Moskyt - Bádání a pátrání

Tags:

osudy lidí

O Panence Skákavé

Leoš Drahota — Wed, 07 Jun 2017 12:42:09 +0000

Západočeská obec Skoky, původně sudetská vesnice Maria Stock se stala v 18. století vyhledávaným poutním místem. Ročně sem přicházely tisíce poutníků, děly se tu věci úžasné až zázračné, a snad právě proto odtud prý pochází zlidovělé udivené zvolání panenko skákavá. Za vším tím pozdvižením, za těmi požehnanými časy, které však ve 20. století skončily totální zkázou všeho, byl jeden nevelký předmět. Jedno výtvarné dílo – právě ta skákavá panenka.

Devoční obraz

Panenka Skákavá neboli Panna Marie Pomocná ze Skoků je obraz. Mimořádný obraz, který byl kdysi středobodem zdejší poutní tradice i slávy. Je to obraz posvátný (imago sacra), devoční, tedy obraz určený k náboženskému uctívání, k navození intenzivnějšího duchovního prožitku věřících a také sloužící jako jakýsi nepřímý komunikační prostředník mezi člověkem a Bohem. Takové obrazy, sochy a jiná vyobrazení měly ve středověké Evropě, ale i v 17. a 18. století bohatou tradici. Konkrétně obraz Panny Marie Pomocné pak patřil k nejrozšířenějším typům mariánského vyobrazení madony v okruhu západního křesťanstva.

První devoční obrazy a sochy vznikají v prostředí středověkých klášterů na přelomu 13. a 14. století. Jde o výtvarná díla s religiózním motivem, sloužící k niternějšímu pochopení utrpení Krista a Panny Marie, k silnějšímu a emotivnějšímu vcítění do vlastní modlitby. Jsou-li tyto obrazy a sochy veřejně uctívány, nazýváme je kultovními. Pokud se pak prokazatelně projevují milostí různého charakteru (záchrana života, uzdravení, ochrana před válečnými či přírodními katastrofami), pak se tyto obrazy stávají zázračnými (imago miraculosa). Když nejsou zázraky tak zřejmé a ověřitelné, jsou obrazy označovány za milostné (imago gratiosa).

„Všechny tyto zázraky jsou užitečné pro vyjádření pravdivosti katolického učení o úctě k mariánským obrazům.“ (W. Gumppenberg, 1655)

Devočními obrazy se podrobněji zabývalo XXV. zasedání tridentského koncilu v roce 1563, kde bylo mimo jiného také zdůrazněno, že „zázraky nezpůsobují samotné obrazy, ale Bůh jejich prostřednictvím“. Na tomto koncilu se také podařilo ukončit tzv. krizi devočního obrazu, neboť byla stanovena jistá pravidla a doporučení pro správné uctívání posvátných vyobrazení. V předchozím období se stále více rozmáhaly nevhodné formy lidového uctívání, často se až podobající pohanskému uctívání model. Zejména prostý lid se mnohdy uchyloval ke klanění se různým přírodním útvarům, atmosférickým jevům vydávaným za zjevení, či podomácku vyrobeným náboženským symbolům. Koncilem bylo zdůrazněno, že věřící mají prokazovat úctu a vkládat svou důvěru a naději do těch, kteří jsou na obrazech zpodobněni a ne obrazům samotným. Že tomu tak má být především ve vysvěcených kostelech a kaplích a to při obrazech či sochách, jejichž posvátnost byla církví schválena.

Panna Marie Pomocná z Pasova a Innsbrucku

V roce 1517, 1525 nebo 1537 namaloval jeden takový obraz Panny Marie Pomocné i Lucas Cranach starší (*1472 – †1553). Při své tvorbě se zřejmě inspiroval středověkým významným, i když nevelkým deskovým obrazem Madony z Cambrai, jenž se stal paládiem (záštitou, ochráncem) Belgie. Madona z Cambrai pochází pravděpodobně ze Sieny, z roku 1340, ale do Cambrai byla roku 1440 přivezena z Říma archidiákonem Fursy de Bruille z Valenciennes.

Cranachův obraz byl možná určen pro oltář farního kostela sv. Kříže v Drážďanech, možná také, vzhledem ke svému formátu a pojetí jen pro čísi soukromý domácí oltářík. Zachovala se kupříkladu zpráva, kde si saský vévoda Jiří Vousatý (*1471 - †1539) objednává roku 1517 u mistra Cranacha oltářík pro svou manželku Barboru. Jestli byl však součástí zakázky právě tento obraz, to se dnes neví. V každém případě se Cranachovo dílo nějak dostalo do drážďanských sbírek saského kurfiřta Jana Jiřího I. (*1585 – †1656), kde začíná jeho příběh.

Jan Jiří I. obraz v roce 1611 daroval pasovskému biskupovi arcivévodovi Leopoldovi V. (*1586 – †1632) během jeho diplomatické návštěvy Drážďan. Nově získaný obraz si po návratu do Pasova velmi oblíbil nejen arcivévoda, ale i jeho manželka Klaudie Medicejská a hlavně biskupský správce a děkan pasovského dómu, svobodný pán Marquard von Schwendi (*1574 – †1634). Ten nechal v roce 1622 zhotovit pasovským malířem Piem devoční kopii Cranachova originálu, kterou nechal vystavit k veřejné úctě nejprve v malé dřevěné kapli a později pak v novém kostele nad Pasovem, vysvěceném v roce 1627. Kostel, jehož stavitelem byl Francesco Garbanino, připadl i s obrazem v roce 1631 přilehlému klášteru a hospicu kapucínů Mariahilf, kteří z kopečku nad soutokem tří řek vzápětí vytvořili poutní centrum střední a jihovýchodní Evropy.

Kopie Cranachovy madony se stala už v dřevěné kapli vyhledávaným cílem mnohých poutníků a prosebníků, stala se také patronkou dunajských plavců, ochránkyní křesťanstva proti Turkům a epidemiím moru. Mezi lety 1625-1746 pak bylo v Pasově díky obrazu Panny Marie Pomocné zaznamenáno 1941 zázračných uzdravení a jiných vyslyšení modliteb.

V roce 1626 přestěhoval arcivévoda Leopold V. Habsburský své sídlo z Pasova do Innsbrucku a vzal si sebou i originál Cranachovy madony. Před hrozbami třicetileté války ukryl obraz na hradě, kde si jej brzy našli mnozí věřící a jejich prosby. Stal se tak velmi vyhledávaným a uctívaným obrazem, stejně jako před tím jeho kopie v Pasově. 3. června 1650 nechal Leopoldův syn arcivévoda Ferdinand Karel Tyrolský (*1628 – †1662) přenést madonu v čele slavnostního procesí do městského innsbruckého kostela sv. Jakuba, kde je uctívána dodnes. V desítkách zde uložených knih je zaznamenáno 4400 svědectví o milostech přičítaných zázračnému Cranachovu originálu.

K významnému posílení kultu Panny Marie Pomocné došlo v roce 1683, kdy se císař Leopold I. (*1640 – †1705) společně se svým dvorem stahoval před Turky od Vídně přes Linec do Pasova. Tam na poutním kopci nad soutokem tří řek prosil Pannu Marii o pomoc a stejně tak tou dobou činil i jeho duchovní rádce a papežský legát páter Marco d´Aviano (*1631 – †1699) v kapli na kopci Kahlenberg, přímo na místě rozhodující bitvy. Vídeň byla spojenými silami Evropanů zachráněna a nemalý díl tohoto zázraku byl přičítán Panně Marii Pomocné. Pasovská madona se stala ochráncem křesťanstva proti islámské hrozbě a jako poděkování byl ve Vídni postaven jí zasvěcený kostel.

Slavný obraz byl nadále hojně „množen“ a devoční charakter kopií Panny Marie Pomocné byl často akcentován dotýkáním s originálem. To se provádělo přímým kontaktem originálu s kopií, čímž se, jak se věřilo, přenášelo z originálu na kopii jeho sacrum (posvátno).

Panna Marie Pomocná ze Skoků

Úcta k Panně Marii Pomocné z Pasova byla značně rozšířená i na ostrovském panství markraběnky Františky Sibylly Augusty Bádenské (*1675 – †1733) a kopie tohoto obrazu se nacházela snad v každém kostele stojícím na půdě tohoto panství. Když se v roce 1717 sedlák Adam Lienert obrátil na Pátera Johannese Norberta Ricka, aby mu pomohl vybrat oltářní obraz pro právě postavenou kapli v sudetské obci Stock (Skoky) nedaleko Karlových Varů, není divu, že volba padla právě na Pannu Marii Pomocnou z Pasova. K výstavbě kaple došlo především proto, aby obyvatelé vesnice nemuseli chodit ke zpovědi až do vzdálených Žlutic. Započala se tím ale mimoděk nová a slavná historie tohoto místa, v níž měl hrát nový obraz tu nejvýznamnější roli.

Malá zděna kaple, v které měl být obraz vystaven, byla vybudována z iniciativy a prostředků sedláka Lienerta a ten také následně nechal u toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera za 9 zlatých a 8 dní kopii Pasovské Madony olejem na plátno namalovat. Dalo by se také říci, že se autor kopie vytvořené pro Skoky pasovskou madonou jen volně inspiroval, neboť jeho výtvarné dílo má na první pohled poněkud jiný charakter. Jde spíše o jakési oltářní zátiší s obrazem Panny Marie Pomocné v „hlavní roli“.

Na vyobrazeném plánu jakoby čtyři andílci odhalovali Pasovskou Madonu, zavěšenou na oltáři pod těžkou zeleno-rudou, zlatými třásněmi lemovanou drapérii, završenou baldachýnem. Samotný obraz madony ve zdobném zlaceném rámu pak zaujímá středovou kompozici výjevu a je na něm z levého profilu zobrazena sedící Panna Marie, držící v náručí malého nahého Ježíška. Obraz reprodukuje svou předlohu poměrně věrně co do základních tělesných tvarů, gest a pohledů obou postav, či barevného a formálního vyhotovení oděvů. Skokovská madona se však od předlohy výrazně liší stylem provedení malby, což je částečně dáno dobou vzniku obrazu a částečně osobitostí autorova uměleckého projevu. Nepodařilo se také zatím zjistit, která konkrétní kopie Pasovské Madony byla Johannu Wolfgangu Richterovi při jeho práci „modelem“ (snad P.M.P. v bavorském Vilsbiburgu, která má velmi podobnou oltářní kompozici). Důležité však je, že svým vyobrazením zřejmě dokázal zachytit něco nepopsatelného, něco, co z jeho díla učinilo kultovní obraz.

Náš dokumentární film Skoky na konci cesty: http://www.moskyt.net/film/skoky-na-konci-cesty-dokumentarni-film

Poutní místa a zázraky

Panna Marie Pomocná ze Skoků si cestu do srdcí věřících nejen ve své domovské vesnici našla velmi brzo. A měla k tomu i dobré podmínky. K postavení skokovské kaple a namalování obrazu došlo v období mimořádně vhodném ke vzniku nové mariánské legendy. Následkem reformy katolické církve po tridentském koncilu se výrazné obrodila i tradice barokních poutí a po celé Evropě vzniká poměrně hustá síť poutních míst. Díky jezuitům je i v Čechách šířen především mariánský kult a nová poutní místa jsou tak zasvěcována hlavně devočním obrazům či sochám madony. Důležitým elementem této poutní tradice jsou samozřejmě také studánky napájené z mariánského pramene, aby se poutník mohl napít „Svaté vody“.

Se vzrůstající oblibou madony ze Skoků se začaly objevovat i první „zázraky“. Autorem všech projevených milostí byl samozřejmě Bůh, který tak činil na přímluvu zobrazeného světce, či Panny Marie. Takto „zprostředkované“ zázraky se dále dělily do několika skupin. První skupinou byla zázračná uzdravení, ke kterým došlo přímo na poutním místě, nebo krátce po jeho opuštění. Další skupina zázraků chránila před hrozícím nebezpečím (živelná pohroma, napadení vesnice, úraz, požár, komplikace při porodu, ohrožení úrody) a zvláště před morovou epidemií. Zázraky třetí skupiny navracely zdraví domácím hospodářským zvířatům, jejichž případná smrt mohla být pro hospodařící rodinu fatální. Poněkud odlišnou skupinou pak byly zázraky, které souvisely přímo s poutním místem, uctívaným obrazem, či kostelem, kde se obraz nacházel. Projevovaly se ochranou celého poutního areálu, uctívaných předmětů i samotné víry věřících.

O zázrak bylo nutné Boha prostřednictvím obrazu či sochy požádat a také za něj poté poděkovat, aby trval. Poutníci se proto vydávali na poutě kajícné (kajícník se přicházel kát za spáchaný hřích), prosebné a děkovné.

Na jednu takovou prosebnou pouť se vydal i řezník Becker z Jáchymovska. Tento bývalý luterán trpící podagrou (dna), po přestoupení na katolickou víru vyrazil o berlích za Matkou Boží do Skoků, na pět dní trvající pouť. A zatímco dnes by mnohý zdravý po takové výpravě berle nutně začal potřebovat, Becker již na zpáteční cestě k velkému údivu třiceti svých spolupoutníků z Českého Wiesenthalu (Loučná pod Klínovcem) berle odhodil a domů se vrátil zcela zdráv.

Modlitba k madoně prý také zachránila život prosebnice Šlidlinové z Kunovic, které se při cestě ze Skoků splašili koně. Kočí navíc spadl z kozlíku a neovladatelný vůz se i s nebohou Šlidlinovou řítil po rozbité cestě do jisté záhuby. Tehdy vyděšená žena naštěstí vzpomněla na Pannu Marii a třikrát hlasitě vykřikla: "Heilige Maria Hilf zu Stock, steh mir bei!". A koně se skutečně po třetím zvolání v okamžiku zastavili, jako by je neviditelná síla na místě zadržela.

Zázraky Panenky ze Skoků

Vykonané zázraky i méně výrazné milosti se zapisovaly do zvláštních místních soupisů, farních kronik, či pamětních knih. Zapisovaly se i zázraky ve Skokách a k jejich odbornému, oficiálnímu posouzení byla roku 1732 na přímluvu Františky Sibylly Augusty na západ Čech pražským arcibiskupem Danielem Josefem Mayerem z Mayernu (*1656 – †1733) vyslána komise. Ta, složená z přísedícího arcibiskupské konzistoře Maximiliana Wietrowského, jejího sekretáře Johanna Gallasche a Josefa Haberkorna, zasedala od 5. do 16. listopadu na žlutické faře, kde vyslechla osmnáct řemeslníků a měšťanů z celého regionu. O povaze prošetřovaných svědectví vypovídají vybrané příklady.

Z osmnácti svědků jich patnáct úspěšně prosilo při obraze za uzdravení, jeden za odpuštění platu za dříví, sedmnáctý za ochranu proti krupobití a osmnáctý za uzdravení chromého koně.

Návštěva skokovské kaple vrátila zrak slepé čtyřleté dceři soukenického postřihače Josephuse Caroluse Sessla z Toužimi, když se předtím bezvýsledně obrátil s žádostí o pomoc na lékárníka tepelského kláštera p. Daniela.

Pomoc Panny Marie Pomocné zachránila nemocného šedesátiletého kováře ze Světce, který již dokonce od faráře dostal poslední pomazání. Jeho manželka s prosbami na rtech obešla skokovskou kapli po kolenou a kovář se ze smrtelné postele vrátil zdráv k práci do kovárny.

Chromého koně sedláka z Mašťova, kterého ve třech sotva do Skoků dovedli, Panna Marie uzdravila na místě tak, že cestou od obrazu ke kováři již uzdravenou nohu za sebou netáhl, mohl si na ní stoupnout a sedlák na něm dokonce jet. Ten pak z vděčnosti přinesl madoně do kaple podkovu.

Modlitba k Panně Marii Pomocné ze Skoků, ke které se toužimský purkmistr a pekař Albrecht se svojí ženou během hrozného krupobití uchýlil, zachránila jeho úrodu. Kroupy jako vejce zničily všechna přilehlá pole sousedů, jen jeho zůstalo netknuté. Purkmistrova manželka za to následně madoně obětovala dvě svíce za 30 krejcarů, jak během modlitby slíbila.

Arcibiskupská komise po zvážení svého šetření v listopadu 1733 vydala dekret, dle kterého se zázračnost skokovského obrazu prokázat nepodařilo, nicméně bylo stanoveno, že jde o obraz dobrý a dobrotivý, hodný uctívání. Církev byla v 18. století při procesech potvrzování úctyhodnosti devočních obrazů velmi opatrná. Proto se výslech svědků při šetření i několikrát opakoval, místa kde se zázrak stal, musela být jimi ukázána na plánku či na mapě. Vyžadovány byly seznamy votivních darů i lékařské posudky uzdravených. Svědci byli také tázáni, jestli jejich svědectví někdo neovlivnil, či je k výpovědi nepřemlouval.

3. dubna 1734 bylo arcibiskupskou konzistoří na žádost tepelského opata P. Raimunda Schimonowského povoleno sloužit ve skokovské kapli mše, roku 1736 pak konání poutních procesí do obce Maria Stock s dobrotivým obrazem neseným v čele. Je zajímavé, že při procesích zpívané písně měly dvojjazyčnou podobu. Jedna sloka byla vždy interpretována česky a druhá německy. Od česky mluvících poutníků pak madona pravděpodobně zkomolením původního prosebného vzývání „Matky Boží ve Skoku“ získala zlidovělé oslovení Panenko Skákavá, které se později v českém jazyce uchytilo jako univerzální udivené zvolání. Nutno dodat, že toto poněkud neuctivé pojmenování matky Boží se příliš nelíbí některým zástupcům církve a domnívají se, že v převážně německém prostoru vlastně ani nemohlo vzniknout.

Korunovace madony

V letech 1728 – 1739 se na peněžních darech pro skokovskou madonu vybralo na 12 522 zlatých. I proto mohl být opatem Schimonowským roku 1736 položen základní kámen nového poutního chrámu, který měl nahradit původní malou kapli. Nový barokní kostel Navštívení Panny Marie byl vysvěcen 29. března 1738 a 9. července 1740 byla na jeho zdobný oltář z kaple slavnostně přenesena i Panna Marie Pomocná. Zřejmě při této příležitosti byla za účasti chotěšovského probošta P. Kryštofa Schmiedla obřadně korunována pozlacenou dvoukorunkou s umělými kameny.

Korunovace milostných obrazů a soch královskými insigniemi byla výrazem nejvyšší úcty k nim. Vyobrazenému Ježíškovi a Panně Marii byla při tomto rituálu nad hlavy připevněna většinou plechová korunka s kameny. V souvislosti s korunovací je často citována kniha Zjevení sv. Jana (12, 2), kde se říká: „... stanula jako královna nebes i země po pravici Synově – jako žena oděná sluncem – a na hlavě její koruna z dvanácti hvězd.“ Korunovačním obřadem tak církev vyznávala, že je blahoslavená Panna Marie považována za Královnu a jako taková i uctívána.

Obrazy bývaly korunovány napodobeninami korun světských panovníků a usazovány na „královský trůn“, symbolizovaný oltářem. První korunovace milostného obrazu proběhla roku 732 v Římě, kdy papež Řehoř III. posadil korunu z ryzího zlata a diamantů na hlavu obrazu Panny Marie Sněžné v oratoriu sv. Petra. Římští papežové tomuto druhu vzdávání úcty přáli a korunovaci u významných obrazů často vykonávali osobně.

V období baroka pak došlo k institucionalizaci korunovací mariánských obrazů a soch, ke které významně přispěl jejich velký příznivec hrabě Alessandro Sforza Pallavicini z Piacenzy. K tomuto účelu založil a finančně podpořil nadaci, jejíž správou papež pověřil vatikánskou kapitulu u sv. Petra. Ta nadále měla na žádost arcibiskupských konzistoří schvalovat a kontrolovat tyto obřady vzdávání nejvyšší úcty. A tak zatímco ve středověku měly korunovace charakter privátních zbožností či tzv. „diecézních korunovací“, v 17. století vzniká tradice slavnostních korunovací „papežských“.

První korunovace oficiálně schválená vatikánskou kapitulou proběhla v roce 1631, kdy byla na hlavu Madony de la Febbre posazena koruna v sakristii basiliky sv. Petra v Římě. Prvním obrazem korunovaným mimo Řím byla v roce 1652 turínská Madona od jezer v Avigliane a první madonou mimo Itálii Panna Maria z hory Tersatto, která byla v Dalmácii korunována až roku 1715. Na našem území se korunovace schválené vatikánskou kapitulou dočkaly madony na Svaté Hoře u Příbrami (soška Panny Marie Svatohorské), Svatém Kopečku u Olomouce (mariánský reliéf) a u sv. Tomáše v Brně (obraz Panny Marie Brněnské). Ostatní devoční obrazy v českých zemích byly korunovány jen prostřednictvím tzv. diecézních korunovací.

Předpokladem pro schválení žádosti o korunovaci byl věhlas obrazu, stáří úcty a množství poutníků, kteří k obrazu pravidelně a ze vzdálených míst putovali.

Vlastní korunovace se skládala z výkonu předepsaných liturgických úkonů. Před počátkem obřadu bývaly korunky většinou přineseny na poutní místo speciálně vypraveným procesím. Při prvním z liturgických úkonů se obraz rituálně očistil svěcenou vodou. Následně byl pomazán kližmem a poté byla první koruna posazena na hlavu Ježíška. Teprve pak mohla být korunována i Panna Marie. Obraz byl následně okuřován kadidlem a intronizován na mariánském trůnu (usazen na oltáři symbolizujícím nebe). Stejným způsobem byl pravděpodobně korunován i obraz skokovské madony, i když se o tom nedochovaly žádné záznamy.

Sláva a zapomnění

Intronizace královny na nebeský trůn neboli instalace obrazu na oltář přitom mohla být v případě Skoků technicky poněkud náročnější. Madona totiž měla být v novém kostele součástí jednoduchého mechanismu, který měl usnadnit její „kontaktní“ uctívání. Obraz byl pod oltářním baldachýnem uchycen v železných kolejničkách, které umožňovaly posunovat plátnem vpřed a vzad, čímž byly vytvořeny dvě jeho funkční polohy. Možná že i kvůli tomu bylo plátno při vsazovaní do nového oltářního rámu poněkud necitlivě oříznuto z původního obdélného formátu.

Na počátku liturgie býval obraz vysunut vpřed do jednoduchého zlaceného rámu a zahalen závěsem. Po svatém přijímání vystoupali poutníci schodištěm na levé evangelijní straně chóru k pokladničce za oltářním baldachýnem, která měla podobu jednoduchého klekátka. Tam vhodili své peněžní dary a po pravém epištolním křídle schodiště sestoupili zase zpět do kněžiště a lodě kostela.

V konečné fázi bohoslužby byl poté obraz zpod závěsu efektně odhalen v hlavním oltářním plánu, aby se následně odsunul dozadu za baldachýn nad klekátko a poutníkům bylo umožněno k němu znovu po dvouramenném schodišti přistupovat. Na plošince pod madonou pak přidržujíce se ve stěně uchyceného madla poklekli, vznesli svou prosbu či poděkování a obrazu se dotkli.

Sláva skokovského obrazu dosáhla vrcholu v roce 1748, kdy k madoně doputovalo přes 40 000 poutníků. S omezováním a zakazováním poutí během josefínských reforem poté klesly i počty poutníků mířících do Skoků. Ubylo tak i prostředků na provoz či údržbu poutního místa a na chrámu Navštívení Panny Marie to začalo být znát. Na konci 19. století byl již stav kostela neutěšený a nebylo možné v něm vykonávat bohoslužby. Po renovaci na počátku století 20. slavná poutní tradice na padesát let ještě ožila, ale po vysídlení původního obyvatelstva ze Skoků a následné změně politického a společenského systému Panna Marie Pomocná v opuštěném chrámu nakonec osiřela.

Chátrající kostel začali navštěvovat místo poutníků zloději, a tak se bochovský farář rozhodl ukrýt obraz na své domovské faře, kde se pak na něj poněkud zapomnělo. Když se staronovými správci skokového kostela stali tepelští premonstráti, zjistili, že je madona pryč a obávali se, že byla ukradena. Po jejím šťastném nalezení na bochovské faře přestěhovali obraz na chodbu fary žlutické, odkud byl pak přinášen na občasné obnovené poutě do Skoků. Bezpečné útočiště nakonec Panna Marie Pomocná našla v konventní kapli kláštera premonstrátů v Teplé.

Milostný obraz v novém

Věk, účasti na poutích, dotýkání poutníků i chátrání kostela se na stavu skokovské olejomalby negativně podepsalo. Obraz byl napaden plísněmi, malba místy popraskaná, opadaná, či se bortila. Ochranný lak, kterým byl obraz kdysi natřen, se zakalil a ztmavl. Okrajové partie plátna byly poškozené teplem plamenů svíček, které se u madony zapalovaly. Padlo rozhodnutí, že Panna Marie Pomocná ze Skoků bude odborně zrestaurována a tohoto úkolu se v roce 2011 ujala Zdenka Reinerová.

Ze zadní strany obrazu bylo sejmuto nepůvodní podkladové plátno a z rubu malby odstraněny zbytky škrobového lepu, na němž se dobře daří plísním. Z lícní strany obrazu byly odpreparovány nepůvodní přemalby a zeslabena vrstva ztmavlého zakaleného laku, aby obraz získal původní sytost a jas. Poškozená místa byla zatmelena a vyretušována, narušené segmenty původní látky na rubu malby doplněny novou tkaninou a zafixovány japonským papírem. Celé plátno poté restaurátorka vyrovnala tak, aby se zachovala krakeláž (systém prasklinek v povrchové vrstvě, vzniklý stárnutí i nerovnoměrným sesycháním) odpovídající stáří výtvarného díla a následně byl obraz voskopryskyřičným lepem znovu nažehlen na nové podkladové plátno.

Na objednávku trapistů z kláštera v Novém Dvoře u Toužimi zhotovila restaurátorka Zdenka Reinerová i identickou kopii skokovské madony, která bude jejich darem opatství Sept-Fons ve Francii. Linie vzájemně propojených devočních obrazů, dohledatelně započatá Madonou z Cambrai tak pokračuje dál kopií Panny Marie Pomocné ze Skoků, zrozenou v 21. století a šířící snad v budoucnu svou slávu v daleké Francii. Restaurovaný obraz je a nadále bude opatrován v klášteře v Teplé, dokud se třeba Skoky jednou znovu nestanou pro obraz bezpečným, vyhledávaným a prosperujícím poutním místem.

Rubrika:

Skoky na konci cesty - dokumentární film

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Krev Klatovské Madony

Tags:

církevní objekty

historie

Spirály na Šiberně

Leoš Drahota — Sun, 17 Jan 2016 15:53:41 +0000

Občas se někde nečekaně a na málo pravděpodobném místě vyloupne něco zajímavého, něco zapomenutého, trochu tajemného, i když ne třeba úplně významného, co Moskyta zaujme. A přesně to je případ zvláštního objektu, nacházejícího se těsně za okrajem Benešova na území zámeckého parku. Po Keltském valu v Jizerských horách je to další historická záhada, která má formu lidmi neobvykle navršených kamenů, za nám zatím neznámým účelem.

Asi 950 metrů východo-jihovýchodně od zámku Konopiště se ve zdejším listnatém lese zámeckého parku, na vrcholu kopce zvaného Šiberna, nachází podivné kamenné stavby. Poštou nás na ně upozornila Lenka Nováková z Benešova, která je tu po náhodném sejití z cesty objevila. Existence těchto neobvyklých objektů poblíž významného, původně středověkého sídla nás samozřejmě zaujala a tak jsme se s Lenkou domluvili, že společně vyrazíme vrchol Šiberny obhlédnout. Stalo se tak jednoho deštivého dne na sklonku loňského roku a kamenné stavby nás svou „divností“ nezklamaly.

Téměř na samotné kótě 410 m.n.m. tu z nánosů listí vedle sebe vystupují dvě celkem nenápadné vyvýšeniny, které lze snadno přehlédnout jako dva nezajímavé přírodní kopečky. A tak jsme si až po Lenčině upozornění všimli, že tyto vyvýšeniny mají vlastně tvar stupňovitých homolí kruhového půdorysu, jejichž částečně se již rozpadající boky jsou vyzděné z neopracovaných kamenů.

Další překvapení nás pak čekalo, když jsme se po jednom z těch kamenných stupňů vydali homoli obejít kolem dokola a toto kroužení nás nečekaně plynule dovedlo až na vrchol kopečku. Žádná stupňovitá homole, ale spirála to je! Respektive dvě spirály. Jedna levotočivá, druhá pravotočivá. Obě mají tři závity, jsou přibližně stejně velké, vzájemně západovýchodně orientované a jejich vnější okraje jsou od sebe vzdálené 13 metrů.

Šíře obou těchto zakroucených stoupajících teras se pohybuje od 6 do 7 metrů, vrcholové plošiny mají průměr přibližně 10 metrů. Mění se i výška závitů obou homolí. Obecně je nejvyšší dole v nejširší části – až 1 metr, zatímco pod vrcholem měří převýšení jen nějakých 30 centimetrů. Při našem přeměřování spirál jsme tak zejména co se týče šíře stoupající zakrouceniny zjistili značný rozptyl (až přes 1 metr), což naznačuje, že tyto objekty byly zřejmě budovány bez přesných plánů a vyměření.

Proč to tu ale je? K čemu tyto spirály sloužily, kdo je tu postavil a kdy? Vzhledem k rozměrům lze předpokládat, že nejde jen o nějaké neúčelné hromadění kamenů z dlouhé chvíle. Středně velké kamenné bloky nejsou svázány žádným pojícím materiálem a můžeme se domnívat, že pouze zpevňují boky závitů, jejichž vnitřek je vyplněný zeminou. Lze si také všimnout, že statné stromy, jenž na tělese spirál stojí, asi nejsou náletovými dřevinami, neboť všechny vyrůstají jen ze samotných kamenných boků, kam byly úmyslně vysázeny. Obě spirály by pak z výšky korun těchto stromů vypadaly jako dvě šnečí ulity, ležící otevřenými konci směrem k sobě, jakoby se jejich plží obyvatelé chtěli navzájem navštěvovat bez ztráty ochrany svých domečků.

Obcházíme oba podivné objekty ve větší vzdálenosti a uvědomujeme si, že to ještě není všechno. Ještě něco tu kdosi vystavěl. Na východní spirálu plynule navazuje jakási mírně se k východu zdvihající rampa o šířce asi 25 metrů, jejíž boky jsou stejně jako u spirál zpevněné kamenným zdivem. Tato rampa, dlouhá nějakých 50 metrů pak končí strmým svahem skoro až u rozcestí na okraji lesa, u něhož stojí hájovna na místě bývalého hostince. No, trochu to připomíná startovací dráhu na letadlové lodi a já konečně můžu napsat, že něco vím. Vím, že startovací dráha to určitě není. Ale to je tak všechno! Tak co s tím? Jakpak se dostat této záhadě trochu pod kůži, nebo lépe řečeno do ulity?

Jak vás již zcela jistě napadlo, kopec s názvem Šiberna má určitě něco společného s šibenicí. Podobně se přeci pojmenovávaly Šibeniční vrchy. A máte možná pravdu. Snad tu prý kdysi skutečně stávala šibenice a podle některých zdrojů jsou obě spirály pozůstatkem popraviště pro tzv. lepší lidi!? Ale ten tvar?! Něco podobného se na našem, a myslím, že ani evropském území jinde nenašlo. Kamenné šibenice byly kruhové, čtvercové či trojúhelníkového půdorysu, některá starší popraviště měla víceboká kamenná jeviště, ale žádné nemělo tvar spirály. Vždyť než by kat s odsouzencem na horní plošinu vystoupal, byl by z té dlouhé krouživé cesty celý utahaný a ještě by se mu točila hlava. Ale budiž, když by si to tak panstvo přálo … Proč by tu ale stály spirálovité šibenice hned dvě? Pro to už mě žádné vysvětlení nenapadá.

Na typických šibenicích, které se u nás od 16. století stavěly, bylo dost místa pro několik oběšenců a pokud to bylo třeba, kat popravoval jednoho odsouzence po druhém. K vysoce nepravděpodobné synchronizované double popravě by byla nutná přítomnost dvou katů i dalších pomocníků. Také východní rampa, která by mohla sloužit jako hlediště pro popravě přihlížející dav, by takto nebyla příliš logicky orientována. Jedna šibenice by stínila druhé, při double exekuci by západní spirála a hlavní aktéři západní popravy zůstali bez obecenstva. Pokud by se navíc opravdu mělo jednat o jakési parádní popraviště „pro lepší lidi“, jak se traduje, šlo by spíše o stínadlo než o šibenici, na které umírali zpravidla jen lidi „horší“.

Víme, že Benešov měl od udělení hrdelního práva na počátku 16. století své popraviště východně od města, někde u kóty 391, a podle zakreslení v mapě z roku 1764 mělo zřejmě podobu jednoduché dřevěné šibenice o dvou svislých trámcích a spojujícím vodorovném břevnu. Zřejmě také nešlo o stálou stavbu, ale o konstrukci, která se zkompletovala vždy pro účely konkrétní exekuce. Benešov neměl ani vlastního kata a pokud zrovna nemohl vypomoci popravčí z Vlašimi, či Divišova, musel se tohoto nečistého řemesla ujmout další nečistý – místní pohodný. Ostatně rasovna prý stávala nedaleko Šibeničního vrchu a tak to neměl daleko. Hrdelní právo bylo Benešovu odejmuto po reformě soudnictví v roce 1781. Zdá se tak, že druhou šibenici na opačné straně města Benešov nepotřeboval a ani k jejímu provozování neměl lidské zdroje.

A tak se nabízí další vysvětlení. Vysvětlení ne tak atraktivní, ale myslím, že o něco pravděpodobnější. Třeba tu opravdu kdysi stávala nějaká šibenice, už kvůli tomu jménu Šiberna. Bylo to však kdysi v dávném středověku a spirály s tím nemají nic společného. Možná jsou jen zkrášlovacím kratochvilným prvkem novodobější zámecké zahrady. Mohly být třeba součástí bludiště, kde by neprůhlednou stěnu spirálovitě stoupající stezky tvořily mladé stromky, hustě vysázené k jejímu vnějšímu okraji. Od tvůrců parkové architektury Konopiště bych sice čekal „kvalitnější práci“, tak jak je tomu u precizně provedených zděných okrasných prvků v blízkém okolí zámku, tady by ale mohlo jít spíše jen o přírodněji pojatou povrchovou terénní úpravu. Na vrcholových plošinách spirál pak mohly stát zastřešené dřevěné altánky, poskytující panstvu ničím nerušený výhled do kraje. Vyhlídka na místě bývalého popraviště? Je to možné.

Snad šlo o součást zahradní kompozice, kterou tu po sobě zanechal hraběcí rod Pánů z Vrtby, významně se angažující v klasicistní úpravě zámeckých zahrad v polovině 18. století. Součástí francouzské zahrady v této části parku bylo i dvanáct lesních průseků (nebo i sypaných cest), paprskovitě se sbíhajících do kulatého středu, jakési křižovatky, ležící asi 130 metrů jihovýchodně od vrcholu Šiberny. Tato kruhová křižovatka měla průměr asi 20 metrů a kolem ní stály v kruhu sochy antických múz.

Možné by to bylo, ale na starých mapách této klasicistní zahrady nejsou spirály vůbec zakreslené, žádný z vyznačených paprsků, ani jiná cesta k nim nesměřuje a kompozičně se sem nehodí. Třeba ale pochází z nějaké starší zahradní časové vrstvy, o které se nám však nepodařilo najít žádné informace. A tak nás ani jedno z nabízených vysvětlení existence podivných šnečích ulit u Konopiště zatím úplně neuspokojilo. Budeme pátrat dál a budeme vám vděční za každou informaci, za každou pomoc.

Rubrika:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

Naše šibenice 19 – Přimda

Leoš Drahota — Thu, 11 Sep 2014 11:09:00 +0000

Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Jednoho všedního dne brzkého jara roku 2014 jsem vystoupal na šibeniční vrch nad západočeským městečkem Přimda. Měly by se tu nacházet nepatrné zbytky, spíše však jen náznaky základů kruhové kamenné šibenice. Pátral jsem po nenápadných nerovnostech terénu, či po uskupení kamenů a dlouho nic nenacházel. Až teprve když jsem vystoupal téměř k samotnému vrcholu kopce, spatřil jsem s úžasem „téměř“ kompletní šibenici. No ne úplně, ale přesto mě zprvu velmi překvapilo, co jsem na přimdském šibeničním vrchu našel.

Žádný náznak kruhové základny, ale rovnou celá, i když poněkud nízká základna i s vchodovým otvorem, z jejíž koruny se zdvihala krátká torza dvou pilířů. Jako by někdo z typizované kruhové šibenice vypreparoval její střední část, tedy korunu základny se spodní částí pilířů a tento segment posadil do krajiny. Chyběl sice výběžek tušeného třetího pilíře, ale i ten, jako by již z koruny základny v podobě několika kamenů začal vyrůstat. Celá šibenice působila tak trochu jako živý organismus, jako houba, která má v ranném stádiu svého růstu krátkou nohu a malý nerozvinutý klobouk, aby jí pak v dospělosti obě tyto části dorostly.

A i tady, jak jsem vzápětí zjistil, šibenice skutečně rostla. Nebo, lépe řečeno, byla kýmsi poněkud zvláštní technologií budována. Zřejmě z kamení posbíraného v okolí někdo na sucho vrstvil na původním půdorysu staré šibenice šibenici novou a já tím bohužel ztratil šanci zjistit, jak vypadaly původní zbytky tohoto popraviště. Aby jsem si své zklamání náležitě vychutnal, začalo docela vydatně pršet a mě nezbylo než stát a nečině obhlížet tento zvláštní objekt.

Jak se již stalo tradicí, téměř všechny mé návštěvy českých šibenic byly doprovázeny deštěm. Nevím, jak je to možné, ale rozhodně to odporuje míře pravděpodobnosti. Přimda, ač jsem si to původně myslel, nebyla výjimkou. Byl v podstatě krásný den, svítilo sluníčko, jen občas po obloze proplul bílý mrak. Přesto, jakmile jsem dorazil k popravišti, vyndal zápisník a foťák, začaly na mě dopadat první kapky vody. Zvedl jsem nevěřícně hlavu a spatřil nad sebou modré nebe. Těch pár mraků, které se na viditelné části oblohy nacházely, bylo tak daleko stranou, že z nich na mě prostě pršet nemohlo. A přesto jsem mokl. Zvláštní, to už snad opravdu nemůže být náhoda. Naštěstí asi po čtvrt hodince pršet přestalo a já se mohl začít věnovat šibenici. Ten déšť z modrého nebe mi však ještě nějakou chvíli vrtal hlavou.

Za předpokladu, že jsou kameny kýmsi nově vršeny skutečně na původním základu šibenice se zachováním jeho parametrů a situováním vstupního otvoru, byly mnou naměřené rozměry přimdského popraviště přibližně tyto.

rozměry naměřené 26. 3. 2014

vnější průměr základny: 660 – 670 cm
síla zdiva: 100 cm
šířka vstupního otvoru: 63 cm

Vstupní otvor je situován severoseverovýchodně a byl původně zřejmě dlážděn středně velkými plochými kameny, které dnes po odstranění lesní hrabanky vystupují z půdy. Nově z kamenů vyskládaná základna je vysoká 60 – 90 cm a její spodní část kryje z vnější strany nevysoký hliněný násep. Dva pilíře volně navršené na korunu podstavy mají výšku 70 cm a jsou 90 cm široké. Podle situování obou pilířů i náznaku počátku vršení dalšího pilíře lze předpokládat, že se novodobý stavitel šibenice chystá vybudovat popraviště o třech pilířích. Je-li však tato volba podpořena nějakými prameny o původním vzhledu stavby, to nevím.

Uvnitř kruhu základny jsem nalezl čerstvě vykopanou, asi půl metru hlubokou jámu, zabírající asi čtvrtinu plochy vnitřku šibenice a odhalující nejspodnější vrstvy vnitřní stěny stavby v její severozápadní části. Z odhaleného zdiva lze usuzovat, že jsou kameny skutečně vršeny na původní půdorys popraviště, že tu ze starého zdiva zbyla jen jedna nebo dvě vrstvy menších kamenů a také, že šibenice neměla žádné hlubší základy. Zřejmě byla usazena jen na povrchu písčitého podloží, pokrývajícího zde skalnatý vrchol kopce.

Hrdelním právem disponovala Přimda prokazatelně již roku 1596 a přišla o něj, stejně tak jako většina malých měst, v 18. století na základě nám již dobře známých změn v praktikování světské spravedlnosti. Ví se, že na přimdském popravišti byla 14. 3. roku 1721 sťata Margareta Zeitzinová, v lednu 1726 tu oběsili Hanse Raucha a 8. 8. 1746 tady byla při exekuci s následným provedením posmrtných zostřujících trestů popravena Kunigunda Nachtmaninová. Pravděpodobně za vraždu vlastního novorozeného dítěte byla nejprve sťata mečem, pak jí bylo srdce probodnuto kůlem a její tělo na závěr exekuce zahrabáno. Tyto tresty se zřejmě vykonávaly na pódiu v těsné blízkosti šibenice.

Podle dochovaných archiválií stála v blízkosti přimdské šibenice i katovna, která je roku 1790 uváděna již jako chátrající a opuštěná. Přimda údajně nikdy vlastního kata neměla a na exekuce si ho vždy vypůjčovala z okolních měst. Katovna tedy nejspíše sloužila popravčímu k přechodnému ubytování během jeho „služební cesty“ a také jako skládek k popravě potřebného materiálu a nářadí. Pokoušel jsem se představit si, jak byl asi tento nevysoký kopec vnímán místními obyvateli. Stála tu šibenice, umírali zločinci, přebýval tu kat. Kdo by se nevyhnul takovému místu a koho by zároveň nepřitahovalo jeho mystérium? Láká nás i teď a chceme vědět víc, než je nám ze skoupých historických pramenů známo. Chceme z co největší blízkosti nahlédnout do té temné, stovky let zapomenuté reality.

Město Přimda plánuje provést společně s odborníky a místními badateli na popravišti archeologický průzkum, který by v samotné základně šibenice i v jejím okolí pátral po dobových artefaktech, souvisejících s výkonem hrdelního práva i po lidských ostatcích, jenž by se mohly v půdě u popraviště nacházet. Následně by pak měla být na šibeniční vrch přivedena jakási naučná stezka a údajně snad i šibenice samotná by měla znovu získat svou dávnou podobu, včetně dřevěné nástavby.

Nevím, do jaké míry je vhodné stavět repliku popraviště na jeho původních základech a nevím ani do jaké míry je vhodné udělat z takového místa turistickou atrakci. Podobné tendence jsou ale v současné době k vidění často. Ode zdi ke zdi. Buď je něco zcela zapomenuto či dokonce nenávratně zničeno, nebo se z toho udělá atrakce či dokonce nevkusný byznys, zabíjející jakoukoliv historickou autenticitu. Doufám jen, že se na trámech znovuzrozené přimdské šibenice nebudou v brzké době houpat povykující dítka výletníků, pletoucí si pietní místo popraviště s dětskou prolézačkou.

Trochu zklamán tím, že jsem místo zbytků možná i středověké stavby našel jen z kamenů poskládanou maketu, vydal jsem se zpět do městečka starou zarostlou cestou, kterou měli být v dávných dobách na popraviště přiváděni odsouzenci. Z jedné strany je cesta chráněna nevysokou strání, z druhé nízkým kamenným valem. Překvapilo mě, kolik jsem na ní pod vrstvou listí našel zvířecích kostí. Že by kopec s popravištěm dodnes měl v podvědomí místních lidí „nečistý“ statut? Že by se sem ještě donedávna vyhazovaly kosti domácích zvířat či mršin tak, jak tomu bylo kdysi, prostě proto, protože to je šibeniční vrch? Místo navždy poznamenané strachem, smrtí a v nevysvěcené zemi tlejícími ostatky zločinců?

Cesta kostí mě přivedla až na okraj Přimdy, kde jsem u plotu jedné z chalup narazil na tři moc pěkné smírčí kříže a na sloup božích muk, jehož sokl nese tesaný text vypadající jako .1.7.P.L.9.7. Kdo ví, jestli některý z křížů pamatuje odvedení odsouzence na popravu. Víme ale, že tudy tyto smutné průvody chodily a tak lze předpokládat, že umístění těchto drobných kamenných památek právě sem není náhoda. Mnoho cest vedoucích na naše šibenice bylo vybaveno božími mukami, aby se u nich mohli lidé vedení na smrt rozloučit se životem a prosit za odpuštění. Smírčí kříže už ale tak obvyklé nebyly. Jedna místní pověst vypráví, že je tu do země kdysi dávno zasadili jako připomínku zmařených životů tří malých dětí, které jejich matka zavraždila, neboť je již nebyla schopná uživit. Třeba i ona skončila na zdejším popravišti a kříže jí na její poslední cestě připomněly, co spáchala.

Vyběhl jsem ještě k troskám hradu, shlížejícím na městečko z druhé strany než šibeniční vrch, abych si mohl hezky z výšky prohlédnout krajinu i kopec s popravištěm, který jistě tenkrát musel být zbaven porostu, aby byla hrůzu nahánějící stavba a případně i viselci dobře zdaleka viditelní. Městečko pode mnou existuje možná již od 12. století. Právo na užívání vlastního popraviště získalo pravděpodobně v 16. století. Jako jedno z mála měst u nás se nyní rozhodlo pátrat po stopách této části své historie a z toho mám radost. Jsem zvědav co přinese archeologický průzkum, ale už raději nechci vědět, co se s přimdskou šibenicí stane potom.

Prameny:

Blatenské listy, Jan Olejník, 17/2003, 5/2004 * Erhängen mit Dekapitation, Rabl, W. - Haid, Ch. - Katzgraber, F. - Walser, B., Archiv für Kriminologie, 195, 1 - 2, 1995, s. 31 – 37 * Historie trestu smrti, Martin Monestier, Rybka Pablishers 2001 * Hrůzy středověku, Antonín Glanc * Cesta na popraviště, Vladimír Šindelář, Praam 2001 * Dějiny poprav a katů v Čechách, Josef Svátek, Havran 2004 * Osm ran z lásky, Jan Mach, Condor International s.r.o 1994 * Pankrácká popraviště z let 1926 – 1989, Historická penologie 1/2006 * Popravy českých pánů, Vladimír Liška, Fontána 2003 * Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou * Šibenice v Bečově n. T. a archeologie popravišť, Petr Sokol, A.R. LV-2003 * Šibenice v Bečově n. T., hrdelní soudnictví a archeologie, Petr Sokol, Západočeský historický sborník 8, 2003 * Šibenice v Jelenohorské kotlině, Krkonoše a Jizerské hory 7/2005, Ivo Laborewicz * Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Marek Řeháček, Kalendář Liberecka 1997 * Pozůstatek popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Daniel Kovář, Výběr – časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech XLIII 2006 * Zločin a trest v českých dějinách, Jindřich Francek, Rybka Publishers 2002 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 1/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 3/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 5/2003, Eva Tomková 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 7/2003, Luděk Jirásek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 9/2003, Lenka Šormová 2003 * Topograficko-archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995-2005, Jan Michálek - Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19/2006 * Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Josef Panáček, Jaromír Wágner 1990 * Muzeum tortury - Český Krumlov * Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století, Daniel Wojtucki 2005 * Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009 * Petr Kreuz – Archiv hlavního města Prahy * Po stopách plzeňské spravedlnosti, Petr Sokol – Jan Hajšman 2010 * Kronika Horního Slavkova * Toponomie Vranova nad Dyjí, Michal Kaláb * Knihy smolné, Kruh Hradec Králové 1969 * Památník Pankrác, Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby ČR * Národní archiv v Praze, Apelační soud, Kniha německých ortelů * Rozsudky v případech kriminálních činů, vydané pražským apelačním soudem pro soudy v Bečově nad Teplou a v Přimdě, Daniel Wojtucki - Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2016

Poděkování:

Za pomoc při pátrání po našich šibenicích děkuji: Jaroslavu Šefčíkovi, Ireně Novotné, Mgr. Janu Olejníkovi, Mgr. Janě Hubkové Ph.D., PhDr. Martě Cvrkové, Josefu Žiakovi, Haně Rečkové, PhDr. Boženě Kabelíkové, Markovi Neveselému, Danielu Wojtuckému a PhDr. Aleši Kýrovi

Rubrika:

Tags:

Nadrozměrný val v Kopańcu

Leoš Drahota — Sun, 06 Jul 2014 23:04:28 +0000

Za tajemstvím neobvyklého kamenného objektu se Moskyt rozhodl putovat až do polské země. O původu žádného podobně velkého díla lidských rukou ve Střední Evropě se pravděpodobně neví tak málo, jako o tzv. Keltském valu. A to je téměř neodolatelné lákadlo, které nás nakonec přinutilo opustit svou rodnou bažinu. Sníh slezl z hor, zima z kalendáře a listí na stromech ještě zcela nevyrašilo, aby bránilo ve výhledu. Prostě ideální doba na takovou badatelskou akci.

Za záhadou do Polska

Nad polskou vesnicí Kopaniec, pod vrcholem Kamenického hřbetu Kozí šíje (Kozia Szyja, 752 m. n. m.) stojí několik kamenných zdí impozantních rozměrů. Některé ze tří stran uzavírají jakýsi dvorec o straně dlouhé až 100 metrů, jiné jsou vzájemně rovnoběžné, zakroucené do oblouku a další se rozbíhají do různých směrů. Je to pěkné místo, tiché a klidné. Na obě strany Kamenického hřbetu (Grzbiet Kamienicki), na jehož zlomu tato lokalita leží, je odtud krásný výhled. Mezi zdmi, či spíše valy je radost posedět, člověk si tu připadá tak nějak v bezpečí, chráněný. Přesto se tu do hlavy vkrádá jedna zneklidňující neodbytná otázka. Kdo tu ty podivné mohutné valy vybudoval, kdy a proč. Ještě podivnější je, že uspokojivě odpovědět zatím zřejmě nedokáže nikdo!

Poprvé v historii Moskyta vyrážíme na pátrací výpravu za hranice České republiky. Je časně jarní oblačný den a naše zvídavost nás žene nad malou vesnici na polské straně Jizerských hor. Na loukách horského hřebenu pak konečně spatříme ony zvláštní zdi. Odkládáme batohy, bundy a začínáme si obhlížet tuto místní záhadu. Je nám jasné, že budeme mít co dělat, abychom celou lokalitu za zbytek dne, který nám zbývá, stihli pořádně prohlédnout a zdokumentovat. Ohromují nás rozměry některých částí zdí, proti kterým je i slavný Hadriánův val v Británii, se svými třemi metry na šířku, pouhou zídkou. Víme, že asi 117 kilometrů dlouhá ostrovní zeď měla střežit bezpečí nejsevernější výspy Římského impéria, co však měla za funkci zeď nad Kopańcem, to netušíme.

Zvlášť jeden tzv. Keltský val udivuje svými parametry. Uzavírá z jižní strany nižšími zdmi vymezený obdélník na samotném vrcholu hřbetu, je dlouhý bezmála 100 metrů, v nejvyšším úseku 5 metrů vysoký a stejně tak široký. Je tak sice nesrovnatelný s většinou jiných, lidskou činností vzniklých valů, ale tady není jediný, který svými rozměry překvapuje. Proč právě zde si však dal někdo tolik práce s vytvořením takové antropogení akumulace?

Vesnice Kopaniec, ležící na úpatí Kamenického hřbetu byla založena pravděpodobně již ve 13. století. Patřila zpočátku k majetku kláštera johanitů v Cieplice Śląskie-Zdrój, od roku 1405 až do konce 2. světové války pak k panství rodu Schaffgotsch. Již od počátku své existence měl Kopaniec charakter rolnicko-hornické osady, v které se podle všeho dařilo také sklářské výrobě. První zmínky o zdejší sklářské huti najdeme již v dokumentech z roku 1343 či 1405, což potvrzují i místopisné názvy ve starých topografiích, jako například Huttenbusch, Huttstattweg nebo Rothes Floss. Pozůstatky po výrobě skla objevil mezi obcemi Kopaniec a Chromiec i archeologický průzkum z roku 2003.

Co to tu postavili

V první chvíli vás napadne, že by snad valy mohly vzniknout jako vedlejší produkt při sběru kamení z polí, jak tomu na některých místech Jizerských hor je. Aby však bylo možné nasbírat takové množství kamení zde nad Kopańcem, musely by být zdejší louky pokryté žulou snad v několika vrstvách. Je také třeba se ptát, mohla-li být vůbec vrcholová partie hřebene v těchto klimatických podmínkách k pěstování nějakých plodin využívána. Pokud ano, pak by například jižní mohutná zeď pravděpodobně hromadila a do pozdního jara zadržovat sněhové návěje, které by rolníkům obdělávání polí komplikovaly.

Dnes jsou tu louky, v nedávné minulosti snad pastviny, jenž podobné rozsáhlé terénní úpravy zpravidla nevyžadují. Navíc se při sběru z polí vrší spíše haldy volně nakupených kamenů. Tady však valy podle všeho vedlejším produktem nebyly, ale měly samy o sobě nějakou funkci. Byly pracně a účelově vybudovány, neboť ten kdo je stavěl chtěl, aby byly pevné, dlouho vydržely a něčemu sloužily. Ale čemu?

Zdivo záhadných valů je z vnějšku tvořeno z na sucho vyskládaných větších a pečlivě lícovaných kamenů, zatímco vnitřek valů je neuspořádaně vyplněn menšími kameny, pískem a zeminou. Je možné, že byly nejprve vystavěny dvě rovnoběžné zdi a prostor mezi nimi až následně vysypán drobnějším materiálem. Stěny valů jsou svislé, některé kameny nesou stopy lámání i ručního vrtání majzlíkem. Ve stěnách valů najdeme balvany o délce až jednoho metru, převážně se ale stavělo z kamenů menších. Různí se také rozměry samotných valů. Někde jsou zdi vysoké třeba jen metr, jinde, jak již víme, dosahuje výška valu metrů pěti. Stejně tak kolísá i šířka těchto staveb. Dva metry široká zeď se na jednom úseku zlomí do pravého úhlu, aby o několik desítek metrů dál ztloustla na nepochopitelných přibližně 9 metrů. Nevíme samozřejmě, jaké byly původní parametry těchto zdí, do jaké míry byly rozebrány třeba na stavební materiál pro poblíž stojící rozvaliny lidských obydlí, či jakkoli přeskupeny. Neznáme ani základy, na kterých valy stojí. Nikde ale nepozorujeme, že by se zeď vyvracela, trhala, či bořila do terénu.

Obcházíme valy ze všech stran a snažíme se nalézt nějakou stopu, které bychom se mohli chytit ve snaze objasnit původ této zvláštní stavby. Hledáme ale marně. Máme však štěstí alespoň v tom, že ve svém bezvýsledném rozjímání již nejsme sami. Potkáváme tu totiž odborníka a místního znalce Leszka Różańského, který zdejší kraj i samotné valy dopodrobna zná a zabýval se už snad všemi možnostmi jejich vzniku. Ochotně se s námi dělí o své poznatky, ale také upřímně přiznává, že neví, kdy a proč byly tyto zdi vybudovány. Přestože je hypotéz několik, žádná není bez kazu a nedokáže bezezbytku odpovědět na všechny otázky, které si udivený pozorovatel tváří v stěnu valu pokládá.

Leszek Różański ve videu o tomto tajemném valu: http://www.moskyt.net/film/keltsky-val-jizerskych-horach

Teorie hornická

Jedna z teorií říká, že valy vymezovaly hornické parcely, či že jsou vlastně uložištěm odtěžené horniny. A vskutku, v okolí Kopańce se ve středověku dolovalo zlato z vystupující křemenné žíly! Zdejší lokalita je coby místo hornického zájmu zmiňována ve wroclavské valonské knize Antonia de Medici z roku 1456 i v knize Johanna Wahleho, pocházející z roku 1465. O důlní činnosti, kterou mimo jiné ukazuje i zobrazení Kopańce na mapě Simona Huttela z druhé poloviny 16. století, svědčí také místní názvy jako Wolfsseifen či Goldgruben. Některé části starých štol prý byly dostupné ještě v polovině 19. století, stopy po dávné těžbě odhalil archeologický průzkum na západ od vesnice.

Proč by ale hornické parcely měly vymezovat tak masivní a pracně vyskládané valy? K označení pozemku by přece postačovaly hraniční kameny, k „oplocení“ pak třeba půl metru široké zídky, které by ale vymezovaný prostor na rozdíl od našich valů až na nějaký úzký vchod zcela uzavíraly.

Vymezení hornických parcel popisuje ve svém pojednání „Znaki naskalne w górach ślaskich“ z roku 1978 profesor Josef Kazimierczyk. V různých rajónech Jelenohorské kotliny a jejím okolí se mu podařilo identifikovat 10 podobných záborů o délce až 100 metrů a jen o něco málo menší šířce. Zdi, které tyto parcely ohraničovaly, však měly poněkud odlišné, zato však pochopitelné parametry. Vysoké byly maximálně 1,2 metru a široké několik desítek centimetrů. Některé byly zasypané zeminou a vytvářely tak jakýsi zemní val.

Stanislav Firszt naproti tomu v díle „Dawne dolnoślaskie górnictwo zlota w świetle badań archeologicznych z lat 1984 – 2000“ z roku 2000 nic takového, jako zdi vymezující parcely na archeology prozkoumaných důlních lokalitách, vůbec nezmiňuje.

O podobně opevňovaných hornických parcelách navíc nemáme žádné zprávy ani z jiných středověkých dolů. Pokud by šlo pouze o uložení odtěženého materiálu, platí ta samá pochybnost, jako v případě kamenného snosu z polí. Proč by kamení prostě nebylo jen volně navršeno na haldy, či shozeno ze svahu? A ještě je tu jedna podstatná vada této teorie. Poblíž našich valů se žádný důl, ani žádné náznaky jeho dávné přítomnosti nikdy nenašly. Marně by jste tu pátrali po obvyklých terénních nerovnostech, nikde neuvidíte ani propady či jámy po odtěženém materiálu.

Znaky v kameni

Nějaké stopy tu však možná přeci jen kdosi zanechal. V blízkosti valu, ale i na vzdálenějších místech se na samostatných vztyčených i ležících kamenech nacházejí do hloubky až jednoho centimetru vytesané zvláštní znaky, které jsou sami o sobě malou záhadou. Většinou se jedná o rovnoramenné kříže o velikosti 10 až 20 centimetrů, někdy hladké, někdy s kotvou či tlapkou na konci ramen. Jinde jsou ale kříže dvou či tříramenné, nebo je křížů na kameni víc. Jsou tu také znaky jiných tvarů, na boku některých, zdá se že nahrubo opracovaných „patníků“, se skví litery FP.

Leszek Różański nám ukazuje kameny se symbolem kříže na okraji nedalekého lesa. Kameny jsou viditelně člověkem vzpřímené, znaky jsou zpravidla vytesány do horní horizontální části monolitů. Uvnitř vrypu některých znaků lze vypozorovat zbytky bílé barvy, kterou byly symboly kýmsi zvýrazněny. Další kameny nesoucí tajemné značky se nacházejí dál od obřích zdí a vzbuzují pochybnosti o svém příbuzenství s valy.

Je nějaká šance vnést trochu světla alespoň do této „malé záhady“? Možná že ano. Do oblasti Jizerských hor, Krkonoš i jiných horských poloh našeho pohraničí, přicházeli ve středověku hledači drahokamů, minerálů a drahých kovů z oblasti francouzko – belgického pomezí - Valoni. Tito odvážní prospektoři dokázali v cizích a divokých končinách nejen úspěšně vyhledávat a dolovat přírodní poklady, ale také svým způsobem mapovat neznámou krajinu. Označovali si významná naleziště, hranice záborů, území, směr a stezky rozmanitými znaky, vyřezanými do kůry stromů, či vytesanými do kamenů a skal. Symboly slunce, měsíce, hvězd, písmen, křížů, lidské ruky, vidlice, kladiva, krumpáče či šipky se staly prvními terénními směrníky, ukazateli i informačními tabulemi, kterým však rozuměli většinou jen jejich autoři a příslušníci jejich bratrstva. Jak bylo psáno výše, Valoni ve svých knihách Kopaniec v souvislosti s hornickou těžbou zmiňují, což znamená, že zdejší lokalitu znali a snad si ji i po svém „označkovali“. Je-li však nějaká souvislost mezi znaky v kameni a samotným valem, kdo ví.

Teorie keltská

A co keltský původ „Keltského“ valu? Samozřejmě se nabízí srovnání třeba s Obřím hradem na Šumavě a je třeba říci, že obě lokality mají asi náhodně, ale překvapivě hodně společného. Poměrně velká je například nadmořská výška, v které se oba objekty nacházejí. Obří hrad nějakých 950, Kopaniec přibližně 730 metrů nad mořem. V blízkosti obou lokalit se těžilo zlato a materiál ke stavbě zdí možná v obou případech pochází ze suťových polí, která jak na Šumavě, tak v Jizerských horách poblíž těchto objektů leží. Také anatomie samotných valů je podobná. Vysoké a velmi široké zdi se stěnami z lícovaných balvanů, poskládaných bez pojiva, mezi kterými je volně navršena výplň z menších kamenů.

V případě šumavského hradiště se uvažuje o tom, že kamenné zdi (hradby) měly dřevěnou nástavbu. Obří hrad archeologové datují do doby Halštatské (7. století př. n. l. – 450 př. n. l.) a jeho funkce není úplně objasněna. Průzkumy neodhalily žádné dobové nálezy, což vypovídá o tom, že hradiště Keltové trvale neobývali, ale jen občas k čemusi využívali. Předpokládá se proto, že plnilo účely náboženské a obřadní. Ze zbytků valů se pak dá odvodit rozdělení celého komplexu na jakési předhradí a vlastní akropoli.

Na rozdíl od valů, které obklopovaly keltská oppida jako obranná hradba však nad Kopańcem takový účel zdejší neuzavřené dvorce či rovné segmenty zdí mohly plnit jen obtížně. Snad jen, pokud by otevřené strany v dávné minulosti byly opatřeny například dřevěnou palisádou. To by ale kompaktnost celého opevnění nesmyslně snižovalo. Zdi keltského Obřího hradu i jiných dochovaných oppid na našem území jsou dnes téměř beze zbytku v rozvalinách. Z toho můžeme usuzovat, že je jizerský objekt přeci jen mladší. Možná ale ne až tak o moc. Jeho existenci totiž prý zmiňují jakési zdroje již ze 7. století?!

Co s tím valem?

Zahraniční výprava Moskyta skončila. Obří valy stojí na Kamenickém hřbetu zahalené do roucha tajemství dál a ať už je navršili rolníci, kterým kamení překáželo v obdělávání polí, horníci, Keltové, či někdo úplně jiný, postavili to pěkně a na pěkném místě. Pěkně nám tím ale také zamotali hlavu.

Musím přiznat, že opouštíme polský Kopaniec, aniž bychom byli o moc moudřejší. Vždy když se na podobné místo vydáme, doufáme, že na nás zapůsobí atmosféra dané lokality, vlastní úhel pohledu, uvědomění si souvislostí s okolím, nějaká náhoda, nález, či prostě náhlé vnuknutí a přijde nápad, myšlenka a s ní vlastní teorie, směr či příklon k již existující hypotéze. A tady nepřichází nic. Tady nad Kopańcem je všechno možné a zároveň lze proti každé z teorií namítnout několik vážných výhrad. Tak co s tím? Myslím, že není nutné za každou cenu a s informacemi, které jsou nyní k dispozici upřednostňovat jedno vysvětlení. Skoro bych řekl, že je milé mít v dnešní době zeď, kterou kdysi kdosi za nějakým účelem postavil a o které teď nikdo nic neví.

Archeologický průzkum v lokalitě těchto nepochopitelně nadměrných valů zatím žádný neproběhl. Až k tomu jednou dojde, možná se budeme divit, jak jednoduché je vysvětlení pro existenci těchto zdí. Zatím ale nevíme, tápáme a necháváme se nevázaně unést na křídlech vlastní fantazie. A dělá nám to, přiznejme se, docela dobře.

Za ochotu, užitečné informace a fotografie znaků děkujeme panu Leszkovi Różańskému.

Rubrika:

Keltský val v Jizerských horách

Další články na podobné téma:

Kamenné kupy u Noviny

Ponorná řeka Valhala

Tags:

archeologie

hory

Naše šibenice 18 - Třebíč

Leoš Drahota — Sun, 07 Oct 2012 22:11:43 +0000

Třebíč

Třebíč – východ, Rafaelova ulice, dříve ulice Na Spravedlnosti. Tak by dnes mohla znít adresa místa, kam by vás ještě před třemi sty lety poslali v tomto městě na řece Jihlavě pro smrt. Na malém vršku s parkovou úpravou, hned vedle panelového sídliště tu stojí nízké zbytky čtyřboké kamenné šibenice. Pahorek třebíčského popraviště, zvaný Na šibenici, byl kdysi pro tento účel vybrán tak, aby byl dobře viditelný především z blízkých komunikací. Jak z cesty z Třebíče do Velkého Meziříčí, tak z polní stezky do Ptáčova.

Popraviště sloužilo místní spravedlnosti již od roku 1335, kdy město získalo hrdelní právo. Když dosloužilo, bylo zřejmě z velké části rozebráno na stavební materiál a pak místními zapomenuto. Nejspodnější část podstavy pokryla a zakonzervovala vrstva zeminy, stejně jako ostatky mrtvých. Až v září roku 1931 byly zbytky této šibenice náhodně objeveny při stavebních pracích a byl to nález z hlediska mého zájmu skutečně pozoruhodný.

Rozměry naměřené 13. 7. 2012

vnější délka v ose sever - jih: 584 cm
vnější délka v ose východ - západ: 572 cm
šířka zdiva: 93 cm
výška v nejvyšším bodě západní zdi: 118 cm

Uvnitř zdiva podstavy, tvořeného balvany syenitu a aplitu, byly v hloubce 15 cm nalezeny kosti dvou (jinde je uváděno až 30-ti), pravděpodobně popravených jedinců, jejichž těla byla původně zakryta vrstvou kamenů a hlíny. Jedna ze zde nalezených lebek měla čelo probodnuté hřebem, což by mohl být následek provedení posmrtného zostřujícího trestu na popraveném, při kterém byla hlava odsouzence přibita k trámu šibenice. Proražení lebky hřebem však bylo praktikováno také jako protivampirický zákrok, či úkon, který se prováděl na těle popravených čarodějnic, aby již nemohly po smrti více škodit. V podstavě nalezené ostatky byly po prozkoumání odvezeny na místní hřbitov a pohřbeny do společného hrobu.

Dělníkům, kteří šibenici objevili, se však podařilo vykopat i další velice zajímavý artefakt třebíčského popraviště – zbytky schodiště. Podle J. Skutila prý původně začínalo plochým, asi 1 metr širokým a 2,7 metrů dlouhým stupněm v polovině severní stěny šibenice, pak se kolem rohu obrátilo k jihu, kde ve výši asi 90 cm končilo malou plošinou. Schodiště zřejmě vedlo k ochozu nebo na terasu popraviště, umožňující katovi pohodlný přístup k výkonu exekuce.

Po jednom z třebíčských katů se, jak už víme z jedné z předchozích kapitol, dochoval vzácný stínací meč z roku 1602, který nese po obou stranách čepele nápis: "Kdykoli tento meč pozvednu, přeji všem ubohým hříšníkům věčný život. Mí pánové zabraňují zlu, já vykonávám jejich rozsudek." Tento typický nástroj mistra popravčího a symbol hrdelního práva je nyní součástí Expozice středověkých dějin v Muzeu Vysočiny Třebíč.

A co víme ze starých kronik o těch, kteří na třebíčské šibenici poznali práci kata na vlastní kůži? Jedním z nich byl zloděj, oběšený zde v roce 1559 za krádež. Stejně měl skončit i jistý Jan Chromý v roce 1571. Šibenice se však tehdy díky ztrouchnivělým trámům nacházela v tak špatném stavu, že nikdo nechtěl riskovat pokaženou popravu a Chromý musel být sťat. Ve stejném roce byla u šibenice za vraždu svého dítěte zaživa pohřbena Maruše Šafránková, do kola byli vpleteni dva vrazi a lupiči. Aby toho neměl kat v tomto roce málo, musel ještě mečem stít zloděje Vítka - syna jakéhosi Jana Crhy. Jak staré zápisy dále uvádějí, ani následujícího roku třebíčský popravčí nezahálel. Na popravišti zbavil života Duchka Kalába i jeho švagrovou, kterou musel zaživa pohřbít. Popravil i Prokopa Vrabce s jeho nevlastní dcerou a zlodějem Janem. Po roce 1572 pak historické prameny o třebíčských exekucích dlouho mlčí. Víme ale o poslední popravě, která se na dnešní Rafaelově ulici konala. Při ní byli 18. října 1754 popraveni tři, třebíčským hrdelním soudem za loupež odsouzení pastýři, které nejprve lámali kolem, než je nakonec mečem sťali.

Roku 1755 Třebíč o své hrdelní právo přišla. Jak je ze starých záznamů patrné, byla tato původně středověká šibenice často a velmi rozmanitě využívána. Prováděly se tu snad všechny u nás obvyklé typy poprav i zostřujících trestů a tomu muselo být popraviště přizpůsobeno. Je také pravděpodobné, že se v průběhu těch 420-ti let možná několikrát zásadně změnila jeho podoba a muselo být mnohokrát opravováno.

Dnes je vnitřek dochované části báze šibenice vyplněný zeminou a porostlý bujnou trávou. Podle volně poházených lahví všeho druhu, krabiček od cigaret, injekčních stříkaček a jiného svinstva, které tu po sobě někteří naši současníci bez skrupulí nechávají, lze soudit, že je popravčí pahorek oblíbeným místem setkání lidí, kteří k tomuto objektu rozhodně nepřistupují s přehnanou pietou. Vzhledem k tomu, kolik lidských bytostí na tomto starém a dlouhou dobu funkčním popravišti násilnou smrtí zemřelo, by ale možná měli.

Když jsem třebíčskou šibenici za deštivého červencového dne obhlížel a přeměřoval, stala se zlá věc. Z blízké silnice, vedoucí těsně pod pahorkem se náhle ozvala hlasitá rána, která, jak jsem následně zjistil, byla způsobená nehezkou dopravní nehodou. Osobní auto se na poměrně rovném úseku široké silnice střetlo s přívěsem protijedoucího těžkého náklaďáku. Téměř okamžitě k místu nehody dorazila policie, o chvíli později pak i sanitka a následně také hasiči, neboť se z osobního auta začalo kouřit. Doufám, že se nakonec vše obešlo bez vážných následků na životech a zdraví všech účastníků nehody. Já jsem si ale náhle uvědomil, v blízkosti jakého místa k nehodě došlo a také, jaké se právě píše datum. Byl pátek třináctého! Samozřejmě jen náhoda,… ale přesto, trochu mě zamrazilo.

Rubrika:

Tags:

Naše šibenice 17 - Vranov nad Dyjí

Leoš Drahota — Sun, 07 Oct 2012 21:08:22 +0000

Vranov nad Dyjí

V zákrutách silnice na Onšov, prokousávající se skálou nad řekou Dyjí, východně od Vranova, stojí na zalesněném skalním ostrohu zbytky báze čtvercové šibenice. Část kamenné podstavy, tu a tam vyspravená cihlou, se zachovala v podobě pobořených zdí, především na západní a východní straně bývalé stavby. Ze severní a jižní strany nezůstalo téměř nic až k úrovni lesního terénu, což je možná částečně způsobené tím, že se v jedné z těchto zdí nacházel vchod do objektu.

přibližné rozměry naměřené 10. 7. 2012

výška šibenice: 120 cm v nejvyšším bodě západní zdi
síla zdiva: 70 cm
délka sever – jih: 546 cm
délka zdiva východ - západ: 586 cm

Vršek na kterém šibenice stávala je dobře viditelný ze zámku. V 18. století se nazýval Halsgerichtsberg, ještě později pak Galgenberg. Je známo, že se zde poslední poprava konala v roce 1739 či 1740. Kat byl k výkonu trestu do Vranova povolán z Mikulova. Po těchto exekucích se pak majitelka panství Marie Anna Pignatelli, pro vysoké finanční náklady spojené s výkonem hrdelního práva, tohoto privilegia vzdala.

V obhlídce vranovského popraviště se mě dlouho pokoušela zabránit prudká bouřka, doprovázená přívalovým deštěm. Když jsem se do lesíku nad silniční zákrutou přeci jen dostal, spatřil jsem typické trosky šibeniční podstavy, velmi připomínající rozpadající se základnu popraviště u Rožmberku nad Vltavou.

Ploché kameny spíše menší velikosti, slepené dodnes držící maltou, jsou do silných zdí naskládány bez výraznějšího kamenického opracování a ani jejich uložení není zrovna ukázkou zednické preciznosti. Přesto věřím, že muselo jít vzhledem k mohutnosti zdiva a stavu spojovacího materiálu o celkem bytelnou stavbu, která plně vyhovovala svému účelu.

Uprostřed vnější strany západní zdi, přibližně ve výšce 80 cm nad dnešní úrovní okolního terénu, jsem objevil úmyslně zhotovený, malý (asi 20 cm široký) výklenek půlkruhového tvaru, jehož funkci neznám. Veškeré parametry, které jsem následně na místě naměřil, přesně zapadají do určité rozměrové šablony, kterou tehdejší řemeslníci při stavbách čtyřbokých šibenic dodržovali.

Podle některých zdrojů, a to včetně historických map, stálo popraviště pod vrcholem blízkého kopce s kótou 444, na místě zvaném U Lomu, severně od Zadních Hamrů (48°53‘44.862“N 15°49‘41.766“E). Trosky zdí na ostrohu v zákrutách by pak měly být pozůstatkem katovny. Podle dalšího zdroje zde stála katovna a také se tu popravovalo! To by mohlo znamenat, že u Vranova stály popraviště dvě, nebo bylo postaveno nové na vhodnějším místě a staré se přestalo využívat. Možná někde poblíž stávajících zbytků zdí skutečně stávala i katovna. Neumím si ale moc představit, že by byla takto vystavena na tak dobře viditelném místě, spíše bych ji očekával někde stranou, trochu více zastrčenou, nenápadnou.

Nevím, téměř čtvercové základy na ostrohu v silniční zákrutě bych podle všech propozic rozhodně nepovažoval za zbytek obytného domku, ale právě za šibenici. Přesto mi nezbývá než pátrat dál a pokusit se tento můj předpoklad potvrdit.

Rubrika:

Tags:

Mlýn Buzošná

Zdeněk Mikšík — Sun, 16 Sep 2012 15:11:18 +0000

Při našich toulkách po Šumavě jsme nalezli zbytky mlýna Buzošná, který na nás zapůsobil svou polohou a ponurostí a zaujal svou velikostí. Budeme rádi, když se něco o mlýně a jeho obyvatelích dozvíme. Dopis podobného znění dorazil na naši emailovou adresu s prosbou, zda o této zajímavé stavbě nedaleko Kašperských hor můžeme něco zjistit. Zanedlouho jsme do těchto končin měli cestu, a tak jsem se ke mlýnu zašli podívat.

V údolí říčky Losenice je zvláštní poklidná atmosféra, kterou umocňuje řídká mlha povalující se všude kolem. Ani za jasné oblohy tady mnoho světla nebude, okolní svahy jsou prudké a hustě zalesněné. Postupujeme po úzké kamenité cestě, všude je ticho, jen šumění říčky naznačuje, že zde kdysi mohl stávat mlýn. Po chvíli chůze se před námi náhle vynořuje několik staveb, které asi patřily k zaniklé osadě Buzošná (německy Reisenbach). Mimo budovy mlýna je hned u cesty další stavení a v okolí se patrně nacházejí ještě další zbytky zaniklé obce. Je konec léta, všude kolem bujná vegetace, a tak mnoho pozůstatků po dávném osídlení zůstává schováno pod zeleným příkrovem.
Žádný rozsáhlejší průzkum okolí neděláme, v porostu tu určitě hrozí nebezpečí z otevřených děr, jak tomu na podobných místech bývá. Pokoušíme se udělat několik fotografií, i když ve slabém osvětlení a mlhavém počasí na to není ideální doba. Snad se aspoň podaří zachytit atmosféru místa.
Osudy této obce nejsou moc známé, na informační tabuli se můžeme dočíst, že tady v 19. století mohl být mlýn, pila, brusírna, nebo sirkárna. Možná se zde vyráběl také dřevěný drát. Podle Emila Kintzla, který je autorem textu, je možné, že tady ve 30. letech 20. století byla vodní elektrárna. Dokládají to tehdejší mapy.
Z časových důvodů se nám zatím více o této zajímavé zřícenině zjistit nepodařilo, ale budeme na tom dále pracovat. Možná nám v pátrání pomůžete Vy, naši čtenáři. Pokud máte nějaké informace o zaniklé obci, napište nám.

Rubrika:

Tags:

osudy lidí

Noc v Pohádce druhá

Leoš Drahota — Mon, 14 May 2012 10:58:57 +0000

Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradné láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Varovné znamení a příprava v čachrovském hostinci

Jako bychom toho neměli dost, vypravili jsme téměř po půl roce (23.3.2012) na samotu Pohádka znovu. Vypravili jsme se tam proto, protože jsme měli možnost účastnit se nového nočního pozorování statku s pomocí speciální techniky a také proto, že nám to přeci jen nedalo. Kde jinde už bychom měli mít šanci narazit na něco zvláštního či dokonce paranormálního, když ne na místě s takovou pověstí.

Opustili jsme Klatovy a zacílili k Čachrovu. Na polích kolem nás se ještě tu a tam povalovaly špinavě bílé jazyky ztvrdlého sněhu, ale kopce Pošumaví před námi již byly sněhuprosté, šedohnědé a pod těžkými mraky jaksi nepohádkově zachmuřené.

Kdesi jsme špatně odbočili a na úzké silničce nás náhle uprostřed polí zastavila závora železničního přejezdu. Krásná, starobylá, vypadající však, jako by se už nikdy neměla zvednout. Celý mechanismus těch šraněk byl předpotopní, ovládaný táhlem vedoucím kamsi do dálky. Žádné červené blikající světlo, žádné cinkání. Nikde ani živáčka a také žádný vlak! Sedíme a čekáme, motor je dávno zhasnutý. Za námi zaparkovala a zhasla další dvě auta. Vystupujeme a dáváme se s jejich osádkami do řeči. Nedůvěřivě hledíme na kus dřeva bránící nám v cestě a při neplánovaném pikniku u železničního přejezdu vtipkujeme na účet ČD. Postupně si odcházíme ulevit k nedalekým stromům a marně vyhlížíme blížící se lokomotivu. Uvažujeme, co budeme dělat, pokud se dlouhá červenobílá kulatina opravdu nenapřímí. Že by znamení, varování – dnes na Christlhof zapomeňte? Nedbáme. Čekáme a vlak těsně před vyčerpáním naší trpělivosti přeci jen přijíždí. Lokálka o jednom vagónku překodrcala přes přejezd, trochu delší chvilka napětí a pak se za velkého nadšení závora skutečně zvedá.

K Restauraci Šedlbauer v Čachrově jsme dorazili až za tmy a za deště. Měli jsme tu sraz se štábem pořadu České Televize Pološero, který se chystal spolu s námi strávit tuto noc v ruinách s neveselou minulostí. Dva kameramani, produkční pořadu, řidič a záhadolog Dan Mackerle. Vypravili se na Christlhof, aby tu natočili část dílu, věnovaného lidskému strachu a místo, kam jsme se chystali, se proto zdánlivě jevilo velmi příhodné.

Vzájemně jsme se pozdravili a poté stylově zasedli ke stolu v hospodě, do které s oblibou chodíval i Ivan Roubal – poslední to nechvalně známý obyvatel Pohádky. Majitel restaurace pan Ježek nás posilnil pivkem, polévkou, guláškem a svíčkovou, přílohovanou celou štanglí houskových knedlíků. Probrali jsme naše předchozí zkušenosti s pobytem v prokletém Christlhofu a hrubě nastínili plány pro dnešní noc. Bylo před devátou večerní, když jsme opustili pohodlí útulné hospůdky. Poděkovali jsme panu Ježkovi za pohostinnost, on nám popřál úspěšné přečkání noci v nedalekém statku a pak jsme se již ponořili do temného lesa, za nímž nás čekala noční Pohádka.

Prokletý statek znovu naším příbytkem

Mžilo, ale již naštěstí nepršelo. Na střeše chátrajícího stavení se přesto tu a tam nakumulovalo dostatečné množství vody k tomu, aby se velké studené kapky co chvíli překulily přes hranu tašek a nezachycené dávno odcizenými okapy, zákeřně zaútočily na naše zátylky. Bylo chladno, sychravo a uvnitř Pohádky tradičně neútulno. Usídlili jsme se tentokrát v místnosti s krbem (bývalé světnici) a na staré, na zem položené skříni zřídili jakýsi jednoduchý velín našeho dnešního nočního pozorování.

Dan Mackerle začal s naší asistencí zapojovat a oživovat dvě infračervené kamery, připojené na kontrolní monitor. Jedna byla nainstalována do velkého chléva, druhá snímala interiér neobývaného jihovýchodního pokoje. Tyto kamery byly vybaveny pohybovým čidlem, které při zaregistrování jakéhokoliv „hnutí“ a to třeba i pouhého plápolání plamínku svíčky, jak jsme vyzkoušeli, zapnulo nahrávání do připojené paměti.

Obešli jsme stavení s příruční termokamerou, prohlédli si všechny místnosti a zaregistrovali několik změn od naší podzimní návštěvy. Všimli jsme si mimo jiného, že sklep pod bývalou kuchyní někdo částečně vyklidil a tak jsme se rozhodli do něj sestoupit. Podle policisty, který byl u zajištění statku po zatčení posledního obyvatele Pohádky, se dole stále ještě nachází zbytek řetězu, který měl Roubal údajně použít k přivázání jedné ze svých obětí!? Dřevěné schodiště vedoucí kdysi do poměrně velkého sklepa se dávno rozpadlo, proto jsme museli ke slezení do podzemí Christlhofu použít poloshnilou dřevěnou desku. Šlo to však docela snadno a tak jsme si za chvilku mohli zblízka prohlédnout celý zatopený sklepní prostor. Vody tu naštěstí nebylo moc, asi tak dvacet centimetrů, ve kterých se topilo několik prken. Ve vzdáleném rohu, někde pod bývalou koupelnou jsme spatřili torzo snad bývalého mycáku, v druhém rohu do sklepa seshora sestupovalo koleno trubky záchodového odpadu. Na stěně vpravo pak skutečně visel upevněn ve zdi zvláštní řetěz, jehož funkci se nám nepodařilo určit.

Po obhlídce všech místností, půdy, sklepa i chléva jsme se rozdělili na několik skupin. Jedna se usadila ve světnici s krbem a hlídala kontrolní monitor, druhá obsadila vchod do chléva. Další přítomní průběžně obcházeli všechny kouty statku a snažili se zachytit cokoliv neobvyklého. Ve 23:00 byl spuštěn systém infračervených kamer, aby po následující dvě hodiny nepřetržitě monitoroval vybrané prostory. Veškerá další činnost byla utlumena, a šumavský statek ztichl v očekávání příštího. Soustředili jsme se na každý zvuk, který se ozval uvnitř i vně stavení, zírali jsme do tmy, aby nám neunikl jakýkoliv případný pohyb.

Přemýšleli jsme také při čekání na nečekané o reakci senzibilky, která před několika málo týdny velmi rychle opustila chlév s tím, že je tam moc negativní energie, neboť tam při zdi stále leží zakopáno osm mrtvých lidských těl!? Těžko říci, co si o tom myslet. Pohádka je holt buď opravdu plná temného tajemství, nebo již legenda o ní žije svým vlastním životem.

Film Noc v Pohádce druhá

Tajemnou atmosféru Pohádky můžete s námi prožít také v krátkém filmu, který při našem pátrání vzniknul.
Noc v Pohádce druhá - film

Půlnoční blackout

Stavení je ponořeno do nočního ticha, blíží se „hodina duchů“. Podvědomě bystříme ospalé smysly, ale klid kolem nás je zdá se nedotknutelný. Zdánlivě! Je 23:53 a obraz z obou kamer na kontrolním monitoru náhle a bez varování mizí, monitor modrá a nezobrazuje žádné údaje. Dan se pokouší dovolat hlídce u chléva, ale i jeho do té doby spolehlivá vysílačka přestává fungovat. Co se to děje, napadá nás. Mysl je v pohotovosti a noční únava je pryč. Vzpomínáme na Michala a náhlé odumření veškeré jeho elektroniky po přiblížení k Pohádce. Zkoušíme systém oživit, kontrolujeme kontakty, ale nepomáhá to. Jdeme se podívat do chléva, kde se však nic mimořádného neděje. Všude je stále stejný klid a ticho, jen kapky vody ze střechy dál s mlasknutím dopadají do odumřelé loňské trávy, nebo případně někomu z nás za krk.

V 00:05 hod. se obraz z obou kamer náhle bez našeho zásahu vrací, poté ještě několikrát nakrátko vypadává, ale pak již na monitoru drží. Nemáme jednoznačné vysvětlení. Chvíli spekulujeme, pátráme po nějakých dalších anomáliích, ale vše kolem nás je v normálu. Zdá se nakonec, že problém je spíše v baterii napájející celý systém, než v zásahu čehosi nadpřirozeného. Zdroj si prostě na chvíli potřeboval dát pauzu. Situace se zklidňuje a my si uvědomujeme, že je docela slušná zima i bez ledových kapek za krkem. Ještě jednou procházíme statek, který je však stále stejně netečný a nepřívětivý.

Půl hodiny po půlnoci se rozhodujeme Pohádku opustit. Dan Mackerle a ostatní členové štábu Pološera se balí do spacáků a teplého oblečení, neboť hodlají na statku vydržet až do kuropění (mají u pana Ježka v hospodě domluvenou snídani :-). My se s Christlhofem loučíme mimo jiné i proto, že na některé z nás čekají již za pár hodin pracovní povinnosti.

Ani napodruhé jsme se o přítomnosti paranormálna na Pohádce nepřesvědčili. Zvláštní byl pouze výpadek kamerového systému i vysílačky okolo půlnoci a také, jak jsme se dozvěděli později, zastavení se hodinek na Danově ruce. Faktem je, že díky dvanáctiminutovému výpadku nebyla vybraná místa zrovna v nejočekávanější chvíli monitorována. Těžko však tvrdit, že šlo v těchto případech o něco jiného, než o nespolehlivost techniky, nebo jejího napájení. Vypadá to, že ani šumavská samota opředená hrozivým mystériem, není tak děsivá, jak se povídá. O proklamované nebezpečnosti nocování na Chrislhofu vypovídá cosi i fakt, že řidič štábu Pološera celou noc, v autě stojícím jen pár metrů od zdi statku, ponechán o samotě všem pohádkovým běsům napospas, spokojeně prospal.

Pár dní před vydáním tohoto článku nám od našeho čtenáře ze Slovenska přišla tato ve světle christlhofských souvislostí jistě zajímavá zpráva.

Velmi dobre som poznal jedneho z majitelov Pohádky.., ale pekně po poriadku:

V roku 1984-86 som bol dva roky vojak základnej služby u výsadkového vojska na VÚ 1056 u roty hlbkového prieskumu v Janoviciach nad Uhlavou. Moj výsadkový náčelník bol aj so svojim kamarátom majitelom tejto usadlosti, menom Pohádka. Mohol to tam však mať len na víkendy požičane, prenajaté a podobně. Tváril sa však tak, že je to jeho chalupa. Volal sa kapitán Petr Vít, slúžil v Janoviciach a býval tuším v Klatovoch.

Ja som pósobil na rote ako výsadkár, vodič R3A a vodič padákového prepravníka. Velmi často sme využívali vojenský priestor Šumava - Dobrá voda. Poznal som to tam naspamäť. Od Hartmanic až po Železnu Rudu. Počas tých dvoch rokov som autom prejazdil pomaly všetky dědiny v okolí.

Niekolkokrát som bol s kpt. Vítom aj na tejto Pohádke, viezol som mu tam napríklad sud piva pred víkendom. Mal to ako chalupu a robieval tam mecheche a tak. Raz si pametám, že som tam išiel v noci počas lejáku. S nákladným autom sme sa brodili v nějakom strmáku, zapadali sme a ledva sme sa vyškrabali z toho marasu. Dost mi vtedy lepilo, všetko na mňa pósobilo deprimujúco a bol som rád, že som odtial vypadol. A to som mal vtedy 19! Potom som tam bol eště asi 1, alebo 2x. Tiež len naskok, nieco odviezt.

Čas plynul a 7. 7. 1988 tento moj výsadkový náčelnik Petr Vít tragicky zahynul vo vrtulníku MI 2, ktorý sa zrútil do Sečskej priehrady. Vrtulník sa potopil, Vít neprežil. Poznal som aj pani Vítovou. Rok po tejto tragédii sa obesila!

S pozdravom P.M.

Autor této informace se omlouvá, pokud si nějaké detaily z té doby vybavil nepřesně. Je to přeci jen už hezká řádka let.

Rubrika:

Noc v Pohádce druhá - film

Další články na podobné téma:

Tags:

Pohaslé světlo bludiček

Leoš Drahota — Sat, 25 Feb 2012 23:44:16 +0000

Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti četných rašelinišť. Říká se, že bludičky po nocích tancovaly v rejích, lákaly do zrádných močálů, či dokonce zuřivě napadaly pocestné. Opravdu něco takového existovalo, či dokonce stále existuje? Jsou jich plné pohádky, lidová vyprávění, ale i staré romány. Jak ale hledat na dnešní Šumavě takové skoro pohádkové bytosti. Kam za nimi jít, koho se ptát, když současní obyvatelé hor na nic takového nevěří a původních pamětníků je tu snad ještě méně než bludiček.

Ze světa bezedných močálů

Noc je plná hvězd a zvuků lesa. Listopadové lístky lidé již několik dní odtrhávají z kalendáře, ale měsíc, s nímž obvykle přichází zima, se stále ještě nechce ujmout své vlády. Nezvyklé teplo nenechá spát lesní zvěři, ptákům ani lidem. Přichází půlnoc a všechno živé se kochá pohledem na tajemnou, stříbrem svitu luny okrajkovanou krajinu. Proti rozzářené obloze se rýsují temné táhlé hřbety hor, pod nimiž se uvnitř věnce lesů milióny dalekých hvězd zrcadlí na hladině jezírek hlubokého močálu. Úžasná poslední chvíle odcházejícího roku, na níž se však nikým nepozorována již zdáli řítí záhuba. Pár bublin kdovíjakého plynu se kdoví z jakých hlubin prodere k hladině, kde s mlasknutím puknou a zčeří do té doby nehybný hvězdný odraz. Tušení změny je už teď téměř hmatatelné, neklid se vkrádá do duše, ale oči ještě nic podezřelého nevidí.

Náhle pak od západu bez varování studeně foukne. Les ztichne a téměř vzápětí se hvězdy schovávají za nízko letící šedivá mračna, která jak opona ukončila předchozí představení. Přes vrcholky smrků se valí chuchvalce mlh a lehají na močál jak nadýchaná babiččina peřina. Páry se mění v krůpěje vody, dlouhá stébla suchopýru rozkvétají krystaly jinovatky. S každým nadechnutím se do plic dere mrazivá vlhkost, hladkou vodní hladinu pářou švy tvořících se ledových škraloupů. A potom v té vlhké samotě, ve tmě v níž pohasl měsíc a zčernaly hvězdy, objevuje se tam v dálce zvláštní, malé modravé světýlko.

Takhle nějak jsem si představoval své setkání s tajemným úkazem bludného světla, když jsme jednoho listopadového večera vyráželi k pozorování rozlehlého šumavského močálu. Moc jsme si přáli spatřit, vyfotografovat a natočit jev, v který už dnes lidé většinou ani nevěří a který, pokud opravdu existoval, zřejmě v poměrně nedávné minulosti zcela vymizel.

V centrální části Šumavy, především v oblasti tzv. Plání se nachází četná rašeliniště. Temné tisícileté hlubiny slizkého bahna, tlejících rostlin, dřeva, zdechlin a vodou nacucaného rašeliníku. Celé rozlehlé pánve neprostupných močálů, na kterých se daří jen tuhé nízké kosodřevině, mezi kterou tu a tam živoří útlé pokroucené břízky. A právě tady má být často pozorován zvláštní jev, kterému naši předci říkali podle oblasti výskytu cvendy, rychmandle, záhubenčata, zabobončata, bludná světýlka či bludičky.

Bludičky však zdaleka nejsou endemitem šumavských rašelinišť. Setkáváme se s nimi prakticky na celém území naší republiky a velmi podobná pozorování světelných jevů známe téměř z celého světa. Některá místa, kde se vyskytovaly v hojném počtu, byla dokonce podle nich pojmenována. Ve Švédsku proto existuje Martebo Lights, v kanadské provincii Quebec zase Fireship of Baie des Chaulers. Tomu, že se jedná o úkaz shodný s našimi bludnými světly, nasvědčují jména, která byla bludičkám dávána příbuznými slovanskými národy. Poláci je například nazývali blednice či swietlice, Rusové bluždajušče, bolotny či ogoňky a Lužičtí Srbové jim říkali bludnice nebo bludničky.

Bludničky očima našich předků

Vyprávělo se o nich mnohé. Lidé se při setkání s nimi prý cítili podivně omámeni a následovali je, aniž by poté dokázali říci proč. Bludná světýlka údajně nesnášela výsměch či hvízdání a opovážlivce, který se něčeho takového dopustil, rozběsněně napadala. Mnohé noční chodce pronásledovala až k chalupě a pak zvědavě nakukovala dovnitř. Před útokem bludiček vás prý mohlo ochránit klení, sílu jim vzalo, pokud jste mezi ně rozhodili drobky chleba a netroufly si na vás také v případě, že jste na sobě měli košili oblečenou naruby. Jak je patrné, přítomnost záhadných bludnic za humny velmi podněcovala fantazii. Lidé, kteří bludná světýlka spatřili na vlastní oči se ale také většinou shodují v tom, že měli ze setkání zvláštní nepříjemný pocit. Jako by z jejich bledého svitu čišelo cosi zlověstného a mrtvého.

Kromě močálů se prý záhubenčata po nocích objevovala i u potoků a říček, na starých hřbitovech, či dokonce na bývalých bitevních polích. Děsila horaly, byla záhadou pro učence a inspirací pro autory strašidelných povídaček. Dnes se většina lidí domnívá, že bludičky jsou jen pohádkovou fantazií, nebo přinejlepším folklorem pověrčivých venkovanů. Zdá se však, že jsou bludná světýlka přeci jen něco víc než lidovou báchorkou, možná jsou opravdu reálným fenoménem, nebo alespoň v minulosti byla!

„Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všemmíru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kameny, šumějí větve píseň svou a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Tak popsal podzimní rej bludných světýlek Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“ a zdá se, že v době v které se jeho příběhy odehrávaly, byly bludičky docela běžným jevem.

I nás zajímá právě tato Karlem Klostermannem popsaná podoba bludných světýlek. Nebudeme nahánět průsvitné lesní žínky, vznášející se s lucerničkou v ruce nad bažinou a lákající nevysvětlitelnou přitažlivostí do záhuby. Zapomeneme na zlá agresivní světla, napadající promyšleně s velkým rámusem a hrozivými následky noční chodce, a vynecháme i tzv. světlíky, tedy osamocené, pohybující se větší světelné objekty. Snad je i v těchto příbězích nějaký střípek reálného jádra, většinou však již dnes nelze zpětně vysledovat jaký. Budeme proto cíleně pátrat po jevu, jehož projevem by měly být plamínky či světélkování, vznikající v chladném podnebí nad vlhkým terénem, neboli po jevu, jehož původ by mohl být ryze přírodní povahy.

Lidé se o bludná světýlka odpradávna živě zajímali. Měli z nich respekt, vyprávěli si o nich strašidelné příběhy, a z uctivé vzdálenosti je zvědavě pozorovali. Neměli pochyby o tom, jestli opravdu existují, chtěli ale vědět čím jsou, proč, kdy a kde se objevují, jsou-li dobrá či zlá, mohou-li jim ublížit a z jakého důvodu, nebo jsou k člověku netečná. Povídali si o tom, jak se tajemné cvendy chovají, kde je jich nejvíce, který rok se jich objevilo nezvykle málo a není-li to nějaké znamení. Vážně se jimi ale zabývali i tehdejší učenci a bludičkám dokonce přidělili latinské jméno Ignis fatuus.

Klít v bažinách povoleno

Zapátráme-li, co o bludičkách a jejich svícení vlastně ještě víme, či spíše, co se o nich říká, zjistíme, že toho moc není. Objevují se prý nejčastěji v říjnu, listopadu, únoru a březnu. Jejich výskytu zpravidla předchází prudká změna počasí a výrazné ochlazení. Nejraději mají teploty mezi –4°C a +6°C spolu s vysokou vlhkostí vzduchu. Pozorovatelé jim přisuzovali modravé až bílé zabarvení, mluví se však také o světlech žlutavých či zelenavých. K dalším zprávám, které se o nich tradují, už je zřejmě třeba přistupovat s poněkud větším nadhledem. Těžko bychom přírodními zákony vysvětlovali, proč se cvendy prý ukazují vždy v lichém počtu, nečekaně mizí a znovu se zjevují o kus dál, dělí se a slučují, hopkají, staví do řad, či rozpustile víří v kole. Před přibližujícím se člověkem prý ustupují a vzdalujícího se člověka naopak následují. I toto stěží uvěřitelné, zdánlivě inteligentní chování bludiček se však v minulosti pokoušeli lidé přirozeně vysvětlit.

Když se dohonějí a vyšetřejí, tak se nalezne, že sou to sirné a olejné páry, které z močidel, bahen a hřbitovů vyvstaly, skrze zimu noční v chomáče shustly, a dokonce blízko při zemi se zapálily. Poněvadž se tedy v povětří vznášejí, a tak těžší nejsou než povětří, tak musejí taky každého pohnutí povětří následovat. Tolik chci říct: kam vítr jde, tam taky jdou. Běží-li se k nim, tak utíkají, poněvadž skrze silnou chůzi povětří před sebou ženeme. A poněvadž přes pařezy a kamení, přes hory a doly, po zemi a přes vodu skákají; tak nemůže jinač bejt, než že ten člověk, který za nimi pospíchá, domnívaje se, že snad někdo s lucernou aneb nějaké jiné světlo je, do rybníků a bahen, aneb do konce do největšího nebezpečenství života přivést, se musí. Bojíme-li se jich, tak se k nám vždy víc blížeji, poněvadž v strachu zhluboka oddycháme, a tak povetří k sobě táhneme. Zaklínáme-li se, tak zas ustupují, poněvadž skrze takové prudké mluvení povětří se odhání. Tuby byla tedy jednou ta případnost, kde by nezbedné a daremné kletí něco spomohlo. Než, když my, milí lidé, světlice již znáte, a víte, odkud pocházejí, a co vlastně sou, tak taky velmi patrně poznáte, že se jich nepotřebujeme ani bát, ani že příčinu nemáme, zaklínáním je odhánět.

Bludičky a jejich výklad, Lid český, kroniky české (r. 1787)

Nebo to samé ze stejného roku poněkud jinými slovy

Na zemi mohou též světlé způsoby se ukazovati, kterými neumělí lidé velice se děsí. Mezi nimiž jest světlice neb světýlko nejznámější. Taková ohnivá způsoba není nic jiného než pálivé (hořivé) povětří z močidla čili bahna, které se při zemi zapálí. Povětří v močidlech jest, jakž jsem pověděl, pálivé čili hořivé povětří; to se velmi snadně zejme, když je z lahvice (flašky) na svíčku pustíme, neb když elektrická jiskra na ně padne; mimo to stane se to zanícení neb zapálení bez umění, když se přirozeným povětřím parnatého obora v jistém stupni smísí. Stane se tedy světlice neb světýlko, když povětří z močidla se zanítí a chvíli hoří. Z toho jest viděti, že na takových místech pocházejí a původ svůj berou, kdež jest mnoho hnijících věcí, jako v močidlech a bahnech, i na hřbitovech a na místech, kdež bitvy svedeny byly, protože tam mnoho pálivého povětří jest. V vzdálí se ukazuje světlice tak velká jako plamen svíčky; z té příčiny velmi snadně pocestní, když za tím světlem jdou, myslíce do vesnice nějaké přijíti, v močidla a bahniště se mohou dostati, poněvadž nejvíce v takových místech pocházejí a se nalézají, aniž se tomu co diviti, že nejmenším větrem sebou dále pohybovati dají, poněvadž nic jiného nejsou, než pálivé bahnaté a močidlné povětří. Světlice (světýlko) utíká před tím, kdož za ní jde, a jde za tím, kdož před ní utíká. Příčina toho jest patrná: když k světlici jdeme, tedy tiskneme před sebou povětří, a tím tisknutím stane se pohnutí, jímž světlice dále se žene; utíkáme-li před ní, tedy povětří pořád se rozděluje; to povětří, kteréž za námi jest, splývá a žene se tam, kam my běžíme, světlice, jelikož povětří musí za tím tahem povětří jíti, a tedy pořád za námi se bráti. Z její povahy se též dá vysvětliti, proč vozkové po cestách (formani) na tu myšlenku přišli, že klením a hromováním světlice se odeženou; neb když někdo kleje, strká povětří od sebe a tím i světlici; vesměs jest k tomu dosti každého silného křičení. Též se odežene, když k místu, kdež světlice se okáže, bičem silně se práská. Naproti tomu prý blíží se k člověku, an se modlí, poněvadž modlící se k sobě přitahuje povětří, jimž světlice nucena jest tahem povětří jíti, však málo kdy se k ní, ježto jako pálivé bahnaté povětří jest velmi hnutelné, tak přiblížíme, že klením aneb modlením místo její změniti se může. Pověrčiví lidé mají světlice za strašidla aneb noční duchy, poněvadž se na hřbitovech ukazují, a na jiných místech opět pocestné za tím světlem jdoucí, s pravé cesty svádějí, a v bahna a močidla, i v rybníky zavozují. Pamatujte tedy sobě, že světlice neb světýlko není žádné strašidlo, nýbrž jediné hořící bahnité povětří.

Měsíčný Spis k poučení a obveselení obecného lidu, 1787

Na čekané

Blížili jsme se k cíli své výpravy. Les se rozestoupil a před námi ležela zrzavá plocha močálu s několika temnými tůněmi, olemovanými černým bahnem. Je to to správné místo? Těšili jsme se na tenhle večer a zároveň velmi pochybovali, neboť jsme šli takříkajíc zcela naslepo.

Dlouho jsme se na tuto akci připravovali a hledali indicie, které by nás navedly na lokalitu, kde bylo v nedávné době „něco viděno“. Pokoušeli jsme se najít přes známé i náhodné neznámé někoho, kdo by nás mohl nasměrovat na nějaké nadějné místo. Zjišťovali jsme, zda-li někdo sám něco viděl, nebo zda-li někdo neví o někom, kdo něco ví či někdo neslyšel o někom, kdo něco slyšel. Bezvýsledně. Lidé o bludičkách buď vůbec mluvit nechtějí (asi něco vědí), nebo nepochází odtud, nikdy se o to nezajímali, nebo o tom jen slýchávali od svých předků. Šumavou se dnes lidé přesunují spíše autem, na kole či na běžkách. Po starých lesních stezkách chodí většinou už jen turisté a to převážně ve dne během letních měsíců. Možná i to je jeden z důvodů, proč o žádném současném pozorování bludných světýlek nevíme.

Když jsme nyní dorazili k prvnímu rašeliništi vybranému pro naše pozorování, večer se zvolna měnil v noc. Tma sedala do pánve močálu vymezeného hradbou vzrostlých smrků a zima začínala řádně zalézat za nehty. Nebylo v horách živáčka, který by nás té studené listopadové noci při našem počínání rušil a tak jsme se usadili na kraji bažiny, rozestavili stativy, připravili techniku a začali se kolem sebe nedočkavě rozhlížet.

Rašeliniště jsme vybírali podle dostupnosti, přehlednosti a přírodních podmínek, které by bludičkám mohly svědčit. Roční doba i teplota by jim také mohla vyhovovat a tak jsme opravdu doufali. Tma byla brzy dokonalá a zima značná. Vybalili jsme záložní teplé prádlo, přioblékli se a šeptem, snad abychom je nevyplašili, rozvíjeli jsme různé teorie o bludných světýlkách. Konečně jsme měli také příležitost dostat něco výživnějšího do prázdného žaludku, a tak jsme přežvykujíc zimou ztuhlou večeři, postávali a posedávali uprostřed nočních hor, s bláhovou nadějí, že spatříme něco velice nepravděpodobného. Čas však plynul, močál zamrzal a rychmandle nikde. Ani záblesk, ani jiskřička, jen hustá studená tma. Nejdříve nás opustil optimismus, poté nám došla trpělivost. Sbalili jsme se a vyrazili k jinému rašeliništi s nadějí, že tam budeme mít více štěstí.

Teorie bludného světla

Zřejmě nejstarší teorie o původu bludiček mluví o duších nekřtěňátek, tedy o duších novorozenců, kteří zemřeli ještě před vlastním křtem, a proto lapené mezi zemí a nebem nešťastné bloudí povětřím v podobě bludných světýlek. Je zajímavé, že duše v podobě modravých světýlek opouštěly těla zemřelých již podle keltských představ. Světélkující, skákající a točící se „dušičky“ byly přitom mnohokráte viděny nad močály v bývalé domovině Keltů, v Cornwallu a Walesu. Právě v bažinách Británie, Německa, Dánska a dalších severských zemí pak byla nalezena přes dva tisíce let stará, přirozeně mumifikovaná těla mnoha obřadně usmrcených osob. Věřili snad dávní Keltové či Germáni, že tam, kde se objevují bludná světla, tam sídlí duše mrtvých a tam je třeba bohům přinášet i lidské oběti? *

Teorie nekřtěňátek obsahuje zvláštní tajemnou směs pověr, strachu z neznámého, náboženství i pohanské mytologie. Je to teorie romantická, pochmurná, ale zřejmě opravdu není ničím víc, než jen tou tajemnou směsí a nemá smysl se jí příliš zabývat. Vynecháme také názory, že jde o fosforeskující ztrouchnivělé dřevo, či poletující světlušky. Oba tyto zdroje světla lidé žijící v těsném propojení s přírodou dobře znali a s bludnými světýlky si je mohli splést pouze ve výjimečných případech (v husté mlze apod.). Světlušky jsou navíc aktivní jen v teplých měsících roku a trouchnivějící dřevo je zase na štíru s pohybem, který je bludným světýlkům zpravidla připisován. Další teorie však již tak nereálně nevypadají a zaslouží si myslím naše důkladnější zamyšlení.

Nestor českých záhadologů Ludvík Souček se ve svém Tušení stínu zabývá dvěma možnostmi původu bludných světýlek. Nejprve si hraje s myšlenkou, že by původcem světla mohly být roje drobného hmyzu, zvaného chvostoskoci, když byla u některých druhů z čeledi Achorutidae pozorována vysoká „zářivost“ poté, co se tito nepatrní tvorečkové s průsvitným tělíčkem napapali světélkujících mycelií hub. Podporuje tuto myšlenku i poznatkem některých badatelů, kterým se podařilo strčit dřevěnou hůl do středu zdroje bludného světla, a po vytažení zjistili, že je hůl stále stejně studená jako před vsunutím. Vzápětí však Souček uznává, že ne všechna věrohodná pozorování lze vysvětlit miliónovými roji světélkujících chvostoskoků, a proto vyslovuje svou druhou, docela překvapující teorii.

V ní jev bludiček pojmenovává jako „emisi biologické plasmy“ uvolněné živočichy v mezních situacích (třeba při zapadnutí do močálu). Uvažuje o existenci čehosi, co opustí tělo živého tvora při ohrožení života, či v okamžiku smrti! „Věřím, že budu správně pochopen: rozhodně se nepřimlouvám za založení společnosti pro výzkum hejkalů či jezinek, domnívám se však, že by definitivní a ověřené, nikoli jen spekulativní vysvětlení podstaty působení dušiček nebohých nekřtěňátek mohlo sehrát jistou úlohu v interdisciplinárním průzkumu biologické plasmy, otevírajícím slibné průhledy k dalšímu bádání.“ Co je ale onou biologickou plasmou myšleno? Kupodivu nic nadpřirozeného.

Podle vyjádření ruského fyzika Grišenka z roku 1944 jde o běžný produkt energetického spalování v živočišných buňkách, který je následně emitován do okolního prostoru. Tam tato emise reaguje s plynnými molekulami vzduchu, čímž vzniká zvláštní druh plasmy, která se prudce rozpíná do prostoru. Následně je však zachycena elektromagnetickým nábojem živé hmoty a jako zářící (v infračerveném spektru) aura obklopuje živý organismus. Kousky této aury se mohou vlivem elektrického nebo magnetického toku odtrhávat a jsou pak unášeny jako drobnější kulovité plasmoidy.

Jiní badatelé přisuzují bludičkám čistě „elektrický“ původ. Podle některých jde o tzv. Oheň svatého Eliáše, neboli výboj statické elektřiny, ke kterému dochází především před a za silných bouří. Při tomto jevu se ukazují dlouhé modravé plamínky (výboje), které se plazí, přeskakují a srší. Americký neurolog M. A. Persinger se roku 1991 rovněž přiklonil k elektrickému původu bludných světýlek. Podle jeho názoru jsou však bludičky elektrickým výbojem, vzniklým během stlačování křemene v místech tektonických zlomů. I kulový blesk, který je sám o sobě tak trochu nepolapitelnou záhadou, zůstává podezřelý z bludného svícení.

A pak je tu zřejmě nejrozšířenější teorie o původu bludiček. Podlé té jsou světla na močidlech produktem chemicko-fyzikální reakce, při které dochází k samovznícení bahenních plynů, či světélkování par bílého fosforu při kontaktu s vodou nasyceným povětřím.

Velmi reaktivní bílý fosfor by v suchém prostředí při setkání s kyslíkem jasně vzplál, pokud je však vzduch vlhký a chladný, dochází pouze k zelenkavému světélkování. To nám potvrdil i jednoduchý pokus, ke kterému jsme se za chladné listopadové noci na louce před naší šumavskou základnou odhodlali. Podařilo se nám při něm, k našemu velkému překvapení, velmi snadno stvořit několik jasně zelenkavě zářících drobků fosforu, velmi připomínajících žhnoucí uhlíky vystřelující z ohniště.

Předpokládá se, že páry fosforu by se mohly do ovzduší uvolňovat z tlejících těl do močálů lapených živočichů, leklých ryb, či z lidských ostatků v případě hřbitovů a bitevních polí. I ostatní podezřelé bahenní plyny mají původ v rozkladu organického materiálu a nejčastěji se mluví o methanu. Jak by však mohlo v chladném a vlhkém prostředí nad povrchem rašeliniště dojít k samovznícení tohoto plynu? Vždyť víme, že je k tomu potřebná poměrně vysoká teplota, elektrická jiskra či otevřený plamen?

Co na to věda

Přestože se nám tato teorie zdála docela nadějná, cítili jsme, že nám v dalším poznání nepřekonatelně brání absence odbornějších znalostí. Udělali jsme proto to jediné možné a obrátili se na profesionály. Oslovili jsme Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze a zeptali se jejích vědeckých pracovníků přímo na to, co si myslí o fenoménu bludiček.

„ ... Jde nám o to, jestli by to nemohl být skutečný přírodní úkaz, jehož podstatou by byla jakási chemická reakce (vzplanutí bahenních plynů, přeměna fosforu apod.) Jestli je vůbec možné, aby v poměrně chladném prostředí mohlo v přírodě dojít ke vznícení, čeho, jak a proč. Chtěli bychom k tomu získat vyjádření skutečného odborníka a to i třeba takové, že jde o naprostý nesmysl.“

Po několika dnech jsme se dočkali odpovědi, která nás překvapila a velice potěšila.

Jak jste již správně naznačil ve své otázce, jev lidově nazývaný „bludičky“ úzce souvisí s tzv. bahenními plyny. Ty vznikají činností bakterií bez přístupu vzduchu (tzv. anaerobní procesy) a jejich hlavní složkou je methan. Je to ten samý plyn, který tvoří zemní plyn. Methan sice patří mezi extrémně hořlavé látky, ale sám od sebe se nevznítí, proto musíme pátrat dál.

To co hledáme, je vlastně chemická látka, jež stejně jako methan vzniká při anaerobních procesech, je plynná nebo těkavá kapalina a zároveň je samozápalná. Takových látek není mnoho a v podstatě se tím náš výběr zužuje na několik málo jednoduchých sloučenin boru a fosforu s vodíkem. Protože methan a další produkty anaerobních bakterií pochází z organického materiálu (zbytky odumřelých rostlin a živočichů), můžeme s jistotou říci, že se bude jednat o sloučeninu fosforu, neboť fosfor je důležitou součástí živých organismů. V našem případě přichází v úvahu fosfan, který je navíc i při velmi nepatrném „znečištění“ difosfanem samozápalný. A to je také hlavní příčina vzniku našeho jevu – „bludiček“. V případě vzniku fosfanu a difosfanu v přírodě se ovšem dostáváme z biologického hlediska do málo probádaného světa. Vznik fosfanu činností anaerobních bakterií byl sice v laboratorních podmínkách prokázán, ale mechanizmus tohoto procesu se ještě zkoumá.

Jak vypadá celkový proces?

Methan se činností anaerobních bakterií hromadí v plynových kapsách pod vrstvami bahna. Pokud jsou příhodné podmínky (dostatek fosfátu a výskyt bakterií, které jsou schopné ho metabolizovat), pravděpodobně může současně se vznikem methanu dojít také ke vzniku fosfanu, který obvykle obsahuje stopové množství difosfanu. Časem se taková kapsa dostane k povrchu močálu a uvolní se do vzduchu (methan je lehčí než vzduch). Jakmile dojde ke kontaktu difosfanu se vzduchem (kyslíkem), tak se sám zapálí a od něho se zapálí i okolní methan. Pozorovatel pak vidí krátký záblesk nebo plamínek těsně nad močálem – „bludičky“.

RNDr. Pavel Teplý, Ph.D. (Katedra učitelství a didaktiky chemie), doc. RNDr. Ivo Konopásek, CSc. (Katedra genetiky a mikrobiologie)

Oběma pánům ještě jednou moc děkujeme!

Methan + difosfan + kyslík = bludička. Věda nám dává odpověď na otázku co v močálech hoří a jak dochází ke vznícení. Myslím, že je to docela uspokojivé vysvětlení. Svým způsobem se vlastně tento výše popsaný proces v symbolické rovině tak trochu blíží teoriím o duších zemřelých. Ze smrti a zániku se nad bažinou díky anaerobním bakteriím rodí vznášející se modravé světýlko.

Co dodat? Bludičky se nám na vlastní oči ani po dlouhém čekání u šumavských rašelinišť bohužel spatřit nepodařilo, přestože jsme z našeho druhého nočního stanoviště měli dobrý výhled na velmi rozlehlou plochu močálu. Snad nebyly ideální povětrnostní podmínky, snad jsme si vybrali nesprávnou oblast či čas. Možná ale, že bludičky opravdu definitivně vymřely. Jejich zmizení v moderní době je některými pokládáno za stejnou záhadu, jako jejich podstata. Jestli se třeba vlivem kyselých dešťů změnilo složení půdy či vody v rašeliništích, nebo je vlivem odvodňování nedostatečně podmáčený terén, těžko říci. V každém případě je to velká škoda. Světýlka zhasla, ztratila se a s nimi i jejich tajemství. Možná že díky naší rozpínavosti nemizí jen živočišné a rostlinné druhy, ale ztrácíme i jiné přírodní elementy, ještě před tím, než jsme je vůbec mohli objevit. Moc rád bych na vlastní kůži zažil magii té chvíle, kdy do tmy lezavé podzimní noci nečekaně zablikají a zatančí modravé plamínky a člověk se zachvěje neznámou podivnou bázní, stejně jako kdysi staří horalé. Zatím to ale vypadá, že bludičky bloudí kdoví kde a já budu mít smůlu.

* První lidé žijící na severu Evropy si mysleli, že bažiny jsou místa, kde mohou komunikovat s bohy i s mrtvými příbuznými. Přinášeli do bažin dary, aby se bohům zavděčili a očekávali za to jejich pomoc a odpovědi na své otázky. Nádoby, šperky a dokonce i celé vozy naložené obětinami byly dávnými pohany uloženy v bažinách, aby tím získali pro svůj kmen zvláštní přízeň. Někdy byli obětováni také lidé a následně jako nejvyšší dar v bažinách i pohřbeni.

Prosíme všechny, kteří mají jakoukoliv zkušenost s fenoménem bludiček, či vědí o někom, kdo jí má, aby se nám ozvali. Toto téma se nám nechce jen tak opustit a proto budeme vděční za všechny poskytnuté informace!

Rubrika: