Moskyt - geologie

Šumavská zastavení

Michail Rusin — Sun, 15 Nov 2015 15:51:29 +0000

"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen ..." Karel Klostermann: Červené srdce (1920)

Zastavení první - Hauswaldská kaple

Poutní místo, vzdálené od plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu asi 400 metrů, má zajímavou historii. V lese Hauswald lidé objevili zázračný pramen, který údajně přispěl k mnoha nevysvětlitelným uzdravením. Vžil se proto místní název "malé šumavské Lurdy". V roce 1820 tam byla postavena malá poutní dřevěná kaple, která byla podle tehdejšího faráře ze Srní zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1860 byla přistavěna kaple větší, ve které se sloužily mše při příležitosti poutí.
Tato kaple však měla špatnou statiku, a tak lidé uspořádali sbírku na vystavění větší třetí kaple. Jen pro zajímavost uvádím, že výsledná částka sbírky byla 600 zlatých. Stavba byla zahájena stavebním mistrem Martinem Markem z Prášil dne 5. června 1902. Kníže Josef Schwarzenberg věnoval obci Srní na stavbu veškeré stavební dřevo. Již 8. srpna 1902 je nová kaple slavnostně vysvěcena vikářem Himschrodtem. Každoročně se pak konaly v této kapli poutní mše. Vše až do 14. září 1957, kdy byla odstřelena vojáky československé armády, patrně z ideologických důvodů.
Od té doby kapli připomínaly jen ruiny zarůstající lesem. Z interiéru kaple se podařilo zachránit oltářní sochu Panny Marie Lurdské, která je dnes v kostele v nedalekém Srní.
V roce 2006 bylo poutní místo zrekonstruováno do dnešní podoby. Byl vystavěn původní půdorys kaple a do jeho blízkosti je svedena voda z údajného léčivého pramene. Je přivedena 90 metrů dlouhým ručně tesaným korytem, které je podepřeno 59 bludnými kameny, tak, jako korálky na růženci. Koryto ústí do velké skleněné plastiky od sklářky Vladimíry Tesařové z Dobré Vody. Plastika vyjadřuje sepjaté lidské ruce a je v ní vyryt biblický citát v českém, německém, anglickém a latinském jazyce: "Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života."
Přes okolovedoucí cestu je křížek, který je údajně na místě prapůvodní druidské svatyně. 150 centimetrů před křížkem je průsečík silného energetického bodu, na němž citliví lidé vnímají proudící pozitivní energii. Asi 50 metrů pod kaplí je starý obrovský dub nazvaný Medvědí strom. Jak se zde traduje od dávných časů, došlo zde k údajnému zjevení Panny Marie, která zachránila dvě selky před medvědem. Ke kapli a pramenu se konají každý rok v srpnu poutě.
Pro případné zájemce uvádím, že přístup je celoroční, buď z nejbližší autobusové zastávky Srní-Mechov, nebo z volného parkoviště nenáročnou dvoukilometrovou procházkou po zelené turistické značce kolem plavebního kanálu lesem. Ještě douška k zázračnému prameni...... Vodu jsem pil mnohokrát, je čistá, studená, báječně osvěžující, ale to je asi tak vše, co o ní mohu napsat.

Zastavení druhé - Obří hrnce

Na jednom z nejromantičtějších úseků řeky Vydry na Šumavě, mezi Antýglem a Čeňkovou pilou, jsou v řečišti pozoruhodné kamenné útvary, které se nazývají "obří hrnce". Vznikají v divokých horských řekách, kde má vodní tok spád nejméně 55 stupňů, ve dnech koryta nebo ve velkých kamenech. Pomocí písku a oblázků zachycených vodními víry voda vymílá elipsovité a kruhovité prohlubně.
Tato činnost, odborně zvaná evorze, je vysvětlením neobvyklých mísovitých, kuželovitých i trubicovitých útvarů, které můžeme vidět v divokých řekách. Jeden z obřích hrnců je v řečišti řeky Vydry u Turnerovy chaty. K Turnerově chatě vede naučná stezka podél řeky, buď stoupající od Čeňkovy pily, nebo naopak klesající od Antýglu. Vzdálenost je přibližně z obou lokalit stejná: 3,5 km.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Tajemná místa Šumavy

Šumavský obr Rankl Sepp

Tags:

církevní objekty

fotografie

geologie

hory

národní parky

Život jednoho skalního okna

Miroslava Havlíková — Thu, 19 Mar 2015 08:41:59 +0000

Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již dlouhá léta a je jich více, než si člověk zpočátku uvědomuje. K některým vedla cesta trnitá, o to větší radost jsem měla z jejich objevení. Mnohé jsou zakresleny v mapách a můžete se u nich potkat se spřízněnou duší. A ta největší, jejíž historie je spjata s námi všemi, se stala předmětem velkého byznysu. Jsou tady odnepaměti. V přítomnosti u nich prožíváme chvíle někdy pohody a spokojenosti, jindy smutku, ale budoucnost neznáme. Teď však chci vyprávět příběh trochu jiný…

Byla to taková zvláštní doba, v práci práce nad hlavu a v osobním životě zlom a velké citové vakuum. Navíc mi onemocněla maminka a té naděje už moc nezbývalo….. Vracela jsem se do přírody, jak to jen šlo, a hledala v ní posilu a útěchu.

Když jsem si začátkem devadesátých let minulého století odskočila při jednom výletu poblíž Kosti do lesa, netušila jsem, jaké pozoruhodné události zde budu svědkem. Přístupová komunikace od zrekultivovaného písečného lomu tady ústila na silnici u nevysokého skalního výchozu. Později se z něho vyvrátil strom, vzniklý otvor jej rozdělil na dvě části a časem se i rozšiřoval.

Ve skalním bloku blíže k silnici jsem při jedné z dalších zastávek v roce 1994 zpozorovala malou díru skrz naskrz. Fotku z tohoto období bohužel nemám. Digitály ještě nebyly a zárodek příštího okna nebyl příliš patrný. Pak přešlo pár klidnějších let, v nichž se poměrně rychle zvětšoval a upoutával moji pozornost. Vždyť jiná skalní okna a brány, ke kterým se i opakovaně vracím, zůstávají naštěstí víceméně stejná.

Zastavovala jsem se tam často. Pohladila jsem skálu, již jsem vnímala jako jistotu, když mi odcházel i táta, který se nedočkal ani narození vnučky. Po čase přibyl vnouček a hned mi sluníčko svítilo zase radostněji. V roce 2007 bylo okénkem vidět již docela dobře, ale dětská hlavička by ještě neprošla. V roce 2011 už ano, i když tady chybí na fotce měřítko. Krásná nažloutlá skála byla svědkem našich her, chodili jsme kolem na houby a na borůvky. A čas běžel, děti povyrostly, a když se jí člověk dotkl, písek se drolil a opadával….

Poslední fotografii okna mám z května 2013. Skalní blok s oknem byl kompletní ještě 4. srpna 2013, ale když jsem jela kolem za čtrnáct dní, nevěřila jsem svým očím při pohledu na rozvaliny a kamennou spoušť. Nade vším převládl pocit smutku a zmaru. Těžko říci, zda se jen naplnil čas vyměřený geologickými hodinami nebo jestli napomohl člověk, třeba i ohněm, jehož stopy zůstaly v těsné blízkosti skály. A ten pocit nenahraditelné ztráty mám stále, kdykoliv jedu kolem.

Se zbytky si příroda hravě poradila a dnes byste již těžko hledali místo, kde během dvaceti let, jak ve zrychleném filmu, proběhl děj, který jinde trvá věčnost.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

přírodní útvary

Po stopách prehistorie: Černý most - Klučov na kole

Rudolf Zemek — Tue, 28 Aug 2012 18:09:52 +0000

Cyklovýlet po stopách prehistorie od středověkého tvrziště ze 13. století, přes předvěkou dílnu na zpracování surového jantaru až po jedno z největších středočeských předvěkých hradišť.

Z Černého Mostu se jede přes Dolní Počernice a dále po modré značce do Xaverovského Háje, po ní do Klánovického lesa k rozcestí Nové Dvory a odtud pak po zelené přes obec Klánovice do „východní“ části Klánovického lesa po zpevněné lesní cestě směrem na Úvaly. Cesta vyústí na asfaltku, spojující Úvaly a Jirny. Odbočí se doleva a několik minut se jede na Jirny, ale před nimi se odbočí doprava na Horoušánky a pokračuje se dál na Horoušany. Tam mají nádhernou kapličku. V obci sídlili Keltové, našla se tu mj. předkřesťanská bronzová spona tzv. nauheimského typu. Z Horoušan se kolem lomu při cestě se dojede do Vyšehořovic. Tam jsou zbytky středověkého tvrziště ze 13. století, z něhož se zachovalo torzo tzv. hranolové věže. Opodál stojí kostelík z 18. století s nádherným starým hřbitůvkem.

Přes Vykáň a Černíky se jede směrem na Kounice. Ve Vykáni se našel prehistorický bronzový náramek. Na cestě od Černíků Kounicemi je vpravo při cestě rybník a mezi ním a asfaltkou je k vidění řada památných a celkově zajímavých stromů. Za nimi se zdvihá svah kopce Zálužník. Na jeho široké jazykovité ostrožně obtékané Kounickým potokem kdysi bylo předvěké hradiště. Jde o místo s dalekým výhledem. Vidět odtud jsou za jasného počasí Jizerky, Krkonoše, Brdy a snad i Orlické Hory. Hradiště existovalo již v pozdní době kamenné. Našly se tu stopy kultury jordanovské, halštatské a také stopy raného středověku. V 8. či 9. století zde nakonec stálo i hradiště Slovanů.

Z Kounic se pokračuje na Poříčany. Podjede se dálnice a dojede se ke starému kostelu. Poříčany byly kdysi předvěkým sídlištěm. To, co se našlo v pískovně asi 2 km severovýchodně od nádraží se pokládá za jeden z největších úspěchů české archeologie. Našla se tu předvěká dílna na zpracování surového jantaru, z něhož se tu dělaly korálky. Našly se i zbytky červených mořských korálů a druh mušle, která žije v Rudém moři a Tichém oceánu. Zpracovávalo se tu železo i bronz. Z hlediska prehistoriků v Poříčanech tedy nešlo o žádné „troškaření“.

Z Poříčan (paralelně k železnici a k potoku) vede úzká asfaltka na Klučov. V jeho blízkosti se nachází jedno z největších středočeských předvěkých hradišť. Jde o eneolitictké výšinné hradiště ze starší doby bronzové. Poloha se nachází nad údolím potoka Šembery a převýšení činí něco kolem 45 metrů. Našly se tu všelijaké opevňovací (fortifikační) prvky jako příkopy a zbytky hradeb a palisád různých typů apod. V 8. století tu sídlili Slované a poslední, kdo se na tomto místě „tužil“, byli naši milovaní husité. Ti si tu zřídili vojenský tábor a obehnali ho poměrně dlouhým příkopem. Pod ostrožnou hradiště se našla úzká úžlabina. O ní panují domněnky, že sloužila k zajištění dodávek vody v dobách obléhání. Lokalita hradiště je bohužel značně zarostlá stromy a keři, valy jsou v létě skoro k nerozeznání. Část prostoru hradiště je nyní rejdištěm motorkářů a čtyřkolkářů. Nicméně z vrcholné plochy hradiště je nádherný výhled na celé Českobrodsko. Klučov je nejen historickým místem, je i zastávkou pantografu. Do něj se dá po lehčím historicko-poznávacím cyklovýletu nastoupit i s kolem a vrátit se zpět do Prahy. Možností občerstvení je na štrece habaděj. V podstatě se jede pořád v blízkosti trati, takže při individuelní silné únavě je možno "předčasně" nastoupit do pantografu jezdícího každou půlhodinu. Trasu „ČM-Klučov“ je každopádně možno ukončit v samotném Klučově.

Koho neopustily síly, ten je na kole během deseti minut v sousední obci Skramníky. Tam na kopci stojí nádherný kostelík obklopený romantickým hřbitůvkem. Slavný český archeolog J.L. Píč na sklonku 19. století o vesnici napsal „U Skramníka donedávna býval dvojí val s příkopy, který se táhl až ke stráni nad vesnicí, obepínaje polohu asi 20 korců, na kteréž stojí kostel se hřbitovem a farou….“ Skramníky tedy mají také svou „prehistorii“.

Ze Skramníků lze přes Chotouň dojet na státní silnici číslo 12 spojující Prahu s Kolínem. Kdo je vybaven patřičnou dávkou „cyklistické otrlosti“, ten se po této frekventované dopravní tepně dostane zpět do Prahy. Velkou část cesty je možno jet vně od bílé čáry, s případným východním větrem v zádech se to jede dobře.

Popsaná trasa kromě Klánovického lesa vede pořád po asfaltu, stoupání jsou velmi mírná. Kdyby před výletem intensivně pršelo a lesní cesty rozmokly, lze dojet do Úval pantografem a odtud jet už jen po asfaltu. Trasa je jako celodenní výlet s řadou přestávek a zastávek sportovně vysloveně nenáročná. Délka výletu s návratem pantografem z Klučova činí něco kolem 50 kilometrů, s návratem na kole po vlastní ose až do Prahy zhruba dvakrát tolik.

S pozdravem „kolu a historii zdar“ - Rudolf.

Rubrika:

Tags:

Ponorná řeka Valhala

Leoš Drahota — Wed, 10 Nov 2010 10:17:43 +0000

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

V horách je dnes ráno veliká zima. Na severních svazích se drží námraza a v údolí mlha. Snad je to příslib pěkného jasného dne. Nechceme vzbuzovat velkou pozornost, a proto svižně mizíme v lese, kam už za námi začínají pronikat první paprsky slunce. Uvědomuji si, jak dlouho už jsem tu nebyl a jak mě Jizerky chyběly. Teď s radostí pozoruji, jak kolem nás přibývá tak typických žulových balvanů a skalisek, jak se do jantarově zářících louží sype mrtvé jehličí, jak se letošní dlouhá tráva pomalu kloní k zemi a zlátne. V horách právě panuje snad nejhezčí roční období, ale nebude to dlouho trvat. Na stinných místech se již statečně drží první chomáčky sněhu a brzy všechny ty barvy a tvary na dlouho zmizí pod bílou peřinou. Cesta nás tou podzimní horskou parádou vede až k potoku, který je vlastně naším cílem. Opouštíme dosavadní směr, zvolňujeme a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se tak ponornou říčkou.

V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island, mezi nimiž byl i Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně však hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare (Jiří Podolák) to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v sklaní skulině a dlouho se neobjevoval. Královna T. O. Island Eufr se o něj začala bát a svolala ostatní. Marně však trampové Hareho volali a hledali, vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už měli všichni o kamaráda opravdový strach, vykoukla nečekaně z jedné díry mezi kameny jeho hlava a tajemně pronesla památná slova „ponorná řeka“.

Takto byly podle Kapitána Kida objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených obrovských žulových balvanů. Prostory ve skutečnosti velmi členité a protékané potokem v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint, který měl od chvíle svého objevení již nadále navždy patřit T. O. Island, dostal od trampů příhodné jméno Valhala.

Podle nordické mytologie byla Valhalla sídlem největšího z bohů - Odina a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla, nebo také Valhöll, dominovala ráji seveřanů - Ásgardu a bylo to vskutku příjemné místo. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál podle nordických legend jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků prý neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se pak válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu – Ragnarök.

Do Valhally směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do říše bohyně Hel - Helheimu či do Aegiho podmořského paláce. Tam jim však nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhalle válečníkům, a proto se mnozí muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, nechávali na smrtelném loži usmrtit mečem, či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přeci jen odvedou do sídla Odinova. Legendy praví, že až jednou přijde konec světa, zánik bohů a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, vyšle Odin z každé z 540 bran síně Valhally 800 těch nejskvělejších válečníků, kteří v boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven.

Také jsme doufali, že dnes slavně zvítězíme a Valhalu objevíme. Postupovali jsme pomalu podél obou břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozí. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i velikost a hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat.

Já jsem pokračoval ještě kus po proudu potoka a brzy jsem zjistil, že se situace nelepší, ba právě naopak. Půjdeme-li tudy dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí, nebo si alespoň vyvrtne kotník. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho nikde neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z některých otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. „To musí být ono“, blesklo mi hlavou a klopýtajíc přes balvany, vydal jsem se zpět pro ostatní.

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhalou, netušili, že nejsou těmi prvními, kdo toto místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. To on jako první toto podzemí již v roce 1947 popsal a snad byl i prvním, kdo do něj proniknul. I když těžko říci. Vždyť komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu byly mnohem dřív, než lidé začali o svých objevech vůbec psát. Kamenné bloky se do koryta říčky zřítili už moc dávno a první lidé, kteří mezi nimi mohli hledat útočiště, přišli do hor někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust třeba nebyl prvním člověkem v těchto prostorách a my už vůbec ne. Přesto nás v okamžiku nalezení vchodu do útrob země přepadlo to správné pionýrské vzrušení a do průzkumu podzemí jsme se pustili s pravým objevitelským zápalem.

Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi tři o sebe se opírající žulové balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. Cesta do Valhaly. „Pojďte, tudy to půjde“, vybídl jsem další dva odvážné badatele. Sestupovali jsme se Zdeňkem a Jendou stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Kluci náš sestup střídavě zaznamenávali kamerou, což nám trochu komplikovalo překonávání úzkých průlezů. Chtěli jsme ale z podzemí přinést videozáznam, který by naší cestu kamenným labyrintem dokumentoval.

Stanuli jsme postupně na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového profilu. Viděl jsem ve světle čelovky, než ho tma o deset metrů dál zcela požrala, že je průchod korytem sice úzký, ale možný. Po čtyřech, zapřený o břehy koryta, abych nemusel smočit svou obuv do poměrně hluboké proudící vody, překonal jsem nízký úsek průchodu, narovnal se a obrátil na kluky. I oni se rozhodli jít dál. Po chvilce nám ale cestu zahradil jakýsi kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z o sebe zapřených žulových bloků a my jsme si připadali trochu jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba. Asi bychom našli cestu dál, nějakou další nenápadnou skulinou. Nás ale upoutal zvuk padající vody, přicházející odněkud odspoda.

Chvilku jsme hledali a vzápětí i našli. Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. Ta tu v poměrně prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. S velkým potěšením jsem si lehl na suchý balvan za tímto vodopádem a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Zase ta zvláštní inspirující izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Pro mě příjemná chvilka zklidnění, smyslného soustředěného vnímání. Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, co zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na světlo denní.

Svítilo sluníčko, bylo i poměrně teplo. Rozbalili jsme nějaké to jídlo a doplnili tekutiny. Mezitím Jirka objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Valhala by si žádala několik dní, aby byla celá objevena a zmapována. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena a to, co jsme našli nás potěšilo. Co chtít víc?! Nakonec se tajemné podzemí rozhodla spatřit i Eva a tak jsme jí do Valhaly doprovodili. Třásla se sice jako osika, když pod sebou začala tušit nějaké ty ďuzny, přesto však s naší pomocí i ona stanula na břehu ponorné říčky. Překonala pro nás jen těžko pochopitelnou paniku z toho, že by se mohla kamsi propadnout a o to cennější její sestup do podzemí byl.

Délka údolí, po kterou se potok noří pod povrch země je přibližně 150 metrů. Díky tomu, že si ale mořem balvanů našel několik cest, kudy tento úsek překonává, je celkový rozsah komplexu mnohem větší. Podzemní prostory jsou dokonce situované do dvou, vzájemně na mnoha místech propojených pater, položených přibližně 2 a 4 metry pod úroveň povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky, či větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či netušené nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu, proudícího z nějaké nepatrné tmavé škvíry. Místy do podzemí ze vzdáleného povrchu nečekaně pronikne i denní světlo jakýmsi malým okýnkem, schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora zcela nevypátratelné. 10 cm velké bazické pecky, či erozně dynamické hrnce, mající v průměru až 1 metr, jsou pak třešinkou na dortu, jenž potěší každého, jen trochu geologicky poučeného průzkumníka.

Vodu ve Valhale vidíme bystře proudit, vytvářet malé vodopády, vířit a rotovat v kotlích, které si sama během věků do kamene vyhlodala. Voda dokonce dokázala pohnout obrovskými bloky žuly, které jí kdysi přehradily tok. Zvláště po přívalových deštích a při jarním tání říčka měla tu sílu a tam, kde se setkala s největším odporem, pohnula balvany, které jí brzdily. Tak to dělala tisíce let, až si kamennou hradbou prokousala dnešní cesty – chodby a průlezy, které nám teď umožňují pohybovat se jejím podzemním korytem. Opravdovou nádheru je pak možné díky vodě ve Valhale obdivovat ke konci zimy. Pokud někdo vykoná tu strastiplnou cestu hlubokým sněhem a najde nějakým způsobem pod tvrdou slehlou krustou vchod do tohoto pseudokrasového útvaru, bude pravděpodobně odměněn pohledem na neuvěřitelnou ledovou výzdobu pseudostaronordické svatyně. Myslím že spatří křišťálově čisté stalagmity, balvany pohádkově zahalené třpytící se polevou a rampouchovými závěsy. Samotné břehy říčky pak možná mráz u příležitosti jeho vzácné návštěvy vyšňoří ledovou krajkou, do zrzava obarvenou huminovými kyselinami z rašelinišť. Prostě obrázek jak ze samotného sídla severského boha.

Trampové z T. O. Island, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu většina z nich nikdy neporušila, a pokud někomu o ponorné říčce přeci jen řekli, bylo to lidem, kteří si zasloužili jejich důvěru. Valhalu samozřejmě mnozí další vypátrali na vlastní pěst, jako jsme to učinili my. Zrovna tak jako staří trampové si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí je čím dál méně. Většinou to chodí tak, že si lidé taková místa začnou značkovat, měnit a přizpůsobovat. Nakonec je musí začít sami před sebou chránit. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, pevnými dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Jen ať si ponorná říčka zachová své tajemství a co nejdéle svou opuštěnost. Prosíme proto všechny, kteří tuší, či vědí, ať v zájmu příznivého výsledku Ragnaröku raději mlčí. Děkujeme!

Valhalu v Jizerkách hledali: Marcela Zálešáková, Eva Zálešáková, Jiří Mikšík, Jenda Mikšík, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Rubrika:

Bádání a pátrání

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Ponorná řeka Valhala - film

Kamenné kupy u Noviny

Tags:

Záhadný Měsíční kámen

Jenda Mikšík — Wed, 30 Jun 2010 00:00:00 +0000

Měsíční kámen, pravěký menhir stojící v temném šumavském lese je opředen rouškou tajemna. Vyzařuje plno energie, která nám může sílu přidat, ale také ubrat. Nám se během krátké chvilky strávené v okolí Měsíčního kamene přihodila nejedna pozoruhodná věc. Co je to, co se zachytilo na několika našich fotografiích? Proč se u kamene udělalo jedné člence výpravy špatně? Ukrývá v sobě tento kámen ještě něco dalšího, něco neznámého? Dokážete snad Vy podat vysvětlení pro to, co se zde událo?

Měsíční kámen leží asi 1,3 km severně od obce Javorník na Šumavě, kousíček od silnice spojující Javorník a Zuklín. Tady z asfaltové silnice vede lesní cesta do hustého smrkového lesa a asi po sto metrech končí u Měsíčního kamene. U kamene se nachází také popisná tabule.

Měsíční kámen je necelé dva metry vysoký menhir. Termín menhir pochází z keltského jazyka a v překladu znamená vzpřímený kámen. Měsíční kámen byl tedy do své vzpřímené polohy v pradávné historii uměle postaven.

Menhiry se vyskytují po celém světě a i u nás je možné je nalézt v hojném počtu. Takovéto kameny pochází až z pravěku, jde zpravidla o samostatně stojící kameny, které byly lidmi postaveny do nezvyklé polohy.

Některé menhiry jsou zároveň aktility. Aktility znamenají zářící kameny a jsou to tedy takové menhiry, které vyzařují energii. Díky průzkumům v roce 1994 se ukázalo, že i Měsíční kámen vyzařuje energii a tak ho také můžeme označit jako aktilit.

Samotný tvar Měsíčního kamene není zcela obyčejný a nejen díky němu se od řady dalších menhirů odlišuje. Významný je uměle vytvořený obrazec na jeho západní straně, který připomíná měsíc. Odtud také pochází název kamene. Takovýto vyrytý obrazec, nazývaný oko menhiru, není ojedinělý. Na aktilitech je oko možné najít poměrně často. Oko menhiru označuje stranu kamene, která vyzařuje energii nejvíce.

Energie se z kamene šíří všemi směry, není však všude stejná. V případě Měsíčního kamene je nejsilnější západní strana s okem. Pokud chcete nabrat energii, ideální je vyzkoušet právě tuto stranu. Protilehlá východní strana vyzařuje naopak energii zápornou, která má tendenci z lidí sílu vysávat. Proto se nedoporučuje se zdržovat u této strany. V případě dlouhého pobytu u východní „vysávací“ strany kamene byste mohli pociťovat nepříjemný pocit. Při návštěvě Měsíčního kamene budete mít možnost vyzkoušet svou citlivost na tuto energii a třeba nabrat novou sílu.

Citlivost na energii kamene pravděpodobně pocítila jedna členka naší výpravy, Eva. Tím se dostávám k oněm slíbeným podivnostem, které se u kamene udály. Eva se snažila nabít energií a tak ležela opřená o tu stranu kamene, na které je oko. Po chvíli, jak sama přiznává, se jí však udělalo nějak divně. Svůj zážitek popsala následovně: „Nejspíš jsem očekávala něco trochu jiného. Nejsem bláhová, abych si myslela, že když se kamene dotknu, ucítím nějaký ohromný příval energie. Ale to, že se mi roztřesou nohy, začnu mít pocit slabosti a nevolnosti od žaludku, bylo pro mě spíš nemilým překvapením. Vždyť jsem přeci stála na té „správné“ straně kamene. Tak proč to vypadá, že si kámen ode mě spíš něco vzal? Napadá mě jediné. Třeba si vzal něco, co jsem nepotřebovala a pomohl mi tak po svém…“

To nejpozoruhodnější, co se nám přihodilo, jsme však objevili až po návratu. Při prohlížení fotek, které jsme u kamene pořídili, nás zarazilo něco neobvyklého. Celkem na čtyřech fotografiích se nachází pozoruhodný a dosud nevysvětlený obrazec, který může připomínat bílou větvičku nebo rybí kost. Ve všech případech je na kameni nebo těsně u jeho okraje. Jestli si říkáte, že to nic není, čtěte dále.

V případě, kde jsou obrazce nejpatrnější, byly pořízeny 3 fotografie v rozmezí jedné sekundy (každá fotografie byla pořízena záměrně s jinou expozicí, proto byly vyfoceny 3 hned po sobě). Na první fotografii není patrné zcela nic, na druhé fotografii, pořízené jen zlomek sekundy po té první, je onen obrazec na kameni spíše vlevo dole, na třetí fotografii je v zápětí obrazec natočený a ještě zrcadlově převrácený v pravé horní části kamene.

Obrazec se tedy posunul směrem nahoru, nepadalo to k zemi. Obrazec je velmi pěkně vidět a má zvláštní tvar. Navíc je ostrý a vypadá, jako by byl přímo na kameni samotném. Můžeme vyloučit něco, co by proletělo přímo před objektivem nebo bylo na čočce objektivu. Navíc by to muselo letět neuvěřitelnou rychlostí a proto by to ani nemohlo být ostré. Ani na samotném kameni jsme v době focení samozřejmě nic neviděli. Šlo o digitální zrcadlovku, a tak jsme uvažovali i možnost, že by bylo něco přímo na snímacím čipu, potom by se to však nemohlo projevit na výsledné fotce jako bílý obrazec, ale jako černý.

O 3 týdny později jsme se na místo vrátili znovu. Pořídil jsem mnoho dalších fotografií kamene, ale na žádné se již nic podobného neobjevilo. Ona „rybí kost“ není k nalezení ani na žádné jiné fotografii pořízené stejným foťákem před, ani po návštěvě kamene.

Nad původem neznámého výjevu na našich fotkách jsme přemýšleli snad hodiny. Nikdo však nevíme, jak se to na obrázky dostalo. Je to snad něco nadpřirozeného? Vyfotili jsme ducha? Objevují se u Měsíčního kamene astrální bytosti? Má snad Evina nevolnost nějakou souvislost s tím, co se uvelebilo na fotkách? Žádné racionální odůvodnění neznáme. Vy snad ano?

Aktualizace: Záhada objasněna

Zdá se, že tato záhada se nakonec vysvětlila. Pokud vás zajímá, co to na oněch fotografiích je, přečtěte si článek Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou.

Rubrika:

Záhady

Další články na podobné téma:

Fotky Měsíčního kamene už nejsou záhadou

Tags:

Můj život s pravěkem a Zdeňkem Burianem

Leoš Drahota — Tue, 24 Oct 2006 08:16:02 +0000

Film Karla Zemana „Cesta do pravěku“, knihy Karla Augusty a obrazy Zdeňka Buriana, ilustrující dávno minulé časy, inspirovaly celé generace kluků k zájmu o zkameněliny, pravěká zvířata a krajiny zaniklých světů.

Pod starším článkem „Trilobiti z Vystrkova“ se 4.10.2006 objevil tento komentář:

Ahoj, našel jsem tento článek a musím říci, že tato lokalita BYLA opravdu poseta trilobity před deseti lety, kdy jsem tam jezdil každý víkend jako mladý kluk a dodnes mám opravdu zajímavou sbírku i hvězdic z jedné mojí osobní lokality v Jincích. Tyto hvězdice obdivoval i prof. Prokop z NM Praha, kterého znám osobně - najde se jedna za deset let. Pak tam mám jednu lokalitu, kde jsem našel asi dvacet celých velikých Paradoxidesů (ca 10-15cm) a o těch prťavejch Ellipsáčích ani nemluvím, protože jsem je rozdával. Každopádně jít dnes na triloše, tak jedině z krumpáčem a na mojí osobní lokalitu o které vědí jen dva moji kolegové :o)

Zdraví Milan

Připadalo nám zajímavé zveřejnit fotografie zmíněných hvězdic i několik dalších vět od autora tohoto komentáře a proto jsme Milana požádali o malý příspěvek. Zde jsou jeho slova a obrázky:

Asi jako každý kluk, tak i já jsem shlédl film Karla Zemana „Cesta do pravěku“ a chtěl jsem držet v ruce trilobita, tak jako malý hrdina z filmu. Můj první trilobit pocházel z Jinců a vyměnil jsem ho s kamarádem Přemkem H. za svačinu. Přemek měl trilobita od svého tatínka, učitele přírodopisu, který nám vždy vyprávěl o dobrodružství, záhadách a jiných fascinujících věcech. A tak to vlastně celé začalo.....

První znalosti o pravěku jsem čerpal z knih Karla Augusty a jiných autorů, ilustrovaných Zdeňkem Burianem - jeho kresby mne fascinovali, protože jsem díky nim byl v úplně jiném světě!

Po čase jsem se seznámil s kamarádem Štěpánem R., který má opravdu bohaté geologické i paleontologické znalosti a vyjeli jsme na mojí první výpravu za fosiliemi do Černé rokle v Radotíně. Naše výpravy pokračovaly a projeli jsme opravdu všechny lokality Středočeského kraje. Sesbírali jsme stovky zkamenělin, Štěpán mne seznámil s profesory a docenty z Národního muzea v Praze a prožil jsem opravdu krásná dobrodružství. Nejvíce navštěvovaná lokalita byla v Jincích, kde jsme prolezli každý kout, a kde se dalo objevit stále něco zajímavého v pěkném celistvém stavu.

Bohužel mladí odejde, nastanou starosti, práce a už není čas tak jako za školních let a výpravy pomalu ustupují. Jedno mi ale neuteklo - a to je malíř a ilustrátor Zdeněk Burian, protože jedině on dovedl proniknout do tajů dávného pravěku a ukázat díky svému talentu celému světu, jak asi pravěk vypadal.

Dnes mi je trochu více než před pár lety, kdy jsem držel první zkamenělinu, ale jsem pořád fascinovaný ilustracemi tohoto malíře, vlastním část jeho korespondence, knih i originálů a moje staré zkameněliny z mládí. Jsem členem Společnosti přátel Zdeňka Buriana, znám všechny příznivce a obdivovatele tohoto Mistra, jezdím na každoroční setkání do jeho rodného kraje a není den, kdy bych se nekoukl na jeho dílo....

Více na toto téma se dovíte na: www.zdenekburian.websnadno.cz
nebo na mém mailu: Burianolog@seznam.cz

Vše dobré přeje Milan Škorpil z Prahy

Rubrika:

Příroda a krajina

Další články na podobné téma:

Trilobiti z Vystrkova

Tags:

geologie

paleontologie

Jeskyně Na Turoldu

Leoš Drahota — Sat, 22 Oct 2005 11:54:07 +0000

Na sever od Mikulova, v Chráněné krajinné oblasti Pálava je možné během turistické sezóny navštívit pozoruhodnou a dlouhou dobu pro veřejnost uzavřenou jeskyni.

Naší největší jeskyní, vytvořenou v druhohorních vápencích, je krasová dutina v opuštěném lomu na kraji Mikulova. Její zatím objevené chodby, síně, pukliny a komíny, uspořádané do několika navzájem propojených pater, mají celkovou délku něco přes 2100 metrů. Jeskyně vznikala během složitých geologických procesů především v období třetihor. Krasovění jurských a křídových hornin vyzdvižených tou dobou k povrchu dalo okolo zlomů, puklin a vrstevních spár vzniknout jeskynnímu, velmi členitému systému s netypickou výzdobou.

Klasické krápníkové formy vápence v této naší nejsušší jeskyni (jen 80% vlhkosti) najdeme jen zřídka, naše fantazie si tu ale přesto přijde na své. Erozní krasové procesy tu probíhaly jinak, ale s nemenším kreativním potenciálem. Stačí jen postát, dívat se a nechat se unášet svou představivostí. Spatříme tu pak v žlutobílém kameni mnoho objektů, postav nebo tvorů, které známe z venkovního reálného světa. Stěny jeskyně jsou pokryty velmi rozmanitými útvary, připomínajícími drobné keříčky s ostrými jehličkami, korálové útesy nebo hráškovitou pěnu. Místo stalagmitů tu ze dna některých síní (Pohádková síň) vyrůstají hrudkovité útvary, podobající se zvířatům, slavným sousoším či pohádkovým bytostem. Při správném nasvícení je také možné v šeru jeskyně zahlédnout opojně se třpytící krystalky čistého kalcitu. Podobnou výzdobou prý disponují jen tři jeskyně na celém světě.

Vápencový masív Turoldu vznikal velmi komplikovaně za přispění mnoha geologických vlivů. Proto je zde možné identifikovat pestrou paletu světlých vápenců, jílovitých vápenců a pískovců, písčitých jílovců i jílovců. Mají formu jemných až hrubě zrnitých brekcií, ale i větších nepravidelných nebo lavicovitých bloků. I v samotné jeskyni je pak možné vidět mohutné bloky kamene, stopy jejich pohybu vykonaného během miliónů let a následky vzájemného formování. Nepředstavitelné síly pracovaly s horninou celé věky jako s tvárnou modelářskou hmotou a při troše pozornosti a chvilce pátrání lze tyto přírodní sochařské postupy vysledovat.

Nikdo s jistotou neví, jestli je dnes již Turold stabilní a proto je z bezpečnostních důvodů nutné v dobách, kdy je jeskyně zpřístupněna veřejnosti, pečlivě sledovat stav jednotlivých bloků, jejich styčných ploch i trhlin v hornině. K tomu správcům jeskyně slouží jako indikátory případného pohybu skleněné tabulky, pevně cementem uchycené právě přes tyto praskliny a škvíry.

Objevování jeskyně Na Turoldu začalo v roce 1951. Tehdy se skupině nadšenců a mikulovských jeskyňářů pod vedením B. Závady podařilo v jižní stěně opuštěného lomu odkrýt vchod do zatím neznámých přírodních podzemních prostor. Postupně byla prokopáváním závalů, odstraněním nebo rozbitím uvolněných vápencových bloků otevřena cesta do Sestupné chodby. Přes ostré sintry drásající oděv i kůži se podařilo proniknout do několika dómů a síní.

Hlavní komunikační směr jeskyně určuje Balvanitý a Netopýří dóm. Rozlehlý Balvanitý dóm se dál větví do několika chodeb vedoucích do horních pater jeskyně, do jejích vzdálených koutů (Krápníková, Májová jeskyně), i do nejspodnějších částí krasové dutiny. Tam se sestupuje právě Netopýřím dómem, na nějž komínem Propástkou navazuje Jezerní dóm. S Jezerním dómem pak přes úzké propojky sousedí Bílá síň a na ní navazující chodba vedoucí do Krystalické síně. Tato úzká chodbička asi po 15 metrech přechází v jakousi kapsu o ploše dna 14 m2 a výšce asi 1,5 m, která je zcela pokryta průsvitnými velkými krystaly kalcitu. Cesta sem je však přes silné vrstvy ostrohranné sutě a nízké stropy velmi obtížná a veřejnosti zapovězená. Novějším objevem učiněným Na Turoldu je Dóm fantazie, který jako jediný okouzluje bohatou krápníkovou výzdobou. Největší prostorou jeskyně je pak Jezerní dóm. Jak již název napovídá, skrývá tato dutina podzemní jezero s křišťálově průzračnou vodou o teplotě 4°C. Ta je sem vytlačována z neznámých podzemních rezervoárů, zřejmě značného objemu. Hladina kolísá v rozmezí až 10 metrů a při vysokém stavu vyplňuje jezero velkou část Jezerního dómu. Při nízkém stavu podzemní vody se naopak hladina ztrácí v úzké chodbičce u dna dómu, vedoucí do Zlaté síně – nejníže položené známé prostory jeskyně.

Krasové dutiny Na Turoldu jsou jedním z nejvýznamnějších a nejdéle mapovaných míst v České republice, které k přezimování využívají netopýři. Při pravidelném sčítání jich tu bylo napočítáno několik druhů a až 170 jedinců. Potěšujícím faktem je, že jejich počet v posledních letech stále stoupá a to i v případě vrápence malého, kterému se Na Turoldu daří, zatímco v Evropě patří k nejohroženějším druhům. Sčítání netopýrů je ovlivněno i tím, že některé druhy, jako například netopýři vodní nebo netopýři vousatí zalézají na zimu do úzkých spár a puklin a není možné je všechny v značně členité jeskyni odhalit. Jak statistika ukázala, téměř rozhodující vliv na populaci netopýrů má přítomnost člověka v jeskyni a to zejména v zimních měsících. Světlo, hluk a otřesy rušící spící okřídlené savce, způsobily postupný citelný úbytek jejich početních i druhových stavů. Od roku 1975, kdy byla jeskyně Na Turoldu pro veřejnost uzavřena, pak nastal v tomto negativním vývoji zvrat a stavy netopýrů se začaly znovu znatelně zvyšovat. Vrápenec malý, následován netopýrem brvitým a netopýrem řasnatým byl v 90. letech 20. století výrazně nejpočetnějším druhem obývajícím zdejší podzemí. Mnoho druhů však přezimuje i mimo jeskyni - jen ve venkovních puklinách a dutinách lomu. Například netopýři ušatí či netopýři dlouhouší nemohou pro svou otužilost při vysokých stabilních teplotách jeskyně (10 – 12°C) „usnout“ a dávají proto přednost zimování ve skalách při nízkých venkovních teplotách. Celá oblast Turoldu je tak z tohoto pohledu významnou a ochranu zasluhující lokalitou.

V lomu na Turoldu bylo ještě v dobách dolování vápence odkryto několik dalších jeskynních komplexů. Většina jich ale byla postupující těžbou nenávratně zničena a asi i zapomenuta. Některé další jeskyně v okolních pálavských vápencích však pravděpodobně teprve čekají na své objevení a neukojitelná touha speleologů po nových panenských podzemních prostorách je dříve nebo později otevře k poznání a k radosti lidské fantazie.

V současné době jeskyni Na Turoldu spravuje Česká speleologická společnost a spolu se Správou CHKO Pálava a městem Mikulovem zajišťuje od roku 2004 sezónní zpřístupnění jejích zabezpečených úseků pro veřejnost.

Provozní doba: denně
Délka trasy: 300m
Doba prohlídky: 40min.
Vstupné – dospělí: 50,-
Vstupné – děti, důchodci: 25,-

Květen – říjen: 8:00 – 18:00
Poslední prohlídka začíná v 17:00

Správa jeskyně Na Turoldu
U Lomu 54
CZ – 692 01 Mikulov
Tel.: +420 607 202 861

Rubrika:

Tags:

Chrustenická šachta

Leoš Drahota — Sat, 05 Apr 2003 09:01:40 +0000

Cesta do nitra starého dolu, kde jakoby v ozvěnách ještě doznívaly údery kladívek dávných horníků.

Soukáme se neohrabaně a nedůvěřivě do stísněných plechových kabinek hornického vláčku a čekáme co se stane. Vzápětí se tmou rozezní hlasité cinkání upozorňující nás, že zřejmě právě vyjíždíme. Cukne to s námi, prostor kolem nás se naplní hlukem motoru důlní lokomotivy i jeho mnohonásobnou ozvěnou a pak už se nezadržitelně noříme do nitra železné hory. Za neustálého drkotání a natřásání vidíme úzkými průzory ve světle našich čelovek již jen zrzavě černé vrásčité stěny úzké štoly, míhající se kolem nás.

Tak začala naše exkurze do hlubin bývalého dolu poblíž Chrustenic na okraji Českého krasu, v kterém se od roku 1861 do roku 1965 těžila kvalitní železná ruda. Kopec Blýskava nakonec vydal skoro 8 miliónů tun rudy a je dnes již téměř železaprostý. Společnost pro výzkum historického podzemí – CMA zde však zprovoznila důlní expozici přístupnou veřejnosti a temnoty starých štol tak alespoň občas znovu ožívají hlasy zvědavých výletníků, ale i potápěčů, hasičů nebo záchranářů, kteří v zatopených šachtách nacvičují potápění v obtížných podmínkách. Zprovozněn je tu i originální důlní vláček, který dříve po úzké vratké koleji zavážel do podzemí na šichtu horníky a který dnes vozí do dolu zvídavé turisty.

První povolení ke kutacím pracím v oblasti Chrustenic bylo roku 1861 uděleno panu Janu Váňovi, který zde zastupoval skupinu kladenských železářských podnikatelů. Teprve roku 1908 však byla zahájena hlubinná těžba poté, co došlo k vytěžení všech povrchových zásob. Poblíž dolu byly postaveny první pražící pece, v nichž se v hutích nezpracovatelný uhličitan železnatý přeměňoval na oxidy železa. Chrustenické ložisko je pokračováním tzv. nučické rudní čočky. Důl těžil v západní části této čočky, v délce asi 1800 metrů. Nejkvalitnější ruda tzv. skleněnka obsahovala až 40% železa. Největšího objemu těžby bylo dosaženo v roce 1929, kdy lidé vyrvali z nitra hory 281 000 tun rudy. Roku 1965 byla těžba v dole zastavena a vnitřní vybavení likvidováno. Poslední horníci opustili Chrustenice a vstupy do labyrintu chodeb byly uzavřeny. Dlouhé roky ztichlé a do tmy ponořené štoly opuštěného dolu chátraly, zanášely se bahnem a zaplavovaly vodou. Zdálo se, že se na existenci rozlehlého podzemního komplexu téměř zapomnělo. Moc s ním nepočítali ani projektanti státní silnice Praha – Plzeň. Ta byla přes varování postavena právě nad částí opuštěného dolu a začala se v těchto místech částečně propadat. Až v roce 1995 se vchody do podzemí znovu otevřely. CMA vyčistila, osvětlila a zpřístupnila první úsek 8. patra. Položila též 600 metrů kolejí, připravených pro provoz důlní železnice.

Náš vláček občas zastavil u boční chodby, my jsme vystoupili a mohli si prohlédnout vždy jedno z poučných zastavení, názorně předvádějících pracovní postupy těžby. Spatřili jsme tak krátkou štolu navrtávanou pro vložení náloží, muniční sklad, bagr nakládající odstřelenou horninu, stáj pro koně tahající hunty dříve než koňskou sílu nahradily důlní lokomotivy i odpočívárnu pro horníky. Nakonec jsme z vláčku vystoupili definitivně, po žebříku vylezli úzkým komínem o patro výš a prohlédli si strojovnu nad zatopenou šachtou. Tudy se tahaly naložené vozíky (hunty) z hlubších pater.

Chrustenický železorudný důl se za více než 100 let své aktivní existence rozrostl na 84 pater, z nichž nejspodnější leží v hloubce 426 metrů pod povrchem země. Patra jsou od sebe vzdálena přibližně 6 metrů a spojuje je 36 svážných štol. V dnešní době je již důl až na úroveň 8. patra zatopen. Právě na 8. a částečně 7. patře se pak nachází veřejnosti přístupná expozice. Chrustenický důl nebyl vybaven klasickou těžební věží. Hornina se ze spodních pater tahala ve vozících svážnými štolami pomocí výkonných a důmyslných strojoven. Z hlubin dolu musela být silnými čerpadly pumpována voda, dlouhé kilometry štol bylo nutné provzdušňovat a odvětrávat, neboť horníkům hrozil výbuch metanu. Přesto se až do ukončení těžby v temnotách svítilo jen příručními karbidkami s otevřeným plamenem. Horníci pracovali v dole vlastními nástroji aby k nim získali správný vztah, jejich malé děti jim až do dalekých hlubin podzemí přinášely jídlo a ženy k místům odstřelu nosily střelmistrům dynamit. Koně byli v podzemí ustájeni z několika důvodů. Přivykli zde na trvalou temnotu, jejich stáje nebylo potřeba ve stabilní teplotě dolu v zimě vytápět a v některých provozech, kde koně pracovali hluboko pod zemí, se nemuseli pokaždé pracně spouštět do hlubších pater. Tito do hlubin určení kopytníci se dolů spustili pouze jednou. Byli nejprve úderem do hlavy omráčeni, potom jim svázali nohy a hlavou napřed je šachtou spustili na patřičné patro. Na světlo denní se již takový hornický kůň nikdy nepodíval. Zbytek života strávil těžkou dřinou, zapřažen za naložené hunty v temnotách podsvětí. V Chrustenicích však měli koně štěstí a občas je z důlní stáje, zřízené na úrovni povrchu země, někdo vyvedl, aby mohli ve svém volném čase pracovat na poli.

Práce v dole však dříve nebyla žádná pohodovka ani pro člověka. Směna trvala 11 hodin a tvrdě se pracovalo šest dní v týdnu. Horníkům v nebezpečném prostředí hrozilo nespočet úrazů i trvalých onemocnění, spojených s dlouhodobým pobytem ve vlhkém a nedostatečně větraném prostředí. Přesto si své práce velmi vážili a při výkonu jednotlivých činností dosahovali dnes obdivuhodné zručnosti. Mnohé z těchto mimořádných hornických výkonů je možné dobře pochopit právě v Chrustenické důlní expozici. Odborníci, kteří přístupnou štolou návštěvníky provází, jim rádi názorně na unikátních exponátech staré technologie těžby předvedou.

Po prohlídce 8. patra starého bývalého dolu jsme se vrátili téměř až k východu ze štoly. Těsně před tím jsme ale zabočili do vedlejší chodby a ocitli se v suché, prostorné, betonovou klenbou vyztužené místnosti. Jak jsme se dozvěděli, stávala zde původně obrovská strojovna, která neměla v Evropě obdoby. Složitý mechanismus zajišťoval dopravu huntů i horníků dlouhou svážnou štolou až na 48. patro a zpět. Svážná štola je dnes samozřejmě jako skoro celý důl zatopena a hladinu vody pokrývá rezavý železitý škraloup. V hale bývalé strojovny je vystaveno množství velmi cenných exponátů. Je možné si zde prohlédnout signální zařízení, výstražné tabulky, elektrické přístroje, vrtačky, dobovou dokumentaci, různé typy důlních vozíků, vzácnou důlní lokomotivu, sbírku minerálů i tolik podstatnou železnou rudu, která je už málokde k vidění.

Společnosti pro výzkum historického podzemí se vlastními silami, za přispění několika několika sponzorů, podařilo myslím velmi vhodnou formou zpřístupnit a zrekonstruovat poutavou ukázku starého hornického umění. Přestože je zde soustředěno množství unikátních, vzácných i prostě jen atraktivních exponátů, nejvíc mě na celé návštěvě lidmi namáhavě vyhloubeného podzemí zaujala forma, kterou je expozice předváděna. Téměř nepřetržitě jsem měl totiž dojem, že na kolejích každou chvilku zarachotí přibližující se naložené vozíky a ze tmy se proti mně vynoří zadýchaná koní hlava. Zdálo se mi, že už brzo musím zaslechnout údery kladívek, ozývajících se z nejvzdálenějších koutů temných chodeb, kde se neúnavní horníci snaží ze všech sil vyrvat zemi její poklady. Tak věrohodně se totiž tato důlní expozice podobá našim představám o starých dolech a snad i jejich dávné skutečné podobě. Nenajdete tu vybetonované chodníčky ani stánek s limonádou. Dostanete ale na hlavu starou originální přilbu, která uchrání vaší hlavu před otřesem mozku, až si drcnete hlavou o nerovný strop a pravděpodobně se i trochu zamažete od všudypřítomného jílovitého bláta. O to víc se však přiblížíte podmínkám, v kterých horníci tenkrát pracovali a lépe pochopíte jaké to opravdu bylo. Obdivovat se ve starém dole dá například i sněhobílá, po skále i po vozíku se rozlézající plíseň velikosti nadýchané peřiny nebo trubičkovité zrzavé krápníčky visící od stropu, staré jak štola sama. Vlhkost je v dole téměř stoprocentní, teplota v zimě v létě stálá, tma absolutní.

Důlní expozice Chrustenická šachta je veřejnosti otevřena o sobotách a nedělích v červenci, srpnu a září. Pravidelné vstupy v 10:00, 11:00, 12:00, 13:00, 14:00 a 15:00 hod. Mimořádné vstupy v sezóně při více než 5-ti lidech lze dohodnout na pokladně. Důl je přístupný pro děti od 6-ti let. Dospělí platí za vstup 80 Kč, děti 30 Kč. Šachtu najdete ji v komplexu průmyslových budov pod Ovčáckým vrchem a Blýskavou, východně od Chrustenic, těsně vedle silnice Praha – Plzeň.

Rubrika:

Turistické tipy

Další články na podobné téma:

Štola svatého Jana Evangelisty

Tags:

doly lomy

geologie

podzemí

Kamenná slunce

Leoš Drahota — Wed, 26 Jun 2002 14:05:16 +0000

V České republice ojedinělé geologické přírodní útvary, připomínající sluneční kotouče.

České středohoří

V jižní části Českého středohoří, na silnici z Koštic do Libčevsi, leží malá vesnička Hnojnice. Na jihovýchod od této vesnice, u Hnojnického potoka se nachází zbytky starého, dávno neužívaného lomu. Ten byl již roku 1966 vyhlášen národní přírodní památkou, aby se zde chránily unikátní geologické útvary, nemající v Čechách konkurenci. Při dávné těžbě zde totiž díky tehdy ještě šetrným technologiím byla v lomové stěně odhalena v ukázkové podobě tzv. Kamenná slunce.

Jak známo geologická minulost Českého středohoří nebyla právě klidná. Celá krajina je dodnes poznamenána bouřlivou vulkanickou aktivitou. Tolik atraktivní kuželovité kopce vyčnívající z roviny této části severozápadních Čech jsou ve skutečnosti čedičové sopouchy vzniklé ve třetihorách sopečnou činností. Když se tenkrát žhavé magma prodíralo křídovými sedimenty druhohorního moře k povrchu, strhávalo sebou i horniny tvrdší, starší a soudržnější. Tyto rozžhavené a s magmatem vymrštěné "kameny" dopadly do žhavé lávy, kde chladly jinou (menší) rychlostí než hmota která je obklopovala a tím se soustředně kolem nich vytvářely paprsčité praskliny. Vznikly tak útvary připomínající sluneční kotouč (kamenné jádro), od kterého se rozbíhají dlouhé paprsky (praskliny v okolní hornině).

Kamenná slunce se ve stěně pomalu zanikajícího lomu vyskytují v mnoha velikostech. Zpočátku jsou viditelná jen ta větší. Při bližším a pečlivějším hledání je však možné vidět i malá, jen několikacentimetrová sluníčka. Jádra některých sluncí jsou dnes již dutá, neboť kámen zvětral, rozdrolil se a vypadl. Ve středu jiných sluncí však jádra v různém stádiu eroze stále drží.

Výlet ke kamenným sluncím je zcela nenáročný, oblast je snadno dostupná automobilem a prohlídka lomu zabere asi 10 minut. Přesná poloha lokality je vyznačena na turistické mapě KČT 10 - České středohoří západ, čtverec E2.

Ke Kamenným sluncím jsem si odskočil v roce 1993, když jsem už po celodenním rýžování českých granátů nemohl pro bolest zad pokračovat. V jakém stavu je tato přírodní památka dnes nevím. Prý jsou ale slunce stále dobře patrná a stojí za to se na ně přijít podívat.

Rubrika:

Příroda a krajina

Tags:

geologie

příroda

Poklady České země V - Drahé kameny

Leoš Drahota — Sat, 09 Feb 2002 12:31:14 +0000

Pouze několik málo minerálů se může pyšnit nezpochybnitelným titulem pravý drahokam. Pojďme nahlédnout do exkluzivního klubu této mineralogické šlechty, abychom se mohli alespoň v duchu pokochat jejich výjimečnými vlastnostmi a krásou.

Drahokamy

Z hlubin věků, přes všechny módní vlny a navzdory všem měnovým reformám, přetrvaly jako pravé drahokamy pouze čtyři přírodní klenoty. Splňují potřebné požadavky pro členství v této exklusivní skupině a díky svému vzhledu, vzácnosti a fyzikálním vlastnostem se staly skutečným mineralogickým božstvem. Jejich tvrdost, odolnost a barevná stálost jim zaručuje doslova věčnost. Jejich barva a třpyt jim dává magickou podmanivou krásu a řídkost jejich výskytu v přírodě určuje jejich astronomickou hodnotu.

Jsou to kameny předurčené do drahých šperků, korunovačních klenotů a světových muzeí. Zruční mistři je ručně brousí do namíru navržených výbrusů a zlatníci jim připravují lůžka z drahých kovů tak, aby co nejvíce vynikla jejich výjimečnost. Ty největší a nejslavnější drahokamy uchovávají panovnické rody, dědí se po staletí, mají svá jména a své dějiny. Odborníci je znají, aniž by je někdy na vlastní oči viděli. Pojmenovávají se po nich barvy, přestože samotné drahokamy se vyskytují v mnoha různých odstínech. Nestárnou, nemění se. Procházejí celými věky a míjí generace lidí, kteří si je chtějí alespoň na chvíli přivlastnit.

Rubín - Al2O3

Nejdražší a nejvzácnější ze všech kamenů. Drahokamová odrůda korundu, jehož narudlé zabarvení způsobuje příměs oxidu chromitého. Podle množství této příměsy se mění i odstín kamene od lehce růžové až po temně nafialovělou. Nejvýše jsou pak ceněny rubíny barvy holubí krve, k čemuž jsou potřeba zhruba 2% oxidu chromitého. U rubínu, stejně jako u ostatních odrůd korundu, se projevuje i tzv. pleochroismus, což se jeví jako měna barev při pohledu na kámen z různých úhlů. Pokud je rubín či jiný korund prorostlý vlásčitými krystaly rutilu, mohou tyto krystalky vytvořit v korundu obrazce ve tvaru šesticípé hvězdy a takový kámen se potom označuje jako asterický. Jeho cena je potom i několikanásobně vyšší. O vzácnosti rubínů svědčí i statistický údaj který říká, že v letech 1870 – 1970 bylo na světě nalezeno 5 kusů rubínů větších než 200 karátů, zatímco takových diamantů bylo v tomto časovém období nalezeno přes 300. Rubíny se díky své vysoké hustotě těží převážně rýžováním.

Diamant – C

Nejtvrdší (10) a nejzářivější minerál světa. Je to čistý uhlík s mimořádně hustou krystalickou mřížkou, vznikající při obrovském tlaku a ve velkých teplotách, až 200 kilometrů pod povrchem země. Jeho tvrdost je 1000x vyšší než tvrdost křemene a 140x vyšší než korundu. Většinou je diamant průhledný a bezbarvý, jeho lesk je opět bezkonkurenční – prostě diamantový a navíc dokáže díky vysokému indexu lomu a široké disperzi rozkládat bílé světlo na jeho barevné složky. Diamanty se často brousí do briliantového výbrusu, kdy vyniknou právě všechny tyto jeho vlastnosti. Kdo jednou důkladně pohlédl na hru lesku a barev nasvíceného briliantu, ví že je to nezaměnitelný pohled od kterého často až bolí oči. Diamant je však poměrně křehký a úderem ho lze celkem snadno rozštěpit. Lze ho také spálit a to již při 850°C.

Safír – Al2O3

Modrá drahokamová odrůda korundu, tvrdosti 9, jejíž odstín určuje množství příměsy oxidu titanu TiO2. Safíry mohou mít barvu jen světlounce modrou, nejvýše ceněny jsou však stejně jako u rubínu kameny sytě modré a safíry asterické. Častou barevnou mutací safírů jsou potom kameny modrozelené, zelené nebo zelené jen při určitém úhlu pohledu. Safíry se v přírodě často vyskytují jako valouny v říčních náplavech a pro svou vysokou hustotu jsou také rýžovány. Jedny z největších safírů na světě jsou velmi působivě uplatněny jako nebroušené ohlazené valouny na čelence Svatováclavské koruny a jejich hodnota je obrovská. Protože jsou safíry nalézány ve větším množství i velikosti než rubíny, jejich cena bývá většinou nižší.

Smaragd – Be3Al2(SiO3)6

Příměsí chromu zabarvená, zelená odrůda berylu, která je ve své dokonalé podobě asi nejkrásnějším, určitě nejvzácnějším a kdyby nebylo malé chybičky i nejdražším drahokamem světa. Jeho trávově zelená, měkkým leskem prozářená barva z něj dělá opravdu neskutečně krásný, magický kámen. Tou chybičkou, srážející jeho cenu, je jeho relativně malá tvrdost (8). Vzácnost jeho dokonalé podoby, bez prasklinek, vrostlic a zakalení, je tak veliká, že se prakticky ani nevyskytuje. Pokud se přeci jen někomu podaří najít takový dokonalý kámen, na vzduchu často svou dokonalost ztrácí. Po čase se v smaragdu objevují trhlinky a zakalení. Tato drahokamová odrůda berylu by tedy byla skutečným králem drahokamů, pokud by však vůbec existovala. I nedokonalé smaragdy jsou však pro svou krásu a kouzelný zelenavý třpyt plnoprávným členem drahokamové šlechtické rodiny a jsou dokonce často více ceněné než diamanty.

V poslední době se mezi drahokamovou šlechtu tlačí i tzv. ruský drahokam. Jde o odrůdu chryzoberylu BeAl2O4, zvanou alexandrit. Kámen je pozoruhodný především svou měnou barev, způsobenou pohlcováním centrální části světelného spektra. Protože však byl poprvé objeven teprve v roce 1834 na Urale, je pro jeho zařazení k pravým drahokamům příliš brzo.

Drahokamy v Čechách

S jednou výjimkou se pravé drahokamy na našem území v potřebné kvalitě a velikosti zatím nenašly. Pro amatérské sběratele je tu ale možnost, zkoušet hledat alespoň méně vzácné příbuzné drahokamů. Beryl se kromě zeleného smaragdu vyskytuje i v mutaci žluté – zlatý beryl, modré – akvamarýn nebo růžové – morganit. Nalezištěm těchto variant berylu je například lom U obrázku poblíž Písku. Krystaly obecného berylu lze také najít u Poběžovic - severozápadně od Domažlic, u Stříbrné Skalice, u Třebešic mezi Kutnou Horou a Čáslaví nebo u Meclova - východně od Poběžovic. Korund se vyskytuje v mnoha barevných formách, často i velmi ceněných, například čirý – leukosafír, oranžový – padparadža, žlutý safír, fialový korund nebo jako obecný, často zakalený, šedý nebo zcela neprůsvitný kámen. Lze ho najít V Čejově u Humpolce, ve Zbořeném Kostelci, Pacově hoře u Chýnova i Českém Středohoří. Diamant jako prvek se samozřejmě vyskytuje pouze jako diamant v různé kvalitě nebo jako jiná forma uhlíku. Pokud vám tedy bude stačit diamant ve formě uhlí, zřejmě uspějete v některém z uhelných dolů nebo i na haldách blízko nich. Diamant ve formě tuhy ale určitě najdete i v některé ze svých domácích tužek.

Celkem úspěšní u nás můžete být i při hledání kamenů, které jsou často využívány k imitaci pravých drahokamů. Pro svůj téměř diamantový lesk, poměrně vysokou tvrdost a většinou dokonalou průhlednost se k nahrazování diamantů používá například zirkon. Ten je sám o sobě krásným kamenem, zejména pak, když jde o zabarvenou variantu. Například v Českém Středohoří se dá vyrýžovat i velmi pěkná červenooranžová až hnědooranžová forma zirkonu - hyacint. Při troše štěstí se dá u nás najít i kámen, který je sám o sobě, pokud se přírodě vyvede, velmi drahý a vzácný – spinel. Jsou jím například imitovány rubíny na Svatováclavské koruně. Z toho vyplývá, že se vyskytuje v červených formách, ale i neprůsvitných, uhlově černých. Černá forma bývá označována jako pleonast a v podobě poměrně velkých zrn jí můžeme najít znovu ve štěrcích Českého Středohoří. Spinel je tady ale možné najít i v podobě průhledných karmínově nebo medově zabarvených zrníček. Vyskytuje se i na Zlatém potoce v Kašperských horách nebo u Běstviny nedaleko Čáslavi.

S rubíny a smaragdy skutečné drahokamové kvality se v našich krajích asi nesetkáme. Nebo se to zatím nikomu ještě nepoštěstilo. Diamanty byly na území České republiky nalezeny celkem tři. Stalo se tak v Českém středohoří, kde byly objeveny v odpadu, vznikajícím při těžbě českých granátů. První byl zjištěn při broušení zadního kaménku v roce 1869, měřil přibližně 4x3mm, zatímco poslední nalezený diamant na našem území byl menší než jeden milimetr. Zcela jiné je však postavení naší země co do významnosti nalezišť safíru.

Na jednom velmi omezeném místě na severu, poblíž od světa odtržené horské osady, se na několika málo metrech čtverečních, nachází naleziště nejkrásnějších evropských safírů. Svou kvalitou, zde nalezené kameny, často prý předčily i safíry cejlonské, i když většinou nedosahovaly jejich velikosti. Safíry z Malé Jizerské louky, uprostřed Jizerských hor, hledali lidé u soutoku Jizerky a Safírového potoka, již od 16. století. Jejich krásou se těšili místní páni i zdaleka sem přivábení Vlaši. Velikost kamenů z tohoto naleziště se v průměru pohybuje okolo 2 – 3mm, byly zde však nalezeny i přírodní klenoty o velikosti jednoho centimetru a váze až 10 karátů*. Na Jizerce se občas nachází i safíry s působivým zelenomodrým probarvením. Naleziště v Jizerských horách je dnes součástí přírodní rezervace a o jakémkoliv druhu hledání safírů tu nemůže být ani řeč. Jámy dávných hledačů jsou již dlouho zanesené pískem a zarostlé travou. Jen těžko jde dnes najít stopy po dávné safírové horečce. Místo je to však i tak kouzelné a stojí za to je navštívit i bez zlatokopeckých ambicí.

Asi nikdy na svých toulkách po České republice nenajdete jeden ze čtyř pravých drahokamů. Přesto je myslím dobré o nich vědět, být si vědom jejich výjimečnosti, stálosti a krásy, kterou příroda v hlubinách této planety dokáže vytvořit. V kouscích věčné, tvrdé, třpytící se hmoty je zcela jistě uchováno něco z té energie, kterou byly stvořeny. V jejich barvách a lesku je soustředěna krása i tajemnost nedostupných podzemních žhavých a neklidných říší a v jejich vzácnosti je trvalá, časem neovlivnitelná hodnota. Stojí proto rozhodně za to, přijít si je prohlédnou alespoň do muzea, zahledět se do nich a nechat je na sebe působit.

* 1 karát = 0,2 gramu (jednotka odvozená od téměř konstantní váhy semen rohovníku obecného)

Rubrika:

Tags: