Moskyt

Vážený pane Dvořáku, díky za pochvalu a za to, že Vás „Naše šibenice“ zaujaly. Moc si toho vážím. Nemohu s Vámi ale souhlasit v hodnocení Pobělohorských časů, o kterých v článku píši především. Naopak, od té doby co jsem text napsal, jsem se seznámil s dalšími historickými prameny, které tuto etapu naší historie mapují a myslím si, že mnohé bylo ještě horší, než jak to krátce a samozřejmě zjednodušeně popisuji. O mnohém hovoří už jen ten fakt, že České země v těch letech přišly o celou čtvrtinu svého obyvatelstva (ze 4 miliónů zbyly 3). Někteří byli nuceni emigrovat, jiní zemřeli hladem, nemocemi či násilnou smrtí. Do země přišla cizí šlechta, rabující cizí vojska, zákony přestávaly platit. Majetek byl hromadně vyvážen ze země. A nejedlý Nejedlý? Pravdou je, že „sociální nůžky“, jak se dnes říká :-), se mezi bohatými a chudými tehdy značně rozevřely. Ale byli i tací, kteří si docela polepšili – například kati, jak o tom vypovídají radniční účetní knihy. Myslím, že atmosféra totálního strachu tu opravdu panovala. Popravovalo se hodně a často bez řádného soudu. O tom svědčí i počet pražských popravišť, které by, věřte tomu, nestavěli, pokud by to nebylo nutné. Nicméně o počtu poprav myslím v článku nikde nepíši, počet popravišť je potvrzen z několika zdrojů. Je možné a dokonce i pravděpodobné, že existovaly výjimky a na některých panstvích byla situace odlišná. Článek však, jak již jsem psal, má pouze krátce a zjednodušeně nastínit obecnou situaci na celém našem území a má být úvodem do problematiky exekucí, jejichž vykonávání prožívalo právě v Pobělohorské době zlatou éru. Pokud bych měl tu možnost vybrat si, pak je toto období jedním z těch v naší historii, které bych si pro život svůj, natož pak případně pro život své rodiny určitě nevybral. Žil bych ve strachu když ne totálním, tak jistě v existenciálním.

Máte-li chuť v tomto pěkně načatém dialogu pokračovat, napište mi prosím na můj e-mail. Adresu naleznete v článku „O nás“. Jinak díky za komentář a zachovejte nám prosím přízeň.

S pozdravem