Moskyt - turistika

Jeskyně Moravského krasu 2018

Leoš Drahota — Mon, 16 Apr 2018 15:46:13 +0000

Informace o veřejnosti přístupných jeskyních Moravského krasu. Otvírací doba, ceník, délka tras, doba prohlídky. Kontakty na správu jednotlivých jeskyní i na Správu jeskyní Moravského krasu. Kontakt na zajištění rezervace prohlídky Punkevních jeskyní. Slevy, podmínky pro volný vstup.

Informace naleznete v PDF příloze níže.

Přiložený soubor:

Jeskyně Moravského krasu - INFORMACE 2018

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Veřejnosti přístupné jeskyně

Tags:

jeskyně

turistika

Výlet na Kleť

Marcela Zálešáková — Tue, 12 Apr 2016 18:51:01 +0000

Chtěla bych vám trochu přiblížit svůj nedávný výstup na horu Kleť a třeba vás tím i trochu inspirovat. Jde o tisíc metrů vysoký kopec Šumavského podhůří, zdvihající se k obloze uprostřed chráněné krajinné oblasti Blanský les. Jeho podivně znějící jméno je jedním z nejstarších dochovaných pojmenování hor na našem území a ve staročeštině může znamenat něco jako komůrku či sklep, ale také hrot nebo špici.

Jdeme na Kleť. To je radostné konstatování, neboť to mimo jiného znamená, že přijede moje dcera na návštěvu. Není to jenom o vylezení pokaždé na stejný kopec, vede tam přece i sedačková lanovka. Použily jsme ji ale jen jednou. Zvolily jsme tenkrát trasu dlouhou 30 km, tak jsme se nechtěly příliš vysílit hned na začátku cesty. Byla mi pak zima a neprožila jsem ten krásný pocit, když upocená vystoupám až k chatě a jsem šťastná, že jsem to znovu dokázala.

Kleť je kopec v jižních Čechách, vysoký 1084 m. Převýšení z Holubova od Křemžského potoka je asi 500m. Nahoru je možné jít přímo pod lanovkou, nebo po cestě. Cesta je o dost delší, ale ne tak příkrá. Využily jsme ji v zimě, kdy bylo pod lanovkou značně kluzko. Nahoře stojí vysílač, rozhledna, hvězdárna a chata s restaurací. Dát si polévku a pivo „Kleťáka“ je balzám nejen pro tělo, ale i pro duši. Z rozhledny je krásný výhled do okolní krajiny. Při dobrém počasí je možné uvidět i vrcholky Alp.

Je čas vypravit se na cestu dolů. Všeobecně se říká, že sestup je namáhavější než výstup. Nahoru se člověk zadýchá a zapotí, dolů víc bolí nohy. Nechodíme dolů stejnou cestou, náš výlet je okružní. Většinu úseků cesty už si pamatuji, jdeme od jednoho známého místa ke druhému. Vždycky se mi ale stane, že jdu kus neznámé cesty, jako by se najednou objevil jen proto, aby byl sestup delší. Ještě jedno pravidlo platí naprosto spolehlivě. Když nutně musíme za smrček, zaručeně někdo jde. Když máme štěstí, jde až potom.

Vycházíme z lesa, přecházíme silničku, která vede do místního štěrkového lomu. Projdeme sešup k silnici po které jsme jely do Holubova. Je tu autobusová zastávka, nový sešup dolů, podcházíme trať a jsme v obci Plešovice. Musím se přiznat, že bych tu nechtěla chodit každý den na autobus. Na návsi je lavička, kde na chvíli usedáme.

Čeká nás další část cesty. Vede po místní silničce okolo pastvin a potom stoupá chatovou osadou. Pod kopcem se třpytí hladina Vltavy. Vystoupáme poslední příkrý kopeček. Teď už půjdeme po rovině nebo dolů. Nemáme to daleko do Třísova. Ještě rychle za keřík a hurá do civilizace. Do vlakové stanice v Třísově je to asi 150 m. Vlak tu jede hlubokým úvozem. Asi 100 metrů od stanice je most ze kterého je možné koukat na vláček motoráček shora a zamávat panu strojvedoucímu. Přecházela jsem loučku a najednou jsem se zarazila. Ze křoví začalo stoupat čelo vlaku. Nejprve byla vidět jen vrchní část, pak se pomalu ze země vynořoval zbytek soupravy, jako kdyby vyjížděla po eskalátorech z metra. Byl to jen optický klam, ale docela mě to překvapilo.

Třísov není velká obec, ale nachází se v místě, kde archeologické nálezy dokládají velmi stará osídlení. Blízko stanice vlaku míjíme až 500 roků starou lípu. Těsně vedle ní stojí kaplička tak dlouho, že bylo nutné kapličku posunout, když si spolu s rostoucí lípou navzájem překážely. Několik set metrů východně od vsi jdeme kolem zbytku valu, který chránil jedno z největších keltských opid na našem území, osídlené asi v 7. až 2. století př.n.l. Hradiště se rozkládalo na vysokém ostrohu o rozloze asi 21 ha, vysoko nad zákrutem Vltavy. Dnes je to jen velká zelená louka. Slézáme z vysoké stráně po pěšině dolů ke Křemžskému potoku. Za zákrutou se vlévá do Vltavy. Víme, že nás čeká setkání s další významnou památkou.

Dívčí Kámen je hrad, který postavili Rožmberkové ve 14.století. V roce 1506 jej opustili a během 40 let se stal neobyvatelný. Také na místě této stavby byly nalezeny zbytky mnohem staršího osídlení. Hned proti zřícenině je Dívčí skála. Její část použili při stavbě hradu, ale i tak je velmi majestátní. Naši předkové nejspíš uměli najít příjemné místo pro život. Když jsem toto místo navštívila před několika roky poprvé, velmi mě překvapilo, jak dobře jsem se tu cítila. Ten úžasný klid, který tu panuje se nedá přejít bez povšimnutí. Myslím, že se dá mluvit o kladné energii, která je tu přítomná. Ráda se sem vracím.

Je před námi poslední kus cesty údolím Křemžského potoka. Už není daleko do Holubova, cíle naší cesty. Jenom mineme stavbu starého hamru. Technickou památku nám připomene tabule u cesty. Dnes je tu restaurace s venkovním posezením. Čím víc se blížíme k Holubovu, potkáváme více lidí. Rodiny s dětmi a pejsky. Cesta tu vede po rovině, příjemně chráněná okolo rostoucím lesem, jako dělaná pro vycházky.

Celý okruh je přibližně 20km dlouhý a tak, když na parkovišti sedám do auta, cítím se opravdu unavená. Ale jsem šťastná a těším se na příště.

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

lokality

turistika

Archeoskanzen Modrá

Zdeněk Mikšík — Tue, 11 Feb 2014 23:03:02 +0000

Při příjezdu do Velehradu od Starého Města si dobrý pozorovatel ihned všimne dřevěné palisády v těsné blízkosti silnice. Pro mnohé to bude možná překvapením, protože ona stavba tu není dlouho. Začala vznikat v roce 2003 a otevřena pro veřejnost byla počátkem léta 2004. Za svými nahrubo otesanými kůly skrývá ideální podobu slovanského sídliště z 9.století, doby Velké Moravy.

Celý skanzen je tvořen stavbami jejichž podzemní části jsou vybudovány podle skutečných archeologických nálezů. Nadzemní části jsou pokusem ol rekonstrukci podle poznatků, které k této epoše našich dějin věda má. Stavby spolu nikdy nestály pohromadě, ale byly sem přemístěny z okolí a zde uspořádány do několika celků.
Prvním co návštěvník uvidí, je už ona zmíněná palisáda s mohutnou vstupní branou a dvouvěžím. Uvnitř je skanzen rozdělen na několik částí. Areál hospodářský, mocenský a areál řemeslnický. Mimo opevnění stojí ještě areál církevní, u kterého se trochu zastavíme. Jedná se o repliku kostela, který je typickou církevní stavbou Velkomoravské doby.

Kostel sv. Jana
Archeologický průzkum kostela proběhl v roce 1953, tedy přibližně 40 let l od doby objevení základů. Na místě nálezu je dnes vidět jen kamenná podezdívka ve tvaru původních základů. Můžeme si udělat představu o velikosti a umístění kostelíka. Rozměry lodi byly 9 x 7 metrů, protáhlý pravoúhlý presbytář byl dlouhý 4 metry.
Kostel byl postaven z kamene, který pocházel z nedalekých Chřibů, nebo jak říkají také místní, z Buchlovských hor. Z nálezů se nedá přesně vyčíst, jak opravdu kostel vypadal, ale předpokládá se, že šlo o celokamennou stavbu spojenou maltou. Zdi byly pravděpodobně z vnitřní části omítnuty a nabíleny. Kostel vznikl asi začátkem 9.století a v první polovině 13.století byl opraven a zrekonstruován. Jeho podoba se velmi změnila. Byla upravena střecha a strop a byly sem umístěny kamenné sloupy, které vše podpíraly. Kostel v následujících stoletích chátral a byl posupně rozebrán místními obyvateli, kteří tento materiál použili na stavbu svých domů. Dodnes se můžeme setkat se zbytky kostela v některých staveních v Modré. Tyto stavební prvky ale nepochází z původního kostela z 9. století, jak se občas lidé mylně domnívají. Jejich původ spadá do doby vrcholného středověku, tedy do doby po rekonstrukci.
Replika kostela, která stojí v těsné blízkosti původních základů, je jen hypotetickou rekonstrukcí. Ze zbytků základů není možné určit detaily stavby, jako je například počet či rozmístění oken. Přesto se novodobí stavitelé snažili využít všech poznatků, které z dlouhodobého průzkumu mají.

Vraťme se zpět mezi opevnění. Při naší návštěvě bylo vidět, že je skanzen otevřen jen krátce. Ještě zde probíhaly drobné dokončovací práce. Když jsme vstoupili do největší a jediné kamenné stavby (mimo kostela), udělalo se některým trochu nevolno. Byl zde zvláštní smrad, jehož zdroj jsme vcelku rychle identifikovali. Strop a další dřevěné části knížecího paláce byly čerstvě natřeny hovězí krví smíchanou se žlučí. Právě tak, jak to dělali naši předkové, aby dřevo chránili a konzervovali. Nevím,zda už hleděli na estetické hledisko, ale dřevo po několika nátěrech krví dostane krásnou hnědočervenou barvu a po řádném zaschnutí se i nepříjemný zápach ztratí. Později jsme zjistili, že i úprava dřeva v kostele byla stejná, ale tam po smradu už nebyla ani stopa.

Život ve skanzenu
Celý skanzen žije svým životem a není to jen mrtvé seskupení dřevěných staveb. Po areálu se volně pasou ovce a kozy, které jsou hlavně pro děti lákavým zpestřením. V hlavní sezóně je tady bohatá nabídka programů. Je možné si vyzkoušet dávná řemesla, prohlédnout původní plodiny, keře, stromy, či zavítat na nějakou slavnost, výstavu nebo trh. V kostele sv. Jana se konají velmi oblíbené svatební obřady.

Pokud jste už unaveni návštěvou u Starých Slovanů, můžete se posílit v místním bufetu, který svým vzhledem také zapadá do doby Velké Moravy. Mimo běžné nabídky zde můžete ochutnat nějakou dobrotu z udírny nebo grilu a žízeň uhasit uherskobrodským pivem.

Archeoskanzen Modrá leží na samém okraji obcí Modrá a Velehrad. Po jeho úplném dokončení se stane unikátním objektem, který na našem území nemá obdoby. Podle autorů projektu se díky nedalekému poutnímu místu na Velehradě může stát vyhledávaným místem našich i zahraničních turistů.

Upozornění redakce:

Tento článek byl napsán a publikován na původní verzi webových stránek Moskyta v roce 2004. Toto nové vydání je jen minimálně upravené, proto se mohou některé popisované skutečnosti lišit od současného stavu.

http://www.archeoskanzen.cz/

Rubrika:

Tags:

Lipenská procházka korunami stromů

Leoš Drahota — Tue, 30 Jul 2013 17:01:39 +0000

Krátký letní šumavský výlet na místo, poskytující pohled na krajinu z trochu jiné perspektivy. Nabízí ho v poslední době velmi často propagovaná a zřejmě i značně populární stavba, nedávno dokončená na Kramolíně. Naučná stezka, rozhledna, překážková dráha i velká skluzavka je novým turistickým lákadlem, zpřístupněným veřejnosti na kopci nad Lipenskou přehradou 10. července 2012.

Řadím se do fronty pod lanovkou, která mě má dopravit na vrchol kopce Kramolín. Mým cílem ale tentokrát není sjezdová trať, nemám sebou lyže, na svazích neleží sníh a není ani trochu zima. Naopak, v podhůří Šumavy u Lipenské přehrady panuje horké léto.

Čtyřsedačková lanovka stoupá do svahu velmi pomalu, každou chvilku zastavuje a jen trochu svižnější turisté, stoupající stejným směrem po blízké pěšině, jsou rychlejší než já. Nakonec se přeci jen blíží vrcholová výstupní stanice a s ní i atrakce, ke které mířím.

Stezka korunami stromů se to jmenuje. Byla postavena podle projektu architekta Josefa Stögera, který navrhl podobnou stezku v Bavorském lese a je to stavba skutečně pozoruhodná. Bezbariérový dřevěný chodník, zdvihající se postupně od země na mohutných pilířích v délce 675 metrů, vine se mezi korunami smrků horského lesa, aby připravil turistům nevšední pohled na východní okraj Šumavy, Lipno i na Novohradské hory. Kromě širokého výhledu, nabízí stezka také několik tématických zastavení. Zde mohou návštěvníci prověřit svou odvahu a cit pro rovnováhu při překonávání různorodých překážek, situovaných nad propast výšky chodníku, či načerpat informace o horské přírodě. Chodník je ukončen spirálovitým stoupáním na 40 metrů vysokou, devítibokou vyhlídkovou věž, z které je pak možné urychlit sestup na zem jízdou kovovým tubusem zakrouceného tobogánu.

Prošel jsem turnikety na počátku stezky a začal stoupat k zeleným prosluněným výšinám. Vyzkoušel jsem na jednom ze zastavení, jak po úderu zní různé druhy dřevin, jak se přechází propast po trámu, po vratkých plackách či po několika napříč zavěšených řetězech a pohlédl jsem na špičky smrků shora. Vystoupal jsem na vrchol věže a rozhlédl se do kraje, abych podle patřičně rozmístěných plánků vyhledal viditelné vrcholy hor.

Dobrý nápad a pozoruhodná dřevěná konstrukce, uznávám. Jen bych si přál, aby byla stezka delší, tak nějak více zaměřená na šumavskou přírodu, aby vedla také mohutnými korunami listnatých stromů, přes jejichž větve není vidět na zem a aby se na ní i kolem ní pohybovalo mnohem méně lidí. Chtěl bych se prostě ještě více cítit třeba jako moskyt vznášející se kdesi nad pralesem, oproštěný od hroudy co nohy víže.

Děti i mnohé dospělé samozřejmě nejvíce láká jízda tobogánem a tak k jeho hornímu ústí směřuje dlouhá fronta. Kroutí se k zemi asi z poloviny výše věže, jeho vnitřek prosvětlují malá okénka a k jeho projetí jste vybaveni jakýmsi klouzavým fusakem, do kterého zasunete nohy. Tubus z nerezu je dlouhý 52 metrů a je nejdelším suchým tobogánem v ČR. Do jeho útrob se pod dohledem zkušeného tobogánisty nedočkavě vrhají lidé opravdu všech věkových kategorií, aby z něj o chvilku později poněkud rozpačití zase dole vyklouzli. Zdá se dokonce, že mnohé na Kramolíně zajímá jen a pouze tato „pouťová“ skluzavka, což je určitě škoda, neboť si myslím, že plánovaný účel celé stavby byl přeci jen trochu jiný. Tobogán je ale zároveň bezesporu velkým lákadlem Lipna a i díky němu se asi výstavba stezky brzo zaplatí (62 mil. Kč).

Vstupenky na stezku se kupují v pokladně dole u parkoviště pod lanovkou a stojí 150 Kč (děti 120 Kč). Tobogán se platí zvlášť (50 Kč) a lístky na sklouznutí lze zakoupit přímo u vstupu na dřevěný chodník. Stezka je otevřena celoročně, v létě od 9:30 do 19:00.

Pod věží jsem si vypůjčil horskou koloběžku a spustil se na ní ze svahu Kramolína. Za pár minut jsem byl dole pod sjezdovkou, předal koloběžku vlekaři a chvíli na to už jsem se ráchal ve vyhřátých vodách jezera. Byl to příjemný nenáročný výlet. Stezka korunami stromů je sice trochu masovka, komerční atrakce a mnohojazyčný Babylon, taková je už dnes ale celá lokalita okolo městečka Lipna. Moc původního šumavského už tu nezůstalo.

Rubrika:

Tags:

Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Vlastimil Hrabal — Sat, 13 Apr 2013 08:54:01 +0000

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.

Nezačínal jsem moc dobře. Ráno před cestou jsem si uvařil čaj, ale místo cukru jsem jej omylem osolil. Občanský průkaz spolu s léky jsem zapomněl doma. Už tento neblahý počátek nevěstil nic dobrého. Během mého putování mne neustále zlobil a stávkoval foťák.

Z Bojkovic mne vedl lesní chodníček po nízkém hřebeni jen s občasným výhledem zejména na Velkou Javorinu, nejvyšší horu, už na hranicích s našimi bratry. Z celkem fádní cesty jsem rád odbočil na zříceninu hradu Zuvačova, kde z torza hradní věže vyrůstá nádherný starý javor a pohled na něj je impozantní. Tam, odpočívaje v jeho stínu, jsem posvačil Katčin kuřecí řízeček, s láskou usmažený mi na cestu. To bylo první vskutku příjemné místo na mé pouti za čarodějnicemi.

Odpoledne jsem se doplahočil na svou chatu na Mikulčině vrchu. Zcela ubitej vedrem, žízní a zejména těžkým batohem. Nemohl jsem si dovolit velké utrácení za jídlo a tak jsem si proviant tahal na hřbetě. Už teď jsem se těšil, jak mne večer postaví na nohy chutná Alpenstockova pochoutka ze sýru, slaniny, osmažené cibulky a dalších ingrediencí, tak jak mne to Pepa naučil.

Naštěstí na chatě byl otevřený bufet, kde ve mně pivo jen zasyčelo a krajíc chleba se sádlem a cibulí také nebyl špatný. Odtud jsem pak v dalších dnech podnikal výpravy do kraje pod Velkým Lopeníkem.

Nadřel jsem se při toulkách fest. Věčně vedro, žízeň, nohy plné bolavých puchýřů a prudké svahy kopců ve mne vzbuzovaly čím dál větší odpor. Trombózní nohy bez léků dostávaly zabrat. A ještě k tomu tolik aut, co se tam prohání odnikud nikam. Kdo by se v dnešní době, proboha, ještě škrábal pěšky na Velký Lopeník!

Opravdu, moc pěšáků jsem tam nepotkal a to jsem poctivě odšlapal v kopčiskách na 80 km za 5 dnů. Nelituju té byť mnohdy otrocké námahy. Lituji těch ubožáků v plechovkách, kteří se mne ptali, zda je možné vozem vyjet až na vrchol Velkého Lopeníku. Já se na něj vyškrábal po svých a jedině tak si člověk může vážit sám sebe jako skalního turisty.

Jednou jsem však tu svou pěšáckou zapřisáhlost přece jen hříšně porušil. To když mne svezl řidič z Olomouce se svým synem, po prašných cestách necestách, spojujících tu a tam rozptýlené domky po hřebeni podél hranic, přes vrcholové louky a pastviny hlava nehlava.

Svištěli jsme si to od jednoho hraničního kamene k druhému s výhledy na Vršatecké bradla a dolů do údolí Váhu k Trenčínu. Jeho děda tu prý někde žil a on chtěl místa svých předků ukázat svému synovi.

Pak, až to dál už opravdu nešlo, jednalo se o vrchol zvaný Machnač s vynikajícím rozhledem, se s námi otočil a zavezl mne až k mé chatě, za což mu patří velký dík. Byl jsem rád, že při tom žvanění v poskakujícím voze při jízdě po kravích cestách jsem si nepřekousl jazyk.

První stopu po čarodějnicích zdejšího kraje jsem nalezl v pěkný horský chatě Jana, kam jsem si odskočil na pivko. Zdejší číšník mne nakrmil (zdarma) koláčky a posadil ke starodávnému stolu vedle té nejslavnější bohyně Irmy. Ta zemřela před pár lety, ale její figurína je prý její věrnou kopií. Když si mne vrchní aranžoval pro focení, nabádal mne, abych se o Irmu moc neopíral, aby mi její těžká dřevěná hlava nespadla pod stůl. Tělíčko bylo chatrný.

V Kopanicích Lopeníku mne zase babička pozvala do své chaloupky se slaměnou střechou a tam mi uvařila dobrou kávu. Pohostila mne skvělou místní slivovicí a předvedla mi, jak se u nich tento lektvar pije. No, na ex a smíchaný s medem! Proto i v osmdesáti vyběhla prudký svah louky, že jsem jí sotva stačil, když mne doprovázela kus cesty dál ke svaté studánce.

Nad Vyškovcem u Vlčích pramenů jsem objevil novou kapličku, která když jsem se k ní přiblížil, sama se uvnitř rozehrála křesťanskou melodií.

Spustit se v poledne do hlubokého dolu Vyškovce k hranicím Lopenických Bošaček, se v tom neobvyklém jarním vedru rovnalo takřka sebevraždě. Radili mi, že můžu přejít hranici a na slovenské straně že čepují v krčmě Smednýho mnicha. Ale jen za eura! A ty jsem neměl.

Ještě, že jsem pozdravil místního domorodce a ten mi nabídl své lahvové pivo anebo vodu ze studánky. Zvolil jsem moudře to druhé. Vyprovodil mne kus cesty nahoru na hřeben a ukázal ochotně cestu ke spásné chatě Jana. Kde jsem se teprve svlažil jedním točeným.

Při pátrání po bohyních zdejších kopanic jsem prokřižoval i proslulou Žítkovou, kde dříve bylo nejvyšší nahuštění čarodějnic na čtvereční kilometr. Všude mne zde proháněli bedlivě hlídající psiska.

Přes Pitínské paseky, jako jedny z nejodlehlejších samot v Žítkové, jsem došel ke staré škole a pátral po stopách Gábiny a Málinky, které zde před válkou prožívaly svá dětská dobrodružství v Čarovné zemi. Pro neznalé jde o kdysi oblíbenou četbu. Tam mi poradili, kde ještě dodnes stojí domek po té poslední a nejslavnější bohyni Irmě, se kterou jsem se fotil na chatě Jana.

Stojí tam o samotě opuštěná a pomalu se rozpadávající starobylá chaloupka, ve které slavná vědma Irma před léty zemřela, jako takřka stoletá žena. Místní z bázně k domku nechodí, vyhýbají se mu obloukem.

Chytil jsem za kliku nizoučkých dveří. Zamčeno nebylo. Za dveřmi šero, ticho, z matných okének proudilo jen nemnoho denního světla do jediný místnosti domku. Prasklý strop a provalená jedna zeď z vepřovic svědčila o blížícím se konci této chaloupky.

Tady se před 20 léty zastavil čas. A vše tu zůstalo tak, jak to Irma opustila. Její prohnilé úmrtní lůžko v rohu za stolem, kde ještě stál ruční mlýnek, se zbytky zrnek poslední kávy jejího života. Červotočem prožraná skříň plná plesnivého šatstva ještě rozvěšeného po ramínkách a dodnes srovnaného prádla, příšerně zaprášeného. Tuny prachu všude kolem. V kredenci svatý obrázek z prvního přijímání. Další balík korespondence ještě čitelné, když jsem odfoukl vrstvu prachu.

Za maličkými okénky s kupodivu ještě nerozbitým zašlým sklem uschlé květy, které, když jsem se jich dotkl, rozpadly se v prach. Vše tu zůstalo od její smrti netknuté a působilo to až příšerně mrtvolně.

Skleněné zašlé oko na kredenci jsem si dovolil vzít na památku. Na druhý den jsem ho ale ztratil na své chatě a jsem rád, že jsem se ho zbavil. Bylo šíleně zamaštěné, zaprášené, zhnusilo se mi a začal jsem se ho štítit. K čemu sloužilo, netuším.

Na lůžku, kde zemřela poslední slavná čarodějnice, byl položen její čagan, pěkně upravený z javorové větve. Přírodně prohnutá léty užívání ohmataná rukojeť. Na opačném konci patrně z hřebíku vbitý hrot, aby hůl neklouzala na zledovatělé cestě.

Artefakt nad jiné cenný! Zaprášený čagan jsem omyl v potoku a vzal si jej sebou. Na památku. Na mé chatě majitelé obdivovali, jakou vzácnou relikvii jsem si našel v jejich kraji, ale štěstí mi čagan čarodějnice nepřinesl.

Poslední den jsem balil. Čagan opřený o lůžko v mém pokoji. Vedle něho batoh a na něm odložená má peněženka. Chystal jsem se k odchodu dolů k silnici k motorestu, odkud mi jel spoj na vlak do Uherského Brodu.

Přeplněný batoh se náhle zvrátil do boku na čagan, ten se vymrštil, drnknul do peněženky a ta zapadla za skříň. Hodinu jsem ji hledal….

Plnej krvavých puchýřů jsem se dokulhal do civilizace k motorestu s autobusovou zastávkou. Posvátnou javorovou hůl čarodějnice Irmy jsem bedlivě odložil za lavičku, když jsem si objednával točenou kofču. Za chvíli mi jel bus.

... Zůstala ve svém kraji… A je to tak dobře …

Rubrika:

Deníky z cest

Další články na podobné téma:

Tags:

Indie – Ladakh

Barbara Gajewská — Sun, 03 Mar 2013 08:40:13 +0000

Do tzv. Malého Tibetu, jak se bývalému království Ladakh také přezdívá, mě dostala náhoda. Původně plánovanou letní stáž v jiné části Indie jsem byla díky nekompromisnosti úředníků na indické ambasádě nucena zrušit a narychlo hledala náhradní program. Poté, co jsem narazila při hledání na plánovanou téměř měsíční expedici do indické oblasti Himalájí, kam se chystala skupinka Čechů, bylo rozhodnuto – a ani jednou jsem nelitovala.

Ladakh přináší trochu odlišný zážitek než který od „typické“ Indie čekáte. Některé cestovatele očekávající barevnou, chaotickou, hlučnou, divokou Indii působící na všechny smysly, může Ladakh až zklamat. Pro mě - jako milovnici hor - předčila tato buddhistická oblast ležící na severu Indie všechna očekávání.

Leh

Moje cesta začíná příletem do Lehu. Už samotný let z hlavního města Dillí je zážitek. Letadlo totiž překonává himálajské vrcholky, které máte jak na dlani. Troufám si tvrdit, že tento přelet je jedním z nejkrásnějších, jaký v životě absolvujete.

Teď už k samotnému městu – Leh je střediskem oblasti Ladakh a také výchozím bodem k výpravám do hor a okolní přírody. Jedná se o město s rozlohou 45 km2 ležící v nadmořské výšce 3500 m. Právě kvůli nadmořské výšce a hrozbě vysokohorské nemoci se cestovatelům doporučuje být na pozoru a po příletu následující 2 dny nepodstupovat žádnou fyzickou námahu a odpočívat před výpravami do okolí. Podotýkám, že není čeho litovat. Samotný Leh poskytuje mnoho krásných míst k prozkoumání – nemyslím jen samotný královský palác tyčící se nad městem a od kterého se návštěvníkům otevírá nádherný pohled na celé město, ale i samotné uličky města, které mě zaujaly asi nejvíce. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že na rozdíl od jiných částí Indie, tady jsem se jako samotná cestovatelka nemusela ničeho obávat a v klidu nasávat atmosféru města, fotografovat nebo posedávat v místních kavárnách nebo na terasách. V Lehu je totiž mnoho restaurací v centru umístěno na terase, ze které se vám naskýtá nádherný výhled do okolí i na královský palác. Leh působí neobyčejně přátelským kosmopolitním dojmem a přitom zde ani zdaleka nepanuje chaos, který znáte z dokumentů o Indii. Každopádně indičtí nadšenci nemusí být úplně zklamaní, jelikož i zde jako v ostatních částech Indie potkáte typické krávy a psi potulující se s naprostým klidem ulicemi nebo pospávající u cest. Z celého města vyzařuje buddhistická atmosféra, která je dokreslena všudypřítomnými modlitebními praporky, které vlají v ulicích i na téměř každém domě.

Leh nepředstavuje jen útočiště pro turisty před jejich výpravami, ale poskytuje i trvalý domov uprchlíkům z Tibetu, kteří zde mohou na rozdíl od Číny navázat na své tradice, a proto se ne nadarmo říká, že pokud chcete poznat pravou tibetskou kulturu, vyplatí se vyrazit právě sem.

Markha valley

Hlavním programem naší výpravy byla ovšem osmidenní túra údolím řeky Markhy. Poté, co se v Lehu setkávám s mojí skupinou, vyrážíme na cestu. Nutno podotknout, že na rozdíl od ostatních zahraničních turistů podnikajících stejnou trasu, si všechno vybavení neseme na vlastních bedrech, a to včetně jídla, které se nedá během cesty doplnit. Na cestě údolím totiž potkáváme malé vesničky (někdy čítající pár stanů postavených na louce uprostřed hor), které poskytují jen základní občerstvení. Pokud se na takovou zátěž necítíte, rozhodně doporučuji pronajmout si na začátku trasy nosiče s oslíky a koňmi, kteří vás pak celý trek budou doprovázet a vy si budete moci v klidu užívat krásnou přírodu okolo a plně se věnovat fotografování, což je s plnou zátěží na zádech značně komplikované. Navíc se od horských průvodců můžete dozvědět spoustu zajímavých informací o místním životě.

Trek začíná ve vesničce Spitok nedaleko Lehu. Ve Spitoku leží i stejnojmenný klášter, který jako mnoho dalších rozhodně stojí za důkladnou prohlídku. Místní kláštery totiž patří k základním dominantám Ladakhu a díky nim můžete lépe proniknout do místní bohaté kultury. Od kláštera se vydáváme už na samotný trek. První den treku vede celkem nezáživnou a úmornou vyasfaltovanou cestou až do první zastávky Zingchen, kde se nachází první tábořiště. Zde je myslím na místě přiblížit charakter místních kempů.
Kempy na naší trase vždy představují louku poblíž nějakého vodního zdroje – řeka nebo alespoň horský potok – kde si můžete rozložit stany a nabrat čistou vodu. Umývárny ani toalety zde rozhodně nečekejte. V případě „většího“ kempu se zde nachází stan nebo domek místních obyvatel, kteří vám rádi připraví jednoduché občerstvení (polévku nebo místní pokrm Dal bhat).

Po přenocování pokračuje cesta dál do nitra hor, podél řeky (často i přes - s nutností řeku přebrodit) a dostáváme se k úpatí 1. sedla Ganda La, které leží v nadmořské výšce 4870 m. Po překonání tohoto sedla pokračuje trek 2 dny už samotným údolím řeky Markhy. Zde nepřekonáváme žádné větší převýšení, zato cesta se zdá být v tyto dny nekonečná. Zčásti vyschlé koryto řeky se v průběhu cesty moc nemění, a proto představuje klášter ležící vysoko na skále podél naší trasy jako příjemné osvěžení. Po vystoupání zjistíme, že zde po celý rok žije jen jeden mladý mnich, který se stará o chod tohoto malého kláštera. Jeho klidný a vyrovnaný výraz, který měl při zpívání modliteb, i laskavý úsměv, se kterým odpovídal na mé dotazy, mi ještě dlouho zůstává zakotvený v mysli.

Jak jsem již zmiňovala, trek údolím Markhy představuje především nádherný zážitek z okolní vysokohorské přírody. Přírodní podmínky zde nejsou omezeny jen na drsné skalnaté prostředí. Právě naopak – podél řeky se rozprostírají zelené louky a políčka s pasoucím se dobytkem (typickým zvířetem je například yak). U kamenitých cest vás často překvapí i nádherný růžový keř nebo také perovskie (rostliny velmi podobné levanduli). Ráz krajiny zde dotváří i lidé. Přes zimu vytesávají různá poselství a modlitby do kamenů, které pak skládají podél cest a vytváří tím tzv. maní zdi. Tyto zdi je nutno podle pravidel buddhismu obcházet zleva - po směru hodinových ručiček.

Šestý den překonáváme druhé sedlo Kongmaru La ležící v nadmořské výšce 5130 m a postupně sestupujeme do civilizace. Překonání tohoto sedla bylo překvapivě jednodušší než u prvního, jelikož mnoho zásob z batohu už ubylo a navíc jsme byli již velmi dobře aklimatizovaní. Nicméně úbytek kyslíku před vrcholem člověk pocítil. Jeho spotřeba se (alespoň v mém případě) omezila jen na funkci svalů a všechny myšlenky z hlavy se vytratili a zbyla jen prázdná mysl soustředící se na zvládnutí výstupu. Tento krásný pocit vám mohou zprostředkovat snad jen hory nebo meditace.

Sedmý den už se nese v duchu pohodové cesty z údolí a poslední den treku se pak dostáváme ke klášteru Hemis, kde naše osmidenní výprava končí.

Kláštery

Na tomto místě bych ráda přiblížila místní kláštery. Mnohé z nich byly založeny již ve středověku a v severní Indii fungují dodnes – na rozdíl od mnoha nevyužitých českých klášterů, v indických je neustále živo. Jedná se o stavby různé velikosti, často umístěné vysoko v horách a obklopené krásnou krajinou. Klášterní komplexy jsou ale většinou velmi rozlehlé, až působí dojmem malé vesnice. Pro klášter jsou typické všudypřítomné modlitební praporky a mlýnky, které roznášejí modlitby do světa (praporky díky pohybu ve větru, s mlýnky se točí vždy ve směru hodinových ručiček).

V žádném klášteře nesmí chybět modlitební místnost, knihovna, svatyně, ale také místnosti pro mnichy, kuchyně a často i škola. V modlitební místnosti se každé ráno koná tzv. púdža. Při tomto obřadu se sejdou mniši z celého kláštera většinou v časnou ranní dobu a předčítají různé mantry a texty. Obřad je otevřený i návštěvníkům, kteří mohou tiše přisednout po straně místnosti. Předčítání manter všemi mnichy zní jako zpěv a vzhledem k tomu, že jako zahraniční návštěvníci nerozumíte ani slovo, nejlepší je jen zavřít oči a nechat se unášet malebným zvukem jejich modliteb.

Jak jsem již zmínila, při klášterech je často vybudována i škola pro mladé mnichy. Jedním z nich je například klášter Likir, který jsme navštívili v rámci výletů do okolí Lehu. K našemu překvapení se v místní škole dalo i přenocovat, čehož jsme rádi využili. Laskaví mniši nám poskytli útulný pokoj a po zbytek večera jsme fascinovaně pozorovali, s jakou trpělivostí cvičí malé mnichy v sebeovládání a dalších dovednostech.

Kláštery zde dokonce vznikají nově i v současnosti. Jeden byl otevřen samotným Dalajlámou v době našeho pobytu v Himalájích. Nová klášterní budova byla očividně postavena velmi narychlo, o čemž vypovídala již opadávající omítka z nové budovy.
Zajímavým zážitkem bylo také pozorovat obnovu kláštera Hemis. Vše září novotou a s dojmem „stáří“ si hlavu nelámou. To ale neznamená, že by si na restaurování nedali záležet. Řezbáři i malíři dekorací působí přímo v klášteře i za návštěvnického provozu, takže je můžete pozorovat při práci, což se nám v Čechách moc často nepoštěstí.

Na „vrchol světa“ na motorce

Poslední den strávený v Lehu jsme pojali trochu adrenalinově a vypůjčili si motorku. Plánovali jsme totiž vyjet po nejvýše položené silnici na světě (jak nápis na vrcholu hrdě tvrdí). V půjčovně se dá sehnat velmi slušná motorka a pozor si musíte dát jen na pár pravidel provozu v Indii. Tím prvním je jízda vlevo, na kterou se dá překvapivě rychle zvyknout. Další zvláštností je všudypřítomná značka klaksonu. Záhy jsme pochopili, k čemu zde slouží. Na úzkých horských silničkách se totiž v zatáčce dvě vozidla nemají šanci vyhnout, a proto je zde zvykem troubit před každou zatáčkou. Velkou zajímavostí jsou betonové značky u silnic, na kterých jsou napsána různá bezpečnostní pravidla, nicméně často velmi vtipnou formou. Při nekonečném cestování po pomalých ladackých silnicích, působí nápisy typu „After whisky driving risky“ nebo „Speed is a knife: that cuts life“ opravdu jako skvělé zpestření cesty a vždy se už těšíte na další.

Po nezapomenutelné projížďce do 5 600 m nad mořem pak jen sbalíme batohy a na noc se džípem vydáváme na téměř 24 hodinovou cestu přes hory směrem do Dillí zahrnující píchnuté pneumatiky uprostřed noci, riskující řidiče i 1 den v hippie městečku Manalí, kde v ulicích roste marihuana jako plevel. To je ale už jiný příběh…

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

turistika

zahraničí

Kanada

Jana Ada Kubíčková — Thu, 03 Jan 2013 16:32:12 +0000

Kanada je velká země plná velkých, kosmopolitních měst i krásné panenské přírody. Vydaly jsme se ji s maminkou objevovat začátkem září. V rámci naší cesty jsme měly šanci proniknout, respektive spíš nakouknout, do obou zmiňovaných světů. Byl to takový „rychlokurz“ Kanady. Za osmnáct dní jsme projely čtyři provincie, v nejrůznějších dopravních prostředcích překonaly přes 6500 km (a to pouze po Severoamerickém kontinentu) a nafotily něco kolem 1000 fotografií. Ze všech zážitků, které jsme tam nastřádaly, jsem vybrala jen několik málo střípků, které mně osobně zaujaly nejvíce.

První část naší cesty, která se odehrávala na východním pobřeží země, se nesla převážně ve znamení měst, historických památek, lidí a kultury. Druhá část, „západní“, byla pro změnu ve znamení nedotčené kanadské přírody, lesů, jezer, hor a zvířeny, která zde žije.

Niagarský disneyland

První velký zážitek, takřka kulturní šok, jsme prodělaly hned první den. Na plánu byly Niagarské vodopády. Nevím proč, ale tak nějak jsem si vždy myslela, že vodopád jako přírodní útvar, se nutně nachází v lůně přírody, obklopen lesy, vysokými skalisky a hřmotem padající vody. Ne tak v Americe, případně v Kanadě. Od hotelu jedeme suburbální zástavbou asi deset minut. Kolem cesty se čím dál častěji míhají zábavní komplexy, multikina a rodinné hotely. Cesta k vodopádům bude, zdá se, ještě dlouhá. Opak je pravdou. Autobus po chvilce staví, a když vystoupíme, zjišťujeme, že Niagarské vodopády jsou, stejně jako zábavní areály v těsné blízkosti. Podkova (Horseshoe, jedno ze tří ramen vodopádu) se stydlivě krčí pod vysokou vyhlídkovou věží a hotelovým komplexem, Americký vodopád zase dělá kulisu obřímu ocelovému mostu, který tvoří hranici mezi Amerikou a Kanadou. Ještě menší a nicotnější se vodopády zdají z již zmíněné vyhlídkové věže, ve které obědváme. Prostě Disneyland, ve kterém jsou jednou z řady atrakcí i vodopády. Možná trochu škoda.

Toronto

Dalším, z velkých zážitků je návštěva Toronta. Toronto je největší kanadské město s asi 2,5 miliony obyvatel a s největší národnostní a kulturní rozmanitostí z kanadských měst vůbec. Uvádí se, že 49% zdejších obyvatel se narodilo mimo hranice Kanady. Do města přijíždíme večer a jdeme se projít po okolí. Bydlíme v těsné blízkosti centrálního náměstí Dundas – Younge, které i v těchto večerních hodinách žije. Je tu spousta pouličních umělců, klučina, který předvádí kontaktní žonglování se skleněnou koulí za zvuků hudby od Rammsteinů, několik stříbrných „živých soch“, které se pohnou, jen když jim někdo hodí peníz do připravené misky, a skupina hudebníků, kteří ale mají zrovna pauzu.

Druhý den nás čeká oficiální prohlídka města. Projíždíme všechna „zásadní“ místa, kudy kráčela historie, i ta méně zásadní, která jsou ale také v programu. Hodně zajímavým místem, které navštívíme je Destillery District. Destillery District je původní palírna whiskey. Ve své době (1871) byla největší palírnou na světě s objemem kolem 2,1 milionu galonů whisky ročně. V roce 1990 továrna po 153 letech fungování zavřela a rázem se z ní stal jeden z největších brownfieldů vůbec. V roce 2001 koupila areál developerská společnost a během tří let jej proměnila na centrum kultury, umění a zábavy. V současné době lze v areálu najít množství galerií, obchodů s designovým či ručně vyráběným zbožím, spoustu kaváren, ale také třeba továrnu na čokoládu či centrum umění pro mladé umělce. Celý areál si zachovává atmosféru lihovaru s autenticky vedeným potrubím, komíny, několika historickými vozidly a množstvím sudů od whisky. Do těchto kulis je zasazeno několik moderních soch a venkovní výstava velkoformátových fotografií. V současné době se zde staví ještě luxusní apartmány. Místo má neuvěřitelnou a nepojmenovatelnou atmosféru, svého genia loci.

Druhým zážitkovým místem v Torontu je CN Tower, ještě nedávno nejvyšší stavba světa. V době naší návštěvy je celá obehnaná staveništěm. Ke dvěma největším atrakcím, které si město postavilo v poslední době, CN věži a multifunkčnímu Rogers stadionu má brzy přibýt ještě ohromné akvarium. Na věž se jezdí výtahem, který má část stěny prosklenou. Díky tomu lze pozorovat, jak se čím dál více zmenšují okolní budovy a auta, jak se vzdalujeme od země. Ani ne za minutu jsme nahoře. Z terasy je (prý) za hezkého počasí výhled až 160 km. Vzhledem k tomu, že je celkem oblačno, jsme rádi, že vidíme nedaleké letiště a část jezera Ontario. O patro níž je tolik populární skleněná podlaha. Je zajímavé pozorovat ostatní turisty - někteří stojí bázlivě na okraji a jen tak "aby se neřeklo" na chvilku šlápnou na sklo, jiní na skle leží, hopsají, nebo dělají stojky. Všichni se u toho průběžně fotí. Ráda bych řekla, že stoupnout na prosklenou podlahu 342 m nad zemí je „sranda“, ale trochu bych kecala. Výšek se nebojím, ani na jedné z teras jsem neměla nejmenší problém dívat se dolů, ale tohle je přece jen trochu něco jiného. Stejně jako většina, i já jsem se odhodlala, na skleněnou podlahu vstoupila, a po chvilce už dokonce pohopsávala. Po povinném focení jsem se ale přece jen raději vrátila na podlahu neprosklenou. Jen pro jistotu.

Posledním velkým zážitkem v Torontu je jeho čínská čtvrť. Protože zastávám názor, že estetiku města a jeho vhodnost pro život lze poznat až z prohlídky čínské čtvrti, musely jsme prozkoumat i tu. Torontská čínská čtvrť zahrnuje pouze asi tři bloky domů po obvodu hlavní silnice. Ulice jsou plné obchodů s nejrůznějšími čínskými artefakty (kaligrafické sady, mahjong, uzle) či oděvy (qui-baa, saka, boty, tašky), ale také stánky s čerstvým ovocem a zeleninou, sušenými rybami nebo čínskými lékárnami. A celá čtvrť žije, čínština se tu mísí s angličtinou a, světe div se, se španělštinou. Ráj na zemi. Ano, Toronto je jedno z měst, ve kterých bych mohla žít.

Chateau Frontenac ve dne a noci

Chateau Frontenac je neznámější dominantou města Québec, skoro bych řekla jeho synonymem. My jsme zámek objevily hned v den příjezdu do města na naší noční procházce. Nejprve jsme viděly zámek krásně nasvícený, jak se tyčí nad městem. Vypadal stejně ohromný, jako na fotkách. Když jsme vyšplhaly spletí uliček až k němu, otevřela se před námi široká promenáda s několika pavilonky. Zeshora byl krásný výhled – tam, odkud jsme zámek předtím pozorovaly, na řeku i na velkou záoceánskou loď, která na řece aktuálně kotvila. A ta atmosféra! Na promenádě bylo jen pár turistů, klid. U sochy Samuela Champlaina (zakladatele města) seděl harfenista a brnkal. Všechno to spolu ladilo a fungovalo. I počasí nám přálo, foukal lehký větřík a bylo teplo.

O co větší rozčarování přišlo na druhý den, kdy jsme se k zámku dostaly v rámci poslední zastávky průvodcované pohlídky města. Ve dne vypadal zámek a jeho okolí úplně jinak. Na promenádě bylo najednou spousta lidí, a tak i spousta hluku. Zámek ztratil něco ze své mohutnosti a trochu víc připomínal papundeklovou divadelní kulisu. Najednou nebyl místní dominantou, ale další z několika výškových budov ve městě.

Když už jsem zmínila zakladatele města, Samuela Champlaina, stojí za to připomenout i osud respektive příběh jeho sochy, která stojí právě na promenádě u hotelu Chateau Frontenac. Na soše je zajímavé, že podoba, jež je zde zobrazena vůbec nepatří S. Champlainovy, nýbrž jakémusi výběrčímu daní, který byl zvolen jako model. Podoba Champlaina se v žádném historickém spisu nedochovala. Výběrčí daní, který stál soše modelem, byl nedlouho poté obviněn z krádeže, takže by se dalo říci, že v centru města stojí pomník zloději a defraudantovi.

Plains of Abraham

Druhá věc, co nás v Quebecu hodně zaujala, byl park Abrahamovy pláně. Abrahámovy pláně jsou jedním z mnoha městských parků v Québecu. Stejně jako ostatní parky, i tento nabízí široké možnosti sportovního vyžití, od běhání, přes kolečkové brusle, hřiště na soft-ball a v zimě také hokejový stadion. Zdánlivě nic zvláštního, kdyby ovšem Abrahamovy pláně nebyly svědkem, respektive místem konání jedné z velkých bitev kanadské historie, ve které zahynula spousta vojáků. V roce 1759 se zde setkaly anglické a francouzské jednotky, které bojovaly o další osud Kanady. Je to stejné, jako by nám u Slavkova vyrostl skate-park. Žádný památník, jen park pro volnočasové aktivity. Super!

Calgary – zklamání

Prvním městem po přeletu do „přírodní“ části zájezdu a zároveň posledním velkým městem na hodně dlouho bylo Calgary. Když přelétáme, čtu si v papírovém průvodci a nadchne mě informace o „rozsáhlé čínské čtvrti“, „pulsujícím městě“ a síti „podzemních nákupních center“. Bydlíme asi 20 minut vláčkem od centra, nicméně máme téměř celý den, tak se do města přeci jen vydáme. Nevím, zda v důsledku přehnaných očekávání vyvolaných papírovým průvodcem, nebo proč, ale jsem zklamaná. Hrozně. Čínská čtvrť je sice rozsáhlá, ale absolutně mrtvá. A čínská čtvrť bez pouličního života, lidí, vůní i zápachů tolik charakteristických pro čínskou kulturu prostě není čínská čtvrť. Jestli město pulsuje, tak v nějakém hodně zvláštním rytmu, nebo zcela bez něj. Město nemá centrum, nemá dominantu (pokud nepočítáme hokejový stadion za městem), nemá atmosféru. Nebo možná má, ale v kontextu měst předchozích nijak ohromující.

Banff

Úplně nejkrásnějším městem celého zájezdu bylo (pro mě) městečko Banff, hlavní město stejnojmenného národního parku. Město tvoří v podstatě jen jedna hlavní silnice obklopená obchody se suvenýry a restauracemi, vysoké hory, lesy a modrá obloha na pozadí mu ale dodávají na malebnosti. Město není velké, ale přesto žije, je tu hodně lidí, ale nijak nacpané ulice. Taková dokonalá rovnováha. Centrum je od horského masivu odděleno řekou Bow, shodou okolností tou samou řekou Bow, co teče i v Calgary. Zatímco v Calgary je to hnědá, líně se táhnoucí něco-jako-Vltava, tady je ještě krásně čistá a bystře utíká. Horská idylka.

Město je mi sympatické možná i proto, že je zde až neuvěřitelně vysoká koncentrace obchodů s čokoládou. Shodou okolností je zrovna Mezinárodní den čokolády, a tak jsme nuceny jeden z obchodů vyzkoušet. Prodává tam sympatická slečna, která, jak po chvilce zjistíme, je Slovenka. Hodně nás překvapí, že zrovna tady potkáváme „skorokrajanku“ a tak s ní zapředeme rozhovor. Díky tomu zjistíme nejen to, kam se máme v okolí určitě vydat na procházku, ale i to, že Češi a Slováci nejsou v této oblasti rozhodně ohroženým druhem. A měla pravdu, o několik dní později ve městě Jasper potkáváme ve službách téměř převážně Čechy a Slováky.

Jezera

Když líčím nejzajímavější střípky z Kanady, nemůžu vynechat kanadská jezera. Když nepočítám tzv. Velká jezera, rozkládající se na hranici Kanady s USA, většina kanadských jezer je ledovcového původu. Díky tomu mají specifický tvar, přední morénu, která tvoří přírodní hráz, krásně čistou, a především úplně neuvěřitelně barevnou vodu. Ostatně přikládám fotky. Kdo neviděl kanadské jezero naživo, bude tvrdit, že barva vody je na fotkách dobarvovaná uměle. Je to takový photoshop in natura.

Skalisté hory, ledovec Atabasca

Protože jsou Skalisté hory horami vysokými, vyskytují se zde ledovce. A protože jsme v Americe (já vím, že v Kanadě, ale v tomhle se ty země mnoho neliší), i z takového ledovce lze vyrobit turistickou atrakci. A to je případ Atabasca Glacier.
U ledovce máme nejprve asi hodinu a půl volno. Výstava o celosvětových ledovcích v infocentru nás příliš nezajímá, a tak se rovnou vydáme na procházku k ledovci. Cesta je to pěkná, v průměru po rovině a asi za půl hodinky nás dovede na blízko k ledovci. Bohužel, není to jako na Islandu, kde jsme si na ledovec mohly sáhnout, tady na něj koukáme z úctyhodné vzdálenosti asi padesáti metrů. Všude kolem jsou provázky a cedule varující, abychom se víc nepřibližovaly, a tak ačkoliv se celkem velká skupina lidí vydá i za tyto zábrany, my raději ne. Máme v živé paměti Havaj a lávové pole...

Kromě výstražných cedulí potkáváme ještě značky, které ukazují, jak se ledovec proměňoval od roku 1843 zhruba po deseti letech. Je to zajímavé, protože ještě deset let zpátky bychom se na místě ohraničeném jako pro turisty nejbližší ledovci pohybovaly po ledu. Na tom globálním oteplování možná něco bude...
Z procházky se vrátíme skoro akorát na sraz u autobusu, odkud se přesunujeme k jinému autobusu, který nás přiblíží až k ledovcovému vozítku. Ice Explorer je vozítko původně vyrobené pro potřeby bádání v Antarktidě, nicméně, z dnešního celosvětového počtu 21 jich 20 má společnost založená bratry Brewstery právě na zdejší turistické atrakci. Vozítko to není úplně malé, jenom pneumatiky mají průměr 150 cm. Explorer nás doveze po ledovci až k ledovci. Cestou překonáváme klesání 32%, což je světově nejnakloněnější cesta, která je komerčně využívaná. Po dalších dvaceti minutách dojedeme na upravenou čtvercovou plochu o straně asi 15 m, kde nás vysadí a nechá po ledovci samostatně projít. Samozřejmě, že se opět můžeme pohybovat pouze ve vyznačeném prostoru, a tak se s přijíždějícími autobusy japonců náš životní prostor zmenšuje a zmenšuje. Mamina z ledu plácá sněhuláka, já zkouším na ledu stojky. Je krásně, díky slunku, které nejen svítí, ale i hřeje, chodíme po ledovci skoro jen v tričku. Deset minut uteče jako voda a my už jedeme zpátky - nejdřív vozítkem, pak autobusem.

Kanada je velká a krásná země. Je nad možnosti tohoto textu i mé, abych všechny její krásy vylíčila, nebo se o nich třeba jen zmínila. Proto doporučuji, jeďte se tam podívat!

Rubrika:

Deníky z cest

Tags:

turistika

zahraničí

Cestovatelský festival Kolem světa v Praze

Moskyt — Tue, 30 Oct 2012 15:57:44 +0000

Ve dnech 17. a 18. listopadu 2012 se v Kulturním domě a Multikině Ládví bude konat již 19. cestovatelský festival KOLEM SVĚTA, který přivítá mnoho známých tváří. Cestovatelé a fotografové na festivalu představí své nejzajímavější cestovatelské zážitky ze svých expedic formou komentovaných projekcí a přednášek.

Např. Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země, vás zavede na pouštní festival Gerewol v Nigeru. Vítěz Czech Press Photo 2012 Václav Šilha představí barevnou Antarktidu. Nejúspěšnější český horolezec Radek Jaroš vysvětlí proč musel přijít o prsty u nohou na své poslední expedici na vrchol nepálské Annapurny, fotograf Roman Burda ukáže divoké kmeny v Etiopii, jak je poznával 12 let, choreografka a režisérka Peggy Choy působící v USA představí svým tancem život potápěček v Jižní Koreji. Zpěvačka a herečka Světlana Nálepková bude komentovat svou návštěvu himálajské vesničky v Malém Tibetu, cestovatel a fotograf Martin Mykiska rozpohybuje norskou polární záři. Festival obohatí i řada vystavovatelů, mezi nimiž nebudou chybět cestovní agentury, neziskové organizace, rukodělné výrobky či exotická jídla. Přijďte navštívit největší cestovatelský svátek - festival KOLEM SVĚTA. Přesný program desítek zajímavých projekcí naleznete na webu http://kolemsveta.cz/praha-2012/.

Za organizátory

Karel Wolf - ředitel festivalu

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

turistika

zahraničí

Cestovatelský festival Kolem světa

Moskyt — Tue, 02 Oct 2012 18:20:13 +0000

Cestovatelský festival Kolem světa se koná každý rok v Praze, Brně a Ostravě a organizuje jej cestovatel a fotograf Karel Wolf. Jedná se o bohatý program projekcí fotografií od zkušených cestovatelů a fotografů, kteří navštívili exotické země světa s bohatou kulturou a přírodou a ve svých komentovaných projekcích předávají své zkušenosti všem návštěvníkům festivalu. Nyní na podzim se bude festival konat v Brně ve dnech 5.-7. října a následně také v Praze ve dnech 17.-18. listopadu 2012.

Cestovatelský festival Kolem světa v Brně zahájí svůj 4. ročník již na začátku října v Kongresovém centru BVV, kde se od 5. do 7. října představí návštěvníkům se svými komentovanými projekcemi fotografií a videí řada zkušených cestovatelů a fotografů. Strávili jste 15 měsíců v Jižní Americe? Jezdíte již 12 let do Etiopie k domorodým kmenům u řeky Omo? Fotografovali jste polární záři v Norsku? Dojeli jste po zemi do Indie? Čekali jste na východ slunce nad Angkorem? Brodili jste se v Pantanalu největšími mokřady světa? Byli jste účastníky nebeského pohřbu v Tibetu? Ne? Tak si přijďte pro inspiraci na cestovatelský festival Kolem světa, který se koná v Kongresovém centru BVV v Brně ve dnech 5.- 7. října 2012 jako doprovodný program veletrhu SportLife, a nebo později v Praze ve dnech 17.- 18. listopadu 2012. Současně s festivalem Kolem Světa probíhá také 10. Mezinárodní festival outdoorových filmů. Přesný program festivalu naleznete na www.kolemsveta.cz.

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

turistika

zahraničí

Po stopách prehistorie: Černý most - Klučov na kole

Rudolf Zemek — Tue, 28 Aug 2012 18:09:52 +0000

Cyklovýlet po stopách prehistorie od středověkého tvrziště ze 13. století, přes předvěkou dílnu na zpracování surového jantaru až po jedno z největších středočeských předvěkých hradišť.

Z Černého Mostu se jede přes Dolní Počernice a dále po modré značce do Xaverovského Háje, po ní do Klánovického lesa k rozcestí Nové Dvory a odtud pak po zelené přes obec Klánovice do „východní“ části Klánovického lesa po zpevněné lesní cestě směrem na Úvaly. Cesta vyústí na asfaltku, spojující Úvaly a Jirny. Odbočí se doleva a několik minut se jede na Jirny, ale před nimi se odbočí doprava na Horoušánky a pokračuje se dál na Horoušany. Tam mají nádhernou kapličku. V obci sídlili Keltové, našla se tu mj. předkřesťanská bronzová spona tzv. nauheimského typu. Z Horoušan se kolem lomu při cestě se dojede do Vyšehořovic. Tam jsou zbytky středověkého tvrziště ze 13. století, z něhož se zachovalo torzo tzv. hranolové věže. Opodál stojí kostelík z 18. století s nádherným starým hřbitůvkem.

Přes Vykáň a Černíky se jede směrem na Kounice. Ve Vykáni se našel prehistorický bronzový náramek. Na cestě od Černíků Kounicemi je vpravo při cestě rybník a mezi ním a asfaltkou je k vidění řada památných a celkově zajímavých stromů. Za nimi se zdvihá svah kopce Zálužník. Na jeho široké jazykovité ostrožně obtékané Kounickým potokem kdysi bylo předvěké hradiště. Jde o místo s dalekým výhledem. Vidět odtud jsou za jasného počasí Jizerky, Krkonoše, Brdy a snad i Orlické Hory. Hradiště existovalo již v pozdní době kamenné. Našly se tu stopy kultury jordanovské, halštatské a také stopy raného středověku. V 8. či 9. století zde nakonec stálo i hradiště Slovanů.

Z Kounic se pokračuje na Poříčany. Podjede se dálnice a dojede se ke starému kostelu. Poříčany byly kdysi předvěkým sídlištěm. To, co se našlo v pískovně asi 2 km severovýchodně od nádraží se pokládá za jeden z největších úspěchů české archeologie. Našla se tu předvěká dílna na zpracování surového jantaru, z něhož se tu dělaly korálky. Našly se i zbytky červených mořských korálů a druh mušle, která žije v Rudém moři a Tichém oceánu. Zpracovávalo se tu železo i bronz. Z hlediska prehistoriků v Poříčanech tedy nešlo o žádné „troškaření“.

Z Poříčan (paralelně k železnici a k potoku) vede úzká asfaltka na Klučov. V jeho blízkosti se nachází jedno z největších středočeských předvěkých hradišť. Jde o eneolitictké výšinné hradiště ze starší doby bronzové. Poloha se nachází nad údolím potoka Šembery a převýšení činí něco kolem 45 metrů. Našly se tu všelijaké opevňovací (fortifikační) prvky jako příkopy a zbytky hradeb a palisád různých typů apod. V 8. století tu sídlili Slované a poslední, kdo se na tomto místě „tužil“, byli naši milovaní husité. Ti si tu zřídili vojenský tábor a obehnali ho poměrně dlouhým příkopem. Pod ostrožnou hradiště se našla úzká úžlabina. O ní panují domněnky, že sloužila k zajištění dodávek vody v dobách obléhání. Lokalita hradiště je bohužel značně zarostlá stromy a keři, valy jsou v létě skoro k nerozeznání. Část prostoru hradiště je nyní rejdištěm motorkářů a čtyřkolkářů. Nicméně z vrcholné plochy hradiště je nádherný výhled na celé Českobrodsko. Klučov je nejen historickým místem, je i zastávkou pantografu. Do něj se dá po lehčím historicko-poznávacím cyklovýletu nastoupit i s kolem a vrátit se zpět do Prahy. Možností občerstvení je na štrece habaděj. V podstatě se jede pořád v blízkosti trati, takže při individuelní silné únavě je možno "předčasně" nastoupit do pantografu jezdícího každou půlhodinu. Trasu „ČM-Klučov“ je každopádně možno ukončit v samotném Klučově.

Koho neopustily síly, ten je na kole během deseti minut v sousední obci Skramníky. Tam na kopci stojí nádherný kostelík obklopený romantickým hřbitůvkem. Slavný český archeolog J.L. Píč na sklonku 19. století o vesnici napsal „U Skramníka donedávna býval dvojí val s příkopy, který se táhl až ke stráni nad vesnicí, obepínaje polohu asi 20 korců, na kteréž stojí kostel se hřbitovem a farou….“ Skramníky tedy mají také svou „prehistorii“.

Ze Skramníků lze přes Chotouň dojet na státní silnici číslo 12 spojující Prahu s Kolínem. Kdo je vybaven patřičnou dávkou „cyklistické otrlosti“, ten se po této frekventované dopravní tepně dostane zpět do Prahy. Velkou část cesty je možno jet vně od bílé čáry, s případným východním větrem v zádech se to jede dobře.

Popsaná trasa kromě Klánovického lesa vede pořád po asfaltu, stoupání jsou velmi mírná. Kdyby před výletem intensivně pršelo a lesní cesty rozmokly, lze dojet do Úval pantografem a odtud jet už jen po asfaltu. Trasa je jako celodenní výlet s řadou přestávek a zastávek sportovně vysloveně nenáročná. Délka výletu s návratem pantografem z Klučova činí něco kolem 50 kilometrů, s návratem na kole po vlastní ose až do Prahy zhruba dvakrát tolik.

S pozdravem „kolu a historii zdar“ - Rudolf.

Rubrika:

Tags: