Moskyt

Byla jsem na hřbitově u Velhartic letos v červenci, za příjemného rána. Den předtím, za trvalého deště, jsme pobývali na hradě ve Velharticích, kde nás na kostelní hřbitov upozornili. Bylo už pozdní odpoledne a i když bych jindy za zajímavým hradem nebo kostelem vyrazila klusem, na tenhle hřbitovní kostel se mi večer opravdu nechtělo, a tak jsme se rozhodli, že přespíme v kempu a "tam" se pojedeme podívat až ráno. Celou noc mě něco budilo, a měla jsem, dejme tomu, sny typu dožadující se pozornosti.
Ráno jsme vyrazili přímo ke kostelu, a tak jak obvykle nějakou dobu bloudíme, než "se najdeme", tady jsme to našli okamžitě, pravda, ne mou zásluhou. Manžel pravil, že když už jsme tady, a hele, tamhle je ta alej, a byli jsme tam, vůbec se mi dovnitř nechtělo, ale vlezli jsme na hřbitov. Chodívám první, jsem "objevitel", tady jsem se držela zpátky, nerada došla ke kostelu, co už na první pohled působí nepříjemně, s úlevou zjistila, že ve vchodu je mříž, takže dovnitř se nedostaneme, otočila se na patě a mazala ven. Že bych tam něco fotila, tak to mě fakt nenapadlo, a že jsem jinak na focení maniak. O nějakém velkém obcházení kostela nepadlo ani slovo.
Nestalo se mi tam nic opravdu špatného, ale to místo říká NELEZTE SEM. Nebála jsem se tam, ale to jen proto, že kostel jsem si připodobnila ke kostelu sv. Michala ve Vitochově, který je obklopený borovicemi,a přestože má taky pohnutou minulost, už je to tam "promodlené" a čisté. Taky jsem den předtím byla na Kašperku, a když už se tady hovořilo o zvláštním charakteru Šumavy, taky něco přidám. Při prohlídce "stavba hradu" v prvním patře vlevo u okna vedle obrovského trámu jsem se potkala s neskutečně silnou a hravou "lví" (královskou - ochrannou) energií, která má tendenci vyhánět z duše přebytečnosti, aby se tam mohla "vetřít" sama :-). Bylo to úžasně příjemné setkání, a možná působilo i jako ochrana druhý den ve Velharticích (nic,co nemáte v sobě se vás "zvenčí" nemůže dotknout).