Moskyt - trasy

Posázavská stezka

Jan Kadlec — Tue, 01 Jan 2008 13:09:12 +0000

Byla vybudována v délce 68 km, nákladem 230000,-Kč, Klubem ČSL turistů v Praze v letech 1914-1924. Toto hlásí uvítací cedule malý kousek od Pikovic.

Bylo po vánocích a naše zlenivělá těla si žádala nějaký ten pohyb. Přítelkyně navrhla Posázavskou stezku, dobrý nápad, nezbylo než souhlasit.

Dojeli jsme do Davle, auto nechali na nádraží a vyrazili po červené značce směr Kamenný přívoz. Rozcestník hlásil 13,5 km, pěkná procházka. Prošli jsme Davlí a přiblížili se k řece, trochu mne překvapilo, že je Sázava pokryta ledovou krustou, o jejíž tloušťce jsme se dohadovali celý zbytek cesty. Mnohokrát jsem ji chtěl vyzkoušet, ale pud sebezáchovy vždy zvítězil. Procházeli jsme podél řeky a obdivovali převážně zvrácenou architekturu malých domků vystavěných během minulého století, některé možná i dříve. Nešlo si nevzpomenout na povodně, které zůstaly viditelně podepsané na mnohých z nich. Postupovali jsme proti proudu Sázavy a mě víc a víc vrtalo hlavou, proč někdo postavil domky na opačném břehu řeky, kam nevede žádná cesta, natož silnice. Jediná spojnice je loďka. To jsem ale ještě netušil, jaká překvapení mě teprve čekají. Pokračujeme dál, míjíme Petrov- Chlomek a po chvíli opouštíme chatovou oblast a stoupáme dál proti proudu. Přicházíme k soutoku Sázavy a jejího ramene tvořeného malým ostrůvkem. Byl jsem překvapen ledovou pokrývkou řeky, ale to co mráz vytvořil na tomto soutoku, jsem ještě nikdy neviděl. Těžko si představit co bylo příčinou onoho rozlámání ledu, příroda je velká čarodějka.

Pokračujeme dál, ledová pokrývka se vytrácí a u mostu v Pikovicích zmizela úplně. Přecházíme most a dál pokračujeme proti proudu Sázavy. Procházíme Pikovicemi, cedule nám hlásí přítomnost cukrárny, cestou míjíme malý kiosek. Překvapivě byl v provozu i v zimním období, leč my nezastavujeme a jdeme dál. Stále se držíme červené značky. Po pár stech metrech nás vítá pamětní deska vsazená do skály, oznamuje nám, že vstupujeme na Posázavskou stezku.

Tady začíná opravdová nádhera a důkaz toho, že Češi jsou chataři do hloubi duše. Na levém břehu se ze skal tyčí Pikovická jehla nebo Pikovický komín ? Těžko říci který název je ten správný, my viděli překrásnou skalní věž tyčící se nad řekou. Ta je takovou pomyslnou bránou do jiného světa, světa malých skřítků a jejich domečků. Tak mi připadalo to, co jsem viděl.

Malé domky na místech kam se velmi těžko dostane lidská noha, natož materiál na jeho stavbu. Většina domků bude asi bez elektřiny, což občas vyvrátí televizní anténa v jeho štítu, hyzdící atmosféru Foglarových povídek. Pravdou je, že některé domky jako by do krajiny nezapadaly, ale jinak je to přesně to, o čem jsem jako malý kluk četl v knížkách. Chatky, kde se dají zažít neuvěřitelná dobrodružství, většina z nich nese jméno nějakého státu, řeky nebo hory z časů amerického divokého západu. Neustále jsem se pozastavoval nad možnostmi přístupu do chatek a jejich zásobování. Co všechno byli naši rodiče a prarodiče ochotni udělat pro dva víkendové dny, které mohli strávit v přírodě, na místo stísněného panelového bytu na sídlišti. I když některé domky budou asi starší než panelová výstavba. Tyto myšlenky mne provázely téměř celý zbytek cesty. Jak jsem později zjistil, většina domků patří opravdu Pražákům a tato lokalita je na vrcholu pomyslného žebříčku v počtu rekreačních objektů na jednom místě. Stoupáme vzhůru a další cesta pokračuje pohledem shora na říční koryto. Míjíme Klimentovu vyhlídku.

Po ní následuje, další bezejmenná vyhlídka a poslední pohled do údolí z Raisovy vyhlídky. Za tou opouštíme řeku a zanořujeme se do lesů. Kopírujeme říční koryto, ale vídíme ho jen chvílemi. Těsně před Žampachem spatřím skrze stromy na druhém břehu nádherný železniční viadukt, trochu mě zamrazilo při představě, že po něm dneska vlakem pojedu. Procházíme Žampach a ocitáme se na poli, stále sledujeme červenou turistickou značku. Vstupujeme do vesnice, Kamenný přívoz, zjišťujeme na zastávce autobusu. Tady se musí bohužel po silnici, ale je to asi kilometr. Vracíme se k řece, u mostu zkoušíme restauraci, měli jsme velký hlad, ale restaurace na nás nepůsobí nejlepším dojmem. Objednáváme čaj a pivo. Nutno říct že tento konec cesty nás nijak nenadchl, těšili jsme se na dobrý oběd, ještě že měli alespoň turistickou známku. Kvůli časové tísni jsme jinou restauraci nehledali. Na nádraží by se dalo jít dál po červené značce, ale my jsme dali na radu domorodců a vydali se okolo fotbalového hřiště zkratkou přes pole. Nasednutím do vlaku skončil náš čtyřhodinový výlet, který nás trochu rozhýbal po několika dnech strávených konzumací svátečních jídel s našimi rodinami. Vřele ho doporučuji všem, není nijak náročný, jen je třeba překonat pár nenáročných terénních výstupů a sestupů.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

řeky

trasy

Lanovkou na Sněžku

Jan Kadlec — Tue, 23 Jan 2007 13:14:57 +0000

Je to ostuda, řekl jsem si téměř ve 30 letech mého života, ještě jsem nenavštívil nejvyšší horu naší republiky. Proto jsem se jednoho dne rozhodl to změnit, byl jsem na dovolené v Krkonoších a hledal tip na výlet, rozhodnutí bylo rychlé a rozhodné. Sněžka, její vrchol se tyčící se do úctyhodných 1602 m, to byla vskutku výzva.

Jelikož jsem se chtěl dožít druhého dne rozhodl jsem se pro ulehčení si cesty využít lanovky. Auto jsme zaparkovali na posledním možném parkovišti nad Pecí pod Sněžkou a vydali se pěšky vzhůru k lanovce. Cesta byla pohodlná, asfaltová a vylidněná. Po chvíli chůze jsme narazili na občerstvovnu kde jsme doplnili tekutiny a dál pokračovali již po upravené horské cestě. Překročili jsme řeku Úpu po můstku a serpentýnami stoupali vzhůru k základní stanici lanovky (890 m.n.m.). Za 180 Kč jsme si koupili palubní lístek až na sněžku. Bylo to pro mne opět něco nového, překvapení přišlo když jsem zjistil že na sedačce sedím bokem (takže stoupáte levou paží vzhůru). Po neuvěřitelně dlouhé době jsme dorazili na Růžovou horu (1334 m.n.m.), což je jediná zastávka cestou na Sněžku. Tam jsme návazně přesedli na další lanovku a pokračovali dál v cestě. Lanovka chvílemi vedla i z kopce, což je také neobvyklý jev. Vezli jsme se rychlosti cca 2,5 m/s a cesta trvala necelou půl hodinu. Před sebou jsme měli nádherné panoramata Krkonoš. Když jsme dosáhli vrcholu (1594 m.n.m.) překonali jsme převýšení 680m a urazili vzdálenost asi 3,5 km byli jsme šťastní že jsme cestu přežili, protože lanovka je stará 50 let a podle toho vypadá. Dobrá zpráva je že se pracuje na její renovaci. Pro detailnější informace koukněte na www.snezkalanovka.cz . Rozhlédli jsme se na vrcholu, k mému zděšení tam bylo lidí jak v centru velkoměsta, a po chvíli jsme vyrazili dolů k rozcestí u Slezského domu. Cesta byla strmá a plná kamenů, nechápal jsem ty desítky, možná stovky turistů škrábající se proti nám, byli úplně mimo únavou. Někteří neměli ani pořádné boty. Osobně nedoporučuji podstoupit tento výstup pro nezdatné vrcholové nadšence. Abych to nepřehnal, nebylo to zdaleka tak náročné jako poslední část výstupu po skalách na Kriváň, ale pro případ že by jste měli za sebou dlouhou tůru, toto by byla velmi náročná koncovka. Pro tento případ se dá zvolit jiná cesta z rozcestí pod Sněžkou která vede okolo sněžky, je pohodlnější ale výrazně delší. Sešli jsme na rozcestí u Slezského domu, okolo nás se rozkládala hluboká a nekonečná údolí a my rychle zamířili Obřím dolem zpět k Peci neboť vrchol byl přeplněn turisty. Cesta dolů byla docela náročná, skákali jsme po kamenech a kochali se okolní krajinou což nám zpříjemňovalo sestup.
Cestou dolů jsme minuli bývalou vodárnu která zásobovala vrchol Sněžky pitnou vodou na místo nosičů. Byla spuštěna roku 1912 po čtyrech měsících stavby a díky svému systému tří přepouštěcích nádrží byla schopna zásobovat rezervoár o objemu 3000 l na vrcholu sněžky. Čerpadlo bylo schopné denně vytlačit 2 – 4 tisíce litrů vody za den a to do výšky 392 m což bylo v roce 1912 nejvyšší výtlačná výška v Evropě. Z celkového množství vody přitékající do vodárny bylo 70% použito pro pohon čerpadla vodárny a 30% vyčerpáno na Sněžku. Pro případ nedostatku vody byla vodárna vybavena Dieslovým motorem. Za čtyři měsíce provozu roku 1913, za jeho provoz, majitel zaplatil 5250 Kč což byla celkem vysoká částka vzhledem k tomu že stavba celé vodárny přišla na 50 tis. Po roce 1950 se vodárna dostala nedbalou údržbou mimo provoz, následně byla Sněžka zásobována barely dopravovanými na vrchol lanovkou a v současnosti je vrchol napojen potrubím z polské strany od Slezského domu. V dnešní době je vodárna prohlášena za technickou památku.

Šli jsme dál přes les, planiny až jsme se připojili k řece Úpě. Ta už měla uměle vytvořené koryto s pěknými kaskádami. Cestou jsme se občerstvili v nějaké restauraci (jméno už si nepomatuju) a postupně jsme se blížili k parkovišti ze kterého jsme vyrazili. Musím říct, že ačkoli jsme zvolili cestu jednodušší, měli jsme oba dost. Byl to pěkný celodenní výlet. Příště to zkusíme obráceně, je to ale velká výzva!!!

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

národní parky

trasy

Král Šumavy a jeho kanál 54

Leoš Drahota — Fri, 06 Oct 2006 14:02:08 +0000

Moskyt se vydal až na samotnou jihozápadní hranici České republiky, aby tu pátral po stopách opravdového Krále Šumavy. Po stopách pašeráka, odsunutého Němce, převaděče, znalce hor i obchodníka, který pomohl stovkám našich lidí ke svobodě. Jak jsme přitom zjistili, je jeho skutečný příběh mnohem zajímavější, než příběh hrdiny stejnojmenného filmu, který nás k této výpravě inspiroval.

Noc je studená, tmavá a děsivá. Vítr se hladově prohání mezi dlouhými hřebeny hor, skučí a naříká. Opírá se do statných smrků, které se o sebe třou, vržou, a praskají. Zesilovány ozvěnou a míchány větvemi, pronikají ty kostlivé zvuky hluboko do roklí, vznášejí se nad bažinami a zadírají do rezavého mrtvého jehličí. Daleko od míst kde vznikly, mění se v hrozivou neznámou řeč entů, ve varování určené každému vetřelci. Černé husté lesy teď nikoho nepřijímají. Jakoby po západu slunce pohltily celou zem a opanovaly ji ponurou svébytnou samotou.

A přece! Ztraceni v té neutěšené opuštěnosti, v hodině, která nepatří člověku, jdou mimo cesty, mimo lidská obydlí podivní zatoulanci. Jdou jen ztěžka, ale odhodlaně nevlídnou horskou divočinou. Skupinka vystrašených lidí klopýtá přes pokroucené kluzké kořeny neznámým nekonečným lesem, aniž by kdokoliv z nich vydal jedinou hlásku. K smrti je leká jakýkoliv zvuk, přicházející z okolní temnoty, mučí je šelest vlastních kroků. Mezi staletými kmeny stromů kolem nich proplouvají chuchvalce mlhy a oni se s obavami ohlížejí po každém stínu, po každém náznaku pohybu. Nesmí být viděni, nesmí být chyceni! Je to jejich cesta pravdy. Buď uspějí a nepozorováni dosáhnou svého cíle – svobody a snad i lepšího života, nebo budou odhaleni, na dlouhá léta uvězněni a možná také tady na místě zastřeleni. Zlikvidováni mezi minulostí, od které se odstřihli a budoucností, která už nepřijde, jako by nikdy ani neexistovali. Vzdali se všeho, čím dosud byli, opustili své blízké, své rodiny a svůj domov. Učinili těžké rozhodnutí a vydali se na tento pochod, kterým rozehráli riskantní hru o svůj příští úděl. Vše vsadili na tuto noc, na ochranu opuštěných hor a především na člověka, který je vede.

Kráčí kus před nimi, jde jistým krokem, neděsí ho důvěrně známé zvuky lesa ani déšť, který se právě začal snášet na jeho černý plášť. Ty lesy a hory jsou jeho domovem. Šel tudy již tolikrát, zná každý kámen, každý potok, každé nebezpečné místo. Ví, co právě prožívají lidé tápající v jeho stopách, ví, že jejich osud je teď jen v jeho rukách. Ví, jak se hrozně bojí, pochybují, ale zároveň mu bezmezně důvěřují. Nic jiného jim ani nezbývá. Vedl jich už takhle mnoho. Viděl jejich strach i slzy štěstí, když neodhaleni došli do cíle své cesty. Je jejich jedinou nadějí, spojkou mezi dvěma světy, je symbolem noci která rozhodne, je pánem těchto tmavých hor, je králem!

Když v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa podle námětu Rudolfa Kalčíka na Kvildě film Král Šumavy, byl to divácký hit. Kachyňa ve svém díle velmi zdařile zkombinoval dobrodružné téma s drsnou atmosférou Šumavy a oslovil tak snad všechny kluky i muže té doby. Podobné filmy se u nás tenkrát nenatáčely a pomineme-li jeho více než sporné politické aspekty, stal se řemeslně výborně provedený „Král“ významným filmařským počinem. Králem Šumavy (než toto žezlo symbolicky ve filmu převzali příslušníci Pohraniční stráže) byl podle Kalčíka starý pašerák Kilián, který podle využíval znalosti terénu a tajnou stezkou přes hluboké močály ilegálně z Bavorska do naší socialistické vlasti převáděl imperialistické agenty, než nakonec bídně zhynul kulkou hlavního hrdiny Karla Zemana (Jiří Vala). Byl hrdinou „velmi“ záporným, tajemným a podle toho také dopadl. Ve filmu se nakrátko objevila jen jeho zákeřná střílející tmavá silueta a pak už jen mrtvola a zlověstně smrtí pokřivená, života zbavená tvář. Ideální románový padouch, typická autorská licence. Ano i ne! Kilián totiž opravdu existoval! Rudolf Kalčík, pocházející z šumavské rodiny financů, odnepaměti pronásledujících zdejší pašeráky, si pro svou filmovou postavu vypůjčil skutečnou šumavskou legendu, skutečného krále.

Kilián - vlastním jménem Kilian Nowotny (*1.12.1905 - †12.3.1977), zvaný také někdy Sekáč či Dlouhý Hans, byl rodákem snad ze Starých Hutí (dříve Althütte), ležících severozápadně od Chalupské slatě. Pocházel z německé rodiny s dlouhou pašeráckou tradicí a sám byl mnoho let pašerákem aktivním a velmi úspěšným. Jak bylo zvykem, slavní muži tohoto „řemesla“ si v těch dobách často dávali přezdívky Paschkönig (král pašeráků) či Grenzekönig (král hranice) a Kilián se takovým králem opravdu stal. Byl odmalička vychováván k tomuto druhu obživy, což však nebylo v tvrdém a neúrodném kraji ani trochu výjimečné. Jeho otec Josef Nowotny, sám legenda mezi pašeráky, ho bral na nebezpečné výpravy přes hranici již jako devítiletého. Znal proto tuto část Šumavy jako málokdo jiný, věděl jaké nástrahy na člověka umí přichystat drsná šumavská příroda, horské počasí i Finanční stráž. Kilián měl výbornou fyzickou kondici a znamenitý orientační smysl. Obtížným terénem se uměl pohybovat pěšky, na lyžích i na sněžnicích. Byl přímo předurčen nejen k získání titulu Paschkönig, ale i k ještě slavnější nečekané kariéře, kterou mu pomalu začala chystat budoucnost.

Po svatbě s Theresií Pfeifferovou z Kaltenbachu (Nových Hutí) v roce 1935, se vyučenému řezníkovi Kilianu Nowotnemu narodily dvě dcery Helga a Elma. Chystal se ujmout hospodářství, ale 2. světová válka zamíchala osudy všech. Dotkla se velmi výrazně především obyvatelstva našich příhraničních oblastí a po jejím skončení obraz staré idylické Šumavy navždy zmizel. Kilián byl roku 1940 povolán ke Kriegsmarině a konec války ho zastihl v zajetí ve francouzké pevnosti Saint-Nazaire. Odtud se mu podařilo uprchnout a doputovat až do Bavorska. V roce 1946 museli Němci z českého pohraničí pryč a kraj se téměř vylidnil. Formálně byl samozřejmě odsunut i čerstvě uvolněný příslušník válečného námořnictva Kilian Nowotny. Konec pašování, konec krále? Vypadalo to tak. Nečekaně však ještě na chvíli přišel čas, kdy byl slavný pašerák povolán zpět na hranici, respektive na úsek hranice, který od 1. ledna 1949 střežil útvar 9600 Pohraniční stráže SNB, dislokovaný na Kvildě.

Jakoby Kilián po odsunu nechtěl žít příliš daleko od svého rodného kraje. Usadil se v městečku Röhrnbach (Am Faberberg Nr. 5), vzdáleném od našich hranic necelých 25 km a začal tu roku 1947 obchodovat se dřevem. Co následovalo dále, můžeme se jen domnívat. Do života šumavského krále totiž vstoupily tajné služby. Po komunistickém puči v roce 1948 zřejmě jednoho dne navštívil obchodníka se dřevem major americké CIC (předchůdce CIA), velitel pro úsek Třístoličník s krycím jménem James Williams a požádal ho o pomoc při infiltraci agentů na území ČSR. Možná příležitost vrátit se alespoň na pár chvil do rodného kraje, možná také svolení majora přenést při tom trochu toho nedostatkového zboží z Čech do Bavorska i zpět a hlavně asi touha podpořit snahy o svržení socialismu v jeho vlasti způsobila, že Kilián tuto pomoc přislíbil. Po následující dva roky se pak Nowotny znovu stal králem, převedl přes hranici mnoho agentů, ale hlavně pomohl stovkám lidí utéci z rudého a nesvobodného Československa. Převáděl na obě strany, převáděl skoro každý den a za každého počasí. Legenda se vrátila.

Přijíždíme na Šumavu v krásný slunný den, kdy se září láme v říjen. Chceme navštívit místa, kterými Kilián skutečně chodil, chceme vidět močál, jenž tajnou stezkou přecházel, chceme poznat lávku, u které byl raněn a chceme zmapovat úsek hranice, kterým král pronikal na naše území. V dokumentech Pohraniční stráže a ve svazcích STB byla tajná stezka Krále Šumavy vedoucí přes lesy, horská sedla, slatě a louky oficiálně označována jako „kanál 54“. Ve filmu Karla Kachyni pak byla celá trasa zredukována na cestu přes neprostupný hraniční močál, kterou znali jen dva lidé (Kilián a hajný Paleček). Bylo to ale jinak!

Kanál 54 začínal na rozcestí U Sloupu nedaleko Vimperka. Stála tu v těch dobách hospoda manželů Koubových, kteří Kiliána znali a pomáhali mu. Jak jsme se dozvěděli od místního domorodce, stála asi 100 metrů severně od dnešní restaurace U Sloupu, těsně vedle silnice a nezbylo po ní vůbec nic. V hospodě se často skrývali Kiliánovi klienti, čekali tu až přijde noc a jejich převaděč. Jako úkryt vystrašeným a noční dlouhý pochod očekávajícím lidem sloužila i chalupa Josefa Peka, nacházející se prý u bývalé cihelny nedaleko rozcestí. Zkusili jsme zazvonit u branky plotu jak se zdálo dnes jediného obývaného stavení na rozcestí, ale přestože měla chalupa otevřená okna, přivítal nás jen štěkot černého vlčáka. Osud stavení Josefa Peka se nám tak vypátrat nepodařilo. Poblíž rozcestí jsme pak alespoň vnikli do rozlehlého opuštěného areálu bývalých kasárna, kde jsme si užili pěkného rovného buzeráku, střeženého bustou poručíka Vendelína Opatrného.

Z rozcestí U Sloupu Kilián vedl své skupiny uprchlíků do lesů podél železniční trati Vimperk - Lipka, překročil Medvědí potok a u Michlovy Hutě stočil své kroky do sedla mezi Kamennou (1101) a Bukovec (1099). Z lesů se vynořil u osady Nový Svět a čekal jej Kachyňovým filmem tak proslavený močál. Ano, Chalupská slať je jedinou větší bažinou, kterou skutečný Kilián při svých četných přechodech procházel. Toto rašeliniště se však nerozkládá na státní hranici, není příliš zrádné ani neprostupné. Je poměrně úzké, je zčásti porostlé klečí i zakrslými břízami a Kilián ho dokonale znal, neboť se nacházelo téměř za humny jeho rodného domu. Uprostřed Chalupské slatě je naše největší a nejkrásnější rašelinné jezírko.

Obcházeli jsme močál a pokoušeli se odhadnout, kudy král slať přecházel. Víme, že se od Nového Světa potřeboval dostat za rašeliniště mezi Janskou horu (1112) a Kamenáč (1045). Zaprvé si tím krátil cestu tak, aby nemusel obcházet močál z jihu, za druhé se tím vyhnul hlídce PS, která obvykle střežila silniční křižovatku u Borové Lady. Příslušníků Pohraniční stráže bylo tenkrát na Šumavě hodně málo a tak nemohli v takové vzdálenosti od hranic hlídat víc, než křižovatky a hlavní tahy cest. Vojáků ještě nebyly plné lesy a močály, jak by se mohlo zdát. Tou dobou státní správa tyto končiny teprve jen zvolna získávala pod svojí kontrolu. Nám bylo jasné, že Kilián se snažil přejít močál co možná nejschůdnější cestou. Nevolil myslím prodírání se hustou kosodřevinou. Jistě se chtěl vyvarovat promočení bot nebo kalhot a zároveň určitě rád využil vyšších dřevin, které ho kryly před lidskými zraky. A právě v porostu zakrslých, ale již dostatečně vzrostlých a prostupných bříz se nám jednu takovou stezku překonávající Chalupský močál opravdu podařilo najít. Je to jistě stezka velmi stará, je zpevněná až metrovým náspem a velmi nás překvapilo, jak je široká a pohodlná. Na východní straně močálu začíná na úrovni Nového Světa, na západní se pak z rašeliniště vynořuje u malého kovového křížku na kamenném podstavci, při cestě na Svinná Lada. Asi největší překážkou při použití této stezky bylo překonání Vydřího potoka, lemujícího východní okraj močálu. To však ti, kteří stezku používali, a jistě to nebyli jen pašeráci a převaděči, vyřešili vyskládáním kamenů přes vodní tok. Dodnes je možné podél náspu této travou zarostlé cesty najít staré hrnce nebo prorezlá kamna. Tato stezka zdá se, byla místními poměrně četně využívána a není důvodu, proč by právě tuto zkratku přes močál nevolil po nocích také Kilián.

Když Karel Kachyňa točil dramatickou scénu, při níž se v močálu utopila hlavní hrdinka filmu v podání Jiřiny Švorcové, byla do předem vykopané jámy představující bažinu voda napuštěna hadicí a topící se ženu tahali pod hladinu lanem ukotveným na dně. Když pohraničník pronásledující převaděče šlápl mimo úzkou stezku, ihned jej začalo pohlcovat hladové bahno. Z rašeliniště šla hrůza. Tím, že filmaři vybrali jako hlavní dějiště všech zásadních scén do mlh zahalenou bezednou bažinu, přes kterou jen záhadní a zákeřní převaděči znali cestu, významně pomohli k velkému úspěchu filmu. Mistrně uplatnili nástroje podněcující lidskou fantazii, strach z neznáma i z kruté nepřátelské divočiny. Skutečnost však byla podle všeho jiná. Chalupský močál byl jen krátkým a ne tak fatálním úsekem dlouhé Kiliánovy stezky.

Zato další místo, které jsme chtěli vidět, mohlo být svědkem Kiliánova konce. Když Král Šumavy při svých přechodech opustil Chalupskou slať, prošel lesem mezi Janskou horou a Kamenáčem a sestoupil dolů k silnici do Františkova poblíž bývalé papírny, musel směrem k hranici překonat Teplou Vltavu. Někdy spolu s celou skupinou říčku přebrodil, někdy, když bylo hodně vody, využil k překonání Vltavy dřevěný můstek, který si tu horalé postavili k převážení píce. Časem se však o tom, že toto místo používají při svých nočních přechodech převaděči, dozvěděla bezpečnost a začala zde hlídkovat. Její příslušníci k úkrytu využívali nedalekou skálu, vystupující ze zalesněné stráně, odkud měli na můstek i celý údolní úsek stezky dokonalý výhled. Dobře vyzbrojeni vždy k večeru zalehli, trpělivě čekali, až se jedné květnové noci roku 1950 konečně dočkali.

Kilián tehdy dostal od svého amerického velitele za úkol dovést spolu se svým komplicem Ottou Grabmüllerem do ČSR dva muže pracující pro CIC - Rudolfa Veselého a Bohuslava Beneše. Všichni se sešli v Kiliánově bydlišti v Röhrnbachu, odkud je král vlastním náklaďákem odvezl ke státní hranici. Tu úspěšně překročili, prošli náročným hornatým úsekem a dospěli právě k Vltavě u dřevěného můstku. Poté, co říčku přebrodili a ocitli se na silnici k Františkovu, ozvala se náhle od nedaleké skalky prudká střelba. Nastal zmatek a každý se pokoušel na vlastní pěst někam skrýt. Kilián byl ale zasažen. Zdálo se, že slavný Král Šumavy byl konečně dopaden. Ten ale zachoval chladnou hlavu a pokusil se o starý pašerácký trik. Začal velmi hlasitě naříkat, předstíral, že je neschopen pohybu, že je zneškodněn a přesvědčil tím esenbáky, aby ho nechali ležet a vydali se pronásledovat jeho společníky. Ti zatím zmizeli v zalesněné stráni. Když Kilián u můstku osaměl, vyskočil, vběhl do lesa a svou starou stezkou zamířil zpět do Bavorska. A byla to jeho cesta poslední. Naposled vystoupal mezi Stanovou (1159) a Stolovou horu (1254), obešel obloukem Bučinu, kde dříve bývala stanice Finanční stráže, a poblíž pramenů Vltavy překročil hranici. Překročil jí z posledních sil. Jeho zranění velmi krvácelo a Král Šumavy měl namále. Téměř bez života jej na poslední chvíli našla na bavorské straně hranice americká hlídka, která jej odvezla do vojenské nemocnice v Grafenau a zachránila ho tak před vykrvácením.

Ještě hůře se ale po incidentu u můstku vedlo oběma agentům a Kiliánovu společníkovi Grabmüllerovi. Zoufale se pokoušeli uniknout ze spárů bezpečnosti, která na ně upořádala rozsáhlý hon. Poté, co je Kilián opustil, zamířili k lesní samotě u Zlaté studny nedaleko Horské Kvildy, která patřila Grabmüllerovu příbuznému Pöslovi. Tady často Kilián s převáděnými při nočním pochodu přespávali, a proto štvanci doufali, že zde najdou útočiště i nyní. Franz Pösl je však odmítl s tím, že esenbáci, vojáci i milice už celou oblast obkličují a brzy dorazí i do jeho domu. Tři zoufalí muži museli zpět do lesů, byli promoklí a zmrzlí, cítili, jak se kolem kruh jejich pronásledovatelů uzavírá. Nad ránem byli vojáci už jen asi 50 metrů od nich. Bohuslav Beneš se rozhodl uniknout sám na vlastní pěst a byl chycen! Zbylým dvěma mužům se zázrakem o něco později podařilo proniknout obklíčením a vydali se bažinami směrem na Vimperk. Začalo silně pršet, na močál sedla hustá mlha. I zkušený Otto Grabmüller zcela ztratil orientaci. Muži se rozhodli pokusit se projít zpět do Bavorska. Náhle je však překvapila střelba, začali utíkat a do rukou esenbáků padl i Grabmüller. Rudolf Veselý sám ztracen v mlze plaval močálem, utíkal lesem a bloudil Šumavou ještě celé tři dny a noci. I jeho však zcela vysíleného nakonec dopadla vojenská hlídka. Tak nešťastně skončila poslední, podle samotného Kiliána dvoutisící cesta Krále Šumavy.

Po slavném pašerákovi a převaděči prý dlouho velmi pásl velitel STB ve Vimperku, jakýsi František Lec. Pokoušel se vymyslet past, do které by Nowotneho chytil, k čemuž chtěl využít i někoho z Kilánových známých. Některé lidi vydíral, jiné zastrašoval nebo dokonce na vyšetřovně STB bil, jen aby Krále Šumavy zradili a pomohli mu ho vlákat do připravené léčky. Těžko říci, jestli právě tak byl odhalen úsek kanálu 54 u můstku přes Vltavu. Kdo ví, jestli hlídka vůbec věděla, na koho střílí. Pro Kiliána však bylo přepadení u Františkova dostatečným varováním, aby se už do Čech nikdy nevrátil.

Po roce 1950 přišla na Šumavu jiná doba. Nařízení Ministerstva národní bezpečnosti ČSR č. 70/1951 Sb. ze dne 14. července 1951 dalo příslušníkům PS právo použít zbraň proti narušiteli. Vznikla uzavřená zakázaná hraniční pásma, samotná hranice byla obehnána vysokým plotem a ostnatým drátem, do hor se stěhovaly početné vojenské jednotky. Několik osad spadajících do širokého hraničního pásma bylo vysídleno a srovnáno se zemí. Odhalena a pochytána byla i rozsáhlá síť převaděčů a jejich spolupracovníků. Kanál 54 se definitivně uzavřel. Lesy za ostnatými dráty se ponořily do hlubokého ticha.

Pramen Vltavy i dnes tiše probublává k povrchu malé studánky v hustém šumavském pralese, již jen kousek od státní hranice. Za ní na bavorské straně stojí smutný mrtvý les šedých smrkových soušek. Někde tady to bylo! Stanuli jsme u bílého hraničního kamene s černým písmenem „C“ na jedné a „D“ na druhé straně. Tady někde Král Šumavy překonával hranici. Měl za sebou poslední a nejnáročnější úsek cesty, vedoucí sedlem mezi Stanovou a Stolovou horou. Jednou tu byl Kilián dokonce nucen prchnout svým pronásledovatelů krkolomným sjezdem na lyžích, vedeným úzkým lesním průsmykem. Pokoušeli jsme se představit si, jaké to asi bylo pro převáděné všeho věku a různé fyzické kondice, když tudy temným a neschůdným lesem, po svazích hor, promáčenou rašelinou či hlubokým sněhem postupovali k jihu. Kilián převáděl hlavně malé skupinky lidí, podle dalších zdrojů někdy však až 150-ti členné skupiny. Malým dětem, které museli jejich rodiče celou cestu nést, byly dávány uspávací prášky, aby po cestě nahlas neplakaly a všechny neprozradily. Byl to často skutečný boj o holý život, cesta na hranici lidských možností. Zcela vyčerpaní lidé mnohdy již sotva stáli na vlastních nohou. Když ale spatřili hraniční kámen, plakali štěstím i úlevou. Mnozí dokonce poklekli a patník rozdělující dvě země vděčně líbali.

Po překonání hraniční čáry končil přibližně 22-ti kilometrový pochod obvykle v německém Finsterau. Tady už uprchlíci věděli, že vyhráli. Byli ve svobodném světě a o většinu z nich bylo dobře postaráno. Dostali to, v co doufali – dostali šanci začít nový život. Někteří ale stejné štěstí neměli.

Kiliánův společník Otto Grabmüller dostal po nešťastném květnu 1950 20 let těžkého žaláře za velezradu a vyzvědačství. Kiliánův příbuzný a komplic Pösl 10 let, Josef Pek, u něhož se čekatelé na přechod hranic schovávali 25 let a Rudolf Veselý doživotí. Bohuslav Beneš byl 13.2.1951 odsouzen k trestu smrti a 8.6.1951 na Pankráci popraven.

Chtěli jsme ještě nakonec spatřit vesnici, kde se Kilián - Král Šumavy narodil. Přijeli jsme do Nových Hutí a začali se shánět po nějakém starousedlíkovi, který by nám dokázal říci, v kterém stavení rodina Nowotnych žila. Dlouho jsme nemohli na nikoho natrefit, v Hutích dnes stojí hlavně drahé penziony a vesnice je díky turistům zase zčásti německá. Nakonec jsme však přeci jen měli štěstí a od jedné staré paní, plející zahrádku, jsme se dozvěděli, že Kiliánova rodina podle všeho bydlela v chalupě na okraji Starých Hutí, jen kousek od Hutí Nových. Tudy někudy přiváděl Kilián do Čech tajné agenty. Po přechodu Teplé Vltavy s nimi zamířil podél Chalupského rašeliniště na sever právě k Novým Hutím a odtud dál k Zadovu. Jaké měl asi pocity, když po nocích míjel místa, kde si jako kluk hrál na slavného pašeráka, míjel svou rodnou chalupu a nemohl jí navštívit? Jaké to asi bylo být štvancem ve své vlasti a pohybovat se rodným krajem jen tajně a v noci. Proč to Kilián vůbec dělal? Proč absolvoval dlouhé, nesmírně namáhavé a nebezpečné noční pochody v zimě a dešti, přes hory a bažiny, s lidmi, kteří ho mohli kdykoliv prozradit?

Peníze za své převaděčství nepožadoval. Pokud mu však někdo chtěl takto poděkovat, nebránil se. Trochu si přilepšoval svým starým řemeslem a během převádění uprchlíků pašoval speciální jehly, nylonky, žiletky a zapalovače do ČSR, cigarety zase zpět do Bavorska. To mu však zcela jistě nemohlo vynahradit podstupované riziko. Navíc se kvůli tomu musel při svých přechodech vyhýbat i německým celníkům. Kilián chodil přes hranice silně ozbrojen, ale přímého střetu s pohraničníky se snažil vyvarovat. O důvodech jeho nebezpečných výprav na nepřátelské území si musí závěr udělat každý sám. Mnoho lidí, které dostal za čáru, by mu však rádo za jeho pomoc srdečně poděkovalo. Již to není možně. Zemřel v Bavorsku ještě za dob panování socialismu u nás, jako ctihodný obchodník se dřevem.

Film Král Šumavy skončil slavným vítězstvím hrstky odvážných pohraničníků. Ti nakonec zlikvidovali celou bandu převaděčů a jejich kompliců, kteří se zákeřně snažili narušovat základy rodícího se socialismu. I ve skutečnosti se nakonec armádě, PS, SNB a STB podařilo zajistit téměř dokonalou neprostupnost našich hranic, pochytat většinu převaděčů a na dlouhá léta uvěznit milióny lidí v nesvobodné zemi. Nowotny nebyl sám, kdo na poslední chvíli pomohl některým Čechům dostat se ven. Králů Šumavy bylo víc a Kilián se stal díky filmu jejich symbolem. Přes hranice často převáděli i bývalí četníci převelení k Pohraniční stráži, někteří hajní i prostí horalé. S Kiliánem také spolupracovali lidé „mimo“ Šumavu. Jeho pražskými spojkami byl například Karel Švarc či Stanislav Štingl. Po roce 1950 se Šumava stala na dlouhý čas smutnou a opuštěnou divočinou ve stínu strážních budek a ostnatých drátů. Dnes již naštěstí znovu můžeme volně dojít až k hraničnímu kameni a třeba i dál, dozvědět se pravdu o Králi Šumavy a jeho neprostupných močálech a snad i trochu očistit jména všech, které pošpinila komunistická propaganda.

A Šumava bez svého krále? Je dál zádumčivá, drsná a krásná. Skoro stejná, jakou ji před mnoha desítkami let popsal Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“.

„Všecka země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí, úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými, řasnatými lišejníky větve i ratolesti; vůkol menší dorost, slabý, zakrslý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem – jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil – černé tůně, temnorudé kaluže.“

Kilian Nowotny v datech

Přezdívka: Sekáč, Dlouhý Hans, Nanni Sepp'n Kilian
Narodil se 1.12.1905 v Althütte č.p. 23, nebo Althütte č. 33, nebo Planie č. 88, nebo Kaltenbach č. 190 ?
Otec: Josef (*31.1.1869 - †19.7.1946)
Matka: Petronilla rozená Uhlířová (*22.6.1881 - †3.11.1955)
Bratr: Josef (*26.4.1900 - †29.6.1966) + 3 další sourozenci

7 tříd obecné školy vychodil Kilián v Kaltenbachu. V letech 1919 – 1922 se Kilián vyučil řezníkem ve Vimperku u mistra Gollera
Povinnou vojenskou službu vykonal u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husa v Českých Budějovicích
V roce 1935 se oženil s Therezií Pfeifferovou (*26.8.1908 - †19.3.2000) a společně se přistěhovali do statku manželčiných rodičů Kaltenbach Planie č. 35 (nebo Kaltenbach č. 43). Zde se jim narodily dvě dcery: Elma (*21.1.1933), Helga (*26.6.1940)

V roce 1940 narukoval Kilian ke Kriegsmarine (válečné námořnictvo). V roce 1943 byla jeho minolovka potopena Brity a Kilián byl uvězněn na Britských ostrovech. V roce 1945 byl převezen do pevnosti Saint-Nazaire na západním pobřeží Francie. Odtud uprchl a v roce 1946 se usadil v Röhrnbachu (Faberberg Nr. 5), kde si v roce 1947 otevřel obchod se dřevem a kde se mu narodil syn.
V roce 1948 byl kontaktován důstojníkem americké CIC, pro kterou pak začal převádět osoby přes hranice.
5. května 1950 byl Kilián postřelen u Františkova při přechodu Teplé Vltavy. Vrátil se do Bavorska a skončil s převáděním přes hranice.
V roce 1967 ze zdravotních důvodů prodal svou firmu a odešel do důchodu. Zemřel 12.3.1977.

Z důvěryhodných zdrojů se nám podařilo získal tuto smutnou, ale také v mnoha ohledech zajímavou statistiku:

Ztráty životů na hranicích ČSSR od 21. 2. 1948 do 20. 11. 1989

Na hranicích zahynulo 296 osob při ilegálním přechodu

z toho:

216 – ilegální odchod osob ČSL občanů
61 – cizích státních příslušníků
19 – nebyl objasněn důvod odchodu z ČSSR

81 osob zahynulo vlivem činnosti PS v pohraniční oblasti

647 osob zahynulo jako příslušníci MV, SNB, PS a STB

z toho:

27 – usmrcení minou nebo náloží
26 – v elektrickém zátarase
58 – zastřeleno jiným příslušníkem PS, SNB, STB
207 – sebevražda
165 – dopravní nehoda
22 – vlastní neopatrnost
37 – úmrtí na základě jiných úrazů
24 – přirozená smrt
7 – zásah bleskem
51 – utonutí
14 – při střetu nebo následkem střetu s osobami, které usilovaly o ilegální přechod hranic
5 – zastřeleni vojenským zběhem z řad PS
2 – zabití jinými osobami

Při pátrání po Králi Šumavy spolupracovali: Zdeněk Mikšík, Marcela Zálešáková, Jan Kadlec, Lenka Turková, Eva Zálešáková a Tomáš Kadlec.

Za cenné informace děkuji panu Jindřichu Čížkovi!

Rubrika:

Bádání a pátrání

Další články na podobné téma:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Král Šumavy – Kanálem cestou necestou

Tags:

Pravčická brána

Jan Kadlec — Thu, 21 Jul 2005 12:05:20 +0000

Naučnou stezkou po skalách a vodách Českého Švýcarska - našeho nejmladšího Národního parku.

Pravčická brána je největší přírodní brána, která se nachází na území našeho kontinentu. Tento pískovcový útvar je 21m vysoký a najdeme jej v oblasti nazvané Česko-saské Švýcarsko.

K bráně se dostaneme pěšo po červené turistické stezce kopírující stezku naučnou z Hřenska a nebo z Mezní Louky. My se rozhodujeme pro okruh Mezní Louka – Pravčická brána – Hřensko a na lodičkách po říčce Kamenici zpět do Mezní Louky. Ráno vstáváme mezi sedmou a devátou hodinou – v závislosti na tom, kdo šel kdy včera spát a kolik zkonzumoval alkoholu. Znáte to…. Po snídani se – namačkaní v autech - přesunujeme se do Mezní Louky. Odtud už vyrážíme „po svých“ po červené turistické značce k Pravčické bráně.

Cesta se vine lesem mezi pískovcovými útvary, které najdete v celé oblasti Česko-saského Švýcarska, a v celé své délce mírně stoupá vzhůru. Většina trasy je lemována lesem, ale na některých místech se otevírají úžasné výhledy do okolní krajiny nebo na pískovcové skály strmě čnící k obloze. 6 km od parkoviště k bráně zvládáme asi za hodinku. Počasí nám docela přeje. Je celkem teplo, jen občas na nás dopadne pár kapek z mraků, které nám neustále visí nad hlavou.

V těsné blízkosti Pravčické brány se nalézá skalní zámeček Sokolí hnízdo. Je zde několik restaurací, malá galerie, kde jsou shromážděny obrázky brány a informace o fauně a floře této oblasti. Než se ale dostanete do celého areálu je třeba zaplatit vstupné – 50 Kč na osobu. Kromě občerstvení se tady můžete také pokochat výhledem nejen na bránu, ale také na pískovcové skály, které ční na protější straně skalnatého kaňonu. V rámci celého Sokolího hnízda je několik míst s úchvatným výhledem do okolní krajiny a na pískovcové útvary.

Na Sokolím hnízdě nejprve doplňujeme tekutiny (většinou ve formě zlatavého moku), procházíme všechny dostupné vyhlídky a hlavně pořizujeme nezbytnou fotodokumentaci. Někteří fotí okolní krajinu…. další zas snažení kolegů fotografů, které je mnohdy zajímavější než již zmíněná okolní krajina :o) Těsně před tím, než vyrážíme na další část túry se na nás z oblohy snáší pořádná sprcha. Naštěstí jsme se trochu pozdrželi a tak se stále ještě můžeme schovat pod střechou Sokolího hnízda. Jen co se ten největší déšť přežene, vyrážíme na další cestu. Tentokrát je to překvapivě z kopce dolů :o)

Cesta do Hřenska opět ubíhá docela rychle. Hned na začátku Hřenska míjíme malý penzion U mlýna s mlýnským kolem a zajímavými dřevěnými postavami, v tak trošku nadživotní velikosti. Naši pozornost upoutá nezvyklý ruch na nedaleké křižovatce. Po chvíli zjišťujeme, co se tam vlastně stalo – ze skály nad křižovatkou se uvolnil strom i s kořeny a spadl přímo doprostřed křižovatky. Naštěstí při pádu minul všechna zaparkovaná i projíždějící auta a ani nikomu z chodců se nice nestalo.

Z Hřenska pokračujeme po naučné stezce proti proudu říčky Kamenice až ke stanovišti pramiček. Nejprve projíždíme Tichou „Edmundovou“ soutěskou a po té i Divokou soutěsku. Převozníci v obou úsecích nás upozorňují na zajímavé skalní útvary, které soutěsku lemují. Připomínají různá zvířata, postavy, někde dokonce celé rodinky s vlastní historií, která se táhne z jedné soutěsky do druhé.

Po projetí oběma soutěskami pokračujeme pěšky dál po značce až na parkoviště do Mezní Louky. Nastupujeme opět do aut a jedem zpět do penzionu, kde už nás čeká masíčko naložené na grilování a dobře vychlazené pivko. Po celodenním výletě docela bodne….

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

národní parky

trasy

Krajinou Úterského potoka

Tomáš Chytrý — Thu, 15 Jul 2004 14:33:27 +0000

...síť úterských potoků, s věží Gutštejna po boku, tam opodál... Připomíná vám to něco? Ano, to jsou přece verše Honzy Vyčítala z jeho Neklaunovi zpovědi. Dlouho jsem s tím otálel, než jsem se do tohoto kraje podíval.

... Já zřídka už se s vámi vídám, tak se vám teď vyzpovídám, co mám rád, na místa, která v srdci mám, na která v Praze vzpomínám, než začnu spát. Na síť úterských potoků s věží Gutštejna po boku, tam opodál, kde ať je třeba pondělí, rád bych si v obci Úterý zas
pivo dal...
Ne to jsem si nevymyslel já, to jsou přece úvodní verše Honzy Vyčítala z jeho Neklaunovy zpovědi. Mě tydle Honzovy vypravěcí písničky úžasně berou. Vždycky popadnu mapu a šťourám se v ní dlouhé hodiny. Civím do papíru, jako bych z něj zkoušel vytáhnout, o čem to vlastně zpíval. Marná to práce. Nikdy jsem Honzu nepotkal, ani nevím, o co mu šlo a na co tedy po večerech vzpomíná. Nedá mi to. Sbalim věci, vypadnu z Prahy, zkusim na to přijít. Vlakem do Plzně, stopem do Bezvěrova. Poblíž této obce Úterský potok pramení. Lákala mne představa projít Úterák od pramene až po Mži. Představy z večerů nad mapou dostávají konkrétní podobu, potok je na dohled. Mám před sebou asi čtyřicet kilometrů jeho údolím.

Tam, kde dřív stávaly mlýny

Po soutoku s Bezděkovským, Telecím a Lomeným potokem dostává Úterský potok podobu malé říčky. Z cesty vysoko nad její hladinou sleduji, jak se klikatí. Pomalu scházím k potoku, les končí a přede mnou se otevírá dlouhá posečená louka. Cestou dál podél potoka budete míjet místa, kde dříve stávaly mlýny. Některé zmizely beze stopy, jako například Zuckrův, Žižkův, Marasův či mlýn Barvírna. Další připomínají spíš zříceniny. Příkladem může být Jansův mlýn. Vlastní budova mlýna je zchátralá, ale okolní stavby za loukou někdo vkusně opravil do současné podoby srubů. Dudákovský mlýn pod Gutštejnem se také někdo snaží zrekonstruovat. Naopak dodnes stojí Hlaváčkův mlýn u Blažimského potoka a snad ten nejhezčí - Starý mlýn pod Falkenštejnem. Na přítocích Úteráku stávali či dodnes stojí další, ale tato místa jsem neprocházel. Nepodařilo se mi zjistit skutečnou příčinu jejich současného stavu. Tento kraj již zasahoval do Sudet, soudě dle některých místních názvů a jmen na náhrobcích hřbitovů, žilo zde převážně německé obyvatelstvo, které bylo po válce odsunuto. Řada mlýnů prý byla opuštěna krátce po druhé světové válce. Navíc tímto území již tehdy vedla linie vojenských opevnění z let 1936-1938.

Kouzlo úterských luk

Co mě nejvíce překvapilo a zároveň náramně potěšilo, jsou louky táhnoucí se podél bezmála celého toku Úterského potoka. To jsem ještě neviděl. Častokrát jsem si zavýskl radostí, s roztaženýma rukama a obličejem nastaveným slunci jsem je křižoval sem a tam a tam a sem. Taková malá Šumava. Úplně jsem zapomínal sledovat zelenou, stačilo jít od jednoho brodu k druhému. První, druhý, třetí… U každého byla lávka, občas jsem se na ní zastavil a sledoval čeření vody. Kdybych měl více času, lehl bych si a spal. Skoro všechny louky jsou pokosené, pokud ne, máte pocit, že procházíte hmyzím rájem. Z vysoké trávy se ozývají rozličné zvuky, okolo vás poletují pestrobarevní motýli, dlaněmi přejíždím konce stonků. Kohoutek nebo slepička? Jdu jen, co noha nohu mine, utrhnu si dlouhé stéblo trávy a žmoulám ho v puse. Člověk se tím krásným nicneděláním snadno nechá unést. Takřka celé území od Úterý ke Starému mlýnu… ano, to je osm kilometrů, je vlastně jakoby jedna louka, několikrát přetínaná korytem potoka. Občas potkáte indiánské týpí, stany a kuchyně táborů malých skautíků. Louky jsou k tomu jako stvořené. Mimoděk mne napadá, jak to tady musí vypadat v zimě, když vše zakryje sníh? Třeba se sem někdy v zimním čase vypravím.

Neděle v Úterý

Městečko Úterý posazené do horní části toku se snaží uchovávat si svůj středověký ráz. Několik domků s průjezdními mázhausy, v patře hrázděné, na náměstí kašna s mariánským sloupem, barokní kostel sv. Václava a sv. Jana Křtitele. V něm se dodnes slouží nedělní mše zdejším farníkům. Shodou okolností jsem do něj vstoupil krátce před začátkem bohoslužby. Nedalo mi to, sednul jsem si do poslední lavice a naslouchal úvodním tónům varhan. Na stolku hořely svíce, starší pán otevíral bibli, četl z ní pasáže veršů, jejichž smysl přibližoval svým posluchačům. Znovu mne zarazila jistá teatrálnost katolických bohoslužeb, ale co já mám soudit? Chvílemi jsem spíš obdivoval trpělivost zdejšího faráře s jakou každonedělně přistupuje k té postarší hrstce věrných. Zvláštní pocit chladu, uvnitř i po těle. Před svátostí večeře páně jsem odešel. Nepřijal jsem ji včera, dnes bych si připadal jako hlupák.

Vzhůru na Gutštejn

Noc jsem strávil na zřícenině hradu Falkenštejn. Tedy na místě, kde do roku 1566 stával. Po hradu ani stopy, pouze osamělé roztroušené skalky, na kterých jsem s ešusem v ruce seděl a shlížel do údolí. Začíná krápat. Plameny syčí, musím jít napnout igelit, jídlo počká. Při usínání slyším, jak kapky bubnují do plachty. "No to je teda síla", povzdychl sem si po ránu. "Vyjel jsem ven, abych někoho potkal a zatím tady jako blázen trpím samomluvou. Dnes se to musí změnit". Koukám tedy do mapy, jak daleko je na Gutštejn. Šest kilometrů, to jde. Až na krátký úsek stále po loukách. Zvláště ta za bývalým Marasovým mlýnem mě okouzlila. Slunce se na ní opíralo do obnažených skal, u potoka stály dva ohromné spací smrky. Dudákovský mlýn před přítokem Hadovky je však na dohled a tak se pouze několikrát ohlížím a ukládám si obraz do paměti. Na Hadovce přichází změna. Mé očekávání nezklamalo. Již zdálky vidím doutnající ohniště, postavy v zelených bundách. "Ahoj, ahoj". Až si prohlédnu tu kýčovitou romantiku, tak se určitě vrátím. Gutštejn je zřícenina jako z pohádky. Dvacet metrů vysoká věž se zaoblenými rohy, zbytky obou paláců a obvodové hradby. Pro dvě děti kamaráda Proška, který tábořil na nejhezčím tábořišti pod hradem, to byl učiněný ráj. Stále běhali nahoru a dolů, když dostali dvacku na matonku, tak i do bufetu na Daňkově. Rychle jsem se s nimi spřátelil a byl rád, že nejsem sám. Udržovali oheň celý den, vařilo se, na klackách se sušili boty a ponožky. No, vždycky se přeskakování Hadovky po kamenech zkrátka nepovede.

Přes Šipín na Pohřebiště

Určitě neprohloupí, kdo se jako já vydá po naučné stezce na Šipín. Šest kilometrů dlouhý okruh po žluté. Jaká to lehkost cestovat pouze s mošničkou. To se to ťape. Pod Šipínem v zákrutě silnice stojí roubená poutní kaple se studánkami. Můžete si vybrat, voda je buď léčivá či jen pouze pitná. V Šipíně stojí farní kostel sv. Barbory, opodál se můžete potěšit výhledem na soutok obou potoků. Doporučuji se žlutou překonat údolí Úterského potoka a vystoupat na vrch Pohřebiště. Odměnou vám bude jedinečný výhled ze skalnatého ostrohu nad údolím Hadovky. Věž Gutštejna, Daňkov, vrch Hradiště, Krasíkov, to vše v malebné kompozici osvícené podvečerním sluncem. Já se nechtěl tahat s foťákem, teď na to doplácím. Bohužel i vy. Nedokážu totiž popsat ten úchvatný pohled. Na temeni vrchu za mými zády stávalo v 9 st. slovanské hradiště. Dnes nazýváno Bezemínské. V bukovém lesíku se prý skrývá mohylové pohřebiště se 45 mohylami. To může být zajímavé. Zážitků mám však už dost a tak scházím dolů k tábořišti. Mám hlad a také se už těším na tu atmosféru večerního ohně. Zář plamenů poskakuje po tvářích, neuvěřitelné historky z vandrů, temný obrys věže Gutštejna. Šumění vody mě pomalu uspává.

Vzpomínka na Otu Pavla

Poslední zastavení je na mostku přes Úterský potok za poslední loukou. Tam pod Psím vrchem u Trpíst. Nevěděl jsem kudy dál, o radu jsem tak požádal chlapíka opřeného o zábradlí lávky. Nikam už jsem nespěchal, slovo dalo slovo. "Hlídám tady jeden rybí párek", říká. "Schovávaj se v támhle té tůňce, střídáme se tady s kolegou, aby je nikdo nechytil". To jsem teda ještě neslyšel. Aby někdo hlídal ryby. Pozorovali jsme je jako v akváriu. Hejna malých rybek křižovali vodu sem a tam. Každou chvíli to pláclo o hladinu. "Rybáři nemaj prachy, v tomhle potoce bude jen to, co se tady narodí. Když si každej chytí jen toho svýho jednoho, jak se obvykle vymlouvaj, tak tu za pár let nebude nic. Tak tu aspoň hlídáme ty dva. Při troše štěstí je nikdo nechytí a příští rok se vytřou znova". Měl pravdu. Máme občas trochu pomíchané priority. Ostatně, cos měl, Tome dneska k snídani? Kousek pstruha, kterého chytil Prošek na Hadovce, že? Taky jenom toho jednoho. Stálo to za to? Za těch pár soust? Ne, to ne. O kus dál jsem pak seděl na padlém stromě nad potokem a díval se na tu rybí nádheru. Na dohled již bylo na šíři potoka znát vzdutí údolní nádrže na Mži. Od hladiny se odráželo slunce, čas utíkal a utíkal. Byl jsem na konci cesty.
... A když ta místa uvidím a k mému ohni klekne dým, mám v duši klid už nemám žádnou otázku, jen beru tornu za přezku - a musím
jít

(Honza Vyčítal: Neklaunova zpověď)

Rubrika:

Tags:

Údolím Doubravy k Železným horám

Leoš Drahota — Sun, 13 Jun 2004 13:54:11 +0000

Vlastivědný výlet po Železných horách a jejich okolí, který nejlépe vychutnáte v sedle horského kola.

Jako startovní i cílovou stanici pro tento cyklovýlet bych si dovolil doporučit hotel Harmonie (dříve Hart) stojící u vesnice Borek, mezi Vilémovem a Chotěboří. Tady můžeme nejen zanechat auto, ale také po návratu vhodně doplnit tekutiny nebo si dát večeři v hotelové restauraci.

Od Harmonie vyrazíme k naší velké radosti po silničce z poměrně dlouhého kopce k vesnici Spačice. Při tomto "sjezdu" okamžitě propadneme kouzlu venkova, neboť před sebou nejenže spatříme krásný výhled na Železné hory a vesničky roztroušené po jejich úpatí, ale především ucítíme nezaměnitelnou "vůni" blízkého prasečáku, skvoucího se po naší levici. Už tady je však třeba koncentrovat se plně na kontrolu svého biku, neboť v okolí výkrmny vepřů hrozí zvýšené nebezpečí sestřelení vypaseným létajícím hmyzem. Máme-li štěstí a nepotkáme okem masařku, čekají nás pod kopcem Spačice. Hned z kraje vesnice vjedeme na most, na kterém je potřeba zostra brzdit. Pod námi už totiž teče Doubrava a my to k ní hned za mostem, vedeni modrou značkou, ohneme po pěšině doleva. Po břehu říčky projedeme kolem několika stavení a vzápětí zmizíme v lese. Lesní stezka je zde sice úzká, místy kamenitá, nebo překřížená zrádnými kořeny, stále však v pohodě sjízdná. Rozhodně nám umožní vychutnávat si naplno jízdu malebným údolím Doubravy. Jedeme navíc po proudu, takže stále mírně z kopečka. Někde v nás sice hlodá malé podezření, že co jsme sjeli, budeme muset zase někde vystoupat, zatím na to ale nebudeme myslet. Nebo, že by ano?! Cesta podél říčky před námi náhle končí! Skála ji zatlačila do vody a nám nezbývá, než skálu obejít vrchem. Je nutné na chvíli sesednout, kolo si nahodit na rameno a vylézt s ním o pár desítek metrů výš. Potom ho protlačíme úzkou stezkou, sevřenou trním a můžeme znovu nasednout. Nalevo od nás se mezi stromy brzo zabliští hladina nevelké Pařížovské přehradní nádrže.

Kamenná gravitační hráz přehrady je vysoká 31 metrů a postavili ji v roce 1913 jako ochranu proti povodním. Je to jedna z našich nejhezčích a nejstarších hrází. Objem nádrže je 1 770 000 metrů krychlových a je v současné době využívána také k výrobě elektrické energie. Její břehy bývají obléhané rybáři a její okolí v létě cyklisty. Budeme-li kolem přehradní nádrže pokračovat po zelené značce, která navazuje na naší modrou, přijedeme k rozcestníku, u kterého je možné se posadit na lavice ke dřevěnému stolu a rozbalit tatranku. Je tu pěkně! Železné hory jako na dlani, nedaleko se nerušeně pase kůň a nad hlavou přelétá letka MIGů 21, mířící na čáslavské letiště. Patří sem, jejich archaické siluety a ohlušující zvuk jejich tryskových motorů místní důvěrně znají již desítky let. Brzo se ale možná všechno změní a nad střechami východočeských chalup se objeví nová technika. Nevím jak na konzervativní vesničany zapůsobí bojové skandinávské tvary, nevím jak příjemný jim bude švédský rámus, courající se někde daleko za letadlem.

Zamáčkneme nostalgickou slzu, zamáváme naší vzdušné obraně a pojedeme dál. Silnička z Pařížova do Běstviny se vlní lesem kolem rybníků a dovede nás k nejdramatičtějšímu stoupání našeho výletu. Běstvina je tisíciletá obec. Již v roce 1137 zde stál kostel a fara. Dodnes je dominantou obce na kopci stojící, původně gotický farní kostel svatého Jana Křtitele. Ze 17. století pochází barokní zámek, v jehož parku se daří vzácným dřevinám, 18. století pak zanechalo v Běstvině pár pozoruhodných kaplí, jakou je třeba ta šestiboká sv. Jana Nepomuckého. Pokud nás tady, v obci nad kterou významně ční velký dřevěný kříž, přepadne náhle nesnesitelná žízeň, můžeme ještě vyrazit kousek po silnici na Třemošnici, při které brzo narazíme na hospodu Na křížovce. Zdejší venkovní zahrádka je jako stvořená pro vyprahlé cyklisty. Až se nasytíme památek a uhasíme žízeň, najdeme na křižovatce v Běstvině zelenou značku a po ní se mezi chalupami protáhneme přímo pod svahy Železného pohoří. Tam po chvíli zjistíme, že zelená stoupá tak prudce, že přišel čas ještě jednou slézt k kola. Naštěstí jen chvilku budeme tlačit, táhnout, vláčet nebo nést svého duralového oře k hřebenům hor, abychom se z nich na druhé straně vzápětí za odměnu svezli dolů nejprve kamenitou lesní a později travnatou polní cestou. Tato zelená značka nás přivede do Horních Počátek.

Zajímavé na Horních Počátkách je to, že se zde dodnes zachovala prakticky původní tzv. rozptýlená potočnicová skladba sídelní struktury obce. Rozmístění stavení je tak přizpůsobeno vodnímu toku procházejícímu vesnicí. Zdá se, že se tu dařilo i múzám. Jakési stále patrné kouzlo minulosti i okolní krajiny inspirovalo například malíře Jindřicha Pruchu k namalování obrazu Ptáčnice. Mě Horní Počátky připadají tak trochu hezky zapomenuté. Je to vesnice na konci silnice. Autem se odtud dá jet jen jedním směrem a my se po té jediné silnici vydáme také. Odpočinková jízda příjemnou krajinou dává zapomenout na předchozí strmé stoupání a naše bikerská duše už se nedočkavě třese v předtuše věcí příštích. Vždyť jen co dojedeme k rybníkům u Pekla, vykoupeme se v jejich vyhřátých vodách, nic už nám nezabrání spustit se zpět pod Železné hory Hedvičiným údolím. Rokle Zlatého potoka přetíná hory od východu k západu. Padá dolů do Třemošnice a stojí za to si jí někdy projít pěšky a pořádně prohlédnout. Pro kolo je cesta roklí nejvhodnější v zimě. Tehdy jsou můstky přes potok pěkně zledovatělé, kameny na cestě napevno přimrzlé a pod vrstvičkou sněhu se lišácky schovává nejeden houževnatý kořen. To se potom při sjezdu užije legrace. V jiných ročních obdobích je jízda Hedvičiným údolím sice nudnější, ale stále to stojí zato. Na potoce podél cesty jsou hrázky, vodopády, tůně plné pstruhů i úseky připomínající skutečnou horskou bystřinu.

Třemošnice, kam nás Hedvičino údolí vyvrhne je poměrně velká víska, možná už městečko. Vznikla prý tehdy, když z obléhaného a později dobytého hradu Lichnice utekly tajnou chodbou tři dcery hradního pána k obyčejným lidem žijícím pod hradem a prosili je o pomoc. Každá z dcer za záchranu odměnila prostý lid jednou mošnou peněz, za které byla později vystavěna nová ves. Tato vesnice za tři mošny dostala jméno Třimošnice, později Třemošnice. Hrad nakonec opustilo panstvo definitivně a v 17. století se přestěhovalo do zámku v podhradí. V roce 1816 byly v Třemošnici založeny železárny, které se nadále významně podílely na dalším rozvoji obce.

Dříve než budeme pokračovat v naší cestě, na chvilku se poblíž Třemošnice zdržíme a zajedeme si prohlédnout zajímavou technickou památku. Stojí trochu stranou, v blízké obci zvané Závratec a vypadá podobně jako zřícenina nedalekého hradu Lichnice. Jde však ve skutečnosti o starou dvoukomorovou vápenku, v které se ještě v roce 1957 pálilo vápno. Vápenec sem byl dopravován ve své době jednou z nejdelších lanovek v Čechách, z pět kilometrů vzdálených Prachovic. Lanovka poháněná parní lokomotivou prý dokázala do Závratce za desetihodinovou směnu přepravit z lomů hraběte Kinského až 100 tun vápence. Stará vápenka je dnes volně přístupná a je tak možné dobře si prohlédnout celou stavbu i zbytky technického zařízení.

Po návratu do Třemošnice musíme na hlavní třídě vyhledat odbočku žluté turistické stezky, po které znovu přijedeme k naší oblíbené říčce Doubravě. Čeká nás opět napínavá jízda lesem, v těsné blízkosti vodního toku. Najdeme tu i místo, které se dá v opačném směru využít k opravdu strmému krátkému sjezdu. Brzdy se trhají o ráfky, přední kolo se propadá do bláta a slabé tlumiče jsou stlačeny nadoraz. Chybí jen málo a jsme dole dřív než naše kolo. Ve směru naší trasy však musíme tento úsek bohužel vytlačit. Je to ale jen pár metrů a šlapeme po vlastních naposled. Pak už je cesta stinným lesem příjemnou projížďkou. Asi po čtyřech kilometrech mírného stoupání proti proudu říčky jsme opět v Pařížově. Jen co přijedeme na silnici, odbočíme po ní doprava směrem na Vilémov. Ještě než ale Pařížov opustíme, povšimneme si na kraji vesnice stojícího kouzelného kostelíku sv. Máří Magdaleny s malým hřbitůvkem. Původně románský kostel pochází již z 12. století a z těch časů se dodnes dochovala věž i část lodi. Je to také místo, které můžeme využít jako poslední odpočinkovou zastávku před finišem naší vyjížďky.

Vilémov je velká vesnice s bohatou historií. Stojí tu barokní zámek, který byl dříve renesanční tvrzí i evangelický kostel, který byl původně továrnou na turecké šály. V roce 1469 byl u Vilémova uherský král Matyáš Korvín beznadějně obklíčen vojskem českého krále Jiřího z Poděbrad, aby poté oba v blízké vesnici Úhrov podepsali příměří. Ve Vilémově, ve "Vesnici roku 2003", se napojíme na hlavní silnici, která nás neomylně povede zpátky na Borek, zpátky k Harmonii, kde na nás čeká teplé jídlo, pivo a možná i sauna a bazén. Výlet, který jsme právě absolvovali, nebyl určitě fyzicky příliš náročný. Šlo spíše o poznávání Železných hor a jejich okolí. Myslím, že i tento poněkud zapomenutý kraj ve východních Čechách má turistům a cyklistům rozhodně co nabídnout a my se sem s Moskytem jistě znovu vrátíme.

Na východ od Chotěboře je na Doubravě ještě alespoň jedno místo, které určitě stojí za návštěvu. Je to přírodní rezervace Doubravské údolí, kam se ale na kole nesmí. Říčka se zde zařízla hluboko do skály a vytvořila divoký kaňon. Mezi Bílkem a Horním mlýnem najdeme tůně, peřeje i vodopády. Jsou tu skály vhodné pro horolezce, trosky hradu Sokolov, nepravé jeskyně i zajímavá flora a fauna. O tomto divokém kousku přírody vznikla díky lidské fantazii a střípkům skutečné historie řada pohádkových, romantických i strašidelných pověstí. Hodně je jich svázáno s konkrétními místy, která lze dodnes v údolí vypátrat. Stezka kaňonem je ale místy hůře schůdná. Doporučuji proto nazout pořádnou turistickou obuv.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Historie borecké Skály

Klokočovská Královská lípa

Tags: