Moskyt - Na jiné téma

Prokletá Zvonice

Leoš Drahota — Sat, 06 Jul 2019 13:48:02 +0000

Na skalnatém vršku, nedaleko Černoviček na Kladensku je spoustu kamení, křovin, mladých stromků a klíšťat. Stojí tu ale i něco, co kdysi vybudovali lidé a jejich potomci již zapomněli proč. Vzpomínají ale na dávnou pověst, která se o tomto kamýku vypráví, a která snad objasňuje z jakého důvodu je toto místo tak zpustlé, zapomenuté a tak trochu strašidelné.

Buližníková skála, kdysi vymodelovaná druhohorním mělkým mořem v nevelký ostrůvek, dodnes jako boule vyčnívá nad okolní terén poblíž Černoviček u Středokluk. Vrchu zahalenému do čepice hustého porostu náletových dřevin se oficiálně říká Čičovický kamýk a na první pohled ničím nijak zvlášť neupoutá. Neupoutá moc ani na druhý pohled, přestože byl vyhlášen pro svůj geologický původ přírodní památkou. Pokud se ale odhodláte proklestit si roštím cestu na jeho vrchol, něco zajímavého přeci jen zříte.

Stojí tu zděný kamenný blok o délce přibližně 840 cm a šířce 670 cm. Nad terén vystupuje tato stavba někde metr, někde metr a půl. Vnitřek celého objektu je vyplněn, ale bez kopání se nedá určit čím. Je však pravděpodobné, že zděné jsou jen stěny bloku a jeho vnitřek je saturován sutí z již neexistujících horních částí stavby. Dá se předpokládat, že kamenný blok byl jakýmsi soklem vyšší stavby, jejíž cihlový fragment lze spatřit nad východní stěnou objektu, kde lehce vystupuje nad horní plošinu bloku.

Zdivo stavby je poskládáno z různě velkých, maltou spojených neopracovaných kusů opuky a buližníku. Ve východní stěně je zdivo přerušeno, snad provaleno, a pokud kdysi do objektu existoval vchod, mohl být pravděpodobně zde. Do travnaté plošiny v koruně objektu je dnes zasazena kamenná značky kóty 21 - 345 m.n.m.

Zvláštní na tomto zděném bloku je, že dnes nikdo s jistotou neví, o jakou stavbu se na vrcholu kamýku jednalo, k čemu tento nepochybně věkovitý objekt sloužil. Z paměti kraje tato informace vymizela a nemluví o ní ani historické prameny. Stranou od lidských obydlí, na vršku uprostřed polí, zarostlý, ztracený, zapomenutý.

Pohyb v těsné blízkosti stavby je obtížný, všude roští, nízko se sklánějící větve a kameny pod nohama, zákeřně skryté porostem bujného rostlinstva. Obešli jsme přesto objekt několikrát kolem dokola a snažili se najít jakoukoliv stopu, která by nám pomohla objasnit účel zbudování této podivnosti. Bezvýsledně! Jediným úlovkem bylo do boku zakousnuté klíště a nález do rohového kamene vyrytého nečitelného malého nápisu snad s letopočtem 1913 nebo 1943.

Nejsme samozřejmě první, kdo se o původ této záhadné stavby na vrcholu Čičovického kamýku zajímal a tak vzniklo několik teorií. Mohl to prý být kdysi malý hrádek, strážní věž, větrný mlýn, tvrz nebo středověké popraviště. Jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že šlo o bytelnou zvonici, náležející k nedalekému kostelu sv. Vavřince. Proč by ale stavěli zvonici asi 270 metrů od samotného kostela? To by přece působilo zbytečné obtíže při každodenní potřebě využít její „signální“ a oznamovací funkci. Prý ale byla postavena cíleně na nejbližším a vlastně jediném kopci, aby se tón jejího zvonu lépe rozléhal do kraje. No nevím?! Této teorii však nahrává vzpomínka místních, podle které se kamýku v minulost mezi lidmi říkalo „Zvonice“.

V místní paměti se ale dochovaly i jiné nepsané záznamy. Svatý Vavřinec, kterému byl již jmenovaný blízký hřbitovní kostelík zasvěcen, prý celý vrch v pradávné minulosti proklel, neboť ho nebyl schopen očistit a vypořádat se vlastními silami s démony, jež tento buližníkový puk obývají. Tento římský světec kdysi nevydal chrámové cennosti prefektovi, rozdal je chudým a byl za to upečen zaživa. Zobrazován pak s opékacím roštem, stal se patronem hasičů, kuchařů, sklářů, archivářů, koželuhů či knihovníků. Na Kladensku se prý zjevil proto, aby z myslí lidí vymýtil relikty starých pohanských kultů. Na Čičovickém kamýku to ale nemohl mít jednoduché. Už jen proto, že se západně od vrchu nachází slavné makotřaské pravěké sídliště a svatyně lidu kultury s nálevkovitými poháry, kde byly archeology objeveny stopy praktikování rituálů, při nichž byly vyšším mocnostem předkládány lidské oběti.

Je tedy možné, že si démoni probuzení krvavými obřady u Makotřas našli své útočiště i na nenápadném vrchu při Černovičkách a sv. Vavřinec s nimi dodnes kdesi na pomezí našeho a jiných světů bojuje o nadvládu nad tímto krajem? Připusťme si alespoň na chvíli takovou imaginaci. Hned nám bude jasné, proč se lidé u prokleté Zvonice občas setkávají s podivnými, nevysvětlitelnými zvuky a jinými zvláštními úkazy, přicházejícími zřejmě z transdimenzionálních trhlin, vedoucích kamsi na stále horké svaté bojiště. Na tomto zpustlém kamýku se tak pravděpodobně díky neúspěchu světce nelíbí lidem, nevyhledávají ho, nezušlechťují, a když už na něm jednou něco přeci jen postavili, proměnilo se to asi docela brzo v trosky a upadlo do zapomnění. Pokud pak šlo opravdu o kostelní zvonici, lze předpokládat, že se zdejším démonům a pohanským běsům její pozice ani trochu nelíbila a o zánik křesťanského tlampače se patřičně přičinili. Tak takhle to bylo. A nebo ne?

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historické objekty

pověsti legendy

Copatý doktor z hor

Leoš Drahota — Fri, 04 Jan 2019 09:22:02 +0000

Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.

Chudý, drsný kraj Jizerských i dalších našich hor odedávna dával prostor netradičnímu praktikování medicíny. Skutečný vystudovaný lékař byl pro horaly často příliš drahý a hlavně vzdálený. Jeho úlohu proto nezřídka přebírali místní přírodní léčitelé. Svou mimořádnou pozici a důvěru lidí si uchovávali od dob, kdy žádná oficiální lékařská péče ještě neexistovala a díky specifickým horským podmínkám si ji na rozdíl od měst a bohatších lokalit podrželi až do 20. století.

Jejich věhlas často přesáhl hranice regionu, z kterého vzešli a který je formoval, jak tomu bylo například u jizerskohorského Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela či u „bohyň“ z Bílých Karpat. Bylo však i mnoho léčitelů řekněme místního významu, na které se dnes již pomalu zapomíná. Někteří z nich jsou přitom pozoruhodní nejen svými uzdravujícími schopnostmi, ale třeba i svým životním příběhem.

Jedním takovým skromným Kittelovým následovníkem v Jizerských horách, svérázným samorostem a podivínem byl i Josef Pattermann. Jeho působištěm byla oblast Kořenova, Horního Polubného a Příchovic na východním pomezí hor, jeho časem pak konec 19. a začátek 20. století.

Josef Pattermann spatřil světlo světa 17. května 1852 v Kořenově, v části zvané Tesařov, v domku čp. 6. Domek to byl na spadnutí a byl známkou toho, že se Josef narodil do velmi chudých poměrů. A přestože mu jeho rodiče Joseph Pattermann a Maria Anna rozená Kasperová (*22. 3. 1826 Neuwelt – †1. 5. 1910 Horní Polubný) nemohli start do života usnadnit žádným hmotným příspěvkem, jeden dar od nich přeci jen získal. O tom ale zřejmě Josef v mládí neměl tušení a tak mu nezbylo, než se protloukat jak jen se dalo.

Když ukončil školu, nastoupil mladý Pattermann do učení v Riedelových sklárnách v Polubném. Pak musel svůj rodný kraj jako téměř každý mladý muž na pár let opustit, aby v Brandýse u c. k. dragounů v letech 1873 až 1875 vykonal povinnou vojenskou službu. Možná, že právě tady započala série událostí, která vedla až k jeho léčitelské kariéře. Josef tu po pádu z koně málem zemřel a kvůli následkům úrazu, znemožňujícím jeho další službu, byl z armády propuštěn. Vrátil se tedy k řemeslu, kterému byl vyučen a do sklárny na Jizerce nastoupil jako tahač skleněných tyčí. Práce to nebyla snadná, ani příliš bezpečná. Při nehodě přišel Pattermann o oko a sklárnu opustil.

Potom už jeho způsob obživy ztratil řád a bral, co se dalo. Pokrýval střechy, porážel stromy nebo pracoval jako kameník. Živil se ale i domácím tkaním a podle jeho vlastních slov vyzkoušel na třicet dalších zaměstnání, kterými si vydělával na chleba. To ho ale neuspokojovalo a přemýšlel, v čem by se našel. Když ho pak postihlo velmi vážné onemocnění krku, s kterým si ani studovaní lékaři nevěděli rady, vzpomněl si, jak během vojenské služby vypomáhal lékaři svého regimentu na ošetřovně a pokusil se nabyté zkušenosti využít. Vzpomněl si také na rodinnou tradici, neboť jeho matka byla zkušenou, uznávanou bylinkářkou a nemocný krk si vyléčil sám. Tento nečekaný úspěch Pattermana následně přivedl k pevnému rozhodnutí, že se stane léčitelem. Jeho odhodlání pro nové poslání navíc podpořilo i zjevení Panny Marie, které slíbil, že veškeré své úsilí napříště věnuje péči o nemocné a chudé. V jeho životě nastal zlom. Poctivě se vrhnul do samostudia lékařských věd, probudil naplno své po matce zděděné vlohy a skutečně se léčitelem stal. Nutno říci, že léčitelem úspěšným a uznávaným.

Někdy koncem 80. let 19. století Josef Pattermann opustil rozpadající se rodný dům a koupil vedle stojící starou, ale větší chalupu. V ní pak dalších 35 let provozoval svou léčitelskou praxi. Původní domek se stal turistickou atrakcí, kterou si chtěl každý namalovat, vyfotografovat a uloupnou si z ní nějaký ten suvenýr. To už ale chatrné obydlí nemohlo vydržet a definitivně padlo k zemi.

Zjevení Panny Marie zřejmě poznamenalo léčitele hlouběji, než se zpočátku zdálo. Neví se sice přesně, zda k němu došlo v reálném světě či pouze ve snu, podle Pattermanna ale Bohorodička poklekla u jeho postele a mimo jiné Josefovi sdělila, že je „Boží člověk“. Výjev s Marií, klečící u Josefa sedícího na posteli, ostatně v barvách zachytil Pattermannův přítel, vídeňský malíř Franz Rösler a léčitel si následně tento obraz zavěsil na čelní stěnu světnice. Svému vyvolení vyšší mocí se zcela podvolil a zamířil k jeho naplnění. Boží člověk si přestal stříhat vlasy i vousy a začal se oblékat do ženských šatů. Stal se z něj podivín a samotář. Jedinou společenskou událostí, které se napříště účastnil, byla pravidelná návštěva bohoslužeb v kostele v Polubném a Příchovicích.

Celé dny se jinak toulal po lesích a lukách, sbíral byliny a lovil zmije, které pak pro léčebné účely sušil rozvěšené kolem své chalupy. Své nestříhané vlasy splétal do copů, které mu prý splývaly až ke kolenům, pročež mu horalé začali říkat Zopfmann – copatý muž (v německém jizerskohorském nářečí Zoupmon). Jeho zjev budil velkou pozornost a to se přestalo líbit úředním místům. Pattermann dostal oficiální zákaz účastnit se veřejného společenského dění obce, aby nepohoršoval „slušné lidi“, což bohužel zahrnovalo i zákaz vstupu do kostela. Léčitel stál před zásadním rozhodnutím. Ostříhat se, oholit a svléknout ženské šaty, nebo se ještě více izolovat a zůstat svůj. Volil druhou možnost a do té doby pravidelné a pro něj velmi důležité návštěvy svatostánku nahradil každodenními ranními poutěmi z Tesařova k Hutterovu kříži pod Štěpánkou, kde se pak dlouze a vroucně modlil. Jedna tato cesta se mu málem stala osudnou. V ranním šeru si ho lesník spletl s pytlákem a po Copatém muži vystřelil. Naštěstí minul.

Že by byl Zoupmon pod ochranou vyšší moci, nebo možná sám disponoval nadpřirozenými schopnostmi? Vždyť prý dokázal podle svědků rozsvítit nad hlavami ministrantů nazelenalou záři, nebo dokonce pouze silou vůle rozeznít kostelní zvony. Ano, i to mají tito přírodní léčitelé společné. Vyprávěly se o nich legendy a pověsti, přímo související s jejich až nepochopitelnou schopností uzdravovat. S o co větší důvěrou jim pak lidé svěřovali péči o své zdraví, o to více je zároveň vylučovali ze své komunity. Výjimečnost a odlišnost vzbuzovala zároveň víru i strach.

Josef Pattermann své pacienty nikdy příliš tělesně nevyšetřoval. Dlouze si ale s nemocnými povídal a podrobně rozebíral příznaky jejich potíží. Pak z komory přinesl a naordinoval potřebné mastičky, bylinky a lektvary. Dovedl pomoci od fyzických neduhů i od bolesti duše. Během 43 let praktikování svého léčitelství pomohl bezpočtu lidí, přesto si chvíli poseděl ve vězení za šarlatánství. Za své služby odmítal brát peníze a skromné životní potřeby hradil z dobrovolných příspěvků. Ochotně ale zaplatil téměř za vše, co mu kdo do chalupy ke koupi přinesl. Ta se pak plnila cennými starožitnostmi i bezcennými cetkami a stávalo se z ní tak trochu skladiště. Všude různé krabice, lahvičky, na stěnách mnoho tikajících hodin, voskové figuríny svatých v životní velikosti, platné i neplatné mince a velké množství starých knih.

Za lednové noční bouře roku 1922 chalupa copatého doktora i se všemi jeho „poklady“ lehla popelem. To pro něj byla velká rána. Uchýlil se téměř k poustevnickému životu do vedlejšího stavení a ještě více se uzavřel světu. Žil už jen pro své bylinky, ale nepřestával pomáhat. Když v pokročilém věku zeslábl, byl nucen zanechat i svých každodenních cest k Hutterovu kříži.

Josef Pattermann zemřel osamocen ve věku 84 let 15. 12. 1936 v čp. 44 na nemocné srdce. Jeho pohřbu se prý zúčastnilo velké množství vděčných lidí a tak se alespoň na poslední cestě dočkal veřejného uznání. Pochován byl na hřbitově v Horním Polubném, kde je jeho hrob místními stále udržován. Leží zde léčitel, jednooký copatý podivín v ženských šatech, Boží člověk, který prý 50 let nenavštívil hostinec.

Hutterův kříž je tak trochu záhada. Na rozdíl od jiných jizerskohorských křížů a pomníčků se přesně neví, proč byl v lese pod Štěpánkou postaven. Měl jej snad dát vybudovat roku 1834 pasecký nadlesní Václav Hutter, když v místních lesích za sněhové bouře zabloudil a v nejvyšší nouzi Bohu slíbil, že pokud bude jeho život zachován, nechá zde při cestě vystavět poctivý kamenný kříž. Jiná pověst ale zmiňuje nějaký zlý čin, který měl Hutter spáchat, a kříž byl symbolem jeho pokání. Kamenný podstavec nese tesaný nápis „Poručím svého ducha do rukou svého Stvořitele.“

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Létající doktor z hor

Tags:

Vánoce na Zlaté Studni

Eduard Steun — Sun, 10 Dec 2017 21:49:21 +0000

Milí přátelé, chtěl bych se s vámi podělit o svoje vzpomínky na šumavské vánoce, které ve mně zůstanou do konce života. Víte, ona Šumava má svoje zvláštní kouzla a kdo měl to štěstí tam prožít svoje dětství nebo tam nějaký čas pobýval, tak mi jistě dá za pravdu a ví, o čem zde píši.

Vzhledem k tehdejším drsným podmínkám (nikdo neměl elektrický proud, nikdo neznal ústřední topení, žádný vodovod, nikdo neměl televizi, rádio, pračku, auto ani ledničku, na nákup se chodilo pěšky několik kilometrů a v zimě zasněženými a jen zřídka protaženými cestami) bylo vše na Šumavě velice skromné, ale zato tak nějak duchovně bohaté, neboť si každý vážil i toho mála co měl a vše mu nahrazovala kouzla přírody a vše bylo pro člověka vzácné. Od jednoho stavení ke druhému bylo dosti daleko, a přesto všechno mám dojem, že lidé měli k sobě daleko blíž, než lidé ve městech a měli k sobě blízko i po takové té lidské soudržnosti a přátelství. Tím nechci tvrdit, že se nikdo nehádal, nebo neměl žádné problémy, ale přece jenom tak celkově vzato, žilo se bez nějaké větší závisti, neboť v takových zapadlých koutech nebylo co závidět, žilo se družněji a svátky, jakož i advent, se opravdu prožívaly, aniž by si to lidé uvědomovali.

U nás doma jsme byli se sestrou už odmala vedeni k udržování veškerých tradic a zvyků (nejen vánočních) oběma rodiči a zvláště náš tatínek, kterého jsme pro jeho povahu měli skutečně moc rádi, nikdy nic neopomněl a všemu nás učil. Maminka se starala o úklid, výzdobu, vaření a také v adventním čase pekla vánočky a cukroví. Nikdy nezapomněla na naší srnčí rodinku, co jsme na Zlaté Studni měli, která jakmile ucítila, že se něco peče, přiběhla z lesa a už stála pod okny a čekala, co dostane. Vždycky nejméně dva plechy cukroví náš srneček Vašek a jeho družka Lilina dostali a bylo krásné pozorovat, s jakou chutí se do toho pustili. Ač to zní úsměvně, ale jistou starost s tím maminka měla a to nejen proto, že musela péci navíc, ale že tehdy byly potraviny ještě na lístky a moc toho nebylo. Naše maminka, nevím jak to dělala, ale vždycky vše vyšlo ke spokojenosti všech. Dodnes má můj obdiv, jak v takových podmínkách všechno stihla a nic neošidila, ničemu se nikdy nevyhýbala.

Tatínek (Robert Steun) vždy před vánoci odjel na dva dny ke své sestřenici do Plzně a odtamtud na čtyři nebo pět dní do Prahy, se zastávkou v Berouně, za účelem nákupu dárků, i když mnohé kupoval už během roku. Spojil vždy užitečné s příjemným a jak v Plzni, tak i v Berouně a Praze obešel všechny své přátele a známé, zašel si do divadla, které miloval, obešel různé památky a den zakončoval vždy v hospodě "U svatého Havla", která již neexistuje. Domů se vracel vždy jako skutečný Ježíšek, ověšený taškami a krabicemi s dárky a my děti, ale i maminka, jsme si sedli ke stolu a dychtivě naslouchali jeho vyprávění zážitků z cesty.

Každoročně se u nás opakovala jedna úsměvná příhoda. Každým rokem v adventním čase nám přivezl sládek z pivovaru v Blatné nějaká piva a také živého vánočního kapra. Chudák ale netušil, že přivezl vlastně danajský dar. V naší rodině, v rodině milovníků všeho živého, nebyl nikdo, kdo by jej dokázal zabít, navíc otec ryby nejedl a matka zase měla strach, abychom my děti, nespolkly nějakou tu kostičku, a co by pak s námi dělala na sněhem zapadané samotě, šíleně daleko od nejbližší lékařské pomoci. A tak tatínek panu sládkovi vždy zdvořile poděkoval a na druhý den zabalil kapra do mokrých hadrů a v ruksaku jej vezl na motorce, i když bylo hodně sněhu, až asi do 25 km vzdálených Čábuz, kde jej vypustil do nezamrzlého rybníka. Cesta s kaprem a zpět v tom mrazivém počasí byla o zdraví, ale otec byl šťasten, že kaprovi daroval život.

Den před štědrým dnem, jsme už nesměli do obývacího pokoje, abychom nevyplašili Ježíška, který tam chystal vánoční stromeček. My jsme už měli na stromečku vánoční kolekce a tak se u nás jablíčka nedávala. Jablka jsme měli jen na míse a to jen několik kusů, neboť na nákup bylo daleko a také bylo potřeba nakoupit důležitější věci. Navíc tam vysoko v horách ani žádné jabloně nerostly, aby si mohl někdo nějaká jablka uložit na vánoce. My děti jsme ani nevěděly, že rostou na stromech. Já jako chlapec jsem žil v domnění, že se někde vyrábí jako třeba bonbony. Jaké pak bylo moje překvapení, když nás jednou hajný Kozel z Vysoké Mýtě odvezl k naší tetě do Kozolup u Plzně a já jsem tam viděl v zahradě jablka na stromě. Na Zlaté Studni jsem viděl růst na stromě jenom jeřabiny.

O štědrém dnu se u nás držel půst. K obědu bývalo vždy nějaké jídlo z hub. Po obědě nás vzal otec ven na lyže, každému nám naložil na záda otýpku se senem, sám vezl také seno, ještě tašku s kaštany, žaludy i mrkvemi a vyrazili jsme do lesa. Objeli jsme všechny krmelce okolo Zlaté Studny, aby i lesní zvěř měla o vánocích nějaké přilepšení. Byla to pokaždé opravdu krásná a sváteční projížďka. Tu a tam jsme viděli nejen srnčí, ale i jelení zvěř, zajíce a dokonce i lišku. Vraceli jsme se už skoro za tmy, sice trochu promrzlí, ale šťastní. V roztroušených chalupách již svítila světýlka, někdy padal sníh a husté vločky se pomalu sypaly dolů, jindy zase bylo jasné nebe a zářily hvězdičky, nebo i měsíc.

Doma už všechno vonělo, protože mezitím naše maminka dělala řízky a nás děti pak po příchodu převlékla do slavnostního oblečení, sama již měla na sobě slušivé šaty, které dostala o předchozích vánocích darem, otec byl ve vycházkové lesnické uniformě a najednou bylo všechno takové jiné, sváteční a hezké. Dokonce my děti jsme se ani nehádaly, jak bývalo někdy obvyklé a najednou jsme byli všichni na sebe hodní. Slavnostní večeři dostal i pes Rex a kocour Mourek. Byly to také řízky, ale rozkrájené na kousky. Jednou se přihodilo, že Rex svůj řízek nedožral celý a tak aby nikdo do jeho talíře nešlápl, otec jej zvedl z podlahy na mycí stůl. Kolem 22. hodiny jsem dostal ještě chuť na řízek a viděl jsem ten na mycím stole. V domnění, že ho matka připravila a pokrájela pro nás děti, jsem ho slupnul. Když na to matka přišla, zhrozila se. Že prý Rex u žrádla vždycky hrozně slintá a já prase to po něm dojím. Otec se tomu smál a tak dostal vynadáno i on, že to zavinil.

Po večeři nám maminka řekla ať sedíme u okna a díváme se, jestli už nejde Ježíšek. Mezitím se tatínek vytratil potichu do obývacího pokoje a nás najednou vyrušil zvoneček, který se z obývacího pokoje ozval. Maminka nám řekla, že jsme Ježíška asi propásli, že už je v obýváku a že nám dává znamení, že tam máme jít. Otevřela dveře a před námi stál krásně osvětlený stromeček, na kterém hořely svíčky a blikaly prskavky, v pokoji voněl františek a já dodnes vidím ty rozzářené oči mé mladší sestry, zářící radostí a štěstím (sám jsem na tom byl určitě také tak, ale já jsem se neviděl). Najednou se pokojem rozezněla píseň Tichá noc, svatá noc, hraná na pilu a zpívaná německy. To snad byl ten nejhezčí okamžik z celého večera. Protože jsme nebyli takoví pěvci, kteří by dokázali sami hezky zazpívat nějakou vánoční píseň, tak otec tuto světoznámou píseň přehrál na gramofonové desce. Tiše, vestoje jsme si ji vyslechli až dokonce, potom jsme si všichni popřáli hezké vánoce a konečně došlo na dárky. Radost nás dětí byla bezmezná a také na rodičích bylo poznat, že jsou šťastni.

Otec si pak zapálil doutník, což nám dětem také vonělo, a když se pak vše trochu zklidnilo, přivedl otec naše srnečky. Srnka se bála hořících svíček a tak už z chodby utekla ven na dvůr, ale srneček Vašek došel až ke stromečku, i když se mu smekala kopýtka a když na něm objevil fontánové věnečky, tak v něm mizely jeden po druhém a naši museli stromeček držet, aby jej milý Vašek nestrhl na zem. Psa a kocoura to ale nechávalo naprosto klidnými.

Na druhý den po obědě jsme obešli všechny domy na Zlaté Studni, rodiče všem popřáli hezké svátky. Procházku jsme zakončili na Torfstichu u Pöslů, kteří se později stali nešťastnými oběťmi počínající studené války v souvislosti s posledním přechodem krále Šumavy, Kiliánem přes státní hranici.

O druhém vánočním svátku byl dopoledne otec sám v Horské Kvildě a na Výhledech popřát hezké svátky a odpoledne jsme pak šli všichni učinit totéž k Pešlům na Churáňově a k Horejšům na Zadově.

Tohle byl tedy ve zkratce náš adventní a vánoční čas na Zlaté Studni na Šumavě, na který nikdy nezapomenu.

Přátelé, jsme na světě všichni jenom jednou, jen tak na ukázku a tak si važme každého prožitého momentu a právě v době adventu a vánoc se mnozí z nás, i přes ten předvánoční shon, snaží si to doma udělat hezké, příjemné a útulné. Nemysleme ale jenom na to doma a na to svoje. Vzpomeňme si na všechny nám blízké, na všechny své přátele a kamarády, ale nejen na ně. Vzpomeňme i na ty neznámé, kteří nemají to štěstí, aby tenhle čas mohli prožívat jako my. Dokažme si, že jsme skutečně hodni toho, aby si i na nás někdo vzpomněl a že jsme lidé z masa a kostí, tak jako všichni ostatní, že bychom tedy měli být všichni vzájemně ohleduplní a tolerantní a že bychom měli také sami více projevit snahu o vylepšení, dnes tolik narušených mezilidských vztahů. Mějme se rádi a bude nám hezky všem.

Hezký adventní čas vám přeje Eduard Steun.

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

historie

řemesla obyčeje

Bašta v hladomorně

Leoš Drahota — Mon, 08 May 2017 10:27:00 +0000

Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku patřil v podstatě jedinému panskému rodu a za staletí prodělal několik stavebních úprav. Jako každá středověká pevnost potřeboval funkční opevnění, které by bylo schopné odolávat stále účinnějším zbraním a vývoji vojenské taktiky. Jeden takový působivý obranný fortifikační prvek z 15. století se u Šternberku zachoval ve velmi dobrém stavu a jeho důkladnější prohlídkou můžeme částečně proniknout nejen do vojenské historie.

Mám to podobně jako Jenda (předchozí článek). Vždy jsem chtěl alespoň na chvíli nahlédnout do dávno minulých časů. Vidět na vlastní oči jak k Řípu přichází uondaná Čechova družina, jak Libuše v mlžné dáli zahlédne velké město, nebo jak husité s nadšením odhazují svou hotovost do kádí na táborském náměstí.

Chtěl bych vidět a vnímat, jaké to opravdu bylo. Jak vypadali tehdejší lidé, jak se chovali, jaké vůně a smrady visely tehdy ve vzduchu, jaké zvuky se nesly nad osadami. Vždyť je to tak dávno, že to přece nemohlo být stejné jako dnes. Připadá mi, že i zvířata vypadala jinak, rostly tu jiné stromy a trávy, svět měl jinou chuť a jiné barvy než v současnosti. Vím, asi bych byl trochu zklamaný, protože něco prostě stejné bylo, něco ale určitě ne. Takový příchod noci například, když červánky z oblohy pomalu vytlačovala tma a místo tisíců elektrických zářičů se jen tu a tam zamihotalo světlo osamoceného ohně a vás obklopila temnota tajemného neznáma černých lesů, plná nevysvětlitelných zvuků. A do lesa se tenkrát v noci obyčejně nechodilo, neboť ten jak se věřilo, patřil v tu dobu jiným bytostem, s kterými se člověk potkat nechtěl.

Jaké to bylo zůstat sám v takové noční samotě, nebo jak bylo kupříkladu hrstce vojáků na strážní hlásce, střežící některé ze středověkých opevnění. Ve velmi drsných podmínkách zřejmě přežívali s vědomím neustálého nebezpečí a malé hodnoty vlastního života. Asi to nebyla snadná služba a to je kromě možného útoku nepřátel znepokojovalo i něco jiného. Ne náhodou se na stěnách mnohých starověkých i středověkých strážních věží nebo obranných bašt našly kresby či rytiny symbolů, které měly jako amulety chránit hlídku před zlými duchy a démony. Skoro jakoby se vojáci báli více přízraků a temných sil než tmou přicházejících útočníků.

Rád bych chvilku poslouchal, o čem si ti strážní povídají, jaké jsou jejich obavy a na co se těší. Pozoroval bych, jak si připravují jídlo, jak odkázáni jen sami na sebe očekávají napadení. Chtěl bych se podívat do jejich „malé osobní historie“, a proto vyhledávám místa, která si uchovala stopy těch dávných podob světa, původních příběhů a konkrétních lidských osudů. Někdy mám štěstí a najdu místo nebo i objekt, kde je docela snadné vcítit se do pocitů a myšlenek třeba toho obránce, hlídkujícího u úzké střílny tváří v tvář svému vlastnímu nočnímu strachu či úlevě svítání.

Na jeden takový pozoruhodný objekt, baštu, odkud malá posádka střežila středověké sídlo, jsem natrefil v středočeském Posázaví. Stojí tu na skalnatém hřebeni jižně od hradu Český Šternberk a říká se jí hladomorna. Ti kdož na této předsunuté pevnůstce sloužili, měli za úkol zabránit případnému nepříteli zaútočit na hrad z jižního směru, tedy toho nejméně chráněného přírodními překážkami.

Právě z jižního hřebene, který k sídlu Šternberků plynule klesal, přišla již jednou na hrad zkáza. Jeho majitel Zdeněk Konopišťský ze Šternberku, člen Zelenohorské jednoty, se aktivně účastnil odboje proti Jiřímu z Poděbrad a tak mu král hrad násilím odebral. V roce 1467 jej po obléhání dobylo královské vojsko a právě jižní hřeben posloužil Poděbradovým dělostřelcům jako výhodné palebné postavení. Děla se stala novou mocnou zbraní a stará opevnění jim již nedokázala odolat. Když pak Vladislav Jagelonský v roce 1479 rodové sídlo původním majitelům navrátil, rozhodl se nejvyšší zemský sudí Petr Holický ze Šternberku podobnou porážku znovu nedopustit. Při následné rekonstrukci byl hrad proto důkladněji opevněn a především strategicky nebezpečný hřeben moderně zabezpečen. Na jeho vrcholu nechali majitelé vybudovat předsunutou baštu s kamennou polygonální bateriovou věží v jejím středu, oddělenou od hřebenu mohutným šíjovým příkopem.

Posádka této od samotného hradu asi 200 metrů vzdálené pevnůstky měla za úkol vizuálně kontrolovat okolí hradu a případně znemožnit nepříteli jeho napadení a ostřelování z jižního směru. Opevnění bašty ve tvaru podkovy bylo zprvu zřejmě dřevěné, později obezděné, aby nakonec věž obepnula bytelná kamenná hradba s dělostřeleckou střílnou v severozápadním směru. Do bašty se vcházelo brankou v zadní (severní), nejvíce chráněné části hradební zdi. Za přední jižní, dnes již pobořenou částí hradby, stával kachlovými kamny vytápěný obytný srub, jehož plochá, zpevněná střecha sloužila obráncům jako další palebné postavení pro těžká děla.

Uprostřed opevnění stojící dvoupatrová věž byla vybavena mohutným, k jihu směřujícím břitem. Od jeho boků se měly střely útočníků, dopadající pod ostrým úhlem odrážet a sklouzávat do stran. Do věže se vstupovalo pouze severním vchodem, od kterého až do druhého patra vede úzké levotočivé schodiště. Vysoké, válcovité přízemí, připomínající hladomornu, sloužilo posádce jako muniční sklad a spižírna zároveň. Západní vchod do přízemí byl přitom proražen až v 19. století. Do té doby byl sklad přístupný pouze malým čtvercovým otvorem uprostřed stropní klenby. Ten ústí do prvního patra věže, kde byly hlavní palebné posty obránců, vyzbrojených lehkými děly. Z kruhové místnosti ve středu tu k bokům věže paprskovitě vybíhají chodbičky, zakončené jednou nebo dvěma střílnami tzv. kalhotového typu. Do východní stěny prvního patra ústí větší portálek, kudy se přes kladku nahoru vytahovala děla a jiné objemnější předměty. Druhé patro věže bylo pravděpodobně hrázděné či roubené a hájili jej střelci s ručnicemi.

Obránci tak byli připraveni přivítat nepřítele dělostřeleckou palbou z hradebního srubu a střílen prvního patra věže, podporováni ručními zbraněmi posádky patra druhého. Nedovedu posoudit, jak účinná taková obrana byla. Z koruny věže měli obránci každopádně dobrý přehled o situaci kolem jižního hřebene. Připadá mi ale, že možnosti dělostřelců za úzkými střílnami byly značně omezené. Do každého směru ústí pouze jedna střílna a úhly v terénu, které mohli palbou pokrývat, nejsou moc široké. Ani výhled obránců, ležících, klečících, či sedících na jakýchsi kamenných trojúhelníkových lavicích v cípech střílen, nebyl nic moc.

I tak je Šternberská, pozdně gotická hladomorna označována za naše nejpromyšlenější předsunuté opevnění, které mělo být schopné čelit nové hrozbě středověkých hradů – dělostřelectvu. Navíc je tato bašta i v rámci Evropy poměrně unikátní a výjimečně zachovalá.

Zalehávám do zužující se střílny a obklopen metry kamene ze všech stran, hraji si na středověkého obránce hradu. Moc toho nevidím, a pokud by se venku něco pohybovalo, nestihl bych na to zamířit. Zase bych chtěl být na exkurzi v těch dobách, abych viděl, jak si s tím obránci v praxi dokázali poradit. Jsem naštěstí ve věži sám a tak si nerušeně opět ujíždím na vlnách své fantazie. Jaké to tu tenkrát bylo třeba v lednu nebo únoru? ... Kámen sálající mrazem, vlhko, střílnový průvan a tma. Zkřehlými prsty se sotva držím žebříku, když lezu do „hladomorny“ pro nějakou tu baštu. V šeru hledám po hmatu hebké peří, oslizlou kůrku Božího daru a sotůrek se solí. Nemohu se dočkat, až nás konečně vystřídají a já se půjdu do srubu ohřát. Ke křídlu skoro syrového kuřete zakousnu krajíc plesnivého chleba a rychle do sebe otočím pintu zvětralého piva. Zalezu pod deku na měkké chvojí a v bezpečí před nepřítelem, přízraky i divokými lesními tvory, ponořím se na celé čtyři hodiny do hlubokého zaslouženého spánku bezvýznamného očitého svědka končícího středověku.

Rubrika:

Tags:

Cesta za poznáním je cestou světla (Via lucis)

Jan Johann Jaroslav Miška — Thu, 28 Apr 2016 11:27:37 +0000

Z pohledu citlivce jsem popsal celou řadu mimořádně vnímavých jedinců. Ať energetických léčitelů, spiritistů či hypnotiků. Některé z nich jsem znal osobně. Např. vynálezce a léčitele Josefa Voříška, Jindřich Paseka „úřadující“ v kotelně, dalším je výjimečná osobnost, hudebník, vynálezce a druhým třeba energetický léčitel, Ludvík Milan Toušek. Jeho věštecké schopnosti byly prověřeny nejenom StB, ale důkladně a opakovaně několika akademickými osobnostmi (profesory) v SSSR.

Téměř všechny citlivce spojovalo mimořádné tělesné nebo duševní utrpení. Jednu, stále žijící, by bylo možné z tohoto výčtu vyjmout. Její mimořádné schopnosti byly navýšeny „návštěvníky“. Všechny se stávají osobnostmi s nadstandartním vnímáním, či jak se nesprávně uvádí mimosmyslového (paranormálního) vnímání. Což platí také v mém případě. Někteří z nich jsou něčím neznámým „vedeny za ruku“ V průběhu let se před nimi otvírají stále nové a nové obzory, jdoucí za hranice současného poznání. Stávají se přímými svědky událostí, z nichž některé svou nadstandartní citlivostí samy vyvolávají. Ať jde o zhasínání světel veřejného osvětlení, protáčení magnetických střelek. Nebo něco takového co se podařilo mně – vyvolání tzv. poltergeista ve spolupráci s mumií Marií Elektou. I tento příběh je popsán v jedné ze šesti knih o prasíle - vesmírné energii života a smrti. V jistém slova smyslu jsou vlastně životopisnými knihami, souvisejícími jenom a pouze s objevováním prasíly, která je všude a ve všem.

Vesmírná energie, poznaná a využívaná už v pravěku, je neznámým až magickým pojmem pro současná akademická spolčení. Což je obdivuhodné. Neboť je všude. Jak na zemi, tak ve vesmíru. Prostupuje v určité struktuře vesmírem a vším hmotným a nehmotným co se v něm nachází. To znamená, že také lidským tělem. Proto byla tato energie, jež je bezpochyby fyzikální podstaty, autorem pojmenována prasílou. Je totiž zároveň energií života a smrti. Ve svých knihách autor mimo jiné odkazuje na starobylé báje, poznání pravěkých šamanů, starověkých mágů, středověkých mudrců, a až novověkých alchymistů, či některých vynálezců a vědců, stejně jako pravěkých, a dokonce také mnohých novověkých stavitelů.

V roce 1993 paní Dobra Bednářová otevírá v Celené ulici první prodejnu tzv. „ezoterické“ literatury v Praze. Některé knihy nabízejí zapomenuté znalosti považované za „pavědecké“, leč poznané a využívané už v pravěku. Kromě toho ve svém nakladatelství vydávává několik knih. Když dostala do rukou text mé knihy Zpověď Druida, neváhá, a výpravnou knižní trilogii v roce 2002 vydává. Uvědomuje si, že uvádí dílo vnímavého autora, který čtenářům nepředkládá žádné fikce. Je také jediným českým autorem nakladatelství. Kniha jako první novověké dílo odhaluje tajemství energetických linií prostupujících zemským povrchem. Její obsah nebyl ani po letech překonán:

V první části knihy Zpověď Druida , pojmenované V zajetí tajného řádu tajuplného hradu a zámku Houska, je energie-prasíla ve čtrnácti kapitolách představena především energetickými liniemi v přírodním prostředí. Linie jsou od sebe vzdáleny pouze několik metrů, vytvářejí nepříliš pravidelnou síť, které Keltové říkali rybářská. Některé linie energii vyzařují a jiné opačné ji vtahují. Vzařovací odebírají energii ze živých organismů, proto také z člověka. Někdy jsou velice silné, proto vytvářejí různě široké pásy pojmenované patogenní nebo geopatogenní zóny, jež jsou životu velmi nebezpečné. Zcela pochopitelně se vyskytují také opačné, zdraví prospěšné, vyzařovací, jež bývaly považovány za posvátné.

Druhá část knihy Zpověď Druida je pojmenována Řád linií a nejstarší pražské kameny, kde se dozvíme, proč byly vybrané kameny usazovány na pečlivě vybraných místech. Právě tam totiž dokáží okolní krajinu energeticky nejvíce pozměňovat. Představuje „čertův sloup na Vyšehradě, nepravý menhir ve Zbraslavi, spolu se zvláštním kamenným sloupem kostela P. Marie Na Slupi. Energetické průsečíky linií prasíly nebyly využívány pouze proto, aby proměňovaly energii krajiny, ale také prakticky, neboť byly, za panování rakouské císařovny Marie Terezie, využity k rozdělení Českých zemí na katastrální území. Dodnes zůstalo ještě několik zemských kamenů členících např. Čechy, Moravu a Slezsko. Totéž platilo pro kameny oddělující rakouské císařství od okolních zemí. Bezpočet tisíc mezních kamenů oddělovalo také majetky královských, šlechtických či křesťanských majitelů nemovitostí.

Poslední část trilogie Podivuhodný řád a obdivuhodná Praha odhaluje tajemství středověkých a novověkých staveb, ve vztahu k dostatku či nedostatku energie-prasíly jak k jejich pevnosti, tak k jejich vztahu k lidskému zdraví. Představuje např. pevnostní černou věž Mihulku, opačně energeticky laděný letohrádek Hvězda se šesti „pseudomenhiry“, stejně jako jedinečné „křížové“ tajemství nacházející se pod dlažbou románské baziliky sv. Jiří Pražského hradu.

Paní Dobra Bednářová se ve svém odhadu nemýlí. Vycházejí další knihy - Magická prasíla, Hledání prasíly a Tajemství prasíly 1 a 2. Ale je tady jeden háček. Autor první knihy v dalších už neexistuje. Vynořují se další dva, kteří jsou ale titíž. A to Jan Miška a Jan Johann Jaroslav Miška. Knihy „trojjediného“ autora objevují zapomenuté. Energetickou podstatu lidského těla, která je totožná s energetickou podstatou vesmíru. Připomínají zároveň, že některé báje o vzniku vesmíru se svým obsahem dostávají před poměrně nedávno objevený Velký třesk.

Druhá kniha Magická prasíla je nakladatelstvím MF nedopatřením uvedena pod občanským jménem Jan Miška. Opět zavádí čtenáře za hranice lidského vnímání. S autorem knihy Zpověď Druida nebyla až donedávna spojována. Magická prasíla odtajňuje tajemství léčivé síly amuletů, drahokamů, ornamentů. Představuje mimo jiné šamanskou léčitelskou soustavu starou cca 26000 let, která byla objevena v Brně, či dvě druidské energetické léčebny. Nabízí bájnou hadí symboliku spojovanou s prasílou. Stejně jako tajemné magické předměty, dobíjející nehmotnou podstatu lidského těla, vytvářející jeho auru. Uvádí např. báje o stvoření Vesmíru, objevuje základní podstatu kabaly, elixíru mládí, pojmenování tří králů, stejně jako několika asijských nauk (např. feng šuej, jóga, akupunktura) odvíjejících se od poznané prasíly (čchi, ki, prána, archea). Jejich podstata známá desítky tisíce je dnes zapomenuta, let, dokonce, a co je nejhorší, ji nezná ani současná akademická mafie. Kniha jako první na světě, objasňuje skutečný, tedy praktický význam nejstarších megalitických a pyramidových staveb a systémů, jak si autor ověřil u megalitických staveb Česka a Francie. Velice účinnou kamennou energetickou léčebnu dokonce postavil v Markvarticích u Sobotky, další energetickou, pouze dvoumenhirovou v Humenném.

Třetí kniha Hledání prasíly , podobně jako další, jež jsou již uváděny jménem Jan Johann Jaroslav Miška, nabízí další nepoznaná tajemství. Jako např. stromu života, mravenců kohouta, gryfů a draků, spolu s Karlem IV. jeho anděly a démony, objevuje tajemné kameny pohanů, z nichž se některé staly v křesťanství posvátnými. Stejně jako doposud nepoznané tajemství českého dvouocasého královského lva, ptáka Fénixe, kosmického vejce atp.

Čtvrtá kniha Tajemství prasíly 1 Zapomínání představuje hadí a černé bohyně, Pannu Marii, pokusy nacistických mágů, skutečný význam kříže a svastiky, poltergeista a mumii blahoslavené Elekty. Je to právě ona, která ve spolupráci se mnou odhaluje tajemství tzv. hřmotících duchů. Dále představuje tři mágy prasíly (Fridrich II., Karel IV. a hrabě Špork), „ledňáčkové“tajemství císaře Václava IV. a císařského architekta Josefa Hlávky. Neboť také on byl vnímavým jedincem, který dokázal s liniemi prasíly „čarovat“. Podobně jako Jan Blažej Santini o nějaké to století dříve v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Odhalení jeho tajemství nabídne připravovaná kniha Architektura prasíly

Předposlední kniha volného souboru o prasíle Tajemství prasíly 2 , s podtitulem Zjevování, představuje čtenáři tisícileté tajemství proutkařů související dokonce se zázračnou Mojžíšovou holí. Také opat želivského kláštera Haštal nachází vodu pomocí hole. Stejný „zázrak“ představil autor knih o prasíle v televizním pořadu TV Public pojmenovaném Proutkaření. Kniha nabízí zasvěcený pohled na neobvyklé kameny, energetickou podstatu duchů, připomíná ducha, jenž se autorovi představil v barokní knihovně Klementina, sýčka jako posla smrti, některé věštce, tajemství skutečných kruhů v obilí, strašení ve Strašicích, Bohušovicích a Bobrové. V této souvislosti není vynechána ani záhada tzv. Tunguzského meteoritu. V závěru kniha „zjevuje“ to nejdůležitější - fyzikální podstatu energie - prasíly (jinak prána, tao, čchi, ki, reiki, archea, éter), tajemné energie známé všem starobylým kulturám celého světa. Což je celosvětový objev! Prasíla je dnešní vědě neznámá, i když už byla využívána po deseti tisíce let. Byla ale poznána (a opět zapomenuta?) geniálním fyzikem Nikolem Teslou. Nyní je prasíla oprávněně spojována s volnou či kosmickou energií.

Šestá kniha Bájná prasíla je protkána bájemi, pověstmi a dokonce také pohádkami souvisejícími jak jinak než s prasílou. Kniha má 22 kapitol. Kvůli stručnosti představím pouze pojmenování některých: Vejce nebo slepice, Čert, kohout a bazilišek, Beránek a Zlaté rouno, Jednorožec a Alexandr Veliký, Jelen, krucifix a sv. Hubert, Aura a Eliášův oheň, Drak císaře Karla IV. nad Prahou, Gryfové Rudolfa II., Sloup, džed, strom a paviáni, Kaštan a pochodeň s hadem, Pták Ohnivák, Harpyje a pták Fénix, Den Trifidů a spirála, Bohyně lvice a kočka, Býk, lev, orel a člověk, Čarodějnice a mandragora, Čtyři větry a hvězda betlemská, Královské jablko, Universum a prasíla. Posledních 21 stránek doslovu připomíná především poslední datum mayského kalendáře 21. 12. 2012, udávané jako konec světa, na němž se různým způsobem přiživuje bezpočet bulvárních vizionářů.

Všechny tyto jedinečné výpovědi představené čtenářům, spolu s knihou Bájná prasíla, cca na 1500 stranách s pěti sty barevnými fotografiemi, stejně jako s doposud neuveřejněnými dalšími, se dostávají do střetu se současnými státními inkvizičními „prokalouskovanými“ veřejnoprávními sdělovacími prostředky České republiky.

Jenom ještě připomínám, že bylo dokonce zrušeno vědecké pracoviště (VŠCHT), které se za bolševika léta zabývalo nevysvětlitelnými psychoenergetickými jevy. To všechno prý proto, že věda nevysvětlitelné jevy fyzikální podstaty nezná. I když jich to je, jak dokládají mé knihy, zjevná nepravda. Proto by měly být vydány další připravované knihy ( Stromy magické a kosmické, Prasíla v tarotu, nebo Šamani a lékaři prasíly ) představující energii-prasílu v dalších vztazích a souvislostech. Knihu Architektura prasíly sestavuji již 15 let. Začíná pravěkem a končí betonovým krychlismem, kde prasíla už žádnému architektovi nic neříká

Z uvedeného je zřejmé, že paní Dobra Bednářová velmi dobře věděla, proč vydala knihu Zpověď druida. Měla být seriálově zpracována v ČT, což jsem důrazně odmítl. Seriál pracovně pojmenovaný Kameny, měl být vytvořen vynikajícím režisérem (nyní dramaturgem) B.L. V něm by se ale už nikdo ani slůvkem nezmínil o pravěkém poznání energetické podstaty sítě linií prasíly a kamenů, s níž bývala už v pravěku účelově propojována. Neboť právě propojením sítě linií kameny (podobně jako stromy), které jsou vodiči energie, dochází k energetické proměně krajiny. Druhá kniha Bájná prasíla měla být představena ve zrušeném pořadu (Barvy života) pro seniory. Opět to neprošlo. Důvod byl stejný – prasíla.

Zoufalým odmítáním prastarého poznání energie-prasíly soutěží česká vědecká akademická obec se všemi státními veřejnoprávními prostředky. I když v mé páté knize byla její fyzikální podstata odhalena, Snad jedině v Česku platí tabu pro energii prostupující nejenom vesmírem a také lidským tělem. Což ve světě nemá obdoby. Třeba léčitelé jsou dokonce uznáváni i v mnoha afrických státech. Podle mě to je zločin páchaný na občanech naší vlasti.

Březen 2016
Jan Johann Jaroslav Miška

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

minerály

příroda

Milíčovský Lesatáta

Leoš Drahota — Thu, 31 Mar 2016 22:09:20 +0000

Je to téměř neuvěřitelné, ale podařilo se mi na území našeho hlavního města vypátrat přítomnost unikátního tvora. Jeho podoba je pravděpodobně ohromující, jeho velikost podle všeho dech vyrážející. Zřejmě nejvíce překvapující je však lokalita, kde tento živočich úspěšně přežívá, kde se po dlouhá léta skrýval, aniž by o jeho přítomnosti místní lidé cokoli tušili. Zjištěné skutečnosti jsou možná dokonce šokující a znepokojivé, přesto bych nechtěl, aby tento článek vyvolal nějaké přemrštěné a ukvapené reakce.

Konspirační setkání

Ozval se mi někdy v září roku 2014 zvláštní spolupracovník Moskyta, kryptozoolog a badatel, zvaný v našich odborných kruzích Čupakabra, pátrající v utajení a na vlastní pěst po největších záhadách české fauny. Byl v telefonu velmi neodbytný a zároveň jakoby vystrašený, takže skoro šeptal. Prý učinil senzační objev přímo na území Prahy a musíme se co nejdříve sejít, aby mi o tom poreferoval.

O pár dnů později jsme již spolu seděli v jedné zapadlé, zakouřené putice na pražské periférii a cucali nechutné zvětralé pivo, prý abychom měli jistotu, že tu nepotkáme nikoho známého, nikoho, kdo jako on, zvláštní spolupracovník, chodí jen do vybraných hospod a na dobré pivo.

„Znáš Milíčovský les?“ zeptal se mě Čupakabra a kradmo se ohlédl přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá. „To je někde na kraji Prahy u Jižního města, ne?“ odvětil jsem. „Jo, tak tam žije sasquatch!“ „Cože?“ „No sasquatch, bigfoot, yetti, nebo jak se jim všem říká.“ „Děláš si ze mě srandu, viď? A kvůli takovýmu výpotku tvý chorý mozkovny si mě tahal až sem?“ obořil jsem se na něj, otráven především chutí toho hrozného piva. „Je to pravda. Tady jsem ho vyfotil,“ uzemnil Čupakabra mé roztrpčení fotografií, kterou vytáhl pod stolem z brašny a triumfálně mi ji strčil pod nos. Na zvětšenině byl opravdu zachycen podivný tvor, po dvou chodící zarostlý primát – typický sasquatch.

Dlouho jsem si tu fotku prohlížel a zkoumal z různých úhlů. Zkoumal jsem tu mohutnou, chlupy porostlou postavu a hledal nějaké přijatelné vysvětlení. Nenašel. Prohlédl jsem si i další fotografii, na které byla zachycena velká stopa, otisknutá do měkkého bláta a listí. Kromě širokého chodidla byly v blátě patrné i otisky čtyř jednotlivých prstů a bylo zřejmé, že tudy neprošel bosý člověk. Vedle stopy byla na snímku zachycena i Čupakabrova noha s botou velikosti 43, která vedle otisku působila jak dětská botička.

„Už mi věříš?“ zeptal se naléhavě majitel té botičky poté, co trochu odezněl můj největší úžas a evidentně se bavil mým momentálním rozpoložením. „To je fakt sasquatch!“ přiznal jsem. „To je Milkvoč,“ opravil mě Čupakabra a zatvářil se významně. „Prosím?“ zvedl jsem k němu nechápavě oči. „Milkvoč, jako quatch z Milíčováku.“ „Aha!“ pokýval jsem hlavou a znovu zabodl pohled do unikátní fotografie. „Musím ho vidět!“ rozhodl jsem. „Hned pozítří se tam vypravíme.“ „Sorry, ale já už tam nikdy nepáchnu,“ zchladil mé nadšení náš zvláštní spolupracovník „Proč?“ nechápal jsem. „Kdybys viděl, jak se na mě po cvaknutí foťáku podíval, pochopil bys. V jeho upřeném pohledu byla smrt a varování. Bylo to jako prokletí, že nikdy víc už z jeho lesa živý neodejdu a já tomu věřím!“ „Neblázni, to si jen namlouváš,“ snažil jsem se ho přesvědčit. „Ne, ne, je to tak. Od teď je to tvůj Milkvoč a dělej si s ním co chceš,“ odmítl mé naléhání Čupakabra, vyskočil ze židle, přilepil hostinskému na mokrý nerez vedle čepu stovku a chvatně opustil hospodu. Zbyly tu po něm jen dvě unikátní fotografie a moje neukojitelná zvědavost.

Hon na Milkvoče

A tak mi to začalo. Téměř ob den jsem pak vstupoval do Milíčovského lesa, v každou roční i denní dobu, pozoroval lesní porost a prohledával všechny odlehlé kouty toho pražského háje. Uhýbal jsem cyklistům, maminkám s kočárky i rodinkám na procházce. Bušil jsem klackem do stromů, neboť tak se prý na dálku svolávají, naslouchal nočnímu tichu, jestli se neozve jeho typické kvílivé volání. Po Milkvočovi však ani stopy, ani vidu ani slechu. Dokonce ani ta stopa zvláštním spolupracovníkem vyfocená už pro mě nebyla důkazem.

Stál jsem totiž takhle jednou zdeptán bezvýsledným pátráním na břehu jednoho z milíčovských rybníků, když ke mně přiběhl znuděný hnědobílý baset a kecnul si vedle mě do měkkého blátíčka. Tlapky dal před sebe, zadní natáhl vedle nich a bílým zadkem se pěkně ve vyhřátém bahýnku porochnil, až ho měl celý tím šedým sajrajtem obalený. Když si jej pak rozzlobená panička zavolala k sobě a já pohlédl na zem kde seděl, uviděl jsem stopu. Přesně takovou stopu, jako na fotografii zvláštního spolupracovníka, jenž byla ve skutečnosti pravděpodobně jen otiskem psího zadku a jeho tlapek. A tehdy přišly první pochybnosti. Opravdu tu ten tvor žije? Skutečně by mohl snášet přítomnost tolika lidí, psů, řev dětí i hukot z blízké dálnice? A čím se tady živí? Je trochu podivné, že se usídlil právě tady! Ale já měl přece důkaz! Ve chvílích největší beznaděje jsem vždy z kapsy vytáhl již značně ošoupanou a pomačkanou fotografii toho lesního muže a pohledem na ní probouzel své slábnoucího odhodlání.

Vždy mě jen trochu zarazilo, že Milkvoč na fotografii prochází čerstvě prokáceným řídkým lesem. Nemohl jsem ten detail vyhnat z hlavy a tak jsem jednou přímo z Milíčováku konečně vytočil Čupakabrovo číslo. „Hele proč myslíš, že se ten Milkvoč ukázal zrovna na místě, kde se nemoh nikde schovat?“ „No von byl asi pěkně vytočenej, von zrovna z nějakýho svýho úkrytu vystartoval po těch lesních dělnících, co tam káceli ty stromy a s hrozným řevem je vyhnal.“ „Vyhnal dělníky a řval?“ podivil jsem se. „A jak to znělo, když řval?“ „No já už si přesně nepamatuju co křičel.“ „Počkej, on něco křičel?“ vykulil jsem vyděšeně oči na display telefonu, ze kterého se na mě šklebila Čubakaprova adresářová fotka. „Jo, něco jako táhněte ... a zničili jste mi spacák ... a kde mám petku s jablečňákem.“ Dlouhé lesní ticho náhle zavládlo v naší mobilní komunikaci. „....Ty jsi vůl!“ procedil jsem skrz zuby a zavěsil „ ...a já taky.“

Tolik ztraceného času, tolik marného úsilí, tolik posměšků od procházkářů, kteří už mě ze zmateného pobíhání po lese dobře znali a mé vyptávání se na zarostlého lesního muže odbývali zvoláním „Táhni magore.“ nebo „Teď támhle běžel.“ Tolik absencí v zaměstnání a tolik slz mých nejbližších, když jsem je na noc v horečnatém badatelském poblouznění opouštěl. No nafackoval bych si! Jdu domů a už mě tady nikdo nikdy neuvidí.

Peruánská stopa

Coural jsem se zklamaně z lesa a nad údolím, kde se rozlévají zrádné močály, jsem to náhle uviděl. Mladým hustým porostem se hadovitě z mírného svahu táhl zvláštní „průsek“. Mladé stromky tu byly v šířce 4 až 5 metrů jakoby vyvráceny, převálcovány a rozdrceny. Doslova, jako by se tu nedávno něco obrovského valilo, či plazilo. Stát „tomu“ v cestě zůstalo jen pár vzrostlých stromů a těm se to cosi obloukem vyhnulo. Hleděl jsem v úžasu na tu podivnou stezku a náhle jsem si uvědomil, že mi to něco připomíná.

Vzpomněl jsem si, že někdy snad v roce 1997 byl poblíž vesnice Nuevo Tacna v peruánské Amazonii pozorován fantastický tvor. Osm domorodých rybářů na vlastní oči spatřilo obrovité zvíře s černým hadovitým tělem, dlouhým asi 40 metrů, jehož průměr odhadli na metrů pět. Neuvěřitelné stvoření mělo mohutnou hlavu s tykadly, připomínajícími sloní choboty, velké uši a širokou tlamu zakončenou tupým rypákem. Hřbet hadovitého těla kryl zhruba uprostřed délky jakýsi tuhý, při okrajích nepravidelně vykrajovaný krunýř.

Tento monstrózní tvor se prokazatelně vynořil z rozlehlého pralesního močálu, překonal asi půlkilometrovou vzdálenost k blízké řece a tam se ponořil do jejích hlubokých vod. Na této cestě po sobě zanechal až 10 metrů širokou brázdu džunglí, kde zbyly vyvrácené stromy, uválená nižší vegetace a v půdě až půl metru hluboká prohlubeň. Jeho průnik pralesem způsobil děsivý hluk, který vystrašil stovky lidí v nedaleké vesnici, vzdálené od místa, kde zvíře zmizelo ve vodách řeky, asi 10 minut chůze.

Milíčovský objev

„Vždyť to je ono.“ uvědomil jsem si. Tudy se také něco obrovitého proplazilo! A lezlo to jako v Peru z močálu nebo spíše do močálu. Ale odkud? „Musím to vystopovat!“ rozhodl jsem se. V okamžiku jsem zapomněl na blamáž s Milkvočem a vrhl se po hlavě do nového dobrodružství. Pomalu jsem postupoval tou zvláštní „zvířecí stezkou“ od bažiny směrem do svahu, prohlížel si zdevastovanou vegetaci a nemohl se dočkat, co tam nahoře na konci najdu. A tím co jsem pak po asi 300 metrech skutečně našel, jsem byl ohromen.

Nejprve jsem zpozoroval jakousi prohlubující se rýhu, kopírující střed stezky, která mě neomylně vedla dál, i když už jsem opustil průsek, či spíše průplaz hustým lesním porostem a ocitl se na travnaté planině, pokryté zbytky sněhu. A pak mě ta rýha dovedla až k cíli mého pátrání. Nebylo pochyb. Vše do sebe rázem zapadlo a mě osvítil duch poznání. Přede mnou se na kraji lesa zjevila kruhová, vodou zatopená díra v zemi, o průměru cca 4 metry, jejíž vzdálené dno se mi nepodařilo doměřit.

Bylo mi okamžitě jasné, že právě tady se onen obrovský tvor vynořil z nitra země a pak zamířil k močálu. Proplazil se mladými stromky a našel si nové útočiště v bažinách pod svahem. Jak ten tvor vypadá, je to obratlovec, či bezobratlý? Proč se objevil a snad i usadil právě tady na kraji města? Napadala mě jedna otázka za druhou, ale odpověď žádná. Prohledal jsem dostupná místa bažiny, ale nenašel vůbec nic.

Jak kdysi zjistil záhadolog Arnošt Vašíček, jihoameričtí indiáni znají tohoto záhadného obřího živočicha s hadovitým tělem a nepravidelným krunýřem také od řek v Paraguayi či Uruguayi. Jeho výskyt byl zaznamenán i u jezera San Rafael v Bolívii, nebo na brazilském Rio Negru nedaleko Manausu. Novodobému popisu tohoto tvora zcela odpovídají i více než 1500 let stará vyobrazení na keramických nádobách dávné kultury peruánských Močiků. Je tedy zřejmé, že nejde o stvoření zas až tak vzácné. Ale tady? V malém lesíku na kraji sídliště?

Dokážu si jeho existenci představit v rozsáhlých neprobádaných pralesích Amazonie. Jak ale může přežívat v Milíčovském lese uprostřed přelidněné Evropy? Podle indiánských pověstí je prý toto téměř mýtické stvoření schopné přečkávat na dně močálu, či dokonce několik metrů pod zemí v jakémsi stavu hibernace po velmi dlouhou dobu, aniž by mělo nějaké potřeby, či vykazovalo jakékoliv známky života. A tak kdo ví, jak dlouho tu na kraji Prahy čekalo skryté v zemi a co ho nyní probudilo k aktivitě. Že by nedaleká výstavba mnoha nových panelových domů s hlubokými základy a rozlehlými podzemními garážemi, jejichž hloubení jistě vytvářelo silné vibrace, do daleka prostupující podložím?

Nenechat se vcucnout

Peruánští domorodci dali tomuto stvoření, ke kterému odpradávna chovají velkou úctu i respekt, jméno sachamama (matka pralesa). Já jsem vzhledem k nalezeným stopám v Milíčovském lese a především pak k oné rýze, táhnoucí se středem stezky, kterou tu to zvíře vytvořilo, usoudil, že by mohlo jít o samce a tento středoevropský exemplář jsem proto pojmenoval pěkně po česku Lesatáta.

Nevím, do jaké míry může být Lesatáta pro obyvatele Jižního města, kteří Milíčovák využívají ke každodenní rekreaci nebezpečný. Sachamama prý cíleně žádnou kořist nevyhledává. Dokáže však v případě náhodného setkání na vzdálenost několika metrů svou velkou tlamou zvíře velikosti člověka bez problémů nasát. Chtěl bych proto pro jistotu varovat návštěvníky milíčovské lokality, aby se neuváženě nepřibližovali ke zdejším močálům, zpod jejichž hladiny by je nezpozorovaný Lesatáta mohl snadno vcucnout. Takto by se ostatně mohl živit třeba i vodním ptactvem, včetně kaloricky vydatných labutí. Mě teď v každém případě čeká další dlouhé bádání, pozorování a pátrání v Milíčovském lese, abych o tomto pozoruhodném tvorovi zjistil víc. Mohl by mi s tím ale možná někdo pomoci.

S velkým zadostiučiněním jsem vyťukal číslo našeho zvláštního spolupracovníka. „Ahoj Čupakabro, něco úžasného jsem objevil, musíme se sejít! Nejlépe někde, kde nás nikdo nemůže znát ....“

Rubrika:

Tags:

Síla kamenů

Jan Johann Jaroslav Miška — Thu, 03 Mar 2016 17:03:43 +0000

V pradávných dobách, lidé vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a svého těla. Energie-prasíla je jenom neobklopovala; ona jimi v určité struktuře též prostupovala. Dokázali vylepšovat jak jeho energetický potenciál, tak energii krajiny. Tělo třeba s pomocí přírodnin, které umisťovali na jeho různá místa (např. jako tzv. amulety). Ledový muž Ötzi, nalezený v Alpách žijící před 5 300 lety, měl na krku kožený váček s bylinami, zavěšený na koženém řemínku. V různém provedení, pod pojmenováním škapulíř je známý dodnes. Jenže to už je pouze pověrečný předmět, na jehož původní léčivý energetický význam se zcela zapomnělo.

Pralidé si nejenom vybírali vhodné místo pro svůj pobyt, ale uměli si je, např. v rondeloidních stavbách (třeba se spečenými valy), energeticky vylepšovat. Dokonce dokázali, podle svých potřeb, pomocí dřevěných kůlů a kamenů, proměňovat energii krajiny…

Věděli, co neví současné mariánské vědecké spolčení: Energie-prasíla se v různé míře nachází všude a ve všem. A nejenom to, oni se v krajině vzařovací (jinové) vyhýbali, zatímco opačnou vyzařovací (jangovou) vyhledávali. Což platilo zejména pro místa v nichž přebývali.

Síla kamenů se nečekaně projevila v jedné malé obdélníkové prodejně šperků a nerostů. Nachází se ve Starém Městě Pražském. Mezi Starým židovským hřbitovem a stanicí metra Staroměstská. Při pátrání po zajímavých „kamenech“ ji občas navštěvuji.

Jakmile jsem v prosinci 2008 do prodejny vešel, tak mě ovanul nepříjemný odér - puch přímo ďábelský. Nikdy předtím jsem něco takového v tomto obchůdku nezaznamenal. Což naznačovalo, že v něm došlo k velké změně energetických poměrů. Výrazně se musela navýšit vzařovací (ženská, jinová, měsíční) složka prasíly. To znamená, že z prostoru je odebírána energie-prasíla, což je pro zdraví velmi nebezpečné.

Ve středu pražské galerijní prodejny, byly na podlaze postaveny čtyři podélně rozpůlené ametystové drúzy, vysoké bezmála jeden metr. Váha každé jedné byla víc jak půl metráku. Otevřeným podélným řezem byly od sebe odvráceny a osově vytvářely kříž. Co to v samém důsledku znamená? Každá jedna vtahovala vyzařovací složku prasíly ke středu a navyšovala tak ve zbytku prodejny nedostatek energie-prasíly. Masivním odebíráním energie z místnosti se místo kolem nich stalo převelice nezdravým. V jejich středu se vytvořil energetický vyzařovací komín prasíly stoupající vzhůru. To znamená, že se v prodejně navýšila hodnota opačné - vzařovací složky prasíly. Na tuto skutečnost jsem majitelku prodejny upozornil. Při další návštěvě už bylo prostředí prodejny téměř v původním energetickém stavu. Jedna středová drúza zmizela. Zbylé tři byly přemístěny. Dvě byly postavené ve výkladní skříni, a to tak, že vyzařovací složku prasíly vtahovaly do prodejny. Jenom poslední, na opačném konci prodejny, tento nový energetický průvan snižovala.

Krátce připomínán několik příkladů, zčásti podrobně popsaných v předchozích knihách: Puch uváděný jako „ďábelský“ se objevuje např. v části kostela sv. Alžběty Uherské ve Cvikově, nebo v novější části zákupského kostela svatých Fabiána a Šebestiána v Zákupech u České Lípy, nebo sv. Jakuba Staršího v Praze-Petrovicích. V Jítravě byl z kostela sv. Pankráce, vyhozen, energeticky funkční oltářní kámen původně uložený pod dřevěným oltářním stolem. V jeho základech se nedlouho poté začala objevovat vlhkost. Podobné energetické poměry najdeme např. na hradě Zvíkově ve věži Markomance.

Cosi podobného jsem objevil v kostele sv. Jiljí v Markvarticích u Sobotky, kde jsem, z iniciativy majitelů firmy Planta naturalis, vybudoval menhirovou energetickou léčebnu (Keltské šance).

V Markvarticích u Sobotky, v podélné ose kostela sv. Jiljí, byl za oltářem prázdný výklenek. Do něj vložil p. Ing Bradna mnou vybraný kámen menhirového typu vysoký cca 60 cm. Vzniklý vyzařovací prostor se výrazně navýšil a způsobil, že se podlaha, v jeho energetickém dosahu, viditelně vysušila. Kostel Panny Marie před Týnem je nepoměrně větší stavbou. Při jeho gotické dostavbě byl za hlavní oltář usazen opracovaný 15ti tunový kamenný kvádr. Navyšuje vyzařovací prostor kostela, který zároveň vysušuje.

Vše co bylo, v souvislosti s prasílou, různým způsobem poznané a používané po celém světě, všemi rodovými společenstvími a prastarými kulturami s pamětí, je za necelých posledních sto let téměř zapomenuto. Co dodat? V první polovině září 2015 jsem nechal v Humenném vztyčit na vybraných místech dva andezitové půltunové „hromové kameny“ – menhiry. Jejich okolní prostor se energeticky navýšil nejméně o 100%. Několik dní poté mi mistr reiki magistr T. L. napsal: Včera sme mali v Humennom veľku búrku. Všademožne padal kamenec (kroupy), v našom okolí sme zaznamenali len silnejší a hustý dážď.

Po půl roce se dozvídám Všímali sme si, že jednak kumulativní sila samotného kameňa a zároveň síly energetické vyžarujú do, ich okolia, tak, že bezprostredné okolie menhirov do dlhej doby nezamrzalo a bolo roztopené. Ja však životodarnosť menhirov, samozrejme okrem iného, vidím aj v tom, že na záhrade medzi nimi, se před zimou, ale už aj teraz, keď u nás vyšlo slnečko a pripomínalo nám to skor jar, sa prostor medzi menhirmi stal obľúbeným miestom množství vtákov, ktoré se hľadali potravu, čo v minulosti, keťď tam ešte neboli tak nebývalo; a to si pamatám úplne jasne. Pozoruhodné je, že viac priťahuje (samozrejme) ten kameň, ktorý ste popísali, že má vydatné vyžarovanie. Tohoto stavu si všimla dokonca aj moja mama, ktorá je k týmto poznatkom nedoverčivá.

Představme si něco takového ve velkém. Ať v menhirových, či pyramidálních systémech prasíly. Všechny totiž byly, budované starobylými kulturami celého světa, stavbami vysoce účelovými, založenými na poznaných fyzikálních principech prasíly (více Magická prasíla). U menhirových nebo pyramidálních staveb, považovaných archeology mnohdy za posvátné, nešlo o nic jiného než o vodu, která jak víme je základem hmotného života na zemi. Stavby by ji do okolního prostoru buď vytlačovaly (navýšením vyzařovací složky prasíly), nebo navýšením opačné (vzařovací) hladinu spodní vody snižovaly (vtlačovaly). Funkce vhodně uložených kamenů snižujících hladinu spodní vody byla všeobecně známa ještě novověkým barokním stavitelům. Některé malostranské domy jimi byly přímo obloženy.

Z předchozího uvedeného příkladu je patrné co všechno dokáže „magie“ několika málo vhodně uložených a pečlivě vybraných kamínků usazených podle správného vyhodnocení a poznání průběhu linií prasíly. Byly představeny také jiné příklady související s náhlou energetickou proměnou místa. Připomínám třeba jeden uvedený v knize Zpověď Druida. Prvním příběhem bylo „záhadné“ rozhození minerálů na jejich výstavě v zámeckém muzeu Blanska. Energetický výron prasíly rozhodil skupinu minerálů. Něco podobného jsem vyvolal u jediné pražské mumie, blahořečené sedící Marie Elekty (více Tajemství prasíly 1., Zapomínání). Náhlým dodáním energie-prasíly v jednom místě vyrazil energetický proud na průsečíku linií, cca 20 metrů vzdáleném místě, tím způsobem, že na kostelní lavici náhlý výron vyzařovací složky prasíly nadzvedl na energetickém průsečíku linií, asi půlkilový kancionál, aby s ním mrštil na dřevěnou podlážku mezi kostelními lavicemi. Zvuk mou průvodkyni vyděsil natolik, že jsem musel z kostela okamžitě odejít. Abych se při opakované návštěvě dozvěděl, že už v kostele žádné další pokusy nesmím dělat, protože prý vyvolávám zlé síly. Mohu ale mumii Marii Elektu navštěvovat. Děkuji jí za to, že se, třeba i s pozdějším energetickým výbuchem prasíly před přechodem studené fronty v letohrádku Hvězda opět potvrdily mé předchozí závěry. Vyděsil strážného, protože zněl jako výstřel.

Fyzikální podstata energie prasíly byla představena v knize Tajemství prasíly 2. Zjevování. Stejně jako fyzikální vlastnosti jejich opačných složek, spolu s jejich praktickými projevy v přírodním a zastavěném prostředí spolu s dopady na člověka a stavby v knihách předchozích. Přesto se celá řada zoufalců urputně drží, při hodnocení nepochopitelných staveb prasíly, zavedených domněnek patřících do science fiction. Od bájných mimozemských, až po astronomické. Tato jejich činnost přivádí na světlo světa trapné projekty, někdy až megalomanské, nemající s principy prasíly nic společného. Nejsou totiž napojeny na síť linií prasíly. Také u nás se objevuje celá řada pseudomenhirových kamenů a soustav. Některé z nich mohou, při delším pobytu v jejich energetickém dosahu, i ublížit.

Neboť jejich stavitelé nemají nejmenší povědomí o tom, že existují „nějaké“ linie prostupující zemským povrchem. Dokonce, že by snad souvisely s nějakou energií-prasílou. Proto ani nevědí, že máme, v bývalém Rakousko-Uherském mocnářství, takovou evropskou, a možná i světovou zvláštnost. Protože na průsečících linií prasíly, byly u nás, za panování císařovny a královny Marie Terezie (1740-80) usazovány katastrální a zemské hraniční kameny. Směr průsečíků linií byl na jejich horní plošce dokonce označován křížkem. Vzácně se mezi nimi objeví i pomocné, které nejsou nijak opracované. Takové lze snadno rozlišit, neboť jsou součástí systému, a proto se také nacházejí na průsečících linií. Právě průsečíky energetických linií, na nichž byly mezní hraniční kameny usazeny, zaručovaly to, že se bezpečně pozná jejich přemístění. To stejné platí pro většinu šlechtických hraničních (mezních) kamenů. Zároveň je třeba uvést, že se všechny takto uložené kameny chovaly jako menhiry. Neboť také ony. I když nevýrazně, pozměňují energetický charakter místa.

Čímsi neznámým až magickým, pro dnešní „civilizovaná“ vědecká spolčení, je prasíla, Energie – poznaná a využívaná už pravěkými rodovými společenstvími a starobylými kulturami celého světa. Vesmírná elektromagnetická energie – prasíla, už možná byla na planetě Zemi, nejednou, dokonce před mnoha tisíciletími, vyspělou civilizací využívána též technologicky. Stroj vimana mohl l být na využívání prány (prasíly) létat. Podrobně popisuje hinduistický 40. svazek Vimanika Šastra. Dokonce byl poměrně nedávno prý nalezen US vojáky v Afghanistánu.

Jakési náznaky návratu tohoto poznání, se už začínají pomalu objevovat. Jsou známy energetické přístroje založené na získávání prasíly (či tzv. éteru, nebo jinak volné energie) z okolního prostoru. Oprávněně se soudí, že se touto problematikou již zabýval vnímavý Nikola Tesla. Zanechal po sobě v tomto směru několik odkazů. Energii-prasílu pojmenoval jako éterickou. K ekologickému energetickému přesměrování zřejmě dojde, až budou vyčerpány veškeré surovinové energetické zdroje, protože už za života Nikoly Tesly, se další technický vývoj lidstva neblaze nasměroval. Stalo se tak díky nemocným mocným. Nedošlo proto k jímání levné volné éterické elektrické energie Nikoly Tesly. Přednost dostal Tomáš Alva Edison kvůli budoucím ziskům výrobců jeho elektřiny. Technologický vývoj se díky surovinové exploataci planety dostal na scestí. Otázkou zůstává, zda využívání prasíly nenastane v dobách, kdy dojde až k nevratné devastaci planety Země, to znamená, že to pro život lidstva na naší planetě už bude možná příliš pozdě. Potom budou poznatky Nikoly Tesly k ničemu. Protože se opět vrátí doba kamenná.

Jan Johann Jaroslav Miška

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historie

příroda

Pod dlažbou Pražského hradu

Leoš Drahota — Mon, 13 Apr 2015 14:03:52 +0000

Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem zvláštního významu. Je atraktivní a zajímavý tím co mohou jeho návštěvníci spatřit a možná ještě více tím, co je běžným turistům skryto. Jsou tu výjimečné prostory, kam prostě není možno veřejnost vpustit, jsou tu lokality, na kterých se provádí archeologický průzkum a je tu neznámá historie hradu, skrytá zatím ještě úplně všem, ve spodních vrstvách dávných sedimentů, zavážek a zásypů.

Hradiště na posvátném místě

Po sklepech klatovských, vypravili jsme se také do sklepení pod Pražským hradem. Nejde ale ve skutečnosti o žádné sklepy, nejde, nebo lépe řečeno původně nešlo ani o žádný druh podzemí. Vstoupili jsme „jen“ do prostor dávného hradního a hradištního areálu, dnes skrytého pod dlažbou a betonovou deskou III. nádvoří.

Skalní ostroh, na kterém Pražský hrad stojí, býval původně skutečně jakýmsi ostrým opukovým dračím hřbetem, velmi členitým a k vybudování tak velkého hradního areálu na první pohled nepříliš vhodným. Svahy hřbetu byly rozdrásány výmoly a mnohými stržemi, celý hřbet byl příčně rozdělen brázdou na dvě části. Ze skály vyvěralo několik pramenů, z nichž ten nejvydatnější, zvaný Svatováclavská studánka, vyhloubil do jižního svahu ostrožny hlubokou rokli, kdesi na úrovni východní části dnešního III. hradního nádvoří.

Celá tato skála, tento ostroh byl od dávných dob kultovním a pravděpodobně i mocenským centrem. Nacházel se tu posvátný pahorek Žiži, stával tu i kámen zvaný knížecí stolec, na kterém byli slavnostně intronizováni první čeští panovníci. Podivně znějící název posvátného pahorku může být podle archeologa Ivana Borkovského odvozen od slova žhnouti, což má prý souvislost buď s pohanskými ohni, které tu v šerém dávnověku hořívaly, nebo se sopečným průduchem, který na vrcholu pahorku ústil na povrch a žhnul věčným světlem z tajemných hlubin země.

Pokud tyto dávné legendy, či zápisy z Kosmovy kroniky mluví pravdu, pak se skutečně jednalo v rámci celé české kotliny o mimořádné místo, které bylo dlouho využíváno převážně k posvátným pohanským a později křesťanským obřadům. Víme, že již od pravěku tato skála lidi přitahovala, vedly se o ní boje a kdo jí obsadil, jako by tím získal právo vládnout okolnímu teritoriu. O těchto dobách toho ale moc nevíme, přesto nám archeologické nálezy napovídají, že tato ostrožna byla odedávna vyhledávána především zdejší elitou. V časech o něco málo pozdějších byl už výběžek nad Vltavou postupně obehnán první dřevěnou palisádou a hliněnými valy, vrcholový hřeben sražen a skála postupně zarovnávána.

Ostroh obestřený mýty a legendami, nabitý silnou zemskou energií, si vybrali první Přemyslovci, aby odtud vládli nově se formujícímu knížectví. Oni sami však rozrůstající se hradiště nezaložili, nýbrž se ho „zmocnili“. Komu ho však zabrali, kdo tu sídlil před nimi, nevíme. Na hřbetu, odděleném na západní straně od hradčanské plošiny hlubokým příkopem, se začaly stavět první sakrální stavby, palác panovníka a nedlouho poté i první domy, zřejmě převážně hospodářského charakteru. Zpočátku dřevěné, ty nejvýznamnější pak povýšené kamenem. Okolo jednoho z nejposvátnějších míst Čech vyrostlo někdy po roce 880 na jeho ochranu rozlehlé, ranně středověké předrománské hradiště.

To mělo původně tři vstupní brány, východní, západní, přicházející od Levého Hradce a jižní, kterou se sestupovalo do pozdějšího podhradí. Při jižní straně opevnění byly soustředěny zpočátku dřevěné obytné domy členů knížecí družiny i palác knížete, v severnějších polohách hradiště se budovaly hlavně zděné sakrální stavby (rotunda sv. Víta, kostel sv. Jiří). V 1. polovině 11. století přestavěl Břetislav I. opevnění hradiště na zděné, dosahující výše až 5 metrů, vstupní brány začaly hlídat věže rozhleden. Na přelomu 11. a 12. století prodělalo celé hradiště po několika požárech rozsáhlou přestavbu. V jeho areálu vyrostly nové kamenné kostely, domy dvořanů i služebnictva, dům biskupa, klášter i dílny a sklady. Za Soběslava I. (1125 – 1140) byl vybudován nový palác s klenutou síní, obytnými prostorami a kaplí Všech svatých. Posíleno bylo i opevnění celého areálu a nyní již Pražský hrad tak získal svou románskou podobu.

I když i toto období historie Pražského hradu je nám dnes už velmi vzdálené, můžeme se kupodivu na podobu tehdejší hradní zástavby alespoň v náznaku dodnes podívat.

Krátký film z naší návštěvy pod III. nádvořím. http://www.moskyt.net/film/historie-ukryta-pod-nadvorim-prazskeho-hradu-...

Vznik archeologické rezervace

Masivní zídky, kdysi zdi prvních kamenných domů, obepínají nevelké obytné prostory a vymezují úzké komunikace dávné hradní zástavby. Procházíme těmi uličkami, snažíme se představit si, jak to tu tehdy vypadalo, jak se tu žilo a jak se odtud vládlo. Nad hlavou máme celé současné III. nádvoří, nesené mohutnými sloupy, ukotvenými v středověkém zdivu. Připadá nám, že staré zdi z nevelkých kamenů nemůžou tu váhu mnoha a mnoha tun betonu unést, ale ony nesou a drží, jako by s nimi už nikdy nic nemělo hnout. Chrání tak unikátní archeologické naleziště, jenž stále vydává nové a často překvapivé objevy.

Počátky archeologického výzkumu na Pražském hradě lze spojit s dostavbou chrámu sv. Víta v roce 1874. V rámci přípravných prací bylo tehdy vyhloubeno několik prvních průzkumných sond a další výkopy, prováděné za účelem archeologického zajištění lokality, na které byla budována novodobá část katedrály, byly hloubeny až do konce dostavby chrámu v roce 1928. Systematický archeologický průzkum hradního areálu, pojatý jako vědecký projekt, pak započal v červnu 1925. Byl vlastně logickým následkem i součástí rozsáhlé stavební úpravy hradu, který se měl propříště stát sídlem prezidenta mladé samostatné republiky. Podle návrhu slovinského architekta Josipa Plečnika, který se na rekonstrukci v letech 1920 až 1934 významně podílel, bylo upraveno i samotné III. nádvoří. Do té doby se směrem od katedrály svažující plocha vrcholu ostrožny byla vyrovnána mohutnou betonovou platformou, nesoucí dlažbu „nového“ nádvoří a zastřešující původní povrch, z kterého se stala archeologická „rezervace“, jakýsi vědecký eden.

Na bádání v tomto unikátním prostoru měla dohlížet odborná Archeologická komise pro výzkum Pražského hradu, sestavená ze zástupců pražského Národního muzea (dr. K. Guth, dr. A. Stocký), Archeologického ústavu (ředitel prof. L. Niederle, K. Buchtela), Kanceláře prezidenta republiky (ministerský rada Blažek, hradní stavitel K. Fiala) a Ministerstva školství a osvěty (dr. Z. Wirth). Dokumentaci v terénu měl pak na starost Jan Filip, Jaroslav Böhm a Jaroslav Pasternak. Od roku 1926, kdy celý projekt převzal Státní archeologický ústav, se vedení samotného výzkumu ujal Karel Guth, kterého v roce 1928 nahradil dr. Ivan Borkovský.

Archeologové pracovali v rámci tohoto projektu v podzemí Pražského hradu prakticky nepřetržitě až do nástupu totality, kdy byl přístup odborníků do hradního areálu značně omezen. Prostor pod III. nádvořím přestal být kontrolován a udržován, což mělo za následek poškození i destrukci některých terénů, rozpad zdiva a ztrátu několika původních dřevěných prvků, které se vlivem prosakující vlhkosti rozložily. V letech 1993 až 1996 proběhl pod třetím nádvořím záchranný výzkum stavu této významné lokality, u příležitosti rekonstrukce povrchové dlažby a roku 1997 pak započal s podporou Ministerstva kultury ČR záchranný projekt, při kterém byl tento archeologický terén ošetřen, zabezpečen a zajištěno vhodné mikroklima. Byla také uspořádána, revidována a k odbornému využití zpřístupněna část dokumentace z prvních let terénního výzkumu.

Objevy minulé a očekávání objevů příštích

Díky původní dokumentaci, dochovanému archeologickému terénu i aktuálním poznatkům v současnosti dochází nejen k novým objevům, ale i revizi starých závěrů. To je způsobené především rozvojem moderních vědeckých metod a oborů (archeobotanika, palynologie, dendrochronologie, analýza stavebních pojiv, atd.), odhalením dříve neznámých souvislostí, jak z oblasti historie, tak například architektury, ale i stále se rozvíjející dříve nepraktikovanou mezioborovou spoluprácí.

Tak se třeba díky na poslední chvíli zachráněným fragmentům raně středověkých dřevěných prvků podařilo získat standardní dendrochronologickou křivku dubu pro pražské prostředí od 9. do 10. století, která může být dále využívána k datování jiných dubových nálezů z tohoto období. Díky této metodě se tak podařilo datovat i dřevěný srub, nalezený pod III. nádvořím, který pochází z poloviny 10. století, a který možná obýval přímo některý z příslušníků knížecí rodiny. Jde přitom v rámci Evropy o zcela unikátní objev, neboť objekty postavené stejnou technikou se jinde nedochovaly.

Mezi pozoruhodné objevy hradní archeologie rozhodně patří i kostel Panny Marie, který byl jednou z nejstarších kamenných staveb na našem území (882-884) a vůbec prvním kostelem postaveným v Praze. Jeho základy se dlouho bezvýsledně hledaly, až se nakonec našly pod dnešní Obrazárnou mezi 2. a 4. nádvořím. Kostel byl podle legendy založen knížetem Bořivojem I. a měl být i nejstarším pohřebním místem Přemyslovců. Pro malé rozměry této významné svatyně i neobvyklé situování stavby mimo vlastní hradiště však v hrobce pod podlahou spočinuly nakonec jen kosti Bořivojova syna Spytihněva I. a jeho manželky.

Výjimečný je i hrob bojovníka z druhé poloviny 9. století, nalezený společně s dalšími asi dvaceti významnými hroby v místech, kde dnes stojí poněkud cizorodý Plečnikův monolit, a kde se podle některých názorů měl nacházet i posvátný pahorek Žiži. Tento předkřesťanský válečník byl na cestu na onen svět vybaven železným mečem, sekerou, dýkou, nožem i koženým váčkem s křesací soupravou a železnou břitvou. K jeho tělu bylo přiloženo také nevelké vědro, které zřejmě obsahovalo něco k jídlu a pití. Dle této nezvykle bohaté výbavy, místu, kde byl pohřben a velmi důkladně zbudovanému hrobu lze soudit, že šlo o velmi významného muže, možná i rodového vůdce, jehož identitu se však zatím nepodařilo odhalit. Antropologické šetření však téměř vyloučilo jeho příbuznost s prvními Přemyslovci!?

Do dnešních dnů se pod současnou úrovní hradního areálu, v desítkách až stovkách vrstev navršených do mocnosti několika metrů, pátrá po historii hradu i naší země. Díky tomu, že byl původní povrch skály zarovnáván, terénní nerovnosti zaváženy a odpad pouze odhrnut, vznikly především při vnitřních stranách hradeb až osmimetrové vrstvy sedimentů, skrývající složitou strukturu pozůstatků staveb, cest, zdí, studní, hrobů, odpadních jímek a dalších artefaktů z různých období osídlení hradního areálu. Ve východní části III. nádvoří byla bývalá rokle potoka vyplněna stále ještě neprozkoumanými vrstvami potenciálně bohatého archeologického materiálu z období od 9. do 12. století, o mocnosti dokonce až 14 metrů. Tyto vrstvy přitom zakonzervovaly nejen jednotlivé stavební fáze raně středověkého hradiště a fragmenty výrobků, které tu po sobě zanechali jeho lidští obyvatelé. Nachází se tu také pozůstatky a stopy toho, co tehdejší lidé jedli, jaká tu chovali zvířata, jaké pěstovali rostliny, co v prostoru hradiště rostlo za stromy, jaké pyly létaly v ovzduší nebo kdy hradiště zachvátil požár.

Otázky v kulisách dávnověku

Dosah poznatků, které nám ještě může tato archeologická rezervace v budoucnosti nabídnout je nepředvídatelný a proto je tak významná a její výzkum tak vzrušující. Mnozí z těch, co se nahoře prochází po novodobé dlažbě kolem katedrály sv. Víta a obdivují její ladné oblouky vůbec netuší, že se pod jejich nohama odehrává napínavé dobrodružství hledání mnohem starší a zatím ještě z velké části neznámé minulosti posvátné skály.

Prohlížíme si základy kostela sv. Bartoloměje (z 2. poloviny 11. století), které jsou korunovány původní kamennou dlážděnou podlahou, stupínkem presbytáře ve východní apsidě i s blokem kamene, na kterém stával dávný oltář. Přecházíme nad dochovanými stěnami původně kryté široké chodby, která kostel spojovala s bazilikou sv. Víta a následně pak i s bazilikou sv. Jiří. Nahlížíme do kamenem obloženého hrobu neznámého duchovního, jehož kosti tu spolu s kalichem a miskou na hostie odpočívaly trochu překvapivě uprostřed této chodby a napadají nás jen další a další otázky, na které zatím nejsou odpovědi k mání. Klenutým románským portálkem vstupujeme do útrob středověkého domu, jehož malé okénko je dodnes chráněno původní železnou „ostnatou“ tyčí. Prohlížíme si i fragment dřevěné konstrukce, která bývala součástí dávné palisády, ještě než byla nahrazena kamennými hradbami jižní fortifikace.

Pohybujeme se v kulisách převážně z 11. a 12. století a někde pod námi tušíme ještě starší časy. Kdo obýval tyto prostory? Známe jen velmi málo jmen z těch dob a ještě méně osudů těchto lidí. Kdo vládl nejstaršímu hradišti nad Prahou, ještě než ho získali Přemyslovci? Byl to tajemný bojovník z hrobu na nejposvátnějším místě ostrožny? Na některé otázky již odpovědi nalezeny zcela jistě nebudou, na některé snad ale ano. Možná tu jednou bude nalezen i sopouch bájného pahorku Žiži, nebo snad zvláštní kámen - pro příští prezidenty jistě atraktivní knížecí stolec :-)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Z triforia Svatovítské katedrály

Historie ukrytá pod nádvořím Pražského hradu - film

Tags:

Klatovské sklepy

Leoš Drahota — Mon, 19 Jan 2015 16:54:13 +0000

Tak jako pod Jihlavou či Znojmem, skrývá se i pod západočeskými Klatovy členité středověké podzemí. Některé jeho části nejsou vyčištěné, některé jsou jen obtížně průchodné a některé zatopené. I to je důvod, proč není tato podpovrchová součást města běžně přístupná veřejnosti. Prošli jsme při naší nedávné návštěvě Klatov jedním ze segmentů tohoto labyrintu, abychom si udělali vlastní představu o podobě těchto nepříliš známých prostor.

Počátek vzniku podzemních prostor pod historickou zástavbou Klatov lze zřejmě datovat už do období výstavby prvních zděných domů. Do měkčího zvětralého podloží byly první sklepy pod domy hloubeny již ve 13. století, jako většinou jednoduché jednokomorové místnosti. Ty byly pak postupně rozšiřovány především do kratších slepých uliček, zvaných lochy. Do gotických sklepů se vstupovalo z tzv. mázhausů*, po pozdějších stavebních úpravách z domovních dvorků, chodeb či předsíní. Zpočátku sloužily rozrůstající se podzemní prostory jako sklady zboží, zásobárny potravin, lednice na led a maso či malé dílny nebo pivovary. Později se ale sklepy zavrtávaly i do hlubších a kompaktnějších žulových vrstev a vznikala tak druhá, třetí a někde i čtvrtá podzemní podlaží.

Především druhá a třetí patra se pak rozrůstají a propojují do systému chodeb, které skutečně plní funkci spojovacích komunikací. K čemu ale tehdejší obyvatelé Klatov potřebovali systém chodeb nezávislý na povrchových ulicích a uličkách? Obraný účel podzemního komplexu nebyl v Klatovech nikde prokázán. Nebyly tu také nalezeny žádné „pasti“ k zneškodnění či zastavení pronásledovatelů, jaké se našly v jiných městech. To znamená, že klatovští podzemí zřejmě neměli v úmyslu využívat v dobách ohrožení k úniku či ukrývaní před vnějším nepřítelem a k těmto účelům ho nerozšiřovali ani neupravovali.

Chodby pod Klatovy však prokazatelně sloužily třeba k tomu, aby mělo několik sousedů přímo ze svého sklepa přístup ke společné podzemní studni, kterých bylo pod městem nalezeno několik. V některých případech jistě došlo k podpovrchovému propojení čistě za účelem zkrácení cesty a někde se majitelé domů prostě při rozšiřování sklepů k sobě prokopali náhodou.

Další významnou funkcí, kterou chodby ve spodních patrech plnily, byla funkce odvodňovací. Voda jimi byla z klatovských sklepů a z podloží domů odváděna ven z opevněného města do městského příkopu. Systém čistě odvodňovacích štol menších rozměrů (asi 70 x 70 cm) pak vznikl i na původní úrovni městských ulic, kdy se bývalé povrchové strouhy překryly plochými kameny, dlažbou či zeminou, aby se staly kanály odvádějícími splašky a dešťovou vodu. Na tyto štoly se již několikrát podařilo natrefit třeba při opravách vozovky, jejich situace zatím ale zmapována nebyla.

Jedna z dnes závalem přerušených podzemních chodeb vede také do mučírny, objevené na počátku 20. století v prvním patře Černé věže. Ve středověku a novověku byla tato chodba jedinou přístupovou cestou do místnosti, kde se prováděla tortura, a proto se jí dnes říká „katova ulička“. Mistr popravčí tudy podle všeho přicházel do zaměstnání ze Špitálského předměstí, kde v katovně mimo městské hradby přebýval.

Při rozšiřování spodních podlaží byl jako vedlejší produkt získáván kvalitní kámen, který byl použit při výstavbě mnohých klatovských domů. Hloubení podzemních chodeb byla těžká dřina, které se klatovští věnovali především v zimních měsících. Průměrně se dařilo při každodenní práci prodloužit profil chodby o jeden až dva metry za měsíc. V chodbách najdeme i početné slepé odbočky, výklenky na umístění kahanů či uskladnění menších předmětů a několik větracích šachet. Tam kde se rostlá hornina zdála být staticky nestabilní, ošetřili stavitelé tento úsek zpevňovacím cihlovým pásem.

Od 19. století přestalo hlubší městské podzemí plnit svou funkci. Rozsáhlé nepotřebné chodby se začaly zavážet stavební sutí, odpadem a popelem. Spodní prostory přestaly být kontrolovány, odvětrávány, hromadila se tu voda. Když pak do ulic klatovského historického centra, vystavěného na nepříliš stabilním podloží, vjela moderní doprava, nenechaly na sebe problémy se zanedbaným podzemním komplexem dlouho čekat.

Ve stěnách domů stojících nad historickým sklepením se začaly objevovat trhliny, na několika místech došlo k narušení vozovky. V Krameriově ulici se do podzemí propadla jednotlivá parta domu čp. 180, jinému domu v téže ulici do sklepů zajel celý, nově vyzděný komín. Ve střeše a podlahách domu po něm zůstal jen prázdný otvor, jako by tudy prolétl meteor. Lehké vepřovicové zdi domu klenby sklepení unesly, ale těžké zdivo tělesa komínu z pálených cihel již nikoliv. Pod domy na křižovatce ulic Zlatnická a Randova se začalo hýbat a hroutit i samotné poddolované podloží a proto bylo rozhodnuto o nutnosti rychlého stabilizačního zákroku.

V 60. letech minulého století byli do Klatov přivoláni pracovníci Interprojektu Brno, kteří měli za úkol zmapovat a zaměřit městské podzemí. Vzhledem k časové tísní však byly vytvořeny plánky převážně jen schématické, umožňující neodkladné zahájení sanačních prací. Pak už do středověkých sklepů vtrhli specialisté Geoindustrie Praha a Geoindustrie Stříbro, kteří začali do skály hloubené historické podzemí zpevňovat tunami a tunami betonu.

Jediným účelem této sanace bylo zajištění statiky staré zástavby Klatov, ohrožené působením otřesů a vibrací z povrchové dopravy na nestabilní a zanedbané sklepení. Zachování několikasetleté podoby podzemí nebylo důležité. Převážná část profilů chodeb byla pokryta vrstvou zpevňujícího betonu, mnohé chodby, prostory i schodiště spojující jednotlivá patra byla zazděna. Některé průchody mezi jednotlivými částmi sklepů byly opatřeny železnými mřížemi. Po skončení sanace v roce 1973 byl původní interiér starého podzemí téměř v celém svém rozsahu nenávratně ztracen.

Chodby se zúženým profilem se staly obtížně průchozí, nenašlo se pro ně žádné nové využití. Celý komplex byl zazdívkami rozdělen na separované úseky. Některé části jsou zcela nepřístupné, některé z nich zapomenuté. Jen z náznaků lze odhadnout, kam určité chodby směřují a kde se propojují. Části spodních pater se zaplavují a voda se musí odčerpávat. Překvapivě tu ale najdeme také "nové lochy", jenž vznikly až v průběhu sanace jako technologické prostory. Některé vhodné „místnosti“ byly opatřeny ocelovými dveřmi a vzduchotechnikou, aby se daly využít jako kryty civilní obrany.

Zajímavá je situace pod jezuitským kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. Ten byl stavěn až od roku 1656 na místě, kde v té době již existovaly rozvětvené sklepy zbouraných domů. I kostel má své nepříliš hluboké podzemí, své krypty a nikdo přesně neví, jak bylo naloženo s původním středověkým sklepením. Skrývá se stále ještě pod církevními katakombami, nebo bylo při stavbě kostela nahrazeno, zavaleno, či zazděno? Jaký je jeho stav, pokud ještě existuje? Předpokládá se, že byly kostelní podzemní prostory se starými sklepy dříve propojené, jak tomu nasvědčuje například pod Divadelní ulicí se nacházející část chodby, směřující pod jezuitské krypty. Podle sanačních výkresů byly tyto záhadné komunikace v blízkosti kostela zavaleny a bez průzkumu zabetonovány. A tak kdo ví, jestli se někdy podaří najít cestu do těchto ztracených neznámých sklepů, možná uchovávajících nejedno překvapení.

Zbylo jen několik málo míst, která unikla novodobé apokalypse. Přesto je lze pod starým městem najít a spatřit tak alespoň malý střípek v betonu utopené historické památky.

Mapovat a znovuobjevovat jak rozvětvené klatovské sklepy vypadaly, kudy vedly chodby, co z nich zůstalo a jaký měly účel, se dnes snaží občanské sdružení Klub přátel Klatovska. Interprojekt Brno po sobě zanechal jen hrubé schématické plány bez zohlednění historické podoby. Podrobné stavební výkresy jednotlivých sklepů, vzniklé při vlastní sanaci, zase ukazují stav podzemí až po vybetonování, zazdění a všech ostatních úpravách. Žádná mapa původního středověkého sklepení tak není k dispozici a pátrání po jeho podobě je obtížné. Čas od času ale přeci jen přináší překvapující objevy, které jsou přátelům Klatovska odměnou za jejich úsilí.

*mázhaus – rozměrná nevytápěná místnost v přední části přízemí gotického nebo renesančního domu, využívaná například k provozování řemesel či obchodní činnosti. Zároveň komunikační uzel, odkud vedly schody do prvního patra či do sklepa, průjezd či průchod do dvora.

Za informace a návštěvu Klatovského podzemí děkujeme Martinu Křížovi

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Zázrak Klatovské Madony

Krev Klatovské Madony

Jihlavské katakomby

Tags:

historické objekty

podzemí

Kdo byl Billy Broches?

Petr Náhlík — Fri, 20 Jun 2014 10:03:45 +0000

Při těžbě dřeva byl 17. února 2014 poničen brdský camp Zlaté dno. Na stránkách Dějin trampingu od Boba Hurikána se dočtete, že camp Zlaté dno byl založen na jaře roku 1929. Jeho zakladateli bylo několik kamarádů z legendární Brdské zimní brigády. Tento nádherný camp byl opravdu dobře ukryt v tehdejší brdské divočině. Co ale dnes víme o jeho zakladatelích?

Camp Zlaté dno, památník trampů, kteří bojovali v protifašistickém odboji, nebyl v únoru 2014 zničen poprvé. Tento osud jej potkal již v polovině šedesátých let minulého století. Ke Zlatému dnu, které bylo ve dvacátých letech domovským campem party zvané Dickey club, se vážou především dvě trampská jména – Generál Jerry Packard a Billy Broches.

V rámci debaty o úrovní článků o Zlatém dnu v denním tisku a o zakladatelích campu Zlaté dno na facebooku, mi – k mému radostnému překvapení – kamarád Lachout napsal, že zná (!) syna Billy Brochese – z vodáckého oddílu Kotva Braník. Získal jsem tak konečně kontakt na Brochesova syna Jiřího Brožka, který mne poté seznámil i se svou dcerou, vnučkou Billyho Brochese, Danou Vaněčkovou. Ta, na základě mé prosby, zaznamenala hned v předjaří (16. 3. 2014) nejen své vzpomínky, ale především vzpomínky svého otce. Díky nim jsem mohl s pomocí vlastního archivu poskládat z mnoha střípků mozaiky obraz trampské legendy - Billy Brochese, od jehož narození uplynulo 5. června letošního roku 110 let.

"Na pokraji lesa řežaví dřevo, a když někdo přihodí do pohasínajícího ohně chrastí, vyšlehnou plameny a ozáří skupinku rozloženou kolem. Dnes se mlčí, kytary oněměly. Nikomu není do řeči, snad později.

Památníček na Zlatém dnu, který trampové před lety vybudovali na paměť padlým a umučeným kamarádům-trampům, byl vandalsky zničen. Mít tu tak po ruce toho, kdo zhanobil pomníček a ukradl vlastnoručně vyrobené „placičky“ se znaky z osad, které sem dávali chlapci ze všech konců republiky, když se přišli poklonit památce těch, kteří předčasně odešli do věčných lovišť! Jsou příliš mladí, ti chlapci kolem ohně, než aby mohli osobně znát legendárního Packarda, Láďu Brochese, Pepíka Honzla a mnoho dalších kamarádů, na jejichž počest byl památníček vybudován."

Bohuslav Čepelák - Irčan: ŘEČI KOLEM TÁBORÁKU (Literární časopis Plamen č. 8 / 1966)

Ladislav Brožek, mezi trampy známý pod přezdívkou Billy Broches, se narodil 5. 6. 1904. Od roku 1919 do roku 1924 byl spolu se svým kamarádem a budoucím trampským písničkářem Vladimírem Fořtem, zvaným Eddy, členem pražského 6. oddílu skautů. Po zániku oddílu, který vedl Ota Vaněček, několik jeho členů dál společně jezdilo do přírody. Zpočátku jezdili převážně do oblasti Libřice, Davle a Jílového.

V druhé polovině dvacátých let trampské party či celé trampské osady, tábořící do té doby v povodí Velké řeky (Vltavy), Zlaté řeky (Sázavy) a Staré řeky (Berounky), začínají opouštět chatové trampské osady a začínají při svých vandrech objevovat Brdy. Chatových trampů, kteří nedokážou strávit pár dnů pod stanem bez komfortního vybavení, v té době na místech původních trampských campů přibývalo víc, než těch, jimž je romantika drsné přírody a parta kamarádů nade vše.

V letech 1926 - 27 začali trampové z budoucího Dickey Clubu jezdit do oblasti brdských Hřebenů nad Řevnicemi a Halouny - na kempy El Passo, Eldorado i mnohé další. Postupně poznali i jihovýchodní část kolem Stříbrné Lhoty. Parta trampů, vedená Billy Brochesem, si 30. 10. 1927 zvolila název Dickey Club, podle názvu klubu na Harvardské univerzitě. Od roku 1928 už Dickey Club jezdil převážně na Brdy. Trampské party se znaly a potkávaly se jak na trampských slezinách, tak na vandrech. Billy Broches proto někdy jezdil i s partou Generála Jerry Packarda a jeho Brdskou zimní armádou.

"Mnoho výstřelů doznělo navždy při odchodu řady trampů na vojnu, mnoho ji zrezivělo v hlavních devítek na stěnách srubů na Kytíně a Westendu. Roku 1928 založil kamarád Krsek zvaný generál Packard početnou „Brdskou zimní, jinak též Pivní armádu“ se znakem skautské lilie s půlitrem. Desítky mužů ve stetsonech se rozcházely různými směry a v neděli pak cestou od „osmičky“ se Smíchova v celém proudu šlapali při muzice společně až k Andělu.

Když sníh stekl ze skal, slunce zatlačilo zbytky ledu do stínů v korytech potoků, překonala armáda o Velikonočních svátcích údolí Litavky a dorazila na zříceninu Valdeku. Cílem pochodu byl horní Padrťský rybník na Velkých Brdech. Ze skupin, které překonaly kamenité a zarostlé strmáky, vznikli „skalní trampové“: V roce 1927 to byl „Dickey club“ a roku 1929 „Brdští supové“. Ústředními postavami té doby byli Hobart, Packard a Broches."

Marko Čermák: Po stopách Packardovy brdský armády (trampský časopis Camp č. 1 /1967)

V civilním životě byl Ladislav Brožek vedoucím obchodu u firmy Wellemin Praha. Jeho budoucí žena - Anna Pavla Pencová (*17. 1. 1907) vystudovala obchodní školu a pracovala jako administrativní pracovnice v puškařství svého nevlastního otce Oty Vaněčka. Stejně jako Billy Broches se hlásila ke skautskému hnutí - chodila do 9. dívčího skautského oddílu a od roku 1924 používala přezdívku Saxona. Její nevlastní bratr Ota Vaněček vedl 6. skautský oddíl, do kterého chodil Billy Broches. Po rozpuštění oddílu začala Saxona jezdit do přírody s partou svého bratra, kterou v té době již vedl Billy Broches – tedy s Dickey Clubem. Saxona se provdala za Billyho Brochese 20. 10. 1928. Od svatby začala používat jméno Pavla Brochesová.

Trampové jezdili na různé campy po celých Brdech od Jíloviště až po Plešivec a nepsaným pravidlem bylo táboření na jednom campu nejvíce tři víkendy po sobě. Nejtvrdší jádro Brdské zimní armády, tedy ti trampové, kteří jezdili na vandry pravidelně téměř každý víkend, a i v zimě spávali pod širákem, si říkalo Brdští supové. V roce 1929 byl založen Dice camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Vznik Brdské zimní armády popisuje v knize Dějiny trampingu (1940) Josef Peterka - Bob Hurikán takto: " …na palouku, nedaleko Bílé skály neboli El Passa táboříval Bill Broches se svou partou Dickey clubem... Zde se o velikonocích roku 1928 setkala slavná tlupa trampů; Rudla Brandejs (Rudý Brandy - Zlaté údolí), Slimák, Pavínuc (Song Club), Malý Lash, Packard a parta skautů táborníků, aby u ohňů prožili drsnou, ale krásnou měsíční noc; takovou, jakých je málo... V Packardově hlavě uzrával nápad, který uskutečnil na podzim roku 1928, po odchodu Hobartovy tlupy na vojnu. Založil Brdskou zimní armádu."

Jak napsal Bob Hurikán, na Brdy v té době přišel i Ladislav Brožek - Billy Broches z Dickey Clubu ve společnosti Karla Lavanta zvaného Bič nebo Lash, Joeho a Laddy Ramsea. Později Billy Broches založil v návaznosti na svou partu Dickey Club Trio, kde s ním zpíval i Karel Lavante - Lash a písničkář, kytarista a zpěvák Vladimír Fořt zvaný Eddy.

Vladimír Fořt - Eddy tuto dobu připomněl v článku Znali jste Dickey Club Trio? v časopise Pacific Expres č. 1/1969 takto: "Vzpomeňme nejdřív na interprety Dickey Club Tria. V první řadě to byl Broches, který zpíval první tenor. Hlas měl honosný, velmi těžko zvládnutelný do modulace, ale nakonec, když jsem vystihl jeho barvu, seděl. Lash nebyl žádný bas. Byl baryton jako já, ale připomínal v nízkých polohách našeho milovaného Ted Lewise, podbarvoval dobře melodii i rytmus a byl použitelný pro všecky zpěvní „fóry“. Sám jsem zpíval druhý tenor a nikdy jsem neuměl svůj part."

Vokální skupina Dickey Club Trio (s podtitulem Voice Jazz) neměla v tehdejší Evropě obdoby. Z hlediska hudebního pro ni byly vzorem americké soubory jako Mills Brothers, The Revellers, Waring´s Pensylvanians a hlavně Comedian Harmonists. Její členové obdivovali také české jazzové muzikanty jako byli R. A. Dvorský a jeho Melody Boys nebo Jaroslav Ježek, autorskou a hereckou dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha či E. F. Buriana. Z těchto zdrojů vznikla jejich představa sboru přirozených hlasů skloubených do rytmického jazzu v podobě trampského voice jazzu. Dickey Club Trio tak vstoupilo mezi trampské sbory s trošku jinou tváří, než bylo v té době obvyklé.

Velký úspěch měl zejména Eddyho text k písni Ice Cream od Waring´s Pensylvanians s názvem Rum (a také dvojice postav Massa Boba a Jůly). Dickey Club Trio do repertoáru převzalo i česky otextovaný šlágr Hallo Montreal. Snad proto, že se Dickey Club Trio snažilo o něco jiného, než o běžnou interpretaci trampských písní, neproslulo tak, jako jiné tehdejší klasické trampské sbory.

Protože v Praze nebylo, kromě Ultraphonu, žádné nahrávací studio, jezdily trampské sbory nahrávat do Berlína. U firmy Odeon, v Lindstromu v Berlíně Dickey Club Trio nazpívalo (to už k nim přibyl sólový kytarista František Macháček - Machajzl) roku 1930 cca patnáct písniček (z trampských to byly především písně V. Fořta - Eddyho: Kanoe, Slepice a U řeky Zambezi), dále pak písně Canoe, Cariboo, Hallo Montreal, Hvězdičko bílá, Jimy Lackland, Lulka, Kvá-Kvá, Naposledy líbám, Panenka v podpalubí, Rum, Slepice, Směj se jen směj, Trampskou baladu v národních písničkách a Trampský pochod. Zůstal tak zachován jeden z nejpozoruhodnějších počinů na poli české populární hudby. Eddyho “hity“ Hej šup námořníci, Indiánská láska (Jezero dřímá), Já přijdu za tebou a Ve strážním koši vznikly až po rozpuštění Dickey Club Tria a byly interpretovány většinou Song Clubem, se kterým Eddy od roku 1931 úzce spolupracoval. K výjimečnosti nahrávek Dickey Club Tria je nutné připočítat i to, že krátce po jejich natočení, v roce 1931, se skupina rozpadla.

Nejen v údolích řek Vltavy, Berounky a Sázavy, ale i na Brdech začala řada trampů, na místech, kde se jim líbilo, a bylo možné získat souhlas, postupně stavět chaty (1928 na Kytínské louce - 1934 T. O. Kytín, 1930 T. C. Westend, T. O. Delaware). V roce 1933 si řada trampů z Dickey Clubu postavila chaty také na říčce Kocábě pod Plechhamrem.

Manželům Brožkovým se 5. 8. 1932 narodil syn Jiří, který žije v Praze a je dodnes členem vodáckého oddílu Kotva Braník. Chata, kterou si postavili v roce 1933, na konci války vyhořela. Pavla s přáteli a synem postavila chatu novou, o několik kilometrů dál proti proudu Kocáby, na místě, které se jejímu muži kdysi zalíbilo. Billy Broches se nevěnoval jen trampingu a hudbě, ale stejně jako řada jeho trampských vrstevníků holdoval také sportu – boxoval a hrál ragbyovou ligu za Slavii Praha.

Po vypuknutí II. světové války se – jako svobodu milující tramp – zapojil i do protifašistického odboje. V květnu 1940 zatklo Billa Brochese gestapo za účast na přípravě protifašistických akcí a šíření protinacistických letáků.

Kolik takových trampů - odbojářů bylo, to už se asi nikdy nedozvíme. I když zřejmě existuje vojenská evidence i evidence z 50. let, kdy bylo množství vojáků zahraničních armád pronásledováno v rámci boje proti »vnějším i vnitřním nepřátelům socialismu«. V žádné listině se však neobjevuje záznam, zda dotyčný byl, či nebyl tramp. Takže, k představě o podílu trampů na boji za naši národní svobodu zbývají jen ojedinělé vzpomínky. Myslím, že by přece jen měly a ještě mohly být soustředěny.

Tramping byl za nacistické okupace značně omezen. Mnoho mladých lidí bylo nasazeno na práci v Německu a Rakousku. Ke konci války bylo v podnicích přesouváno volno z neděle na některý ze všedních dnů, takže mnohé party se ani nemohly ve stejný den sejít. Táboření sice zakázáno nebylo, zato rozdělávání ohňů za tmy ano. V některých obdobích se smělo do lesa jen s úředním povolením ke sběru lesních plodin. Pochopitelně při stanném právu se nesmělo večer z domu ani na ulici, natož do přírody. Veliké území mezi Velkou a Zlatou řekou bylo zabráno pro cvičiště SS a koncentrační tábor na Hradišťku. Podobných území bylo časem více.

S jistou dávkou opatrnosti se i tak mohlo tábořit. Český pětník, hajný, starosta teď v lese „nikoho neviděl“.

Campy, a zejména chaty měly určitý význam i v hnutí odporu. V Lukách pod Medníkem se scházelo po jistou dobu vedení organizace Předvoj, v několika chatách byly rozmnožovány ilegální letáky a časopisy. V posledních fázích okupace hráli někteří trampové roli i v partyzánském hnutí, byť se jejich akce vyčerpala třeba jen tím, že odzbrojili skupiny německých běženců umístěných ve vesnických školách.

Někteří trampové se sešli i v nezvyklých táborech - koncentračních.

Broches

Celé naše odbojové hnutí se v historických pracích dělí dosud na komunistické a nekomunistické. Zda to byl vedle příslušnosti k odbojové skupině tramp, sportovec, muzikant, či co, to už se dozvíme skutečně jen málokdy.

Jeden příklad za mnohé. Kdysi velmi populární, na mnoha osadách i z vystupování písničkářů na pódiích známý Broches, patřil k pražské ilegální organizaci. V květnu 1940 byl zatčen gestapem, v lednu 1943 jej nacisté popravili. Někdy počátkem 60. let jsem byl s další generací trampů kdesi na Brdech. Viděl jsem tam malý pomníček z navršeného kamení. Na památku Brochese. Hoši znali mnoho příběhů z jeho trempování, věděli, i o jeho popravě. Proč byl zatčen a popraven, netušili. Ani jeho občanské jméno - Ladislav Brožek - neznali. Nicméně prostý pomníček mu vlastními silami postavili. Na domě, kde v Praze bydlel, však jsem nenašel sebemenší pamětní desku. A Broches nebyl jediný...

Bohumil Pekárek (Trampové proti bezpráví - 5. kapitola ze seriálu z historie trampingu publikovaného v devadesátých letech v deníku Právo)

Bill Broches byl vězněn a vyslýchán v Praze na Pankráci, v Drážďanech, ve Wuppertalu a Berlíně-Plötzensee. Nikdy nezradil. V srpnu 1942 byl odsouzen k smrti a 11. ledna 1943 byl popraven.

Camp Zlaté dno se po II. světové válce, koncem padesátých let, stal vzpomínkovým místem na trampy umučené nebo popravené nacisty, zejména místem vzpomínky na dvě vůdčí osobnosti trampského hnutí na Brdech Jaroslava Krska – Generála Jerryho Packarda a Ladislava Brožka – Billy Brochese. Dokud jí to zdraví dovolilo, patřila k jejich organizátorům Pavla Brochesová spolu s Rudolfem Dvořákem zvaným Dandy, šerifem T. O. Údolí oddechu. Smutečky za Brochese se od padesátých let konaly na Zlatém dnu vždy o víkendu, který byl nejblíž datu jeho narození tj. kolem 5. června. Poté řadu smuteček na Zlatém dnu pořádaly trampské osady Triglav, Tampiko, Lumbermen a mnozí další kamarádi – zejména Šlajf, Dawson a Unkas.

Pavla Brochesová se od šedesátých let věnovala publicistické činnosti a uveřejnila v různých trampských časopisech a trampských rubrikách v novinách, dříve než je v sedmdesátých letech zlikvidovala bolševická „normalizace“, řadu článků zaznamenávajících vzpomínky a dění v trampském životě. Díky redaktorovi Bohuslavu Čepelákovi - Irčanovi publikovala zejména rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu. Její články vycházely v trampských časopisech Tramp, Tulák a Pacifik Expres; a také v novinách Rozvoj, Svobodné Slovo, slovenském Ludu a v rubrice Táborový oheň v týdeníku Mladý svět. Výbor z těchto textů a básní z let 1965 - 1979 vydala Pavla Brochesová v roce 1981 vlastním nákladem pod názvem Ozvěny z cest, táborů, osad a trampských večerů .

V této publikaci Pavla Brochesová je publikována i její vzpomínka Chlapci čistého srdce na trampy, kteří bojovali proti okupantům za II. světové války: "Zde na Brdech, jako v jiných osadách, zareagovali přehlížení trampové okamžitě a s elánem jím vlastním na hrozbu fašismu. Romantiku pověsili na hřebík a šli, jak oni říkali, „do toho“. Bojovali se zbraní v ruce na všech frontách, u partyzánů i v ilegalitě doma. Nezradili. Umírali za svoji vlasteneckou činnost ve vězeních, koncentrácích, na popravištích i barikádách. – Na to vše myslíme, když vzpomínáme na fašisty umučené kamarády ze Zlatého dna, na Packarda – Krska, Brochese – Brožka, Feřteka a další z jiných osad."

O historii trampské písně a hudby vydala Saxona v roce 1979 vlastním nákladem publikaci Trampská srdce v písni a také sbírku básní Dnem i nocí – ze vzpomínek. Báseň z této sbírky Trampský otčenáš vyšla v roce 1968 těsně po okupaci Československa Sovětskou armádou a měla velký ohlas. Její slova se mohou zdát příliš patetická, ale trampové ji v rozjitřené okupační atmosféře, kdy opět umírali lidé zabití okupanty, vnímali jinak než dnes. V roce 2011 Jolana Čuprová v bakalářské práci Současný tramping a jeho environmentální aspekty napsala: "Zmínky o duchovním rozměru přírody v trampingu optikou křesťanství lze však najít jen velmi vzácně…reflexi přírody v Trampském Otčenáši, který napsala a vydala Brožková-Brochesová: „Věříme v Tebe, všemocná přírodo! Zlé i dobré přichází a odchází…. Jen ty zůstáváš naší stálou jistotou ve všech ročních obdobích….“. Přírodu oslavuje jako pozitivní hodnotu, u které lidé, respektive trampové, nacházejí útěchu a reflektuje ji jako důvod pro překonávání útrap civilního i trampského života.

Pavla Brochesová napsala také několik pohádek, které odvysílal Československý rozhlas. Přes dvacet let se starala o kroniku KTO (Kamarádi táborových ohňů). Téměř do konce života, dokud jí to zdraví dovolilo, navštěvovala své přátele v trampských osadách po celé republice. Zemřela 25. 12. 1991.

Všechny Brochesovy dopisy z nacistických věznic (od prvního, napsaného 1. 6. 1941, až poslední list z 11. 1. 1943) měla jeho žena pečlivě uschovány na památku. Brochesův syn Jiří a vnučka Dana je pečlivě schraňují dodnes. Na závěr si dovolím ocitovat z Brochesova dopisu psaného před popravou 11. ledna 1943: "Milujte pravdu, a třeba byla někdy i těžká, nikdy žádnou lež a přetvářku".

Petr Náhlík – Vokoun
T. O. Suché Studánky, Plzeň

ČÍM JE NÁM ZLATÉ DNO?

Nejmilejším campem na Brdech, na který si zajdeme tábořit během roku několikrát. A pak ještě něčím víc. Každoročně, začátkem měsíce růží, stává se putovním místem, kam chodíme uctít památku kamarádů, kteří v minulé válce bojovali proti fašismu za svobodu své vlasti. Zde pod stromem a upomínkami, kterých jsou už celé desítky, se sejdeme s kamarády z celé republiky, s nimiž se mnohdy nevidíme celý rok. Mladí, starší i nejstarší, všechno se promísí do kamarádské pohody. Po pietní vzpomínce se táboří, jeden druhému poví, co je u nich na osadě nebo v partě nového. A hlavně se hodně zpívá a hraje. Různé soubory kamarádů se předvedou s písněmi, které nacvičily, přejde se na staré písně. Se známou melodií se vrací i dny mládí. Stane se i to, že vás popadne do náručí kamarád, kterého jste neviděli bezmála třicet let, a rysy zprvu vzdálené, se rozjasní a vyvstane podoba milé tváře z dávných let. Nikde není duch kamarádství tak markantní jako zde, pod lesními velikány na tradičním campu ZLATÉ DNO. Všem je najednou tak nějak pěkně, uvědomují si, jaká je to vzácnost mít dobré a milé kamarády, se kterými je dobře být. To krásné vědomí nám dává setkání v lesích a vracíme se odtud vždy s hezkou vzpomínkou na jeden z výjimečných dnů, na které se nezapomíná.

Pavla Brožková – Saxona (v trampské rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu cca v roce 1969)

Rubrika:

Na jiné téma

Další články na podobné téma:

Generál B.Z.A. Jerry Packard

Tags: