Moskyt - zahraničí

Lodí po Holandsku - dokumentární film

Lodí po Holandsku - dokumentární film

Moskyt — Fri, 09 May 2014 20:36:36 +0000

Malebná rovinatá země protkaná jezery a kanály. To je Nizozemsko. Jak jinak se vypravit za poznáváním krás Holandska než na palubě obytné lodi?
Moskyt se v dubnu 2014 vypravil do Holandska a připravil tento cestovatelský dokument.

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Zkušební plavba v Holandsku

Tagy:

video

Indie – Ladakh

Barbara Gajewská — Sun, 03 Mar 2013 08:40:13 +0000

Do tzv. Malého Tibetu, jak se bývalému království Ladakh také přezdívá, mě dostala náhoda. Původně plánovanou letní stáž v jiné části Indie jsem byla díky nekompromisnosti úředníků na indické ambasádě nucena zrušit a narychlo hledala náhradní program. Poté, co jsem narazila při hledání na plánovanou téměř měsíční expedici do indické oblasti Himalájí, kam se chystala skupinka Čechů, bylo rozhodnuto – a ani jednou jsem nelitovala.

Ladakh přináší trochu odlišný zážitek než který od „typické“ Indie čekáte. Některé cestovatele očekávající barevnou, chaotickou, hlučnou, divokou Indii působící na všechny smysly, může Ladakh až zklamat. Pro mě - jako milovnici hor - předčila tato buddhistická oblast ležící na severu Indie všechna očekávání.

Leh

Moje cesta začíná příletem do Lehu. Už samotný let z hlavního města Dillí je zážitek. Letadlo totiž překonává himálajské vrcholky, které máte jak na dlani. Troufám si tvrdit, že tento přelet je jedním z nejkrásnějších, jaký v životě absolvujete.

Teď už k samotnému městu – Leh je střediskem oblasti Ladakh a také výchozím bodem k výpravám do hor a okolní přírody. Jedná se o město s rozlohou 45 km2 ležící v nadmořské výšce 3500 m. Právě kvůli nadmořské výšce a hrozbě vysokohorské nemoci se cestovatelům doporučuje být na pozoru a po příletu následující 2 dny nepodstupovat žádnou fyzickou námahu a odpočívat před výpravami do okolí. Podotýkám, že není čeho litovat. Samotný Leh poskytuje mnoho krásných míst k prozkoumání – nemyslím jen samotný královský palác tyčící se nad městem a od kterého se návštěvníkům otevírá nádherný pohled na celé město, ale i samotné uličky města, které mě zaujaly asi nejvíce. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že na rozdíl od jiných částí Indie, tady jsem se jako samotná cestovatelka nemusela ničeho obávat a v klidu nasávat atmosféru města, fotografovat nebo posedávat v místních kavárnách nebo na terasách. V Lehu je totiž mnoho restaurací v centru umístěno na terase, ze které se vám naskýtá nádherný výhled do okolí i na královský palác. Leh působí neobyčejně přátelským kosmopolitním dojmem a přitom zde ani zdaleka nepanuje chaos, který znáte z dokumentů o Indii. Každopádně indičtí nadšenci nemusí být úplně zklamaní, jelikož i zde jako v ostatních částech Indie potkáte typické krávy a psi potulující se s naprostým klidem ulicemi nebo pospávající u cest. Z celého města vyzařuje buddhistická atmosféra, která je dokreslena všudypřítomnými modlitebními praporky, které vlají v ulicích i na téměř každém domě.

Leh nepředstavuje jen útočiště pro turisty před jejich výpravami, ale poskytuje i trvalý domov uprchlíkům z Tibetu, kteří zde mohou na rozdíl od Číny navázat na své tradice, a proto se ne nadarmo říká, že pokud chcete poznat pravou tibetskou kulturu, vyplatí se vyrazit právě sem.

Markha valley

Hlavním programem naší výpravy byla ovšem osmidenní túra údolím řeky Markhy. Poté, co se v Lehu setkávám s mojí skupinou, vyrážíme na cestu. Nutno podotknout, že na rozdíl od ostatních zahraničních turistů podnikajících stejnou trasu, si všechno vybavení neseme na vlastních bedrech, a to včetně jídla, které se nedá během cesty doplnit. Na cestě údolím totiž potkáváme malé vesničky (někdy čítající pár stanů postavených na louce uprostřed hor), které poskytují jen základní občerstvení. Pokud se na takovou zátěž necítíte, rozhodně doporučuji pronajmout si na začátku trasy nosiče s oslíky a koňmi, kteří vás pak celý trek budou doprovázet a vy si budete moci v klidu užívat krásnou přírodu okolo a plně se věnovat fotografování, což je s plnou zátěží na zádech značně komplikované. Navíc se od horských průvodců můžete dozvědět spoustu zajímavých informací o místním životě.

Trek začíná ve vesničce Spitok nedaleko Lehu. Ve Spitoku leží i stejnojmenný klášter, který jako mnoho dalších rozhodně stojí za důkladnou prohlídku. Místní kláštery totiž patří k základním dominantám Ladakhu a díky nim můžete lépe proniknout do místní bohaté kultury. Od kláštera se vydáváme už na samotný trek. První den treku vede celkem nezáživnou a úmornou vyasfaltovanou cestou až do první zastávky Zingchen, kde se nachází první tábořiště. Zde je myslím na místě přiblížit charakter místních kempů.
Kempy na naší trase vždy představují louku poblíž nějakého vodního zdroje – řeka nebo alespoň horský potok – kde si můžete rozložit stany a nabrat čistou vodu. Umývárny ani toalety zde rozhodně nečekejte. V případě „většího“ kempu se zde nachází stan nebo domek místních obyvatel, kteří vám rádi připraví jednoduché občerstvení (polévku nebo místní pokrm Dal bhat).

Po přenocování pokračuje cesta dál do nitra hor, podél řeky (často i přes - s nutností řeku přebrodit) a dostáváme se k úpatí 1. sedla Ganda La, které leží v nadmořské výšce 4870 m. Po překonání tohoto sedla pokračuje trek 2 dny už samotným údolím řeky Markhy. Zde nepřekonáváme žádné větší převýšení, zato cesta se zdá být v tyto dny nekonečná. Zčásti vyschlé koryto řeky se v průběhu cesty moc nemění, a proto představuje klášter ležící vysoko na skále podél naší trasy jako příjemné osvěžení. Po vystoupání zjistíme, že zde po celý rok žije jen jeden mladý mnich, který se stará o chod tohoto malého kláštera. Jeho klidný a vyrovnaný výraz, který měl při zpívání modliteb, i laskavý úsměv, se kterým odpovídal na mé dotazy, mi ještě dlouho zůstává zakotvený v mysli.

Jak jsem již zmiňovala, trek údolím Markhy představuje především nádherný zážitek z okolní vysokohorské přírody. Přírodní podmínky zde nejsou omezeny jen na drsné skalnaté prostředí. Právě naopak – podél řeky se rozprostírají zelené louky a políčka s pasoucím se dobytkem (typickým zvířetem je například yak). U kamenitých cest vás často překvapí i nádherný růžový keř nebo také perovskie (rostliny velmi podobné levanduli). Ráz krajiny zde dotváří i lidé. Přes zimu vytesávají různá poselství a modlitby do kamenů, které pak skládají podél cest a vytváří tím tzv. maní zdi. Tyto zdi je nutno podle pravidel buddhismu obcházet zleva - po směru hodinových ručiček.

Šestý den překonáváme druhé sedlo Kongmaru La ležící v nadmořské výšce 5130 m a postupně sestupujeme do civilizace. Překonání tohoto sedla bylo překvapivě jednodušší než u prvního, jelikož mnoho zásob z batohu už ubylo a navíc jsme byli již velmi dobře aklimatizovaní. Nicméně úbytek kyslíku před vrcholem člověk pocítil. Jeho spotřeba se (alespoň v mém případě) omezila jen na funkci svalů a všechny myšlenky z hlavy se vytratili a zbyla jen prázdná mysl soustředící se na zvládnutí výstupu. Tento krásný pocit vám mohou zprostředkovat snad jen hory nebo meditace.

Sedmý den už se nese v duchu pohodové cesty z údolí a poslední den treku se pak dostáváme ke klášteru Hemis, kde naše osmidenní výprava končí.

Kláštery

Na tomto místě bych ráda přiblížila místní kláštery. Mnohé z nich byly založeny již ve středověku a v severní Indii fungují dodnes – na rozdíl od mnoha nevyužitých českých klášterů, v indických je neustále živo. Jedná se o stavby různé velikosti, často umístěné vysoko v horách a obklopené krásnou krajinou. Klášterní komplexy jsou ale většinou velmi rozlehlé, až působí dojmem malé vesnice. Pro klášter jsou typické všudypřítomné modlitební praporky a mlýnky, které roznášejí modlitby do světa (praporky díky pohybu ve větru, s mlýnky se točí vždy ve směru hodinových ručiček).

V žádném klášteře nesmí chybět modlitební místnost, knihovna, svatyně, ale také místnosti pro mnichy, kuchyně a často i škola. V modlitební místnosti se každé ráno koná tzv. púdža. Při tomto obřadu se sejdou mniši z celého kláštera většinou v časnou ranní dobu a předčítají různé mantry a texty. Obřad je otevřený i návštěvníkům, kteří mohou tiše přisednout po straně místnosti. Předčítání manter všemi mnichy zní jako zpěv a vzhledem k tomu, že jako zahraniční návštěvníci nerozumíte ani slovo, nejlepší je jen zavřít oči a nechat se unášet malebným zvukem jejich modliteb.

Jak jsem již zmínila, při klášterech je často vybudována i škola pro mladé mnichy. Jedním z nich je například klášter Likir, který jsme navštívili v rámci výletů do okolí Lehu. K našemu překvapení se v místní škole dalo i přenocovat, čehož jsme rádi využili. Laskaví mniši nám poskytli útulný pokoj a po zbytek večera jsme fascinovaně pozorovali, s jakou trpělivostí cvičí malé mnichy v sebeovládání a dalších dovednostech.

Kláštery zde dokonce vznikají nově i v současnosti. Jeden byl otevřen samotným Dalajlámou v době našeho pobytu v Himalájích. Nová klášterní budova byla očividně postavena velmi narychlo, o čemž vypovídala již opadávající omítka z nové budovy.
Zajímavým zážitkem bylo také pozorovat obnovu kláštera Hemis. Vše září novotou a s dojmem „stáří“ si hlavu nelámou. To ale neznamená, že by si na restaurování nedali záležet. Řezbáři i malíři dekorací působí přímo v klášteře i za návštěvnického provozu, takže je můžete pozorovat při práci, což se nám v Čechách moc často nepoštěstí.

Na „vrchol světa“ na motorce

Poslední den strávený v Lehu jsme pojali trochu adrenalinově a vypůjčili si motorku. Plánovali jsme totiž vyjet po nejvýše položené silnici na světě (jak nápis na vrcholu hrdě tvrdí). V půjčovně se dá sehnat velmi slušná motorka a pozor si musíte dát jen na pár pravidel provozu v Indii. Tím prvním je jízda vlevo, na kterou se dá překvapivě rychle zvyknout. Další zvláštností je všudypřítomná značka klaksonu. Záhy jsme pochopili, k čemu zde slouží. Na úzkých horských silničkách se totiž v zatáčce dvě vozidla nemají šanci vyhnout, a proto je zde zvykem troubit před každou zatáčkou. Velkou zajímavostí jsou betonové značky u silnic, na kterých jsou napsána různá bezpečnostní pravidla, nicméně často velmi vtipnou formou. Při nekonečném cestování po pomalých ladackých silnicích, působí nápisy typu „After whisky driving risky“ nebo „Speed is a knife: that cuts life“ opravdu jako skvělé zpestření cesty a vždy se už těšíte na další.

Po nezapomenutelné projížďce do 5 600 m nad mořem pak jen sbalíme batohy a na noc se džípem vydáváme na téměř 24 hodinovou cestu přes hory směrem do Dillí zahrnující píchnuté pneumatiky uprostřed noci, riskující řidiče i 1 den v hippie městečku Manalí, kde v ulicích roste marihuana jako plevel. To je ale už jiný příběh…

Rubrika:

Tags:

Kanada

Jana Ada Kubíčková — Thu, 03 Jan 2013 16:32:12 +0000

Kanada je velká země plná velkých, kosmopolitních měst i krásné panenské přírody. Vydaly jsme se ji s maminkou objevovat začátkem září. V rámci naší cesty jsme měly šanci proniknout, respektive spíš nakouknout, do obou zmiňovaných světů. Byl to takový „rychlokurz“ Kanady. Za osmnáct dní jsme projely čtyři provincie, v nejrůznějších dopravních prostředcích překonaly přes 6500 km (a to pouze po Severoamerickém kontinentu) a nafotily něco kolem 1000 fotografií. Ze všech zážitků, které jsme tam nastřádaly, jsem vybrala jen několik málo střípků, které mně osobně zaujaly nejvíce.

První část naší cesty, která se odehrávala na východním pobřeží země, se nesla převážně ve znamení měst, historických památek, lidí a kultury. Druhá část, „západní“, byla pro změnu ve znamení nedotčené kanadské přírody, lesů, jezer, hor a zvířeny, která zde žije.

Niagarský disneyland

První velký zážitek, takřka kulturní šok, jsme prodělaly hned první den. Na plánu byly Niagarské vodopády. Nevím proč, ale tak nějak jsem si vždy myslela, že vodopád jako přírodní útvar, se nutně nachází v lůně přírody, obklopen lesy, vysokými skalisky a hřmotem padající vody. Ne tak v Americe, případně v Kanadě. Od hotelu jedeme suburbální zástavbou asi deset minut. Kolem cesty se čím dál častěji míhají zábavní komplexy, multikina a rodinné hotely. Cesta k vodopádům bude, zdá se, ještě dlouhá. Opak je pravdou. Autobus po chvilce staví, a když vystoupíme, zjišťujeme, že Niagarské vodopády jsou, stejně jako zábavní areály v těsné blízkosti. Podkova (Horseshoe, jedno ze tří ramen vodopádu) se stydlivě krčí pod vysokou vyhlídkovou věží a hotelovým komplexem, Americký vodopád zase dělá kulisu obřímu ocelovému mostu, který tvoří hranici mezi Amerikou a Kanadou. Ještě menší a nicotnější se vodopády zdají z již zmíněné vyhlídkové věže, ve které obědváme. Prostě Disneyland, ve kterém jsou jednou z řady atrakcí i vodopády. Možná trochu škoda.

Toronto

Dalším, z velkých zážitků je návštěva Toronta. Toronto je největší kanadské město s asi 2,5 miliony obyvatel a s největší národnostní a kulturní rozmanitostí z kanadských měst vůbec. Uvádí se, že 49% zdejších obyvatel se narodilo mimo hranice Kanady. Do města přijíždíme večer a jdeme se projít po okolí. Bydlíme v těsné blízkosti centrálního náměstí Dundas – Younge, které i v těchto večerních hodinách žije. Je tu spousta pouličních umělců, klučina, který předvádí kontaktní žonglování se skleněnou koulí za zvuků hudby od Rammsteinů, několik stříbrných „živých soch“, které se pohnou, jen když jim někdo hodí peníz do připravené misky, a skupina hudebníků, kteří ale mají zrovna pauzu.

Druhý den nás čeká oficiální prohlídka města. Projíždíme všechna „zásadní“ místa, kudy kráčela historie, i ta méně zásadní, která jsou ale také v programu. Hodně zajímavým místem, které navštívíme je Destillery District. Destillery District je původní palírna whiskey. Ve své době (1871) byla největší palírnou na světě s objemem kolem 2,1 milionu galonů whisky ročně. V roce 1990 továrna po 153 letech fungování zavřela a rázem se z ní stal jeden z největších brownfieldů vůbec. V roce 2001 koupila areál developerská společnost a během tří let jej proměnila na centrum kultury, umění a zábavy. V současné době lze v areálu najít množství galerií, obchodů s designovým či ručně vyráběným zbožím, spoustu kaváren, ale také třeba továrnu na čokoládu či centrum umění pro mladé umělce. Celý areál si zachovává atmosféru lihovaru s autenticky vedeným potrubím, komíny, několika historickými vozidly a množstvím sudů od whisky. Do těchto kulis je zasazeno několik moderních soch a venkovní výstava velkoformátových fotografií. V současné době se zde staví ještě luxusní apartmány. Místo má neuvěřitelnou a nepojmenovatelnou atmosféru, svého genia loci.

Druhým zážitkovým místem v Torontu je CN Tower, ještě nedávno nejvyšší stavba světa. V době naší návštěvy je celá obehnaná staveništěm. Ke dvěma největším atrakcím, které si město postavilo v poslední době, CN věži a multifunkčnímu Rogers stadionu má brzy přibýt ještě ohromné akvarium. Na věž se jezdí výtahem, který má část stěny prosklenou. Díky tomu lze pozorovat, jak se čím dál více zmenšují okolní budovy a auta, jak se vzdalujeme od země. Ani ne za minutu jsme nahoře. Z terasy je (prý) za hezkého počasí výhled až 160 km. Vzhledem k tomu, že je celkem oblačno, jsme rádi, že vidíme nedaleké letiště a část jezera Ontario. O patro níž je tolik populární skleněná podlaha. Je zajímavé pozorovat ostatní turisty - někteří stojí bázlivě na okraji a jen tak "aby se neřeklo" na chvilku šlápnou na sklo, jiní na skle leží, hopsají, nebo dělají stojky. Všichni se u toho průběžně fotí. Ráda bych řekla, že stoupnout na prosklenou podlahu 342 m nad zemí je „sranda“, ale trochu bych kecala. Výšek se nebojím, ani na jedné z teras jsem neměla nejmenší problém dívat se dolů, ale tohle je přece jen trochu něco jiného. Stejně jako většina, i já jsem se odhodlala, na skleněnou podlahu vstoupila, a po chvilce už dokonce pohopsávala. Po povinném focení jsem se ale přece jen raději vrátila na podlahu neprosklenou. Jen pro jistotu.

Posledním velkým zážitkem v Torontu je jeho čínská čtvrť. Protože zastávám názor, že estetiku města a jeho vhodnost pro život lze poznat až z prohlídky čínské čtvrti, musely jsme prozkoumat i tu. Torontská čínská čtvrť zahrnuje pouze asi tři bloky domů po obvodu hlavní silnice. Ulice jsou plné obchodů s nejrůznějšími čínskými artefakty (kaligrafické sady, mahjong, uzle) či oděvy (qui-baa, saka, boty, tašky), ale také stánky s čerstvým ovocem a zeleninou, sušenými rybami nebo čínskými lékárnami. A celá čtvrť žije, čínština se tu mísí s angličtinou a, světe div se, se španělštinou. Ráj na zemi. Ano, Toronto je jedno z měst, ve kterých bych mohla žít.

Chateau Frontenac ve dne a noci

Chateau Frontenac je neznámější dominantou města Québec, skoro bych řekla jeho synonymem. My jsme zámek objevily hned v den příjezdu do města na naší noční procházce. Nejprve jsme viděly zámek krásně nasvícený, jak se tyčí nad městem. Vypadal stejně ohromný, jako na fotkách. Když jsme vyšplhaly spletí uliček až k němu, otevřela se před námi široká promenáda s několika pavilonky. Zeshora byl krásný výhled – tam, odkud jsme zámek předtím pozorovaly, na řeku i na velkou záoceánskou loď, která na řece aktuálně kotvila. A ta atmosféra! Na promenádě bylo jen pár turistů, klid. U sochy Samuela Champlaina (zakladatele města) seděl harfenista a brnkal. Všechno to spolu ladilo a fungovalo. I počasí nám přálo, foukal lehký větřík a bylo teplo.

O co větší rozčarování přišlo na druhý den, kdy jsme se k zámku dostaly v rámci poslední zastávky průvodcované pohlídky města. Ve dne vypadal zámek a jeho okolí úplně jinak. Na promenádě bylo najednou spousta lidí, a tak i spousta hluku. Zámek ztratil něco ze své mohutnosti a trochu víc připomínal papundeklovou divadelní kulisu. Najednou nebyl místní dominantou, ale další z několika výškových budov ve městě.

Když už jsem zmínila zakladatele města, Samuela Champlaina, stojí za to připomenout i osud respektive příběh jeho sochy, která stojí právě na promenádě u hotelu Chateau Frontenac. Na soše je zajímavé, že podoba, jež je zde zobrazena vůbec nepatří S. Champlainovy, nýbrž jakémusi výběrčímu daní, který byl zvolen jako model. Podoba Champlaina se v žádném historickém spisu nedochovala. Výběrčí daní, který stál soše modelem, byl nedlouho poté obviněn z krádeže, takže by se dalo říci, že v centru města stojí pomník zloději a defraudantovi.

Plains of Abraham

Druhá věc, co nás v Quebecu hodně zaujala, byl park Abrahamovy pláně. Abrahámovy pláně jsou jedním z mnoha městských parků v Québecu. Stejně jako ostatní parky, i tento nabízí široké možnosti sportovního vyžití, od běhání, přes kolečkové brusle, hřiště na soft-ball a v zimě také hokejový stadion. Zdánlivě nic zvláštního, kdyby ovšem Abrahamovy pláně nebyly svědkem, respektive místem konání jedné z velkých bitev kanadské historie, ve které zahynula spousta vojáků. V roce 1759 se zde setkaly anglické a francouzské jednotky, které bojovaly o další osud Kanady. Je to stejné, jako by nám u Slavkova vyrostl skate-park. Žádný památník, jen park pro volnočasové aktivity. Super!

Calgary – zklamání

Prvním městem po přeletu do „přírodní“ části zájezdu a zároveň posledním velkým městem na hodně dlouho bylo Calgary. Když přelétáme, čtu si v papírovém průvodci a nadchne mě informace o „rozsáhlé čínské čtvrti“, „pulsujícím městě“ a síti „podzemních nákupních center“. Bydlíme asi 20 minut vláčkem od centra, nicméně máme téměř celý den, tak se do města přeci jen vydáme. Nevím, zda v důsledku přehnaných očekávání vyvolaných papírovým průvodcem, nebo proč, ale jsem zklamaná. Hrozně. Čínská čtvrť je sice rozsáhlá, ale absolutně mrtvá. A čínská čtvrť bez pouličního života, lidí, vůní i zápachů tolik charakteristických pro čínskou kulturu prostě není čínská čtvrť. Jestli město pulsuje, tak v nějakém hodně zvláštním rytmu, nebo zcela bez něj. Město nemá centrum, nemá dominantu (pokud nepočítáme hokejový stadion za městem), nemá atmosféru. Nebo možná má, ale v kontextu měst předchozích nijak ohromující.

Banff

Úplně nejkrásnějším městem celého zájezdu bylo (pro mě) městečko Banff, hlavní město stejnojmenného národního parku. Město tvoří v podstatě jen jedna hlavní silnice obklopená obchody se suvenýry a restauracemi, vysoké hory, lesy a modrá obloha na pozadí mu ale dodávají na malebnosti. Město není velké, ale přesto žije, je tu hodně lidí, ale nijak nacpané ulice. Taková dokonalá rovnováha. Centrum je od horského masivu odděleno řekou Bow, shodou okolností tou samou řekou Bow, co teče i v Calgary. Zatímco v Calgary je to hnědá, líně se táhnoucí něco-jako-Vltava, tady je ještě krásně čistá a bystře utíká. Horská idylka.

Město je mi sympatické možná i proto, že je zde až neuvěřitelně vysoká koncentrace obchodů s čokoládou. Shodou okolností je zrovna Mezinárodní den čokolády, a tak jsme nuceny jeden z obchodů vyzkoušet. Prodává tam sympatická slečna, která, jak po chvilce zjistíme, je Slovenka. Hodně nás překvapí, že zrovna tady potkáváme „skorokrajanku“ a tak s ní zapředeme rozhovor. Díky tomu zjistíme nejen to, kam se máme v okolí určitě vydat na procházku, ale i to, že Češi a Slováci nejsou v této oblasti rozhodně ohroženým druhem. A měla pravdu, o několik dní později ve městě Jasper potkáváme ve službách téměř převážně Čechy a Slováky.

Jezera

Když líčím nejzajímavější střípky z Kanady, nemůžu vynechat kanadská jezera. Když nepočítám tzv. Velká jezera, rozkládající se na hranici Kanady s USA, většina kanadských jezer je ledovcového původu. Díky tomu mají specifický tvar, přední morénu, která tvoří přírodní hráz, krásně čistou, a především úplně neuvěřitelně barevnou vodu. Ostatně přikládám fotky. Kdo neviděl kanadské jezero naživo, bude tvrdit, že barva vody je na fotkách dobarvovaná uměle. Je to takový photoshop in natura.

Skalisté hory, ledovec Atabasca

Protože jsou Skalisté hory horami vysokými, vyskytují se zde ledovce. A protože jsme v Americe (já vím, že v Kanadě, ale v tomhle se ty země mnoho neliší), i z takového ledovce lze vyrobit turistickou atrakci. A to je případ Atabasca Glacier.
U ledovce máme nejprve asi hodinu a půl volno. Výstava o celosvětových ledovcích v infocentru nás příliš nezajímá, a tak se rovnou vydáme na procházku k ledovci. Cesta je to pěkná, v průměru po rovině a asi za půl hodinky nás dovede na blízko k ledovci. Bohužel, není to jako na Islandu, kde jsme si na ledovec mohly sáhnout, tady na něj koukáme z úctyhodné vzdálenosti asi padesáti metrů. Všude kolem jsou provázky a cedule varující, abychom se víc nepřibližovaly, a tak ačkoliv se celkem velká skupina lidí vydá i za tyto zábrany, my raději ne. Máme v živé paměti Havaj a lávové pole...

Kromě výstražných cedulí potkáváme ještě značky, které ukazují, jak se ledovec proměňoval od roku 1843 zhruba po deseti letech. Je to zajímavé, protože ještě deset let zpátky bychom se na místě ohraničeném jako pro turisty nejbližší ledovci pohybovaly po ledu. Na tom globálním oteplování možná něco bude...
Z procházky se vrátíme skoro akorát na sraz u autobusu, odkud se přesunujeme k jinému autobusu, který nás přiblíží až k ledovcovému vozítku. Ice Explorer je vozítko původně vyrobené pro potřeby bádání v Antarktidě, nicméně, z dnešního celosvětového počtu 21 jich 20 má společnost založená bratry Brewstery právě na zdejší turistické atrakci. Vozítko to není úplně malé, jenom pneumatiky mají průměr 150 cm. Explorer nás doveze po ledovci až k ledovci. Cestou překonáváme klesání 32%, což je světově nejnakloněnější cesta, která je komerčně využívaná. Po dalších dvaceti minutách dojedeme na upravenou čtvercovou plochu o straně asi 15 m, kde nás vysadí a nechá po ledovci samostatně projít. Samozřejmě, že se opět můžeme pohybovat pouze ve vyznačeném prostoru, a tak se s přijíždějícími autobusy japonců náš životní prostor zmenšuje a zmenšuje. Mamina z ledu plácá sněhuláka, já zkouším na ledu stojky. Je krásně, díky slunku, které nejen svítí, ale i hřeje, chodíme po ledovci skoro jen v tričku. Deset minut uteče jako voda a my už jedeme zpátky - nejdřív vozítkem, pak autobusem.

Kanada je velká a krásná země. Je nad možnosti tohoto textu i mé, abych všechny její krásy vylíčila, nebo se o nich třeba jen zmínila. Proto doporučuji, jeďte se tam podívat!

Rubrika:

Tags:

Cestovatelský festival Kolem světa v Praze

Moskyt — Tue, 30 Oct 2012 15:57:44 +0000

Ve dnech 17. a 18. listopadu 2012 se v Kulturním domě a Multikině Ládví bude konat již 19. cestovatelský festival KOLEM SVĚTA, který přivítá mnoho známých tváří. Cestovatelé a fotografové na festivalu představí své nejzajímavější cestovatelské zážitky ze svých expedic formou komentovaných projekcí a přednášek.

Např. Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země, vás zavede na pouštní festival Gerewol v Nigeru. Vítěz Czech Press Photo 2012 Václav Šilha představí barevnou Antarktidu. Nejúspěšnější český horolezec Radek Jaroš vysvětlí proč musel přijít o prsty u nohou na své poslední expedici na vrchol nepálské Annapurny, fotograf Roman Burda ukáže divoké kmeny v Etiopii, jak je poznával 12 let, choreografka a režisérka Peggy Choy působící v USA představí svým tancem život potápěček v Jižní Koreji. Zpěvačka a herečka Světlana Nálepková bude komentovat svou návštěvu himálajské vesničky v Malém Tibetu, cestovatel a fotograf Martin Mykiska rozpohybuje norskou polární záři. Festival obohatí i řada vystavovatelů, mezi nimiž nebudou chybět cestovní agentury, neziskové organizace, rukodělné výrobky či exotická jídla. Přijďte navštívit největší cestovatelský svátek - festival KOLEM SVĚTA. Přesný program desítek zajímavých projekcí naleznete na webu http://kolemsveta.cz/praha-2012/.

Za organizátory

Karel Wolf - ředitel festivalu

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

Cestovatelský festival Kolem světa

Moskyt — Tue, 02 Oct 2012 18:20:13 +0000

Cestovatelský festival Kolem světa se koná každý rok v Praze, Brně a Ostravě a organizuje jej cestovatel a fotograf Karel Wolf. Jedná se o bohatý program projekcí fotografií od zkušených cestovatelů a fotografů, kteří navštívili exotické země světa s bohatou kulturou a přírodou a ve svých komentovaných projekcích předávají své zkušenosti všem návštěvníkům festivalu. Nyní na podzim se bude festival konat v Brně ve dnech 5.-7. října a následně také v Praze ve dnech 17.-18. listopadu 2012.

Cestovatelský festival Kolem světa v Brně zahájí svůj 4. ročník již na začátku října v Kongresovém centru BVV, kde se od 5. do 7. října představí návštěvníkům se svými komentovanými projekcemi fotografií a videí řada zkušených cestovatelů a fotografů. Strávili jste 15 měsíců v Jižní Americe? Jezdíte již 12 let do Etiopie k domorodým kmenům u řeky Omo? Fotografovali jste polární záři v Norsku? Dojeli jste po zemi do Indie? Čekali jste na východ slunce nad Angkorem? Brodili jste se v Pantanalu největšími mokřady světa? Byli jste účastníky nebeského pohřbu v Tibetu? Ne? Tak si přijďte pro inspiraci na cestovatelský festival Kolem světa, který se koná v Kongresovém centru BVV v Brně ve dnech 5.- 7. října 2012 jako doprovodný program veletrhu SportLife, a nebo později v Praze ve dnech 17.- 18. listopadu 2012. Současně s festivalem Kolem Světa probíhá také 10. Mezinárodní festival outdoorových filmů. Přesný program festivalu naleznete na www.kolemsveta.cz.

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

Na Plzeň do Amsterdamu

Zdeněk Mikšík — Sun, 05 Aug 2012 13:10:03 +0000

České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale dáte Plzeň v Brouwerij 't IJ, něco divného vás určitě zarazí.

Již z dálky vidíme lopatky větrného mlýnu, který v městské zástavbě působí skoro jako maják. Míříme přímo k němu, protože pod ním se nachází malý holandský pivovar Brouwerij 't IJ, cíl našeho výletu po Amsterdamu.

Je hezké počasí a tak usedáme na zahrádku a vybíráme z nabízených piv. První místo na tabuli vedle dveří zaujímá Plzeň (je to napsáno opravdu i s tím háčkem) za 2,10 Euro, a tak je naše volba jasná. Ne snad proto, že bez této značky nemůžeme být, ale my už víme, co nás asi bude čekat. A opravdu. Od pípy si odnášíme sklenice s nápojem, který na první pohled nevypadá jako Plzeň. Už po pouhém přičichnutí je to jasné. To, co tady vydávají za Plzeň, je svrchně kvašené pivo. Na rozdíl od naší Plzně, která je spodně kvašená, je to vlastně zcela jiné pivo.

Postupně ochutnáváme další piva z nabídky, ale stále nám vrtá hlavou, jak je to s tím názvem. Vždyť tady docela matou návštěvníky. Zkoušíme tady na personálu něco vyzvědět.

Pán za pípou na nás divně kouká a krčí rameny, ale žádná odpověď. Dáváme si tady další pivo a zkoušíme najít odpověď u jeho mladšího kolegy, který přišel uklízet sklo ze stolu.
„Před nějakou dobou se tu opravdu vařilo pivo spodně kvašené, na jehož výrobu se používal i žatecký chmel. Potom se, ale přešlo na svrchní kvašení, ale název už zůstal“, vypráví nám s úsměvem.

Záhada je tedy vyřešena, ale pocit, že neznalý zákazník může být zmaten, v nás zůstává.
Přesto byla všechny piva, která jsme ochutnali, dobrá a místní pivovar určitě stojí za návštěvu. Zvláštní a pohodová atmosféra i posezení pod lopatkami větrného mlýnu zážitek ještě umocní.

Brouwerij 't IJ
Funenkade 7
Amsterdam, Netherlands

Rubrika:

Tags:

pivo

Námořníkem ve Skandinávii

Moskyt — Tue, 08 May 2012 13:12:03 +0000

Ahoj kamarádi trampové vodáci a jiní živlové. Rád bych vás upozornil na možnost prozkoumat a zažít levně nádhernou přírodu ve Skandinávii tak jak jí paďouři a suchozemský krysy nepoznají.

Jak sem se už zmínil předloni v článku "Mí sousedi Losi", tak sem dost dlouho vegetoval v Severských zemích. Když byste si vzali sebou nafukovací pramičku nebo kajak třeba do švédského Göteborgu, tak odtamtud můžete vyrazit podél pobřeží a prozkoumávat stovky ostrovů až do Norska nebo Dánska. Z Göteborgu jezdí lodě, kde vám platí tramvajový lístek na různé ostrovy a tak si je můžete prohlédnout než je budete dobývat.
Vhodnější než kajak může být pramička páč se vám tam vejde víc věcí. Budete totiž potřebovat i teplé oblečení když se 30 stupňová vedra náhle změní na zimu pár stupňů nad nulou. (já sebou míval tenčí lyžařskou kombinézu - zabere velmi málo místa, takže se vejde do plastové láhve na mouku se širokým hrdlem, je lehounká, skvěle hřeje a hlavně velmi rychle schne!!!. Vůbec sem zastánce umělin i z cest po jižnějších oblastí, pro skutečně dlouhodobě cestujícího trampa co nemá prachy na novou košili, když se mu bavlněná po několika týdnech v solném prachu moře rozpadne, je polyesterová umělina skvělá věc. Paďouři s naditou plastovou kartičkou samozřejmě takové věci neřeší.

Jestli máte volno 30 dní nebo déle, tak je tu pro vás další možnost. Ve Švédsku (alespoň před 10 lety) šlo koupit starou dřevěnou loďku nebo plachetničku i za 2000 š. korun, plavit se, plachtit na ní podél pobřeží, a pak jí za nějakou stovku prodat. Protože údržba dřevěné lodě vyžaduje mnoho práce, tak dřevěné lodě nebyly moc oblíbené u nastupující generace mladých jachtařů vychovaných v instantním duchu blahobytu západu.

Pokud budete vybírat trasu tak abyste měli větší ostrovy na návětrné straně, tak ale můžete kotvit zdarma v závětří, ušetříte za bydlení (i přístavy) a hlavně zažijete nádhernou přírodu na místech, kam se jinak jako suchozemci nedostanete. Zjistěte si včas telefon na "Kustbevakningen" což jsou pobřežní a záchranné hlídky. Zánět apendixu můžete dostat i v oblasti neobydlených ostrovů.

Po skončení dovolené ale nemilosrdně zpřetrhejte vazby s dřevěnou lodičkou, která vás tak krásně vozila, a prodejte jí (nebo darujte). za přezimování, byste zaplatili mnohem víc, než za loď. Já si jednou koupil motorovou loď s kabinou přes 8 m dlouhou za 1500 š. korun, ale když jsem sháněl přezimování, tak jsem levnější než za 14 000 nesehnal (ono mnohem levnější existuje, ale je to jako s městskými byty u nás = řada jiných čekatelů). V švédských jachtařských časopisech mívají i fotky s cenou, takže by to mohlo jít i bez švédštiny - ten nákup. Upozorňuji že se ty levný loďky zas tak často neobjevují, takže nebuďte vybíravý. Jeden Švéd co mnohokrát objel Cap Horn začínal tím, že si oplachtil starou dřevěnou pramičku a jel s ní do Anglie. Krásy tisíců ostrovů objevíte i na příšeře která lidskému oku nelahodí, ale plavební schopnosti může mít dobré. Jak začne foukat silný vítr tak ale hned hledejte útočiště v přírodních přístavech v závětří ostrovů a poslouchejte hlášení rozhlasu v angličtině. Pokud by hlásili pořádnou bouři, tak radši zajeďte i do placeného přístavu! (s plachetkou) V obchodech pro jachtaře si můžete koupit skalní klíny, které se naperou do spár v žulovém pobřeží a výborně drží. Pokud ale funí 15-20 m/s nebo víc, tak to klínové uvázání mějte jen jako poslední jištění a loď nechte volně houpat na kotvě. V takovém počasí i v závětří ostrovů se dělá silné vzdýmání vody že by vám to jinak vytrhlo kování z lodi i když máte nylonové pružné lano. Já jsem jednou dělal skipera na lodi pobřežní stráže, když jsme čistili pobřeží od naftové katastrofy. Dostal jsem příkaz rádiem přivázat se ke břehu klíny a spustit přední část plochého čumáku pro vynášení výstroje a hadic (taková výsadková loď). Funělo ale 20m/s a loď se i v závětří ostrova vzpínala jak divokej kůň na těch uklíněnejch lanech. Ty centimetr tlustý klíny se zkroutily jak špagety a jak sem se rval s kormidelním kolem při vyrovnávání toho házení, tak jsem urval čep co ovládal řízení vrtulí a museli nás zachraňovat. Mimo Švédsko a Dánsko jsem se plavil sice většinou jen s velmi hrubými mapami nebo automapami, (když jsem se totiž vydával na Kanárské ostrovy, tak by mapy stály víc než moje plastová plachetnice za 14 000 š. korun) ale ve Skandinávii je skutečné bludiště ostrovů, kde se bez dobré podrobné mapy rychle ztratíte. Musíte bedlivě sledovat trasu protože i těsně pod hladinou jsou tisíce skrytých útesů. (ty vás ale na nafukovací protoplazmě tak moc neděsí - na Sázavě dostane loď víc zabrat).

Nějaké kapitánské zkoušky či oprávnění alespoň za mých časů nikdy nebylo třeba, jen doklad, že jste skutečně majiteli lodi.

S tou gumovou pramičkou nebo kajakem máte výhodu, že je kdekoliv lehce vytáhnete do bezpečí při změně počasí, mějte ale sebou dost vody. Většina ostrovů je neobydlených a špatné počasí může trvat i několik dní. Zásoby vody nepodceňujte. Hlavně při horkém počasí se vám spotřeba vody znásobí víc než byste někdy čekali. Ve Skandinávii umí být 30 stupňová vedra, i když to není časté. Jak lehce člověk podcení spotřebu pitné vody ve vedrech jsem zažil při sjíždění části řeky Kwai v Thajsku na nafukovacím kajaku. Základní chyba byla ta, že jsem předpokládal vesnice a lidská obydlí tam kde jsme projížděli, nikoliv téměř liduprázdnou džungli a druhá chyba byla, že jsem nevzal kotlík na převařování říční vody. I když jsme se plavili jen 3 dny, tak to co mohla být velmi příjemná cesta se ukázala být nepříjemná honba za vodou, poté co jsme své skromné zásoby 6 litrů během jediného dne vypili. Mořská voda ve Skandinávii má daleko méně soli než na jihu, a tak doufám že vás to napadne neplýtvat čistou pitnou vodu na vaření, ale použít mořské vody kterou si naředíte pitnou, aby nebyla moc slaná.

Další nevýhodou nafukovacích člunů je často mokrý zadek, ale existují i skutečně nepromokavé kalhoty. Pokud ovšem máte jen 14dní dovolené, tak ten nafukovací člun bude nejlepší alternativa. I tak doporučuji zakoupit si námořní pobřežní mapy. Existuje celá souprava která je levnější než kupovat jednotlivé mapy. Jsou tam také označené chráněné ostrovy na které se nesmí vylézat (hnízdění ptáků, vojenská oblast atd.). Jinak na ostrovech smíte stanovat kdekoliv chcete tak jako na pevnině, nejlépe ve stanu s pružnými tyčkami abyste omezili počet kolíků (skob), protože ostrovy jsou velmi skalnaté a je tam jen nějaký decimetr půdy a drnů. Vemte si sebou pořádné skoby do zdi (místo kolíků,) na uchycení do spár v žule, aby vám stan neulítnul.

Většinou není třeba tahat plynové nebo lihové vařiče (ten líh na vaření tam stejně neseženete náruživý Švédi by ho chlastali) protože tam většinou jde nalézt náplavové dřevo. Nejlepší je ale mít sebou vařič na dřívka (dá se vyrobit, jinak stojí v obchodě kolem tisícovky a v něm oheň ke všemu není vůbec krytý) a ten vložit do větší nádoby s dírkama pro vzduch co dosáhne až k okraji kotlíku, takže nejsou vidět plameny a nelítají tak ven jiskry a kousky žhavého dřeva abyste nezapálili suchý porost. Takhle upravený vařič mi tolerovali i v horách na Kanárských ostrovech, kde jinak měli po požárech z otevřeného ohně hrůzu. Tahle opatrnost je namístě jen na ostrovech s lesíky a porosty suché trávy, většina ostrovů je ale tak skalnatá že to šlo udělat i pořádný táborák. Pozor! Nikdy nezakládejte oheň na ohlazené žulové skále !!! Tím byste Švédy dost nas..., nebo alespoň naštvali. Oni si přírodu dost opečovávají a turistickou erozi skal popraskaných od ohně nesnášejí, tak jako odpadky v přírodě. Radši to dělejte na písku nebo hlíně či kamení. (taky nevím jestli se předpisy o ohni nezpřísnily ale myslím že ne)

V některých oblastech jsou slávky jedlé, ale není jich tam tolik jako na jihu Evropy. Zato mořských řas je tam tolik, že pokud máte dost vody tak nikde nemůžete umřít hlady. Já jsem si je vařil s rýží. Nejlepší jsou ty nové výhonky - konečky. Mně chutnaly ty bublinkové řasy nebo provázkové, mí holce žádný a dívala se na mě jak na cvoka že je baštim. Ona ale byla Švédka a Švédi mají takovou stádovou náturu, že většinou dělají to co všichni ostatní, nebo to co je zrovna módní dělat. Takže i když jsem sbíral a baštil houby, tak sem byl u nich cvok, co se cpe jedovatýma houbama (jedovatá houba = vše co není liška). Na větších ostrovech se stromy roste velmi mnoho hub. Od té doby se ale přehnala jedna módní vlna zájmu o houby tak nevím jak je to dnes. Ty řasy ale asi ještě vyjedené nebudou jak znám Švédy.

Na universitě v Göteborgu nám při přednáškách botaniky profesor tvrdil že všechny makro řasy jsou jedlé (na rozdíl od pozemních rostlin které jsou téměř všechny jedovaté a jen malý zlomek jsou jedlé) a jedovaté řasy mohou být jen ty malinké planktonovité, tak dobrou chuť. Já makro řas zkoušel mnoho druhů a stále žiju.

Jako jídlo jsem používal hlavně rejži a sypal si jí do plastových flašek od šťávy kde byla chráněná před vlhkostí a vodou. Chleba tam býval vždy hrozně drahý a k tomu slazený a hnusný. To už je lepší si koupit mouku, droždí nadělat hady, otočit kolem prutu a opékat nad ohněm. (sůl máte z moře). Větší ryby se chytají na velikánskou třpytku z olova co táhnete za člunem u dna. Nejsnáze ale nachytáte pánvičku plnou malých čudel, když si stoupnete na vhodný kámen kde vidíte pod hladinou čilý provoz. Za tím účelem si vemte sebou i malilinké háčky, na které dáte rozdrcené vodní šneky (těch je všude u hladiny na kamenech dost)

P.S.
Zaslechl sem že Johnki Galasek co býval šerif u Wampíru páchá trampsko křestanské potlachy. Pokud někdo víte kde na něj sehnat kontakt tak mi dejte prosím vědet na webmastera! Při svých toulkách po světě sem nebyl jen tramp a vodák - námořník, ale zachytil sem i vlnu hippie hnutí "Jesus People", kteří svou svobodou a nespoutaností už mnoho let přivádějí některé náboženské papaláše k předčasným šedinám (tak jako to dělal Ježíš s náboženskými masňáky svého času) Jako takový hipícký křesťan odmítající náboženské byrokracie a oficiální razítko o členství v církvi bych se rád setkal s podobnými křesťanskými trampsko, vodácko, šermířskými (a jinými) živly (ať už jste členy nějaké církve nebo ne tak se ozvěte). I pokud se za křesťánky nepovažujete, ale duchovno vás zajímá. Obzvláště jestli jste z Příbramska nebo z Prahy. Tak šťastnou cestu!

obr.1 - S malou kamarádkou plachtíme v bludišti švédských ostrovů. Na této plachetnici jsem později bydlel a plavil se po mořích.Byly to hezké chvíle ale několikrát mi šlo o život. V "Áčku" na Nově jsem vyprávěl jak mi Ježíš 3x nastartoval přívěsný motůrek který byl úplně pod vodou, aniž bych se ho dotknul, jen sem volal k Ježíšovi když už neovladatelná loď málem válela sudy z ohromných vln rozbouřeného Atlantiku (nevyhodil jsem včas plovoucí kotvu). Když člověk žije bezpečným rutiným životem s výdobytky zpohodlnělé civilizace, tak je lehké být atheistou. Na moři je to už trochu jiné. Posádka mladých lidí na mé lodi (při čištění pobřeží od nafty) co žili v rybářských osadách, mi vyprávěli co jejich otcové zažívali za zázraky když se dříve kdy neexistovaly satelitní navigátory, vydali na rybolov mezi tisíci útesy, přišla bouře a celá vesnice viděla Ježíše a celá posádka v bouři ztracené lodě ohnivý sloup který se objevil když se všichni obyvatelé vesničky spolu modlili za záchranu jejich životů. Proto tam prý bylo až 90% věřících. Vlny na vnějších ostrovech u otevřeného moře dosahují výšky až 9m tak se nepokoušejte na nich přespávat. Při změně počasí by vás to spláchlo jak špunty. Jsou tam také i silné proudy. Radši se držte v bezpečí za hradbou vnějších ostrovů, které velké (zdůrazňuji velké) vlny lámou.. Viděl jsem fotku pořádné nákladní lodě jak seděla na vrcholku jednoho docela vysokého vnějšího ostrova, kam jí vlna vrhla. Když jsem žil v Thajsku, tak jsem viděl, jak relativní pojem slovo "velké vlny" je. Siamský záliv je neuvěřitelně mělký takže větší vlny se v něm zlámou a do vnitřní části zálivu se nedostanou. Misionář který mne požádal, abych s ním žil na jeho 20metrovém katamaránu a dělal mu kormidelníka, mi vyprávěl s hrůzou v očích, že za svých 18 let plachtění v Thajsku, zažil i vichřici kdy byly až 2 metrové vlny. Nechtěl jsem ho urazit a tak jsem se jen snažil vší silou potlačit úsměv.

obr.2 - kamarádka na nafukovacím kajaku jede na ostrovy. Ty ostrovy co vidíte mají hojnou vegetaci (což jsou výjimky). Na takovýchto ostrovech naleznete spousty hub.

obr.3 - Zimní práce na moři. Dělám frajera před posádkou naší lodě, jak daleko můžu po ledě dojít než se propadnu. Na lodi jsme měli naftová kamínka, takže jsme se po takové frajeřince jen převlékli, ohřáli a šli dál makat.

Ostatní obrázky fotografoval Zdeněk Mikšík v roce 1996 při cestě po Skandinávii.

Když byla zima tuhá, tak se někdy na obydlené ostrovy jezdilo i autem po ledě. v pozadí vidíte jak skalnaté a holé jsou většinou tamní ostrovy, ale i tam skoro vždy naleznete náplavové dřevo na vaření. Na některých ostrovech jsou maríny, kde si můžete načerpat pitnou vodu. V městečkách a vesnicích máte prakticky všude pitnou vodu. Ta teče i z kohoutků na veřejných záchodech. Leda na trajektech co jezdí mezi ostrovy bych vodu z kohoutků nepil.

Autor článku: Miloš Popp - Myšák 30.8. 2006

Rubrika:

Tags:

moře a oceány

Kréta: v rodišti Boha Dia

Jiří Ransdorf — Fri, 05 Aug 2011 17:31:24 +0000

Kréta je největší řecký ostrov. Jasně, žádná novinka! Je z něj asi tak stejně daleko do Asie, Afriky i centra Evropy – už tuplem nic nového pod sluncem. Mluví se tam řecky (krétským dialektem), ale anglicky se člověk domluví snad úplně všude. Bacha na němčinu, tu pořád nemají moc v lásce. Na délku měří Kréta asi 25 kilometrů, na šířku uprostřed asi 35 a v nejužším místě 12 kilometrů. Fajn. Je tam krásně, ale to je na moc místech. Proč se tedy na tenhle ostrůvek, který jde přejít v pohodě pěšky trmácet? Odpověď by mohla být jasná (a dost profláknutá): Protože existuje! S Krétou by to mohlo být to samé, ale já měl i jiný důvod:

MŮŽE ZA TO FULGHUM

Milovníci Roberta Fulghuma vědí, že všechno, co potřebují znát, se naučili už v mateřské školce, že se dá lehnout do postele, i když hoří, znají Možná, možná ne, Od začátku do konce nebo Slova, která jsem si přál napsat sám. Kdo si přečte jeho Třetí přání, musí na Krétu. Tedy každý asi ne, já jo. A tak jsem své přítelkyni jednoho večera nalil dostatečné množství vína a s mužně posmutnělým výrazem odrecitoval pár pasáží z této trilogie. Na stůl jsem pohodil pár „náhodou“ sehnaných prospektů (které jsem sbíral už půl roku) a kostky byly vrženy. Nakonec potlačila svůj odpor k letadlům. Jinými slovy – ukecal jsem ji! První překážku jsem tedy zdolal s důmyslností hodnou Ariadny a mohlo se začít s přípravami.

BEZ KOULÍ ANI RÁNU!

Divnej mezititulek? Dostaneme se k tomu. Jen pomalu, na Krétě se nespěchá, ona totiž minojská kultura se datuje od šestého století před Kristem a pak:Mykéňané, Dórové, Sparťané, Ptolemaiovci, Římané, Arabové, Byzantinci, Janované, Benátčané, Turci, Němci… Zájem o tenhle ostrůvek prostě trvá a spěchat není kam.
Vystartovali jsme z Ruzyně a let v poho, jak by řekli pubíci, v oukeju, jak by řekli Moravané. Prostě klídek a krása, jak by řekl cestovatel, zblblej Fulghumem. Tedy pohoda přesně do chvíle než se letadlo naklonilo a pilot se jako frontový stíhač po vrhl pravém křídle na nudli vedle moře. Přistáli jsme v Irakliu. Bylo 1. září a čekal nás cesta autobusem do Chanie a ještě kousíček dál . Není to zdržení, je to super, protože Krétu poznáte hodně zblízka. Míjíte krásné hory – Lefka Ori, projíždíte malé vesničky a sady olivovníků i pomerančovníků a dostanete první slanou pusu od moře. Pak jsme projeli Chanií a můj tep jel na turbo výkon. Kvůli tomuhle městečku jsem vyhnal přítelkyni z Trutnova a sebe z Prahy! A může za to Fulghum! A bez koulí ani ránu! – A jo, já málem zapomněl vysvětlit ten mezititulek. Zkrátím to: Ubytovali se v Aglia Marina, pár kilometrů od Chanie v krásném hotýlku Galini Beach. Vzduch voněl, moře šumělo, my byli po večeři, vzduch byl vlahý, víno krétské, stíny hebké –cítíte tu romantiku?! Nastal čas na útok! „Bez koulí ani ránu!“ prohlásil jsem chlapácky a rozvalil se v křesílku. Moje drahá se na mě zadívala pohledem, který znám až moc dobře. Přeloženo: „Proboha, co zase blbneš?!!“ „Potřebuju komboloi,“ vysvětlil jsem jí. Další pohled, bych už snad ani radši nepřekládal, znám ho taky moc dobře.

KALIMERA KYDONIA!

Kalimera je pozdrav a komboloi jsme pořídili jako první nákup v Kydonii. Člověk se tam dostane klimatizovaným autobusem, který z Aglia Mariny jezdí často a někdy i docela přesně a přijde vás na jeden a půl eura. Tedy přišel, jestli do toho teď nezasáhl MMF. Komboloi jsou kuličky navlečené na šňůrce jako u nás růženec. Kuliček okolo pětadvaceti a nemají žádný náboženský význam, jsou z čehokoliv a slouží na cokoliv. Tedy – hlavně na hraní. Žmouláte je v ruce, pohazujete si s nimi, otáčíte kolem prstu a zase zpět, prostě – „blbnete s nima jako malej harant“, řečeno slovy mé drahé. V tom případě jsou Kréťané banda malejch harantů, protože je tam má každej chlap od pěti do sta let. Komboloi jsem si tedy konečně vydupal (a dodneška je tahám v kapse kalhot!) a mohli jsme vyrazit. Jen malá technická – v autobuse potlačte romantiku a nechtějte lístek do Kydonie, ale docela prozaicky do Chanie! Chania se v minojských dobách totiž jmenovala Kydonia, což znamená „kdouloň“. Pokud nevíte co je to kdouloň, ani jak vypadá, doporučuju internet, abyste byli in. Vyhněte se, aspoň prozatím, centru a zamiřte do Old Townu. Pro ty méně chápavé, jako jsem já - každý vám ukáže cestu ! Bystřejší si všimnou majáku, který se tyčí nad střechami Starého města a dojde jim, že když maják, tak asi bude v přístavu a ne třeba před poštou. Takže – směr maják!

NA KAFE DO KAFEINONU

„Neznáš Krétu, jestli nesedáváš v kafenionu! A do kafeionu zase nesmíš, jestli neznáš kafe řecký!“ říká Kostas Lipakis Max Polovi ne jedné stránce knížky, která nás sem přivedla. Dobrý, Kostasi, jde se na to! Co se kafenionů týká, problém není, problém je spíš, jak se jim vyhnout. Řecký kafe... To je věc názoru – i mezi Kréťany. Povídal jsem si o tom, četl jsem o tom a vlastní názor…ten jsem si nakonec udělal taky. Řecký kafe se vaří! Nasypat do džezvy, přidat cukr (buď nic nebo moc) zalít studenou vodou, míchat dřevěnou tyčinkou… a VAŘIT! Chuť má zvláštní, trpkou. Mně chutnalo moc, ale někteří místní nad ním ohrnují nos a presso se smetanou to jistí. Já řecký rád, ale nepřesvědčuju! Když už jsme v tom přístavu – vyplouvají z něj lodičky se skleněným průzorem ve dně. Deset euro za dvě hodinky jízdy a stojí to za to. Ryb sice moc tím okýnkem neuvidíte, ale lodička zakotví, dají vám pauzu na plavání a z moře uvidíte nový i starý Benátský přístav, tureckou mešitu a krásné panorama Chanie. Přistanete a jdete…do kafeionu, to je jasný, ne?! Ale už je večer, chládek a tak zvládnete určitě i tmavé a drsné krétské víno. Zprv trpké zdá se, však přiviň k němu hled, přitiskni svůj k němu ret a neodtrhneš více… Sakra, tohle už někdo napsal, co? To je tím vínem, jde se spát!

SUDA

Něco by člověk vidět měl, i když se mu do toho dvakrát nechce. Dost jsem váhal, ale když jsme se málem utopili, zavelel jsem k exkurzi. S tím topením to bylo tak: Ráno jsme vstali a vrhli se plni elánu do moře. Oba plaveme dobře, ale najednou jsme poznali, že sranda končí. Proud nás dost táhnul na širé moře. Byli jsme jen pár metrů od pláže, ale byl to hukot. Pochopil jsem, proč se lidi jen tak cachtají u břehu. Obrátil jsem se a začal si hrát na gentlemana, že jako pomůžu v proudu přítelkyni. Zbytečně, tonula velmi ochotně. Brzy jsem pochopil proč – do vody totiž skočil opálenej svalovec se záchranou bójí a plaval k nám. Připadal jsem si jako blb – byli jsme opravdu kousek od břehu, ale přítelkyně by se nechala zachraňovat ráda. Celou srandu jsem ukončil tím, že jsem se postavil na nohy. Vody mi bylo po hrudník, jí po krk, takže žádný drama. Já se svalovci omlouval, ona na něj dělala oči. Ukazoval na červenou vlajku, která znamená zákaz koupání... a vysvětlujte Kréťanovi, že na rudý vlajky máte alergii! Chtěl jsem prchnout plavčíkovi z očí, moje přítelkyně jistě snila o další svalovité záchraně, tak jsem to vyřešil. Rázně! „Oblíkat, jedem na hřbitov!“ zavelel jsem.
Záliv Suda leží kousek od východního okraje Chanie. Osm kiláků délka a hloubka i na super válečné šífy. Lodě tu sice kotvily už v dobách minojských a řeckých, ale ty by na těch dnešních monstrech nemohly sloužit ani jako záchranné čluny. Suchozemce z těch kolosů fakt zamrazí. Záliv je to s tradicí prastarou, ale bohužel i nedávno minulou. Je tam totiž hřbitov s 1 564 náhrobky.Ty patří neřeckým vojákům, námořníkům a letcům kteří na Krétě zahynuli od konce 19. století ve službách Britského společenství národů. Nejvíc jich pochází z druhé světové války. Byl tu totiž nehezký a dost mezinárodní šrumec. Jsou na nich jména italská, francouzská, polská, anglická, skotská… Ne všechna! Jména stojí jen na 772 náhrobcích, na ostatních je nápis „Zná ho pouze Bůh“. Nepočítal jsem je, dočetl jsem se to v návštěvní knize! I v té jsou jména a poznámky návštěvníků. Zaujal mě jeden český : Válka je vůl! Honza, Praha. Honzo z Prahy, máš recht!

SMĚR MONTE GONIAS

„Zná ho jen Bůh…“ i večer na terase taverně Metelemi mi to vrtalo hlavou. –Bůh-. Tady na Krétě se zdá tak nějak bližší, prozářenější sluncem. I ty svatozáře na pravoslavných ikonách svítí víc než v našich chrámech a katedrálách. A ty názvy! Posuďte sami: Svatý klášter Přesvaté Boží Matky, naší rádkyně, Panny Marie Gonijské. To zní, co?! A do Gonije jsme měli namířeno hned ráno. Teď byl ale večer a my si pochutnávali na Griled mix for two. „For two“ – bylo toho spíš „for zájezd“ a bylo to vynikající.
Ráno vytyčuji trasu: Směr poloostrov Rodopos vesnička Kolimbari. Je krásná a my se z ní po nezbytném kafi a snídani vydali vzhůru na Monte Gonia. Silnička se vine mezi olivovníky a když pálí slunce, udeří žízeň. V klášteře ale čeká osvěžení spíš pro duši než pro tělo, takže vodu s sebou! A taky na vás čekají šátky hned u vstupní brány. Není se co divit, turistky na té silničce v horku odloží skoro vše a to nezbytné minimum, co si nechají na sobě, by mnichům moc na klidu nepřidalo. Tak zahalit, holky! Pánové v kraťasech – sice vás tam pustí, ale nadšení z vás nebudou. A fotit v kostele? Na to zapomeňte! Nebo si aspoň počkejte až nebude nějaký mnich v dohledu. Pokud vás přesto zahlédne a zatváří se přísně, kupte si při odchodu nějakou ikonku. „Hand made“ sice není, ale je krásná a mnicha to usmíří. K tomu klášteru: Dokončen byl roku 1634 a klídek trval přesně do 23.6.1645, kdy se pod ním vylodili Turci. 50 000 – žádní troškaři! Začala řež, ve které Kréťané mniši moc šancí neměli. Nezapomeňte si najít východní zeď – v ní je totiž uchovaná koule vypálená z tureckého děla! Zapálili jsme svíčku, vrátili zahalující šátky a namířili z kopce. Připravoval jsem si diplomatickou řeč. Koupání se ještě odkládá a zamíříme do Maleme, protože stejné choutky jako Turkové měli o pár století později i Němci. (... a taky dostali na prdel!) Přítelkyně to ještě netušila a těšila se do vln. Houby, holka, dáme odbočku!

ZASE NA KRCHOV!

Nedopadlo to tak špatně, ukecal jsem to. „Zase na krchov,“ povzdechla si jenom, ale už mě holt zná a překvapí ji dost málo. Jenže na ten hřbitov jsme fakt museli – v zájmu vyváženosti zpravodajství - jak jsem ji vysvětlil. Poslala mě do… no, nebudem to rozebírat, ale šlapala. Zase do kopce. Pod námi pláž před námi hřbitov. Tentokrát hřbitov druhé bojující strany. Jsou tu náhrobky 4 412 německých výsadkářů a příslušníků horských jednotek. Většinu z nich tvoří náhrobky vojáků, kteří padli během tří dnů třetího květnového týdne 1941. Hodně z nich 20. května 1941 v den německého výsadku v oblasti Maleme. Kréťané mají v krvi bojovnost předků (a koule nejen v puškách a na komboloi a nevzdali to lacino). Válčení bylo pro dnešek dost, jdeme se radši vykoupat! Ba ne, ještě předtím si dáme kolu v bistru. Je zařízené jako muzeum, na zdi kulomety, samopaly a venku protiletecký kanón. Na všechno svítí slunce, moře voní, udržovaný trávník na hřbitově je krásně zelený a velký kříž obrácený k moři nevypadá ani tak moc smutně. Jen kdyby ten klid nerušil bojový křik elitních krétských jednotek ze základny NATO kousek od pláže. Lidstvo se holt asi nepoučí nikdy!

PŘES RHETYMNO DO BALI

Pokud se chytnete na Chanijském autobusovém nádraží, máte vyhráno. Pokud ne – nevadí, jděte do kafeinonu, ono zas něco pojede. Namířili jsme do Bali. Pláže v Aglia Marina jsou sice pěkné, ale je tam dost lidnato, to je tedy fakt. (Doporučení – kousek od Aglia Marina ve směru na Chanii je menší plážička, u plážičky vodička, ve vodičce kaplička…) Ta pláž je málo navštěvovaná a modrobílá kaplička na ostrohu neskutečně krásná. ) Pokud ale člověk touží po samotě a klídku, najde to v zálivu Almirou a mezi Georgiopouli a Rhetymnem. V září je to samota opravdu rajská, a pokud zatoužíte po koupání na Ádu a Evu – Oli problema, Ola kala! Rhetymno jsme profrčeli, ale za průzkum by stálo . Je tak trochu neprávem opomíjené. Na východě Iraklio, na západě Chania – a mezi tím Rhetymno. Padesát kiláků od Chanie. Buď někdo spěchá z Chanie do Iraklia nebo naopak nebo…“Jede do Rhetymna, protože je fajnšmekr,“ řekl mi jeden kamarád. Dobrý, my si užili 31 stupňů v Rhetymnu a těšili se na koupání v Bali.

TY KOZY!!!

Nemluvím o turistkách, pánové! V Bali narazíte na kozy opravdu na každém kroku. Divoké a horské, tady ale nedivoké a oprsklé jako veverky z Olšan. Loudí, užírají svačiny a pletou se všude. Koupání v Bali je jednička s hvězdičkou, ale je to přece jen hodně malé hnízdečko a my marně řešili otázku, co tady asi lidi dělají večer. Kafeinony tu sice jsou, nějaká ta diskotéka taky, ale procházka starými uličkami jako v Chanii by mi tady přece jen chyběla. Tak co večer? No, asi zase ty kozy, to se neomrzí!

A JEN TAK MIMOCHODEM:

- Robert Fulghum: Třetí přání – první díl – s sebou! Je to sice bichle, ale na kafíčku v Chanii ho oceníte!

- Pokud se vám nechce válet, vyrazte na Lefka Ori. Hory jako z plakátu, výška až do 2 500 metrů, přespat můžete kdekoliv, ale vodu nezapomeňte určitě.

- Soutěska Samaria. Nejkrásnější krétská a jedna z nejkrásnějších soutěsek na světě. Taky doporučuji pokud se vám na Krétě bude stýskat po lese – tam si ho užijete dost.

- Krétský jogurt je sen. Krétské víno – taky sen , ale probuzení z něj může být bolavé.

- Ikony – pokud je kupujete v obchodě, měly by mít na zadní straně certifikát. Na hranicích ba se to vysvětlovalo blbě, teoreticky by se totiž z kapliček šlohnout daly, tak pozor!

- Aglia Marina: Taverna Metelemi – terasa nad mořem, pohodový personál, výborné jídlo a Ouzo kvalit nevšedních!

- Chania: Směnárníci si pletou české koruny se švédskými, což je příjemné jen zpočátku. Pak pochopí a vrátí vám je. Nezatrpkněte, vyměníte je v bance v nové části Chanie.
Na cestu se doptáte.
- Dopravní předpisy: Pokud existují, nepochopil jsem je.

- Židovská čtvrť, zejména synagoga stojí za prohlídku. Neváhaj, Kohn, jdou tam, je to košer!

- Červená vlajka na pláži a spodní proudy? Bacha, pánové! Proudy jsou silné a záchranáři proklatě urostlí!

- A závěrem: Je tam krásně a Fulghum ani trochu nekecá!

Rubrika:

Tags:

Albánský hnědouhelný důl - film

V horách Albánie - film

Moskyt — Wed, 11 May 2011 20:44:15 +0000

V roce 1995 jsme putovali s Expedicí Shquiperia, kterou pořádala CK Kudrna Brno, po Albánii. Po celou dobu naší cesty od nejsevernějších hor Albánie, až po jižní pláže, jsme natáčeli na naši kameru. Podařilo se nám zachytit mnoho zajímavých okamžiků, které se už nikdy nebudou opakovat. A jsou svým způsobem unikátním svědectvím ze života v Albánii ke konci 20. století. Díl 2.

V horách Albánie - film

Rubrika:

MoskytFilm

Další články na podobné téma:

Tatrou po Albánii - film

Motáky z Albánie I

Motáky z Albánie II

Tagy: