Moskyt - příroda

Svatováclavský dub

Leoš Drahota — Wed, 06 Sep 2017 09:25:17 +0000

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Jeden z nejváženějších památných stromů na našem území roste ve středočeském Stochově poblíž Kladna. Jeho stáří je odborníky odhadováno na 700 až 900 let. Jeho obvod je v současnosti již prakticky neměřitelný, neboť dutý a rozpadající se kmen už vlastně žádný klasický obvod nemá. V roce 1913 je ale udáváno 720cm, v roce 1994 již 879 cm.

Koruna dubu je dnes tvořena prakticky jedinou živou větví, kmen je poznamenán snad všemi vlivy, které ho během mnoha staletí mohly poznamenat. Pahýly dávno odumřelých větví se změnily v duté tmavé krátery, části zbavené kůry odhalují otvůrky a tunýlky po larvách brouků, živících se tlejícím dřevem. Na pni najdeme i do dřeva zapuštěnou kapličku, ve které kdysi postávala soška bolestné Panny Marie. Jedna strana kmene je pak zcela otevřená a odhaluje, že ten je dnes již jen pouhým prázdným pláštěm, kdysi mohutného těla.

Je obdivuhodné, že strom stále žije. Že se ta jediná větev každého jara znovu a znovu zazelená a navzdory věku, zchátralosti a snad i přírodním zákonům to nechce vzdát. V souvislosti se všemi příběhy, které se o dubu vypráví, je pak pohled na tu touhu po životě téměř povznášející.

Podle několika verzí staré pověsti byl strom zasazen v roce 903 při narození patrona České země Svatého Václava. Zasazen byl možná jeho babičkou sv. Ludmilou, možná Václavovou chůvou, žoldnéřem, či prostým pastýřem, který byl náhodou svědkem příchodu knížete na svět. Stalo se tak dle prastarého pohanského zvyku, podle kterého takový počin ke zrození člověka patří a podle něhož je pak takový životní strom s osudem té osoby zvláštním způsobem navždy spjat.

Dub byl spolu s lípou v těch dobách považován za náš národní strom. Dub byl symbolem mužské síly a bojovnosti, lípa pak spíše symbolem ženského prvku. Dub uctívali i Germáni a postupem času, snad i díky jejich rozpínavosti, u nás poněkud upadl v nemilost. Teprve však až na Všeslovanském sjezdu v Praze, v roce 1848, se stromem všech Slovanů oficiálně stala lípa.

Kněžna Drahomíra prý porodila Václava, když zrovna se svým mužem knížetem Vratislavem a jejich družinou naháněla při lovecké výpravě divokou zvěř v lesích okolo dnešního Stochova. Když na ní náhle přišly porodní bolesti, uchýlila se na zdejší přemyslovské hradiště a zakrátko povila chlapce, jehož čekala velká budoucnost. Když se tu radostnou novinu dozvěděla Václavova babička Ludmila, přispěchala na stochovský hrad a na konci tehdejšího nádvoří zasadila k připomínce té významné události tenký dubový proutek. Ač sama již pokřtěná, učinila tak podle pohanského zvyku, neboť tyto staré obyčeje stále ctila. „Na památku toho šťastného dne, kterého jsi mně, Hospodine, popřál se dočkati, sázím tento proutek s pevnou důvěrou v Tebe, že mně milostivě popřeješ i té radosti se dočkati, by jako to dítě právě svůj počíná život, tak i tento proutek v této zemi své nové žití počal.“ pravila prý šťastná babička a tak se i stalo.

Již druhého dne proutek ozdobily první malé lístečky a Svatá Ludmila, když to spatřila, nařídila, aby byl malý doubek každý den zaléván vodou, v které koupali vnuka Václava. Když pak dub trochu povyrostl, sušily prý chůvy na jeho větvích Václavovy pleny a protože chův bylo na sto, dostalo hradiště a později i městečko jméno Stochov.

Proutek ale mohla ke slávě narození nového knížete zasadit také jeho chůva, jak praví jiná pověst, žoldnéř, který do země zapíchl dubové kopí, či pastýř, který hnal kolem stádo, když právě chůva vynášela vodu od porodu. Jakmile slyšel o narození Václava, zanořil prý do půdy svou ferulu a prorokoval „Jako tato hůl vyžene kořeny, bude se zelenati a svými větvemi bude stíniti daleko široko, tak bude jednou zářiti sláva a čest mladistvého knížete na zemi.“

Ať již to bylo tak nebo jinak, faktem zůstává, že se doubek ujal a stal se z něj v průběhu věků statný obr. Uctívaný obr. Lidé sbírali žaludy spadlé ze stromu a dávali je na pátku poutníkům, či z nich splétali růžence. Kůru posvátného stromu loupali, neboť věřili, že má léčivé účinky. Především prý pomáhala od bolení zubů. Mnozí toužili po zanechání stopy na slavném stromě a tak do jeho kmene vyřezávali své iniciály, srdíčka či křížky. A dub trpěl. Nakonec musel být ohrazen kovaným plůtkem, který starce chrání dodnes.

V roce 1887 byla z milodarů pořízena socha Svatého Václava a instalována vedle kmene dubu. Pískovcovou skulpturu vytesal sochař F. Kříž a její transport na místo určení byl velkou událostí. Celou trasu lemovaly zástupy lidí a vzdávali soše světce hold. Ve Stochově jí pak přivítala střelba z hmoždířů a údery zvonů. Po sv. Duchu byla socha slavnostně posvěcena monsignorem J. Kandlerem a děkanem Slánským. Oslavování památného dubu přetrvalo i do dnešních dnů. Každoročně ke stromu 28. září na Svatováclavské posvícení zamíří průvod a konají se tu velkolepé oslavy.

O dubu ve Stochově se odedávna vyprávělo, že od jeho kořenů vede podzemní chodba až k novostrašecké Mariánské kapličce. Na přelomu 19. a 20. století se pak prý poblíž dubu propadla veřejná silnice a ti co poté slezli po žebříku vzniklým otvorem dolů tvrdili, že se skutečně ocitli v chodbě ubíhající do dáli.

Ať již je Svatováclavský dub letní starý 1114 let nebo jen 700, je to bezesporu strom úctyhodný. A i když už není v nejlepší kondici, stále vytrvale vypíná k obloze alespoň jednu zelenou ratolest. Pamatuje časy, které si neumíme ani představit, časy, o kterých se nám dochovaly spíše jen pověsti než historická fakta. Doufejme, že tu s námi ještě chvilku vydrží, i když jsme se k němu nechovali vždy úplně pěkně a bude nám připomínat kam sahají naše kořeny, tradice a jejich počátky.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Džbánský buk se loučí

Klokočovská Královská lípa

Žižkův dub

Tags:

historie

pověsti legendy

příroda

stromy

Virtuální návštěva středověkého Posázaví

Jenda Mikšík — Wed, 19 Apr 2017 16:24:07 +0000

Jak se žilo ve středověku? Jak to vypadalo na hradech v době jejich největší slávy? To jsou otázky, které mě napadají snad při každé prohlídce některého z českých hradů. Přesto, že se nám mnoho hradů dochovalo v poměrně ucelené podobě, jejich skutečnou středověkou atmosféru si můžeme jen představovat. V těch dobách bych sice žít nechtěl, ale krátké nahlédnutí do dávných časů by bylo zajímavé. Rád bych viděl živé středověké město nebo navštívil vesnickou krčmu. Konečně se mně to splní - virtuálně.

Každý, kdo má podobné choutky jako já, bude moci nakouknout do středověku a tak trochu si na vlastní kůži zkusit, jak se tehdy žilo. Virtuální návštěvu 15. století zprostředkuje nová počítačová hra nazvaná Kingdom Come: Deliverance.

Možná si říkáte, proč tady na Moskytu píšu o počítačové hře. Vždyť tematika středověku není v herním průmyslu vůbec nová a s geografií a badatelstvím má hra také pramálo společného. Opak je však pravdou. Kingdom Come je totiž ryze český počin, zaměřený na věrné zobrazení středověkého Posázaví. A když uvádím věrné zobrazení, mám tím na mysli takřka encyklopedickou přesnost.

Z českých luhů a hájů

Je krásné počasí, svítí sluníčko, léto je v plném proudu. Já sedím na hřbetu hnědáka a kochám se okolní krajinou. Kam mé oko dohlédne, rozprostírá se krásná a čistá příroda. Louky jsou rozkvetlé, mezi rudě červenými květy vlčího máku vykukují žluté pampelišky, opodál zase září sytě oranžové měsíčky. Nad květy sem tam přeletí motýl a z dálky ke mně doléhá zpěv ptáků. O něco dál lemuje končící malebné louky tmavě zelený pás hustého lesa.

Ohlížím se za sebe, kde se na skále dominantně tyčí hrad Talmberk. Pod hradem je malá vesnička, pár desítek dřevěných, veskrze roubených stavení rozprostřených kolem malého rybníka a potoka. Na koni pomalu projíždím vesnicí a pozoruji místní obyvatele. Někteří sklízí úrodu na poli, jiní třeba rybaří nebo se poflakují v krčmě. Pokračuji na konec vesnice, kde narážím na kamenolom.

Tak nějak může probíhat první návštěva virtuálního herního Posázaví. Píše se rok 1403 a já hraji za postavu Jindřicha, syna kovářova. Příběh hry se odehrává v reálném prostředí tehdejšího Českého království na pozadí skutečných událostí známých z hodin dějepisu. Po smrti Karla IV. se novým panovníkem stává jeho syn Václav IV. Ten je však uvězněn svým bratrem Zikmundem Lucemburským. V ten moment Zikmund se svou armádou napadá zemi i Jindřichovu rodnou vesnici a dům. Při tomto incidentu Zikmundovi vojáci zničí Jindřichův dům a pobijí jeho rodinu. Jako jediný přeživší se Jindřich vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu k vykoupení.

Od kamenolomu vyrážím přes kopec, mám namířeno do prazvláštně pojmenované vesnice, do Mrchojed. Překonávám další širé louky a pole a na kraji Mrchojed zastavuji a sesedám z koně. Zaujal mě totiž nenápadný, ve vysoké trávě posazený kámen. Při bližším pozorování jde o kámen opracovaný, snad menhir nebo smírčí kámen, na jehož přední straně je patrný vyrytý obrys postavy...

Středověk, hra a současnost

Zážitky nabité hraním chci porovnat se skutečností. Vyrážím tedy na výlet do Posázaví, abych prozkoumal lokality známé ze hry také v opravdovém světě. Skutečnost je výrazně odlišná, než hra. Jistá spojení a podobnosti ale nacházím.

Nad vesničkou Talmberk na malé skále stojí zbytky stejnojmenného hradu. Gotický hrad Talmberk byl zbudován pravděpodobně na začátku 14. století a fungoval do roku 1533. Dodnes se uchovala jen část kulaté věže a zbytky některých zdí a hradeb. Přístup ke zřícenině je omezený, neboť nejbližší okolí hradu někdo před lety využil jako pozemek pro stavbu rodinných domů. Při troše představivosti je ale i z toho mála, co zbylo, možné poznat hrad Talmberk ze hry Kingdom Come: Deliverance.

Prohlížím a fotím také kamenolom, který se, tak jako ve hře, nachází na okraji Talmberku. Odsud vyrážím na kopec do Mrchojed, kde je mým hlavním cílem již zmiňovaný pozoruhodný kámen. Skutečně tady stojí a svou podobou hodně připomíná ten herní. Jde snad o smírčí kámen nebo smírčí kříž, usazený pevně v zemi jako menhir. Opracovaný pískovcový útvar je asi 80 cm vysoký a jeho horní část je rozšířená. Na přední straně kamene je vytesaný reliéf lidské postavy. Obrys postavy je ve skutečnosti již málo patrný, herní varianta je mnohem zřetelnější, i tak je ale možné rozpoznat, že postava na reliéfu má vztyčené ruce a u nohou nejspíš zapíchnuté kopí. Kámen je proto nazývám Kamenný muž. Přesný výklad obrazce i význam celého kamene je opředen tajemstvím a celé zmapování jeho možného významu by bylo na delší povídání. Více o záhadném kameni píše třeba ve svých knihách Otomar Dvořák.

Samotná vesnice Mrchojedy už nemá se středověkou podobou, ani tou herní, prakticky nic společného. A je tomu tak i v případě nedalekých Samopší. Proto Samopše vynechávám a pokračuji za dalšími významnějšími cíli mého putování.

Herní mapa byla navržena na základě skutečné podoby kousku Čech. Hráč se bude moci volně pohybovat mezi městem Sázavou a Rataji. Tok řeky Sázavy a rozmístění jednotlivých vesniček více méně odpovídá skutečnosti. Pro lepší uzpůsobení samotnému hraní je ale herní svět koncentrovanější - některé vzdálenosti jsou kratší.

Rataje a Sázava

Abyste byli v obraze: hra, o které se bavíme, je stále ve výrobě. V současné době je pro fanoušky, kteří si hru zakoupili s předstihem, dostupná jen testovací zmenšená verze hry. V této rozpracované verzi je dostupná jen malá část herního světa a ještě menší část herního obsahu. Do Ratají jsem tedy zatím mohl zavítat jen ve skutečnosti, nikoliv však ve hře. Obrázky z herních Ratají jsou ale už dostupné, proto porovnání skutečnosti a hry nic nebrání.

Rataje nad Sázavou se ještě do roku 1900 nazývaly Rataje Hrazené a to proto, že ve středověku bylo město obehnáno hradbami a docela netradičně disponovalo dvěma hrady. To je také důvod, proč Rataje ve hře vystupují jako největší a nejdůležitější město.

Na jednom konci města, na skalnatém výběžku, byl ve 14. století zbudován hrad Pirkštejn. Ten do dnešních dní přečkal ve velmi celistvé podobě. Dochovalo se téměř vše, především kulatá věž a hlavní hradní budova. V 18. století byl Pirkštejn částečně přestavěn na faru. Přímo vedle hradu se zachovala jedna ze dvou městských bran.

O kousek výš byl taktéž ve 14. století postaven druhý, takzvaný Hořejší hrad (někdy také Přední hrad). Ten se na rozdíl od Pirkštejnu dočkal více úprav a jeho původní středověkou podobu již přesně neznáme. Hořejší hrad byl v 16. století upraven v renesančním slohu a následně v 17. století ve slohu barokním do podoby dnešního zámku. Jenže ani dnešní Ratajský zámek se nedochoval v příliš úhledné podobě. Ostatně celý současný městys Rataje chátrá a zeje prázdnotou. Náměstí je pusté a nápisy na opadávajících omítkách starých domů hlásají “na prodej”.

Zajímavé je celkové porovnání herních středověkých Ratají s těmi skutečnými ze současnosti. Pro ilustraci můžete srovnat obrázek ze hry se současnou fotografií. Hrad Pirkštejn se změnil jen minimálně. Hořejší hrad se změnil více, ale jedna ze zdí současného zámku dává tušit původní středověký hrad. Herní Rataje věrně kopírují skutečnou krajinu - řeka Sázava je na svém místě, stejně jako vyvýšenina, na které se Rataje tyčí.

Z Ratají nad Sázavou ještě putuji ke klášteru do Sázavy. Jde o další lokalitu, která v současné verzi hry ještě není přístupná. Sázavský klášter je ve hře ale možné pozorovat aspoň z povzdálí a jak byste teď už asi čekali, věrně vystihuje svou reálnou předlohu. Pokud by vás zajímalo více o Sázavském klášteře, můžete si přečíst můj starší článek popisující klášter od špiček jeho věží až do legendárního podzemí sv. Prokopa.

Autentičtější návštěva středověku tady ještě nebyla!

Hra Kingdom Come: Deliverance vzniká ve vývojářském studiu Warhorse Studios v Praze. Kreativním ředitelem a autorem projektu je Dan Vávra, který se zásadní měrou podílel na legendární české hře Mafia: The City of Lost Heaven a je podepsán také pod větší částí scénáře k pokračování Mafia II.

Hra je stále ve vývoji, který se, nutno přiznat, táhne déle, než se očekávalo. Je to způsobeno také obrovským rozsahem celého projektu a poměrně vysokou realističností. Autoři sice nemají v plánu vytvořit simulátor středověku, i tak je ale smysl pro detail a historickou přesnost impozantní. Občas se prostě narazí na nečekané překážky, které vývoj prodlužují. V tvůrčím týmu pracuje i historička, jejímž úkolem je shromažďovat informace, dohledávat historické prameny o dané době a pomáhat celému týmu v udržení věrohodné středověké iluze.

Snad se to několikaleté čekání vyplatí a dostane se k nám parádní herní zážitek a jedinečná příležitost, jak nahlédnout do českých luhů a hájů na počátku 15. století. Při troše štěstí to tvůrci stihnou ještě letos. A snad budeme potom moci konstatovat, že lepší a autentičtější návštěva českého středověku tady ještě nebyla.

Rubrika:

Tags:

Džbánský buk se loučí

Leoš Drahota — Sat, 04 Mar 2017 17:08:47 +0000

Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má mezi ostatními buky na našem území výsadní postavení. Je prý nejhezčí a já s tím rád souhlasím. Viděl jsem ho zahaleného v zeleném hávu, teď jsem chtěl spatřit nahou strukturu jeho koruny, bohatý pletenec všech jeho větví a větviček. Možná už tu možnost nebudu mít dlouho.

Podle mnohých nejkrásnější buk České republiky zřejmě umírá. Vyrostl na louce nad Mšeckými Žehrovicemi nedaleko Nového Strašecí a dělal tu lidem společnost více než 350 let. Jeho mohutná rozložitá koruna je širší než vyšší, jeho kmen je hluboce zvrásněn a doširoka roztažené kořeny jej pevně kotví ve svahu nad vesnicí. Tato vyvýšená poloha navíc umocňuje majestátnost tohoto solitéru a nepochybně přitahuje člověka už jenom proto, že je odtud ze stínu starého velikánu pěkný rozhled do kraje.

Výška Džbánského buku prý činí 21 metrů, obvod kmene měřený 1,3 metru nad zemí 526 cm. To ale asi není podstatné. Tento buk netrhá tabulkové rekordy, ke stromu se pokud vím, neváže žádná významná pověst ani historická událost. Jeho výjimečná hodnota je dána tím jak obohacuje krajinu a lidi v ní. Myslím, že místo, které stíní svou korunou, bylo a je hojně vyhledáváno k odpočinku, ke spočinutí, k zamyšlení a k dobití pozitivní energie. Od roku 1978 je buk chráněn státem jako památný strom, od roku 1994 stojí na území Přírodního parku Džbán.

Čas vyměřený tomuto buku na našem světě ale zdá se pomalu končí. Buky obvykle nebývají tak dlouhověké jako tisy, duby či lípy. A tenhle Džbánský se teď, jak to tak vypadá, s námi po „pouhých“ tři sta padesáti letech loučí. Odpadávají mu větve (i mnohatunové), velká část koruny ztrácí vitalitu, z trouchnivějícího kmene se odlupuje kůra. Starého velikána požírají dřevokazné houby a hmyz. To nové živé si bere energii a hmotu umírajícího a zřejmě již není v lidských silách tomu zabránit. V minulosti byly malými stříškami zakryty trhliny v kmeni a zřejmě to stromu prodloužilo život. Teď již mu asi pomoci není. Přišel jeho čas a jakoby na znamení podvolení se osudu obr nedávno odhodil jednu ze svých nejsilnějších větví.

Louka nad Mšeckými Žehrovicemi již v brzké době ztratí svou dominantu. Lidé z kraje oblíbený strom a všichni část krásy, která tu byla po staletí přítomná. Pokud tedy ještě chcete na vlastní oči spatřit náš nejkrásnější buk, dlouho neváhejte. Když jsem v podvečer od umírajícího velikána odcházel, všiml jsem si, že to od východu proti nízko plujícímu slunci skoro vypadá, jako by strom svou od koruny odstávající větví mával na rozloučenou.

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Klokočovská Královská lípa

Tags:

Cesta za poznáním je cestou světla (Via lucis)

Jan Johann Jaroslav Miška — Thu, 28 Apr 2016 11:27:37 +0000

Z pohledu citlivce jsem popsal celou řadu mimořádně vnímavých jedinců. Ať energetických léčitelů, spiritistů či hypnotiků. Některé z nich jsem znal osobně. Např. vynálezce a léčitele Josefa Voříška, Jindřich Paseka „úřadující“ v kotelně, dalším je výjimečná osobnost, hudebník, vynálezce a druhým třeba energetický léčitel, Ludvík Milan Toušek. Jeho věštecké schopnosti byly prověřeny nejenom StB, ale důkladně a opakovaně několika akademickými osobnostmi (profesory) v SSSR.

Téměř všechny citlivce spojovalo mimořádné tělesné nebo duševní utrpení. Jednu, stále žijící, by bylo možné z tohoto výčtu vyjmout. Její mimořádné schopnosti byly navýšeny „návštěvníky“. Všechny se stávají osobnostmi s nadstandartním vnímáním, či jak se nesprávně uvádí mimosmyslového (paranormálního) vnímání. Což platí také v mém případě. Někteří z nich jsou něčím neznámým „vedeny za ruku“ V průběhu let se před nimi otvírají stále nové a nové obzory, jdoucí za hranice současného poznání. Stávají se přímými svědky událostí, z nichž některé svou nadstandartní citlivostí samy vyvolávají. Ať jde o zhasínání světel veřejného osvětlení, protáčení magnetických střelek. Nebo něco takového co se podařilo mně – vyvolání tzv. poltergeista ve spolupráci s mumií Marií Elektou. I tento příběh je popsán v jedné ze šesti knih o prasíle - vesmírné energii života a smrti. V jistém slova smyslu jsou vlastně životopisnými knihami, souvisejícími jenom a pouze s objevováním prasíly, která je všude a ve všem.

Vesmírná energie, poznaná a využívaná už v pravěku, je neznámým až magickým pojmem pro současná akademická spolčení. Což je obdivuhodné. Neboť je všude. Jak na zemi, tak ve vesmíru. Prostupuje v určité struktuře vesmírem a vším hmotným a nehmotným co se v něm nachází. To znamená, že také lidským tělem. Proto byla tato energie, jež je bezpochyby fyzikální podstaty, autorem pojmenována prasílou. Je totiž zároveň energií života a smrti. Ve svých knihách autor mimo jiné odkazuje na starobylé báje, poznání pravěkých šamanů, starověkých mágů, středověkých mudrců, a až novověkých alchymistů, či některých vynálezců a vědců, stejně jako pravěkých, a dokonce také mnohých novověkých stavitelů.

V roce 1993 paní Dobra Bednářová otevírá v Celené ulici první prodejnu tzv. „ezoterické“ literatury v Praze. Některé knihy nabízejí zapomenuté znalosti považované za „pavědecké“, leč poznané a využívané už v pravěku. Kromě toho ve svém nakladatelství vydávává několik knih. Když dostala do rukou text mé knihy Zpověď Druida, neváhá, a výpravnou knižní trilogii v roce 2002 vydává. Uvědomuje si, že uvádí dílo vnímavého autora, který čtenářům nepředkládá žádné fikce. Je také jediným českým autorem nakladatelství. Kniha jako první novověké dílo odhaluje tajemství energetických linií prostupujících zemským povrchem. Její obsah nebyl ani po letech překonán:

V první části knihy Zpověď Druida , pojmenované V zajetí tajného řádu tajuplného hradu a zámku Houska, je energie-prasíla ve čtrnácti kapitolách představena především energetickými liniemi v přírodním prostředí. Linie jsou od sebe vzdáleny pouze několik metrů, vytvářejí nepříliš pravidelnou síť, které Keltové říkali rybářská. Některé linie energii vyzařují a jiné opačné ji vtahují. Vzařovací odebírají energii ze živých organismů, proto také z člověka. Někdy jsou velice silné, proto vytvářejí různě široké pásy pojmenované patogenní nebo geopatogenní zóny, jež jsou životu velmi nebezpečné. Zcela pochopitelně se vyskytují také opačné, zdraví prospěšné, vyzařovací, jež bývaly považovány za posvátné.

Druhá část knihy Zpověď Druida je pojmenována Řád linií a nejstarší pražské kameny, kde se dozvíme, proč byly vybrané kameny usazovány na pečlivě vybraných místech. Právě tam totiž dokáží okolní krajinu energeticky nejvíce pozměňovat. Představuje „čertův sloup na Vyšehradě, nepravý menhir ve Zbraslavi, spolu se zvláštním kamenným sloupem kostela P. Marie Na Slupi. Energetické průsečíky linií prasíly nebyly využívány pouze proto, aby proměňovaly energii krajiny, ale také prakticky, neboť byly, za panování rakouské císařovny Marie Terezie, využity k rozdělení Českých zemí na katastrální území. Dodnes zůstalo ještě několik zemských kamenů členících např. Čechy, Moravu a Slezsko. Totéž platilo pro kameny oddělující rakouské císařství od okolních zemí. Bezpočet tisíc mezních kamenů oddělovalo také majetky královských, šlechtických či křesťanských majitelů nemovitostí.

Poslední část trilogie Podivuhodný řád a obdivuhodná Praha odhaluje tajemství středověkých a novověkých staveb, ve vztahu k dostatku či nedostatku energie-prasíly jak k jejich pevnosti, tak k jejich vztahu k lidskému zdraví. Představuje např. pevnostní černou věž Mihulku, opačně energeticky laděný letohrádek Hvězda se šesti „pseudomenhiry“, stejně jako jedinečné „křížové“ tajemství nacházející se pod dlažbou románské baziliky sv. Jiří Pražského hradu.

Paní Dobra Bednářová se ve svém odhadu nemýlí. Vycházejí další knihy - Magická prasíla, Hledání prasíly a Tajemství prasíly 1 a 2. Ale je tady jeden háček. Autor první knihy v dalších už neexistuje. Vynořují se další dva, kteří jsou ale titíž. A to Jan Miška a Jan Johann Jaroslav Miška. Knihy „trojjediného“ autora objevují zapomenuté. Energetickou podstatu lidského těla, která je totožná s energetickou podstatou vesmíru. Připomínají zároveň, že některé báje o vzniku vesmíru se svým obsahem dostávají před poměrně nedávno objevený Velký třesk.

Druhá kniha Magická prasíla je nakladatelstvím MF nedopatřením uvedena pod občanským jménem Jan Miška. Opět zavádí čtenáře za hranice lidského vnímání. S autorem knihy Zpověď Druida nebyla až donedávna spojována. Magická prasíla odtajňuje tajemství léčivé síly amuletů, drahokamů, ornamentů. Představuje mimo jiné šamanskou léčitelskou soustavu starou cca 26000 let, která byla objevena v Brně, či dvě druidské energetické léčebny. Nabízí bájnou hadí symboliku spojovanou s prasílou. Stejně jako tajemné magické předměty, dobíjející nehmotnou podstatu lidského těla, vytvářející jeho auru. Uvádí např. báje o stvoření Vesmíru, objevuje základní podstatu kabaly, elixíru mládí, pojmenování tří králů, stejně jako několika asijských nauk (např. feng šuej, jóga, akupunktura) odvíjejících se od poznané prasíly (čchi, ki, prána, archea). Jejich podstata známá desítky tisíce je dnes zapomenuta, let, dokonce, a co je nejhorší, ji nezná ani současná akademická mafie. Kniha jako první na světě, objasňuje skutečný, tedy praktický význam nejstarších megalitických a pyramidových staveb a systémů, jak si autor ověřil u megalitických staveb Česka a Francie. Velice účinnou kamennou energetickou léčebnu dokonce postavil v Markvarticích u Sobotky, další energetickou, pouze dvoumenhirovou v Humenném.

Třetí kniha Hledání prasíly , podobně jako další, jež jsou již uváděny jménem Jan Johann Jaroslav Miška, nabízí další nepoznaná tajemství. Jako např. stromu života, mravenců kohouta, gryfů a draků, spolu s Karlem IV. jeho anděly a démony, objevuje tajemné kameny pohanů, z nichž se některé staly v křesťanství posvátnými. Stejně jako doposud nepoznané tajemství českého dvouocasého královského lva, ptáka Fénixe, kosmického vejce atp.

Čtvrtá kniha Tajemství prasíly 1 Zapomínání představuje hadí a černé bohyně, Pannu Marii, pokusy nacistických mágů, skutečný význam kříže a svastiky, poltergeista a mumii blahoslavené Elekty. Je to právě ona, která ve spolupráci se mnou odhaluje tajemství tzv. hřmotících duchů. Dále představuje tři mágy prasíly (Fridrich II., Karel IV. a hrabě Špork), „ledňáčkové“tajemství císaře Václava IV. a císařského architekta Josefa Hlávky. Neboť také on byl vnímavým jedincem, který dokázal s liniemi prasíly „čarovat“. Podobně jako Jan Blažej Santini o nějaké to století dříve v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Odhalení jeho tajemství nabídne připravovaná kniha Architektura prasíly

Předposlední kniha volného souboru o prasíle Tajemství prasíly 2 , s podtitulem Zjevování, představuje čtenáři tisícileté tajemství proutkařů související dokonce se zázračnou Mojžíšovou holí. Také opat želivského kláštera Haštal nachází vodu pomocí hole. Stejný „zázrak“ představil autor knih o prasíle v televizním pořadu TV Public pojmenovaném Proutkaření. Kniha nabízí zasvěcený pohled na neobvyklé kameny, energetickou podstatu duchů, připomíná ducha, jenž se autorovi představil v barokní knihovně Klementina, sýčka jako posla smrti, některé věštce, tajemství skutečných kruhů v obilí, strašení ve Strašicích, Bohušovicích a Bobrové. V této souvislosti není vynechána ani záhada tzv. Tunguzského meteoritu. V závěru kniha „zjevuje“ to nejdůležitější - fyzikální podstatu energie - prasíly (jinak prána, tao, čchi, ki, reiki, archea, éter), tajemné energie známé všem starobylým kulturám celého světa. Což je celosvětový objev! Prasíla je dnešní vědě neznámá, i když už byla využívána po deseti tisíce let. Byla ale poznána (a opět zapomenuta?) geniálním fyzikem Nikolem Teslou. Nyní je prasíla oprávněně spojována s volnou či kosmickou energií.

Šestá kniha Bájná prasíla je protkána bájemi, pověstmi a dokonce také pohádkami souvisejícími jak jinak než s prasílou. Kniha má 22 kapitol. Kvůli stručnosti představím pouze pojmenování některých: Vejce nebo slepice, Čert, kohout a bazilišek, Beránek a Zlaté rouno, Jednorožec a Alexandr Veliký, Jelen, krucifix a sv. Hubert, Aura a Eliášův oheň, Drak císaře Karla IV. nad Prahou, Gryfové Rudolfa II., Sloup, džed, strom a paviáni, Kaštan a pochodeň s hadem, Pták Ohnivák, Harpyje a pták Fénix, Den Trifidů a spirála, Bohyně lvice a kočka, Býk, lev, orel a člověk, Čarodějnice a mandragora, Čtyři větry a hvězda betlemská, Královské jablko, Universum a prasíla. Posledních 21 stránek doslovu připomíná především poslední datum mayského kalendáře 21. 12. 2012, udávané jako konec světa, na němž se různým způsobem přiživuje bezpočet bulvárních vizionářů.

Všechny tyto jedinečné výpovědi představené čtenářům, spolu s knihou Bájná prasíla, cca na 1500 stranách s pěti sty barevnými fotografiemi, stejně jako s doposud neuveřejněnými dalšími, se dostávají do střetu se současnými státními inkvizičními „prokalouskovanými“ veřejnoprávními sdělovacími prostředky České republiky.

Jenom ještě připomínám, že bylo dokonce zrušeno vědecké pracoviště (VŠCHT), které se za bolševika léta zabývalo nevysvětlitelnými psychoenergetickými jevy. To všechno prý proto, že věda nevysvětlitelné jevy fyzikální podstaty nezná. I když jich to je, jak dokládají mé knihy, zjevná nepravda. Proto by měly být vydány další připravované knihy ( Stromy magické a kosmické, Prasíla v tarotu, nebo Šamani a lékaři prasíly ) představující energii-prasílu v dalších vztazích a souvislostech. Knihu Architektura prasíly sestavuji již 15 let. Začíná pravěkem a končí betonovým krychlismem, kde prasíla už žádnému architektovi nic neříká

Z uvedeného je zřejmé, že paní Dobra Bednářová velmi dobře věděla, proč vydala knihu Zpověď druida. Měla být seriálově zpracována v ČT, což jsem důrazně odmítl. Seriál pracovně pojmenovaný Kameny, měl být vytvořen vynikajícím režisérem (nyní dramaturgem) B.L. V něm by se ale už nikdo ani slůvkem nezmínil o pravěkém poznání energetické podstaty sítě linií prasíly a kamenů, s níž bývala už v pravěku účelově propojována. Neboť právě propojením sítě linií kameny (podobně jako stromy), které jsou vodiči energie, dochází k energetické proměně krajiny. Druhá kniha Bájná prasíla měla být představena ve zrušeném pořadu (Barvy života) pro seniory. Opět to neprošlo. Důvod byl stejný – prasíla.

Zoufalým odmítáním prastarého poznání energie-prasíly soutěží česká vědecká akademická obec se všemi státními veřejnoprávními prostředky. I když v mé páté knize byla její fyzikální podstata odhalena, Snad jedině v Česku platí tabu pro energii prostupující nejenom vesmírem a také lidským tělem. Což ve světě nemá obdoby. Třeba léčitelé jsou dokonce uznáváni i v mnoha afrických státech. Podle mě to je zločin páchaný na občanech naší vlasti.

Březen 2016
Jan Johann Jaroslav Miška

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

minerály

příroda

Milíčovský Lesatáta

Leoš Drahota — Thu, 31 Mar 2016 22:09:20 +0000

Je to téměř neuvěřitelné, ale podařilo se mi na území našeho hlavního města vypátrat přítomnost unikátního tvora. Jeho podoba je pravděpodobně ohromující, jeho velikost podle všeho dech vyrážející. Zřejmě nejvíce překvapující je však lokalita, kde tento živočich úspěšně přežívá, kde se po dlouhá léta skrýval, aniž by o jeho přítomnosti místní lidé cokoli tušili. Zjištěné skutečnosti jsou možná dokonce šokující a znepokojivé, přesto bych nechtěl, aby tento článek vyvolal nějaké přemrštěné a ukvapené reakce.

Konspirační setkání

Ozval se mi někdy v září roku 2014 zvláštní spolupracovník Moskyta, kryptozoolog a badatel, zvaný v našich odborných kruzích Čupakabra, pátrající v utajení a na vlastní pěst po největších záhadách české fauny. Byl v telefonu velmi neodbytný a zároveň jakoby vystrašený, takže skoro šeptal. Prý učinil senzační objev přímo na území Prahy a musíme se co nejdříve sejít, aby mi o tom poreferoval.

O pár dnů později jsme již spolu seděli v jedné zapadlé, zakouřené putice na pražské periférii a cucali nechutné zvětralé pivo, prý abychom měli jistotu, že tu nepotkáme nikoho známého, nikoho, kdo jako on, zvláštní spolupracovník, chodí jen do vybraných hospod a na dobré pivo.

„Znáš Milíčovský les?“ zeptal se mě Čupakabra a kradmo se ohlédl přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá. „To je někde na kraji Prahy u Jižního města, ne?“ odvětil jsem. „Jo, tak tam žije sasquatch!“ „Cože?“ „No sasquatch, bigfoot, yetti, nebo jak se jim všem říká.“ „Děláš si ze mě srandu, viď? A kvůli takovýmu výpotku tvý chorý mozkovny si mě tahal až sem?“ obořil jsem se na něj, otráven především chutí toho hrozného piva. „Je to pravda. Tady jsem ho vyfotil,“ uzemnil Čupakabra mé roztrpčení fotografií, kterou vytáhl pod stolem z brašny a triumfálně mi ji strčil pod nos. Na zvětšenině byl opravdu zachycen podivný tvor, po dvou chodící zarostlý primát – typický sasquatch.

Dlouho jsem si tu fotku prohlížel a zkoumal z různých úhlů. Zkoumal jsem tu mohutnou, chlupy porostlou postavu a hledal nějaké přijatelné vysvětlení. Nenašel. Prohlédl jsem si i další fotografii, na které byla zachycena velká stopa, otisknutá do měkkého bláta a listí. Kromě širokého chodidla byly v blátě patrné i otisky čtyř jednotlivých prstů a bylo zřejmé, že tudy neprošel bosý člověk. Vedle stopy byla na snímku zachycena i Čupakabrova noha s botou velikosti 43, která vedle otisku působila jak dětská botička.

„Už mi věříš?“ zeptal se naléhavě majitel té botičky poté, co trochu odezněl můj největší úžas a evidentně se bavil mým momentálním rozpoložením. „To je fakt sasquatch!“ přiznal jsem. „To je Milkvoč,“ opravil mě Čupakabra a zatvářil se významně. „Prosím?“ zvedl jsem k němu nechápavě oči. „Milkvoč, jako quatch z Milíčováku.“ „Aha!“ pokýval jsem hlavou a znovu zabodl pohled do unikátní fotografie. „Musím ho vidět!“ rozhodl jsem. „Hned pozítří se tam vypravíme.“ „Sorry, ale já už tam nikdy nepáchnu,“ zchladil mé nadšení náš zvláštní spolupracovník „Proč?“ nechápal jsem. „Kdybys viděl, jak se na mě po cvaknutí foťáku podíval, pochopil bys. V jeho upřeném pohledu byla smrt a varování. Bylo to jako prokletí, že nikdy víc už z jeho lesa živý neodejdu a já tomu věřím!“ „Neblázni, to si jen namlouváš,“ snažil jsem se ho přesvědčit. „Ne, ne, je to tak. Od teď je to tvůj Milkvoč a dělej si s ním co chceš,“ odmítl mé naléhání Čupakabra, vyskočil ze židle, přilepil hostinskému na mokrý nerez vedle čepu stovku a chvatně opustil hospodu. Zbyly tu po něm jen dvě unikátní fotografie a moje neukojitelná zvědavost.

Hon na Milkvoče

A tak mi to začalo. Téměř ob den jsem pak vstupoval do Milíčovského lesa, v každou roční i denní dobu, pozoroval lesní porost a prohledával všechny odlehlé kouty toho pražského háje. Uhýbal jsem cyklistům, maminkám s kočárky i rodinkám na procházce. Bušil jsem klackem do stromů, neboť tak se prý na dálku svolávají, naslouchal nočnímu tichu, jestli se neozve jeho typické kvílivé volání. Po Milkvočovi však ani stopy, ani vidu ani slechu. Dokonce ani ta stopa zvláštním spolupracovníkem vyfocená už pro mě nebyla důkazem.

Stál jsem totiž takhle jednou zdeptán bezvýsledným pátráním na břehu jednoho z milíčovských rybníků, když ke mně přiběhl znuděný hnědobílý baset a kecnul si vedle mě do měkkého blátíčka. Tlapky dal před sebe, zadní natáhl vedle nich a bílým zadkem se pěkně ve vyhřátém bahýnku porochnil, až ho měl celý tím šedým sajrajtem obalený. Když si jej pak rozzlobená panička zavolala k sobě a já pohlédl na zem kde seděl, uviděl jsem stopu. Přesně takovou stopu, jako na fotografii zvláštního spolupracovníka, jenž byla ve skutečnosti pravděpodobně jen otiskem psího zadku a jeho tlapek. A tehdy přišly první pochybnosti. Opravdu tu ten tvor žije? Skutečně by mohl snášet přítomnost tolika lidí, psů, řev dětí i hukot z blízké dálnice? A čím se tady živí? Je trochu podivné, že se usídlil právě tady! Ale já měl přece důkaz! Ve chvílích největší beznaděje jsem vždy z kapsy vytáhl již značně ošoupanou a pomačkanou fotografii toho lesního muže a pohledem na ní probouzel své slábnoucího odhodlání.

Vždy mě jen trochu zarazilo, že Milkvoč na fotografii prochází čerstvě prokáceným řídkým lesem. Nemohl jsem ten detail vyhnat z hlavy a tak jsem jednou přímo z Milíčováku konečně vytočil Čupakabrovo číslo. „Hele proč myslíš, že se ten Milkvoč ukázal zrovna na místě, kde se nemoh nikde schovat?“ „No von byl asi pěkně vytočenej, von zrovna z nějakýho svýho úkrytu vystartoval po těch lesních dělnících, co tam káceli ty stromy a s hrozným řevem je vyhnal.“ „Vyhnal dělníky a řval?“ podivil jsem se. „A jak to znělo, když řval?“ „No já už si přesně nepamatuju co křičel.“ „Počkej, on něco křičel?“ vykulil jsem vyděšeně oči na display telefonu, ze kterého se na mě šklebila Čubakaprova adresářová fotka. „Jo, něco jako táhněte ... a zničili jste mi spacák ... a kde mám petku s jablečňákem.“ Dlouhé lesní ticho náhle zavládlo v naší mobilní komunikaci. „....Ty jsi vůl!“ procedil jsem skrz zuby a zavěsil „ ...a já taky.“

Tolik ztraceného času, tolik marného úsilí, tolik posměšků od procházkářů, kteří už mě ze zmateného pobíhání po lese dobře znali a mé vyptávání se na zarostlého lesního muže odbývali zvoláním „Táhni magore.“ nebo „Teď támhle běžel.“ Tolik absencí v zaměstnání a tolik slz mých nejbližších, když jsem je na noc v horečnatém badatelském poblouznění opouštěl. No nafackoval bych si! Jdu domů a už mě tady nikdo nikdy neuvidí.

Peruánská stopa

Coural jsem se zklamaně z lesa a nad údolím, kde se rozlévají zrádné močály, jsem to náhle uviděl. Mladým hustým porostem se hadovitě z mírného svahu táhl zvláštní „průsek“. Mladé stromky tu byly v šířce 4 až 5 metrů jakoby vyvráceny, převálcovány a rozdrceny. Doslova, jako by se tu nedávno něco obrovského valilo, či plazilo. Stát „tomu“ v cestě zůstalo jen pár vzrostlých stromů a těm se to cosi obloukem vyhnulo. Hleděl jsem v úžasu na tu podivnou stezku a náhle jsem si uvědomil, že mi to něco připomíná.

Vzpomněl jsem si, že někdy snad v roce 1997 byl poblíž vesnice Nuevo Tacna v peruánské Amazonii pozorován fantastický tvor. Osm domorodých rybářů na vlastní oči spatřilo obrovité zvíře s černým hadovitým tělem, dlouhým asi 40 metrů, jehož průměr odhadli na metrů pět. Neuvěřitelné stvoření mělo mohutnou hlavu s tykadly, připomínajícími sloní choboty, velké uši a širokou tlamu zakončenou tupým rypákem. Hřbet hadovitého těla kryl zhruba uprostřed délky jakýsi tuhý, při okrajích nepravidelně vykrajovaný krunýř.

Tento monstrózní tvor se prokazatelně vynořil z rozlehlého pralesního močálu, překonal asi půlkilometrovou vzdálenost k blízké řece a tam se ponořil do jejích hlubokých vod. Na této cestě po sobě zanechal až 10 metrů širokou brázdu džunglí, kde zbyly vyvrácené stromy, uválená nižší vegetace a v půdě až půl metru hluboká prohlubeň. Jeho průnik pralesem způsobil děsivý hluk, který vystrašil stovky lidí v nedaleké vesnici, vzdálené od místa, kde zvíře zmizelo ve vodách řeky, asi 10 minut chůze.

Milíčovský objev

„Vždyť to je ono.“ uvědomil jsem si. Tudy se také něco obrovitého proplazilo! A lezlo to jako v Peru z močálu nebo spíše do močálu. Ale odkud? „Musím to vystopovat!“ rozhodl jsem se. V okamžiku jsem zapomněl na blamáž s Milkvočem a vrhl se po hlavě do nového dobrodružství. Pomalu jsem postupoval tou zvláštní „zvířecí stezkou“ od bažiny směrem do svahu, prohlížel si zdevastovanou vegetaci a nemohl se dočkat, co tam nahoře na konci najdu. A tím co jsem pak po asi 300 metrech skutečně našel, jsem byl ohromen.

Nejprve jsem zpozoroval jakousi prohlubující se rýhu, kopírující střed stezky, která mě neomylně vedla dál, i když už jsem opustil průsek, či spíše průplaz hustým lesním porostem a ocitl se na travnaté planině, pokryté zbytky sněhu. A pak mě ta rýha dovedla až k cíli mého pátrání. Nebylo pochyb. Vše do sebe rázem zapadlo a mě osvítil duch poznání. Přede mnou se na kraji lesa zjevila kruhová, vodou zatopená díra v zemi, o průměru cca 4 metry, jejíž vzdálené dno se mi nepodařilo doměřit.

Bylo mi okamžitě jasné, že právě tady se onen obrovský tvor vynořil z nitra země a pak zamířil k močálu. Proplazil se mladými stromky a našel si nové útočiště v bažinách pod svahem. Jak ten tvor vypadá, je to obratlovec, či bezobratlý? Proč se objevil a snad i usadil právě tady na kraji města? Napadala mě jedna otázka za druhou, ale odpověď žádná. Prohledal jsem dostupná místa bažiny, ale nenašel vůbec nic.

Jak kdysi zjistil záhadolog Arnošt Vašíček, jihoameričtí indiáni znají tohoto záhadného obřího živočicha s hadovitým tělem a nepravidelným krunýřem také od řek v Paraguayi či Uruguayi. Jeho výskyt byl zaznamenán i u jezera San Rafael v Bolívii, nebo na brazilském Rio Negru nedaleko Manausu. Novodobému popisu tohoto tvora zcela odpovídají i více než 1500 let stará vyobrazení na keramických nádobách dávné kultury peruánských Močiků. Je tedy zřejmé, že nejde o stvoření zas až tak vzácné. Ale tady? V malém lesíku na kraji sídliště?

Dokážu si jeho existenci představit v rozsáhlých neprobádaných pralesích Amazonie. Jak ale může přežívat v Milíčovském lese uprostřed přelidněné Evropy? Podle indiánských pověstí je prý toto téměř mýtické stvoření schopné přečkávat na dně močálu, či dokonce několik metrů pod zemí v jakémsi stavu hibernace po velmi dlouhou dobu, aniž by mělo nějaké potřeby, či vykazovalo jakékoliv známky života. A tak kdo ví, jak dlouho tu na kraji Prahy čekalo skryté v zemi a co ho nyní probudilo k aktivitě. Že by nedaleká výstavba mnoha nových panelových domů s hlubokými základy a rozlehlými podzemními garážemi, jejichž hloubení jistě vytvářelo silné vibrace, do daleka prostupující podložím?

Nenechat se vcucnout

Peruánští domorodci dali tomuto stvoření, ke kterému odpradávna chovají velkou úctu i respekt, jméno sachamama (matka pralesa). Já jsem vzhledem k nalezeným stopám v Milíčovském lese a především pak k oné rýze, táhnoucí se středem stezky, kterou tu to zvíře vytvořilo, usoudil, že by mohlo jít o samce a tento středoevropský exemplář jsem proto pojmenoval pěkně po česku Lesatáta.

Nevím, do jaké míry může být Lesatáta pro obyvatele Jižního města, kteří Milíčovák využívají ke každodenní rekreaci nebezpečný. Sachamama prý cíleně žádnou kořist nevyhledává. Dokáže však v případě náhodného setkání na vzdálenost několika metrů svou velkou tlamou zvíře velikosti člověka bez problémů nasát. Chtěl bych proto pro jistotu varovat návštěvníky milíčovské lokality, aby se neuváženě nepřibližovali ke zdejším močálům, zpod jejichž hladiny by je nezpozorovaný Lesatáta mohl snadno vcucnout. Takto by se ostatně mohl živit třeba i vodním ptactvem, včetně kaloricky vydatných labutí. Mě teď v každém případě čeká další dlouhé bádání, pozorování a pátrání v Milíčovském lese, abych o tomto pozoruhodném tvorovi zjistil víc. Mohl by mi s tím ale možná někdo pomoci.

S velkým zadostiučiněním jsem vyťukal číslo našeho zvláštního spolupracovníka. „Ahoj Čupakabro, něco úžasného jsem objevil, musíme se sejít! Nejlépe někde, kde nás nikdo nemůže znát ....“

Rubrika:

Tags:

Síla kamenů

Jan Johann Jaroslav Miška — Thu, 03 Mar 2016 17:03:43 +0000

V pradávných dobách, lidé vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a svého těla. Energie-prasíla je jenom neobklopovala; ona jimi v určité struktuře též prostupovala. Dokázali vylepšovat jak jeho energetický potenciál, tak energii krajiny. Tělo třeba s pomocí přírodnin, které umisťovali na jeho různá místa (např. jako tzv. amulety). Ledový muž Ötzi, nalezený v Alpách žijící před 5 300 lety, měl na krku kožený váček s bylinami, zavěšený na koženém řemínku. V různém provedení, pod pojmenováním škapulíř je známý dodnes. Jenže to už je pouze pověrečný předmět, na jehož původní léčivý energetický význam se zcela zapomnělo.

Pralidé si nejenom vybírali vhodné místo pro svůj pobyt, ale uměli si je, např. v rondeloidních stavbách (třeba se spečenými valy), energeticky vylepšovat. Dokonce dokázali, podle svých potřeb, pomocí dřevěných kůlů a kamenů, proměňovat energii krajiny…

Věděli, co neví současné mariánské vědecké spolčení: Energie-prasíla se v různé míře nachází všude a ve všem. A nejenom to, oni se v krajině vzařovací (jinové) vyhýbali, zatímco opačnou vyzařovací (jangovou) vyhledávali. Což platilo zejména pro místa v nichž přebývali.

Síla kamenů se nečekaně projevila v jedné malé obdélníkové prodejně šperků a nerostů. Nachází se ve Starém Městě Pražském. Mezi Starým židovským hřbitovem a stanicí metra Staroměstská. Při pátrání po zajímavých „kamenech“ ji občas navštěvuji.

Jakmile jsem v prosinci 2008 do prodejny vešel, tak mě ovanul nepříjemný odér - puch přímo ďábelský. Nikdy předtím jsem něco takového v tomto obchůdku nezaznamenal. Což naznačovalo, že v něm došlo k velké změně energetických poměrů. Výrazně se musela navýšit vzařovací (ženská, jinová, měsíční) složka prasíly. To znamená, že z prostoru je odebírána energie-prasíla, což je pro zdraví velmi nebezpečné.

Ve středu pražské galerijní prodejny, byly na podlaze postaveny čtyři podélně rozpůlené ametystové drúzy, vysoké bezmála jeden metr. Váha každé jedné byla víc jak půl metráku. Otevřeným podélným řezem byly od sebe odvráceny a osově vytvářely kříž. Co to v samém důsledku znamená? Každá jedna vtahovala vyzařovací složku prasíly ke středu a navyšovala tak ve zbytku prodejny nedostatek energie-prasíly. Masivním odebíráním energie z místnosti se místo kolem nich stalo převelice nezdravým. V jejich středu se vytvořil energetický vyzařovací komín prasíly stoupající vzhůru. To znamená, že se v prodejně navýšila hodnota opačné - vzařovací složky prasíly. Na tuto skutečnost jsem majitelku prodejny upozornil. Při další návštěvě už bylo prostředí prodejny téměř v původním energetickém stavu. Jedna středová drúza zmizela. Zbylé tři byly přemístěny. Dvě byly postavené ve výkladní skříni, a to tak, že vyzařovací složku prasíly vtahovaly do prodejny. Jenom poslední, na opačném konci prodejny, tento nový energetický průvan snižovala.

Krátce připomínán několik příkladů, zčásti podrobně popsaných v předchozích knihách: Puch uváděný jako „ďábelský“ se objevuje např. v části kostela sv. Alžběty Uherské ve Cvikově, nebo v novější části zákupského kostela svatých Fabiána a Šebestiána v Zákupech u České Lípy, nebo sv. Jakuba Staršího v Praze-Petrovicích. V Jítravě byl z kostela sv. Pankráce, vyhozen, energeticky funkční oltářní kámen původně uložený pod dřevěným oltářním stolem. V jeho základech se nedlouho poté začala objevovat vlhkost. Podobné energetické poměry najdeme např. na hradě Zvíkově ve věži Markomance.

Cosi podobného jsem objevil v kostele sv. Jiljí v Markvarticích u Sobotky, kde jsem, z iniciativy majitelů firmy Planta naturalis, vybudoval menhirovou energetickou léčebnu (Keltské šance).

V Markvarticích u Sobotky, v podélné ose kostela sv. Jiljí, byl za oltářem prázdný výklenek. Do něj vložil p. Ing Bradna mnou vybraný kámen menhirového typu vysoký cca 60 cm. Vzniklý vyzařovací prostor se výrazně navýšil a způsobil, že se podlaha, v jeho energetickém dosahu, viditelně vysušila. Kostel Panny Marie před Týnem je nepoměrně větší stavbou. Při jeho gotické dostavbě byl za hlavní oltář usazen opracovaný 15ti tunový kamenný kvádr. Navyšuje vyzařovací prostor kostela, který zároveň vysušuje.

Vše co bylo, v souvislosti s prasílou, různým způsobem poznané a používané po celém světě, všemi rodovými společenstvími a prastarými kulturami s pamětí, je za necelých posledních sto let téměř zapomenuto. Co dodat? V první polovině září 2015 jsem nechal v Humenném vztyčit na vybraných místech dva andezitové půltunové „hromové kameny“ – menhiry. Jejich okolní prostor se energeticky navýšil nejméně o 100%. Několik dní poté mi mistr reiki magistr T. L. napsal: Včera sme mali v Humennom veľku búrku. Všademožne padal kamenec (kroupy), v našom okolí sme zaznamenali len silnejší a hustý dážď.

Po půl roce se dozvídám Všímali sme si, že jednak kumulativní sila samotného kameňa a zároveň síly energetické vyžarujú do, ich okolia, tak, že bezprostredné okolie menhirov do dlhej doby nezamrzalo a bolo roztopené. Ja však životodarnosť menhirov, samozrejme okrem iného, vidím aj v tom, že na záhrade medzi nimi, se před zimou, ale už aj teraz, keď u nás vyšlo slnečko a pripomínalo nám to skor jar, sa prostor medzi menhirmi stal obľúbeným miestom množství vtákov, ktoré se hľadali potravu, čo v minulosti, keťď tam ešte neboli tak nebývalo; a to si pamatám úplne jasne. Pozoruhodné je, že viac priťahuje (samozrejme) ten kameň, ktorý ste popísali, že má vydatné vyžarovanie. Tohoto stavu si všimla dokonca aj moja mama, ktorá je k týmto poznatkom nedoverčivá.

Představme si něco takového ve velkém. Ať v menhirových, či pyramidálních systémech prasíly. Všechny totiž byly, budované starobylými kulturami celého světa, stavbami vysoce účelovými, založenými na poznaných fyzikálních principech prasíly (více Magická prasíla). U menhirových nebo pyramidálních staveb, považovaných archeology mnohdy za posvátné, nešlo o nic jiného než o vodu, která jak víme je základem hmotného života na zemi. Stavby by ji do okolního prostoru buď vytlačovaly (navýšením vyzařovací složky prasíly), nebo navýšením opačné (vzařovací) hladinu spodní vody snižovaly (vtlačovaly). Funkce vhodně uložených kamenů snižujících hladinu spodní vody byla všeobecně známa ještě novověkým barokním stavitelům. Některé malostranské domy jimi byly přímo obloženy.

Z předchozího uvedeného příkladu je patrné co všechno dokáže „magie“ několika málo vhodně uložených a pečlivě vybraných kamínků usazených podle správného vyhodnocení a poznání průběhu linií prasíly. Byly představeny také jiné příklady související s náhlou energetickou proměnou místa. Připomínám třeba jeden uvedený v knize Zpověď Druida. Prvním příběhem bylo „záhadné“ rozhození minerálů na jejich výstavě v zámeckém muzeu Blanska. Energetický výron prasíly rozhodil skupinu minerálů. Něco podobného jsem vyvolal u jediné pražské mumie, blahořečené sedící Marie Elekty (více Tajemství prasíly 1., Zapomínání). Náhlým dodáním energie-prasíly v jednom místě vyrazil energetický proud na průsečíku linií, cca 20 metrů vzdáleném místě, tím způsobem, že na kostelní lavici náhlý výron vyzařovací složky prasíly nadzvedl na energetickém průsečíku linií, asi půlkilový kancionál, aby s ním mrštil na dřevěnou podlážku mezi kostelními lavicemi. Zvuk mou průvodkyni vyděsil natolik, že jsem musel z kostela okamžitě odejít. Abych se při opakované návštěvě dozvěděl, že už v kostele žádné další pokusy nesmím dělat, protože prý vyvolávám zlé síly. Mohu ale mumii Marii Elektu navštěvovat. Děkuji jí za to, že se, třeba i s pozdějším energetickým výbuchem prasíly před přechodem studené fronty v letohrádku Hvězda opět potvrdily mé předchozí závěry. Vyděsil strážného, protože zněl jako výstřel.

Fyzikální podstata energie prasíly byla představena v knize Tajemství prasíly 2. Zjevování. Stejně jako fyzikální vlastnosti jejich opačných složek, spolu s jejich praktickými projevy v přírodním a zastavěném prostředí spolu s dopady na člověka a stavby v knihách předchozích. Přesto se celá řada zoufalců urputně drží, při hodnocení nepochopitelných staveb prasíly, zavedených domněnek patřících do science fiction. Od bájných mimozemských, až po astronomické. Tato jejich činnost přivádí na světlo světa trapné projekty, někdy až megalomanské, nemající s principy prasíly nic společného. Nejsou totiž napojeny na síť linií prasíly. Také u nás se objevuje celá řada pseudomenhirových kamenů a soustav. Některé z nich mohou, při delším pobytu v jejich energetickém dosahu, i ublížit.

Neboť jejich stavitelé nemají nejmenší povědomí o tom, že existují „nějaké“ linie prostupující zemským povrchem. Dokonce, že by snad souvisely s nějakou energií-prasílou. Proto ani nevědí, že máme, v bývalém Rakousko-Uherském mocnářství, takovou evropskou, a možná i světovou zvláštnost. Protože na průsečících linií prasíly, byly u nás, za panování císařovny a královny Marie Terezie (1740-80) usazovány katastrální a zemské hraniční kameny. Směr průsečíků linií byl na jejich horní plošce dokonce označován křížkem. Vzácně se mezi nimi objeví i pomocné, které nejsou nijak opracované. Takové lze snadno rozlišit, neboť jsou součástí systému, a proto se také nacházejí na průsečících linií. Právě průsečíky energetických linií, na nichž byly mezní hraniční kameny usazeny, zaručovaly to, že se bezpečně pozná jejich přemístění. To stejné platí pro většinu šlechtických hraničních (mezních) kamenů. Zároveň je třeba uvést, že se všechny takto uložené kameny chovaly jako menhiry. Neboť také ony. I když nevýrazně, pozměňují energetický charakter místa.

Čímsi neznámým až magickým, pro dnešní „civilizovaná“ vědecká spolčení, je prasíla, Energie – poznaná a využívaná už pravěkými rodovými společenstvími a starobylými kulturami celého světa. Vesmírná elektromagnetická energie – prasíla, už možná byla na planetě Zemi, nejednou, dokonce před mnoha tisíciletími, vyspělou civilizací využívána též technologicky. Stroj vimana mohl l být na využívání prány (prasíly) létat. Podrobně popisuje hinduistický 40. svazek Vimanika Šastra. Dokonce byl poměrně nedávno prý nalezen US vojáky v Afghanistánu.

Jakési náznaky návratu tohoto poznání, se už začínají pomalu objevovat. Jsou známy energetické přístroje založené na získávání prasíly (či tzv. éteru, nebo jinak volné energie) z okolního prostoru. Oprávněně se soudí, že se touto problematikou již zabýval vnímavý Nikola Tesla. Zanechal po sobě v tomto směru několik odkazů. Energii-prasílu pojmenoval jako éterickou. K ekologickému energetickému přesměrování zřejmě dojde, až budou vyčerpány veškeré surovinové energetické zdroje, protože už za života Nikoly Tesly, se další technický vývoj lidstva neblaze nasměroval. Stalo se tak díky nemocným mocným. Nedošlo proto k jímání levné volné éterické elektrické energie Nikoly Tesly. Přednost dostal Tomáš Alva Edison kvůli budoucím ziskům výrobců jeho elektřiny. Technologický vývoj se díky surovinové exploataci planety dostal na scestí. Otázkou zůstává, zda využívání prasíly nenastane v dobách, kdy dojde až k nevratné devastaci planety Země, to znamená, že to pro život lidstva na naší planetě už bude možná příliš pozdě. Potom budou poznatky Nikoly Tesly k ničemu. Protože se opět vrátí doba kamenná.

Jan Johann Jaroslav Miška

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

historie

příroda

Netradiční botanická zahrada

Jenda Mikšík — Fri, 07 Mar 2014 17:18:18 +0000

Malebné historické městečko Štramberk je známé mnoha svými zajímavostmi a dominantami. Nad městem stojí hrad Štramberk se svou typickou a nepřehlédnutelnou věží zvanou Štramberská Trúba. Na náměstí se z nejrůznějších pekáren line vůně místní perníkové speciality Štramberských uší. Kousek od centra se v lese nalézá chráněná přírodní památka - jeskyně Šipka. Celé město je navíc plné zajímavých staveb zejména lidové architektury. Možná trochu ve stínu všech těchto zajímavostí se zde nachází neméně zajímavá Botanická zahrada a arboretum Štramberk.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk se nachází v bývalém vápencovém lomu na okraji města Štramberku. Těžba zde probíhala do 20. let minulého století. Později sloužil prostor jako skládka odpadu a následně zde bylo zbudováno fotbalové hřiště. V 90. letech 20. století se o lokalitu bývalého lomu začal zajímat biolog Petr Pavlík se záměrem zřídit zde botanickou zahradu.

Dlouhá léta práce vedla k vytvoření dnešní úhledné podoby botanické zahrady, která je zejména po stránce flory a fauny rozmanitá a unikátní. Díky členitému terénu dna lomu se zde vyskytují jak suchomilné, tak mokřadní druhy rostlin v těsné blízkosti. Botanická zahrada a arboretum sestává z několika malých jezírek i skalek, samému středu zahrady dominuje uměle vytvořený kamenný labyrint symbolizující středomořskou krajinu. Je tomu tak proto, že díky lokálním štramberským podmínkám je zdejší lom z botanického hlediska považován za nejsevernější výběžek středomořského podnebí.

Návštěvníkům nabízí zahrada příjemnou procházku. Z vyznačených cest je možné pozorovat velké množství různorodých rostlin. Roste zde například přeslička různobarvá, ohrožený orobinec sítinovitý, kruštík bahenní či kriticky ohrožený keř zvaný židoviník německý.

Pozorní návštěvníci botanické zahrady mohou spatřit také mnoho živočichů. Na území zahrady již bylo zjištěno přes 1100 druhů motýlů. Kromě motýlů zde žije řada obojživelníků - například ropucha zelená, rosnička zelená, čolek obecný nebo čolek velký. Lom je útočištěm i pro spoustu dalších živočichů z třídy hmyzu, ptáků či savců. Žije zde saranče modrokřídlé, svižník polní, dlask tlustozobý nebo třeba plch lesní.

Na dně lomu se nachází také jeskyně. Ta byla poprvé objevena v roce 1896 dělníky lomu, kteří ji následně zasypali. Druhého objevení a odkrytí se jeskyně dočkala v roce 1999. Jeskyně je vertikálního charakteru. Vzhledem k době, kdy byla objevena, dostala název Pouťová. V roce 2007 byla naměřená vertikální délka jeskyně 55 metrů a její průměrný sklon 52°. Jeskyně je nadále prozkoumávána.

Botanická zahrada a arboretum Štramberk je rájem rostlin i živočichů. Nezbývá, než návštěvu této zajímavé přírodní lokality doporučit. Obzvláště spolu s prohlídkou přilehlého historického centra Štramberku jde o pěkný jednodenní výlet.

Rubrika:

Tags:

Plavba po Baťově kanálu

Moskyt — Sat, 18 Jan 2014 14:46:12 +0000

Moskyt v září 2013 opět vyrazil na Baťův kanál. Vody mezi Veselím nad Moravou a slovenskou Skalicí jsme brázdili na dvou žlutých lodích pojmenovaných Petrklíč a Stulík. Počasí nám přálo, a tak byla plavba příjemná a pohodová. Klid a krásu jižní Moravy z paluby lodě jsem se pokusili zachytit v krátkém filmu.

Lodě jsme měli z půjčovny ve Veselí nad Moravou, kde podobných lodí mají celkem devět. Délka lodí pojmenovaných po žlutých květinách je 9 metrů, šířka 3 metry. Maximální obsaditelnost lodí je 8 osob, avšak pro pohodlnou plavbu je ideální počet do šesti cestujících. Tyto lodě pohání závěsné motory 20hp ovládané z vnitřní kormidelny a k jejich řízení není potřeba žádný průkaz.

V části kanálu, kterou jsem během prodlouženého víkendu propluli, je mnoho zajímavých míst, která stojí za to navštívit. Patří mezi ně určitě Strážnice se svým skanzenem, Petrov s unikátními vinnými sklepy zvanými Plže, technická památka výklopník nebo krásné slovenské město Skalica. Tím ale výčet zajímavostí v okolí Baťova kanálu ani zdaleka nekončí.

Plavba po Baťově kanálu

Rubrika:

Tagy:

Bludičky a modré plamínky

Jiří Svoboda — Sun, 15 Sep 2013 18:38:22 +0000

Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Modré plamínky jsou jedním z motivů, který by snad mohl mít určitou spojitost s keltským světem. Téměř vždy je spojen s výskytem zlatého pokladu, který se nalézá přímo pod plamínkem. V případě barvy plamene lze tento motiv chápat v jistém ohledu jako keltský prvek, u nichž dosáhla modrá barva vysoké obliby. Nicméně, ani s pokladem nemusí nijak zvlášť silně souviset.

Celá řada zpráv z antiky a především G.I.Caesar, dokládají oblibu modré barvy především u britských Keltů. Tato záliba se však neomezovala pouze na Brity, ale byla pravděpodobně rozšířena po celém keltském světě. S modrými plamínky souvisí jiný zajímavý detail. Jde o jev, nazývaný -očišťování zlata-, nebo -peněz-. Těžko rozhodnout jak jej zařadit. Bude pravděpodobně nějak souviset s kultovními praktikami, které jsou v přímé vazbě na metalurgii drahých kovů. Z germánské kulturní oblasti se ví o jakémsi technologickém postupu jménem kapelování. O co přesně jde, není do detailu známo, nicméně z kusých zpráv vyplývá, že opakované žíhání rudné směsi s blíže neznámými přísadami, vedlo k získání vysoce ryzího zlata.

Nelze ovšem přehlédnout velmi významné spojení s celokeltskými svátky Beltain a Samhain, kdy byly rozdělávány posvátné ohně, při nichž si každý hospodář zažehl svůj vlastní oheň. Tato symbolika vycházela z keltské představy, že každý člověk nežli zemře, začne vyzařovat vlastní světlo - oheň. Tím byla vlastně dána jasná informace o tom, že jeho duše se již částečně odpoutala od těla, aby ohlásila jeho smrt. Tato duševní světla, lépe řečeno světla "duší", krouží kolem domu a stává se někdy, že mohou objevovat i světla již dávno zemřelých příslušníků rodu.

A nyní to nejzajímavější, "duševní" světla byla často pozorována v Cornwallu a Walesu jako modravě světélkující hmota, která se otáčí a tančí. Zde není možné nevzpomenout na četné české pověsti s tímto motivem (modré plamínky) v souvislosti s našimi bludičkami. Je pozoruhodné, že se tato modrá světélka dostala do obecně vžité představy s přímou vazbou na močálech a bažinách. Snad půjde o dávné reminiscence na předjarní oběti utopením v močálech, což dánské bažiny potvrzují jednoznačně a to v podobě nalézaných obětí.

Odtud je již přímá cesta k české verzi modrých plamínků jako bludiček, které lákají noční chodce do svých pastí, aby je tancem usmrtily. Nicméně je pozoruhodné, že se verze o modrých plamíncích udržela pouze v oblastech, kdysi keltských. Například německé pověsti tento fenomén neznají, třebaže se jinak ohnivými prvky přímo hemží. Dá se proto předpokládat, že se jedná o velmi výrazný keltský prvek, který se udržel až do současné doby.

V Čechách lze celoplošný výskyt tohoto motivu (BF) rozdělit do přibližně dvou oblastí:

- Je částečně situován do severnějších pohraničních oblastí. Objevuje se sporadicky v okresech Tachov, Písek, ale hlavní váha výskytu je orientována do východních Čech.

- Z východočeské oblasti je zřetelný směr na Moravu a to přes okresy H.Králové, Pardubice, Ústí n. Orlicí, Šumperk, Olomouc a Přerov. Ojediněle se objevuje v okrese Břeclav.

Je pravděpodobné, že takto zachovaný výskyt typu BF odráží dobovou realitu kontaktů mezi Germány a Kelty na našem území. S modrou barvou bude souviset jeden zajímavý detail. Z germánské oblasti pochází výmysl o modré krvi, který je velmi rozšířený po celé Evropě. Aby se šlechta odlišila od svých vrstevníků, velmi ráda přijala myšlenku o tak vznešeném původu svých předků, že je její krev jiná (myšleno obrazně). A aby byl tento rozdíl zvláště intenzívně dokreslen, byl tento rozdíl detailizován modrou barvou.

BLUDIČKY - SVĚTÉLKA

Další z vodních bytostí, které se mohou dostat do souvislostí mezi slovanským a keltským světem jsou bludičky. Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Již Shakespeare použil termín puki ve významu nočních bludiček, ale musel vycházet z kořenů mnohem hlubších, neboť stavěl na staroanglickém termínu "pu-ca" případně na norském "puki" či nakonec na irském "puca". Všechny tyto slovní doklady je možné vztáhnout na anglický výklad "bogle", "boggard", "bogy" "bogey", "bogeyman", které se ve středověké angličtině proměňují do podoby "bugge" s obecně uznávaným významem skřet, záření.

Fenomén bludiček nebude tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné.

Na ŽELEZNOBRODSKU se nazývají cvendy, na ČESKOTŘEBOVSKU rychmandle. Na Moravě jsou nekřtěné děti s průhlednými těly jmenovány zahubenčata, zabobončata..

Bludičky jsou známy po celém slovanském světě. Název je odvozen od jejich jakoby bloudivého pohybu při zemi a v blízkosti vodního zdroje. Například v Lužických Srbů se bludičky objevují v podobě drobného plamínku a zavádí lidi, kteří v noci zabloudili do bažin a močálů. Ovšem někdy také bludičky lidem pomáhají, když jim v noci ukazují na cestu. Odměnou bývá protislužba, avšak při jejím nesplnění se pak lidé obávají msty. Prý zvláště ráda pálí opilce, kteří v noci usnou na nohách. Pozoruhodná je ovšem i protiobrana – člověk musí jít jednou nohou ve vyjeté koleji.

Na ŠUMAVĚ se světlíci, jak se jim zde říkalo, nemuseli nutně objevovat přímo v bažinaté oblasti. Jejich výskyt se koncentruje do obcí BOHUMILICE, PÍSEK (u mostu), SUDSLAVICE, MALENICE, ZÁLEZLY, MICHALOV, SV. MÁŘÍ, ŘETICE, OHRAZENICE, VÍCEMILICE a na vrch ČEŘENEC u Sv. Máří. (1) Světélka zde bývají považována za ubohé duše, která měla svůj očistec v některém stromě. Byla v něm zakleta a protože byl strom poražen, stěhovala se duše do jiného stromu, neboť jí ještě nevypršel trest. Světélka bývají také často spojována s černým mužem (Bohumilice). Někdy se prý řadí za sebou v počtu 9 (Malenice), ale obvykle ráda pomáhají nočním zbloudilcům a mají prý radost, když se jim poděkuje. To prý se roztančí a svítí o poznání jasněji (Zálezly, Malenice). Většinou panuje přesvědčení, že jde o duše nepokřtěných dětí a místy se věří, že se jedná o malé chlapce.

Ze Sušicka je doložena pověst, jejíž obsah je téměř zcela realistický. Na louce ve ŹLÍBKU u NOVÉHO DVORA uviděl jednou pasák oheň. Protože mu byla zima, šel k němu, že se ohřeje. Poznal však, že plameny jsou zcela studené. Chtěl si vzít několik uhlíků, že by si s nimi zapálil doma oheň. Jakmile šáhl do kapsy, vypadl mu z ní do ohně chleba. Zář pak v mžiku zmizela. Místo ní stála před užaslým pasákem bedna plná zlata, na které seděl pes. Za chvíli zmizela i ona a poklad pak již nikdo neviděl. (2) Ačkoliv v tomto případě nejde o typické bludičky-světélka, jsou všechny doprovodné atributy pro uvedený fenomén typické. Nevýznamná není rovněž i ta okolnost, že v blízkosti uvedené lokality se objevuje významné keltské hradiště Sedlo u Sušice. V blízkosti Sedla ještě zůstaneme.

Ze vsi OPELICE (dnes OPOLENEC) u Sušice pochází informace o tom, že světélka byla vůči lidem navenek velmi přátelská, ale ve skutečnosti neuvěřitelně krutá. (3) Chudá vdova se vracela v noci okolo Panského rybníka. V rákosí pod cestou skákala světélka a bývalo jich tam prý tolik, že si jich lidé téměř ani nevšímali. Byli na ně zvyklí a světélka jim nijak neubližovala. Ke kráčející ženě se však jedno ze světélek přiblížilo a tiše jí zašeptalo do ucha, aby šla s ním blíže k rybníku, že se bude mít tak dobře, jako se nikdy neměla. Žena odmítala a poukazovala, že má doma pět dětí, a že by o ně neměl kdo pečovat. Světélek kolem ženy přibývalo a všechna ji lákala, aby s nimi šla, že se o její děti postarají. Na poslední chvíli, když světélkům již téměř přikývla, se žena vzepřela a co nejrychleji běžela domů. Všechny děti však ležely mrtvé na svých postelích.

STARÁ HUŤ u Železné Rudy má rovněž svoje světélka. Vypráví se o nich v pověsti "Hladová světýlka". 4 Jednou v lese zabloudily dvě děti a ocitly se mezi bažinami a slatinami. Uviděly ve tmě namodralá světélka, ale bály se jich, ale po nějaké chvíli stály před chaloupkou, kde bydlil poustevník. Ten je nasytil a napojil a děti přestaly vnímat nebezpečí. Dívaly se z okénka na světélka a začaly se jim smát. Světélkům se to nelíbilo a najednou se změnila z malých a příjemných namodralých do hrozivých červených plamenů a bouchala do oken a dveří. Děti odvahu zase ztratily a ukryly se pod dlouhý poustevníkův vous a do záhybů jeho kutny. Světélka byla nakonec usmířena napadanými drobty chleba, které děti nasypaly na práh. Pak se uklidnila a brzy i zmizela. Motiv úkrytu ve vousech poustevníka je skutečně pozoruhodný, neboť se nikde jinde neobjevuje. Rovněž i to, že hlavními protagonisty příběhu jsou malé děti, ukazuje na jakousi společnou předlohu dětí v lese, které v noci najdou pomoc v podobě náhle se objevivšího přístřeší. Jedná se pravděpodobně o motiv "perníkové chaloupky", čemuž by nasvědčoval výskyt posvátného pečiva (chleba, perníku) v podobě votivního předmětu.

S proměnou barev světélek souvisí i pověst z BOUBÍNA. (5) Vypravuje se, že o Velkém Pátku, když čte kněz v chrámu pašije, bývají na vrcholcích BOUBÍNA a BOBÍKU vidět bledězelené plamínky, které jakoby poskakují po temenech hor a mizí v jejich nitrech. Někdy se ovšem nad Boubínem objevují tmavorudé plameny a to potom bývá slyšet úpěnlivý lidský pláč a kvílení, drásající srdce. Jsou to prý oběti lidí, kteří zde zahynuli při hledání pokladů. Jakási lidská oběť je připomínána ve vyprávění o zasypané dceři boubínského černokněžníka, kterou zde umístil rozezlený otec, když se zamilovala do chudého dřevorubce. Vypravuje se, že kdysi se v okolí Boubína objevil pastevec, který hledal poklady. Uslyšel pod sebou sténání a vzdychání, vycházející ze země. Prokopal se až do sklepení, kde nalezl krásnou dívku, dceru boubínského čaroděje. Pověst říká, že kdo by chtěl dívku vysvobodit, musí zemřít. To se stalo i pastevci, neboť druhého dne bylo nalezeno jeho tělo roztrhané, jakoby od divoké zvěře a po sklepení ani památky.

SEDLČANSKO patří také k oblastem, kde je zachycen větší výskyt bludiček. Objevují se zde na podmáčených lukách nebo v blízkosti bažin a obecně se věří, že jde o dušičky nekřtěňátek. (6) Místní pověsti zdůrazňují, že s nimi nejsou žádné žerty. Někdy světélka člověka dovedou ztlouci a jindy jej dokáží zavést až do bažiny. Objevují se v okolí vsí LÍCHOV, MRÁKOTICE, VYSOKÝ CHLUMEC, DUBLINY, DOUBRAVICE, OBDĚNICE, VRATKOV, ŘADOV, DRAŽKOV, LAVIČKY, DUTÍ, HATĚ, VÍTĚŽE, HRADIŠŤKO, PROSENICKÁ LHOTA. Jak již bylo upozorněno, u Dražkova se světélka objevovala na vrchu Racochy, kde ovšem žádné močály nejsou, nicméně na úpatí vrchu menší zbytky močálů jsou. U Hrachova se spolu s nimi zjevovala rovněž i Černá postava. Uvedené produkci předcházel výskyt světélek u hřbitova, která se posléze přesunula ke křížku a vydávala při tom velmi jasné světlo.

Někdy se stalo, že byl člověk světélky napaden (Lavičky, Dutí) a způsobily mu totální zničení celého oděvu. V jiném případě se musel napadený člověk schovat po necky. Když nebezpečí pominulo, bylo dno celé rozštípané (Obděnice).

Rovněž i PODBRDSKO má s voje bludičky. Dvořák zaznamenává jejich výskyt u obcí BOREK s rybníkem jménem ČERTOVÁK, LÁŽOVIC, NEUMĚTEL, SKŘIPELE, RADOUŠE, BEZDĚDIC. (7) Jako všude, kde byl výskyt světélek zachycen, i zde se objevují v blízkosti močálů nebo vodních ploch. Pověst neměla valnou, neboť se věřilo, že zavádějí lidi do močálů. Místy jsou vyprávění vcelku hodnověrná, jestliže je líčena situace, kdy noční chodec zmatený světélkem usnul a ráno se probudil na okraji bažiny (Lážovice, Neumětely). Někdy jsou však situace, že se světélka objevují v jinak suché oblasti, ale v blízkosti pravěkého objektu (Skřipel). Například právě u Skřipele bylo světlo mimořádně jasné, takže to vypadalo, jakoby kráčel někdo s lucernou v ruce. Dvořák uvádí, že v blízkosti světélek se prý lidé cítili podivně omámeni bez možnosti logického uvažování. Rozporuplnost charakteru světélek se nejlépe projevilo u Bezdědic a Radouše, kde prý lidem pomáhalo a bylo prý velice jasné.

Světélka se objevovala i POD JAROVEM u Berouna u Tetína a vrchu Damil. (8) V tomto případě je ovšem nutné upozornit na to, že v blízkosti posledních dvou jmenovaných lokalit se žádný větší vodní zdroj neobjevuje. Nicméně určení směru výskytu bludiček -pod- naznačuje, že mohlo jít o výskyt na březích Litavky.

Ve východních Čechách na CHLUMECKU jsou světélka v mnoha případech spojena s paralelní existencí černého nebo ohnivého muže. (9) Pochopitelně, že v nížinatém a vodnatém kraji se světélka objevovala v blízkosti vod a vodních toků. Zajímavé ovšem je, že výskyt světélek byl v této oblasti zachycen relativně nedávno a to ještě v roce 1870 (Chomutice). Další výskyt ve východních Čechách je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova.

Místa, kde se světélka objevovala, jsou ohraničena vesnicemi CHOMUTICE, ŽLUNICE, CHOMUTIČKY, ZDECHOVICE, KOBYLICE, RASOCHA, LOVČICE. Světélka se objevovala v blízkosti ohnivého muže ve Žlunicích. Vypráví se, že kolem něho tancovala. Tento muž prý nosil na krku těžký kámen a byl prý celý černý – spálený. Pro úplnost je však nutné upozornit, že se v blízkosti Žlunic vyskytovala blata. Spálený muž se objevoval spolu se světélky rovněž i u Kobylic.

Velmi podivná pověst je spojena s výskytem světélek u Chomutiček, kde se mělo objevovat velmi pohyblivé světélko. Mělo se objevit až poté, když bylo vystřeleno šípem na slunce. Tuto pověst potvrzuje i Horyna (10), jestliže uvádí, že šíp na slunce vystřelil ohnivý muž, který byl pro tento čin proklet. Prokletí jej zbaví teprve 100 za sebou jdoucích lidí, kteří by jej pozdravili.

U Zdechovic v místě zvaném "u Osičí" prý často lidé pozorovali světlo, které však stálo na jednom místě. V okolí močálů u Lovčic se prý také často objevovala světélka, která byla někdy doprovázena bezhlavým koněm. Jejich výskyt je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova. Povaha tohoto mýtického fenoménu je rozporuplná a dvojaká. Kdo na ně zapíská, toho potrestají tím, že jej zavedou do močálu, ale někdy pomáhají nalézt správnou cestu z močálu ven. Jsou vždy v lichém počtu.

Výskyt světélek byl zaznamenán rovněž i v POJIZEŘÍ. (11) Je lokalizován do okolí vsí ČISTÁ, BUKOVNO, BEZDĚZ. Například v Bezvelském dole se světélka objevovala spolu s ohnivým psem. V tomto případě jde o zajímavé zjištění, neboť výskyt světélek nebyl limitován vodním prostředím, ale mimo něj. Zde byla zaznamenána pouze na vlhčích místech, ale rovněž v hlubokých údolích a v lesích. Bývala osamělá, ale často se namodralé plaménky vyskytovaly pohromadě, někdy tvořily celé roje. Zhasínala a zase se rozsvěcovala, poskakovala nad mokřinou nebo v lesích. Seskupovala se a zase se rozbíhala, ale pohled na ně nebyl hrozivý, spíše udivený.

V městě Bezděz byl zachycen výskyt namodralého světélka v parném létě a to v místnosti. Vypráví se, že toto světélko, objevující se ve staré hospodě s kamennými základy na náměstí, skočilo na ponocného a dost mu ublížilo. O této hospodě panuje více zkazek, neboť patří mezi nejstarší objekty města. Ta nejzajímavější mluví o výskytu "ohnivého sudu".

V západních Čechách jsou bludičky známy z okolí MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ a to především ze vsi VALY, původně ŠANCE (12). Poblíž vesnice se nalézají v lese místo v původním názvosloví "Wolfgruben" dnes překládané jako "Vlčí jámy". Vypráví se, že se zde často v blízkosti pravěkých valů objevují "medvědí", případně "čertovy bludičky". Prý zde kdysi bydlil osamoceně jakýsi muž, kterého zde vyhledal samotný ďábel, aby si jej vyzvedl podle smlouvy s ním uzavřené. Muž mu chtěl utéci, ale jeho snaha byla marná. Dostihl jej poblíž pravěkých valů a od té doby se zde objevovala světélka. Západní Čechy ještě neopustíme, neboť modravé plamínky, mající označovat ukryté poklady se prý objevovaly i na posvátné hoře západních Čech a celého CHEBSKA – na Dyleni. V pověsti "Tucet odvážných" (13) se uvádí, že v blízkosti "Granátové studánky" se objevily modravé plamínky, ukazující na ukrytý poklad. Pojmenování studánky bude souviset s výskytem západočeských granátů v této lokalitě, takže vazba na jakési bohatství zde nepochybně existuje. Celá pověst však končí veskrze prozaicky, neboť tajemný cizinec, který upozornil na modravé plamínky, nebyl přizván do společnosti, která se vydala poklad hledat. Když byli již v těsné blízkosti studánky, zvedla se náhle divoká bouře, doprovázená děsivou kulisou, takže všech dvanáct statečných zbaběle uteklo, aniž by se poklad jakkoliv pokusili získat. V tomto případě jsou optické efekty spojeny s vodním prostředím skutečně mimořádně a to studánkou. Vodní zdroj tohoto typu je u Keltů symbolem posvátné úcty. Je velmi pravděpodobné, že i modravé plamínky z Dyleně jsou odleskem keltských náboženských představ a rituálů.

Rovněž i na MORAVĚ jsou bludičky/světélka obecně známým fenoménem. Je ovšem zajímavé, že se v mnoha případech váže jejich výskyt ke starým hradům moravským. V tomto ohledu je významné HUKVALDSKO. (14) Světélka se objevovala v okolí lokality MNIŠÍ (dnes součást Kopřivnice), a nočním poutníkům měla ukazovat cestu. Bažiny se vůbec nepřipomínají, avšak vrchy se světelným efekty se jmenují BRDY. Ohnivé motivy jsou obsaženy v pověsti u vsi SKLENOV. Na druhou stranu jsou bažinná světélka přítomna v okolí vsi TICHÁ, kde se objevovala velice často.

Zajímavá pověst je z HANÉ ze vsi DRAHANOVICE (leží u Náměště na Hané a v blízkosti keltského oppida Velkého Kosíře). Stalo se to na podzim, když se vracel jeden sedlák domů, Mezi vsí Lhotou a Drahanovicemi se mu objevila světélka a on prý na ně zavolal a vysmál se jim. Světélka se na něj sesypala a létala kolem něj jako zdivočelá. Dostal strach a začal utíkat domů, Světélka jej však tloukla a neustále bila. Teprve když byl u chalupy, tak zmizela, ale záda a krk měl samou modřinu.(15)

ZÁVĚR

Jaký je možný závěr? Je nesporné, že převažujícím prostředím výskytu jsou mokrá bažinatá místa. Tento fakt vedl nakonec badatele k názoru, že úniky bahenního plynu (nejspíše metanu – CH4) jsou primární příčinou vzniku pověsti o bludičkách. Nicméně nikde se nemluví o tom, že by bylo pozorováno jejich zapálení, vždy je uváděno, že světélka se objevují naráz. Někdy jsou jednotlivá, ale v mnoha případech je jich větší množství. Fenomén bludiček však nebude až tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron, který by vedl k domněnce o přítomnosti bahenních plynů. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o "bludičkách – světýlkách" mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné. Nelze ovšem pominout, že hodnověrná svědectví, která v 19. stol. sebrali němečtí badatelé, hovoří o tom, že uvedená světélka mají svůj vlastní pohyb a nevydávají žádné teplo. Něm. prof. Looff uvádí v (Annal. Poggendorffii – 1859), svědectví 19-letého gymnazisty, který zkoumal zelenobílé plamínky o velikosti slepičího vejce a relativně vysoké jasnosti. Světélka se pohybovala v trávě a při doteku necítil vůbec nic. (16)

To již samo o sobě zpochybňuje předpoklad o organickém původu světélek. Ostatně objem metanu v těchto koulích by byl tak nízký, že doba jeho hoření by se musela pohybovat řádově ve vteřinách. I když byly konány laboratorní pokusy, nikomu se nepodařilo dostat volný plyn do kulovitého prostoru a tam jej zapálit.

Rovněž i druhá námitka proti vysvětlení, že se jedná o zážehy unikajícího plynu má svoji váhu. Prakticky v každém zaznamenaném případě je popsán pohyb světélek a to jak nad vodou, tak i v trávě nebo nad lesní půdou. Tento pohyb mohl být do jisté míry ovlivněn větrem, avšak značné množství zpráv mluví o vlastním pohybu a to směrem k osobě, která na sebe nějakým způsobem upozornila. Potom se do té doby chaotický pohyb mění v organizovaný a světélka se skládají do řad.

Jejich výskyt nebyl striktně limitován vodou nebo bažinou. Objevovala se i mimo tento živel, například na dně roklí nebo v lese v trávě, případně i na vrcholcích kopců (Boubín). Nelze rovněž opominout další z možností, která bude vycházet z místních tradic, totiž že spolu se světélky se objevují i démonické bytosti v podobě "černého" nebo "ohnivého" muže, případně "ohnivého" psa. To je již motiv, sahající do dob velmi dávných. Na určité hladině pravděpodobnosti se dá předpokládat, že jde o silně deformovanou informaci o lidských obětech. (17) Tomuto pohledu by odpovídala celá řada náznaků, že ne vždy byly bludičky přátelské. Četná svědectví dokládají agresivitu bludiček a v mnoha případech i pokusy o usmrcení. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že značné množství podobných informací je ve stylu "jedna paní povídala", kdy je podobná informace přenášena ústně. Tím chci dokumentovat, že je latentně zdůrazňován negativní vliv podobného jevu. Nicméně plošný výskyt bludiček je tak rozšířeným jevem, že ho není možné přehlédnout.

Přírodní fenomén však musíme brát v úvahu. Některá líčení setkání s bludičkami-světélky upozorňují na to, že osoba, která se dostala do přímého kontaktu s tímto jevem, utrpěla značné škody, především na oděvu (Haná, Sedlčansko) a v některých případech i zničením ochranného předmětu (dřevo) a dokonce i popáleniny (Lužice, Šumava). V tomto případě je možné uvažovat o efektu kulového blesku, který vykazuje velmi podobné účinky. Nelze ovšem generalizovat, takže kulové blesky nebudou mít pravděpodobně na svědomí všechna vyprávění o bludičkách. Existují totiž případy (a těch je většina), kdy jakékoliv přírodní vysvětlení chybí.

Dostáváme se tím ovšem do oblasti, stojící zcela mimo naše chápání a v níž je v podstatě dovoleno všechno. Zajímavé na tom však je, že již nejstarší vysvětlení tohoto úkazu na tuto skutečnost ukazují. Jestliže se mluví v případě bludiček-světélek o duších nepokřtěných dětí, jde samozřejmě o vliv křesťanské ideologie. Nicméně značná starobylost tohoto fenoménu dovoluje soudit na možnosti jakéhosi "spiritu loci", který upozorňuje na význam lokality. Nadšenci pro mimosmyslové jevy ví dobře, o čem mluvím. Ostatně velmi citliví lidé dokáží velmi dobře rozpoznat místo, které je tím či oním způsobem spjato s tragickou událostí, případně s výskytem neobvyklého přírodního fenoménu. Přestože nelze tento jev dobře popsat, nelze jej apriorně ani vyloučit. Potom však musíme připustit, že na spojení bludiček se světem duchů asi něco bude.

Při revizi rukopisu jsem byl upozorněn přítelem dr. Filipem (GÚ AV) na článek, upozorňující na geologický fenomén, pojmenovaný lineární zóny. (18) Jde o geologické struktury, objevující se na našem území v rovných liniích (odtud lineární) směřující od severu k jihu v pásech zabírající šířku kolem 30´, tedy něco kolem 50 km. První linie začíná přibližně na 13◦ VD, v pruhu táhnoucím se od severu přes Karlovy Vary rovným jižním směrem. Na území Čech a Moravy jich autoři napočítali celkem 5. Tyto zóny se vyznačují především zajímavou geologickou skladbou, ale rovněž i únikem plynů, mimo jiné radonem, kysličníkem uhličitým, ale i metanem, výskytem termálních pramenů, neovulkanitů, rovněž i primárními vodními prameny s minerální studenou vodou, ale dokonce i přítomností nafty a s ní spojených plynných ložisek.

Při projekci bludiček-světélek do této geologické mapy se ukázalo, že všechny lokalizované výskyty světelného fenoménu, se ani v jediném případě nevyskytují nikde jinde, nežli právě v těchto zónách. I když lze namítnout, že soubor lokalit s uvedeným výskytem, je z hlediska statistické průkaznosti zatím malý (a tím pádem i málo reprezentativní), není možné tuto vazbu přehlédnout. Vyšší pravděpodobnost vztahu na uvedené zóny, naznačuje výskyt bludičkového fenoménu i v tak odlehlém moravském regionu, jakým je Hukvaldsko. Na jakékoliv definitivní závěry je zatím dost času, nicméně není možné přejít tuto indicii bez povšimnutí. Ona totiž každá podobná anomálie je vždy spojená i s poruchou magnetického pole místa výskytu podobných fenoménů. Chování magnetického pole země, zvláště v podobných geologických strukturách, je ovšem záležitostí dlouhodobého výzkumu. V každém případě jde nejen o poruchu geologickou, ale i geomagnetickou. Naznačenou dedukcí bychom se tak mohli dostat i k vysvětlení samostatného pohybu světélek, ale jsme zatím na počátku.

Z pohledu folklórního může mít toto zjištění mimořádný dopad. Ukáže-li se, že celá řada lokálních obyčejů (rituálů), může mít přímou souvislost s geologickým podložím, potom je nutné přehodnotit kompletně celou českou historii. Existuje totiž možnost, že na formování povahy národa, má jistý podíl i geologické podloží místa, kde etnikum vznikalo. Stručně řečeno, čím je geologický profil sledovaného území složitější, tím složitější je i povaha národa, žijícího nad tímto podložím.

obr 1: výskyt motivu bludiček je označen žlutou barvou.

obr 2: tabulka s přesnou geografickou identifikací místa výskytu bludiček-světélek.

1 Daněk, 1994, s. 35-49.
2 Rauvolf, 1997, s. 157.
3 Rausch, 1995, s. 112-113.
4 Rausch, 1995, s. 104-105,
5 Tomek, 1927, s. 120.
6 Bazal, 2006, s. 105-110.
7 Dvořák, 2005, s. 32-65.
8 Mevaldová, 1993, s. 38.
9 Kapras, 1941, s. 44-241.
10 Horyna, 1947, s. 302 a n.
11 Hoffmann, 1999, s. 72-99.
12 in " Hamelika" č.3, I.část – Mariánskolázeňsko, 25."Čertovy bludičky".
13 in."Hamelika" č.8.-9., V. část – Kynžvartsko a Dyleňsko, č.181 "Tucet odvážných".
14 Poláškovi, 2004, 27-29.
15 Sirovátka. Šrámková. 1982, s. 20.
16 (Ottosl. – hsl. bludičky),
17 Svoboda, 2002, s. 12-30.
18 Zeman, Suchý, Stejskal, Janků, Čermák, Turek, (JGE 69-70) 2000, 499-504.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Pohaslé světlo bludiček

Bludičky - kriticky ohrožená entita - film

Tags:

paranormální jevy

pověsti legendy

příroda

Zachraňte jizerské lesy

Jan Kovanic — Wed, 04 Sep 2013 14:23:15 +0000

Zpráva o cestě, která se stala výzvou k ochraně zbytků jizerské přírody, ohrožené úmyslem uspořádat v roce 2003 ve vrcholových partiích hor mistrovství světa v klasickém lyžování. Snahy o uskutečnění této akce nakonec naštěstí neuspěly, ale poutavý a poučný záznam o putování horami, proložený starými vzpomínkami, zůstal. Jako zamyšlení nad naším vztahem k přírodě si pak bezesporu zaslouží znovuzveřejnění. (Moskyt)

Poetická procházka

Jdu lesem. Tady v Jizerských horách duben ještě neznamená jaro. Letošní zima byla nezvykle teplá, sníh už dávno zmizel, ale smrky ještě nenasadily nové výhonky, jejich pupeny se rozvinou až v polovině května. V kraji už rozkvétají jabloně, tady pod starou polehlou travou teprve začíná rašit nová zelená.

Les ale není vůbec fádní. Po aprílové přepršce září sytou zelení smrkové jehličí. Mezi jednotlivými jehličkami se drží kapky vody, strom je nechce pustit ani v poryvech větru. Kmeny smrků jsou pokryty šupinkami kůry ve všech odstínech hnědé. Mladší jsou až cihlově červené, je tu i siena pálená, rezavě hnědá. Na starších stromech jsou šupiny kůry větší a tmavší, některé až černé. Kmeny vyšisovalo horské slunce do stříbrna, jen puklinky jsou narůžovělé.

Přecházím do bučiny. Pod stromy je napadáno loňské listí, drží se ještě i na větvích. Je hnědé až do ruda. Šedá kůra je popraskána kruhovými puklinami a pokryta zeleně měňavým mechem. Přicházím k nepropustné smrkové houštině. Cestu mi ukazují nejdříve bobky a pak i ťápoty vysoké zvěře, dobře jsem se prosmykl. Co tu uprostřed smrčin pohledává smaragdově zelený semenáček tisu? Vyšel jsem do vyššího lesa. Jeleni si tu museli taky zamáčet kopýtka, prameniště horského potoka pokrývá houpavý mech. Odbočuji raději k hřebenu.

Lesní cesta je pokryta štěrkem, ve kterém se povalují malé zelenavé pecky. Někde je kámen rozčísnut a na slunci hrají duhovou barvou achátky. Jsem na Desenském hřebenu, stoupám od Sovína k Protržené přehradě. Přicházím k okraji lesa a rázem je po poezii.

Báječné vyhlídky

Po celém poloprostoru obzoru se táhne pustá pláň pokrytá béžovou (když nevím, jaká to je podivně šedorůžovoslámová barva, vždycky říkám béžová) starou trávou. Pastva pro širokoúhlou kameru. Mohl by se tu prohánět filmový Vinetou. Tak je to i tady, to se dalo čekat. Loni v létě jsem procházel od sedla Holubníku na Ptačí kupy. Těch nádherných výhledů nad holými stráněmi!

Tamhle vlevo, na severozápadě, to jsou přece Sněžné věžičky, kde jsme kdysi (-30 let) s kamarádem bloudili v lese. V čemže? ("...nádherné se mi dosud zdají jizerské lesy! Je to už dlouho, kdy jsem do nich vešel poprvé, ale nezapomněl jsem dosud, jak nekonečně a čistě vyhlížely pod zelenavými jarními mračny z temen Sněžných věžiček. Nevnímal jsem polomy, nepěstěné smrčiny a rozryté cesty, viděl jsem jen černou modř od obzoru k obzoru." (1)) To bejvalo, pane Nevrlý! Nevnímám chomáčky lesů, vidím jen pustou travnatou pláň s kopečky vybělených mršin, které zbyly po hromadách chvojí.

Od Sněžných věžiček se sklání pustý obzor k sedlovému vrcholišti Na čihadle, odkud stéká voda na dvě strany, do dvou moří. Uzávěr okolních lesů je vykácen, ale samotná přírodní rezervace je, pravda, nedotčena. Rachitické smrčiny, malé staleté stromečky, se tam krčí jak Indiáni ve svých rezervacích... Pustina se opět zvedá k severu, přímo před sebou vidím nahé skály na vrcholu Jizery (1122 mnm). A opět: Kosti "pův. horské smrčiny, geneticky velice významné" (3) jsou na 92 hektarech chráněného "pralesa" nedotčeny. Obklopují je kilometry a kilometry travnaté pouště.

Severovýchodní obzor je uzavřen Vlašským hřebenem, pod ním vpravo tuším vodní pláň vodárenské přehrady Souš/Darre. Za hřebenem trůní "koruna Jizerských hor" - osada Jizerka (861 mnm). Pytlácké kameny na Středním jizerském hřbetu nad ní byly jako první v šedesátých letech postiženy masivními polomy. Byl jsem tam o loňské zimě. Hrůza polomů je vystřídána vlídnou bezútěšností holých plání... Odtud, z mého stanoviště nic z toho vidět není. Jenom Knížecí cesta, která traverzuje úbočí zcela holého Vlašského hřebene. A přece: V dáli, pod Knížecí cestou, blíž údolí, choulí se jakýsi chlum. Vzpomínám na výstupy od silničky v údolí Černé Desné, která napájí Souš, vzhůru po žluté turistické značce, přes Vlašský hřeben až k Jizerce. Po kilometrech chůze mezi černými smrkovými lesy od Josefova Dolu přes Mariánskohorské boudy, Protrženou přehradu a Desenský hřeben se tu najednou rozzářilo stříbro kmenů vysokánských klenů. Rozsáhlý světlý háj působil dojmem přírodního chrámu. Kleny zůstaly. V okolní nicotě vypadá jejich hájek spíše jako kostnice...

Rány osudu

Ty první rány ještě nepamatuju. Drancování lesů pro valdštejnské železárny, aby bylo dosti zbroje k světovládě. Louky, které zůstaly po starých sklářských hutích, jsou dnes vlastně základem mnoha městeček a obcí v podhůří. Sklárny, které v dnešních hranicích lesa vznikly až v 18. století, byly většinou o sto let později opuštěny, když už skláři nepotřebovali dřevo. Většinou zpustly, vyhořely, zůstaly po nich jen přírodně působící louky. (Nová Louka, Kristiánov...) Rozčleňovaly dlouhé úseky cesty mezi jinak nekonečnými lesy. Podstatnou ránu dal lesům až kapitalismus, jak jsem se dozvěděl ve škole. Kapitalisté ve své chamtivosti vymýtili přirozené lesy a nechali vysázet smrkové monokultury. Smrky rostly rovně a rychle, ale byly náchylné k chorobám, padaly pod nálety různých brouků, načež se oslabeny řítily v polomech. Jo, to jsem viděl, dospělé osmdesátileté smrky v těžebním stáří, jak se vyvracely, jak se lámaly. Ale proč jsme, soudružko učitelko, na pionýrské lesní brigádě zase vysazovali smrčky? To nebyla vhodná učebnice vlastivědy pro můj rodný Liberec, kde jizerskohorské lesy zasahovaly až k centru krajské metropole Severu!

Další ránu daly lesům elektrárny, kde se pálilo uhlí nejnižší kvality, lignit. My jsme svoje doly u Hrádku nad Nisou zavřeli už někdy v šedesátých letech, ukončen byl i provoz blízké elektrárny. Ve stejné žitavské uhelné pánvi, v cípu mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem však zůstaly elektrárny jiné. Na ně a jejich čmoudíky byl krásný pohled třeba z Frýdlantského cimbuří: "Již několik let se stále silněji valí od severozápadu z hraničního údolí řeky Nisy na Jizerské hory smrtonosné dýmy německých a polských elektráren. ... již dnes mají elektrárny v údolí Nisy větší příkon než podobné v západních Čechách, které zničily krušnohorské lesy. A další elektrárny se ještě budují." (2)

Tato rána byla kombinovaná: S vyšším výkonem rostla i výška komínů. Zatímco dříve šel elektrárenský kouř spíše západními směry a Jizerky byly napadeny nejvíce v oblasti Smrku, nové, vyšší, "ekologičtější" komíny zachytily jihovýchodní proudění ve vyšších vrstvách. Popílek a smrady tak zasáhly celé Jizerské hory, Liberec a Jablonec. Tyto okresy musely být v osmdesátých letech vyjmuty ze seznamu míst vhodných pro školy v přírodě. Čmoudíky doletěly až do Krkonoš, kde dorazily tamní lesy. (Pamatuji se, jak jsme byli s rodinkou někdy v '83. na zimní dovolené v okálu nad hotelem Praha ve Vítkovicích. Majitel domku si přivydělával pronájmem horního patra lufťákům, aby splatil dluhy. Před nedávnem se přistěhovali z Mníšku pod Brdy. Tamní lékař jim po několikátém astmatickém záchvatu jejich synka poradil "zdravý krkonošský vzduch". Synek se moc nepozdravil...) Elektrárenské smrady dolétly až do Českého ráje. Při návštěvě příbuzných v Koberovech jsem se divil, proč jsou nazrzlé smrkové větvičky uprostřed lesa a ne na kraji u silnice, kde je pravidelně očuzovaly výfuky aut. Strejda Vláďa, místní agronom, mi to vysvětlil. Chataři z Prahy nechali udělat rozbor, podle kterého se na podhorských pastvinách vyskytovala celá Mendělejevova tabulka. Stejně, jako v Jizerkách: "... stromy na nárazové hraně hor jsou povlečeny vrstvou, ve které chemici analyzovali chrom, mangan, železo, nikl, kadmium, olovo, měď, vanad. Plyny ... obsahují arzén, fluor a síru v podobě nejznámějšího plynu kysličníku siřičitého, který jediný se zatím důkladněji eviduje a o němž je známo, že ho ročně ulétne z oněch elektráren půl miliónu tun." (2) Zlatý, tedy uranový, Temelíne!

Záchrana v poslední chvíli

Nejtěžší ránu snad znamenala pro jizerskohorské lesy pomoc, která jim byla poskytnuta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pamatuji se na léto roku 1973, kdy jsem pojal záměr připravit se v klidu horské přírody na zkoušku z Elektrických sítí, (což se nezdařilo). Sedmnáct dnů ve stanu na severním mysu mezi oběma přítoky do přehrady Černá Nisa však nebylo promarněných: Dal jsem se do party s pražskými trampy, kteří přijeli (také) na lesní brigádu. (Pamatuji se na jejich nenávistné pohledy, když po několikahodinovém trmácení vlakem z Prahy přes Turnov do Rychnova, potom autobusem přes Jablonec do Bedřichova a pak ještě kus pěšky jsem je vesele vítal po mé procházce od městského autobusu z Liberce!) Tvrdě jsme ztrestali týpky, kteří chtěli porazit živý strom (při tom nadbytku soušek!). Z lesní silničky od Nové louky k nám jednou zavítal podivný chlápek na motorce. Vymluvili jsme mu úmysl brodit potok, ze kterého jsme brali pitnou vodu. Po výkřiku kapitána Kida: "Vypijte mu benzín!" sklopil uši a na silničku motorku později pokorně dostrkal. Tento podivný člověk nám u ohně vykládal, jak jsou lesy ohroženy a jak teď budou ale zachráněny. Jak už nebudou těžké stroje jezdit lesními pěšinami a rýt strouhy do hrabanky, že teď se postaví nové krásné asfaltové silnice. Aby se mohly stromy beze škod svézt.

Nevěřícně jsme pohlíželi na vysoké smrky na březích černého jezera. Zrcadlily se v hladině stejně, jako na pérovkách E.T. Setona. Chybělo jen vytí vlků. Jenže jak bylo řečeno, tak se i stalo. Tam, kde dříve byly jen haťové cesty, po celé náhorní planině Jizerek, vznikla síť asfaltek. Po nich Státní lesy odvezly les, který vytěžily dřív, než mohl být znehodnocen elektrárenskými zplodinami. (Lesu na náhorní plošině se dávalo čtyřicet let ...) Říkalo se, že "nepořádní" Poláci na tom byli lépe, protože obělené kostry smrků, které nechali hajdalácky stát, uchránily tenkou vrstvu zeminy a umožnily přirozený vývoj semenáčků. Dnes se po asfaltových magistrálách v létě prohánějí stovky cykloturistů. Otrlejší automobilisté se po nich dostanou i do dříve nejtajnějších koutů hor.

Naděje

Pokračuju v procházce po Desenském hřebenu. Scházím k chatě Tetřevka a všímám si nenápadných pozitiv: Travnaté pláně nejsou přece jen tak pusté. Objevují se na nich břízy, které by měly snad vydržet všechno. Vybílené hromady větví jsou uspořádány tak, aby bránily erozi půdy a zároveň působí jako větrolamy, v jejichž závětří se daří novým sazenicím. Je to zase smrk, no, ale snad by to měl být už ten původní, jizerskohorský, který je místním drsným přírodním podmínkám lépe uzpůsoben. Při důkladnějším pohledu z dálky je všechna ta béžová loňská tráva poseta drobnými zelenými tečkami nových stromků. Dlouhodobé úsilí lesáků, Brontosaurů, Libereckých Jezdců (nebo Jizerských Vlků?), neformálních trampských skupin i masivní zásahy, kdy z letadel a vrtulníků padal drcený vápenec a jedy na různé hmyzí potvory, je přece jen znát. Vzpomínám si, jak jsem loni v létě poprvé vůbec viděl v lese obžínat vysazené stromky: Ty se vždy vysazovaly, však na to byla i vládní dotace, na vysazení každého stromku. Že je pak zadusila tráva? Alespoň se získaly další dotace na nové vysazování ... No tak to je snad už za námi.

A hlavně: Produkt mnohaletého působení komunistické ideologie, reálný socialismus, slavně zdechl. Jizerky se dostaly na dotek Evropského společenství a jeho norem a ony hnusné německé elektrárny byly odstaveny. Jak je to s těmi polskými, nevím, pořád čoudí, ale snad se mají odsiřovat. Do hor se po letech vrátili motýli, nové výhonky smrčků už nerezavějí.

Přicházím k Protržené přehradě, poklekám k Bílé Desné a beru do dlaní nahnědlou vodu z rašelinišť. Chutná čistě a trochu trpce.

Varování

Jizerskohorské lesy mají naději, ale dosud nejsou zachráněny. Tendence ke zlepšování stavu nemusejí být trvalé. Jak jsme se radovali z nových odolných bříz v Krušných horách. Chcíply. Někdy stačí málo.

Každý liberečák míval doma dříve dvoje páry lyží: sjezdovky a běžky. Někteří měli i skočky, další horolezecké náčiní. Když výprava libereckých horolezců zahynula pod Huascaránem, stal se z rodinné události, kterou bývala Jizerská padesátka, Memoriál expedice Peru s postupně mnohatisícovou účastí. Dříve opuštěné hory se v zimě podobají spíše Václaváku.

Každý chce poznat severskou přírodu. To, co Jizerky nabízejí běžcům, to jim nemohou nabídnout ani Krkonoše, kde hluboká údolí od sebe izolují jednotlivé hřbety. Tady je to vlastně nakloněná rovina, jednotlivé hřebeny lze zdolat rychlostí či vytrvalostí, mezi nimi se rozprostírají nádherné louky. Tak bacha! Kolegové běžci, držte se, prosím, cest. Rychlozávodníci mají vybudované svoje oddělené tratě, tam jim nelezte, oni vám taky nepřekážejí. Nejezděte mimo cesty! Tam pod vrstvou sněhu spí budoucí les, hranami lyží mu můžete utnout špičku i budoucnost. Bez lesa jsou Jizerky jen obrovskou plackou, teprve lesy jim dávají krásu, hloubku, originalitu. A sníh. Sníh drží zase sníh. Obrovské navzájem se podporující zásoby sněhu. Když budete drandit po planinách neomezeně, můžete svoje běžky prodat a kupte si raději horská kola. A sluneční brýle. A opalovací krémy s faktorem 40. A balenou pitnou vodu z druhohorních vrstev.

To říkám Vám, primátore Drdo, to říkám vám, liberečtí rodáci. Vybodněte se na SKI 2003! Žádnými investicemi polární kruh nevystavíte a z Jizerek Norsko neuděláte. Pět kilometrů běžeckých tratí chcete vést v lesích kolem Bedřichova. "Spor se vede o šířku tratí a jejich umístění. Vláda povolila 4,5 metru, sportovci požadují šest. Lesní prostředí zajišťuje lepší stabilitu sněhu."(4) Tak proto nechcete závodit na holinách?

Z Liberce se může zdát, že lesy na Jizerkách ještě jsou. V okrajových údolích lze nalézt překrásné partie. (Bude nutno v nich postavit nové široké autostrády.) To končí ve výškách kolem 800 metrů nad mořem. To končí několik set metrů za Bedřichovem! Dál jsou jen lysiny! Zatím. Nechcete závodit na loukách - alespoň bude kde umístit parkoviště. K tisícům závodníků patří i desetitisíce, možná až sto tisíc návštěvníků. Spokojí se s vybudovanými tribunami nebo se rozlezou do toho koridoru lesa, který odděluje náhorní pustiny od podhůří? Jo, v lese je to hezký. Stačí vykácet další jedenapůlmetřík přebytečné lesní hmoty. Na okraj se tak dostanou dříve chráněné stromy, které při prvním poryvu větru padnou.

Třeba vám to vydrží do roku 2003, třeba se zbytky ochranného valu rozpadnou až po mistrovství. Ale nemyslím si, že si příroda Jizerských hor tak dlouho nechá srát na hlavu. Spíš nám dá sbohem. Pořád stačí jen málo, aby se změnila v poušť. Mistrovství světa v lyžování je víc než málo.

Pokud ho prosadíte, budete proklínáni více než někdejší feudálové, buržousti a komunističtí mocipáni dohromady!

A stejně vám nenasněží a nenasněží.

První motýl,

kterého jsem letos viděl poletovat, byl zlatý. Třepetal se na loučce nad Desnou. Když se podíváte do tunelu, kterým jsou vedeny vody od Protržené přehrady pod Desenským hřebenem až k Darre, uvidíte v dálce světlo. Je hodně daleko, ale je tam.

Psáno o Velikonocích 1998

Jablonec z pořadatelství MS nakonec odstoupil, a to pak proběhlo roku 2009 jen v Liberci, v podhůří Jizerek. (Z hlediska šampionátu katastrofa, z hlediska přírody skvělé.)

(1) Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, str. 253, vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem 1976, 1.vydání

(2) Druhé, přepracované a rozšířené vydání téže knihy, 1981, str.342, 343

(3) Mapa Jizerské hory a Frýdlantsko, čtverec D3, Soubor turistických map 1:50.000 č.20-21, vydal Klub českých turistů v Praze 1994, 1.vydání

(4) Ekologům dělá vrásky SKI 2003, článek značky (daf) v Hospodářských novinách 27. března 1998, str.40

Další prameny: Co tak člověk zaslechne a prožije

http://samanovodoupe.blogspot.cz
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_doupe.asp

Rubrika:

Tags: