rokycany a velení armády podařilo pro tento účel získat prostory v bývalých kasárnách raketového pluku přímo na bývalé demarkační linii (Karlovy Vary, Rokycany, Písek, Netolice).

Muzeum je zaměřeno na vozidla a bojovou techniku, výzbroj a výstroj ČR armády do roku 1938, protihitlerovské koalice a německé branné moci v posledních dnech II. světové války na demarkační linii doplněné výzbrojí a výstrojí ČSLA.

Venkovní expozice

Ve venkovních expozicích je umístěno více než 150 ks vojenské techniky, většinou plně pojízdné. Samostatnými expozicemi jsou expozice automobilní techniky z období II. světové války a poválečné výzbroje ČSLA, ženijní a spojovací technika, dále rozsáhlé expozice obrněných transportérů, tanků a dělostřelectva.

Součástí venkovních expozic je Naučná stezka československého stálého opevnění a „Železné opony“, která prochází celým areálem muzea a seznamuje s jednotlivými typy předválečného a poválečného opevnění, které byly do muzea převezeny z pohraničí. Součástí naučné stezky je také replika lehkého objektu vz. 36, která byla v měřítku 1: postavena v budově vnitřních expozic. Replika je kompletně vybavena, tak jak byla v roce 1938. Do všech objektů může návštěvník volně vstupovat.

Vnitřní expozice

Nově zrekonstruované vnitřní expozice projektu „Nikdo nemá právo zapomenout!“, které chronologicky popisují vývoj událostí v Československu od vzniku republiky až do roku 1945, byly slavnostně otevřeny 7.5.2011 za účasti vnuka generála Pattona. Návštěvník je v deseti expozicích seznámen se vznikem republiky, přípravou republiky na obranu před hrozícím nacistickým agresorem zejména budováním československého stálého opevnění. Pro názornost je součástí těchto výstavních prostor dioráma a replika lehkého objektu ŘOP vz. 36. Další výstavní prostory popisují události v letech 1938 a 1939 v Československu. Vzhledem k naší jedinečné poloze ve městě, kudy procházela demarkační linie, je věnována vždy samostatná expozice jednotlivým armádám, které se podílely na bojích konce II. světové války na této čáře dotyku. Závěr vnitřních expozic popisuje právě tuto linii a zejména ukazuje prostřednictvím expozice holocaustu a II. odboje na Rokycansku důsledky této ničivé doby. Expozice jsou obohaceny o trojrozměrné exponáty a LCD obrazovky, kde mohou návštěvníci shlédnout dobové dokumenty.

Vojenské muzeum na demarkační linii v Rokycanech

Otevřeno od 1. 5. do 31. 8. denně od 9,00 do 17,00 hod.
V září pouze víkendy od 9,00 do 17,00 hod.

http://www.vojenskemuzeumrokycany.cz

Rubrika:

Fotogalerie

Tagy:

historie

muzea

technické památky

Štola svatého Jana Evangelisty

Leoš Drahota — Wed, 25 Feb 2009 14:38:23 +0000

Jak v Lužických horách, náhodně sem zbloudilá noha Moskytů, vstoupila do nitra Křížové hory u Jiřetína pod Jedlovou, hornickou štolou z 18. století. Povídání o mnohasetletém urputném úsilí horníků a majitelů zdejšího panství, vyrvat z ne příliš bohatých ložisek něco málo toho stříbra a mědi. O zjevení, sedmi bratrech a o křížové cestě na Křížovou horu.

Jen náhodou jsme se při návratu z jedné výpravy ocitli u Jiřetína pod Jedlovou poblíž Varnsdorfu. U opuštěných polorozbořených baráků uprostřed pastvin jsme si všimli cedule „štola“ a to nás samozřejmě upoutalo. Zajeli jsme na plácek určený k parkování a procházkovým tempem jsme se courali podél rozpadajících se budov, které kdysi snad mohly být nějakou továrničkou, dílnou či snad zpracovatelským provozem?! (bývalá šmelcovna!) Moc jsme nevěřili tomu a ani to nevypadalo, že je tu nějaká veřejnosti přístupná štola. Poblíž se páslo několik ovcí, po nedaleké louce pobíhalo pár koní, ale jinak ani živáčka. Až pak jsme spatřili malou boudu s prodejním okýnkem, u níž na bidle viselo několik starých hornických přileb. Zdálo se dokonce, že je okénko otevřené a uvnitř někdo sedí. Jak se ukázalo, když jsme přistoupili blíž, stánek uprostřed pastvin skrýval nejen pokladníka, ale i mnoho upomínkových předmětů a zajímavých publikací, zabývajících se místním podzemím. A tak jsme si koupili knížku i vstupenku do Štoly sv. Jana Evangelisty, nasadili na hlavu přilby a nenápadným portálem vstoupili do starého důlního díla. Z úzké tmavé chodby na nás dýchla vlhká zatuchlina a my jsme s radostí nahlédli do zdejší horní historie.

První zmínka o dolování na Šluknovsku, na tehdejším tolštejnském panství, pochází z listiny saských knížat Ernsta a Albrechta z 12.6. 1474. Tento dokument opravňuje jakéhosi Hanse Kellera získávat těžbou a rýžováním, na pozemcích výše jmenovaných knížat, zlato a odvádět do knížecí komory čtvrtinu ze získaného výnosu.

Privilegia k těžbě kovů v tomto kraji udělil novým zájemcům v roce 1484 i král Vladislav Jagelonský. Výnosy však, jak se zdá, nebyly moc vysoké. Přesto se neutuchající zájem hledačů vzácných surovin postupně soustřeďuje speciálně na oblast Jedlové a Křížové hory. Listina z roku 1539 pak mluví o soustředění horníků a kverků* v oblasti důlních aktivit. Začíná ražba Štoly sv. Kryštofa, pro rodiny havířů, přivolaných sem zejména ze Saska, se staví první příbytky budoucího Jiřetína. Vznik vlastního hornického městečka, tehdy zvaného po svém zakladateli Georgu ze Schleinitz - Sanct Georgenthal, je však datován až do let 1548 – 1553. Obyvatelé hornické osady získávají v roce 1554 práva a výhody horních měst, kverkové i část výnosu z dolů, neboť se podílejí na provozních nákladech.

Panství Rumburk – Tolštejn a Šluknov získává po smrti předchozího majitele Georga ze Schleinitz i spolu s doly jeho nejmladší syn Heinrich, který je však o pouhých pět let později kvůli dluhům prodává Christophu ze Schleinitz. Nedaleko jiřetínských dolů, převážně na galenit a chalkopyrit, se staví tavírna a stoupa na drcení rud, aby se co nejvíce zefektivnělo získávání mědi a stříbra. Ani pak však výnosy očividně nejsou takové, aby svému vlastníkovi dokázaly zajistit prosperitu. Dalším majitelem dolů i Jiřetína se po rozprodávání panství stává roku 1586 Georg Mehl ze Strehlitz a díky němu získává hornické městečko od Rudolfa II. roku 1587 plné městské právo – stává se skutečným městem.

Horníci se dále pracně prokousávají do nitra hory, nevelká koncentrace polymetalických rud však neslibuje velké výnosy. Za Baltazara Mehla – syna Georga Mehla, zděděné panství i díky nerentabilní těžbě u Jiřetína dokonce krachuje, horníci se však nevzdávají. K útlumu prací dochází, až když v roce 1599 Jiřetín ochromuje morová nákaza, která si vyžádá na 300 lidských životů. Město se z epidemie jen těžko vzpamatovává. Pak ale přeci jen zdá se, nastávají pro horníky lepší časy. Dolování u Jiřetína dosahuje svého historického vrcholu, vytěžená ruda obsahuje v roce 1620 4 – 14% mědi a 0,0624 – 0,1248% stříbra. Vzápětí však přichází další pohroma - třicetiletá válka a těžbě pod Křížovou horou je nadlouho konec.

Drobné pokusy o obnovu těžby v druhé polovině 17. století jsou neúspěšné a tak až v roce 1750 sjednocený cech znovu otevírá štolu sv. Kryštofa. Ne nadlouho! S vpádem Prusů v roce 1756 se těžba znovu zastavuje. V roce 1781 se hledají nová ložiska stříbronosných a měděných rud, zakládá se nová štola na jihojihovýchodním upatí Křížové hory. Rozšíření těžby ve štole sv. Kryštofa se ujímá jiřetínské horní společenstvo, spolu se zakladatelem Litoměřické důlní společnosti Johannem Hennevogelem z Edenburgu. Je započato s ražbou dědičné Štoly sv. Jana Evangelisty!

Toto nové dílo, situované pod štolou sv. Kryštofa, má funkci především odvodňovací a větrací (obě štoly spojuje 25 metrů hluboká větrací šachta). Od počátku však slouží i k vlastní těžbě. Prvním šichtmistrem je jmenován Anton Donat, který kromě jiného pro tehdejší úřady roku 1790 sepsal zprávu o dolování u Jiřetína pod Jedlovou. V roce 1800 jsou podle zprávy aktuára horního soudu Erasmuse Pschorra v nových chodbách Štoly sv. Jana Evangelisty těženy rudy s obsahem 4 -7% mědi a 0,0312 – 0,1248% stříbra. To už v dolování u Jiřetína pokračuje bratr Johanna Hennevogela – Martin, který je však díky malému výnosu a vysokým nákladům na zpracování rudy ve Freibergu, roku 1804 nucen těžbu opět přerušit a dokonce i zbořit manipulační budovy.

Nedobytné jiřetínské stříbro však lákalo horníky dál. Jejich další nevydařené pokusy obnovit těžbu proběhly ve 30. letech 19. století, v roce 1881, kdy byla Štola sv. Jana Evangelisty přejmenována na štolu Čerstvého štěstí (Frischglück-Stollen), i o rok později, kdy byla čerstvým majitelem Löflerem otevřena nová šachta. V roce 1883 vznikla dvaceti osmi členná Jiřetínská rudná těžební společnost, která se od následujícího roku, kdy jí byly uděleny těžební práva, snažila na třech důlních mírách (Sv. Helena, Antonie-Marie a Veronika) obnovit rentabilní činnost. I tento poslední pokus byl však marný a tak v roce 1910 doly u Jiřetína s konečnou platností zanikly.

Již 25 let po ukončení těžby pod Křížovou horou Spolek pro cizinecký ruch a Horský svaz v Jiřetíně Štolu sv. Jana Evangelisty zpřístupnil veřejnosti. Do nitra štoly Čerstvé štěstí vyrazili zvědavci a výletníci, aby tu během hodinu a půl trvající prohlídky, řízené průvodcem, spatřili ve světlech hornických kahanů staré (i když ne zas tak moc) důlní dílo. Vidět tu prý tenkrát kromě jiného na několika místech mohli i vzácnou jeskynní houbu, zvanou „vodní tulipán“. Období, kdy štola sloužila jako turistické atrakce však netrvalo dlouho. V padesátých letech 20. století se podzemí začalo využívat jako sklad JZD, potom ale odtud zemědělce vyhnal zhoršující se stav důlních chodeb. Vchod byl odstřelen, podzemí osiřelo. Do uzavřeného a závaly ohroženého hornického díla se pak po mnoho let odvážili jen speleologové a zdálo se, že Štola sv. Jana Evangelisty nezadržitelně spěje ke svému zániku.

Překvapivě se tak však nestalo. Našli se totiž lidé, kteří se rozhodli do záchrany štoly Čerstvého štěstí investovat značné úsilí, aby jí zachovali pro poznání a pro budoucnost. Mineralklub Varnsdorf, pod vedením Bohuslava Flekny, se s klubem varnsdorfských ochránců přírody, pustil v roce 1989 do průzkumu, který měl prověřit možnost znovuzpřístupnění sv. Jana Evangelisty. Následně se začalo s přípravnými a zajišťujícími pracemi. Byl postaven vstupní portál, štola vyčištěna, nestabilní úseky zajištěny výdřevou či vyzdívkou, zatopená hloubení obehnána zábradlím. Osvětlení do zpřístupněného, 360 metrů dlouhého úseku, zavedla firma pana Kurandy, o vstupní zpevněnou část a portál se postarala Unigeo Ostrava. Na dvě stě lidí se pak 7.8.1999 shromáždilo u příležitosti slavnostního otevření Štoly sv. Jana Evangelisty pro veřejnost.

Byl krásný podzimní den, když jsme ze starého dolu vylezli zase na svět. Nechtělo se nám ještě domů a tak jsme se rozhodli vyvětrat trochu na nedaleké Křížové hoře. Ke kapli Povýšení sv. kříže na jejím vrcholu vede křížová cesta, vybudovaná v 18. století z iniciativy místního faráře Gottfrieda Liessnera z jedenácti zděných, rokokových kapliček (zastavení). Zastavením 12. a 13. je pak vlastní kaple na vrcholu, 14. zastavením Kaple božího hrobu, stojící poblíž Povýšení sv. kříže. Toto poutní místo vzniklo na základě legendy, podle které se tu prý sedmi bratřím zjevil Spasitel na kříži a vyzýval je k návratu z vyhnanství v období protireformace. Nejmladší z bratří prý opravdu zjevení vyslyšel, na úpatí hory vztyčil dřevěný kříž, u něhož se pak modlil, až se mu zázračně uzdravily jeho nemocné nohy. Tak praví pověst. My jsme na vrcholu Křížové hory ocenili především krásný výhled do kraje, barvícího se podzimním listím, který korunoval naši neplánovanou zastávku u Jiřetína pod Jedlovou.

Štola sv. Jana Evangelisty je otevřená od dubna do října, od 9:30 – 17:00 hod. Vstupné stojí 50 Kč, dětské 30 Kč.

*kverk - těžař, báňský podnikatel, majitel kuksu, podílník

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags:

Plavba na lodi Zapa - film

Moskyt — Tue, 24 Feb 2009 21:00:18 +0000

Poslední zářijový víkend roku 2008 vystřídalo pošmourné dny krásné babí léto. Na plavbu po Baťově kanálu jsme si nemohli přát hezčí počasí. Poplujeme lodí, která je v kategorii malých plavidel největší na kanálu, má délku 11 metrů, šířku 4 metry a výtlak 8 tun.

Naše podzimní cesta po Vnitrozemském průplavu Otrokovice – Rohatec začínala ve Veselí nad Moravou. Tady na nás v přístavu čekala zbrusu nová loď s názvem Zapa. Plni očekávání jsme vstoupili na palubu krásné modré lodě s barevnými ornamenty. Uvnitř lodě je připraveno vše potřebné pro 12 členů posádky, záchod a kuchyňka. Při plném obsazení bude na lodi asi už dost těsno, nás bylo 7, což byl takový dobrý počet.

Po krátkém zaškolení v řízení a obsluhování lodi, které bylo trochu jednodušší, protože už nějaké zkušenosti máme, můžeme vyrazit po Baťově kanálu. Vzhledem k tomu, že na horní části se opravuje plavební komora, jediný možný směr jen po proudu. Nám toto omezení zase tak nevadí, protože za následující tři dny si prohlídneme spodní část kanálu, na víc by stejně nebyl čas.

Pomalým vyhlídkovým tempem plujeme přes plavební komoru Vnorovy I a II do Strážnice. Je pátek krátce po poledni, na kanálu jsme sami. Pohodu a klid krásně vybarvené okolní přírody umocňují sluneční paprsky babího léta.

Plavba na lodi Zapa - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Baťův kanál

Plavba po Baťově kanálu

Tagy:

Baťův kanál

Zdeněk Mikšík — Sun, 17 Aug 2008 07:48:48 +0000

Baťův kanál, nebo-li Vnitrozemský průplav Otrokovice – Rohatec. S myšlenkou postavit kanál přišel už Zlínský podnikatel Tomáš Baťa kolem roku 1927 a po jeho smrti se tohoto úkolu ujal jeho bratr Jan Antonín Baťa. Tato technicky náročná stavba, která proběhla v roce 1934 až 1938., měla několik cílů. Jednak chtěl Baťa po vodě dopravovat lignit z dolu v Ratíškovicích do Otrokovic a zadruhé byla provedena meliorace okolí řeky Moravy. Také tu byl dávný sen o propojení evropských veletoků, jehož splnění se nikdy neuskutečnilo a asi nikdy neuskuteční.
Celková délka plavební trasy byla 51.8 km. Po kanálu pluly čluny dlouhé 38 metrů a 5 metrů široké. Uvezly až 150 tun materiálu. Průměrná plavební hloubka byla asi 1,5 metru. Na celé trase bylo 14 plavebních komor. Část cesty vede řekou Moravou a část kanálovými úseky. Na říčním úseku tahaly čluny remorkéry Baťa 1 a Baťa 2. Na kanále nejdříve po břehu tahaly koně, později traktory. V dnešní době je jen 13 komor a splavný úsek je kratší asi o 1 jeden kilometr, který vedl v Otrokovicích po říčce Dřevnici.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Plavba na lodi Zapa - film

Plavba po Baťově kanálu

Tagy:

Rozhledna na Velkém Lopeníku

Zdeněk Mikšík — Mon, 17 Oct 2005 10:12:12 +0000

Na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat Velkém Lopeníku stojí od července roku 2005 nová rozhledna. Moskyt se do těchto míst vypravil a své poznatky vám přináší v tomto článku.

Bílé Karpaty

Než vyrazíme přímo k rozhledně, zopakuji trochu zeměpis, ať víme, kde se budeme pohybovat. Bílé Karpaty leží na jihovýchodě naší republiky, kde částečně tvoří hranici se Slovenskem. Nejvyšší vrchol je Velká Javořina, která dosahuje 970 m n. mořem. Nás bude zajímat druhý nejvyšší vrchol Velký Lopeník, který se tyčí do výše 911 m. Právě na něm leží rozhledna, na kterou jsme se vypravili.
Zdejšímu kraji se říká Kopanice. Typické pro tento kraj jsou obce, které mají domy široce rozesety po svazích. Soused často ani nevidí na dům svého souseda. Přesto tu najdete téměř vše, co dělá vesnici vesnicí, mnohdy nenápadně ukryté mezi kopci či stromy. Kopanice nebo kopaničářství je původní název pro primitivní způsob zemědělství na horských loukách a lazech. V této řídce osídlené oblasti se tento způsob hospodaření stále částečně udržuje.

Před naší výpravou k rozhledně jsem se snažil získat nějaké informace, jak se nejlépe na Velký Lopeník dostat. Mé počínání nebylo moc úspěšné a tak jsme vyráželi spíše naslepo, avšak vyzbrojeni mapou a dobrými orientačními schopnostmi.

Pomalu stoupáme táhlým kopcem a snažíme se sledovat žlutou turistickou značku. Místy je to trochu problematické, musíme překonávat elektrický ohradník a i jinak je vidět, že tato cesta, která vede rozlehlou pastvinou, nebude turisty moc navštěvovaná. Po několika stech metrech se před námi objevuje stádo krav. Váháme, jsou to jenom krávy, nebo i nějaký býk? S tímto druhem zvěře nemáme žádné zkušenosti, a tak raději volíme cestu, která se velkým obloukem stádu vyhne. Po této zacházce se dostáváme k rozcestníku, kde už je znát čilejší turistický ruch. Zelená turistická značka nás pak dále vede lesem přes Kobylec a Malý Lopeník až do cíle dnešního dne.
Cestou jsme zaznamenali i pokus dojet k rozhledně autem. Technicky to je asi možné, ale důrazně před takovým počínání varuji. Nejenže vám hrozí pokuta, ale do takových míst chodíme právě proto, abychom na chvíli unikli civilizaci.

Čím více se blížíme k rozhledně, tím více přibývá lidí. Ne, že by tu bylo narváno, ale občas někoho potkáme. Je nám už jasné, že sem vedou i další cesty z našeho směru a možná budou i kratší, a možná na nich nebudou krávy. Konečně vidíme dlouho očekávanou rozhlednu a míříme přímo k ní.

Rozhledna

Rozhledna na Lopeníku vlastně není nic nového. Ta první tu byla postavena už v roce 1944, ale rozhlížet se z jejího vrcholu po kraji bylo možné jen krátce, protože rok po válce vyhořela. Na jejím místě však velmi brzo vznikla rozhledna nová a ta tu stála až do roku 1972. Po jejím zániku tu asi dvě desetiletí stál zeměměřičský bod, poté vrch úplně osiřel. Tento stav trval až do roku 2002, kdy zde byl 23.června položen základní kámen rozhledny nové.
Je to 22 metrů vysoká stavba z dubového dřeva, která stojí přímo na státní hranici a má připomínat přátelství Čechů a Slováků. Pokud překonáte 101 schod a někdo možná trochu závrať, nabídne se vám pohled na obě strany státní hranice. Na severní straně se otevře výhled směrem na Uherský Brod, na jihozápadě uvidíte vrchol Velké Javořiny, nebo na jihu Nové Mesto nad Váhom. Při dobré viditelnosti toho bude k vidění asi mnohem více, ale my jsme to štěstí neměli. K pořádnému pozprování je dobré vzít si s sebou mapu, dalekohled a může se hodit i buzola nebo kompas.

Otvírací doba rozhledny ještě nebyla přesně stanovena. V každém případě je v podzimních a zimních měsících zavřeno. Jak tomu bude na jaře, zatím nevíme. Podrobnější informace je možní získat na těchto telefonních číslech: OU Lopeník tel.: 572 646 900, nebo Informační středisko Mikroregionu Bojkovsko tel.: 603 530 615.

A jak se k rozhledně dostanete?
Můžete vyrazit z Mikulčina Vrchu po zelené turistické značce. Cesta je dlouhá asi 5 km a z větší části stoupá jen mírně. Výhled z rozhledny Není zvlášť náročná, ale s kopcem počítat musíte, převýšení je kolem 200 m. Také je možné použít tuto zeleně značenou cestu v opačném směru a vyrazit od Starých dílů. Tam je ale daleko větší kopec a tak na čtyřech kilometrech vystoupáte téměř 600 m.
Druhá možnost, jak se k rozhledně dostat je žlutě značená turistická cesta. Vede přímo z obce Lopeník a možná je to nejlepší varianta, ale nikdy jsem tudy zatím nešel.
Ať už na rozhlednu na Velkém Lopeníku vyrazíte kteroukoli cestou, bude to určitě příjemný zážitek. Nezbývá, než Vám popřát krásné počasí a dobrou viditelnost.

Rubrika:

Tags:

HLÚŽ

Zdeněk Mikšík — Wed, 18 May 2005 11:36:00 +0000

Pomalu projíždíme krásnou krajinou. Pozorně sledujeme okolí a snažíme se najít nějakou informační tabuli či směrovku. Marně. Začínáme mít obavu, že jedeme špatně. Naštěstí nás náš orientační smysl dovedl do cíle dnešního dne. Dorazili jsme do HLÚŽ.

Nacházíme se na severozápadě Slovenska uprostřed Kysuce nedaleko Novej Bystrice. Chceme navštívit Múzeum kysuckej dediny a HLÚŽ - Historická Lesná Úvraťová Železnica.

Skanzen

Muzeum kysucké dědiny je skanzen, kde jsou uchovány cenné památky lidové architektury. První sem byly přeneseny objekty z území, které mělo být zatopeno při stavbě vodní nádrže Nová Bystrica. Později přibyly další a dnes je jich zpřístupněno kolem dvaceti. Mezi stavbami, které ukazují život lidí v polovině 19. století a na začátku 20. století najdeme roubené obytné domy, mlýn, pilu, kapli se hřbitovem a další zajímavé výtvory lidové architektury.
Při naší prohlídce jsme se náhodou setkali s mladými lidmi, kteří byli přímými potomky původního majitele jednoho roubeného domku. Vzpomínali jaké to bylo, když starého otce navštěvovali v dnes již muzejním exponátu.

Auta jsem zaparkovali pohodlně nedaleko vstupní brány, vedle které už stál připraven vláček úvraťové železnice. Po malých neshodách s paní pokladní jsme si nakonec zakoupili lístky, netuše, co na nás příroda a místní zaměstnanci připravili.

Čekání na prohlídku s průvodcem jsme si chtěli zpříjemnit v místním bufetu. Ale ouha, kudy se do bufetu chodí? Dřevěná nevelká budova měla mimo dveří ještě velké jakoby výdejní okno. Co nás zarazilo, byl fakt, že okénko bylo asi pro trpaslíky. Člověk normálního středoevropského vzrůstu si musel kleknout, aby do okénka viděl. S rozpaky, zda jsem neměl spíše použít dveře jsem zaklekl a čekal. Uvnitř nějaká žena diskutovala s mužem. Já tam klečel, díval se vzhůru k diskutujícímu páru a přemýšlel, zda tu klečím správně. Když konečně domluvili, dostal jsem co jsem chtěl, ale zvláštní pocit ve mě přetrvával. Objednávat si v hlubokém předklonu nebo v kleče je zvláštní.

Nastal čas naší prohlídky skanzenu. Průvodkyně si nás vyzvedla u hlavní brány a společně jsem prošli velkou část celého areálu. Od průvodkyně se nám dostalo mnoho zajímavých informací a velkou část stavení jsme si prohlédli i zevnitř. Některé stavby byly zařízené, jakoby je majitel právě opustil, jiné patrně teprve dostávali svoji správnou podobu. Zřejmě sem byly přivezeny nedávno. Konec prohlídky končil uprostřed areálu. Průvodkyně se s námi rozloučila a my využili zbývající čas do odjezdu vláčku samostatnou prohlídkou některých staveb a občerstvením ve stylové hospůdce. Dali jsme si halušky a už se těšili na jízdu vláčkem.

Historická železnice

Dnešní HLÚŽ je součástí bývalé Kysucko-oravskej lesnej železnice, která vznikla v roce 1926 spojením lesních železnic vybudovaných v roce 1915 – 1918. Po spojení byla trať dlouhá téměř 110 km. Kolem 60 km měřila hlavní trať, zbytek tvořily různé odbočky, které se měnily podle potřeby, jak probíhala těžba dřeva. Tato trať s rozchodem 760 mm byla totiž určená k dopravě vytěženého dřeva. Jelikož v těchto místech bylo velké převýšení, stavitelé vymysleli řešení jak ho překonat. Tím řešením jsou právě úvratě a na ně jsem se těšili.

Nasedli jsem do vagónu taženého motorovou lokomotivou. Některé dny táhne vagón lokomotiva parní, ale dnes tomu tak není. Vyrážíme již známými místy a po obou stranách vidíme budovy, kolem kterých jsem při prohlídce procházeli. Mimo strojvedoucího s námi jede ještě brzdič stojící na zadní plošině vozu a průvodkyně. Cesta netrvá dlouho a zastavujeme, blíží se první úvrať. Jsme zvědaví, i když nejde o nic jiného než o výhybku. Místo manévru s výhybkou se ale dozvídáme, že dál se nejede, protože došlo k sesuvu půdy a koleje jsou poškozené. To se může stát a člověk to pochopí. Ale proč nás o tom nikdo dopředu neinformoval, nechápu. Nebo ano?

Odjíždíme s rozpačitými pocity. Skanzen je zajímavý, navíc umístěný uprostřed krásné přírody. Přístup některých lidí ale vše trochu kazí a někdy se zdá, že tu o turisty asi moc nestojí. Ale kdo sem potom bude chodit? Nakonec nás ještě paní pokladní křivě obvinila, že jsme si koupili vstupenky, ale na prohlídku jsme nešli. Prý nás neviděla.

I přes tyto drobnosti, byla návštěva zajímavá a stála zato. Mohu to všem doporučit. Možná budete mít na některé věci větší štěstí a krásný zážitek vám nic nepokazí. Také nevím, zda se podaří opravit koleje, vše určitě záleží na penězích (možná jsou už opravené, my jsem zde byli v srpnu 2004). Pokud se to nepodaří, příště už budeme jezdit jenom po HLŽ.

Rubrika:

Tags:

Veselý Kopec

Leoš Drahota — Tue, 20 Nov 2001 10:16:18 +0000

Skanzen lidové architektury v přirozeném prostředí Českomoravské vysočiny.

Kudy na Veselý Kopec

Ve východních Čechách, západně od Hlinska a severovýchodně od Ždírce, leží vedle CHKO Železné hory místo zvané Veselý Kopec. Vypravíte-li se sem autem, vede jedna příjezdová cesta napravo ze silnice Ždírec nad Doubravou - Trhová Kamenice a druhá nalevo ze silnice Hlinsko - Trhová Kamenice. V obou případech projedete Dřevíkovem a přímo u Veselého Kopce můžete zanechat auto na placeném parkovišti (5.7.2001 jsem platil 10 Kč). U parkoviště je stylový hostinec "U kováře Matěje", kde vám nabídnou teplá jídla, minutky, nápoje a poháry. Pěšky je možné na Veselý Kopec dojít například podél řeky Chrudimky od Hlinska po příjemné zelené turistické stezce.

Co je Veselý Kopec

Veselý Kopec je součástí souboru obce Vysočina, představující rozsáhlou expozici lidové architektury v přirozeném prostředí Českomoravské vysočiny. Od roku 1972, kdy se pracovníkům památkové péče podařilo zpřístupnit veřejnosti první původní stavby, se tu ve volné přírodě Železných hor, na rozmezí Čech a Moravy prezentuje soubor zachráněných stávajících nebo přenesených objektů, včetně jejich vnitřního vybavení. Představují se zde vlivy architektury i životního stylu typické pro tuto oblast od 17. století. Najdeme tu ukázky domu středního Polabí komorového typu, krytého doškem, se dvorem dvou nebo trojstranně uspořádaným. Poličský dům měl zase čtyřboký nebo úplně obestavěný dvůr, do kterého se vjíždělo jedním z hospodářských objektů, střechu nesly sloupy, lomenice bývaly přizdobeny příčným malovaným prknem a u stavení stály mnohoboké stodoly. Horácký dům byl roubený, neomazávaný s příslušenstvím pod jednou střechou - komoro-chlévní typ se sýpkou někdy samostatnou, někdy na hambalkách nad světnicí. Dům Středočeské pahorkatiny býval roubený, neomazávaný, přízemní, komorového typu, bílený pouze ve spárách. Černá kuchyně v síni byla často nevyčleněná, vchod do chléva byl vždy ze zápraží. Mírně zapuštěná lomenice se skládala do různých tvarů nahoře ukončená kuklou s bohatě zdobeným nápisem. Tyto čtyři typy lidové architektury, vycházející z přírodních podmínek a životního prostoru daných oblastí, nejvíce ovlivnily tento kraj a jejich ukázky jsou právě v souboru Vysočina prezentovány. Samotný skanzen Veselý Kopec pak představuje rozptýlenou pasekářskou osadu nad řekou Chrudimkou. Lidové stavby i uspořádání obce zde co nejvěrněji dokumentují základní objekty vesnického života našich předků. Obytné domy, technické stavby ke zpracování zemědělských a lesnických produktů jsou tu velmi věrně zrekonstruovány do snad i plně funkčního stavu. Věrně i když pro nás poněkud stísněně působí i vnitřní vybavení objektů, zvlášť když si uvědomíme v jak skromných a zároveň soběstačných podmínkách tehdy lidé žili.

Veselý Kopec

Pasekářská osada se pro návštěvníka otevírá vstupem u objektů obytného domu a hospodářských staveb z 18. století, které zároveň slouží jako pokladna, informace, WC a prodejna suvenýrů i informačních publikací. Cena vstupenky se pohybuje od 15 do 30Kč. Výměnek s chlévem - další objekt v doporučeném směru prohlídky, je i dnes obýván kozí rodinkou. Naproti zvoničce z Jeníkova stojí pak rozhodně za prohlédnutí usedlost z Lezníku, kde můžeme nechat zapracovat svojí fantazii uvnitř malého dvorku obklopeného vším co tvořilo domov i zvířecí společnost dávných obyvatel. Nedaleko od této usedlosti nás zaujme vzácná ukázka čtrnáctiboké stodoly z roku 1680 a maringotka starých loutkařů. Nejstarším objektem skanzenu je usedlost U Pilných, která nás upoutá velkým dřevěným holubníkem a která si zahrála už v mnoha filmech. Haltýř se studánkou, sušárna lnu, sušárna ovoce, včelí úly, hájenka z Kozojed a pazderna z Kameniček jsou další zajímavé zastávky naší cesty Veselým Kopcem, než dojdeme k stavením řekl bych jedoucím na vodu. Vodní pila z Dolní Sloupnice, vodní olejna a Veselokopecký mlýn jsou tu rozestavěny na důmyslném vodním díle, které tu plní nejen funkci pohonu, ale i funkci estetickou. Díky jezírku s vodními rostlinami a šumícím náhonům vodních kol, je tu uprostřed zrekonstruované, do krajiny krásně zapadající minulosti velmi příjemně. Veselokopecký mlýn se stylově vyvedenou světnicí, postavený před rokem 1580 a po požáru a následné obnově sem přenesený z Oldřetic, je doplněn přistavěnou varnou povidel na vodní pohon, stupníkem na tlučení třísla a sekernickou dílnou. Po minutí Mičkovy chalupy z Herálce a Gregorovy dílny na výrobu dřevěného nářadí pak cesta v době mé návštěvy pokračovala okolo jakéhosi velkého zděného statku, který však zatím nebyl dostavěn, ani opatřen popisem. Myslím si ale, že půjde o další zajímavou ukázku zemědělské usedlosti zřejmě z novější doby. Zahradní kapličku a chalupu bezzemka z Dolního Újezdu pak ještě uvidíme při návratu po doporučené okružní stezce, která nás však především neomylně zavede k útulné a hlavně fungující hospůdce Na vejměnku, která byla původně součástí většího statku z Poličska.

Délku prohlídkové trasy Veselého Kopce bych odhadoval asi na dva kilometry, pro důkladné zhlédnutí všech nabízených objektů bych doporučoval 2 až 3 hodiny, pro pořádné nasátí atmosféry a posezení v hospůdce i 5 hodin. Obchůzka je fyzicky zcela nenáročná, vhodná pro celorodinný výlet. Po celém skanzenu je také možné absolvovat pravidelnou prohlídku ve skupině s průvodcem, podávajícím odborný podrobný výklad.

Kdy na Veselý Kopec

Otevřeno je od 14. dubna. V dubnu září a říjnu - denně mimo pondělí, pokud není státním svátkem, od 10 do 15 hodin (areál se zavírá v 16 hodin). V květnu až srpnu je otevřeno denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin (areál se zavírá v 17 hodin). Kromě běžného provozu skanzenu se na Veselém Kopci každoročně pořádá spousta akcí s různým programem. Slaví se zde Masopust, Velikonoce, Posvícení, prodávají se tu tradiční lidové výrobky, představují se tady lidová řemesla a ukazují dávné stavební postupy a techniky. Často se tu také můžete seznámit s přípravou jídel předků a tyto pochoutky i ochutnat. Podrobné informace o pořádání těchto akcí získáte na webových stránkách SLS Vysočina: www.pupce.cz nebo welcome.to/vysocina.

Další objekty souboru Vysočina

Součástí souboru obce Vysočina jsou i objekty dalších tří blízkých osad. Ve Svobodných Hamrech, severně od Veselého Kopce, najdeme zpřístupněný vodní kovací hamr, mlýnici, roubenou hospodu a zámeček. Osada Možděnice, západně od Veselého Kopce, skrývá vzácnou stavbu Bláhovy kovárny, do jejíž blízkosti byla přenesena Žejdlíkova truhlářská dílna ze Svratouchu, srub vybavený kovářskou dílnou a kopie rumpálu studny ze Skály. V Možděnicích najdeme i lidovou zvoničku, klenutý kamenný haltýř a roubenou školu z roku 1814. V samotném městě Hlinsku pak doporučuji navštívit další část expozice souboru Vysočina zvanou Betlém. Jde o ojedinělou ukázku skupiny přízemních roubených staveb a jejich vybavení, převážně řemeslně zaměřeného, v prostředí města. Středem obce Vysočina je i v bezprostřední blízkosti Veselého Kopce se nacházející osada Dřevíkov, kde je zachována bývalá židovská ulička, synagóga, škola, draslovna a chráněná náves s chalupami z 18. a 19. století. Na severovýchod od Dřevíkova pak na samotě Svatý Mikuláš stojí pozoruhodný Kostelík postavený před rokem 1350, obklopený rázovitým hřbitovem se sbírkou litinových křížů ze zaniklých železáren.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Údolím Doubravy k Železným horám

Historie borecké Skály

Klokočovská Královská lípa

Tags: