Moskyt - tramping

Kdo byl Billy Broches?

Petr Náhlík — Fri, 20 Jun 2014 10:03:45 +0000

Při těžbě dřeva byl 17. února 2014 poničen brdský camp Zlaté dno. Na stránkách Dějin trampingu od Boba Hurikána se dočtete, že camp Zlaté dno byl založen na jaře roku 1929. Jeho zakladateli bylo několik kamarádů z legendární Brdské zimní brigády. Tento nádherný camp byl opravdu dobře ukryt v tehdejší brdské divočině. Co ale dnes víme o jeho zakladatelích?

Camp Zlaté dno, památník trampů, kteří bojovali v protifašistickém odboji, nebyl v únoru 2014 zničen poprvé. Tento osud jej potkal již v polovině šedesátých let minulého století. Ke Zlatému dnu, které bylo ve dvacátých letech domovským campem party zvané Dickey club, se vážou především dvě trampská jména – Generál Jerry Packard a Billy Broches.

V rámci debaty o úrovní článků o Zlatém dnu v denním tisku a o zakladatelích campu Zlaté dno na facebooku, mi – k mému radostnému překvapení – kamarád Lachout napsal, že zná (!) syna Billy Brochese – z vodáckého oddílu Kotva Braník. Získal jsem tak konečně kontakt na Brochesova syna Jiřího Brožka, který mne poté seznámil i se svou dcerou, vnučkou Billyho Brochese, Danou Vaněčkovou. Ta, na základě mé prosby, zaznamenala hned v předjaří (16. 3. 2014) nejen své vzpomínky, ale především vzpomínky svého otce. Díky nim jsem mohl s pomocí vlastního archivu poskládat z mnoha střípků mozaiky obraz trampské legendy - Billy Brochese, od jehož narození uplynulo 5. června letošního roku 110 let.

"Na pokraji lesa řežaví dřevo, a když někdo přihodí do pohasínajícího ohně chrastí, vyšlehnou plameny a ozáří skupinku rozloženou kolem. Dnes se mlčí, kytary oněměly. Nikomu není do řeči, snad později.

Památníček na Zlatém dnu, který trampové před lety vybudovali na paměť padlým a umučeným kamarádům-trampům, byl vandalsky zničen. Mít tu tak po ruce toho, kdo zhanobil pomníček a ukradl vlastnoručně vyrobené „placičky“ se znaky z osad, které sem dávali chlapci ze všech konců republiky, když se přišli poklonit památce těch, kteří předčasně odešli do věčných lovišť! Jsou příliš mladí, ti chlapci kolem ohně, než aby mohli osobně znát legendárního Packarda, Láďu Brochese, Pepíka Honzla a mnoho dalších kamarádů, na jejichž počest byl památníček vybudován."

Bohuslav Čepelák - Irčan: ŘEČI KOLEM TÁBORÁKU (Literární časopis Plamen č. 8 / 1966)

Ladislav Brožek, mezi trampy známý pod přezdívkou Billy Broches, se narodil 5. 6. 1904. Od roku 1919 do roku 1924 byl spolu se svým kamarádem a budoucím trampským písničkářem Vladimírem Fořtem, zvaným Eddy, členem pražského 6. oddílu skautů. Po zániku oddílu, který vedl Ota Vaněček, několik jeho členů dál společně jezdilo do přírody. Zpočátku jezdili převážně do oblasti Libřice, Davle a Jílového.

V druhé polovině dvacátých let trampské party či celé trampské osady, tábořící do té doby v povodí Velké řeky (Vltavy), Zlaté řeky (Sázavy) a Staré řeky (Berounky), začínají opouštět chatové trampské osady a začínají při svých vandrech objevovat Brdy. Chatových trampů, kteří nedokážou strávit pár dnů pod stanem bez komfortního vybavení, v té době na místech původních trampských campů přibývalo víc, než těch, jimž je romantika drsné přírody a parta kamarádů nade vše.

V letech 1926 - 27 začali trampové z budoucího Dickey Clubu jezdit do oblasti brdských Hřebenů nad Řevnicemi a Halouny - na kempy El Passo, Eldorado i mnohé další. Postupně poznali i jihovýchodní část kolem Stříbrné Lhoty. Parta trampů, vedená Billy Brochesem, si 30. 10. 1927 zvolila název Dickey Club, podle názvu klubu na Harvardské univerzitě. Od roku 1928 už Dickey Club jezdil převážně na Brdy. Trampské party se znaly a potkávaly se jak na trampských slezinách, tak na vandrech. Billy Broches proto někdy jezdil i s partou Generála Jerry Packarda a jeho Brdskou zimní armádou.

"Mnoho výstřelů doznělo navždy při odchodu řady trampů na vojnu, mnoho ji zrezivělo v hlavních devítek na stěnách srubů na Kytíně a Westendu. Roku 1928 založil kamarád Krsek zvaný generál Packard početnou „Brdskou zimní, jinak též Pivní armádu“ se znakem skautské lilie s půlitrem. Desítky mužů ve stetsonech se rozcházely různými směry a v neděli pak cestou od „osmičky“ se Smíchova v celém proudu šlapali při muzice společně až k Andělu.

Když sníh stekl ze skal, slunce zatlačilo zbytky ledu do stínů v korytech potoků, překonala armáda o Velikonočních svátcích údolí Litavky a dorazila na zříceninu Valdeku. Cílem pochodu byl horní Padrťský rybník na Velkých Brdech. Ze skupin, které překonaly kamenité a zarostlé strmáky, vznikli „skalní trampové“: V roce 1927 to byl „Dickey club“ a roku 1929 „Brdští supové“. Ústředními postavami té doby byli Hobart, Packard a Broches."

Marko Čermák: Po stopách Packardovy brdský armády (trampský časopis Camp č. 1 /1967)

V civilním životě byl Ladislav Brožek vedoucím obchodu u firmy Wellemin Praha. Jeho budoucí žena - Anna Pavla Pencová (*17. 1. 1907) vystudovala obchodní školu a pracovala jako administrativní pracovnice v puškařství svého nevlastního otce Oty Vaněčka. Stejně jako Billy Broches se hlásila ke skautskému hnutí - chodila do 9. dívčího skautského oddílu a od roku 1924 používala přezdívku Saxona. Její nevlastní bratr Ota Vaněček vedl 6. skautský oddíl, do kterého chodil Billy Broches. Po rozpuštění oddílu začala Saxona jezdit do přírody s partou svého bratra, kterou v té době již vedl Billy Broches – tedy s Dickey Clubem. Saxona se provdala za Billyho Brochese 20. 10. 1928. Od svatby začala používat jméno Pavla Brochesová.

Trampové jezdili na různé campy po celých Brdech od Jíloviště až po Plešivec a nepsaným pravidlem bylo táboření na jednom campu nejvíce tři víkendy po sobě. Nejtvrdší jádro Brdské zimní armády, tedy ti trampové, kteří jezdili na vandry pravidelně téměř každý víkend, a i v zimě spávali pod širákem, si říkalo Brdští supové. V roce 1929 byl založen Dice camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Vznik Brdské zimní armády popisuje v knize Dějiny trampingu (1940) Josef Peterka - Bob Hurikán takto: " …na palouku, nedaleko Bílé skály neboli El Passa táboříval Bill Broches se svou partou Dickey clubem... Zde se o velikonocích roku 1928 setkala slavná tlupa trampů; Rudla Brandejs (Rudý Brandy - Zlaté údolí), Slimák, Pavínuc (Song Club), Malý Lash, Packard a parta skautů táborníků, aby u ohňů prožili drsnou, ale krásnou měsíční noc; takovou, jakých je málo... V Packardově hlavě uzrával nápad, který uskutečnil na podzim roku 1928, po odchodu Hobartovy tlupy na vojnu. Založil Brdskou zimní armádu."

Jak napsal Bob Hurikán, na Brdy v té době přišel i Ladislav Brožek - Billy Broches z Dickey Clubu ve společnosti Karla Lavanta zvaného Bič nebo Lash, Joeho a Laddy Ramsea. Později Billy Broches založil v návaznosti na svou partu Dickey Club Trio, kde s ním zpíval i Karel Lavante - Lash a písničkář, kytarista a zpěvák Vladimír Fořt zvaný Eddy.

Vladimír Fořt - Eddy tuto dobu připomněl v článku Znali jste Dickey Club Trio? v časopise Pacific Expres č. 1/1969 takto: "Vzpomeňme nejdřív na interprety Dickey Club Tria. V první řadě to byl Broches, který zpíval první tenor. Hlas měl honosný, velmi těžko zvládnutelný do modulace, ale nakonec, když jsem vystihl jeho barvu, seděl. Lash nebyl žádný bas. Byl baryton jako já, ale připomínal v nízkých polohách našeho milovaného Ted Lewise, podbarvoval dobře melodii i rytmus a byl použitelný pro všecky zpěvní „fóry“. Sám jsem zpíval druhý tenor a nikdy jsem neuměl svůj part."

Vokální skupina Dickey Club Trio (s podtitulem Voice Jazz) neměla v tehdejší Evropě obdoby. Z hlediska hudebního pro ni byly vzorem americké soubory jako Mills Brothers, The Revellers, Waring´s Pensylvanians a hlavně Comedian Harmonists. Její členové obdivovali také české jazzové muzikanty jako byli R. A. Dvorský a jeho Melody Boys nebo Jaroslav Ježek, autorskou a hereckou dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha či E. F. Buriana. Z těchto zdrojů vznikla jejich představa sboru přirozených hlasů skloubených do rytmického jazzu v podobě trampského voice jazzu. Dickey Club Trio tak vstoupilo mezi trampské sbory s trošku jinou tváří, než bylo v té době obvyklé.

Velký úspěch měl zejména Eddyho text k písni Ice Cream od Waring´s Pensylvanians s názvem Rum (a také dvojice postav Massa Boba a Jůly). Dickey Club Trio do repertoáru převzalo i česky otextovaný šlágr Hallo Montreal. Snad proto, že se Dickey Club Trio snažilo o něco jiného, než o běžnou interpretaci trampských písní, neproslulo tak, jako jiné tehdejší klasické trampské sbory.

Protože v Praze nebylo, kromě Ultraphonu, žádné nahrávací studio, jezdily trampské sbory nahrávat do Berlína. U firmy Odeon, v Lindstromu v Berlíně Dickey Club Trio nazpívalo (to už k nim přibyl sólový kytarista František Macháček - Machajzl) roku 1930 cca patnáct písniček (z trampských to byly především písně V. Fořta - Eddyho: Kanoe, Slepice a U řeky Zambezi), dále pak písně Canoe, Cariboo, Hallo Montreal, Hvězdičko bílá, Jimy Lackland, Lulka, Kvá-Kvá, Naposledy líbám, Panenka v podpalubí, Rum, Slepice, Směj se jen směj, Trampskou baladu v národních písničkách a Trampský pochod. Zůstal tak zachován jeden z nejpozoruhodnějších počinů na poli české populární hudby. Eddyho “hity“ Hej šup námořníci, Indiánská láska (Jezero dřímá), Já přijdu za tebou a Ve strážním koši vznikly až po rozpuštění Dickey Club Tria a byly interpretovány většinou Song Clubem, se kterým Eddy od roku 1931 úzce spolupracoval. K výjimečnosti nahrávek Dickey Club Tria je nutné připočítat i to, že krátce po jejich natočení, v roce 1931, se skupina rozpadla.

Nejen v údolích řek Vltavy, Berounky a Sázavy, ale i na Brdech začala řada trampů, na místech, kde se jim líbilo, a bylo možné získat souhlas, postupně stavět chaty (1928 na Kytínské louce - 1934 T. O. Kytín, 1930 T. C. Westend, T. O. Delaware). V roce 1933 si řada trampů z Dickey Clubu postavila chaty také na říčce Kocábě pod Plechhamrem.

Manželům Brožkovým se 5. 8. 1932 narodil syn Jiří, který žije v Praze a je dodnes členem vodáckého oddílu Kotva Braník. Chata, kterou si postavili v roce 1933, na konci války vyhořela. Pavla s přáteli a synem postavila chatu novou, o několik kilometrů dál proti proudu Kocáby, na místě, které se jejímu muži kdysi zalíbilo. Billy Broches se nevěnoval jen trampingu a hudbě, ale stejně jako řada jeho trampských vrstevníků holdoval také sportu – boxoval a hrál ragbyovou ligu za Slavii Praha.

Po vypuknutí II. světové války se – jako svobodu milující tramp – zapojil i do protifašistického odboje. V květnu 1940 zatklo Billa Brochese gestapo za účast na přípravě protifašistických akcí a šíření protinacistických letáků.

Kolik takových trampů - odbojářů bylo, to už se asi nikdy nedozvíme. I když zřejmě existuje vojenská evidence i evidence z 50. let, kdy bylo množství vojáků zahraničních armád pronásledováno v rámci boje proti »vnějším i vnitřním nepřátelům socialismu«. V žádné listině se však neobjevuje záznam, zda dotyčný byl, či nebyl tramp. Takže, k představě o podílu trampů na boji za naši národní svobodu zbývají jen ojedinělé vzpomínky. Myslím, že by přece jen měly a ještě mohly být soustředěny.

Tramping byl za nacistické okupace značně omezen. Mnoho mladých lidí bylo nasazeno na práci v Německu a Rakousku. Ke konci války bylo v podnicích přesouváno volno z neděle na některý ze všedních dnů, takže mnohé party se ani nemohly ve stejný den sejít. Táboření sice zakázáno nebylo, zato rozdělávání ohňů za tmy ano. V některých obdobích se smělo do lesa jen s úředním povolením ke sběru lesních plodin. Pochopitelně při stanném právu se nesmělo večer z domu ani na ulici, natož do přírody. Veliké území mezi Velkou a Zlatou řekou bylo zabráno pro cvičiště SS a koncentrační tábor na Hradišťku. Podobných území bylo časem více.

S jistou dávkou opatrnosti se i tak mohlo tábořit. Český pětník, hajný, starosta teď v lese „nikoho neviděl“.

Campy, a zejména chaty měly určitý význam i v hnutí odporu. V Lukách pod Medníkem se scházelo po jistou dobu vedení organizace Předvoj, v několika chatách byly rozmnožovány ilegální letáky a časopisy. V posledních fázích okupace hráli někteří trampové roli i v partyzánském hnutí, byť se jejich akce vyčerpala třeba jen tím, že odzbrojili skupiny německých běženců umístěných ve vesnických školách.

Někteří trampové se sešli i v nezvyklých táborech - koncentračních.

Broches

Celé naše odbojové hnutí se v historických pracích dělí dosud na komunistické a nekomunistické. Zda to byl vedle příslušnosti k odbojové skupině tramp, sportovec, muzikant, či co, to už se dozvíme skutečně jen málokdy.

Jeden příklad za mnohé. Kdysi velmi populární, na mnoha osadách i z vystupování písničkářů na pódiích známý Broches, patřil k pražské ilegální organizaci. V květnu 1940 byl zatčen gestapem, v lednu 1943 jej nacisté popravili. Někdy počátkem 60. let jsem byl s další generací trampů kdesi na Brdech. Viděl jsem tam malý pomníček z navršeného kamení. Na památku Brochese. Hoši znali mnoho příběhů z jeho trempování, věděli, i o jeho popravě. Proč byl zatčen a popraven, netušili. Ani jeho občanské jméno - Ladislav Brožek - neznali. Nicméně prostý pomníček mu vlastními silami postavili. Na domě, kde v Praze bydlel, však jsem nenašel sebemenší pamětní desku. A Broches nebyl jediný...

Bohumil Pekárek (Trampové proti bezpráví - 5. kapitola ze seriálu z historie trampingu publikovaného v devadesátých letech v deníku Právo)

Bill Broches byl vězněn a vyslýchán v Praze na Pankráci, v Drážďanech, ve Wuppertalu a Berlíně-Plötzensee. Nikdy nezradil. V srpnu 1942 byl odsouzen k smrti a 11. ledna 1943 byl popraven.

Camp Zlaté dno se po II. světové válce, koncem padesátých let, stal vzpomínkovým místem na trampy umučené nebo popravené nacisty, zejména místem vzpomínky na dvě vůdčí osobnosti trampského hnutí na Brdech Jaroslava Krska – Generála Jerryho Packarda a Ladislava Brožka – Billy Brochese. Dokud jí to zdraví dovolilo, patřila k jejich organizátorům Pavla Brochesová spolu s Rudolfem Dvořákem zvaným Dandy, šerifem T. O. Údolí oddechu. Smutečky za Brochese se od padesátých let konaly na Zlatém dnu vždy o víkendu, který byl nejblíž datu jeho narození tj. kolem 5. června. Poté řadu smuteček na Zlatém dnu pořádaly trampské osady Triglav, Tampiko, Lumbermen a mnozí další kamarádi – zejména Šlajf, Dawson a Unkas.

Pavla Brochesová se od šedesátých let věnovala publicistické činnosti a uveřejnila v různých trampských časopisech a trampských rubrikách v novinách, dříve než je v sedmdesátých letech zlikvidovala bolševická „normalizace“, řadu článků zaznamenávajících vzpomínky a dění v trampském životě. Díky redaktorovi Bohuslavu Čepelákovi - Irčanovi publikovala zejména rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu. Její články vycházely v trampských časopisech Tramp, Tulák a Pacifik Expres; a také v novinách Rozvoj, Svobodné Slovo, slovenském Ludu a v rubrice Táborový oheň v týdeníku Mladý svět. Výbor z těchto textů a básní z let 1965 - 1979 vydala Pavla Brochesová v roce 1981 vlastním nákladem pod názvem Ozvěny z cest, táborů, osad a trampských večerů .

V této publikaci Pavla Brochesová je publikována i její vzpomínka Chlapci čistého srdce na trampy, kteří bojovali proti okupantům za II. světové války: "Zde na Brdech, jako v jiných osadách, zareagovali přehlížení trampové okamžitě a s elánem jím vlastním na hrozbu fašismu. Romantiku pověsili na hřebík a šli, jak oni říkali, „do toho“. Bojovali se zbraní v ruce na všech frontách, u partyzánů i v ilegalitě doma. Nezradili. Umírali za svoji vlasteneckou činnost ve vězeních, koncentrácích, na popravištích i barikádách. – Na to vše myslíme, když vzpomínáme na fašisty umučené kamarády ze Zlatého dna, na Packarda – Krska, Brochese – Brožka, Feřteka a další z jiných osad."

O historii trampské písně a hudby vydala Saxona v roce 1979 vlastním nákladem publikaci Trampská srdce v písni a také sbírku básní Dnem i nocí – ze vzpomínek. Báseň z této sbírky Trampský otčenáš vyšla v roce 1968 těsně po okupaci Československa Sovětskou armádou a měla velký ohlas. Její slova se mohou zdát příliš patetická, ale trampové ji v rozjitřené okupační atmosféře, kdy opět umírali lidé zabití okupanty, vnímali jinak než dnes. V roce 2011 Jolana Čuprová v bakalářské práci Současný tramping a jeho environmentální aspekty napsala: "Zmínky o duchovním rozměru přírody v trampingu optikou křesťanství lze však najít jen velmi vzácně…reflexi přírody v Trampském Otčenáši, který napsala a vydala Brožková-Brochesová: „Věříme v Tebe, všemocná přírodo! Zlé i dobré přichází a odchází…. Jen ty zůstáváš naší stálou jistotou ve všech ročních obdobích….“. Přírodu oslavuje jako pozitivní hodnotu, u které lidé, respektive trampové, nacházejí útěchu a reflektuje ji jako důvod pro překonávání útrap civilního i trampského života.

Pavla Brochesová napsala také několik pohádek, které odvysílal Československý rozhlas. Přes dvacet let se starala o kroniku KTO (Kamarádi táborových ohňů). Téměř do konce života, dokud jí to zdraví dovolilo, navštěvovala své přátele v trampských osadách po celé republice. Zemřela 25. 12. 1991.

Všechny Brochesovy dopisy z nacistických věznic (od prvního, napsaného 1. 6. 1941, až poslední list z 11. 1. 1943) měla jeho žena pečlivě uschovány na památku. Brochesův syn Jiří a vnučka Dana je pečlivě schraňují dodnes. Na závěr si dovolím ocitovat z Brochesova dopisu psaného před popravou 11. ledna 1943: "Milujte pravdu, a třeba byla někdy i těžká, nikdy žádnou lež a přetvářku".

Petr Náhlík – Vokoun
T. O. Suché Studánky, Plzeň

ČÍM JE NÁM ZLATÉ DNO?

Nejmilejším campem na Brdech, na který si zajdeme tábořit během roku několikrát. A pak ještě něčím víc. Každoročně, začátkem měsíce růží, stává se putovním místem, kam chodíme uctít památku kamarádů, kteří v minulé válce bojovali proti fašismu za svobodu své vlasti. Zde pod stromem a upomínkami, kterých jsou už celé desítky, se sejdeme s kamarády z celé republiky, s nimiž se mnohdy nevidíme celý rok. Mladí, starší i nejstarší, všechno se promísí do kamarádské pohody. Po pietní vzpomínce se táboří, jeden druhému poví, co je u nich na osadě nebo v partě nového. A hlavně se hodně zpívá a hraje. Různé soubory kamarádů se předvedou s písněmi, které nacvičily, přejde se na staré písně. Se známou melodií se vrací i dny mládí. Stane se i to, že vás popadne do náručí kamarád, kterého jste neviděli bezmála třicet let, a rysy zprvu vzdálené, se rozjasní a vyvstane podoba milé tváře z dávných let. Nikde není duch kamarádství tak markantní jako zde, pod lesními velikány na tradičním campu ZLATÉ DNO. Všem je najednou tak nějak pěkně, uvědomují si, jaká je to vzácnost mít dobré a milé kamarády, se kterými je dobře být. To krásné vědomí nám dává setkání v lesích a vracíme se odtud vždy s hezkou vzpomínkou na jeden z výjimečných dnů, na které se nezapomíná.

Pavla Brožková – Saxona (v trampské rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu cca v roce 1969)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Generál B.Z.A. Jerry Packard

Cesta na Zlaté dno

Tags:

historie

osobnosti

tramping

Vandr za plotem

Tomáš Chytrý — Sun, 12 Dec 2010 14:51:04 +0000

Manády. No jasně, vždyť já tady už jednou byl! První deník, strana 35, říjen roku 1984. Přivedl nás sem Robur a jeho kamarádi z nějakého indiánského oddílu. To jsme tenkrát začali jezdit na vandry, bylo nám třináct, první noci pod širákem a v hlavách velký plány.

„Hele kluci, co je to tu za díry? To vypadá jako sloupky na plot.“ Scházíme dolů k potoku, zabranej do hovoru s Kachnou jsem si moc nevšímal okolí. „Cože? Jaký díry?“ Nevěřícně koukám, kam Obřík ukazuje. Levý kraj cesty, kam dohlídnu, je lemován dírami v pravidelných rozestupech. „To snad neni možný!“ V mžiku se mi vykouřilo z hlavy, co sem to vlastně Kachnovi povídal. Ba naopak. Rázem se mi vybavila zpráva, že se má někdo z Petrova kempu dohodnout o něčem s hajnym. Hned jsem tušil o čem.

Scházíme až k louce, kde již není pochyb, co se to tu děje. Čumíme jako troubové na fungl nová železná vrata a mě pomalu dochází, že tudy vlak už nepojede. Procházíme skrz vrata přes louku dolů k tábořišti. Znechucen celym světem sedim na špalku, v hlavě se mi míhaj obrazy z několika předešlých let. „No to se mi snad jenom zdá.“

Byl konec září roku 2005 a já se vracel proti proudu jednoho z Poledních potoků od Voznice do Kytína. Šel jsem tudy poprvé a pohled, jaký se mi naskytl kousek za lesní tůňkou, mě doslova uchvátil. Nízké podzimní slunce osvětlovalo meandr potoka krásně zarostlý mechy a travinami, smrky nevšedních výšek, ohniště, fleky na spaní - jen si vybrat. Mé několikaleté romantické „osadní“ představy rázem dostaly zřetelnou podobu. Stačilo jen přivřít oči a trochu se zasnít …

O to víc, když jsem zjistil, jak se údolí mezi místními říká. Manády. No jasně, vždyť já tady už jednou byl! První deník, strana 35, říjen roku 1984. Přivedl nás sem Robur a jeho kamarádi z nějakého indiánského oddílu. To jsme tenkrát začali jezdit na vandry, bylo nám třináct, první noci pod širákem a v hlavách velký plány. Moc dlouho nám to ale nevydrželo, dva tři roky. Byl jsem asi jediný, kdo se z původní party do lesa po několika letech vrátil.

Nedlouho po znovuobjevení Manád jsem dal dohromady pár - doslova pár - kamarádů, Datla a Michala, slovo dalo slovo a osada byla na světě. Místo bylo jasný, název jsem si vypůjčil od Miroslava Nevrlého. Renča s pousmáním sledovala, jak doma po večerech vyšívám vlajku. V září 2007 zazněly pod kaštanovou loukou poprvé tóny „osadních“ písní. Skupinka už zdaleka ne týnejdžrů postává nad ohněm. Plány již nejsou zdaleka tak vzletné jako tenkrát, ale jsou. Táhnout to, co to dá.

„Tak já nevim, jestli neni lepší jít někam jinam? Co tady? Koukat přes louku na ty vrata?“ Trapný ticho. Nakonec zůstáváme. „Vždyť to může bejt taky poslední oheň na tomhle fleku.“ To je bohužel pravda. Korunu tomu dává Lukáš. „Tati, v kasliku není kempovka“ a ukazuje mi prázdnej igelitovej futrál. Poslední kapka. Už rezignuju. „K čemu mu mohla bejt?“ Koukám se pod klády. Nic. „Tak ji asi spálil, … jeden.“ „Tady musel někdo blbnout, viděls ty malý ohniště všude okolo?“ Viděl, ale nechápal. Dneska mě už nic nepřekvapí. „Nejlepší bude Tomáši, když se na ty svoje pracný sentimentální cingrlátka vykašleš.“

Seděli jsme u ohně a hrály něco přes jednu noční. Už navečer musel jet domu Ježek, brzy ráno zmizel Robert, Kachna s Obříkem odcházeli - asi na pětkrát - během deštivého nedělního dopoledne. S Erikem a Lukášem jsme na obhlídce okolí viděli opuštěný Petrův kemp. Jak dlouho tu ještě bude stát? Stačilo by ho teoreticky posunout za řadu sloupků o pár set metrů směrem ke Carrapatu. Tam je už „mansfeldovo“. Jak také dokazují staré patníky s označením vlastníků jednotlivých lesních celků HD x HM, na některých místech rozeseté mezi stromy.

Na cestě zpět, nad pasekou, vidíme nekonečnou řadu již stojících betonových sloupků. Za plotem budou i manádské seníky. „Nějak se nám zužuje svět, co?“ Verš od Vyčítala byl vcelku na místě.

„Tak co? Pudem, ne?“ Všichni víme, že u vychladlýho ohniště se nedá sedět věčně. Dnes je nám to jasný o to víc. „Hmm … tak dem.“ Sundal jsem plechovou schránku na kempovku bez kempovky, tabulku s vybělenou lebkou nechám na svém místě vysoko na kmeni smrku. Ta sem patří. Klobouk „dřevák“ holt bude jinde. Večer malého unaveného Džoua se nekonal, Džou holt zůstane bez klobouku. „Eriku, vyfotíš nás u tý hloupý brány? Na památku.“

Cestou jsem se ještě zapovídal s hajnym z maringotky u kytínské hájovny. Přeci jen sem byl zvědavej, o co tu jde. Docela ochotně mi lecos objasnil. Obora, jejímž vlastníkem jsou Lesy ČR, bude mít podle jeho slov 3,6 km v obvodu, a to na ploše cca 60 ha. V podstatě by měla svou polohou kopírovat oboru, která zde byla do roku 1945. Obora má být využita pro chov jelenců virginských.

„Bude to pro nás práce navíc. Každej den ji obcházet a kontrolovat, jestli někdo neprostřihnul drátěný pletivo.“ A aby bylo úplně jasno, ještě dodává: „Natrhnu zadek každýmu, koho tam načapu.“

Jsem nakonec rád, že se mnou byl ochotnej hodit řeč. Trochu mě to zklidnilo. Holt mi někdo kopnul do bábovky. Doma si sednu nad mapu Hřebenů a zkusim vymyslet, kam pozvu kluky na zářijový potlach. Budem se holt toulat. Asi jsme si měli vybrat jinej název.

květen 2008
Tom, os. Větrný toulání

Rubrika:

Tags:

Ponorná řeka Valhala - film

Moskyt — Wed, 10 Nov 2010 18:29:38 +0000

Uprostřed Jizerských hor se horní tok jedné z četných říček náhle ztrácí pod povrchem země, aby si usnadnil cestu skalnatým údolím. Koryto toku je zde vyplněno obrovskými žulovými balvany, pokrytými vegetací, pod nimiž se skrývají pseudokrasové prostory.
Když na tento podzemní labyrint v roce 1964 náhodou natrefili trampové, pojmenovali jej podle sídla severského boha Odina VALHALA.
Badatelé Moskyty se na podzim roku 2010 do Jizerských hor vypravili, aby našli a světu skrytou ponornou říčku na vlastní oči spatřili.

Ponorná řeka Valhala - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Tagy:

Ponorná řeka Valhala

Leoš Drahota — Wed, 10 Nov 2010 10:17:43 +0000

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

V horách je dnes ráno veliká zima. Na severních svazích se drží námraza a v údolí mlha. Snad je to příslib pěkného jasného dne. Nechceme vzbuzovat velkou pozornost, a proto svižně mizíme v lese, kam už za námi začínají pronikat první paprsky slunce. Uvědomuji si, jak dlouho už jsem tu nebyl a jak mě Jizerky chyběly. Teď s radostí pozoruji, jak kolem nás přibývá tak typických žulových balvanů a skalisek, jak se do jantarově zářících louží sype mrtvé jehličí, jak se letošní dlouhá tráva pomalu kloní k zemi a zlátne. V horách právě panuje snad nejhezčí roční období, ale nebude to dlouho trvat. Na stinných místech se již statečně drží první chomáčky sněhu a brzy všechny ty barvy a tvary na dlouho zmizí pod bílou peřinou. Cesta nás tou podzimní horskou parádou vede až k potoku, který je vlastně naším cílem. Opouštíme dosavadní směr, zvolňujeme a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se tak ponornou říčkou.

V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island, mezi nimiž byl i Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně však hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare (Jiří Podolák) to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v sklaní skulině a dlouho se neobjevoval. Královna T. O. Island Eufr se o něj začala bát a svolala ostatní. Marně však trampové Hareho volali a hledali, vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už měli všichni o kamaráda opravdový strach, vykoukla nečekaně z jedné díry mezi kameny jeho hlava a tajemně pronesla památná slova „ponorná řeka“.

Takto byly podle Kapitána Kida objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených obrovských žulových balvanů. Prostory ve skutečnosti velmi členité a protékané potokem v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint, který měl od chvíle svého objevení již nadále navždy patřit T. O. Island, dostal od trampů příhodné jméno Valhala.

Podle nordické mytologie byla Valhalla sídlem největšího z bohů - Odina a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla, nebo také Valhöll, dominovala ráji seveřanů - Ásgardu a bylo to vskutku příjemné místo. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál podle nordických legend jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků prý neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se pak válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu – Ragnarök.

Do Valhally směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do říše bohyně Hel - Helheimu či do Aegiho podmořského paláce. Tam jim však nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhalle válečníkům, a proto se mnozí muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, nechávali na smrtelném loži usmrtit mečem, či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přeci jen odvedou do sídla Odinova. Legendy praví, že až jednou přijde konec světa, zánik bohů a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, vyšle Odin z každé z 540 bran síně Valhally 800 těch nejskvělejších válečníků, kteří v boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven.

Také jsme doufali, že dnes slavně zvítězíme a Valhalu objevíme. Postupovali jsme pomalu podél obou břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozí. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i velikost a hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat.

Já jsem pokračoval ještě kus po proudu potoka a brzy jsem zjistil, že se situace nelepší, ba právě naopak. Půjdeme-li tudy dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí, nebo si alespoň vyvrtne kotník. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho nikde neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z některých otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. „To musí být ono“, blesklo mi hlavou a klopýtajíc přes balvany, vydal jsem se zpět pro ostatní.

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhalou, netušili, že nejsou těmi prvními, kdo toto místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. To on jako první toto podzemí již v roce 1947 popsal a snad byl i prvním, kdo do něj proniknul. I když těžko říci. Vždyť komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu byly mnohem dřív, než lidé začali o svých objevech vůbec psát. Kamenné bloky se do koryta říčky zřítili už moc dávno a první lidé, kteří mezi nimi mohli hledat útočiště, přišli do hor někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust třeba nebyl prvním člověkem v těchto prostorách a my už vůbec ne. Přesto nás v okamžiku nalezení vchodu do útrob země přepadlo to správné pionýrské vzrušení a do průzkumu podzemí jsme se pustili s pravým objevitelským zápalem.

Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi tři o sebe se opírající žulové balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. Cesta do Valhaly. „Pojďte, tudy to půjde“, vybídl jsem další dva odvážné badatele. Sestupovali jsme se Zdeňkem a Jendou stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Kluci náš sestup střídavě zaznamenávali kamerou, což nám trochu komplikovalo překonávání úzkých průlezů. Chtěli jsme ale z podzemí přinést videozáznam, který by naší cestu kamenným labyrintem dokumentoval.

Stanuli jsme postupně na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového profilu. Viděl jsem ve světle čelovky, než ho tma o deset metrů dál zcela požrala, že je průchod korytem sice úzký, ale možný. Po čtyřech, zapřený o břehy koryta, abych nemusel smočit svou obuv do poměrně hluboké proudící vody, překonal jsem nízký úsek průchodu, narovnal se a obrátil na kluky. I oni se rozhodli jít dál. Po chvilce nám ale cestu zahradil jakýsi kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z o sebe zapřených žulových bloků a my jsme si připadali trochu jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba. Asi bychom našli cestu dál, nějakou další nenápadnou skulinou. Nás ale upoutal zvuk padající vody, přicházející odněkud odspoda.

Chvilku jsme hledali a vzápětí i našli. Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. Ta tu v poměrně prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. S velkým potěšením jsem si lehl na suchý balvan za tímto vodopádem a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Zase ta zvláštní inspirující izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Pro mě příjemná chvilka zklidnění, smyslného soustředěného vnímání. Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, co zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na světlo denní.

Svítilo sluníčko, bylo i poměrně teplo. Rozbalili jsme nějaké to jídlo a doplnili tekutiny. Mezitím Jirka objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Valhala by si žádala několik dní, aby byla celá objevena a zmapována. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena a to, co jsme našli nás potěšilo. Co chtít víc?! Nakonec se tajemné podzemí rozhodla spatřit i Eva a tak jsme jí do Valhaly doprovodili. Třásla se sice jako osika, když pod sebou začala tušit nějaké ty ďuzny, přesto však s naší pomocí i ona stanula na břehu ponorné říčky. Překonala pro nás jen těžko pochopitelnou paniku z toho, že by se mohla kamsi propadnout a o to cennější její sestup do podzemí byl.

Délka údolí, po kterou se potok noří pod povrch země je přibližně 150 metrů. Díky tomu, že si ale mořem balvanů našel několik cest, kudy tento úsek překonává, je celkový rozsah komplexu mnohem větší. Podzemní prostory jsou dokonce situované do dvou, vzájemně na mnoha místech propojených pater, položených přibližně 2 a 4 metry pod úroveň povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky, či větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či netušené nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu, proudícího z nějaké nepatrné tmavé škvíry. Místy do podzemí ze vzdáleného povrchu nečekaně pronikne i denní světlo jakýmsi malým okýnkem, schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora zcela nevypátratelné. 10 cm velké bazické pecky, či erozně dynamické hrnce, mající v průměru až 1 metr, jsou pak třešinkou na dortu, jenž potěší každého, jen trochu geologicky poučeného průzkumníka.

Vodu ve Valhale vidíme bystře proudit, vytvářet malé vodopády, vířit a rotovat v kotlích, které si sama během věků do kamene vyhlodala. Voda dokonce dokázala pohnout obrovskými bloky žuly, které jí kdysi přehradily tok. Zvláště po přívalových deštích a při jarním tání říčka měla tu sílu a tam, kde se setkala s největším odporem, pohnula balvany, které jí brzdily. Tak to dělala tisíce let, až si kamennou hradbou prokousala dnešní cesty – chodby a průlezy, které nám teď umožňují pohybovat se jejím podzemním korytem. Opravdovou nádheru je pak možné díky vodě ve Valhale obdivovat ke konci zimy. Pokud někdo vykoná tu strastiplnou cestu hlubokým sněhem a najde nějakým způsobem pod tvrdou slehlou krustou vchod do tohoto pseudokrasového útvaru, bude pravděpodobně odměněn pohledem na neuvěřitelnou ledovou výzdobu pseudostaronordické svatyně. Myslím že spatří křišťálově čisté stalagmity, balvany pohádkově zahalené třpytící se polevou a rampouchovými závěsy. Samotné břehy říčky pak možná mráz u příležitosti jeho vzácné návštěvy vyšňoří ledovou krajkou, do zrzava obarvenou huminovými kyselinami z rašelinišť. Prostě obrázek jak ze samotného sídla severského boha.

Trampové z T. O. Island, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu většina z nich nikdy neporušila, a pokud někomu o ponorné říčce přeci jen řekli, bylo to lidem, kteří si zasloužili jejich důvěru. Valhalu samozřejmě mnozí další vypátrali na vlastní pěst, jako jsme to učinili my. Zrovna tak jako staří trampové si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí je čím dál méně. Většinou to chodí tak, že si lidé taková místa začnou značkovat, měnit a přizpůsobovat. Nakonec je musí začít sami před sebou chránit. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, pevnými dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Jen ať si ponorná říčka zachová své tajemství a co nejdéle svou opuštěnost. Prosíme proto všechny, kteří tuší, či vědí, ať v zájmu příznivého výsledku Ragnaröku raději mlčí. Děkujeme!

Valhalu v Jizerkách hledali: Marcela Zálešáková, Eva Zálešáková, Jiří Mikšík, Jenda Mikšík, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Rubrika:

Bádání a pátrání

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

Generál B.Z.A. Jerry Packard

Leoš Drahota — Thu, 21 Oct 2010 20:22:32 +0000

Vydali jsme se do lesa skřípnutého mezi Berounkou a strakonickou dálnicí, abychom tu zavzpomínali na první trampy a především na zakladatele Brdské zimní armády Jerryho Packarda. To on byl na této zalesněné vrchovině hlavní hybnou silou pozoruhodného hnutí, které bylo, či možná ještě stále je českým unikátem. Byl to také člověk, na kterého se pro jeho povahu a skutky i více než šedesát let po jeho smrti stále s úctou vzpomíná.

Stromy na brdských Hřebenech se barví do podzimních odstínů, vadnou a zkroucené se snáší k zemi. Šustí pod podrážkami těžkých bot a my, ač je teprve říjen, nasloucháme listopadovým písním. Chladno a mlha se líně převaluje vlhkým potemnělým lesem, pomalu se chystajícím na příchod zimy. Vnikli jsme do liduprostých hvozdů Brdské vrchoviny a rychlým krokem míříme k jednomu konkrétnímu cíli. Pochodujeme z voznické zastávky k místu skrytému uprostřed Hřebenů, k legendárnímu trampskému kempu, zvanému Zlaté dno. Tady si chceme nerušeně v lesním tichu připomenout dřevní a zároveň asi i vrcholné období ojedinělého českého fenoménu – trampingu.

Kdysi dávno, prý již někdy kolem roku 1925 objevila parta přibližně šestnáctiletých kluků tenkrát ještě ve skutečné „divočině“ Brd malé údolíčko, které se jim zalíbilo a které se pak později stalo jejich útočištěm. Kemp Zlaté dno ještě nenesl své jméno, ale pás zalesněných kopců mezi Mníškem pod Brdy, Hostomicemi a Dobříší v těch dobách již pomalu ožíval příchodem lidí, kteří o víkendech opustili své městské byty, své kanceláře, školy, své každodenní unavující povinnosti, svou „civilní“ identitu. Přicházeli do míst, která před tím patřila jen lesní zvěři, dřevařům či uhlířům, aby zde našli jinde nemožnou míru svobody, romantiku života v přírodě a pravé kamarádství. Na Brdech, stejně jako krátce před tím v Povltaví, Posázaví a jinde se po skončení Světové války sdružují lidé, kteří si rozumí, a spojuje je podobná touha. V lesích a skalách společně přespávají, vaří si, sportují, zpívají osobité písničky a hlavně se volně toulají. Vznikají tábořiště, kempy, sruby a osady, rodí se originální, společností snad ve všech pozdějších dobách jen s velkým zapřením tolerované hnutí. Je to nový životní styl, nová filozofie a zdá se, že mnohé velice dráždí. Jakoby taková míra svobody a nekontrolovatelnosti už byla moc.

Hluboké brdské lesy jsou v těch dobách stále ještě plné chatrčí z kůry, které si tu postavili dřevaři a uhlíři, aby u svých milířů mohli přespávat a nemuseli se na noc vracet do dalekých vesnic. Šlo většinou o dlouhé, nízké přístřešky připomínající stan „áčko“, s ohništěm uprostřed a dírou v lomenici místo komína. Na noc se sem vedle sebe „napáskovalo“ až deset chlapů, aby se tu po celodenní dřině mohli v relativním suchu a teple trochu vyspat. Také po lesích zhusta roztroušené seníky, lákají ke spočinutí ve voňavém seně a tak není divu, že se právě Brdy staly pro víkendové tuláky, kteří si podle Londonových hoboes začali říkat trampové, zemí zaslíbenou.

Dnes jsou Brdy přeci jen o něco méně divočinou, nejsou už ani tak opuštěné, hlavně ne o víkendech, ale romantika časů, kdy tudy po lesních stezkách táhli sobotním odpolednem trampové ke svým kempům, je tu stále ještě patrná. Hlubokými krásnými lesy protékají průzračné potůčky, nejvyšší partie vrchoviny připomínají horské pralesy, a když vám do cesty náhle vstoupí obrovský divočák, jak se to poštěstilo nám, pocítíte to syrové tulácké puzení skoro na vlastní husí kůži. I nyní zde pak najdeme mnohá tábořiště, možná i nějaký ten srub či osadu a mnohé mohutné stromy jsou tak staré, že ještě pamatují nejednu trampskou legendu. Legendu, jakou byl zakladatel slavné Brdské zimní armády Jerry Packard.

Jerry Packard, občanským jménem Jaroslav Krsek se narodil 12.1.1909 v jugoslávském Mostaru. S touláním začal u skautů a pak již jako divoký tramp přibližně od roku 1925 postupně prošel všechny významné lokality začínajícího trampingu. S různými parťáky tábořil na Vltavě i Sázavě, v kempu zvaném U dvou bambiten ve Strnadech, či ve Svatojánských proudech. Již tehdy mezi prvními objevoval Brdy, které do těch dob ležely tak trochu stranou zájmu trampů. Na chvíli se pak Jerry usadil na sázavské osadě Dakota, ale dlouho tu nevydržel. Zdá se, že mu víc vyhovovalo nezávislé táboření, kdy mohl každou sobotu zakotvit vždy na jiném místě – tzv. ohníčkaření. Pendloval potom znovu po víkendech z jednoho tábořiště na druhé, všude ho pro jeho charisma znali, všude byl pro svou veselou povahu a inteligenci vítán. Několikrát ho spolu s Batexem, Wodkou či Joem Hubatkou dovedla jeho toulavá povaha až na Podkarpatskou Rus či do Karpat.

Další etapou Packardova trampského života bylo jeho působení ve známé partě „ohníčkářů“, kteří si podle svého šerifa Jacka Hobarta (Vladimír Střelec) říkali Hobart camp. Jerry dělal Jackovi zástupce a spolu s ostatními tuláky, kteří s Hobartem vandrovali, poznal většinu míst, jenž tehdy trampové osídlili. Hlavním útočištěm této party byl pak soubor táborů zvaný Hobart camp v Anglickém parku, Měsíčním a Zlatém údolí. O sobotách a nedělích ale hojně užívali i mnohá další tábořiště na Vltavě, Sázavě, Kocábě či Záhořanském potoce. Častým výchozím bodem a v neděli i jakýmsi shromaždištěm před návratem do města byla tehdy trampům včetně Hobartovy party a Jerryho Packarda Libřice u Davle. Především oblíbená hospoda pana Adlera poskytovala všem tehdejším tulákům a vodákům velmi intenzivně využívané zázemí.

Bob Hurikán o členech Hobart campu píše, že pro ně byla typická ueska se sekerou Marbles na zádech a velká žízeň, která je ponoukala vydatně slavit každou maličkost. Byli schopni prý uspořádat mimořádný potlach jen na oslavu toho, že si jeden z nich pořídil nové tkaničky do kanad. Bob píše i o potlachu, jehož náplní byla oslava zakoupení nové sekery jedním členem party. Náklady na potlach byly prý několikanásobně vyšší než cena inkriminované sekery, kterou navíc kdosi cizí v ranních hodinách zmoženým trampům zcizil. Hobartovi hoši pak museli na právě ukončenou oslavu navázat druhým potlachem, uspořádaným tentokrát ku příležitosti zapití žalu po ukradené sekeře. Nevím, jestli si Josef Peterka ve svých Dějinách trampingu trochu nepřidává, ale o kousek dál pochvalně uvádí, že Hobartova parta holdovala vydatně také sportu, především boxu (Hobart byl pověstný svým levým hákem) a plavání, v kterém vynikal právě Jerry Packard.

Po jednom dalším slavném potlachu, konajícím se na podzim roku 1928 na sázavské osadě Kalvík, došlo k významné události. Celé jádro Hobart campu se tehdy loučilo se svobodou před odchodem na vojnu, a když byli Jerryho kamarádi vzápětí opravdu odveleni sloužit vlasti, zůstal Packard téměř sám. To ale nebylo nic pro něj, zabafal z dýmky, podumal a v hlavě se mu zrodil velký nápad. Ten poté v listopadu téhož roku uzrál a byl zrealizován založením slavné Brdské zimní armády. Stalo se tak v noci nad Jezírkem (osada El Passo), kde se tenkrát sešla její zakládající šestka: Packard, Davy, Fox, Tuďar, Patachon a Svenny Krupička. Nejlepší z nejlepších a brzy se přidávali další. Velení armády se po vzoru generála Kellyho, táhnoucího v roce 1894 v čele nezaměstnaných na Washington, ujal generál Packard a vytáhl dobývat Hřebeny. Začalo zlaté období trampingu na Brdech. Klobouky jako kanadská jízdní policie, svetry Milton, kabáty „policajty a manchestrové kalhoty se staly stejnokrojem a všem brzy zřetelným poznávacím znamením B.Z.A.

Na Brdech vznikají nové kempy a tábořiště. Rodí se svébytná a v rámci nadevše ceněné svobody i organizovaná trampská komunita. O sobotních zimních večerech Brdská zimní armáda drancuje zásoby hostinců v Halounech (U zrzavého paviána), Hatích, Kytíně i Voznici, o nedělních ránech pak les voní dýmem z desítek ohníčků, ohřívajících snídani. Trampové kooperují s hostinskými, hajnými (v zimě pomáhají přikrmovat zvěř) a částečně i četníky, do jejichž rajonu tábořiště spadají. Na Nový rok Packardovi hoši pomáhají honcům nahánět lovnou zvěř a za to dostávají od sviňařského správce buřty, kořalku a pivo. Právě po jedné takové vydařené oslavě úspěšného honu, podpořené vydatnou konzumací výslužného, se pak Brdské zimní armádě začalo říkat nejprve Pivní skauti a posléze i Brdská pivní brigáda. Částečně právem, částečně nespravedlivě Packardově partě, čítající ve vrcholném období až 157 členů, toto jméno již zůstalo.

Brdská pivní brigáda měla ve znaku skautskou lilii překrytou půllitrem piva a písmeny B.P.B. Měla i svůj generální štáb, jemuž předsedal generál Packard a jehož přísedícími byli seržanti, mající na starosti vždy jeden pluk – jednu partu drsných brdských trampů. A drsňáci to opravdu byli. Tábořili a toulali se v lesích i v těch nejkrutějších mrazech, a když už to pod širákem opravdu nešlo, přespávali na holé podlaze v sále hostince. Na Brdech se zrodila tábořiště Camp pstruhů, Camp 100 piv či Velitelský pahorek. Na jaře roku 1929 založil Jerry Packard spolu s Dawem, Johnym, Svenny Krupičkou a Vencou Kuncem tábořiště Dice Camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Právě tam jsme teď stanuli. Slavný kemp leží ukrytý v údolíčku malého potoka a uvidíte ho, až když stanete přímo nad ním. Tomáš Chytrý v článku Cesta na Zlaté dno popisuje jeho hledání i jeho kouzlo. I my vnímáme pietní genius loci výjimečného místa, obcházíme kamennou mohylku a kmeny stromů pokryté četnými upomínkami na ty, co odešli. Je chladno, vlhko a docela tma. Okolní les za mlhou je tichý, jen potok obtékající staré tábořiště monotónně bublá. Teď je ta pravá chvíle alespoň symbolicky vrátit kempu něco, co tu chybělo dlouhé desítky let. Rozbalujeme vzácnou relikvii – původní Packardovu vlajku Zlatého dna a připevňujeme jí na kmen stromu nad dřevěný kříž s generálovým jménem. Zvláštní chvíle. Dolní cíp vlajky přepadá přes vypálené datum Packardova úmrtí a my si mezi čtyřmi statnými smrky uvědomujeme přesah myšlenek a činů s tímto místem spjatých osobností, nad jejich vlastní fyzickou existencí. Je smutné, že první brdští trampové již na Zlaté dno nikdy nepřijdou. Povzbuzující je naopak, že to, co tu po sobě zanechali, i dnes přežívá v mysli tolika lidí, kteří sem chodí generála brdských trampů a jeho kamarády uctít.

B.P.B. se pozvolna přesouvala po brdských Hřebenech ke Kytínu a Stříbrné Lhotě. Tady našla útočiště zejména u hostinského Tondy Macháčka, jehož pohostinnost byla pověstná. I pivní tácky prý pro Packardův generální štáb označil jmény jeho oficírů a rozmístil je pohotově podle zasedacího pořádku, když se armáda, oznamující svůj příchod salvou výstřelů, blížila. Trampové využívali ve Lhotě k noclehu například i stavení (U kanadské báby) dobrácké a družné staré babky Oktábcové, která je k sobě ochotně vzala pod střechu, když bylo venku nevlídno.

Packard však jak se zdá, nejvíce ze všeho miloval nocování pod širákem. Spolu s nejotrlejšími kumpány z B.P.B., kteří si začali říkat Brdští supové, nedbal na sníh ani mráz a pokud to jen trochu šlo, neopouštěl les ani v noci. Raději přespával na sněhu ve spacáku, než aby užíval tepla hostinců. Snad ležíc u ohně vychutnával dobrý tabáček, poslouchal, jak mrazem praští kmeny stromů, hleděl zasněně na hvězdnou oblohu a přemýšlel, kam zítra s kamarády potáhnou.

Byly to krásné a idylické časy zdá se tenkrát na Brdech. Všeho však do času. Brzo měla přijít doba, která mnohé změnila. Hospodářská krize ve 30. letech postihla i velkou část tuláků, kteří hledali svobodu a kamarádství ve všech těch kempech, tábořištích a osadách, v údolích řek, či v brdských lesích. Mnozí trampové přišli o zaměstnání, o prostředky i o střechu nad hlavou. Poznali, že i oni, drsní zálesáci, osadníci, vojáci či kovbojové jsou bohužel závislí na společnosti, od které každou sobotu utíkali. Právě Jerry Packard pak jako jeden z prvních začal mezi trampy organizovat pomoc pro takto postižené kamarády. Přišel i slavný Kubátův výnos z 25.4.1931, kterým zemský prezident zakazoval společné táboření mužů a žen. Vyprovokoval tím však pozoruhodnou a ojedinělou akci, kdy se 19. května 1931 sešlo na Vinohradech 10 000 lidí (!) při protestním shromáždění. Ani pak však politikové nepřestali usilovat o potlačení jim těžko pochopitelného hnutí a uvažovali dokonce o nařízení, které by trampům zakazovalo samotný vstup do lesů. Realizaci tohoto opatření připravovala veřejná lesní správa spolu se soukromými majiteli lesů až do roku 1933. Také tento útok Brdská zimní armáda, spolu s ostatními trampy nakonec dokázala úspěšně odrazit. Na jistou dobu se stáhla do jiného, odlehlejšího kouta Brd – k Hostomicům, kde při té příležitosti Brdští supové založili kempy Fish head či Pirátova hole. Pak ale z cizí země přišla temná síla, na kterou kamarádství, soudržnost a ústup do lesů už nestačil.

Řady trampů prořídly, do lesů už chodili jen ti skalní. Skončila sranda, šlo o život. Jaroslav Krsek se však ani nyní nechtěl nečině dívat, jak cizí okupanti ovládají jeho vlast a berou lidem jemu tak drahou svobodu. Ze své funkce v nakladatelství Sfinx, kde pracoval, se aktivně zapojil do odboje a pokoušel se nacistům komplikovat jejich záměry. Asi nejlépe o tom vypovídá prohlášení K. Schmiedbergera ze 17.12.1946

Prohlašuji tímto, že jsem ilegálně spolupracoval s Jaroslavem Krskem od r. 1939 až do jeho zatčení a mého zatčení v červenci r. 1942. Krsek J. byl zapojen do ilegální organizace KSČ, kde se zúčastnil zprvu drobné ilegální práce a od r.1941 byl spoluúčasten na vydávání ilegálního Rudého práva a Dělnických novin. Spolu s Josefem Kreslem pak spolupracoval na vydávání falešných dokladů. Velká část skupiny, jejímž posledním vedoucím byl Cyril Šumpera, byla v létě 1942 pozatýkána gestapem. Po dobu 7 měsíců jsem byl společně s Jar. Krskem vězněn v Praze, Pankrác, kde se jmenovaný vždy hrdině choval, jako Čech. Dne 28. ledna 1943 jsme byli převezeni do konc. tábora Osvěčim (Birgenau), kde jmenovaný 21.2.1943 zemřel, byv. utýrán nacisty. O jmenovaném vždy mohu mluvit jen jako o řádném Čechu a hrdinovi odbojového hnutí.

K. Schmiedberger, v Praze dne 17.12.1946

Ano generál Brdské zimní armády dobojoval svou poslední bitvu v koncentračním táboře. Když se ho gestapo vydalo zatknout, rozhodlo se na něj udělat zátah přímo v brdských lesích. Dopadlo ho tu spolu s jeho kamarádem a dlouholetým trampem Billy Brochesem (Ladislav Brožek) z Dickey clubu. Ten později zemřel snad kdesi v polských solných dolech. Jak nacisté ty dva zálesáky uprostřed divočiny hledali, jak je po jejich milovaných lesích naháněli? Co se tu toho dne opravdu odehrálo, kde a jak byl generál na svém posledním vandru dopaden? To už se bohužel nikdy nedovíme! Je jen trochu podivné, že gestapo se zatýkáním nepočkalo, až se trampové vrátí v neděli večer domů. Hřebeny osiřely, Brdská zimní armáda byla po zmizení svého velitele rozpuštěna.

Jerry Packard byl již delší dobu před svým zatčením ženatý a měl malou dceru. Z toho, co si poznamenal do svého zápisníku vyplývá, že tím nejdůležitějším pro něj v období okupace byla právě rodina.

Od pondělí 25.8.1941 začínám vésti cílevědomý život. Čeká mne tento podzim mnoho důležitých úkolů v kanceláři, kterých se musím čestně zhostit. Proto využiji každého okamžiku. Jak v kanceláři, tak i ve svém volném čase, kterého mám tak málo.

Mám hodnou ženu a hezkou dcerku. Budu pro ně pracovat, aby se měli dobře. Využiji všech příležitostí. Nebudu se rozptylovat neproduktivními věcmi. Důležité a správné je jen to, co mne přivede k cíli. Proto chutě vpřed na cestě vzhůru.

Pro každý den si napíši jedno heslo, které mi bude směrodatné.

24.8.1941 Jar. Krsek

Přesto obětoval všechno a ve své poslední bitvě se generál pustil již více méně bez své armády do nepřítele, nad kterým nemohl zvítězit. Snad si při rozhodování, zda riskovat vše, včetně vlastního života, zapsal do svého zápisníku, který zachycuje jeho neustálou snahu se zdokonalovat, právě tento záznam.

Býti spravedlivým mužem
Takový stojí vždy po boku pravdě s takovou pevností předsevzetí, že ani vášeň lidu, ani moc despotova nedokáže ho přimět, aby překročil hranice práva. Kdo jest tímto mustrem spravedlnosti? Spravedlnost má skutečně velmi málo přívrženců. Mnozí ji sice slaví, ne však v sobě samých. Jiní jdou až k onomu bodu, kdy hrozí přímé nebezpečí. Pak ji však falešně zapírají, politikové vysmívají, neboť ona nemá ohledu, srazí-li se nepřátelsky s přátelstvím, s mocí, nebo s vlastním zájmem: v tom vězí nebezpečí státi se odpadlíkem. Zde vydělují se s domnělým metafyzickým odůvodněním opatrní a prohnaní, už nekřížiti úmysly vyšších a neplésti se v cestu státním zájmům. Charakterní muž však pokládá každé přetvařování za zradu! Měří svoji cenu více dle neochvějné pevnosti, než dle své chytrosti. Vždy jest tam, kde jest pravda: Odpadne-li od některé strany, pak to není kolísání na jeho straně, nýbrž na její, neboť jistě se před tím odchýlila z cesty pravdy.

Oblíbeným heslem trampů Brdské zimní armády prý bylo krédo vyčtené na zdi v Mezinárodním klubu námořníků v Marseille: Zmítáni týmiž bouřemi, trpíce týmiž bídami, námořníci celého světa bratři jsou. Jaroslav Krsek na sklonku svého života zmítán válečnou bouří opravdu trpěl, nepříteli však nepovolil a své druhy z odboje nikdy nezradil. A jeho bratři trampové na něj, jak je v kempu Zlaté dno zřejmé, dodnes přes propast několika generací vzpomínají.

S nápadem udělat ze Zlatého dna jakési pietní místo, kde by se uctívala památka brdských trampů, kteří už odešli na věčný vandr, přišla zřejmě skupina lidí, hlásících se k odkazu Jacka Londona – Jack London club. Tato organizace, založená již 15.2.1933 v Odborovém domě v Praze, jejímž prvním předsedou byl zvolen tramp a vodák Ing. Antonín Fafejta, po válce pravidelně organizovala pietní ohně na Zlatém dně, u kterých se vzpomínalo hlavně na trampy, kteří přišli o život během 2. světové války. Tryzny a smutečky, jak se setkáním později říkalo, Jack London club organizoval až do 70. let 20. století, kdy štafetu převzali jiní. Díky nim se na Jerryho Packarda, Billiho Brochese a další na Zlatém dně vzpomíná dodnes.

Cesta přes Brdy nás již prosluněným lesem zavedla nejprve do útulné, příjemně vytopené hospůdky Na rovině, kde jsme si dali pivko a výbornou bramboračku. Potom jsme se krátce zastavili u Jezírka, kde byla slavná Brdská zimní armáda založena. Osada El Paso, která se tu na dně malého kamenolomu do dnešních dnů skrývá, vznikla již někdy kolem roku 1923. Tehdy sem prý zabloudili tři trampové z Westendu a zalíbilo se jim tu natolik, že si od majitele lomu, v kterém se až do léta 1921 těžilo, pronajali boudu na nářadí. Již o rok později si pak postavili vlastní chatku, přivedli další kamarády a osídlili tento brdský kout. Je to nádherné místo pro osadu, ale dlouho jsme se tu nezdržovali. Z komína jedné ze zde okolo jezírka stojících chat se kouřilo a tak jsme nechtěli rušit. Svůj pochod po stopách Jerryho Packarda jsme pak zakončili jen o pár stovek metrů dál, v jeho oblíbené hospodě u Zrzavého paviána v Halounech.

Sedíce u sklenice piva a obrovské klobásy s křenem, prohlíželi jsme si interiér hostince, který ještě jakoby nesl patinu meziválečného období. Bylo vlastně docela snadné představit si generála, jak s věčnou dýmkou v zubech sedí u dlouhého stolu v čele své armády a oslavuje další úspěšný zimní přechod Brd. Tady na podlaze v malovaném sále trampové často přes zimu přespávali, tady slavili, pili a jedli. Nebyli to tenkrát rozhodně žádní úzkoprsí slušňáci a vzorňáci. Rádi snili, rádi se bavili, zpívali a vymýšleli různé taškařice. Často hodně veselé, často i hodně drsné. Žili s vášní a touhou v srdci, nechtěli vyhasnout. Měli rádi přírodu, svoje Brdy a svobodný život, i když jim ho některým už moc nezbývalo. Tak tedy na Vás generále a všechna čest!

Pochodu se zúčastnili: Eva Zálešáková, Martin Skalický, Petr Zátko, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Za pomoc Moskyt děkuje paní Hřebačkové a panu Kubíčkovi

Další historické fotografie brdských trampů si můžete prohlédnout na www.retrofoto.net

Dne 17. 2. 2014 byly lesní správou pokáceny smrky na Zlatém dně, některé pamětní placky a předměty pohozeny na kamennou mohylu, jiné zničeny. Původní kemp Zlaté dno tím po 85 letech přestal existovat.

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Cesta na Zlaté dno

Kdo byl Billy Broches?

Tags:

historie

osobnosti

tramping

Deník začínajícího vodáka

František Podhorecký — Tue, 05 Jul 2005 14:53:03 +0000

Letos jsem byl pozván od party Vodáků, abych s nimi jel na vodu. Nikdy před tím jsem na vodě nebyl, a protože přírodu pěšmo navštěvuji již mnoho let, souhlasil jsem.

Protože jsem nevěděl jak taková příprava funguje, nechal jsem si poradit od zkušenějších a řídil se jejich pokyny. Lodě, vesla a nezbytné vesty jsme si předem zamluvili na začátku naší cesty po řece Ohři v obci Loket. Před odjezdem jsme rozdělili úkoly co kdo poveze sebou, aby se nevezla zbytečná zátěž. Plán cesty byl rozpočítán na čtyři dny. Z Nového Sedla do Pernštejna.

Vyrazili jsme ve středu ráno abychom si stačili vyzvednout lodě a ještě týž den sjet první krátkou část naší cesty z Nového Sedla do Lokte. Bylo mi vysvětleno, že to kvůli tomu abych si zkusil loď, neboť je tento kousek cesty klidná voda (vodácky „Olej“) a tudíž si stačí člověk zvyknout na kormidlování a řízení lodě. Byla mi totiž přisouzena funkce Kormidelníka který sedí na zádi lodě a řídí její směr a rychlost. Předemnou seděl "Háček", který pomáhá pádlovat a hlavně by měl co nejdříve upozorňovat na nebezpečí, jako jsou například kameny, větve a ostatní předměty ležící ve vodě, které by mohly obrátit loď a nebo jí nedej bože poškodit. Na této trase mi bylo i dopřáno vyzkoušet si sjet jeden Jez a jeden Jez přenést loď, neboť je nesjízdný. Tak že hned první den jsem si vyzkoušel kromě Koníkování (tahání lodě po vodě), všechny nástrahy vodního živlu. Do kempu v Lokti jsme dorazili k večeru, rozbalili stany, najedli se a pak už se jen bavili s ostatními vodáky až do pozdní noci.

Druhý den byla v plánu návštěva zdejšího hradu Loket, kterou bych rád doporučil všem kdo se do těchto míst dostanou. Proto jsme vstali, nasnídali se a vyrazili ku Hradu. Vstupné je 90,- Kč pro dospělé a 45,- Kč pro děti a studenty. V dnešní předražené době přiměřená cena a můžu upřímně říct že to stojí za to. Zvláště Mučírna je komponována tak přesvědčivě že při zaposlouchání do žalostných skřeků mučených lidí, prohlížení Kopek s pohyblivými figurínami a čtení druhů mučení vám začne být jasné že v té době by člověk ani na chvilku nechtěl být tím co je mučen. Od kempu je to asi necelý jeden a půl kilometru. Tak že paráda. Prohlídli jsme si i zdejší náměstí s mnoha zajímavostmi. Po návratu do kempu jsme se připravili na odjezd a vyrazili na další etapu naší cesty Loket – Karlovy Vary. Cestou jsme měli několik spojení lodí neboť nebylo kam pospíchat (vždyť jsme na dovolené) a také se bylo na co koukat. Příroda je okolo vody též krásná a nebýt toho že občas narazíte ve vodě na pneumatiku z nákladního auta a nebo kus jakého-si plechu z neurčitelným původem, dalo by se říct „že to nemá chybu“. Průjezd chráněnou krajinou oblastí Slavkovský les a pohled na vyčnívající skalní útvar Svatošské skály z vodní hladiny je opravdu nezapomenutelný. Během cesty asi v polovině trasy se můžete zastavit na oběd v hotelu Jan Svatoš ležící přímo u vody a přizpůsoben na zakotvení lodí. My jsme se zde nezastavovali neboť tu byla zrovna nějaká velká skupina vodáků a tak jsme se rozhodli pokračovat dále. Opět jsme museli zdolat několik nástrah vodního světa, ale to je právě na tom to krásné a pokud se nepřevrátíte (cvaknout se – udělat se), je cesta zábavná a místy až humorná. Ve Varech za Chebským mostem vás přivítá na levé straně Vodácký klub. Prohlídka Varů a oběd spojený s večeří byl pro nás nejdůležitější činností končícího dne.

Ráno po probuzení se Rada starších (všichni svorně) rozhodli navštívit zdejší muzeum Becherovky s ochutnávkou vyráběných produktů též dokoupení ovoce a zeleniny na cestu. Vitamínů jsme sice po té ochutnávce mněli v sobě dost (slabší kusy až příliš) ale není nad osvěžení v podobě sladkého ovoce a nebo zeleniny. Trasa Karlovy Vary – Radošov mohla začít. Cestou jsme museli mimo jiné překonat i obávanou peřej Hubertus známou mezi Vodáky jako opravdu dosti náročný úsek. Ale díky vyčištění koryta jsem i já se svými opravdu malými zkušenostmi mohl tuto peřej projet a přitom se necvaknout. Též díky nízké hladině vody jsme museli několikrát překoníkovat lodě abychom nepoškodily dna. Nejnáročnější úsek byl asi u Kyselky kde je dost prudká peřej a kůly nedostatku vody jsou vidět opravdu velké kameny které vás přitahují jak magnet. Do Radošova jsme dorazili všichni suchý a v pořádku. O zážitky z tohoto úseku nebyla nouze. Tak že jsme v tábořišti U lávky zakotvili, vybalili a šli do nejbližší hospůdky se občerstvit a probrat celý nabytý den.

Poslední den našeho putování vodní stezkou a úsek Radošov – Pernštejn byl až na nějaké výjimky poklidný a tak jsme se díky brzkému vstávání dostali na konec cesty chvilku po poledni a mohli naložit lodě na přistavená auta a odvést je vrátit na určené místo do kempu Vojkovice. Po dobrém obědě ve zdejší hospůdce jsme vyrazili zpět k domovu. Ještě v hospodě jsme se dohodli že se večer sejdem v naší hospodě a uzavřeme lehčí oslavou naší výpravu.

A co napsat na závěr? Je opravdu velice dobré se na takovou, i když krátkou cestu pořádně vybavit. Naplánovat přibližný kus trasy na každý den a hlavně si sehnat Vodáckou mapu kde najdete podrobně popsaný každý Jez i s plánkem který Jez se dá splavit a nebo z jaké strany se přenášejí lodě. Též tu jsou vypsané kempy podél vody a restaurace kde se dá zastavit a občerstvit.

Jsem velice rád že mně vzali sebou a doufám že si to příští rok zase naplánujeme a vyrazíme zase někam za dobrodružstvím a poznáváním krás přírody a dobrých lidí. Kdo má rád přírodu, dobrodružství, zábavu a romantiku ten by si nemněl nechat ujít vodáckou výpravu na jaké koliv vodě u nás nebo v zahraničí. Aspoň jednou do roka.

Rubrika:

Tags:

Káně

Tomáš Chytrý — Mon, 09 Aug 2004 10:01:17 +0000

...Nabírám odvahy, nedá mi to. Kouknu se na hranu lesa k poli, možná ho uvidím, musí tam přece někde být... Ani nevím , co mě přinutilo se ohlédnout. Snad ten zvuk...tušení nebezpečí... A do háje!... je nízko nad cestou, mávání křídel, žlutej zobák... letí přímo na mě!...

Zdravím čtenáře Moskyta... Ahoj. Měl bych pro Vás jeden takový neobvyklý zážitek. Neobvyklé setkání s kánětem. Ač je káně "ta", pro mě vždycky bylo "to" a měnit už to nebudu. Vídávám je stále častěji a blíž větších sídel. Je vidět, že se jim daří a život poblíž člověka jim vyhovuje. Zvykl jsem si je na svých toulkách pozorovat, ladně kroužící po obloze, či ostražitě pozorující okolí z korun stromů. ...hm, jak úžasný pocit volnosti a svobody. Vzlétnout k nebi blíž, jenom sem tam mávnout křídly a kroužit vysoko nad zemí... Čas od času mám to štěstí a odnáším si domů jako trofej z cest krásně vyvedené brko. Nikdy by mě tudíž nenapadlo, že mi jednou ze setkání s tímto dravcem půjde mráz po zádech, že budu před ním doslova utíkat, bát se vytáhnout paty z pod větví stromů.

Byl to jeden z mých již tradičních vandrů do Brd. Ve všední den jsou Hřebeny tiché a opuštěné, obcházím staré kempy, pátrám v roklích potoků, jen tak naslepo procházím zdejší hájemství. Tentokrát jsem popojel kousek dál, až k Plešivci. Nad ránem vystupuji v Radouši, reliéf výrazného brdského vrchu Plešivce, západního předvoje Hřebenů, vystupuje z polí asi tak dva kilometry přede mnou. Po známé cestě mířím k táhlému cípu lesa, navazující na souvislý pás lesa. A hele, káně a přímo nad cestou. Když tam vydržíš,tak si tě budu moci prohlédnout... Jak to, že ta cesta končí, vždyť jsme tudy šli? No jo, tenkrát ale byla zima a dál jsme pokračovali po poli. Dnes musím procházet vysokou trávou. Okolo támhle toho posedu, snad aspoň k němu to bude vyšlapané. Na káně jsem zapomněl.

O to více jsem se lekl, když se najednou dravec objevil na tři metry přede mnou. Neslyšně se snesl nad zem a tak na metr od mé hlavy to otočil vzhůru. Co to je? Káně se muselo asi vylekat, hledalo svou kořist a já sem se mu do toho připlet. To bylo mé vysvětlení. To je ale... ani jsem nedokončil myšlenku a situace se opakovala. Na okamžik jsem zahlédl tmavé oči, nažloutlý zobák, běháky s prsty, rozpětí letek muselo mít okolo metru. Pár desetin sekundy tváří v tvář. Nepříjemný pocit. Poprvé to beru, ale proč znova? Zmateně se rozhlížím po obloze. Další útok. Tentokrát výpad ze zad. To je horší. Jako když někdo vám těsně za zádama máchne lopatou. Sakra! Instinktivně se shýbám, dravec přelítává těsně nade mnou. Stačím zahlídnout proužkatý vějířovitý ocas. Jde to ráz na ráz, nestačím ani zvednout hlavu a je tu další útok. To už jsem všema čtyřma na zemi. To se mi snad jen zdá... Mizím pod širokou větví buku. Srdce mi divoce tluče, jsem úplně zmatený. Mám strach. Ten šustivý zvuk za krkem...z toho mrazí. Vidím ho. Černá silueta na obloze a krákavé hiá, hiá, hiá. Musím se odtud hnout, o kus dál je další větev. Je zatraceně rychlej. To mi blesklo hlavou, sotva sem se hnul zpod větve. Jen sem ho zahlédl vysoko na obloze a stačilo odvrátit hlavu. Jako by na to prevít čekal. Už ho mám znovu za krkem. To je v háji! Na nic už nečekám.

Bezmyšlenkovitej skok do kopřiv a mezi stromy do lesa. Sedim na bobku, záda přitisknutý ke stromu. Jasně, támhle je. Krouží a kráká nade mnou, ale netroufá si. Jen to zkusil proletět vysoko v korunách. No Tome...co s tim...na to pole mě už nikdo nedostane. Oddychuju a přemejšlim, co dál. Musíš lesem, na poli tě má jak na dlani, přece nebudeš čekat až se skutečně přestane bát. Prodírám se hustým porostem. Stále se rozhlížím, zakopávám o větve. Slyším ho, ale nevidím. To ovšem při jeho rychlosti nic neznamená. Sto metrů je za mnou. To by mohlo stačit, říkám si v duchu. Stojím před lesní asfaltkou a čekám. Rozhlížím se do špiček smrků, naslouchám. Nic. Ticho. Je to za tebou Tome. Nabírám odvahy, nedá mi to. Kouknu se na hranu lesa k poli, možná ho uvidím, musí tam přece být... Ani nevím, co mě přinutilo se ohlédnout. Snad ten zvuk...tušení nebezpečí... A do háje! ...je nízko nad cestou, mávání křídel, žloutý zobák...letí přímo na mě! Padám k zemi. Stejně bys mu nestihl uhnout. Kam se na něj hrabeš!... Ten mě dostal, teda. Zprudka dýchám zádama opřený o nejbližší strom. Tak se cítím relativně bezpečně. Co se to děje?... Já nevim... Nedokážu si to vysvětlit. Strach má velké oči. Pomalu se vzpamatovávám z posledního útoku. Připomněl jsem si záběry náletů spitfirů z válečných filmů. Ironický úsměv, to bylo něco podobného. No, přece tady Tomáši nezůstaneš. Pár minut vyčkávám, sleduju oblohu zpoza větví. Nic. Zřejmě konec představení. Dál vzhůru k vrcholu Plešivce jdu jenom lesem. Na paseku mě nikdo nedostane. Nejsem blázen. Neměl bych šanci.

Ušel jsem asi dvě stě metrů, okolo Smaragdového jezírka a dál nahoru. Už to ze mě opadává. Zdá se mi, že musím být od něj dost daleko. Na Zlaté naději si sedám do boudy a nedá mi to. Stále na to myslím... no to je nápad, napíšu to klukům do kempovky. Koukám zbývá pár listů, snad nebudou mít nad mým románkem řeči. Cvaknu propisku a dávám se do psaní... Vidím ho, černá silueta na obloze a krákavé hiá, hiá, hiá. Musím se... No to snad není možný!... Zmateně zírám před sebe. K ohništi na tři metry ode mě se snáší káně! Copak já vim, jestli je to von... Oblétne stožár vlajky a metr nad zemí mizí za kamenným valem... Odkládám sešit a jdu se podívat. Záda mám přitisknutý ke skále... Ne, není tady. Chvíli čekám, než se odvážím přejít k vyhlídce... Nic. Pokud tohle byla náhoda, tak teda pěkně blbá. Přece to nebylo tamto...ale i tak...je to divný.
Ten den sem viděl káně ještě asi dvakrát, ale vždy z úctyhodné vzdálenosti, tak jako obyčejně. Když jsem svah Plešivce opouštěl a mířil na Kuchyňku, na pasece u cesty leželo krásné brko, zrovna z káněte. Celý den jsem ho nesl v ruce a občas se schválně pošimral po tváři. Obloha byla čistá, okolo zněl jen šum stromů.

Rubrika:

Tags:

Cesta na Zlaté dno

Tomáš Chytrý — Sat, 08 Feb 2003 10:57:48 +0000

Proti proudu času k trampským kořenům brdských Hřebenů

Po delším čase zdravím příznivce Moskyta a doufám, že tvůj čas strávený nad tímto vyprávěním nebude později uznán marným. Tentokrát nepůjde o klasický popis cesty odněkud někam, i když i to by se dalo říci, ale spíš to bude tím vyprávěním, které by mohlo směřovat i někam dál, za hranice obzorů.

Už nějaký čas se toulám po severovýchodní části Brd. Po té menší, přístupnější, nazývané Přední nebo Malé Brdy, geograficky Hřebeny. Pro tvou informaci ta větší a hůře přístupná jihozápadní část je již dlouhý čas okupována naší armádou a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit.

Již jako kluk jsem se od starších kamarádů dozvěděl, co činí území Hřebenů opravdu zvláštním, odlišným od podobných lesnatých oblastí v okolí Prahy. Svou polohou - blízkost hlavního města a snadná dostupnost po dvou tratích železnice - již odedávna Hřebeny lákaly příznivce volného a svobodného pobytu v přírodě. Ať už to byly první skautské družiny či pozdější trampové. Husté temné neprobádané lesy s četnými potoky dokázaly již v době světové války zlákat nejednoho kluka. Mnozí z nich přispěli svým drobným dílem ke vzniku něčeho tak velikého a ojedinělého, jako byl tramping.

Asi si dost troufám psát o něčem, čeho jsem nikdy nebyl a asi už nebudu přímým účastníkem, ale to, co se dozvídám ze starých knížek a časopisů společně z těmi střípky trampingu, které lze poznat i dnes, mne velmi oslovuje. Ba dokonce se dá mluvit o nadšení podobné tomu, jako když najdete dlouho hledanou, matně z paměti a jakoby z vaší přirozenosti ztracenou věc. Věc, bez které se takříkajíc necítíte celý. Pokud nemáš tušení, oč jde, nebo jen matně, tak na to ti nejlépe odpoví jeden z průkopníků trampingu Josef Peterka, mezi trampským lidem všeobecně známý jako věčný tulák Bob Hurikán. Z předmluvy k jeho knize "Dějiny trampingu" vyjímám několik myšlenek.
"Tramping klade hlavní důraz ... na znalosti přírody a všech věcí s ní souvisejících, jako je táboření, samostatnost, družnost, sebekázeň a opravdové kamarádství, neboť tyto napohled prosté věci dávají základy povahy jednotlivce v dalším jeho konání."
"Smýšlení a skutky v trampingu jsou ušlechtilé, protože vyvěrají z opravdové lásky k přírodě."
"Tramping je průpravnou školou k vytvoření silných a ušlechtilých charakterů. To je ona podstata! ... Přirozená a tedy správná. Tato podstata nemůže zklamat, je-li správně chápána a prováděna, protože jsou v ní obsaženy základy lidského dění."

U zmíněných "základů lidského dění" bych se s dovolením, na pár vět, trochu zastavil. Hloubka těchto principů lidského dění mne totiž velmi oslovuje. Skrývá se v nich jakýsi návrat k vlastním kořenům, byť by to měl být pouze pokus o jejich nalezení. Principy trampingu si spojuji s něčím, z čehož jakoby tramping vycházel. Z míst, kde jsou, podle mého názoru, skutečně ukryty základy lidského dění. Ta touha po poznání kořenů, základů lidského jednání je člověku vlastní a nedává mu spát. I když mnozí tvrdí, že spí docela dobře.

V otázkách původu se nám mnohdy před očima míhají miliony let, různá místa kontinentů, precizně popsaní homotakčionak. Málokdy ti však odpoví na otázky odkud jdeš, kam, proč a s jakým cílem či posláním. Nevím jak pro tebe, ale mne nedostatek rozumných a fungujících odpovědí na tyto otázky zneklidňuje. A tramping je jednou z věcí, která mi na cestě k zodpovězení těchto otázek může pomoci. Aspoň já to tak cítím. Přinejmenším mi pomáhá dávat nalezeným odpovědím konkrétnější tvar a rozměr. Když vidím, jak něco funguje a co to sebou přináší, lépe se mi to chápe. Ano, mohu se mýlit. Tvé zkušenosti s trampingem mohou být zcela opačné a neodpovídající Hurikánově představě, ale já jí dávám v podstatě za pravdu. I když je pravdou, že vzletná Hurikánova představa stojí a padá na oné formulaci "je-li správně chápána a prováděna" . Když dva dělají totéž... . Tak či tak soudím, že cesta ke kořenům člověka dovádí k podstatě věci a člověk by se měl po ní vydat. I když nemusí být příjemná. Tak to bylo oněch pár vět.

Mé myšlenky se ze světa otázek a odpovědí vracejí na Hřebeny a krouží nad voznickými loukami. Je chladné podzimní ráno a nad meandry potoka se valí nízká mlha. Koldokola hustý smrkový les, vstoupíš-li do něj, můžeš se hodiny a hodiny toulat, překračovat potoky, botama hrnout haldy listí, či jen tak ležet a v tichu nastavovat tvář skrovným paprskům prosvítajícím korunami stromů. Když už jsem mluvil o těch kořenech, nebylo to jen tak. Vracím se tím k názvu tohoto putování a prozradím ti, že tato místa dodnes ukrývají památku na slavné počátky brdského trampingu. Takových míst je jistě více, časem možná najdeš další a snad i významnější, ale nyní jsme přišli na camp Zlaté dno.

Na stránkách Hurikánových "Dějin trampingu" se dočítám, že camp Zlaté dno byl založen na jaře roku 1929. Jeho zakladateli bylo několik kamarádů z legendární Brdské zimní brigády - Packard, Svenny Krupička, Dawe, Venca Kunc a Johny. Tento nádherný tábor byl ukryt v opravdové brdské divočině. O to více je potěšitelné, že toto významné místo nepotkal osud mnoha dalších předválečných trampských tábořišť. Já sám jsem se o něm poprvé doslechl asi před dvěma lety. Paradoxem bylo, že ti lidé si vždy pamatovali dva staré vzrostlé smrky poseté spoustou trampských placek, nápisů, vzkazů a různých vzpomínkových předmětů, ale netušili, kde to místo vlastně je. "Jó, tenkrát nás vedl na Zlatý dno nějakej kluk, ale už byla noc a já si akorát pamatuju, jak jsme procházeli Voznicí" , vzpomínal Slaneček. Jarmila na tom nebyla o moc líp: "Víš, já tam byla naposled před patnácti lety" , přiznala se nešťastně a po chvíli dumání zabodla hrot tužky kamsy do zelené plochy mezi dva potoky. Ne, tak tam to taky nebylo .

Loni na jaře jsem přišel k Danovi s nápadem vydat se na Hřebeny a Zlaté dno najít. Se zalomeným palcem jsme trpělivě postávali na strakonické výpadovce u mostu "inteligence" a v duchu si říkali - tak dneska snad jo. Až na třetí pokus se nám konečně podařilo toto místo objevit. Jediným vodítkem nám byla informace z ilustrované mapy Marko Čermáka v tom smyslu, že Zlaté dno se nachází mezi Voznicí a Kytínem.

Dlouho jsem se zakloněnou hlavou obcházel mohutné smrky a četl z placek zavěšených na provázcích kol kmenů a svitků březové kůry pozdravy kamarádů. Člověk doslova cítil, jak plyne čas. Fotografie campu je přesně z tohoto dne. V trampském časopise Puchejř jsem se později dočetl, že Zlaté dno se po válce stalo místem k uctění památky těch trampů, kteří položili své životy v protifašistickém odboji nebo ve válečné vřavě. Jeden z jeho zakladatelů Jaroslav Krsek alias Jerry Packard byl popraven v únoru 1943. Podobný osud zřejmě stihl i jeho kamaráda Ladislava Brožka zvaného Broches, jehož jméno čtu vedle packardova na ozdobné placce. Broches přišel na Brdy ve společnosti Biče Lavanta, Joeho a Laddy Ramsea, kde také společně založili s Edy Fořtem Dickey Club.

Součástí tohoto pietního místa je kamenná mohyla, na kterou kladou kamarádi další a další kameny. Jako třeba minulou sobotu, kdy zde proběhla Smutečka za Jerryho Packarda. 60 let již uplynulo od jeho popravy a vzpomínky na něj i na další kamarády žijí dál. "Vem kámen na mohylu" , vyzývalo oznámení v Brdské vločce.

K dokreslení obrazu vzniku Zlatého dna, je dobré zmínit několik slov o Brdské zimní armádě, zvláště pak o jejím zakladateli - generálu Jerry Packardovi. Trampoval na Velké řece, nějaký čas pobýval na tábořišti U dvou bambiten ve Strnadech naproti Jarovské pláni. Odtud podnikal cesty na Zlatou řeku a do Proudů. Na Zlaté řece osadničil v osadě Dakota. Samotný vznik Brdské zimní armády popisuje Bob Hurikán těmito slovy. "Na palouku, nedaleko Bílé skály neboli El Passa táboříval Bill Broches se svou partou Dickey clubem... . Zde se o velikonocích roku 1928 setkala slavná tlupa trampů; Rudla Brandejs (Rudý Brandy - Zlaté údolí), Slimák, Pavínuc (Song Club), Malý Lasch, Packard a parta skautů táborníků, aby u ohňů prožili drsnou, ale krásnou měsíční noc; takovou, jakých je málo... V Packardově hlavě uzrával nápad, který uskutečnil na podzim roku 1928, po odchodu Hobartovy tlupy na vojnu. Založil Brdskou zimní armádu."

Klobouk zvaný "na tři facky", jako kanadská jízdní policie, manchesterové kalhoty, pokud možno stejné Milton svetry a kabáty "policajty". Taková byla stejnokroj B.Z.A.. Jedním z prvních campů armády byl Camp Pstruhů, později vznikly další, Camp 100 Piv a Velitelský Pahorek. Armáda čítající v té době 157 členů, jezdila na lyžích až do Kytína nebo Voznice. Přitom se tábořilo na Aljaška campu. Krátce po únorových plískanicích roku 1929, v době, kdy na řece plula tříšť, byl založen tábor Dice camp, překřtěný později na Zlaté dno. Jak podotýká Bob Hurikán, tehdy Brdy doopravdy žily. Nejznámější táborníci B.Z.A. se nazývali Brdští supové. Vznik této známé stanařské party se datuje do doby, kdy Packardova armáda obsadila Stříbrnou Lhotku, tedy do roku 1929.

Přibližně v této době končilo druhé významné období trampingu, tzv. doba cowbojská. Poté byla, jak zaznamenává Bob Hurikán, "vytlačována střízlivostí - tramping krystalizoval a vzal na sebe povšechný ráz, který nazýváme dobou kanadskou... je pozoruhodná tím, že se poprvé objevil nový termín, který rychle zdomácněl, a to slovo "tramp". Název byl přejatý z románu Jacka Londona Cesta, pojednávajícího o životě amerických "hobo". "Tramping se pomalu stával hnutím. Šířil se nezadržitelně z Prahy na venkov - jako lavina..."

Bob Hurikán dopsal své Dějiny trampingu v roce 1940. Stanislav Motl v doslovu zmiňuje názor mnohých z trampů, že završil svými Dějinami vlastně hlavní a jedinou etapu trampského hnutí. Potom přišla doba mnohých omezení - válka, únor 1948, léta sedmdesátá. Nejenom trampům se nějak zúžil svět.

Závěr bych věnoval provolání Boba Hurikána k těm, kteří uvažují jít jeho cestou. "Věřte, že ten, kdo v přírodě nalézá nevyčerpatelný zdroj radosti, krásy, ušlechtilosti i zbožnosti, se rád podrobí i strádání, protože mu jde o jeho dobro, a dobro trampingu, a tím i pro dobro své vlasti!"

Cestou do Stínadel Tony Linhart

1) Tam kde čeká bobří hráz a jedle vysoký,
modrý ticho zastaví ti dech,
hledej cestu k pramenům svý řeky divoký,
hlavolamy na popsaných zdech.
Z železniční zastávky až za červenou pláň,
úplněk je blízko dobře výš,
kde jen hledat na létací kolo skrytý plán,
přání, které léty neztrácíš.

Ref: Cestou do Stínadel a zemí klukovských válek,
oči roztoužený a v kapsách jen bůra mít,
cestou do Stínadel a noci jsou plný dálek,
záře mihotavý ti prozradí kudy jít.
Tak jako dřív tě lákaj opuštěný kouty
a píseň úplňku zas slyšíš znovu hrát,
cestou do Stínadel, i když se tak divně kroutí,
slepý půjdeš a sám a přesto dál půjdeš rád.

2) Čas ti dveře zavírá a zbytečně se ptáš,
kde je ke snům zrezavělej klíč,
roztodivný zákoutí a stíny opodál,
za okapem zastrčenej míč.
Zase voní tráva a ty velmi dobře znáš,
co je to, když jaro přichází,
záleží jen na tobě, kterou cestou se dáš,
za sluncem, co právě vychází.

Další fotografie si můžete prohlédnout na www.retrofoto.net

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Generál B.Z.A. Jerry Packard

Vandr za plotem

Ponorná řeka Valhala

Ponorná řeka Valhala - film

Kdo byl Billy Broches?

Tags:

lokality

osobnosti

tramping

Hornopožárské lesy

Tomáš Chytrý — Wed, 03 Jan 2001 06:48:53 +0000

Až přijde podzim, zavítejte do lesů Františka Ferdinanda d´Este. Vyhlídka Panská skála, tvrziště Grybla či hluboká a temná Vlčí rokle vám budou spravedlivou odměnou za vaši námahu.

Toto je již třetí upoutávka v rámci cesty po břehu Sázavy na zajímavá místa v okolí řeky. Jedná se o rozsáhlé území lesů v oblasti Horních Požár. Jak uvádí mapa - Hornopožárský les. Formou krátkého okružního výletu bych vám rád nabídl některá zajímavá místa, která můžete nalézt v tomto území.

Jako východisko cesty nám poslouží železniční zastávka Prosečnice. Vyjdeme po Č ( červené t.z.) a začneme stoupat do příkrého kopce. Vlevo od cesty můžete nahlédnout do starých lomů na kvalitní požárskou žulu - granodiorit a křemenný diorit. Pomalu zarůstají, ve spodním patře lomu je jezírko. Občas se ještě dnes odtud odváží cenný stavební kámen. Na vrcholu stoupání je křižovatka cest. Nedaleko od ní - asi tak 100m - se v blízkosti myslivny Horní Požáry nachází lovecký zámeček, který dříve vlastnil následník rakouského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este. Jeho největší vášní byl prý lov zvěře. Dnes je budova zámečku připomínající tvrz veřejnosti nepřístupná. Po procházce lesem mi možná dáte za pravdu, že arcivévoda nevolil špatně.

Křižovatka cest u loveckého zámečku je jednou ze dvou důležitých rozcestí v Hornopožárském lese. Tím druhým je vrch Grybla - 513,5m. Je nejvyšším vrcholem lesa a současně i přírodní rezervací o rozloze 53,2 ha. Přirozené porosty bukových doubrav a dubových bučin spolu s roztroušenými balvany a skalními útvary biolitické žuly. V blízkosti vrcholu stávalo kdysi tvrziště, dnes již neznatelné. Naštěstí totéž nemusíme říci o vyhlídce Panská skála. Od křižovatky cest k ní vede asi 300m dlouhá odbočka po Č. Je pravda, že vyhlídka pomalu zarůstá, ale ještě dnes člověku poskytuje poměrně slušný rozhled v jižním směru do okolí Týnce nad Sázavou. Dobrý zrak uzří na horizontu i věž zámku Konopiště. Vyhlídku tvoří žulová skála, s přírodními sedátky k odpočinku. Zvláště na podzim, kdy pestrobarevné listí bučin se třepotá ve větru, jsou chvíle zde strávené obzvlášť příjemné. Z Grybly jsou to 3km po Č na Kněží horu - 488,3m. Na svazích a hřebenu Kněží hory jsou roztroušeny četné skupiny balvanů, některé mají mísovité prohlubně zvané "pernice".

Gryblu a Panskou skálu spojuje s loveckým zámečkem 2,5km dlouhá široká cesta na M, lemovaná vzrostlými modříny. Jako stvořená pro rychlý kočár s arcivévodou. Mapa vám napoví, že toulat se můžete tímto územím mnoha směry a jako východisko cest si vybrat krom Prosečnice i Jílové, Borek, Těptín nebo Krhanice. Já jsem pro návrat po Ž - po ní totiž procházíte Vlčí roklí. Mapa se o rokli zmiňuje jako o přírodní rezervaci starých bukových porostů s balvanitým rozpadem žuly. To souhlasí, koryto potoka, jež protéká roklí, je plné velkých balvanů mezi vzrostlými buky. Skáču z kamene na kámen a poslouchám, kudy pod nimi protéká potok. Jeho proud mizí a opět se vynořuje v záplavě listí.

Pomalu klesáte po Ž k lesnímu rybníku. Les okolo vás ukrývá staré požárské lomy s trampskými tábořišti. Jak důkladně jsou skryty, záleží na vás. Potok se rozšiřuje v říčku a spolu s ní a Ž dojdete opět k vlakové zastávce Prosečnice. Do Čerčan je to 8 zastávek, v Praze budete za 1,5hodiny. Okruh samotný má délku asi 8km a pro pozorného člověka mnoho zážitků.

délka trasy - do 10 km
mapa KČT č. 40 1 : 50 000

Přeji vám šťastnou cestu.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Po břehu řeky Sázavy z Davle do Poříčí nad Sázavou

Tags:

Žampach

Tomáš Chytrý — Wed, 03 Jan 2001 06:44:08 +0000

Vskutku stavební rarita - nejvyšší kamenný železniční viadukt ve střední Evropě vedený do oblouku. Poblíž městečko Jílové u Prahy s bohatou historií dolování zlata.

V rámci cesty podél břehu Sázavy vám nabízím další krátký výlet do blízkého okolí řeky, tentokrát k významné technické památce Posázaví a tou je kamenný železniční viadukt nad roklí Kocour v blízkosti osady Žampach.

Jako východisko cesty si můžete zvolit Jílové u Prahy nebo Kamenný Přívoz. Obě místa jsou dostupná jak vlakem tak i autobusem. Tentokrát to vezmeme z Kameňáku. Od železniční zastávky to máte 1,5km po Č (červené t.z.) k řece a dále 1,5km po Z nad jez u papíren. Ve středověku zde stávaly tzv. puchýrny, kde se drtila ruda s obsahem zlata. Od Kamenného přívozu vede podél Z na Žampach 1200m dlouhá, částečně zasypaná strouha z r. 1861, kterou se přiváděla voda pro pohon důlních strojů. Viadukt je od budov Žampachu - malovaný název na průčelí domu spolu s letopočtem 1905 - vzdálen asi 150m po úzké asfaltce.V mapě se o něm můžete dočíst, že se jedná o nejvyšší kamenný železniční viadukt ve střední Evropě, vedený do oblouku o poloměru 180m, což je stavební rarita. Klene se ve výšce 46m přes rokli Kocour. Sestává se ze sedmi oblouků o světlosti 12m, celková délka mostu je 110m. Datum dobudování nese hlavní kleňák jižního průčelí mostu - 1899.

V jeho blízkosti, ve svazích rokle Kocour, můžete ještě dnes zahlédnout několik otvorů do štol v podzemí. Jsou to pozůstatky po dolování zlata.Většina z nich byla zavalena při stavbě železnice a do těch pár co zbývá, nedoporučuji vstupovat. Zvětralá hornina je velmi nebezpečná! Možná, že zde, v blízkosti mostu, budete právě v okamžiku, kdy vysoko nad vámi projede Posázavský pacifik. Železniční most sám o sobě skýtá také neobvyklou vyhlídku do okolí Žampachu. Víceméně schůdná cestička nahoru k trati se nachází vlevo za viaduktem.

Po Ž to můžete vzít okolo Včelního Hrádku až k železniční stanici Jílové u Prahy. Od mostu počítám tak 3,5km. A nebo - což je bezesporu bohatší varianta cesty - jít po trase Ž a dále pak M do městečka Jílové u Prahy. To odhaduji na 4km. V Jílovém je řada zajímavých míst. Doporučuji návštěvu muzea v budově bývalé mincovny (Masarykovo náměstí 16, telefon 02/995 1736). Má několik stálých expozicí - zlato v Čechách, historie Dolního Posázaví a Povltaví, dějiny posázavského trampingu. Na nádvoří mincovny si můžete vyzkoušet rýžování zlata. Okolím města prochází naučná stezka Jílovské zlaté doly.

Z náměstí v Jílovém jezdí časté autobusové spoje, na vlak by jste museli 3,5km po Z přes Boží skálu a ves Borek, nebo 2km po silnici.

délka trasy - 7 až 11km
mapa KČT č. 40 1 : 50 000

Přeji vám šťastnou cestu.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Po břehu řeky Sázavy z Davle do Poříčí nad Sázavou

Tags: