Moskyt

Hrad Buchlov dominuje krajině z vysokého kopce na jižním okraji Chřibských vrchů. První písemná zpráva o hradu je z roku 1300, ale jeho jádro je starší.

Dávná pověst vypráví o markomanské královně Fritigildě, vládnoucí zdejšímu území.Ta vykonala cestu do Milána, aby tam přistoupila na křesťanskou víru a byla pokřtěna svatým Ambrožem. Po návratu domů nařídila zničit všechny pohanské modly a v zemi horlivě šířila křesťanství. Jednou na lovu se svou družinou objevila na vysokém kopci jeskyni s pohanským obětištěm a soškou boha lovu. Nechala vše zničit a právě na tom místě začala budovat svůj hrádek.

Dodnes je na buchlovském druhém nádvoří nevelká skalní průrva, která nese romantické jméno Fritigildina jeskyně. Vchod s kulatou kamennou klenbou je uzavřený. Přes mříže je vidět krátkou chodbu a schod do černé tmy. Vlevo je nevelký prostor, který ale nikam dál nevede.

Mužská část naší zářijové výpravy na Jižní Moravu zatoužila na Buchlově po dobrodružství a umanula si dostat se za zamčené mříže jeskyně, aby zjistila co skrývá tma. Zdeněk znovu zapracoval (jako už jednou ve Střílkách), někam odběhl a za chvíli se vrátil společně s jakýmsi kompetentním pánem a klíči od mříže. Černou tmu rozčíslo světlo baterek. Schod se ukázal být dosti vysoký, ale průrva ve skále není veliká a ještě je částečně zasypaná.

Právě v této dutině však prý v 19. století začala novodobá historie nevelké záhadné sošky představující slovanskou bohyni Babu. Jestliže četné otazníky doprovází už její nalezení uvnitř Fritigildiny jeskyně, ještě vetší tajemství obestírá její zmizení. Z hradních sbírek se ztratila neznámo kdy a neznámo kam, zřejmě v první polovině století dvacátého.

Jako první se o Babě buchlovské zmiňuje Vincenc Brandl ve své „Knize pro každého Moravana‘‘ (1863) „ …Nelze pochybovati, že Buchlov mezi nejstarší na Moravě náleží, lze-li podle nalezeného tam bůžka bronzového souditi…“ Sošku vzpomínají také další sepisovatelé buchlovských dějin. V roce 1885 K. V. Slavík, r.1893 B. Dolejšek a r. 1907 K. J. Obrátil. Sošku umísťují do jedné ze skříní Leopoldova sálu, dnešní hradní knihovny. Poslední zmínka v buchlovských publikacích byla nalezena v monografii Eduarda Březíka z roku 1922 „Hrad Buchlov – dějiny, průvodce a okolí“. „…Ve skříních v bývalé zbrojnici jsou různé drobnosti z nichž největší pozornosti zaslouží bronzová, celá měděnkou pokrytá soška… Představuje slovanskou bohyni Babu…“

V roce 1907 Josef Růžička ve „Slovanském bájesloví“ popisuje bronzovou sošku, vysokou 15cm a vážící 320g, která představuje postavu ženy s vyvinutými ňadry a malým dítětem na klíně. Spojené nohy byly ukončené hřebem, jehož pomocí mohla být soška upevněna. Místo hlavy měla zřetelné slunce se zahnutými rohy. Z této knihy také pochází jediné dochované vyobrazení sošky. Je možné se domnívat, že v roce 1907 pořídili fotografii sošky, nebo jde o kresbu? Proč se pan Růžička domnívá, že rohaté slunce je hlava a ne koruna na hlavě, nějaký symbol moci?

Co představuje Baba ve slovanské mytologii? Připomínala staroslovanskou bohorodičku Koledu, dítě bylo výrazem plodnosti. Badatelé ji zařazovali mezi jednu z variant nižší pohanské bohyně Lady, kterou kdysi Srbové a Chorvaté vzývali při modlitbách za déšť a obyvatelé Kyjevska jako bohyni veselí. Podle Ottova naučného slovníku Baba měla být ve slovanské mytologii personifikací dešťového mračna.

Kdy a kde se soška objevila? V 19. století vlastnil buchlovské panství rod Berchtoldů. První byl Leopold hrabě Berchtold, člověk neobyčejně vzdělaný, skromný a pracovitý, který se snažil pomoci zlepšit život svých poddaných. Po něm hrabě Zikmund, jeho syn. Ten byl za aktivní účast v maďarském povstání proti císaři r. 1848 odsouzen k trestu smrti provazem. Na prosbu jeho manželky mu císař František Josef I. udělil milost a trest smrti změnil na domácí vězení v buchlovickém zámku, odkud se směl vzdálit pouze do okruhu 10km. Od té doby se vyhýbal lidem a vedl život samotáře. Od roku 1859 byl na panství častým hostem dr. Bedřich Všemír hrabě Berchtold, nejmladší nevlastní bratr hraběte Leopolda. Byl lékař, botanik, učenec, český vlastenec a stejně jako jeho bratr veliký lidumil. Důvěrně se přátelil se všemi tehdejšími českými učenci, vlastenci a národními buditeli. Byl svobodný a zabýval se uspořádáním hradního archivu a sepisováním historie hradu Buchlova. Je možné, že mu v této činnosti byl nápomocen jeho přítel archivář Václav Hanka? Jak známo, českou historii vylepšil dvěma rukopisy Královédvorským a Zelenohorským. Přispěl i tady svou troškou do mlýna? Poslední kdo vlastnil buchlovské panství v 19. století byl Zikmund Samuel Corsinus, syn Zikmunda I. Tento Zikmund II. byl pravým vzorem šlechtice a velkostatkáře své doby. Zastával funkci zemského a říšského poslance panské sněmovny a hlavního porotce u krajského soudu. O zájmu Berchtoldů o umění svědčí kromě jiného mimořádná sbírka grafických listů, která vznikala v 19. století a nachází se na buchlovickém zámku. Kdo z těchto pánů dal pokyn vyčistit zasypanou skalní průrvu a opravdu se soška našla právě tam?

Procházela jsem v malém hradním muzeu kolem prosklených vitrín a zběžně jsem prohlížela shromážděné drobnosti, které dokladovaly historii rodů vlastnících buchlovské panství během minulých staletí. Zastavila jsem u Baby buchlovské a dlouho jsem upřeně hleděla do vitríny. Přečetla jsem přiložený text a opět jsem nedokázala odtrhnout oči. Zbytek sbírek jsem proběhla a jako poslední vycházela ven. Pánové se tvářili jako tajemný hrad v Karpatech a povídali si o zmizelé sošce. Byla jsem překvapená a pokusila se tvrdit, že jsem ji přece právě viděla. Ano, musela jsem se nakonec vrátit zpět na pevnou zem a uvědomit si, že jsem ve skutečnosti viděla jen dva obrázky. Sošku zabranou ze dvou různých úhlů. Bylo to zvláštní! Pak mi to ale přišlo líto. Měla jsem pocit, že mi v tu chvíli zmizelo něco neuvěřitelně tajemného a krásného.

Když se soška ztratila? Mohlo se to stát během několika vloupání v období první republiky, nebo při vzniklém chaosu způsobeném rozsáhlým požárem palácového jádra v létě r. 1931. Možná se to stalo během druhé světové války, nebo až po ní. Pamětníci této doby tvrdí, že o bronzové sošce mluvil ještě za protektorátu tehdejší správce Konečný.

Hodně literatury se věnuje historii a tak se může zdát, že zde není místo pro neznámé. Opak je ale pravdou. Nahlédneme-li do kterékoliv doby, na kterékoliv místo, objevíme nějaké tajemství, nějakou záhadu. Jednou z nich je také tento ztracený bronzový bůžek.

dodatek:

15 cm vysoká soška nalezená ve Fritigildině jeskyni není podle všeho vyobrazením pohanské staroslovanské bohyně, jak se první badatelé na konci 19. a začátkem 20. století domnívali, nýbrž jde s velkou pravděpodobností o figurku egyptské bohyně Eset. Jejím manželem byl bůh Usir, jejím synem bůh Hor. On je tím dítětem na klíně své bronzové matky. Kult bohyně Eset pronikl v 5. století před naším letopočtem z Egypta do Řecka (Isis) a později i do Říma, kde se stal hlavním konkurentem rozmáhajícího se křesťanství. Podle jedné z teorií byla bohyně Eset předobrazem křesťanské Madony.

Sluneční kotouč nemá soška místo hlavy, ale na hlavě, která pak byla některými mylně považována za bujné poprsí. A jak se egyptská bohyně ocitla na Buchlově? Je známo, že se ve zdejších hradních sbírkách nachází v rakvi z cedrového dřeva, přibližně 2300 let stará egyptská mumie, pocházející z Alexandrie. Je tak možné, že soška byla na Moravu přivezena spolu s mumií někdy v 19. století jako dárek, nebo turistický suvenýr. Vždyť staroegyptské artefakty, nebo jejich napodobeniny se v té době staly v Evropě velmi módními.

literatura:

Buchlov a Buchlovice - Jan Sedlák
Chřiby záhadné a mytické - Michal Baščan, Pavel Bezděčka, Jiří Jilík, Bořek Žižlavský