Moskyt - zvířata

Jeleni v Srní

Zdeněk Mikšík — Sat, 16 Feb 2013 14:24:26 +0000

Naše asi dvacetičlenná skupina pomalu následuje svého průvodce. Jdeme potichu a mlčky. Mlčí i okolní zasněžená krajina a na první pohled se zdá, že spí. Život tu i v nejkrutějších mrazech pokračuje ukrytý v hlubokých lesních údolích, kde jsou přeci jen trochu příhodnější podmínky. Jedno takové místo, které je vhodné pro přezimování jdeme navštívit. Od nepaměti se tu shromažďovala jelení zvěř a činí tak dodnes.

Sedíme v pozorovacím srubu na okraji přezimovací obůrky. Před prosklenou přední stěnou ve vzdálenosti asi 30 metrů je připravena velká hromada dobrot pro jeleny, laně i kolouchy. První odvážní jedinci se začínají přibližovat. Ostatní kusy zatím jen z povzdálí pozorují jejich počínání, ale postupně přichází na hostinu další a další. Nakonec několik desítek metrů před námi hoduje asi 60 kusů jelení zvěře.

Jeleni se naplno pustili do žrádla. Hluk, který při tom produkují, je natolik silný, že nám náš průvodce Jiří Kec z Národního parku Šumava může začít o jelenech vyprávět.
Do údolí nedaleko soutoku Vydry a Křemelné se jeleni přirozeně stahovali. Dnes na tomto místě stojí asi 58 ha velká obůrka, kam s prvním sněhem přijdou hledat zimní úkryt jelení stáda. Na jejich vyšlapaných tradičních pěšinách na ně čekají otevřené brány a za nimi vše potřebné pro život. Zvířata sem proto přicházejí z volné přírody zcela dobrovolně a na jaře obůrku zase dobrovolně opouštějí. Jeden z důvodu, proč je dobré mít jeleny pěkně pod dohledem, je ochrana nově vysazených mladých stromků. Jejich větvičky jelenům velmi chutnají a dokážou tak zničit velkou část výsadby.

Jelen lesní (Cervus elaphus) je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých a patří mezi největší zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175 – 230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160 – 240 kg. Samice jsou oproti samcům menší, dorůstají 160 – 210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120 – 170 kg.
Typickým znakem jeleního samce jsou parohy, které v předjaří každý rok shazuje. Přibližně za 5 až 6 měsíců mu vyrostou parohy nové. A rychlost je to opravdu úctyhodná, denní přírůstek je asi 2 – 3 centimetry.
Samice pohlavně dospívají v druhém roce života a rodí většinou 1 mládě. Kolouši mají na srsti bílé skvrny, které později mizí. Na matce jsou závislí asi 3 měsíce.
Mezi přirozené nepřátele patří vlci. Ti ale u nás již nežijí a tak jediným predátorem je rys, který si troufne jen na menší nebo nemocné kusy.

Naše šumavské safari pomalu končí. Opouštíme útulný srub a vracíme se zpět do civilizace, obohaceni o krásné zážitky a zajímavé informace.

Pozorování zvěře probíhá jen v zimních měsících zpravidla tři dny v týdnu jednou denně a je o něj značný zájem. Proto je nutné se dopředu objednat. Maximální kapacita je asi 30 osob.

Pozorovací místo v rámci projektu Zoologického programu v Srní.
Územního pracoviště Správy NP a CHKO Šumava tel.:376 599 225.
Cena programu je 20,-Kč za osobu.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

zvířata

Na bobří řece

Moskyt — Mon, 20 Feb 2012 17:00:48 +0000

Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je to on nebo není? Už je pár metrů před námi a my jsme si jisti. Je to ten, na něhož tady čekáme, je to bobr.

Už od mého mládí byl pro mne bobr velmi zajímavý tvor. Měl jsem ho spojeného s divokou kanadskou přírodou, aljašskými zlatokopy i dobrodružnými romány. Byl pro mě zástupcem ryzí nedotčené přírody a také mě uchvátili jeho stavitelské dovednosti. Proto, jakmile se o nich začaly objevovat zprávy i u nás, za bobry jsem vyrazil. Naposled to bylo začátkem podzimu, kdy jsme se Moskytem vydali na jižní Moravu, kde je jedna z velmi početných kolonií těchto zajímavých a rouškou tajemství zahalených zvířat.

Bobr evropský (Castor fiber)

Bobr je statný hlodavec, který je přizpůsobený životu ve vodě. Má hustou vodotěsnou srst, zvláštní vodorovně zploštělý ocas a mezi pěti prsty zadních nohou má plovací blány. O jeho dokonalém přizpůsobení životu ve vodě svědčí i uzavíratelné nozdry.

Bobr se odedávna těšil velkému zájmu. Naši předkové pojídali bobří maso a pochoutkou byl tučný ocas. Loven byl nejen pro cennou kožešinu, ale také pro léčivou látku z řitní žlázy, které se ve středověku říkalo „bobří stroj“ a které se přisuzovala zázračná moc. Kromě toho je lidé hubili i jako škůdce, kteří ničí porosty na březích vodních toků. Následkem tohoto počínání byli bobři na našem území zcela vyhubeni. Nejdéle se asi udržel v jižních Čechách, ale i tady v první polovině 18. století podlehl. V dalších dobách bylo několik pokusů o návrat bobrů. Byly to bobři dovezení z jiných částí Evropy. Například kníže Schwarzenberg zakoupil bobry v Polsku. Tato zvířata však žila v tzv. bobrovnách a ne ve volné přírodě. Bobrovny byly malé domky, obehnané asi 1,60 m vysokou zdí s hodně hlubokými základy. Zde se jim celkem dobře dařilo a dokonce se rozmnožovali. Poslední z dovezených bobrů zašel přirozenou smrtí v roce 1882. Od té doby se zprávy o existenci bobrů na naše území objevovaly jen zřídka. Bylo to většinou na Moravě, kam se dostávali uměle vysazení bobři ze Slovenska.

Asi o sto let později se u obce Srby na Domažlicku objevil bobr. Byl to patrně emigrant z Německa, kterého pozorovali náhodní turisté i místní obyvatelé. Okousaný strom V roce 1987 jsem do této lokality podnikl první výpravu za bobrem. Nebyl jsem vůbec teoreticky připraven, ale i tak jsem místo výskytu našel, protože přítomnost bobra byla zcela jasná. Okusy na mnoha stromech a bobří hrad byly nezaměnitelné stopy. Živého bobra jsem ale ani nezahlédl, i když bylo jasné, že tu musí být. Stopy byly čerstvé.
O několik let později jsme se sem vrátili, ale bobr zde už nebyl. Nevím zda se někam přemístil, nebo nepřežil v sousedství člověka.

Od té doby jsem se o bobry nijak zvlášť nezajímal. Ale když se začaly objevovat stále častěji zprávy o rozšíření bobrů v Česku, začal jsem se o ně po letech opět zajímat. S Moskytem jsme se vydali na jižní Moravu do Lednicko-valtického areálu.

Lednicko-valtický areál

Obec Lednice a zvláště pak zámek, je každoročně vyhledáván našimi i zahraničními turisty a patří tak k nejnavštěvovanějším památkám. Dnešní tudorská novogotická podoba zámku z let 1846 – 1858 je velmi dobře známá a fotografii najdeme snad v každém průvodci po jižní Moravě. Neméně zajímavá je i okolní francouzská zahrada a velmi rozsáhlý park, který je protkán množstvím vodních kanálů, jezírek a rybníků. V parku jsou umístěny další zajímavé stavby. K nejznámějším patří asi minaret, který zde byl postaven v letech 1797 – 1804. Je to štíhlá 60 m vysoká věž, která slouží jako rozhledna. Po zdolání 302 schodů na nejvyšší, třetí ochoz, se Vám otevře zámecký park jako na dlani.
K dalším zajímavým stavbám, které skrývá zámecký park je Janův hrad neboli Janohrad. Jde o romantickou napodobeninu zříceniny středověkého hradu, která pochází z let 1801 až 1808.

Lednický park vznikal postupně více jak 300 let. Celé generace zahradníků, lesníků a botaniků postupně přetvářeli nivu řeky Dyje do dnešní podoby. Na staré Dyji O stáří areálu svědčí i mohutné stromy, rozličných druhů, které najdeme po celém parku. Někteří stromoví obři jsou tak zvláštní a zajímaví, že si je vybrali i filmaři pro svá filmová díla.

Nedaleko zámku se nachází Zámecký rybník, který je poset asi 16 ostrovy a ostrůvky. Lidem je sem však vstup zakázán, protože zde sídlí početné ptačí kolonie. Máte-li rádi vodu, určitě absolvujte romantickou plavbu po zámecké Dyji. Kratší trasa vede od zámku k minaretu a druhá, delší, začíná u minaretu a končí u Janova hradu. A právě tento asi čtyřkilometrový úsek nás velmi zajímal. Lodě pro asi 20 osob proplouvají starým řečištěm řeky Dyje. Řeka zde meandruje zachovalým lužním lesem a po celou dobu plavby je na co se dívat. Mimo jiné zde můžete zahlédnout ledňáčka říčního nebo želvu bahenní.

Až do osmdesátých let minulého století zde protékala řeka Dyje a pravidelné záplavy udržovaly křehkou rovnováhu v okolních lužních lesích. Vybudováním kontroverzních Novomlýnských nádrží se krajina značně změnila. Pod vodou zmizely unikátní lužní porosty a řeka Dyje byla odvedena do nového koryta. Staré řečiště se změnilo na stojící nebo jen mírně tekoucí vodu. A možná právě tohoto zásahu do přírody využili bobři a nastěhovali se do této oblasti. Z paluby výletního člunu je možné pozorovat na obou březích následky aktivity bobrů. Při velkém štěstí je možné zahlédnou i bobra samotného.

Ze života bobra

Bobr je velmi mohutný savec, který dosahuje délky až 100 cm a váží až 30 kg. Žije v trvalých rodinných svazcích na břehu stojatých nebo pomalu tekoucích vod. Přes den většinou spí ve svém doupěti a aktivní je hlavně za soumraku.

Živí se výhonky rostlin, trávou, bylinami a okusem kůry mladých stromů nebo větví. Je-li v blízkosti pole s vhodnou plodinou, využije ho dokonale. Má rád i jablka a další ovoce, které najde. V zimním období se živí hlavně kůrou listnatých stromů, které si nanosí do zásoby do svých skrýší pod hladinu vody. Do jeho zimního jídelníčku patří především vrby, osiky, topoly, olše, pochutná si i na dubu.

Bobr je skvělý stavitel. Je známo, že dokáže porazit i topol o průměru 70 cm. Ve stavitelském umění vyniká hlavně bobr kanadský, příbuzný našeho bobra. Sám jsem v Kanadě viděl hráz, kterou postavil bobr a je to mistrovské dílo. Hráz je důmyslně spletena z větví, zatížena kameny a spojena hlínou. Nebyla to vlastně jen jedna hráz, ale celá kaskáda. Jednotlivé hráze měli různou výšku, ta nejvyšší téměř 2 m. Dlouhá byla několik desítek, možná i stovku metrů a dokonale těsnila. A jako kopeček šlehačky na hrnku kafe, vystupoval z vody na nejvýše položeném jezeře bobří hrad. Existují i hráze daleko větších rozměrů. Asi ta největší má délku více jak půl kilometru, výšku přes 4 metry a základna je široká 7 metrů.
Bobr evropský takový stavitel není. Hráze většinou nedělá, ale najdou se i výjimky. Bobří hrady najdeme i v našich krajích. Nejmenší stavby se sotva zvedají nad vodu. Žije v nich jediné zvíře, nejčastěji mladé, které si ještě nezaložilo rodinu. Staré hrady mají mnoho metrů v průměru a výšku dva metry. Hrad má uvnitř až pět poschodí a bobři je budují řadu let. Vchody do těchto obydlí jsou umístěny pod vodní hladinou. V krutých mrazech se teplota v bobřích obydlích pohybuje od -2°C do + 4°C. V létě pak teplota nepřesahuje 20°C.

V místech, kde jsou břehy vysoké a pevné si bobr hrady nestaví, ale využívá toho, co mu příroda nabízí. V březích si staví nory, které mají vchod 0,5 až 2 m pod hladinou. Chodba je široká asi 40 až 50 cm a stoupá pod 30° úhlem. Chodba dosahuje délky 10 až 15 m a na jejím konci je dutina asi metr v průměru. Na povrch vede úzký větrací komín.

Bobři mají svá teritoria označena značkami. Jsou to nevelké hromádky hlíny postříkané výměšky řitní žlázy. Tím dává najevo všem ostatním bobrům, že je místo obsazeno. Díky silnému zápachu pozná i člověk, že zde bydlí bobři. Svůj okrsek, který bývá asi 100 až 150 m dlouhý, si bobři urputně brání. Když mláďata vyrostou, musí vyrazit „do světa“, najít si své území, kde si vybudují obydlí a zařídí vlastní život. Toto stěhování mladých bobrů je velmi důležité. Zaručuje, aby se bobři na jednom místě nepřemnožili. Velkou kumulací na jednom místě by docházelo k velkému ničení rostlinstva a následně k ohrožení samotných bobrů.

Za bobrem

S přicházejícím večerem je ideální doba na pozorování bobra. V tuto dobu vylézá ze svých obydlí a vydává se do okolí za potravou. My vyrážíme také. Obtěžkáni fotoaparáty a dalekohledy pronikáme úzkými pěšinkami do království bobra. Pomalu postupujeme po břehu řeky až k prvním okousaným stromům. Pozorně prohlížíme okolí a pořizujeme fotografie. Chce to pevnou ruku nebo blesk, světla rychle ubývá. Nakonec si vybíráme vhodnou pozorovatelnu a čekáme. Před námi je řeka, po které jsme ráno proplouvali, za námi se ozývají tiché zvuky usínajícího lesa. Bobrovy se ven nechce a tmy stále přibývá. Nakonec čekání vzdáváme. V lese už ani pořádně nevidíme, na fotografování bez blesku není ani pomyšlení, a v záři blesků by bobr asi moc dlouho nepózoval.
Vracíme se, mimo les je ještě trochu světla. Po hladině se k nám pomalu něco blíží. Z blízka ho poznáváme, je to bobr. Plavající bobr Zjevil se nám v místě, kde bychom ho vůbec nečekali. Nedal se nijak vyrušit a mířil si to dál po řece. Ještě nějakou dobu jsme ho po břehu následovali, až nám nakonec zmizel ve tmě.
Z časových důvodů jsme se dalšího pátrání museli vzdát, přesto se nám za krátkou dobu, kterou jsme tady strávili, podařilo bobra najít. Bylo to dílo náhody a štěstí, ale to je při pátráni po čemkoli potřeba vždy.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

příroda

zvířata

Zoologické zahrady

Jenda Mikšík — Wed, 07 Sep 2011 10:36:05 +0000

U nás máme plno zajímavých zoologických zahrad, v nichž žije nespočet ještě zajímavějších zvířat. Podívejte se na několik fotografií pořízených v zoologických zahradách v Praze, Brně a ve Zlíně.

Rubrika:

Fotogalerie

Další články na podobné téma:

Mezi divou zvěří

Tagy:

fauna

zvířata

Za pražskými netopýry

Zdeněk Mikšík — Thu, 15 Mar 2007 15:43:37 +0000

Ze štoly k nám přicházel podivný zvuk. Netrvalo to dlouho, naše baterky prořízly temnotu a proti nám vyjel nějaký cyklista. Šlapal tunelem bez jediného zdroje světla. „To je dobrodrůžo, jezdit potmě štolou, co?“ Na mou otázku se mi dostalo jen krátké zamručení a cyklista zmizel v temnotě. A my jsme se mohli dále věnovat hledání netopýrů.

Na výpravu do Prokopského údolí nás pozvala Jana Neckářová, která se o netopýry zajímá už několik let. „Když jsem chodila na přírodovědný gympl, vybrala jsem si téma seminární práce: Výskyt netopýrů na území Prahy. Při shánění informací k tomuto tématu, jsem také šla na přírodovědeckou fakultu. Tam jsem od jedné studentky dostala nabídku, jestli nechci chodit večer po Praze a nahrávat netopýry. Půjčila mi ultrazvukový detektor a já nahrávala“ vypráví Jana o svých začátcích. „ V současné době jsem členkou ZO ČSOP Nyctalus, která na území Prahy zjišťuje výskyt netopýrů. Své jméno tato organizace získala od nejčastěji zaznamenaného netopýra v Praze, netopýra rezavého - Nyctalus noctula. Jsem rovněž členkou České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON), která se zabývá ochranou a monitoringem netopýřích populací v České republice,“dodává.

Netopýří radar

Netopýři sice mají oči, ale nevidí moc dobře. K orientaci používají takzvanou echolokaci. Vyšlou krátký signál, který se odrazí od okolních předmětů. Podle odrazu, tohoto pro lidi neslyšitelného zvuku se velmi dobře orientují i v naprosté tmě. Prokopské údolí Každý netopýří druh vydává trochu jiný signál a tak podle jejich pískání můžeme rozpoznat netopýra letícího i několik desítek metrů od nás. Velmi důležitým faktorem při rozpoznávání netopýrů podle zvuku je intenzita a průběh signálu a jeho frekvence. K takovému odposlouchávání netopýrů je potřeba zvláštní přístroj, ultrazvukový detektor. Je to malá krabička s displejem, na kterém je vidět frekvence netopýřího signálu, který je pro lidské ucho neslyšitelný. Aby bylo možné si signál poslechnout, detektor ho převede do slyšitelného zvuku. „K detektoru si připojím nahrávač, pískání nahraju a pak si to pohodlně zpracuju v programu na počítači,“ vypráví Jana, zatímco míříme k naší první zastávce. „Když netopýr letí třeba nad korunama stromů, má mezeru mezi jednotlivými signály stejnou. Jakmile zjistí, že je před ním nějaká překážka, nebo kořist, začne vydávat signály rychleji. A pak už tu kořist chytí,“ dozvídáme se na začátku štoly, kterou jdeme prozkoumat. Jana bere z batohu velkou svítilnu a vkládá do ní několik monočlánků. „Jestli potřebujete baterku, mám jich několik a mohu vám půjčit,“ my jsem ale také dobře vybaveni a s díky odmítáme. Nasazujeme čelovky a do ruky bereme velkou svítilnu s olověným akumulátorem a automobilovou žárovkou. Naše cesta za netopýry začíná.

Ve štole

Je konec února a netopýři ještě spí zimním spánkem, detektor tentokrát nebudeme potřebovat, a ani by nám k ničemu nebyl. Naším úkolem je pomalu projít štolou a prohlédnou všechna místa, kde by netopýři mohli být ukrytí. Netopýří budka
„Já sem do té štoly chodím už přes tři roky, většinou ve všední den. Obvykle mi to zabere asi 40 minut,“ postupujeme za Janou, posloucháme její zasvěcený výklad a nahlížíme do děr, které tu zanechaly vrtačky horníků. Postupujeme pomalu, ale jistě. Jana po mnoha pravidelných návštěvách už zná každou díru, kterou netopýři využívají. Ví, kde byl netopýr minule, případně kde se objevil nějaký nový.
Člověk se musí dobře a pozorně dívat, aby netopýra našel. Většinou jsou zalezlí hluboko v otvorech a jen velmi zřídka visí někde u stropu. Pro Janu to ovšem není žádný problém a tak po chvilce vidíme první exemplář. Jedná se o netopýra ušatého. Po propátrání celé štoly nacházíme 3 netopýry, dva ušaté a jednoho velkého. To je oproti minulému průzkumu o jednoho netopýra méně.

Ochrana netopýrů

Je víkend, na konec února velmi příjemné počasí. Lidé využívají této nezvyklé zimy k procházkám. Ve štole je celkem velký provoz. Pár mladých lidí se fotografuje v ústí chodby, rodinka s dětmi tu hraje hru, cyklista se tady projíždí a přicházejí další návštěvníci. To netopýrům určitě nesvědčí. Každé probuzení uprostřed zimy je připraví o část energie. Před štolou Jedno nedobrovolné probuzení jim může vzít tolik energie, kolik potřebují na dvacet dní klidného spánku. Je tedy jasné, že opakované probuzení netopýra během zimy mu může vzít tolik sil, že se nedožije jara. I při průzkumech netopýřích zimovišť se musí dodržovat určitá pravidla a povolení k návštěvě takových lokalit vydává patřičný úřad.
„Dříve se netopýři kroužkovali, je to nejlevnější značení, ale jak lezou do různých škvír a děr, tak jim to vadí. Kroužkování se provádělo hlavně na zimovištích, kde jich bylo nejvíc. Prostě se setřásli do pytlíku, asi jako česáček na ovoce a okroužkovali. Zjistilo se, že díky kroužkování jich začalo ubývat, proto už se tato metoda používá minimálně“, dozvídáme se na druhém konci štoly. Díky kroužkování víme, že se netopýři mohou dožít značného věku. Je zaznamenán případ, kdy se netopýr velký dožil 37 let.

S netopýrem doma

Ve Slaném se prováděla rekonstrukce střechy, kde sídlilo několik netopýřích rodin. Asi jejich jedinou záchranou byla Jana, která se jich ujala:“Měla jsem je měsíc doma. Byly to tři dospělé samice a šest mláďat, ale tento druh netopýra má většinou Netopýr ušatý jen jedno mládě. Mláďata byla různě velká a tak se některá neprodrala k mléku. Musela jsem je tedy dokrmovat. Míchala jsem jim rýžový odvar s Tatrou a pak, když měli zuby, jsem jim vymačkávala moučný červy a ještě jsem to doplňovala vitamíny a vápníkem. Jenomže netopýr ušatý se živí hlavně můrama a oni mi začali lysnout. Tak jsem je začala krmit cvrčkama a zanedlouho jim srst hezky obrostla.“ Ideální k navrácení netopýrů do přírody je dát je tam, kde to znají. Což v tomto případě nebylo možné. Jana tedy zvolila jinou lokalitu, kam jim umístila speciální budku, aby alespoň něco v novém prostředí znali. „Dala jsem je sem také proto, že to tu dobře znám, mají zde možnost zimování a v okolí je také jiná kolonie netopýra ušatého. V budce jsem je už ale nikdy neviděla“.

Požáry

Nabiti informacemi, vyrážíme dál do Prokopského údolí na další lokalitu. Netopýři Naše průvodkyně Jana ví o netopýrech opravdu mnoho a tak asi hodinová cesta údolím slibuje nejen příjemný, ale i poučný zážitek. Obcházíme lom, ve kterém se stále těží vápenec, a míříme do lomů starých, do míst, které se jmenuje Požáry. Ve slepé štole, dlouhé jen několik desítek metrů na nás čekají tři obyvatelé. Na rozdíl od těch předchozích nejsou ukryti v otvoru po vrtařských pracích, ale visí u stropu, těsně nalepeni na sobě. Při pozorném pohledu je na jejich kožíšku vidět množství drobných kapiček vody, která se na nich v tomto prostředí vysrážela. Pořizujeme několik fotografií a odcházíme pryč, abychom je nerušili v klidném spánku. Venku se mezitím setmělo a naše další cesta vede na zastávku autobusu. Loučíme se a domlouváme si další výpravu za netopýry.

V Praze je v současnosti doloženo 15 druhů netopýrů: netopýr velký (Myotis myotis), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr vousatý (Myotis mystacinus), netopýr Brandtův (Myotis brandtii), netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr pestrý (Vespertilio murinus), netopýr večerní (Eptesicus serotinus), netopýr stromový (Nyctalus leisleri), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus), netopýr parkový (Pipistrellus nathusii), netopýr černý (Barbastella barbastellus), netopýr ušatý (Plecotus auritus), netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus)

Rubrika:

Tags:

Obora bílých jelenů

Leoš Drahota — Fri, 26 Aug 2005 12:19:11 +0000

V Žehušicích ležících severně od Čáslavi je možné zblízka si prohlédnout jedno z mála stád bílých jelenů na světě.

Přesně v 10:00 hod. nám správce plotem obehnané obory, skryté za chátrajícím zámkem, otevírá bránu. Platíme rozumné vstupné a přesunujeme se kousek dál k dřevěné ohradě, kde na nás již nedočkavě čeká malé tzv. předváděcí stádo bílých i hnědých jelenů. Ano, oni na nás opravdu doslova čekají. Přecházejí za plaňkami plotu a zvědavě si nás prohlížejí, přestože za sebou mají velký výběh plný vzrostlých stromů, v kterém by se nám v pohodě beze stop ztratili. Je pravda, že čekají především na krmení, které jsou zvyklí dostávat právě tady a v tuto hodinu. Někteří si ale přinesené potravy vůbec nevšímají a mnohem víc je evidentně zajímají přihlížející lidé. Ve stádě jsou statní čtrnácteráci, laně i mladí dvoubarevní koloušci. Hlavní část populace zdejších jelenů se přitom pohybuje volně po celé oboře a není asi tak úplně jednoduché je spatřit.

250 hektarová obora u zámku v Žehušicích vznikla vysušením velkého rybníka hrabětem Matyášem Thun-Hohensteinem v roce 1826. Tou dobou dostal Thun darem od hraběte Josefa Kinského z Chlumce nad Cidlinou malé stádo bílých jelenů, které se mělo stát ozdobou této jeho nové obory. Do Evropy byli bílý jeleni dovezeni pravděpodobně z Persie či od některého z maharádžů v Kašmíru někdy v roce 1780. Nejedná se o albíny, ale o vzácný samostatný druh tzv. leucínů. Mají výrazné světle modré oči, vysoko nasazené paroží a na zimu se halí do smetanově bílé, husté hřívy.

V Čechách byla původně chována čtyři stáda bílých jelenů v oborách čtyř šlechtických rodů. Všechna kromě žehušického však postupně vyhynula. Po několika desítkách let se však i tady objevily problémy. Zvěř začala kvůli malé genetické pestrosti degenerovat a vymírat. Vzácné bílé jeleny nakonec musel zachránit divoký jelen evropský. Křížením s naší hnědou formou této spárkaté zvěře stádo získalo novou zdravou krev a v oboře se začali rodit bílý i hnědí kolouši. V roce 1920 byla panská obora v Žehušicích vyhlášena státní přírodní rezervací. Další nepříjemnosti ale nastaly po 2. světové válce. Zanedbání pastvin, cizopasníci přenesení na jeleny z muflonů a konkurenční velmi hladoví černí daňci oslabili fyzickou kondici a odolnost stáda. Jeleni trpěli nemocemi a podvýživou, počet zvěře klesl na pouhých 30 kusů a byla ohrožena samotná existence leucínů u nás. Obora musela být v roce 1973 oplocena, stádo izolováno a v nedalekých Žlebech byl založen doplňující chov. Dnes je bílých jelenů v Žehušické oboře asi 130 kusů a daří se jim zdá se dobře. Zvířata pocházející odněkud od Himálaje tak přes všechny nesnáze nakonec našla domov v české kotlině. V ohrožení je v současné době naopak kdysi honosný zámek Thunů, postavený kolem roku 1679, i sousedící zámecký park.

Cesta vedoucí oborou, doplněná naučnými cedulemi, nás od jelenů přivedla k výběhu černé zvěře se statným kancem, k voliéře s bažanty a nakonec i do jakési klubovny s vystavenými trofejemi. Zbyla mi chvilka času a tak jsem se sám vrátil k výběhu bílých jelenů. Byli pryč! Až po dlouhém rozhlížení jsem v dálce uviděl paroží a hlavu jelena odpočívajícího v trávě ve stínu rozložitých stromů. Smířil jsem se s tím, že žádnou fotku dnes už neudělám. Moje přítomnost však zřejmě u jelenů vyvolala zvědavost a tak si mě po chvíli přece jen dva bílý krasavci přišli prohlédnout. Stáli tiše pár metrů od plotu a upřeně se na mě dívali svýma ledově modrýma očima. V tichu opuštěného lesa to byl skoro magický okamžik. Párkrát jsem zmáčknul spoušť a pak odešel ven z jejich hájemství.

Oboru v Žehušicích obývá kromě jelenů, daňků skvrnitých a divokých prasat i ledňáček, puštík obecný, dudek, holub doupňák a další vzácní opeřenci. Roste tu mnoho velmi starých chráněných dubů, jilmů, lip a jasanů pod kterými kvete řada řídce se vyskytujících rostlin. Je to místo jako stvořené pro nenáročný, krátký, ale poučný rodinný výlet.

Obora je otevřena denně od 15.4. do 15.10. v 10.00 na hodinovou prohlídku.

Vstupné:
Dospělí 40,- Kč
Děti do 12 let 20,- Kč
Důchodci, studenti 20,- Kč
fotografování 20,- Kč / ks
filmování 40,- Kč / ks

Rubrika:

Turistické tipy

Tags:

příroda

zvířata

Mezi divou zvěří

Jenda Mikšík — Tue, 14 Dec 2004 13:38:31 +0000

Na samém okraji Zlína se nachází zoologická zahrada Lešná společně se stejnojmenným zámkem a přilehlým parkem. Tato zoologická zahrada návštěvníkům nabízí něco unikátního, něco, co jen tak nějaká zahrada nabídnou nemůže. Právě proto si zaslouží vaši pozornost a návštěvu.

První exotická zvířata byla na Lešné chována již kolem roku 1930 jako záliba majitele lukovského panství Josefa Seilerna. Velmi významný byl chov chladnokrevných belgických koní, bažantů, lovné zvěře a kolibříků. Původní myšlenka o vybudování ptačího ráje skončila roku 1939 smrtí Josefa Seilerna. V roce 1948 byla zahrada otevřena pro veřejnost. Dnes se zahrada rozkládá na bezmála 42 ha a najít zde můžeme přibližně 220 druhů zvířat. Významný je třeba chov chápanů středoamerických či chov goril.

Zoologická zahrada Lešná je pokládána za klenot Moravy, díky unikátním expozicím. Ptáte se, čím jsou tak zvláštní? Jako jedniná zoo v České republice umožňuje návštěvníkům vstoupit přímo do výběhu. Projdete vraty a ocitnete se mezi zvířaty. Takto můžete vejít třeba do voliéry s ptactvem, ale i mezi klokany a emu. Je vidět, že celá zoo se postupně vylepšuje a rozšiřuje. Vznikají nové výběhy, včetně těch, do kterých se dá vstoupit. Zajímavá je i obora s jeleny, do níž můžete opět vejít a pozorovat zvěř v jejich přirozeném prostředí. Když jsem zde byl asi před deseti lety, tak byli jeleni jinde. Pásli se na volném prostranství na zatravněné zelené louce, což vypadalo poněkud lépe než nyní. Ona obora je totiž jen zabahněný les. I přesto je zajímavým zážitkem vidět jelena na vlastní oči pár metrů před sebou.

Celá zoo je členěna podle světadílů. Návštěvníci tak prochází například Afrikou, Austrálií nebo Amerikou a poznávají typické zástupce zvířat z těchto oblastí.

Areál zoo leží v zámecké zahradě zámku Lešná. Zámek v roce 1724 získala rakouská šlechta Seilernů. Ti roku 1804 zahájili výstavbu areálu Leschna. Ten byl dokončen kolem roku 1810. Současný secesní zámek pochází z let 1887 až 1894. Koncem roku 1891 byly stavební práce dokončeny. V letech 1892 až 1893 se provádělo náročné vybavování interiéru, jako například dřevěné obložení stěn a podobně. Vybavení zámku je opravdu honosné a poskytovalo vysoký komfort bydlení.

Procházka po zoologické zahradě v Lešné je příjemným zážitkem. Zahrada probíhá rekonstrukcemi a zlepšuje svůj celkový vzhled. Také možnost vstoupit mezi zvířata je opravdu lákavá. Pokud tedy někdy budete mít cestu kolem a máte alespoň trochu rádi přírodu, určitě se tady zastavte.

Otevírací doba zoologické zahrady:
v létě 8:30 až 18:00
v zimě 8:30 až 16:00

Otvírací doba zámku Lešná:
duben až říjen 9:00 až 16:00 (pondělí zavřeno)

Vstupné do zoo:
dospělí 100 Kč, senioři a studenti 90 Kč, děti 80 Kč

Více aktuálních informací najdete na www.zoolesna.cz

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tags: