Moskyt

Ve čtvrtek v podvečer jsem se zastavila na velhartickém hřbitově. Ne proto, že bych chtěla pokoušet "energie, zlo,..." nebo jak tomu kdo říká. Na tyto věci věřím a rozhodně si myslím, že není radno si s tím zahrávat. Jela jsem tam proto, že miluju Kytici, Svatební košile je jedna z mých nejoblíbenějších balad a prostě jsem chtěla vidět místo, které pro ni bylo inspirací. Mám ráda kostely, když se mi nějaký líbí, ráda v něm sedím a vnímám energii, která tam je. Procházím vesnické hřbitůvky, čtu náhrobky a myslím na lidi, kteří jsou tam pohřbení. Jak asi žili, jak vypadali,... Tady to bylo jinačí. Horké léto, vedro, světlo, na hřbitov hned za mnou přišla nějaká paní. Takže jsem tam nebyla sama, nebyly tam nějaké strašidelné stíny, které se vytváří za šera,... prostě zdánlivě pohodička. Ale - hřbitov jsem rychle prošla v podstatě se sklopenou hlavou, moc jsem se nerozhlížela, udělala jsem pár fotek a brzo jsem odešla. Necítila jsem stažený žaludek nebo nějaké silné negace, jak hodně lidí popisuje, ale dobře mi tam nebylo a i když jsem jela z daleka a hodně jsem se tam těšila, chtěla jsem být brzo pryč... Tak to je moje zkušenost...