Moskyt - živočichové

Milíčovský Lesatáta

Leoš Drahota — Thu, 31 Mar 2016 22:09:20 +0000

Je to téměř neuvěřitelné, ale podařilo se mi na území našeho hlavního města vypátrat přítomnost unikátního tvora. Jeho podoba je pravděpodobně ohromující, jeho velikost podle všeho dech vyrážející. Zřejmě nejvíce překvapující je však lokalita, kde tento živočich úspěšně přežívá, kde se po dlouhá léta skrýval, aniž by o jeho přítomnosti místní lidé cokoli tušili. Zjištěné skutečnosti jsou možná dokonce šokující a znepokojivé, přesto bych nechtěl, aby tento článek vyvolal nějaké přemrštěné a ukvapené reakce.

Konspirační setkání

Ozval se mi někdy v září roku 2014 zvláštní spolupracovník Moskyta, kryptozoolog a badatel, zvaný v našich odborných kruzích Čupakabra, pátrající v utajení a na vlastní pěst po největších záhadách české fauny. Byl v telefonu velmi neodbytný a zároveň jakoby vystrašený, takže skoro šeptal. Prý učinil senzační objev přímo na území Prahy a musíme se co nejdříve sejít, aby mi o tom poreferoval.

O pár dnů později jsme již spolu seděli v jedné zapadlé, zakouřené putice na pražské periférii a cucali nechutné zvětralé pivo, prý abychom měli jistotu, že tu nepotkáme nikoho známého, nikoho, kdo jako on, zvláštní spolupracovník, chodí jen do vybraných hospod a na dobré pivo.

„Znáš Milíčovský les?“ zeptal se mě Čupakabra a kradmo se ohlédl přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá. „To je někde na kraji Prahy u Jižního města, ne?“ odvětil jsem. „Jo, tak tam žije sasquatch!“ „Cože?“ „No sasquatch, bigfoot, yetti, nebo jak se jim všem říká.“ „Děláš si ze mě srandu, viď? A kvůli takovýmu výpotku tvý chorý mozkovny si mě tahal až sem?“ obořil jsem se na něj, otráven především chutí toho hrozného piva. „Je to pravda. Tady jsem ho vyfotil,“ uzemnil Čupakabra mé roztrpčení fotografií, kterou vytáhl pod stolem z brašny a triumfálně mi ji strčil pod nos. Na zvětšenině byl opravdu zachycen podivný tvor, po dvou chodící zarostlý primát – typický sasquatch.

Dlouho jsem si tu fotku prohlížel a zkoumal z různých úhlů. Zkoumal jsem tu mohutnou, chlupy porostlou postavu a hledal nějaké přijatelné vysvětlení. Nenašel. Prohlédl jsem si i další fotografii, na které byla zachycena velká stopa, otisknutá do měkkého bláta a listí. Kromě širokého chodidla byly v blátě patrné i otisky čtyř jednotlivých prstů a bylo zřejmé, že tudy neprošel bosý člověk. Vedle stopy byla na snímku zachycena i Čupakabrova noha s botou velikosti 43, která vedle otisku působila jak dětská botička.

„Už mi věříš?“ zeptal se naléhavě majitel té botičky poté, co trochu odezněl můj největší úžas a evidentně se bavil mým momentálním rozpoložením. „To je fakt sasquatch!“ přiznal jsem. „To je Milkvoč,“ opravil mě Čupakabra a zatvářil se významně. „Prosím?“ zvedl jsem k němu nechápavě oči. „Milkvoč, jako quatch z Milíčováku.“ „Aha!“ pokýval jsem hlavou a znovu zabodl pohled do unikátní fotografie. „Musím ho vidět!“ rozhodl jsem. „Hned pozítří se tam vypravíme.“ „Sorry, ale já už tam nikdy nepáchnu,“ zchladil mé nadšení náš zvláštní spolupracovník „Proč?“ nechápal jsem. „Kdybys viděl, jak se na mě po cvaknutí foťáku podíval, pochopil bys. V jeho upřeném pohledu byla smrt a varování. Bylo to jako prokletí, že nikdy víc už z jeho lesa živý neodejdu a já tomu věřím!“ „Neblázni, to si jen namlouváš,“ snažil jsem se ho přesvědčit. „Ne, ne, je to tak. Od teď je to tvůj Milkvoč a dělej si s ním co chceš,“ odmítl mé naléhání Čupakabra, vyskočil ze židle, přilepil hostinskému na mokrý nerez vedle čepu stovku a chvatně opustil hospodu. Zbyly tu po něm jen dvě unikátní fotografie a moje neukojitelná zvědavost.

Hon na Milkvoče

A tak mi to začalo. Téměř ob den jsem pak vstupoval do Milíčovského lesa, v každou roční i denní dobu, pozoroval lesní porost a prohledával všechny odlehlé kouty toho pražského háje. Uhýbal jsem cyklistům, maminkám s kočárky i rodinkám na procházce. Bušil jsem klackem do stromů, neboť tak se prý na dálku svolávají, naslouchal nočnímu tichu, jestli se neozve jeho typické kvílivé volání. Po Milkvočovi však ani stopy, ani vidu ani slechu. Dokonce ani ta stopa zvláštním spolupracovníkem vyfocená už pro mě nebyla důkazem.

Stál jsem totiž takhle jednou zdeptán bezvýsledným pátráním na břehu jednoho z milíčovských rybníků, když ke mně přiběhl znuděný hnědobílý baset a kecnul si vedle mě do měkkého blátíčka. Tlapky dal před sebe, zadní natáhl vedle nich a bílým zadkem se pěkně ve vyhřátém bahýnku porochnil, až ho měl celý tím šedým sajrajtem obalený. Když si jej pak rozzlobená panička zavolala k sobě a já pohlédl na zem kde seděl, uviděl jsem stopu. Přesně takovou stopu, jako na fotografii zvláštního spolupracovníka, jenž byla ve skutečnosti pravděpodobně jen otiskem psího zadku a jeho tlapek. A tehdy přišly první pochybnosti. Opravdu tu ten tvor žije? Skutečně by mohl snášet přítomnost tolika lidí, psů, řev dětí i hukot z blízké dálnice? A čím se tady živí? Je trochu podivné, že se usídlil právě tady! Ale já měl přece důkaz! Ve chvílích největší beznaděje jsem vždy z kapsy vytáhl již značně ošoupanou a pomačkanou fotografii toho lesního muže a pohledem na ní probouzel své slábnoucího odhodlání.

Vždy mě jen trochu zarazilo, že Milkvoč na fotografii prochází čerstvě prokáceným řídkým lesem. Nemohl jsem ten detail vyhnat z hlavy a tak jsem jednou přímo z Milíčováku konečně vytočil Čupakabrovo číslo. „Hele proč myslíš, že se ten Milkvoč ukázal zrovna na místě, kde se nemoh nikde schovat?“ „No von byl asi pěkně vytočenej, von zrovna z nějakýho svýho úkrytu vystartoval po těch lesních dělnících, co tam káceli ty stromy a s hrozným řevem je vyhnal.“ „Vyhnal dělníky a řval?“ podivil jsem se. „A jak to znělo, když řval?“ „No já už si přesně nepamatuju co křičel.“ „Počkej, on něco křičel?“ vykulil jsem vyděšeně oči na display telefonu, ze kterého se na mě šklebila Čubakaprova adresářová fotka. „Jo, něco jako táhněte ... a zničili jste mi spacák ... a kde mám petku s jablečňákem.“ Dlouhé lesní ticho náhle zavládlo v naší mobilní komunikaci. „....Ty jsi vůl!“ procedil jsem skrz zuby a zavěsil „ ...a já taky.“

Tolik ztraceného času, tolik marného úsilí, tolik posměšků od procházkářů, kteří už mě ze zmateného pobíhání po lese dobře znali a mé vyptávání se na zarostlého lesního muže odbývali zvoláním „Táhni magore.“ nebo „Teď támhle běžel.“ Tolik absencí v zaměstnání a tolik slz mých nejbližších, když jsem je na noc v horečnatém badatelském poblouznění opouštěl. No nafackoval bych si! Jdu domů a už mě tady nikdo nikdy neuvidí.

Peruánská stopa

Coural jsem se zklamaně z lesa a nad údolím, kde se rozlévají zrádné močály, jsem to náhle uviděl. Mladým hustým porostem se hadovitě z mírného svahu táhl zvláštní „průsek“. Mladé stromky tu byly v šířce 4 až 5 metrů jakoby vyvráceny, převálcovány a rozdrceny. Doslova, jako by se tu nedávno něco obrovského valilo, či plazilo. Stát „tomu“ v cestě zůstalo jen pár vzrostlých stromů a těm se to cosi obloukem vyhnulo. Hleděl jsem v úžasu na tu podivnou stezku a náhle jsem si uvědomil, že mi to něco připomíná.

Vzpomněl jsem si, že někdy snad v roce 1997 byl poblíž vesnice Nuevo Tacna v peruánské Amazonii pozorován fantastický tvor. Osm domorodých rybářů na vlastní oči spatřilo obrovité zvíře s černým hadovitým tělem, dlouhým asi 40 metrů, jehož průměr odhadli na metrů pět. Neuvěřitelné stvoření mělo mohutnou hlavu s tykadly, připomínajícími sloní choboty, velké uši a širokou tlamu zakončenou tupým rypákem. Hřbet hadovitého těla kryl zhruba uprostřed délky jakýsi tuhý, při okrajích nepravidelně vykrajovaný krunýř.

Tento monstrózní tvor se prokazatelně vynořil z rozlehlého pralesního močálu, překonal asi půlkilometrovou vzdálenost k blízké řece a tam se ponořil do jejích hlubokých vod. Na této cestě po sobě zanechal až 10 metrů širokou brázdu džunglí, kde zbyly vyvrácené stromy, uválená nižší vegetace a v půdě až půl metru hluboká prohlubeň. Jeho průnik pralesem způsobil děsivý hluk, který vystrašil stovky lidí v nedaleké vesnici, vzdálené od místa, kde zvíře zmizelo ve vodách řeky, asi 10 minut chůze.

Milíčovský objev

„Vždyť to je ono.“ uvědomil jsem si. Tudy se také něco obrovitého proplazilo! A lezlo to jako v Peru z močálu nebo spíše do močálu. Ale odkud? „Musím to vystopovat!“ rozhodl jsem se. V okamžiku jsem zapomněl na blamáž s Milkvočem a vrhl se po hlavě do nového dobrodružství. Pomalu jsem postupoval tou zvláštní „zvířecí stezkou“ od bažiny směrem do svahu, prohlížel si zdevastovanou vegetaci a nemohl se dočkat, co tam nahoře na konci najdu. A tím co jsem pak po asi 300 metrech skutečně našel, jsem byl ohromen.

Nejprve jsem zpozoroval jakousi prohlubující se rýhu, kopírující střed stezky, která mě neomylně vedla dál, i když už jsem opustil průsek, či spíše průplaz hustým lesním porostem a ocitl se na travnaté planině, pokryté zbytky sněhu. A pak mě ta rýha dovedla až k cíli mého pátrání. Nebylo pochyb. Vše do sebe rázem zapadlo a mě osvítil duch poznání. Přede mnou se na kraji lesa zjevila kruhová, vodou zatopená díra v zemi, o průměru cca 4 metry, jejíž vzdálené dno se mi nepodařilo doměřit.

Bylo mi okamžitě jasné, že právě tady se onen obrovský tvor vynořil z nitra země a pak zamířil k močálu. Proplazil se mladými stromky a našel si nové útočiště v bažinách pod svahem. Jak ten tvor vypadá, je to obratlovec, či bezobratlý? Proč se objevil a snad i usadil právě tady na kraji města? Napadala mě jedna otázka za druhou, ale odpověď žádná. Prohledal jsem dostupná místa bažiny, ale nenašel vůbec nic.

Jak kdysi zjistil záhadolog Arnošt Vašíček, jihoameričtí indiáni znají tohoto záhadného obřího živočicha s hadovitým tělem a nepravidelným krunýřem také od řek v Paraguayi či Uruguayi. Jeho výskyt byl zaznamenán i u jezera San Rafael v Bolívii, nebo na brazilském Rio Negru nedaleko Manausu. Novodobému popisu tohoto tvora zcela odpovídají i více než 1500 let stará vyobrazení na keramických nádobách dávné kultury peruánských Močiků. Je tedy zřejmé, že nejde o stvoření zas až tak vzácné. Ale tady? V malém lesíku na kraji sídliště?

Dokážu si jeho existenci představit v rozsáhlých neprobádaných pralesích Amazonie. Jak ale může přežívat v Milíčovském lese uprostřed přelidněné Evropy? Podle indiánských pověstí je prý toto téměř mýtické stvoření schopné přečkávat na dně močálu, či dokonce několik metrů pod zemí v jakémsi stavu hibernace po velmi dlouhou dobu, aniž by mělo nějaké potřeby, či vykazovalo jakékoliv známky života. A tak kdo ví, jak dlouho tu na kraji Prahy čekalo skryté v zemi a co ho nyní probudilo k aktivitě. Že by nedaleká výstavba mnoha nových panelových domů s hlubokými základy a rozlehlými podzemními garážemi, jejichž hloubení jistě vytvářelo silné vibrace, do daleka prostupující podložím?

Nenechat se vcucnout

Peruánští domorodci dali tomuto stvoření, ke kterému odpradávna chovají velkou úctu i respekt, jméno sachamama (matka pralesa). Já jsem vzhledem k nalezeným stopám v Milíčovském lese a především pak k oné rýze, táhnoucí se středem stezky, kterou tu to zvíře vytvořilo, usoudil, že by mohlo jít o samce a tento středoevropský exemplář jsem proto pojmenoval pěkně po česku Lesatáta.

Nevím, do jaké míry může být Lesatáta pro obyvatele Jižního města, kteří Milíčovák využívají ke každodenní rekreaci nebezpečný. Sachamama prý cíleně žádnou kořist nevyhledává. Dokáže však v případě náhodného setkání na vzdálenost několika metrů svou velkou tlamou zvíře velikosti člověka bez problémů nasát. Chtěl bych proto pro jistotu varovat návštěvníky milíčovské lokality, aby se neuváženě nepřibližovali ke zdejším močálům, zpod jejichž hladiny by je nezpozorovaný Lesatáta mohl snadno vcucnout. Takto by se ostatně mohl živit třeba i vodním ptactvem, včetně kaloricky vydatných labutí. Mě teď v každém případě čeká další dlouhé bádání, pozorování a pátrání v Milíčovském lese, abych o tomto pozoruhodném tvorovi zjistil víc. Mohl by mi s tím ale možná někdo pomoci.

S velkým zadostiučiněním jsem vyťukal číslo našeho zvláštního spolupracovníka. „Ahoj Čupakabro, něco úžasného jsem objevil, musíme se sejít! Nejlépe někde, kde nás nikdo nemůže znát ....“

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

fauna

příroda

živočichové

S mjučkem pod vodou za opálovou štikou

Leoš Drahota — Wed, 26 Aug 2009 15:18:43 +0000

Nedalo mi to a znovu jsem se vypravil do vodní říše s fotoaparátem, abych se odtud pokusil vylovit několik obrázků tajemného a podmanivého světa pod hladinou. Již jednou se mi máčení foťáku v kapalině nevyplatilo, i přesto jsem věřil, že mi potěšení z případných povedených snímků za to riziko stojí. Díky jedné takové výpravě do mokrého prostoru jsem pak zažil pozoruhodné setkání s tvorem, který mě trochu vylekal i okouzlil.

Je tomu přibližně rok, co jsem neslavně utopil svojí 725-ku. Odolný Olympus zřejmě nevydržel moje až příliš experimentální zacházení, nebo měl prostě nějakou skrytou výrobní vadu. Nevím. Podvodní svět mě však stále neodolatelně lákal, a tak mě nezbylo, než si pořídit nový fotografický přístroj, teoreticky schopný vydržet mé občasné průniky do vodní říše či blátivé jeskyně a ještě odtud přinést nějaký ten ucházející snímek. Tentokrát jsem zakoupil Olympus mju 1030 SW, který by měl být ještě odolnější, než jeho předchůdci a doufal jsem, že mi do něj z neznámých důvodů opět nenateče a že mi bude sloužit déle než jeden rok - déle než jeho starší brácha. Hlavně jsem se však u tohoto novějšího modelu těšil na širší ohnisko, které by u 1030 SW mělo odpovídat 28 mm kinofilmového formátu.

Konečně jsem znovu nasadil potápěčské brýle, skousl v zubech šnorchl a v dlani pevně svírajíc nové mjučko se ponořil do vod svého oblíbeného jezera u Borecké skalky. Voda v bývalém lomu opět za dva roky, kdy jsem zde fotil naposledy, o něco stoupla a vše co jsem mohl vidět a vyfotit tenkrát, zmizelo už navždy z mého dosahu do tmavých hlubin. Pod hladinou se ale nově podél břehů ocitly další stromy, ještě mohutnější kmeny a doširoka rozevřené větve. Změnily se strmé skalnaté srázy, vše bylo jiné. Vnořil jsem se tak do zcela neznámého podvodí a s velkou chutí jsem ho začal objevovat.

Jezerem pohlcované starší a vzrostlejší stromy tu pod hladinou tvoří stále rozsáhlejší a členitější mrtvý les, umožňující zažít v průzračné vodě zvláštní neobvyklé pocity. Plavouc po hladině, viděl jsem pod sebou vrcholky korun hluboko utopených, ale stále ještě stojících modřínů, olší, bříz a smrků. Proplétal jsem se mezi větvemi výše ve svahu stojících stromů, proplouval jsem a vznášel se ve sférách jinak normálně vyhrazených jen okřídleným tvorům. Slunce světlem filtrovaným vlnkami rozsvítilo bublinky vzduchu zachycené řasami na kůře a kamenech, okolí mého vznášení se nasytilo zlatozeleným jasem. Levitoval jsem volně trojrozměrným prostorem a alespoň částečně zažíval nadšení potápěčů či letců. Byla to nádhera jen občas pokažená zamženými brýlemi, vodou nateklou do šnorchlu, či mrakem, co na chvíli přerušil mihotavou hru světla a přebarvil svět pod hladinou do poněkud pochmurných temně modrozelených barev. V těch chvílích pak na mě náhle naopak dýchl nepříjemný chlad a pocítil jsem respekt z tmavé hlubiny pode mnou.

Mjučko se snažilo zachytit něco z té parády, ostřilo nezaostřitelné, blýskalo do modré nicoty, hledalo a často marně, čeho se zachytit, co změřit. Navštívil jsem s ním i své staré známé okouny na kamenité mělčině a byl jsem potěšen, že se někteří bez dlouhého přemlouvání připlavali dát vyfotit. Počasí mi přálo několik dní a tak jsem se znovu a znovu snažil pod vodou najít zajímavá zátiší, pátral jsem po nových tvarech, po motivu, který by vystihl ten mokrý, okouzlující prostor. Šlo to těžko bez hledáčku, jen tak naslepo, neboť zadní display jak již víme, je pod vodou většinou zcela nepoužitelný.

A pak jednou, když už jsem se donucen chladem vracel ke břehu kolem větví utopených stromů, zahlédl jsem náhle koutkem oka přes mlhu brýlí něco nenápadného ale nového, něco divného. Nový tvar mezi větvemi, nové odstíny vodních barev uspořádané do pravidelného vzoru. Otočil jsem hlavu tím směrem a uviděl ji. Vypadala trochu jako tmavá tlustá větev, ale když se ke mně zvolna strnule otočila bokem a já uviděl celé její pronikavě opalizující tělo, nebylo pochyb. Velká a krásná štika! Chvilku mě trvalo, než jsem se vzpamatoval z nečekaného setkání. Trochu mě při blízkém pohledu na opravdu velkou rybu zamrazilo, ale vzápětí mě ovládlo nadšení a touha jí za každou cenu vyfotit. Pomalu jsem k ní začal přibližovat ruku s mjučkem a zaklínal jí v duchu (možná i nahlas), ať zůstane na místě. Už už jsem chtěl zmáčknout spoušť, věřil jsem, že teď objektiv míří správným směrem, když tu dravec neznatelně pohnul ploutvemi, otočil se a zvolna mizel v hustém větvoví. Mačkal jsem zoufale za ztrácející se štikou tlačítko mjučka, ale tušil jsem, že z toho už nic nebude. Rozhodl jsem se jí pronásledovat, avšak to vyžadovalo obeplavat půl koruny stromu a doufat, že se na druhé straně ryba zase objeví. Všiml jsem si však také, že štika nejen že plave do hustých větví, ale navíc zvolna klesá a ztrácí se v tmavé vodě. Samozřejmě jsem na ní na druhé straně stromu, poblíž břehu, čekal marně. Byla pryč a já doufal, že se mi ji alespoň jednou expozicí podařilo zachytit. Nedočkavě jsem doplaval ke břehu, vylezl z vody a schoval se do stínu, abych si prohlédl poslední záběry. Nic, nic, kousky větví, nic a přece! Na jedné fotografii vidím kousek hřbetního tmavě zeleného opálu a dvě ploutve. To je vše!

S velmi smíšenými pocity jsem toho dne odcházel od jezera. Úžasný zážitek z podvodního setkání kazila skutečnost, že se mi ten vzácný okamžik nepodařilo zvěčnit. Nikdy by mě nenapadlo, že se ve vodě takto doslova tváří v tvář potkám s tímto nádherným predátorem a že mě k sobě nechá přiblížit téměř na dosah ruky. O to více mě mrzelo, že ho „nemám“, že se mi nepovedlo udělat ani jednu jeho obstojnou fotografii. Bylo zřejmé, že jsem ve spěchu odplouvající štiku špatně zaměřil a několikrát jsem vyfotil vodu nad ní. Při svém úniku byla již také asi 1,5 metru pod hladinou a vzhledem ke mně v ne příliš ideálním úhlu. Pokud bych jí tedy přeci jen „trefil“ nebyl by snímek zřejmě nic moc. Vhodnou příležitost, když ještě štika nehybně odpočívala ve větvích, jsem propásl asi o 3 vteřiny.

Už od rána druhého dne jsem vyhlížel slunce. Bez něj, či bez pořádného umělého osvětlení nemá potápění s foťákem smysl, jak jsem se několikrát přesvědčil. Sluníčko však naštěstí mraky nezahalily, já stál znovu na břehu jezera a připravoval se na výpravu do lokality, kde jsem předchozího dne potkal svou opálovou štiku. Nedoufal jsem, že bych jí znovu uviděl, ale zkusit jsem to musel. Co nejklidněji jsem vplaval do míst včerejšího setkání, připravil si mjučko a pozorně jsem začal pátrat v korunách stromů. Ohlížel jsem se po každém stínu, po každém přeběhnutí světla. Prohledal jsem celou oblast několikrát, nořil jsem se i do větších hloubek a samozřejmě marně. Zklamaně jsem se přesunul ke břehu, abych si na malé mělčině odpočinul. Vyfotil jsem ještě něco u skalnatých svahů, potkal jsem hejno plachých kaprů a pak už jsem kvůli chladu znovu zamířil ven z vody. Cestou mi to ale přece jen nedalo a ještě jednou jsem připlaval ke štičím stromům.

Znovu jsem opatrně prohlédl větve i místa mezi statnými kmeny těsně u břehu, ale nikde nic. Zíral jsem beznadějně ke dnu, snažíce se v temné modři zahlédnout siluetu jejího dlouhého tmavého hřbetu, ale hlubiny pode mnou byly mrtvé a nedostupné. Potom jsem zvednul hlavu, abych se podíval před sebe a nepoškrábal se o ostré konce větviček a strnul jsem. Stála tam! Doslova kousek ode mne visela ve vodě blízko hladiny majestátní a dokonalá. Je něco jiného vidět velkou štiku ze břehu jako stín pod hladinou a něco jiného mít ji před sebou v úrovni očí, vznášet se kousek od ní v jejím přirozeném prostředí a mít pocit, že by na sebe nechala sáhnout. Jako by na mě byla zvědavá, jako by si mě připlavala prohlédnout svým zamračeným pohledem. Velmi, velmi opatrně jsem zvedl ruku s mjučkem a zmáčkl spoušť, přestože se štika znovu dala zvolna na ústup. Byla však jen opatrná, nesnažila se uplavat. Párkrát se přede mnou pomalu otočila, klesla do větví, znovu se vrátila na mou úroveň a dala mi krátkou šanci pokusit se fotografovat. Pak teprve, když už jsem jí přestal bavit, mávla svým paprskovitým ocasem a byla pryč. Funěl jsem do šnorchlu pospíchaje ke břehu a věřil, že tentokrát „něco“ mám. Zároveň jsem si uvědomoval všechny rizikové faktory, jako je zaměření, problém zaostření, rozmazání pohybem či nemožnost zvolit kompozici. Hrozně jsem si přál, aby alespoň na jednom snímku byla štika celá a zaostřená.

Skryt ve stínu jsem znovu nedočkavě projížděl poslední snímky. Nebylo to dokonalé, ale byla tam. Věděl jsem, že jsem získal vzácnou upomínku na nečekané, vzrušující a nezapomenutelné setkání s divokým vodním lovcem (nechtěl bych býti malým okounkem!). Už jen kvůli tomu jsem teď rád, že jsem si nové mjučko pořídil.

I v následujících dnech jsem s hlavou pod hladinou dlouho čekával na svou kamarádku u jejího útočiště ve větvích. Marně, už nepřiplavala. Zůstala mi vzácná.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

S mjučkem pod vodou

S mjučkem pod vodou podruhé a naposledy

Pod vodou

Historie borecké Skály

Tags:

Výlet do mořských hlubin

Zdeněk Mikšík — Tue, 14 Nov 2006 12:12:36 +0000

Do Chorvatska k moři jezdí každoročně miliony cizinců. Láká je slunce a hlavně moře. Někdo se jen povaluje na pláži a vystavuje své tělo UV záření, aby dosáhl té správné barvy. Na druhou stranu je velká část lidí, která vyhledává různé aktivity.

Jednou z velmi oblíbených a nenáročných je šnorchlování. Vzít si brejličky a podívat se pod sebe do vody může snad každý. Komu pohled na plážové dno nestačí, musí vyrazit někam dál. K tomu už je potřeba trochu více zkušeností a vybavení, třeba loď, která vás tam dopraví.
A protože tyto potápěčské zkušenosti nemáme a ani nedisponujeme lodí, využili jsme příležitost nahlédnout do hlubin trochu jinak. Na moře jsme vypluli na lodi se skleněným dnem, kde můžete velmi pohodlně pozorovat dění v hlubinách.

Naše zkušenosti jsou z chorvatského města Vodice, které leží v těsné blízkosti známého historického Šibeniku. Podobné lodě najdete určitě i na mnoha dalších místech Chorvatska a také v dalších zemích, kde je moře vhodné k pozorování.

U mola na nás čekala nevelká bílá loď. Zaplatili jsme 70 kuna za osobu a usedli na lavice. Středem lodi procházela pozorovací šachta zespodu uzavřená sklem. Za tímto sklem už na nás pomrkávaly malé rybky a na dně se rýsovaly typické přístavní odpadky. Lavice byly umístěny po všech stranách pozorovací šachty, a tak každý mohl pohodlně sedět a sledovat dění pod hladinou.

Po vyplutí nás přivítal kapitán lodi a průvodce v jedné osobě. K ruce měl ještě lodníka, který se nijak zvlášť neprojevoval. S touto dvoučlennou posádkou nás na palubě bylo necelých dvacet a zamířili jsme ke dva kilometry vzdálenému ostrovu. Loď se lehce pohupovala a pod hladinou se pro nás šnorchlaře zatím nic moc zajímavého neodehrávalo. Čím víc jsme se blížili k ostrovu, dno se začínalo měnit a přibývalo různých živočichů. Mezi množstvím ježků a mořských okurek svítili červené hvězdice. Náš průvodce nám postupně vysvětloval co tam vlastně vidíme. Používal k tomu několik jazyků, které asi přizpůsobil složení cestujících. Pro nás byla důležitá hlavně směs češtiny, slovenštiny a chorvatštiny, které bylo při troše pozornosti dobře rozumět. Někdy nám pomohla s pochopením i angličtina, ale maďarštinu jsme vypustili. Nutno podotknout, že česky bylo informací nejvíce, anglicky trochu méně a maďarsky jen takový strohý souhrn. Rusky mluvící turisté si museli vybrat, co je jim bližší.

Po seznámení s místními živočichy nadešel zlatý hřeb programu. Kapitán předal kormidlo svému pomocníkovi, nasadil si potápěčskou masku a vrhnul se do hlubin. Nejdříve předvedl krátký volný program. Různě podplouval pod lodí a mával na nás, chodil po skle hlavou dolů jako protinožec a nakonec začal lovit vodní obyvatele. Na palubě se tak ocitlo několik ježků, mořská okurka, hvězdice a další zástupci podmořského života. Při jejich prohlídce jsme se dozvěděli, že ježek má 5 zubů, že samičky na sobě mají nalepené kamínky a škeble, a že právě samičky se dají jíst syrové. Čekal jsem ochutnávku, ale marně. Kdo měl zájem, mohl si vše osahat a tak tu ježci putovali z ruky do ruky. Na okurku sáhli už jen ti nejotrlejší. Tento sumýš vypadá opravdu jako okurka, ale má šedou barvu. Pomalu se pohybuje po mořském dně, ze kterého filtruje písek a vodu. Tím se živí. Rukama putovala i mořská hvězdice, kdo na ni sáhnul, měl pak červené ruce. Po prohlídce putovali tito podvodní návštěvníci zpět do vody a loď plula dál kolem ostrova.

Dopluli jsme do míst, kde se v hloubce kolem 15 metrů vyskytovalo několik exemplářů obřích mušlí. Dosahují prý velikosti více jak půl metru a jsou přísně chráněné zákonem.

Na naší plavbě nás čekala přestávka na ostrově. Přístav působil velmi příjemnou poklidnou atmosférou. Lidí se koupali, nebo posedávali v hospůdce na břehu. Tento klid určitě způsobovala také naprostá absence automobilů. Na ostrově je jen jedno jediné auto a to hasičské.

Na zpáteční cestě jsme už jen pozorovali dno pod sebou a hlavně diskutovali s kapitánem. Asi jsme mu padli do oka. Vytáhl několik atlasů a knih o moři, vyprávěl a odpovídal na naše otázky. Víte, že největší bílý žralok byl vyloven v roce 1928 právě u města Šibenik? Nebo že tady žije ryba, která má jedovaté ostny? Pokud ji chytnete při lovu ryb a nepoznáte ji, máte na problém zaděláno. Když se o trn píchnete, v lepším případě vám oteče ruka do obřích rozměrů, ten horší ani nechci domýšlet.

Kapitán byl výřečný a tak jsme se dozvěděli ještě mnoho zajímavých věcí. Naplněni krásnými zážitky i zajímavými informacemi jsme vystupovali z lodě. Mezi celotýdenním válením na pláži to bylo velmi příjemně strávené dopoledne.

Rubrika:

Tags:

Káně

Tomáš Chytrý — Mon, 09 Aug 2004 10:01:17 +0000

...Nabírám odvahy, nedá mi to. Kouknu se na hranu lesa k poli, možná ho uvidím, musí tam přece někde být... Ani nevím , co mě přinutilo se ohlédnout. Snad ten zvuk...tušení nebezpečí... A do háje!... je nízko nad cestou, mávání křídel, žlutej zobák... letí přímo na mě!...

Zdravím čtenáře Moskyta... Ahoj. Měl bych pro Vás jeden takový neobvyklý zážitek. Neobvyklé setkání s kánětem. Ač je káně "ta", pro mě vždycky bylo "to" a měnit už to nebudu. Vídávám je stále častěji a blíž větších sídel. Je vidět, že se jim daří a život poblíž člověka jim vyhovuje. Zvykl jsem si je na svých toulkách pozorovat, ladně kroužící po obloze, či ostražitě pozorující okolí z korun stromů. ...hm, jak úžasný pocit volnosti a svobody. Vzlétnout k nebi blíž, jenom sem tam mávnout křídly a kroužit vysoko nad zemí... Čas od času mám to štěstí a odnáším si domů jako trofej z cest krásně vyvedené brko. Nikdy by mě tudíž nenapadlo, že mi jednou ze setkání s tímto dravcem půjde mráz po zádech, že budu před ním doslova utíkat, bát se vytáhnout paty z pod větví stromů.

Byl to jeden z mých již tradičních vandrů do Brd. Ve všední den jsou Hřebeny tiché a opuštěné, obcházím staré kempy, pátrám v roklích potoků, jen tak naslepo procházím zdejší hájemství. Tentokrát jsem popojel kousek dál, až k Plešivci. Nad ránem vystupuji v Radouši, reliéf výrazného brdského vrchu Plešivce, západního předvoje Hřebenů, vystupuje z polí asi tak dva kilometry přede mnou. Po známé cestě mířím k táhlému cípu lesa, navazující na souvislý pás lesa. A hele, káně a přímo nad cestou. Když tam vydržíš,tak si tě budu moci prohlédnout... Jak to, že ta cesta končí, vždyť jsme tudy šli? No jo, tenkrát ale byla zima a dál jsme pokračovali po poli. Dnes musím procházet vysokou trávou. Okolo támhle toho posedu, snad aspoň k němu to bude vyšlapané. Na káně jsem zapomněl.

O to více jsem se lekl, když se najednou dravec objevil na tři metry přede mnou. Neslyšně se snesl nad zem a tak na metr od mé hlavy to otočil vzhůru. Co to je? Káně se muselo asi vylekat, hledalo svou kořist a já sem se mu do toho připlet. To bylo mé vysvětlení. To je ale... ani jsem nedokončil myšlenku a situace se opakovala. Na okamžik jsem zahlédl tmavé oči, nažloutlý zobák, běháky s prsty, rozpětí letek muselo mít okolo metru. Pár desetin sekundy tváří v tvář. Nepříjemný pocit. Poprvé to beru, ale proč znova? Zmateně se rozhlížím po obloze. Další útok. Tentokrát výpad ze zad. To je horší. Jako když někdo vám těsně za zádama máchne lopatou. Sakra! Instinktivně se shýbám, dravec přelítává těsně nade mnou. Stačím zahlídnout proužkatý vějířovitý ocas. Jde to ráz na ráz, nestačím ani zvednout hlavu a je tu další útok. To už jsem všema čtyřma na zemi. To se mi snad jen zdá... Mizím pod širokou větví buku. Srdce mi divoce tluče, jsem úplně zmatený. Mám strach. Ten šustivý zvuk za krkem...z toho mrazí. Vidím ho. Černá silueta na obloze a krákavé hiá, hiá, hiá. Musím se odtud hnout, o kus dál je další větev. Je zatraceně rychlej. To mi blesklo hlavou, sotva sem se hnul zpod větve. Jen sem ho zahlédl vysoko na obloze a stačilo odvrátit hlavu. Jako by na to prevít čekal. Už ho mám znovu za krkem. To je v háji! Na nic už nečekám.

Bezmyšlenkovitej skok do kopřiv a mezi stromy do lesa. Sedim na bobku, záda přitisknutý ke stromu. Jasně, támhle je. Krouží a kráká nade mnou, ale netroufá si. Jen to zkusil proletět vysoko v korunách. No Tome...co s tim...na to pole mě už nikdo nedostane. Oddychuju a přemejšlim, co dál. Musíš lesem, na poli tě má jak na dlani, přece nebudeš čekat až se skutečně přestane bát. Prodírám se hustým porostem. Stále se rozhlížím, zakopávám o větve. Slyším ho, ale nevidím. To ovšem při jeho rychlosti nic neznamená. Sto metrů je za mnou. To by mohlo stačit, říkám si v duchu. Stojím před lesní asfaltkou a čekám. Rozhlížím se do špiček smrků, naslouchám. Nic. Ticho. Je to za tebou Tome. Nabírám odvahy, nedá mi to. Kouknu se na hranu lesa k poli, možná ho uvidím, musí tam přece být... Ani nevím, co mě přinutilo se ohlédnout. Snad ten zvuk...tušení nebezpečí... A do háje! ...je nízko nad cestou, mávání křídel, žloutý zobák...letí přímo na mě! Padám k zemi. Stejně bys mu nestihl uhnout. Kam se na něj hrabeš!... Ten mě dostal, teda. Zprudka dýchám zádama opřený o nejbližší strom. Tak se cítím relativně bezpečně. Co se to děje?... Já nevim... Nedokážu si to vysvětlit. Strach má velké oči. Pomalu se vzpamatovávám z posledního útoku. Připomněl jsem si záběry náletů spitfirů z válečných filmů. Ironický úsměv, to bylo něco podobného. No, přece tady Tomáši nezůstaneš. Pár minut vyčkávám, sleduju oblohu zpoza větví. Nic. Zřejmě konec představení. Dál vzhůru k vrcholu Plešivce jdu jenom lesem. Na paseku mě nikdo nedostane. Nejsem blázen. Neměl bych šanci.

Ušel jsem asi dvě stě metrů, okolo Smaragdového jezírka a dál nahoru. Už to ze mě opadává. Zdá se mi, že musím být od něj dost daleko. Na Zlaté naději si sedám do boudy a nedá mi to. Stále na to myslím... no to je nápad, napíšu to klukům do kempovky. Koukám zbývá pár listů, snad nebudou mít nad mým románkem řeči. Cvaknu propisku a dávám se do psaní... Vidím ho, černá silueta na obloze a krákavé hiá, hiá, hiá. Musím se... No to snad není možný!... Zmateně zírám před sebe. K ohništi na tři metry ode mě se snáší káně! Copak já vim, jestli je to von... Oblétne stožár vlajky a metr nad zemí mizí za kamenným valem... Odkládám sešit a jdu se podívat. Záda mám přitisknutý ke skále... Ne, není tady. Chvíli čekám, než se odvážím přejít k vyhlídce... Nic. Pokud tohle byla náhoda, tak teda pěkně blbá. Přece to nebylo tamto...ale i tak...je to divný.
Ten den sem viděl káně ještě asi dvakrát, ale vždy z úctyhodné vzdálenosti, tak jako obyčejně. Když jsem svah Plešivce opouštěl a mířil na Kuchyňku, na pasece u cesty leželo krásné brko, zrovna z káněte. Celý den jsem ho nesl v ruce a občas se schválně pošimral po tváři. Obloha byla čistá, okolo zněl jen šum stromů.

Rubrika:

Tags:

Kudlanka a atomový reaktor

Zdeněk Mikšík — Thu, 05 Feb 2004 12:41:40 +0000

Kudlanka nábožná a atomový reaktor se k sobě moc nehodí, přesto je jedno místo, kde existují vedle sebe a zdá se, že jim to nevadí. Toto pozoruhodné místo najdeme nedaleko obce Mohelno na Jižní Moravě.

Hadcová step

Většina lidí, kteří slyší název hadcová step poprvé se ptá, cože je to za divné slovo. Proto se pokusím hned na úvod stručně vysvětlit tento pojem. Hadec neboli serpentinit je hornina. Má zelenočernou až černou barvu a při zvětrání se barva změní na žlutozelenou. Kámen může připomínat žilkováním hadí kůži a tak vznikl název hadec. Do podrobností vzniku metamorfovaných hornin, mezi které hadec patří, zabíhat nebudu. Pro nás je však důležité uvědomit si, že tmavá barva hadce dobře akumuluje teplo a tím přispívá k jedinečnému místnímu klimatu.

Mohelenská hadcová step je asi nejznámější stepí v našich krajích. Nad řekou Jihlavou vystupují do výše strmé až 120m vysoké svahy, na kterých převládá již zmíněný hadec. Řeka zde tvoří meandr a step se nachází v jakémsi kotli otočeném k jihu. Díky poloze a složení půdy jsou v těchto místech průměrné teploty vyšší až o 10 stupňů než v nedalekém Mohelnu. Step si můžete nejlépe prohlédnout vydáte-li se po jedné ze dvou naučných stezek. Vybírat můžete mezi jarní a podzimní variantou, nebo můžete obě varianty spojit. Ptáte li se na rozdíly mezi jarní a podzimní stezkou, tak vězte, že nejde o nic jiného, než že v uvedená roční období na trase uvidíte nejvíce. Jarní naučná stezka je si 3,5 km dlouhá a najdete na ní 6 informačních zastávek. Na pohodlné prohlédnutí počítejte asi 2,5 -3 hodiny. Podzimní stezka je o něco kratší, měří asi 3 km a je na ní 5 zastávek, na projití stačí asi 2 -2,5 hodiny. Při prohlídce každé stezky musíte zdolat převýšení asi 120 m. Musím podotknout, že to není jen nějakých obyčejných 120 metrů. Když jsme step navštívili bylo již pozdní odpoledne a dole u řeky byl příjemný chládek, jaký člověk rád přivítá po teplém letním dni. Při výstupu do stěny skalního amfiteátru jsme začali pociťovat účinky hadce a sálání tepla v příkrém svahu nebylo nikterak příjemné.

Na stepi můžete vidět mnoho zajímavých rostlin. I když ta nejvzácnější vám zůstane asi utajena, díky svému malému vzrůstu a ne nijak atraktivnímu vzhledu. Mám na mysli malou kapradinu podmrvku jižní, která roste v naší republice jen na hadcové stepi. Mně se ji podařilo vyfotografovat a to jen proto, že nám ji náš odborný průvodce ukázal. Díky velkému množství hořčíku, které je do půdy uvolňováno z hadce, se v těchto místech rostlinstvu moc nedaří. Rostliny na to reagují tím, že přežívají ve zmenšené formě. Odborně se tomu říká nanismus. Fauna je zde zastoupena hlavně hmyzem. Jen pavouků tu žije 285 druhů a z toho 72 druhů se nachází jen zde. Asi nejatraktivnějším zástupcem fauny je kudlanka nábožná o které se ještě zmíním.

Obě stezky začínají na jihozápadním okraji obce Mohelno, kam můžete dojít pěšky nebo i autem. K tomuto účelu je tady vybudováno parkoviště. Počátečním i konečným bodem naučných stezek je pastvinová část mohelenské stepi, které vévodí pozůstatky mohyly z doby kamenné na jejímž vrcholu jsou mnohem, mnohem mladší boží muka.

Elektrárna

Z míst kolem mohyly je krásný výhled na okolní kraj, do nějž je vetknut betonový monument atomové elektrárny Dukovany. Celý kraj nepoznamenaly jen chladící věže, ale na řece Jihlavě vyrostly také dvě přehradní nádrže. Horní nádrž, Dalešická přečerpávací elektrárna a spodní, vyrovnávací nádrž Mohelno, změnily divoké koryto řeky v klidnou vodní plochu. Přes obavy, jak tyto změny ovlivní step, se zdá, že elektrárna nezanechala nadměrně velké stopy. Snad jen ty estetické.
Pokud se dostanete do těchto míst a třeba díky počasí nebudete mít co dělat, navštivte návštěvnické středisko elektrárny Dukovany. Zábavnou formou se zde seznámíte s funkcí elektrárny. Můžete si na modelu vyzkoušet ovládání reaktoru nebo zhlédnout zajímavý film. Jsou zde připraveny vědomostní testy, nebo je možné si v praxi ověřit některé fyzikální zákony.

Pokud jste se technickými informacemi ještě nenasytili, navštivte ještě Dalešickou přečerpávací elektrárnu. S průvodcem sestoupíte do útrob hráze, navštívíte sál s turbínami a prohlédnete si mohutné potrubí, kterým proudí voda a to vše několik desítek metrů pod hladinou přehradního jezera.

Kudlanka

Kudlanka nábožná je nápadná už svým tvarem. Přední nohy jsou velké a silné. Na stehnech mají tři řady ostnů a řada ostnů je na holeni. Její zbarvení je zelené až hnědé. Na naše poměry dosahuje opravdu velikých rozměrů. Samečci měří asi 4 až 6 cm, samičky až 8 cm. Kudlanka číhá na svou kořist, přední nohy má složené na hrudi. Hmyz bleskurychle uchopí mezi nohy a na několika místech probodne. Kořist velmi rychle sežere a loví dál. Dospělé kudlanky se objevují až v pozdním létě, když samičky vytvářejí kokony do nichž kladou 100 až 300 vajíček. Z nich se líhnou larvy až v květnu nebo červnu.
Kudlanky mají kanibalské sklony. Jsou schopné sežrat svého menšího druha, ale také slabší kolegyni.
Pokud se dostanete na step v srpnu nebo září a budete se dobře dívat, máte velikou šanci kudlanku uvidět. Určitě stojí zato, věnovat hledání několik minut.

Kudy?

K návštěvě těchto míst můžete využít automobilu, kola nebo vyrazit pěšky. V těsné blízkosti stepy jsou dvě turistické značky, modrá a červená. Například z Ivančic se sem dostanete po červené turistické značce údolím řeky Jihlavy po cestě dlouhé asi 15km. Z Náměště nad Oslavou je to asi o dva kilometry více. Cesta vede částečně údolím řeky Oslavy a je značena červeně, dále je potřeba využít cestu modrou, nebo si najít svou vlastní. Nejlépe uděláte, když si před návštěvou vše nastudujete ze správné mapy. Jednou z možností, kterou mohu doporučit, je turistická mapa v měřítku 1:50 000 z Edice Klubu Českých turistů "Okolí Brna - Ivančicko" (č.83)

Šťastnou cestu!

Rubrika:

Tags: