Moskyt - minerály

Cesta za poznáním je cestou světla (Via lucis)

Jan Johann Jaroslav Miška — Thu, 28 Apr 2016 11:27:37 +0000

Z pohledu citlivce jsem popsal celou řadu mimořádně vnímavých jedinců. Ať energetických léčitelů, spiritistů či hypnotiků. Některé z nich jsem znal osobně. Např. vynálezce a léčitele Josefa Voříška, Jindřich Paseka „úřadující“ v kotelně, dalším je výjimečná osobnost, hudebník, vynálezce a druhým třeba energetický léčitel, Ludvík Milan Toušek. Jeho věštecké schopnosti byly prověřeny nejenom StB, ale důkladně a opakovaně několika akademickými osobnostmi (profesory) v SSSR.

Téměř všechny citlivce spojovalo mimořádné tělesné nebo duševní utrpení. Jednu, stále žijící, by bylo možné z tohoto výčtu vyjmout. Její mimořádné schopnosti byly navýšeny „návštěvníky“. Všechny se stávají osobnostmi s nadstandartním vnímáním, či jak se nesprávně uvádí mimosmyslového (paranormálního) vnímání. Což platí také v mém případě. Někteří z nich jsou něčím neznámým „vedeny za ruku“ V průběhu let se před nimi otvírají stále nové a nové obzory, jdoucí za hranice současného poznání. Stávají se přímými svědky událostí, z nichž některé svou nadstandartní citlivostí samy vyvolávají. Ať jde o zhasínání světel veřejného osvětlení, protáčení magnetických střelek. Nebo něco takového co se podařilo mně – vyvolání tzv. poltergeista ve spolupráci s mumií Marií Elektou. I tento příběh je popsán v jedné ze šesti knih o prasíle - vesmírné energii života a smrti. V jistém slova smyslu jsou vlastně životopisnými knihami, souvisejícími jenom a pouze s objevováním prasíly, která je všude a ve všem.

Vesmírná energie, poznaná a využívaná už v pravěku, je neznámým až magickým pojmem pro současná akademická spolčení. Což je obdivuhodné. Neboť je všude. Jak na zemi, tak ve vesmíru. Prostupuje v určité struktuře vesmírem a vším hmotným a nehmotným co se v něm nachází. To znamená, že také lidským tělem. Proto byla tato energie, jež je bezpochyby fyzikální podstaty, autorem pojmenována prasílou. Je totiž zároveň energií života a smrti. Ve svých knihách autor mimo jiné odkazuje na starobylé báje, poznání pravěkých šamanů, starověkých mágů, středověkých mudrců, a až novověkých alchymistů, či některých vynálezců a vědců, stejně jako pravěkých, a dokonce také mnohých novověkých stavitelů.

V roce 1993 paní Dobra Bednářová otevírá v Celené ulici první prodejnu tzv. „ezoterické“ literatury v Praze. Některé knihy nabízejí zapomenuté znalosti považované za „pavědecké“, leč poznané a využívané už v pravěku. Kromě toho ve svém nakladatelství vydávává několik knih. Když dostala do rukou text mé knihy Zpověď Druida, neváhá, a výpravnou knižní trilogii v roce 2002 vydává. Uvědomuje si, že uvádí dílo vnímavého autora, který čtenářům nepředkládá žádné fikce. Je také jediným českým autorem nakladatelství. Kniha jako první novověké dílo odhaluje tajemství energetických linií prostupujících zemským povrchem. Její obsah nebyl ani po letech překonán:

V první části knihy Zpověď Druida , pojmenované V zajetí tajného řádu tajuplného hradu a zámku Houska, je energie-prasíla ve čtrnácti kapitolách představena především energetickými liniemi v přírodním prostředí. Linie jsou od sebe vzdáleny pouze několik metrů, vytvářejí nepříliš pravidelnou síť, které Keltové říkali rybářská. Některé linie energii vyzařují a jiné opačné ji vtahují. Vzařovací odebírají energii ze živých organismů, proto také z člověka. Někdy jsou velice silné, proto vytvářejí různě široké pásy pojmenované patogenní nebo geopatogenní zóny, jež jsou životu velmi nebezpečné. Zcela pochopitelně se vyskytují také opačné, zdraví prospěšné, vyzařovací, jež bývaly považovány za posvátné.

Druhá část knihy Zpověď Druida je pojmenována Řád linií a nejstarší pražské kameny, kde se dozvíme, proč byly vybrané kameny usazovány na pečlivě vybraných místech. Právě tam totiž dokáží okolní krajinu energeticky nejvíce pozměňovat. Představuje „čertův sloup na Vyšehradě, nepravý menhir ve Zbraslavi, spolu se zvláštním kamenným sloupem kostela P. Marie Na Slupi. Energetické průsečíky linií prasíly nebyly využívány pouze proto, aby proměňovaly energii krajiny, ale také prakticky, neboť byly, za panování rakouské císařovny Marie Terezie, využity k rozdělení Českých zemí na katastrální území. Dodnes zůstalo ještě několik zemských kamenů členících např. Čechy, Moravu a Slezsko. Totéž platilo pro kameny oddělující rakouské císařství od okolních zemí. Bezpočet tisíc mezních kamenů oddělovalo také majetky královských, šlechtických či křesťanských majitelů nemovitostí.

Poslední část trilogie Podivuhodný řád a obdivuhodná Praha odhaluje tajemství středověkých a novověkých staveb, ve vztahu k dostatku či nedostatku energie-prasíly jak k jejich pevnosti, tak k jejich vztahu k lidskému zdraví. Představuje např. pevnostní černou věž Mihulku, opačně energeticky laděný letohrádek Hvězda se šesti „pseudomenhiry“, stejně jako jedinečné „křížové“ tajemství nacházející se pod dlažbou románské baziliky sv. Jiří Pražského hradu.

Paní Dobra Bednářová se ve svém odhadu nemýlí. Vycházejí další knihy - Magická prasíla, Hledání prasíly a Tajemství prasíly 1 a 2. Ale je tady jeden háček. Autor první knihy v dalších už neexistuje. Vynořují se další dva, kteří jsou ale titíž. A to Jan Miška a Jan Johann Jaroslav Miška. Knihy „trojjediného“ autora objevují zapomenuté. Energetickou podstatu lidského těla, která je totožná s energetickou podstatou vesmíru. Připomínají zároveň, že některé báje o vzniku vesmíru se svým obsahem dostávají před poměrně nedávno objevený Velký třesk.

Druhá kniha Magická prasíla je nakladatelstvím MF nedopatřením uvedena pod občanským jménem Jan Miška. Opět zavádí čtenáře za hranice lidského vnímání. S autorem knihy Zpověď Druida nebyla až donedávna spojována. Magická prasíla odtajňuje tajemství léčivé síly amuletů, drahokamů, ornamentů. Představuje mimo jiné šamanskou léčitelskou soustavu starou cca 26000 let, která byla objevena v Brně, či dvě druidské energetické léčebny. Nabízí bájnou hadí symboliku spojovanou s prasílou. Stejně jako tajemné magické předměty, dobíjející nehmotnou podstatu lidského těla, vytvářející jeho auru. Uvádí např. báje o stvoření Vesmíru, objevuje základní podstatu kabaly, elixíru mládí, pojmenování tří králů, stejně jako několika asijských nauk (např. feng šuej, jóga, akupunktura) odvíjejících se od poznané prasíly (čchi, ki, prána, archea). Jejich podstata známá desítky tisíce je dnes zapomenuta, let, dokonce, a co je nejhorší, ji nezná ani současná akademická mafie. Kniha jako první na světě, objasňuje skutečný, tedy praktický význam nejstarších megalitických a pyramidových staveb a systémů, jak si autor ověřil u megalitických staveb Česka a Francie. Velice účinnou kamennou energetickou léčebnu dokonce postavil v Markvarticích u Sobotky, další energetickou, pouze dvoumenhirovou v Humenném.

Třetí kniha Hledání prasíly , podobně jako další, jež jsou již uváděny jménem Jan Johann Jaroslav Miška, nabízí další nepoznaná tajemství. Jako např. stromu života, mravenců kohouta, gryfů a draků, spolu s Karlem IV. jeho anděly a démony, objevuje tajemné kameny pohanů, z nichž se některé staly v křesťanství posvátnými. Stejně jako doposud nepoznané tajemství českého dvouocasého královského lva, ptáka Fénixe, kosmického vejce atp.

Čtvrtá kniha Tajemství prasíly 1 Zapomínání představuje hadí a černé bohyně, Pannu Marii, pokusy nacistických mágů, skutečný význam kříže a svastiky, poltergeista a mumii blahoslavené Elekty. Je to právě ona, která ve spolupráci se mnou odhaluje tajemství tzv. hřmotících duchů. Dále představuje tři mágy prasíly (Fridrich II., Karel IV. a hrabě Špork), „ledňáčkové“tajemství císaře Václava IV. a císařského architekta Josefa Hlávky. Neboť také on byl vnímavým jedincem, který dokázal s liniemi prasíly „čarovat“. Podobně jako Jan Blažej Santini o nějaké to století dříve v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Odhalení jeho tajemství nabídne připravovaná kniha Architektura prasíly

Předposlední kniha volného souboru o prasíle Tajemství prasíly 2 , s podtitulem Zjevování, představuje čtenáři tisícileté tajemství proutkařů související dokonce se zázračnou Mojžíšovou holí. Také opat želivského kláštera Haštal nachází vodu pomocí hole. Stejný „zázrak“ představil autor knih o prasíle v televizním pořadu TV Public pojmenovaném Proutkaření. Kniha nabízí zasvěcený pohled na neobvyklé kameny, energetickou podstatu duchů, připomíná ducha, jenž se autorovi představil v barokní knihovně Klementina, sýčka jako posla smrti, některé věštce, tajemství skutečných kruhů v obilí, strašení ve Strašicích, Bohušovicích a Bobrové. V této souvislosti není vynechána ani záhada tzv. Tunguzského meteoritu. V závěru kniha „zjevuje“ to nejdůležitější - fyzikální podstatu energie - prasíly (jinak prána, tao, čchi, ki, reiki, archea, éter), tajemné energie známé všem starobylým kulturám celého světa. Což je celosvětový objev! Prasíla je dnešní vědě neznámá, i když už byla využívána po deseti tisíce let. Byla ale poznána (a opět zapomenuta?) geniálním fyzikem Nikolem Teslou. Nyní je prasíla oprávněně spojována s volnou či kosmickou energií.

Šestá kniha Bájná prasíla je protkána bájemi, pověstmi a dokonce také pohádkami souvisejícími jak jinak než s prasílou. Kniha má 22 kapitol. Kvůli stručnosti představím pouze pojmenování některých: Vejce nebo slepice, Čert, kohout a bazilišek, Beránek a Zlaté rouno, Jednorožec a Alexandr Veliký, Jelen, krucifix a sv. Hubert, Aura a Eliášův oheň, Drak císaře Karla IV. nad Prahou, Gryfové Rudolfa II., Sloup, džed, strom a paviáni, Kaštan a pochodeň s hadem, Pták Ohnivák, Harpyje a pták Fénix, Den Trifidů a spirála, Bohyně lvice a kočka, Býk, lev, orel a člověk, Čarodějnice a mandragora, Čtyři větry a hvězda betlemská, Královské jablko, Universum a prasíla. Posledních 21 stránek doslovu připomíná především poslední datum mayského kalendáře 21. 12. 2012, udávané jako konec světa, na němž se různým způsobem přiživuje bezpočet bulvárních vizionářů.

Všechny tyto jedinečné výpovědi představené čtenářům, spolu s knihou Bájná prasíla, cca na 1500 stranách s pěti sty barevnými fotografiemi, stejně jako s doposud neuveřejněnými dalšími, se dostávají do střetu se současnými státními inkvizičními „prokalouskovanými“ veřejnoprávními sdělovacími prostředky České republiky.

Jenom ještě připomínám, že bylo dokonce zrušeno vědecké pracoviště (VŠCHT), které se za bolševika léta zabývalo nevysvětlitelnými psychoenergetickými jevy. To všechno prý proto, že věda nevysvětlitelné jevy fyzikální podstaty nezná. I když jich to je, jak dokládají mé knihy, zjevná nepravda. Proto by měly být vydány další připravované knihy ( Stromy magické a kosmické, Prasíla v tarotu, nebo Šamani a lékaři prasíly ) představující energii-prasílu v dalších vztazích a souvislostech. Knihu Architektura prasíly sestavuji již 15 let. Začíná pravěkem a končí betonovým krychlismem, kde prasíla už žádnému architektovi nic neříká

Z uvedeného je zřejmé, že paní Dobra Bednářová velmi dobře věděla, proč vydala knihu Zpověď druida. Měla být seriálově zpracována v ČT, což jsem důrazně odmítl. Seriál pracovně pojmenovaný Kameny, měl být vytvořen vynikajícím režisérem (nyní dramaturgem) B.L. V něm by se ale už nikdo ani slůvkem nezmínil o pravěkém poznání energetické podstaty sítě linií prasíly a kamenů, s níž bývala už v pravěku účelově propojována. Neboť právě propojením sítě linií kameny (podobně jako stromy), které jsou vodiči energie, dochází k energetické proměně krajiny. Druhá kniha Bájná prasíla měla být představena ve zrušeném pořadu (Barvy života) pro seniory. Opět to neprošlo. Důvod byl stejný – prasíla.

Zoufalým odmítáním prastarého poznání energie-prasíly soutěží česká vědecká akademická obec se všemi státními veřejnoprávními prostředky. I když v mé páté knize byla její fyzikální podstata odhalena, Snad jedině v Česku platí tabu pro energii prostupující nejenom vesmírem a také lidským tělem. Což ve světě nemá obdoby. Třeba léčitelé jsou dokonce uznáváni i v mnoha afrických státech. Podle mě to je zločin páchaný na občanech naší vlasti.

Březen 2016
Jan Johann Jaroslav Miška

Rubrika:

Na jiné téma

Tags:

minerály

příroda

Poklady České země V - Drahé kameny

Leoš Drahota — Sat, 09 Feb 2002 12:31:14 +0000

Pouze několik málo minerálů se může pyšnit nezpochybnitelným titulem pravý drahokam. Pojďme nahlédnout do exkluzivního klubu této mineralogické šlechty, abychom se mohli alespoň v duchu pokochat jejich výjimečnými vlastnostmi a krásou.

Drahokamy

Z hlubin věků, přes všechny módní vlny a navzdory všem měnovým reformám, přetrvaly jako pravé drahokamy pouze čtyři přírodní klenoty. Splňují potřebné požadavky pro členství v této exklusivní skupině a díky svému vzhledu, vzácnosti a fyzikálním vlastnostem se staly skutečným mineralogickým božstvem. Jejich tvrdost, odolnost a barevná stálost jim zaručuje doslova věčnost. Jejich barva a třpyt jim dává magickou podmanivou krásu a řídkost jejich výskytu v přírodě určuje jejich astronomickou hodnotu.

Jsou to kameny předurčené do drahých šperků, korunovačních klenotů a světových muzeí. Zruční mistři je ručně brousí do namíru navržených výbrusů a zlatníci jim připravují lůžka z drahých kovů tak, aby co nejvíce vynikla jejich výjimečnost. Ty největší a nejslavnější drahokamy uchovávají panovnické rody, dědí se po staletí, mají svá jména a své dějiny. Odborníci je znají, aniž by je někdy na vlastní oči viděli. Pojmenovávají se po nich barvy, přestože samotné drahokamy se vyskytují v mnoha různých odstínech. Nestárnou, nemění se. Procházejí celými věky a míjí generace lidí, kteří si je chtějí alespoň na chvíli přivlastnit.

Rubín - Al2O3

Nejdražší a nejvzácnější ze všech kamenů. Drahokamová odrůda korundu, jehož narudlé zabarvení způsobuje příměs oxidu chromitého. Podle množství této příměsy se mění i odstín kamene od lehce růžové až po temně nafialovělou. Nejvýše jsou pak ceněny rubíny barvy holubí krve, k čemuž jsou potřeba zhruba 2% oxidu chromitého. U rubínu, stejně jako u ostatních odrůd korundu, se projevuje i tzv. pleochroismus, což se jeví jako měna barev při pohledu na kámen z různých úhlů. Pokud je rubín či jiný korund prorostlý vlásčitými krystaly rutilu, mohou tyto krystalky vytvořit v korundu obrazce ve tvaru šesticípé hvězdy a takový kámen se potom označuje jako asterický. Jeho cena je potom i několikanásobně vyšší. O vzácnosti rubínů svědčí i statistický údaj který říká, že v letech 1870 – 1970 bylo na světě nalezeno 5 kusů rubínů větších než 200 karátů, zatímco takových diamantů bylo v tomto časovém období nalezeno přes 300. Rubíny se díky své vysoké hustotě těží převážně rýžováním.

Diamant – C

Nejtvrdší (10) a nejzářivější minerál světa. Je to čistý uhlík s mimořádně hustou krystalickou mřížkou, vznikající při obrovském tlaku a ve velkých teplotách, až 200 kilometrů pod povrchem země. Jeho tvrdost je 1000x vyšší než tvrdost křemene a 140x vyšší než korundu. Většinou je diamant průhledný a bezbarvý, jeho lesk je opět bezkonkurenční – prostě diamantový a navíc dokáže díky vysokému indexu lomu a široké disperzi rozkládat bílé světlo na jeho barevné složky. Diamanty se často brousí do briliantového výbrusu, kdy vyniknou právě všechny tyto jeho vlastnosti. Kdo jednou důkladně pohlédl na hru lesku a barev nasvíceného briliantu, ví že je to nezaměnitelný pohled od kterého často až bolí oči. Diamant je však poměrně křehký a úderem ho lze celkem snadno rozštěpit. Lze ho také spálit a to již při 850°C.

Safír – Al2O3

Modrá drahokamová odrůda korundu, tvrdosti 9, jejíž odstín určuje množství příměsy oxidu titanu TiO2. Safíry mohou mít barvu jen světlounce modrou, nejvýše ceněny jsou však stejně jako u rubínu kameny sytě modré a safíry asterické. Častou barevnou mutací safírů jsou potom kameny modrozelené, zelené nebo zelené jen při určitém úhlu pohledu. Safíry se v přírodě často vyskytují jako valouny v říčních náplavech a pro svou vysokou hustotu jsou také rýžovány. Jedny z největších safírů na světě jsou velmi působivě uplatněny jako nebroušené ohlazené valouny na čelence Svatováclavské koruny a jejich hodnota je obrovská. Protože jsou safíry nalézány ve větším množství i velikosti než rubíny, jejich cena bývá většinou nižší.

Smaragd – Be3Al2(SiO3)6

Příměsí chromu zabarvená, zelená odrůda berylu, která je ve své dokonalé podobě asi nejkrásnějším, určitě nejvzácnějším a kdyby nebylo malé chybičky i nejdražším drahokamem světa. Jeho trávově zelená, měkkým leskem prozářená barva z něj dělá opravdu neskutečně krásný, magický kámen. Tou chybičkou, srážející jeho cenu, je jeho relativně malá tvrdost (8). Vzácnost jeho dokonalé podoby, bez prasklinek, vrostlic a zakalení, je tak veliká, že se prakticky ani nevyskytuje. Pokud se přeci jen někomu podaří najít takový dokonalý kámen, na vzduchu často svou dokonalost ztrácí. Po čase se v smaragdu objevují trhlinky a zakalení. Tato drahokamová odrůda berylu by tedy byla skutečným králem drahokamů, pokud by však vůbec existovala. I nedokonalé smaragdy jsou však pro svou krásu a kouzelný zelenavý třpyt plnoprávným členem drahokamové šlechtické rodiny a jsou dokonce často více ceněné než diamanty.

V poslední době se mezi drahokamovou šlechtu tlačí i tzv. ruský drahokam. Jde o odrůdu chryzoberylu BeAl2O4, zvanou alexandrit. Kámen je pozoruhodný především svou měnou barev, způsobenou pohlcováním centrální části světelného spektra. Protože však byl poprvé objeven teprve v roce 1834 na Urale, je pro jeho zařazení k pravým drahokamům příliš brzo.

Drahokamy v Čechách

S jednou výjimkou se pravé drahokamy na našem území v potřebné kvalitě a velikosti zatím nenašly. Pro amatérské sběratele je tu ale možnost, zkoušet hledat alespoň méně vzácné příbuzné drahokamů. Beryl se kromě zeleného smaragdu vyskytuje i v mutaci žluté – zlatý beryl, modré – akvamarýn nebo růžové – morganit. Nalezištěm těchto variant berylu je například lom U obrázku poblíž Písku. Krystaly obecného berylu lze také najít u Poběžovic - severozápadně od Domažlic, u Stříbrné Skalice, u Třebešic mezi Kutnou Horou a Čáslaví nebo u Meclova - východně od Poběžovic. Korund se vyskytuje v mnoha barevných formách, často i velmi ceněných, například čirý – leukosafír, oranžový – padparadža, žlutý safír, fialový korund nebo jako obecný, často zakalený, šedý nebo zcela neprůsvitný kámen. Lze ho najít V Čejově u Humpolce, ve Zbořeném Kostelci, Pacově hoře u Chýnova i Českém Středohoří. Diamant jako prvek se samozřejmě vyskytuje pouze jako diamant v různé kvalitě nebo jako jiná forma uhlíku. Pokud vám tedy bude stačit diamant ve formě uhlí, zřejmě uspějete v některém z uhelných dolů nebo i na haldách blízko nich. Diamant ve formě tuhy ale určitě najdete i v některé ze svých domácích tužek.

Celkem úspěšní u nás můžete být i při hledání kamenů, které jsou často využívány k imitaci pravých drahokamů. Pro svůj téměř diamantový lesk, poměrně vysokou tvrdost a většinou dokonalou průhlednost se k nahrazování diamantů používá například zirkon. Ten je sám o sobě krásným kamenem, zejména pak, když jde o zabarvenou variantu. Například v Českém Středohoří se dá vyrýžovat i velmi pěkná červenooranžová až hnědooranžová forma zirkonu - hyacint. Při troše štěstí se dá u nás najít i kámen, který je sám o sobě, pokud se přírodě vyvede, velmi drahý a vzácný – spinel. Jsou jím například imitovány rubíny na Svatováclavské koruně. Z toho vyplývá, že se vyskytuje v červených formách, ale i neprůsvitných, uhlově černých. Černá forma bývá označována jako pleonast a v podobě poměrně velkých zrn jí můžeme najít znovu ve štěrcích Českého Středohoří. Spinel je tady ale možné najít i v podobě průhledných karmínově nebo medově zabarvených zrníček. Vyskytuje se i na Zlatém potoce v Kašperských horách nebo u Běstviny nedaleko Čáslavi.

S rubíny a smaragdy skutečné drahokamové kvality se v našich krajích asi nesetkáme. Nebo se to zatím nikomu ještě nepoštěstilo. Diamanty byly na území České republiky nalezeny celkem tři. Stalo se tak v Českém středohoří, kde byly objeveny v odpadu, vznikajícím při těžbě českých granátů. První byl zjištěn při broušení zadního kaménku v roce 1869, měřil přibližně 4x3mm, zatímco poslední nalezený diamant na našem území byl menší než jeden milimetr. Zcela jiné je však postavení naší země co do významnosti nalezišť safíru.

Na jednom velmi omezeném místě na severu, poblíž od světa odtržené horské osady, se na několika málo metrech čtverečních, nachází naleziště nejkrásnějších evropských safírů. Svou kvalitou, zde nalezené kameny, často prý předčily i safíry cejlonské, i když většinou nedosahovaly jejich velikosti. Safíry z Malé Jizerské louky, uprostřed Jizerských hor, hledali lidé u soutoku Jizerky a Safírového potoka, již od 16. století. Jejich krásou se těšili místní páni i zdaleka sem přivábení Vlaši. Velikost kamenů z tohoto naleziště se v průměru pohybuje okolo 2 – 3mm, byly zde však nalezeny i přírodní klenoty o velikosti jednoho centimetru a váze až 10 karátů*. Na Jizerce se občas nachází i safíry s působivým zelenomodrým probarvením. Naleziště v Jizerských horách je dnes součástí přírodní rezervace a o jakémkoliv druhu hledání safírů tu nemůže být ani řeč. Jámy dávných hledačů jsou již dlouho zanesené pískem a zarostlé travou. Jen těžko jde dnes najít stopy po dávné safírové horečce. Místo je to však i tak kouzelné a stojí za to je navštívit i bez zlatokopeckých ambicí.

Asi nikdy na svých toulkách po České republice nenajdete jeden ze čtyř pravých drahokamů. Přesto je myslím dobré o nich vědět, být si vědom jejich výjimečnosti, stálosti a krásy, kterou příroda v hlubinách této planety dokáže vytvořit. V kouscích věčné, tvrdé, třpytící se hmoty je zcela jistě uchováno něco z té energie, kterou byly stvořeny. V jejich barvách a lesku je soustředěna krása i tajemnost nedostupných podzemních žhavých a neklidných říší a v jejich vzácnosti je trvalá, časem neovlivnitelná hodnota. Stojí proto rozhodně za to, přijít si je prohlédnou alespoň do muzea, zahledět se do nich a nechat je na sebe působit.

* 1 karát = 0,2 gramu (jednotka odvozená od téměř konstantní váhy semen rohovníku obecného)

Rubrika:

Tags:

Poklady České země IV - Křemen

Leoš Drahota — Wed, 07 Nov 2001 12:20:38 +0000

Nejobyčejnější z kamenů, ale přesto tak zajímavý. Vyskytuje se v bezpočtu podobách i barev a přestože ho dobře známe, často ho ani nepoznáme. Jeho polodrahokamové odrůdy mnohdy přímo udivují a někdy dokonce vzbuzují pochyby, zda-li je možné, aby za jejich vznik byla odpovědná jen samotná příroda.

Oxid křemičitý

Asi každý už někdy narazil na pěkně kulaťoučké kamenné pecky, válející se na cestě. Někdo možná měl to štěstí a spatřil ve skalní stěně blýskat se krystalky ametystu nebo křišťálu. Různobarevné úlomky s ostrými hranami se válejí v suti na dně starých opuštěných kamenolomů a velké kusy růženínů i jiných lákavě zabarvených kamenů často září i z čerstvě zoraného pole. Jen málokdo však z pecky sebrané na cestě vybrousil krásně probarvený achát nebo ze skály vyloupl bezkazový, krásně rostlý krystal sytě fialového ametystu. Křemenného původu je spousty kamení kolem nás. Jen málo ho je však polodrahokamového charakteru a ještě méně opravdu cenné polodrahokamová kvality. Jsou však i v České republice místa, kde máte mnohem větší šanci než jinde, že se trpělivým pátráním a usilovnou prací dostanete k opravdu vzácným přírodním klenotům z houževnatého křemenného rodu.

Křemen SiO2 tvoří 12% zemské kůry. Má tvrdost 7 a jeho hustota 2,65 g/cm3 je jakousi hranicí mezi těžkými a lehkými minerály, což je podstatné především při rýžování drahých kamenů a kovů. Přesto, že je to nejběžnější z nerostů, nebo právě proto, najdeme ho po celém světě v nepřeberném množství podob. Ty nejkrásnější pak jakoby neměly s obyčejným křemenem nic společného.

Krystalové odrůdy tohoto nerostu vzniklé v dutinách tvořících se hornin při vysokých teplotách a tlacích, které potřebuje matečný roztok s vysokým obsahem oxidu křemičitého k tvorbě krystalů, se prezentují v průhledných barevných i čirých formách, často s téměř dokonalou krystalickou stavbou. Bezbarvý a čirý jak voda je křišťál, kouřový nádech má záhněda, fialové zabarvení je zase typické pro ametyst, černý je morión a žlutý citrín. Krystaly těchto polodrahokamů se často vyskytují ve srostlicích připomínajících keříčky. Nejkrásnější a nejvzácnější z těchto krystalů bývá někdy až purpurový ametyst i když jeho barva na denním světle bohužel časem bledne.

I kusový křemen se objevuje v polodrahokamových formách. Růžový růženín, zlatý aventurín, železitý křemen červenohnědého zabarvení či mléčný ledový křemen se leští a brousí jako ozdobné kameny pro četné využití. Oblíbené růženíny však na slunci a po delší době i při běžném světle šednou a zcela ztrácejí své kouzlo.

Vláknité křemeny mají někdy dokonce i drahokamovou hodnotu. Vznik těchto po vyleštění opticky proměnlivých klenotů je podmíněn přítomností vláknitého azbestu zvaného krokydolit, do kterého za příhodných podmínek proniká oxid křemičitý z okolních vrstev jaspisu. V první fázi tohoto prokřemenění vzniká modrá forma nerostu zvaná sokolí oko. V druhé fázi vlivem oxidace železa v blízkosti azbestů, přichází postupné probarvování zkřemenělých žil do žluté a hnědé barvy. Tím vzniká tygří oko žlutohnědého, pruhovaného vzhledu. Zajímavá je na tygřím oku jeho měna barev v závislosti na úhlu pohledu, kdy se žlutá mění v hnědou a naopak. Vzácně se pak vyskytují i formy zelené, zvané kočičí oka.

Velkou barevnou paletou se mohou chlubit skrytě krystalické křemeny, které bývají většinou jen lehce průsvitné, ale vytvářejí často velmi atraktivní vzory, díky uspořádání v různoodstínových vrstvičkách, vrostlicím nebo sytě probarveným segmentům odlišného složení. Chalcedony bývají modravé, nažloutlé, červené i zelené. Acháty obsahují pestrobarevné proužky chalcedonu, opálu a křemene. Vznikají v mandlovitých dutinách melafyrů, které se postupně během geologických procesů plnily křemičitými gely různého složení. Vytvořily se tak jakési vrstvy, které časem zaplnily celou dutinu. Někdy však zbylo ve středu místo pro vznik křemenných krystalů směřujících do nitra zbylé dutiny. Z horniny uvolněné pecky se často řežou na plátky a leští aby se tím zvýraznily barevné vrstvy připomínající letokruhy stromů. Velmi pěkný je i mechový achát obsahující bohatě rozvětvené stromečkovité vrostlice chloritu. Další z odrůd skrytě krystalického křemene je nejčastěji zelený, žlutý, červený a bílý jaspis, tvořený především agregáty chalcedonu a křemene.

Obecný křemen najdeme téměř všude. V podobě valounů, písku či pískovce, úlomků nebo často jako nenápadnou, ale významnou součást různých hornin, nás křemen obklopuje na každém kroku. Jeho polodrahokamové nebo dokonce drahokamové formy však už tak snadno k nalezení nejsou. Musíme za nimi do lomů, pískoven, starých štol nebo se prokopat pod vrstvy hlíny. Přesto je i v naší republice několik lokalit, kde je možné opravdu pěkné kousky vzácného křemene najít. Na rozdíl od těžkých drahokamů a zlata však neuspějeme s rýžovací pánví. Budeme ale často potřebovat geologické kladívko.

Naleziště:

KOZÁKOV východně od Turnova V lomu na jižním svahu vrchu Kozákov se nacházejí četné achátové pecky, často velmi vysoké polodrahokamové kvality. V dutinách achátových koulí někdy ametyst a křišťál. Největší bývají v jihovýchodní stěně lomu. Pecky se ale hojně vyskytují i na příjezdové cestě do lomu. Ukázku těch nejlepších kusů achátu z tohoto lomu můžete spatřit i v malém muzeu u silnice poblíž odbočující příjezdové cesty do lomu.

LEVÍN severně od Nové Paky Na táhlém návrší s kótou 562 m.n.m. chalcedon a achát volně v ornici. V lese západně od značené cesty vedoucí z Podlevína na zříceninu hradu Levína se nalézají valouny melafyrových mandlovců.

KUMBURSKÝ ÚJEZD jihojihozápadně od Nové Paky Achát se nachází v mandlovci mezi Újezdem, Stavem a Lužany. Jde o bohaté naleziště velmi pěkných achátů.

STARÁ PAKA V lomech ve stráni nad železničním ostrým ohybem mezi Starou Pakou a Ždírcem, blíže Ždírci, pěkné, sytě probarvené krystaly ametystu. Dále výskyt křišťálu, záhnědy, jaspisu a chalcedonu.

ŽELEZNICE severoseverovýchodně od Jičína Achát, chalcedon, jaspis, karneol, křemen v mandlovcových dutinách melafyru Doubravice severozápadně od Železnice, Druhanci, Hůrce, Dílcích a obecním lese Habřina

PÍSEK V lomu U obrázku východně od Písku se dají najít pěkné krystaly křišťálu a citrínu. V lomu U Nového rybníka zase růženín. Ten se často nachází ve velkém množství i v lese pod tenkou vrstvou hlíny. Další jeho naleziště jsou na východním svahu Kraví hory nebo severním úpatí Jarníku.

PRACHATICE Krásné krystaly mléčného křemene uprostřed cesty z Prachatic do Husince. Velké krystaly v živcovém vápenci v okolí Prachatic. Žíly křemene v granulitu po stranách silnice do Husince.

JETĚTICE severovýchodně od Písku, jihojihozápadně od Milevska V lomu U kříže celistvý křemen bílý, růžový nebo čirý. Růženín spíše šedorůžový místy rezavý. Občas výskyt krystalů křemene nebo ametystu s méně intenzivním fialovým zabarvením.

ZBOŘENÝ KOSTELEC jihovýchodně od Jílového severozápadně od Benešova V lomu na pravém břehu Sázavy, východně od zříceniny Zb.k. proti stejnojmenné obci, růženín světle nafialovělý. Menší hnízda růženínu v křemenné injekci v profilu silnice k Týnci, na pravém břehu Sázavy.

KŘEMŽE severně od Českého Krumlova Chalcedon ve strži proti Křemži na 1. břehu potoka. Vyskytují se zde deskovité a hlízovité kusy zevně drsné a dírkaté spojené přechody s opálem a rohovcem. Světle žluté a zelené hlízy.

VLČETÍN severoseverovýchodně od Českého Dubu, jižně od Liberce Jaspis severně od Vlčetína na kótě 613. Karneol a chalcedon se vyskytují na Vlčetíně. Mnoho jaspisu je na západním svahu nad potokem v trati Trhovec.

LOMNICE NAD POPELKOU jihojihovýchodně od Semil Chalcedon hojný v melafyrovém mandlovci na vrchu Táboře a v okolí Morcinova. Jaspis jako brekcie starších ostrohranných 1-3 cm velkých úlomků stmelených skvrnitým jaspisem s ryzí mědí v lomu V Popelkách.

VOLYNĚ jižně od Strakonic Chalcedon je v řečišti Volyňky u bývalého Blízkova mlýna severně od Volyně, na vrchu Hradišti a na levém břehu Volyňky. Na východním svahu tvoří pak achát proužek ve žlutavém křemenu.

VĚŠŤANY východně od Teplic Jaspis porcelánový 10-30 metrů pod vrcholem na severním svahu Věšťanského kopce.

Příště budeme hledat pravé drahokamy

Rubrika:

Tags:

Poklady České země III - Český granát

Leoš Drahota — Fri, 28 Sep 2001 15:21:46 +0000

Almandin, spessartin, grosulár, andradit, uvarovit a pyrop. To a mnohé další jsou odrůdy kamene zvaného granát. Jedna odrůda granátu je svou ojedinělou kvalitou, barvou a množstvím specifická pro lokalitu Českého středohoří a proto byla po celém světě známá jako český granát.

Pyrop - Český granát

O kamenech barvy krve

Almandin, spessartin, grosulár, andradit, uvarovit a pyrop. To a mnohé další jsou odrůdy kamene zvaného granát. Vyskytuje se v přírodě v různých barvách i různém stavu. Jen málokterý však dosahuje drahokamové kvality. Mnohé odrůdy granátů krásných barev a značných velikostí se vyskytují na Srí Lance, známé to klenotnici naší planety, některé v Brazílii, USA, Itálii nebo Německu. Jedna odrůda je však natolik typická, pro lokalitu svého výskytu, že dostala podle ní i jméno. Pyropy, sytě rudé až krvavé barvy, téměř bez kazů a bezezbytku drahokamové kvality, nacházející se v Českém středohoří, jsou známé jako české granáty.

Matečná hornina pyropů vznikla za obrovských teplot a tlaků v hlubinách pod zemskou kůrou, z křemičitanové taveniny bohaté na hořčík a železo, obohacené chrómem. Po vykrystalizování pak sopečná činnost v období mladších třetihor vynesla úlomky této horniny na povrch. O rušné vulkanické minulosti Českého středohoří svědčí četné a v okolní krajině výrazné sopouchy, v jejichž blízkosti se rozkládají nejvýznamější naleziště českých granátů. Jsou uloženy a dokonale vytříděny v tzv. pyropových štěrcích, jejichž mocnost dosahuje v některých místech až 6 metrů.

Dodnes se tu pyropy průmyslově těží a z jednoho metru krychlového lze vydobýt až 30 kamenářsky kvalitních kamenů. Velikost převážně oblých, částečně omletých kulovitých zrn přitom jen málokdy přesáhne 6 milimetrů. Šperky z pyropů se objevovaly již v 11. století, ale své místo mezi drahými kameny získal temně rudý hlinitoborokřemičitan železa, horčíku, vápníku a alkálií, tvrdosti 7 a hustoty 3,2 g/cm3, až za vlády Rudolfa II. Vrcholné období své oblíbenosti však český granát prožil v letech 1887 až 1888 poté, kdy se s krásným kompletem z rudých kamínků zasazených ve zlatě, objevila na dvorním plese ve vídni ruská carevna. Obliba granátů však časem poklesla a pyropová zrnka se začala využívat spíše pro lidový šperk. Zasazovaly se do neušlechtilých kovů, zdobily se jimi sponky, hřebeny, jehlice, nebo přívěšky a zhotovovaly se z nich často i granátové růžence. Dnes se české granáty brousí do mugle, slzy, roháčku, pantloku, ažuru, rout ale i do briliantového výbrusu. Pyropy se obvykle zasazují hustě do nenápadné a subtilní kovové kostry šperku tak, aby co nejvíce vynikla jejich barva.

Těžba českých granátů začala sběrem na polích a rýžováním v nánosech potoků. Později se začalo těžit ze svahových štěrků. Z kruhových šachtic sahajících až na jílovité podloží se po žebřících vynášel materiál v koších a prosíval. Odděloval se tak štěrk od písku s granáty, který se dále třídil plavením. Rýžováním zbylého materiálu ve škopíčcích se pak získávaly čisté pyropy. Těžba se touto metodou bez výraznějších změn prováděla až do roku 1959, kdy na vrstvy pyroponosných štěrků nastoupily pásová rypadla Rudných dolů Příbram. Největší kousky z českých nalezišť však pocházejí z dob dávno minulých a k nejkrásnějším patří granát o rozměrech 35 x 18 mm, připomínající holubí vejce, který měl ve svých sbírkách Rudolf II. Dnes je tento unikátní kámen uložen v drážďanském muzeu. Vždy však byly vetší kusy velmi vzácné a pyropy velikosti lískového oříšku se cenily stejně, jako pravé rubíny. Síla nalezišť granátů v Českém středohoří je především ve stejné a velmi vysoké kvalitě kamenů, v mocnosti a rozlehlosti vrstev pyroponosných štěrků i v hojnosti zrn granátů v těchto štěrcích.

Je možné jít se přehrabávat v oranici a jistě po čase nějaký ten granát najdete. Sehnete-li se ke kameni na cestě, i v něm uvidíte mnohá zvětralá zrna granátů. Já však doporučuji vypravit se se sítem, lopatkou a rýžovací pánví ke vsi Dřemčice pod vrch Kuzov, kudy protéká malý potůček Granátka. Pod Kuzovem jsou na Granátce zbudovány dva rybníčky, od nichž potok míří na Třebívlice. Protéká podél vinice, na kterou přes malý betonový můstek, vede polní cesta z Dřemčic. Právě v nejbližším okolí tohoto můstku se mi osvědčilo kopat. Břehy potůčku tu tvoří vrstvy velmi bohatého štěrku. Již v první pánvi se vám ukáže množství temně rudých zrn a dlouho je budete do jednoho vybírat. Až při dalších vyrejžovaných pánvích pochopíte, že štěrk je tu na drahokamy takto bohatý všude. A zrna, která by jste na jiných nalezištích pracně jako vzácnost ukládali do krabiček, necháte v Českém středohoří jako úlitbu potoku. Vezmete si jen ty největší hrachy a i tak jich budete mít plnou krabičku. Z Granátky prostě nemůžete odejít zklamáni.

poznámka 9.12.2009: Jak mě informoval jeden náš čtenář, jsou již dnes granátonosné štěrky na popisované lokalitě Granátky vyrýžovány a v březích potoka tak již drahokamy nenaleznete. Zato je toto místo od nenasytných hledačů značně zdevastováno, stromy na březích jsou podkopané. Neničte proto dále okolí Granátky, čas tohoto naleziště již zřejmě pominul a velmi ohleduplně se prosím Vás chovejte k přírodě i na jiných lokalitách.

Budou-li vás pak už bolet záda od rýžování a granáty už nebudete mít kam dávat, stojí za to vylézt si na Kuzov, odkud je pěkný výhled na středohoří a jeho sopouchy. Doporučuji též dorejžovat každou pánev až do konce a do sklenice si nadoma slévat ty nejtěžší zbytky. Štěrky z Českého středohoří totiž obsahují i velmi zajímavý zadní kamínek, který je dobré doma řádně prozkoumat. O tam ale až někdy příště.

další naleziště:

KAMBERG u Loňovic pod Blaníkem - Při okraji vesnice Kamberg směrem k Louňovicím nálezy poměrně velkých růžovofialových obroušených zrn granátů spolu se zlatem ve viditelných odkryvech žlutého písku u soukromé lávky poblíž malé elektrárny směrem po proudu.

PODMOKY severozápadně od Golčova Jeníkova ve východních Čechách - Pyropy kvalitou srovnatelné s granáty z Českého středohoří, plus zrna obecného, značně zvětralého granátu na potoce Brslenka, jihozápadně od Podmok při okraji lesa. V okolí patrné rýže.

ČISTÁ východně od Staré Paky - Pyropy v naplaveninách potoka Čistá na západní straně na Zlatnících.

DOBEŠOVICE jižně od Kolína - Temně krvavý pyrop na stráni na Granátnici, pod dvorem Hranice, severozápadně od Červených Peček, nad údolím Chotounského potoka. Zrna pyropu až 1 cm velká. Výskyt též v náplavech.

BRADLECKÁ LHOTA severoseverovýchodně od Jičína - Nálezy Pyropu zejména v potoce Ploužnici od počátku Bradleské Lhoty až do Železnice. Především v nejhlubší části úvozu z okresní silnice Jičín - Lomnice nad Popelkou, blíže Železnice.

TÁBOR - Velmi zajímavou ukázkou výskytu granátů na našem území je tzv. granátová skála v Táboře, v údolí Lužnice pod kostelíkem sv. Jakuba. Nad cestu tu ční ohromný balvan migmatitu v nemž jsou zarostlé tisíce granátů až do rozměru oříšku. Jde sice o fialový almandin, ale i tak si tato ojedinělá ukázka uložení granátů v hornině zaslouží návštěvu.

V dalším pokračování zjistíme, že i obyčejný křemen má mnoho krásných a vzácných podob.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

minerály

Poklady České země II - Vltavín

Leoš Drahota — Tue, 02 Jan 2001 14:09:12 +0000

O záhadných zelených vrásčitých kamenech z jiných světů. Mají barvu láhve od piva, dolíčky jak po neštovicích a nejlepší pomocník pro jejich nalezení je traktor s pořádnou radlicí.

Vltavín

Co to je a kde se to tu vzalo?

Když se v roce 1788 objevila první zpráva o nálezu podivně vrásčitých zelenavých kamenů poblíž Vltavy v jižních Čechách, vyjádřil se profesor přírodopisu Josef Mayer, že jde nejspíše o chryzolity sopečného původu. Pozdější celosvětové výzkumy však odhalily jinou pravdu. Po objevu podobných sklovitých hmot v Austrálii, v Asii, v západní Africe nebo u Aralského jezera, kterým se souhrně začalo říkat tektity, se vědecká obec shodla na tom, že jejich vznik souvisí s dopadem mimozemského tělesa na povrch Země. Dodnes však existuje několik teoríí procesu jejich vzniku a několik názorů na to odkud z vesmíru pocházelo těleso, které je stvořilo.

Jedna z nejuznávanějších teorií říká, že tato přírodní křemičitanová skla lahvově zelené barvy, která se nacházejí na území jižních Čech a Moravy, vznikla při dopadu velkého meteoritu u Stuttgartu, kde je dnes kráter Ries o průměru 24 kilometrů, před 14 800 000 lety. Při dopadu vzniklo obrovské množství tepelné energie, která přetavila povrchové vrstvy horniny v oblasti dopadu na sklo. To pak bylo silou nárazu rozmetáno do ovzduší a proudy plynů a vzdušnými víry zaneseno do oblasti dnešního výskytu. Navíc se při explozi doprovázející dopad, vytvořila vakuová bublina, díky které je v dutinách tektitů zachován velmi nízký tlak plynů. Jiné teorie říkají, že samotné vltavíny jsou mimozemského původu a dopadaly v rojích na povrch Země po dlouhé cestě vesmírem.

Zelená skla z Jižních Čech a Moravy

Ať už se k nám tato skla dostala jakkoliv, jejich další osud určovala voda. Předpokládaných 3000 tun skla, což by byla krychle o hraně 11 metrů, bylo splaveno do řek a následně uloženo do písčitých sedimentů, kde sklo milióny let naleptávaly agresivní přírodní roztoky. Naleptávání nestejně odolného povrchu tektitů pak mělo za následek různě členitou a hlubokou vrásčitost jednotlivých kousků i odlišnosti podle místa nálezu. Unikátně zbarvené české a moravské vltavíny se dnes nachází především na polích, pod nimiž leží písčitá vrstva původních sedimentů. Při hluboké orbě se vltavíny z písků přimíchají do vrstvy zeminy a dostanou se na povrch. Díky častému pohybu a těžké zemědělské technice jsou však bohužel často poškozeny a rozlámány. Hledání vltavínů v pískovnách je sice méně úspěšné - 1 až 3 kousky na metr krychlový, ale nálezy odtud jsou čisté, lesklé a nepoškozené, čímž výrazně získávají na hodnotě. Nejvíce ceněny jsou kompaktní kusy kulovitého tvaru s bohatou pravidelnou strukturou povrchu. Vltavíny se vkládají do šperků buď v přírodním stavu nebo s rytinou na vyleštěné plošce. Průměrná velikost vltavínů českých je 6,7g a moravských 13,5g, jejichž výskyt je však mnohem řidší než v Čechách. Největší známý vltavín na území České republiky pak pochází ze Slavic a váží 265,5g.

Viděl jsem v luxusních mineralogických obchodech v Coloradu i v New Orleans prodávat jihočeské "moldavity" vedle kompletní lebky malého dinosaura nebo zubů obřího vymřelého žraloka za několikaset dolarové cifry a jejich velikost přitom ani náhodou nedosahovala velikosti kousků, které má v krabici od bot každý kluk žijící ve vesnici poblíž nalezišť. Viděli to zřejmě i jiní a tak se mnohé lokality na jihu Čech proměnily v doly na ilegální těžbu. Lesy v těch místech se podobají lesíkům které jsem viděl v ruském výcvikovém prostoru u Ralska, kam dopadaly granáty všech velikostí a účinků. Hluboké záhraby a krátery zde doslova odřízly mohutné kořenové systémy borovic od půdy a soukromé pískovny se stávají cílem nájezdů organizovaných skupin vybavených těžkou technikou.

Hledači

Vltavínů ubývá a nové již nebudou, jejich cena stoupá a úsilí hledačů se zvyšuje. Svět je zásobován záhadnými zelenými vrásčitými sklíčky z jižních Čech a rád za ně štědře platí. Ti kteří hledají vltavíny pro radost, do své sbírky nebo jako dárek blízkému člověku, dál chodí celé dny po polích, nejlépe po orbě a po dešti, kdy je členitá sklovitá hmota omytá a nejlépe viditelná a často nenajdou vůbec nic. Jsou však i dny kdy se urodí a člověk jich najde třeba šest, čehož jsem byl svědkem.

Hledačům pro radost a bez bagrů přeji a doufám, že je jednou nezaženou společně s najatými kopáči. Rozumím jejich touze po krásném kousku mimozemské hmoty, po přírodním klenotu i romantice samotného hledání. Smutno pak bude všem nadšeným sběratelům, až kvůli nenasytnosti a bezohlednosti k přírodě jiných, zbaví je vyhlášky, zákazy, ploty a ostraha, možnosti sebrat jakýkoliv barevný kamínek.

Naleziště:

Vrábče u Českých Budějovic - Vltavíny se nacházejí na poli po pravé straně silnice vedoucí z Vrábče do Záhorčic. Pole výskytu je ohraničeno na straně vzdálenější od Vrábče osamoceným stavením, na straně bližší ke vsi, potokem a nudlovitým přilehlým polem. Za tímto malým polem, směrem dál od silnice se nachází borový lesík, při jehož kraji se nalézá menší pískovna s výskytem vltavínů a valounů záhnědy v různě hlubokých vrstvách písčitých naplavenin. Od blízkého zemědělského statku poblíž vesnice, vede k pískovně polní cesta.

Další naleziště jsou v pískovnách v Ločenicích, u Chlumu nad Malší nebo v cihelně v Besednici. Blízko Habří, Krasejovky, Dolních Chrášťan, Brusné, Radomilic, Záluží, Borovan. Na Moravě poblíž Slavice, Kojetic, Štěpánovic, Slavětic, Mohelna.

V příštím díle budeme v písku hledat kapky krve - České granáty

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

minerály

Poklady České země I - Zlato

Leoš Drahota — Sat, 18 Nov 2000 10:52:18 +0000

Seriál o nerostných pokladech Čech

Úvod

Od pradávna si lidé všímali v okolní přírodě nejen zvěře či rostlin, která by jim zajistila obživu, ale vnímali i objekty, které pro ně zdánlivě neměly žádný přínos. Začali obdivovat některé výtvory přírody pro jejich neobvyklé vlastnosti nebo jen pro jejich krásu. Mezi jedny z nejstarších předmětů jejich obdivu pak na prvním místě určitě patřily pestrobarevné, blýskavé nebo různými tvary oplývající kameny a kovy. Postupem času se některé z nich staly pro svou krásu i vzácnost platidlem, trvalou hodnotou, ozdobou i prokletím. Svou výjimečnost a prestižní místo si na lidských žebříčcích hodnot zachovaly dodnes. Po tisíce let se za nimi člověk pachtil, dřel se a podnikal sebevražedné cesty pro jejich získání, vynakládal obrovské finanční obnosy pro to aby je vlastnil a když finance neměl dokázal pro ně i zabíjet. Drahé kameny a zlato měnily dějiny celých států, kupovaly se za ně země, mír i lidé, ale staly se i zcela neziskovou náplní života mnoha nadšených sběratelů.

Jsou země, které oplývají obrovským nerostným bohatstvím, které někde ještě nezačali využívat a někde je již dlouho hlavním a jistým zdrojem prosperity státu. I České země se mohou pochlubit výskytem několika klenotů celosvětového významu. Díky geologické historii našeho regionu se pod povrchem české hroudy skrývá pestré a cenné společenství ozdobných kamenů, polodrahokamů, drahokamů i kovů.

Nemusíte být přímo fanatickým sběratelem minerálů, ale jen málokdo s toulavou povahou se občas nesehne, aby sebral z cesty barevný kamínek na památku. Prohlídne si ho a rád by věděl, co to je a jestli náhodou nenašel nějaký drahý kámen. Pojďme se tedy trochu porozhlédnout po našich krajích a jejich pokladech.

1. díl – Zlato

Žlutý kov, který ovlivnil lidstvo, jako žádný jiný dar z podzemní říše. Při jeho hledání lidé propadali jakémusi zvláštnímu druhu horečky. Opouštěli své rodiny, pohodlí domova, lásky i přátele. Cestovali přes polovinu světa, aby v nesnesitelných mrazech či spalujících vedrech s krumpáčem a lopatou překopávali koryta potoků a řek v bezejmenných končinách nepřátelské divočiny s nadějí na objevení opojného zlatavého záblesku na dně své rýžovací pánve.

Málokdo však ví, že zlatá horečka vypukla nejen na Aljašce nebo v Kalifornii, ale také v Jižních Čechách. V březnu roku 1927 blízko Vodňan, nesl jako každý den listonoš Prošek dopisy do Marešovy cihelny. Cesta byla nerovná, neboť na ní právě dělníci roztloukali kameny. U jednoho z dělníků se Prošek zastavil a pozoroval, jak se po jednom silném úderu rozlétl velký kámen na kousky a vypadly z něj lesklé žlutavé plíšky. Listonoše podivný nález zaujal, vzal jeden z plíšků a zanesl ho na poštu do Vodňan. U jedné z přepážek zrovna čekal na stvrzenky místní katecheta Fencl, který potěžkal žlutý plíšek a prohlásil, že jde o zlato. Vydal se na místo nálezu, kde našel další kousky. Největší z nich vážil 16,5 gramu a byl dlouhý 86 mm.

Vypuklo zlaté šílenství. K Vodňanům se začali sjíždět zlatokopové nejen z Čech, ale i ze zahraničí. Vrhli se na cestu, přehrabali všechna štěrková místa a vypravili se i do lomu poblíž Křepic, odkud sem kámen vozili. Byl to malý lom u místa, kterému se říkalo Rybníček. Majitel lomu rolník Hasík neměl o výskytu zlata ani ponětí a dělník, který na zlaté plíšky při práci občas narazil, jim nevěnoval žádnou pozornost. Vše bylo následně prohledáno, překopáno, kameny roztlučeny. Mnozí zde zlato opravdu našli. Státní správa dolů se o nálezu zlata dozvěděla pozdě, neboť naleziště si již zajistili soukromníci. Státní úředníci si tedy vymezili alespoň oblast směrem na Kašperské hory. Jak rychle zlatá horečka u Vodňan vypukla, tak brzo také skončila. Žádné další významné naleziště zlata se v okolí Vodňan již nenašlo.

Pozdější bádání prokázalo, že křepické zlato pochází z primárního ložiska a bylo vyloučeno z horkých hydrotermálních roztoků. Zřejmě pocházelo z náhodného nahromadění kovu v jediné křemenné žíle a je možné, že celý blok křemene sem kdysi zanesl ledovec.

Ještě jednou se křepické zlato připomnělo. Když v roce 1965 opravovali ve Vodňanech vodovodní síť a rozkopali vedle kostela dlažbu v ulici vedoucí na náměstí, zablýskly se v odvalených kamenech další kousky žlutého kovu. Znovu to byly plíšky, některé dokonce částečně zarostlé v matečné hornině a jak se zjistilo, pocházely opět z Hasíkova lomu, odkud se používal kámen na vodňanskou dlažbu. Plíšků bylo 45 a největší z nich měřil 45 x 30mm. Dnes je můžeme vidět spolu se zlatem z období vodňanské zlaté horečky v místním Městském vlastivědném muzeu.

Zlato se v přírodě vyskytuje v několika podobách. Z primárních ložisek pochází například takové plíšky, jako ty od Vodňan, kde jsou vzácně patrné i náznaky krystalické stavby kovu. Jinde se zlato v primárních ložiscích nachází v podobě zrnek, keříčků, šupinek či prachu těžko odhalitelného lidským okem. Právě takové zlato se však často ve velkém těží a odlučuje od mateřské horniny chemickými postupy. Zlato, které se při zvětrávání hornin uvolní, je splaveno do vodních toků, kde se omílá, jako valounky usazuje v místech mírnějšího proudu vody do vrstev sedimentů a vytváří tak sekundární naleziště.

Zlato ze sekundárních nalezišť, neboli náplavů se od doby bronzové až do 14. století rýžovalo po celém toku zlatonosné Otavy. Zlaté šupinky do zdejších naplavenin zanesly divoké říčky ze Šumavy, kde je vyrvaly horám ze zlatých žil. Dnes je zlato na Otavě téměř vytěženo, můžete však zkusit štěstí na horských přítocích Otavy, jejichž sedimenty dodnes drobné zlatěnky obsahují. Na 1 gram je jich však zapotřebí vyrýžovat několik tisíc.

Velmi poučné je navštívit Museum rýžování zlata v Jílovém u Prahy, které patří k zlatokopeckým centrům v Čechách.

Rýžování:

Na rýžování zlata na českých potocích se nejlépe hodí tzv. Čínská rýžovací pánev. Má tvar čínského klobouku, neboli jde o kužel průměru 45 až 50cm, hluboký 10 až 12cm. Okraj pánve je dobré zahnout, tím zpevnit a usnadnit úchop. Pánev je nejlepší vytlačovaná z měděného plechu. Svou funkci však splní i pánev z pozinkovaného plechu, snýtovaná pevně do tvaru kuželu. Spoj a jeho hrana musí být hladce zataven cínem. Kromě lopatorýče je dalším vhodným nářadím pro rýžování pevné plechové síto s boky vysokými alespoň 7cm, průměrem menším než průměr pánve a oky 5 až 8mm. Dobrou pomůckou pro dlouhodobé máchání rukou ve studených potočních vodách jsou gumové rukavice a samozřejmě holínky. Materiál na rýžování nabíráme z co nejhlubších vrstev sedimentů a nakládáme jej do síta ležícího pod vodou v pánvi. Materiál v sítu důkladně rukama hněteme, aby se uvolnily a odplavily jíly a hlína. Střídavě hnětení měníme v prosívání trhavými pohyby ve všech čtyřech horizontálních směrech. Prosívání je hotovo až nám v sítu zůstanou jen čisté kamínky větší než oka síta. Tento štěrk můžeme použít pro zpevnění jistě vlhké a nestabilní plochy na které stojíme na břehu potoka. Prosetý materiál na pánvi znovu důkladně pod vodou hněteme, střídavě jím nad vodou, ale s obsahem vody v pánvi jemně kroužíme a horizontálně protřásáme tak, aby se z pánve nic neodplavilo. Materiál při tom po pánvi musí jakoby klouzat a nesmí být ke dnu pánve přilepen. Uvolní se nám tak jíly a hlíny lepící k sobě písek i těžké materiály a brání jim klesnout na dno pánve, čímž hrozí nebezpečí jejich odplavení spolu s lehkými složkami. Takto uvolněný jíl v podobě hustého kalu opatrně vylijeme. To opakujeme tak dlouho dokud nám v pánvi nezůstává jen čistý většinou křemenný písek. Poté kroužíme pánví na hladině tak, abychom v každé otáčce vždy mírně nabírali vodu a zároveň odplavovali z povrchu materiálu uvolněné lehčí částice. Občas znovu tuto činnost střídáme s důkladným hnětením a protřásáním materiálu. Takto opatrně čištěný materiál, zůstávající na pánvi nám snižuje postupně svůj objem, až v pánvi zůstávají jen těžké minerály o hustotě větší než 2,7 g/cm3. Tady se soustřeďují drahokamy, ve vrstvě pod nimi s ještě větší hustotou 5,2 g/cm3 se hromadí černý magnetit a pod ním, zcela ve vrcholu pánve zůstává zlato s hustotou 19,3 g/cm3. Poslední zbytky materiálu černého vysokým obsahem magnetitu, který nám zůstává v pánvi, šetrně za pomoci vody rozlijeme po pánvi směrem k okraji a pak již jen zbývá vybrat z vrcholu pánve zrna zlata. Rýžování je vhodné provádět ve stojaté nebo jen mírně tekoucí vodě, hluboké tak, aby jsme pánví nedrhli o dno.

Další naleziště:

KAŠPERSKÉ HORY – Zlato v podobě prachu, lístků i zrn velikosti čočky se rýžovalo mezi Kašperskými horami a Sušicí na Bílém potoce, Březovém potoce, Losnickém potoce a Zolerském potoce od Wayerova mlýna až po soutok s Lazeckým potokem.

DOLY poblíž Vyklantic u Pacova – Zlato rýžováno na potoce od Strážiště u Dolské myslivny u mostu na silnici Lukavec – Vyklantice.

KAMBERG – Při okraji vesnice Kamberg směrem k Louňovicím nálezy zlata ve viditelných odkryvech žlutého písku u soukromé lávky poblíž malé elektrárny směrem po proudu.

MILÍN jihojihovýchodně od Příbrami – Zlato v náplavech na bystřině na Mlýnském – Líšnickém potoce jižně od Milína. Bohaté partie především nad Pilou u vrchů Dubenecké hory.

DAVLE jižně od Zbraslavi – Zlato v sejpech nad ústím Sázavy do Vltavy. Kopanina na ostrohu nad ústím Sázavy na pravém břehu Vltavy proti Davli

PRACHATICE – Zlato rýžováno na Arnoštském potoce od úpatí Boubína a na Halmbachu od Lipky.

HNAČOV jižně od Plánice – Zlato u Zelenohorské hutě na soutoku Hnačovského a Myslivského potoka. Rýže na granitovém svahu levého břehu, přes který vede cesta do Srb. Další rýže na levém přítoku Hnačovského potoka Křížovském potoce, jižně od Plánice.

KOPŘIVNICE – Zlato na potoce u Kasejovic tekoucím k jihovýchodu, severoseverovýchodně od Horažďovic. Rýže západně od Blatné podél Kopřivnického potoka vzhůru k rozvodí západně od Kasejovic.

BOJOVSKÝ POTOK jihozápadně od Měchenic – Téměř 23 karátové zlato v podobě až pětimilimetrových zlatěnek v písečných naplaveninách po celé délce toku od Spáleného mlýna po Měchenice.

PODMOKY severozápadně od Golčova Jeníkova ve východních Čechách – Zlato v podobě větších zlatěnek na potoce Brslenka jihozápadně od Podmok při okraji lesa. V okolí patrné rýže.

V příštím díle poodhalíme tajemství magických vltavínů

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

minerály

Poklady České země - Úvod

Leoš Drahota — Wed, 15 Nov 2000 12:35:08 +0000

Rubrika:

Tags: